Hora Athos

1

© Verlag C.H. Beck oHG, München 2005 Translation © Vlastimil Drbal, 2013 Cover © Vladimír Mačinskij © Pavel Mervart, 2013 ISBN 978-80-7465-058-1 Edici řídí: Michal Řoutil

Obsah Předmluva k českému vydání 9 Úvod 13 OD PUSTINY K MNIŠSKÉ REPUBLICE: Hora Athos v proměnách časů Kapitola první Počátky mnišského života 17 Od pustiny k mnišské republice 20 První poustevníci 20 První laury 21 Klášter Ioanna Koloba 25 Kapitola druhá Od laury ke klášteru 30 Athanasios Athoský a založení kláštera Velká laura 31 Athanasiova klášterní pravidla 35 První athoská ústava (972) 36 Kapitola třetí Dědictví Athanasia Athoského (od konce 10. do konce 11. století) 43 Hlavní doba zakládání klášterů 43 Druhá ústava Athosu (1045) 44 Dědictví Athanasia Athoského 47 Kapitola čtvrtá Zápas o disciplínu ve 12. století 50 Náznaky úpadku 50 Tzv. „skandál s Vlachy“ 53 Zápas o disciplínu ve 12. století 53 Zakládání dalších klášterů 58

Kapitola pátá Athos ve 13. století: následky čtvrté křížové výpravy 59 Athos ve 13. století 61 Kapitola šestá Athos za Palaiologů (1261–1453) 64 Nepokojná doba 65 Zápas o hésychasmus 66 Rozšíření idiorhytmie na Athosu 69 Konec byzantské vlády 71 Kapitola sedmá Hora Athos za vlády Osmanů. Šikovné taktizování 73 Nové kláštery a staré problémy 74 Rozkvět skitů 77 Hora Athos za vlády Osmanů 77 Akademie na Athosu 78 Typikon z roku 1783 79 Hora Athos za vlády Osmanů 79 Kapitola osmá Na cestě do novověku 82 DVACET VELKÝCH KLÁŠTERŮ NA ATHOSU V KRÁTKÉM PŘEHLEDU Velká laura 89 Vatopedi 93 Iviron 97 Chilandariu 101 Dionysiu 105 Kutlumusiu 108 Pantokratoros 111 Xeropotamu 114 Zografu 116 Dochiariu 119

Karakalu 122 Filotheu 124 Simonos Petras 126 Agiu Paulu 129 Stavronikita 132 Xenofontos 134 Grigoriu 137 Esfigmenu 138 Esfigmenu 139 Klášter sv. Panteleimona 140 Konstamonitu 144 Dodatek k českému vydání: Česká teologická literatura o počátcích Athosu 145 Seznam literatury 149 Literatura v západních jazycích 151 Literatura o Athosu v řečtině a slovanských jazycích 152 České a slovenské publikace o Athosu 153

Mapa Athosu

 PŘEDMLUVA K čESKÉMU VYDÁNí Počátky monastického života na hoře Athos sahají hluboko do minulosti, velmi hluboko, i když ne tak, jak se snaží doložit některé zbožné legendy. Ještě před tím, než v Čechách působil sv. Václav, se v hornaté krajině poloostrova Chalkidiki usadili první poustev­ níci, aby tu vedli zbožný život v úplném klidu a odloučení. O několik desetiletí později, přibližně v době, kdy řezenský biskup sv. Wolf­ gang povolil založení pražského biskupství, započala v jihovýchodní části hory Athos velká epocha zakládání klášterů. Ačkoli lze najít určité časové souvislosti, přímé kontakty mezi západním a východ­ ním křesťanstvím a mnišstvím byly v následujících staletích jen omezené. Teprve v nedávné době lze postřehnout zvýšený zájem o svět a náboženskou praxi druhé strany. Fascinující svět hory Athos přibližuje nemalé množství zahra­ ničních publikací. Přesto však tato kniha, ač to může znít zvláštně, vděčí za svůj vznik mezeře na knižním trhu. Ten totiž nabízí větši­ nou teologicky a duchovně zaměřené publikace, které zprostřed­ kovávají zkušenosti s vírou a často osobní cestu k Bohu. Tento přístup je jistě oprávněný a podnětný; chybí tu však spolehlivé informace o historických událostech, které by zájemce seznámily

10 s nejdůležitějšími fakty a vývojem daného jevu: historického, kunst­ historického a samozřejmě i teologicko­historického. Proč byl tento aspekt dosud opomíjen, má jistě vícero důvodů. Ten nejdůležitější patrně souvisí s obrovským množstvím listinného materiálu: Kdo se zabývá počátky mnišství na hoře Athos, musí prostudovat velké množství pramenů v řeckém originálu, které jsou jistě velmi zají­ mavé, ale jejich text není snadný a občas ani srozumitelný. Něko­ likaletá práce s dokumenty k tomuto místu se stala i základem knihy, kterou čtenáři předkládám. Text je za tímto účelem tematicky rozdělen na dvě části. V té první sledujeme proměnu pusté krajiny v mnišskou republiku, nelehkou cestu od prvních eremitů k prvním klášterům, dobu vze­ stupu a úpadku ve středověku, a konečně období osmanské nadvlá­ dy až po současnost. Ve druhé části předkládáme krátké portréty dvaceti athoských klášterů, v nichž seznamujeme s nejdůležitější­ mi událostmi v jejich vývoji. Dnes se hora Athos ukazuje jako místo moderní a tradiční současně. Stává se útočištěm a duchovním přístavem ortodoxních věřících v dobách hospodářské krize, a sama se dokonce zaplet­ la do pochybných finančních obchodů. Od roku 1988 se nachází na seznamu světových památek UNESCO, a to jako přírodní i kul­ turní památka. Jsou­li umělecké poklady ze Svaté hory vyslány do zahraničí, zájem věřících i sdělovacích prostředků je obrovský. Počet návštěvníků tohoto jedinečného monastického světa stoupá i v ro­ ce 2012 a brzy již překročí 100 000; na konci roku se předpokládá jeho zvýšení oproti předchozímu roku asi o deset procent. Ženám je přitom vstup do tohoto mužského světa víry stále odepřen. Duchovní síla Svaté hory je stále nesmírná a vychází především z dlouhé historické tradice. Na následujících stránkách srdečně zveme i českou čtenářku a českého čtenáře, aby je s námi sledo­ vali od počátků až do nejnovější doby. České vydání vzniklo jednak díky překladateli knihy, dr. Vlastimilu Drbalovi, který knihu přeložil z němčiny, a navíc ji doplnil o krátký doslov. Zasloužil se také o to, aby obrazová příloha českého vydání byla bohatší než v původním Předmluva k českému vydání

11 německém vydání. Dále patří mé poděkování vydavateli Pavlu Mer­ vartovi, díky němuž se bude i český čtenář moci seznámit s dlouhými a pestrými dějinami mnišské republiky Athos; pevně věřím, že jeho odvaha bude odměněna! Oběma bych chtěl na tomto místě srdečně poděkovat. Ve Vídni, listopad 2012 Andreas Müller Předmluva k českému vydání

10

13 ÚVOD „Hora Athos“ leží v severozápadní části Řecka, asi 120 kilometrů od Soluně – je to nejvýchodnější ze tří prstů poloostrova Chalkidiki. Mnišskou republikou je už déle než tisíc let. Téměř stejně dlouho je zde zakázán vstup ženám – je to od nepaměti nepsaný zákon. Athos byl osídlen již v antice. Strabón, řecký zeměpisec žijící v 1. stol. př. Kr., popsal polohu a tvar tohoto poloostrova. Ovidius se zmínil o mnoha zajících, kteří tu šťastně žili, a Aristotelés tvrdil, že jeho pobřeží je bohaté na langusty. Podle některých antických autorů byli místní obyvatelé známí svou dlouhověkostí: „(…) indičtí Kyrnové žijí sto čtyřicet let, stejně tak i Aithiopové a Serové u hory Athos; poslední proto, že se živí masem zmijí“, píše Plinius Starší ve spise Naturalis Historia (VII, 2,27). Ve starověku byl Athos známý především kvůli neštěstí z roku 492 př. Kr., kdy u jeho skalnatých břehů ztroskotala perská flotila, jíž velel vojevůdce Mardonios, a kvůli kanálu, jehož stavbu o deset let později inicioval Xerxés a o němž zanechal podrobnou zprávu Hérodotos. U pěti osad, které se ve starověku na Athosu nacházely a jejichž jména zaznamenali antičtí autoři (Thyrsos a Kleónai na jižním pobřeží, Dión a Olofyxos na pobřeží severním a Akrothooi na jihovýchodním výběžku ostrova), nejsme dnes schopni určit ani jejich topografickou polohu. O jejich osudu není nic známo, ale

14 je třeba předpokládat, že byly opuštěny již v pozdní antice. Když v 9. století přišli na Athos první poustevníci, nalezli tu v každém případě přesně to, co hledali pro život v odloučení, totiž liduprázdné, divoké, hornaté území s hojnou, ale drsnou vegetací. Dějinám mnišské republiky, které v tomto okamžiku začínají, je věnována následující kniha. Vypráví napínavý příběh neuvěřitel­ né metamorfózy: o proměně útočiště eremitů v mnišské centrum, které dnes tvoří spirituální střed pravoslavného křesťanství. Úvod

I. OD PUSTINY K MNIŠSKÉ REPUBLICE: HORA ATHOS V PROMĚNÁCH čASŮ

14

17 Kapitola první POčÁTKY MNIŠSKÉHO ŽIVOTA Již od nepaměti existovala snaha posunout dějiny hory Athos jako mnišské republiky co nejdále do minulosti, a možná je dokonce stará jako mnišské osídlení samo. Táhne se staletími jako červená nit a je zodpovědná za vznik řady zbožných legend a tradice, které se těmito počátky zabývají. Podle jedné z legend to prý byla sama Bohorodička, kdo křesťanství na Athos přivedl, do své „zahrady“, své „říše“. A také později osobně zasahovala, když odtud hodlala vypudit některou z císařoven, která si sem chtěla sjednat přístup. Jindy se zase dočteme, že první kláštery na Hoře založil císař Kon­ stantin Veliký ve 4. století. Iúliános Apostata, odpadlík od křes­ ťanské víry, je prý nechal srovnat se zemí. Zbožný císař Theodo­ sios je údajně nechal vybudovat znovu v ještě větší nádheře, ale za obrazoboreckých císařů prý byly opět zničeny. Proti historickým faktům však tyto zbožné legendy neobstojí: císař Konstantin Veliký, zakladatel Konstantinopole, neinicioval výstavbu klášterů ani ve svém novém hlavním městě, takže Iúliános Apostata ve skutečnosti neměl co ničit. A císaře Theodosia, který údajně zjednal nápravu, Athos nezajímal. O nic lépe na tom nejsou ani některé nové teorie o počátcích mnišského života na Athosu. Je spíše nepravděpodobné, že by byl útočištěm pro mnichy z Palestiny, kteří se pokoušeli uniknout

18 Od pustiny k mnišské republice Arabům. Historické prameny z této doby (7. století) o tom nic neví a žádné zmínky nelze najít ani v pozdějších textech.1 Neprav­ děpodobná je i domněnka, že podnětem pro mnišské osídlení Athosu bylo obrazoborectví v 8. a na počátku 9. století. Denise Papachrysanthu, jedna z nejlepších znalkyní dějin raného Athosu, doložila, že mniši žijící v tehdejších mnišských centrech (v Kon­ stantinopoli a Malé Asii) se v těchto pro ně těžkých dobách na odlehlý Athos neuchýlili. Naopak odešli spíše do oblastí, jež se nacházely blíže jejich mateřským klášterům. Nelze pochopitelně vyloučit (a platí to především pro druhou fázi obrazoborectví), že se na Athosu přechodně usadili jednotliví mniši ze Soluně a jejího okolí. Z pramenů však o tom nic nevíme a nemáme o tom žádné věrohodné, konkrétní doklady. Athos v době před 9. stoletím tak pro nás zůstává do značné míry velkou neznámou. Stejně jako to, co později pomalu vysvítá na horizontu, je zpočátku jen schematické a nejasné. Jedná se o zprávy o eremitech, kteří přicházeli z pevniny do roviny poblíž osady Ierissos a pak postupovali dále do vlastní hornaté části. Historicky lze tyto postavy jen stěží identifikovat – také ony tonou v legendách a zázracích. Informace o nich (a tedy rovněž o počát­ cích mnišského života na Athosu) přinášejí vyprávění o životě těchto zbožných mužů – vitae, sepsané jejich žáky a následovníky proto, aby těm, kdo by je chtěli v jejich víře napodobovat, předali vodítko pro jejich jednání. Modernímu badateli, který hledá nezvratná fakta a jistá historická data, činí tyto texty, v nichž pole ovládají čerti a démoni a každý den se dějí zázraky, značné potíže. 1 K legendárním počátkům Athosu v raně křesťanských dobách a za arab­ ských nájezdů, kdy se na Athos údajně uchylovali mniši ze Sýrie, Palestiny a Egypta; srov. Dodatek k českému vydání, s. 145–147.

Nádvoří před hlavní branou do kláštera Dochiariu, foto Prokop Hoffmann, 1999.

30 Kapitola druhá OD LAURY KE KLÁŠTERU Když se Petr Athoský v polovině 9. století usadil ve své jeskyni, byl Athos do značné míry neznámý a neobydlený. O sto let později vypadala situace úplně jinak. Hora Athos si již získala jméno jako místo zbožné askeze a žil tu značný počet poustevníků. Často zná­ me – protože o nich prameny mlčí – pouze jméno laury nebo její topografickou polohu (např. laury Zygu, Xeropotamu a Karyes). Kdy přesně byly na hoře Athos založeny první kláštery, dnes nelze říci. Ani prameny o tom neposkytují žádné informace. Texty z císařských listin, které jsme zmínili výše, mluví obecně o „asketech, zbožných mužích“ a nezabývají se vývojem směřujícím k mnišské­ mu životu. Po důkladném studiu dochovaných pramenů však lze doložit, že k tomu došlo již před polovinou 10. století. V roce 972 podepsalo více než čtyřicet igumenů tzv. tragos, první ústavu Svaté hory. Počátky některých klášterů patrně spadají již před rok 963, kdy byl založen významný klášter Velká laura, jiné zřejmě vznikly až poté. Rok 963 je však přesto třeba považovat za klíčový okamžik v raných dějin Athosu. Až založením kláštera Velká laura totiž zapo­ čal strmý vzestup, díky němuž se hora Athos brzy stala nejdůleži­ tější klášterní krajinou východního křesťanství. Během následu­ jícího historického vývoje tu vyrostlo náboženské centrum, jehož

31 význam nespočíval pouze v mnišském životě, ale jeho autorita měla po několik staletí významný vliv i na náboženskou politiku a duchovní život byzantské říše. Athanasios Athoský a založení kláštera Velká laura Na počátku tohoto velkolepého vývoje stojí muž, jehož pravoslav­ ná církev dosud uctívá jako světce. Athanasios spatřil světlo světa mezi lety 925 a 930 v Trapezuntu na východním pobřeží Černého moře. Ještě před narozením mu zemřel otec a brzy po porodu také matka. Malý sirotek, pokřtěný jménem Abramios (tj. Abraham), se dostal nejprve do opatrování jedné z matčiných přítelkyň. Později byl vychováván příbuznými v Konstantinopoli, kde získal vzdělá­ ní a stal se učitelem. V Konstantinopoli se seznámil s Michaelem Maleinem, uznávaným igumenem kláštera na hoře Kyminas v Bithý­ nii (u Černého moře, v relativní blízkosti hlavního města). Setkání s Maleinem mělo život mladého učitele rozhodujícím způsobem ovlivnit: Abramios následoval Maleina a vstoupil do jeho kláštera, kde dostal mnišské jméno Athanasios. Žil zde čtyři roky jako kali­ graf, než od Maleina dostal povolení, aby vedl jako anachoreta život v odloučení. Ještě v Konstantinopoli se Abramios (Athanasios) seznámil se synovcem Michaela Maleina, Nikeforem Fokou, který se měl pozdě­ ji stát byzantským císařem. Oba mladí muži se spřátelili a Maleinos přispěl k tomu, aby se – navzdory vzdálenosti, která je oddělova­ la – mezi nimi nepřerušil kontakt. Když Nikeforos Fokas, jenž se mezitím stal vrchním velitelem vojska na východní frontě, navští­ vil jednou svého strýce v klášteře Kyminas, povolal Maleinos Athanasia, ustanovil ho Nikeforovým duchovním otcem a přiměl Nikefora, aby se Athanasiovi vyzpovídal. Od laury ke klášteru

32 Od pustiny k mnišské republice Maleinos by býval rád viděl Athanasia jako svého nástupce v úloze igumena kláštera Kyminas, ale Athanasios se této odpo­ vědnosti vyhnul. Se dvěma rukopisy, které sám okopíroval, s pláš­ těm (řec. kukulion) svého mistra a s přáním, aby mohl vést nerušený život jako poustevník, nepozorovaně odešel a koncem roku 957 dosáhl hory Athos. Změnil si jméno na Barnabáš a žil zpočátku po nějakou dobu nepoznán jako poustevník u Zygu na severním okraji poloostrova. Jeho život však nebyl tak jednoduchý, jak se zpočát­ ku domníval. Nikeforos Fokas využil veškerého svého postavení, aby svého ztraceného přítele a duchovního otce opět našel. Při svém hledání se nakonec obrátil i na úřady v Soluni. Soudce správ­ ního okrsku se osobně vydal na Athos a instruoval představitele klášterů, který nakonec Barnabáše (Athanasia) nalezl při vánoč­ ních bohoslužbách roku 958. Athanasios přiznal svoji identitu, ale trval na tom, aby byla před athoskými mnichy držena v tajnosti, jinak prý Svatou horu opustí. Zástupce klášterů s tím souhlasil a přenechal mu jedno z obydlí anachoretů v blízkosti Karyes. Ani tentokrát však Athanasiovi nebyl dopřán klid. Na vině byla vysoká politika: Nikeforos Fokas byl císařem Romanem II. (959–963) pověřen dobytím ostrova Kréty, která byla již po více než 150 let obsazena Araby. Nikeforos žádal po Athanasiovi duchovní pod­ poru a naléhal na něj, aby ho na tomto těžkém tažení doprovázel. A jeho přítel s tím nakonec souhlasil. Tažení na Krétu, které začalo v červnu 960 a skončilo v násle­ dujícím roce, dopadlo velmi úspěšně. Upevnilo a prohloubilo se jím i přátelství mezi oběma muži. Během jejich společného půso­ bení na Krétě se zrodil plán založit na hoře Athos klášter. Vést jej měl Athanasios, zatímco Nikeforos Fokas slíbil, že se později zřekne světského života a také se sem uchýlí. Podobný plán se patrně u obou mužů zrodil již dříve, a to během Nikeforova pobytu na hoře Kyminas. Nyní jej však pojali opravdu vážně: Nikeforos slíbil poskytnout Athanasiovi dostatečné finanční prostředky, potřebné pro vybudování kláštera.

Hrobka Athanasia Athoského (kaple čtyřiceti mučedníků v katholikonu Velké laury).

34 Od pustiny k mnišské republice Uskutečnění plánů na sebe nedalo dlouho čekat. Po úspěš­ ném tažení se Athanasios vrátil do svého obydlí na Athosu. Již koncem roku 961 (nejpozději uprostřed r. 962) převzal prostřed­ nictvím svého důvěrníka, mnicha Methodia, potřebné peníze. Methodios zůstal na Athosu asi šest měsíců a usídlil se u Atha­ nasia, od něhož se ani na krok nevzdaloval. Neustále ho přesvěd­ čoval, aby se pustil do díla. Nakonec se začalo s výstavbou té části budovy, která měla sloužit jako Nikeforovo obydlí. Když práce úspěšně započaly, Methodios odcestoval. Předtím mu však Atha­ nasios musel slíbit, že zahájí i stavbu chrámu. Stalo se tak, ale v srpnu 963 byly práce náhle přerušeny a stavba zůstala nedokon­ čena. Důvodem byl Athanasiův spěšný odchod z Athosu. Tento chvatný krok způsobily politické události v hlavním měs­ tě Konstantinopoli. Patnáctého března 963 náhle zemřel mladý císař Romanos II. a vláda přešla do rukou jeho vdovy Theofanu. Ta vládla jako regentka za své dva malé syny – Basileia (II.) a Kon­ stantina (VIII.). Císařovně bylo patrně jasné, že se nejedná o dlou­ hodobé řešení. Aby eliminovala odpor, který proti ní neustále rostl, dohodla se s Nikeforem Fokou, jenž byl už dříve svými oddíly provolán císařem. Čtrnáctého srpna vpochodoval Nikeforos do Konstantinopole a obsadil město. O dva dny později byl v chrá­ mu Boží Moudrosti slavnostně korunován na císaře a oženil se s Theofanu. Na pozadí těchto událostí je Athanasiovo jednání pochopitelné: musel se cítit svým přítelem v dalekém hlavním městě podveden, neboť odchod do kláštera u něho nyní zjevně nepřipadal v úvahu. Jak měl dopadnout společný plán se stavbou kláštera, nebylo vůbec jasné. Platily ještě staré dohody? Athanasios zřejmě zprvu považo­ val za jistější stáhnout se do ústraní a pln nejistoty nastoupil na loď směřující na Kypr. Již brzy, nejpozději na začátku roku 964, ho však starosti zavedly zpět na Athos. Nikeforovi se zřejmě brzy podařilo rozptýlit přítelovy obavy. Na společných plánech s výstavbou kláštera se nic nezměnilo, stejně jako na jeho přání stát se mnichem. Brzy oba uzavřeli

64 Kapitola šestá ATHOS za Palaiologů (1261–1453) Ale ani po odchodu Latinů neskončila pro Athos těžká doba a dlouho očekávaný mír na sebe nechával i nadále čekat. Důvody však tentokrát nepřicházely zvnějšku, nýbrž zevnitř. V červenci 1261 byl Balduin II., poslední latinský vládce Konstantinopole, sesazen Michaelem VIII. z trůnu. Balduin odešel do Itálie, kde se Karel z Anjou, bratr francouzského krále Ludvíka IX., krátce nato pokou­ šel připravit novou křížovou výpravu, jejímž cílem byla obnova latinského císařství v Konstantinopoli. Michael VIII. se domníval, že této nebezpečné situaci by se dalo účinně čelit církevní unií. Následkem byla dlouhá jednání, jež vyvrcholila vysláním byzant­ ského poselstva, které mělo naznačit ochotu Byzance podřídit se římské církvi. Šestého července 1274 byla v Lyonu slavnostně podepsána unie obou církví a Karel z Anjou musel pod nátlakem papeže na plánovanou křížovou výpravu rezignovat. Cena, kterou musel Michael VIII. zaplatit za svou politiku, byla vysoká – značná část jeho poddaných se cítila svým císařem pod­ vedena. Důsledkem byl neklid a nepokoje v říši. Zvlášť ostrý odpor proti císaři, jak se ostatně dalo očekávat, vycházel ze strany athoských mnichů. Císař na něj reagoval tvrdými odvetnými opatřeními. Situace se uvolnila až poté, co v prosinci 1282 Michael VIII. zemřel a na byzantský trůn nastoupil jeho syn Andronikos II.

65 Palaiologos (1282–1328). Okamžitě ustoupil od politiky svého otce, který podporoval unii s římskou církví, a pro athoské mnichy, jež zakusili tolik bezpráví, se později stal ztělesněním pravověrného císaře. Věnoval klášterům velký majetek a potvrdil řadu jejich pri­ vilegií. Díky tomu se stal jedním z největších dobrodinců a podpo­ rovatelů hory Athos vůbec. Nepokojná doba Ani za požehnané vlády Andronika II. však mnišská hora nebyla ušetřena těžkým ranám. Aby císař zabránil postupu Turků v Malé Asii, povolal ze Španělska skupinu žoldnéřů, známou jako „kata­ lánská kompanie“. Tento oddíl o síle několika tisíců mužů dorazil v září 1303 do Konstantinopole. Nejdříve se plány byzantského císaře plnily, ale když byl velitel kompanie Roger de Flor na pokyn byzantského spolucísaře Michaela IX. v dubnu 1305 zavražděn, list se obrátil a dřívější spojenci se stali zarytými nepřáteli říše. V následujících dvou letech vyplenili a vypálili části Thrákie, pak se vydali dál na západ – do Makedonie a Thesálie. Usadili se na jednom z prstů poloostrova Chalkidiki, Kassandře, a po další dva roky pod­ nikali divoké loupeživé nájezdy, jimiž trpěly také athoské kláštery. Ušetřen nebyl ani jeden z nich. Španělé plenili kostely, vypalovali budovy a vykrádali klášterní poklady. Trvalo dlouhou dobu, než se Athos z tohoto barbarského útoku zotavil. Andronikos II. udělal vše, aby vzniklé škody napravil, a skuteč­ ně na konci jeho dlouhé vlády (1328) započal na Athosu nový roz­ květ. Doba však byla politicky nejistá a nestabilní. Mezi lety 1341 až 1347 zuřila v říši občanská válka, během níž byly (převážně tureckými) spojenci Ioanna Kantakuzena vypleněny Makedonie a Thrákie. Pak přišli Srbové pod vedením Štěpána Dušana, který se v roce 1345 – po dobytí města Serres – prohlásil císařem a o rok Athos za Palaiologů (1261–1453)

66 Od pustiny k mnišské republice později byl ve Skopji slavnostně korunován na císaře Srbů a Římanů. Ústřední správa Athosu přešla do rukou Srbů, kteří začali s rozha­ zovačnou velkorysostí rozdělovat pozemkové vlastnictví klášterů mimo poloostrov. Ačkoli tato politika narážela na nesouhlas byzant­ ských autorit, srbská nadvláda přetrvala – s výjimkou krátkého mezidobí – až do roku 1371. Přesto však bylo na Athosu zakládáno stále více klášterů. Od poloviny 14. století se v listinách a dokumentech objevují první zprávy o klášteře Grigoriu a přibližně z téže doby pocházejí i prv­ ní doklady o klášteře Simonos Petras, který se – díky podpoře srb­ ského despoty Jovana Uglješi – brzy zařadil mezi největší kláštery na Svaté hoře. V roce 1363 založili dva vysoce postavení bratři, kteří sloužili ve státních službách, klášter Pantokratoros. Brzy po něm vzniká klášter Dionysiu, založený mnichem stejného jména. Všechny čtyři kláštery existují dodnes. Zápas o hésychasmus Krátce před polovinou 14. století se z Athosu rozšířil nejvýznam­ nější teologický spor od doby obrazoborectví, který později rozdě­ lil jak církev, tak i obyvatelstvo, destabilizoval politicky již tak osla­ benou říši, a nakonec urychlil její zánik. Řeč je o tzv. hésychasmu. Klíčovou postavou v tomto sporu byl sv. Řehoř (Gregorios) Palamas, jedna z nejskvělejších a nejdůležitějších postav byzantské říše za celou dobu jejího trvání. Narodil se v roce 1296 v Konstan­ tinopoli jako syn vznešených rodičů a po brzkém úmrtí svého otce byl vychováván na náklady císaře. Ve studiích však příliš nepokro­ čil. Pod vlivem metropolity Theolepta z Filadelfie totiž brzy začal přikládat vzdělání druhořadý význam s odůvodněním, že je nepod­ statné pro duchovní život. Naopak hojně navštěvoval horu Athos a v pouhých 22 letech se stal nejprve mnichem v klášteře Vatopedi,

Portrét Gregoria Palamy v kapli Agii Anargyri v klášteře Vatopedi.

68 Od pustiny k mnišské republice pak v klášteře Velká laura a brzy nato hésychastou pod duchovním vedením mystika Řehoře (Gregoria) Sinajského. Po pěti letech opus­ til Palamas Svatou horu a odešel do Soluně, kde se nechal vysvětit na kněze. Nakonec se usadil s podobně smýšlejícími hésychasty na hoře poblíž Veroie. Když sem později vtrhli Srbové, stáhl se zpět na Athos a krátce působil jako igumen kláštera Velká laura. Ještě ve Veroi si Palamas začal dopisovat s kalábrijským mni­ chem Barlaamem ve věci Boží Trojice. Tato korespondence se postupně stále vyostřovala, až nakonec vyústila do teologického sporu, který jsme již zmínili výše. Moderní vědecká literatura, která se zabývá jeho vznikem a jád­ rem, zaplňuje nejen svazky, ale celé knihovny. Ústřední bod předsta­ vuje Barlaamova kritika spirituálních praktik mnichů­hésychastů, jejichž nejvyšším cílem bylo dosáhnout milosti „nazírání“ Boha již na zemi. Aby se jim to podařilo, vykonávali pevně stanovené úkony: hésychasta klečel ve své cele bez jediného pohybu, bradu pevně přitisknutou na prsa, zrak upřený na pupek (tzv. omfaloskopie). V této poloze bez ustání (stokrát, tisíckrát) opakoval stručnou modlitbu: Kyrie Iésú Christe, hyie tú Theú, eleéson me („Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou!“). Hésychasta přitom cítil, jak je stále více naplňován nesmírným pocitem štěstí, a nakonec viděl, jak ho obklopují paprsky Božského světla, právě toho, které kdysi spatřili apoštolové na hoře Tábor. V otázce, zda oči smrtelníků mohou či nemohou spatřit tábor­ ské světlo, se názory lišily. Barlaam a jeho přívrženci mluvili o rou­ hání, Palamas a jeho stoupenci se snažili bránit své stanovisko. Urovnání sporu si vyžádalo ne méně než čtyři církevní sněmy v Konstantinopoli. Palamas a jeho přívrženci nakonec zvítězili. Bylo to vítězství mystiky nad rozumem, vítězství starého nad novým, konzervativců nad liberály. Nicméně příkopy vyhloubené těmito spory byly hlu­ boké a neomezovaly se jen na teologickou oblast. Zasahovaly také hluboko do života lidí, rozdělovaly jednotlivá uskupení a ve 40. letech 14. století přispěly k vyostření sociálního napětí, jež nakonec vyústilo

6 v občanskou válku. Vítězství hésychastů tak bylo draze vykoupeno. Francouzský byzantolog Louis Bréhier (1868–1951) kdysi shrnul tuto situaci následovně: Vítězství hésychastů nad humanismem zpečetilo triumf mnišství. V 15. sto- letí patřili mniši k největším vlastníkům půdy, kontrolovali církev, a právě z nich pocházel téměř bez výjimky vysoký klérus. Popularita mnichů byla obrovská, rozdmýchávali protizápadní náladu mezi širokými masami a mařili císařskou politiku tím, že se stavěli proti jakémukoli sblížení s Římem. Nakonec církev řídili a stát zruinovali. Rozšíření idiorhytmie na Athosu Na Athosu se ve 14. století setkáváme ještě s dalším fenoménem, který v následujících staletích výrazně ovlivňoval mnišský život na Svaté hoře, a děje se tak i dnes. Máme na mysli rozšíření tzv. idio­ rhytmie. Nelze s jistotou říci, do jaké doby spadají její počátky, ale poprvé se tento fenomén objevuje na konci 14. století. Mezi mnichy v athoských klášterech postupně vznikala usku­ pení, jež se odmítala podřizovat přísným pravidlům života koino­ biálního společenství v duchu Theodora Studity nebo Athanasia Athoského. Usilovali o volnější, méně přísnou organizaci mnišské­ ho života. V popředí neměl být „společný život“ (řec. koinobion), nýbrž „vlastní rytmus“ (řec. idiorythmia). Nechtěli se již podrobo­ vat nařízení, že nesmějí nic vlastnit. Mniši nyní získávali, vlastnili a dále odkazovali osobní majetek. Právě to však citelně narušovalo společný život v klášteře. Ti z mnichů, kteří měli majetek, jej totiž často používali k tomu, aby se odlišili od ostatních. Mohli si v kláš­ teře dovolit vlastní celu, kde žili podle svých představ. Nechávali si také přinášet jídlo. Nakonec si každý mnich sám určoval způsob a množství svých povinností. Athos za Palaiologů (1261–1453)

70 Od pustiny k mnišské republice Díky soukromému vlastnictví se takto privilegovaní mniši stali nezávislými na igumenech, kteří pozbyli základ své neomezené moci. Zpočátku byl igumen v klášterech ještě trpěn, ale brzy již nebyl zvolen žádný nový; na jeho místo nastoupil správní výbor. Stejně jako nové hnutí zprvu zpochybňovalo a poté zcela zru­ šilo postavení igumena, tak později podrylo i pozici neoblíbeného zástupce klášterů (prota) v Karyes. Na konci sporu, který trval více než dvě stě let, zmizel i protos – nakonec nebyl ničím víc než pouhou figurkou – a vládu převzaly samy kláštery. Na konci 17. století se všech dvacet velkých klášterů přiklonilo k idiorhytmii. Vývoj k tomuto stavu se pochopitelně neubíral bez odporu části mnichů. Ihned poté, co se na konci 14. století objevily první náznaky idiorhytmického hnutí, ostře proti němu vystoupili konstantinopolští patriarchové a pranýřovali jej jako zradu mniš­ ských ideálů. Důrazně žádali mnichy, aby se drželi pravidel koino­ biálního života a vzdali se nového, pohodlnějšího způsobu života, jenž zcela odporoval starým normám. V dubnu 1396 napsal kon­ stantinopolský patriarcha Antonios IV. dopis mnichům kláštera Krista Pantokratora, na jehož konci je nabádá, aby se jejich vzo­ rem stal igumenův bohabojný a asketický život. Mniši mají být igu­ menovi poslušní a dodržovat klášterní řád v koinobiálním duchu. Kdo se však snaží zmocnit se něčeho sám nebo něco movitého či nemovitého získá po idiorhytmickém způsobu, má být jako hano­ bitel církve odsouzen u Posledního soudu. Ale nejen patriarchové, ale i císaři se snažili zabránit šíření idio­ rhytmie na Athosu. V roce 1406 vydal císař Manuel II. Palaiologos (1391–1425) pro athoské kláštery zlatem zapečetěnou listinu, která nově upravovala ústřední otázky Svaté hory. Císař zde jasně for­ muluje také problém idiorhytmie. Stále většímu zanedbávání sta­ rých pravidel má učinit přítrž nový řád. Především je třeba dodržo­ vat stará ustanovení, podle nichž se každý, kdo chce vstoupit do některého z klášterů, musí bez výhrady vzdát veškerého majetku. Jestliže s sebou něco přináší, pak to má klášteru věnovat, aniž by jako protihodnotu žádal osobní výhody – stejně jako to vzorově

71 zavedl klášter Velká laura. Žádný z mnichů, který klášter opouští, nesmí také nic z toho, co přinesl, požadovat zpět. Vzhledem k tomu, že někteří mniši dosud stále užívají svého osobního (pozemkové­ ho) vlastnictví, má to být prozatím trpěno. Po jejich smrti však toto vlastnictví připadne danému klášteru, jak je to již pravidlem v klášteře Velká laura. Do budoucna je také třeba obecně se řídit starým pravidlem Athanasia Athoského. Císařské instrukce však zůstaly zbožným přáním – podobně jako mnohé předtím i potom. Další, časově následující dokumenty z kanceláře císaře i patriarchy svědčí o marných pokusech vrátit se k tradičním formám byzantského mnišství. Konec byzantské vlády Dny byzantské vlády nad Athosem byly sečteny. Z dříve mocné a rozlehlé říše nyní zůstaly jen nepatrné zbytky. Již od poloviny 14. století nezadržitelně pronikali na byzantské území Osmané – nejdříve v Malé Asii a pak i v Evropě. Nakonec Byzanci podléhalo jen hlavní město Konstantinopol a pár malých, navzájem odděle­ ných oblastí. Zatímco Konstantinopol se udržela až do roku 1453, Soluň se dostala do rukou Osmanů již dříve. Obnova byzantské suverenity ve východní Makedonii byla po srbské okupaci jen krátkodobá. Již v roce 1383 obsadila osmanská vojska Serres; Athos následoval krátce poté. Přesto Svatá hora nakrátko opět patřila k Byzanci. Zásluhu na tom mělo vítězné tažení Mongolů vedených Timurem Lenkem (Tamerlánem), kteří v roce 1402 porazili u Ankary Osma­ ny, vedené sultánem Bajezidem. Bajezidův syn a nástupce Sulejman uzavřel v následujícím roce s Byzancí smlouvu, na jejímž základě jí vrátil Soluň včetně jejího širšího okolí – Chalkidiki a poloostro­ va Athos. Athos za Palaiologů (1261–1453)

72 Od pustiny k mnišské republice Osmané se však ke své ofenzivní politice brzy vrátili a Soluň se opět ocitla pod nátlakem. Vládu tehdy převzal despota Androni­ kos, syn císaře Manuela II. Když se nakonec – kvůli pronikajícím Turkům – zdála situace bezvýchodná, předal v létě roku 1423 město Benátčanům. Ti se zavázali dodržovat práva a zvyklosti obyvatel a převzali správu a zásobování města. Ani toto řešení však nebylo dlouhodobé, protože 29. března 1430 byla Soluň po krátkém útoku dobyta sultánem Muradem II., což definitivně zpečetilo další osud města i Athosu. Několik let po dobytí Soluně Osmany se athoští mniši ještě jednou mihli byzantskými dějinami, a to když císař Ioannes VIII. Palaiologos (1425–1448) – při poslední, zoufalé snaze zachránit Konstantinopol a zbytky říše – podnikl opětovný pokus o spojení obou církví. Po dlouhých jednáních byl konečně svolán koncil do Itálie. Císař odcestoval na Západ a na jaře 1438 dorazil do Ferrary, kde 9. dubna započala koncilní jednání. Šestého července 1439 pak byla ve florentské katedrále vyhlášena unie mezi západní a východní církví. Koncilu se účastnili i mniši ze Svaté hory – jejich podpisy se nacházejí na originálu příslušných listin. Ani touto akcí se však byzantskou říši zachránit nepodařilo.

II. DVACET VELKÝCH KLÁŠTERŮ NA ATHOSU V KRÁTKÉM PŘEHLEDU

Následující přehled klášterů respektuje pořadí současné hierarchie. Tato posloupnost se vytvářela v několika mezistupních již ve stře­ dověku a v raném novověku. Existuje od konce 16. století až do dnešních dnů a potvrdil ji i typikon z roku 1783, který stanovil defi­ nitivní počet klášterů na stávajících dvacet.

8 1. Velká laura Na jižním okraji poloostrova Athos, asi dvacet minut chůze od moře, leží na přirozené plošině ve výšce 150 metrů nad hladinou moře klášter Velká laura, který v hierarchii athoských klášterů zaují­ má nejpřednější místo. O založení tohoto kláštera Athanasiem Athoským v roce 963 jsme se již podrobně zmiňovali (viz s. 31n.), stejně jako o císařské podpoře, jíž se těšil od samých počátků. Dokládají to i četná privi­ legia byzantských císařů. Dnes se tato rozlehlá stavba podobá spíše malému středověké­ mu městu. Hradby kláštera se kdysi mohly pyšnit patnácti obran­ nými věžemi, z nichž devět se dochovalo dodnes. Působivý závěr hradeb tvoří mohutná „Tzimiskova věž“, která – jak napovídá její název – byla údajně vystavěna za vlády byzantského císaře Ioanna Tzimiska (969–976). Uprostřed klášterního komplexu stojí – jako jeho duchovní i stavební jádro – klášterní chrám (katholikon). Katholikon kláštera Velká laura je oprávněně považován na nej­ krásnější a nejvýznamnější stavbu na Athosu. Dříve se pochybo­ valo o tom, zda je možné stávající stavbu spojit s Athanasiovým chrámem, ale dnešní odborná literatura to považuje za velmi prav­ děpodobné. Athanasios zahájil stavbu čtyři měsíce před nástupem císaře Nikefora Foky na trůn, tedy v červnu 963. Chrám – původně určený jen pro osmdesát mnichů – byl již o čtyřicet let později příliš malý, a proto začal Athanasios kolem roku 1000 se stavbou nového, většího chrámu. Práce, na nichž se sám významně podílel, rychle pokračovaly. Jednoho dne, když se pracovalo již na zaklenutí

0 Dvacet velkých klášterů na Athosu v krátkém přehledu kupole, vystoupil tehdy již více než osmdesátiletý Athanasios spolu s architektem Danielem na lešení, aby dohlíželi na nelehkou práci. A kupole se na ně zřítila. Spolu s Athanasiem a Danielem tehdy zahynulo pět dalších dělníků. Mniši uložili Athanasia k poslednímu odpočinku v jeho chrámu. Hrobka je umístěna v severní kapli (tj. po levé straně), zasvěcené čtyřiceti mučedníkům. V chrámu samotném se nacházejí nástěn­ né malby krétského malíře Theofana z roku 1535, které patří k nej­ cennější výzdobě na Athosu. Chrám byl zasvěcen Zvěstování Boho­ rodičky, ale později (pravděpodobně v 15. století) jej klášterní mniši věnovali Athanasiově památce (5. července). Uprostřed klášterního dvora, naproti chrámu, se nachází druhá nejdůležitější budova kláštera: společná jídelna mnichů (tzv. trapeza). Také zde můžeme spatřit významné malby krétské školy. V kupoli apsidy je tradičně zasazena scéna Poslední večeře. Na dalších zob­ razeních vidíme výhonek Jišajův (uvádějící Ježíšovy předky z rodu Davidova), Poslední soud, Jákobův žebřík, 24 slok akathistu (nej­ důležitějšího mariánského hymnu pravoslaví) i scény ze života Bohorodičky a svatých. Nechybějí ani antičtí filosofové jako hlasa­ telé křesťanského zjevení (Thálés, Pýthagorás, Solón, Sókratés, Platón, Aristotelés, Galénos, Plútarchos). Mezi chrámem a trapezou, před hlavním vchodem, stojí zastře­ šená kašna s křtitelnicí, největší na celém Athosu. Vlastní studna je tvořena jedním velkým monolitem a obklopena řadou sloupů, jejichž oblouky nesou zaklenutou kupoli. Sloupy jsou v dolní polo­ vině spojeny mramorovými deskami, jejichž původ sahá až do dob krátce po založení kláštera. Předpokládá se, že původně oddělo­ valy oltářní prostor od ostatních částí chrámu. Kašnu obklopují dva cypřiše důstojného stáří, o nichž tradice praví, že jeden z nich byl zasazen ještě samotným Athanasiem a druhý jeho nástupcem Euthymiem. Vzhledem ke stáří a významu kláštera se ve Velké lauře nachází velké množství drahocenných předmětů: bohatě zdobená kněž­ ská roucha, liturgické předměty, významné ikony a koruna císaře

Klášter Velká laura – fiála s pohledem na trapezu.

2 Dvacet velkých klášterů na Athosu v krátkém přehledu Nikefora Foky. Knihovna se svými téměř 2 500 rukopisy (některé z nich nejsou dosud ani zkatalogizovány) je považována za nejbo­ hatší na Athosu. Ke klášteru patří skit sv. Anny na strmém svahu hory Athos, skit Kavsokalyvia na jižním pobřeží a skit Timiu Prodromu na východ­ ním konci (mys Akrathos), vzdálený asi 45 minut chůze od kláštera.

145 Dodatek k českému vydání: česká teologická literatura o počátcích Athosu Vlastimil Drbal Také česká teologická literatura o Athosu, i když nepříliš rozsáhlá, klade počátky klášterů na poloostrově do raných dob. Takovéto stanovisko nepřekvapí ve starší literatuře, např. u Sávy Chilandarce (Kniha o svaté Hoře Athonské, Praha 1911, s. 20–22): Doba křesťanská na poloostrově Athonském zahajuje se obyčejnou legendou, podle které Matka Boží po nanebevstoupení Páně chtějíc navštíviti sv. Laza- ra, jenž byl biskupem na ostrově Kypru, větry nepříznivými zahnána byla k Athonu, kde na břeh vystoupila a obyvatelům tamějším požehnání udělila. (…) Otcové církevní píší, že po smrti Ježíšově žila matka jeho s apoštoly v domě Jana Bohoslovce na Hoře Sionské. Biskup Porfyrij Uspenskij vyklá- dá tuto legendu v tom smyslu, že Matka Boží nenavštívila sice poloostrova Athonského, že však obraz její tam byl přinesen od prvních šiřitelů učení křesťanského, (…). Jeden z učitelů těch jmenoval se Kliment a jméno jeho zachovalo se tím, že na místě, kde snad nejvíce působil, vystavěl klášteřík, jenž nazván Klimentův. Státi se to mohlo za panování Konstantina Velikého, když křesťanství pomocí státní se rozšiřovalo. Ostatně nutno míti za to, že již ve století čtvrtém křesťanství na Athoně a okolí dosti rozšířeno bylo, neboť v Soluně vytrpěli smrt mučednickou r. 288 za císaře Diokleciána a jeho spoluvladaře Maximiniána Demetrios a Nestor. Stavěly se tehdá nepochybně kostely a uvádějí se jmenovitě místa na poloostrově Athonském, kde vznikly chrámy křesťanské, jako v Dioně, Kleonách, Kareji a blíže Skolu. (…) Co zřízeno bylo za Konstantina Velikého, to vzalo za své za Juliána Apostaty, (…). Po smrti Juliánově nastaly opět časy lepší pro křesťany tak, že se mohlo přikročiti k obnově kostelů rozbořených. Na poloostrově Athonském

146 pozdvihl se nejprve ze zřícenin chrám mučedníka i diákona Štěpána (…). Chrám v Dioně byl podle Sávy obnoven za vlády Theodosia Velikého (379–395). Kromě tradice o založení kostela v Dioně udržela se ještě jiná pověst o návštěvě císařovny Placidie, dcery Theodosia Velikého. Stalo se to v první čtvrti pátého století. O císařovně Pulcherii (421–452) se tvrdí, že založila za panování svého mnoho kostelů pro mnichy, a dala prý i podnět ku vystavění prvního kláštera na poloostrově Athonském s kostelem Nanebe- vstoupení Páně. Stál v sousedství nynějšího kláštera Esfogmenu a jmenoval se Simen (Šimen), kterýžto název byl přenesen také na klášter pozdější, (…). U zbožného českého mnicha, žijícího na Athosu na přelomu 19. a 20. století, bychom snad mohli tento zcela ahistorický přístup prominout, ale poněkud nás překvapí, že se příběh o Panně Marii a císařovně Pulcherii téměř doslova znovu objevuje i v textu Svatá hora Athos od Radima Pulce (Pravoslávny kalendár 1980, s. 126–129), tedy z doby poměrně nedávné. Autor uvádí: Místem nepřetržité modlitby a andělského života se stal poloostrov athonský během vážného ohrožení Byzance islámem. Bylo to po smrti Mohamedově, když Arabové obsadili Palestinu, Egypt a útočili přímo na Cařihrad. (…) Během krvavých bojů bylo pobřeží Egejského moře zpustošeno; Athos zůstal liduprázdný a jaksi připravený k novému osídlení. Jeho novými obyvateli se stali poustevníci a monachové z různých zemí. Převážně pocházeli z míst, jež zaplavili islámští fanatikové. Na Athosu pokračovali v drsném, odříkavém životě a pověst o jejich opravdovosti vešla brzy ve známost. Také vláda pod- porovala příliv monachů na athonský poloostrov. Jak jsme se již dozvěděli z textu Andrease Müllera (s. 17–18), věrohodné historické zprávy o působení mnichů na Athosu se nedo­ chovaly ani z dob arabských vpádů na východní provincie byzant­ ské říše v 7. století a veškeré zmíněné informace jsou jen fantazií zbožných mnichů. V této souvislosti lze velmi vyzdvihnout kritičtější přístup, který má k této problematice Enrico Molnár­Selli ve svém poutavém cestopise o hoře Athos (Republika bez žen. Rozhovory se čtrnáctým stoletím, Praha 1936, s. 23–24): Dodatek k českému vydání

147 Jest velmi obtížné studovati středověkou historii. (…) Stejně tak se to má s historií Athosu. Musíme s ní odfouknout prach nánosu pozdějších věků; ten nános je někdy tak silný, že úplně skrývá pravou podobu. Když tedy odstraníme ten nános legend a zázraků, poznáváme, že z nejstarší historie Athosu se nám velmi málo dochovalo. Přesné záznamy o vzniku klášterů nám již úplně chybí. Autor považuje za možné, že „snad existovaly již některé osamělé cely na Athonských úbočích již za byzantského císaře Justiniána Velikého“. Zároveň však odsuzuje názor na osídlení Athosu ve zcela raných dobách: „Že by sem byli přišli učedníci apoštola svatého Jana, jak vyprávějí poustevníci, zdá se býti spíše svatým přáním zbožných mnichů než historic- kou pravdou.“ Andreas Müller se ve své knize zmiňuje o tom, že poloostrov Athos byl osídlen již v antických dobách.4 Lze proto předpokládat, že osídlení zde pokračovalo i v raně byzantské době (4. – 7. stole­ tí), i když archeologicky to doloženo není. Na tomto místě je však třeba doplnit, že archeologické výzkumy byly až dosud na Athosu prováděny jen ojediněle a velmi nedostatečně; přispívá k tomu bohu­ žel i zvláštní autonomní status, jemuž se mnišská republika těší. Třebaže počty (mužských) návštěvníků Athosu v posledních letech výrazně vzrostly, stále platí, že ženám je na Svatou horu vstup zakázán. 4 K tomu srov. U. Hübner, „Die literarischen und archäologischen Zeugnisse über den vorchristlichen Athos“, in: Antike Welt, 16 (1985) 1, s. 35–44. Dodatek k českému vydání

41

SEZNAM LITERATURY

43

151 Literatura v západních jazycích Amand de Mandietta, E., Mount Athos. The Garden of the Panaghia, Berlin – Amsterdam 1972. Billetta, R. (Hrsg.), Europa erlesen, Athos – Klagenfurt 2000. Bryer, A. – Cunnigham, M. (eds.), Mount Athos and Byzantin Monasticism, Aldershot 1996. Capuani, M. – Paparozzi, M., Athos. Die Klostergründungen. Ein Jahrtausend Spiritualität und orthodoxe Kunst, München 1999. Conomos, D. E., Mount Athos, the sacred bridge. The spirituality of the Holy Mountain, Oxford 2005. Dölger, F., Mönchsland Athos, München 1943. Dölger, F., Aus den Schatzkammern des Heiligen Berges. 115 Urkunden und 50 Urkundensiegel aus 10 Jahrhunderten, München 1948. Ekschmitt, W., Berg Athos. Geschichte, Leben und Kultur der griechischen Mönchsrepublik, Freiburg i. Br. 1994. Feigl, E., Athos. Vorhölle zum Paradies, Wien – Hamburg 1982. Huber, P., Athos. Leben, Glaube, Kunst, Zürich – Freiburg i. Br. 19823 . Hübner, U., „Die literarischen und archäologischen Zeugnisse über den vorchristlichen Athos“, in: Antike Welt, 16 (1985) 1, s. 35–44. Chryssochoidis, K., The Portaitissa icon at Iviron monastery and the cult of the Virgin on Mount Athos, in: M. Vassilaki (ed.), Images of the Mother of God, Aldershot 2005, s. 133–142. Kadas, S., Der Berg Athos, Athen 1989. Karakatsanis, A. (ed.), Treasures of Mount Athos, Thessaloniki 1997. Lake, K., The Early Days of Monasticism on Mount Athos, Oxford 1909. Löhneysen, W. von, Heimat unter dem Himmel: Berg Athos, Heidelberg 1991. Meyer, Ph., Die Haupturkunden für die Geschichte der Athosklöster, Leipzig 1894 (přetisk: Amsterdam 1965). Mylonas, P. M., Bildlexikon des Heiligen Berges Athos (Atlas), I–III, Tübingen 2000. Papachrysanthou, D., „La vie ancienne de saint Pierre l’Athonite. Date, composition et valeur historique“, in: Analecta Bollandiana, 92 (1974), s. 19–61. Reichert, F. – Schenk, G. J., Athos. Reisen zum Heiligen Berg 1347–1841, Stuttgart 2001.

152 Seznam literatury Sherrard, P., Athos. Der Berg des Schweigens, Lausanne – Freiburg i. Br. 1959. Speake, G., Mount Athos. Renewal in Paradise, New Haven – London 2002. Spitzing, G., Athos. Der Heilige Berg des östlichen Christentums, Köln 1990. Stepan, Th., Überlegungen zur Ikone der Panhagia Portaitissa im Kloster am Berg Athos, in: P. Naredi­Rainer (Hrsg.), Sinnbild und Abbild. Zur Funktion des Bildes, Innsbruck 1994, s. 23–49. Vocotopoulos, P., „Note sur l’icône de la Vierge Portaïtissa“, in: Zograf, 25 (1996), s. 27–30. Wittig, M. A., Athos. Der Heilige Berg von Byzanz, Würzburg 19902 . Literatura o Athosu v řečtině a slovanských jazycích .,,  1992.  /2005,2006. ,., , 2006. .,  , 2007. Герд, А. А., Русский Афон 1878–1914 гг. Очерки церковно- -политической истории, Moskva 2010. Григорович-Барский, В., Второе посещение Святой Афонской горы Василия Григоровича-Барского им самим описанное, Moskva 2004 (reprint vydání z let 1885–1887). Давидов, Д., Светогорска графика, Београд 2004. Дмитриевский, А. А., Русские на Афоне. Очерк жизни и деятельности игумена священноархимандрита Макария (Сушкина), Moskva 2010. Епископ Порфирий (Успенский), История Афона, I–II, Мoskva 2007 (reprint).

153 Кораћ, В. (vyd.), Осам векова Хиландара, историја, духовен живот, книжевност, уметност и aрхитектура, Београд 2000. Маевский, В., Афон и его судьба, Moskva 2009. Рак, П., Приближения к Афону, Moskva 2010. Россия–Афон: тысячeлетие духовного единства. Международная научно-богословская конференция. Москва 1–4 октября 2006 г., Moskva 2008. Талалай, М., Русский Афон. Путеводитель в исторических очерках, Moskva 2009. Троицкий, П., История русских обителей Афона в ХIХ–ХХ веках, Moskva 2009. Фотић, А., Света Гора и Хиландар у Османском царству XV–XVII век, Београд 2000. Шкаровский, М. В., Русские обители Афона и Элладская Церковь в ХХ веке, Moskva 2010. České a slovenské publikace o Athosu Amfilochije (biskup banátský), „Duchovní život na dnešní Svaté hoře Athosu“, in: Pravoslavný teologický sborník XV, Praha 1989, s. 127–142. Basil (Krivošejn) arcibiskup, „Athos v duchovnom živote pravoslávnej Cirkvi“, in: Odkaz sv. Cyrila a Metoda, 2 (1999), s. 23–27. Bogdanović, D., 800 godina srpskog manastira Hilandar. 800 let srbského kláštera Chilandar, Praha 1998. Cap, A., „Hesychasmus podľa učenia sv. Gregora Palamu“, in: Pravoslavný teologický sborník XV, Praha 1989, s. 143–152. Černý, M., „Recepce literárního díla českého mnicha na Chilandaru otce Sávy a nový zájem o jeho osobnost v Srbsku“, in: Slavia, 69 (2000), s. 289–311. Černý, M., „Slavibor Breüer alias Sáva Chilandarec (1837–1912) v dokumentačních materiálech z českých archivů (s bibliografickým soupisem jeho prací a pozůstalostí)“, in: Прилози за књижевност, језик, историју и фолклор, 70 (2004/2005), s. 365–398. Černý, M., „Nevydaná edice ,Dopisů ctihodného otce Sávy Chilandarce‘ od Josefa Zdeňka Raušara – příspěvek k dějinám Seznam literatury

154 Seznam literatury česko­srbských kulturních styků“, in: L. Hladký [et al.], Od Moravy k Moravě. Z historie česko-srbských vztahů v 19. a 20. století, Brno 2004, s. 103–144. Černý, M., „K vydávání archivní pozůstalosti Sávy Chilandarce [s přílohami Stručný soupis archivních pozůstalostí Sávy Chilandarce a Úvod Sávy Chilandarce k dopisům Onufrije Popoviče]“, in: Slavia, 74 (2005), s. 39–64. Černý, M., „Středoevropan Sáva Chilandarec (1837–1912) a mnišská republika Athos. Jubilejní črta ke století od úmrtí českého pravoslavného mnicha“, in: Parrésia, VI (2012) (v tisku). Conomos, D., Hudební tradice na Hoře Athos, přel. M. Bočková, Olomouc 2004. Frank, K. S., Dějiny křesťanského mnišství, přel. Z. Lochovský, Praha 2003. Krška, V., Athosské jaro, Písek 1940. Lipanský, J., „Jaro na Athosu“, in: Širým světem, V, 1928. Lipanský, J., Athos, idylická říše, in: týž, Plujeme k zemi svých snů, Pardubice 1930, s. 19–31. Lipanský, J., Athos: poslední útočiště, Olomouc 1932. Luptáková, M. – Řoutil, M., „,Athoská smuta‘ a počátky imjaslavských sporů aneb zamyšlení nad novými publikacemi na stále aktuální téma“, in: Parrésia, IV (2010), s. 369–377. Myslivec, J. [et al.], Tváří k Východu: příspěvky k poznání křesťanského Východu, Brno 1948. Pulec, R., „Svatá hora Athos“, in: Pravoslávny kalendár 1980, s. 126–129. Putna, M. C., „Svatá hora Athos ruskýma a českýma očima“, in: Souvislosti, 1 (1996), s. 87–101. Řoutil, M. – Gkantzios­Drápelová, P. – Mlynáriková, E., „Athos – výběr publikací z let 2000–2010 (anotační blok)“, in: Parrésia, VI (2012) (v tisku). Sáva Chilandarec, Kniha o svaté hoře Athonské, Praha 1911. (Tentýž autor uveřejnil mezi lety 1884–1896 o Athosu řadu článků v časopise Osvěta.) Sinicynová, N. V., Odysea Maxima Řeka. Renesanční Itálie – Athos – Moskevská Rus, přel. J. Komendová, Červený Kostelec 2013. Špidlík, T., Spiritualita křesťanského Východu – modlitba, Velehrad 1999, s. 379–421.

155 Šupicová, M., „Pět let od požáru v klášteře Chilandar“, in: Parrésia, II/III (2008–2009), s. 501–512. Tázlarová, M. (vyd.), Moudrost Silvána z Athosu, Kostelní Vydří 2010. Valášek, M., „Slavný český Athosan (Mezi Slaviborem Breuerem a Sávou Chilandarcem)“, in: Souvislosti, 28 (1996) 1 [Řecko], s. 103–108. Ventura, V., Spiritualita křešťanského mnišství, II–III, Praha 2010, s. 173–207 („Počátky hésychazmu“). Vopatrný, G., Češi na Athosu, in: týž, Dědictví otců, Hostinné 2000, s. 140–142. Vopatrný, G., Hesychasmus jako tradiční křesťanská spiritualita, Brno 2003. Citáty Plinius Starší, Kapitoly o přírodě, přel. F. Němeček, Praha 1974 (citát mírně opraven podle latinského originálu). „K čertu ať táhne studium“, in: Výbor z byzantské žebravé poezie (Byzantská knihovna, sv. 1), přel. M. Kulhánková, Červený Kostelec 2011, s. 59–71 („Další verše mnicha Hilariona Prochoprodroma pro ctěného císaře pana Manuela Porfyrogenneta Komnena“). Část První athoské ústavy citována podle překladu: Sáva Chilandarec, Kniha o Svaté hoře Athonské, Praha 1911, s. 39. Ostatní citáty přeložila z řeckých originálů Magdalena Křížová. Seznam literatury

49

Andreas E. Müller HORA ATHOS Dějiny mnišské republiky Z německého originálu Andreas E. Müller, Berg Athos. Geschichte einer Mönchsrepublik (Verlag C.H. Beck, 2005), přeložil Vlastimil Drbal. Jazyková redakce Markéta A. Hubová. Odpovědný redaktor Michal Řoutil. Sazba Jana Nováková. Zpracování mapy Jiří Kocich Grafické zpracování obálky Vladimír Mačinskij. Na obálce: Sv. Athanasios Athoský, freska z chrámu Zesnutí Bohorodičky, Protaton, Karyes, Athos, Manuel Panselenos, počátek 14. století. Vydalo nakladatelství Pavel Mervart, P. O. Box 5, 549 41 Červený Kostelec, v roce 2013. Vytiskla tiskárna Akcent ve Vimperku. www.pavelmervart.cz www.parresia.cz ISBN 978-80-7465-058-1 svazek 22

Ruská středověká literatura Od křtu Vladimíra Velikého po Dmitrije Donského Výbor textů 11.–14. století Od 11. století se na Rusi vytvářelo vlastní mnohotvárné písemnictví, jehož vývoj zachycuje v reprezentativních ukáz­ kách tato antologie. Čtenář v ní mimo jiné nalezne homilie metropolity kyjevského Ilariona, Kirila Turovského a Sera­ piona Vladimírského, legendy o sv. Borisu a Glebovi či Ser­ giji Radoněžském, vyprávění o slavných knížatech Andreji Bogoljubském, Alexandru Něvském a Michailu Černigovském, Daniilův pout­ nický cestopis do Svaté země, poučné příběhy z Kyjevskopečerského paterika a přípis intelektuálského „ztracence“ Daniila Zatočnika. Marek Starowieyski Slovník raněkřesťanské literatury Východu Arabská, arménská, etiopská, gruzínská, koptská a syrská literatura Slovník raněkřesťanské literatury Východu představuje světový uni­ kát. V jednom svazku čtenář nalezne podrobná hesla o vý­ značných autorech a dílech křesťanského Východu prvního tisíciletí, a to z oblasti arabské, arménské, etiopské, gruzínské, koptské a syrské literatury. Všechna slovníková hesla byla pře­ hlédnuta a upravena českými odborníky na dané oblasti a jednotlivá hesla navíc ob­ sahují nejnovější relevantní odbornou literaturu. Knihu doplňují chronologické tabul­ ky, seznamy patriarchů a katholiků východních církví a výkladový rejstřík toponym. Sv. Jan Damašský Řeči na obranu obrazů Kniha obsahuje vůbec první kompletní překlad tří spisů sv. Jana Damašského († 749), jež jsou dnes známy jako „Řeči na obranu obrazů“. Tyto texty zásadně ovlivnily chápání ná­ boženského zobrazování jak na křesťanském Východě, tak Západě. V úvodu knihy se překladatel věnuje sv. Janu Da­ mašskému jako významné osobnosti raně středověkého myšlení a zasazuje vznik jeho spisů do dobového kontextu, tj. ikonoklastických sporů 8. století, v závěru se pak zamýšlí nad smyslem ikony a jejím zařazením do liturgie dle učení Otců církve. V edici PRO ORIENTE mimo jiné dosud vyšlo:

Sergej A. Ivanov Byzantské misie aneb je možné udělat z „barbara“ křesťana? Publikace se věnuje dějinám byzantské misijní činnosti v prů­ běhu tisícileté existence Byzantské říše. Přináší mimo jiné odpovědi na mnoho dosud nezodpovězených otázek, jako např. jaké byly největší úspěchy byzantských misií, co měly společného v evropských zemích, v Chazárii, na severním Kavkaze, v Persii, Arábii, Súdánu či Etiopii, nebo proč se ani dobové byzantské prameny nezmiňují o působení věrozvěstů Konstantina­ Cyrila a Metoděje na Moravě. Kulturněhistorická analýza směřuje k pochopení toho, jak byzantští Řekové chápali sami sebe a okolní svět. Monika Langrock Libanonské rozhovory Libanonští křesťané jsou intelektuální elitou křesťanů Střed­ ního východu. Léta po skončení občanské války (1990) však popisují jako léta deziluze a deprese z politického vývoje země. Ve čtrnácti rozhovorech se křesťané z maronitské, řeckopravoslavné, řeckokatolické, arménské a protestant­ ské církve snaží nalézt odpověď na stěžejní otázku: jak se vyrovnat s klesajícím vlivem křesťanů v libanonské, ale i blíz­ kovýchodní společnosti? Steven Runciman Zajetí Velké církve Dějiny konstantinopolského patriarchátu od pádu Cařihradu do roku 1821 Dnes již klasické dílo anglického historika S. Runcimana seznamuje čtenáře s dějinami řecké církve od pádu Caři­ hradu (1453) do vyhlášení nezávislosti (1821). První část knihy je věnována vnitřní organizaci a teologii církve v pos­ ledních staletích existence Byzantské říše, druhá pak životu konstantinopolského patriarchátu pod nadvládou Osmanů. Zvláštní důraz je kla­ den nejen na podobu nového uspořádání církve, vznik fanariotského hnutí či proces národního sebeuvědomění, ale i na vztahy s ostatními křesťanskými církve­ mi v Evropě i Rusku.

Pavel Milko Úvod do byzantské filosofie Publikace Úvod do byzantské filosofie je vůbec prvním kom­ plexním pokusem o uchopení tohoto tématu u nás. Důklad­ nému rozboru jsou podrobeny vazby byzantské filosofie nejen na předchozí období, ale zvláště na určující dobová theologická východiska. Kniha obsahuje studii M. Řoutila Na východ od Antiochie. Arménské kroniky od jezera Van (16.–18. století ) Výbor arménských kronik nabízí pohled na každodenní život arménské komunity žijící v 16.–18. století ve východní Ana­ tolii. Autory byli jak učení mniši z klášterů v okolí Vanského jezera, tak lidoví písmáci. Kniha nabízí jedinečnou možnost nahlédnout do reality života křesťanů na periferii Osmanské říše. Kromě deseti kronik je kniha dále doplněna o literárně­ historickou úvodní studii, rozsáhlé výkladové slovníky pojmů, toponym a osobností a unikátní obrazový materiál. Ať múzy promluví Tři byzantská kvazidramata Kniha představuje tři pozoruhodné byzantské literární ex­ perimenty vzniklé v 9. a 12. století: Verše o Adamovi Ignatia Diakona, Kočkomyší válku Theodóra Prodroma a Drama­ tion Michaéla Haplúcheira. Označení „kvazidramata“ sice literární formou odkazuje k dramatu, nicméně díla pravdě­ podobně nebyla určena ke scénickému provedení – potřeba divadla se v Byzanci nasycuje spíše nepřímo v různých pro­ jevech teatrality. V edici PRO ORIENTE dále připravujeme: M. Řoutil Rusko-český slovník pravoslavné kultury www.pavelmervart.cz