HORA ATHOS. DĚJINY MNIŠSKÉ REPUBLIKY

1

© Verlag C.H. Beck oHG, München 2005 Translation © Vlastimil Drbal, 2013 Cover © Vladimír Mačinskij © Pavel Mervart, 2013 ISBN 978-80-7465-058-1 Edici řídí: Michal Řoutil

Obsah Předmluva k českému vydání 9 Úvod 13 OD PUSTINY K MNIŠSKÉ REPUBLICE: Hora Athos v proměnách časů Kapitola první Počátky mnišského života 17 Od pustiny k mnišské republice 20 První poustevníci 20 První laury 21 Klášter Ioanna Koloba 25 Kapitola druhá Od laury ke klášteru 30 Athanasios Athoský a založení kláštera Velká laura 31 Athanasiova klášterní pravidla 35 První athoská ústava (972) 36 Kapitola třetí Dědictví Athanasia Athoského (od konce 10. do konce 11. století) 43 Hlavní doba zakládání klášterů 43 Druhá ústava Athosu (1045) 44 Dědictví Athanasia Athoského 47 Kapitola čtvrtá Zápas o disciplínu ve 12. století 50 Náznaky úpadku 50 Tzv. „skandál s Vlachy“ 53 Zápas o disciplínu ve 12. století 53 Zakládání dalších klášterů 58

Kapitola pátá Athos ve 13. století: následky čtvrté křížové výpravy 59 Athos ve 13. století 61 Kapitola šestá Athos za Palaiologů (1261–1453) 64 Nepokojná doba 65 Zápas o hésychasmus 66 Rozšíření idiorhytmie na Athosu 69 Konec byzantské vlády 71 Kapitola sedmá Hora Athos za vlády Osmanů. Šikovné taktizování 73 Nové kláštery a staré problémy 74 Rozkvět skitů 77 Hora Athos za vlády Osmanů 77 Akademie na Athosu 78 Typikon z roku 1783 79 Hora Athos za vlády Osmanů 79 Kapitola osmá Na cestě do novověku 82 DVACET VELKÝCH KLÁŠTERŮ NA ATHOSU V KRÁTKÉM PŘEHLEDU Velká laura 89 Vatopedi 93 Iviron 97 Chilandariu 101 Dionysiu 105 Kutlumusiu 108 Pantokratoros 111 Xeropotamu 114 Zografu 116 Dochiariu 119

Karakalu 122 Filotheu 124 Simonos Petras 126 Agiu Paulu 129 Stavronikita 132 Xenofontos 134 Grigoriu 137 Esfigmenu 138 Esfigmenu 139 Klášter sv. Panteleimona 140 Konstamonitu 144 Dodatek k českému vydání: Česká teologická literatura o počátcích Athosu 145 Seznam literatury 149 Literatura v západních jazycích 151 Literatura o Athosu v řečtině a slovanských jazycích 152 České a slovenské publikace o Athosu 153 Citáty 155

Mapa Athosu

 PŘEDMLUVA K čESKÉMU VYDÁNí Počátky monastického života na hoře Athos sahají hluboko do minulosti, velmi hluboko, i když ne tak, jak se snaží doložit některé zbožné legendy. Ještě před tím, než v Čechách působil sv. Václav, se v hornaté krajině poloostrova Chalkidiki usadili první poustev­ níci, aby tu vedli zbožný život v úplném klidu a odloučení. O několik desetiletí později, přibližně v době, kdy řezenský biskup sv. Wolf­ gang povolil založení pražského biskupství, započala v jihovýchodní části hory Athos velká epocha zakládání klášterů. Ačkoli lze najít určité časové souvislosti, přímé kontakty mezi západním a východ­ ním křesťanstvím a mnišstvím byly v následujících staletích jen omezené. Teprve v nedávné době lze postřehnout zvýšený zájem o svět a náboženskou praxi druhé strany. Fascinující svět hory Athos přibližuje nemalé množství zahra­ ničních publikací. Přesto však tato kniha, ač to může znít zvláštně, vděčí za svůj vznik mezeře na knižním trhu. Ten totiž nabízí větši­ nou teologicky a duchovně zaměřené publikace, které zprostřed­ kovávají zkušenosti s vírou a často osobní cestu k Bohu. Tento přístup je jistě oprávněný a podnětný; chybí tu však spolehlivé informace o historických událostech, které by zájemce seznámily

10 s nejdůležitějšími fakty a vývojem daného jevu: historického, kunst­ historického a samozřejmě i teologicko­historického. Proč byl tento aspekt dosud opomíjen, má jistě vícero důvodů. Ten nejdůležitější patrně souvisí s obrovským množstvím listinného materiálu: Kdo se zabývá počátky mnišství na hoře Athos, musí prostudovat velké množství pramenů v řeckém originálu, které jsou jistě velmi zají­ mavé, ale jejich text není snadný a občas ani srozumitelný. Něko­ likaletá práce s dokumenty k tomuto místu se stala i základem knihy, kterou čtenáři předkládám. Text je za tímto účelem tematicky rozdělen na dvě části. V té první sledujeme proměnu pusté krajiny v mnišskou republiku, nelehkou cestu od prvních eremitů k prvním klášterům, dobu vze­ stupu a úpadku ve středověku, a konečně období osmanské nadvlá­ dy až po současnost. Ve druhé části předkládáme krátké portréty dvaceti athoských klášterů, v nichž seznamujeme s nejdůležitější­ mi událostmi v jejich vývoji. Dnes se hora Athos ukazuje jako místo moderní a tradiční současně. Stává se útočištěm a duchovním přístavem ortodoxních věřících v dobách hospodářské krize, a sama se dokonce zaplet­ la do pochybných finančních obchodů. Od roku 1988 se nachází na seznamu světových památek UNESCO, a to jako přírodní i kul­ turní památka. Jsou­li umělecké poklady ze Svaté hory vyslány do zahraničí, zájem věřících i sdělovacích prostředků je obrovský. Počet návštěvníků tohoto jedinečného monastického světa stoupá i v ro­ ce 2012 a brzy již překročí 100 000; na konci roku se předpokládá jeho zvýšení oproti předchozímu roku asi o deset procent. Ženám je přitom vstup do tohoto mužského světa víry stále odepřen. Duchovní síla Svaté hory je stále nesmírná a vychází především z dlouhé historické tradice. Na následujících stránkách srdečně zveme i českou čtenářku a českého čtenáře, aby je s námi sledo­ vali od počátků až do nejnovější doby. České vydání vzniklo jednak díky překladateli knihy, dr. Vlastimilu Drbalovi, který knihu přeložil z němčiny, a navíc ji doplnil o krátký doslov. Zasloužil se také o to, aby obrazová příloha českého vydání byla bohatší než v původním Předmluva k českému vydání

11 německém vydání. Dále patří mé poděkování vydavateli Pavlu Mer­ vartovi, díky němuž se bude i český čtenář moci seznámit s dlouhými a pestrými dějinami mnišské republiky Athos; pevně věřím, že jeho odvaha bude odměněna! Oběma bych chtěl na tomto místě srdečně poděkovat. Ve Vídni, listopad 2012 Andreas Müller Předmluva k českému vydání

13 ÚVOD „Hora Athos“ leží v severozápadní části Řecka, asi 120 kilometrů od Soluně – je to nejvýchodnější ze tří prstů poloostrova Chalkidiki. Mnišskou republikou je už déle než tisíc let. Téměř stejně dlouho je zde zakázán vstup ženám – je to od nepaměti nepsaný zákon. Athos byl osídlen již v antice. Strabón, řecký zeměpisec žijící v 1. stol. př. Kr., popsal polohu a tvar tohoto poloostrova. Ovidius se zmínil o mnoha zajících, kteří tu šťastně žili, a Aristotelés tvrdil, že jeho pobřeží je bohaté na langusty. Podle některých antických autorů byli místní obyvatelé známí svou dlouhověkostí: „(…) indičtí Kyrnové žijí sto čtyřicet let, stejně tak i Aithiopové a Serové u hory Athos; poslední proto, že se živí masem zmijí“, píše Plinius Starší ve spise Naturalis Historia (VII, 2,27). Ve starověku byl Athos známý především kvůli neštěstí z roku 492 př. Kr., kdy u jeho skalnatých břehů ztroskotala perská flotila, jíž velel vojevůdce Mardonios, a kvůli kanálu, jehož stavbu o deset let později inicioval Xerxés a o němž zanechal podrobnou zprávu Hérodotos. U pěti osad, které se ve starověku na Athosu nacházely a jejichž jména zaznamenali antičtí autoři (Thyrsos a Kleónai na jižním pobřeží, Dión a Olofyxos na pobřeží severním a Akrothooi na jihovýchodním výběžku ostrova), nejsme dnes schopni určit ani jejich topografickou polohu. O jejich osudu není nic známo, ale

14 je třeba předpokládat, že byly opuštěny již v pozdní antice. Když v 9. století přišli na Athos první poustevníci, nalezli tu v každém případě přesně to, co hledali pro život v odloučení, totiž liduprázdné, divoké, hornaté území s hojnou, ale drsnou vegetací. Dějinám mnišské republiky, které v tomto okamžiku začínají, je věnována následující kniha. Vypráví napínavý příběh neuvěřitel­ né metamorfózy: o proměně útočiště eremitů v mnišské centrum, které dnes tvoří spirituální střed pravoslavného křesťanství. Úvod

I. OD PUSTINY K MNIŠSKÉ REPUBLICE: HORA ATHOS V PROMĚNÁCH čASŮ

17 Kapitola první POčÁTKY MNIŠSKÉHO ŽIVOTA Již od nepaměti existovala snaha posunout dějiny hory Athos jako mnišské republiky co nejdále do minulosti, a možná je dokonce stará jako mnišské osídlení samo. Táhne se staletími jako červená nit a je zodpovědná za vznik řady zbožných legend a tradice, které se těmito počátky zabývají. Podle jedné z legend to prý byla sama Bohorodička, kdo křesťanství na Athos přivedl, do své „zahrady“, své „říše“. A také později osobně zasahovala, když odtud hodlala vypudit některou z císařoven, která si sem chtěla sjednat přístup. Jindy se zase dočteme, že první kláštery na Hoře založil císař Kon­ stantin Veliký ve 4. století. Iúliános Apostata, odpadlík od křes­ ťanské víry, je prý nechal srovnat se zemí. Zbožný císař Theodo­ sios je údajně nechal vybudovat znovu v ještě větší nádheře, ale za obrazoboreckých císařů prý byly opět zničeny. Proti historickým faktům však tyto zbožné legendy neobstojí: císař Konstantin Veliký, zakladatel Konstantinopole, neinicioval výstavbu klášterů ani ve svém novém hlavním městě, takže Iúliános Apostata ve skutečnosti neměl co ničit. A císaře Theodosia, který údajně zjednal nápravu, Athos nezajímal. O nic lépe na tom nejsou ani některé nové teorie o počátcích mnišského života na Athosu. Je spíše nepravděpodobné, že by byl útočištěm pro mnichy z Palestiny, kteří se pokoušeli uniknout

Cesta mezi kláštery, foto Prokop Hoffmann, 1999.

30 Kapitola druhá OD LAURY KE KLÁŠTERU Když se Petr Athoský v polovině 9. století usadil ve své jeskyni, byl Athos do značné míry neznámý a neobydlený. O sto let později vypadala situace úplně jinak. Hora Athos si již získala jméno jako místo zbožné askeze a žil tu značný počet poustevníků. Často zná­ me – protože o nich prameny mlčí – pouze jméno laury nebo její topografickou polohu (např. laury Zygu, Xeropotamu a Karyes). Kdy přesně byly na hoře Athos založeny první kláštery, dnes nelze říci. Ani prameny o tom neposkytují žádné informace. Texty z císařských listin, které jsme zmínili výše, mluví obecně o „asketech, zbožných mužích“ a nezabývají se vývojem směřujícím k mnišské­ mu životu. Po důkladném studiu dochovaných pramenů však lze doložit, že k tomu došlo již před polovinou 10. století. V roce 972 podepsalo více než čtyřicet igumenů tzv. tragos, první ústavu Svaté hory. Počátky některých klášterů patrně spadají již před rok 963, kdy byl založen významný klášter Velká laura, jiné zřejmě vznikly až poté. Rok 963 je však přesto třeba považovat za klíčový okamžik v raných dějin Athosu. Až založením kláštera Velká laura totiž zapo­ čal strmý vzestup, díky němuž se hora Athos brzy stala nejdůleži­ tější klášterní krajinou východního křesťanství. Během následu­ jícího historického vývoje tu vyrostlo náboženské centrum, jehož

31 význam nespočíval pouze v mnišském životě, ale jeho autorita měla po několik staletí významný vliv i na náboženskou politiku a duchovní život byzantské říše. Athanasios Athoský a založení kláštera Velká laura Na počátku tohoto velkolepého vývoje stojí muž, jehož pravoslav­ ná církev dosud uctívá jako světce. Athanasios spatřil světlo světa mezi lety 925 a 930 v Trapezuntu na východním pobřeží Černého moře. Ještě před narozením mu zemřel otec a brzy po porodu také matka. Malý sirotek, pokřtěný jménem Abramios (tj. Abraham), se dostal nejprve do opatrování jedné z matčiných přítelkyň. Později byl vychováván příbuznými v Konstantinopoli, kde získal vzdělá­ ní a stal se učitelem. V Konstantinopoli se seznámil s Michaelem Maleinem, uznávaným igumenem kláštera na hoře Kyminas v Bithý­ nii (u Černého moře, v relativní blízkosti hlavního města). Setkání s Maleinem mělo život mladého učitele rozhodujícím způsobem ovlivnit: Abramios následoval Maleina a vstoupil do jeho kláštera, kde dostal mnišské jméno Athanasios. Žil zde čtyři roky jako kali­ graf, než od Maleina dostal povolení, aby vedl jako anachoreta život v odloučení. Ještě v Konstantinopoli se Abramios (Athanasios) seznámil se synovcem Michaela Maleina, Nikeforem Fokou, který se měl pozdě­ ji stát byzantským císařem. Oba mladí muži se spřátelili a Maleinos přispěl k tomu, aby se – navzdory vzdálenosti, která je oddělova­ la – mezi nimi nepřerušil kontakt. Když Nikeforos Fokas, jenž se mezitím stal vrchním velitelem vojska na východní frontě, navští­ vil jednou svého strýce v klášteře Kyminas, povolal Maleinos Athanasia, ustanovil ho Nikeforovým duchovním otcem a přiměl Nikefora, aby se Athanasiovi vyzpovídal. Od laury ke klášteru

43 Kapitola třetí DĚDICTVí ATHANASIA ATHOSKÉHO (OD KONCE 10. DO KONCE 11. STOLETí) Hlavní doba zakládání klášterů Co se začalo rýsovat již před „typikem císaře Ioanna Tzimiska“, to se výrazně rozvíjelo i později – začala doba zakládání klášterů na Athosu. Víme, že již v 10. století existovalo více než tucet fundací, ale dnes z nich neznáme více než jména. Některým z nich byl sou­ zen krátký život, jiné se přeměnily v nové kláštery, další existují dodnes pod stejným jménem a na stejném místě, kde byl před více než tisíci lety položen jejich základní kámen. Ještě za Athanasiova života založili na Athosu klášter mniši z jihoitalského Amalfi (řec. mone ton Amalfenon) a před koncem 10. století vznikl také klášter Vatopedi, který se brzy stal jedním z nejvýznamnějších klášterů na hoře Athos. Jeho počátky – stejně jako u řady jiných klášterů – jsou nejasné, ale první písemná zmínka o něm pochází z roku 985. Do roku 978/979 spadá oficiální založení kláštera „Iberů“ (tj. Gruzí­ nů) – úspěšný generál Ioannes Tornikios obdržel k tomuto datu od byzantského císaře Basileia II. (976–1025) zlatou bulu. Zatímco Tornikios přenechal císaři ze svého majetku klášter v Konstanti­ nopoli a v Trapezuntu, na oplátku od něj obdržel klášter Ioanna Koloba (o němž byla řeč již výše) a na hoře Athos klášter Klemes. Tento klášter Tornikios přestavěl na klášter Iberů, který nakonec

44 Od pustiny k mnišské republice v hierarchii athoských klášterů získal třetí místo (po Velké lauře a Vatopedi). I pro kláštery Xeropotamu, Xenofontos a Esfigmenu existují doklady již od 10. století. V 11. století naznačený trend pokračoval, ale nedocházelo jen k zakládání nových klášterů. Také staré kláštery dále rozšiřovaly své budovy, aby mohly přijímat stále rostoucí počet noviců. Již brzy byl překročen počet 120 mnichů, kteří byli za Ioanna Tzimiska povoleni pro klášter Velká laura. Jak víme ze spolehlivého prame­ ne, žilo v roce 1045 v tomto klášteře již 700 mnichů. Na brány athoských klášterů klepaly často s prosbou o přijetí do mnišského společenství i vážené a vlivné osobnosti a přinášely s sebou hodnotné dary (umělecké předměty, rukopisy a nezřídka i pozemky), které klášterům odkazovaly. Vliv klášterů se tak rozši­ řoval i územně, a to zvláště do přilehlých oblastí – Makedonie, Thrákie a Thesálie. Strmý rozvoj mnišství však s sebou přinesl i celou řadu problé­ mů. Kláštery se při rychlé expanzi brzy dostaly do vzájemných sporů. Atmosféra na Svaté hoře se začala citelně zhoršovat, a nakonec byl vážně ohrožen všeobecný mír. Co se přitom konkrétně událo, nelze dnes již s jistotou říci, ale mniši nakonec nebyli schopni zvládnout situaci bez pomoci zvenčí. Obrátili se na císaře s prosbou, aby obnovil právo a řád. Druhá ústava Athosu (1045) Císař Konstantinos IX. Monomachos (1042–1055) vyhověl prosbě, kterou k němu mniši vznesli, a podobně jako o sedmdesát let dříve Ioannes Tzimiskes vyslal na Athos mnicha z Konstantinopole, aby prošetřil místní poměry. Šetření, která zde Kosmas Tzintzilukes provedl, dospěla ke vskutku neuspokojivým závěrům: mniši poru­ šovali veškerá pravidla, která stanovil první typikon, a především povolovali dětem, dospívajícím a eunuchům pobyt na Athosu.

50 Kapitola čtvrtá ZÁPAS O DISCIPLíNU VE 12. STOLETí Typikon císaře Konstantina Monomacha poprvé označuje Athos jako „Svatou horu“ (řec. hagion horos). Kdo by se však domníval, že Athos díky tomuto dokumentu dosáhl klidu, byl by následujícím vývojem zklamán. Spory mezi kláštery přetrvávaly i nadále, stejně jako touha po moci a expanzi. Zdá se, že již brzy dodržovali mniši pravidla z roku 1045 stále méně. O třicet let později vyvolal rozruch případ, v jehož středu stál igumen a jeho tři neplnoletí průvodci. Přitom i sám igumen kláštera Xenofontos, Symeon, byl eunuch! Náznaky úpadku Nářky nad morálním úpadkem mnišství v době komnenovských císařů (1081–1185) nebyly ničím novým. S kritikou se hlásili o slovo již současníci. Vzpomeňme alespoň úvahy soluňského arcibiskupa Eustathia ve 2. polovině 12. století. Ve spise Úvaha o mnišském životě načrtává značně pochmurný obraz o vládnoucích poměrech: lač­ nost mnichů nezná hranic; pochlebováním se snaží získat přízeň bohatých; místo modlitby se věnují lovu; kamkoli se člověk podívá,

Klášter Xenofontos, foto Prokop Hoffmann, 1999.

5 Kapitola pátá ATHOS VE 13. STOLETí: NÁSLEDKY čTVRTÉ KŘíŽOVÉ VÝPRAVY Sotva stačili Symeon a Sáva obnovit a zařídit podle svých představ klášter, který jim císař přenechal, když začalo jedno z nejtěžších období v dějinách Athosu. Jedná se o následky historických událostí, které vstoupily do dějin jako „čtvrtá křížová výprava“. V srpnu roku 1198 vyzval papež Innocenc III. k nové křížové výpravě. Po počátečním váhání se kolem hrabat ze Champagne, Blois a Flander a několika význam­ ných velmožů z Ile­de­France vytvořilo jádro budoucího vojska. Cílem křížové výpravy byl Egypt, centrum muslimské moci na Blíz­ kém východě. Byla vyslána delegace do Benátek, aby dohodla pod­ mínky přepravy křižáckého vojska. Benátky byly ochotny převézt křižáky za odpovídající finanční odměnu: za přepravu 4 500 jezdců, 9 000 jízdních a 20 000 pěších vojáků požadovaly 85 000 marek ve stříbře. Vyslanci však značně přecenili potřebný prostor na lodích a v říjnu roku 1202 dorazila do Benátek pouze třetina původně plánovaného vojska. Křižáci proto nebyli schopni dohodnutou částku zaplatit. Dosáhli sice odkladu, ale zároveň souhlasili s tím, že pomohou Benátčanům při znovudobytí (křesťanského) města Zary (dnes Zadar) v Dalmácii, jež podléhalo uherské koruně. Zara o měsíc později skutečně padla, a to navzdory papežskému příkazu, že

60 Od pustiny k mnišské republice křižáci nesmějí zaútočit na žádné křesťanské město. Katastrofa byla na spadnutí. V Byzanci tehdy docházelo k ostrým sporům o trůn. Císař Isaakios II. Angelos (1185–1195) byl v dubnu 1195 sesazen svým bratrem Alexiem III. a oslepen. Isaakiův syn Alexios IV. utekl na Západ, aby zde hledal pomoc, a předložil křižákům překvapivou nabídku: jestliže opět dosadí na byzantský trůn jeho a jeho otce, vyplatí jim částku 200 000 marek ve stříbře, jež bude stejným dílem rozdělena mezi Benátčany a křižáky. Navíc slíbil obnovit spojení pravoslavné církve s církví katolickou a připojení Byzance ke křížo­ vé výpravě. Navzdory odmítavému stanovisku některých křižáků byl návrh přijat. Vojsko pod velením Bonifáce z Monferratu se v červenci 1203 objevilo před Konstantinopolí, 17. července zaútočilo na město a uskutečnilo výměnu na trůně, jak bylo dohodnuto. Nyní byl na řadě Alexios IV. Tomu se však nepodařilo své sliby splnit. Kon­ stantinopolský lid a klérus odmítli podmínky jeho dohod, stejně jako přítomnost křižáků. Již v lednu 1204 došlo ke státnímu pře­ vratu, během nějž byl Alexios IV. sesazen a zavražděn (jeho otec zemřel o několik dní později). Křižáci zůstali v blízkosti města a nakonec se rozhodli Konstan­ tinopol dobýt. Dvanáctého dubna 1204 pronikli za hradby a po třídenním vraždění a rabování město obsadili. Začalo období tzv. Latinského císařství. Flanderský hrabě Balduin byl v chrámu Boží Moudrosti korunován prvním latinským císařem. Zbývající úze­ mí byzantské říše, které bylo z velké části ještě třeba dobýt, si Benát­ čané a křižáci rozdělili podle plánu schváleného již před dobytím města. A tak byl Athos začleněn do soluňské oblasti, jejímž prv­ ním králem se stal Bonifác z Montferratu. Dějiny Athosu pod vládou Latinů dosud nebyly sepsány. Z pra­ menů lze vyčíst, že athoské kláštery – jakožto bašta pravoslaví – se kromě neustálých nájezdů lupičů a pirátů, které lákalo jejich bohat­ ství, staly navíc obětí jak despotických latinských duchovních, tak i světských feudálů, pirátů a různých dobrodruhů. Ústřední církevní

64 Kapitola šestá ATHOS za Palaiologů (1261–1453) Ale ani po odchodu Latinů neskončila pro Athos těžká doba a dlouho očekávaný mír na sebe nechával i nadále čekat. Důvody však tentokrát nepřicházely zvnějšku, nýbrž zevnitř. V červenci 1261 byl Balduin II., poslední latinský vládce Konstantinopole, sesazen Michaelem VIII. z trůnu. Balduin odešel do Itálie, kde se Karel z Anjou, bratr francouzského krále Ludvíka IX., krátce nato pokou­ šel připravit novou křížovou výpravu, jejímž cílem byla obnova latinského císařství v Konstantinopoli. Michael VIII. se domníval, že této nebezpečné situaci by se dalo účinně čelit církevní unií. Následkem byla dlouhá jednání, jež vyvrcholila vysláním byzant­ ského poselstva, které mělo naznačit ochotu Byzance podřídit se římské církvi. Šestého července 1274 byla v Lyonu slavnostně podepsána unie obou církví a Karel z Anjou musel pod nátlakem papeže na plánovanou křížovou výpravu rezignovat. Cena, kterou musel Michael VIII. zaplatit za svou politiku, byla vysoká – značná část jeho poddaných se cítila svým císařem pod­ vedena. Důsledkem byl neklid a nepokoje v říši. Zvlášť ostrý odpor proti císaři, jak se ostatně dalo očekávat, vycházel ze strany athoských mnichů. Císař na něj reagoval tvrdými odvetnými opatřeními. Situace se uvolnila až poté, co v prosinci 1282 Michael VIII. zemřel a na byzantský trůn nastoupil jeho syn Andronikos II.

65 Palaiologos (1282–1328). Okamžitě ustoupil od politiky svého otce, který podporoval unii s římskou církví, a pro athoské mnichy, jež zakusili tolik bezpráví, se později stal ztělesněním pravověrného císaře. Věnoval klášterům velký majetek a potvrdil řadu jejich pri­ vilegií. Díky tomu se stal jedním z největších dobrodinců a podpo­ rovatelů hory Athos vůbec. Nepokojná doba Ani za požehnané vlády Andronika II. však mnišská hora nebyla ušetřena těžkým ranám. Aby císař zabránil postupu Turků v Malé Asii, povolal ze Španělska skupinu žoldnéřů, známou jako „kata­ lánská kompanie“. Tento oddíl o síle několika tisíců mužů dorazil v září 1303 do Konstantinopole. Nejdříve se plány byzantského císaře plnily, ale když byl velitel kompanie Roger de Flor na pokyn byzantského spolucísaře Michaela IX. v dubnu 1305 zavražděn, list se obrátil a dřívější spojenci se stali zarytými nepřáteli říše. V následujících dvou letech vyplenili a vypálili části Thrákie, pak se vydali dál na západ – do Makedonie a Thesálie. Usadili se na jednom z prstů poloostrova Chalkidiki, Kassandře, a po další dva roky pod­ nikali divoké loupeživé nájezdy, jimiž trpěly také athoské kláštery. Ušetřen nebyl ani jeden z nich. Španělé plenili kostely, vypalovali budovy a vykrádali klášterní poklady. Trvalo dlouhou dobu, než se Athos z tohoto barbarského útoku zotavil. Andronikos II. udělal vše, aby vzniklé škody napravil, a skuteč­ ně na konci jeho dlouhé vlády (1328) započal na Athosu nový roz­ květ. Doba však byla politicky nejistá a nestabilní. Mezi lety 1341 až 1347 zuřila v říši občanská válka, během níž byly (převážně tureckými) spojenci Ioanna Kantakuzena vypleněny Makedonie a Thrákie. Pak přišli Srbové pod vedením Štěpána Dušana, který se v roce 1345 – po dobytí města Serres – prohlásil císařem a o rok Athos za Palaiologů (1261–1453)

73 Kapitola sedmá HORA ATHOS ZA VLÁDY OSMANŮ Šikovné taktizování Mniši na Athosu čelili růstu osmanské moci uvážlivě a s rozvahou. Poučili se z údělu svých spolubratří v Malé Asii, jejichž mnišská společenství za osmanských výbojů ve 14. století téměř bez výjimky zanikla. Aby tomuto osudu unikli, obrátili se na osmanského sultá­ na včas – ještě před tím, než se svým vojskem pronikl do Evropy – a zajistili si u něj ochranu svých klášterů a svého majetku. Když za sultána Murada II. (1421–1451) osmanský tlak na oblast dále vzrostl, rozhodli se mniši v roce 1424 vyslat k němu do Adrianopole (dnes Edirne) poselstvo, které mu slavnostně oznámilo podrobení Athosu bez jakéhokoli odporu. Chytré politické taktizování athoských mnichů vedlo k tomu, že na konci 14. a na začátku 15. století se ekonomická situace klášterů nezhoršila, ale naopak zlepšila. Jako instituce, které se těšily ochraně osmanských vládců, je využívala řada majetných Byzantinců jako „pokladnice“, do nichž bezpečně ukládali svůj majetek. V této době se těšil oblibě i zvyk zvaný adelfaton: kláštery přijímaly peněžní dary nebo pozemky a jako protihodnotu poskytovaly dárci doživotní rentu ve formě naturálií (obilí, olej, víno, sýry, luštěniny), a to i tehdy, když donátor zůstal laikem a do kláštera nikdy nevstoupil. Zájem Osmanů o příjmy z daní Svaté hory přirozeně rostl. Kláš­ tery byly stále více finančně vydírány a opakovaným předmětem

74 Od pustiny k mnišské republice stížností se stávaly konfiskace usedlostí a pozemků, které ležely mimo poloostrov Athos (metochie). Dodnes však nacházíme v kláš­ terních archivech zprávy o sultánských fermanech, které se snažily ochránit mnichy před bezohlednými výběrčími daní a odčinit utr­ pěné bezpráví. Tyto doklady lze interpretovat dvojím způsobem: jednak jako výraz velkorysosti osmanských vládců, jednak jako doklad často svévolného vydírání podřízených výběrčí daní, jejichž cílem bylo naplnit nejen státní pokladnu, ale také vlastní kapsu. Na některých přehmatech se však podíleli i samotní sultáni, například v roce 1432/1433, kdy sultán Murad II. vztáhl ruku na lodě a jiné vlastnictví klášterů. Mnichům se přesto podařilo koupit zkonfis­ kované zboží zpět. Vážnější byly události v roce 1568, kdy sultán Selim II. hodlal zkonfiskovat veškerý církevní a klášterní majetek v říši. Pouze velkorysé dary, které na Athos přišly od vládců Valaš­ ska a Moldávie, a vysoko úročené půjčky věřitelů ze Soluně umož­ nily athoským mnichům získat svůj majetek zpět. Dlouhodobým následkem byly tíživé dluhy. Kdybychom chtěli v hrubých obrysech nastínit staletí turecké nadvlády na Athosu, pak bychom mohli říci, že kláštery v prvních staletích neustále chudly; ve druhé polovině 18. století však začal nový hospodářský a duchovní vzestup. Ten trval v zásadě až do osvobození v roce 1912. Nové kláštery a staré problémy Zprvu se však díky nenásilnému podřízení nové moci podařilo mnichům na Athosu uchovat si nejen svůj život, ale i převážnou část svého majetku, náboženskou svobodu a místní samosprávu. Dokonce mohly být stále zakládány nové kláštery; využil toho kolem roku 1541 patriarcha Jeremiáš I., když nechal vybudovat klášter Stavronikita. Vznikl tak poslední z dnes existujících dvaceti klášterů.

82 Kapitola osmá NA CESTĚ DO NOVOVĚKU Když v roce 1821 začal osvobozenecký boj Řeků proti Osmanům, rozhodli se mniši ze Svaté hory zapojit do ozbrojeného boje. Vojen­ ská akce se však nezdařila, a proto 28. prosince 1821 vstoupily na Athos tři tisíce tureckých vojáků, kteří obsadili všechny kláštery. Mnohé z nich podpálili, zničili, vyplenili a zavedli tíživou zvláštní daň. Začalo jedno z nejtěžších období v dějinách Athosu, neboť turecká okupační armáda tu zůstala až do roku 1830, tedy téměř deset let. Své kláštery a skity tehdy hromadně opustilo mnoho mnichů, především ti mladší. V roce 1826 nezůstalo na Athosu více než 590 osob; o pět let dříve, v roce 1821, jich bylo ještě 2980. Po stažení tureckého trestního sboru se Athos překvapivě brzy vzpamatoval. Finanční prostředky přicházely zpočátku opět z podu­ najských zemí a z výnosů, které tu získaly metochie athoských kláš­ terů. Tato situace se však radikálně změnila v roce 1859 po založení rumunského státu, který si činil nárok na většinu zmíněných kláš­ terních pozemků. Ochrany athoských klášterů se proto později ujali především ruští carové – přirozeně s dalekosáhlými následky. Ne vždy v dějinách mnišské hory byl společný život různých národ­ ností bezproblémový a harmonický. Nyní však Athos prožíval v tomto směru nejtěžší zkoušku. Ruští mniši, podporovaní objemný­ mi finančními dary, se od poloviny 19. století cíleně snažili rozšiřovat

II. DVACET VELKÝCH KLÁŠTERŮ NA ATHOSU V KRÁTKÉM PŘEHLEDU

Následující přehled klášterů respektuje pořadí současné hierarchie. Tato posloupnost se vytvářela v několika mezistupních již ve stře­ dověku a v raném novověku. Existuje od konce 16. století až do dnešních dnů a potvrdil ji i typikon z roku 1783, který stanovil defi­ nitivní počet klášterů na stávajících dvacet.

8 1. Velká laura Na jižním okraji poloostrova Athos, asi dvacet minut chůze od moře, leží na přirozené plošině ve výšce 150 metrů nad hladinou moře klášter Velká laura, který v hierarchii athoských klášterů zaují­ má nejpřednější místo. O založení tohoto kláštera Athanasiem Athoským v roce 963 jsme se již podrobně zmiňovali (viz s. 31n.), stejně jako o císařské podpoře, jíž se těšil od samých počátků. Dokládají to i četná privi­ legia byzantských císařů. Dnes se tato rozlehlá stavba podobá spíše malému středověké­ mu městu. Hradby kláštera se kdysi mohly pyšnit patnácti obran­ nými věžemi, z nichž devět se dochovalo dodnes. Působivý závěr hradeb tvoří mohutná „Tzimiskova věž“, která – jak napovídá její název – byla údajně vystavěna za vlády byzantského císaře Ioanna Tzimiska (969–976). Uprostřed klášterního komplexu stojí – jako jeho duchovní i stavební jádro – klášterní chrám (katholikon). Katholikon kláštera Velká laura je oprávněně považován na nej­ krásnější a nejvýznamnější stavbu na Athosu. Dříve se pochybo­ valo o tom, zda je možné stávající stavbu spojit s Athanasiovým chrámem, ale dnešní odborná literatura to považuje za velmi prav­ děpodobné. Athanasios zahájil stavbu čtyři měsíce před nástupem císaře Nikefora Foky na trůn, tedy v červnu 963. Chrám – původně určený jen pro osmdesát mnichů – byl již o čtyřicet let později příliš malý, a proto začal Athanasios kolem roku 1000 se stavbou nového, většího chrámu. Práce, na nichž se sám významně podílel, rychle pokračovaly. Jednoho dne, když se pracovalo již na zaklenutí

3 2. Vatopedi Klášter Vatopedi leží v malé zátoce asi uprostřed Svaté hory. K jeho jménu se vztahuje legenda. Klášter byl podle zbožné tradice založen již koncem 4. století císařem Theodosiem I. (379–395), prý z vděč­ nosti za to, že Bohorodička zachránila jeho malého syna Arkadia. Při ztroskotání nedaleko Athosu se chlapec neutopil, ale naopak byl zázračným způsobem vynesen na pevninu, kde ho zdravého nalezli vedle ostružinového keře. Právě od něj je odvozeno jméno klášte­ ra: řec. Vatos (ostružinový keř) a paidion (dítě); tedy Vatopedi („Dítě ostružinového keře“). Ve skutečnosti lze jméno kláštera vysvětlit mnohem jednodu­ šeji: řec. pedion totiž znamená „rovina“. Klášteru dala jméno rovina bohatá na ostružinové keře. Historické počátky kláštera je třeba, stejně jako u Velké laury, hledat ještě na konci 10. století. Dodejme však, že první typikon (z roku 972) dosud Vatopedi nezmiňuje. Poprvé se objevuje v listi­ ně z roku 985, kterou vyhotovil protos Thomas (Tomáš). Jeho založení lze proto téměř s jistotou klást někde mezi tato dvě data. Již brzy zažil velký rozmach a druhý typikon z roku 1045 jej v klášterní hierarchii uvádí na druhém místě, které si ostatně udržel dodnes. Budovy kláštera, v němž v dobách rozkvětu bydlelo na tři sta mnichů, dnes vytvářejí téměř rovnostranný trojúhelník (délka každé strany zaujímá něco mezi 175 a 195 metry). Také zde mají ústřední místo ve dvoře katholikon a trapeza.

SEZNAM LITERATURY

151 Literatura v západních jazycích Amand de Mandietta, E., Mount Athos. The Garden of the Panaghia, Berlin – Amsterdam 1972. Billetta, R. (Hrsg.), Europa erlesen, Athos – Klagenfurt 2000. Bryer, A. – Cunnigham, M. (eds.), Mount Athos and Byzantin Monasticism, Aldershot 1996. Capuani, M. – Paparozzi, M., Athos. Die Klostergründungen. Ein Jahrtausend Spiritualität und orthodoxe Kunst, München 1999. Conomos, D. E., Mount Athos, the sacred bridge. The spirituality of the Holy Mountain, Oxford 2005. Dölger, F., Mönchsland Athos, München 1943. Dölger, F., Aus den Schatzkammern des Heiligen Berges. 115 Urkunden und 50 Urkundensiegel aus 10 Jahrhunderten, München 1948. Ekschmitt, W., Berg Athos. Geschichte, Leben und Kultur der griechischen Mönchsrepublik, Freiburg i. Br. 1994. Feigl, E., Athos. Vorhölle zum Paradies, Wien – Hamburg 1982. Huber, P., Athos. Leben, Glaube, Kunst, Zürich – Freiburg i. Br. 19823 . Hübner, U., „Die literarischen und archäologischen Zeugnisse über den vorchristlichen Athos“, in: Antike Welt, 16 (1985) 1, s. 35–44. Chryssochoidis, K., The Portaitissa icon at Iviron monastery and the cult of the Virgin on Mount Athos, in: M. Vassilaki (ed.), Images of the Mother of God, Aldershot 2005, s. 133–142. Kadas, S., Der Berg Athos, Athen 1989. Karakatsanis, A. (ed.), Treasures of Mount Athos, Thessaloniki 1997. Lake, K., The Early Days of Monasticism on Mount Athos, Oxford 1909. Löhneysen, W. von, Heimat unter dem Himmel: Berg Athos, Heidelberg 1991. Meyer, Ph., Die Haupturkunden für die Geschichte der Athosklöster, Leipzig 1894 (přetisk: Amsterdam 1965). Mylonas, P. M., Bildlexikon des Heiligen Berges Athos (Atlas), I–III, Tübingen 2000. Papachrysanthou, D., „La vie ancienne de saint Pierre l’Athonite. Date, composition et valeur historique“, in: Analecta Bollandiana, 92 (1974), s. 19–61. Reichert, F. – Schenk, G. J., Athos. Reisen zum Heiligen Berg 1347–1841, Stuttgart 2001.

152 Seznam literatury Sherrard, P., Athos. Der Berg des Schweigens, Lausanne – Freiburg i. Br. 1959. Speake, G., Mount Athos. Renewal in Paradise, New Haven – London 2002. Spitzing, G., Athos. Der Heilige Berg des östlichen Christentums, Köln 1990. Stepan, Th., Überlegungen zur Ikone der Panhagia Portaitissa im Kloster am Berg Athos, in: P. Naredi­Rainer (Hrsg.), Sinnbild und Abbild. Zur Funktion des Bildes, Innsbruck 1994, s. 23–49. Vocotopoulos, P., „Note sur l’icône de la Vierge Portaïtissa“, in: Zograf, 25 (1996), s. 27–30. Wittig, M. A., Athos. Der Heilige Berg von Byzanz, Würzburg 19902 . Literatura o Athosu v řečtině a slovanských jazycích .,,  1992.  /2005,2006. ,., , 2006. .,  , 2007. Герд, А. А., Русский Афон 1878–1914 гг. Очерки церковно- -политической истории, Moskva 2010. Григорович-Барский, В., Второе посещение Святой Афонской горы Василия Григоровича-Барского им самим описанное, Moskva 2004 (reprint vydání z let 1885–1887). Давидов, Д., Светогорска графика, Београд 2004. Дмитриевский, А. А., Русские на Афоне. Очерк жизни и деятельности игумена священноархимандрита Макария (Сушкина), Moskva 2010. Епископ Порфирий (Успенский), История Афона, I–II, Мoskva 2007 (reprint).

153 Кораћ, В. (vyd.), Осам векова Хиландара, историја, духовен живот, книжевност, уметност и aрхитектура, Београд 2000. Маевский, В., Афон и его судьба, Moskva 2009. Рак, П., Приближения к Афону, Moskva 2010. Россия–Афон: тысячeлетие духовного единства. Международная научно-богословская конференция. Москва 1–4 октября 2006 г., Moskva 2008. Талалай, М., Русский Афон. Путеводитель в исторических очерках, Moskva 2009. Троицкий, П., История русских обителей Афона в ХIХ–ХХ веках, Moskva 2009. Фотић, А., Света Гора и Хиландар у Османском царству XV–XVII век, Београд 2000. Шкаровский, М. В., Русские обители Афона и Элладская Церковь в ХХ веке, Moskva 2010. České a slovenské publikace o Athosu Amfilochije (biskup banátský), „Duchovní život na dnešní Svaté hoře Athosu“, in: Pravoslavný teologický sborník XV, Praha 1989, s. 127–142. Basil (Krivošejn) arcibiskup, „Athos v duchovnom živote pravoslávnej Cirkvi“, in: Odkaz sv. Cyrila a Metoda, 2 (1999), s. 23–27. Bogdanović, D., 800 godina srpskog manastira Hilandar. 800 let srbského kláštera Chilandar, Praha 1998. Cap, A., „Hesychasmus podľa učenia sv. Gregora Palamu“, in: Pravoslavný teologický sborník XV, Praha 1989, s. 143–152. Černý, M., „Recepce literárního díla českého mnicha na Chilandaru otce Sávy a nový zájem o jeho osobnost v Srbsku“, in: Slavia, 69 (2000), s. 289–311. Černý, M., „Slavibor Breüer alias Sáva Chilandarec (1837–1912) v dokumentačních materiálech z českých archivů (s bibliografickým soupisem jeho prací a pozůstalostí)“, in: Прилози за књижевност, језик, историју и фолклор, 70 (2004/2005), s. 365–398. Černý, M., „Nevydaná edice ,Dopisů ctihodného otce Sávy Chilandarce‘ od Josefa Zdeňka Raušara – příspěvek k dějinám Seznam literatury

154 Seznam literatury česko­srbských kulturních styků“, in: L. Hladký [et al.], Od Moravy k Moravě. Z historie česko-srbských vztahů v 19. a 20. století, Brno 2004, s. 103–144. Černý, M., „K vydávání archivní pozůstalosti Sávy Chilandarce [s přílohami Stručný soupis archivních pozůstalostí Sávy Chilandarce a Úvod Sávy Chilandarce k dopisům Onufrije Popoviče]“, in: Slavia, 74 (2005), s. 39–64. Černý, M., „Středoevropan Sáva Chilandarec (1837–1912) a mnišská republika Athos. Jubilejní črta ke století od úmrtí českého pravoslavného mnicha“, in: Parrésia, VI (2012) (v tisku). Conomos, D., Hudební tradice na Hoře Athos, přel. M. Bočková, Olomouc 2004. Frank, K. S., Dějiny křesťanského mnišství, přel. Z. Lochovský, Praha 2003. Krška, V., Athosské jaro, Písek 1940. Lipanský, J., „Jaro na Athosu“, in: Širým světem, V, 1928. Lipanský, J., Athos, idylická říše, in: týž, Plujeme k zemi svých snů, Pardubice 1930, s. 19–31. Lipanský, J., Athos: poslední útočiště, Olomouc 1932. Luptáková, M. – Řoutil, M., „,Athoská smuta‘ a počátky imjaslavských sporů aneb zamyšlení nad novými publikacemi na stále aktuální téma“, in: Parrésia, IV (2010), s. 369–377. Myslivec, J. [et al.], Tváří k Východu: příspěvky k poznání křesťanského Východu, Brno 1948. Pulec, R., „Svatá hora Athos“, in: Pravoslávny kalendár 1980, s. 126–129. Putna, M. C., „Svatá hora Athos ruskýma a českýma očima“, in: Souvislosti, 1 (1996), s. 87–101. Řoutil, M. – Gkantzios­Drápelová, P. – Mlynáriková, E., „Athos – výběr publikací z let 2000–2010 (anotační blok)“, in: Parrésia, VI (2012) (v tisku). Sáva Chilandarec, Kniha o svaté hoře Athonské, Praha 1911. (Tentýž autor uveřejnil mezi lety 1884–1896 o Athosu řadu článků v časopise Osvěta.) Sinicynová, N. V., Odysea Maxima Řeka. Renesanční Itálie – Athos – Moskevská Rus, přel. J. Komendová, Červený Kostelec 2013. Špidlík, T., Spiritualita křesťanského Východu – modlitba, Velehrad 1999, s. 379–421.

155 Šupicová, M., „Pět let od požáru v klášteře Chilandar“, in: Parrésia, II/III (2008–2009), s. 501–512. Tázlarová, M. (vyd.), Moudrost Silvána z Athosu, Kostelní Vydří 2010. Valášek, M., „Slavný český Athosan (Mezi Slaviborem Breuerem a Sávou Chilandarcem)“, in: Souvislosti, 28 (1996) 1 [Řecko], s. 103–108. Ventura, V., Spiritualita křešťanského mnišství, II–III, Praha 2010, s. 173–207 („Počátky hésychazmu“). Vopatrný, G., Češi na Athosu, in: týž, Dědictví otců, Hostinné 2000, s. 140–142. Vopatrný, G., Hesychasmus jako tradiční křesťanská spiritualita, Brno 2003. Citáty Plinius Starší, Kapitoly o přírodě, přel. F. Němeček, Praha 1974 (citát mírně opraven podle latinského originálu). „K čertu ať táhne studium“, in: Výbor z byzantské žebravé poezie (Byzantská knihovna, sv. 1), přel. M. Kulhánková, Červený Kostelec 2011, s. 59–71 („Další verše mnicha Hilariona Prochoprodroma pro ctěného císaře pana Manuela Porfyrogenneta Komnena“). Část První athoské ústavy citována podle překladu: Sáva Chilandarec, Kniha o Svaté hoře Athonské, Praha 1911, s. 39. Ostatní citáty přeložila z řeckých originálů Magdalena Křížová. Seznam literatury

Andreas Müller HORA ATHOS. Dějiny mnišské republiky Z německého originálu Andreas E. Müller, Berg Athos. Geschichte einer Mönchsrepublik (Verlag C.H. Beck, 2005), přeložil Vlastimil Drbal. Jazyková redakce Markéta Hubová. Odpovědný redaktor Michal Řoutil. Sazba Jana Nováková. Zpracování mapy Jiří Kocich Grafické zpracování obálky Vladimír Mačinskij. Na obálce: Sv. Athanasios Athoský, freska z chrámu Zesnutí Bohorodičky, Protaton, Karyes, Athos, Manuel Panselenos, počátek 14. století. Vydalo nakladatelství Pavel Mervart, P. O. Box 5, 549 41 Červený Kostelec, v roce 2013. Vytiskla tiskárna Akcent ve Vimperku. www.pavelmervart.cz www.parresia.cz ISBN 978-80-7465-058-1 svazek 22

Ruská středověká literatura Od křtu Vladimíra Velikého po Dmitrije Donského Výbor textů 11.–14. století Od 11. století se na Rusi vytvářelo vlastní mnohotvárné písemnictví, jehož vývoj zachycuje v reprezentativních ukáz­ kách tato antologie. Čtenář v ní mimo jiné nalezne homilie metropolity kyjevského Ilariona, Kirila Turovského a Sera­ piona Vladimírského, legendy o sv. Borisu a Glebovi či Ser­ giji Radoněžském, vyprávění o slavných knížatech Andreji Bogoljubském, Alexandru Něvském a Michailu Černigovském, Daniilův pout­ nický cestopis do Svaté země, poučné příběhy z Kyjevskopečerského paterika a přípis intelektuálského „ztracence“ Daniila Zatočnika. Marek Starowieyski Slovník raněkřesťanské literatury Východu Arabská, arménská, etiopská, gruzínská, koptská a syrská literatura Slovník raněkřesťanské literatury Východu představuje světový uni­ kát. V jednom svazku čtenář nalezne podrobná hesla o vý­ značných autorech a dílech křesťanského Východu prvního tisíciletí, a to z oblasti arabské, arménské, etiopské, gruzínské, koptské a syrské literatury. Všechna slovníková hesla byla pře­ hlédnuta a upravena českými odborníky na dané oblasti a jednotlivá hesla navíc ob­ sahují nejnovější relevantní odbornou literaturu. Knihu doplňují chronologické tabul­ ky, seznamy patriarchů a katholiků východních církví a výkladový rejstřík toponym. Sv. Jan Damašský Řeči na obranu obrazů Kniha obsahuje vůbec první kompletní překlad tří spisů sv. Jana Damašského († 749), jež jsou dnes známy jako „Řeči na obranu obrazů“. Tyto texty zásadně ovlivnily chápání ná­ boženského zobrazování jak na křesťanském Východě, tak Západě. V úvodu knihy se překladatel věnuje sv. Janu Da­ mašskému jako významné osobnosti raně středověkého myšlení a zasazuje vznik jeho spisů do dobového kontextu, tj. ikonoklastických sporů 8. století, v závěru se pak zamýšlí nad smyslem ikony a jejím zařazením do liturgie dle učení Otců církve. V edici PRO ORIENTE mimo jiné dosud vyšlo:

Sergej A. Ivanov Byzantské misie aneb je možné udělat z „barbara“ křesťana? Publikace se věnuje dějinám byzantské misijní činnosti v prů­ běhu tisícileté existence Byzantské říše. Přináší mimo jiné odpovědi na mnoho dosud nezodpovězených otázek, jako např. jaké byly největší úspěchy byzantských misií, co měly společného v evropských zemích, v Chazárii, na severním Kavkaze, v Persii, Arábii, Súdánu či Etiopii, nebo proč se ani dobové byzantské prameny nezmiňují o působení věrozvěstů Konstantina­ Cyrila a Metoděje na Moravě. Kulturněhistorická analýza směřuje k pochopení toho, jak byzantští Řekové chápali sami sebe a okolní svět. Monika Langrock Libanonské rozhovory Libanonští křesťané jsou intelektuální elitou křesťanů Střed­ ního východu. Léta po skončení občanské války (1990) však popisují jako léta deziluze a deprese z politického vývoje země. Ve čtrnácti rozhovorech se křesťané z maronitské, řeckopravoslavné, řeckokatolické, arménské a protestant­ ské církve snaží nalézt odpověď na stěžejní otázku: jak se vyrovnat s klesajícím vlivem křesťanů v libanonské, ale i blíz­ kovýchodní společnosti? Steven Runciman Zajetí Velké církve Dějiny konstantinopolského patriarchátu od pádu Cařihradu do roku 1821 Dnes již klasické dílo anglického historika S. Runcimana seznamuje čtenáře s dějinami řecké církve od pádu Caři­ hradu (1453) do vyhlášení nezávislosti (1821). První část knihy je věnována vnitřní organizaci a teologii církve v pos­ ledních staletích existence Byzantské říše, druhá pak životu konstantinopolského patriarchátu pod nadvládou Osmanů. Zvláštní důraz je kla­ den nejen na podobu nového uspořádání církve, vznik fanariotského hnutí či proces národního sebeuvědomění, ale i na vztahy s ostatními křesťanskými církve­ mi v Evropě i Rusku.

Pavel Milko Úvod do byzantské filosofie Publikace Úvod do byzantské filosofie je vůbec prvním kom­ plexním pokusem o uchopení tohoto tématu u nás. Důklad­ nému rozboru jsou podrobeny vazby byzantské filosofie nejen na předchozí období, ale zvláště na určující dobová theologická východiska. Kniha obsahuje studii M. Řoutila Na východ od Antiochie. Arménské kroniky od jezera Van (16.–18. století ) Výbor arménských kronik nabízí pohled na každodenní život arménské komunity žijící v 16.–18. století ve východní Ana­ tolii. Autory byli jak učení mniši z klášterů v okolí Vanského jezera, tak lidoví písmáci. Kniha nabízí jedinečnou možnost nahlédnout do reality života křesťanů na periferii Osmanské říše. Kromě deseti kronik je kniha dále doplněna o literárně­ historickou úvodní studii, rozsáhlé výkladové slovníky pojmů, toponym a osobností a unikátní obrazový materiál. Ať múzy promluví Tři byzantská kvazidramata Kniha představuje tři pozoruhodné byzantské literární ex­ perimenty vzniklé v 9. a 12. století: Verše o Adamovi Ignatia Diakona, Kočkomyší válku Theodóra Prodroma a Drama­ tion Michaéla Haplúcheira. Označení „kvazidramata“ sice literární formou odkazuje k dramatu, nicméně díla pravdě­ podobně nebyla určena ke scénickému provedení – potřeba divadla se v Byzanci nasycuje spíše nepřímo v různých pro­ jevech teatrality. V edici PRO ORIENTE dále připravujeme: A. Müller Hora Athos. Dějiny mnišské republiky M. Řoutil Rusko-český slovník pravoslavné kultury www.pavelmervart.cz