Z českoskalických pamětí. Vyprávění, co v České Skalici bylo a jak se žilo

1

Pavel Mervart 2012 Věra Vlčková Z ČESKOSKALICKÝCH PAMĚTÍ Vyprávění, co v České Skalici bylo a jak se žilo

© Věra Vlčková, 2012 © Pavel Mervart, 2012 ISBN 978-80-7465-030-7 Kniha vychází s finanční podporou města Česká Skalice.

4

5

Památce mých prarodičů Františky a Matěje Pokorných, rodičů Věry a Ladislava Pokorných, tety Ludmily Váňové-Pokorné. A všech sousedů českoskalických.

Úvodem Lidé, kteří se nikdy neohlédnou na své předky, nebudou se ohlížet na své potomky. R. Burke (1820 –1861) Rodný kraj je kraj dětství, kraj prvních, a proto i nejsilnějších dojmů, objevů a poznatků. Člověk se tam nemusí vracet, protože tam vlastně nepřestal žít, ať se octne kdekoliv. Rodný kraj je jako rodný jazyk, i kdyby někdo mluvil nebo psal jiným jazykem, nepře­ stane myslit a snít jazykem svého dětství. To není vliv, nýbrž něco původnějšího a silnějšího: to je kus vlastní duše a osobnosti. Karel Čapek (1890–1938) M ěsto či obec našeho dětství, dospívání, to je místo, odkud jsme vylétli do světa, ale kam jsme se rádi vracívali, místo, kde historie bývala naší přítom- ností – i naopak: místo, kde jsme si vysnívali svou budoucnost. Ať se nám sny splnily, či jsme byli zklamáni, naše město nás zklamat nechtělo. Zklamat nás může jedině naše paměť, proto je dobré si připomenout události dějů minulých, kdy drob- né lidské příběhy byly nedílnou součástí dlouhé historie města a vracejí se i do našeho současného života. Nejen českoskalickým rodákům, přátelům, ale i dalším zájemcům je určena kniha Z českoskalických pamětí. Není jen přehledem historických událostí, i když sleduje určitou chronologii a historická fakta. Nedílnou součástí jsou také osobité vzpomínky a vyprávění pamětníků, zápisy z českoskalických matrik, pamětních knih školních, měst- ských a ze spolkových kronik. Zachycují nejen dějinné události, ale i jejich subjektivní vnímání současníky, kdy příběhy – leckdy až anekdotické – výmluvně dokumentují atmo- sféru sledované doby, tj. období od druhé poloviny 19. století do 30. let 20. století. Běh dějinných událostí se od druhé poloviny 19. století jakoby zrychloval. Možná méně rychle se měnil život obyvatel malého města, které si dlouho uchovávalo svůj patriarchální ráz. Ale když se Česká Skalice stala městem samosprávným s vlastním obecním zastupitelstvem a úřadem, později dokonce sídlem soudního okresu, získávala na úřední vážnosti a zvyšovala se i hospodářská podnikavost českoskalických oby- vatel. Do malého města pronikaly ohlasy politických, národnostních i sociálních bojů.

Úvodem10 U mladší generace, zvláště u těch, kteří se „podívali do světa“, nezůstal stranou zájem o moderní technické a umělecké směry, rozvíjelo se průmyslové podnikání. Aktivní zájemce získával sport, zvýšila se snaha o lepší vzdělávání, dostupné širokým vrstvám obyvatel. Představu poklidného, pozitivního vývoje, který nemůže narušit žádný překvapivý zvrat, dokonale převrátila 1. světová válka (1914–1918), jejíž průběh a důsledky ovliv- nily rovněž život obyvatel našeho města. V požáru první světové války definitivně sho­ řelo 19. století. Velká válka předznamenala i charakter nadcházejícího věku, trefně vyjádřil historik Vladimír Nálevka.1 Poválečné období přineslo řadu změn, svým způsobem se proměnil veřejný i soukro- mý život obyvatel v samostatném Československu, proměnami prošlo i město Česká Skalice. Vesměs se však nezměnil vztah obyvatel ke svému městu, jehož rozvoji chtěli napomáhat. I přes různé překážky a problémy si Českoskaličáci svého města vážili, pro město pracovali. V nevelkém městě, jakým Česká Skalice byla, se obyvatelé vzájemně osobně znali, udržovali rodinné tradice. Převládala zde sousedská soudružnost, vyskytly se samo- zřejmě i situace, kdy docházelo ke sporům. Vždy se projevila snaha řešit kritické situace, hlavně v časech ohrožení, kdy válečné události, požáry, povodně vyžadovaly občan- skou spolupráci. Sousedské škádlení, přezdívky, „žerty hravé i dravé“ byly také brány s jistým nadhledem. Pochopení u spoluobčanů našli i ti, kteří se nějak vymykali z místní společnosti – lidé poznamenaní nedostatkem ducha, zdraví, majetku. Město se usmívalo nad jejich chováním, a pokud sami neškodili, nebylo ubližováno ani jim. Po léta se tradovala spousta příběhů, zážitků, na které pamětníci vzpomínali, generace si je předá- valy, ale postupně se na ně přece jen zapomínalo. Čas ubíral na tragice, vážnosti, vzpomínky, zvláště na dobu mládí, dostávaly nádech nostalgie. Do rodného města se stále rádi vraceli ti, kteří z něho odešli, rodným městem bylo stále těm, kteří zůstali. Kniha Z českoskalických pamětí je i poctou rodákům, kteří založili dlouholetou tra- dici setkávání, konaných většinou u příležitosti výročních školních sjezdů, významných událostí a oslav ve městě; nejraději se vracívali o českoskalickém či maloskalickém posvícení. Sešli se s příbuznými, přáteli, pobavili se, zjistili, co je v České Skalici nového, a protože jim bylo vespolek dobře, naplánovali si další setkání. Do České Skalice přijížděli i ti, kteří si tento kraj oblíbili především ve spojení s dílem Boženy Němcové, s její Babičkou. V roce 1937 byl dokonce založen Spolek rodáků a přátel kraje Boženy Němcové. Bylo to u příležitosti 50. výročí ukončení třetího ročníku chlapecké měšťanky, kdy se 17. srpna 1963 v sále hostince U Konvalinků sešlo 18 bývalých spolužáků. Každý z nich nejprve vypověděl o své životní cestě po opuštění školních lavic. Mnozí odešli i z města, a tak se všichni usnesli nejen na tom, že se sejdou zase za rok, ale také, že budou udržovat vzájemné kontakty prostřednictvím vydávání vlastního Zpravodaje. 1 Univerzitní profesor Vladimír Nálevka (1941–2010), uznávaný odborník na světové dějiny 20. století.

Úvodem 11 Rozhodnutí vydávat ho jednou za měsíc převzal Karel Kosinka, žijící v Broumově – Olivětíně. A redaktor Kosinka po dlouhá léta obětavě soustřeďoval příspěvky, rozepiso- val je na psacím stroji v několika průklepových exemplářích, které si zájemci mezi sebou půjčovali s upozorněním: Po přečtení prosím hned odevzdejte dalšímu, abyste se všichni vystřídali. Během roku se na stránkách Zpravodaje střídali dopisovatelé, kteří zasílali své vzpo- mínky na zajímavé události ve městě, připomínali si skalické osobnosti i pitoreskní postavičky, vyměňovali si vzkazy, přání, zvali na další setkání, jež byla hojně navště- vována. Například schůzku rodáků, která se konala 28. 8. 1965 v hostinci U Šenfeldů, navštívilo téměř 180 účastníků. Setkání rodáků a přátel se konala nejen v České Skalici, ale i v Náchodě a v Praze, kde se scházeli Skaličáci rozběhlí z rodného hnízda. V říjnu 1972 vyšlo jubilejní sté číslo Soukromého rodinného českoskalického zpravodaje, jak jej autoři nazývali. Během let se počet dopisovatelů zvětšoval, v milých, veselých i smutných vzpomínkách se navraceli do doby svého mládí – Tak dávno je již tomu, že se člověku nechce věřit, že kdysi byl také mlád, povzdychl si Josef Pešek, autor mnoha zajímavých článků; a Josef Šafka, jiný z pilných dopisovatelů, připomíná: Naše vzpomínání bude jednou významným dokumentem velké lásky k rodnému městu. Díky vzpomínkám Josefa Jaroše, Karla Burdycha, Josefa Peška, Karla Kosinky, Milady Kostřánkové, Líby Kohoutové, Karla Podolského, Oty Cejnara, Boženy Lokvencové, Milady Dostálové, Adolfa Nováka, Ludvíka Nováka, Františka Pavla, Rudolfa Kafky, Josefa Huška, Aloise Rundštuka, Ladislava Cermana, Františka Maiera, Jana Čáslavky, Jana Haže, Marie Mocové, Eduarda Winternitze, Karla Exnera, Karla Řeháka a dalších tak ožívají zajímavé epizody ze života města. Zachycují osudy jeho obyvatel v dobách dobrých i těžkých – mnohé, co již pominulo, nenávratně zmizelo, ale nemělo by být zapomenuto. Pročítání jejich vzpomínek bylo také počátečním impulsem k přípravě této knihy. Rodáci a přátelé se scházeli ještě v roce 1979, bohužel se stále častěji loučili s těmi, kteří z jejich řad odcházeli do nenávratna, a tak závěrečným připomenutím na schůzkách bývalo obvykle přání „setkat se zase v dobrém zdraví“. Ubývalo i stránek Zpravodaje, odchodem těch nejvěrnějších pak Zpravodaj přestal vycházet vůbec. Pamětníci těchto časů již nežijí, jejich vzpomínky jsou však nadále živým svědec- tvím i pro nové generace. Jsou jimi i dobové dokumenty, fotografie, pohledy, ukazující mnohdy místa po létech změněná, tím více však zajímavá pro současnost. Kniha bude i jistou splátkou přání Josefa Peška, který měl své rodné město velice rád:2 2 Josef Pešek (narozen 2. 4. 1900 v České Skalici, zemřel 3. 11. 1987 ve Slaném). Do Č. Skalice se vracel na návštěvu příbuzných, k rodnému městu měl stále vřelý vztah. Účastnil se schůzek rodáků, přispíval do Zpravodaje především články z historie, která byla jeho životním koníčkem. Pracoval jako úředník ve státní správě, ve Slaném se aktivně účastil společenského života, půso- bil v Sokole (za 2. svět. války byl členem odbojové sokolské skupiny Jiskra, poté činovníkem Svazu protifašistických bojovníků). Byl znalcem historie města Slaný, spolupracoval s tamním

Úvodem12 Kdybych uměl něco pěkného napsat, rozhodně bych psal o našem rodném městě. Vždyť v každém stavení ulice, v každém domě žili lidé v době našeho mládí se svými denními starostmi, více či méně spokojeni nebo na všechno věčně hubující, provázeni štěstím vždy a všude, či pronásledováni smůlou věčně se jim lepící na paty, i lidé s tragickým zakončením životního putování. Žili v našem městě lidé více či méně vá­ žení. Bohatí i chudí, dobří i méně dobří, přející i závistiví, snášenliví i hašteřiví, lidé zdravého rozumu vedle tichých, neškodných bláznů, typických maloměstských figurek. Kdybych tak uměl něco pěkného napsat, psal bych o skalických lidech. O zamra­ čených koželuzích v těžkém rozmáčeném obutí, o přadlácích, tkalcích a tkadlenách, barvířích, slévačích, kovářích, pivovarských a pilských dělnících, deputátnících v pan­ ském dvoře i o ratejnách. Snažil bych se vylíčit život a starosti obchodníků, živnostní­ ků, řemeslníků a rolníků maloměsta. Psal bych o Sokole, pěveckém a ochotnickém spolku, o muzikantech včetně harfenic a flašinetářů a nevynechal bych továrníky, ratibořické panstvo, státní a městské úředníky, ponocné a policajty, kantory, faráře, hajné a městské úředníky, ponocné a starosty, rozjívené skalické uličníky a hodné dívenky, neboť to všechno vytvářelo život našeho města v prvním desetiletí 20. století. Pochopitelně že by obraz rodného města nebyl úplný bez zmínky o všech těch světských a církevních slavnostech, bez popisu městem procházejících procesí do Vambeřic a Svatoňovic, poutí, posvícení, jarmarků, svateb a podobně. Kdyby člověk dovedl všechno to psaní prozářit vylíčením nevšedních krás našeho kraje v jarním probuzení, v letním zrání, v podzimním usínání, v nádheře jiskřivých zim a vysokého sněhu, vykouzlil by úchvatný obraz maloměstského života v jeho pravdivosti. Vzpomínce na rodnou Českou Skalici věnoval Josef Pešek báseň o 13 slokách, v té poslední pak zaznělo jeho hluboké láskyplné vyznání rodnému městu. Nad řekou stříbrnou a nad mohylou věků, vždy půvabná i kouzelná a hezká otvírá náruč svou, náruč lidských vděků, kolébka rodná – tvá Skalice Česká. V roce 1836 českoskalický kaplan P. Antonín Charvát3 v úvodu Pamětní knihy neboli Kroniky farnosti v České Skalici napsal: vlastivědným muzeem, napsal řadu drobných historických publikací (např. o Václavu Beneši Tře- bízském). Pochován je s manželkou Eliškou a jedinou dcerou Radmilou na slánském hřbitově. 3 P. Antonín Charvát byl vysvěcen na kněze r. 1830, v r. 1832 byl kaplanem ve Chvalkovicích, do Č. Skalice přišel r. 1833, vedl faru za onemocnělého faráře Vojtěcha Palečka až do r. 1846, kdy v květnu nastoupil nový farář Václav Vít, českoskalický rodák. P. Charvát byl českoskalickým kaplanem dvacet let, až do r. 1853. Pak působil jako farář v Brusnici, posléze byl děkanem a vi- kářem v Úpici. Pamětní kniha neboli Kronika farnosti českoskalické začala být vedena na základě nařízení královéhradecké biskupské konzistoře z r. 1833, zvýrazněného guberniálním nařízením č. 5952

Úvodem 13 Denní zkušenost nás učí jasně a zřetelně, že čtení a slyšení starých pamětihodných událostí na duši lidí v mnohém směru působí blahodárně a prospívá potomstvu. Přejme si, aby kniha Z českoskalických pamětí byla tímto prostředníkem, který nás obohatí o mnohé poznatky z historie našeho milého města nad řekou Úpou, ze života jeho obyvatel. Doufáme, že bude prospěšná dnešním i příštím obyvatelům města Česká Skalice. Věra Vlčková z roku 1835, aby se při každé faře pamětní kniha založila. Vedení kronik se přikazovalo také obcím a školám.

Kapitolyzhistorieměsta ČeskáSkalice Č eská Skalice, ležící v nadmořské výšce 284 m n. m., se poprvé připomíná roku 1238 (se Scalic), kdy do této oblasti začala pronikat vrcholná kolonizace. Místní jméno je odvozeno zdrobňující příponou ­ice (z ­ica) ze slova sk la: slovo skalice „malá skála, skalka“ bylo tedy původně názvem blízkého skalnatého návrší; na osadu bylo přeneseno hned po jejím založení. Na rozlišení od nedaleké Malé Ska- lice (1654 Skalicžka mala, 1720 Klein Skalicz, 1790 mala Skalice) začal se od 18. stole- tí připojovat přívlastek Velká nebo Česká (1790 Gross oder Böhmisch Skalitz, welka oder cžeska Skalice), od roku 1869 úředně jen Česká Skalice. Těmito místy kdysi vedla obchodní cesta spojující Prahu s Polskem;1 první zmínka o Skalici je ve spojení s Petrem ze Skalice, členem rodu erbu třmene.2 Na pravém břehu při brodu přes řeku Úpu byla vybudována tvrz maloskalická, která střežila pře- chod přes řeku, a jihozápadně nad ní stál farní kostel (1364). A kolem ní na návrší hospodářské středisko.3 Při vytváření města byla dána přednost protilehlému břehu Úpy. Zde vzniklo první městské sídliště na území dnes nazývaném Staré město, později se centrum městské 1 Zemská stezka kladsko-polská vedla z Prahy směrem k Hradci Králové, s četnými rozvětveními byla strategicky a obchodně důležitá. Vice: J. K. Hraše, Zemské stezky, strážnice a brány, Nové Město nad Metují 1885. 2 Rod erbu třmene osídloval postupně rozsáhlá území mezi řekami Úpou a Metují. Jméno Skalice sem snad přenesl Petr ze Skalice, doložený v letech 1238–1241, jehož rod snad měl původní majetky na Hradecku a k nim patřila též tamní Skalice pod skalnatým návrším nazývaným dnes Pardědub, jméno Skalice bylo přeneseno na nově založené sídliště. Petr pravděpodobně sídlil v Malé Skalici, snad v nějakém dvoře při kostele (archeologicky zatím není ověřeno). Tvrz velkoskalická stávala mezi Velkou Skalicí a Zličí (severně od města) na skalnatém vý- chodním břehu řeky Úpy. Po roce 1393 ztratila sídelní význam, v letech 1497–1500 ji držel Vojslav z Kunčího. Zbytky zřícenin byly patrné ještě počátkem 20. století. Více o problematice kolonizaci tohoto území viz: František Musil, Rod erbu třmene a vrcholná kolonizace kraje na střední Úpě a střední a horní Metuji, c. d., s.29–34. 3 Při archeologickém průzkumu v letech 1981–82 byly objeveny zbytky maloskalické tvrze, které jsou mnohem pozdějšího data než polovina 13. století, doložena je roku 1545 jako zámek s dvo- rem. Po roce 1573 ztratila sídelní charakter, roku 1655 se uvádí jako „stará tvrz proti dvoru“. Zbytky tvrze byly pobořeny v letech 1822–1826. Tehdy fundatista P. Hurdálek nechal zasypat hluboké sklepy, aby si mohl rozšířit zahradu.

Kapitoly z historie města Česká Skalice16 osady přesunulo do oblasti dnešního náměstí. Velkou Skalici ve 13. století tvořila ves s protáhlou vřetenovitou návsí, která se po lokaci městečka stala předměstím Staré město. Městečko zaujalo polohu těsně na hraně srázu nad řekou s velkým obdélným náměstím. Přesně časově nelze však tyto změny doložit. Jisté jen je, že k založení první městské osady došlo v době, kdy Skalici ještě vlastnili potomci Petrovi užívající přídomku ze Skalice, neboť nově založená osada neměla vlastní kostel, ale byla přifařena do Malé Skalice. V případě, že by obě části vlastnili již různí majitelé, vznikly by zřejmě kostely dva. V r. 1393 Jetřich z Janovic připojil skalické zboží k panství náchodskému, při něm zůstalo až do poloviny 19. století.4 4 Město i tvrz (hrad) byly poškozeny zejména v dobách pohusitských, k roku 1441 historik Josef Myslimír Ludvík uvádí: Toho času Slezáci u Skalice se položili,a spálivše Skalici i vsi okolní, zpět táhli… Do téhož času klade se i zrušení hradu neb zámku Skalice nad Úpou, ač to mohlo i roku 1450 býti. – Hrad ten býval pode vsí Zlíči na příkré skále levého břehu Úpy, a role v mís­ tech těch slovou se podnes „na hradě, na hradišti“. Roku 1740 zakoupila vrchnost Náchodská „na hradě“ roli, učinivše tam lom kamene, poslední zbytky hradní dobořil r. 1835 soused Skalický na stavbu stodoly. J. M. Ludvík, Památky hradu, města a panství Náchod i vlastníkův jeho. Hradec Králové 1857, s.72. Křtitelnice v kostele Nanebevzetí Panny Marie.

Kapitoly z historie města Česká Skalice 17 Nejstarší název „Skalice Česká“ je z roku 1490 a je uveden na cínové křtitelni- ci v místním kostele.5 K rozmachu Skalice dochází za Hedviky Smiřické ze Smiřic (poručnice v letech 1566–1586), která v roce 1575 přikoupila pro svého syna Václava Smiřického ze Smiřic (zemřel 1593) zboží maloskalické (tvrz, pivovar, mlýn a dvory), tímto se stalo také součástí náchodského panství. V roce 1612 se v listině, kterou Albrecht Václav Smiřický ze Smiřic (zemřel 1614) obnovil shořelá privilegia a přidal další milosti – právo svobodného odkazu, vaření piva, správu sirotčích peněz a založení purkrechtní knihy – uvádí Skalice jako „měs- tečko“, v 17. století byl používán i termín „městys“. V roce 1650 Octavian Piccolomi- ni zrušil většinu svobod, starší městské svobody byly obnoveny v roce 1719. Městská privilegia byla Skalici potvrzena třemi panovníky – 6. 4. 1733 císařem Karlem VI., 6. 9. 1748 císařovnou Marií Terezií a 21. 3. 1794 císařem Františkem II. Městem se stala Česká Skalice až v roce 1859. Na pečeti ze sklonku 16. století je v legendě uvedeno – P:C:T: MIESTA: SKALICE:ČESKÉ:NAD.VP., uprostřed pak je jakýsi stylizovaný květ o osmi okvětních lístcích, který se později přeměnil na šes- ticípou hvězdu. Rakouské ministerstvo vnitra rozhodlo 15. října 1897, že znakem České Skalice bude zlatá šesticípá hvězda v modrém poli. Tento znak město užívá dodnes. 5 Cínová křtitelnice se zvoncovým kotlem na třech nohách, nahoře končících v poprsí vousáčů, dole uražených. Na kotli reliéfy sedmi apoštolů a sv. Barbory, dvě ucha v podobě dračích hlav, na dolním obvodě pláště vyryta akantová rozvilina, vinutá kolem žerdě, na horním nápis: „Leta bozieho tisicieho cztirzisteho dewadesateho toto dielo dielano gest panu bohu ke cti a chvale do skalice czeske.“ Víko křtitelnice je pozdějšího data, z roku 1635, s porušenou soškou P. Marie a nese nápis: „JÁ ADAM HAMZA TOTO DÍLO NA SWVG NAKLAD GSEM ZHOTOWITI DAL …A CTNA PAMATKV CHVDYMV ZADVSSY DARVGI“. Městské pečetidlo.

Kapitoly z historie města Česká Skalice18 Rozhodnutím Parlamentu České republiky byl v roce 1994 udělen městský prapor – ve středu modrého listu je položena šesticípá žlutá hvězda. Obě Skalice tvořily samostatné obce, spojené v jeden celek město Česká Skalice až v roce 1942. Městobývalodříverozdělenopoměrnějednoduše Náměstí – poměrně rozsáhlé, dodnes si udržuje svůj obdélníkový půdorys. Během let se však změnil vzhled jednotlivých domů, k přestavbám docházelo především po vel- kých požárech. Domy na náměstí netvořily souvislé fronty, byly mezi nimi široké vjezdy do prostých venkovských domů s lomenicí nebo štítem obráceným do náměstí nebo do ulice. Prodávalo se většinou oknem nebo se do kupeckého krámu vcháze- lo síní z domu. Původní přízemní domy, později již zděné, s klenutými podsíněmi a podloubím, patřily vždy jedné rodině, majitelé se během let rovněž měnili. Hospodář- ský ráz města dodnes dokládají široké vjezdy sloužící k průjezdu povozů do zadních traktů domů, kde bývaly umístěny hospodářské budovy i řemeslnické dílny. Téměř v každém domě na náměstí byly obchody, krámy místních kupců a výrobců. V roce 1586 byl zakoupen dům na náměstí, který se pak stal „domem radním“. Dne 5. listopadu 1707 při velkém požáru radnice shořela, na pohořelém místě vybu- dována v r. 1797 nová budova radnice (purkmistrem tehdy byl František Dittrich), Náměstí před úpravou bez parku.

Kapitoly z historie města Česká Skalice 31 První řada domů, označovaná na pohlednici z roce 1908 jako „vilová čtvrť“, byla postupně zastavována. Tři vily směrem k lesu zde postavil pan Zvonař, správce panské cihelny v Miskolezích. V druhé polovině 20. století zde byly budovány další domy. Do té doby se obyvatelé dívali z oken na rozsáhlou zelenou louku, táhnoucí se až k řece Úpě a na pole, patřící k záduší.14 V roce 1927 zde obec zřídila první kanalizaci ve městě nákladem 51 tisíc korun. V ulici byla nově stanovena stavební čára, někte- rým majitelům byla při zarovnání ubrána část pozemku na zřízenou cestu. Před domy nechána ozdobná zahrádka, majitelé byli povinni zřídit vkusné podezdívky plotů v nové části regulační. Ing J. Smetana zhotovil pro obec nový zastavovací plán všech pozemků Na Vinici. V tomto plánu je již pamatováno na zřízení dálkové silnice a na přemostění řeky v místech, kde nyní zřízena je toliko dřevěná lávka.15 u BahýNka – To se šlo cestou směrem do Říkova, pak mezi poli, vystoupalo se do vysokého kopce Na horkách a už byl kraj lesa Rousína, kde se leskla přívětivá malá studánka s dřevěným roubením. Byla v ní čistá voda, pramínek vytékal s mírným zur- čením pokojně a klidně kolem hájovny kamsi do luk. Kluci ponořovali různě upravené větvičky, lístky, duběnky, žaludy do vody potůčku a za nějaký čas si šli pro „zka- menělý“ výtvor přírody. Voda byla železitá a vápenitá, zanechávala na předmětech tvrdé usazeniny. Místo v lese se nazývalo „Bahýnko“, možná i proto, že se voda kdysi rozlévala kolem dokola a že tam opravdu bylo bahno. Konečně se „K bahnu“ udávalo i jako směr cesty do Říkova. Dokonce si lidé vypravovali, že za války šestašedesáté se tu do bahna ponořil voják i s koněm a utopil se, když rakouské vojsko utíkalo od Velké Jesenice. Bylo to dost přehnané, studánka byla malá, ale pověst je pověst. Dnes už není ani studánka, ani hájovna, i když název této části lesa zůstává. Přejmenování ulic Město se rozrůstalo, vznikaly nové ulice, které bylo třeba pojmenovat. Ale i ty původ- ní – až na výjimky – měnily svá jména. Často vlivem nových veřejných a politických snah, je tedy zajímavé uvést, jak si museli obyvatelé přepisovat své adresy. 14 Záduší byl majetkový fond náležející k příslušnému kostelu (farnosti). Byly to zádušní lesy, pole, louky, ale i dobytek. Z výnosu tohoto majetku, resp. z jeho pronájmu, byly hrazeny potřeby kostela. 15 Dnes je tato část města, pomístně také označovaná „Za vodou“, zastavěna až k lesu Vinice, tak jak předpokládál starý územní plán města. Název Pod Vinicí je užit pro jednu ze zdejších nových ulic.

Kapitoly z historie města Česká Skalice 49 V roce 1910 žilo v České Skalici 3 297 obyvatel. V roce 1914 zde bylo již 391 domů. Za války do roku 1918 jich bylo postaveno ještě jedenáct.51 V květnu 1913 po onemocnění starosty Ondřeje Grešla převzal starostenský úřad jeho náměstek Hynek Bíl, byl zvolen na dobu tří let, rezignoval 30. října 1917.52 Městskou radou byl 27. prosince 1917 ustaven jako úřadující starosta Rudolf Kolařík (1877–1951), řádně voleným starostou se stal po volbách 15. května 1918. Hynek Bíl i Rudolf Kolařík stáli v čele města v období neradostném, složitém, jakým byly roky 1. světové války 1914–1918. Starostou v Malé Skalici byl za l. světové války Celestýn Krecbach, písmák. Původ- ně bydlel v Č. Skalici v domě čp. 91, pak byl kostelníkem a bydlel na maloskalické Malé faře. Jak bylo za l. světové války 1914–1918 Válečné události poznamenaly život všech českoskalických obyvatel. Vzrušené byly již první dny po vyhlášení války: 26. červenec 1914 – vyhlášení částečné mobilizace; 31. červenec všeobecná mobilizace, začátek války. Na náměstí šum, hluk, přebíhání, jezdci na koních. Pan hoteliér Hronek se tam také projížděl. Vyprovázení vojáků na nádraží, vlak plný vojáků, slzy matek, manželek, dětí. Vlaky jezdily pouze s vojáky, nekonečné vlaky s mobilizovanými záložníky pro­ jížděly skalickým nádražím. Doprava osob nevojenských po celou dobu války byla možná jen ráno a večer. První týden po mobilizaci byla státní silnice u rozcestí do Zliče a u železného mostu v Malé Skalici pžehrazena řetězy a hlídána vojskem, rovněž všechny větší viadukty na dráze. 53 výročními a týdenními trhy .Směrem k výletnímu místu Ratibořicím otevírá se romantické Babiččino údolí. Skalička, Skalice Malá na pravém břehu Úpy má 67 domů, 588 obyvatel, bývalou tvrz, poplužní dvůr, farní kostel, klášter voršilek s německou dívčí školou čtyřtřídní. Ottova encyklopedie, díl XXIII, s. 248–249, s. 250, údaje k roku 1900. 51 Pro porovnání: k 1. 1. 2012 měla Česká Skalice 5 283 obyvatel. 52 Hynek Bíl, narozen r. 1851 v Č. Skalici, zemřel v r. 1922 v jaroměřské nemocnici. 53 Vzpomínky na válku světovou 1914–1918 zaznamenal v r. 1936 dle svých poznámek Rudolf Kolařík. Vloženo na závěr Knihy pamětní České Skalice z let 1792–1893.

Kapitoly z historie města Česká Skalice52 shánět obživu, a nejen ty z nejchudších rodin. Chodily sbírat na pole klásky, přines- ly je domů, v pytli je domácí vymlátili. Pak je vyčistili, zrno nejdříve sušili na kamnech v pekáči a poté na mlýnku umleli, potom přeseli – a tak se to opakovalo aspoň třikrát, až z toho byla mouka. Na holé plotně pak matka pekla placky. Také z brambor kráje- li plátky a opékali je na plotně. Stále se na plotně vařila řepa cukrovka, z ní se vyvářel sirob. Ten se používal jako mazání na chleba, lívance, bramborové placky, vdolky, sladilo se jím kafe (žitovka). Ale ve váleční době se cukrovka hůře sháněla. Rolníci ji museli odvádět a četníci přísně hlídali, kontrolovali ruksaky, tašky a vozíky na sil- nicích k městu a různou aprovizaci zabavovali. Za války také mizely květinové zahrádky u domů, místo květin na nich rostly bram- bory, zelenina, řepa, prostě vše, co se dalo jíst. Sady zůstaly stejné, ovoce bylo také důležitou součástí potravy. Bohužel se kolikrát stalo, že majitelé našli v sadu strom úplně holý, jak jej neznámý zloděj očesal. Protihladové demonstrace na počátku roku 1918 zasáhly i Českou Skalici, v lednu vstoupili textiláci do generální stávky. Vzpomínky na léta válečná Na řePě – V době sklizně řepy se na skalickém nádraží kupily z cukrovky ohromné haldy, které přísně střežil hlídač s pořádnou sukovicí v ruce. Ale hlad byl veliký, cukr nebyl, peníze taky ne, a děti chtěly jíst. A tak se domluvilo pět žen, že půjdou na nádraží pro nějakou řepu. Měly všechno promyšlené: objevily, že z polí pod nádražím se dá prolézt skrze keře k řepě a že je jen třeba hlídače, který prý je velmi zlý, nechat přejít, a než ty haldy po celé délce nádraží obejde, řepy si rychle nabrat. Sešly se v deset hodin večer a šly velkou oklikou do polí po pěšině na úpatí že- lezničního náspu, podle pily až k nádraží. Když se celé roztřesené strachem dostaly pod keře, čekaly přes půl hodiny, až hlídač konečně přešel a vzdaloval se směrem od nich. Rychle poklekly na dolejší okraj haldy a připravovaly pytle a tašky, když tu se hlídač obrátil, hlasitě zakašlal a volným krokem se k nim vracel. Ženy ztuhly, pak rychle zalehly za řepu. Hlídač se pomalu přibližoval, zůstal stát těsně u žen, pak si rozepjal kalhoty a začal na jednu po druhé klidně pouštět proud, jako kdyby tam byl sám… Spokojeně si pobrukoval a potom se nápadně rychlým krokem vzdálil. Nebohé ženské ležely ještě chvíli jako mrtvé, pak se zvedly a úprkem prolézaly dírou pryč. Válečná výprava skončila neslavně – řepu neměly a navíc byly mokré svrchu i vespod. rekVizice – To byla moc smutná záležitost. Ačkoliv byl v zemi hlad, nařizovala ra- kousko-uherská vláda rekvizice potravin, brambor, obilí, píce, řepy, sušeného ovoce,

Kapitoly z historie města Česká Skalice 53

Kapitoly z historie města Česká Skalice72 Počet nezaměstnaných osob v České Skalici se pohyboval mezi 150–300. Tak veliká nezaměstnanost a tolik let trvající měla neblahý vliv na provoz v mnohých živnostech a obchodech, neboť dělníci nemajíce výdělku nemohli nakupovat. Továrny ve městě byly buď zcela zavřeny nebo omezily činnost, městu se tak zmenšil příjem na daních, obec musela hledat jiné zdroje příjmů, např. zavedením obecních dávek z přepychových bytů (požadavek komunistických zástupců), z přechodného uby- tování, z náměstí, za používání veřejného statku, stočné, z elektrické energie k účelům osvětlovacím. Stoupala však i vydání, kdy obec s ohledem na nezaměstnané prováděla různé nouzové práce, jako opravu cest, v letech 1932–33 provedla stavbu kanalizace. Neutěšená situace měla za následek zvýšení žebroty, čemuž obec čelila vydáváním zvláštních tzv. žebravých lístků. Byly to doby velmi zlé, kéž brzy pominou! vzdychl kronikář. Nemocného JUDr. Myšku zastupoval v r. 1935 první náměstek Karel Žabka, který nakonec rezignoval ze zdravotních důvodů77 a byl nahrazen v červenci 1936 Ladislavem Valterou. JUDr. Myška v září 1936 rezignoval na úřad starosty, na členství v městské radě a zastupitelstvu z důvodů stupňujícího se nervového vyčerpání. V říjnu 1936 byl zvolen starostou Jindřich Řezníček, jeho prvním náměstkem zůstal Ladislav Valtera a druhým náměstkem Rudolf Kolařík.78 Ve volbách v r. 1938 byl zvolen starostou František Zeman (národní socialisté),79 který však 3. dubna 1939 písemně oznámil, že v nynější době funkci starosty nemůže vy- konávat a podal tímto rezignaci. Členství v městském zastupitelstvu a v obecních sborech se vzdal Eduard Winternitz.80 Koncem třicátých let se objevoval nový zlý přízrak – 77 Karel Žabka zemřel 5. 4. 1946. 78 Rudolf Kolařík u příležitosti svých 60. narozenin zřídil v r. 1937 Nadaci Rudolfa Kolaříka s vkladem 10 tisíc Kč v státním dluhopisu 3% státní umořitelné půjčky obrany státu. Úroky z jistiny měly sloužit každoročně v době vánoční (24. 12.) k rozdělení mezi chudé příslušníky obce. Manželé Rudolf a Aloisie Kolaříkovi zřídili rovněž Nadaci Jiřího Kolaříka (1907–1922) na památku své- ho předčasně zemřelého syna, studenta obchodní akademie. Úroky z částky 10 tisíc Kč měly být každoročně rozděleny 14. listopadu, v den úmrtí jejich syna, jednomu žáku obecné a jednomu žáku měšťanské školy chlapecké. Po jejich smrti měl nadační fond spravovat učitelský sbor chla- pecké školy. 79 Traťmistr František Zeman (1894–1994) pocházel ze Svinar u Hradce Králové. Prošel 1. světovou válkou, zajetím v Rusku, vstoupil do čs. legií. Do Č. Skalice přišel v r. 1929, účastnil se pilně veřejného života. Byl zatčen 2. 9. 1939 jako člen odbojové skupiny, vězněn v káznici a v koncen- tračním táboře Buchenwald. V květnu 1945 byl zvolen ještě v nepřítomnosti předsedou revoluč- ního národního výboru, kterým byl do r. 1946. V roce 1989 mu bylo uděleno čestné občanství města Česká Skalice. 80 Ing. Eduard Winternitz (1898–1977), prokurista firmy Max Winternitz, byl předsedou finanční- ho odboru, členem městské rady. Pronásledován pro svůj židovský původ. Jeho manželka Anna, rozená Svatoňová, byla učitelkou na českoskalické měšťanské škole. V r. 1944 byl nasazen jako dělník na Hagiboru v Praze, v lednu 1945 deportován do Terezína, kde byl až do 5. 5. 1945, kdy utekl do Prahy a účastnil se Pražského květnového povstání.

Kapitoly z historie města Česká Skalice 73 válečné události. Ani těch nebyla Česká Skalice ušetřena – německá okupace a po- slední boje, ke kterým přímo ve městě došlo 9. května 1945, osudy obyvatel těžce poznamenaly. Roky po 2. světové válce však také nebyly jednoduché, ani bez značných potíží a obětí mnoha českoskalických občanů. Textilní závody.

Životveměstě Důležité pro život obyvatel města byly kašny a studny P ůvodně byly ve městě jen kašny dvě – jedna stála na Starém městě, druhá na náměstí napravo od sochy P. Marie, dále od silnice. Kašny byly dřevěné, čtver- cové, nesly širokou prkennou obrubu, na kterou se stavěly putny. Byly napájeny z vodárny společné s panským pivovarem. V roce 1862 byly v Kostelní ulici (Bohatá ulice) postaveny dvě kašny – jedna na prostranství mezi domy čp. 5 (hotel Bartoníček) a čp. 6 (dům Josefa Hrdiny), kde dříve stál masný krám řezníků Másla a Dědka, druhá mezi domy provazníka Jarolíma, čp. 205 a Jana Stolína, čp. 206. Původní dřevěné kašny byly přebudovány na kamenné – kašnu na Starém měs- tě naproti čp. 57 zhotovil místní kameník Josef Špatenka. Kašny stály Na Podměstí u domku p. Širokého, poblíž Bartoňovy zahrady, naproti domu Frant. Pavla čp. 167, v uličce Na Rámech nedaleko domku manželů Špůrových, čp. 161. V domě čp. 163 měl povozník Jan Řemínek dřevěnou studnu s dobrou vodou, k němu chodili lidé pro vodu v dobách sucha. V roce 1884 byla provedena rekonstrukce společného městského a pivovarského vodovodu: staré dřevěné strojové sací a výtlačné zařízení bylo vyměněno za nový moder- ní železný stroj a byly zřízeny čistírny vody ve dvou rozměrných jamách na panském pozemku vedle hospodářské budovy mlýnské a pivovarské. Náklad na rekonstrukci byl 9 tisíc zlatých – polovinu uhradila obec a polovinu velkostatek. Byly zřízeny dvě nové kašny na Starém městě naproti domu čp. 88 a v Zelené ulici při okresní silnici nad zahradou p. Chaloupky. Tím byla doplněna rozvodná síť městského vodovodu obyvatelstvo bylo ke své spokojenosti dostatečně zásobené vodou a sníženo nebezpečí ohně. Dozor nad vodovodní sítí měl dočasně strojník pivovaru, za to mu město vyplá- celo 60 zlatých z obecní pokladny, později bylo ošetřování rozvodné sítě a zřízení rozvodí do kašen svěřeno českoskalickému obecnímu vodákovi Josefu Janovskému. Velká šestiboká kašna na náměstí byla vybudována v roce 1887. Pitná voda se odebírala z obecního haltýře, ze studní, pump a ze studánek, jako užitková se užívala i dešťová voda. Obecní studny byly u čp. 248, u bývalé pazderny

Život ve městě76 (voda se zde čerpala okovem na rumpále), v Zelené ulici mezi domy čp. 230 a 229. Dobrou vodu měly i studny ve sklepech četných skalických domů. Na náměstí poblíž sv. Kříže byla zřízena veřejná zakrytá studna, ohraničená čtyřmi kamennými nízkými sloupky, spojenými mohutnými kovanými řetězy.1 Čerpání vody bylo dost obtížné, muselo se až mnohokrát zatočit těžkým kolem, než tekla voda. V roce 1920 byl vydán zákaz používání vody z této studny, protože voda v ní byla závadná. Studna se pak zasypala, naházely se tam všechny petrolejové lampy, které byly odstraněny po zavedení elektrického osvětlení ve městě. Haltýře Byly to dřevěné domky, zastřešené dehtovým papírem, velké 2x2x1 m, postavené nad vyzděnou nádrží pramenité pitné vody. Dovnitř byla zapuštěna dřevěná pumpa s táhlem a výtokovou rourou ven vysunutou. Haltýř (počeštělý výraz německého slova Halter) byl zamčený, klíč měl městský vodák. Když bylo málo vody, haltýř odemkl, lidé sestu- povali pro vodu až po čtyřech schodech dolů, a to podle výšky vodní hladiny. Ve městě byly dva obecní haltýře – jeden nedaleko dívčí měšťanské školy v Zelené ulici vedle domu čp. 145, druhý v Podhradní ulici naproti domku čp. 63 nad pivovarem. V roce 1919 se objevila v domech nad pivovarem epidemie střevního tyfu. Zjistilo se, že voda z haltýře je závadná, a proto přikázal MUDr. Kordina ml. okamžitě haltýř uzavřít. Horní haltýř shořel v roce 1920, dolní byl nahrazen litinovou pumpou. Strážcem nad haltýři a studnami byl pan Janovský, po jeho úmrtí v r. 1899 se stal vodákem kolář Josef Kábrt. Měl na starosti kašny, kterých bylo po městě sedm. Všech- ny před zimou obednil, obsypal pilinami proti mrazu, zjara pak všechno odstranil. Také musel vyměňovat dřevěné potrubí, kterým byla přiváděna voda do kašen z řeky pomocí pump. Skalitz, ach Skalitz, das ist eine Seestadt!2 Jak říkávali posměšně německy mluvící obyvatelé sousedních měst: „Mají tam na rynku jezero!“ Nu, nebylo to jezero, ale malý rybníček, prostírající se za sloupem P. Marie 1 Dokončena 2. 3. 1882; studna byla 10 m hluboká, vylámaná ve skále. Stavbu, která byla byla započata 7. 11. 1881, vedl městský stavitel Jiří Buršík (1821–1896). K vylámání skály bylo použito dynamitových patron. Výška vody ve studni samé byla 45 cm. Pumpu dodala firma Waldek a Wagner v Praze. 2 Skalice, ach Skalice, to je jezerní město!

Řeka Řeka ta je divoká Úpa, která utíká s hor Krkonošských, vrhajíc se přes sráze a skály, proplétajíc se úzkými údolinami až do roviny, kudy bez překážky do Labe pospíchá, ustavičně mezi zelenými břehy, majíc s jedné strany vysoké stráně, porostlé rozlič­ ným stromovím. Božena Němcová: Babička, kap. III pa, pramenící na úpatí Studniční hory ve výšce 1 432 m v Krkonoších, posbí- rá více přítoků, provlní se údolími a přes kameny vesele šumící, stísněná olšemi bujně zelenými, je stále naším a šumným průvodčím1 až do Jaroměře, kde se vlévá do Labe. Sídla na březích řeky si její jméno přidávala do svých názvů, tak i Česká Skalice je městem nad Úpou, i když tento přídomek již oficiálně neužívá. 1 Alois Jirásek, Hory Orlické. In: Čechy, díl V, s. 253. Zákrut řeky (před úpravou břehů): kostel, klášter (Böhmův zámeček).

Řeka Úpa98 umělým dýcháním vrátit nešťastníkům život. Bohužel marně, doktoru Dvořákovi z Ja- roměře a doktoru Šťastnému ze Smiřic již nebylo pomoci… Nebylo to jediné auto, které skončilo ve vodách Úpy, jsou známy i pozdější případy „utopených aut“. Povodně na řece Úpě V létě se někdy dalo řečiště Úpy přejít od splavu u Kaněrových až k bílým kamenům u Říkova. Vodu odčerpávaly koželužna a přádelna. Večer po skončení práce v koželužně a v přádelně, kam byla odváděna voda na turbínu, přelila se voda přes splav a s huče- ním a burácením spěchala pryč. Pohromou byly povodně, a těch bylo na Úpě hodně – v roce 1804, 1829, 1834 – o té posledně uvedené, způsobené rychlým táním ledu, vypráví Božena Němcová v Babičce: Proti horské povodni nebylo úbrany. Jako na divokém koni přihnala se z hor, vzala na cestě vše s sebou, co se jí v cestu stavělo, roztrhala hráz i břehy, vyvrátila stromy i stavení, a to vše v takovém kvapu, že se lidé ani vzpamatovat nemohli. V červnu roku 1843 po velké bouři se přihnala velká voda. Skalické mosty byly úplně zaplaveny, byl stržen most u kanálu podle c. k. silnice, voda zasáhla k Zelené ulici, způsobila hodně škody na domcích, ze kterých lidé utekli částečně okny, částeč- ně střechou. Řeka se rozlila až po les Rousín, k Říkovu, kde se v domě čp. 192 utopi- ly dvě krávy. Byly i oběti na životech, ve vlnách zahynuly dvě ženy V roce 1897 bylo přede žněmi, když se po velkém krupobití a lijáku voda vylila prudkým proudem z břehů, strhla druhý most přes slepé rameno, podemlela i pomník Jana Nepomuckého, který stál na počátku mostku u bývalé Michálkovy koželužny. Pro potřebu koželužny se drtila dubová kůra na tříslo. Kůra se skládala do hranic ve svazcích, podobných velkým svitkům, říkalo se jim „koráby“. Apovodeň v onom roce všechny tyto „koráby“ odnesla. Do tehdejšího tisku se posléze dostala zajímavá zpráva: Velká voda ve Skalici odnesla také všechny koráby. Bylo velké divení – že by na řece Úpě jezdily koráby? Voda se tehdy rozlila do Podskalní uličky, vybírala své oběti na majetku i lidech. V Podskalní ulici na jednom z domků je naznačena výše, kam až tehdy naše řeka Úpa sahala. Příhodu patnáctileté dcerky pana Křečka z Malé Skalice zaznamenal J. Poličanský ve školní kronice: Ubírajíc se na pole se snídaní pro svého otce, šla po silnici kolem p. Blahníka (dům na dolním konci Bohaté ulice), když ji tu dravý živel překvapil. Křečovitě se držela hrušně v zahradě p. Blahníka, až ji továrník pan Bartoň zachránil a ve svém domě,

Škola–základživota Z historie českoskalické školy Škola v České Skalici má dlouhou tradici, zpráva o školním rektorovi sahá k roku 1407, první písemná památka o škole je z roku 1654. Při farní škole působil kantor, který obstarával výuku ve škole i hudbu v kostele. Původní školní budovu vypálili v roce 1639 Švédové za třicetileté války.1 Na stejném místě byla pak postavena nová dřevěná škol- ní budova v roce 1643. Podle letopočtu 1789, dochovaného na zdi, došlo tehdy zřejmě k větší úpravě budovy. Tzv. tereziánský školní řád byl vydán 6. 12. 1774; stanovil povinnou školní do- cházku od šestého do třináctého roku a nadto povinnou docházku do opakovacích hodin nedělní školy pro mladé lidi od 18. až do 20. roku jejich života. Při každém farním úřadě byla zřízena triviální čili obecná škola o 1–2 třídách, kde se žáci učili náboženství, čtení, psaní a počítání a při tom měli být naváděni k rozšafnosti a hospodářství. Od konce 17. století přebrala dozor nad školou obec, vybírala si učitele, kteří zároveň obstarávali kostelní hudbu.2 Podle konkordátní úmluvy z roku 1855 byly školy znovu podřízeny církevnímu do- zoru. Teprve říšský zákon č. 48 ze dne 25. 5. 1868 vymanil školy z církevního dohledu, i když vliv církve na školní vzdělávání zůstával značný. Školský zákon z roku 1869 rozšířil povinnou školní docházku na osm let. V roce 1870 byly ustaveny zemské, okresní a místní školní rady. Do roku 1790 byla skalická farní škola jednotřídní. Téhož roku byla zřízena druhá třída v čp. 19 na náměstí. V r. 1851 bylo nařízeno výnosem biskupského okresního školního úřadu v Náchodě rozdělit první třídu na „přípravnu“ čili „elementární“, spojenou 1 Skalickým za škodu od Švédův pleněním a pálením způsobenou prominuty byly všechny daně a ro­ boty na tři léta. J. M. Ludvík, c. d., s. 187. 2 Kantor obstarával zároveň se školou též kostelní zpěv a hudbu, odíval a svlékal kněze v sakristii, zvoníval, přisluhoval při církevních obřadech, vybíral zpovědní lístky, psal matriky. Dozor nad kantorem, jeho mládencem a školou měl farář. V pamětní knize fary českoskalické se k r. 1737 vy- počítává, jaké platy a případnosti měl při škole k chrámu Páně Skalickému přisluhující kantor.

Jarmarky, oslavy a slavnosti ve městě K významným městským právům patřilo právo trhové, které již od raného stře- dověku zajišťovalo obyvatelům měst možnost nákupu a prodeje potřebného zboží, a to ať v rámci místního nebo širšího regionálního trhu, který se soustře- ďoval do větších významnějších středisek s rozmanitější řemeslnou výrobou. Konání trhů bylo pro města významným zdrojem obecních příjmů, plynoucích z vybírání po- platků, cla, mýta. Ve městech se konaly pravidelně jednou i vícekrát týdně menší trhy týdenní v stanove- ném ročním období, které měly zásobovat město především zemědělskými produkty. Největším městským trhem byl trh výroční, jarmark. Města mívala darováním krále obyčejně výroční trhy dva, jeden na jaře, druhý na podzim v pevně stano­ vených termínech – většinou spojených s církevními svátky, poutěmi, posvíceními. Výroční trhy neboli jarmarky byly nejsvobodnější trhy, kdy směli ve městě obchodo- vat trhovci všech živností, všech řemesel, odkudkoli, i z měst vzdálenějších.1 Na trh se těšívali nejen kupci, ale i farní kněží, učitelé ve škole, chudí žáci; městští úředníci a písaři na radnici dostávali dokonce jarmareční příplatek. Během trhu město neobyčejně ožilo, střed města – náměstí – byl zaplaven stánky, stolicemi, jarmarečními boudami, neboť v době trhu městský řád povoloval stavět provizorní dřevěné krámy na tržištích. Jarmark býval kdysi otevírán zvláštním znamením – zvoncem nebo viditelným symbolem (vích na tyči, praporec). Teprve pak mohl být trh zahájen s tím, že předkup- ní právo měli usedlí měšťané, teprve po odeznění konce trhu mohli navečer nakupovat židé a přespolní. Hlavně překupníci, kteří vozili zboží jinam. 1 Slovo jarmark je odvozeno od německého slova Jahrmarkt. Doba jarmareční se nazývala „freylink“ – „freyunk“– což znamenalo dobu volnosti a veselí. V 16. století byl zaveden před každým jarmarkem ještě menší trh, takzvaný tarmark – Tändelmarkt neboli Vormarkt.

Řemeslaařemeslníci Řemeslnické cechy C echovní zřízení se v západní Evropě objevuje již v raném středověku. V čes- kých zemích dochází ke sdružování řemesel do cechů od posledních desetiletí 13. století, zejména od počátku 14. století. Hlavním posláním cechů byla ochrana jejich členů před konkurencí a vzájemná podpora. Cechy dosáhly v českých zemích rozkvětu zvláště v 15. století. Od jeho první polo- viny významně rozšiřovaly svoje práva. Zabývaly se výhradním obstaráváním surovin pro své členy, určováním schopných tovaryšů pro přijetí za mistra, stanovením doby učení a jeho pravidel, omezováním výroby určením povoleného počtu mistrů, tovaryšů a učedníků, určením množství výrobků, dohlížením na dodržování sortimentu, na jakost výrobků. Střežily hranice působnosti blízkých oborů (např. sedláři – uzdaři, zámeční- ci – ostružníci…) apod. Cechy také hájily zájmy mistrů proti tovaryšům. Cechovním mistrem se mohl stát pouze příslušník křesťanského náboženství, pocházející z lože manželského, stejně tak i jeho žena. Cechy se řídily vlastními statuty (artikuly), které museli členové dodržovat. Postupně se cechovní zřízení rozšiřovalo, zvětšoval se počet cechů; ty se staly pevně organizovanými sdruženími s bohatou škálou vlastních symbolů, odznaků a regulí. Byla-li pořádána nějaká oslava, účastnily se jí cechy ve svých krojích a s prapory, někdy i s kostelními lucernami. Stanovena byla i délka učební doby, 2 až 5 roků – podle náročnosti a obtížnosti řemesla; končila složením zkoušky (muselo se zaplatit zápisné a poplatek) a zhotove- ním mistrovského kusu před představiteli cechu. Vyučenec po získání výučního listu obvykle nastoupil na vandr, na krátkodobé, někdy i delší pracovní „stáže“, při nich v dílnách různých mistrů v blízkém a vzdáleném kraji či dokonce v cizině sbíral zku- šenosti a nové poznatky ve svém řemesle.

Řemesla a řemeslníci144 Z potravinářských řemesel byli v České Skalici (i Malé Skalici) zastoupeni především pekaři, řezníci, z dalších potřebných řemesel pak obuvníci (ševci) a krejčí. Ze staveb- ních řemesel to byli tesaři, pokrývači, truhláři, zedníky zaměstnával většinou stavitel. Stravovna neboli herberk – středisko řemeslníků na vandru Protože byla Česká Skalice okresem, musela zřídit i stravovnu – v Podskalní ulici čp. 218, správcem byl pan Štěpán. A nalezl zde útulek každý vandrovní tovaryš, který do Skalice zavítal. Vyučenci totiž chodili na zkušenou, na vandrech po různých dílnách prošli kus světa, než se mohli osamostatnit. Někteří prošli i půl Evropy, a když začali vypravovat své zážitky, našli se vždy pozorní posluchači. Především kluci se svo- lávali: „Pojďte, je tam Němec, Francouz, Ital, Maďar a Polák!“ Spíše to však byli čeští vandrovní, kteří procházeli městem, než cizozemci. Vandrovní si mohli ve stravovně odpočinout až dva dny, ale měli povinnost buď štípat dříví, nebo přivézt uhlí, aby se mohli jejich následovníci v zimě ohřát. Za c. a k. ra- kouského mocnářství měli řemeslníci právo cestovat 12 týdnů a tovární dělníci pouze 6 týdnů. Ve stravovně jim bylo poskytnuto stravování, ubytování, po určitých dnech ale museli přijmout zaměstnání. Pan Štěpán nejdříve poručil naštípat dříví, pak se musel každý řádně umýt a teprve potom dostal večeři a přidělenou postel. Ne všichni příchozí byli poctiví vandrovní. Jednou se ve stravovně sešli tři podaře- ní chlapíci. Nikdy předtím se neviděli, ale domluvili se rychle! Když se pořádně nasytili, hlasitě děkovali panu správci. Ten si od nich vzal vandrovní knížky, opsal si jejich jména a potvrzené je vrátil vandrovním zpátky. Muselo to být kvůli pořádku – když takový vandrovní potkal četníka a neměl potvrzení z nejbližší stravovny, že je řádně hlášen, bylo zle. Nepomohly žádné výmluvy ani prošení a vandrovního odvedl četník – do basy! Tihle tři vandrovní se hlučně sháněli po práci, chtěli vědět, kde je jaká dílna. Vyrazili do města, rozdělili si ulice, všude se vydávali za tovaryše toho řemesla, kde právě byli. Chovali se velmi uctivě a upřímně, a tak kromě jídla dostali i nějaký ten šesták! Horší bylo, když nějaký mistr opravdu tovaryše potřeboval – to se vymlouvali, že musí spěchat domů, že mají těžce nemocnou maminku – vzbudili ještě větší lítost a vyloudili další šesták. Tak si proběhli město, vrátili se do stravovny, povídali si a nakonec šli spát. Ráno po probuzení zjistili, že jsou jen dva, a když se chtěli ustrojit, zjistili, že jed- nomu chybí boty, druhému kabát a oba že nemají ani krejcar! Okradl je ten třetí, co se brzy ráno probudil, obral kamarády a zmizel.

Řemesla a řemeslníci154 a sladovna, pod pivovarem stál mlýn (do r. 1853), vinopalna a pila. Pivovar byl v roce 1872 rekonstruován na parostrojní provoz s kapacitou varny 60 hl; v roce 1900 zvýšena na 80 hl a posléze od roku 1922 uváděna kapacita 90 hl. V roce 1911 se stal sládkem proslavený pivovarský odborník Karel Renz (1860–1939), působil zde až do roku 1939, jeho nástupcem byl syn Jan Rentz (do roku 1941, opět v letech 1945–49). Skalické pivo se těšilo pro svoji výbornou jakost té největší oblibě v širokém okolí a vyváželo se i za hranice.11 PaNské PrůmysloVé PodNiky Vedle parostrojního pivovaru byl v České Skalici nový panský válcový mlýn, který se pronajímal, byl postaven na místě bývalého lihovaru.12 Parní pila velkostatku, zří- zená roku 1869, se třemi rámovými pilami, zpracovávala dříví z vlastních 10 revírů 11 Do r. 1945 byl pivovar v majetku velkostatku. V r. 1945 byl zestátněn, v l. 1948–1952 byl začleněn do Hradeckých pivovarů n. p., v l. 1953–1955 do Krkonošských pivovarů n. p. V roce 1955 byl českoskalický pivovar zrušen. Více viz: Zbyněk Lipovský – Jan Čížek, Pivovary okresu Náchod, in: Stopami dějin Náchodska, Sborník SOkA Náchod, Náchod 2003, s. 117–119. 12 Nájemci mlýna: Jan Běloun, Kraus, Cvikýř, František Novák, František Váňa. Po r. 1948 byl mlýn zestátněn. Koželužna v roce 1928.

Spolková činnost R ok 1848 přinesl uvolnění společenského a politického života, který byl pak omezen v období Bachova absolutismu. První spolkový řád z 26. 11. 1852 dovoloval především vytvářet spolky veřejně prospěšné a sdružování k podni- katelským účelům, nepovoloval sdružování k politickým účelům. Vydáním prosincové ústavy v roce 1867 došlo k opětovnému uvolnění politického a oživení veřejného života, vznikla řada spolků. Byly podřízeny okresním hejtmanstvím podle spolkového záko- na č. 134 z 15. 11. 1867, který zůstal v platnosti až do roku 1948. Důležitou roli hráli místní podnikatelé, představitelé samosprávy, inteligence, kteří si kladli za cíl zlepšovat kvalitu života ve svém městě, zastupovat i zájmy většiny obyvatel při řešení obecních nebo národních a státních zájmů. Spolkovou činnost rozvíjela církev, živnostenská společenstva i politické strany. Po vzniku Československé republiky nastal další rozvoj veřejného života, vznikaly nové spolky a organizace, které odrážely sociální skladbu společnosti, osobní a pro- fesní zájmy občanů, vzrostla snaha veřejně se angažovat a zajímat se o společenské otázky. Mladí lidé se účastnili aktivit především ve sportovních klubech. Spolková činnost v České Skalici byla bohatá. Byly zakládány spolky podpůrné, osvě- tové, zábavné, zájmové i sportovní. Některé spolky po krátké době zanikly, jiné působi- ly po řadu let. Některé byly místními nebo okresními pobočkami celostátních spolků a organizací, jiné byly zcela jedinečné. Každý spolek byl povinen zaslat své stanovy ke schválení okresnímu úřadu, kam také musel zasílat zápisy z valných hromad, výroč- ních členských schůzí, oznámit zvolení nového předsednictva nebo výboru. sPolky a JedNoty PůsoBící Ve městě k roku 1892 a JeJich PředstaVitelé: Občanská záložna. Hynek Bíl, kupec a starosta, Daniel Kolisko, pokladník. Okresní hospodářská záložna. J. Čapek, představený z Brzic, starosta. Okresní nemocenská pokladna. J. Firbas, správce pivovaru, starosta. 1 Dle zápisu řídícího učitele Jana Poličanského v Pamětní knize obecné školy 1892–1902.

Skalickámístapohostinská H otely, hostince, hospody, hospůdky, nálevny, výčepy bývaly vždy místem spo- lečenského styku jednotlivých vrstev městského obyvatelstva, kde u dobrého (někdy i horšího) moku se přetřásaly domácí i zahraniční události, uzavíraly obchody, přátelství, sousedé se bavili. Mládeži však byl přístup povolen až ve věku zletilosti, což bylo 24 let! Bylo těch zařízení ve městečku dost a dost, velká, výstavná, ale i malé kutloušky, jen tak pro pár hostů, většinou již „štamgastů“. Historie některých pohostinství je dost dlouhá a zajímavá. Kolem roku 18501 patřil mezi nejpřednější zájezdní hostinec U Bílého lva2 v Malé Skalici, hostinským Josefem Steidlerem vybudovaná zájezdní hospoda – formanka, ale též „jemný“ hotel s vyhle- dávaným tanečním sálem (známým jako Jiřinkový) a vinárnou.3 Boučkova hospoda U Slunce byla na Starém městě v čp. 90, vedle ní také zájezdní hospoda Norberta Víta, čp. 93. Na náměstí v čp. 38 byl zájezdní hostinec Holečkův, rozlehlá jednopatrová budova, jdoucí do dvou ulic. Zadní část slula „kasárna“, protože v poschodí byla řada malých dělnických bytů. Pozdější majitel hostince pláteník Kozák dal na dům přistavět druhé patro. U Zeleného stromu v čp. 19, zvaný jinak U Löfnarů, byl hostinec s kavárnou a za- stavovaly zde povozy. Pitašova pivnice byla v čp. 5 a v čp. 10 byla pivnice U Karlíčků. Na náměstí stál hostinec U Bartoníčků čp. 34, v poschodí byl sál, i zde zastavovaly povozy. Hostinec U Konvalinků čp. 14 s tanečním sálem byl jedním z nejstarších ve městě. V Zelené ulici byla Ulrychova hospoda, byla to chalupa obývaná dvěma bratry, jednu polovinu měl Václav Ulrych, obuvník, druhou Jan Ulrych, hostinský. Ze tří stran byla zahrádka a po několika schodech se šlo dovnitř. 1 Převzato podle Pamětí České Skalice od Josefa Klose, c.d. 2 V literatuře se objevuje i název U Českého lva. 3 Josef Steidler (1788–1859) byl od r. 1823 panským kovářem. Oženil se s Rosálií Rintovou. V roce 1824 začal se stavbou zájezdního hostince. V roce 1837 ovdověl, podruhé se oženil s Vilemínou Geislerovou.

Skalická místa pohostinská172 Před stavbou došlo ke sporu mezi ním a továrníkem Bartoněm, který chtěl na uprázd- něném místě získat průjezd do své továrny. Spor však továrník prohrál, hotel byl postaven, přestože umístění budovy je z dopravního hlediska nepříliš dobré. Karel Procházka8 chtěl vybudovat hotel dvoupatrový, ale neměl dost finančních prostředků, nezaplatil stavitelům K. Hofmanovi a J. Michálkovi. Nedokončenou stav- bu koupili v dražbě stavitelé, dokončili ji o jedno patro nižší a prodali Ing. Vavroušovi. Ten zde v roce 1929 otevřel hotel, ovšem výtěžek nepokryl ani režii, a proto hotel prodal V. Součkovi z Kolínce. Bohužel nový majitel dopustil, že v roce 1935 byl hotel nadobro uzavřen a na začátku roku 1936 vypsán nový dražební prodej hotelu. Hotel Praha byl pak pronajímán různým nájemcům a léty se měnilo jeho využití. hostiNec u sluNce Býval na Starém městě, v ulici T. G. Masaryka čp. 90, hospodským byl pan Karel Semerák. Kolem roku 1900 byla zde pro hosty upravená zahrada, šlo se z kopečka dolů, na konci stál velký pavilon, kde každou neděli hrála českoskalická hudba pod vedením kapelníka Karla Hejzlara. Po celé zahradě byly rozmístěny stolky a lavice, napevno přidělané. Pod kaštany bylo krásné posezení, při dobrém smíchovském pivě, 8 Bratr legionáře Rudolfa Procházky. Lokvencova hospoda v Zelené ulici.

Zajímavéčeskoskalicképostavy V každém městě žily osoby svým způsobem svérázné, které dokreslovaly kolorit mís- ta. Spoluobčané je tolerovali, dávali jim i přezdívky, vyprávění o nich se tradovalo po generace. Boušiňák Říkalo se tak po Skalici knězi, který žil v penzi na Malé faře. To přízvisko získal po své původní farnosti – Boušíně, odkud přišel.1 Jmenoval se Josef Vyhnálek (1831–1919), zemřel v České Skalici a je pochován na místním hřbitově. Tenhle kněz byl velikým milovníkem střílení, byl vynikajícím střelcem a často býval zván i na panské hony. A taky byl výborným vycpávačem ptáků. Když vypukla v okrese vzteklina, vydal tehdejší okresní hejtman vyhlášku, podle které měli být vy- hubeni všichni psi. Na provedení rozkazu se podílel i „Boušiňák“, zastřílel si jako na honu v maloskalickém lomu. Pohodný již čekal s vozem na silnici, aby ta nešťastná zvířata odvezl na mrchoviště na Arendu a tam je pohřbil. Byla těch psů pěkná řádka, a těch nářků pozůstalých majitelů snad ještě víc. Pan farář měl se svou kuchařkou Pepinkou čtyři dcery. Nijak se nesnažil zapírat své otcovství. Když nějaký farník moc smlouval u placení, říkával: „Sousede, souse- de, pánbůh mě potrestal čtyřmi dcerami, to bude nějaký pretence.“ Když ještě působil na boušínské faře, dělal celé zimní dny šindele. Skaličtí sousedé si u něho šindele objednávali. Nedělal si nic z půstu, v pátek klidně baštil zajíce, ale tvrdil, že je to vydra, a o té v Písmu nic není. Jindy šel na pohřeb do Slatiny a při cestě si koupil k obědu u řezníka okruží – telecí střeva. Schoval si je do uzlíčku pod pluviál, ale co čert nechtěl – slatin- ští psi to vycítili a na milého faráře během funusu pořád doráželi. A jak byla střeva hladká a kluzká, jedno vyklouzlo z pytlíčku a neodbytný pes ho chytil. Vyhnálek bránil 1 Boušín je součástí obce Slatina nad Úpou, starobylý kostel Navštívení P. Marie byl barokně přestavěn v 18. stol., barokní fara vystavěna v l. 1728–1730.

Zajímavé českoskalické postavy180 své a pes taky. Chvíli se tahali, až dopálený farář přetáhl psa svíčkou, ta sice praskla, ale okruží zachránil. Možná že to byl ve Slatině první funus, při kterém se lidé zasmáli. Ve své zahradě nechával pár hlaviček zelí a v plotě díru, nad kterou byla vyhláška: Zajícům vstup přísně zakázán! No a když se nějaký ten hloupý zajíc chytil do oka, které tam farář nezapomněl nalíčit, měl k němu vždy dojemnou řeč: „Vidíš, vidíš, ty troubo, měl sis to nejdřív přečíst!“ I přišel k němu nějaký krejčí, kterého před třemi nedělemi oddával. Ten se všelijak kroutil, nevěděl, jak faráři sdělit svůj problém, nakonec vyhrkl: „Pane faráři, vono nám to s mojí Nanynkou nejde!“ Farář se ho zeptal, jakého je řemesla, a když se dozvěděl, že krejčovského, vážně mu řekl: „Tak a teď mně řekněte, co a jak děláte, když něko- mu šijete třeba kabát.“ A krejčí hbitě odpovídal: „Nejdřív ho změřím, pak nastříhám látku, sheftuju to a pozvu ho na zkoušku.“ Na to smějící se farář odpověděl: „Tak vidíte, měl jste si to, vy troubo, oprubovat, a teď mi sem nechoďte brečet!“ Kluci ho měli rádi, když je zpovídal. Vždycky mu něco řekli a on, aniž by je slyšel (byl silně nahluchlý), každému řekl: „Pomodli se třikrát Otčenáš a Zdrávas Maria a už táhni!“ U oltáře ministrantům řekl, ovšem jak byl nahluchlý, tak nahlas, že to slyšel celý kostel: „Nechci vodu, tu si vypijte sami, chci jen víno!“ Když pobýval ve Skalici, nikdy neopomenul zúčastnit se vepřových hodů u Semerá- ků v hospodě. Jeden rok připadly hody na pátek a tu jeden soused, když viděl, jak labužnicky si pan farář pochutnává na jitrničkách, se ho zeptal, jestli to není hřích, jíst v pátek jitrnice. A farář Boušiňák hbitě odpověděl: „Víte, to se oddělá špejle a už to není jitrnička!“ doBrák Jmenoval se vlastně Josef Hanuš a býval hostinským v Panské hospodě v Ratibořicích. Předtím v letech 18750–1888 působil v hostinci na náchodském zámku. Byl veselé povahy, říkával: „Buďme švarní a dejme si mazák!“ Sám denně několik korbílků piva vypil. Říkali mu Dobrák, protože on tak říkal každému známému. A už tehdy pocho- pil, jak důležitým tahákem je reklama! Potřeboval zvýšit obrat ve své hospodě, a tu využil situace, kdy se jeho syn Lojza vrátil z vojenské služby v Bosně a Hercegovině, které císař dobyl na Turcích. A hbitý tatík začal rozšiřovat zprávu, že se jeho syn v Hercegovině zamiloval do Turkyně, ona do něho, a když jí její bohatá rodina bránila, tak z domova utekla, přijela v noci a je už týden v Ratibořicích zavřená v hospodě. A fáma zabrala, lidé se velmi zajímali, jak ta Turkyně vypadá, jestli chodí ustroje- na po turecku, a pan hospodský každého zval: „A jakpak jináč, kdybyste náhodou šli okolo, zastavte se. Hezká ženská, jen co je pravda! Stojí za podívání.“ To se ví, že se všichni chtěli na Turkyni podívat, přicházeli ze všech stran, poseděli v hospodě, pili a pili, udělali útratu, ale Turkyni nikde neviděli… Asi ji pan hostinský poslal zase zpátky do Hercegoviny. Dobrák měl také pověst dovedného vytahovače zubů. Když vesnice Borová vyho- řela, pomáhali pohořelým lidé z okolních obcí. Dobrák chtěl pomoci také, ale neměl

Zajímavé českoskalické postavy194 Karel nebyl příliš chytrý, ale byl to dobrák, každému rád posloužil. Po Únoru 1948 nadával na komunisty, že likvidují živnosti a obchody, načež mu jeden místní „poúno- rový komunista“ pohrozil, že ho udá a Karel Prokop půjde do kriminálu. Chudák se té hrozby ulekl a na zahradě u Sehnalů se oběsil, bylo mu 45 roků. Českoskalické figurky „BoŽí lidé“ Tak se často říkalo těm, kteří to v hlavě neměli v pořádku. Byli to ubožáci, žijící na pokraji společnosti a mnohdy živořící jen díky soucitnosti spoluobčanů. Dospělí lidé je neuráželi, poslechli si jejich řeči, snažili se je ochránit před mládeží, když tyto lidičky dotěrně obtěžovala a trápila. Na některé z nich českoskaličtí pamětníci dlouho vzpo- mínali. O „božích lidech“ vypráví i Václav Řezníček.7 Jedním z „božích lidí“ byl hoNza BakoVskeJ, veselé stvoření pobíhající po světě s po- míchaným rozumem. Jmenoval se vlastně Jan Šrejber (Schreiber) a pocházel z Bakova u Studnice, ale toulal se celým krajem. Rozum se mu zakalil, když mu krátce před svatbou zemřela nevěsta Frantina Prouzová. Chodíval v pestré plandavé haleně, noha- vicích ušitých z červeného ubrusu, na hlavě pomačkaný, kvítím ozdobený cylindr, bez košile, v létě bos, v zimě v pantoflích, s košíkem v jedné a silným skolkem v druhé ruce. Na zádech nosíval nůši a v té měl zásobu papíru, pera a inkoust. Hledal si nevěstu jen mezi samými princeznami. Psal dopisy králům a princeznám, zároveň zval potentáty na svatbu, oddávat ho měl sám papež za asistence hradeckého biskupa a náchodského děkana. Tato psaní docela vážně strkal v celých tuctech, samozřej- mě neofrankovaná, do poštovních schránek. Z města Skalice ho policajt proto vždycky ihned vyhnal, jak se zde objevil. Příchod Honzy byl totiž vždy provázen zástupem dětí, které se seběhly, když slyšely Honzu pískat na dlouhou píšťalku. S psaními pak chodil nejvíc na Hořičky, kde policajta neměli. A každému vyprávěl svou povídačku: Až se hercočka8 potřetí rozvede, vezme si ji on za ženu, přetrhne jí to toulání po světě, usídlí se s ní na náchodském zámku, odkud 7 PhDr. Václav Řezníček (1861–1924), rodák z Malé Skalice, redaktor, ředitel knihovny Národního muzea, spisovatel; je autorem zajímavé studie Lidé boží na Náchodsku, in: Český lid XX, 1911, s. 161–168. Náměty pro své četné publikace čerpal z historie Českoskalicka, např. sbírka pověstí Tajemní přátelé, Vesnické povídky, Na stará kolena, U českého lva, Povídka o Viktorce, Za květu mladosti aj. Román Dědeček, kde je ústřední postavou sedlák Ducháč ze Říkova, je jakousi kroni- kou Českoskalicka 19. století. O venkovském odboji za války 1866 v Malé Skalici a Velké Jesenici jedná v povídce Poslední selské pozdvižení. 8 Možná tím myslel Kateřinu kněžnu Zaháňskou, říkalo se jí lidově „hercočka“.

Zajímavé českoskalické postavy 207 Zametání ulic a náměstí byla jedna z povinností obyvatel chudobince – špitálu, vedle další povinnosti zvonit třikrát denně a modlit se při tom Ave Maria. Ne vždycky zvo- nili v pravé poledne, někdy zvonili i dříve – to bylo tehdy, když jim nějaký kluk křikl do chodby „U Exnerů už pískali!“, a mohlo být třeba 11 hodin dopoledne. Přijetí žadatele o umístění do chudobince („domu chudých“) schvalovalo zastupitelstvo, dávala se přednost obyvatelům s domovským právem v České Skalici. Někdy byla žádost odmítnuta s poznámkou, že se o svého starého otce může postarat sám syn nebo vnu- ci o prarodiče. V chudobinci bydlel JeBeda šimáČek, koželuh. Na dvorku měl v sudě stále nějaké kůžičky, docela to tam smrdělo. Vydělával kůže psů a koček, a to na pytlíky na tabák. Pracoval v koželužně továrníka Böhma. Celý týden pil na dluh, v sobotu při výpla- tě dluh vyrovnal a tak to šlo nanovo. Byl dokonce i skladatelem a vždy, když šel „namožen“ domů, zpíval si tuto svou skladbu: Ajci, ajci, ajcici, Šimáček má vopici, ajci, ajci, ajci má, šak si na ni vydělá. Chudobinec před požárem v roce 1926.

SKALICKÉ PŘÍBĚHY ANEB JAK TO BYLO

Zeživotaměstaajehoobyvatel Jak se ještě dlouho podepisovali/y třemi křížky Přestože byla školní docházka povinná již od konce 18. století alespoň do 12 let a česko- skalická škola umožňovala základní vzdělání chlapcům i dívkám, vyskytovaly se ještě v druhé polovině 19. století případy, kdy se nedovedli někteří Českoskaličáci podepsat. A tak v matrice, když kmotr či kmotra neuměli při křtu psát, podepsali se v matrice +++ vedle svého jména doplněného farářem. V roce 1858 to byl soused Václav Valášek, v roce 1864 truhlář Jan Vodička. Dokonce městský radní a zdatný hospodář Gusta Prokop neuměl číst a zakrýval to prý výmluvou, „že si zapomněl brýle.“ V matričních zápisech z roku 1854 se patnáct manželek českokalických sousedů, které byly kmot- rami narozených dětí, neumělo podepsat. V roce 1857 už byly jen dvě a v roce 1858 také dvě. Tři křížky namísto podpisu se však objevily ještě u jmen několika kmoter z 80. let 19. století, Jak nechtěli nechat vysvětit nový hřbitov Od roku 1858 se snažili někteří občané, aby byl hřbitov u kostela přemístěn na vzdále- nější místo. Opírali se o nařízení císaře Josefa II. z roku 1782, podle kterého měly být hřbitovy vyčleněny od kostelů za obvod obce. Hřbitov u kostela v Malé Skalici však nadále zůstal. Snahu o jeho odstranění projevoval především hostinský Josef Steidler, který vystavěl na jižní straně hřbitova budovu hostince, podporován byl vrchnostenským správcem Hochem a krajským komisařem Platztem. Situace byla neúnosná zvláště v době cholery, kdy mnoho mrtvol „čekalo“ na silnici před hřbitovní zdí na pohřbení. Na hřbitově se rovněž nedostávalo místa. Návrh na přemístění hřbitova získával větší podporu a po delším hledání bylo vy- hlédnuto místo pro nový hřbitov – na obecní pastvině a kousku vrchnostenského pole.

Skalické příběhy aneb jak to bylo230 „Wer mit mir verkehren will, muss deutsch sprechen“ (Kdo se mnou chce jednat, musí mluvit německy). Firmy obchodníků a živnostníků, pokud byly ve spojení s velkostat- kem Schaumburg-Lippe, byly dvojjazyčné – německý nápis napřed. Na panských dvorech a cestách byly německé nápisy, v ratibořické bažantnici byl nápis na tabuli „Verbotener Weg“ (Zakázaná cesta, lidově se říkalo Zakázanka). Jak mazali Německé firmy V roce 1897, kdy Němci revoltovali proti jazykovým nařízením sloganem: Nichts böhmisch! (Nic česky), odpověděli Češi: Nichts deutsch! (Nic německy) – a ve třech dnech byly odstraněny německé nápisy na českých firemních štítech. Ve Skalici hlavně mladí smazávali německé nápisy v noci hlínou nebo zamazávali kravincem či barvou. Zmizely Gasthauzy, Büchsenmachři, Frizéři, Lieferanti.7 Některý živnostník nátěr opět obnovil, v noci se však zákrok opakoval, až nakonec zůstaly jen české nápisy. Za několik dní byla uveřejněna v pražských Šípech tato sati- rická báseň: l. Já mám firmu novou 5. Tma byla jak v pytli pěkně malovanou u židů procitli /: německý a český /: malíř štětku nechal pulcem být je hezký do Skaličky spěchal jen když hňupi táhnou:/ zdaž ho v noci chytli:/ 2. Malířové smělí 6. Kde který Herr Johann dlouhé štětky měli vztekal se jak pohan /: ty natahovali /: sebral každou tetku firmy malovali by poznala štětku v noci na neděli:/ k soudu kasus podal:/ 3. „Gasthaus“ u Šteidlerů 7. Byly z toho soudy Józa Piksmacherů všem se třásly oudy /: dvorní dodavatel /: pak se nic nestalo princů fedrovatel štěkat se přestalo to je krásné věru:/ psi vlezli do boudy:/ 7 V r. 1890 byla mezi staročechy a německými politiky v Čechách ujednána dohoda, tzv. punktace; podle ní měly být Čechy rozděleny na okresy německé a smíšené. Pro odpor české veřejnosti nebyly punktace realizovány. V roce 1897 byla vydána tzv. Badeniho jazyková nařízení pro Čechy a Moravu. V úřadech a soudech zaváděla češtinu nejen ve styku s obyvatelstvem, ale i při vnitřním úřadování. Vyvolala prudký odpor Němců, byla v r. 1898 nahrazena novými (Gautscho- vými) jazykovými nařízeními, která stanovila, že jazyk vnitřního úřadování se řídí jazykem většiny obyvatelstva. Ale i tato nařízení byla v říjnu 1899 zrušena a v českých zemích se obnovil stav z doby před r. 1897.

Ze života města a jeho obyvatel 235 Když byla v roce 1911 dlážděna silnice od mostu ke sv. Trojici, bylo zavedeno osvět- lení petrolejovými žárovými lampami (s punčoškou) na vysokých stožárech. Bylo jich pro celé město osm a považovalo se to tehdy za veliký pokrok. Jeden ze stožárů byl blízko Bartoňovy vily a osvětloval celou Chudou ulici. Lampy rozsvěcoval jistý pan Hampl, říkali mu Hamplíček. Šetrní skaličtí sousedé považovali toto osvětlení za zbyteč- ný přepych. Za první světové války byla tma nejen na ulicích, ale i v domácnostech, ani zápalky nebyly. Odstraňování sochy sv. Jana Nepomuckého na náměstí.

Ze života společenského, kulturního i sportovního Jak založili ve Skalici Sokol Dne 29. června 1868 byla svolána první schůze, na které se projednávalo založení Tělocvičné jednoty Sokol v České Skalici. Pánové hostinský Josef Bartoníček, pošt- mistr Vilém Sedláček, doktor August Kordina, mlynář Václav Hamza, obchodník Arnold Řezníček, sedlář František Rint, obchodník Hynek Bíl se usnesli vypracovat stanovy, které byly přijaty týden poté. Zvolen výbor, v jehož čele stál Vilém Sedláček jako starosta, Václav Hamza jeho náměstek a Hynek Bíl, jednatel. V únoru 1869 pak se konala valná hromada, za účasti 23 přítomných schváleny stanovy a Sokol v České Skalici byl oficiálně založen s 53 členy. Na dalším programu bylo jednání o zařízení tělocvičny – letní byla zřízena v najaté zahradě hostinského Karla Semeráka na Starém městě, v zimě se cvičilo v zasedací síni městské radnice, později v sále hotelu U Barto- níčků. Dále pak se projednávalo zavedení stejnokroje a opatření praporu. První výlet v kroji a se sokolskou hudbou byl podniknut 30. května 1869 do Nového Města nad Metují a 27. června téhož roku se konal ve Skalici sokolský slet okolních jednot, kterého se jako národní slavnosti zúčastnilo téměř celé město. Sokolský život se v České Skalici začal rozvíjet. V zimě roku 1870 byly pořádány s velkým úspěchem první šibřinky, počet členů vzrostl na šedesát. V Sokole se také dbalo na kulturní rozvoj a vzdělávání. Konaly se přednášky, později vznikl i odbor divadelní. Na zvláštní schůzi byla 4. 10. 1885 za- ložena Podkrkonošská župa se sídlem v České Skalici. Župním starostou byl zvolen Matěj Hanuš. V roce 1898, kdy slavili skaličtí sokolové 30 let trvání jednoty, byl zde 17. července uspořádán slet severovýchodní župy; zúčastnilo se 12 jednot se 400 členy. V roce 1899 byl založen ženský odbor Sokola, první starostkou byla paní Barbora Grešlová. Mladí členové Sokola byli naladěni značně národnostně. Například vedli boj proti němčení – ať již to bylo mazání německých nápisů firem nebo na ně házeli vejce, ve

O mládeži a těch druhých, aneb žerty hravé i dravé Jak si kluci hrávali na maloskalické návsi Když se sešlo více kluků, hráli pastora, když jich bylo málo, odpalovali tyčkrdle (špač- ka), což byl malý špalíček ze dřeva, nejlépe tvrdého, s oběma konci seříznutými do špičky. K tomu musela být ještě pálka – odpálkovačka. Váleček se položil na zem, nejlépe na kámen, pálkou se do jedné špičky udeřilo, tyčkrdle vyskočilo do výšky – a čím více ve vzduchu vrčelo, tím dále dopadlo. Kdo střelil nejdále, ten byl králem. Na návsi se v létě obyčejně batolily také husy, kterých si hrající kluci příliš nevšímali. A jednou, když chtěl jeden z nich odpálil tyčkrdle, smekl se a špalíček letěl jinam, než si přál, přímo do husího hejna. Jedna z hus dostala prima trefu – zrovna do hlavy. Ihned se skácela na zem. A co teď? Kluci hned k huse, hladili ji, foukali do zobáku, zkouše- li ji postavit, ale husa nic, byla mrtvá. A tu jeden dostal nápad – donesli husu k plotu, prostrčili jí hlavu mezi tyčky a husa se jako oběsila. A taky to hned šli hlásit hospodyni: „Teto, u pantátovy zahrádky leží husa. Nebude to vaše?“ A panímáma se šla hned podívat a spustila nářek: „Panenkomariasvatohorská, to je náš houser. Božínku, on se oběsil! Pročpak jsi to, člověče, dělal? A je ještě teplý, To já ho musím nožem honem zaříznout, aby mu vyšla krev. To jste, kluci, hodní, že jste mně to řekli, mockrát děkuji. A pojďte, já vám za to dám každému vdolek, právě jsem je dopekla.“ A kluci šli, vzali si vdolky, poděkovali a o oběšeném houserovi mlčeli celé půlstoletí. Jak maloskaličtí kluci stavěli vesničku Hraček nebývalo dříve příliš mnoho, spíše si je mládež musela vyrobit sama. Oblíbe- ná hra s káčou, honění kruhu, cvrkání hliněných kuliček – to bylo spíše pro ty men- ší prcky. Starší kluci raději budovali přehrady na stroužkách plných vody a bláta,

Záhadyatajeměstečka Jak oBJeVili dáVNou VraŽdu Když se stavěla železniční dráha z Josefova přes Českou Skalici do Trutnova,1 prodal tehdejší majitel hostince U Slunce na Starém městě (později hostinec U Semeráků) zahradu na dobývání kamene. Co se zde vykopalo, vozilo se na zvýšení železničního náspu od hostince na Bojišti a k Dubnu. Ve výkopu nejblíže hostince byly objeveny dvě kostry, nehluboko zakopané, dokonce ještě se zbytky oblečení. K prozkoumání nálezu byla zavolána soudní komise z Nového Města nad Metují, upozorněno četnictvo, protože vznikla domněnka, že zde došlo k násilnému činu. To potvrdil i zavolaný lékař MUDr. Kordina, který odhadl, že nebožtíci jsou pohřbeni asi deset roků a že byli zavražděni, neboť jejich lebky byly proražené. Majitel hostince neměl ani zdání, jak se tam nebožtíci dostali, hostinec měl pronajatý necelých deset let. Pátrání se tedy obrátilo proti dřívějšímu majiteli, který se z České Skalice odstěhoval někam za Nové Město nad Metují. Zapíral, tvrdil, že o ničem neví. Četníci začali shánět děvče, které v hostinci v uvedenou dobu sloužilo. Nakonec ji našli, byla již provdána, ale její výpověď podezřelému velmi přitížila. Byl zatčen a dopraven do vyšetřovací vazby v Hradci Králové. Dle výpovědi služebné přišli tehdy do hostince dva takzvaní Gráni. Byli to podom- ní obchodníci ze Slovinska a z Kraňska. Své zboží nosili v koši zavěšeném na řemeni na břiše, kolem krku měli obyčejné opasky, prodávali šněrovadla, řemínky. V hostinci zůstali do rána. Když druhý den odcházeli, prosili hostinského, aby jim uschoval pení- ze, prozatím je opatroval, na zpáteční cestě že se opět zastaví a peníze si vyzvednou. Hostinský peníze přijal a slíbil, že je zase vydá, jen když přijdou oba spolu. Asi po roce se přihlásil jen jeden a vykládal, že ten druhý je nemocný a přijde pozdě- ji. Hostinský vyzval služku, aby rozsvítila svíčku a posvítila na schody do sklepa, kam sestoupil s cizincem. Za chvíli vyšel ze sklepa jen hostinský a na otázku služebné, kde je ten Grán, řekl: „O to se nestarej, musím mu přepočítat peníze, bude to chvíli trvat, jsou to samé drobné.“ Kdy onen Grán odešel, služka už nevěděla. 1 Na jaře roku 1856 bylo započato s vyměřováním železnice z Josefova do Svatoňovic, později do Trutnova a Libavy. Se stavbou se počalo v r. 1857. Provoz na železnici byl zahájen v září roku 1859.

Zajímavézápisy vestarýchčeskoskalickýchcírkevníchkronikách, matrikáchnarozených,oddanýchazemřelých, vpamětníchaobecníchknihách Zápisy v matrikách nám mohou říci více než jen tři holá fakta – datum narození, svatby, úmrtí. Dá se z nich vyčíst atmosféra doby i rodinných vztahů, podávají zajímavé infor- mace o místních obyvatelích i o těch, kteří dočasně žili či zemřeli v České Skalici. Pamětní knihy a kroniky i osobní korespondence jsou svědectvím současníků, a i přes jejich často subjektivní charakter jsou cenným dobovým dokumentem. Vybrané zápisy, osobní výpovědi či pamětní záznamy jsou řazeny chronologicky. 21. října 1855 se narodila a byla pokřtěna Amalie, jejíž otec Jindřich Tilly, divadelní herec z Prahy, byl synem pražského divadelního herce Jana Tillyho a jeho manželky Klementiny, rozené Bundschuh, z Prahy. Matkou dítěte byla Marie, dcera Jiřího Förstra, zámečníka z Haidy. Jako kmotry jsou uvedeny Anna, manželka měšťanosty Ondřeje Řezníčka, a Marie, manželka Františka Mikše. Dítě se zřejmě narodilo během pobytu divadelní společnosti v České Skalici, kmotrovství bylo v těchto případech bráno jako společenská pomoc.1 Představitelé městského úřadu, církve, učitelé a měšťané zaslali 15. března 1859 gratulaci P. Vojtěchu Ruferovi (1790–1870), rodáku českoskalickému, k jeho zvolení proboštem vyšehradským a prelátem království českého. Oslavenec vzápětí s radostí odpověděl, poděkoval a připomněl: Slušno ale také na toho pamatovati, jenž byl také rodič ze Skalice a od Boha nastojen zřízen a k tomu cestu prorazil, co nyní mnou radosti na čest milé Skalice činí – to byl nejdůstojnější a vysoce učený prelát scholastik na Vyšehradě – pan Josef Dytrych, starší bratr p. Václava Dytrycha, bývalého purkmistra.2 1 Kmotrem či kmotrou se mohl stát plnoletý člověk (nebo starý více jak 16 let), kmotra obvykle zastupovala matku při křtu. Pro další život dítěte nebyl výběr kmotrů nepodstatný, často náleželi k vyšší sociální vrstvě než rodiče. Kmotrovstvím přebírali na sebe i část odpovědnosti za výchovu dítěte a byli určitou záštitou v případě úmrtí obou rodičů. Pokřtěním bylo dítě uvedeno do spo- lečnosti křesťanů, dítěti byl vydán křestní (ne rodný) list. 2 ThDr. Josef Petr Václav Dittrich (Dytrych) se narodil v České Skalici v r. 1763. Byl kanovníkem vyšehradské kapituly, církevním historikem a spisovatelem. V r. 1812 požehnal rozšířenou kapličku ve Zlíči. Zemřel r. 1823, je pochován v kryptě hřbitovní kaple na vyšehradském hřbitově.

Skalické příběhy aneb jak to bylo276 Na počátku října roku 1859 navštívila Božena Němcová kraj svého mládí naposled, přijela se synem Jaroslavem a pobyla zde týden. Byla v Ratibořicích, v doprovodu učitele Josefa Koliska se prošla parkem, prohlédla si starý Panklův byt, v České Ska- lici došla do staré školy, kde se učila v letech 1826–1833.3 Chtěla zajet do Nového Města nad Metují za Janem Karlem Rojkem (1804–1877), ale i z nedostatku peněz tam nakonec nejela, za děkanem Rojkem poslala syna Jaroslava, aby mu ukázal svoje malířské práce a získal podporu pro malířská studia. J. K. Rojkovi poslala dopis: V Skalici 13. října 59 Jemnost Pane! Nevím sice, je­li můj syn Jaroslav ve Vašnostině domu, ale domnívám se, že je, neboť jsem ho k Vašnosti poslala s uctivou poklonou a srdečným pozdravem ode mne a mého muže, důvěřujíc se ve Vašnostovo přátelství. Kázala jsem mu do pondělí se vrátiti, an v úterý odjeti jsem hodlala. An se posud nevrátil, ač již dnes čtvrtek máme, musela jsem mu psáti, neboť se nemohu déle zde zdržeti. Prosím Vašnosti, račte mu přiložený lístek odevzdati, aby věděl, dle čeho se říditi má. Byla bych i já Vašnosti ráda navštívila, kdyby Nové Město blíže bylo Skalice, abych ráno si byla vyběhla a večer vrátila – neboť na delší čas pobytí nezbývalo mně tolik času. Na druhý rok, dá­li Pánbůh zdraví, chci pobýti v této krajině trochu delší čas, a to neodepřu si toho potěšení, Vašnosti navštíviti. Poroučejíc se do laskavé přízně Vašnostiny zůstávám s nejhlubší úctou Vašnostina služebnice Božena Němcová J. K. Rojek skutečně přispěl Jaroslavovi 74 zlatými a později další částkou 48 zlatých, ke které přispěli vedle Rojka ještě děkan Mach z Náchoda, děkan Archleb z Dobrušky a Josef M. Ludvík.4 Učiteli J. Kolískovi napsala 15. října, před svým odjezdem, dopis, ve kterém mu poslala také opis jakési Havlíčkovy práce a slibuje poslat Havlíčkovy Elegie a Musejní sezení a také úmrtní list spisovatele. Půjčuje mu ještě nějakou knížku a dodává: Škoda, že jsem nevzpomněla pověděti Vám o jeho pohřbu. Přiloženou knížečku ob­ držela jsem před odjezdem z Prahy, je v ní mnoho pěkných myšlenek! Libo­li Vám, 3 Marie Chaloupková, bývalá spolužačka Barunky Panklové, vzpomínala: Bydlela nějaký čas zde ve Skalici v Bohaté ulici, v domě p. Josefa Chmelaře číslo 197 v 1. poschodí. Ale neměla se dobře, neměla. Uvedený dům předtím vlastnil sládek panského pivovaru Strouhal, jeho vdova zde žila do r. 1858. Vedle Chmelařových bydlela v domě rodina přednosty skalického berního ředitele Engelberta Richtera. Boženě Němcové byl pronajat pokojík, Skaličtí v ní viděli spíše jen zajíma- vou paní z Prahy, pocházející z Ratibořic, která je bohužel značně nemajetná a přijela se podívat do míst svého dětství. Jako spisovatelky a významné osobnosti si jí však vážil učitel Josef Kolísko, který také na B. Němcovou učinil velký dojem, možná byl i určitou inspirací pro vzor dobré- ho vychovatele mládeže v její poslední povídce Pan učitel (1859). 4 V prosinci 1860 B. Němcová líčí J. K. Rojkovi osudy syna Jaroslava v Mnichově, vypisuje náklady na jeho pobyt a půjčky, které pro něho získala. Nadále prosí Rojka o finanční pomoc na synovo maliřské studium.

Zajímavé zápisy 277 Pane učiteli, prohlédněte si její obsah trochu. Je to ovšem pro matky psáno, ale mys­ lím, že i vy co učitel mnohé zrnko byste z toho vytěžil. Pojedu­li zítra, můžete mně ji večer poslat. Bude­li možná, chci se ještě odpoledne po školní hodině podívati do těch světnic, kde jsem po tři léta sedávala. Pozdravujíc Vás, zůstávám Vaše přítelkyně Božena Svůj slib Božena Němcová splnila a v dopise ze 14. ledna 1860 oznamuje J. Kolisko- vi, že posílá knihy jednak za odměnu pilným žačkám a žákům, jednak do školní knihov- ny. Babičku a Pohorskou vesnici sice slíbila, ale nepošle, neboť budou vydávány v sebraných spisech u Augusty v Litomyšli. Slibuje zaslat ony spisy po jejich vydání i další vydání jejích pověstí a báchorek. Líčí mu neradostné poměry v českém tisku i v české společnosti: Zde panuje veliká rozhořčenost mezi veškerým lidem, neboť nejsou žádné výdělky, žádná úvěra, žádné peníze, velké daně a velká drahota ve všem, nejloyalnější lidé přejí si, aby tomu byl konec jakýkoliv, hůř nemůže již býti, nežli je… Radila J. Koliskovi, aby odebíral Obecné listy, Obrazy života, Posla z Prahy, najde zde mnoho zajímavých článků. Na závěr pozdravuje učitelovu manželku, paní a pána Pitašovy. A posílá pozdrav od syna Jaroslava, který musí nyní pilen býti, aby nahradil, co na venku promeškal, tak jako i já denně do půnoci psáti musím.5 5. listopadu 1860 byl Jan Kvasnička, mydlářský tovaryš ze Smiřic, 49 let starý, na- lezen mrtvý ve Skalici v hostinci u mostu, kde přenocoval. Byl pohřben s vědomím a připuštěním c. k. komise farářem Josefem Samohrdem. Dle listu ze 6. 11. 1860 bylo zjištěno, že byl následkem pití kořalky raněn krevní mrtvicí. V roce 1860 se obecní rada usnesla, aby se v České Skalici žádný žid netrpěl, proto nebylo pekaři Janu Trnkovi povoleno, aby žida J. L. Picka do bytu přijal. Zákaz nebyl zřejmě striktně dodržován, neboť Abrahamu Pickovi, podomnímu ob- chodníkovi ve Skalici čp. 68, se zde 24. 10. 1860 narodil syn Johann, který byl zapsán v matrice římskokatolické farnosti. Dalším židovským obchodníkem ve Skalici čp. 4 byl Marius Polak, kterému se zde narodil v roce 1867 syn Rudolf a v r. 1868 dcera Ida. V matrice jsou zapsáni i David Ernie, narozený 1866, a Hugo, narozený 1868, synové Leopolda Moravetze, obchodníka v České Skalici z čp. 186, posledního nájemce panské vinopalny. Moritz Morell byl otcem synů Rudolfa (narozen 1868) a Maxmiliána. 5 Dopisy B. Němcové jsou citovány ze Sebraných spisů Boženy Němcové, svazek XIV. Korespon­ dence, díl III. Sebrala a k vydání upravila Marie Gebauerová. Praha 1920, s. 145–146, 155–160.

Skalické příběhy aneb jak to bylo284 a pak propuštěn s pochvalou ze služby, žil s jistou osobou asi rok zde v Malé Skalici. Zplodil s vdovou Hejnovou – jak sám se znal – jednoho chlapce a dvě děvčata. Jak a proč žil zmíněný hrabě von Schirnding ve Skalici, co bylo důvodem jeho rozchodu s rodinou, není známo.13 Zmíněné dcery byly dle všeho Anna a Marie, jejichž úmrtí je uvedeno zápisy faráře Samohrda v matrice: Dne 24. února 1870 zemřela ve věku 5 let 6 měsíců nemanželská dcera Johanny Michalkové vulgo Čermákové, ovdovělé Hejnové z Malé Skalice čp. 45. Dle úmrt­ ního listu z 26. 2. zemřela na úbytě. Pohřbena byla od fundatisty Frant. Sedláčka 27. 2. 1870. Dne 9. října 1872 zemřela Anna, nemanželská dcera Johanny Michalkové vulgo Čermákové, ovdovělé Hejnové, která se narodila v Sychrově u Turnova a křtěna byla v Přepětích, anť tenkráte pan hrabě Schirnding byl železničním tam strážníkem a matka tohoto dítka u něj sloužila. Byla pohřbena 11. 10. od Fr. Kazdy, kaplana. Věk 5 let 6 měsíců, dle listu z 10. 10. zemřela na neštovice v Malé Skalici čp. 53. Farář zmíněného hraběte jako otce přímo neuvádí – i když je zápis formulován značně „výmluvně“. Zajímavý je zápis o určení otcovství: 15. května 1872 se narodil František, v matrice původně uveden jako nemanželský syn Anny, dcery po zemřelém Karlu Malém z čp. 89. U otce je uvedeno Václav Kratěna, manžel jejíž dlouhá léta v žaláři v Kartouzách, avšak neví se, zdaliž on otec dítěte jest, a protož říká se otázka na žalářní úřad v Kartouzích. Následkem v Kartouzích dne 18. 6. 1872 č. 616 provedeného protokolu Kratěna Václav toto dítko neuznává. Václav Kratěna, manžel Anny, katolík, sklenář ze Šerče, byl vězněn od 14. 6. 1859 do 14. 6. 1873 v Kartouzích, předtím byl 20 měsíců ve vyšetřovací vazbě, těžko mohl být biologickým otcem dítěte. 13 Jan Nepomuk Jindřich Alexandr hrabě Schirnding se narodil 6. 9. 1813 v Praze II, čp. 898 jako manželský syn Antonína Josefa Ferdinanda hraběte Schirndinga ze Schirndingu, c. k. rytmistra (10. 3. 1768 – 16. 4. 1848) a Antonie Josefy Alžběty hraběnky von Tige (4. 2. 1782 – 21. 1. 1835). Jeho starší bratr Ferdinand Leopold (7. 6. 1808–28. 7. 1845) byl spisovatel a básník – psal ně- mecky politické a beletristické články, oženil se s nešlechtičnou Terezií Votýpkovou, dcerou výčepního. Měl s ní dva syny. Mladší syn Jan Nepomuk (1813–1860[?] – v záznamech se datum úmrtí liší od matričního zápisu) měl manželského syna Eduarda (nar. 2. 11. 1844, zemřel v r. 1900), který sloužil u kraj- ského soudu v Chebu, pak u c. k. zemského soudu v Praze. Byl spoluvlastníkem statku Čestice a Zběšičky u Milevska. Zanechal syna Rudolfa, který se narodil 6. 9. 1884 v Praze, vlastnil statek Lhotu a byl důstojníkem Československé armády. Žil na zámku v Česticích u Strakonic, zemřel po r. 1967. Jeho jediný syn Johan (nar.1928) žije (žil?) v Německu. Schirndingové byli starý německý rytířský rod, počátkem 16. století přišli do západních Čech, příslušník české větve Jan Leopold byl v 2. pol. 18. stol povýšen na hraběte.

Zajímavé zápisy 285 Zamotaný příběh měl jistou předehru, kterou zachycuje zápis ve farní matrice: Když předčasnou smrtí jistého Karla Malého, občana ze Starého města čp. 89, zde zůstala vdova se čtyřmi nezaopatřenými dětmi, chtěla vésti živnost se svou dcerou a provdala ji za jistého Václava Kratěnu, sklenáře ze Šerče. Nějak se pak nemohli shodnout, mladý muž byl vykázán z domu. Aby měl přístřeší, koupil si domeček v České Skalici a snažil se přivést manželku k tomu, aby k němu šla – ale veškerá jeho snaha byla marná. – Jednoho dne, když byl v domě své tchyně Doroty Malé, ona a její dvě dcery – totiž ta provdaná a druhá svobodná, patnáctiletá – po požití švestkových knedlíků dostaly silné bolesti. Vrhly a měly průjem. Ihned přišly na myšlenku, že jim Václav Kratěna něco do jídla namíchal. Na druhý den si připravily jiné, čerstvé jídlo, ale dostavily se tytéž příznaky ještě silněji a vnitřnosti měly spálené. Při komisním ohledání se zjistilo, že arzenik nebyl v jídle, ale v soli. Mladší dívka poté zemřela, matka se po delší době vyzdravěla. Nejlehčeji z toho vyšla manželka Kratěny. Při pitvě zemřelé Marie bylo zjištěno, že nejen žaludek, ale také celé její vnitřnosti byly arzenikem zachváceny, že smrt musela nastat. Podezřelý Kratěna byl zatčen a dodán do vazby, i když stále tvrdil, že je nevinen, byl odsouzen do vězení. Nicméně farář František Pecka vlepuje do matriky dne 3. 2. 1896 vpisek tohoto znění: Dle výnosu vysokého c. k. ministerstva vnitra ze dne 8. ledna 1896 č. 29.367 d. 1895 jest rozhodnutmí c. k. místodržitelství v Praze ze dne 24. 6. 1895 č. 911145 schváleno, aby totiž dítko František co manželské Václava Kratěny a Anny, rozené Malé, bylo považováno a od farního úřadu místního v rubrice „Otec“ zapsaná poznámka má býti škrtnuta. Zníť pak nacionále otce dítěte: Václav Kratěna, katolík, sklenář, man­ želský syn Václava Kratěny, chalupníka ze Šerče č. domu 8 a jeho manželky Anny, rozené Rouskovy z Provodova, oba okr. Nové Město n/Metují. Co bylo důvodem toho, aby tehdy již 24letému mladíkovi byl „přiřknut“ otec a jeho původ byl „manželský“ – to již dnes nevíme… Třeba se František hlásil někam, kde by pro něho nemanželský původ nebyl dobrou vizitkou…14 V České Skalici se 18. července 1872 narodil František, syn Františka Šafáře, kramá- ře z Borohrádku, a jeho manželky Anny. A pan farář připojil poznámku: Za příčinou kramářského cestování sem došedše, manželka tu porodila. Narození dítěte se muselo hlásit na farní úřad, kam příslušeli rodiče. Dne 17. března 1872 zemřel v Malé Skalici v čp. 63 Karel Merker, knížecí lesmistr na odpočinku. Narodil se 1. října 1789 v Tachově, od 18 let byl v knížecí službě u kněž- ny Kateřiny Vilemíny Zaháňské a pak od roku 1842 u knížete Schaumburg-Lippe. Od 14 U nemanželsky narozených dětí, jejichž nárůst v 19. stol. můžeme sledovat v matričních zápisech, se faráři snažili přinutit biologického otce, aby se alespoň dodatečným zápisem k dítěti přihlásil, případně aby rodiče dodatečně uzavřeli sňatek a otec podepsal souhlas s otcovstvím. Velká část nemanželských dětí se narodila ženám ve služebném postavení, dělnicím v továrně, ovšem i dce- rám měšťanů. Postavení nemanželských dětí bylo obtížné, úmrtnost těchto dětí byla vysoká.

DODATKY

Starostové působící v České Skalici v letech 1850–1938 Ondřej Řezníček 1850–1857 Josef A. Sedláček 1857–1861 MUDr. August Kordina 1861–1864, 1864–1867 (21. 8.) František Härtel 1867– 1871 MUDr. August Kordina 1871–1874, 1874–1877, 1880 v roce 1887 opět zvolen, volbu nepřijal ani po druhém zvolení, zvolen Josef Ducháč, který volbu nepřijal pro své stáří František Konvalinka 1887 (zvolen 1. 11.), rezignoval 26. 5. 1888 Josef Honzů 1888 (zvolen 2. 6.) –1890, 1891–1894 Hynek Bíl 1894, 7. 10. se vzdal funkce Karel Paul 1894 (zvolen 1. 12.) –1897, 1897–1900, 1901–1904 JUDr. Václav Jadrný 1904–1908 Ondřej Grešl 1908–1913 (onemocněl, odstoupil) Hynek Bíl 1913, zvolen na dobu tří let, rezignoval 30. 10. 1917 Rudolf Kolařík 1917 (27. 12. ustanoven jako úřadující radní), starostou zvolen 15. 5. 1918–1919 Josef Pour 1919 (zvolen v červnu) – 1920 Antonín Weigert 1920 (zvolen v prosinci) – 1924 František Novák 1924–1927 Josef Hrdina 1927 (březen) – 1928 (v dubnu zemřel) JUDr. Bohuslav Myška 1928 (květen) – 1931 František Novák 1931 (březen) – 1933 (duben), vzdal se úřadu po odstěhování z města JUDr. Bohuslav Myška 1933–1936 Jindřich Řezníček 1936–1938 František Zeman 1938– 1939

304 Duchovní římskokatolické církve v českoskalické farnosti od. 2. pol. 19. stol. do 30. let 20. stol. P. Vojtěch Paleček, osobní děkan 1824–1846 P. Antonín Charvát, kaplan 1836–1853 P. Václav Vít, farář, českoskalický rodák 1846–1858 od r. 1854 osobní děkan1 P. Jan Matouš, administrátor 1858 P. Josef Marshan, kaplan 1859 P. Josef Samohrd, farář 1859–1878 P. Antonín Landsman, vojenský kaplan 1860–1865 P. Vincenc Nývlt, kaplan 1866–1868 P. Josef Hulata, kaplan 1868–1870 P. František Kazda, kaplan 1870–1878 P. Eduard Pelhřímovský, administrátor 1875–1879 P. Václav Šrám, kaplan 1878–1882 P. Václav Černý, farář 1879–1890 od r. 1890 děkan P. Josef Krihl, kaplan 1879–1890 P. František A. Pecka, děkan 1890–1901 P. Ferdinand Pavlišta, kaplan 1890 P. Josef Vojtěch, kaplan 1901–1899 P. Jan Novák, kaplan 1890 P. Stanislav Hlína, kaplan 1896 P. Josef Musil, kaplan 1898–1900 P. Emil Novák, administrátor 1900–1901 P. František Bakeš, farář 1901–1923 P. Jaroslav Žďárek, kaplan 1903 P. Ferdinand Vogel, farář 1923–1938 1 P. Václav Vít sloužil slavnostní mši a Tedeum při první volbě starosty města 18. 9. 1850. Zemřel ve věku 73 let dne 14. 10. 1858. Dodatky

První světová válka si vybrala svou daň 305 První světová válka si vybrala svou daň Jména padlých z České Skalice a okolí jsou uvedena na kamenné desce zasazené na jižní straně kostele P. Marie Nanebevzetí a v kapličce Narození P. Marie ve Zlíči Do světové války 1914–1918 odešli od svých milých a v poslední den se teprve vrátí. Česká skalice: malá skalice: Baier Čeněk Brejtr Augustin Balcar Jan Dvořáček Alois Bergman František Grym Josef Dvořáček František Janků Josef Dvořáček Martin Lukášek Josef Hofman Josef Nečesaný Josef Houser Josef Voltr Václav Janovský Ludvík Kňourek Jan záJezd: Kráft František Franc Karel Krecbach Václav Kautský František Kubina Vladimír Líbal Jaroslav Mádr Jan Podstata Václav Matouš Josef Semerák Jindřich a Rudolf, bratři Mervart Jan Pavel Josef, otec ratiBořice: Pavel Josef, syn Jarauschek Jan Pekárek Jan Plachta Augustin a Václav, bratři zlíČ: Prokop Jaromír Celba Josef Erem Jan Stránský Josef Hofman Josef Holzbecher Václav Suchý Václav Hornych Josef Ponka Josef Šifner Josef a Vilém, bratři Kaněra Josef Šrůt Václav Štandera Karel Škoda Jan Tupec Jiří Šulc František Vejnar Václav říkoV: Vejrych Karel Hofman Karel Křeček František

Dodatky306 kleNy: sPyta: Hofman Adolf a Josef, bratři Janeček Václav Netresta Jaroslav Malý Karel Rousek Václav sVětlá: třeBešoV: Pich Jaroslav Dojiva Jan Hanuš Karel Vestec: Jakoubek Václav Pokorný Karel Novák Václav Vlček Jan Vojtěch Karel Vondra Václav z růzNých oBcí: Kult Václav, otec VětrNík: Kult Karel, syn Borůvka Jan „My dali krev, vy dejte pot, a slzy bolu při loučení vzplanou v duhu blaha při shledání.“ Římskokatolický kostel v Malé Skalici – deska se jmény obětí 1. světové války

Dodatky308 Ve válečných letech následkem strádání a nemocí zemřelo v České Skalici 122 občanů, v roce 1915 pak 115 a roku 1918 následkem tzv. španělské chřipky bylo 124 zemřelých. Pomník obětem války byl slavnostně odhalen 11. 6. 1922. Je dílem akad. sochaře Rudolfa Březy z Královských Vinohrad, zhotoven byl v sochařském závodě Františka Bílka z Podhorního Újezdu u Ostroměře. Představuje ruského legionáře, klečícího nad opuštěným hrobem bratra legionáře v Rusku. Přeražený ruský kříž a zpustošený hrob podávají důkaz o osudu českých hrobů v dálné ruské cizině. Pomník nese nápis: Svobodu dali jste národu – příklad světu a popel dějinám. Padlým bratřím okresu českoskalického. O zřízení pomníku spolupracovala Družina válečných poškozenců v České Skalici a Jednota české obce legionářské v České Skalici za přispění četných příznivců 1922. Všem upřímným Čechům téhož okresu padlým ve světové válce. Dne 17. července 1932 byla do dutiny podstavce uložena prsť ze tří významných bojišť první světové války: z haličského Zborova, z francouzského Chemin des Dames, z italského Doss Alta. Pomník legionáře věnovaný památce padlým v 1. světové válce na Tyršově (dnes Masarykově) ulici v roce 1922.

A ještě něco navíc Proč se Skaličákům říkalo „frcani“ Obyvatelům různých měst se také různě přezdívalo, říkalo se jim většinou podle nějaké události či příhody, která s městem či obcí souvisela. Tak podle pamětníků se Třebe- šovákům přezdívalo „Košťálníci“, Svinišťanům „Pekelníci“, Studnickým „Půlpáni“, Náchodským „Baroni“ a Spyta byla „Chlupatá“! Proč – to už dnes asi nikdo neví, ale u těch Náchodských to zřejmě souviselo s tím, že město vlastnilo feudální statek Slaný (dnes v Polsku), v Třebešově se zřejmě pěstovaly košťáloviny… Avíte, že se Skaličákům také říkalo „frcani“?! A jak to vzniklo? – Pamětníci vysvětlují přezdívku takhle: Ve Skalici působil František Cán, natěrač a malíř písma.1 Maloval kupcům a ře­ meslníkům vývěsní neboli firemní štíty. Provozovnu měl v nárožním domě mezi ulicí Bohatou a Chudou – pozdějším majitelem domu byl pan Posner. Nad vchodem do krámu visela velká a zdaleka viditelná černá firemní tabule, na které bylo zlatými psacími písmeny vyvedeno: Fr. Cán. Každému do města přicházejícímu tahle ta­ bule padla do oka! A na firemních tabulích skalických živnostníků, které maloval, se dole skvělo jméno autora nápisu: Fr. Cán… a tak vznikli „frcani“… Skalický dialekt aneb podle „cáka-kdáka“ poznáš Skaličáka Přestože nyní v mluveném projevu převládá obecná čeština, zůstalo v naší řeči i něco málo z krajových či nářečních prvků ve slovní zásobě, tvarosloví a melodii. Poznáme lidi od Ostravy, Plzně i Pražáky. A Skaličák pozná podle řeči i toho, kdo je „od nás“, že je „cákal“, jak také Skaličákům přezdívali… 1 V matrice je uvedeno: František Zahn, řečený Cán..

311 Některé přezdívky českoskalických občanů Krobián vodeuřtlama školník Matěna na chlapecké měšťanské škole, po penziování byl obecním zřízencem, známý svým osobitým vyjadřováním Hyml Indie hostinský Vojtěch U Slunce – používal tohoto výroku při sebe- menším rozzlobení Eventuelně Václav Hampl, syn obchodníka s krejčovskými přípravami, psal do novin různé články pod značkou Rovenský podle neda- lekého rybníka, často užíval toto slovo U šmajdavého Klose kořalna obchodníka Klose na náměstí čp. 18 Esmeralda slečna Formanová, prodávala v krámě p. Klose Satrapa vinárník Semerák, prodával v krámku na podloubí moravské uzeniny, opékal vuřty na rožni Tuntéda zámečník Josef Hampl, protože byl neohrabaný Anda provaz Miluška Sochorová, koktala, byla duševně retardovaná Šém muchy šé Prokop-Mucha, říkalo se mu podle jeho stále opakovaného úsloví Anděliny neprovdané sestry Brečák Vlček protože se pořád nahlas řehtal, až se ohýbal, a při tom se tloukl do kolen Tři za pět trhovec Antonín Slezák s manželkou Klárou prodávali na trzích hrníčky s tímto reklamním sloganem Kupčík Kraják obchodník ze Říkova Rozumbrada klempíř Otomar Müller, protože všude musel být, do všeho se pletl Dopilkuba Karel Poláček ze Zájezda, učeň u klempíře Müllera Houno-Vít hostinský Vít na Starém městě, známý svým lidovým úslovím: „Ale houno, dyť vám to řikám, vyserte se na něj!“ Čída kovář Vilém Rykr, místo „křída“ říkal „čída“, šišlal Hop kozl soused Valášek ze Starého města, který držel kozla „na při- pouštění“ A ještě něco navíc

A ještě něco navíc 313 Pomístní jména v České Skalici Pomístní jména neboli traťová jména dávali či ještě dávají obyvatelé obcí polím, lukám, kopcům, vodám, cestám, různým místům ve svém blízkém okolí. Nejsou to oficiální názvy, někdy přetrvávají po dlouhou dobu, jindy mizejí, tak jak mizí souvislos- ti s nimi spojené. Představují však jedinečné jazykové výtvary, jsou zdrojem poznatků z regionální historie, etnografie, přírodovědy.2 Staré město zřejmě nejstarší část obce, kde bývalo několik kmetcích (sel- ských) dvorů, zhruba od sv. Trojice k náměstí Bohatka jedna z hlavních ulic vedoucích z náměstí směrem k řece, bývalo zde hodně krámů, řemeslníků, bohatších občanů, jinak Bohatá ulice Chudka ulice vedoucí z náměstí, dnes hlavní silniční průtah městem, ulice s malými domky, bez obchodů, jinak Chudá ulice Na Podměstí část obce pod náměstím Na Rámech část obce pod náměstím, kde dříve soukeníci a tkalci napínali na rámy svoje výrobky Řemínkova ulička pod náměstím, nazvaná podle zde bydlící rodiny Řemínkovy Na Podloubí jediný dům čp. 23 na náměstí se zachovalým podloubím Pod Skalou na levém břehu Úpy pod prudkým kopcem (skálou) vedoucím z města (odbočka z ulice B. Němcové), zdejší ulička pak na- zvána Podskalní Bartoňovy domky dělnická kolonie z r. 1900, tři přízemní domky pro dělníky z Bartoňovy barevny (Křenkova ul.) Pod Vinicí louky, nyní zastavěno, pod později zalesněným kopcem Vinice (dříve zde bývaly vinice), současný název jedné ze zdejších ulic Za Vodou čtvrť rodinných domků postavených za řekou, patřících ještě do Č. Skalice, shodná část města s názvem Pod Vinicí Domky (V domkách) kolonie dělnických domů postavená za přádelnou v letech 1910–1912 továrníkem Karlem A. Tučkem 2 V roce 1981 sepsal student 1. ročníku SLTŠ Trutnov Přemysl Činčera seminární práci Pomístní jména na katastru Česká Skalice a místních částí. Z rukopisu jsou využity některé názvy.

Humor českoskalický V městě se našla řada vtipálků, kteří si s humorem i satirou „pohráli“ se jmény česko- skalických obyvatel. Jedním z textů, který byl dokonce vytištěn na způsob kramářské písně, je „skládan- ka“ neznámého autora: Lokální žert Město Česká Skalice chová ve znaku jako v prachových peřinkách svou modrou hvězdu, kteráž od pradávných dob dodnes očekává svitu jakéhos Slunce, Slunka neb Sluníčka. Tím také, že hvězda tato nedostává dosud žádného světla ani tepla od slunce jako jiné hvězdy, panuje zde neustále 1 Mrázek, na němž vidí každý stále pravost dle jména s dokladem, že 1 Laštovka usídlením svým nepřinesla také žádné teplo. – Trvání Skalice počítati můžeme toliko dle měsíce a sice 1 Dubna s tím vědomím, že 1 Světík zde slaví již po delší dobu deset zasvěcenců a sice: Petra, Šimona a souseda jeho Matěje, Víta, Prokopa, Matouše, Pavla, Zikmunda a Marka. Krajina zdejší zdá se býti zajímavou, ale málo stromovím osázenou – z veškerého stromoví rostou zde pouze 2 Doubky s 1 Součkem, 2 Holečky s 1 Štěpem, pod haluzí stromů těchto nalézá se 1 Chládek, 1 Hájek, a mezi křovím 1 Procházka, po níž procházívá 1 Vejvoda, jejž provází svým zpěvem 1 Špaček, 1 Holub, 1 Hrdlička a 2 Pinkavy; po úskalích pobíhají někdy 2 Vlčkové a velmi často vidíváme 2 Ježky. Žijeme zde snad v převráceném podnebí, nebo kdo slyšel kdys, že by se tu neb onde jako zde našel v dubových lesích 1 Žalud, 2 Borůfky, 3 Konvalinky a 1 Malina. – Jak může kdo tvrdit to, že Skalice městem, když jest zde všeho všudy: 1 Chaloupka s 1 Patrem a 1 Komínkem; nad chaloupkou tou stojí 1 Kříž, k němuž 1 Sehnal hudebníky, hrající na 1 Strunu. Lhal by každý, kdo dovolil by si říci, že ulice zdejší jsou tak úzké, že by v nich volně procházeti se nemohl 1 Široký. – Skalice vroubena jest 1 Potůčkem a 1 Vodičkou bílou, tu červenou udělá 1 Fuk. – Obyvatelstvo zdejší třídí se samo sebou dle povah a vzrůstu: Malý jest 1, za to 2 Hrubí, 2 Skrovní, jenž spokojí se s 2 Vidličky, 1 Česenka, pak tu jsou také 2 Černí. –

Řemesla,živnostiaobchody Řemesla,živnostiaobchodyvroce1880 Ze řemesel a živností byli:1 Ve městě byly v uvedené době 32 obchody: Ze 30 hostinských živností zde byly: O zdraví Skalických pečovali 2 lékaři a malé občánky na svět přiváděly 4 porodní babičky. O domácí zvířata se staral 1 zvěrolékař. 1 Autografie je umělecká grafická technika tisku z plochy, modifikace litografie. Kresba provedená na papíře litografickou tuší, křídou nebo autografickým inkoustem se přetiskuje na litografický kámen k dalšímu rozmnožení. 3 hodináři 1 kovář 11 krejčích 32 obuvníků 4 barvíři 8 truhlářů 2 soustružníci 2 tkalci 1 mistr zednický 1 modistka 2 mydláři 3 knihaři 6 pekařů 5 krupařů 6 pekařů a krupařů 11 řezníků 2 bednáři 2 sklenáři 2 kožešníci 3 sedláři 6 zámečníků 1 kominík 3 klempíři 3 nožíři 2 puškaři 2 kovotlačitelé 2 koželuhové 1 hrnčíř 1 kameník 3 cukráři 1 malíř pokojů 1 autografista1 9 se smíšeným zbožím 5 se střižním zbožím 2 s obilím 1 s bavlnou 1 s plátnem 14 s potravinami 1 obchod s vápnem 4 kramáři (prodávali v ma- lém všechno možné) 4 zájezdní hospody 10 hostinců 7 náleven piva 4 nálevny vína 5 kořalen

Dodatky324 Při výkonu řemesla, živnosti či obchodu měli téměř všichni obyvatelé ještě nějaký kus pole, zemědělská práce byla nejen doplňkem k živobytí. Proto měly všechny domy na náměstí široké vjezdy pro povozy, stodoly však byly za městem, směrem k Žižkově kopci. Počet podniků se během let proměňoval, některé zanikly, zmizely, nevydržely konku- renci či jiné překážky, jiné se zase nově zaběhly, tak jak se měnila jejich potřeba daná hospodářskými proměnami společnosti. S rozvojem průmyslu nacházelo stále více obyvatel ze Skalice i okolních vsí práci v místních textilkách, kde se pracovalo 12 hodin denně ve dvou směnách. Zaměstnání bylo možno získat i v panských zařízeních – pivovaru, na pile, ve mlýně a na nádraží. Českoskalické živnosti v průběhu let od 2. poloviny 19. století do 30. let 20. století2 Barvíři: Josef Müller v domě čp. 44 chodil večer svoje výrob- ky máchat do rybníčku na náměstí, pak je sušil za do- mem na rámu Arnošt Dědek v čp. 26 Ignác Grešl František Grešl čp. 66 Bednáři: Václav Plachta v čp. 38 Josef Plachta Masaryka tř. čp. 107 Adolf Kosinka v Malé Skalici v čp. 34 Nývlt a Vlček panský bednář; dílnu měli v panském pivovaře Jan Mareš v čp. 64 Matěj Mařík v čp, 54 Josef Šváb v čp. 59 2 Přehled vychází ze vzpomínek pamětníků a dosažitelných údajů ve farních matrikách, kronikách a pamětních knihách.

Řemesla, živnosti a obchody 325 Cukráři: František Šimek na náměstí Marie Šimková na náměstí v čp. 18 Josef Hamza na náměstí v čp. 16 Josefa Poláčková na náměstí v čp. 17 dcera Jindřicha Poláčka Antonín Meisner v čp. 51 Josef Baudyš na náměstí Josef Šejnoha Masarykova tř. čp. 119 Antonín Bergman pak Marie Bergmanová ul. B. Němcové čp. 196 Martin Bušek pak Grim v ul. B. Němcové čp. 203 Jan Němeček, Augustin Borkovec, František Vojtěch, František Unger Čepičáři: Bratři Langhamerové v Zelené ul. čp. 231 Elektrikáři: Jan Hušek Čeněk Řehák Fotografové: Augustin Jarouš (po něm pak p. Hnízdo) Masarykova tř. čp. 97 Jelínek v ul. dr. Beneše čp. 352 byl to první občan česko- skalický, krerý měl pohřeb žehem, na hřbitově upro- střed urnového háje má svůj pomník Karel Kisil v ul. B. Němcové Oldřich Rumples v Riegrově ul. Geometr: Ing. Maximilián Valentin

Zusammenfassung VěraVlčková AusdenErinnerungenanČeskáSkalice Erzählen,wasinČeskáSkalicewarundwiemanhierlebte Das Buch umfasst den Zeitabschnitt von der zweiten Hälfte des neunzehnten Jahrhunderts bis zu den dreissiger Jahren des zwanzigsten Jahrhunderts; Česká Skalice zur Selbst- verwaltungsstadt wurde, änderte und vergrösserte sich, gewann am ämtlichen Ansehen, und auch die Unternehmungslust der Familien in Česká Skalice wuchs an. Der Zeitraum am Ende des 19. Jahrhunderts bis zum 1. Weltkrieg brachte eine Menge Änderungen und besonders nach dem Jahre 1918 verwandelte sich das öffentliche sowie private Leben der Bewohner. Der Text ist keine schroffe Zusammenfassung von nur historischen Tatsachen, wenn auch die mit historischen Fakten begründete Chronologie verfolgt wird. Der wesent- liche Teil ist auf Grunde der eigenartigen Erinnerungen und Erzählen der Zeitgenossen, der Angaben in den kirchlichen Matriken aus Česká Skalice, der Gedenkbücher der Schulen, sowie der städtischen und Vereinchroniken zusammengestellt. In diesen werden nicht nur historische Ereignisse, sondern auch ihre subjektive Verständigung von Zeitgenossen zum Ausdruck gebracht, die Atmosphäre der verfolgten Zeit wird dargestellt. Die Zeitgenossen der erwähnten Zeiten leben nicht mehr, ihre Erinnerun- gen bleiben aber weiterhin ein lebendiges Zeugnis für die neuen Generationen. Dies wird von beigelegten zeitgemässigen Fotos und Ansichtskarten gebildet; sie zeigen oft nach mehreren Jahren geänderte Plätze, sowie die Umwandlung der Vergangen- heit in die Gegenwart. Das Buch wurde auch zur Ehre der Landsleute aus Česká Skalice geschrieben; diese trafen sich in Česká Skalice, in Náchod und auch in Prag und von ihnen wurde das Private Familien-Berichtsblatt von Česká Skalice herausgegeben. Wegen seines Inhalts ist es eine wesentliche Quelle für das Kennenlernen des Lebens der Bewohner von Česká Skalice, sowie ein Beispiel ihres liebevollen Verhältnisses zu ihrer Geburts- stadt, wie es einer der Korrespondenten erwähnte: Unser Zurückdenken wird einmal zu einem bedeutenden Dokument der grossen Liebe zur Geburtsstadt werden. Der Text des Buches ist in einzelne Kapitel eingeteilt, die sich mit der Geschichte der Stadt, der städtischen Selbstverwaltung und ihren bedeutenden Vertretern befassen; verfolgt wird auch eine kurze statistische Übersicht der Einwohnerzahl und der Häuser im angegebenen Zeitabschnitt. Kapitel Leben in der Stadt konzentriert sich auf wesentliche öffentliche Dienstleistungen (Wasserversorgung, Verkehrsverbindung, Brücken, Eichs- tempeln), sowie auf unselige Ereignisse, zu denen Brände oder Überschwemmungen

352 am Fluss Aupa, mit dem das Leben der Stadt seit ewigen Zeiten verbunden ist, gehör- ten. Angeführt ist auch Interessantes aus Gerichtsbarkeit, alte sowie neue Auskünfte. Geschichte der Schulen in Česká Skalice ist im Kapitel Schule – Grund des Lebens angeführt. Jahrmärkte, Feste und Feiern gehörten gleichfalls zu bedeutenden Ereignissen in der Stadt, wo sich die meisten Bewohner mit Handwerk und Handel beschäftigten. Aufmerksamkeit wird auch den hiesigen Textil­, Maschinenbaubetrieben und Gerbereien gewidmet, sowie ihren Besitzern und Betrieben, die zum Náchoder Grossgrundbesitz gehörten. Nicht weniger interessant waren Gastwirtschaften in Česká Skalice (Hotels, Gasthäuser, Kneipen und Schenken), wo sich oft das gesellschaftliche Leben der Bewohner abspielte. In den Erinnerungen der jetzigen Zeitgenossen leben eigenartige Figuren wieder auf, Leutchen mit ihren „spielend lächelnden und auch wilden“ Ge- schichten. Sie spiegeln sich auch im umfangreichen Kapitel Skalitzer Geschichten oder Wie es gewesen war ab; hier sind auch Spitznamen einiger Bewohner aus Česká Skalice angeführt. Beigefügt ist auch das Verzeichnis der örtlichen Namen und Namen der Handwerker, Händler, Ärzte, Apotheker, Hebammen, Juristen und Geistlichen, die im erwähnten Zeitabschnitt in der Stadt tätig waren. Im Jahre 1836 schrieb der Kaplan aus Česká Skalice, Herr P. Antonín Charvát, in der Einführung ins Gedenkbuch oder Chronik der Pfarrei in Česká Skalice: Tägliche Erfahrungen belehren uns klar und eindeutig, dass Lesen und Hören der alten denk­ würdigen Ereignisse die Seele der Menschen in mancher Richtung wohltuend beein­ flusst und den Nachkommen von Nutzen ist. Hoffentlich vermittelt und bereichert uns um viele neue Kenntnisse aus der Geschichte der Stadt an der Aupa und aus dem Leben der Bewohner von Česká Skalice gerade das Buch Aus Erinnerungen von Česká Skalice.. Zusammenfassung

Resumé VěraVlčková MemoriesoftheTownofČeskáSkalice Description of Česká Skalice and Life in the Town from 1850–1930 The book describes the period from the second half of the 19th century to the 1930’s of the 20th century when Česká Skalice became a municipal town that developed, enlarged and gained authoritative recognition as the standard of living of families in Česká Skalice improved. The period at the end of the 19th century until the First World War brought some new changes and especially after 1918, the public and private lives of the inhabitants were transformed. The book not only describes the chain of historical events that occurred during this period, but most importantly conveys the memories of individuals, the observations of eyewitnesses, defines the records from church registers, commemorative books of school and town, and chronicles of societies. The people captured not only historical events but the subjective reaction of their contemporaries and the special atmosphere of this observed period. Although, the generation of that time are no longer alive their memories remain in existence as living testimony for new generations. The attached period photos, view cards, and paintings also illustrate how the places have changed over the years, and how the past runs through present time. As well, the book pays respect to the natives of Česká Skalice who used to meet together in Česká Skalice, Náchod and Prague and who published a Private Family Bulletin of Česká Skalice. It is a very valuable wellspring of knowledge depicting the lives of the town inhabitants and the view of their affectionate relation to their native town. One of them wrote: Our recollection will someday be an important testimony to our great love for our native town! The text of the book is divided into specific chapters dealing with the history of the town, town municipality, its significant representatives, and its previously mentioned statistical summary concerning the number of inhabitants and houses in this given period. The chapter Life in the Town pays particular attention to the important public services (water supply, communication, bridges, gauging) and also to the disastrous events, including fires, as well as floods on the river Úpa which the life of the town has been connected to for a long time. There is also documentation of some interesting events from the old and the newer jurisdictions. The history of schools is described in the chapter School – Foundation for Life. Fairs, celebrations and feasts were an

Resumé354 integral part of events in the town where most of the inhabitants earned their living as craftsmen, tradesmen and shopkeepers. Particular attention is paid to local enterprises - textile, engineering and tanning factories and their owners, and to the enterprises belonging to the Náchod estate, as well. No less important were the hospitable places in the town (hotels, pubs, taverns, tap-rooms, bars), where the social life of the inhabitants often took place. The individual characters revived in memories of their contemporaries – figures of fun, good people with their life stories “playful and prickly”. They also appeared in the chapters the Stories from Česká Skalice and How It Occurred. Included is a list of nicknames of some of the inhabitants of Česká Skalice, as well a list of local field names and the names of craftsmen, tradesmen, shopkeepers, physicians, pharmacists, midwives, solicitors and priests, who were active participants in the town during this period. In the year 1836, the chaplain in Česká Skalice, Father Antonín Charvát, wrote in the preface of The Memorial Book or The Chronicle of Parish in Česká Skalice: Daily experience instructed us clearly and unmistakably, that reading and listening to old memorable events have beneficial effects on the minds of people in many ways and they are very valuable to the descendents. We hope the book From the Memories of the Town of Česká Skalice will be the intermediary which enriches with the many pieces of knowledge about the history of the town on the river Úpa and about the life of the inhabitants of the town of Česká Skalice

Literatura a prameny Baštecká, Lydia – Čáp, Jaroslav – Čížek, Jan, Vývoj městské samosprávy v Náchodě. Město Náchod 2007. Bouza, Erik, Náchodský zámecký archiv a spisovna velkostatku Náchod v období feudalismu a kapitalismu. In: Sborník archivních prací 1, roč. XI. Praha, Orbis 1961. Bouza, Erik – Mühlstein, Ludvík, Česká Skalice. Stručné dějiny města. U příležitosti 400. výročí povýšení obce na město vydal Městský národní výbor v České Skalici r. 1975. Bouza, Erik – Reichert, Zdeněk – Smutný, Petr, Dějiny českoskalické pošty. Muzeum BN v České Skalici a českoskalický Klub filatelistů. Česká Skalice 1980. Česká škola na Náchodsku. Vyd. nákladem c. k. Okresní školní rady v Náchodě r. 1908. Českoskalický zpravodaj. Mimořádné vydání ke sjezdu rodáků a Českoskaličáků 6. září 2003. Vyd. Městský úřad Česká Skalice. Českoskalický zpravodaj. Česká Skalice a hudba. Únor, říjen, listopad, prosinec 2004. Leden – březen 2005. Čížek, Jan, Hrdelní soudnictví města Náchoda v 16. století. In: Stopami dějin Náchodska. Sborník SOkA Náchod 4, Náchod 1998, s. 31, 34, 39. Dvořáček, Bohumil, Nové Město nad Metují. Pohledy do minulosti. Vyd. Městský úřad, Měst. knihovna a Měst. muzeum v Novém Městě nad Metují v roce 2000, s. 392–400. Elster, Otto, Wilhelm, Prinz zu Schaumburg­Lippe. Ein Bild seines Lebends und Wirkens. Nové Město nad Metují 1906. Exner, Karel, Historie českoskalických domů a jejich obyvatel. Vzpomínky sepsané v r. 1966. Rukopis. Farní úřad římskokatolické církve Česká Skalice. Matrika narozených, oddaných, zemřelých Ratibořice, Rýzmburk, Zlič 1784–1834. SOA Zámrsk, sig. 21-18. Farní úřad římskokatolické církve Česká Skalice. Farnost. Matrika narozených, oddaných, zemřelých v České Skalici 1835–1877. SOA Zámrsk, sig. 21-4117. Farní úřad římskokatolické církve Česká Skalice. Matrika narozených v České Skalici 1854–1875. SOA Zámrsk, sig. 21-4119. Farní úřad římskokatolické církve Česká Skalice. Matrika narozených v České Skalici 1875–1898. SOA Zámrsk, sig. 21-4120.. Farní úřad římskokatolické církve Česká Skalice. Farnost. Matrika narozených 1878–1897. SOA Zámrsk, sig. 21–4118. Farní úřad římskokatolické církve Česká Skalice. Matrika narozených v Malé Skalici 1846–1903.. SOA Zámrsk, sig. 21-7310.

356 Literatura a prameny Farní úřad římskokatolické církve Česká Skalice. Matrika oddaných v Č. Skalici 1854– 1875. SOA Zámrsk, sig. 21-4129. Farní úřad římskokatolické církve Česká Skalice. Matrika oddaných v Č. Skalici 1875– 1897. SOA Zámrsk, sig. 21-4130. Farní úřad římskokatolické církve v České Skalici. Matrika oddaných v Malé Skalici 1846– 1926. SOA Zámrsk, sig. 21-8017. Farní úřad římskokatolické církve v České Skalici. Farnost. Matrika oddaných 1835–1877. SOA Zámrsk sig. 21-4128. Farní úřad římskokatolické církve Česká Skalice. Matrika zemřelých v České Skalici 1854–1875. SOA Zámrsk, sig. 21-4136. Farní úřad římskokatolické církve Česká Skalice. Farnost, matrika zemřelých 1835–1877. SOA Zámrsk, sig. 21-4134. Farní úřad římskokatolické církve Česká Skalice. Matrika zemřelých v Č. Skalici 1875–1894. SOA Zámrsk, sig. 21-4137. Farní úřad římskokatolické církve Česká Skalice. Farnost, matrika zemřelých 1878–1898. SOA Zámrsk, sig. 21-4135. Farní úřad římskokatolické církve Česká Skalice. Matrika zemřelých v Malé Skalici 1846–1911. SOA Zámrsk, sig. 21-7313. Harvilko, Jan, Nová instalace sochy sv. Jana Nepomuckého v České Skalici. In: Rodným krajem, roč. 2003, č. 26, s. 25–27. Harvilko, Jan, Maloskalická přádelna, Benno Niess a jeho knihy o technologii přádelnictví. In: Rodným krajem, roč. 2004, č. 28, s. 50–53. Havlík, Vlastimil, Padl, aby národ svobodně žil. Rudolf Procházka, legionář z České Skalice. In: Rodným krajem, roč. 2003, č. 27, s.33 Havlík, Vlastimil, Antonín Blahník – Ingéniern Électricien. In: Rodným krajem, roč. 2006, č. 33. Hladký, Ladislav, Symboly města České Skalice. In: Rodným krajem, roč. 2002, č.25, s.11–13. Hladký, Ladislav, Pečeti a městský znak České Skalice. In: Stopami dějin Náchodska 3. Sborník SOkA Náchod 1997, s. 39–48. Horký, Roman, Čtenářská beseda Božena Němcová v České Skalici a její role v kulturním životě maloměsta. In: Stopami dějin Náchodska 6. Sborník SOkA Náchod 2000, s.99–38. Horký, Roman, Muzejní archiv nabízí víc, než byste čekali. Archiv Muzea Boženy Němcové v České Skalici. In: Rodným krajem, roč. 2007, č. 34, s. 13–15. Hraše, Jan Karel, Dějiny Náchoda. Díl I. Od nejstarších dob až do bitvy na Bílé hoře. Náchod 1895. Hraše, Jan Karel, Zemské stezky, strážnice a brány Čechách. Nové Město nad Metují 1885. Hraše, Jan Karel, České školství obecné na Broumovsku, Novoměstsku a Trutnovsku. Nové Město nad Metují 1887. Jánský, Zdeněk, Soupis pomníků, hrobů a pamětních desek z války 1866 v okrese Náchod. In: Stopami dějin Náchodska 2. Sborník SOkA Náchod 1996, Pomníky na bojišti u Č. Skalice, s. 290–293, 297. Jánský, Zdeněk, Bitva u České Skalice v roce 1866. Vyd. Komitét pro udržování památek z války roku 1866 v Hradci Králové 2008.

357Literatura a prameny Jedlička, Otakar, Boje v Čechách a na Moravě za války roku 1866. Díl prvý. Pardubice, F.& V. Hoblík, 1883. Jednací protokol obecné školy v České Skalici z let 1878–1886. Archiv Muzea B. Němcové v České Skalici. P/2, U10. Jirásek, Alois, U nás, II. díl a IV. díl. Sebrané spisy, svazek XXVI, Praha 1952. Kejzlar, Josef a spol, Dějiny textilní výroby v České Skalici. Sborník k 150. výročí závodu Tiba 03 v Č. Skalici. Dvůr Králové – Ústí nad Orlicí 1987. Klos, Josef, Paměti města České Skalice. Vyd. nákladem Městské spořitelny v České Skalici 1935. Kniha hanby školy českoskalické, šk. roky 1823–1863. Škola v České Skalici. Archiv Muzea BN. V Č. Skalici. Kniha památní při škole českoskalické 1864–1865. Archiv Muzea B. Němcové v České Skalici. Kniha Pamětní neb Memorabilium České Skalice z let 1792–1893. Archiv Muzea B. Němcové v České Skalici, inv. č. 738. Kronika města Česká Skalice 1918–1945. Archiv Muzea B. Němcové v České Skalici, inv. č. 739. Kolařík, Rudolf, Vzpomínky na válku světovou 1914–1918. Přiloženo v Knize pamětní města Česká Skalice 1792–1893. Kolařík, Ubald, Česká Skalice (1424, 1758, 1866). Průvodce po bojištích. Praha 1934. Kniha cizinců. SOkA Náchod, AM Česká Skalice č. 70. Krtička, Jan, Krajem Boženy Němcové. In: Kde domov můj? Praha, Čin 1940, s. 160–164. Kuča, Karel, Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 1. díl. Praha, Libri 1996, s. 518–522. Kudrnáč, Václav, Úplný adresář a popis politického okresu Náchodského, sousední okresy Náchod, Česká Skalice. Trutnov 1907. Květenský, Vlastimil, Jiřinkové slavnosti. Vč. nakladatelství Havlíčkův Brod 1964. Květenský, Vlastimil, Knihovny Náchodska za obrození. Kruh Hradec Králové 1968. Lipovský, Zbyněk – Čížek, Jan, Pivovary okresu Náchod. In: Stopami dějin Náchodska 9, Sborník SOkA Náchod 2003, s. 117–119. Lokvenc, Theodor, Exkurze České lesnické jednoty na náchodském panství v r. 1878. In: Stopami dějin Náchodska 4, SOkA Náchod 1998, s. 229–233. Ludvík, Josef Myslimír, Památky hradu, města a panství Náchoda i vlastníkův jeho. Hradec Králové 1857. Lutterer, Ivan – Maltán, Milan – Šrámek, Rudolf, Zeměpisná jména Československa. Mladá fronta Praha 1982, s.75. Matrika evangelické církve augspurského vyznání v Šonově. Matrika oddaných 1878–1911. SOA Zámrsk, sig. 7260. Mosse, Rudolf, Adresář republiky Československé pro průmysl, živnosti, obchod a zemědělství. Za použití úředních pramenů. Svazek I, Praha 1933. Musil, František, Rod erbu třmene a vrcholná kolonizace kraje na střední Úpě a střední a horní Metuji. In: Rodným krajem č. 37, roč. 2008, s. 29–34. Mühlstein, Ludvík, 150 let Jiřinkových slavností v České Skalici. In: Náchodsko od minulosti k dnešku. Vlastivědný sborník muzeí náchodského okresu sv. 2, Okresní muzeum Náchod 1987, s. 73–95.

358 Literatura a prameny Mühlstein, Ludvík, K 100. výročí odhalení pomníku Boženy Němcové v České Skalici. In: Náchodsko od minulosti k dnešku. Vlastivědný sborník muzeí náchodského okresu sv. 3, Okresní muzeum Náchod 1989, s. 67–85. Müller, Jan, Pamětihodnosti panství Náchod. Překlad z němčiny a edice Věra Vlčková. Vyd. nakladatelství Bor Liberec 2007. Nejedlý, Zdeněk, Bedřich Smetana. Kniha první. Orbis Praha 1950. Nejedlý, Zdeněk, Bedřich Smetana. Kniha šestá. Na českém venkově. Orbis Praha 1953. Němcová, Božena, Babička. Nákladem České grafické unie, Praha 1949. Památná kniha školní knihovny českoskalické z let 1845–1875. Založená J. A. Koliskem, Archiv Muzea B. Němcové v České Skalici, i. č. 10 II. Památná kniha školy českoskalické (1788–1880). Archiv Muzea Boženy Němcové v České Skalici. Pamětní kniha obecné školy českoskalické (1892–1902). Archiv ZŠ v České Skalici. Pamětní kniha měšťanské školy českoskalické chlapecké (1888, 1918–1938). SOkA Náchod. Pamětní kniha obecné školy dívčí v České Skalici (1902–1921). Archiv ZŠ v České Skalici. Pamětní kniha měšťanské školy dívčí (1907). Archiv ZŠ v České Skalici. Pamětní kniha neboli kronika farnosti v České Skalici diecese Královéhradecké a kraje Královéhradeckého. Počata zač. roku 1836 Antonínem Charvátem, kaplanem v Č. Skalici. Německé texty v kronice (do r. 1874) přeložil JUDr. Václav Thon v únoru 1942. Farní úřad církve římskokatolické v České Skalici. Pamětní kniha obce Malá Skalice 1914–1939. Archiv Muzea Boženy Němcové v České Skalici. Pamětní spis Okresní pobočky Ústředního svazu průmyslu pro Náchod a okolí. Uspořádal a vydal F. K. Zachoval, redaktor Náchodských listů. Náchod 1940. Pešek, Josef, Slavnosti jiřinkové. In: Sborník Božena Němcová 1820–1862, Praha 1912. Pleskač, Karel, Ratibořické kapitoly. In: Sborník Božena Němcová 1820–1862, Praha 1912. Pleskač, Karel, Českoskalicko – Krajem Boženy Němcové (1917). Pleskač, Karel, Ratibořická idyla (Vydání v r. 1920, 1937). Protokol o schůzích městské rady. 1922–26. SOkA Náchod AM Česká Skalice č. 46. Protokol při poradách měsíčních sboru učitelského v České Skalici z let 1871–1881. Archiv Muzea B. Němcové v Č. Skalici P/1. Průvodce výstavou živnostenskoprůmyslovou kraje Boženy Němcové. 10. – 24. 7. 1932. Nákladem výstavního výboru. Tiskem Jana Maška v České Skalici. Průvodce výstavou památek na bitvu u České Skalice 1866. Sestavil Jan Krtička a dr. Ivan Honl. Městské muzeum v České Skalici 1936. Rok 1918 na Náchodsku. V edici Branka vyd. Muzea náchodského okresu s odborem školství a kultury ONV, Náchod 1968. Řehák, Karel, Vzpomínky. Zápisy z ledna 1991, ledna a února 1992, ledna 1993. Rukopis. Řezníček, Václav, „Lidé boží“ na Náchodsku. In: Český lid XX, 1911, s. 161–168. Samek, Jiří, Spojené vodní družstvo „Úpa“ se sídlem v České Skalici. In: Rodným krajem, roč. 2007, č. 34, s. 6–8.

359Literatura a prameny Samek, Jiří, Počátky sboru dobrovolných hasičů v České Skalici. In: Rodným krajem, roč 2004, č. 29, s. 9–12. Samek, Jiří, František Zeman. In: Rodným krajem, roč. 2000, č. 21. Seznam trestův příslušníků Česko­Skalických. SOkA Náchod, AM Česká Skalice 80. Soukromý rodinný Českoskalický zpravodaj. Vydáván od r. 1963 do r. 1979. Rukopisy. Stručná kronika ochotnického divadla v České Skalici. Sestavená péčí Ochotnické divadelní jednoty českoskalické. Vydáno vlastním nákladem v r. 1890. Tisk Th. Böhm v Novém Městě nad Metují. Šrám, Václav, Historický popis okresu Českoskalického. Bibliotéka místních dějův. Nakl. Mojmíra Urbánka 1882. Vlčková, Věra, Doufám, dokud dýchám… Příběhy žen, které přežily holocaust. Náchod 2006. Vostřel, Martin, Matěj Valtera – největší český cukrovarník přelomu století. In: Cukrovar- nictví, cukrovary a cukrovarníci. Prameny a studie 47, Praha 2011, s. 124–136. Wirth, Zdeněk, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Náchodském, Praha 1910. Wolf, Vladimír, Jan Žižka u Skalice roku 1424. In: Rodným krajem, roč. 1994, č. 8, s. 4–6. Zápisy ze schůzí obecního zastupitelstva a výboru 1850–1918, 1918–1938. SOkA Náchod, AM Česká Skalice č. 26, 27, 38, 39, 40. Zlatá kniha. Kniha chvály pilných (žáků) školy českoskalické, šk. roky 1823–1903. Archiv Muzea BN v České Skalici. Žďárek, Jaroslav, Průvodce po České Skalici a okolí. Česká Skalice 1907.

Edičnípoznámka Kniha Z českoskalických pamětí se zaměřuje na období od 2. poloviny 19. století do 30. let 20. století. Z důvodů lepšího poznání dějin města Česká Skalice je připomínána i his- torie starší, která je logickým úvodem pro následné děje, slouží i k porovnání vývoje událostí. Značná část je věnována osobním vzpomínkám rodáků a přátel, kteří si je vyprávěli na setkáních či je zasílali do Soukromého rodinného českoskalického zpravodaje, na jehož vydávání se dohodli 17. srpna 1963 na setkání v hostinci U Konvalinků bývalí spolužáci z měšťanské školy: usnesli se vydávat časopis, do kterého vtělí své vzpomínky na mladá léta. Karel Kosinka se obětavě ujal redakce, přepisoval zasílané texty na psacím stroji v několika průklepech, okruh dopisovatelů se postupně rozšiřoval. Nebyly to literárně ztvárněné texty, ale nepostrádaly dobrý postřeh vypravěče, humor, životnost; uváděné příběhy a portréty měly svůj reálný podklad. Výtisky – průklepové kopie jed- notlivých čísel (bohužel ne všech) se podařilo shromáždit a uchovat Jiřímu Samkovi, kronikáři města. U řady vzpomínek je v knize uchováván i styl vypravěče, k potřebným úpravám došlo v kompozici a jazykové formě a k určitému doplnění textů tak, aby výstižněji charakterizovaly příběh či osobu, a byly blízké současnému čtenáři. Výběr zápisů z matrik a kronik vycházel z úsilí oživit sledované období zajíma- vostmi, někdy i kuriozitami, doložit společenské ovzduší konkrétními osudy, příhodami. Pozornost je věnována nejen známým osobnostem, ale i prostým obyvatelům města v jejich každodennosti a v čase ohrožení – události v čase války 1866, l. světové války. Zápisy jsou převážně uváděny v originání podobě (přímá citace), případně kompozič- ně a jazykově upraveny. Důležitou součástí knihy jsou dobové fotografie a pohlednice. Ze své sbírky je vybral Jan Holý, redaktor Českoskalického zpravodaje. Jsou to cenné staré kresby, fotografie a především pohlednice, které vydávali na počátku 20. století českoskaličtí knihkupci, knhaři a papírníci – především Jan Bureš, J. Hofmann, také František Guld, fotograf v Josefově, Jan Rozlílek i Karel Egllmann z Prahy. Česká Skalice a Ratibořice přitahovaly turisty, jim byla tato produkce zvláště určena. Na pohledech se zdůrazňoval vztah k Boženě Němcové – její pomník v České Skalici, stará škola, později pomník Babičky v Ratibořicích a malebná zákoutí Babiččina údolí. Fotografové ale nezapomínali

Ediční poznámka362 ani na zachycení částí města, dokonce továrních objektů. Fotograficky jsou zdoku- mentovány také různé slavnosti, sokolské slety, divadelní představení, většina však převážně mimo období, kterému je věnována tato kniha, takže zde již nejsou, až na výjimky, zahrnuty. Problematika psaní velkých písmen u topografických názvů a jmen zařízení vychází z platné pravopisné normy, které bylo podřízeno psaní všech názvů a jmen. Poněkud problematické je psaní názvu jedné z částí České Skalice – STARÉ MĚSTO. V prame- nech se vyskytuje nejednotné označení: Staré Město – Staré město – staré město. Tato část města, vpodstatě jeho nejstarší, nebyla chápána jako samostatná čtvrť nebo před- městí, takže za nejadekvátnější považujeme podobu „Staré město“ jako pomístní jméno. V jednom historickém návrhu se však objevil název Staré město, který tu měl být použit jako jméno ulice; název ulice se neudržel, jednalo se o část ulice T. G. Masaryka, vycházející z náměstí směrem východním. Jinak označení „staré město“ jen jako stará část České Skalice nebylo takto obyvateli města chápáno. Českoskalický smysl pro humor dokreslují připojené přezdívky některých obyva- tel, ukázka českoskalického dialektu a satirické texty, parodující obyvatelská jména. Vycházejí ze zápisů pamětníků a z dobových tisků. Často nebývá uveden rok vydání (ani jméno autora), je možné ho pouze odhadnout z obsahu textu. Připojený přehled řemeslníků, kteří působili v České Skalici během období od 2. polo- viny 19. století až do 30. let 20. století, vychází ze záznamů pamětníků, pamětních knih, kronik, matričních záznamů (narození, oddavky, zemřelí). Umístění jejich provo- zoven v ulicích s čísly domů vychází ze stejných zdrojů – pokud je bylo možno dohledat, v některých případech se místa jejich dílen či provozoven měnila, jak se stěhovali ve městě. Rodinné firmy většinou pracovaly či podnikaly ve vlastních domech, ovšem i v pronájmu. Při rozšíření podnikání byly vystavěny také nové provozovny na nových adresách (zvl. po 1. světové válce).

Poděkování Při získávání informací, odkazů, upozornění a dokumentačního materiálu mi pomáha- li mnozí spolupracovníci, přátelé z České Skalice, kterým za jejich nezištnou pomoc patří můj vřelý dík. Za pomoc při získávání fotodokumentace děkuji svému manželovi Antonínu Vlčkovi. Knihu doplnil fotografiemi a historickou obrazovou dokumentací především ze svých sbírek pan Jan Holý, redaktor Českoskalického zpravodaje, za jeho náročnou práci mu náleží velký dík. Za mnohé podněty a rady, zvláště pak za zapůjčení dobových ruko- pisů a dokumentů, velmi děkuji panu Jiřímu Samkovi, dlouholetému kronikáři České Skalice. Ochotné pomoci při získávání historických materiálů se mi dostalo v Muzeu Boženy Němcové od paní Lenky Hubkové a ředitele Mgr. Milana Horkého. Za odbornou poradu velice děkuji panu profesoru PhDr. Františku Musilovi, rovněž tak řediteli Textilního muzea v České Skalici panu PhDr.Vlastimilu Havlíkovi, Ph.D., odborným pracovníkům Okresního archivu v Náchodě pánům Mgr. Janu Čížkovi a PhDr. Jaro- slavu Čápovi a genealogu a heraldikovi panu PhDr. Jaroslavu Tovačovskému. Faráři Církve římsko-katolické P. Václavu Hegrovi a vikáři Petru Asszonyi z Církve bratrské děkuji za kontrolu církevních údajů. Cenné informace jsem získala od paní Boženy Frankové z Vlastivědného muzea ve Slaném a pana PhDr. Martina Vostřela z muzea v Lounech. Pochopení a pomoc při přípravě a vydání knihy jsem nalezla v České Skalici u místostarosty města Ing. Josefa Daňsy, městské matrikářky paní Olgy Faltové a paní Aleny Novákové z odboru technických služeb. V. V.

Oautorce mgr. Věra VlČkoVá, rozeNá PokorNá – rodačka z České Skalice, žije v Náchodě. Absolventka PF Hradec Králové a PF a FF UK Praha, obor český jazyk–dějepis–anglič- tina. Vyučuje historii a jazyky, publikuje převážně tematicky z regionální historie, metodiky výuky historie, překladatelská činnost. Uveřejňuje své články a studie v regionálním a celostátním tisku, historických a literárních sbornících. Členka české Obce spisovatelů. Výběr z díla: Antonín Strnad, astronom, meteorolog, matematik. Náchod 1999. Hořičky. Z historie obce a školy. Hořičky 2001. Horizonty (ne)svobody. Političtí vězni okresu Náchod v letech 1948–1989. I. díl. Náchod 2000. Horizonty (ne)svovobody. II. díl. Náchod 2003. Staroměstský hřbitov v Náchodě. Náchod 2004. Doufám, dokud dýchám… Příběhy žen, které přežily holocaust. Náchod 2006. Pamětihodnosti panství Náchod. Překlad a edice rukopisu Jana Müllera. Nakl. Bor, Liberec 2007. Slatina na Úpou. Procházka historií a současností obce. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2009. Edice rukopisu Josefa Jiráska Můj zápisník od počátku světové války r. 1914 a doba mého zajetí v Rusku a v Sibiři. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2009.