K čertu ať táhne studium

Císař Alexios I. Komnenos před Kristem, miniatura, 12. století

2

© Markéta Kulhánková, 2011 Cover © Vladimir Mačinskij, 2011 ISBN 978-80-87378-69-4 Kniha vznikla v rámci výzkumného záměru Masarykovy univerzity v Brně Středisko pro interdisciplinární výzkum starých jazyků a starších fází jazyků moderních (MSM 0021622435). Recenzenti: PhDr. Vladimír Vavřínek, CSc. doc. Mgr. Irena Radová, Ph.D. Edici řídí: Michal Řoutil

Obsah Úvod 15 Historické pozadí 16 Literární kontext 19 Otázka autorství 23 Charakter byzantské žebravé poezie 26 Ptochoprodromos 31 Verše Theodora Prodroma pro císaře černého Jana 35 Verše Theodora Ptochoprodroma císaři Manuelu Komnenovi 47 Další verše mnicha Hilariona Ptochoprodroma pro ctěného císaře pana Manuela Porfyrogenneta Komnena 60 Theodoros Prodromos 73 Přemoudré, v purpuru zrozené paní Anně Dukaině, o sobě 77 Na rozloučenou s Byzancí 83 Verše pro grammatika Theodora Stypiota 87 Manganeios Prodromos 93 Prosebná báseň Prodroma k sebastokratorisse 95 Císaři 101 Císaři o tom, že velký oikonomos v Manganes otec Kassianos neuposlechl a nepřijal mě do adelfata, jež mi bylo uděleno naším mocným a svatým císařem 107 Michael Glykas 111 Verše Michaela Glyka, které napsal v době, kdy byl vězněn kvůli udání jistého ničemy 113

Vysvětlivky k jednotlivým básním 123 Bibliografie 131 Résumé 135 Περίληψη 137

Úvod Literární díla, jejichž zásadní součástí je nějaká prosba ve prospěch autora, se čas od času vynořují na literární periferii už od samých po­ čátků evropského písemnictví. Ač není žánrem hojně zastoupeným, za­ slouží si žebravá poezie nejen pozornost odborníků, ale je přitažlivá i pro laické čtenáře: poodhaluje totiž závoj suchopárné historie a dává nám nahlédnout do života obyčejných lidí, často pohybujících se na okraji společnosti, jejichž starosti a radosti jsou překvapivě blízké těm našim. Prim mezi evropskými žebravými básníky hraje Francouz François Villon žijící okolo poloviny 15. století, označovaný též za prvního prokleté­ ho básníka a známý u nás díky vynikajícím překladům Otokara Fischera a Jarmily Loukotkové, životopisnému románu téže autorky či legendární Baladě z hadrů Voskovce a Wericha. Za prvního žebravého básníka evrop­ ské literatury však můžeme považovat už kousavého řeckého jambografa Hipponakta z Efesu1 z druhé poloviny 6. století př. n. l. Nejslavnějším řím­ skýmreprezentantemžánrubylMarcusValeriusMartialis2 (druhápolovina 1. století n. l.), na Západě se ve středověku žebravými básněmi proslavili latinsky píšící zakladatelé žákovské poezie Hugo Primas a Archipoeta3 (kolem poloviny 12. století). český čtenář ovšem dosud neměl příležitost seznámit se s tímto okrajovým, leč čtenářsky atraktivním žánrem v litera­ tuře řeckého středověku, Byzance. 1 český překlad: Nejstarší řecká lyrika, Praha 1981, s. 93–104. 2 český překlad: M. V. Martialis, Posměšky a jízlivosti, Praha 1983 (přel. R. Krátký). 3 český překlad některých děl obou těchto autorů ve výboru Sestra Múza, Praha 1990 (uspořádala A. Vidmanová).

Většina byzantských žebravých básní vznikla v poměrně krátkém časo­ vém úseku okolo poloviny 12. století, téměř ve stejné době, kdy psali svou poeziizmíněníHugoPrimasaArchipoeta.Zpředchozíchobdobísezáklad­ ní prvek žebravé poezie – přímá žádost o nějakou výhodu pro básníka – objevuje pouze v básních Michaela Psella a Ioanna Mauropoda v 11. století. Z literátů pozdějších si image žebravého básníka pěstoval na přelomu 13. a 14. století Manuel Files. Ono krátké období okolo poloviny 12. sto­ letí je dobou rozkvětu poezie s žebravou tematikou a některé z těchto básní představují svého druhu vrcholná díla byzantské literatury. Žebravá poezie je součástí poezie příležitostné, jež byla v Byzanci velmi významným literárním žánrem. Podnětem ke vzniku většiny příležitost­ ných básní byly rozličné významné události v životě císařské rodiny a členů císařského dvora, ale právě žebravá poezie nám otevírá pohled do každo­ denního života i jiných společenských vrstev v Konstantinopoli, lidnatém hlavním městě byzantské říše. Žebravé básně jsou unikátní také z jazyko­ vého hlediska, neboť je stejné téma zpracováno ve všech třech jazykových rovinách, které v tehdejší psané řečtině existovaly. To v byzantské literatuře nemá obdoby. Literární žánry byly totiž přísně kanonizovány a jednot­ livým textům byla závazně přiřazena jistá jazyková a stylistická rovina. V neposlední řadě nám četba byzantské žebravé poezie může poodha­ lit významné změny, ke kterým v literárním dění v Byzanci ve 12. století docházelo. Historické pozadí Doba vzniku a rozkvětu žebravé poezie se víceméně kryje s obdobím panování císaře Manuela I., v pořadí třetího zástupce významné dynastie Komnenovců. Komnenovci se ujímají vlády v Byzanci v roce 1081, kdy na trůn nastupuje Alexios I. Komnenos, a jejich éra končí nedlouho před dobytím Konstantinopole křižáky (poslední Komnenovec Andronikos I. byl císařem do roku 1185). Období vládců komnenovské dynastie bylo Úvod16

Úvod26 Charakter byzantské žebravé poezie Žebravébásnětvořísamostatnouskupinuvrámcižánrupříležitostnépoezie, můžeme je tedy považovat za její subžánr, nebo dokonce i za samostatný žánr z příležitostné poezie vycházející, podobně jako jsou třeba enkómia (chvalozpěvy), ekfraze (popisy uměleckých děl), epitafy (básně na něčí úmrtí), verše na uvítanou či na rozloučenou, verše napsané k příležitosti sňatků či narození potomků. S touto poezií mají žebravé básně společné formální znaky, silný vliv rétoriky a spjatost se školskou tradicí. Na dru­ hé straně existují důležité rysy, které žebravé básně z příležitostné poezie vydělují. Specifický je především mimoliterární kontext žebravých básní, jejich explicitně přiznaný účel dosáhnout finanční odměny, nebo alespoň jejího příslibu, zkrátka snaha o vylepšení vlastní existenční situace jakéhokoliv druhu. Žebravá báseň se většinou skládá z předzpěvu – prooimia, v němž se mluvčí oslavným tónem obrací na potenciálního mecenáše. Střední část bývá vyplněna líčením problémů či příhod hrdiny (tedy mluvčího básně, jenž může a nemusí být totožný s jejím autorem), které má za úkol vzbu­ dit adresátův soucit, ale často jej především pobavit. Báseň uzavírá přímá žádost o více či méně konkrétní pomoc doprovázená buď polychroniem (přáním dlouhého a šťastného života pro mecenáše), nebo naopak až vý­ hružným varováním, že eventuální smrt hrdiny­mluvčího by nejvíce ze všeho uškodila samotnému adresátovi. Chvalozpěvné partie jsou většinou umístěny do předzpěvů, v kratší formě i na konec básní, ale čas od času se oslovení mecenáše s prvky chva­ lozpěvu objeví i na jiných místech. Všechny tři básně Ptochoprodromik, jejichž překlad přinášíme, jsou adresovány císaři, a tak máme možnost seznámit se s metaforikou vycházející z tzv. císařské ideje. Ve spojení s jeho osobou je opakovaně zmiňována purpurová barva, atribut císařské moci. Legitimitu nositele koruny podtrhává metafora císaře jako nové ratolesti na rozvětveném stromě dynastie. Je zdůrazňována též představa císaře jako náměstka Božího na zemi, proto je např. velmi často v souvislosti s císařem

Úvod 27 používáno epiteton χριστομίμητος (napodobující Krista). V souvislosti se vztahem básníka a císaře se objevuje přirovnání císaře ke klidnému a bo­ hatstvím oplývajícímu přístavu. Se stejnou metaforikou se setkáváme v bás­ ních Manganeia Prodroma i Theodora Prodroma, císaři adresovaných nebo se o něm zmiňujících. Ve všech korpusech byzantských žebravých básní, s nimiž tato kniha čtenáře výběrově seznamuje, se objevují topoi, společné motivy, které se v různých obměnách v básních opakují, což přispívá k žánrové soudrž­ nosti. Jsou to především téma nouze intelektuálů, motiv rady otce, aby se syn věnoval studiu, vzpomínky na cestu za vzděláním často zahalené do metafory (námořní v případě básně Theodora Prodroma pro Annu KomnenuabásněMichaelaGlyka,zříšerostlinvpřípaděbásněManganeia Prodroma), zklamaná očekávání života v blahobytu a srovnání s lepším životem řemeslníků, motiv věrnosti básníka mecenáši, zdůrazňování těles­ né slabosti hrdiny, motiv smrti a zmrtvýchvstání (doslovně i metaforicky). Označením nějakého motivu za topos však nemůžeme automaticky před­ pokládat jeho nepravdivost. Například nemoc Theodora Prodroma je ne­ popiratelným faktem. Na druhé straně stále se opakující motiv věrnosti jedinému mecenáši je jednoznačně záležitostí literární – u všech básníků, o jejichž totožnosti je známo alespoň něco, je doloženo, že psali pro více patronů. Dalším typickým motivem je tzv. topos skromnosti, kdy básník úmyslně znehodnocuje své dílo i své schopnosti. Charakteristická pro žeb­ ravou poezii je kombinace tohoto motivu s opačným motivem básníkova vysokého sebevědomí, když mecenáše varuje, že zaviní­li svou skoupostí básníkovu smrt, přijde tím o nejlepšího skladatele chvalořečí, a způsobí tak největší škodu sám sobě. Nejednou se oba tyto zdánlivě si odporující mo­ tivy objevují v jedné a téže básni. Žebravá poezie zaujímá v soudobé byzantské literatuře výjimečné po­ stavení především proto, že se v ní spojují v podstatě všechny výše zmíně­ né inovační tendence: Věnuje se novým tématům, jako je mnišský život či nouze intelektuálů. Alespoň v některých výtvorech je přítomna fikce, paro­ die a satira a dialogické partie se vyznačují takovou živostí a dramatickým

Úvod30 přízni jiných lidí, a proto to byla existence velmi nestabilní. Stížnosti na hlad, kašel, horečku a další problémy, stejně jako žádosti o šaty, tak nejsou důkazem skutečné nouze, ale jde o repertoár motivů a formule, jež literárně vyjadřují i jinak formulovanou nejistotu jejich materiální, a tím i umělec­ ké a vůbec lidské existence.12 Tento pokus o charakteristiku byzantských žebravých básní jistě není vyčerpávající a mohli bychom v něm pokračovat na mnoha stranách. Snad je však čtenář již nyní dostatečně připraven na to, nechat mluvit básně samotné. 12 Viz Betten, Anne, „Lateinische Bettellyrik: Literarische Topik oder Aus­ druck existentieller Not? Eine vergleichende Skizze über Martial und Archipoeta“, Mittellateinisches Jahrbuch, XI, 1976, s. 143–150.

Ptochoprodromos čtyřibásněpřipisovanévrukopisechTheodoruProdromovičiPtocho­ prodromovi („chudému Prodromovi“ – odtud pak zažité pojmenová­ ní sbírky Ptochoprodromika) jsou bezesporu nejslavnějšími reprezentanty byzantské žebravé poezie, jednak proto, že patří k prvním literárním textům sepsaným v „lidovém“ jazyce (o něm jsme podrobněji pojednali v kapitole Charakter byzantské žebravé poezie), jednak pro svůj specifický a v kon­ textu byzantské literatury neobvyklý charakter. Všechny čtyři mají spo­ lečné téma nouze, hladu a pocitu nespravedlnosti, často ovšem ne zcela oprávněného. Autor si libuje v dlouhých výčtech věcí, jež hrdina po­ strádá a k životu potřebuje, většinou těch, kterými lze naplnit žaludek. Básně se vyznačují satirickým a parodistickým nádechem, ironií a jazy­ kovým humorem, jež jsou však ne vždy zastoupeny ve stejné míře. První báseň popisuje těžký život vypravěče s nevrlou, hádavou a lakomou ženou. V průběhu děje však vyplývá na povrch, že žena má k nevrlosti své důvody: hrdina, který líčí sám sebe s ironickým odstupem, se ukazuje jako muž neschopný vydělat peníze a přiložit doma ruku k dílu, a dokonce má slabost pro alkohol. Po barvitých popisech manželčiných výčitek násle­ duje série příhod o tom, jak se žena rozhodla uplatnit na manželovi zásadu „kdo nepracuje, ať nejí“. Mezi úspěšnými i neúspěšnými pokusy hrdiny dostat se k jídlu se líčí, jak cynicky využil úraz vlastního dítěte k pronik­ nutí do spižírny či jak zvolil rafinovaný převlek za žebráka. Zde se ukazuje, že též manželčina nemilosrdnost je komickou hyperbolou: když totiž žena hrdinův převlek prohlédne, na hru přistoupí a manžela­žebráka konečně pozve ke stolu. Báseň uzavírá žádost o finanční příspěvek, jež je spíš va­ rováním, že pokud vypravěč opět dorazí domů s prázdnýma rukama, je

Verše Theodora Prodroma pro císaře Černého Jana

Pane, jenž nosíš korunu, co nabídnout ti mohu? Jak potěšit tě jenom mám, čím oplatit ti vhodně tvá dobrodiní přečetná, tvé milosrdné dary a shovívavou laskavost, kterou mě zahrnuješ? 5 Nedlouho tomu nyní je (čas krátký tedy uběh), od doby, kdy já nešťastník nic jiného jsem neměl, co k nohám bych ti položil, můj velectěný pane, vhodného pro tvůj majestát i pro tvé dobré srdce, nic než jen verše prostinké, jež ani verši nejsou, 10 jsou prosté, hravé, zábavné a jistě neurazí – i starci mají rádi hru, leč jen v rozumné míře. Tak prosím, neodmítej je, neodvracej se od nich, přijmi je jako koření, i když nevoní svůdně, a vlídně, prosím, poslouchej to, co já nuzák píšu. 15 Přestože totiž, pane můj, zdá se, že žert jsem samý, velikou žalost v srdci mám, hluboký smutek chovám a trpím těžkou nemocí, zlé bolesti mě trápí! Když o bolestech mluvím však, nepředstavuj si kýlu, ni žádnou nemoc podobnou, co lidé radši tají. 20 Netrpím ani zimnicí, ani tvrdnutím nehtů, slabé srdce mě netrápí, zápal plic nesužuje, ne, nejsem slabý na oči, neopuchá mi tělo: výřečnost ženy hádavé, to je to, co mě souží! Stále jí něco nevoní, s ničím se nespokojí, 25 a přitom lstivě tváří se, že chce jen moje dobro. Rád bych ti nyní vyprávěl o jejích hanebnostech, potměšilců však bojím se, ach, vznešený můj pane, že když uslyší slova má, hned poběží k nám domů a očerní mě ještě víc – to opravdu bych nerad. 30 To, císaři můj, raději ať živého mě pohřbí, do černé jámy vhodí mě, nasypou na mě hlínu, než aby se jí doneslo to, co teď tady píšu. Mám strach z jejího jazyka, hrozím se její zloby,

Verše Theodora Ptochoprodroma císaři Manuelu Komnenovi

Já stěží našel odvahu, můj světovládný pane, ty, který nosíš korunu a žezlo pevně třímáš, pod perutěmi zlatými teď útočiště hledám, na kolena já ubohý se snažnou prosbou padám 5 ke Tvé císařské Výsosti, aby mi sluchu přála, zevrubně o svém trápení abych směl promluviti. Z krutého moře života zachránil jsem se o vlas – do hlubiny mě táhl proud, vlny mě zalévaly – a ocitl se v přístavu, v němž spásu hledat mohu. 10 U Tvé císařské Výsosti, jež z Boží vůle vládne, přec vždycky může zakotvit, kdo ocitl se v úzkých. Z moře palčivých starostí jsem v okamžiku přeplul do blažených vod, ve kterých lze v dobrodiní doufat. Ty jsi pramenem milosti, jsi radost nad radosti, 15 jsi celé moře soucitu, laskavé lásky k lidem. Veškerých králů vládcem jsi, jsi pánem nad knížaty. Abys čtvrtému vládci pak, čtvrtému augustovi, vladaře Říma zlatého, Konstantinova Říma žezlo dal, synu purpuru a tvého majestátu, 20 vyhlášen budeš císařem nad čtyřmi kraji země. Vždyť samotné to čtyřvládí dokazuje už slovo, jež čtyři kříže ramena zároveň naznačuje. A stejně jako kříže tvar ze čtyř ramen se skládá, také ty stal ses vladařem všech čtyř světových krajin 25 a pak císaři čtvrtému, v purpuru zrozenému [svou vládu předáš, císařem bude i Alexios]. I bez čtveřice augustů augustus čtyřnásobný, v rukou svých pevně vládu máš nad svou přemocnou říší, Trojice Boží nad tebou ochrannou ruku drží. Když někdo z cizích vladařů snad úmysl zlý pojme, 30 proti nám bude pikle kout a bude příliš smělý, tvé kývnutí jen postačí a při tom gestu pouhém všichni jak dým se vypaří a ztratí se ti z očí, PB

Další verše mnicha Hilariona Ptochoprodroma pro ctěného císaře pana Manuela Porfyrogenneta Komnena

Ze spárů kletých nepřátel vyvázl jsem jen o vlas, a útočiště nalézám v blízkosti trůnu tvého. Jak polnice mě volají triumfy tvoje skvělé, abych hned všeho zanechal a začal skládat ódy, 5 slzami abych z hrudi své smyl všechny staré chyby. Bez života už ležel jsem, však pozvedl mě znovu a před Tvou Výsost postavil Kristus, jenž všemu vládne, jenž svoji ruku ochrannou i nad tvým trůnem drží. Tak prosím, neodháněj mě, nejbídnějšího z bídných, 10 když v slzách k tobě přicházím a útočiště hledám. Vždyť kráčíš v stopách Kristových, můj nejjasnější pane, podej mi ruku pomocnou v těch nevýslovných strastech. Kéž lék bys chtěl mi poskytnout – vždyť je to ve tvé moci. Můžeš se divit odvaze mravence nicotného, 15 který se vydá daleko od svého mraveniště, a ač mu dány nebyly silné a ostré drápy, i tvorům mnohem silnějším se na odpor hned staví. Já takovým jsem mravencem, korunovaný pane, vždyť slova má jsou bez síly a příliš neobratná, 20 lvi jsou pak filozofové, rétoři na tvém dvoře, co pohotově veršují a obratní jsou v psaní, a díla vpravdě císařská nabídnout ti vždy mohou. Oni moudře a dovedně skládají libé verše, mají přec školy rétorské – já takový dar nemám, 25 vždyť nevzdělaný mladík jsem, jen obyčejný novic, nejubožejší z ubohých i mezi řeholníky. Však stejně jak ten mravenec i já jsem sebral sílu, a píšu prostě, jako mnich, jednoduše a všedně. Ani prastarých příběhů ti nenabídnu kouzlo, 30 jež moudrost jistě skrývají, však pochopit jdou stěží. O tom, co všichni dobře ví, co každému je známo, co ten, kdo cestu řeholní si zvolil, snášet musí, o tom teď, pane vznešený, já jako první píšu.

Theodoros Prodromos Následující tři básně vybíráme ze sbírky 75 Prodromových příležitost­ ných básní adresovaných různým členům císařského dvora k rozlič­ ným výjimečným příležitostem, jako byly sňatky, úmrtí či vojenské úspě­ chy.Prodromosvnichpoměrněčastozmiňujesvénuznéživotnípodmínky a někdy žádá adresáta o finanční pomoc či přímluvu na vyšších místech. Ve většině básní však není tato žádost hlavním tématem, ale jen odbočkou, připomenutím na okraj, aby adresát nezapomněl, že básník je na honorá­ ři za svá díla závislý. Za skutečné žebravé básně vykazující všechny hlavní charakteristické rysy žánru lze považovat jen báseň pro Annu Komnenu a pro Theodora Stypiota. Tato dvě díla doplňuje v našem výboru překlad básně Na rozloučenou s Byzancí, kde se motiv nuzného života intelektuála spojuje s trpkou atmosférou životního zklamání a ambivalentním posto­ jem ke Konstantinopoli, Městu, nejkrásnějšímu na světě, Prodromovu domovu, který se však ke svému básníku zachoval macešsky. Sbírka Prodromových příležitostných básní je reprezentativním byzant­ ským zástupcem žánru. Prodromova poezie se vyznačuje mistrovskou prací s různými jazykovými rovinami řečtiny a přizpůsobováním stylu použi­ tému metru. Nejvznešenějším – a v byzantské literatuře poměrně zřídka používaným – metrem byl daktylský hexametr, skládaný podle pravidel časoměrné prozódie, oproti antické řecké literatuře však poněkud zjedno­ dušených. (V době Prodromově, kdy přízvuk řečtiny už dávno prošel změnou z melodického na důrazový, se dokonalostí metra mohlo kochat pouze oko vzdělaného čtenáře. Při hlasitém přednesu se hexametrický ryt­ mus básně zcela ztrácel.) V hexametrických básních je tedy použita extrém­ ně archaizující řečtina s prvky homérské dikce, jak co se týká morfologie,

Přemoudré, v purpuru zrozené paní Anně Dukaině, o sobě

Poslouchej, Trojice svatá, nebeští andělé, slyšte, slyšte mě, nebesa, poslouchej, slunce i měsíci jasný, planoucí ohnivá záře, světlo hvězd na nebi, poslyš, vy, mraky, nosící stín, vy, bezedné hlubiny moře, 5 vysoké vrcholy horské i nejhlubší propasti země; slyšte mě, hradby Říma, důkladné základy města, slova i knihy, však na prvním místě, královno, ty slyš, kojená moudrostí slova, jsi ratolest olivy vzácné, tobě teď vyjevím nesčetné strasti své nešťastné duše, 10 vylíčím trápení, jež mě jak kruh, jak okovy svírá. Když jsem byl ještě dítko a moje tvář bezvousá byla, duše v mé mladé hrudi strast a hněv neznala dosud, tehdy mě můj drahý otec s láskou přivinul k sobě, na čelo políbil něžně a v slzách promluvil takto: 15 „Theodore, můj synu, jsi mladý a dosud nevíš, jak poznat dobré a špatné (Bůh tě snad naučí dobru). Já však za dlouhé roky zkušenost, znalosti získal, také jsem o mnoho starší a na cestách leccos jsem zažil. Viděl jsem četná města, poznal smýšlení lidí, 20 mnoho jsem zakusil na zemi, dlouho se po moři plavil, s úsilím pročetl početné spisy učenců starých, proto nyní má slova, můj synu, pozorně poslyš. Pravdivě vypovím všechno, nic zastírat nechci, to věř mi, poradím, kterou cestu životem měl by sis zvolit. 25 Z životních údělů mnoha si smrtelník vybírat může, jen jeden jediný pro tebe hodí se, povím ti který. Pro muže skvělou volbou je obléci vojenské šaty: v bronzové přílbě bronzovým mečem potřásá zručně v čase, kdy smrtící oheň dopadá na obě vojska, 30 spaluje zástupy mužů, již jedinou spásou jsou pro vlast. Tento muž úctu všech občanů získá, celého města, sám vděčný císař jej zahrne poctami, skvělými dary, zlatem a krásnými šaty a vystrojí hodokvas skvostný.

Manganeios Prodromos Datování básní neznámého básníka označovaného jako Prodromos z kláštera Manganes, tedy Manganeios Prodromos, není dosud zce­ la ujasněno. Pokusů o dataci bylo podniknuto několik a u některých básní se badatelé rozcházejí až o desetiletí. Definitivní odpovědi na otázky datace snad přinese připravovaná nová kritická edice celého Manganeiova díla. První báseň, jejíž překlad přinášíme, pochází z let 1153–1154. V úvodu básník zdůrazňuje svoji věrnost mecenášce sebastokratorisse Ireně, stěžuje si však na stáří a na to, že mu tělo vypovídá službu. Prosí svoji paní, pobý­ vající mimo hlavní město, aby ho propustila a dovolila mu vrátit se do Konstantinopole. (Irenina osobnost a život jsou obestřeny tajemstvím, ne­ víme přesně, z jakého důvodu sebastokratorissa v té době žila mimo hlavní město a kde přesně to bylo.) Přirovnává sám sebe k rozpadajícímu se do­ mu. Prosí o podporu a zabezpečení živobytí, za což slibuje chvalozpěvy. Zmiňuje se, že měl před časem naději na nějakou odměnu nebo výhodu přímo od císaře, ale kvůli svému obvyklému smolařství o ni přišel. A tak jeho poslední nadějí zůstala Irena. Druhá báseň vznikla snad roku 1153, ale možná až o deset let později a je věnována císaři Manuelovi. V první části si básník hořce stěžuje, kolik tvůrčího úsilí vynaložil, aby vzbudil císařův soucit – a přece bylo všechno marné. Nevzdává se však a neztrácí naději a znovu prosí císaře, aby jej vyslyšel. Literární historik Beaton označil toto prooimion trefně za ma­ nifest žebravé poetiky.1 Chudoba, která básníka ohrožuje, je v této básni 1 Beaton, Roderick, „The Rhetoric of Poverty: The Lives and Opinions of Theodore Prodromos“, Byzantine and Modern Greek Studies, XI, 1987, s. 24.

Prosebná báseň Prodroma k sebastokratorisse

Já, pokorný tvůj služebník, nejubožejší ze všech se odvažuji oslovit svou přelaskavou paní. Má paní s duší soucitnou, jež v Kristových jdeš stopách, i podsvětní chlad dokážeš vlídností svojí zahnat, 5 paní má, vyslyš zoufalou služebníkovu prosbu, prosím tě snažně, pokorně, vlídně mi sluchu popřej – vždyť plodům mého řečnictví jsi často naslouchala. Už tomu bude dvanáct let, co věrně tobě sloužím, za tu dobu by v Aténách se z cizince stal občan: 10 vždyť občany se stávali už po desátém roce ti, kteří nově přibyli do obce Atéňanů, ač dobrodruzi byli to, přivandrovalci pouzí. Já sloužil jsem ti oddaně, ale též s velkou láskou, svou přízeň zachovalas mi; na konci cesty stojím, 15 při té službě jsem zestárl, únava na mě padá, vidíš, jsem celý shrbený a kolena mě trápí. Mé tělo už je chatrné a nedobře mi slouží, obě dvě kyčle trápí mě, váha trupu je tíží. Má kolena už zeslábla a ledviny mě bolí, 20 cítím též bolest na prsou a průdušky mě souží, celek, jenž dříve silný byl, vládu nad sebou ztrácí, lucerna schránky tělesné, co dřív vrhala blesky, jiskru, jíž pyšnívala se, ztratila dnes už zcela. Však dopis, který svobodu by služebníku dával, 25 byl odměnou mu za věrnost, cenou za dlouhou cestu, opožďuje se nadále a služba pořád trvá. Jen trošku uzdu povol mi, ta smyčka už mě škrtí, přiřaď mě k těm, kdo ve Městě ti svědomitě slouží, učiň mě také občanem jako jiné své sluhy. 30 Jho, které šíje služebná ve Městě nosit musí, tak netíží a břemeno je lehké, snesitelné. Svého slabého otroka prosím přiřaď k těm doma a do ciziny povolej ty, kdo jsou v plné síle.

Císaři

Já tvůrčí jiskru křesal jsem, pro tebe verše skládal, splétal jsem ze slov ozdoby, nalézal nová slova, hledal jsem nové příběhy i způsob vyprávění, sledoval cesty myšlenek, vzpomínky oživoval, 5 abych alespoň paprsek zachytil z tvojí záře, jedinou kapku z Paktolu, jediné zrnko z kupy, jen nepatrnou šupinku ze tvojí hroudy zlata. Však marná byla námaha, zbytečná všechna snaha, nadarmo jsem se po nocích lopotil, zemdléval jsem, 10 nadarmo dřel jsem den co den, nadarmo jsem se mořil, nadarmo téměř potil krev při tepání svých veršů, potýkal jsem se se slovy, shrbený nad stránkami, nadarmo žerty protkával své naléhavé prosby, nadarmo do své hořkosti, jež chutná po pelyňku, 15 když los svůj těžký líčil jsem, přimíchával jsem medu, pohár jsem plnil sličností, rozkoš naléval v číši, nadarmo Tyndaridu svou na scénu uváděl jsem, psal jsem o vojska pohybech, cvičeních zápasníků, o potyčkách a útocích a o šarvátkách četných 20 i o nájezdech vojenských a o táborech vojska, vždyť boje konec nebraly, mír stále nepřicházel, ani když Hektor statečný v boji vypustil duši. Marně jsem s Hermem obcoval, pergamen slovy plnil, cíle však nedosáhl jsem, vyvržen jsem byl s hanbou, 25 nic z toho nepomohlo mi, o čem jsem dříve psával. I kdybych pěšky celý svět prochodil křížem krážem anebo Aithu běžící dokázal spoutat slovy, Aithu jak vítr pádící přes květy asfodelů, jíž kopyta se míhají a nedotknou se země. 30 Na odměnu, již zasloužím, tak stále marně čekám. Přesto že věnec udělit máš právo, nejen nosit, já věnce, co mi náleží, nedočkal jsem se dosud. Ó ověnčený vítězi nad vším, co se ti vzepře,

Císaři o tom, že velký oikonomos v Manganes otec Kassianos neuposlechl a nepřijal mě do adelfata, jež mi bylo uděleno naším mocným a svatým císařem

Ty, jenž jsi chloubou purpuru, kterým jsi odkojený, koruna není šperkem tvým, to ty jsi šperkem pro ni, ve vlastní krvi vznešené jsi do červena zbarvil své purpurové střevíce, purpuru ratolesti, 5 svou korunu jak perlami vítězstvími jsi posel a krvavými rubíny jsi ozdobil ji navíc, když se ti prvně postavil satrapa Ikonia. Tento čin hlásá po světě polnice, o něm zpívá – tvá statečnost je chloubou tvou, je chloubou celé říše, 10 tvůj pohled radost rozdává, máš nevšedního ducha. Na svého sluhu shlédni teď, soucitně hlavou pokyň tomu, kdo se teď uklání před tvým otcovským trůnem. Pohleď na svého básníka, cikádu netichnoucí, jenž však už zchroml trápením a ohýbá se k zemi. 15 Vždyť ztrápený jsem, zesláblý, chorobou ochromený. Pověz tomu, kdo odmítá tvůj příkaz uposlechnout: „Přestaň se prázdně vymlouvat a záminky si hledat. Když jedna jiskra odlétne, lucerna neuhasne, jediná kapka nestočí proud řeky, která plyne, 20 ani měřici nezmenší jedno vhozené zrnko.“ Ach, sladká ústa, sladké rty, jež hymettský med roní, řekněte slovo života, co životu mě vrátí, ať pookřeji, ožiji, ať život je mým darem. Pohleď, jaký jsem malátný, vždyť stále v koutě stojím, 25 a jediným mým dědictvím je zlá, zákeřná nemoc. Před naplněním osudu se dennodenně třesu. Straší mě totiž Prodromos, ten, jenž přede mnou kráčel, veliký řečník věhlasný, jejž právem všichni slaví, vlaštovka hlasu zlatého, stokrát výmluvný jazyk, 30 bojím se, že mi chystá už místo, kámen i koutek, že mluví hlasem prorockým a na vědomost dává, řeční ještě i po smrti, v propasti nejtemnější a silným hlasem promlouvá, prorokuje mi toto: Úvod

Michael Glykas Dokorpusubyzantskéžebravépoeziemůžemenakoneczahrnoutbáseň Michaela Glyka adresovanou císaři Manuelovi. Napsal ji ve dru­ hé polovině 50. let 12. století a vypravěč – ať už totožný s autorem či nikoliv1 – v ní nepřímo žádá císaře o propuštění z vězení. Báseň se od sku­ piny „prodromské“ odlišuje v několika ohledech, na druhé straně však vy­ kazuje četné shody ve stavbě i motivech, a především je její součástí žádost, i když vyslovená nepřímo. Prvním rozdílem je fakt, že není nikterak spo­ jena se jménem Theodora Prodroma, jak je tomu u předcházejících básní, a Glykovo autorství se považuje za jisté. Za druhé je to povaha prosby: ne žádost o materiální pomoc, ale prosba o osvobození z vězení. A do třetice je to zvláštnost této skladby spočívající v tom, že se mluvčí neobrací nikdy přímo na císaře, ale mluví buď sám k sobě, nebo k fiktivnímu posluchači. Přes implicitně vyjádřenou žádost se tímto způsobem autor téměř vyhýbá lichocení i chvalozpěvným prvkům. Hlavnímmotivem581veršůdlouhébásnějelíčenívypravěčovautrpení ve vězení. Jejím důležitým charakteristickým rysem je forma blížící se dia­ logu – mluvčí jako by neustále vedl diskusi se svým alter ego, jež jej povzbu­ zuje, ale on přes veškerou snahu stále klesá na mysli. 1 Dlouho byla báseň považována za autobiografickou. Až v poslední době se vy­ nořily pádné argumenty proti ztotožňování vypravěče básně se spisovatelem. Srov. Bourbouhakis, Emmanuel C., „‘Political’ personae: the poem from prison of Michael Glykas: Byzantine literature between fact and fiction“, Byzantine and Modern Greek Studies, XXXI, 2007, s. 53–75.

Verše Michaela Glyka, které napsal v době, kdy byl vězněn kvůli udání jistého ničemy

Býval jsem chlapec, teď jsem stár, v životě dost jsem viděl, starým mudrcům naslouchal, přečetl mnohé knihy, zkušenost nabyl všelikou, prozkoumal různé cesty. Nadpřirozeným stvořením a babským povídačkám 5 už od plenek, jak říká se, vždy jsem se jenom smával. Mým cílem bylo pochopit vše, co se v světě děje, a nenořit se do hlubin neznalosti a bludů. Tak jako velkoobchodník vše obětuje pro zisk, na širé moře pouští se, ničeho neleká se, 10 opovrhuje vlnami, byť do výše ční hrůzně, nebezpečí se vysmívá, dál a dál směle pluje, tak i já vyplul srdnatě na moře vědomostí, zlata a perel hromady, celé jmění jsem získal a jako do pokladnice znalosti ukládal jsem. 15 Celá ta cesta obchodní zisk velký přinesla mi. Tak zkušenostmi vyzbrojen, znalostmi rozličnými za zpozdilost jsem pokládal, za babské povídačky, za snůšku čirých nesmyslů, v nichž nenajdeš zbla pravdy, co říká rčení lidové, čemu sedláci věří: 20 „Když havran někde usedne, zlověstně krákat začne, předpovídá to jistou smrt a smutné rozloučení.“ Odkud by asi havrani takovou schopnost brali, budoucí věci předvídat a tak daleko vidět, že prorokovat mohli by zkázu a odloučení? 25 To za směšné jsem vždycky měl, za prázdné babské řeči. Však jednoho dne přišel čas a nastala ta chvíle, kdy pochopil jsem, uvěřil a věřit nepřestávám. Hlubokou moudrost v sobě měl, kdo děl ta zlatá slova: „čím starší jsi, tím víc se uč a pokorný buď stále!“ 30 A hle, i já se poučil a svoji šíji skláním, zkušenost trpkou nabyl jsem a dnes už uznat musím prorockou sílu havrana a jeho schopnost strašnou zlé síly v mžiku probudit a dění předpovědět

Vysvětlivky k jednotlivým básním Ptochoprodromos I 14 Tento verš bývá někdy zmiňován jako důkaz toho, že básně byly určeny k přednášení. 116 Seznam hrdinů – narážka na epickou poezii, v níž se často vyskytují dlouhé pasáže vyjmenovávající účastníky té které bitvy; klasickým příkladem je výčet vůdců řeckého a pak troj­ ského vojska v 2. knize Iliady (od verše 484). 261 Igumen – představený pravoslavného kláštera; totéž, co na Západě opat. Ptochoprodromos III 17 Augustus – titul císaře v antickém Římě, v Byzanci pozapo­ menutý, ale čas od času stále užívaný. Běžnější bylo používání titulu augusta pro císařovnu. 18–27 Interpretačněobtížnápasáž,kterouvydavateltextůHansEide­ neier označuje za nesrozumitelnou následkem neúspěšných pokusů polovzdělaného autora o vysoký styl. D. R. Reinsch však nabízí smysluplnou interpretaci na základě proroctví tý­ kajícího se komnenovské dynastie a zachovaného v kronice Nikety Choniata: Manuelovi se prý na otázku, jak dlou­ ho bude komnenovská dynastie vládnout, dostalo v odpo­ věď jediné slovo: AIMA (ono „slovo“ z verše 21 naší básně). Jednotlivé hlásky tohoto slova (znamenajícího řecky krev) jsou zároveň iniciálami jmen komnenovských císařů: Alexios, Ioannes, Manuel – a znovu Alexios, jméno Manuelova syna

Bibliografie Obecně k dějinám Byzance, byzantské kultury a literatury Beck, Hans­Georg, Geschichte der byzantinischen Volksliteratur, München 1971. Dostálová, Růžena, Byzantská vzdělanost, Praha 2003 (2. vyd.). Hunger, Herbert, Die hochsprachliche profane Literatur der Byzantiner, München 1978. Kazhdan, Alexander – Epstein, Ann Wharton, Change in Byzantine Culture in the Eleventh and Twelfth Centuries, Berkeley – Los Angeles – London 1985. Zástěrová, Bohumila a kol., Dějiny Byzance, Praha 1996. Edice žebravé poezie Ptochoprodromika: Hesseling, Dirk C. – Pernot, Hubert (ed.), Poèmes prodromiques en grec vulgaire, Amsterdam 1910. Eideneier, Hans (ed.), Ptochoprodromos, Köln 1991. Theodoros Prodromos: Hörandner, Wolfram (ed.), Theodoros Prodromos: Historische Gedichte, Wien 1974.

Bibliografie132 Manganeios Prodromos: Bernardinello, Silvio (ed.), Theodori Prodromi de Manganis, Padova 1972. Michael Glykas: Tsolakis, Eudoxos Th. (ed.), Μιχαήλ Γλυκᾶ Στίχοι οὓς ἔγραψε καθ΄ὃν κατεσχέθη καιρόν, Thessalonike 1959. Vybraná sekundární literatura Alexiou, Margaret, „The Poverty of Écriture and the Craft of Writing: Towards a Reappraisal of the Prodromic Poems“, Byzantine and Modern Greek Studies, X, 1986, s. 1–40. Alexiou, Margaret, „Ploys of Performance: Games and Play in the Ptochoprodromic Poems“, Dumbarton Oaks Papers, LIII, 1999, s. 91–109. Beaton, Roderick, „The Rhetoric of Poverty: The Lives and Opinions of Theodore Prodromos“, Byzantine and Modern Greek Studies, XI, 1987, s. 1–28. Betten, Anne, „Lateinische Bettellyrik: Literarische Topik oder Ausdruck existentieller Not? Eine vergleichende Skizze über Martial und Archipoeta“, Mittellateinisches Jahrbuch, XI, 1976, s. 143–150. Bourbouhakis, Emmanuel C., „‘Political’ Personae: the Poem from Prison of Michael Glykas: Byzantine Literature Between Fact and Fiction“, Byzantine and Modern Greek Studies, XXXI, 2007, s. 53–75. Eideneier, Hans, „Tou Ptochoprodromou“, in: M. Hinterberger, E. Schiffer (ed.), Byzantinische Sprachkunst, Berlin 2007, s. 56–76. Hörandner, Wolfram, „Autor oder Genus? Diskussionbeiträge zur ,Prodromischen Frage‘ aus gegebenem Anlass“, Byzantinoslavica, LIV, 1993, s. 314–324.

Bibliografie 133 Jeffreys, Elisabeth, „Western Infiltration of the Byzantine Aristocracy: Some Suggestions“, in: M. Angold (ed.), The Byzantine Aristocracy IX to XIII Centuries, Oxford 1984, s. 202–210. Jeffreys, Elisabeth and Michael, „Who was Eirene the Sevastokratorissa“, Byzantion, LXIV, 1994, s. 40–68. Jeffreys, Michael, „‘Rhetorical’ texts“, in: E. Jeffreys (ed.), Rhetoric in Byzantium, Newcastle 2003, s. 87–100. Kazhdan, Alexander – Franklin, Simon, „Theodore Prodromus: a reappraisal“, in: Studies on byzantine literature of the eleventh and twelfth centuries, Cambridge and Paris, 1984, s. 87–114. Kulhánková, Markéta, „Vaganten in Byzanz, Prodromoi im Westen. Parallelektüre von byzantinischer und lateinischer Betteldichtung des 12. Jahrhunderts“, Byzantinoslavica, LXVI, 2010, s. 241–256. Reinsch, Diether Roderich, „Zu den Prooimia von (Ptocho­) Prodromos III und IV“, Jahrbuch der österreichischen Byzantinistik, LI, 2001, s. 215–223. Speck, Paul, „Interpolations en non­sens indiscutables. Das erste Gedicht der Ptochoprodromika“, in: Ποικίλα Βυζαντινά, 4, Varia I, Bonn 1984, s. 275–309.

Résumé To Hell with Studying. Anthology of Byzantine Begging poetry This book is an anthology of 12th ­century Byzantine begging poems translated into Czech. The translation itself is preceded by an introductory study, which begins with an attempt to define begging poetry and to set Byzantine begging poems into the context of European literature. Further on, the historical background of these poems, the reign of the Emperor Manuel I Komnenos (1143–1180), is outlined. The next chapter introduces the literary production of the 12th century with an emphasis on innovative trends, such as the revived interest in ancient romance and drama, folklore inspiration, the use of new themes, etc. I also briefly mention the social status of Byzantine writers and the phenomenon of literary patronage and literary salons, the so­called theatra. A discussion of the authorship of the main corpora of begging poems follows, concerning poems which are known to be Prodromos’s, the Ptochoprodromika collection and the works of the so­called Manganeios Prodromos. This section also summarizes Theodoros Prodromos’s known biographical data. The aim of the last chapter of the introductory study is to characterize the genre of Byzantine begging poetry and its motives and formal features. Its close affinity with occasional poetry is mentioned; so are the special characteristics of its language and the way in which it reflects the innovative tendencies of the period. The chapter ends with a brief comparison of the Byzantine works with Latin goliardic poems by Hugo Primas and Archipoeta, which were composed more or less at the same time and which show some remarkable parallels.

My own translations follow; they include a short introduction to each of the corpora.Thebookendswithbriefcommentariesonthehistoricalevents, on both Byzantine and ancient culture and with a few interpretative notes. The list of the translated poems and extracts: Ptochoprodromika (ed. H. Eideneier 1991): I., III., IV. 1–159, 249–267, 353–398, 429–462, 561–604, 637–665. Theodoros Prodromos (ed. W. Hörandner 1974): XXXVIII., LXXIX., LXXI. Manganeios Prodromos (ed. S. Bernardinello 1972): I., V., X. Michael Glykas, Poem from Prison (ed. E. Th. Tsolakis 1959): 1–113, 180–236, 516–581. Résumé136

Περίληψη Ανάθεμαν τα γράμματα. Επιλογή βυζαντινής επαιτικής ποίησης Το βιβλίο προσφέρει στους αναγνώστες μια ανθολογία βυζαντινών επαιτικών ποιημάτων του 12ου αιώνα μεταφρασμένων στα τσεχικά. Της μετάφρασης προηγείται μια εισαγωγική μελέτη, η οποία ξεκινάει με μια προσπάθεια να προσδιοριστεί η βυζαντινή επαιτική ποίηση και να τοποθετηθεί στο γενικότερο πλαίσιο της ευρωπαϊκής λογοτεχνίας. Στη συνέχεια περιγράφεται το ιστορικό υπόβαθρο αυτών των ποιημάτων, δηλαδή η περίοδος της βασιλείας του αυτοκράτορα Μανουήλ Α’ Κομνηνού (1143–1180). Στο επόμενο κεφάλαιο γίνεται μια συνοπτική παρουσίαση της λογοτεχνικής παραγωγής του 12ου αιώνα, με έμφαση στις καινοτομίες, όπως το αναγεννημένο ενδιαφέρον για τα αρχαία ελληνικά μυθιστορήματα και το δράμα, η έμπνευση από τη λαϊκή προφορική παράδοση, η χρήση καινούργιων μοτίβων κλπ. Επίσης γίνεται μια σύντομη αναφορά στην κοινωνική θέση των Βυζαντινών συγγραφέων, στο φαινόμενο της λογοτεχνικής προστασίας και στα λογοτεχνικά σαλόνια της εποχής, τα λεγόμενα θέατρα. Ακολουθεί η συζήτηση σχετικά με το θέμα της πατρότητας των συγκεκριμένων συλλογών επαιτικών ποιημάτων, δηλαδή των γνωστών ποιημάτων του Θεοδώρου Προδρόμου, των Πτωχοπροδρομικών και των ποιημάτων του λεγομένου Μαγγάνειου Προδρόμου. Στο τμήμα αυτό συνοψίζονται επίσης οι γνωστές βιογραφικές πληροφορίες για το Θεόδωρο Πρόδρομο. Ο στόχος του τελευταίου κεφαλαίου είναι η τυπολογία της βυζαντινής επαιτικής ποίησης ως λογοτεχνικού

είδους, με τις θεματικές και σχηματικές ιδιαιτερότητές του. Αναφέρεται η στενή συγγένειά του με την ευκαιριακή ποίηση, οι γλωσσικές ιδιαιτερότητες ο τρόπος με τον οποίο οι λογοτεχνικές καινοτομίες καθρευτίζονται στο είδος αυτό. Η εισαγωγική μελέτη κλείνει με μια σύντομη σύγκριση των βυζαντινών και αντίστοιχων λατινικών ποιημάτων των Hugo Primas και Archipoeta, από την οποία προκύπτουν αξιοσημείωτες αναλογίες. Ακολουθεί η μετάφραση με μια σύντομη εισαγωγή για την καθεμία από τις συλλογές κειμένων, ενώ τα απαραίτητα επεξηγηματικά σχόλια για το ιστορικό πλαίσιο για το βυζαντινό όπως και τον αρχαίο ελληνικό πολιτισμό, καθώς και οι διάφορες ερμηνευτικές σημειώσεις έχουν περιληφθεί στο τελευταίο μέρος του βιβλίου. Κατάλογος μεταφρασμένων ποιημάτων και αποσπασμάτων Πτωχοπροδρομικά (εκδ. H. Eideneier 1991): I., III., IV. 1–159, 249–267, 353–398, 429–462, 561–604, 637–665. Θεοδώρος Πρόδρομος (εκδ. W. Hörandner 1974): XXXVIII., LXXIX., LXXI. Μαγγάνειος Πρόδρομος (εκδ. S. Bernardinello 1972): I., V., X. Μιχαήλ Γλυκάς, Στίχοι από τη φυλακή (ed. E. Th. Tsolakis 1959): 1–113, 180–236, 516–581. Περίληψη138

K ČERTU AŤ TÁHNE STUDIUM Výbor z byzantské žebravé poezie Z řeckých originálů přeložila, předmluvou a vysvětlivkami opatřila Markéta Kulhánková. Odpovědný redaktor Michal Řoutil. Jazyková redakce Kateřina Štěpančíková. Návrh obálky Vladimir Mačinskij. Vydalo nakladatelství Pavel Mervart, P. O. Box 5, 549 41 červený Kostelec, v roce 2011. Tisk PBtisk, s. r. o., Příbram. Distribuce Kosmas, s. r. o., Praha. www.kosmas.cz www.pavelmervart.cz ISBN 978-80-87378-69-4 Byzantská knihovna svazek 1 svazek 13

Ediční poznámka Tato kniha je prvním počinem nové řady nazvané „Byzantská knihovna“, která bude vycházet v rámci edice „Pro Oriente. Dědictví křesťanského Východu“ v nakladatelství Pavel Mervart. Chceme tak navázat na přeru­ šenou tradici překládání z byzantské literatury do češtiny a rozšířit zatím poměrně omezenou nabídku překladů. Naším cílem je poskytnout českým čtenářům možnost seznámit se skrze písemné památky s kulturou, která navázala na klasickou antiku, jejíž odkaz v mnohasetletém vývoji tvůrčím způsobem přetvořila. Byzantská kultura tak tvoří jistý protipól kultuře zá­ padního středověku, jejíž součástí české země vždy byly, ač právě s byzant­ skou kulturou jsou spojeny počátky písemnictví v českých zemích. Do řady nebudou zařazena jen díla literární v moderním, užším slova smyslu, tedy poezieatomálozestředověkéliteratury,cobychomdness trochounadsáz­ ky nazvali beletrií, jako jsou třeba díla byzantských historiků či hagiografů, ale rovněž památky byzantského písemnictví v širším smyslu slova, např. texty právnické či teologické. Ediční rada: Markéta Kulhánková, Václav Drbal, Michal Řoutil. Připravované svazky: Eusebios z Kaisareie – Život Konstantinův (překl. Magdalena Křížová) Byzantské pseudodramatické texty (překl. Alena Sarkissian) Ekloga, Epanagoge, Procheiron – byzantské právnické texty