Kdy se to jenom stalo? (Ne)dokonalost paměti na osobní a veřejné události

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Institut výzkumu dětí, mládeže a rodiny Kdy se to jenom stalo? (Ne)dokonalost paměti na osobní a veřejné události Aleš Neusar Brno 2011 Ukázka z knihy: Kapitoly 1, 8 a 11. Celá kniha je dostupná v knihovnách či v prodejně knih na FSS (Joštova 10, Brno)

Vydání publikace bylo podpořeno výzkumným záměrem MŠMT 0021622406 „Psychologické a sociální charakteristiky dětí, mládeže a rodi- ny: vývoj osobnosti v době proměn moderní společnosti“. Eva Literáková byla podpořena projektovým účelovým stipendiem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. U podkapitol 7.3 „Doba trvání události“, 7.4 „Vlastní události a události druhých“, 7.10 „Téma události“ a celé kapitoly 9 „Případové studie“ jsou autory Eva Literáková a Aleš Neusar. Recenzent: Doc. PhDr. Petr Kulišťák, CSc. Vědecký redaktor: Mgr. Stanislav Ježek, PhD. © 2011 Aleš Neusar © 2011 Eva Literáková © 2011 Masarykova univerzita MSD Brno ISBN: 978-80-7392-155-2

Mé rodině a rodičům

Setkání s medvědem na Velké Fatře. Událost byla hodnocena jako důležitá, jasná a jedinečná. Chyba datace: +12 měsíců. (Kresba R. Čák)

Stručný obsah Předmluva 8 1 Úvod 12 2 Datace veřejných událostí z let 2005 až 2008 (kvíz) 17 3 Popis výzkumných studií 19 4 Datace jedinečných událostí 24 5 Přesnost datace a co ji ovlivňuje 49 6 Kdo přesněji určuje datum událostí 53 7 Jaké charakteristiky mají události, které datujeme přesněji 74 8 Jak se ptát na časový aspekt událostí 108 9 Případové studie 134 10 Souhrn zdrojů (prediktorů) přesnosti datace 172 11 Možnosti zlepšení paměti na data 175 Souhrn 182 Summary 183 Literatura 184 O autorech 194 Přílohy 195

Obsah Předmluva 8 1 Úvod 12 1.1 K čemu je dobré pamatovat si data osobních a veřejných událostí 12 1.2 Základní pojmy a zkratky 16 2 Datace veřejných událostí z let 2005 až 2008 (kvíz) 17 3 Popis výzkumných studií 19 4 Datace jedinečných událostí 24 4.1 Paměť na jedinečné události 24 Událost a její reprezentace v paměti 25 Sémantická paměť u jedinečných událostí 27 4.2 Časová reprezentace událostí 29 4.3 Jak si ukládáme a vybavujeme časový aspekt událostí 30 Uložení časového aspektu v paměti 30 Jak lidé určují datum u jedinečných událostí 32 Temporální schémata 35 4.4 Vzorce chyb datace v různých časových jednotkách 38 Chyba ve dnech 39 Chyba ve dnech v týdnu 40 Chyba v týdnech 42 Chyba v měsících (pouze měsíc) 42 Chyba v měsících (měsíc a rok dohromady) 44 Chyba v letech 47 5 Přesnost datace a co ji ovlivňuje 49 6 Kdo přesněji určuje datum událostí 53 6.1 Věk 54 6.2 Gender 58 Výsledky 61 6.3 Úroveň vzdělání 62 6.4 Paměť na data 63 Výsledky 65 6.5 Osobnost 67 6.6 Životní styl 69 6.7 Aktuální stav 71 7 Jaké charakteristiky mají události, které datujeme přesněji 74 7.1 Stáří události 75 7.2 Typičnost, pravidelnost a frekvence 78 7.3 Doba trvání události 79 Výsledky 79 7.4 Vlastní události a události druhých 80 Výsledky 81 7.5 Časový průběh mediálního pokrytí události 82 7.6 Temporální schémata 83 Výsledky 84 7.7 Fenomenologie vzpomínek 85

Výsledky 91 7.8 Jistota ve správnost odhadu data 94 Výsledky 95 7.9 Asociace s jinými událostmi 97 7.10 Téma události 98 Výsledky 99 Ukázka kategorizace událostí podle délky, účastníka a tématu 99 Obsahové kategorie u starších událostí (Studie II) 100 Obsahové kategorie u nedávných událostí (Studie III) 104 8 Jak se ptát na časový aspekt událostí 108 8.1 Proces odpovídání 108 8.2 Výběr vhodných časových jednotek 112 8.3 Časové hranice 113 8.4 Jak pomáhat při vybavení událostí 115 Facilitace motivace 115 Facilitace vybavení 116 8.5 Kalendária 122 Možnosti zahrnutí kalendária do interview 126 Vliv kalendária na přesnost datace starších událostí 128 Vliv kalendária na přesnost datace nedávných událostí 130 Potenciální problémy spojené s použitím kalendária 132 9 Případové studie 134 9.1 Výborná paměť, přesná datace, správný odhad chyb [KLÁRA] 135 9.2 Vliv jedné špatně datované události [MICHAL] 145 9.3 „Vůbec nic si nepamatuju“ [TOMÁŠ] 153 9.4 „Je to těžké. Já bych kolikrát ani nezařadila ty události, jak jdou po sobě.“ [MARKÉTA] 162 10 Souhrn zdrojů (prediktorů) přesnosti datace 172 11 Možnosti zlepšení paměti na data 175 11.1 Dobrá a špatná paměť 175 11.2 Možnosti jak zlepšit schopnost datace 177 „Externí“ paměť 177 Mnemotechniky 179 Souhrn 182 Summary 183 Literatura 184 O autorech 194 Přílohy 195 P 1: Vyhodnocení kvízu: veřejné události z let 2005 až 2008 196 P 2: Kritéria výběru veřejných událostí ve Studii I 200 P 3: Popis 35 událostí, které byly datovány ve Studii I 201 P 4: Popis 4 veřejných událostí, které byly datovány ve Studii III 207 P 5: Popis proměnných (Studie I, II, III) 208 P 6: Ukázka kalendária ze Studie II 212 P 7: Ukázka kalendária a kalendáře ze Studie III 213

8 PŘEDMLUVA Mnoho z nás si ze základní školy pamatuje letopočet 1212 a mnozí jistě i to, že tento letopočet souvisí se „Zlatou bulou sicilskou“. Pokud jsou to ovšem jediné dvě informace o dané události, tak nám k ničemu moc nejsou.1 Podobné je to i s událostmi v této knize. Datum i název události samy o sobě obvykle nepřináší mnoho užitku, pokud si s nimi nevybaví- me i obsah události – co se dělo, kdo byl přítomen, jak jsme se přitom cítili, jaký to na nás mělo dopad. Z tohoto pohledu je možné říci, že datum je tou nejméně zajímavou charakteristikou události vůbec a je vlastně záhadou, proč hodiny dějepisu věnovaly správné dataci historických událostí tolik prostoru.2 Druhým důvodem nezajímavosti časového aspektu událostí je patrně fakt, že většině lidí (včetně mě) odhadování data událostí moc nejde. A co nám nejde, to máme tendenci podceňovat jako nedůležité. Jak ale ukáže úvodní kapitola, v mnoha životních situacích je dobré znát datum alespoň některých veřejných i osobních událostí (například u lékaře, při rozhovoru o historii či při vyprávění osobního příběhu). Tato kniha si klade za cíl připomenout, že znalost časového aspektu událostí může být přínosná i v dnešní době, kdy máme možnost si událos- ti zapisovat do různých elektronických „hraček“. Kniha je určena jak laické veřejnosti, kterou téma z nějakého důvodu zajímá, tak i profesionálům (lékařům, sociologům, psychologům, antropo- logům, žurnalistům, sociálním pracovníkům, policejním vyšetřovatelům atd.), kteří se na časový aspekt událostí doptávají. Lidem v těchto profesích se totiž často stává, že nemají možnost si da- tum, které získají od lidí, nijak ověřit, a nezbývá jim, než ho považovat za přesné. Kniha těmto lidem nabízí nejen vhodné způsoby, jak se na datum doptávat a jak lidem pomoci s jeho vybavením, ale také přehled predikto- rů, které mohou zvyšovat či snižovat důvěru v to, že je časový aspekt udá- lostí správně. Hned v kapitole 2 najdete znalostní kvíz, který se týká dat známých veřejných událostí z let 2005 až 2008. Udělat si kvíz Vám pomůže zjistit, jak často jste se téměř „trefili“ i tehdy, kdy o události mnoho nevíte – což bývá pro mnoho lidí pozitivní zjištění –, a také zjistíte, jak těžký úkol měli respondenti ve výzkumné Studii I, která je součástí této monografie. Třetí kapitola popisuje tři výzkumné studie, které doplňují tuto mo- nografii o reálné příklady a dále prohlubují poznatky načerpané z literárních zdrojů. Někdy jsou výsledky těchto výzkumů zařazeny přímo do textu k jiným výzkumům (pak označení Studie I, II nebo III znamená, že 1 Listina, která za vlády Přemysla Otakara I. definitivně potvrdila dědičnost králov- ského titulu. 2 Jelikož jsem také učitel, tak tomu samozřejmě rozumím – zkoušet data je mnohem jednodušší než ptát se po smyslu a dá se také jednoduše udělat test pro celou třídu zároveň. Navíc znát některá data je opravdu užitečné (viz dále).

9 jde o výsledky mých studií) a někdy, pokud je výsledků více, jde o samo- statnou podkapitolu s názvem „výsledky“. V knize je také několik obráz- ků, které popisují události ze Studií II a III. Kapitola 4 nabízí vhled do problematiky datace a odpovídá například na otázky: Jak si pamatujeme události? Jak lidé přicházejí na datum? Je stejně pravděpodobné udělat měsíční chybu jako dvouměsíční? Kapitoly 5 až 8 dále prohlubují poznatky o dataci událostí a soustředí se zejména na prozkoumávání prediktorů přesnosti datace (tj. například zdali důležitost události předpovídá přesnou dataci). Kapitola 6 se zabývá tím, kdo si pamatuje datum lépe, a odpovídá na otázky, zdali jsou lidé ur- čitého věku přesnější či ženy opravdu datují osobní události lépe než muži, což odpovídá známému stereotypu. Kapitola 7 zase prozkoumává, které události lidé datují přesněji. Jsou to ty emotivní? Jsou to ty, které jsme zažili ve volném čase, v práci nebo při studiu? A co když lidé řeknou, že jsou si opravdu jisti? Pletou se někdy? Pokud ano, jak často? Kapitola 8 se zabývá způsoby, jakými je možné se na časový aspekt doptávat, neboť i samotný způsob dotazování může mít v některých situacích poměrně velký vliv na přesnost datace. Kapitola 9 obsahuje čtyři případové studie zachycující, jak si lidé ve Studii II a III vybavovali datum, a s kolegyní Evou Literákovou zde popi- sujeme různé zajímavé jevy, které by při souhrnné prezentaci výsledků všech respondentů mohly snadno uniknout pozornosti. Kapitola 10 shrnuje poznatky o prediktorech přesnosti datace do stručné tabulky. Poslední kapitola 11 se věnuje možnostem zlepšování paměti na data. Dobrou zprávou je, že to jde (i mně se to trošku povedlo). Špatnou, že to stojí určité úsilí.

10 Poděkování A. N. Během výzkumu i sepisování této knihy mi drželo palce a všemožně po- máhalo několik lidí, kterým chci nyní poděkovat. Kvůli Stanislavu Ježkovi jsem se tématem vůbec začal zabývat. Standa mne již léta inspiruje nejen na poli vědy, ale také literatury či tenisu. Wander van der Vaart, konzul- tant mé disertace, z níž tato kniha z velké části vychází, mi poskytl mnoho cenných rad a vděčím mu také za příjemné a inspirativní chvíle v Holandsku. Eva Literáková je mou hlavní spolupracovnicí. Podílela se na sběru dat a jejich úpravě i na sepsání několika kapitol této knihy. Bez ní bych byl „úplně v háji“. Danu Šimkovou jsem označil ve své disertaci jako „anděla strážného“ a podobnou úlohu sehrála i při vzniku této knihy. Jan Vančura mne provázel skoro po celou dobu a dodával mi smysl, když jsem ho ztrácel. Také bych chtěl poděkovat své ženě a dětem, kteří se mnou měli mnoho trpělivosti, neboť mi vše trvalo o několik let déle, než bylo optimální, a rodině mé ženy, která nám, když bylo potřeba, poskyto- vala azyl a pomáhala s dětmi. Dále bych rád poděkoval všem respondentům, pro které jsem si nevymys- lel jednoduchý úkol. Následuje seznam lidí, kteří také nějakým způsobem ovlivnili vznik této knihy či mě nějak inspirovali. Děkuji vám! Hans Tenwolde Petr Macek Martin Dolejš Ivo Plšek Petr Kulišťák Irena Smetáčková Šárka Hanáková Jana Hoferková Jan Mareš Martin Glogar Miroslav Charvát Tomáš Flašar Jana Glogarová Jessica Merrill Martin Fišr Vladimír Smékal Lars Kaczmirek Monika Zamazalová Natalja Menold Annie Trapp Zdeněk Neusar Alena Němcová Radek Čák Lenka Mohrová Ivo Čermák Hana Hoblová Bohumila Baštecká Douglas Bernstein Peter Reddy Josef Kundrát Gabriela Jiskrová Albert Kšiňan Daniel Hastík Tomáš Holub Tomáš Rubín Přeji inspirativní čtení. Aleš Neusar Olomouc, prosinec 2011

11 Poděkování E. L. Ráda bych poděkovala Alešovi za jedinečnou možnost podílet se na jeho výzkumném projektu a také za to, že mě seznámil s výjimečnými lidmi a vzal mě podívat se „do Evropy“. Díky této spolupráci pro mě získalo mé studium smysl. Děkuji také Tomášovi za jeho trpělivost i netrpělivost, kte- ré mi pomáhají při práci a zároveň upozorňují na to, co je doopravdy dů- ležité. Eva Literáková Praha, prosinec 2011

12 1 ÚVOD 1.1 K čemu je dobré pamatovat si data osobních a veřejných událostí Vybavení si osobní události se jeví jako neúplné bez alespoň částečného tušení, kdy k této události došlo. Ve vzácných případech, když nejsme vůbec schopni autobiografickou událost časově zařadit, je to pro nás znepokojivé (...) (Friedman, 2004, s. 591). Když se ptám lidí, jak důležité je pro ně vědět, kdy se staly různé události z jejich života, obvykle mi odpovídají: „Nijak zvlášť. Pro mě je mnohem důležitější vědět, co se dělo a s kým.“ To se projevuje i tím, že čas, kdy se událost stala, je pro většinu lidí sám o sobě obvykle tou nejméně užitečnou nápovědou k vybavení si konkrétní vzpomínky. Když se například vyšet- řovatel ptá po několika týdnech či měsících svědka: „Co jste dělal 16. března 2012?“, málokterý svědek to bez pomoci nějakých dokumentů zvládne, protože by si nejspíše vůbec nebyl schopen vybavit konkrétní den. Pokud by ovšem svědkovi vyšetřovatel napověděl, co se mělo daný den dít nebo kde se nacházel či s kým se setkal, nejspíše by si svědek daný den alespoň částečně vybavil, protože tyto nápovědi obvykle fungují mnohem lépe (Wagenaar, 1986). Svědek by potom nejspíše také přidal i některé nové detaily, které vyšetřovatel neznal. Právě forenzní oblast je jednou z mála oblastí, kde je přesnost datace či vybavení vzpomínek opravdu klíčové. To je také důvod, proč mnoho vý- zkumů provádějí právě odborníci ve forenzní oblasti (například aféra Watergate či proces s Demjanjukem, viz Neisser, 1981; Wagenaar, 1988). Také řada postupů, jak co nejlépe vést rozhovor o vzpomínkách (jak vést rozhovor nesugestivně a přitom co nejvíce podpořit schopnost lidí vybavit si vzpomínky), vychází z forenzní praxe (například Fisher & Geiselman, 2010; Roberts & Horney, 2010; Yoshihama, Clum, Crampton, & Gillespie, 2002). Pro forenzní oblast je také klíčové vědět, do jaké míry je možné lidem věřit. Wise a Safer (2004) například zjistili, že 36 % amerických soudců věří tomu, že míra jistoty a přesnost ve vybavení jsou přímo úměrné. Jinými slovy, že pokud nám bude člověk tvrdit, „to se určitě stalo 16. března 2012 a dělo se to a to“, měli bychom mu věřit. Soudci mají jistě pravdu v tom, že lidé, kteří jsou si jisti svými vzpomínkami, bývají opravdu přesnější (viz kapitola 6), ale to neznamená, že se nepletou (Shum, 1998; Wagenaar, 1986). Studie II a III poukazují na to, jak často se lidé pletou v datu i v situaci, kdy by byli ochotni „přísahat u soudu“. Tím nechci říci, že ne- máme paměti věřit – obvykle nám dělá dobrou službu. Nicméně pokud jde o něco velmi důležitého, není špatné si ji prověřit. To dokládá i výše zmíněný výzkum Wiseho a Safera (2004), kteří zjistili, že z 239 obžalova- ných, kteří byli na základě DNA testů propuštěni, bylo 75 % usvědčeno

13 mimo jiné i na základě nepřesného, ale „jistého“ svědectví (obvykle šlo o očité svědectví). U datace veřejných událostí obvykle tento problém nenastává, proto- že přesné datum je známo. Nicméně u některých lokálních či starších udá- lostí se také může stát, že musíme věřit očitému svědkovi a jeho schopnos- ti si událost a její datum přesně vybavit. V několika výzkumech jsem se zabýval i určováním data u veřejných událostí a reakce na mou úvodní otázku „o důležitosti“ byly ještě negativ- nější než u osobních událostí. Někteří lidé mi dokonce říkali, že podobné otázky by se vůbec neměly klást, protože jsou příliš těžké. Nelze se jim nijak divit. Lidé nemají otázky typu „kdy“ moc rádi3 (já ostatně také ne). Důvodem obvykle je, že časové určení událostí bývá často obtížné, a to nejen u veřejných událostí, ale i u důležitých osobních událos- tí. Druhým důvodem je, že to opravdu většinou není důležité a v běžném životě si mnohdy vystačíme s přibližným časovým zařazením našich vzpomínek. Nicméně, jak už to bývá, mnoho životních situací po nás vyžaduje něco, co neděláme rádi či nepovažujeme za důležité, a schopnost alespoň přibližně určit správné datum událostí z našeho života mezi ně patří. Jed- nou z mnoha historek, která to dokládá, je diskuse mých přátel během vý- letu na chatu mého strýce pod Považským Inovcem, kam jezdíme pravi- delně každý rok. „Byl jsem na chatě pouze dvakrát. Naposledy v roce 2004.“ „Ne, v roce 2004 jsem zrovna dokončil magistra a ty jsi tu nebyl.“ „Počkej... Pak to muselo být rok předtím.“ „Nebylo. Tehdy jsme jeli dvěma auty, obě byla plná a ty jsi v nich ne- byl.“ „Ne, ne... Určitě jsem tu byl v roce 2004. Musel ses splést.“ Podobná konverzace trvala několik dlouhých minut a nakonec do ní vstoupily i naše drahé polovičky, které spolu s hlavními aktéry diskuse napomohly tomu, že se dospělo k nějakému konsenzu, jak to doopravdy bylo. Ačkoliv v tomto případě nešlo o nic důležitého, příhoda ukazuje, jak může být datace důležitá i v naprosto běžných životních situacích. Důvo- dem této důležitosti je, že svůj životní příběh (či v tomto případě kolektivní příběh) vyprávíme obvykle chronologicky a k tomu je nutné znát datum alespoň některých mezníků a sekvencí událostí (Čermák, 2004; Scholl- Schneider, Schneider, & Spurný, 2010).4 V jiných případech může jít o něco důležitějšího. Například několik účastníků mého výzkumu osobních udá- lostí špatně určilo datum tak významných událostí, jako je narození vlast- 3 Pokud ovšem nejde o známá historická data, jejichž znalost je oblíbená u mnoha lidí. 4 Navíc se životní příběh neustále proměňuje, a datum je tak jedním z mála pevných bodů různých příběhů.

14 ních dětí nebo vlastní svatba. A co je překvapivé, někdy si byli datem i ab- solutně jisti a až následně zjistili, že se spletli. Takové nesprávné určení může zabolet, neboť v podobných případech očekáváme, že datum musí být přece správně. V dnešní době se může zdát, že schopnost něco si přesně zapamato- vat není důležitá, protože máme Facebook, Google kalendář, chytrý mobil, který je synchronizován s počítačem, či alespoň diář. Nicméně když jsem si zkušebně ověřoval věrohodnost těchto zápisů, zjistil jsem, že spousta z těchto zdrojů obsahuje také nepravdivé údaje či události, které se vůbec nestaly. Například u událostí na Facebooku, kde lidé píší, že na ni „pů- jdou“, bylo u některých lidí až 50 % událostí, jichž se tito lidé nakonec ne- zúčastnili (a někdy si toho ani nebyli vědomi). Problémem elektronických diářů, e-mailů atd. je také to, že se poměr- ně často stává, že si data nechtěně smažeme nebo nám „spadne“ operační systém a část dat ztratíme nebo přejdeme na nový produkt, který není kompatibilní s předchozím, a tak se ztrátou svých elektronických „hraček“ často ztrácíme i kus své paměti. I když tedy v současné době máme spous- tu možností, jak evidovat naše životy, pamatovat si je i dnes stále důležité – alespoň schopnost odlišit, co se stalo a co nikoliv, či zapamatování si událostí, které jsme si do svých „hraček“ nezapsali. Někdy se také stává, že datum je klíčovou charakteristikou události, která událost pomáhá odlišit od jiné podobné události. Příkladem mohou být „Volby 2010“ a „Volby 2006“ či „Vánoce 2007“ a „Vánoce 2008“. Další oblastí, kde může být důležité vědět, kdy se co stalo, je lidské zdraví. Například pro určení diagnózy může být důležité vědět, kdy sym- ptom začal a jak postupoval. Nedávným příkladem, který jsem zažil sám, bylo, když jsme jeli s dcerou na pohotovost a doktorka ve fakultní nemoc- nici se mne ptala na různé příznaky a také na to, kdy Matylda brala napo- sledy antibiotika. Snažil jsem se, ale i přesto jsem pak po rozhovoru s manželkou zjistil, že jsem datum i sekvenci některých událostí určil na- prosto špatně. V tomto případě se nestalo nic zásadního, ale dovedu si představit situaci, kdy by to mohlo konečnou diagnózu více ovlivnit. Literatura ukazuje, že nejsem jediný, kdo se u událostí souvisejících se zdravím plete. Někteří autoři považují za problematické, že doktoři čas- to informacím svých pacientů příliš důvěřují – přičemž by bylo často vhodnější dát pacientům čas na rozmyšlenou či některá rozhodnutí dělat až se zpožděním (Means, Mingay, Nigam, & Zarrow, 1988; Schwarz, 2007).5 V mnoha oborech se odborníci běžně retrospektivně6 ptají na data růz- ných událostí svých informátorů či klientů. Tito profesionálové (například žurnalisté, sociologové, psychologové, demografové, historici, etnografo- vé) často nemají žádný objektivní zdroj potvrzující datum, a proto se musí spolehnout na to, že jim lidé řekli pravdu a moc se nespletli. Pro tyto pro- 5 Velmi zajímavou oblastí je výzkum dopadu různých událostí na životní spokoje- nost či zdraví (viz například kapitola 4.2 in Baštecká & Goldman, 2001). 6 Tzn. zpětně, až po nějaké době.

15 fesionály je důležité vědět, jak moc mají lidem věřit a zdali mohou pro přesnost datace něco udělat. I znalost některých stěžejních veřejných událostí může být důležitá, minimálně proto, že to patří ke všeobecnému vzdělání, či z důvodu, že k některým událostem odkazujeme a slouží nám jako referenční body, ke kterým se časově vztahujeme (Greenway, 1999) – říkáme například, že „to bylo ještě před revolucí“, „po teroristických atacích na NY“ nebo „během předsednictví EU České republiky“. Pokud nevíme, kdy k těmto událos- tem došlo, můžeme se nejen cítit hloupě, ale zároveň můžeme špatně za- řadit také mnohé související události, protože je rozdíl, zdali se mluví o devadesátých letech či prvním desetiletí 21. století.7 Samozřejmě je mož- né data těchto událostí dohledat, nicméně je mnohem příjemnější je rov- nou znát, a navíc se nám tak i lépe vytváří příběh (historie) naší země, který pak není příběhem oddělených událostí, které na sebe nenavazují (Boyer & Wertsch, 2009; White, 1997). V tomto směru by se měly naše základní i střední školy více věnovat také nedávné historii, neboť se stále ještě stává, že mnozí učitelé, „pokud se vůbec dostanou za období po druhé světové válce, tak je to opravdu jenom… pár jmen, pár dat nezasazených do něja- kého kontextu“, jak řekl v rozhovoru pro Český rozhlas 6 Karel Strachota, ředitel projektu Jeden svět na školách.8 Můj výzkum se těmto starším historickým událostem přímo nevěnuje a zaměřuje se na nedávné události či události staré několik let (události z roku 2005–2008). Pokud byste chtěli zjistit, jak těžký úkol měli respon- denti v mém výzkumu (ve Studii I), tak si můžete vyzkoušet kvíz týkající se 35 událostí z let 2005–2008, který je uveden v kapitole 2. Vyhodnocení kvízu se nachází v příloze 1 a ve výsledcích Studie I, které jsou roztroušeny v kapitolách 6 a 7. 7 Vzpomínám si, jak mi bylo trapně, když jsem byl na své první zahraniční konfe- renci ve Velké Británii, procházel se s americkým psychologem Robertem Bjorkem z UCLA a povídal si s ním „zasvěceně“ o naší revoluci a dalších milnících české his- torie, a brzy bylo jasné, že toho vím mnohem méně o Alexandru Dubčekovi i dalších lidech než on. Od té doby jsem potkal mnoho amerických profesorů a ani u jednoho se mi nestalo, že by českou historii neznal, což mi přijde až překvapivé, protože proč by zrovna měli vědět něco o České republice, když je to ta „malá země za tím oceá- nem, kam se většina Američanů nikdy nepodívá“. Důvodem je patrně to, že k dobrému vzdělání patří i zájem o věci, které se mnou (mou zemí) přímo nesouvisí. Znalost některých dat je také důležitá pro porovnání příběhů více zemí. Datum tak poskytne objektivní „kotvu“, pomocí které můžeme porovnat, co se v různých ob- dobích dělo v jiných zemích. 8 http://www.rozhlas.cz/cro6/stop/_zprava/vyznam-pripominani-totality--1018683

16 1.2 Základní pojmy a zkratky • Chyba datace = chyba datace v absolutní hodnotě (chyba tedy nemá znaménko plus nebo minus). • Signovaná chyba datace či signovaná chyba = chyba datace, kde znamén- ko určuje směr zkreslení data. Minus: událost byla datována jako starší. Plus: událost byla datována jako nedávnější (mladší), než ve skutečnosti byla. • Facilitace = usnadnění, pomoc. • DVT = den v týdnu. • KAL = Ve Studii II a III datovala polovina respondentů za pomoci ka- lendária. KAL označuje tuto skupinu respondentů. Bez-KAL označuje skupinu respondentů, která datovala události bez kalendária. • N = počet lidí či událostí. • n = počet lidí či událostí (výběr ze souboru). • Nedávné události = události staré 14 dní až tři měsíce (Studie III). • Starší události = události ze Studie I nebo II (události z let 2005–2008; zejména události z let 2006 a 2007). • Prediktor = v této knize proměnná, která předpovídá přesnost datace. • Referenční (sledované) období = doba, ze které pocházejí události, které jsou datovány. • Temporální mezník = událost, kterou si lidé velmi dobře pamatují a vě- dí, kdy se stala. • Temporální schéma = některé události se typicky dějí v určitý den či měsíc. Temporální schémata popisují právě tuto typičnost. Jestliže člověk ví, že chodí na tenis každé úterý, bude datovat den v týdnu každého tenisu správně (bude znát týdenní schéma této události). Nebo v případě lyžování je jasné, že šlo o zimu (roční schéma či se- zónní). Více o schématech v kapitole 4.3 a 7.6.

108 8 JAK SE PTÁT NA ČASOVÝ ASPEKT UDÁLOSTÍ Subjektivní dojem, který řada z nás pociťuje, když se pokoušíme po- skytnout přesná data autobiografických událostí, je, že se jedná o velmi obtížný úkol. Tuto osobní subjektivní zkušenost potvrzuje i naše pozo- rování respondentů ve studiích datace událostí. Respondenti často spon- tánně projevují zděšení (někdy velmi důrazně), když jsou požádáni, aby poskytli přesná data svých autobiografických událostí (Skowronski, et al., 1994, s. 217). Určovat datum je často vyčerpávající a obtížné, především když se ptáme na události, jež nejsou tak zapamatovatelné jako narozeniny či datum svatby (které naštěstí bývá vyryto na svatebním prstenu). Prvním úkolem člověka, který se ptá na temporální aspekt událostí (zejména otázky typu „kdy“), je tedy zjistit, zda není obtížnost úkolu příliš vysoká. Dříve zmíně- né charakteristiky událostí a respondentů by měly v tomto zhodnocení pomoci. Patrně nejdůležitějším faktorem je samotná příčina (důvod), proč člo- věk datum zjišťuje. V běžném životě lidé hledají data, protože je z nějaké- ho důvodu potřebují nebo proto, že se na ně někdo ptá. Příčina hledání da- ta úzce souvisí s očekávanou přesností datace, protože když lidé (či tazate- lé) potřebují zjistit velmi přesné datum, budou se je snažit rekonstruovat mnohem pečlivěji než v situacích, kdy přesný odhad není potřeba. Jak již bylo zmíněno dříve, hlubší a náročnější strategie rekonstrukce data mohou zvyšovat přesnost datace. V situaci, kdy tazatelé potřebují přesné datum, a respondenta to zá- roveň příliš nezajímá (nebo nepřesnost nijak neovlivní jeho či její další ži- vot), měli by udělat vše pro zvýšení respondentovy motivace a pro mini- malizaci kognitivní zátěže (cognitive burden) spojené s úkolem. (To samo- zřejmě platí i v případě, že je respondent motivovaný a pečlivě se snaží data odhadovat.) V dalším textu se nejprve zaměřím na proces odpovídání na otázky typu „kdy“, poté pojednám o možnostech zvyšování respondentovy moti- vace a o charakteristikách samotného úkolu a závěrem se budu věnovat postupům, které by měly pomáhat při vybavování. 8.1 Proces odpovídání Pro zodpovězení otázky „kdy“ potřebuje respondent otázce porozumět; vybavit si relevantní materiál; zhodnotit úplnost, vyvodit závěry; integro- vat získané informace; a konečně odpovědět ve vybraných časových jed-

109 notkách (Tourangeau, et al., 2000).98 Podle autorů se jedná o idealizovaný proces a v reálných situacích lidé často některé fáze přeskočí, vrátí se k dřívějším fázím nebo informace nezpracují důkladně a namísto toho od- poví například první myšlenkou, která jim přijde na mysl, a je pravděpo- dobné, že uspokojí výzkumníka (viz obrázek 8.1). Obrázek 8.1 Schematický proces odpovědi na otázku Poznámka: Schematický proces odpovědi na otázku (upraveno podle Tourangeau, et al., 2000). Šipky nad schématem zdůrazňují, že respondent se může vracet k dřívějším fázím ne- bo i postupovat v jiném pořadí. Pod schématem jsou graficky naznačeny „zkratky“, kdy re- spondent určitou fází úplně přeskočí a dostane se rovnou k odpovědi. Přestože se první část (porozumění) může zdát u otázek typu „kdy“ zřejmá, nemusí tomu tak být vždy. Význam otázky „Kdy jste začal/a pra- covat v současném zaměstnání? Buďte, prosím, co nejpřesnější“ je zřejmý, a pokud jsou zároveň poskytnuty časové jednotky, může si být tazatel poměrně jistý, že si respondent význam otázky vyloží stejně, jak jej tazatel zamýšlel. Méně zřejmé je, jakým způsobem si respondent vyloží přesnost očekávanou tazatelem. I kdyby byla očekávaná přesnost zmíněna explicit- ně – když tazatel požaduje co nejpřesnější odpovědi –, bude respondent vyvozovat očekávanou přesnost z kontextu samotného rozhovoru a obtíž- nosti úkolu (Grice, 1975; Tourangeau, et al., 2000). Grice (1975) nazývá tyto často implicitní informace konverzační implikaturou (conversational implicatu- re). Respondent se například může cítit oprávněn poskytnout méně přesné odpovědi a snažit se méně při online rozhovoru než při rozhovoru tváří v tvář. Důvodem může být fakt, že respondent v online prostředí sám vy- vozuje, že záleží pouze na něm/ní, jak moc se bude snažit, a bude proto pracovat s menším úsilím. Tento jev může být zintenzivněn, jestliže je po- žadováno mnoho odhadů dat, a také tím, že „osobní investice“ tazatele je v anonymním online způsobu dotazování menší – proč by se měl respon- dent snažit být důkladný, když si na něj/ni výzkumník ani neudělá osobní 98 Tento model dotazování vychází z tzv. CASM přístupu (Cognitive Aspects of Sur- vey Methodology). V češtině způsob tohoto uvažování důkladně popisuje Ježek (2007) či Vinopal (2009) a na názorném příkladu představuje Neusar (2009).

110 čas? Konverzační maximy kvantity a kvality se tak mohou u online rozho- vorů a rozhovorů tváří v tvář lišit. U rozhovorů tváří v tvář má tazatel na- víc možnost motivovat respondenta k vyšší výkonnosti i v situacích, kdy je obtížnost úkolu vysoká a je třeba více odhadů. Vhodnějším a přívětivěj- ším módem by měl být také telefonní rozhovor, avšak i u tohoto módu lze často nalézt nižší kvalitu dat ve srovnání s rozhovory tváří v tvář (viz například Aquilino & Lo Sciuto, 1990). Existují dva způsoby, jak se na data dotazovat. Prvním je výše zmí- něná otázka typu „kdy“: „Kdy jste nastoupil/a do vašeho současného za- městnání?“ Druhým způsobem je dotaz ve formátu relativního času: „Před jakou dobou jste nastoupil/a do vašeho současného zaměstnání?“99 V kaž- dodenní konverzaci lidé často používají relativní časový formát, například „před měsícem“ nebo „před týdnem“ namísto „v červenci“ či „21. červen- ce“. Formát relativního času je rovněž upřednostňován při dataci nedáv- ných či méně relevantních (například veřejných) událostí (viz Janssen, et al., 2006). Oba způsoby položení otázky evokují mírně odlišné strategie odhadu, jež mohou vést za určitých okolností k odlišným vzorcům chyb (Gaskell, et al., 2000). Lidé mohou například při použití formátu relativní- ho času častěji využívat zaokrouhlování – stalo se to před měsícem, dvěma měsíci atd. Formát absolutního času zaokrouhlení tolik nepodporuje. Hut- tenlocherová et al. (1990) zjistili, že v popisu uplynulého času (elapsed time) (formát relativního času) lidé často používají prototypické hodnoty jako před sedmi dny (týden), před čtrnácti dny (2 týdny) atd. Toto zjištění po- tvrzuje také studie Janssena et al. (2006), v níž bylo zjištěno, že průměrná chyba datace byla v absolutním časovém formátu menší.100 Oba časové formáty trpí podobnými problémy, ale zdá se, že formát relativního času (přestože jej lidé často preferují, protože jim přijde jednodušší) vede k vyš- ším chybám datace (Janssen, et al., 2006). Kvůli problémům se zaokrouhlováním jsem v empirických Studiích I až III používal formát absolutního času a otázky typu „kdy“. Vybavení události stejně jako časových údajů s událostí souvisejících může být nejsložitější částí celého procesu, obzvlášť pokud jde o méně dů- ležité události. Obtížnost rozvzpomínání zažil i významný holandský vý- zkumník Wagenaar (1986), jenž testoval svoji vlastní paměť v několik let trvající studii autobiografické paměti: Vybavení se nečekaně ukázalo být poměrně mučivé. Většina událostí již byla v době vybavení triviální a musel jsem použít značné motivace, abych prohledával svou paměť kvůli takovým nicotnostem. Bylo téměř nemožné vybavit si více než pět událostí v jeden den, což vysvětluje, 99 Formát relativního času může využívat také další referenční body než jen součas- nost (například jak dlouho poté/před nějakou další událostí či obdobím; viz kapitola 4.2). 100 Autoři našli rozdíl u starších událostí (> 1 000 dnů) a u nedávných událostí (100 –1 000 dnů). U ještě nedávnějších událostí rozdíl nebyl nalezen.

111 proč doba vybavování si událostí u hlavního experimentu trvala celý rok (s. 231–232). Během fáze vybavení mohou nastat čtyři scénáře: • Respondent okamžitě ví správné datum – je již v jeho/její „hlavě“. • Respondent umí datum rekonstruovat pomocí různých strategií. • Respondent datum nezná a není schopen jej na vybrané škále rekon- struovat, protože zcela zapomenul i přibližné časové údaje, kdy k události došlo. Pokud je škála pro odpovědi velmi hrubá, lidé jsou obvykle schopni říci alespoň to, že se událost stala, když byli ještě dětmi nebo během studia na vysoké škole (Larsen, et al., 1995). • Respondent si myslí, že datum zná, ale odhad je špatný. Pátým možným scénářem je, že člověk zapomene, že se událost vů- bec stala. Tento scénář je v této monografii vynechán, protože lidé nemo- hou odhadovat datum událostí, o nichž neví, že se staly. První scénář není problematický, protože ať už tazatelé udělají coko- liv, odpověď zůstane stejná. Jak již bylo zmíněno v kapitole 4.3, vzpomín- ky, u kterých si pamatujeme přesné datum, jsou výjimečné.101 Ale protože i sebevědomí lidé mohou chybovat (viz kapitola 7.8), je třeba doporučit i v těchto případech opatrnost. Ve druhém scénáři, kdy je respondent schopen datum rekonstruovat, může být přesnost datace ovlivněna způsobem sběru dat. Tazatelé by pro- to měli udělat maximum pro stimulaci respondentovy motivace a pro usnadnění vybavení. Třetí scénář je opakem prvního: ať už tazatelé udělají cokoliv, re- spondenti nejsou schopni události datovat a jejich odpovědi jsou odhady více či méně se blížící náhodě, přičemž může být využito alespoň určité logiky či typických temporálních schémat.102 Otázkou samozřejmě zůstá- vá, zda časové informace či alespoň nějaké kontextuální informace, jež by mohly vést ke zlepšení odhadu data, byly zcela zapomenuty nebo respon- denti potřebují efektivnější nápovědy k vybavení (retrieval cues) (Della Sala, 2010). Tuto otázku nelze úplně zodpovědět, protože vždy existuje možnost (jakkoliv malá), že přinejmenším některá fakta o událostech se re- spondentovi mohou v budoucnu vybavit. Jak podotýká Berntsenová (1998), lidé ukládají do paměti mnoho epizod, „které si často nemůžeme záměrně vybavit (voluntary retrieval), ale můžeme si je lehce vybavit bezděčně (involuntary retrieval)“ (s. 136). Čtvrtý scénář, v němž si respondent myslí, že odpověď zná, ale ve skutečnosti tomu tak není, je asi nejproblematičtější. To platí především 101 S výjimkou odhadů dne v týdnu u nedávných událostí. 102 I když nevíme, kdy se událost stala, některé události se spíše stanou v některý měsíc, rok či den v týdnu. Například lyžujeme nejspíše v zimě a pravděpodobně o víkendu, pokud nejde delší pobyt.

112 tehdy, když jsou respondenti sebevědomí ohledně přesnosti svých výpo- vědí. Jak poukazuje Wagenaar (1986) toto přílišné sebevědomí může zmást dokonce i hodnotitele, kteří mají posuzovat věrohodnost svědeckých vý- povědí. Problémem je, že v těchto případech nemusí tazatelé ani respon- denti věnovat dostatečnou pozornost různým nápovědím (které by je mohly přivést k odlišnému závěru) či možným nesrovnalostem s ostatními známými daty, protože jistota převládne nad pochybami. Literatura uka- zuje, že i sebevědomí lidé se ve svých vzpomínkách či časových odhadech mýlí a taková situace není výjimečná (viz například Baron, 2008; Kebbell, 2009). Lze tedy doporučit, aby tazatelé respondenty prověřovali pomocí otázek jako: „Jste si opravdu jista?“; „A nemohl by to být jiný rok?“; „Po- dívejte se na kalendář – je to v souladu s jinými daty?“ (viz také kapitola 7.8). Ve fázi posuzování (judgement phase) lidé hodnotí informace, jež si byli schopni vybavit, ohodnotí jejich úplnost, vytvoří si úsudek pomocí růz- ných heuristik a doplní chybějící informace. Ve fázi vybavení a posuzování hraje tazatelova facilitace respondenta hlavní roli, protože obě fáze mohou být velice náročné, a zaokrouhlování, průměrování, stejně jako další „zkratky“ mohou zvýšit chybu datace. Poslední fáze (odpověď či výběr odpovědi) obvykle není tak problema- tická, pokud jsou vybrány vhodné časové jednotky (viz další podkapitola) a pokud se respondenti snaží být přesní. 8.2 Výběr vhodných časových jednotek Výběr vhodných časových jednotek záleží na potřebách člověka, který da- tum potřebuje znát, a také na schopnostech dotazovaného vybavit si či zrekonstruovat datum události s potřebnou přesností. Freedman, Thorn- ton, Camburn, Alwin a Young-DeMarco (1988) popisují výběr vhodných jednotek při využití kalendáře jako pomůcky k vybavení následovně: Výzkumník musí vybrat časovou jednotku, která je natolik malá, aby dostatečně přesně popisovala pořadí i časovou souvztažnost událostí. K zachycení událostí, jež se dějí poměrně často či poměrně krátce za se- bou, je třeba čas rozdělit na spíše jemnější časové jednotky. Zároveň je však třeba vzít do úvahy respondentovu schopnost odlišit jemné rozdíly v čase a také, zdali je proveditelné vytvořit únosně velký kalendář, který bude pokrývat celé referenční období ve zvolených jednotkách. (s. 44) U starších událostí, kde není měsíc zásadní informací, se může zdát hrubší časová jednotka – například rok – vhodnější. Například Yoshiha- mová, Clumová, Cramptonová a Gillespieová (2002) vybraly za časovou jednotku ve své studii domácího násilí interval jednoho roku (ptaly se na nedávné události i události staré až 40 let) s odůvodněním, že „relativně dlouhá doba mezi událostí a vybavením by v této studii respondentům

113 znesnadnila přesné vybavení menší časové jednotky, v níž se daná událost odehrála“ (s. 302). Přestože nemusí být znalost měsíce události nutná a po- stačí rok, argument, že jemnější (kratší) jednotky (v tomto případě měsíc) jsou obtížněji vybavitelné, nemá velkou oporu, protože lidé si například pamatují měsíc velmi dobře i po letech, protože si pamatují určité kontex- tuální informace, z nichž mohou daný měsíc odhadnout. Stejnou logiku lze aplikovat na odhady dne v týdnu, neboť lidé si alespoň některá tempo- rální schémata pamatují velmi dlouho (Larsen & Thompson, 1995). Přes- nější časové jednotky jako měsíc či den v týdnu mohou rovněž podporovat respondentovo vybavení, protože respondenti jsou nuceni hledat kontex- tuální detaily, jež by jinak přeskočili, a tato aktivita podle některých studií zlepšuje přesnost vybavení a používá se například i v policejní praxi (Fisher & Geiselman, 2010). Na druhou stranu může být vynechání měsíce také přínosné, protože při dataci více událostí může snížit kognitivní zátěž úkolu. Pro analytické účely je nejlepší vybrat nejmenší možné jednotky, pro- tože ty mohou být později podle potřeby agregovány do větších jednotek (Belli, et al., 2009). Tento přístup však má svá omezení. Když se například ptáme na přesná data bez jakékoliv kalendářní pomůcky (například na událost z 30. ledna 2011 se ptáme po půl roce), lze z data agregovat den v týdnu, ale existuje vysoká pravděpodobnost, že když toto přesné datum nebylo zapamatováno, může se stát, že den v týdnu není odhadnut lépe než náhodný odhad. V takových případech by měl kalendář (i obyčejný kapesní) (viz například Gibbons & Thompson, 2001) pomoci tento pro- blém vyřešit, protože lidé si mohou den v týdnu vyhledat anebo mohou přizpůsobit přesné datum dni v týdnu. Běžně užívanými časovými jednotkami jsou hodiny, denní období, přesné dny v měsíci, dny v týdnu, týdny, měsíce a roky. Tři části měsíce (začátek, střed a konec) se rovněž ukázaly být vhodnou časovou jednot- kou, pokud není doba mezi událostí a vybavením delší než přibližně rok či dva (viz například Belli, et al., 2001; Kessler & Wethington, 1991). Belli et al. (2001) tvrdí, že jelikož týdny překrývají hranice měsíců a jsou obecně obtížně zapamatovatelné, jsou třetiny měsíce jasnější a snadněji rekon- struovatelné. Pro více podrobností o jednotlivých časových jednotkách a vzorcích typických chyb s nimi spojených viz kapitola 4.4. 8.3 Časové hranice Událost, například návštěva sopky Etny, může být součástí dlouhé událos- ti (extended event) (dovolená na Sicílii), což limituje její výskyt časovými hranicemi této dlouhé události. Pokud respondenti tyto limity znají, bude se chyba datace pohybovat pouze v tomto rozmezí. Až na výjimky je vět- šina autobiografických událostí rovněž asociována s určitým životním ob- dobím (Conway & Pleydell-Pearce, 2000; Williams, et al., 2008). Začátky a konce těchto období často slouží jako temporální mezníky (Shum, 1998) a události blízko mezníku jsou obvykle datovány přesněji (pokud jsou

114 mezníky opravdu správně datovány). Tyto hranice souvisí se samotnými událostmi a zde se jimi zabývám z toho důvodu, že mají podobný dopad na přesnost datace jako časové hranice referenčního (sledovaného) období, ke kterému se vztahují otázky. V řadě paměťových studií si byli respondenti vědomi časových hra- nic referenčního období, protože si například po danou dobu vedli deník. Například v deníkové studii Skowronského et al. (1991) respondenti vědě- li, že události mohou pocházet pouze z posledního akademického trimest- ru. Podobně Wagenaar (1986) věděl, že zaznamenával události pouze po dobu šesti let, a nejstarší události tak nemohou být starší než tato hranice. Někdy výzkumníci dokonce z různých důvodů hranice zmíní. Například participantům v Kempově studii datace veřejných událostí (1988) bylo ře- čeno, že nejstarší událost může být z roku 1980. Ve Studiích I a II respon- denti dostali instrukci, že události mohou být pouze z let 2005 až 2008.103 Modely efektu hranice (boundary effect models) tento jev vysvětlují tak, že bez určení hranice jsou odhadovaná data méně zkreslená. Důvodem je skutečnost, že u všech událostí existuje možnost posunutí data dopředu i dozadu (tzv. efekt přiblížení či oddálení; viz kapitola 4.4). Signované chyby stejně jako chyby datace v absolutní hodnotě budou obecně menší (protože hranice limituje maximální chybu), ale zkreslenější blíže k hranici – například události blízko vzdálenější hranice mohou být paradoxně přesněji datovány než o něco nedávnější události. Důvodem je skutečnost, že události blízko vzdálenější hranice nemohou být posunuty tolik doza- du, ale pouze dopředu (Huttenlocher, Hedges, & Prohaska, 1988; Rubin & Baddeley, 1989). Model hranice rovněž částečně vysvětluje typický vzo- rec zkreslení (telescoping). Starší události jsou náchylnější k efektu přiblíže- ní a nedávné události k efektu oddálení, zatímco události uprostřed refe- renčního období by měly mít obdobnou pravděpodobnost pro oba typy vychýlení. Lee a Brown (2004) zjistili, že tři rozdílné hranice (1997, 1994, 1991) měly dopad na dataci událostí z období mezi roky 1997 a 2001. Když lidé znali skutečnou hranici (1997), byly jejich odhady přesnější, než když jim byla uvedena vzdálenější hranice. Zajímavá byla také datace lidí, kteří si nebyli vědomi, že se událost vůbec stala. Když jim bylo sděleno, že spodní hranicí je rok 1997, tak datovali 67 % událostí jako starších, než je střed in- tervalu mezi lety 1997 až 2001 (ze kterého události pocházely).104 Když se hranice posunula na rok 1994, bylo to již 75 % událostí, a když byl uveden rok 1991, tak celých 81 % událostí. To ukazuje, že lidé si byli hranice vědomi a umístili své odpovědi blí- že středu období mezi spodní hranicí a přítomností. Když byly odhady odstraněny, výzkumníci překvapivě nezjistili žádný dopad hranice, ale pouze dopad samotného stáří události. Odhadované události byly posu- nuty dozadu a množství zkreslení záviselo na hranici. Je zajímavé, že do- pad hranice se projevil očekávaným směrem pouze u odhadovaných data- 103 V mém případě bylo důvodem možnost porovnání obou studií. 104 Polovina intervalu období 1997–2001 byla na konci roku 1998.

115 cí – když se hranice vzdálily v čase, snížilo se posunutí dopředu a zvýšilo se posouvání dozadu. Při odstranění odhadovaných událostí došlo k téměř úplnému odstranění obou typů zkreslení. Kempův asociativní model (1999) vysvětluje zkreslení (telescoping) i bez vlivu hranic. Jeho teorie vychází ze tří předpokladů: události jsou často asociovány s dalšími událostmi a podobné či související události mohou pomoci ve vybavení dalších událostí; když vzroste doba mezi udá- lostí a jejím vybavením, je těžší si vybavit časové i kontextuální informace; a když nejsou k dispozici časové informace, lidé je rekonstruují z jiných souvisejících událostí. Teorie predikuje, že pokud jsou události starší, ča- sové informace, stejně jako množství a kvalita asociací souvisejícího kon- textu jsou vzácnější a přesnost nižší. Starší události by měly být posunuty dopředu, protože existuje vyšší pravděpodobnost, že asociativní hledání povede směrem k bližším událostem (protože ty jsou jednodušeji vybave- ny). 8.4 Jak pomáhat při vybavení událostí Existují dva způsoby, jak podpořit (facilitovat) respondentovo vybavení. Výzkumníci se mohou snažit ovlivnit respondentovu motivaci a doufat, že tak zlepší vybavení, protože se respondenti budou více snažit a použijí důkladnější strategie rekonstrukce data. Další možností je zaměřit se pří- mo na facilitaci samotného procesu vybavování a pomoci respondentům poskytnutím různých pomůcek pro vybavení, jako jsou kalendáře, mezní- kové události atd. Jak upozorňuje Kundová (1990), lidé spíše dospějí k zá- věrům, k nimž chtějí dospět, a tazatelé se proto musí velmi snažit, aby za- jistili, že respondenti mají stejný cíl a dostatečnou motivaci, jakou očekáva- jí tazatelé (názorná ilustrace je v případové studii 9.2). Facilitace motivace Když jsou lidé motivováni být přesní, věnují více kognitivního úsilí uvažování o otázkách týkajících se daného úkolu, pečlivěji se zabývají relevantními informacemi a zpracovávají je hlouběji, často za použití komplexnějších postupů (Kunda, 1990, s. 481). Motivace respondentů k tomu, aby při dataci vynaložili více úsilí, může být zvýšena pomocí různých pomůcek pro vybavení (ty jsou popsány v následující sekci) či nepřímo například podporou a vyjádřením zájmu o respondenta či prostým „motivovaným“ vystupováním tazatele. Jak podotýká Gillham (2000), tazatel je „výzkumným nástrojem“. Ta- zatelé nemohou hovořit pouze o důležitosti výzkumu či výsledků pro re- spondenty – mohou toho udělat mnohem více například projevem skuteč- ných emocí a zájmu o respondenty: „Pokud nejste skutečně zapáleni do tématu rozhovoru, a proto vás ani příliš nezajímají respondentovy odpo-

116 vědi, nebude to fungovat; různými způsoby ukážete, že jen rutinně odvá- díte svoji práci“ (s. 30). Tazatelé by měli respondenty podpořit především tehdy, když je úkol obtížný. Toho mohou docílit slovy, hlasem či gesty. Přestože tím může do- jít k porušení standardizované procedury, je vhodné nabídnout skutečnou „nestandardizovanou“ podporu tam, kde je to možné (Belli & Callegaro, 2009; Gillham, 2000). Tato podpora musí být nesugestivní, a je proto vhodné poskytnout méně zkušeným tazatelům trénink ve zpětné vazbě a poskytování podpory (Dijkstra, Smit, & Ongena, 2009). Belli, Lee, Staf- ford a Chou (2004) nezjistili žádný škodlivý vliv flexibilnějšího přístupu, který je obecně považován za vhodnější a lépe podporující vybavování vzpomínek. Pokud by existovalo riziko, že tazatel zkreslí odhady dat, mohou být možné fráze sepsány před samotným rozhovorem a tazatelům může být řečeno, které části zpětné vazby jsou flexibilní a které nikoliv. Facilitace vybavení Vědomé vybavování vzpomínek může být namáhavý kognitivní proces, který trvá vteřiny a někdy dokonce desítky vteřin (Conway & Loveday, 2010). Vybavování či přesněji rekonstruování data je často ještě namáha- vějším procesem, a proto se někteří lidé zdráhají do podobného úkolu vlo- žit potřebné úsilí. Přestože neexistuje žádná zázračná technika vedoucí k přesným od- hadům dat, výzkumníci toho mohou udělat mnoho ke zvýšení pravděpo- dobnosti, že jim lidé poskytnou ty nejlepší odhady, jichž jsou schopni. Jak bylo zmíněno výše, dobrá oboustranná motivace (u tazatele i re- spondenta) může zlepšit vybavení dat, protože respondenti využijí vhod- nějších strategií rekonstrukce a budou se více snažit datum rekonstruovat. Ani ta nejvyšší motivace však nemusí stačit, když respondenti čelí skuteč- ně obtížnému úkolu – a tím určování data jedinečných událostí někdy je. V literatuře se mi nepodařilo najít žádnou přehledovou studii mapu- jící poznatky o tom, co může tazatel udělat, aby byl úkol pro respondenty jednodušší a aby se zároveň dobrali k přesnějším odhadům data. Nicméně řadu postupů si lze vypůjčit z literatury obecně zaměřené na vybavování z paměti ze studií přesnosti datace či literatury popisující kalendářové techniky. Nejlepším způsobem, jak facilitovat vybavení (a také kontrolovat jeho validitu), je nalézt údaje či důkazy s objektivním datem (dokumenty, foto- grafie s daty, e-maily atd.). Proto je vhodné rozhovory provádět u respon- dentů doma nebo jim poskytnout určitý čas na kontrolu jejich odpovědí. To však není vždy možné (například z časových či finančních důvodů), a tazatelé se proto musí zaměřit na využití zbývajících možností. Pořadí, ve kterém jsou temporální otázky pokládány, by mělo pokud mož- no začínat u nedávnějších událostí. Důvodem je fakt, že časové určení ne- dávných událostí je obvykle lehčí a lidé mohou pořadí vedoucí ke starším

117 událostem lépe rekonstruovat, když budou postupovat směrem od nověj- ších ke starším událostem (Loftus & Fathi, 1985). Avšak při vybavování událostí, jež mají příčinnou souvislost (či příběhu, který je sledem na sebe navazujících událostí), může být vhodnější doptávat se nejdříve na nejstar- ší události a postupovat směrem k nedávným (Schwarz & Oyserman, 2001). S pořadím souvisí i další strategie, kdy je často užitečné si události, které potřebujeme časově zařadit, nejdříve seřadit podle sekvence, jak k nim docházelo, a teprve potom k událostem hledat datum. Důvodem je, že po- řadí událostí si lidé obvykle pamatují poměrně přesně, na rozdíl od data (Friedman, 2004). Tato procedura má ovšem i své nedostatky, protože po- kud je jeden z mezníků, podle kterého je událost časově zařazena, špatně datován, ovlivní to dataci i všech ostatních seřazených událostí. Zejména u nedávných událostí může pomoci jako pomůcka k vyba- vení i obyčejný kalendář. Více v podkapitole 8.5. Rozčlenění úkolu je také někdy používáno, především když lze úkol rozložit na menší, avšak stále smysluplné jednotky (Tourangeau, et al., 2000). Když se například tazatelé ptají na den v týdnu a přesné datum, je obvykle jednodušší se zeptat nejprve na den v týdnu a přesné datum re- konstruovat až následně. Rozložení by však nemělo narušit přirozenou strategii respondentů, jak na data přicházejí. Lze obecně doporučit začít s jednodušším úkolem, ale mělo by záležet zejména na preferencích re- spondenta. Vedení respondentů, jak efektivně rekonstruovat data za využití všech do- stupných časových informací, kontextuálních informací a heuristik. Taza- telé se mohou o respondentových strategiích rekonstrukce dozvědět na- příklad tak, že respondenta požádají, aby hovořil nahlas, nebo se budou po zodpovězení otázky dále vyptávat (například: jak jste k tomuto datu dospěl/a?) (Willis, 2005). Respondenti nemusí použít některé dostupné in- formace nebo mohou aplikovat nevhodnou heuristiku (viz kapitola 4.3). Například Niedźwieńska (2004) zjistila, že studenti, kteří navštěvovali in- tenzivní kurz autobiografické paměti, byli přesnější ve svých vzpomín- kách na teroristické útoky z 11. září než skupina studentů, jež kurz nena- vštěvovala.105 Více času na úkol může rovněž zlepšit přesnost datace. Sudman a Bradburn (1982) zmiňují, že pouhá délka dotazu může podpořit kom- plexnější vybavení (pokud je delší). Důvod je zřejmý: když mají respon- denti pocit, že mají dostatek času, a čas je tedy netlačí, mohou se pokusit vyhledat všechny relevantní informace a důkladněji data rekonstruovat. Krátká promluva před samotným rozhovorem o vzpomínkách ze sledovaného období může urychlit následné vybavení, protože paměť se bude nacházet v tzv. módu vybavování (retrieval mode), v němž se lidé ke vzpomínkám dostávají rychleji (Tulving, 2002). Van der Vaart a Glasnero- 105 Hodnota η2 se pohybovala od 0,01 do 0,02. Studenti si byli také méně jisti přes- ností svých odpovědí.

118 vá rovněž zmiňují, že „rozehřívací procedury“ mohou stimulovat následné vybavení (2011). Rekonstrukce kontextu události může pomoci u odhadů dat, u nichž je obtížnost úkolu vysoká (Friedman, 1993; Janssen, et al., 2006). Rekonstruo- vání kontextu je jednou z hlavních součástí kognitivního rozhovoru (cognitive interview), u nějž bylo zjištěno, že zvyšuje přesnost vybavování (Fisher & Geiselman, 2010). Nejen fakta má smysl dohledávat – rovněž emoce mohou být užitečné, protože bylo zjištěno, že některé vzpomínky jsou zá- vislé na kontextu (context-dependent) a připomenutí kontextu pomáhá vy- bavování těchto vzpomínek. Marianová a Neisser (2000) například zjistili, že dokonce i jazyk slov, která slouží jako nápovědy (word cues), může při- vodit vybavení odlišných vzpomínek. Slovní nápovědy v angličtině vedly u rusko-anglických bilingvních respondentů k 35 % ruských vzpomínek, zatímco ruské slovní nápovědy vedly k 64 % ruských vzpomínek. Opakované vybavování (multiple retrieval) může také zvýšit přesnost vybavení, protože lidé obvykle nad událostmi přemýšlí i po rozhovoru a navíc mohou nalézt důkazy, jež podporují jejich odpovědi nebo je zpřes- ňují (Fisher & Geiselman, 2010). Skupinové vybavování106 obecně zvyšuje přesnost. Důvod je opět zřej- mý – více osob si může pamatovat různé aspekty daných vzpomínek (ně- kteří dokonce i přesné datum), jež povedou k přesnějšímu vybavení a od- hadům dat (C. B. Harris, Paterson, & Kemp, 2008; Karns, Irvin, Suranic, & Rivardo, 2009). Cenou za tento typ vybavení však je, že může také dojít k chybám a lidé vybavující si události společně jsou často sebevědomější než jednotlivci, a to i tehdy, když neměli v odhadech pravdu (C. B. Harris, et al., 2008). Clark a Stephenson (1990) tento problém shrnují následovně: Sociální rozvzpomínání má své výhody i nevýhody, které je třeba zvážit. Pokud je požadována maximální přesnost s minimem hodnocení, bez ohledu na občasnou (avšak konzistentní) chybu, má spolupráce zřejmé výhody. Ale pokud je minimalizace chyby důležitější než úplnost výpo- vědí a hodnotící komentáře jsou tolerované, je výhodnější vybavování individuální. (s. 92) Elegantním řešením problémů způsobených skupinovým vybavová- ním může být provedení rozhovoru nejprve s jednotlivci samostatně a te- prve později s celou skupinou dvou či více lidí. To by mělo vést k lepším výsledkům, protože skupina si obvykle pamatuje méně než samotní čle- nové dohromady, ale zároveň více než každý jednotlivec samostatně (C. B. Harris, et al., 2008). Pokud známe nějaké informace o jednotlivcích, kterých se hodláme dotazovat z dokumentů či z předchozího sběru dat v longitudinálním vý- zkumu, lze použít tzv. vázané vybavování (bounded recall). Při tomto způso- 106 V angličtině bývá obvykle přeloženo jako „collaborative recall“. Někdy se také používá „group recall“ či „social recall“.

119 bu vybavování mají lidé k dispozici nějaké časové údaje, které jsou pře- dem vyplněné, a ty jim slouží jako nápovědy (Tourangeau, et al., 2000). Pokud jde o ověřené údaje z dokumentů, pak by mělo jít o naprosto přes- ně datované události. Pokud ovšem využijeme dat z předešlých rozhovorů (či vln sběru dat), je možné, že i tyto údaje jsou zkreslené. Přesto se však dá předpokládat, že dříve sebrané časové údaje jsou obvykle přesnější nežli později sebrané údaje, jelikož s postupem času zapomínáme a jsme obvykle méně přesní (viz kapitola 7.1).107 Určitou nevýhodou využívání neověřených předem vyplněných časových údajů může být, že pokud by- ly špatně datovány, mohou ovlivnit i respondenty, kteří by tentokrát volili přesnější datum než dříve. U longitudinálního výzkumu, stejně jako u každého jiného dotazová- ní, je co možná nejčasnější sběr dat poté, co proběhnou klíčové události, považován za přesnější než pozdější sběr (často i několik let poté) (Schwarz, 2007). Brzký sběr dat108 tak může sloužit jako „zlatý standard přesnosti“ při opakovaných rozhovorech, jak bylo zmíněno výše (Belli & Callegaro, 2009; Belli, et al., 2001). Veřejné události, především mezníkové události, jsou občas tazateli po- užity jako nápovědy pro vybavování (Gaskell, et al., 2000; Hoppin, Tolbert, Flagg, Blair, & Zahm, 1998). Důvodem je fakt, že mezníky, jako například 11. září 2001, často strukturují paměť, a mohou tak coby nápo- vědy zvýšit přesnost datace souvisejících událostí (Shum, 1998; viz také kapitola 4.3). Rozlišujeme tři skupiny veřejných mezníků: • Jednorázové veřejné události. Například Sametová revoluce, vstup do EU, rozpad Československa. • Opakující se veřejné události. Příkladem mohou být olympijské hry, bie- nále v Benátkách, mistrovství světa v hokeji. Většina těchto událostí se opakuje pravidelně každý rok či jednou za několik let. • Státní svátky, ostatní svátky, jiné významné dny a tradiční oslavy. Obvykle jde také o každoročně se opakující události, odehrávající se většinou ve stejné období (výjimkou jsou Velikonoce). • U některých veřejných mezníků znají jejich datum až na výjimky všichni lidé (například Vánoce, Nový rok, sv. Mikuláš). U jiných je ovšem vhodné sdělit respondentům také jejich datum (například Ve- likonoce se rok co rok odehrávají v jinou dobu či je potřeba sdělit da- tum u většiny jednorázových veřejných událostí nebo méně známých svátků). • Jednorázové veřejné události napomáhají při určení roku, především pokud se ptáme na události z delšího období v řádu mnoha let, pro- 107 Pokud respondenti dostanou zpětnou vazbu ohledně známých dat, nazývá se tento jev závislé dotazování (dependent interviewing nebo pre-loading při využití počíta- če) (Hoogendoorn, 2004). 108 V angličtině někdy bývá tento typ sběru dat označován jako „concurrent data col- lection“.

120 tože se v takovém období obvykle stane více událostí, jež mohou sloužit jako veřejné mezníky a mohou pomáhat vybavit si osobní události (Belli, et al., 2009; Glasner & Van der Vaart, 2009). Například ve Studii I a II jsem zjistil, že nejspíše žádná z veřejných událostí z let 2006 a 2007 by nemohla po pár letech sloužit jako temporální mezník pro většinu české populace, neboť mezi nimi nebyla žádná natolik významná událost, kterou by si všichni dobře pamatovali nebo by by- la velmi často asociována s osobními vzpomínkami. Nicméně některé veřejné mezníky by mohly napomoci lepší dataci u určitých specific- kých skupin lidí, například někteří věřící lidé měli smrt Jana Pavla II. spojenou s osobními událostmi. Ze Studie III vyplynulo, že minimálně dvě události by mohly dočasně sloužit jako temporální mezník. Jednalo se o mistrovství světa v hokeji (opakovaná veřejná událost) a královskou svatbu (jednorázová veřejná událost) (viz příloha 7). Obě události byly poměrně přesně datovány a čas- to je měli respondenti spojeny s nějakými osobními vzpomínkami. Pokud by tedy bylo například po půl roce poskytnuto přesné datum těchto dvou událostí, je velmi pravděpodobné, že by si mnoho lidí vzpomenulo, co v danou dobu dělali, a byli by schopni datovat přesněji některé asociované události. Dá se ovšem také očekávat, že po roce či delším období bude po- stupně slábnout schopnost těchto mezníků zvyšovat přesnost datace (mě- síce a dne), neboť lidé budou zapomínat propojení s těmito veřejnými udá- lostmi. To se bude týkat nejspíše více mistrovství světa v hokeji, protože se koná každoročně a lidem se často jednotlivá mistrovství začnou mezi se- bou plést. Většina opakovaných veřejných událostí se odehrává pravidelně v určitou část roku. Proto mohou pomáhat upřesnit měsíc a den. Události, které se opakují v delších intervalech, mohou pomoci datovat i rok (člověk si může například vzpomenout, že se určitá událost odehrávala, když byla olympiáda v Naganu). Státní svátky, ostatní svátky, jiné významné dny a tradiční oslavy působí na přesnost datace podobně jako opakované veřejné události. Obvykle pomáhají s určením přesného dne či období a nepomáhají vůbec s určením roku, neboť se rok co rok opakují. Dalo by se očekávat, že pro lidi žijící na vesnicích a dodržující mnoho tradic bude určení měsíce u většiny událostí jednodušší než pro lidi z města, pro něž jsou jednotlivé dny a měsíce od sebe hůře odlišitelné a mají i menší možnosti pozorovat změny v přírodě. Českým tradicím se věnuje ve výborné knize Český rok Václav Vokolek (2011, s. 9), který povzbudivě píše, že „český rok je, byl – a doufejme i bu- de – pro Čechy jedinou jistotou. Cyklické vnímání času, které nejen naši předkové považovali za normální, je dlouhá léta ujišťovalo, že Nový rok nastane. Vždy a za všech okolností. Před Bílou horou jako po Mnichově. Před příchodem Čechů jako po jejich příchodu. Prostě Nový rok nastal, i když to mnohdy nikdo nečekal…“

121 Hezkou ukázku nabízí také Hodkinson (2011, s. 302), popisující ty- pický anglický rok před reformací, při jejímž čtení mne napadá, zdali by nebylo vhodné čas trošku vrátit či znovu obnovit tradice (naše svátky pro- bíhaly také více dní než dnes): Až do časů reformace představovala Anglie jeden velký nekončící večí- rek. Bylo tady opravdu veselo. Ronald Hutton, autor znamenité knihy s názvem Vzestup a pád veselé Anglie, píše o celoročních slavnostech vese- lých Angličanů. Například Vánoce trvaly celých dvanáct dnů a v této době bylo zakázáno vykonávat jakoukoli práci. Zanedlouho poté, už 2. února, následoval svátek zvaný Hromnice a hned nato, 14. února, oslavy dne svatého Valentýna. Pak nadešel masopust, který začínal sedmou neděli před Velikonocemi a trval celé tři dny. Velikonoce trvaly celých deset dnů, až do slavnosti zvané Hocktide. Potom zbyl čas na tro- chu té práce, ale už 23. dubna nastal den svatého Jiří, další den volna. O týden později nadešel samozřejmě 1. máj, který ohlašoval dva měsíce slavností a sexu v lesích. Hned potom přišel 24. červen, svatojánská noc, a slavnost Božího těla. Potom 28. června svatopetrská noc, následovaná 1. srpna slavností Lammas, která otvírala sezónu letních trhů a dožínko- vých hostin. V listopadu se slavil den svatého Martina, po něm adventní půst, no a pak už přišly znovu Vánoce. Využití veřejných mezníků jako pomůcek při vybavování však má i určitá omezení. Lidé musí znát přesné datum, pokud přesné datum není poskytnuto. Zadruhé, mezníky musí být pro respondenty relevantní, pro- tože tím se zvyšuje pravděpodobnost, že budou časově souviset s dalšími událostmi, které tazatele zajímají (Van der Vaart & Glasner, 2007b, 2011). Proto je třeba mezníky specificky vybírat pro cílovou skupinu lidí. Zatřetí, některé cyklické temporální mezníky jako Nový rok či Štědrý den nemusí být tak efektivní,109 protože lidé s nimi „pracují“ zcela běžně i bez toho, že by je tazatelé zmiňovali. Na druhou stranu méně zřejmé cyk- lické (často sezónní) časové mezníky, jako jsou Velikonoce (kde není pevné datum), Mezinárodní den žen (datum je pevné, ale lidé jej mohou zapo- menout) atd., mohou být dobrými pomůckami při vybavování správného měsíce. Začtvrté, v běžných letech se obvykle nestane mnoho událostí, které by mohly být považovány za temporální mezníky pomáhající určit rok. Ve většině let se tak významné události jako Sametová revoluce v Československu či zářijové útoky v USA nestávají, a proto lze jen stěží nalézt události, které by mohly být temporálním mezníkem pro více lidí. V případě, že se ptáme lidí se specifickými zájmy (například o sport či po- litiku), můžeme vybrat veřejné události související s tímto zájmem (viz kapitola 6.6). 109 Jak ovšem ukazuje studie Loftusové a Marburgera (1983), Nový rok překvapivě v jejich studii fungoval.

122 Kvůli časté neefektivitě veřejných mezníků někteří autoři upřednost- ňují použití osobních mezníků (personal landmarks), které formulují samotní respondenti (ty jsou často součástí kalendárií – viz dále). Podle Van der Vaarta a Glasnerové (2007b) jako mezníky obvykle nejlépe fungují událos- ti, které jsou důležité, souvisejí s tématem cílové události a jde o osobní událost, kterou si volně vybaví samotní respondenti. Osobní události coby mezníky však skýtají nebezpečí, že jejich datum může být zkresleno a ná- sledně mohou být také systematicky zkresleny všechny odhady dat souvi- sející s tímto mezníkem (Shum, 1998; Van der Vaart & Glasner, 2011). Jak uvádějí výsledky Studie II a III, toto riziko není malé (viz kapitola 8.5). Mluvení nahlas (talk aloud) může rovněž zlepšit vybavení, protože lidé se mohou více snažit, když tazatel slyší, jak si datum pokoušejí vybavit. To však nemusí fungovat u všech lidí, protože někteří lidé mohou u přemýš- lení upřednostňovat ticho a mluvení nahlas je může rušit. V těchto přípa- dech může být vhodnější doptat se na to, jak na datum přišli, až po po- skytnutí odpovědi (tzv. „probing“). U delších rozhovorů mohou obě pro- cedury zvyšovat kognitivní zátěž – zejména pak u lidí, kteří běžně o svých myšlenkách moc nemluví (Willis, 2005). Podle mých zkušeností ze Studie II a III většina lidí přirozeně upřednostňuje alespoň občasné mluvení při da- taci, nicméně pokud jde o velmi těžký úkol a chtějí se opravdu zamyslet, obvykle se na chvíli odmlčí či říkají „hm“ apod., čímž prodlužují chvíli, aby jim tazatel neskočil do myšlení. Pomůcky při vybavení nemusí pomáhat všem lidem stejně. Existují například určité indicie, že ženy mohou disponovat lepší schopností vy- užít pomůcek, jako jsou kalendáře či mnemotechniky (Baddeley, 1999; J. E. Harris, 1980; Reimer & Matthes, 2007). Podle Radovana Šikla (2011)110 mů- že být důvodem skutečnost, že ženy jsou v reálném životě zvyklé používat různé pomůcky pro vybavení, emotikony, zápisníky, mnemotechnické pomůcky, a tak mohou být s kalendáři obeznámenější. Jedná se však pou- ze o hypotézu, která je ovšem podpořena určitými nepřímými důkazy. Skowronski et al. (1994) například zjistili, že ženy jsou v rodinách častěji „strážkyněmi kalendáře“, a mají tak lepší přehled o narozeninách a vý- znamných rodinných akcích. Tabatabaei a Hejazi (2011) zase zjistili, že že- ny používají mnemotechnické pomůcky častěji a lépe než muži. Možná proto také muži častěji spoléhají na své ženy, což v konečném důsledku vede k tomu, že svoji paměť tolik neprocvičují a jejich paměť se stává ještě horší, než by musela být (Auriat, 1993; viz také kapitola 6.2 či případová studie 9.3). 8.5 Kalendária Kalendária (calendar instruments) zahrnují řadu nápovědí pro vybavení, zmíněných výše (v podkapitole „facilitace vybavení“), do jedné techniky. 110 R. Š. pracuje v Psychologickém ústavu Akademie věd České republiky v Brně. Osobní komunikace; 15. prosince 2011.

123 Tyto nástroje vznikly z praktické potřeby tazatelů, kteří zjistili, že pokud se ptají na časový aspekt více událostí z určitého období, tak lidem pomá- há, pokud mají možnost si události seřadit a vidět je na časové ose či ka- lendáři. Existuje mnoho variací těchto nástrojů, které se liší jak názvy, tak designem.111 Nicméně většina důležitých prvků je obvykle podobná (Glasner & Van der Vaart, 2009): • Grafické znázornění událostí na časové ose, která je rozdělena podle zvo- lených časových jednotek (obvykle kalendářní jednotky či jiné jed- notky sdílené konkrétními respondenty). • Zahrnutí nápovědí, jako jsou například mezníky (osobní nebo veřejné) či vázané vybavování (tzn., že kalendárium je například částečně před- vyplněno známými údaji). • Jedna či více tematických os (obvykle řádky), reprezentující oblasti, kte- ré tazatele zajímají (cílové události) či mají sloužit jako nápovědy. Základem kalendária, které je obvykle připraveno před rozhovorem, je list papíru (či dokument na počítačové obrazovce), rozdělený do řádků a sloupců jako běžný nástěnný kalendář. Sloupce znázorňují vybrané ka- lendářní jednotky – na obrázku 8.2 jsou jimi měsíce. Zvolenými jednotka- mi však mohou být také roky, týdny, dny v týdnu, hodiny nebo i jiné jed- notky – například třetiny měsíce či nekalendářní jednotky (Axinn, et al., 1997; Belli, et al., 2001).112 V kalendáriu na obrázku 8.2 jsou předvyplněny některé veřejné mez- níky z daného období (o výběru vhodných temporálních mezníků viz předchozí podkapitola).113 Než začne respondent odpovídat na otázky, které zajímají tazatele (například zdravotní události – viz níže), obvykle je požádán, aby vyplnil události v několika základních oblastech, které pak slouží jako nápovědy k vybavení či upřesnění datace cílových událostí (nebo mohou být zároveň i cílovými událostmi, které zajímají tazatele). Počet a zaměření těchto základních oblastí se může lišit, nicméně obvykle jde o ty nejdůležitější a měly by ideálně co nejvíce souviset s cílovou oblas- tí. Na obrázku 8.2 jde o věk, bydliště a události týkající se práce (studia) a vzta- hů. 111 Další termíny pro označení podobných nástrojů jsou například: event history ca- lendar (kalendárium historie událostí) (Belli, 1998); life events calendar (kalendárium život- ních událostí) (Roberts & Horney, 2010); life history calendar (kalendárium životní histo- rie); time-line nebo timeline (časová osa) (Van der Vaart, 2004; Van der Vaart & Glasner, 2007a); illustrated life history (ilustrovaná životní historie) (Balán, Browning, Jelin, & Litzler, 1969). Více termínů a v jakém prostředí bývají použity in Belli a Cal- legaro (2009) či Glasnerová a Vaart (2009). 112 Časové jednotky musí vyhovovat cílům tazatelů. Více podrobností o výběru jed- notek lze nalézt výše v kapitole 8.2. 113 Pokud respondent zmíní nějakou asociaci osobní události s veřejnou, je možné tento veřejný mezník na internetu dohledat a doplnit mezi veřejné mezníky z daného období.

124 Obrázek 8.2 Příklad kalendária (řádky a sloupce kráceny) LEDEN 2007 ÚNOR 2007 BŘEZEN 2007 ... Veřejné mezníky Bulharsko a Rumunsko se připojilo k EU (1); hurikán Kyrill (18–19). školní prázdniny svatý Valentýn (12) Mezinárodní den žen (8) Věk 28 .................................... .................................... Bydliště Dvořákova, Olomouc .................................... .................................... Práce Studium nezaměstnaný .................................... hledání práce, výběrová řízení .................................... slíbená práce na univerzitě Vztahy ženatý s Janou (svatba 12/06) .................................... .................................... Osobní mezníky výlet do Rychleb návštěva přátel líbánky v Barceloně večírek fotky z Barcelony Zdraví promrznutí v Rychlebách týden nemoc Kouření nekouřil jsem začal jsem opět kouřit .................................... ... Pokud kalendárium pokrývá pouze krátké období, je možné některé z těchto řádků vynechat (například věk či bydliště) a ptát se pouze na vý- znamné události (změny) v těchto oblastech (například narozeniny, stěho- vání). Tyto významné události pak mohou být uvedeny v řádku osobní mezníky spolu s dalšími mezníky, které si respondent vybaví (tak jsem to dělal ve Studii II a III). Zejména u osobních mezníků je třeba upozorňovat na to, aby šlo opravdu o události dobře zapamatované, kde respondenti znají přesné datum. Je také možné si zapsat například tečku u událostí, kde si respondent není jistý, do kterého měsíce událost zařadit (aby re- spondent i tazatel věděli, že není možné se na danou událost a její časové zařazení spolehnout). Pokud se tazatelé následně ptají na události z určité velmi specifické oblasti, doporučuje se požádat respondenty, ať si vybavují

125 osobní mezníky ze souvisejících oblastí, neboť se tak zvyšuje šance, že mezníky budou asociovány s cílovými událostmi (Glasner, et al., in print). Ostatní řádky se obvykle týkají oblasti zájmu tazatelů. V případu z obrázku 8.2 se cílové události týkají zdraví a kouření. Tazatel se pak mů- že ptát s využitím ostatních již zapsaných událostí, například: „Byl jste nemocný někdy mezi výletem do Rychleb a večírkem nad fotkami z Barcelony?“ nebo pokud se dozví, že někdy v průběhu daného období začal respondent znovu kouřit, tak se může doptat: „Kouřil jste už během Vašich líbánek v Barceloně?“ Někdy jsou odpovědi z cílových oblastí zapisovány přímo do kalen- dária, což je výhodné, neboť respondenti vidí všechny události pohroma- dě. Jindy však může být vhodné odpovědi zapisovat jinam – například pokud by bylo událostí příliš mnoho nebo je potřeba zapsat i jiné informa- ce o události. Pak může kalendárium sloužit pouze jako pomůcka při vy- bavování. Obvyklý postup při dotazování je takový, že nejprve respondenta in- formujeme o prvcích kalendáře a o tom, jak jej lze používat. Poté respon- dent vyplní základní oblasti (věk, bydliště atd.) a následuje zapisování osobních temporálních mezníků, na které si respondent vzpomene. Až je vše hotovo, začíná samotný rozhovor o cílových událostech, které tazatele zajímají. V příkladu na obrázku 8.2 kalendárium začíná lednem 2007 a ta- zatele zajímaly události týkající se zdraví a kouření. Interview za pomoci kalendária by mělo zlepšit autobiografickou paměť díky pomoci paralelních, sekvenčních a shora-dolů nápovědí (Belli, 1998). Paralelní nápovědy popisují pomoc jedné tematické oblasti u druhé. Například fiktivní respondent z obrázku 8.2 si pamatuje, že byl na líbán- kách v Barceloně (mezník). Veřejný mezník tento závěr podporuje, protože mu připomíná, že slavil sv. Valentýna ve Španělsku, a ne v ČR. Mezník „líbánky“ souvisí s hledáním zaměstnání a několika výběrovými řízeními, jež absolvoval krátce před odjezdem do Barcelony. Hledání zaměstnání souvisí s oblastí zdraví, protože si pamatuje, že se právě uzdravoval v do- bě pracovních pohovorů a také nemoc souvisela s výletem do Rychleb, kde se nachladil. Události stejného tématu (zde stejné oblasti) poskytují jedna druhé sekvenční nápovědy. Respondent si pamatuje, že nejdříve byl nezaměstnaný >>> následně hledal práci >>> zúčastnil se výběrových řízení >>> a pak se dozvěděl, že získal práci. Sekvence událostí je mu tedy jasná a úkolem by- lo události správně zahrnout do daných měsíců, k čemuž mohou zase po- sloužit paralelní nápovědy (například to, že se o nové práci dozvěděl po návratu z Barcelony). Posledním typem nápověd jsou nápovědy shora-dolů. Každá událost je součástí nějaké dlouhé události či životního období (viz kapitola 4.1). Respon- dent si může například pamatovat, že začal opět kouřit v období, kdy byl nezaměstnaný, protože se mu dlouho nedařilo sehnat práci, s čím také souvisí začátek kouření, jelikož z toho byl nervózní. Začátek kouření je tak

126 vlastně jedna z mnoha epizod, která spadá do životního období „neza- městnaný“. Rozhovor za pomoci kalendária nemusí vést pouze k přesnější dataci. Udává se také, že si respondenti častěji uvědomí, zdali určitá událost spa- dá do daného období či nikoliv; přesněji odhadují délku událostí; přesněji udávají četnosti událostí za dané období (u opakovaných událostí); je vyš- ší pravděpodobnost, že bude odhalena určitá nekonzistence – například, že se určité události nemohly odehrát ve stejný měsíc; respondenti se musí s kalendáriem obvykle více snažit, protože musí událost zařadit do „sítě“ jiných událostí, a nemohou proto jen tak „plácnout“ nějaké datum; re- spondenti bývají obvykle spokojenější, pokud datují s kalendáriem, proto- že jim to připadá jednodušší (Balán, et al., 1969; Belli & Callegaro, 2009; Sobell, Sobell, Leo, & Cancilla, 1988; Van der Vaart & Glasner, 2007a; Yu et al., 2004). Všechny výše uvedené výhody nemusí platit za každých podmínek. Pokud se například tazatelé ptají na příliš lehké otázky, tak je celkem jed- no, jakou formou se na to zeptají (například: „Kdy jste se ženil?“). Naopak u příliš těžkých otázek to může být také jedno, neboť je velká pravděpo- dobnost, že člověk danou událost úplně zapomněl či nebude schopen da- tum rekonstruovat ani za pomoci kalendária. Přes velký boom kalendárií v mnoha oblastech také stále existují i určité pochybnosti, zdali kalendária zvyšují kvalitu výpovědí za všech podmínek (více v dalších částech této kapitoly). Možnosti zahrnutí kalendária do interview Existuje mnoho způsobů, jak může být kalendárium při dotazování použi- to. Hlavní možnosti jsou uvedeny v tabulce 8.1. Tabulka 8.1 Možnosti, jak do dotazování zahrnout kalendárium Médium tužka-papír elektronické kombinace Administrace respondent tazatel kombinace Mód dotazování os. rozhovor telefon online; e-mail poštou skupinově Viditelnost respondent tazatel oba Funkce vizuální pomůcka sběr dat & vizuální pomůcka Flexibilita interview strukturované polostrukturované nestrukturované mixované Většina kalendárií je v papírové podobě (Belli & Callegaro, 2009). Toto médium má výhodu, že není nijak limitováno velikostí obrazovky počítače a lidé si mohou natištěné kalendárium držet v ruce a natáčet si ho podle aktuálních potřeb. Jediným limitem je, aby bylo kalendárium stále ještě přehledné. Podle mých zkušeností formát kalendária větší než A2 už pře- stává být přehledný a také se nemusí vlézt na menší stůl. Papírové mé- dium má také výhodu, že „netahá oči“, což může být příjemné, pokud rozhovor trvá déle. Také se dá ukazovat prstem na různé události, což ně-

127 kterým lidem pomáhá, a do kalendária se dají vepisovat tužkou různé po- známky. Kalendárium v elektronické podobě se v dnešní době používá stále častěji. Výhodou je, že informace vepsané do kalendária se nemusí přepisovat, a pokud je kalendárium součástí specializovaného softwaru, může soft- ware sám provádět různé kontroly (někdy jsou například známy nějaké údaje z minulého dotazování a software upozorní, že nová odpověď se liší od původní odpovědi), nabízet tazatelům vhodné nesugestivní fráze jak podpořit respondenty ve vybavování apod. (Belli & Callegaro, 2009; Callegaro et al., 2005; Reimer & Matthes, 2007). Komplikovaná kalendária s různými vestavěnými kontrolami jsou vhodná spíše pro velká šetření, která se opakují (například panelové studie), protože může být náročnější trénink tazatelů a také to může být drahé (Belli, et al., 2007; Glasner, 2011). Pro menší studie či použití v běžné praxi s jedním člověkem obvykle stačí kalendárium v papírové podobě či ve formě obyčejné či vylepšené tabulky v Excelu. Další možností je využít kalendária v papírové podobě (kam zapisuje respondent), ale informace do něj zapsané rovnou v průběhu rozhovoru přepisovat do elektronické podoby. Tento přístup jsem použil ve Studii II a III (při přepisování je vhodné údaje nahlas opakovat – aby dotazovaný mohl údaj případně opravit). Pokud se jedná o citlivé téma – například konzumace alkoholu, vý- skyt domácího násilí –, dobrým řešením může být kalendárium, které si vyplňuje sám respondent (Martyn, 2009). Ve většině případů to však není vhodné, neboť se lidé obvykle tolik nesnaží. Glasnerová (2011)114 se do- konce pokusila vytvořit kalendárium, které si respondenti vyplňují ano- nymně a online a přitom je také jednoduché k použití. Její studie naznačuje, že existuje určitý potenciál i v tomto módu (například vizualizace událostí v kalendáři byla užitečná), ale například požadavek, aby si respondenti do kalendária zapsali osobní mezníky, vedl ke zvýšenému procentu předčas- ného ukončení studie. Temporální data se obvykle sbírají pomocí osobního rozhovoru či tele- fonního rozhovoru a stále více také online. Nicméně jelikož je datování udá- lostí obtížné, zdá se, že online dotazování zatím vede k nejméně kvalitním výsledkům – patrně v důsledku menší motivace věnovat se něčemu tak náročnému po delší čas. Interview po telefonu má nevýhodu, že respon- dent nemůže využít kalendárium jako vizuální pomůcku.115 Tento typ in- terview obvykle také vede k horším výsledkům v porovnání s osobním rozhovorem (Aquilino & Lo Sciuto, 1990). 114 Glasnerová neznala přesná data událostí, což limituje její závěry o efektivitě ka- lendária. 115 V dnešní době to již není technicky nemožné. I běžné programy, jako je Skype, umožňují sdílet obrazovku, na které je kalendárium. Je také možné instruovat re- spondenta, ať si doma kalendárium paralelně vyplňuje.

128 Je ideální, aby kalendárium viděl jak tazatel, tak dotazovaný, neboť je tak možné docílit maximálního užitku z kalendária (Van der Vaart & Glasner, 2007a). Kalendárium může fungovat jako vizuální pomůcka, kam se zapíší na- příklad osobní mezníky a dále již se nic nezapisuje (Van der Vaart & Glasner, 2007a) či jako nástroj sběru dat a vizuální pomůcka zároveň (Belli, et al., 2007). Často se také používá i kombinace – část dat je zapisována přímo do kalendária (data) a další dotazy (na jiné aspekty vzpomínek) se zapisují jinam. Interview může být flexibilní (nestrukturované), polostrukturované či plně strukturované (Robson, 2002). Většina interview bývá polostrukturo- vaných (například Belli, et al., 2001), ale je možné se setkat i s plně struktu- rovaným interview (Van der Vaart & Glasner, 2007a), plně flexibilním in- terview (D. A. Harris & Parisi, 2007) či smíšeným interview (Yount & Gittelsohn, 2008). Jelikož je odpovídání na otázky typu „kdy“ obtížné, je ideální, pokud je interview alespoň částečně flexibilní, protože je vhodné ho maximálně přizpůsobit jednotlivým respondentům. Flexibilnější inter- view také umožňuje vybudování lepšího vztahu s respondenty (Belli & Callegaro, 2009) a zkušenosti výzkumníků poukazují na to, že se v tomto módu efektivněji redukuje tendence respondentů nabízet první alespoň trošku vhodnou odpověď (tzn. satisficing) (Krosnick, 1991). Více strukturovaná interview zase nabízejí větší možnosti standardizace celého postupu, což snižuje potencionální zkreslení způsobené tazateli. Ať už jde o jakýkoliv typ interview, tazatelé by měli mít dobrý tré- nink, jak motivovat respondenty a jaké nápovědy je vhodné nabízet, neboť nevhodné reakce tazatelů mohou způsobit zkreslení výpovědí (Dijkstra, et al., 2009; Van der Vaart, 2004). Vliv kalendária na přesnost datace starších událostí Nejvýznamnějším faktem týkajícím se kvality retrospektivních výpovědí v této studii je, že se mění v závislosti na tom, která proměnná je měře- na, než jestli je použito při dotazování kalendárium či klasické dotazo- vání. (Belli, et al., 2007, s. 617) Studií, které nějakým způsobem ověřují vliv kalendária na výpovědi, je re- lativně mnoho. Problémem ovšem je, že většina studií neporovnává inter- view za pomoci kalendária s jiným typem interview nebo výzkumníci ne- měli možnost ověřit správnost data.116 Obojí značně limituje možnosti ge- 116 Mnoho studií neporovnává přesnost odhadů data s objektivním (přesným) zdro- jem data (například Engel, Keifer, & Zahm, 2001; Glasner, 2011; Goldman, Moreno, & Westoff, 1989). Jiné studie poměřují přesné datum s odhadem, ale zase jim chybí porovnání interview s kalendáriem s jiným způsobem dotazování, což limituje ge- neralizace o výhodách použití tohoto nástroje (například Hoppin, et al., 1998; Rosenberg et al., 1983).

129 neralizace výsledků těchto studií, a proto se jimi nebudu dále zabývat (více například v přehledových studiích Belli & Callegaro, 2009; Glasner, 2011; Glasner & Van der Vaart, 2009). Pokud je mi známo, do doby vydání této knihy byly provedeny pou- ze čtyři studie, které porovnávaly dva typy interview a v nichž měli vý- zkumníci alespoň částečnou možnost ověřit přesnost výpovědí (Belli, et al., 2004; Belli, et al., 2001; Belli, et al., 2007; Van der Vaart, 1996, 2004; Van der Vaart & Glasner, 2007a).117 Tyto studie našly mírný pozitivní vliv ka- lendária na přesnost datace mnoha typů událostí, popřípadě neutrální vliv. Pozitivní vliv se projevil zejména u událostí, které byly k dataci ob- tížnější, což není překvapivé, neboť u velmi lehkých otázek se dá předpo- kládat, že se neprojeví rozdílný způsob dotazování. Respondenti také udávali větší spokojenost s dotazováním, pokud měli možnost používat kalendárium, a pomoc kalendária při dataci. Určitým problémem všech studií je, že porovnávají interview za po- moci kalendária s klasickým interview, kde tazatel položí otázku a bez ja- kékoliv aktivity čeká na odpověď. V takových případech by bylo překva- pivé, kdyby se nenašel vůbec žádný rozdíl v kvalitě odpovědí a také v přesnosti datace, neboť v jedné podmínce se výzkumník snaží pomoci a v druhé nedělá „nic“. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl, že ve Studii II budu porovnávat in- terview s kalendáriem oproti interview bez kalendária, přičemž se budu snažit, aby obě interview maximálně respondentům pomáhala a jediným rozdílem byla přítomnost kalendária (zadání kalendária a ukázka kalen- dária viz příloha 6). V obou typech interview se proto tazatelé snažili po- skytovat celou paletu nápověd zmíněných výše – například paralelní, sek- venční a shora-dolů nápovědy; respondenti měli dostatek času na odpo- věď; tazatelé se snažili maximálně podporovat motivaci respondentů. Dal- ší odlišností bylo, že lidé datovali osobně relevantní události, které vybrali jejich partneři. Dalo by se totiž očekávat, že u těchto událostí by mělo ka- lendárium pomáhat více, neboť tyto události jsou mezi sebou více propo- jeny a vizualizace v rámci kalendária by mohla propojení ještě podpořit, a zvýšit tak celkovou přesnost datace. Na druhou stranu je také možné, že tyto události jsou mezi sebou propojeny přirozeně a kalendárium už ne- přinese tak velký rozdíl. Výsledky Studie II neprokázaly žádný rozdíl mezi oběma skupinami a zdá se tedy, že oba typy dotazování vedly k přibližně stejné přesnosti datace.118 Nenalezení rozdílu se dá interpretovat několika způsoby. Buď kalendárium opravdu nezvyšuje přesnost datace u osobních událostí, ane- bo mohl mít vliv i některý z limitů studie. Studie se zúčastnilo 40 respon- dentů a ve skupině KAL (skupina datující s pomocí kalendária) se nepoda- 117 Více článků se vztahuje ke stejné studii. Pouze studie Van der Vaarta a Glasnero- vé porovnávala odhadnuté datum s datem z evidence. Ostatní studie považovaly za přesné to datum, jež získaly v předchozích letech od stejných respondentů (tato data ovšem mohla být částečně také zkreslená). 118 z(853) = −0,96; p = 0,34; r = 0,03.

130 řilo docílit vyrovnaného počtu žen a mužů (7/12). Jak bylo uvedeno v kapitole 6.2, ženy byly v této studii o něco přesnější než muži, a nedosta- tek žen ve skupině KAL tak mohl o něco snížit celkovou přesnost datace této skupiny.119 Dalším důvodem mohlo být také, že některé temporální mezníky, u kterých se dala ověřit přesnost datace, byly chybně datovány. Celkem šlo o 32,1 % (n = 34) temporálních mezníků.120 Chybně datovaný mezník mohl ovlivnit přesnost datace souvisejících událostí. To je ostatně názorně vidět i v případových studiích (zejména ve studii 9.2). Dalo by se jistě ar- gumentovat, že mezníky budou ovlivňovat přesnost datace i ve skupině bez-KAL, nicméně vzhledem k tomu, že propojení mezi mezníky a dalšími událostmi nebylo v této skupině tak jednoduché (otázky byly uvedeny na jedné stránce A4, kam se zapisovalo i datum), patrně měly špatně uvedené mezníky v této skupině vliv na méně událostí. Pozitivní efekt mezníků se tak mohl vynulovat s negativními efekty. Tyto výsledky naznačují, že ačkoliv se kalendárium jeví být slibným nástrojem, je potřeba ještě dalšího výzkumu k zjištění, jak přesně tento ná- stroj používat, aby vedl k co nejpřesnějším odpovědím. Jednou z možností je respondenty instruovat, ať si zapisují pouze temporální mezníky, kde si jsou stoprocentně jisti správností datace. Nicméně, jak bylo uvedeno v ka- pitole 7.8, ani tato instrukce respondentům plně nezabrání uvádět tempo- rální mezníky (rovněž u událostí, kde lidé „přísahali u soudu“, se často pletli), které jsou nepřesně datovány a u kterých pak hrozí, že strhnou da- taci jiných souvisejících událostí. Vliv kalendária na přesnost datace nedávných událostí Žádná z výše uvedených studií se nezabývala nedávnými událostmi. Dá se však očekávat, že v nedávném období, kde je časovou jednotkou den, bude mít kalendárium větší vliv na přesnost datace. Důvodem je, že si lidé často pamatují den v týdnu či část měsíce (například že se událost stala za- čátkem měsíce) a podle toho si mohou dohledat přesné datum (viz kapito- la 4). Gibbons a Thompson (2001) provedli experimentální studii, kde lidé datovali události staré 1 týden až 8 týdnů (či 14 týdnů). V jedné podmínce datovali respondenti bez kalendáře a v druhé za pomoci obyčejného ka- lendáře, kde byly vyznačeny dny v měsíci a dny v týdnu. Autoři zjistili, že respondenti, kteří mohli používat kalendář, byli výrazně přesnější jak 119 Pokud byla analýza provedena pro muže a ženy zvlášť, tak mužům kalendárium vůbec nepomáhalo (některé dokonce i pletlo), zatímco ženám mírně pomáhalo a by- ly ve skupině KAL lepší. Nicméně vzhledem k počtu žen v této skupině může jít o prostou náhodu. Pokud byly analyzovány pouze události, kde bylo datum rekon- struované, kalendárium opět pomáhalo pouze ženám. 120 Velikost chyby byla nejčastěji 1 měsíc (n = 16), ale objevily se i roční a větší chyby. Další chyby byly 4× dvouměsíční chyba; 2× tříměsíční chyba; 3× jedenáctiměsíční chyba; 7× dvanáctiměsíční chyba; a 2× třináctiměsíční chyba.

131 v určení přesného dne, tak v určení dne v týdnu (zejména pokud bylo po- užito delší období dlouhé 14 týdnů). Z tohoto důvodu měli respondenti ve Studii III ve skupině s kalen- dáriem k dispozici malý kapesní kalendář a také kalendárium a ve skupi- ně bez-KAL pouze malý kapesní kalendář (viz příloha 7; obě pomůcky měly vyznačeny Velikonoce a 1. a 8. květen).121 Důvodem byl také fakt, že málokdo by odhadoval datum událostí starších 14 dní bez toho, aby se podíval alespoň do malého kalendáře v mobilu. Výsledky Studie III shrnuje graf 8.1, kde jsou hodnoty rozděleny pro muže a ženy. I v této studii bylo o něco méně žen (35/42), nicméně zastou- pení v obou experimentálních podmínkách bylo vyvážené. Ani v této stu- dii se neprokázal vliv kalendária na přesnost datace.122 Jak je vidět v grafu 8.1, ženy jsou obecně přesnější, ať již datují s pomocí kalendária či bez něj. Pouze u týdenní chyby se zdá, že kalendárium o něco zvyšovalo četnost této chyby u žen, nicméně tento rozdíl není signifikantní. Nenalezení rozdílu mezi oběma podmínkami již nemůže být vysvět- leno rozdílným zastoupením žen a mužů jako ve Studii II. Druhé vysvětle- ní – a sice vliv zkreslených temporálních mezníků – platí ovšem i zde, ne- boť 9 mezníků z celkového počtu 63, kde jsem mohl ověřit správné datum, bylo datováno nepřesně.123 Provedl jsem i mnoho jiných analýz v obou studiích, nicméně další vysvětlení se mi nepodařilo nalézt.124 121 Téměř všichni respondenti uvedli, že pro ně bylo vyznačení Velikonoc užitečným temporálním mezníkem. Ostatní dva svátky byly zmíněny zřídka. 122 z(1560) = −0,70; p = 0,48; r = 0,02. 123 Chyba datace byla: 3× 1 den; 1× 2 dny; 2× 6 dní; a 3× 7 dní. 124 Například počet událostí v obou podmínkách byl podobný, stejně jako typ udá- lostí.

132 Poznámka: Chyby datace větší jak 21 dní nejsou v grafu prezentovány. Celkem šlo o 116 událostí (z celkového počtu 1 212 událostí, kde bylo datum rekonstruováno). Graf obsahuje pouze události, u kterých respondenti datum rekonstruovali, neboť pokud věděli datum rov- nou, tak se nemohl projevit efekt kalendária. Potenciální problémy spojené s použitím kalendária Využití kalendária s sebou může někdy přinést i určité problémy. Glasne- rová (2011) například zmiňuje, že kalendárium může prodlužovat délku rozhovoru a přípravy na rozhovor, sběr dat může být dražší, je třeba více školit tazatele a někdy může dojít i ke snížení kvality odpovědí. Většina studií nalezla určité navýšení času interview při použití kalen- dária (v porovnání s rozhovory, kde se tazatelé ptali bez dalších pomů- cek). Procento nárůstu času se pohybovalo od přibližně 10 % (Belli, et al., 2007; Van der Vaart, 1996) až k dvojnásobné délce rozhovoru (Engel, et al., 2001). Já jsem ve svých studiích zaznamenal také mírný nárůst délky in- terview, nicméně délka interview souvisela mnohem více s člověkem, kte- rý datoval události (někomu trvalo odpovídání na otázky mnohem déle, nezávisle na způsobu dotazování). Kalendárium musí být také předem připraveno, což může být časově náročný a někdy i drahý proces (Belli, et al., 2007; Reimer & Matthes, 2007). Na druhou stranu jednoduchá papírová kalendária lze připravit rychle, bez velké námahy a dodatečných nákladů. Z tohoto důvodu jsem ve Studii II a III používal právě takové kalendárium. Zahrnutí kalendária do interview také klade větší nárok na trénink tazatelů (Belli, et al., 2004). Dijkstra et al. (2009) připomínají, že správný 30 40 50 60 70 80 90 100 0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 101112131415161718192021 Kumulativníčetnostchybdatacev% Chyba datace ve dnech Graf 8.1 Procento chyb v obou experimentálních podmínkách bez-KAL ♂ bez-KAL ♀ KAL ♂ KAL ♀

133 trénink by měl zahrnovat naučení manuálu (včetně všech typů nápověd a nesugestivních pobídek), hraní rolí, nácvik rozhovoru s reálným respon- dentem, krátký opakovací trénink po určité době a monitorování během práce v terénu. Přestože kalendárium obvykle nesnižuje kvalitu dat, rozhovory bez kalendária mohou výjimečně přinést lepší výsledky. Belli a Callegaro (2009) například zmiňují, že dotazy na jednoduchá autobiografická fakta (například „Kdy jste se ženil?“) je lepší položit jako obyčejnou otázku než se ptát pomocí kalendária.125 Dalším problémem jsou nepřesně datované osobní mezníky zmíněné v předchozích podkapitolách. Zdá se být nutné pochybovat o správnosti všech temporálních mezníků – tedy i těch, kde si jsou respondenti napros- to jisti. Také pečlivé procházení, zdali konečný „příběh“ všech událostí dohromady „sedí“, by mohlo přinést zvýšení přesnosti datace. V obou mých studiích již byli respondenti ke konci rozhovoru dost unavení a únava patrně zapříčinila, že někteří se již nad datem událostí nechtěli dá- le zamýšlet, ačkoliv tušili, že něco není v pořádku (viz například případo- vá studie 9.2). Pokud je kalendárium součástí anonymního dotazníku (ať již online či papírového dotazníku), tak může použití kalendária snížit ochotu vůbec dotazník dokončit (Yoshihama, Gillespie, Hammock, Belli, & Tolman, 2005). Glasnerová (2011) například zjistila, že instrukce, aby si respondenti vybavili nějaké osobní mezníky, snížila jejich ochotu dotazník dokončit. V jedné z mých nepublikovaných studií jsem zjistil, že přestože ka- lendárium použité v anonymním online rozhovoru (pouze coby pomůcka při vybavení) nezvýšilo četnost odstoupení od studie, respondenti jej ne- vyplnili dostatečně (nestrávili vyplněním dostatek času), a proto nemohlo mít kalendárium žádný dopad na kvalitu dat (Neusar & Ježek, 2009).126 Poslední problém, na který upozornili někteří respondenti, je, že ka- lendárium může být nepřehledné, neboť málokdo je zvyklý zapisovat si události do kalendária, které bývá obvykle větší než A3 formát (viz napří- klad závěr studie 9.2). To se nicméně týkalo jen některých respondentů, neboť obecně byli respondenti v obou skupinách s kalendáriem spokojeni a často vypovídali, že jim i pomohlo v přesnější v dataci. 125 Každodenní zkušenost to potvrzuje. Poměrně často se stane, že něco víme, a jakmile začneme zkoumat, jak danou věc víme, dojde k ovlivnění našeho sebevě- domí a někdy dokonce změníme naši odpověď – výsledkem je často změna správ- ných odpovědí na špatné. Opačná změna je samozřejmě také běžná. 126 O této nepublikované práci jsem hovořil na konferenci ESRA v Lausanne. Název prezentace byl: „The effect of event history calendar on dating accuracy in an online survey“. Abstrakt lze nalézt na: http://surveymethodology.eu/media/files/ ESRA_Conference_2011_Programme_Book_1.pdf

175 11 MOŽNOSTI ZLEPŠENÍ PAMĚTI NA DATA 11.1 Dobrá a špatná paměť Některé populární knihy o paměti jdou tak daleko, že tvrdí, že není nic takového jako dobrá či špatná paměť: je pouze paměť trénovaná či ne- trénovaná (Higbee, 1996, s. 6). Podobné názory se dají najít v mnoha knihách a jsou z velké části pravdi- vé. I člověk s hodně špatnou (avšak nepatologickou) pamětí si může svou schopnost pamatovat si jakýkoliv typ informace – včetně data událostí – výrazně zlepšit. Nicméně je také nutno doplnit, že někdo má dobrou paměť na určité informace bez jakéhokoliv snažení a jiný člověk se musí velmi snažit, aby se na podobnou úroveň dostal nebo se jí alespoň přiblížil. Jelikož se pamě- tí na data zabývám několik let, musel jsem si nutně najít nějaká vysvětlení i pro svou vlastní „špatnou paměť“ na data. Zde jsou: • Téměř vždy jsem pracoval bez stabilní pracovní doby, což se projevu- je mimo jiné tím, že je pro mě obtížné určit i den v týdnu – to bývá pro většinu lidí „normálně“ pracujících jednoduché. Často vůbec ne- věnuji pozornost tomu, kolikátého je, a když mám na poště uvést u podpisu také datum, málokdy se mi stane, že bych toho byl scho- pen bez nápovědy pracovnice za přepážkou či mobilu. V tom se po- dobám některým ženám na mateřské dovolené (viz případová studie 9.4). • Kvůli velmi dobré autobiografické paměti mé ženy (včetně dobré paměti na data těchto událostí) je pro mě často jednodušší se jí na ně- co zeptat než pátrat v mé vlastní „děravé“ paměti. To má ovšem za následek, že se moje paměť stává ještě děravější, než byla.166 • Asi pro mě paměť na data není (či spíše nebyla) moc důležitá, neboť v jiných oblastech si toho pamatuji hodně a mám dobrou paměť (na- příklad pamatovat si obsah odborných knih či článků mi nedělá pro- blém – pokud je ovšem vůbec pochopím, pak to problém je). 166 Tento fenomén, že se partneři přizpůsobují sobě navzájem a vlastně se stávají v některých oblastech méně kompetentní, je obecný a nevztahuje se pouze k paměti. Podobné je to s řízením auta (u žen), šitím (u mužů), vařením (u mužů) apod. Tím nechci říci, že by nutně museli být ženy či muži lepší (i opak je stejně pravděpodob- ný). Jenže větší praxe (častější řízení, vaření, šití) vede obvykle také k lepším výko- nům, pokud je jeden z páru u dané aktivity upřednostněn, ať již z jakéhokoliv dů- vodu. Naštěstí se zdá, že u mladší generace jsou tyto stereotypy o něco méně časté. Na obranu manželství je třeba říci, že se lidé v páru samozřejmě i v mnohém zlepšu- jí. Jak nám jednou říkala jedna z našich lektorek na VŠ, v manželství se postupně sta- la „domestikovanou“ šelmou – šelmou tedy zůstala, nicméně nemusela jí být pořád.

176 Jestliže se tedy snažím poctivě sumarizovat důvody mé špatné pamě- ti na data, vychází mi z toho kombinace nedostatku pozornosti + chaotic- kého životního stylu + nedůležitosti + lenosti (nedostatek motivace). V tomto smyslu nemám příliš originální důvody pro špatnou paměť, ne- boť jde o ty nejzásadnější a nejčastěji zmiňované důvody vůbec (viz například Eysenck, 2009a; Higbee, 1996). Nedostatek pozornosti snad každý zažil při seznamování s novými lidmi. Obvykle už za pět vteřin netušíme, jak se člověk, se kterým jsme se právě seznámili, jmenuje. Důvod je prostý. Nevěnovali jsme jménu pozor- nost a místo toho jsme se věnovali poslechu hovoru jiných lidí či sledovali, jak daný člověk vypadá apod. Kdybychom si předtím řekli „tak teď budu pořádně poslouchat a jméno si hned párkrát zopakuji“, tak bychom s tím určitě neměli problém.167 U pamatování dne v měsíci či dne v týdnu je to podobné. Pokud ne- věnuji pozornost tomu, kolikátého je, a nedozvím se to ani později, tak si to ani nemůžu vybavit. Jak se říká, „nejdříve si musíme něco zapamatovat, abychom to mohli zapomenout“ či si vybavit. V takových případech nám nezbývá nic jiného než den v týdnu odhadnout ze schematických informa- cí, kontextu či okolních událostí, kde si můžeme datum nějakou náhodou pamatovat (také se můžeme zeptat, což bude zase podporovat lenivost na- ší paměti). Časovému aspektu (a nejen jemu) nevěnujeme dostatek pozornosti nejen u nedůležitých událostí, ale jak bylo vidět v případových studiích, často uvedeme nesprávné datum i u velmi důležitých událostí. Já jsem na- příklad zjistil, že zhruba měsíc po narození své druhé dcery Fridy si ne- pamatuji, kdy se přesně narodila. Je samozřejmě důležitější, že se narodila zdravá a máme z ní radost, nicméně v tomto případě je důležité také vě- dět, kdy k tomu došlo. Minimálně kvůli tomu, že se mě na to často někdo ptá. Když jsem si uvědomil, že už poněkolikáté „hádám“, tak mě to nato- lik naštvalo, že jsem si řekl, že přece „výzkumník zabývající se pamětí“ :-) nemůže v takovém úkolu selhávat – navíc mě to mrzelo. Až tento pocit ve mně vybudil motivaci s tím něco dělat a konečně jsem si na chvíli sedl, ověřil si, kdy se mé dcery narodily, a náhodou přitom zjistil, že když dám jejich data určitým způsobem dohromady, tak vytvoří ukázkovou číselnou posloupnost 1, 3, 5, 7, 9, 11. Od té doby už mám pokoj a data narození obou dcer s jistotou vím. Souhrnem se dá říci, že hlavní důvody, proč si člověk nedokáže něco zapamatovat, jsou osobnostní. I když konkrétní člověk nemá odjakživa skvělou paměť, může s tím něco udělat. K tomu je ovšem potřeba překonat lenost a dlouhodobě se věnovat zlepšování paměti. 167 U jmen hraje roli i interference dalších jmen, neboť často nám bývá představeno více lidí zároveň a druhé jméno „přebije“ první a třetí „druhé“ atd. V tomto smyslu je hromadné představování velký nesmysl, ale při troše snahy a využití mnemo- technických pomůcek se dá zapamatovat i větší množství jmen za sebou. Podobně nevěnujeme pozornost i dalším informacím – například datu narozenin, které nám někdo řekne.

177 Následující kapitola 11.2 se bude věnovat „externí“ a následně i „in- terní“ paměti. Pokud tedy chcete svou lenost překonat, zejména druhá část následující kapitoly je určena pro Vás. 11.2 Možnosti jak zlepšit schopnost datace „Externí“ paměť V Platónově Faidros připomíná Sókratés pověst, podle níž kdysi dávno egyptský král odmítl skvělou nabídku jednoho z tamních bohů, který za ním přišel s „lékem pro paměť a moudrost“. Tímto lékem byl geniální vynález písma, jež umožňuje vést si záznamy a rozšiřovat tak lidské po- znání. Král však v takové nabídce odhalil léčku, skrytou do nepřiznáva- ných negativních dopadů. To, co se tváří jako výpomoc paměti, ve sku- tečnosti nevede jen k jejímu zeslabení, ale ještě navíc upoutává lidi do závislostí na vnějšně provozovaných záznamech. (Bláha, 2012, s. 159) Moci si něco zapsat na list papíru, do chytrého telefonu či Google kalendá- ře je jistě dobrým vynálezem, ale jak si všímá Bláha, respektive Sókratés, může nás to i oslabovat. Když si něco zapíšeme, obvykle tomu nevěnuje- me takovou pozornost, jako když si něco chceme zapamatovat, a proto si to také obvykle nezapamatujeme. Chytré elektronické hračky či diáře jsou bezesporu skvělým výdobytkem a umožňují nám pamatovat si neuvěři- telné množství informací, nicméně některé věci je lepší si pamatovat pří- mo. Typickou ukázkou jsou telefonní čísla. V době, kdy se začaly používat mobily, každý člověk běžně nosil v hlavě i několik desítek čísel, aniž by musel používat telefonní seznam. Dnes je běžné, že někteří lidé nejenže neznají nazpaměť čísla, na která nejčastěji volají, ale dokonce ani vlastní číslo. Pak stačí zapomenout mobil, a jsme dočasně „ztraceni“, čehož si byl egyptský král ze Sókratova příběhu jistě „vědom“. Dalším problémem je, že často příliš spoléháme na to, že se nám elek- tronické údaje neztratí. Patrně ale neexistuje nikdo, kdo by dosud neztratil důležitý dokument, mobil, komu by nešla exportovat čísla z jednoho mo- bilu do druhého, kdo by nemusel přeinstalovat počítač a neztratila se mu část dat, komu by nepřestalo fungovat DVD se zálohovanými soubory, kdo by si nechtě nevymazal nějaký soubor apod. I když samozřejmě ani paměť není neomylná, to co si pamatujeme, nám obvykle nikdo nevezme. Pamatovat si různá čísla a data může být také praktické, jak zmiňují Buchvaldová a Karsten (2003), jelikož nám to ušetří spoustu času s hledáním těchto informací po různých papírech či v mobilu. Ještě na důležitější problém s „externí“ pamětí mne upozornil kolega Jan Vančura. Do „hraček“ si totiž obvykle zapisujeme pouze určitý typ událostí. Já tam mám zejména termíny pro odevzdání různých úkolů, pra- covní schůzky a porady, zato jiné typy věcí, které mi přijdou mnohem dů- ležitější, si tam nepíšu a spoléhám na vlastní paměť. Mezi ně patří napří-

178 klad výlety s rodinou, dovolené, náhodná setkání s přáteli, koupě nových skialpů apod. Ty se prostě stanou a ani zpětně si nepíšu deník, kam bych si tyto události zapsal. Dá se tak říci, že v elektronické či písemné podobě jsou zapsány události, které jsou sice formálně důležité, ale pro osobní ži- vot jde spíše o méně důležité události.168 Nechci rozhodně říci, že výdobytky techniky jsou k ničemu. Také po- užívám diář (jedna strana A4 – mám pocit, že údaje, pro které tam už není místo, nejsou důležité nebo jsou to záležitosti příliš dlouhodobé a navíc je mám uložené v paměti), píši si upomínky do mobilu, poznámky na papíry k počítači (které obvykle už nikdy nepřečtu), poznámky přímo do interne- tového vyhledávače apod. Přesto se však domnívám, že čím více budeme alespoň v těch důležitých věcech méně závislí na „externí“ paměti, tím lé- pe.169 Pokud jde konkrétně o data, některé externí pomůcky nám mohou pomoci je uchovat a obecně je považuji za velmi užitečné. Pamatovat si například všechny narozeniny je sice možné, ale když přijde březen, ne- musí se nám automaticky vybavit všechny důležité narozeniny a někdy také můžeme na některé zapomenout. Jednou z možností je nahrát si da- tum narozenin do mobilu a nastavit, aby nás mobil v konkrétní den upo- zornil, že daný člověk má narozeniny (anebo mít všechny kamarády v kontaktu listu na Skypu či Facebooku, které nám narozeniny hlásí). Další možností, která se mi líbí, je roční nástěnný kalendář s narozeninami, kde jsou sice uvedeny měsíce a dny v měsíci, ale ne dny v týdnu. Tento kalen- dář není potřeba každý rok měnit a je možné do něho podle potřeby připi- sovat další jména. Výhodou je také, že když je tento kalendář na vhodném místě, které nelze přehlédnout – v kuchyni u stolu, vnitřní dveře od zá- chodu, časem si data nejspíše také zapamatujeme, a mnozí se v jejich za- pamatování zdokonalí natolik, že i když kalendář nebudou mít před se- bou, budou schopni si danou část vizuálně představit a „přečíst si“, co je tam psáno. Fotografie utříděné podle roků. Fotografie v elektronické podobě je možné si třídit do složek podle roků či měsíců anebo to za nás už dnes udělá téměř jakýkoliv software, který použije datum pořízení fotky a podle toho fotky roztřídí (pokud tedy máte datum správně nastavené). Nástup digitálních fotoaparátů však s sebou také přinesl obrovský nárůst počtu fotek. Čím více materiálu, který není dobře utříděn, tím máme sa- mozřejmě větší problém si ho pamatovat. Z tohoto důvodu mi přijde lepší jak pro prezentaci fotek, tak pro zlepšení paměti na události (včetně jejich 168 Dnes se rozmáhá i „zapisování“ událostí pomocí GPS. Spousta lidí má u sebe chytrý mobil, který má GPS modul, a tím pádem je možné sledovat po celý den, co daný člověk dělá. Pak už stačí k záznamům nasbíraným do mobilu přidat pár po- známek a máme detailní záznam toho, co jsme dělali. S touto technologií experimen- tuje například Rudolf Kadlec a další kolegové z Matematicko-fyzikální fakulty UK v Praze. 169 Navíc nám to umožňuje každý den se zamyslet nad tím, jak ho chceme strávit, a neplnit pouze „příkazy“ diáře.

179 data), nechat si udělat alespoň některé fotky a zařadit si je „postaru“ do alba chronologicky za sebe, případně i tematicky (ideální je uvést datum a nějakou klíčovou poznámku k události). Výzkumné Studie II a III doloži- ly, že tento způsob práce s fotografiemi může pozitivně ovlivňovat paměť, neboť respondenti velmi často mluvili o tom, že si danou událost pamatují podle konkrétní fotografie, která je na určité straně alba (a méně často také v určité složce počítače). Psaní deníku. Do deníku si lidé obvykle píší ty důležitější události a kromě data uvádějí také různé kontextuální informace, co se dělo, jaké to bylo, co následovalo apod. Proto je deník obvykle lepší nápovědou pro na- ši paměť než strohé zápisy z diáře. Deník působí jako nápověda obzvláště dobře, neboť jak bylo zmíněno v kapitole 8.4, mnohé vzpomínky jsou zá- vislé na kontextu, a když si vybavíme (či přečteme) konkrétní emoce z dané doby či další aspekty události, může nám to také pomoci vybavit si další informace, které již nemáme zapsány. Zapsání důležitých informací na ruku. Ať již jde o datum, telefonní číslo či jinou informaci, zapsání informace na ruku má tu výhodu, že neskončí na papírku, který náhodně vyhodíme, anebo v poznámce v mobilu, na kterou se nikdy nepodíváme. Prostě až si jednou sedneme, zjistíme, že máme na ruce něco uvedené, a můžeme se rozhodnout, jak danou infor- maci zvěčnit.170 Mnemotechniky Důvodem, proč se nám data či obecněji čísla pamatují hůře než jiný typ in- formace, je, že čísla sama o sobě nemají žádný význam (Fiorino, Dieudonné, Galan-Kouznetsov, & Martineau, 2005). Rovněž jsme stále více zahlcováni různými čísly, která si musíme pamatovat – například termíny, jubilea, pin kódy, hesla, historická data, výsledky sportovních utkání, čísla účtu, značka auta, data narození, rodné číslo, směrovací čísla apod. Přesto je možné si pomocí různých mnemotechnických pomůcek zapamatovat bez potíží i větší množství na první pohled nezapamatovatelných čísel a dat. Mnemotechnických pomůcek k zapamatování čísel existuje velké množství a uvádí je většina knih zabývajících se zlepšováním paměti. Da- tum se můžeme samozřejmě naučit. Pokud si však potřebujeme pamatovat více dat, může nám v tom pomoci i některá z mnemotechnik. Základ všech mnemotechnik spočívá v úspěšném využití sedmi mentálních schopností, které uvádějí Buchvaldová a Karsten (2003): transformace (přetvoření slo- žitého do jednoduchého), asociace (spojení s něčím, co známe), fantazie, emocí, logiky, lokalizování171 a vizualizace. Čím více tyto mentální schop- 170 Je mi jasné, že to není pro každého, ale věřím, že se dá vymyslet i něco podobné- ho – každý určitě najde místo, které není schopen přehlédnout. Já si třeba důležité poznámky dávám do zavřeného notebooku, protože vím, že ho stejně ráno otevřu. 171 Lokalizování odkazuje ke známému jevu, kdy si na něco vzpomeneme, pokud se vrátíme na určité místo. Lokalizace může také proběhnout pouze ve fantazii.

180 nosti zapojíme, tím lépe se nám bude později datum vybavovat. Následuje několik konkrétních příkladů, jak je možné si data zapamatovat. • Převod čísla do věty (Scott, 2007): Pokud se Vaše babička narodila například 25. 6. 1948, je možné si toto datum převést do slov tak, že počet písmen slova znamená číslo. V tomto případě by stačilo představit si prababičku, jak říká: „Na tupce člověk hned nenara- zí“ (2-5-6-4-8). Schválně jsem vynechal číslo 19, neboť století větši- nou známe. Nulu můžeme buď vynechávat, nebo si zvolit nějaké speciální slovo pro nulu. Čím vtipnější slova vymyslíme, tím se nám bude datum lépe pamatovat (zapojení fantazie). • Převod čísel na objekty (Buchvaldová & Karsten, 2003): Další mož- ností je převést čísla na tvary. Nula může být například kolo, jed- nička tužka, dvojka dvě labutě vedle sebe apod. Převedením čísel na tvary si můžeme lehce vytvořit příběh o tom, jak „jsme vzali tužku a na rybníce nakreslili 3 velká kola do sebe (jako když člo- věk hodí do vody kámen) a vedle zrovna plavaly labutě“ – čili 10002. • Převod čísel na rýmy (Scott, 2007): Pokud se vám těžce představují tvary, můžete si také vymyslet na jednotlivá čísla rýmy, například nula = „smůla“, jedna = „bedna“ apod. • Organizace (uspořádání) čísel: Hezký příklad uvádí Higbee (1996), který si klade otázku, k čemu by byl tištěný slovník, který by ne- byl seřazen abecedně, ale v náhodném pořadí? Příkladem organi- zace může být rodinné album, které bývá obvykle členěno chrono- logicky. Anebo vyprávění s blízkými, které je obvykle také chro- nologické. Ačkoliv u některé události nemusíme vědět přesné da- tum, můžeme ho pak lehce odvodit od okolních událostí. Pokud ovšem nebude vzpomínka „uspořádaná“ mezi ostatními, budeme ji datovat velmi těžce.172 • Nalezení nějaké logiky v číslech (Buchvaldová & Karsten, 2003): Těž- ko zapamatovatelné můžeme převést do lehce zapamatovatelné formy. Příkladem může být převedení dvou pro mě těžkých dat narození mých dcer do lehce zapamatovatelné posloupnosti. • Bláznivá asociace (Buchvaldová & Karsten, 2003): Fantazie je schopností, která je bohužel málo rozvíjena. Ačkoliv se fantazie hodí lépe pro jiné typy informací než data, i tady se dá najít vhod- ný příklad. Pokud má například někdo narozeniny na 1. máje, můžeme si tohoto člověka představit jako Amorka, který vystřelu- je své šípy po mladých párech běhajících po lese. Čím bude fanta- 172 Potřebu organizovat mají už i malé děti. Například naše dcera Matylda někdy od druhého roku po nás chce, abychom jí vyprávěli o tom, co se daný den či předešlé dny odehrálo, a bez „rekapitulace“ nechce jít spát. Je také zajímavé, jak málo „reka- pitulují“ dospělí lidé a zdali tím něco neztrácejí (minimálně pocit, že ví, proč se ubí- rají určitou životní cestou).

181 zie originálnější, tím lépe si dané spojení zapamatujeme a na da- tum narozenin už nikdy nezapomeneme. • Asociace jednotlivých částí data s jinými daty (Fiorino, et al., 2005): Datum osobní události (například 28. července 2004) si můžeme propojit s daty veřejných událostí. Pokud se například stala osobní událost 28. – můžeme si to asociovat se vznikem Československa. Červenec si můžeme asociovat se začátkem prázdnin a rok 2004 zase se vstupem do EU. Nakonec si ze všech asociací můžeme vy- tvořit i příběh. Proto také čím více dat známe, tím lépe se nám tvo- ří asociace. • Převedení čísel na samohlásky: Existují i další systémy, kdy se napří- klad čísla převádějí na samohlásky a z těch se tvoří celé věty. Stačí pak přiřadit jednotlivým číslům nějakou samohlásku (jedno číslo může mít i více samohlásek). Například „0“ se podobá „c“, „1“ se podobá „t“ apod. Tento systém používá většina paměťových mis- trů. Velmi detailně je popsán například v knize Buchvaldové a Karstena (2003). Volal jsem Ti z výcviku a povídal o tom, jak jsme šli spontánně s Mirkem hrát si na písek a jak to bylo skvělý. Dost Tě to pobavilo. Událost se vyznačovala silnými pozitivními emocemi. Chy- ba datace: –1 den (Kresba T. Holub)