Venkov Je Součástí Mé Bytosti

Josef Knap VENKOV JE SOUČÁSTÍ MÉ BYTOSTI Lukáš Holeček (ed.) Pavel Mervart 2012

© Pavel Knap (dědicové), 2012 © Lukáš Holeček, 2012 Cover © Jan Blažíček, 2012 ISBN 978-80-7465-036-9 Kniha vychází s finanční podporou Nadace Český literární fond.

Obsah Josef Knap v kontextech meziválečné literatury 9 Lukáš Holeček Próza, vzpomínky Prózy PublikOvané časOPisecky Básník a jeho matka 77 Jiří 80 Píseň, kterou jsme nedozpívali 91 Maškary na Popeleční středu 120 nePublikOvané Prózy Sady a řídké aleje 137 Jak bylo jiné usínat 148 Siréna záchranky 151 Zajatý rorýs 153 vzPOmínky Otcova sestra 157 Školní výlety 160 Vojta, poslední hospodář 163 Články Dvacetiletý básník L. P. 1920 167 Vracíme se k zemi… 172 O Vrbově trilogii selství 178 O nový typ selského románu 193 Neumann, Šrámek a ještě jiní 198 Moje poznámky k manifestu Literární skupiny 202 Idea komunismu v české poesii 205

Dvě meditace nad přírodou a společností 207 K severovýchodu 211 František Götz a nová česká poesie 216 Venkovu o četbě 218 Antal Stašek 227 Poesie návratů 231 Holečkovo výročí a Naši 235 Česká literatura v desítiletí republiky 238 Kniha české tradice 241 Slovo o románu Muži a hory 244 Dodatečně 245 Osvobození života 247 Götzův básnický dnešek 250 Olbrachtův Nikola Šuhaj 252 Dva póly 255 V naší republice nesmějí děti hladovět 259 Manifest země proti manifestu kavárny 261 Ještě o poesii země 264 Kult konservatismu a pokroku v českém literárním selství 266 Karel Hynek Mácha 271 Kdo rozdělil a kam to dospělo 275 Češe se chmel 278 Dvojí pohled na selský román 280 Co dělá kulturní svět 282 Poslední matčin obrázek 285 Na rozvodí dvou řek 286 Janě 296 Česká literatura poslední doby 298 Československá kultura mezi Západem a Východem 302 Romanopisec našeho Podkrkonoší 303 O sjezdu čs. spisovatelů 305 K pětašedesátinám Františka Křeliny 306 Čím je mi venkov 308 Pětašedesátiny Jana Knoba 310 K Šaldově ideji středu 311

Ostatní studie Osudy česko-norských literárních vztahů 325 Co jsem to měl s norskou literaturou 330 Do podzimu 1938 a do jara 1939… 333 Josef Knap a František Křelina 335 Proslov k sedmdesátce 341 záPisníky Na brigádě Národního muzea v Doupově 347 V nemocnici v Motole se žloutenkou 358 Zápisník z cesty po Norsku 360 Koncept dopisu bratrovi do Kanady 363 Zápisník z cesty do Kanady 364 rOzhOvOry O románu vesnického mládí 377 Josef Knap odpovídá studentovi 378 Rozhovor s Josefem Knapem o jeho románě Puszta 380 Josef Knap o venkovském románu 382 Jak vyčíslit škody? 384 Rozhovor pro časopis Studentské listy 386 nezařazené texty Dopis proti vyloučení knih z knihoven 393 Fragmenty a poznámky 394 Žaloba na Knapův román Puszta 395 Ediční poznámka 397 Jmenný rejstřík 419

9 JOsef knaP v kOntextech meziválečné literatury Lukáš HoLeček Když vyšla v roce 1997 kniha vzpomínek spisovatele Josefa Knapa (28. 7. 1900 Podůlší – 13. 12. 1973 Praha) nazvaná Bez poslední kapitoly,1 objevil se mezi příznivými ohlasy na knihu také kritický článek z pera Martina C. Putny,2 který poněkud rozvířil stojaté vody, jež okolo díla autora, považovaného za jednoho z předních před- stavitelů ruralismu, do té doby panovaly. Na kritický článek tehdy v tisku zareagovala řada literárních historiků a publicistů včetně autorovy dcery Jany Šedové-Knapové a usvědčili Martina C. Putnu z řady nepravd, zkreslení a nepřesností. Putnova kritika Knapo- vých „pamětí“ se soustředila na tři hlavní problémy: 1) Knap se ve svých „pamětech“ nezmiňuje o ruralismu a svém roli v tomto literárním proudu, 2) autor „pamětí“ „vzpomíná kupodivu pře- vážně na příslušníky levé avantgardy, s nimiž se stýkal v nejraněj- ším mládí, na Wolkera, Nezvala, A. M. Píšu, Miloše Jirka a jiné“,3 3) z toho Martin C. Putna vyvodil, že Knap chtěl své paměti vydat v socialistickém Československu a jimi se definitivně vřadit zpět do oficiálních dějin literatury. Knapova dcera Jana Šedová-Kna- pová tehdy zareagovala obratem a ve svém dopise uvedla: „To, že se knížka p. Putnovi nelíbí, je zcela v pořádku. Jiní mají názor opačný. Jsou zde však věci závažnější, neboť otec je líčen jako bezcharakterní člověk, který se snažil získat přízeň režimu, aby 1 KNAP, Josef. Bez poslední kapitoly. Praha: Torst, 1997, s. 38–39. 2 PUTNA, Martin C. Bez hlavní kapitoly. Autocenzurované paměti Josefa Knapa. Respekt. 1997, roč. 8, č. 43, s. 19. 3 Tamtéž.

10 Josef Knap v Kontextech meziválečné literatury mohl publikovat. Tatínek byl sice po čtyřech letech věznění pro- puštěn, ale na základě nesčetných intervencí a přímluv, protože byl operován pro nádorové onemocnění. Poté pracoval několik let jako přidavač u zedníků. Později získal stipendijní místo v památní- ku písemnictví, kde mohl jako divadelní historik navázat na svou práci v odborných publikacích zabývajících se dějinami venkov- ského divadla. Žádnou beletristickou knížku původní či reedici před rokem 1968 vydat nemohl. Do Svazu spisovatelů byl přijat až v rámci pražského jara, kdy byl jeho předsedou Jaroslav Seifert. V tu dobu byl také zvolen do výboru Svazu spisovatelů jako místo- předseda. V době normalizace byl opět odsunut. Další nehoráznou lží je, že tatínek psal své paměti tak, aby mohly být vydány v socia- listickém Československu, a nepsal do šuplíku či pro exil jako jiní. Vždyť právě první část knížky vyšla v nakladatelství Křesťanské akademie v Římě a u nás v samizdatovém vydání v České expedici. Pokud se týče tvrzení p. Putny, že otec až do smrti nepřestal pub- likovat, pravda je taková, že začátkem roku 1970 vydalo naklada- telství sbírku povídek. Ta však byla po několika dnech stažena z prodeje a náklad dán do stoupy. Mimochodem během celé nor- malizace nejenže tatínkovy knihy nemohly vycházet, ale byly vyřaze- ny ze všech veřejných knihoven a jeho jméno mělo být vymazáno z české literatury.“4 Zejména třetí bod zmíněné kritiky vyplynul z nedostatečných znalostí života a díla Josefa Knapa5 , všechny okolnosti jeho živo- ta svědčí proti spekulacím, že se pokoušel o jakékoli úlitby režimu. Na druhou stranu Martin C. Putna svými námitkami poukázal na skutečné literárněhistorické otazníky (autorovo mlčení o ruralis- mu a vzpomínání na příslušníky levé avantgardy), které Knapovo postavení v české meziválečné a poválečné literatuře obklopují i dnes. Jednak jsou tu stálé potíže s vymezením, co je to vlastně ruralismus, co znamenal pro literaturu a jak se k němu stavěly 4 ŠEDOVÁ-KNAPOVÁ, Jana. Polopravda o mém otci. Respekt. 1997, roč. 8, č. 46, s. 19. 5 Srov. kapitolu věnovanou Josefu Knapovi viz PUTNA, Martin C. Česká katolická literatura 1918–1945. Praha: Torst, 2010, s. 868–875.

11 Josef Knap v Kontextech meziválečné literatury osobnosti s tímto pojmem spojované.6 A vedle toho jsou tu i slo- žité osudy skupiny spisovatelů, které se poúnorový režim snažil vymazat z kulturní paměti národa. To je i případ spisovatele Josefa Knapa. Jak se ukazuje, jeho působení v literatuře úzký rámec ru- ralismu překračuje a stálá snaha pohlížet na jeho dílo skrze pojem, jehož výklad nelze jednostranně ustálit, má za následek pokřivený pohled na celé jeho dílo. Násilné přerušení imanentního literárního vývoje vymazalo odlišný model literární kultury utvářející se v prů- běhu 20. a 30. let paralelně vedle umění avantgardy. I v současných středoškolských učebnicích literatury je dominantní prostor věnován dobovým avantgardním uměleckým směrům, jejichž umělecká in- vence a vliv na podobu české literatury jsou nepopiratelné. Ovšem k poznání mnohosti dobových variant a paradigmat výrazových pro- středků je nutné vnímat literaturu v dané době v nejrůznějších sou- vislostech a paralelách. To nám umožní vnímat specifika tvorby autorů spjatých s ruralismem, ale spatřit také průsečíky, v nichž se společně (byť nepřímo) protínali s ambicemi avantgardních umělců. Je proto zajímavé pozastavit se nad působením Josefa Knapa v mezi- válečné literatuře, jakožto předního reprezentanta generace, která zřejmě naposledy upřímně usilovala o to, aby literární tvorba zpro- středkovávala čtenářům morální a etické hodnoty ve vztahu k jejich vlastním životům. Jak se však ukázalo, byl to úkol nadmíru složitý. Knap, Wolker, Kalista i Seifert na společných cestách literárních debutantů Středobodem literárněhistorického zájmu o Knapa a další „ruralis- ty“ byl vždy samotný pojem ruralismus, který v mnohém literárním 6 S tím souvisí nezájem o literární díla „ruralistů“, přistoupíme-li na tento termín. Převážná většina statí se dosud zabývala historickým kontextem, genezí ruralismu, jeho přesahy do dalších společenských věd a obdobnými proudy v zahraničí, které mají pro další bádání ne- postradatelný význam, ale měly by také fungovat jako odrazový můstek k literárněhistorickému zkoumání literární tvorby samotné.

12 Josef Knap v Kontextech meziválečné literatury kritikům usnadňoval práci. Je však obtížné mluvit o jednom ru- ralismu. Skutečnou podstatou ruralismu byla jeho ideologie, která ovšem vzniká až ex-post – nejdříve je literární dílo, v návaznosti na to teoretická reflexe – ruralismus se utváří paralelně vedle tvor- by samotné. Je tedy možné nacházet paralely, shody, ale nikoliv vykládat dílo prostřednictvím ideologie, jak se o to pokoušela mar- xistická literární kritika. S jistou mírou nadsázky lze říci, že ruralismů bylo tolik jako ruralistů, zůstaneme-li na poli domácí literatury. Byl tu sociologic- kovědecký ruralismus Antonína Palečka, čerpající „[…] z americké sociologie a z dánských hospodářských projektů“7 . Bylo tu didak- tickoosvětářské pojetí ruralismu Antonína Matuly, které sice zís- kalo odezvu u spisovatelů v čele s Josefem Knapem, ale bylo to až počátkem 30. let, kdy se radikalizuje politická scéna (i kvůli problé- mům zapříčiněným světovou hospodářskou krizí). Byl tu mytizující ruralismus Jana V. Sedláka. Vlastnímu pojetí ruralismu věnoval básník Jan Čarek studii O životě a literatuře (1941).8 A byla tu také specifická varianta ruralismu Josefa Knapa, který si však tento termín, v souladu s jeho odmítáním veškerých krátkodobých -ismů v literatuře, příliš neoblíbil. Častěji užíval ter- míny „básníci selství“ nebo „literáti české půdy“, což jsou i názvy dvou jeho zásadních prací o české venkovské próze. Knap ve vlastní autobiografii uvádí, že si na svém vesničanství začal zakládat až po vystudování gymnázia a příchodu na studia do Prahy: „[…] možná už v té době před zápisem na filosofii mě 7 BRABEC, Jiří. Geneze ruralismu. In: LUŠTINEC, Jan (ed.). Ruralis­ mus – jeho kořeny a dědictví. Turnov: Státní oblastní archiv v Litoměři- cích – Státní okresní archiv Semily, 2005, s. 15. 8 Ruralismus bychom také mohli vnímat teritoriálně, jako jeho českou (Knap, Křelina, Knob, Prokůpek) a moravskou větev (někteří autoři Moravského kola spisovatelů – Z. Bár, M. Elpl, R. Habřina, F. Horeč- ka, J. Koudelák, F. Neužil, J. V. Sedlák, A. Spáčil, A. Veselý ad.). Jan Čarek zase rozlišuje ruralisty generačně – generaci starší, začínající tvořit před 1. světovou válkou (V. Martínek, J. Marcha, J. Vrba, Z. Rón) a mladší (J. Čarek, F. Křelina, J. Knap, J. Koudelák, J. Čep, F. V. Kříž, J. Spáčil, A. C. Nor, V. Krška). Všechna tato rozlišení jsou však příliš nepřesná a tendenční.

23 Josef Knap v Kontextech meziválečné literatury vedly Knapa narůstající neshody s Františkem Götzem37 , v jed- nom z dopisů A. C. Norovi se zmiňoval o tom, že ze skupiny vystoupil kvůli „nesnesitelnému ovzduší“. Napjatý vztah mezi nimi panoval i v dalších letech, jak o tom svědčí věcné polemiky na stránkách revue Sever a východ. Kontakty s některými členy skupi- ny však Knap nepřerušil, četnou korespondenci vedl s Čestmírem Jeřábkem a Bartošem Vlčkem. Od prvního ročníku v turnovské revue publikovali i dva členové Literární skupiny (Bartoš Vlček, Lev Blatný), kriticky zde byla reflektována jejich tvorba (Fraenklo- va recenze dvou básnických sbírek Bartoše Vlčka, Píšova recenze Jeřábkova Lidumila na kříži ad.). V roce 1930 pak Knapa zasáhla předčasná smrt Lva Blatného, na kterého zavzpomínal na strán- kách Venkova v bilančním článku Dodatečně.38 Josef Knap jako literární kritik Knapova averze vůči moderním uměleckým směrům nebyla otáz- kou geneze ruralismu, tuto vlastnost si přinesl hned na počátku svého literárního působení. Příznačné bylo, že už při svém vstu- pu do Literární skupiny zcela ignoroval pojem expresionismus pro- težovaný Františkem Götzem. Rovněž opozice vůči levicovému umění není něco, s čím by Knap přišel až na počátku 30. let, jak by se to díky zvýšené politické aktivitě levicových stran a násled- ným polemikám v tisku (týkajícím se přímo či nepřímo také ru- ralismu) mohlo zdát. 37 Jedním z konfrontačních momentů mezi Knapem a Götzem byl i vztah k dílům některých starších spisovatelů, zejména Fráni Šrámka a Miro- slava Rutteho. Pro Knapa byli od počátku Šrámek i Rutte určující osobnosti, ti, kteří profilovali jeho postoje k literatuře, Šrámek v rovině umělecké, Rutte v rovině teoretické. Vzájemná animozita mezi Götzem a Knapem údajně vedla prvně jmenovaného např. až k tomu, že na- léhal na A. C. Nora, aby ze své studie o mladé próze vypustil pochval- né odstavce o Knapovi. Srov. NOR, A., C. Život nebyl sen. 1. díl. Brno: Atlantis, 1994, s. 332. 38 Viz KNAP, Josef. Dodatečně. Venkov. 1930, roč. 15, 28. 6.

24 Josef Knap v Kontextech meziválečné literatury Se socialistickou poezií se Knap kriticky vyrovnával od počátků svého působení v literatuře. Knapovy recenze proletářské poezie se začaly soustavně objevovat především v měsíčníku Cesta,39 kam v letech 1920–1929 přispíval jednak literárními kritikami (zejména poezie), jednak vlastní poezií a prózou (zvláště mezi lety 1926–29). Už ve své první studii Alej srdcí (1920) nepovažoval proletářskou poezii za přínosnou pro literaturu. Na druhou stranu byl Knap pod vlivem kritického díla Miroslava Rutteho, s jeho pragmatic- kým vyzdvihováním spiritualisticky pojaté tradice oproti vzmáhají- címu se materialismu. I proto Knap právo socialistických básníků na vlastní umělecké (nikoliv ještě politické) přesvědčení bránil, i přesto, že s nimi věcně (politicky) nesouhlasil. Toto jejich právo bránil v článku Kritika drsná a kamarádská,40 v němž zareagoval na polemiku Viktora Dyka, který se ohradil vůči Knapovu víceméně příznivému hodnocení Seifertovy sbírky Město v slzách a Píšovy sbírky Nesrozumitelný svatý v Cestě.41 Knapova recenze je postavena na zjištění, že mezi tvorbou obou básníků a samotnými ideologický- mi proklamacemi, kterými jsou obestřeni, existuje rozpor: „Seifer- tovým prvním veršům spolek umělců Devětsil předesílá několik hluchých a dutých vět, jež povídají o mnoho méně, než sám preg- nantní obsah knihy, a jež vyúsťují v dogmatickou formuli, že mimo pospolitou práci komunismu není modernosti.“42 Právě na Seifer- tově sbírce ocenil zejména to, že netkví v povrchních tendenč- ních heslech, ale v „[…] nejlepších svých projevech kotví v hlu- bokém dojetí lidského srdce.“ Na druhou stranu Knap kritizuje tendence k planému rétorství v básních Řeč davu a Revoluce. Celkové hodnocení Seifertovy sbírky je však příznivé: „Mladý básník, od- vážný i ve výrazu a jen málokdy obětující básnické tendenčnímu, 39 Časopis vznikl v roce 1918 a soustředil kolem sebe široký a různoro- dý okruh básníků, prozaiků, kritiků a esejistů. Obsah časopisu nebyl nijak programově vyhraněný, objevují se v něm četné překlady z nejrůz- nějších literatur, publikují zde jak spisovatelé konzervativního zamě- ření (ti převažovali), tak i zástupci avantgardních směrů. 40 Host. 1921, roč. 1, č. 6, s. 133–136. 41 KNAP, Josef. Dva hlasy. Cesta. 1922, roč. 4, č. 32, s. 514–515. 42 Tamtéž, s. 514.

30 Josef Knap v Kontextech meziválečné literatury literatury zde byla značná.53 Snaha po zachování lidovosti a zároveň jisté intelektuální náročnosti však byla sama o sobě úkolem nadmí- ru náročným; navzdory úsilí osvětových organizací a agrárnických institucí nebyla tak úspěšná, jak si vedoucí činitelé přáli. Sever a východ V roce 1925 vznikla literární revue Sever a východ, kterou založilo několik mladých spisovatelů z Jičínska (Josef Knap, Václav Proků- pek, František Křelina a Jan Knob). Inspirací pro založení regio- nální revue jim mohl být úspěch plzeňského Pramenu. Pramen pod redakčním vedením Jana Vrby úspěšně naplnil cíl stát se novým typem krajinského kulturního listu s celonárodním dosahem, neza- tíženého provincialismem, určeného autorům všech generací a usilu- jícího o uměleckou i politickou nestrannost. Pramen charakterizovala obsahová nevyhraněnost, negativní stanovisko k proletářské poezii a zřetel k celonárodnímu literárnímu kontextu na úkor regionál- ních zájmů. Sever a východ měl s plzeňským měsíčníkem společné cíle, ostatně Josef Knap byl jedním z častých přispěvatelů Pramenu a s Vrbou udržoval přátelské styky. Postupem času se ale některé rozdíly mezi oběma časopisy přece jen projevily. Překladová próza a poezie zde stály, na rozdíl od Pramenu, až na posledním místě, východočeské revue také scházela vlastní významná kritická auto- rita – paradoxně se jako hlavní kritik vyprofiloval A. M. Píša, který měl blíže k levici. Ačkoliv se touto revue přihlásila ta část mladé 53 Bylo by v této souvislosti možné realizovat komparativní studii tzv. „ruralistické“ tvorby a právě žánrové literatury zaplavující v této době venkov, vůči které se řada autorů sdružených v agrárnických orga- nizacích včetně Knapa ostře vymezovala. Nejednoznačné postavení má v tomto ohledu autorka tzv. románů pro ženy Vlasta Javořická, která taktéž čerpala z venkovského prostředí a sama taktéž popisovala svou literární činnost jako pronárodní poslání: „[…] vzala jsem si za po- vinnost vzdělávat a zušlechťovat, psát o vlasti, mnoho, mnoho o vlasti, a budit k ní lásku.“ JAVOŘICKÁ, Vlasta. Můj život 4. Brno: Jota, 2000, s. 23.

31 Josef Knap v Kontextech meziválečné literatury literární generace dvacátých let, která nesdílela program avant- gardy, na jejích stránkách navzdory tomu publikovali také umělci jako J. Hora, J. Hořejší, K. Biebl, V. Vančura (úryvek z Polí orných a válečných). Turnovská revue v rámci svého vymezení „tradič- nosti“ usilovala o sjednocení nejrůznějších domácích uměleckých koncepcí pod jedinou značkou „národní tradice“ a vytvářela zdá- ní kontinuity na (ze svého principu) neustále se fragmentarizující umělecké scéně. V prvním čísle revue byla otištěna Knapova úvahová stať K severovýchodu, která nastiňovala směřování časopisu; ještě bez samot- ného pojmu ruralismus se později stala jeho ideovým podkladem. Knap zde dovádí do důsledků program naznačený Úvodem do krásné literatury, zejména co se týče averze vůči novým básnickým směrům, které se mu zde jeví jako pouhá fantastičnost, artismus, formalismus bez pointy.54 Naproti tomu staví realistické konkrétno, ideový obsah, závazný čin. Návaznost je patrná i v představě o „ná- vratu k zemi“, který už je konkrétně situován do prostoru venkova, dokonce do konkrétního regionu. Knapova kritika západních -ismů nově získala oporu ve filozofii německého romantika Johanna G. Herdera, což však manifestu K severovýchodu na závažnosti ani nepřidalo, ani neubralo. Poněkud ornamentálně verbalistní a útoč- ný text sice obsahoval některé radikální teze, ale ty měly spíše vzbu- dit pozornost, o kterou regionální revue nepochybně stála. 54 Podobnost manifestu K severovýchodu s pozdějším programem umě- lecké skupiny Aktivistů je více než nápadná, otázkou je, do jaké míry je náhodná. Aktivisté (B. Slavík, V. Rozner, J. Flanderková ad.) se ohlási- li stejnojmenným almanachem v roce 1936, jejich činnost trvala do roku 1942. V programovém prohlášení odmítli pesimismus, dekadenci a artismus soudobého umění, napodobování jakýchkoliv cizích vzorů. Naproti tomu kladli důraz na životní aktivitu, optimismus, důslednou apolitičnost v umění a rovněž i na regionalismus (především zásluhou Bedřicha Slavíka) a lidovost. Aktivisté často zastávali radikálně pole- mická stanoviska k soudobému umění a jejich kulturní publicistika by si zasloužila hlubší rozbor. Názory na umění duchovního otce ruralismu Antonína Matuly byly Aktivistům velmi blízké, tvorbu rura- listů pozorně sledovali, ale o nekritickém obdivu se mluvit nedalo.

35 Josef Knap v Kontextech meziválečné literatury románu Réva na zdi nebo Křelinovu Půlnočnímu svítání, to však Knapovi nezabránilo zareagovat ve stejném čísle hned za Fraenklo- vou studií. V článku Hlásíme se o slovo60 Knap upozornil Fraenkla na to, že sám již před časem varoval před „návratovou“ módní vlnou, ale Fraenklovy přesvědčivé argumenty týkající se děl auto- rů zmíněných v článku se ani nepokusil vyvrátit. Knap odmítl považovat revue a její autory za představitele regionalismu: „I když zdůrazňování regionalismu je vpravdě to poslední, oč se nám jed- ná […]“61 Polemika o tradici vyvolala široký ohlas v tisku, do diskuze se následně zapojil Paul Jourdain ve francouzsky psané revue Europe Centrale, vycházející od roku 1926 v Praze, Josef Hora v Tvorbě, J. B. Čapek v Hostu a v Lidových novinách Arne Novák, jemuž byly aktivity autorů okolo revue Sever a východ blíz- ké (jeho koncept „národní tradice“ se na sklonku 20. let také vymezoval vůči revolučnímu umění). Réva na zdi – první „ruralistický“ román v české literatuře? Rok 1925 se stal přelomovým i pro Knapovu vlastní tvorbu. Do této doby vydal román mládí Ztracené jaro (1923) a knihu povídek Píseň na samotě (1924), obě knihy pod zřetelným vlivem tvorby Fráni Šrámka. Ve studii Realism a umění stylizační z roku 1925, zahrnuté do Knapovy třetí knihy studii Cesty a vůdcové. K literatuře let dvacá­ tých (1926), se mimo jiné pustil do sebekritiky své rané prozaic- ké tvorby (vedle kritiky raných próz Wolkerových, Kalistových, Schulzových, Kličkových ad.): „[…] pociťoval jsem již téměř fysic- ky nechutný dotek, kterým tyto prózy se vtírají se svou protilo- gickou, vykombinovanou a naivní interpretací životních obsa- hů.“62 Cesta od sensualismu, uniformizace, ale i třídní poezie vedla 60 KNAP, Josef. Hlásíme se o slovo. Sever a východ. 1928, roč. 4, č. 6–7, s. 265–267. 61 Tamtéž, s. 266. 62 KNAP, Josef. Cesty a vůdcové. Turnov: Müller a spol., 1926, s. 21.

37 Josef Knap v Kontextech meziválečné literatury O dva roky později se Knap ohlašuje dalším venkovským ro- mánem Muži a hory (1928), jehož děj je tentokrát situován do kraje liptovských hor (Nízké Tatry). Prostředí zde ovlivňuje charakter románu, volba netradičních kulis vysokohorského kraje má vliv na celkové pojetí románu, jak jazykové, tak kompoziční. Seversky baladické ladění románu je ještě umocněno specifickou lokální vírou, baptismem. Baladičnost se uplatňuje zejména v popisech krajiny, která je zabydlena nadpřirozenými postavami a lidovými pověrami o tajemných pokladech ukrytých v nitru hor. Zmíněna je postava Jánošíka, pastevcům v lese zkříží cestu tajemná staře- na atp. Román je postaven na třech základních protikladech:horská vesnice vs. město, baptismus (víra, pokora) vs. zlo, shánčlivost (Her- man, mrzák Balaša), postavy zakořeněné (Adam Šedor) vs. postavy vykořeněné (Jano Petrovič). Vesnice je zde téměř dokumentárně vylíčena jako úzká komunita řídící se přírodními a božími zákony. Kdokoliv se své rodné krajině zpronevěří, ať už tím, že ji tře- ba jen načas opustí (oba Petrovičové), nebo tím, že se nezachová jako křesťan (Herman), je stižen trestem. Průnik vnějšího světa do této komunity je vždy průnikem zla, jako by se tyto dva světy na- vzájem vylučovaly. V zapadlých horských vsích navíc stále ještě doznívá sociální konflikt se šlechtou. Román Muži a hory zůstává i díky volbě pro domácí literaturu netradičního prostředí zajímavým pohledem na život ve slovenských horách počátku 20. století. Ruralismus V pozadí Knapova hledání nového pohledu na venkovský život na přelomu dvacátých a třicátých let stál zápas o ideový svět sel- ství. Zatímco byly cíle proletářského umění poměrně jasně defi- nované, nebylo příliš zřejmé, jak obsahově naplnit „ideový svět selství“ ve venkovské próze – v podstatě existovaly jen dvě mož- nosti, tedy buď se bude prostřednictvím literatury sebeutvrzovat o svém významu v národní kultuře (ruralismus), nebo bude kriticky přezkoumáván v rámci vědeckých disciplín (sociologie, historie). Jakkoliv Knap v budoucnosti hledal pro umělecké ztvárňování

38 Josef Knap v Kontextech meziválečné literatury „ideje selství“ jakousi třetí cestu mezi sociologičností literatury a tíhnutím k idylizaci64 , neznamenalo to zároveň opuštění ideolo- gizujících tendencí, které byly stále součástí jeho umělecké kon- cepce. V estetické rovině se žánr venkovského románu, tak jak ho koncipoval Knap, nevyhnul jisté schematičnosti, tedy v důsledku ani kritice, ani postupnému úpadku čtenářské atraktivnosti. Do vel- ké míry si lpěním na realistickém podkladu próz autoři okolo revue Sever a východ a někteří další sami uzavřeli cestu k tomu, aby jejich umění získalo výraznější roli v domácí literatuře (paralelou může být ve své době značná čtenářská obliba děl francouzských regio- nalistů). V dobové slovenské literatuře se oproti tomu diskuze o uměleckých prostředcích v souvislosti s venkovskou tematikou rozvinula ve větší šíři, zatímco u nás se pouze řešilo, jaké má mít literatura s venkovskou látkou „funkce“ v celku národního umění.65 V jednom z anonymních komentářů otištěných v revue Pramen v roce 1926 se konstatovalo, že venkov v důsledku hospodářských změn ztrácí svou poetickou přitažlivost, zvyky vymírají, vytrácí se rustikální tradice a venkovská tematika ustupuje z literatury, jako 64 Zde je nutné podotknout, že Knap výslovně odmítal dogmatický kon- zervatismus Josefa Holečka, autora studie Selství (1928). I Holečkův cyklus Naši už byl pro Knapa především historickým dokumentem své doby, jehož umělecká hodnota se v nové době vytrácela. 65 Slovenský literární vědec Oskár Čepan mluví také o tom, proč měli díla francouzských regionalistů Giona a Ramuze na Slovensku vět- ší vliv na díla zdejších spisovatelů (zejm. František Švantner, Margita Figuli, Dobroslav Chrobák, Ľudo Ondrejov) než u nás: „Ťažisko vývi- novej problematiky českej literatúry v medzivojnovom období ležalo v exploatovaní takých epických tvárnych postupov, ktoré umožňovali zobrazovať rozklad a zrelativizovanie osobnosti a celkovo slúžili ana- lytickému prístupu k zobrazovanej skutočnosti. Slovenská próza tohto obdobia naproti tomu uprednostňovala syntetické perspektívy a inte- gračné zretele. Práve preto dokázala podnety z europského naturizmu a regionalizmu svojsky pretaviť a previesť ich do roviny univerzálnych koncepcií.“ ČEPAN, Oskár. Kontúry naturizmu. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 1977, s. 103. V českém prostředí nalezneme bezprostřední inspiraci francouzským regionalismem zejména u prozaiků Františ- ka V. Kříže, Karla Hadrbolce nebo některých autorů Moravského kola spisovatelů.

39 Josef Knap v Kontextech meziválečné literatury by již vše bylo vyřčeno.66 Diskuze o funkcích uměleckého ztvárně- ní venkovského prostředí se neomezovala jen na literární tvorbu, vedla se i v rámci dalších druhů umění, například filmu. Profesor brněnské Přírodovědecké fakulty a autor mnoha vědeckých sním- ků Vladimír Úlehla natočil v roce 1932 polodokumentární snímek Mizející svět (1932), v němž se snažil zachytit venkov na Slovácku v dynamice jeho proměn, ale zároveň svým filmem explicitně volal po zakonzervování „venkovského“ prostřednictvím hmotných artefaktů. Venkov zobrazil jako místo dvou světů – tradičního, přirozeného, přírodního, a městského, intelektuálního, industriál- ního, což mu bylo dobovou kritikou vytýkáno, ale právě zobrazení této konfrontace chtěl Úlehla ve filmu zdůraznit. Jeho komentář k filmu jako by předznamenával texty ze sborníku Tváří k vesnici: „Náš kulturní život staví v přítomné době na vzorech cizích. Naše kultura, to, čemu se říká „lidové umění“, zvyky, zkušenosti, mizí prudce tak, jak venkov přestává býti venkovem a jak slepě imituje město, které zase nemá skoro vlastního, z tradice vyrůsta- jícího života.“67 K další mytologizaci „ideje selství“ a jejímu zapojování do in- stitucionálních struktur došlo po roce 1930, kdy přestala vycházet revue Sever a východ. Už od konce dvacátých let se v deníku agrár- ní strany Venkov, kde v kulturní rubrice působil vedle Knapa také Jan V. Sedlák, objevovaly poznámky volající po utvoření skupiny mladších básníků, které spojoval vztah k vesnici a přírodě. A na přelomu dvacátých a třicátých let si svým konceptem ruralismu konečně získal pozornost autorů venkovské orientace moravský prozaik a politický činovník Antonín Matula. Matula se (stejně jako Knap) dlouho pokoušel nalézt platformu pro nejrůznější autory, které spojovala jedna látková oblast – venkov. Sám poprvé vnesl termín ruralismus do obecného povědomí ve svých dvou stěžej- ních článcích Ruralismus a Ruralismus v krásném písemnictví.68 Matula působil jako osvětový a lidovýchovný pracovník v rámci agrární 66 Selské motivy. Pramen. 1926, roč. 6, č. 2, s. 79. 67 Cit. op. ČESÁLKOVÁ, Lucie. Obraz venkovské idyly. Film Mizející svět Vladimíra Úlehly. Dějiny a současnost. 2008, roč. 30, č. 6, s. 34. 68 Vyšly v Osvětě venkova v roce 1932.

43 Josef Knap v Kontextech meziválečné literatury a Františka Hrubína, pro něž je zážitek krajiny-země výrazně spi- rituální, nikoliv hmotný. Kalista zde píše: „Dnes bude pomalu stačit veršovati o kravách a o hnoji, aby ten či onen veršotepec byl prohlášen za „básníka půdy“. Staré impressionistické kýče se znova vytahují, aby putovaly jako „poesie země“ a „poesie tradiční“ po naší literatuře, kazíce dobrou pověst skutečného impressionis- mu českého let Sovových, Moderní Revue atd.“77 Josef Knap, vztáhnuvší si kritiku na okruh autorů ze svého okolí, reagoval na Kalistovu studii ve Venkově 17. listopadu 1935 článkem Adresováno Lumíru a v osobním útoku odmítl polemizovat s někým, „komu se slovo „půda“ stalo drahým teprve „postupem času“, pravděpo- dobně až působením dnešních duchových tendencí.“78 V návaz- nosti na to Kalista ve třetím čísle téhož ročníku Lumíru rozvinul své dvojí pojetí „půdy“ (tj. statické a dynamické) a po Knapově naléhání objasnil, koho přesně se jeho kritika týkala, jmenoval (ze současného pohledu efemérní) básníky Vojtěcha Roznera a Mi- loslava Matase.79 Radikalizace polemik a ideologizace ruralismu ve třicátých letech S tím, jak se ve společnosti etabloval pojem ruralismus, získávaly polemiky okolo něho výrazně politické konotace a mezi spisovate- li jedné generace začaly vyvolávat hluboký rozpor. Ruralismus byl 77 HRBEK, Václav. Básníci země. Lumír. 1936, roč. 62, č. 1, s. 46. 78 KNAP, Josef. Adresováno Lumíru. Venkov. 1935, roč. 20, 17. 11. 79 Knapovo závěrečné slovo k polemice bylo uveřejněno ve Venkově 19. 1. 1936, kde v článku Ještě o poesii země staví do popředí hodno- ty vzniklé na vesnici, které přecházejí do díla: „Básník země, jako každý jiný básník, je především dobrým nebo špatným básníkem […] padá tu na váhu formát osobnosti básníkovy, síla jeho výrazu, kvalita umě- ní tvarového. To pak, co ho odlišuje např. od básníků opěvujících elektrickou tramway nebo barové coctaily, je obsah jeho poesie, prá- vě ta země, samozřejmě ve smyslu hmotném i duchovém.“ (KNAP, Josef. Ještě o poesii země. Venkov. 1936, roč. 21, 19. 1.)

44 Josef Knap v Kontextech meziválečné literatury osočován z přímého napojení na agrárnickou politiku, což Knap pociťoval jako planou pomluvu nezakládající se na skutečnosti. Podle Knapova svědectví ve vzpomínkách Bez poslední kapitoly nebyl nikdo z ruralistů (kromě Antonína Matuly) členem agrární strany. Knap zde však neuvedl, že členem agrární strany byl za první re- publiky Václav Prokůpek.80 Nebylo tajemstvím, že k agrární straně měli tito autoři blízko, působili v stranických organizacích, publiko- vali v agrárním deníku Venkov a své romány vydávali v edicích Hlasy země a Studnice spadajících pod republikánský koncern Tiskařských a vydavatelských podniků Novina. Nelze tu však mluvit o nekritic- ké stranické loajalitě, ani o propojení politiky a umělecké tvorby. Radikální vyhrocení politické scény se tak nutně projevilo i v li- teratuře. Pravo-levé spory se v tisku rozhořely zejména po událos- tech tzv. insigniády (nepokoje při předání insignií Pražské německé univerzity české Univerzitě Karlově v listopadu 1934, které byly vyvrcholením napjatého vztahu mezi oběma národnostmi, a v dů- sledku toho se rozvířily nacionalistické tendence na obou stranách). S událostmi okolo insigniády souvisela i polemika o manifest Obce československých spisovatelů, do které se ne příliš obratně zapo- jil i Knap. Německý historik Ivan Pfaff ho z tohoto důvodu paušál- ně zařadil mezi „fašistoidní“ sabotéry demokracie.81 Pod vlivem nepokojů především českých studentů Univerzity Karlovy, při nichž byly napadány kulturní instituce a levicová zaří- zení, se tehdy sešla skupina šedesáti sedmi spisovatelů liberálně demokratického, socialistického a komunistického zaměření a za- ložila Obec československých spisovatelů. Na veřejnosti vystou- pila manifestem datovaným 27. a 28. listopadu. K jeho iniciátorům patřil Karel Čapek, mezi signatáři byli mimo jiné F. X. Šalda, 80 Srov. ROKOSKÝ, Jaroslav. Agrární strana, ruralisté a tichá hrdinství. In: LUŠTINEC, Jan (ed.). Ruralismus – jeho kořeny a dědictví. Turnov: Státní oblastní archiv v Litoměřicích – Státní okresní archiv Semily, 2005, s. 220. Prokůpkovo členství v agrární straně potvrzuje i zde: DVOŘÁKOVÁ, Zora. Navzdory nenávisti a mstě. Třebíč: Tempo, 2002, s. 59. Zde rovněž zmínka o Prokůpkově členství v KSČ, z níž byl pro své opoziční názory v roce 1925 vyloučen. 81 PFAFF, Ivan. První protifašistická manifestace českých intelektuálů. Český časopis historický. 1993, roč. 91, s. 247–265.

53 Josef Knap v Kontextech meziválečné literatury se i zde vytvářejí dvě skupiny postav, podle toho, jak jsou ochotny přistoupit na nové podmínky a přizpůsobit se zdejší krajině. Stejně jako v Mužích a horách jsou mezi prvními, kteří se kvůli svému nepevnému vztahu ke krajině a půdě vzdávají nejsnadněji, postavy učitelů. Tradiční topos venkovské prózy, škola, funguje ve většině Knapových románů jako průchozí místo. Škola byla po- jímána povětšinou nejen jako centrum vzdělanosti, ale často byla spojena s projektem ideální výchovy.100 Měla na venkovskou komu- nitu nemalý vliv a učitel byl vždy mravním příkladem (Němcová, Rais). V Knapových románech však topos školy jakožto centrum morálních kvalit doznává výrazné změny. Určující roli v tom mají postavy učitelů, jejichž mravní hodnoty jsou odvozovány od toho, nakolik jsou zapojeny do venkovské komunity, nakolik jsou „zakoře- nění“ v krajině. Postavy učitelů v epizodních rolích tak často romá- nem jen procházejí. V románu Muži a hory je to postava mladého učitele Zarevuckého, který nedokázal hlouběji proniknout mezi baptistický lid a pochopit sociální konflikt, jenž se před jeho očima odehraje, a je nucen vesnici opustit. Do románu Puszta dokonce vstupujeme optikou mladého učitele Pluhaře, který právě zapisu- je do stránek místní kroniky proběhlé události a rovněž vzpomíná na množství svých předchůdců a jejich tragické osudy. První učitel Kameník se přidává k opileckým výpravám do města, mravní auto- ritou rozhodně není a tragicky umírá. Jeho nástupkyní je mladá učitelka Pavla Livorová; ta se nešťastnou náhodou zastřelí a je první, koho uloží na místní hřbitov. Rovněž její nástupce Jan Sno- pek, syn jednoho z kolonistů, umírá – na následky nemoci. Knapovo dílo v zrcadle kritiky Je třeba se také pozastavit nad hodnocením Knapových románů optikou dobové literární kritiky. Právě kritika totiž do značné míry zrcadlila postavení nové venkovské prózy v domácí literatuře. 100 HODROVÁ, Daniela. Poetika míst: kapitoly z literární tematologie. Jino- čany: H & H, 1997, s. 17.

54 Josef Knap v Kontextech meziválečné literatury Díky zvýšené sebereflexi a sebekritice ruralistů se zároveň podí- lela na konstituci ruralismu. Nová venkovská tvorba postupem času ztratila své postavení – zřejmě i proto, že odmítala nové tvárné prostředky, zabředávala do realistických sentimentálních příběhů a ztrácela sílu získat si širší čtenářskou oblibu, o čemž svědčí i dobové údaje z veřejných knihoven.101 Obliba děl fran- couzských regionalistů (Giono, Ramuz, Pourrat) a dalších zahranič- ních autorů (zejména skandinávských) svědčí o tom, že domácím prozaikům chyběla odvaha oživit realistická vyprávění novými tvůr- čími postupy. Právě francouzští regionalisté přinesli ve svých dílech obměnu výrazových prostředků, poutavé příběhy, nový, netradič- ní pohled na vztah člověka a přírody, zřetelně opouštějí deskrip- tivní popisy venkovské skutečnosti, směřují k obecnějším otázkám „pobytu“ na tomto světě. Na druhou stranu nelze upřít domá- cím meziválečným venkovským prozaikům otevřenost vůči sou- dobým problémům na venkově a snahu poukázat na ně ve vlast- ní tvorbě. Na kritickou reflexi domácí venkovské tvorby se soustředil i F. X. Šalda. Sám byl v minulosti autorem vesnické prózy, asi nej- větší ohlas měl jeho román Loutky a dělníci boží (1917). Jeho zájem o tento žánr přetrval i v období, kdy se již naplno věnoval pouze literární kritice, a jeho nároky byly velmi vysoké. Šaldova suma- rizující stať Nejnovější próza česká uveřejněná v sedmém ročníku Šaldova zápisníku vyjádřila k soudobé venkovské literatuře značné výhrady. Šalda zde srovnával domácí vesnický román s francouzský- mi regionalisty, jejichž díla k nám v té době začala v četných překla- dech pronikat. „Musím se omezit na všeobecnou zásadní poznám- ku, že nemáme u nás Pourratů, Ramuzů a Gionů, to je opravdových vášnivých básníků krví, milovníků rodné hroudy […] – máme jen lepší horší spisovatele, obyčejně s nějakým neškodným tzv. osvět- ným posláním.“102 Vrbu, Knapa i další považoval za salonní sedláky, 101 ŠOUŠA, Jiří. Ctí, ale nečtou? K reflexi děl ruralistů na české vesnici. In: LUŠTINEC, Jan (ed.). Ruralismus – jeho kořeny a dědictví. Turnov: Státní oblastní archiv v Litoměřicích – Státní okresní archiv Semily, 2005, s. 118–128. 102 Šalda, František X. Z období Zápisníku II. Praha: Odeon, 1988, s. 50.

60 Josef Knap v Kontextech meziválečné literatury podřízené dobové situaci a zaměřené na vykreslení zidealizovaného obrazu vesnice, nebo naopak pozornost k věrné deskripci reality. Román Věno (1944) – kruh se uzavírá… Románem Věno,119 psaným již za války, se jedna kapitola Knapovy tvorby uzavírá. Je symbolické, že obraz venkova je ve Věnu ponej- více založený na autobiografickém základě a celé dílo se odehrává v konkrétním regionu, na Jičínsku, v autorově rodišti. Kruh se uzavírá, jako v Révě na zdi, i zde se vypravěč soustředí na osudy mladých hrdinů. Ty jsou již zakotveny v konkrétním regionu, posta- vy nehledají svůj vztah k venkovu jakožto specifickému prosto- ru určovanému přírodními podmínkami a generačním údělem, ale jsou s ním bytostně spjaty i ve chvíli, kdy sní o cizích krajích. Příběh je zakotven ve věčnosti, jistotou pro všechny mladé hrdi- ny je sám venkov. V době svého vzniku (za druhé světové války) se takové pojetí jeví jako pochopitelné. Když se ve Věnu mluví o válce v „šestašedesátém“, pak jen jako o něčem, co je pouze za- jímavým námětem pro vyprávění, vše překryly vrstvy času. Ne náhodou Knap v románu parafrázuje českou hymnu.120 Ve Věnu jde o důvěrné vyznání venkovu, tak jak byl patrně uchován v Knapových vzpomínkách z dětství. Řada zážitků a mo- tivů, později zaznamenaných v autorových pamětech Bez poslední kapitoly, se objevuje i ve Věnu. Celý děj je spjat s postavami mla- dých lidí žijících v sousedství. Generační paměť, koncentrovaná do prostoru okolo dvou chalup, se promítá i do pojmenování jed- notlivých rodů, tj. „u Štěpařů“ a „u Rudišů“. Prostor mezi dvěma staveními přiléhajícími k sobě zahradami stmeluje neviditelné pou- to osudového souručenství. S generační souvislostí je ponejvíce spojen motiv času, koncentrovaný jednak v tradovaných příbězích ožívajících při společných pracích venkovské komunity, jednak 119 První vydání z roku 1944, poté vyšlo v upravené podobě v Českoslo- venském spisovateli v roce 1968. 120 knap, Josef. Věno. 2. vyd. Praha: Novina, 1944, s. 166.

61 Josef Knap v Kontextech meziválečné literatury v krajině a jednotlivých předmětech: „Ve vyprávění znovu ožíva- ly děje a dávaly se na pochod v kruzích okolo dvou chalupnických samot, v povětří nad staveními, stromy a stráněmi. […] Někdy v podivných chvílích ticha bylo slyšet jako pomalý spád neviditel- ných vod přes neviditelná pomalá mlýnská kola, a tu a tam cosi jako výkřik, jenž se zdál patřiti někomu, kdo se vzepřel jednotvár- nému běhu věcí a vybočil.“121 Všechny motivy Knapových předchozích próz se úspěšně se- tkávají právě ve Věnu, kde tvoří vzácnou jednotu. Mladí hrdino- vé již proti tradičnímu venkovskému řádu nerevoltují, jako tomu bylo v Révě na zdi. Ačkoliv i jejich víra v půdu prochází zkouškou, konflikt je potlačen na minimum. Postavení ženy je jisté a nepochyb- né, přijímá svůj osud samozřejmě. Každá z mladých dívek, které v průběhu románu zrají do dospělosti, se větší či menší oklikou zapojuje do cyklického koloběhu vesnického řádu: „Bylo to jako jízda bez konce, kruh za kruhem, šlápota do šlápoty, v níž se spojova- lo včerejší klopýtání se zítřejším, dni dlouhých zim.“122 Tématem Věna je v první řadě čas, který na venkově uplývá svým rytmem. S časem je spojen motiv větru a vytváří spolu s kra- jinou a vyprávěním mytickou jednotu souvislostí. Vítr je element, který stojí nad prostorem i časem, vymyká se pozemskému, zpří- tomňuje věčnost, odvěký řád světa. Podstatné je i „vyprávění ve vyprávění“, kdy se vzpomíná na minulost, např. při draní peří apod. Tyto příběhy znovuoživují staré časy a vtiskují se v paměť krajiny. Lidé a jejich činy jsou tedy zakotveny v čase, v příbězích předávaných z generace na generaci, ale i v krajině. Jedno z lidových vyprávění, které souvisí s prostorem mezi dvěma chalupami, mluví o tom, že Rudišovi nikdy nedosta- nou nevěstu od Štěpařů. Ačkoliv je tato moderní variace motivu „dávného prokletí“ setřena svatbou Antonín Rudiše a Štěpařovic Pavly, něco z jeho osudovosti přesto dojde naplnění. Pavla umírá a k Antonínovi je později provdána i nejmladší ze Štěpařova rodu, Julka. 121 Tamtéž, s. 21–22. 122 Tamtéž, s. 92.

Rozhovory

377 O románu vesnického mládí Z našeho rozhovoru se spis. Josefem Knapem Réva na zdi je román vesnický. Co vás přivádí k tomu, abyste bral látku ke svým románům právě z prostředí venkovského? Přirozeně to, že mi je prostředí venkovské citově nejbližší, že z něho jsem vyšel a že se domnívám mu rozumět nejen po stránce vnějško- vé, ale i vnitřní. Po dlouhá léta jsem na vesnici rostl a vesnici do sebe přijímal. Román má mít v základech takovou znalost určitého života a skutečnosti. Ale nad to má ovšem takový vesnický román obsa- hovat i něco, co vnitřní sluch spisovatelův vyposlouchal z podstaty vesnického prostředí, z hlubin, z věčných vrstev vesnického života. Oč vám šlo při psaní Révy na zdi? Tady jsem chtěl napsat knihu vesnického mládí, mladé lásky, mladé- ho manželství dvou lidí, kteří na sobě visí jako víno na zdi, navzdory všemu, co se staví proti nim. Román o tom, jak duše mladé ženy je spjata s duší statku a s mužovým štěstím. Chtěl jsem v těch dvou mla- dých lidech, v jejich životním rozletu, v jejich nezlomnosti zobrazit samo mládí země. Psal jsem Révu na zdi, když jsem sám měl před svat- bou, je to patrně znát na ovzduší této knihy. Přál bych si, aby Révu na zdi četli hlavně mladí lidé, snad v ní poznají kus sebe a svých snů. Máte velké úspěchy u městských čtenářů, ačkoli píšete selské romány. Ano, mé romány vycházely v nakladatelstvích, která mají převážně městský čtenářský okruh. Ostatně i jiní, hlavně novější spisovatelé venkova, jsou více známi v městských čtenářských vrstvách než ve venkovských. Trvá to vždycky nějakou dobu, než spisovatel, třeba ve městě už dávno oceněný, pronikne do venkovských vrstev, i když píše z venkovského života. Proto také vznikla nyní v nakladatelství republikánské strany nová románová knihovna Hlasy země, aby venkovu urychlila poznání jeho spisovatelů. Ve městě, jak už řečeno, ty novější selské spisovatele dávno znají. Vůbec ten zájem o českou vesnici, o české selství, visí přímo ve vzduchu dnes více, než jindy. (Lidový deník, 1935)

378 Josef Knap odpovídá studentovi 1. Zdá se vám, že se dnešní studentská generace zajímá víc o kulturu, než studenti z minulých let? Zdali se dnešní studentství zajímá o kulturu víc nebo méně, než studentské generace dřívější, nedovedu snad správně odhadnout. Řekl bych, že se dnes o ni zajímá menší počet mladých lidí, ale zato intensivněji. Zájem o kulturu snad býval rozšířenější, ale také povrchnější, všeobecnější. Takových indiferentních jistě ubylo (a není to velké neštěstí), snad je k sobě připoutal sport, snad jiné hmotné dráhy. Zato u těch, kdo kulturou žijí, je vztah k ní hlubší, věrnější, speciálnější – aspoň se mi tak zdá. 2. Jste u nás představitelem ruralismu. Kdesi jsme četli, že je ruralismus na scestí jako projev nového třídnictví v literatuře. Co o tom soudíte a které autory pokládáte za ruralisty? Slovo „ruralism“ není zrovna libozvučné, o tom není sporu. Není však lepšího termínu, který by poměrně nejúplněji jedním slovem vyjadřoval to, co se jinak musí opisovat několika slovy, máme-li na mysli slovesnou tvorbu, jež vydává svědectví o bytostném, ro- dovém vztahu autora k venkovu, selství, půdě, zemi. Tvorbu, v níž vesnice, půda, země není pouhou kulisou, nýbrž světem, jenž má svou zvláštní silnou a tvárnou duši, kterou kus po kuse chceme objevovat. Tvorbu, která naprosto nechce být nijak uniformovaná, neboť vztah k venkovu, půdě atd., podoben citlivé vnitřní stru- ně, zvučí u každého osobitého autora jinými tóny, podle autorovy tvůrčí literární povahy nebo jeho osudového založení. O jakém scestí může tu tedy býti řeč? Jediné scestí ruralismu bych viděl v tom, kdyby produkoval špatné, nepůvodní, nefundované autory. 3. Není ruralismus literární zjev jen speciálně český? Příklon k vesnici a k půdě visí nad dnešní dobou ve vzduchu. Dnešní nejlepší literární průboje světového písemnictví vznikají právě na tomto poli a právě ony dnes získávají nejživější odezvu. Jmenujme z ruské literatury jen Šolochova, z francouzské jen Giona,

379 z anglosaské jen Buckovou, z polské jen Kurka atd., nemluvíme-li o celé vlně v písemnictví německém, jež je do jisté míry posilována uměle. (Volnost, 1936) Josef Knap odpovídá studentovi

380 Rozhovor s Josefem Knapem o jeho románě Puszta Jak jsi objevil dějiště pro svůj román Puszta? Z tvého rodného kraje, z Českého ráje, je přece tak daleko až někam k Čopu. Zdá se, žes chtěl i pro literaturu objevit tento kraj? Když jsem jezdíval na Slovensko, stěží jsem se dostal dál než do Tater. Tam také umístil jsem svůj dřívější román Muži a hory. Ale přiznám se, lákal mě východ. Zejména široširá puszta u Baťova a Čopa. Dověděl jsem se o tom, že v této pusztě byly založeny kolonie českých vystěhovalců. Když jsem uviděl pusztu, byl jsem rozhodnut. Tak mě zaujal protipól tatranských velehor. Tvůj román, rád bych připomněl, je pln fakt. Byls jistě nucen sahati pilně k všemožným pramenům a skoro – bojím se říci – i k statistikám? Román vyžadoval opravdu svých studií. Použil jsem některých do- kladů z kolonisační epochy, které mně byly přístupny ve státním pozemkovém úřadě. Také v kolonii, kde mám několik svých dob- rých známých, získal jsem potřebných informací. Tvůj román, to jest ovšem opravdu román kolektivní. Kolik je v něm lidí různých jazyků, typů, věr i přesvědčení. Jsou tu lidé pionýrské víry a odvahy, lidé hazardních srdcí, lidé stateční i nezakotvení, toužící po návratu do české domoviny. Odpovídají tyto postavy skutečným lidem, které jsi poznal? Do jisté míry. Všechny postavy mého románu jsou osobami vy- tvořenými. Je však jisto, že podržují různé znaky a povahy lidí skutečných. Ale, přirozeně, není žádný z lidí románu odlitkem nějaké předlohy, která by byla odkoukána doslova. A typ cikánky Eržiky? Ten, který jsi vyvolil za personifikaci puszty, té nespoutané, tulácké země s nízkým dalekým obzorem padajícím k zemi, tak jiné a odlišné pro českého člověka z mírných strání a modravých lesů naší krajiny? To je jisté, plně vybájená bytost, není­li pravda? Jistě. Chtěl jsem v ní zachytiti volnost a sám živel puszty. Neviděl jsem nic vhodnějšího než hledati tuto nespoutanost a tuláckou dálku v očích cikánských. Jistě sis všiml. Neměla vlastně ani jména. Nic než bezejmenné, samá dálka, puszta.

381 Tvůj román je oslavou pionýrství. Dnes jsou asi již nejhorší začátky těchto kolonistů, o nichž jsi napsal svou epopej, překonány? Kolonisté z Boutradi mají již nejhorší za sebou. Tak odvodnění pozemků bylo již provedeno, i silnice se již staví. I zakotvení vy- stěhovalců se již prohlubuje. Zvykají si na nový domov a jeho zvláštní, odlišné podmínky. V tvém románě cítím opravdu dech kraje od Čopu a Baťova. Pobyl jsi dlouho v tom kraji, že jsi mohl tak poznati jeho vegetaci, jeho noci, západy slunce, jeho vůni a jeho bláto? Pobyl jsem v tom kraji čtyřikrát, ve všech ročních dobách. Ten kraj svým zvláštním rázem vryl se mi v paměť. Puszta. Kdykoliv vzpomínám na pusztu, vídám ji vyprahlou, travnatou, suchou. V tvé představě stříká bláto s kopyt tatarských koní. Je až něco apokalyptického v blátě toho kraje, jak je líčíš. Ano, bláto. Jaké jsem tam vídal za podzimních zoufalých dešťů, takové snad není k vidění. Bláto nekonečné, bez kamene, bez útě- chy. Něco jako živel sám o sobě. A nakonec. – Zamiloval sis tedy pusztu? Četl jsi můj román, víš sám. Je tak jiná, záhadná, nepochopitelná a daleká. Ale jednou (alespoň u nás) bude proměněna v pole. Jan Čarek (Osvěta venkova, 1937) rozhovor s Josefem Knapem o Jeho románě Puszta

382 Josef Knap o venkovském románu Čelný představitel venkovské prózy rozhovořil se o své tvorbě a otázkách venkovského románu takto: 1. Jaké místo má ve vývoji vaší tvorby román Věno? Věno, které jsem psal ze všech svých prací nejdéle, dovršuje onu část mé literární tvorby, která vznikla z inspirace rodným krajem. Děj románu zbásňuje osudy několika lidí na samotě, viditelné i ta- jemné vzájemné vazby jejich osudů. Ale stejně jako o komposici lidských vztahů šlo mi o účast kraje v jejich příbězích, o zápis spodních hlasů kraje. V několika obměnách, řekl bych v několika rovinách, se ve Věno zrcadlí motiv věna, dědictví. Je mezi nimi tam někde i motiv mého věna, které jsem přijal pro život jako osu- dové znamení domova. Už dávno jsem takovou knihu domova chtěl psát. Přistoupil jsem k ní až uprostřed této války. 2. Která z vašich knih je vám zvláště milá a blízká? Mám rád dvě knihy povídek, Zaváté šlépěje a Polní kytici. Z románů rozhodně ten pionýrský, Pusztu. 3. Jaký je váš názor na snahy ruralismu? Látky venkovské byly a budou v podstatě na prospěch literatury. Jde samozřejmě především o stupeň jejich básnického vyjádření. Od nějaké doby se značně rozšířily a bohužel i značně zplaněly. Naše literární poměry vždy trpí hromadnými šablonovitými příklo- ny k určitému směru. Až konjunkturální epigoni budou houfem spásat jiná prostředí, zase zazáří ojedinělé básnické krystaly ven- kovského románu. 4. Co jste zvláště sledoval svou kritickou činností? Aby česká tvorba při všem úsilí o světovost měla českou podstatu. Z cizích písemnictví jsem vítal hlavně severské – měl jsem jistý nepatrný podíl na nynější již rozšířené oblibě skandinávských auto- rů u nás.

383 5. Ve svých literárních počátcích jste vydal také verše. Nevrátíte se už nikdy k lyrice? Bezpochyby že ne. Tato větev mé tvorby, myslím, odumřela. 6. Jaké jsou vaše vztahy k současným českým literárním a jiným umělcům? Vídám se jen s několika literáty a výtvarníky svého nejbližšího okolí, ale pokud mi zaměstnání dovoluje a pokud je možno i jinak se dostat ke knize, mám náruživý zájem o dnešní tvorbu vůbec. Válka stírá literární spory a řevnivosti, sbližuje nás lidsky. (Národní politika, 1945) Josef Knap o venKovsKém románu

384 Jak vyčíslit škody? Když jsme byli v červenci roku 1952 odsouzeni na jedenáct až dvaadvacet let, psaly o tom noviny v dlouhých článcích způso- bem, jak se tenkrát psalo. Když po patnácti letech Nejvyšší soud rozsudek zrušil a zprostil nás obžaloby, směly o tom napsat jedi- né Literární noviny několik zastrčených řádků. V poslední době provádělo ministerstvo spravedlnosti rehabilitační řízení spojené s „přiměřeným odškodněním“. Postupovalo tak neúčastně a svrcho- vaně podle těsných šablon, že se vlastně člověk cítil ne jako ten, jemuž měla být napravena křivda, ale jako jeden z obtěžovatelů. Nevím, jak bylo příslušníkům jiných povolání (pokud vůbec na ně došlo), když se jim takto vyměřovalo „přiměřené odškodnění“ za to, co ztratili oni i jejich rodiny. Případy literátů byly o to horší, že u nich šlo ještě víc o ztráty neměřitelné. Neboť jak vyčíslit škody, které utrpěli jako spisovatelé po léta umlčení, vyloučení z knihoven a odepsaní z literatury, nejen po dobu vyšetřovací vazby a vězení, ale i později diskriminací na svobodě (někteří z nás jsme nenašli přiměřenější zaměstnání než jako přidavači u zedníků) až do rozhodnutí Nejvyššího soudu? Stala se křivda jen těžko napravitelná. Prosím Vás, proč Vaše knihy, tenkrát začátkem padesátých let, zmizely z knihoven? Existovaly nějaké klíče, podle nichž byla díla z knihoven vyřazována, nebo se to bralo, jak se říká, šmahem? Ptáte se, proč. Řekl bych, že jsme byli „vystěhováni“ z literatury asi s podobným účelem, jako byli vystěhováni někteří rolníci z ves- nic (do vězení, na státní statky, do dolů). V našich knihách přece nebylo nic protistátního nebo „rozvracejícího mravní vědomí pra- cujícího lidu“ – dnes volně vycházejí znovu. Ale musely se likvido- vat, aby se udělala volná cesta pro jednotnou úzce třídní literaturu, pro tehdejší uniformní socialistický realismus. (Kdyby to čtenáře vašeho listu zajímalo, dal bych vám k dispozici své dva projevy určené tehdy jednak pro revizní proces v Brně, jednak pro přelí- čení před Nejvyšším soudem v Praze.) Ale k věci. Bylo by otřes- né, kdyby se dnes publikovaly tehdejší seznamy: kolik a jaká díla se musela vyloučit ze všech veřejných knihoven a přišla do stoupy.

385 Obyvatelé např. kolem Vrchlabí by mohli vypravovat, jak si z nádra- ží z nákladních vagonů zachraňovali knihy určené k „sešrotování“. Možná, že podobně se dělo i v okolí jiných papíren, kde se zpra- covávaly na papír. Kdyby se byly knihy pálily na hranici, bylo by to bez užitku. Takhle se možná z našich knih získal uniformní papír pro díla autorů, kteří tehdy měli benefici. Myslím, že nastala doba, kdy by se měly i takovéto dluhy aspoň částečně splácet, například přednostním vydáváním nejlepších prací persekvovaných autorů. Něco se už udělalo, vám vyšel Cizinec, Křelinovi Jalovčí stráně a v nejbližší době mu vyjde román o Lidicích a novela Má přítelkyně Dora, Prokůpka dnes tiskneme např. v Zemědělských novinách. Jistě, je to jen nepatrná splátka, i když třeba spisovatel Prokůpek dosud není členem Svazu čs. spisovatelů, ale jsou tu i jiné možnosti, řekl bych daleko účinnější. Čtou­li například nějaký román na pokračování v rozhlase, hned vstoupí do povědomí širokých vrstev posluchačů. Takový román je hned rozpůjčen v knihovnách i rozebrán na knižním trhu. Na rozdíl od nakladatelských podniků a veřejných knihoven, kde se už dost změnilo, rozhlasový aparát v tomto směru běží ze setrvač- nosti. Asi se dosud nenašel nikdo, kdo by tam uvedl ve známost, že rehabilitovaní spisovatelé už přestali být na indexu, že by tedy už i rozhlasový pštros mohl pomalu zvednout hlavu z písku. Z autorů, o kterých mluvíme, nebylo v rozhlasu nic po dobu téměř už – dvaceti let. (Zemědělské noviny, 1968) JaK vyčíslit šKody?

386 Rozhovor pro časopis Studentské listy Koncem minulého roku otiskly Zemědělské noviny a anketě „vá- noční přání“ také příspěvek spisovatele Josefa Knapa: „Mé vánoční přání by platilo především českému a slovenské- mu studentstvu, v němž je zastoupeno mládí všech společenských vrstev našich národů, tedy i vrstev dělnických a zemědělských. Přál bych mu, aby bylo i nadále vyspělým a odhodlaným ručitelem národ- ní cti, jak se projevilo v letošní dramatické kapitole našich dějin.“ A my jsme si za ním zašli, abychom mu položili otázku, zdali by totéž přání opakoval i dnes, po dvou měsících tohoto roku… Dřív, než nám J. K. odpověděl, vyjádřil upřímný podiv nad tím, že jdeme zrovna za ním, jak to, vždyť on se přece nevyhřívá ani na výsluní literární kritiky, ani nepatří mezi reprezentační spi- sovatelský tým. J. K. je jenom spisovatel, nota bene, dvacet let nic nepsal, a to nejenom proto, že do psaní neměl chuť. Právě proto jsme přišli, řekli jsme ve dveřích. „Přátelé,“ řekl nám J. K., „tak dobře, já vám milerád všechno povím, jen mě prosím vás nenuťte, abych hovořil o sobě. Můžete se na mne dívat jako na jednoho z mladé poválečné generace – mluvím o té první válce a o tamtom mládí,“ dodal J. K. s úsmě- vem – „která snad jako celek nebyla tak docela marná a v české literatuře po sobě zanechala svou stopu. Té generaci, která začínala na konci první světové války – a k níž patřili právě tak Nezval, Píša jako Kalista, František Němec, Miloš Jirko a mnoho dalších – se říká wolkrovská. Tehdy ale mezi námi nevedla žádná jasná dělící čára, dokonce ani mezi námi, starší ge- nerací, tehdy po válce se všechny generace zcela prolínaly. My jsme měli velmi dobrý vztah k Šrámkovi, Tomanovi, Neumannovi, Dykovi a zejména našemu milovanému básníku Antonínu So- vovi. Tehdy nebyla žádná umělá izolace mezi generacemi, jako je tomu dneska, myslím ke škodě literatury. Já se ani nedivím, že o nás některých dnešní mladá generace ví tak málo anebo vůbec nic. Je to celkem pochopitelné, byli jsme takříkajíc izolováni, zdá se mi ale, že kontinuita neexistuje ani mezi mladou generací a těmi, kdo izolováni v oněch letech

387 nebyli. Samozřejmě i my jsme měli své výhrady proti těm starším, byli jsme odlišní například od takového Machara, jenomže tento vztah nikdy nepostrádal prvky přátelství a respektu a především úcty. Dobrý přátelský vztah jsme měli i ke spisovatelům – jak by se dnes řeklo – třetího řádu; my jsme se na sebe nedívali jako příslušníci vojenského útvaru, kde má každý svou přidělenou hod- nost a vládne i přidělenou pravomocí. Byli to prostě spisovatelé a pokoušeli se o totéž jako my, třebaže jinak; proto jsme byli přá- telé, rozumíte mi? Rozdělení naší generace přichází až později, až s Teigem a jeho teorií rozdělení české poezie na proletářskou a tu ostatní. Za Teigem odchází Seifert, kterého si osobně z celé generace vážím nejvíc, později Nezval, Wolker. Nechápejte to ale opět jako nesmiřitelný boj dvou skupinek o moc nad literaturou, nikoliv, to byly půt- ky literární, umělecké, byla to krásná doba bojů a manifestů, na kterou člověk rád vzpomíná, a právě v těchto bojích krystalizo- vala naše generace kolem Orfea a Kalistova Dne a okolo zejména Rutteho Cesty. Rutte vůbec udělal pro naši generaci tolik, že se to nedá v několika větách ani vyjádřit. To byl vskutku krásný a jasný zjev, a jestliže má naše literární věda u někoho pořádný dluh, pak u něho. I když jsme se později dále štěpili (někteří odešli do Neumanno- va Června a Kmene), stále ještě to neznamenalo konec vzájemné solidarity a vzájemného respektu. Šlo pouze o odlišné cesty umělec- kého hledání. A třebaže byly doby, kdy se naše polemiky vyhrotily doslova na ostří, v okamžiku, kdy byla republika smrtelně ohrože- na, dochází opět k naprosté jednotě. O tom ostatně svědčí známý manifest K svědomí světa (otištěný v Listech 27. února t. r., pozn. SL), pod nímž jsou svorně vedle sebe podepsáni Hora i Majerová, Čep i Nezval, Novomeský i Peroutka, Pujmanová i Rutte, Seifert, Čapkové, Vančura, Olbracht, prostě všichni, kdož jsme byli do té doby „rozděleni“. Bohužel, nedlouho po druhé světové válce se toto rozdělení na bázi ryze umělecké stalo základem pro zcela nesmyslné politic- ké závěry. Došlo až k takovým absurditám, že normální literární schůzka mohla být prohlášena za sraz ilegální organizace, zcela běžný styk mezi literáty téhož uměleckého vyznání, bez něhož je rozhovor pro časopis studentsKé listy

388 rozvoj literatury nemyslitelný, prohlášen za konspiraci. A protože já jsem ve svém díle vždy tíhl k venkovu, k půdě – jsem synek z chalupy –, byly mi podsunuty jakési nepřátelské úmysly. Důsledek: dvacetiletá tvůrčí pauza… Po návratu z kriminálu jsem se sice opět mohl věnovat lite- ratuře (třebaže diskriminace pokračovala: nemohl jsem dostat místo, a tak jsem pracoval u zedníků), jenomže já jsem v těch letech stejně neviděl význam jakékoli literární práce. Nač vyrábět jakousi černobílou literaturu podle receptů? To mě opravdu ani trochu ne- lákalo. A tak jsem se vrátil ke své druhé veliké lásce, k divadlu. Mou specialitou se staly dějiny českých divadelních společností, zajímaly mne osudy bezejmenných kočovných herců, kteří od polo- viny minulého století harcovali po vlastech českých. A tahle práce se mi zalíbila natolik, že jsem už u toho zůstal. Z té doby jsou i moje knížky Zöllnerové, Umělcové na pouti a Čtyři herečky. O tom bych vám mohl vyprávět třeba celý večer. Jenomže vy na mně, jak vidím, chcete něco jiného, viďte?“ Ano, původně jsme chtěli. Během našeho rozhovoru jsme si však uvědomili, že J. K. patří mezi ty spisovatele, kteří nepotře- bují své názory znovu a znovu slavnostně vyhlašovat. Neměnili je totiž průběhem let. Za ně hovoří jejich dílo, život, osud. O tom je skutečně zbytečné hovořit, vše je tu takříkajíc nasnadě. J. K. nepatří k těm, kdo touží po glorifikaci. Ostatně opakoval nám několikrát, že je jen jedním z dlouhé řady… Václav Černý uspořádal sborník Pětadvacet, kde se opět po dlou- hých letech schází „wolkrovská generace“… umlčených. Do toho- to sborníku dal i J. K. svou prózu napsanou po mnohaleté přestáv- ce. A letos na podzim mu vyjde v nakladatelství Vyšehrad další próza, Vzdálená země, román – svědectví o maloměstském lékaři – bouřlivákovi. Zdá se, že prodleva 20 let je konečně překonána. „Přece jen bych vám chtěl odpovědět na vaši úvodní otázku,“ řekl nám J. K. na rozloučenou. „Jsem přesvědčen, že studenstvo dostálo svému úkolu, který na sebe vzalo, že nezklame. Právě na začátku tohoto roku se stalo oním vyspělým a odhodlaným ručite- lem národní cti. Mám na mysli čin Jana Palacha: Něco tak velkého a světlého nemá v našich dějinách obdoby. Palach je ztělesněné světlo naší doby a vaší povinností je tento čin národu neustále rozhovory

389 připomínat. Pamatujte si to. A jako je Palach světlem, stínem této doby je, že byla zamlčena velikost oběti Jana Zajíce. Je hrozné, že takové činy přicházejí do světa, který jejich velikost není s to ještě pochopiti. Naše studenstvo nezklamalo. V těch smutných dnech koncem ledna, kdy bez obušků a v naprostém klidu studenti zvládli situa- ci všem hrozbám a strašákům navzdory, byli té cti, o níž mluvím ve svém vánočním přání, vskutku nanejvýše hodni.“ (Studentské listy: nezávislý časopis vysokoškolských studentů, 1969) rozhovor pro časopis studentsKé listy

397 Ediční poznámka Cílem výboru je zpřístupnit čtenářům autorovy dosud nepublikované texty, a to jak z jeho pozůstalosti, tak i články, studie, recenze a další publicistic- ké útvary publikované pouze časopisecky, nikoliv knižně. Hlavním zá- měrem je pak představit Josefa Knapa jako jednu z významných osob- ností české meziválečné literatury přesahující úzký rámec ruralismu. Nelze totiž opomíjet ani autorovu roli v konstituci podoby domácí literatury v období mezi dvěma válkami, odrážející se v jeho reflexích, kritikách a studiích. Pro náš výbor bylo dominantní motivací soustředit na jed- nom místě zejména Knapovy texty týkající se tematiky venkova a ven- kovské literatury, ale zařazujeme i další, méně známé autorovy články a studie, dotýkající se i dalších oblastí meziválečné kultury, především dobových polemik cenných i pro dnešní historická bádání. Podstatná část zde otištěných textů vychází z autorových rukopisů. Řada těchto textů pravděpodobně nebyla určena k publikování (Sady a řídké aleje, Zajatý rorýs, V nemocnici v Motole se žloutenkou ad.), čtenářům je předkládáme především proto, abychom otevřeli širší perspektivu, z které lze celé Knapovo dílo (a také jeho životní osud) vnímat. Je proto nutné brát ohled na jejich stylistickou podobu, která zřejmě mnohdy neprošla ani druhou autorovou korekturou, a přistupovat tak k těmto textům s jistou mírou tolerance. Výbor doplňujeme několika dosud nepublikovanými rukopisnými vzpomínkami (Otcova sestra, Vojta hospodář, Školní výlety), dvě- ma strojop. studiemi týkajícími se norské literatury (Osudy česko­norských literárních vztahů, Co jsem to měl s norskou literaturou) a autorovými záznamy ze zápisníků, které poskytují další pohled nejen na osobnost Josefa Knapa, ale i na dobu, ve které vznikaly. Poprvé zde také knižně otiskujeme pů- vodní znění povídky Maškary na Popeleční středu. Knapova bohatá publicistická činnost v řadě periodik neumožňuje v úplnosti shromáždit všechny jeho příspěvky týkající se rozmanitých oblastí společenského života, zvláště pak literatury. Jedním z důvodů je i obtížná dostupnost řady starších periodik zejména z 20. let. Do tohoto výboru především nezařazujeme autorovy články, recenze atp. týkající se severské literatury, divadla a literární tvorby nesouvisející s venkovem (na některé podstatné články však upozorňujeme v jednot- livých edičních poznámkách). Rovněž nepublikujeme autorovy četné lite- rární recenze domácí tvorby (s několika výjimkami), které už mají vý- znam pouze z hlediska literární historie. Nezařazujeme ani některé podstatné příspěvky do časopisu Cesta, zejména se jedná o dvoudílnou studii Růst člověka v díle B. Benešové (Cesta, roč. II, č. 44, 1920 a roč. IV, č. 22, 1922) a rozsáhlou studii Jan Vrba (Cesta, roč. III, 1921), která by

398 si zasloužila samostatné vydání. Totéž platí i o Knapově dosud nevydané monografii spisovatelky Gabriely Preissové, jež je uložena v jeho pozů- stalosti v LA PNP. Většina zde otištěných textů je knižně publikována poprvé. Všechny rukopisné texty pocházejí z autorovy pozůstalosti uložené v Literárním archivu Památníku národního písemnictví. Vzhledem k tomu, že byly zde otištěné články a studie publikovány v rozmanitých periodikách s růz- nými typografickými pravidly, pro toto knižní vydání došlo v rámci pře- hlednosti k jejich sjednocení. Odlišnosti zůstaly zachovány pouze tam, kde je to s ohledem na významovou strukturovanost textu nutné (např. K Šaldově ideji středu, Venkovu o četbě). Zejména v případě rukopisných próz, vzpomínek a náčrtů bylo nutné zohlednit autorovy vlastní úpravy textu (škrtance, přepisy, vpisky) a re- konstruovat tak konečnou podobu textu. Řada textů postrádá dataci, kterou lze konkretizovat jen s omezenou mírou přesnosti. Do jazykové podoby textů jsme se snažili zasahovat co nejméně a respektovat tak originální znění s jednotlivými diferencemi od součas- né pravopisné normy (zejméma podoba cizích slov). Případy, kde došlo k jazykovým úpravám, specifikujeme níže. Nezaznamenáváme zde di- ference, které byly kvalifikovány jako tiskové chyby. Pokud není uvede- no jinak, tituly u jednotlivých textů jsou zachovány dle originálu. Pokud titul chyběl, je název užitý v tomto vydání zvýrazněn kurzívou. V těchto případech jsme se snažili vycházet z názvů, kterými texty opatřil Karol Bílek, který Knapovu pozůstalost v LA PNP uspořádal. Při pořádání edičních poznámek bylo citováno z následující literatury: HARTLOVÁ, D. et. al. Slovník severských spisovatelů: dánská literatura, faerská literatura, finská literatura, finskošvédská literatura, fríská literatura, islandská literatura, nizozemská literatura, norská literatura, švédská literatura. 2. dopl. a aktualiz. vyd. Praha, 2004. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. Zpracoval autorský a redak- ční kolektiv, vedoucí redaktor Vladimír Forst. Praha, 1985–2008. MIKULA, V. et. al. Slovník slovenských spisovatelů. Praha, 1999. PELÁN, J. et. al. Slovník italských spisovatelů. Praha, 2004. ŠTĚPÁN, L. et. al. Slovník polských spisovatelů. Praha, 2000. Básník a jeho matka (Host, roč. I, č. 1, 1921, s. 18–20) V upravené podobě se tato povídka objevila v autorově prvním románu Ztracené jaro (1923) jako část 17. kapitoly. ediční poznámKa

399 Jiří (Pramen, roč. II, č. 4, 5–6, 1921) Další z raných autorových prací. Povídka byla otištěna na pokračování v Pramenu jako druhý díl volně komponovaného cyklu Povídky o jednom člověku. První část povídky byla otištěna v 4. čísle na s. 175–177, zbýva- jící tři části v dvojčísle 5–6 na s. 225–229. Jde o první nástin kontury románu Ztracené jaro (1923). První část z Knapova cyklu Povídky o jednom člověku s názvem Stromek vyšla v časopise Orfeus, roč. I, č. 3, 1920. Třetí část Domov volá publikoval autor v Lípě ve třetím ročníku, kdy časopis vedla Božena Benešová. Všechy tři části cyklu se v upravené podobě objevily v románu Ztracené jaro. Píseň, kterou jsme nedozpívali (Cesta, roč. VII, č. 47–50, 1925) Text doplňuje několik autorových rukopisných poznámek tužkou po stranách textu. Tato povídka nebyla nikdy vydána knižně a je tak patrně jedinou Knapovou prózou, která nikdy knižně v žádné podobě nevyšla. První část byla otištěna v Cestě č. 47 (s. 733–736), druhá v č. 48 (s. 757–759), třetí v č. 49 (s. 766–769), čtvrtá v č. 50 (s. 789–793), pátá v č. 51–52 (s. 805–808). Maškary na Popeleční středu (Akord, roč. XV, č. 6, 1990, resp. roč. XVI, č. 3, 1990) Povídka se inspiruje příběhem Knapovy sestry z doby kolektivizace. Na povídce pracovali společně s Františkem Křelinou (viz vzpomínka Josef Knap a František Křelina) v průběhu roku 1969. Oba plánovali svou verzi povídky zařadit do svých právě připravovaných knih. Knapova verze vyšla v souboru Čas kopřiv (1970). Křelinova verze měla původně vyjít v soubo- ru nazvaném Příšery a strašidla, název souboru se změnil na Klíče království (Vyšehrad, 1971). Křelinova povídka ale nakonec byla kvůli normalizačním tlakům spolu s dalšími třemi ze souboru vyřazena. Mojmír Trávníček k okolnostem vzniku této povídky uvádí: „Zkoušeli nejlepší způsob spolupráce, jeden druhému opravovali a přepisovali text, nakonec však každý zpracoval samostat­ nou vlastní verzi, v níž ovšem nebyl zcela setřen přínos partnera. Knap svůj text publi­ koval v knížce Čas kopřiv. Bohužel se musel vzdát závěru o inscenované vraždě a soudu. To počínající normalizace nestrávila.“ (TRÁVNÍČEK, Mojmír. O Františku Křelinovi. Havlíčkův Brod, 2003, s. 29.) Knap závěrečnou část povídky vypustil, aby vydání knihy zachránil. M. Trávníček otiskl povídku Maškary na Popeleční středu ihned po revoluci v revue Akord (roč. XV, č. 6, březen 1990, s. 12–27) a v revue Akord (roč. XVI, č. 3, listopad 1990, s. 14–17) doplnil závěrečné odstavce z autorova rukopisu pojednávající o inscenovaném soudu, které musely být vypuštěny (v tomto vydání odděleny hvězdič- kou). Původní podoba této povídky je zde knižně otištěna poprvé. ediční poznámKa

400 Sady a řídké aleje (nedatováno) Jedná se o fragment zamýšleného románu o 17 kapitolách. Psáno ruko- pisně černým perem na několika volných listech A5. Název doplněn editorem. Z románu se zachovala pouze první kapitola, nedokončená kapitola druhá a osnova. K rukopisu náleží i několik listů poznámek, ve kterých jsou zaznamenány některé detaily plánovaných zápletek, rovněž tak i faktografické poznámky týkající se detailů vojenského výcviku. Na jednom z listů se na rubové straně vyskytují poznámky psané tužkou týkající se cesty na Slovensko – žádost o přiznání slevy adreso- vaná ředitelství státní aerolinie se zněním: Podepsaný Dr. Josef Knap, bibliotekář Národního musea žádá o slevu, přiznanou státním zaměstnancům, na trať Praha – Bratislava. Pravděpodobně jsou zde zaznamenány časy železničních či le- teckých spojů. Na dalším z listů je zaznamenané jméno Ján Zarevucky, člen výboru baptistické církve a název vsi Vrbica u Lipt. Sv. Mikuláše. Poznámky se evidentně týkají Knapova románu Muži a hory vydaného v roce 1928. Druhou nápovědou k určení data vzniku fragmentu je Knapův ži- votopis. 1. října 1924 totiž absolvuje půlletou vojenskou službu u vozataj- ského praporu č. 1 I. roty v kasárnách Jiřího z Poděbrad (dnešní náměstí Republiky) v Praze. Z korespondence s Fráňou Šrámkem vyplývá, že Knap z vojenské služby nijak nadšený nebyl, naopak. Je pravděpodobné, že se pod vlivem zážitků rozhodl napsat prózu z vojenského prostředí. Z těchto údajů lze vyvodit, že rukopis Sady a řídké aleje vznikal v letech 1924–1928. A jak vůbec zařadit tento fragment románu do celkového kontextu Knapovy tvorby? Na první pohled je zřejmé, že se svým zaměřením ostatní autorově tvorbě poněkud vymyká. Knapův zájem se orientoval zejména na venkov a vnitřní konflikty mladých lidí ve městě, a román z vojenského prostředí je proto zajímavým unikátem. Při pohledu na zde předkládaný fragment i celkovou osnovu románu však nalézáme hlubší souvislost s dalšími autorovými díly, zejména tematickou. Je tu odchod z domova, s tím spojené odhalení relativit dosavadních hrdinových hodnot a jeho postupná proměna, konfrontace dvou životních postojů (venkovana Vargy a mladého inženýra Bodnara), v pozdějších romá- nech uplatňovaná jako kontrast dvou odlišných hrdinů a dvou prostorů (města a venkova). I z několika stránek, které se do dnešní doby zacho- valy, je patrné výrazné šrámkovské ladění textu, bezprostřední líčení dojmů, lyrizace; takřka modelovou scénou je ta, v níž Bodnar pohlíží na Prahu a promítá do tohoto pohledu své rozkolísané pocity. Nezvyklé pro Knapovu tvorbu je také množství „humorných výjevů“, které s sebou přinášelo tehdejší vojenské prostředí. Podobné pasáže v žádném jiném románu Josefa Knapa nenalezneme. ediční poznámKa

401 Předkládaný text je pouhým fragmentem, ke kterému se Knap již nevrátil. Rukopis je na některých místech (zejména v závěru 2. kapitoly) už jen jakýmsi bodovým scénářem. I přesto, že neobsahuje příliš pře- škrtaných slov či vět, je třeba ho brát jako jakousi pouze nahrubo opra- covanou sochu. Knap často nová vydání svých románů dále upravoval, někde pouze měnil skladbu slov, někde škrtal celé věty a nahrazoval je novými. I proto nelze považovat tento fragment románu za definitivní. Naopak, můžeme vidět Knapův text bez hlubší zpětné reflexe, takřka ve stadiu zrodu. Takový text samozřejmě nemůže být oproštěn od stylis- tických nedokonalostí, nadužívání čárek a přechodníkových vazeb (které jinak Knap v takové míře neužíval), což je třeba vzít na vědomí a při- stoupit k tomuto textu s jistou mírou tolerance. Na několika místech byla doplněna interpunkce. Archaické tvary cizích slov tramway, privileje upraveny na tramvaj, privilegia. Nečitelný výraz ve větě „Vytáhl z kapsy lacinou povídku [nečitelné] Benedeka, ale…“ označen takto: [?] Osnova zachovaná v LA PNP: 1.) Varga a Bodnar narukují. Cesta do Prahy. Nádraží. Bodnarův odchod na Hradčany a do kasáren. 2.) Poručík Heřman a Junger, dva věrní přátelé. Vojenská škola dříve a dnes. Až tito budou veliteli, nové prostředí – neassimilují se. Příchod do kanceláře. 3.) Příchod Horvatha. Vargův spor o čepici, den práce, čepice: může být chyba, krmení koní. Odpoledne kapitán se ptá po zaměstnání. Varga ve svém živlu. Bodnar po prvé ne: nemtudum. Večerka, svobodník. 4.) 4 týdny zavření. 28. říjen. Přísaha. Defilé před pres. 5.) Služby. Varga drží. Večer. Ubytovna kasární. Klášter. Voják a hvězdy. Hlučno ve světnici četařské. Koncert. Četaři. Rotmistr služba. Mimo kasárny. 6.) Odchod na invalidovnu. Poručík před vojskem. Zima. Na louži. Ráno na invalidovně. V poledne raport. 7.) Bodnar odchází do civilu. Blíží se vánoční dovolená. Varga nesmí. Vojta Jan. 8.) Štědrý večer pana rotmistra. Doma žena a dítě. 9.) Noční cvičení – kancelář. (Konec ledna) 1.) Na Kuklíku. Naučili se mluvit. Žold. (Konec února) 2.) Odchod do civilu. Stránský. 3.) Nevěsta poručíkova. Dostihy. Rotmis. [sic!] Kopaná. 4.) Horvát a valníky. Vojta. Varga – těší se na velikonoce. 5.) Případ Vargův 6.) Nový vzduch 7.) Skřivánek 8.) Pohřeb ediční poznámKa

402 Jak bylo jiné usínat (nedatováno) Text vychází z rukopisu modrým perem na dvou nelinkovaných dvoulis- tech A5 s četnými úpravami. Zde otištěný text je rekonstrukcí autorského textu, v němž se často vyskytují dvě podoby odstavců či vět. Název doplněn editorem. Krátký text spíše osobního charakteru napsaný patrně v 1. polovině 60. let, evidentně se týká Knapovy rodiny, konkrétně dcery Jany, pro- vdané Šedové, a jejího syna, Knapova malého vnuka Ondřeje. Siréna záchranky (nedatováno) Text vychází z rukopisu na dvou nelinkovaných dvoulistech formátu A5. Zde publikovaná podoba respektuje autorovy úpravy a přípisky. Název doplněn editorem. Jde o rukopisný fragment, zřejmě inspirovaný osobním zážitkem či článkem v novinách, čemuž napovídá úvodní věta textu, v originále je oddělená jako jakési úvodní motto. Patrně jde o rukopis z 2. poloviny 60. let. Zajatý rorýs (nedatováno) Text vychází z rukopisu psaného modrým perem na jednom linkovaném dvoulistu sešitového formátu A5. Zde publikovaná podoba respektuje auto- rovy úpravy a přípisky. Nadpis nad textem je v originálu napsán tužkou. Krátký text vzpomínkového charakteru určený patrně k publiková- ní v některém z periodik. Narážka na vězení by se mohla týkat autorovy vlastní zkušenosti s pobytem ve vězeňské cele. Knap byl z vězení pro- puštěn 23. 8. 1955, text lze tedy pravděpodobně datovat do 60. let. Otcova sestra (nedatováno) Rukopis s četnými opravami na jednom dvoulistu A5 psaný modrou in- koustovou tužkou. Ve zde otištěné podobě ponecháno bez uvozovek, jako v originále. Název je původní. Na konci dvoulistu je připsáno tužkou: „Ráda tancovala o hasičských bálech a když muzika spustila, vstala z lavice tetek, vycházela tanečníkovi vstříc pospěšným krokem do půl sálu, s úsměvem, šáteček žmolíc v ruce, bylo jí už kolem šedesáti a říkala, musíme se ještě vytancovat, dokud jsme mladé.“ Podle typu papíru a charakteru textu lze uvažovat o dataci ještě před rokem 1948. Jedna ze vzpomínek na sestru Knapova otce Annu Žďárskou. Její osud vylíčen též ve vzpomínkách Bez poslední kapitoly (Praha, Torst, 1997). Stylisticky vytříbený text je krásným příkladem, s jakou lyrizací, suges- tivností a opravdovostí oproštěnou od falešné sentimentality dokáže Knap vykreslit realitu prostého venkovského života v několika řádcích. ediční poznámKa

403 Školní výlety (nedatováno) Rukopisný text s několika opravami na čtverečkovaném papíře A6. Název není původní. Text je patrně nedokončen, datovat ho lze patrně do 60. let. Ulici v Bratislavě, kde Knap s Jirkem bydleli za svých studií, se nepoda- řilo z rukopisu přesně identifikovat (označeno závorkami). Text je rekapitulací několika cest do zahraničí, počínaje školními vý- lety. Knap zde rovněž vzpomíná na pobyt v Bratislavě, kde společně s Milošem Jirkem dokončili vysokoškolské studium na zdejší Univerzi- tě J. A. Komenského (založené v roce 1919). Knap v tomto textu vzpomíná na řadu osobností slovenského kul- turního života: Jozef Škulkéty (1853–1948) – literární kritik, historik, prozaik, jazyko- vědec, editor, překladatel, publicista; František Votruba (1880–1953) – redak- tor, vydavatel, literární kritik, básník, překladatel; Jozef Gregor Tajovský (1874–1940) – prozaik, dramatik; Hana Gregorová (1885–1958) – prozaič- ka, osvětová pracovnice, obhájkyně emancipačních snah slovenských žen; Tido Gašpar, vl. jm. Jozef Gašpar (1893–1972) – prozaik, esejista, publicista, známý představitel bratislavské bohémy; Emil Boleslav Lukáč (1900–1979) – básník, překladatel, editor, výrazný představitel básnic- kého neosymbolismu; Ján Smrek (1898–1982) – básník, překladatel, editor, vydavatel, autor poezie pro děti, nejvýznamnější představitel vitalismu a senzualismu; Ján Rob Poničan, vl. jm. Ján Poničan (1902–1978) – bás- ník, dramatik, překladatel, publicista; Ladislav Novomeský (1904–1976) – básník, publicista, esejista, politik; Zuzka Zguriška, vl. jm. Ľudmila Dvořá- ková (1900–1984) – prozaička, překladatelka; Karol Hušek (1891–1972) – slovenský novinář a redaktor působící v orgánu Národní republikánské strany rolnické Slovenském denníku, manžel významné česko-slovenské rumunistky Jindry Huškové-Flajšhansové; K. V. Rypáček, vl. jm. Karel Rypáček (1885–1957) – kulturní publicista, překladatel z několika evrop- ských jazyků do češtiny a slovenštiny, tlumočník zejména polského pí- semnictví a skandinávských literatur, v l. 1919–1938 redaktor a novinář působící v Slovenském denníku, v roce 1928 podnikl prázdninovou cestu do Dánska, Norska a Švédska (navštívil zde S. Lagerlöfovou); Jaroslav Hanka (1893–1970) – novinář původem z Čech; František Veselý – novi- nář, působil v Slovenském denníku. České osobnosti kulturního života zmíněné v textu: Josef Hanuš (1862–1941) – literární historik, příslušník pozitivistické generace, která usilovala o zvědečtění české literární vědy, zabýval se hlav- ně národním obrozením, v l. 1921–1932 profesor univerzity v Bratislavě; Albert Pražák (1880–1956) – pozitivisticky orientovaný literární historik, v l. 1921–1933 profesor univerzity v Bratislavě; Josef Král (1882–1978) – ediční poznámKa

404 sociolog, filozof, v l. 1924–1932 profesor univerzity v Bratislavě; Prokop Miroslav Haškovec (1876–1935) – brněnský romanista. Tvar „Sasnici“ upraven na „Sasnitzi“. Vojta, poslední hospodář (nedatováno) Rukopisný text na jednom listu A5. Datace textu patrně do 60. let. Drobná vzpomínka na mladšího bratra Vojtu. Vojta se ženil v roce 1931 a rodiče mu postoupili chalupu v Podůlší, kde žil až do své smrti s manželkou Annou. Měli spolu syna Vojtěcha. Jména podůlešských sou- sedů (Kučera, Oumrt) zmiňuje Knap podrobněji ve vzpomínkách Bez poslední kapitoly v kapitole Podůlší i v dalších kapitolách. Dvacetiletý básník L. P. 1920 (Den, roč. I, č. 21, 3. 12. 1920, s. 4–6) Přednáška byla pronesena ve čtvrtek 2. prosince 1920 v Grégrově síni Obecního domu v Praze. Na tomto večeru byla představena tvorba sku- piny básníků, kteří zůstali v Uměleckém klubu po odchodu křídla vedené- ho Karlem Teigem (jádro, z něhož vzniká spolek Devětsil). Do skupiny přispěvatelů okolo listu Den patřil i Josef Knap, kterého sem přivedl Miloš Jirko. Seskupení se orientovalo na humanismus a tvorbu skupiny francouzských básníků známé jako L‘Abbaye – Opatství (G. Duhamel, Ch. Vildrac, R. Arcos ad.). Mezi členy Uměleckého klubu patřili Miloš Jirko, Svata Kadlec, František Němec, Sláva (Vítězslav) Nezval, Zdeněk Kalista, A. M. Píša, Jiří Wolker. Knap byl pro tento večer zvolen jako úvodní řečník, aby skupinu představil. Z. Kalista uvádí důvody, proč byl vybrán jako řečník právě Knap, v doslovu ke vzpomínkám Bez poslední kapitoly: „Pevný postoj, který dovedl Knap zaujmouti v příboji různých ­ismů, valících se širokým proudem do naší mladé literatury, byl nám zárukou, že naše vystoupení nebude chápáno jako pouhý pokus udivit, upoutat, zapálit prskavku, nýbrž jako akce uvážená, která – při všech nárazech, jež u prudce pronikajícího mládí jsou nezbyt­ né – má za sebou seriózní snahu, vyrůstá ze skutečných kořenů tvůrčích.“ (S. 256.) Vracíme se k zemi… (Brázda, roč. I, č. 4, 1920, s. 157–161) Text nese podtitul Skizza k essayi o nové české poesii „Alej srdcí“. Tyto Kna- povy eseje vyšly knižně v roce 1920 (psáno červen 1919 – srpen 1920) v Plzni v Beníškově nakladatelství řízeném spisovatelem Janem Vrbou. Některé méně známé osobnosti zmíněné v článku: R. Bojko, vl. jm. Alois Horák (1877–1952) – básník březinovského východiska, prozaik; Josef Pelíšek (1889–1969) – básník, autor intimních a společenských veršů poznamenaných zážitky 1. světové války a citovým vztahem k předrevolučnímu Rusku, překladatel ze slovanských literatur, hlavně z ruské. ediční poznámKa

405 Esej Vracíme se k zemi… ideově doplňuje knihu Alej srdcí o novou rovinu, tradice je zde pojímána jako organický zákon. Poprvé zde naplno zaznívá „návrat k zemi“ spojený s uměleckou tvobou. Knap odkazuje na Šaldův esej Jean Jacques Rousseau, básník a myslitel. Prolog k romantismu publikovaný v Šaldově souboru studií Duše a dílo. Časopis Brázda vycházel s podtitulem List agrární inteligence. Knap do něj přispíval od roku 1920 zejména recenzemi severských spisovatelů, ale i dalšími studiemi. Více o časopise viz KUTNAR, František. Generace Brázdy. (Praha, Historický klub, 1992.) OVrbově trilogii selství (Brázda, roč. I, č. 7–8, 1920, s. 291–303) Zde otištěný text vychází z podoby, v jaké je text zachován v autorově pozůstalosti v LA PNP, tedy s jednou rkp. úpravou tiskové chyby čer- ným perem v úvodu. Autorovy poznámky po okrajích textu psané sla- bou červenou tužkou pro toto vydání ignorujeme. Článek později vyšel v přepracované, zrevidované a zkrácené verzi v časopise Cesta, roč. III, č. 43, 1921, s. 663–667 jako třetí část rozsáh- lé studie publikované na pokračování v průběhu roku 1921. Celá studie v Cestě vznikla při příležitosti zahájení vydávání Sebraných spisů Jana Vrby. O nový typ vesnického románu (Cesta, roč. III, č. 8, 1925, s. 121–123) Viz poznámky k článku Osvobození života. Neumann, Šrámek a ještě jiní (Host, roč. I, č. 5, 1921, s. 106–108) Moje poznámky k Manifestu Literární skupiny (Venkov, roč. VII, č. 284, 1922[?], s. 14) Knap připojil svůj podpis pod manifest Literární skupiny Naše naděje, víra a práce, který vyšel v měsíčníku Host, roč. II, č. 1, 1922, s. 1–4 a stal se tak formálně jejím členem. Idea komunismu v české poesii (Brázda, roč. III, č. 1, 1922, s. 38–39) Některé osobnosti zmíněné ve studii: Bohumír Šmeral (1880–1941) – sociálnědemokratický a později ko- munistický politik a novinář, patřil k nejvýznamnějším postavám české levice první poloviny dvacátého století; Karel Kreibich (1883–1966) – sociál- nědemokratický a později komunistický politik, zpočátku zastával radi- kální stanoviska a tvořil protiváhu umírněného směru představovaného Šmeralem, po sloučení všech komunistických formací v jednotnou KSČ ediční poznámKa

406 na podzim roku 1921 však přešel na Šmeralovu platformu a stal se jed- ním z tvůrců politické strategie Šmeralova vedení. K severovýchodu (Sever a východ, roč. I, č. 1, březen 1925, s. 26–31) Studie vyšla v mírně upravené podobě v Knapově knize studií Cesty a vůdcové. K literatuře let dvacátých (1926). Polemicky na ni reaguje Miroslav Rutte v článku Doba, poezie a kritika (Sever a východ, roč. II, č. 5, červen, s. 114–121). František Götz a nová česká poesie (Sever a východ, roč. I, č. 3, květen, 1925, s. 79–80) Článek je reakcí na manifest K severovýchodu z pera Františka Götze, který byl otištěn pod názvem Omyly, recepty, operace a věčná krása psiny v Národ- ním Osvobození 17. května 1925. Je to jedna z prvních polemik mezi Götzem a Knapem po Knapově vystoupení z Literární skupiny. Knap zde naráží na členství A. C. Nora v Literární skupině. Nor celou situaci, včetně napjatého vztahu Götze a Knapa, později vylíčil ve svých pamě- tech. Viz NOR, A., C. Život nebyl sen. (Brno, Atlantis, 1994, s. 332.) Venkovu o četbě (Brázda, roč. VII, č. 4–9, 1926) Článek vycházel na pokračování v revue Brázda (čísla 4, 5, 7, 8, 9) v prů- běhu roku 1926 s těmito částmi: I. Kniha: 1) Její autor, nakladatel, čtenář a kritik, 2) Venkov a kniha, 3) Co by měl čísti venkovský člověk; II. No- viny: 1) Tisk denní, 2) Listy krajinské, III. Jak čísti. Knižně vyšla studie v roce 1926. Studie patrně vznikla v kontextu tehdejší didakticko-osvětové činnosti agrární inteligence na českém venkově. Ze studie publikujeme pouze úryv- ky zajímavé z hlediska Knapova nazírání na domácí venkovskou prózu. Některé méně známé osobnosti zmíněné v článku: Vajanský, vl. jm. Svetozár Hurban (1847–1916) – slovenský básník, prozaik, kritik, publicista, politik, vedoucí osobnost slovenského národního života 80. a 90. let; Martin Kukučín, vl. jm. Matej Bencúr (1860–1928) – jeden z nejryzejších epiků slovenského literárního realismu. Antal Stašek (Sever a východ, roč. II, č. 6, srpen 1926, s. 157–160) Poesie návratů (Venkov, roč. XII, 26. 8. 1927) Ve třetím odstavci část textu chybí. Některé méně známé osobnosti zmíněné v článku: František Hrbek (1898–1949) – básník intimní a přírodní lyriky a prozaik, nacházející stálý zdroj inspirace v rodném kraji, překladatel ze ediční poznámKa

407 srbocharvátštiny, slovinštiny a němčiny; Emanuel Jánský (1900–1965) – divadelní a kulturní referent denního tisku a autor popularizujících teatro- logických statí, v mladších letech psal též lyrické a satirické verše a drob- né náladové prózy, Návraty byla jeho první básnická sbírka, kterou sám v podtitulu označil za „prostou lyriku“ milostnou. Holečkovo výročí a Naši (Venkov, roč. XXIII, 26. 2. 1928) Česká literatura v desítiletí republiky (In: Československá národní čítanka. Sborník statí k desátému výročí Republiky československé. Praha, Státní nakladatelství v Praze, 1928) Ve sborníku jsou zastoupeny statě významných osobností společenského (politického i kulturního) života – E. Beneše, gen. J. Syrového, F. Udržala a řady dalších. Knap byl pověřen shrnutím desetiletého vývoje v české literatuře. Kniha české tradice (Venkov, roč. XIV, 20. 1. 1929) Knap se v článku přihlašuje k Novákovu pojímání národní tradice. Právě tradicionalismus je pro Knapa jedna z hlavních ideových otázek literár- ní tvorby. Zde zmíněná Novákova studie O tradici v české literatuře z roku 1927 vyšla nejnověji zde: NOVÁK, Arne. Česká literatura a národní tradice. (Brno, Blok, 1995.) Slovo o románu Muži a hory (Panorama, roč. VIII, č. 3, duben 1930) Svata Kadlec, vl. jm. Svatopluk Kadlec (1898–1971) – lyrický básník wolkrov- sko-nezvalovské generace, překladatel z francouzštiny, autor her a próz. Dodatečně (Venkov, roč. XXV, 28. 6. 1930) Osvobození života (Venkov, roč. XVI, 1. 5. 1931) Antonín Matula (1885–1953) byl přední intelektuál agrární strany, ideolog agrarismu, lidovýchovný pracovník osvěty venkova a spisovatel, člen Mo- ravského kola spisovatelů, 1915–1919 učitelem na jičínském gymnáziu (jeho žákem zde byl J. Knap). Současnou literární historií je považován za ideového zakladatele ruralismu, poprvé totiž spojil pojem „ruralis- mus“ s uměleckou tvorbou. Z některých teoretických prací A. Matuly: Vesnické drama. Studie z českého písemnictví (Jičín, 1916), Kořeny v moravské půdě (Praha, 1918), Filosofie venkova (Praha, 1925), Hlasy země v evropských literaturách (Praha, 1933). Götzův básnický dnešek (Rozhledy, roč. I, č. 1, 1932) ediční poznámKa

408 Olbrachtův Nikola Šuhaj (Rozhledy, roč. II, č. 5, 1933, s. 55) V naší republice nesmějí děti hladovět (Venkov, roč. XIX, 2. 12. 1934) Kořeny tohoto článku sahají k událostem známým jako „insigniáda“ (ne- pokoje při předání insignií Pražské německé univerzity české Univerzitě Karlově v listopadu 1934, kde se vyostřil už tak napjatý vztah mezi oběma národnostmi a rozvířil nacionalistické tendence na obou stranách). Pod vlivem nepokojů zejm. českých studentů, při nichž byly napadány kul- turní instituce a levicová zařízení, se sešla skupina 67 spisovatelů liberálně demokratického, socialistického a komunistického zaměření a založila Obec československých spisovatelů. Na veřejnosti vystoupila manifestem datovaným 27. a 28. listopadu. K jeho iniciátorům patřil Karel Čapek, mezi signatáři byli mimo jiné F. X. Šalda, F. Halas, J. Seifert, J. Mukařovský, J. Mahen, E. F. Burian ad. Následně se v tisku rozpoutala mezi pravicí a levicí sedmitýdenní ostrá polemika o manifest. Více o ní viz PFAFF, Ivan. První protifašistická manifestace českých intelektuálů. In: Český časopis historický, 1993, roč. 91, s. 247–265. Pfaffova emocionálně vypjatá studie je poněkud zkreslující a zjednodušující. Knap je v ní zařazen do „fašistoidní“ fronty jen proto, že se k manifestu vyjádřil kriticky. Knapova zkreslující interpretace manifestu vycházela z představy, že manifest zneužívá hospodářské krize pro politické účely, on naopak pou- kazuje na praktické výsledky agrárníků v boji s důsledky krize. Knap tak pomíjí kontext, ve kterém manifest Obce čs. spisovatelů vznikl, jak ho z toho usvědčuje Karel Čapek i Josef Hora v následných reakcích otištěných v článku Manifest země proti manifestu kavárny ze 7. 12. 1934. Odpověď Josefa Hory byla otištěna v Českém slově 4. 12. 1934; Hora v ní usvědču- je Knapa z pochybného výkladu manifestu: „Nám šlo tentokráte o politické nebezpečí – o nic jiného. Vy ukazujete na hladovějící děti a voláte, že o ty jsme se měli starat, a ne o rostoucí fašismus, a vzbuzujete tak ve čtenářích Venkova dojem, jako by čeští spisovatelé neměli sociálního cítění, jež vy sám tak vydatně projevujete. […] Musíte přece vědět, že jistý počet literátů, podepsavších protifašistické prohlášení, před časem podepsal projev, burcující veřejnost k záchraně hladovějících dětí. […] Ctíme Vaši péči o chudé děti, ale neosvojujte si, prosím, iniciativu v té věci a neberte ji lidem, které součas­ ně líčíte českým venkovanům jako lidi bez srdce k lidskému utrpení.“ Josef Knap ve své reakci hledal argumenty jen stěží a váhu manifestu snižuje komunis- tickým vyznáním řady signatářů, kteří si zde, podle něho neprávem, osvo- jují slovo demokracie. I z tohoto důvodu „musil vyvolat mezi spisovateli jiného ideového založení nový spisovatelský manifest, který se právě připravuje“. – Knapova slova se týkají manifestu Slovo k československému národu publikovaného v Národních listech 8. 12. 1934, č. 338. (Viz PFAFF, I. s. 260). Knap svůj postoj po letech přehodnocuje ve studii K Šaldově ideji selství (1969). ediční poznámKa

409 Manifest země proti manifestu kavárny (Venkov, roč. XXIX, 7. 12. 1934) Ještě o poesii země (Venkov, roč. XXI, 19. 1. 1936) Polemiku mezi Kalistou a Knapem ohledně dvojí básnické inspirace venkovem odstartoval Z. Kalista (pseudonym Václav Hrbek) článkem Básníci země v Lumíru, 1936, roč. 62, č. 1, s. 45–51. Josef Knap, vztáh- nuvší si kritiku na okruh autorů ze svého okolí, reagoval na Kalistovu studii ve Venkově 17. listopadu 1935 článkem Adresováno Lumíru. Kalista ve 3. čísle téhož ročníku Lumíru rozvíjí své dvojí pojetí „půdy“ v článku Básníci země a ještě jiné věci (s. 163–165). K celému sporu viz KALISTA, Zdeněk. Po proudu literatury. 2. díl. (Brno, Atlantis, 1996.) Některé méně známé osobnosti zmíněné v článku: Vojtěch Rozner (1905–1991) – autor románů ze Slovácka, epigramatik a básník, novinář, autor programu skupiny Aktivistů (soustředění na kri- tiku údajné vyumělkovanosti a dekadence moderních literárních proudů); Miloslav Matas (1909–1973) – básník ovlivněný poetismem a sociální poezií, spisovatel bohatě fabulovaných próz s černými dobrodružnými a milost- nými zápletkami. Karel Hynek Mácha (Venkov, roč. XXI, 8. 11. 1936) Jen o tři roky později se Knapovo jméno potkalo s K. H. Máchou při jiné příležitosti. V sobotu 7. května 1939 byly na vyšehradském hřbito- vě v Praze pochovány ostatky K. H. Máchy. Po obřadech a slavnostních ceremoniích byla rakev s básníkovými ostatky přenesena na ramenou spisovatelů několika generací, mezi kterými byl Josef Knap, Josef Hais Týnecký, Ladislav Novák, František Halas ad. Na Slavíně se s básníkem rozloučil také Rudolf Medek. „Toto rozloučení bylo zároveň vírou v život českého národa, který zesnulý tak vroucně miloval. Dojemný obřad zakončil zpěv hymny Kde domov můj?, po které ještě dlouho přicházely k hrobu zástupy lidí, zatím co dohasínal den, který byl slavností celého českého národa, jenž pochopil význam kultur­ ního života, zdůrazňovaného také nehynoucím dílem Máchovým,“ referoval o udá- losti, která vstoupila do dějin jako národní manifestace jednoty v těžkých chvílích okupace, Pražský ilustrovaný zpravodaj č. 19 z roku 1939. Kdo rozdělil a kam to dospělo (Venkov, roč. XXI, 15. 11. 1936) V úvodu zmíněný článek A. M. Píši vyšel pod názvem Nelze už mlčet v Právu lidu 8. 12. 1936. Polemiku v tisku rozpoutalo udělení Jiráskovy ceny ro- mánu Siréna Marie Majerové. Mezi kritiky patřil i Knap, který ve Venkově z 6. 12. 1936 napsal, že v tomto případě přestává jít „o otázku hodnoty díla, ale o otázku lidského charakteru a umělecké mravnosti“. Píša v polemice vystupuje proti urážce lidského charakteru spisovatelky („činí se agrární ediční poznámKa

410 intelektuálové věru vydatně, aby zkreslili představu o českém zemědělci!“) a nazna- čuje motivace Knapovy kritiky – sám se prý o Jiráskovu cenu marně ucházel a byl také neúspěšně navrhován do poroty Jiráskovy ceny. Knap v následném článku Kdo rozdělil a kam to dospělo sumarizuje spory mezi tzv. levicovou a pravicovou literaturou, které se rozhořely počátkem 30. let. Vladimír Borin (1902–1970) – politický a kulturněpolitický publicista, prozaik satirického zaměření a dramatik, od 20. let do r. 1939 člen KSČ. Češe se chmel (Venkov, roč. XXII, 19. 8. 1937) Dvojí pohled na selský román (Brázda, roč. I [XIX], č. 1, 1938, s. 9–10) Některé méně známé osobnosti zmíněné ve studii: Johannes Linke (1900–1945) – německý básník a prozaik, inspiraci pro svá díla nejčastěji nacházel, podobně jako jeho předchůdce Adalbert Stifter, v bavorských příhraničních lesích. Román Rok se valí přes hory (Ein Jahr rollt übers Gebirge, 1934) je kronikou jedné vsi. Založení dřevař- ského družstva tu ztroskotává na vzájemné nedůvěře lidí a nedostatku kolektivního ducha. Navíc přijde suché léto a drtivá neúroda se vystup- ňuje následným obdobím nekonečných dešťů, které hrozí vyplavit půdu z polí do řečištních koryt. Jalu Kurek (1904–1983) – polský básník, pro- zaik, překladatel italské poezie; Ignazio Silone, vl. jm. Secondo Tranquilli (1900–1978) – italský prozaik, novinář a politik. Co dělá kulturní svět (Brázda, roč. I [XIX], č. 42, 1938, s. 641–642) Tomáš Pavlíček hodnotí článek jako jeden z autorových nejproblematič- tějších druhorepublikových článků (viz PAVLÍČEK, Tomáš. K obrysům jednoho modelu literární kultury. Kulturní publicistika Venkova a časo- pisu Brázda za druhé republiky. In: LUŠTINEC, Jan (ed.). Ruralismus – jeho kořeny a dědictví. Turnov, 2005, s. 70–84). Psán byl v době po návratu z Mostecka, kde Knap v rámci všeobecné mobilizace střežil hranice. Článek zapadá do kontextu pravolevých konfliktů. „Slyšeli jsme, jak ně­ kterým selhaly duševní a mravní síly. Jak jednoho (dramaturga Vinohradského divadla) přinutila ke kvapnému odjezdu z Prahy nemoc […]“ – Knap zde naráží na útěk Franka Tetauera (1903–1954), tehdejšího dramaturga Vinohradského divadla; před vojenskou povinností. Tetauer lékařským vysvědčením pře- svědčil ředitele divadla Bedřicha Jahna (1876–1942), který mu udělil dovole- nou, „ale na nátlak souboru musil po jeho návratu snížit na několik měsíců jeho plat a vyloučit jeho zásahy do záležitostí souboru.“ (Viz BALVÍN, Josef (ed.). Divadlo na Vinohradech 1907–1967. Praha, 1968, s. 32.) Článek je i dokladem napja- tého vztahu spisovatelů okolo deníku Venkov a Obce československých spisovatelů. Po událostech insigniády (viz výše) a polemice o manifest ediční poznámKa

411 Obce z roku 1934 se načas situace mezi oběma tábory zklidnila. 13. září dokonce Venkov (1938, roč. XXXIII, č. 215, s. 3, 13. 9.) spolu s dalšími deníky otiskl provolání K svědomí světa, fakticky jediné skutečně jednotné vystoupení české spisovatelské veřejnosti v meziválečném období. Mani- fest podepsal také Josef Knap a Jan Čarek. K dalšímu zásadnímu sporu došlo ještě téhož roku kvůli tzv. žebravé aféře, během níž byla skandalizo- vána informace o žádosti zástupců Obce (konkrétně Adolfa Hoffmeistra) o finanční výpomoc, na jejíž podnět byla v Británii zahájena veřejná sbírka. Knapův článek Co dělá kulturní svět shrnuje postoj spisovatelů okolo Venkova k instituci Obce, zdůrazňuje chaotičnost projektů spisovatelů snažících se dodatečně zapojit do jiných institucí, zejména vojenských (sám Knap však byl od roku 1937 členem Kruhu spisovatelů při Vojenském vědeckém ústavu) a odsuzuje internacionalismus literárních institucí. Pro úplnost je třeba uvést další pokus o společné spisovatelské pro- volání z roku 1939, neuskutečněné provolání Národu českému, na němž pracovali Křelina, Hora, Durych a Knap. Více viz kapitola Křelina v akci spisovatelů 1939 v knize Bez poslední kapitoly. Poslední matčin obrázek (Lidový deník, 23. 7. 1939, s. 5) Článek v Lidovém deníku doplňuje fotografie spisovatelových rodičů. Na rozvodí dvou řek (In: Kde domov můj? Památník věnovaný naší vlasti a hymně národa českého, Praha, Čin, 1940) Společný text Josefa Knapa a Františka Křeliny vyšel v Památníkové edici Činu v srpnu 1940. Sborník s výrazným vlasteneckým podtextem pojednává o české minulosti a kulturním bohatství jednotlivých krajů Čech, Moravy i Slezska. Knap s Křelinou zde představili region severo- východních Čech. Některé méně známé osobnosti zmíněné v článku: Jan Prousek (1857–1914) – turnovský malíř, ilustrátor, sběratel, znalec lidové architektury Českého ráje, autor sborníku Lidové stavby staroby- le roubené; Antonín Marek (1785–1877) – básník z přátelského okruhu Jungmannova, první významný zjev v novodobé české poezii politické, propagátor ideje slovanství, překladatel poezie, prózy a dramatu, publicis- ta, jazykovědec, tvůrce nové české terminologie filozofické, autor kázá- ní, proslovů a příležitostných básní; Josef Jakubec (1885–1889) – básník, autor veršovaných povídek z venkovského života rodného Jičínska. Janě (Radostná studánka, roč. III, č. 2, říjen 1941, s. 19–20) V tomto regionálním časopise pro mládež byla publikována i Knapova povídka Malý kamarád (Radostná studánka, 1942, roč. IV, č. 4, s. 59–63), později vydaná v souboru povídek pro děti Trojlístek (Brno, 1943). ediční poznámKa

412 Česká literatura poslední doby (1947) Text později vyšel v polském časopise Dziennik literacki, Kraków, roč. I, č. 2, 1947. Zde otištěný text vychází ze strojopisu na 4 listech A3 zachovaném v autorově pozůstalosti v LA PNP. Strojopisný text obsahuje několik rkp. oprav. Některé méně známé osobnosti zmíněné v článku: František Nechvátal (1905–1983) – básník překypující metaforičností, směřující od náboženského vizionářství a mysticismu až k sociální poezii revolučního charakteru a k oslavě smyslového života a rodné země, též autor veršů pro děti, překladatel zejména ze španělské literatury; Jaroslav Nečas (1913–1988) – lyrický básník, autor próz pro děti z Valašska, fe- jetonista, literární kritik a historik se zvláštním zaměřením na literární místopis a bibliografii. Československá kultura mezi Západem a Východem (Lidová demokracie, 4. 1. 1948) Knapovu anketní odpověď publikujeme pod původním názvem ankety v Lidové demokracii. Ankety se mj. zúčastnil Jan Čep, Jan Kolár nebo Václav Černý. Čepova odpověď do ankety viz ČEP, Jan. Rozptýlené pa­ prsky. (Praha, Vyšehrad, 1993.) Romanopisec našeho Podkrkonoší (Beseda: obrázkový čtrnácti- deník libereckého kraje, Českého ráje a Podkrkonoší, roč. VI, č. 9–10, 1949, s. 125) O sjezdu čs. spisovatelů (Zemědělské noviny, roč. XXIV, 4. 4. 1968) Krátká noticka ze Zemědělských novin otištěna bez názvu. Název do- plněn editorem. Knap se zde zpětně dotýká klíčového sjezdu Svazu československých spisovatelů, který se uskutečnil 27. – 29. června 1967. (Více o sjezdu viz IV. sjezd Svazu československých spisovatelů /Protokol/. Praha 27. – 29. června 1967. Praha, 1968). Členem Svazu se Knap stal v roce 1965. Podle Nora se zde o generaci starší autoři (Nor, Knap, Křelina) cítili jako „přezíraní nezvaní hosté“, ale na události IV. sjezdu pohlíželi se sympatiemi, podle Nora se postavili na stranu reformního křídla v čele s Václavem Havlem ad.: „Před sjezdem jsem se s přáteli, hlavně s Josefem Knapem, radil, zdali by měl někdo z nás na sjezdu také promluvit. A došli jsme k závěru, že by to nemělo žádný smysl, náš hlas by nebyl vůbec vyslyšen. Zejména František Křelina byl proti tomu, abychom se na sjezdu ozvali. Netušili jsme, jaký průběh bude sjezd mít. Avšak atmo­ sféra prvního sjezdového dne byla taková, že jsem se rozhodl přihlásit se k diskusi. Knap tím sice příliš nadšen nebyl, ale nerozmlouval mi to.“ (Život nebyl sen, s. 975.) ediční poznámKa

413 V Knapově pozůstalosti v LA PNP je také uchován zápisník z jedné ze členských schůzí Svazu, pravděpodobně (dosud se to nepodařilo po- tvrdit) z 31. 10. 1968, kdy se konal tzv. členský aktiv. Knap si zde krátce za- znamenal několik bodů z přednesených projevů V. Havla, M. Kundery ad. Josef Knap byl dokonce v roce 1969 zvolen do svazového výboru, činnost Svazu již však byla výrazně omezována komunistickým vede- ním, nepomohlo ani zvolení Jaroslava Seiferta do předsednického křesla. Knap a ostatní spisovatelé starší generace byli záhy ze Svazu vyloučeni. (Celý Svaz byl posléze rozpuštěn a nahrazen novou „normalizační“ orga- nizací stejného jména.) K pětašedesátinám Františka Křeliny (Zemědělské noviny, roč. XXIV, 26. 7. 1968) Čím je mi venkov (Zemědělské noviny, roč. XXIV, 12. 11. 1968) Pětašedesátiny Jana Knoba (Zemědělské noviny, roč. XXV, 24. 6. 1969) K Šaldově ideji středu (Literární archiv. Sborník, roč. III–IV, 1969, s. 450–460) Text přetiskujeme beze změn tak, jak vyšel ve Sborníku Literárního archivu. Rejstřík osob zmíněných v Šaldových dopisech vynecháváme. V LA PNP je také zachována rkp. (neúplná) verze této studie. Tzv. idea středu v Šal- dově kritickém díle má několik rovin. Politická rovina, kterou reflektu- je Knapova studie, je nejsilnější v 30. letech. Více viz KUBÍČEK, T., MERHAUT, L., WIENDL, J. (eds.). „Na téma umění a život“: F. X. Šalda. (Brno, Host, 2007.) Pro vlastní dílo J. Knapa je tato studie velmi podstatná, a to z několika důvodů: dotýká se 1) sporů o manifest Obce čs. spisovatelů (viz výše), 2) Šaldova postoje k meziválečné venkovské próze, 3) plánů na vydání sborníku Duch české literatury. Knapův příspěvek pro Šaldou plánovaný sborník Duch české literatury měl zastupovat venkovskou literaturu. K vy- dání sborníku však nedošlo. Část Knapovy studie vyšla pod názvem Půda a české písemnictví ve sborníku Tváří k vesnici v roce 1936. V rozšířené verzi potom knižně v roce 1939 jako Literatura české půdy. Jedním z dalších textů původně plánovaných pro sborník Duch české literatury je i studie Ruchovci a lumírovci v bojích proti křivdě a za právo Arne Nováka, která vyšla samostatně v roce 1938, nejnověji zde: NOVÁK, Arne. Česká literatura a národní tradice. (Brno, Blok, 1995.) Novákova studie tedy není jediná dochovaná z celého plánovaného sborníku, jak se domnívá Dušan Jeřá- bek v doslovu Novákova výboru. Ze Šaldova dopisu Knapovi je dokonce ediční poznámKa

414 patrné, že i Jan Mukařovský svůj příspěvek dokončil, osud textu je však neznámý. K realizaci celého projektu nedošlo kvůli Šaldovu úmrtí. Osudy česko-norských literárních vztahů (nedatováno) Strojopisná studie na čtyřech listech A4 s rkp. připsaným titulkem. Auto- rovy rkp. úpravy v textu respektujeme. Text lze velice pravděpodobně datovat do 60. let. Některá jména uvedena v chybné podobě: u jména Krogh provedena rukopisná úprava (do původního „Kroh“ vepsáno mezi „o“ a „h“ písmeno „g“), pravděpodobně se jedná o zkomolené jméno norského dramatika Helge Kroga (1889–1962) či norského realis- tického malíře a prozaika Christianna Krohga (1852–1925). Původní chyb- nou podobu jména „Finne“ norského prozaika Gabriela Finna uvádíme správně „Finn“. Zájem J. Knapa o severské literatury se datuje do samotných počátků jeho literání činnosti. Jedny z prvních článků o literatuře pocházejí ještě z dob jeho gymnazijních studií a týkají se právě překladů děl severských literatur. Publikovány byly v Ruchu (Časopis Svazu středoškolského stu- dentstva československého), např. recenze Poslední radosti Knuta Hamsuna (Ruch, roč. I, č. 6, 1919, s. 127–128) nebo islandských národních pověs- tí Saga o Gunnlaugovi Hadím Jazyku (Ruch, roč. I, č. 8, 1919, s. 175–176). Podle vlastních záznamů cestuje Knap poprvé do severských zemí v roce 1924 (Švédsko, Norsko) a je v kontaktu s mnoha tamějšími spi- sovateli. V roce 1969 odjíždí na pozvání norských spisovatelů na cestu po Skandinávii (Norsko, Švédsko, Dánsko). V Norsku je mu za zásluhy o norskou a severskou literaturu norským králem Olavem V. uděleno nejvyšší vyznamenání pro cizince, medaile sv. Olava. Některé méně známé osobnosti zmíněné ve studii: Jonas Lie (1833–1908) – norský prozaik; Alexander Lange Kielland (1907–1963) – norský prozaik, jeden z klasiků realismu 19. století; Amalie Skram(ová) (1846–1905) – norská prozaička; Arne Garborg (1851–1924) – norský romanopisec, dramatik, lyrik; Thomas Peter Krag (1868–1913) – norský prozaik, jeho bratr Vilhelm Krag (1871–1933) byl rovněž norský spisovatel; Gabriel Finn (1866–1899) – norský prozaik, jeden z mála nor- ských dekadentů 19. století; Hans Jæger (1854–1910) – norský prozaik, představitel krajního naturalismu 80. let; Sigbjørn Obstfelder (1866–1900) – norský básník a prozaik; Peter Egge (1869–1959) – norský prozaik a dra- matik; Johan Bojer (1872–1959) – norský prozaik a dramatik; Milada Blekastadová (1917–2003) – norská publicistka, překladatelka, významná kulturní osobnost a propagátorka české literatury v Norsku, dcera české nakladatelky Milady Topičové; Olav Rytter (1903–1992) – norský překladatel a publicista; Johan Falkberget (1879–1967) – norský prozaik; Ole Edvart Rølvaag (1876–1931) – norský prozaik, podstatnou část života prožil v USA; ediční poznámKa

415 Gabriel Scott (1874–1958) – norský prozaik; Olav Gullvåg (1885–1961) – norský prozaik; Sigurd Hoel (1890–1960) – norský prozaik a literární kri- tik; Sigurd Christiansen (1891–1947) – norský prozaik; Trygve Gulbranssen (1894–1962) – norský romanopisec; Ronald Fangen (1895–1946) – nor- ský prozaik; Inge Krokann (1893–1962) – norský prozaik; Tarjei Vesaas (1897–1970) – norský básník a významný poválečný prozaik; Nordahl Grieg (1902–1943) – norský básník, prozaik a dramatik, za 2. světové války byl armádním zpravodajem, zahynul při výkonu služby, byl sestře- len nad Berlínem; Kristmann Gudmundsson (1901–1983) – islandský pro- zaik, střídavě žije v Oslu a Kodani, 1938 se vrací na Island a k islandšti- ně; Arthur Omre (1887–1967) – norský prozaik. Co jsem to měl s norskou literaturou (nedatováno) Strojopisná studie-úvaha na 6 listech A5. Autorovy rkp. úpravy respek- tujeme. Text lze velice pravděpodobně datovat do roku 1969. Některé méně známé osobnosti zmíněné ve studii: Jakob Sande (1906–1967) – norský spisovatel, básník, folkový hudebník; Erik Krag (1902–1987) – norský filolog, rusista, syn norského prozaika Thomase Petera Kraga (1868–1913); Herman Wildenvey (1886–1959) – nor- ský básník, nejoblíbenější lyrik první poloviny 20. století; Tore Ørjasæter (1886–1968) – norský lyrik a dramatik; Ingeborg Møller, vl. jm. Katharina Elisabeth Storm (1878–1964) – norská prozaička a antroposofka. Do podzimu 1938 a do jara 1939… (nedatováno) Strojopis s rkp. poznámkami na dvou listech A4 je v LA PNP dochován bez názvu. Text lze velice pravděpodobně datovat do 60. let. Tento text se v pozměněné podobě objevuje v úvodu ke kapitole Křelina v akci spi­ sovatelů 1939 otištěné ve vzpomínkách Bez poslední kapitoly. Knap zde podává stručnou charakteristiku domácí literatury za oku- pace. Naráží rovněž na kolaborantské články (úvodníky), které se obje- vovaly v deníku Práce z roku 1942 (v Knapově pozůstalosti v LA PNP jsou zachovány jejich rkp. opisy). Knap jejich autorem není, pouze jimi dokumentuje situaci v české kultuře. Anna Ziegloserová (1883–1942) – autorka společenských povídek a ro- mánů s ženskými hrdinkami, próz pro mládež, rodinných veseloher, též básnířka; divadelní a literární kritička, publicistka. Josef Knap a František Křelina (nedatováno) Ve fondu uloženém v LA PNP je součástí složky pojmenované Maškary o Popeleční středě: 1) strojopisná studie s několika rkp. úpravami na třech stranách A4. V originále jsou názvy děl podtrženy přerušovanou čarou. V originále ediční poznámKa

416 podtrženo slovo „těžkou“ v 6. odstavci. Název je původní. Autorem úvod- ních slov je František Křelina. Doplňuje ji strojopisný dovětek Josefa Knapa s datací 6. srpen 1969; 2) pět číslovaných volných listů formátu A5, jejichž autorem je Knap. Jedná se zřejmě o koncepty dopisů, ve kterých se autoři domlouvali na rozvíjení zápletky. Část z nich přetiskujeme (odděleny hvězdičkou). Studie se týká vzniku povídky Maškary o Popeleční středě, na které spo- lečně pracovali Josef Knap a František Křelina. Název vychází z původní- ho titulu, který je uveden na prvním listu Křelinova strojopisného textu. Další ze společných prací obou autorů je esejistický text Na rozvodí dvou řek z roku 1940, psaný pro sborník Kde domov můj? Památník věnovaný naší vlasti a hymně národa českého. Praha, Čin, 1940. Proslov k sedmdesátce (1970) Rkp. text na 3 stranách A4. Název doplněn editorem. Některé méně známé osobnosti zmíněné ve studii: Jiří Žantovský (1909–2000) – někdejší vedoucí archivu Památníku národ- ního písemnictví, manžel básnířky a překladatelky Hany Markové-Žan- tovské, otec překladatele, později diplomata Michaela Žantovského; Jaromír Loužil (1926) – filozof, překladatel, editor, od r. 1960 začal pracovat v Li- terárním archivu Národního muzea, od roku 1962 byl jeho vedoucím, ve vedoucí funkci zde setrval i po roce 1964, kdy byla instituce převedena do Památníku národního písemnictví, v roce 1973 byl v PNP odvolán z vedoucího místa, nadále zde však pracoval jako vědecký pracovník, od 1980 do r. 1986 jako vedoucí Strahovské knihovny PNP. Oba se jako vedoucí archivu přičinili o to, aby se Knap nedlouho po návratu mohl vrátit (alespoň na smlouvu o dílo) ke své původní profesi. Na brigádě Nár. muzea v Doupově (nedatováno) Rkp. text ze zápisníku formátu A6 psaný slabou tužkou. Název není původní. Text je fragmentárním syrovým a nijak nestylizovaným, avšak o to pů- sobivějším záznamem zážitků z jedné ze socialistických pracovních brigád pracovníků Národního muzea. Text pochází ještě z doby před Knapovým zatčením 23. 8. 1951, lze ho tedy situovat mezi léta 1948–1951. Knap se k této brigádě vyjadřuje i ve vzpomínkách: „Ještě nejvíc se mi líbily jiné výdobytky té doby, brigády. Čtrnáctidenní žňové nebo lesní brigády ještě udržovaly něco z kolegiální pospolitosti, pospolitost rychlé cigarety v práci, vlčího hladu nebo večerů na slamníku. Se státním statkem v Doupově byla dokonce družba. Při ní jsem poznával do nebe volající pohraniční hospodářské i mravní prostředí té doby (i jeden ples tam na konci světa). A to ještě chce pointu: jednou nás muzejníky statek zval na oslavu vyznamenání, neboť prý byl vyhodnocen jako jeden ze vzorných.“ (Bez poslední kapitoly, s. 144.) ediční poznámKa

417 Text otiskujeme v původní podobě, tedy bez odstavců. Pro větší přehlednost byly doplněny uvozovky u přímé řeči. Na několika místech je text nečitelný, v textu označeno [?]. V nemocnici v Motole se žloutenkou (nedatováno) Rkp. text ze zápisníku formátu A6 téměř bez oprav. Název připsán tuž- kou. Jde patrně o text z 2. pol. 60. let. Zápisník z cesty po Norsku (1969) Rkp. zápisník formátu A6 s četnými opravami. Název není původní. Jedná se o poznámky k cestě po Norsku uskutečněné v roce 1969 (viz pozn. ke studii Osudy česko­norských literárních vztahů). Název místa ve střed- ním Norsku se nepodařilo z rukopisu rekonstruovat a ověřit, možná se jedná o Hadsel, ale ponecháváme dle možné podoby jako Gansdel. Koncept dopisu bratrovi do Kanady (nedatováno) Rkp. text se nachází v diáři z roku 1966. Z narážky na vydání spisovate- lovy studie z historie divadelnictví Čtyři herečky by se však mohlo jednat spíše o rok 1967, kdy tato studie vyšla. Text nepochybně pochází z doby před návštěvou bratra v Kanadě v roce 1972. Slovo „vánoc“ upraveno na „Vánoc“. Zápisník z cesty do Kanady (1972) Rkp. zápisník formátu A6 z cesty do Kanady z roku 1972. Název není původní. Knap se rok před svou smrtí vydal do Kanady za bratrem Jaroslavem (více o něm v kapitole Bratr Jaroslav ve vzpomínkách Bez poslední kapitoly), který sem emigroval v roce 1948 a hospodařil na farmě v Grassie neda- leko Niagarských vodopádů. Knap se při svém pobytu v Kanadě setkal se synem spisovatele A. C. Nora Jiřím, který emigroval v roce 1969, žil v Torontu. U zápisu ze dne 21. října je text na jednom místě nečitelný, v textu označeno [?]. O románu vesnického mládí (Lidový deník, 9. 11. 1935, s. 3) Vynecháváme úvodní redakční text. Josef Knap odpovídá studentovi (Volnost, 1. 2. 1936) Vynecháváme úvodní redakční text tohoto znění: „V cyklu Odpovídá studen­ tovi odpověděli již tito význační autoři: Karel Čapek, Jan Čarek, František Halas, Josef Hora, Josef Kopta, Karel Nový, Jaroslav Seifert. Teď přinášíme obsažnou odpověď Josefa Knapa. – Očekávejte další! L.M.“ ediční poznámKa

418 Jalu Kurek (1904–1983) – polský básník, prozaik, překladatel italské poezie. Rozhovor s Josefem Knapem o jeho románě Puszta (Osvěta venkova, roč. IX, č. 3, prosinec 1937, s. 81–84) Josef Knap o venkovském románu (Národní politika, roč. LXIII, 8. 3. 1945) Jak vyčíslit škody? (Zemědělské noviny, roč. XXIV, 15. 3. 1968) Vynecháváme úvodní redakční text a závěrečné slovo redaktora V. Falady. Rozhovor pro časopis Studentské listy (Studentské listy: nezávislý časopis vysokoškolských studentů, 18. 3. 1969) Dopis proti vyloučení knih z knihoven (nedatováno) Rkp. nedatovaný koncept dopisu formátu A5 psaný černým perem. Název doplněn editorem. Fragmenty a poznámky (nedatováno) Rkp. poznámky z autorovy pozůstalosti. Psané modrým perem na listy formátu A5. Žaloba na Knapův román Puszta (Národní osvobození, roč. XV, 22. 3. 1938) V románu Puszta je zmíněna rodina „nezaměstnaného naddůlního“ Wilda a jeho manželky Antonie, údajné vnučky Veverky, vynálezce ruchadla. Tato rodina se jako mnoho dalších českých kolonistů na Podkarpatské Rusi musela potýkat se zdejšími nepříznivými klimatickými a hospodář- skými podmínkami – Knap symbolicky uvádí, že i to ruchadlo si zde museli půjčovat. ediční poznámKa

419 A Alighieri, Dante 322 Apollinaire, Guillaume 211, 330 B Babák, Edvard 243 Balbín, Bohuslav 292 Balzac, Honoré de 212 Bednář, Kamil 299 Biebl, Konstantin 231 Bing, Just, J. 326 Bjørnson, Bjørnstjerne 326, 330, 361 Blatný, Lev 217, 246 Blekastad(ová), Milada 327, 331 Bojer, Johan 326 Bojko, R. 176 Böll, Heinrich 328 Borin, Vladimír 275, 277 Březina, Otokar 250 Brousil, Antonín, M. 314, 320, 333 Buck(ová), Pearl 379 Byron, George, G.. 273 C Claudel, Paul 292 Cocteau, Jean 211, 330 Jmenný rejstřík Č Čapek, Karel 240, 261, 263, 276, 280, 282, 298, 301, 303, 311, 314, 333, Čapek-Chod, Karel, M. 240 Čarek, Jan 232, 264, 283, 300, 381 Čech, Svatopluk 224 Čelakovský, František, L. 175, 224, 242, 243, 271, 273 Čep, Jan 306, 387 Černý, Václav 298, 388 Červený, Jiří 232 D Deml, Jakub 177 Drahoňovský, Josef 293 Dürrenmatt, Friedrich 328 Durych, Jaroslav 282, 287 Duun, Olav 327, 331 Dyk, Viktor 176, 205, 226, 239, 264, 326, 333 E Egge, Peter 326 Erben, Karel, J. 224, 273, 288, 322

420 Jmenný reJstříK F Fábera, Miloslav 358 Falkberget, Johan 327, 332 Fangen, Ronald 327, 331 Fast, Howard 328 Faulkner, William 328 Finn, Gabriel 325 Fischer, Otokar 160, 177, 318, 319 Flaubert, Gustave 212 Fraenkl, Pavel 321, 331 Fučík, Bedřich 283, 306, 317, 322 G Garborg, Arne 325, 330 Gašpar, Tido, J. 161 Giono, Jean 378 Gobineau, Arthur de 358 Gottlieb, František 300 Götz, František 202, 215, 217, 245, 251, 276 Greene, Graham 328 Gregorová, Hana 161 Grégr, Julius 243 Grieg, Nordahl 331 Gudmundsson, Kristmann 327, 332 Gulbranssen, Trygve 327 Gullvåg, Olav 327 H Habřina, Rajmund 301 Halas, František 299 Hálek, Vítězslav 224, 239, 265, 272 Hamsun, Knut 325, 330 Hanuš, Josef 161 Haškovec, Prokop, M. 161 Havel, Václav 305 Havlíček, Karel 222, 224, 243 Heidler, Jan 243 Herben, Jan 193, 224 Heyduk, Adolf 224, 239, 243 Heyduk, Josef 283 Hilbert, Jaroslav 240, 326 Hněvkovský, Šebestián 272 Hoel, Sigurd 327 Hoffman, Ladislav 243 Hoffmeister, Adolf 300 Holeček, Josef 193, 203, 224, 237, 248, 264 Hora, Josef 175, 206, 299, 387 Hostovský, Egon 300 Hrabík, Martin 320, 333 Hrubín, František 299, 358 Hušek, Karol 161 Hýsek, Miloslav 290 Ch Chaloupka, Josef 217, 245 Chalupa, Dalibor 245 Chelčický, Petr 236 Chmelenský, Josef, K. 272 Christiansen, Sigurd 327 I Ibsen, Henrik 325 J Jacob, Max 211 Jacobsen, Jens, P. 200 Jakubec, Josef 295 Jánský, Emanuel 232, 234 Jasný, Vojtěch 339 Jæger, Hans 325 Jeřábek, Čestmír 217, 245 Jirásek, Alois 193, 224, 225 Jirko, Miloš 160, 283, 301, 358 Jungmann, Josef 242 K Kadlec, Svata 244 Kalista, Zdeněk 160, 265, 306, 387

421 Jmenný reJstříK Kejzlar, Radek 329, 332 Kielland, Alexander, L. 325 Klička, Benjamin 358 Klíma, Ivan 305 Kliment, Alexandr 305 Knob, Jan 288, 310, 335 Kohout, Pavel 305 Kollár, Jan 242, 271 Kolman-Cassius, Jaroslav 299 Komenský, Jan, A. 243 Kopta, Josef 280, 301 Kosterka, Hugo 325 Krag, Thomas, P. 325, 330 Král, Josef 161 Kreibich, Karel 206 Krejčí, František, V. 326 Křelina, František 264, 283, 291, 307, 315, 318, 340, 385 Křička, Petr 160, 176, 301 Krokann, Inge 327, 331 Kropáč, František 301 Kukučín, Martin 224, 240 Kurek, Jalu 280, 379 Kvapil, Jaroslav 325 Kvapilová, Hana 326 L Lagerlöfová, Selma 161 Langer, František 240, 300 Lazecký, František 300 Lesná-Krausová, Milada 326 Lie, Jonas 325, 330 Linke, Johannes 280 Liszt, Franz 359 Loužil, Jaromír 342 Lukáč, Emil, B. 161 M Mácha, Karel, H. 242, 274, 295 Machar, Josef, S. 175, 199, 387 Mahen, Jiří 176 Majerová, Marie 275, 280, 387 Marek, Antonín 272, 292, 294 Marinetti, Filippo, T. 211, 224 Martínek, Vojtěch 176 Masaryk, Tomáš, G. 243 Matas, Miloslav 264 Matějka, Josef 224, 264 Mathesius, Bohumil 312 Matula, Antonín 197, 224, 249 Medek, Rudolf 160, 282, 311 Miller, Arthur 328 Møller, Ingeborg 332 Mrštík, Alois 193, 224 Mrštík, Vilém 326 Mukařovský, Jan 316, 318, 319 N Náprstek, Vojta 243 Nebeský, Václav, B. 272 Nečas, Jaroslav 299 Nechvátal, František 299 Nejedlý, Vojtěch 272 Nejedlý, Zdeněk 313 Němcová, Božena 193, 224 Neruda, Jan 175, 224, 239, 272 Neumann, Stanislav, K. 171, 175, 201, 301, 311, 387 Nezval, Vítězslav 231, 299, 311, 387 Nietzsche, Friedrich 239 Nor, A., C. 217 Nor, Jiří 368 Nordahl, Grieg 327 Novák, Arne 160, 243, 298, 318, 319, 326 Nováková, Tereza 193, 224, 290 Novomeský, Ladislav 161, 387 Novotný, Miloslav 316 Nový, Karel 280

422 Jmenný reJstříK O Obstfelder, Sigbjørn 325 Olbracht, Ivan 254, 387 Omre, Arthur 329 Opolský, Jan 215, 289 Ørjasæter, Tore 331 P Paclt, Čeněk 310 Palacký, František 222, 243 Palas, Gustav 328 Pekař, Josef 162, 293, 310 Pelíšek, Josef 176 Peroutka, Ferdinand 275, 276, 387 Píša, Antonín, M. 216, 217, 275 Podlipská, Sofie 290 Polák, Milota, Z. 272 Poničan, Ján, R. 161 Pražák, Albert 161, 298, 316, 318, 319 Procházka, Jan 305 Prokůpek, Václav 294, 306, 334, 335, 385 Prousek, Jan 293, 310 Puchmajer, Antonín, J. 272 Pujmanová, Marie 301, 387 R Rais, Karel, V. 193, 215, 224, 225, 227, 288, 295, 303, 310 Renč, Václav 300 Reverdy, Pierre 211 Reymont, Władysław, S. 224 Robbe-Grillete, Alain 328 Roland, Romain 212 Rón, Zdeněk 290, 304 Rousseau, Jean, J. 174 Rozner, Vojtěch 264 Rølvaag, Ole, E. 327 Rutte, Miroslav 160, 176, 200, 225, 314, 333, 387 Rypáček, K., V. 161 Rytter, Olav 327, 331, 361 S Sabina, Karel 272 Sande, Jakob 331 Sartre, Jean, P. 328 Scheinpflugová, Olga 301 Scott, Gabriel 327 Seifert, Jaroslav 201, 206, 231, 299, 387 Sezima, Karel 193 Silone, Ignazio 280, 328 Skram(ová), Amalie 325 Sládek, Josef, V. 175, 224, 243 Sladkovský, Karel 243 Smetana, Josef, F. 243 Smrek, Ján 161 Solženicyn, Alexandr 305 Sova, Antonín 160, 169, 264, 326 Stašek, Antal 215, 225, 230, 290, 303 Stehlík, Ladislav 300 Stejskal, Bohuš 245 Světlá, Karolina 224, 228, 290, 306 Svoboda, František, X. 193, 224, 225 Svobodová, Růžena 322, 326 Š Šalda, František, X. 160, 194, 213, 264, 298, 306, 322, 326, 333 Šimák, Josef, V. 293 Šír, Josef 290 Škulkéty, Jozef 161 Šlejhar, Josef, K. 215, 289 Šmeral, Bohumír 206

423 Jmenný reJstříK Šolc, Václav 293, 294 Šolochov, Michail, A. 378 Špálová, Sonja 301 Šrámek, Fráňa 160, 169, 171, 200, 215, 227, 239, 294, 301, 326 Švehla, Antonín 260 Švehla, Karel 342 T Taine, Hippolyte 227 Tajovský, Jozef, G. 161 Teige, Karel 213, 217, 387 Těsnohlídek, Rudolf 325 Thomayer, Josef 243 Tilschová, Anna, M. 311 Toman, Karel 160, 171, 177, 239, 264 Topičová, Milada 327, 331 Topol, Josef 339 Třebízský, Václav, B. 222, 224 Trudeau, Pierre 373 Tyl, Josef, K. 243, 273 U Undset(ová), Sigrid 326, 327, 361 Uppdal, Kristofer 327, 331 V Vaculík, Ludvík 305 Vajanský, Svetozár, H. 224 Valtr, Emil 326 Vančura, Vladislav 303, 387 Vesaas, Tarjei 327, 331 Veselý, František 161 Vik, Karel 292 Vlček, Bartoš 245 Vocel, Jan, E. 243 Vodák, Jindřich 311 Vojan, Eduard 326 Vokáč, Karel 301 Vrba, Jan 176, 192, 194, 224 Vrchlický, Jaroslav 238, 322 W Weiner, Richard 176 Weiss, Peter 328 Wildenwey, Herman 331 Williams, Tennnesee 328 Wolker, Jiří 161, 243, 387 Z Zahradníček, Jan 300, 306, 334 Závada, Vilém 299 Zeyer, Julius 243, 322 Zguriška, Zuzka 161 Ziegloserová, Anna 334 Zola, Émile 178 Ž Žantovský, Jiří 342