Libanonské rozhovory

1

Obsah Úvod 9 Historický úvod 17 Maronitská komunita 37 Církevněpolitický úvod 37 Rozhovory 59 Fadi Daou (5. 8. 2011, Bejrút) 60 Fady Noun (5. 7. 2011, Bejrút) 73 Souraya Elie Bechelanyová (31. 7. 2011, Bejrút) 81 Řeckopravoslavná komunita 91 Církevněpolitický úvod 91 Rozhovory 107 Michel Abs (27. 7. 2011, Bejrút) 108 Amal Dibová (30. 7. 2011, Bejrút) 118 Souad A. Slimová (9. 7. 2011, Bikfajá) 128 Řeckokatolická komunita 139 Církevněpolitický úvod 139 Rozhovory 151 Haykal Rahi (28. 7. 2011, Zahlé) 152 Nagi Edelby (12. 7. 2011, Bejrút) 163 Gaby Hachem (19. 7. 2011, Bejrút) 171 Arménská komunita 185 Církevněpolitický úvod 185 Rozhovory 199 Ischchan Tschiftdschjan (17. 9. 2011, Eichstätt) 200 Jean Salmanian (8. 8. 2011, Bejrút) 208 Raffi Ohanessjan (24. 6. 2011, Bejrút) 213 Protestantská komunita 221 Církevněpolitický úvod 221 Rozhovory 225 Habib Badr (4. 8. 2011, Bejrút) 227 George F. Sabra (18. 7. 2011, Bejrút) 240 Závěr 253

Summary 257 Bibliografie 261 Seznam rozhovorů 279 Seznam zkratek 280 O autorce 285

9 Úvod Mým jediným poselstvím je výzva nejen k naději, ale především k činu, vyzrálému, kritickému a promyšle- nému činu. Ghassan Tuéni1 Řeckopravoslavný politik, diplomat, novinář a vydavatel libanonského dení­ ku An­Nahar (An­Nahār) Ghassan Tuéni (Ġasān Twaynī) naráží ve výše uvedené citaci na fenomén rezignace a zoufalství libanonských křesťanů. Svoji výzvu adresuje falešným „prorokům neštěstí“ kultivujícím strach. Strach z čeho? Kniha Libanonské rozhovory nechává zaznít čtrnácti hlasům libanonských křesťanů pocházejících z pěti církevních tradic: maronitské, řeckopravo­ slavné, řeckokatolické, arménské a protestantské. Tématem rozhovorů je politický a církevní vývoj libanonských křesťanských komunit za posled­ ních dvacet let. Toto období je takzvaným poválečným obdobím (občanská válka se odehrávala mezi léty 1975 až 1990), obdobím rekonstrukce liba­ nonského státu i společnosti, stejně jako dobou izraelské (do roku 2000) a syrské okupace (do roku 2005). Především patnáct prvních poválečných let (1990 až 2005) bylo popsáno samotnými libanonskými křesťany jako období křesťanské deziluze, deprese, frustrace či ztráty odvahy, arabsky opi­ sováno pojmem al-’i bā al-masī ī. Mnozí používají tento koncept i nadále k popisu psychického stavu křesťanské libanonské a blízkovýchodní komu­ nity jako celku. Vyjadřují tím to, co někteří západní autoři svou – často příliš úzkostlivou – obavou o osud křesťanství na Středním východě. Libanonští myslitelé se vůči tomuto „stavu“ zároveň i vymezují. I tato kniha si svým 1 „Mon seul message serait un appel non seulement à l’espoir, mais surtout à l’action, une action mûre, critique et réfléchie.“ TUÉNI, Ghassan. Place, rôle et avenir des chrétiens d’Orient. Přednáška v rámci konference uspořádané Dokumentačním a vý­ zkumným centrem arabského křesťanství CEDRAC (Centre de Documentation et de Recherches Arabes Chrétiennes) v Bejrútu dne 5. května 2004. Publikováno in: TUÉNI, Ghassan, SAMIR, Samir Khalil, s. j. Rôle et Avenir des Chrétiens d’Orient Aujourd’hui. CEDRAC, Cahiers de l’Orient chrétien 2, Beyrouth, 2005.

Úvod 10 způsobem klade otázku po stavu blízkovýchodního a především libanon­ ského křesťanství. Činí tak však „zevnitř“ a nechává metodou rozhovo­ ru zaznít interpretacím samotných aktérů tohoto dění. Při čtení rozhovorů si čtenář sám může odpovědět na otázku, z čeho mají, nemají, mohou či nemusí mít blízkovýchodní křesťané obavy. Metoda rozhovoru má své kladné i problematické stránky. V rozhovoru se čtenář seznámí se světem dotazovaného prostřednictvím jeho vlastních myšlenek. Všimne si specifických důrazů, toho, co dotazovaný říci chce, a částečně i toho, co říci nechce nebo co skrývá. Navíc se s myšlením do­ tazovaného seznámí „vcelku“, v plynulém toku slov. V současnosti existuje již velký počet knih zabývajících se aktuální situací blízkovýchodních křes­ ťanů. Jedná se o informacemi bohatě podložené monografie s historickým, politologickým či teologickým důrazem a o všeobecně zaměřené knihy spíše populárního charakteru. Pokud však vím, kniha rozhovorů s blízko­ východními křesťany v současnosti v Evropě neexistuje. Kniha rozhovorů má i svá úskalí. Tazatel ovlivňuje svou přítomností a kladením určitých otázek myšlení dotazovaného a určitým směrem jej orientuje. Evropský původ autorky jistě ovlivňoval to, co dotazovaní vypo­ vídali. Většina dotazovaných by vedla jiný diskurz s Libanonci (a i zde by byly výsledky odlišné), se Syřany, Francouzi či Američany. V tomto smyslu je víceméně neutrální česká národnost výhodou. Jedenáct rozhovorů bylo vedeno ve francouzštině, dva v angličtině a jeden v němčině. Většina dota­ zovaných Libanonců sice ovládá příslušný jazyk na profesionální úrovni (často v něm již absolvovali povinnou školní docházku), přesto se nejed­ ná o jejich jazyk mateřský. Do jaké míry hrálo roli to, že otázky kladla žena, nedokážu posoudit. Abych snížila rizika spojená s metodou rozhovorů, seznámím čtenáře s jednotlivými respondenty i s mými východisky, nejčastěji používanými termíny či obraty a způsobem práce s rozhovory. V knize Libanonské rozhovory je představeno čtrnáct osobností aktivních v libanonské společnosti, politice a církvích. Všichni jsou původem Liba­ nonci a kromě jedné osoby, která studuje již deset let v zahraničí, žijí v Libanonu. Pravděpodobně tři či čtyři respondenti ze čtrnácti mají kromě libanonské státní příslušnosti i příslušnost jiného evropského státu, což je v Libanonu poměrně běžný jev. Všech čtrnáct dosáhlo vysokoškolského vzdělání na libanonských, evropských či amerických univerzitách a většina z nich obdržela i doktorský titul. Dotazované je možné považovat za intelektuály: přednášejí či přednášeli na univerzitách (nebo alespoň vyučují na středních školách), provádějí vý­ zkum a publikují v časopisech či se jinak účastní intelektuálního dění v zemi.

Úvod 11 Všechny spojuje jejich angažovanost ve společnosti a zároveň v církvi. Ve společnosti se pak většina z nich angažuje v politické oblasti v širokém slova smyslu (politická reflexe a politická kultura země), někteří v sociální oblasti a většina pak, jak již bylo řečeno, v oblasti vzdělávání, a to i šir­ ší populace. V církvi se angažují buď prostřednictvím práce v církevních institucích (výuka, administrace, vedoucí organizací), či v jednotlivých církev­ ních společenstvích (kněží, pastoři, katecheti). Mezi čtrnácti dotazovanými je jedenáct mužů a tři ženy a většina z nich pracuje v Bejrútu. Dotazova­ ní náleží k pěti předním libanonským církvím. Tři jsou maronité, tři řecko­ pravoslavní, tři řeckokatolíci, tři Arméni a dva protestanté. Koho jsem pro rozhovory zvolila a koho nikoliv? Pro rozhovory k pub­ likaci jsem po předchozích zkušenostech záměrně nevolila politiky ani vy­ soké církevní představitele. Libanonská vnitropolitická situace je velmi polarizovaná a libanonský politický systém je pro Evropany obtížně po­ chopitelný, ať už svou složitostí či politickými praktikami. Rozhovory s politiky se jednoduše ukázaly být příliš zavádějící. Rozhovory s vysokými církevními představiteli jsem rovněž zamítla. Na jedné straně je lze sice v určitém smyslu – stejně jako politické vůdce – považovat za reprezentativ­ ní pro danou komunitu, na druhou stranu jim ale jejich postavení znemož­ ňuje hovořit otevřeně. Pro rozhovory jsem tedy cíleně zvolila intelektuály činné v společenskopolitické i církevní oblasti zároveň a níže postavené kněze. Tím jsem se snažila zaručit jak znalost obojího prostředí (politického i církevního), tak jejich otevřenost a větší či menší objektivitu vůči politické polarizaci společnosti. Nepřímým důsledkem takového výběru je poměrně výrazná kritičnost vůči politickému i církevnímu dění, kterou však mohly podpořit i otázky autorky. Jaké otázky jsem volila a jaké nikoliv? Rozhovory spojuje několik témat: politické angažmá křesťanských komunit v Libanonu, charakteristika politic­ kého systému, vývoj komunit a církví po skončení občanské války (1990), charakter vztahu politiky a náboženství a částečně i vývoj mezicírkevních a muslimsko­křesťanských vztahů. Specifickým souborem otázek pak bylo téma poválečné deprese křesťanů, neboli al-’i bā al-masī ī, které je autor­ kou zpracováváno v grantovém projektu Akademie věd. Odpovědi dota­ zovaných na tato témata se vzájemně prolínají a doplňují. Čtenář si může udělat bližší představu o tom, co bylo i nebylo vyřčeno, a odhadnout tak politickou orientaci dotazovaných, která není autorkou uváděna, pokud ji neuvedli samotní dotazovaní. Vzhledem k tomu, že záměrem knihy je před­ stavit současné sociopolitické podmínky libanonských křesťanů ve spojení s církevním děním, zůstala celá řada oblastí důležitých pro blízkovýchod­ ní křesťany i západní čtenáře v rozhovorech nezohledněna. To se týká

17 Historický úvod V Libanonu je i historie ve válce. Élizabeth Picardová1 Libanon zůstává i dnes nejednotnou zemí. Je zemí sunnitů, šíitů, křesťanů, drúzů a dalších. Tyto komunity prošly odlišným vývojem před sjednocením do státního celku Velkého Libanonu za pomoci Francie v roce 1920 i po získání nezávislosti v roce 1943. Názorová nejednota mezi těmito komuni­ tami navzájem, ale i uvnitř nich samých, panovala od počátku vzniku státu. Týkala se zahraniční politiky, podílu na moci, ale i ekonomické a sociální politiky. Neshody přetrvávají dodnes. Libanonské komunity navíc vyhle­ dávají politickou, finanční i vojenskou podporu mimo hranice Libanonu – sunnité v Saúdské Arábii, šíité v Íránu, křesťané na Západě, v Izraeli a v současnosti i na Východě. Odlišné zahraničněpolitické nasměrová­ ní navíc předurčuje odpovědi daných komunit na vnitropolitické otázky. A všechny komunity pak bedlivě sledují dění v sousední Sýrii. O politické identitě státu nepanuje v Libanonu shoda. Čím je Libanon? Čím byl? Čím se má stát? Zdá se, jako by současné politické a socioekonomické problémy Liba­ nonu existovaly v mírných modifikacích od zrodu moderního Libanonu devatenáctého století. Složitost a konzervativnost sociopolitického uspo­ řádání způsobuje, že se Libanon může jen málokdy svobodně nadechnout. Ačkoli je považován za demokratický stát, zachoval si nejvíce ze všech zemí vzešlých z osmanské říše komunitární organizaci i na politické rovině. Politický konfesionalismus byl zaveden v podstatě již v 19. století a ukotven ústavně v roce 1926. Zakládá se spíše než na národnostní příslušnosti da­ ných skupin na příslušnosti náboženské. Jednání komunit se vyznačuje pře­ trváváním primárních identit, sklonem k uzavřenosti a klanovému myšlení. 1 „Au Liban, l’histoire aussi est en guerre.“ PICARD, Élizabeth. Liban, État de discorde. Des fondations aux guerres fratricides. Flammarion, Paris, 1988, s. 18.

Historický úvod 18 Komunitarismus, nazývaný v Libanonu „politický konfesionalismus“, pod­ poruje růst klientelismu a prosazování osobních a lokálních zájmů nad zájmy národní.2 V úvodu do historie Libanonu se věnuji vývoji země počínaje obdobím osmanské říše a podrobněji pak událostem po konci občanské války, a to se zřetelem k vývoji křesťanských komunit. * * * V osmanském období bylo pro oblast Pohoří Libanon typické soužití dvou komunit, drúzské a maronitské. Drúzové přicházeli do Pohoří Libanon ještě v šestnáctém století, usídlovali se na jihu v Šúfu (Chouf) a nad maronity dlouho ekonomicky dominovali. Komunita prosperovala především během vlády dynastie Maanů (Maʿan) v 16. a 17. století. Na přelomu 17. a 18. století přešla místní správa do rukou spřízněné sunnitské rodiny Chehabů (Šhāb). Ti si podrželi moc nad územím drúzů i maronitů až do nepokojů v roce 1841, přičemž na konci 18. století přestoupili k maronitské církvi.3 Maronité přišli do Pohoří Libanon z údolí řeky Orontés v Sýrii a z okol­ ních syrských regionů pravděpodobně v několika vlnách mezi koncem sedmé­ ho a desátého století a usazovali se především na severu. Během nadvlády křižáků (1098–1291) se komunita rozdělila na maronity z pobřeží, kteří křižáky podporovali, a na maronity z hor, kteří se postavili do opozice. Drúzové v té době uzavírali aliance s křižáky i proti nim. Maronité z hor se postavili i proti unii s římskokatolickou církví uzavřené na konci 12. sto­ letí. Odchod křižáků pravděpodobně zmenšil politické i církevní napětí uvnitř maronitské komunity. Unie s Římem byla znovu potvrzena na Flo­ rentském koncilu (1439) a vnitřní opozice potlačena na konci 15. století.4 Územní expanze maronitů začala v polovině 16. století, kdy se jich část, na pozvání vládnoucího klanu Assafů (ʿAssāf), přesunula na jih do Kesrouanu, oblasti mezi drúzským a maronitským územím obydlené šíity a spravované sunnitskými turkmenskými klany. V sedmnáctém a osmnáctém století po­ kračovala migrace dále na jih do drúzského Šúfu, a to opět na pozvání 2 SALIBI, Kamal. A House of Many Mansions. The History of Lebanon Reconsidered. I. B. Tauris & Co Ltd Publishers, London, 1988, s. 41. K popisu vlivu rodinné solidarity a klientelismu v Libanonu viz PICARD, Élizabeth. Liban, État de discorde, s. 21–23 a 87–106. 3 SALIBI, Kamal. A House of Many Mansions, s. 14–15. PICARD, Élizabeth. Liban, État de discorde, s. 37–39. 4 VALOGNES, Jean­Pierre. Vie et Mort des Chrétiens d’Orient : Dès Origines à nos Jours. Fayard, Paris, 1994, s. 373–374. PICARD, Élizabeth. Liban, État de discorde, s. 34–36.

Historický úvod 25 válce libanonské.26 Konzervativní maronitské kruhy se obávaly palestinských aktivit a vítaly represivní politiku prezidenta a armády. Naopak muslimské a levicové kruhy podporovaly palestinský odboj, požadovaly větší participaci na politické moci a protestovaly proti sociálním nerovnostem a zanedbává­ ní regionů. Neochota maronitské komunity přehodnotit podíl na politické moci a důsledky ozbrojené přítomnosti Palestinců vyústily v patnáctiletou občanskou válku (1975–1990).27 Libanonská občanská válka byla válkou milic bojujících na mnoha mís­ tech v zemi. Zástupci křesťanského konzervativního proudu usilovali o vy­ tvoření federálního státu a o politické, vojenské a geografické sjednocení křesťanské komunity, a to i za cenu opakujícího se násilného potlačová­ ní vojenské i civilní opozice uvnitř křesťanských řad.28 Země byla roz­ dělena na několik zón, přičemž malý Libanon křesťanů mezi Batrúnem 26 EL KHAZEN, Farid. The Breakdown of the State in Lebanon. 1967–1976. I. B. Tauris Publishers, London ve spolupráci s The Centre for Lebanese Studies, 2000. COBBAN, Helena. The Making of Modern Lebanon. Hutchinson, London, s. 101–122. 27 PICARD, Élizabeth. Liban, État de discorde, s. 157–167. 28 CORM, Georges. Le Liban contemporain. Histoire et société. La Découverte, Paris, 2005, s. 193–222. SNEIFER­PERRI, Régina. Guerres Maronites (1975–1990). Éditions L’Harmattan, Paris, 1995. Mohammad al­Amin alias Harírího mešita – nová dominanta města (Bejrút, Downtown, 2009)

Historický úvod 27 do Francie a Geagea byl o několik let později v roce 1994 jako jediný válečný aktér a šéf milic uvězněn.35 Maronité byli vůči Táifské dohodě kritičtí. Neschvalovali oslabení tradič­ ně silné pozice prezidenta ve prospěch premiéra (sunnita), posvěcení syrské přítomnosti v Libanonu a nedostatečnou aplikaci Dohody či její aplikaci v neprospěch křesťanů (neproběhla administrativní decentralizace, k návratu uprchlíků docházelo pomalu, nedošlo k odzbrojení všech milic, přetrvá­ vala přítomnost syrských vojsk).36 Parlament schválil amnestii pro aktéry válečných zločinů a šéfové milic, kteří souhlasili s Táifskou dohodou, se 35 La „guerre de libération“ jusqu’au „sommet“ de Casablanca (14 mars – 23 mai). In: Proche­ Orient Chrétien, vol. 39, 1989, s. 12–27. 36 HADDAD, Simon Ghassan. Lebanon’s Second Republic from a Maronite Christian Perspective, Beirut, 1995. Kriticky například KASSIR, Samir. Dix ans après, comment ne pas réconcilier une société divisée? In: Monde arabe, Maghreb, Machrek, no. 169, Juillet­Septembre 2000, s. 6–22. Rekonstruovaný Downtown (Bejrút, Maarad Street, 2009)

36 Dům čekající na rekonstrukci (Bejrút, Sodeco, 2011)

37 Maronitská komunita Jejich zemí je Libanon a nemají jinou. Thom Sicking1 Církevněpolitický úvod Slova jezuity a sociologa vyučujícího na Univerzitě svatého Josefa Thoma Sickinga vystihují úzký vztah maronitů a maronitské církve k Libanonu, a to i přes pokračující emigraci. Stěžejním rysem komunity i církve je důraz na politickou roli maronitů v Libanonu. Patriarcha jako hlava maronitské církve zaujímá symbolickou národní roli a brání nezávislost a územní integritu Libanonu. Patriarcha Hwayyek se stal „zakladatelem“ vlasti a patriarcha Sfeir se zasadil o odchod syrských vojsk. Politici a lidové křesťanské vrstvy se obracejí k církevním představitelům s žádostí o vedení především v dobách politických krizí. Na druhou stranu tu je sekulární politická maronitská reprezentace, přede­ vším prezident republiky a vůdci politických stran. Mezi nimi a patriarchou panují často napjaté vztahy. Společným cílem je však udržení silné pozice maronitské komunity v národní politice a společnosti. Dalším charakteristickým rysem maronitské komunity je snaha o defino­ vání vlastní kulturní a politické identity. Jedná se především o otázku vymeze­ ní se vůči příslušnosti k západnímu nebo naopak arabsko­islámskému světu. Málokdy panovala uvnitř maronitské komunity v politické orientaci jedno­ ta. V minulosti se tato ústřední otázka promítla mimo jiné do interpretací etnického původu maronitů, ovlivněných stávajícím politickým stanoviskem 1 „Leur patrie est le Liban et ils n’en ont pas d’autre.“ SICKING, Thom. Minorités religieuses et dialogue oecuménique. Trois situations: l’Égypt, la Syrie, le Liban. In: Proche­Orient Chrétien, vol. 39, no. 1–2, 1989, s. 60–90, citace ze s. 83.

Maronitská komunita 38 komunity.2 Se záměrem vymezit se vůči muslimsko­arabskému prostředí se maronité, především díky popisu vlastní historie, snažili najít mimo­ arabské etnické kořeny, zejména u předislámské fénické, nabatejské či mar­ daitské populace.3 Důvody dnešního problematického vztahu maronitů k arabsko­islámské­ mu světu není snadné jednoznačně určit. Můžeme je hledat v geografii – v tra­ dičně silné koncentraci maronitské komunity v Pohoří Libanon doprováze­ né určitou uzavřeností. Maronité jsou dodnes v myšlenkových stereotypech mnoha Libanonců ve srovnání s obyvateli libanonských měst považováni za zaostalé nábožné horaly. Můžeme nastínit politické ambice předních maronitských rodin vůči ostatním komunitám a poukázat na víceméně kla­ nový charakter maronitské, silně kohezivní komunity. Vhodné je poukázat i na ústřední roli církve, angažující se v národní politice a diplomacii. V následujícím úvodu do politické role maronitské komunity a církve v Libanonu vyniká maronitské úsilí po politickém vlivu v zemi a hledání maronitské politické a eklesiologické identity nad jiné zřetelně. * * * Ačkoli menší maronitské komunity existují v Sýrii, Izraeli a Palestině (přede­ vším v Galileji), v Egyptě a na Kypru, je možné říci, že domovem maronitů je Libanon. To lze vysledovat i z demografického srovnání maronitské ko­ munity s ostatními křesťanskými komunitami v Libanonu. Vzhledem k tomu, že poslední oficiální sčítání obyvatel bylo v Libanonu provedeno roku 1932,4 spoléhají se některé demografické studie na počty registrovaných voličů bě­ hem parlamentních voleb. Dle studie Courbage a Boustani bylo v roce 2005 2 SUERMANN, Herald. Maronite Historiography and Ideology. In: The Journal of East­ ern Christian Studies, vol. 54, no. 3–4, 2002, s. 129–148. BAYDOUN, Ahmad. Identité confessionnelle et temps social chez les historiens libanais contemporains. Publications de l’Université Libanaise, Section des études philosophiques et sociales, Beyrouth, 1984. SALIBI, Kamal. Maronite Historians of Medieval Lebanon. 1. vydání American University of Beirut, Beirut, 1959, 2. vydání Naufal Group, Beirut, Paris, 1991. 3 Jedná se pravděpodobně o populaci smíšeného řeckého, aramejského, arabského a franckého původu. VALOGNES, Jean­Pierre. Vie et Mort des Chrétiens d’Orient, s. 369 a 480. 4 Dle prvního sčítání obyvatel francouzskou mandátní správou z roku 1922 bylo z celkového počtu 609 034 obyvatel Velkého Libanonu 32,7%, tj. 199 182 maronitů, 81 409, tj. 13,3% řeckopravoslavných, 42 426, tj. 7% řeckokatolíků a 12 651, tj. 2,1% ostatních křesťanů. Tj. celkem 55,1% křesťanů ve srovnání s 124 786, tj. 20,5% sunnitů, 104 947, tj. 17,2% šíitů a 43 633 neboli 7,2% drúzů. PICARD, Élizabeth. Liban, État de discorde, s. 65.

39 Údolí Kadíša (2011)

60 FADI DAOU (5. 8. 2011, Bejrút) Fadi Daou (Fādī Dawwū) je ředitelem centra muslimsko­křesťanského dialogu Adyan a učitelem Pontifikální teologické fakulty Univerzity svatého Ducha v Ka­ slíku.61 Vystudoval teologii (doktorský ti­ tul, Francie) a politickou filosofii (magis­ terský titul, Francie). Do nedávné doby byl ředitelem Vyššího institutu nábožen­ ských věd (ISSR) Univerzity svatého Jo­ sefa (USJ), kde i nadále vede výzkumný projekt Křesťanská teologie pravdy a dia­ logu. Vyučuje témata z oblasti dogmatic­ ké teologie, muslimsko­křesťanského dialogu, politické filosofie či geopolitiky regionu. Fadi je členem katolické biskup­ ské komise pro mezináboženský dialog v Libanonu a členem biskupské komise pro kulturu. Kromě mnoha dalších aktivit je i členem redakční rady časopisu Proche­Orient Chrétien (Bejrút, Jeruzalém) či konzultantem a korespon­ dentem káhirského Dominikánského institutu orientálních studií. Mezi jeho publikace patří mimo jiné: Ve spolupráci s TABBARA, Nayla. Divine Hospitality: Theology of the other in Christianity and Islam. Bayard Press, Francie (francouzsky), Saint Paul, Libanon (arabsky), 2011. (ed.) Réconcilier éthique et politique – rôle de la théologie. ISSR, FSR, USJ, Beyrouth, 2008. (ed.) La théologie politique au service de la paix. ISSR, FSR, USJ, Beyrouth, 2008. (ed.) Ecritures et traditions. Diversité des lectures. ISSR, FSR, USJ, Beyrouth, 2008. L’Église et le renouveau de la culture politique au Liban. In: Chemins de Dialo­ gue. Le dialogue interreligieux entre théologie et politique, no. 29, 2007, s. 77–88. 61 Adyan, Lebanese foundation for interfaith studies and spiritual solidarity, http:// www.adyanvillage.net/ (2. 1. 2012).

61 Panna Maria v Haríse (Harísá, 2009) Religion et politique dans une société pluraliste: réflexions libanaises. In: Proche­Orient Chrétien, vol. 57, no. 1–2, 2007, s. 86–102. L’inculturation dans le „Croissant“: Les Eglises orientales catholiques dans la perspective d’une Eglise arabe. ANRT, Lille, 2004. Fadi Daou

Maronitská komunita 62 V Libanonu se maronitská církev angažuje v národní politice. Jaké má politické angažmá církve kořeny? Důvodů politického angažmá církve je hned několik. Především je tu dů­ vod historický, spojený s jevem nazývaným „komunitarismus“. Katoličtí patriarchové Blízkého východu hovoří o politickém agažmá církve ve čtvrtém pastýřském dopise s názvem Tajemství církve, publikovaném v roce 1996.62 Popisují v něm, jak vztah mezi křesťanstvím a islámem způsobil, že se křesťanské komunity v průběhu dějin staly konfesionálními, což znamená, že sociopolitická identita získala převahu nad identitou církevní. Během muslimské nadvlády bylo zapotřebí, aby se křesťanská komunita zhostila péče o blaho svých věřících a zároveň aby udržovala vztah s mus­ limskými autoritami, například pokud šlo o platbu daní či zájmy komunity. Komunita jako celek, a především pak její zástupci, církevní představitelé, se stali za tyto dvě oblasti zodpovědnými. Církev hrála rozhodující roli v rovině vnitřní i vnější a církevní představitelé tím získali důležitou po­ litickou roli. Křesťanské komunity, které v arabštině nazýváme awāʾif, se tak v průběhu čtyř století osmanské říše proměnily z náboženských a so­ ciokulturních entit (millal) na komunitární, jurisdikční tělesa. Druhý důvod souvisí s nedávnou historií libanonského státu. Maronitská církev hrála jedinečnou úlohu v založení Velkého Libanonu roku 1920. Maro­ nitský patriarcha Elias Hwayyek obdržel od spojenců na Mírové konferenci ve Versailles roku 1919 uznání libanonského státu v současných hranicích. To klade na maronitské církevní představitele zodpovědnost i nadále zacho­ vávat a chránit libanonský stát, jehož jsou tak trochu kmotrem. Během udá­ lostí, které ohrožují libanonskou suverenitu, skutečně většina Libanonců přiznává maronitské církvi tuto národní roli. Bylo tomu tak například během syrské okupace Libanonu, kdy patriarcha a maronitští biskupové zaujali strikt­ ně negativní postoj. Je však třeba dodat, že libanonský stát zůstal vždy slabým státem a ne­ převzal kontrolu nad všemi oblastmi života občanů. Nedokázal prosadit koncept občanství, který by zahrnoval všechny Libanonce. Křesťanské ko­ munity, a potažmo církve, zůstaly zodpovědné za značnou část záležitostí komunity, zejména pokud jde o vzdělávání, zdravotnictví, sociální a materiál­ ní výpomoc a podobně. Tím, že církev i nadále plnila tuto funkci, uchovala si kromě politické úlohy i úlohu veřejnou. Třetím důvodem je pak pokušení moci a vliv médií. Patriarchové a cír­ kevní představitelé mají velkou politickou moc a člověk musí být velmi 62 Conseil des Patriarches Catholiques d’Orient. Mystère De l’Église. „Je suis la Vigne, Vous, les Sarments.“ Édition du Secrétariat Général, Bkerké, 1996.

73 FADY NOUN (5. 7. 2011, Bejrút) Fady Noun (Fādī Nūn) se narodil roku 1943 v Bejrútu a je synem libanonské­ ho ministra vzdělávání Edouarda Nouna. Řídí oddělení místních zpráv v nejvý­ znamnějším libanonském frankofonním deníku L’Orient­Le Jour a specializuje se na otázky místní politiky a nábožen­ ství. Mimoto je korespondentem Rádia Vatikán a Asia News. Vystudoval sociolo­ gii (Francie), věnuje se výzkumu marián­ ských zjevení na Středním východě a vede jednu z křesťanských komunit nové evan­ gelizace. Je členem redakční rady Maro­ nitské patriarchátní revue (Revue patriarcale maronite), publikované Maronitským cen­ trem dokumentace a výzkumu (Centre maronite de documentation et de recherche) přidruženým k maronitskému patriarchátu. Publikuje v časopisech a na inter­ netových stránkách Traveaux et Jours, Cahiers de l’Orient, Theologia, Word Among us, National catholic register apod. Fady je ženatý a má pět dětí. Mezi jeho publikace patří kromě tří sbírek básní a mnoha článků knihy: Dévastation et rédemption – Récits d’apparitions de la Vierge Marie au Liban (1960–2005). ISSR, FSR, USJ, Beyrouth, 2011. Guerre et mémoire. La vérité en face. Les Editions l’Orient­le Jour, Beyrouth, 2004. L’urgence de la liberté. In: Les Cahiers de l’Orient, quatrième trimestre, no. 64, 2001, s. 109–116.

Maronitská komunita 74 Poválečné období je považováno za období politické deprese liba­ nonských křesťanů. Jak tuto dobu hodnotíte? Jaká byly důvody ztráty odvahy, zklamání křesťanů? Jsem sice novinář, ale především jsem praktikující věřící a chtěl bych mlu­ vit z pohledu své víry. Snažíte se porozumět tomu, proč došlo k poválečné depresi křesťanů, a ráda byste ode mě slyšela politickou analýzu. Běžný novinář by vám tedy odpověděl, že důvodem deprese křesťanů bylo to, že Táifská dohoda umožnila syrskou nadvládu v Libanonu a že maronité byli odsunuti od moci. A to i přesto, že prezidentem republiky zůstal i nadále maronita a že polovinu ministrů tvořili křesťané. Toto je politická odpověď. Ale moje odpověď půjde dále. Na otázku, proč došlo ke křesťanské depresi, odpovím otázkou, proč došlo k válce? A zde bych chtěl nejprve rozlišit mezi církví a komunitou, neboť každá z našich církví je zároveň církví i komunitou. Sociologicky se však jedná o dva protichůdné pojmy. Církev je ze své podstaty otevřená, komunita je ze své podstaty uzavřená, usilující o vlastní zájmy. V tom spočívá základní problém libanonských křesťanů. Druhým bodem mé odpovědi je aspekt morální. Když v roce 1975 vypuk­ la občanská válka, jak se chovaly křesťanské komunity a politické strany zastupující křesťany? Přinejmenším můžeme říci, že se nechovaly tak, jak by se církve a křesťané chovat měli. Když válka vypukla, nacházeli jsme se v období dekadence. Co máte na mysli, když mluvíte o období dekadence? V té době ma­ ronité vládli Libanonu a muslimové se dožadovali reforem. Když byl Libanon v roce 1943 svěřen křesťanům, a především maronitům, byla jim do rukou svěřena celá země. Ale jak s tímto darem naložili? Jak se maronité zachovali vůči ostatním křesťanům v zemi? Před několika dny jsem se procházel s jedním přítelem a mluvili jsme o válce. Řekl mi: křesťané z Antoury, vesnice v oblasti Metn, se stále ještě nevzpamatovali z dramatu, který se u nich během války odehrál. Jednotky strany Kataëb usmrtily 15 křesťanů, členů Syrské sociálněnacionalistické strany. Postavili je proti zdi a zasypali kulkami. A k jaké zdi je postavili? Ke zdi kostela. Potřebuje tento příklad komentář? Později došlo k masakru v Safře. Jednotky Bachira Gemayela vyhladily milici Národní liberální strany Camilla Chamouna. Kolik lidí bylo zabito? Myslím, že 150. V osmdesátých letech podepsal v Damašku Elie Hobeika (ʾIlī byqah) trojstrannou do­ hodu jménem Libanonských sil. Samir Geagea s ní nesouhlasil a vyhnal Hobeiku z křesťanské oblasti. Hobeika se pokusil proniknout do Ašrafíje (Achrafieh), ale neuspěl. Znovu došlo k boji mezi křesťany. Moje známá pracuje jako zdravotní sestra v nemocnici Hôtel­Dieu. Chlapec, kterého

81 SOURAYA ELIE BECHELANYOVÁ (31. 7. 2011, Bejrút) Souraya Elie Bechelanyová (Ṯuryā ʾIlī Bišʿalānī) se narodila roku 1963 v Salima v Libanonu. Od roku 1985 pracuje jako katechetka v katolických školách a již několik let vyučuje ekleziologii na Fakultě náboženských věd Univerzity svatého Josefa (FSR USJ). Vystudovala politickou sociologii (magisterský titul, Libanon) a teologii (doktorský titul, Li­ banon, Francie). Byla dlouholetou člen­ kou Skupiny misijní animace přidruže­ nou k římskokatolické Biskupské komisi pro misie. Je zakládající členkou církevní komise Handicap a život v Církvi (Han- dicap et vie en Église) a zakládající členkou a zástupkyní předsedy­předsedkyně hnutí Libanonka (La Libanaise), zasvěceného péči o rodinu. Její doktorská práce (Bejrút, Paříž, 2011) nese titul Penser la mission de l’Église dans l’Orient arabe aujourd’hui. Recevoir et systématiser l’ecclésiologie de Jean Corbon.

Maronitská komunita 82 Svou doktorskou práci jste napsala na téma teologické myšlení otce Jeana Corbona. Mohla byste mi představit koncept „církve Arabů“, který otec Corbon ve své stejnojmenné knize rozvinul?64 Otec Corbon uvedl do zdejšího teologického myšlení velmi zajímavé ekle­ ziologické paradigma, které přesahuje kontextuální situaci církví Středního východu i čas, ve kterém svůj koncept vypracoval. Udělal něco velmi jed­ noduchého. Pochopil, v čem spočívá ekleziologická originalita antiochij­ ských církví, to, nač ony samy v průběhu doby zapomněly. Antiochie zastá­ vala svého času ekleziologii lokální Církve. Církev Boží je společenstvím lokálních církví, ve kterém panuje jednota v mnohosti. Otec Corbon se pokusil aktualizovat antiochijskou ekleziologii a prokázal tím, že umí číst znamení času. Podařilo se mu představit model místní církve, která na jedné straně žije ze své tradice a na straně druhé přijímá kulturu svého součas­ ného místa, kontextu. Svůj model nazval církev Arabů. Inkulturovaná cír­ kev není církev bez kořenů a naopak, zachovat tradici neznamená vzdát se současné arabské kultury, neboť tradice je tradicí živou. Církev Arabů pro něj nebyla nějakou nad­strukturou, která by nahradila stávající církevní struktury či dosadila jednoho patriarchu společného všem antiochijským křesťanům. Mluvil spíše o duchu společenství, o setkání, ke kterému jsou pozvány všechny církve antiochijské tradice ve smyslu Skutků apoštolských: Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a mod- lili se. (Sk 2,42) Tyto církve se dle otce Corbona setkávají v kolegialitě a synodalitě a kulturně směřují ke svému místnímu prostředí, k arabskému a muslimskému světu, vůči němuž mají i společné poslání. Co přinesla Antiochie odlišného ve srovnání s řeckou či latinskou církví? Antiochijci při evangelizaci svoji řeckou či syrskou kulturu nevnucovali. Evangelizovali zevnitř s lokálním cílem. Každá církev musela mít svého vlastního biskupa a musela žít ze své vlastní kultury. Kultura sdělovala něco z tajemství Božího. Církev neměla tedy pouze Slovo Boží pro dané místo, ale i dané místo sdělovalo něco z Božího tajemství. V tom spočívá specificita antiochijské církve. Termínem „církev Arabů“ se otec Corbon snažil ukázat, že místní blíz­ kovýchodní církev žije v arabském a muslimském prostředí, proto se může nazývat církví Arabů. Tvoří ji společenství jednotlivých církví, církev maro­ nitská, řeckokatolická, syrská, arménská a tak dále. U termínu církev Arabů 64 CORBON, Jean. L’Église des Arabes. Les Éditions du Cerf, Paris, 1977.

91 Řeckopravoslavná komunita Řeckopravoslavným se u nás přezdívá „malí muslimové“. Michel Abs, 31. 7. 2007, Bejrút Církevněpolitický úvod V arabštině nazýváni „Rúm“ („Římané“), jsou řeckopravoslavní antiochij­ ského patriarchátu přímými dědici východořímské říše a byzantské církve. Na rozdíl od ostatních východních orientálních církví řeckopravoslavná církev přijímá sedm všeobecných sněmů. Na Blízkém východě existují čtyři historické patriarcháty řeckopravoslavné církve: konstantinopolský, alexan­ drijský, antiochijský a jeruzalémský. Nahlédnuto z této širší perspektivy zastiňuje územní rozlehlost komunity a historicko­teologický význam řec­ kopravoslavné církve komunitu a církev maronitskou. Z tohoto sebevě­ domého úhlu pohledu se definuje i identita libanonské řeckopravoslavné komunity a církve, která se necítí být omezena, církevně ani politicky, na malé území Libanonu.1 Na rozdíl od maronitů, kteří žili spíše v ústraní Pohoří Libanon, nacháze­ li se řeckopravoslavní spolu s muslimy na území antiochijského patriarchátu pod přímou muslimskou správou (umajjovská a abbásovská, mamlúcká a osmanská správa). Tím si lze vysvětlit schopnost pravoslavných přizpůso­ bit se rozdílným politickým režimům a neproblematičnost muslimsko­pra­ voslavného soužití. Řeckopravoslavní byli plně arabizováni již v desátém století a považují se za Araby jazykem, kulturou i původem. Na území současného Libanonu se pravoslavní soustředili především do pobřežních měst, Bejrútu a Tripolisu. Jedinou zemědělskou oblastí, kde pravoslavní tvoří většinu, je oblast Kúra (Koura) na severu země, jižně 1 Viz například RIZK, Raymond. Les Orthodoxes dans le drame du Liban. In: SOP, no. 139, Juin 1989, s. 16–30, odkaz ke s. 19.

Řeckopravoslavná komunita 92 od Tripolisu. Ve vnitrozemí se pak nacházejí v Alleji (Alley), Maržajúnu (Marjayoun), Zahlé, žijí spolu s maronity v Metnu a v Akkaru spolu s ma­ ronity a sunnity.2 V pobřežních městech sídlili pravoslavní po staletí spolu se sunnity, s nimiž sdíleli i socioekonomický statut dvou nejbohatších libanon­ ských komunit. Bohatství komunity a snaha po vymezení vůči maronitům a frankofonnímu světu se projevily ve volbě vzdělávání na Americké univer­ zitě v Bejrútu (AUB) a ve volbě anglického jazyka.3 V Libanonu tvoří pravoslavní pět procent populace a mezi křesťany zhru­ ba patnáctiprocentní menšinu, na rozdíl od Sýrie, kde jsou mezi křesťany ve většině. Se svým „menšinovým“ demografickým statutem (druzí po ma­ ronitech) a odlišnou politickou vizí zápolili arabští pravoslavní či pravoslavní Arabové v nově vytvořeném Libanonu snad nejvíce, jak lze vypozorovat i z krátkého shrnutí vývoje pravoslavné komunity a církve v Libanonu. * * * Dá se říci, že antiochijský patriarchát se v průběhu staletí pokoušel zachovat jistou nezávislost jak na byzantském pravoslaví, tak na latinském katolicis­ mu. Po přesunu centra politické moci z Říma do Konstantinopole usiloval konstantinopolský patriarchát o administrativní podrobení Antiochie.4 Poté následovala tři století muslimské nadvlády, kdy především během umajjov­ ské dynastie (661–750) zůstali křesťané ve významných administrativních postech. Během dalších několika staletí se pravoslavní, a snad ještě více nechalkedonští křesťané, aktivně podíleli na společenském životě a plni­ li významnou kulturní roli překládáním řeckých a syrských filosofických, teologických a vědeckých děl do arabštiny a sepisováním komentářů.5 2 DE BAR, Luc Henri. Les communautés confessionnelles du Liban. Editions Recherche sur les Civilisations, Paris, 1983, s. 40 a 49–50. VALOGNES, Jean­Pierre. Vie et Mort des Chrétiens d’Orient, s. 663. DI RICCO, Massimo. Reclaiming the Community Public Sphere: Communal Individuals, Communities and the Lebanese System. Tarragona: Universitat Rovira i Virgili, 2008, s. 407–409. 3 KILBOURNE, Mary A. The Greek Orthodox Community of Syria and Lebanon in the Twentieth Century. American University of Beirut, 1952, s. 86–87. 4 RAI, Bassem. Le Pacte National libanais de 1943 et la genèse de l’identité et de la démocratie libanaises. Münsteraner theologische Abhandlungen (MThA), 70, Oros (Laer), 2007. Kapitola Les orthodoxes antiochiens : La conscience d’universalité, de médiation et d’adaptation, l’identié antiochienne arabe et le choix inconditionné du Liban, s. 55–72, odkaz ke s. 59. 5 DE LIBERA, Alain. Středověká filosofie. Byzantská, islámská, židovská a latinská filosofie. OIKOYMENH, Praha, 2001, s. 66–191. Srov. též ŘOUTIL, Michal. Na východ od Antiochie. Řecké myšlení za hranicemi Byzance, 2.–8. století. Syrská tradice. In: MILKO, Pavel. Úvod do byzantské filosofie. Pavel Mervart, Červený Kostelec, 2009, s. 207–237.

93 Řeckopravoslavná katedrála svatého Jiří (Bejrút, Downtown, 2009)

108 MICHEL ABS (27. 7. 2011, Bejrút) Michel Abs (Michel ʿAbis) vystudoval ekonomii a sociologii a v současnosti řídí magisterské studium v oboru lid­ ských zdrojů na Univerzitě svatého Jose­ fa v Bejrútu. Svoji kariéru začal jako ředitel rodinného podniku. Poté se dlou­ há léta věnoval práci v oblasti socioeko­ nomického rozvoje, nejprve jako kon­ zultant a poté jako ředitel rozvojového programu Rady církví Blízkého východu. V této oblasti pracoval i jako konzultant pro OSN. V Libanonu je průkopníkem univerzitních oborů „správa podniků“, „pracovní vztahy“ a „lidské zdroje“. Na Fakultě filosofie a humanitních věd Li­ banonské univerzity v roce 1978 založil obor „podniková psychologie“ a na Fa­ kultě filosofie a humanitních věd Univerzity svatého Josefa založil spolu s kolegyní magisterský obor „lidské zdroje“. Na Univerzitě svatého Josefa rovněž vedl Katedru sociologie a antropologie. Je členem několika nezisko­ vých libanonských a mezinárodních organizací a zastupuje řeckopravoslavnou církev antiochijského patriarchátu v Národním komitétu muslimsko­křes­ ťanského dialogu. V jeho rámci pořádá setkávání mezi odlišnými sociálními skupinami za účelem navázání dialogu. Přispívá socioekonomicky zaměřený­ mi články do deníků An­Nahar a Al­Hayyat. Michel je ženatý a má dvě děti. Mezi jeho práce patří: National Plan of Action for the Rights of the Child (1992–2000). UNICEF, Beirut (anglicky pro UNICEF, arabsky pro parlament, radu ministrů a neziskové organizace). Les secteurs productifs, les entreprises et les potentiels de croissance et d’emploi au Liban. BIT (Bureau International du travail), Beyrouth, 1999 (arabsky). Travail et pauvreté au Liban. ESCWA, Beyrouth, 1995 (arabsky). Sourianis and Assyrians in the Middle East. Terénní výzkum a návrh rozvoje, Middle East Council of Churches, Beirut, 1981. Social Rehabilitation Program for the Assyrians in Lebanon. Middle East Council of Churches, Beirut, 1981.

109 Jak byste popsal libanonský konfesionalismus, čím je charakteristický? V Libanonu musíme rozlišit tři oblasti či úrovně konfesionalismu. Konfe­ sionalismus náboženský, tj. náboženské vztahy mezi věřícími jednotlivých konfesí či komunit, dále konfesionalismus sociokulturní neboli soužití růz­ ných náboženských skupin, a konečně konfesionalismus sociopolitický. Pokud jde o náboženský konfesionalismus, je třeba říci, že v Libano­ nu problémy na náboženské rovině v podstatě nevznikají. Náboženství je tu chápáno jako danost, kterou nemůžeme změnit, můžeme ji jen přijmout. A islám i křesťanství jsou zjevená náboženství. Dle mého názoru je možné provádět náboženský dialog pouze na teologické úrovni mezi odborníky, mezi křesťanskými kněžími či teology a muslimskými učenci. A je třeba si přiznat, že maximum, co v této oblasti můžeme učinit, je poznat druhého, abychom lépe porozuměli jeho víře a respektovali ji. Pokud vidí muslimové v televizi křesťany, jak líbají ikony či zapalují svíčky, a pokud rozumí sym­ bolickému významu těchto činů, nebudou je považovat za něco cizího. A pokud naopak křesťané rozumějí tomu, proč muslimové podnikají pouť do Mekky, ocení to. Porozumění je klíčem k úctě. Je­li však náboženský dialog veden laiky, neodborníky, jistě povede ke krveprolití a konfliktům náboženské povahy. Nemůžeme usmířit víru těch, kteří zakazují konzumaci vína, a těch, kteří používají víno během bohoslužby. Tyto koncepty jsou prostě neslučitelné. Náboženský dialog je tedy možné vést pouze mezi od­ borníky jako dialog elit ve společnosti, kde každý má svoji specializaci a svoji úlohu. A odborníci jistě naleznou společné dědictví víry a společné hod­ noty, na Blízkém východě muslimsko­křesťanské, obdobně jako v Evropě židovsko­křesťanské. Nemůžeme popřít skutečnost, že s islámem sdílíme tytéž hodnoty, především pokud víme, že se islám vyvinul v lůně křesťan­ ské společnosti. Na druhou stranu dialog života mezi zástupci jednotlivých náboženství se odehrává mimo rámec náboženství a jde o pragmatické prvky, tedy o normy chování. Když například vidím muslima modlit se, říkám mu „Kéž Bůh vyslyší tvé modlitby“. Tyto známky sociability náboženství jsou důležité. V rovině náboženské panuje obvykle v Libanonu mezi ko­ munitami respekt. A pokud jde o soužití islámu a křesťanství ve druhé, sociokulturní oblasti? V této rovině probíhá v Libanonu nesmírně živá sociokulturní výměna. V rámci mého angažmá v Národním komitétu pro muslimsko­křesťanský dialog jsme zavedli pojem „kultura dialogu“, mluvíme i o kulturní osmóze mezi Libanonci, o libanonském muslimsko­křesťanském společném étosu. Žádný sociolog či antropolog tuto osmózu nemůže popřít. Jedná se o lidovou Michel Abs

118 AMAL DIBOVÁ (30. 7. 2011, Bejrút) Amal Dibová (ʾAmal Dībū) se narodi­ la roku 1951 v Batrúnu. Vyrostla a žije v Tripolisu a velmi oceňuje kulturní a ná­ boženskou pluralitu svého města, ve kte­ rém tvoří muslimové většinu. Vystu­ dovala politické vědy (bakalářský titul) a arabskou literaturu a dějiny arabské civilizace (magisterský titul) na Americké univerzitě v Bejrútu. Mezi léty 1980 až 1997 pracovala v mezinárodních organi­ zacích, v programu péče o matku a dítě (UNICEF), v rozvojových projektech v Libanonu a v Bagdádu (OSN), v pro­ gramu práce žen a boje proti práci dětí (L’Organisation International du Tra- vail, Ženeva). Od roku 1997 vyučuje na Americké univerzitě v Bejrútu histo­ rii lidské civilizace a na Univerzitě svatého Josefa základy občanství a dětskou literaturu. Již třicet let se angažuje ve své farnosti a usiluje se skupinou křesťanů o obnovu v církvi a o obnovu angažmá pravoslavných ve veřejné sféře. Řeckopravoslavnou církev zastupovala v Radě církví Středního výcho­ du, především v programech mládeže, žen a informací a komunikace, a ve Světové federaci křesťanských studentů.

119 Je o vás známo, že kladete důraz na muslimsko­křesťanské vztahy. Jak byste popsala vztah řeckopravoslavných a muslimů v Libanonu? Pravoslavní a muslimové se v případě Libanonu setkali ve velkých pobřež­ ních městech, tedy i v Tripolisu, odkud pocházím. V městech muslimové uznávají křesťany jako občany první kategorie, což zaručuje poklidnější muslimsko­křesťanské soužití. Pravoslavní se věnovali především obchodu, intelektuálním profesím a arabskému jazyku. Neidentifikovali se s francouz­ skou mandátní správou ani s francouzštinou a muslimové to oceňovali. Odjakživa také naslouchali Sýrii mimo jiné i kvůli velkému počtu pravo­ slavných v Sýrii žijících. A Sýrie, obdobně jako Tripolis, pravoslavné plně uznává. A vaše angažmá v církvi a v politické oblasti? Hrálo to, že jste řecko­ pravoslavná, nějakou roli? Před válkou, v sedmdesátých letech, jsem se jako většina pravoslavných přiklonila k levici, tedy k palestinskému táboru, a angažovala jsem se v hnu­ tí Křesťané pro Palestinu. Rovněž jsem si čím dál tím více uvědomovala specifický profil pravoslavných v politice. Pro mě pravoslaví znamená mít úzký vztah s muslimy. Když jsem chodila do školy, ke katolíkům, a teď mluvím osobně, položili mi otázku, kdo je můj bližní. Odpověděla jsem, že muslim, nikoli maronita. Odpověděla jsem tak proto, že pocházím ze smíšeného muslimsko­křesťanského prostředí Tripolisu, a nikoli z bohaté frankofonní křesťanské čtvrti bejrútské Ašrafíje. Zároveň jsem se zapojila do aktivit Rady církví Středního východu a mohla jsem svědčit o libanon­ ské krizi na několika konferencích v zahraničí. Nezaujímala jsem politické pozice pro ten či onen tábor, ale pro určité principy. V podstatě ta nejdů­ ležitější otázka během mého angažmá, stejně jako pro mnoho dalších pravo­ slavných, byla otázka po spravedlnosti. Setkání s politikou a náboženstvím mě naučilo tyto dvě oblasti nesměšovat. Jsou tu hranice. A i když se poli­ tika nechá inspirovat náboženstvím, nediktuje mu své podmínky. A jak prožívala válku pravoslavná komunita? V roce 1975 neměli pravoslavní ani politické, ani náboženské vůdce. Nemlu­ vě o milicích. Ti pravoslavní, kteří žili mezi maronity, se jim připodobnili. A někteří pravoslavní se angažovali i vojensky. Kněží však zůstali neutrál­ ní a a my jim za to děkujeme. K založení pravoslavné milice nevybízeli a účast věřících v milicích nepodporovali. V Tripolisu byli kněží během války i nadále spolu s muslimy a zároveň ochraňovali maronity, protože ma­ ronitů je na severu menšina. Biskup Tripolisu se i přesto, že mu zbořili bis­ kupské sídlo, zachoval moudře a klidně. A pravoslavní jej za to oceňovali. Amal Dibová

128 SOUAD A. SLIMOVÁ (9. 7. 2011, Bikfajá) Souad Abou El Rousse Slimová (Suʿād ʾAbū al­Rūs Slīm) se narodila roku 1952 v Bejrútu. První doktorát získala z historie na Sorboně pod vedením profesora Dominique Chevaliera (1984) a druhý z filosofie a historie na univerzitě v Birminghamu pod vedení profesora Jordena Nielsena (2000). Po výuce historie na středních školách v Bejrútu (1973–1978) pracovala jako dokumentaristka v Dar Assayead (1978–1981). Poté byla pověřena výukou historie na Univerzitě svatého Josefa (1981–1996). V Institutu dějin, archeo­ logie a blízkovýchodního dědictví (dříve Centrum antiochijského dědictví) pracuje od jeho založení v roce 1987, nejprve jako badatelka a od roku 1997 jako jeho ředitelka. Souad je vdaná a má tři děti. Mezi knižní publikace Souad A. Slimové patří: The Greek Orthodox Waqf in Lebanon During the Ottoman Period. Ergon, Würz­ burg, 2007. Ve spolupráci s BOISSET, Louis, SANAGUSTIN, Floréal. Les relations entre musulmans et chrétiens dans le Bilad al-Cham: à l’èpoque ottomane aux XVIIe –XIXe siècles: apport des archives des tribunaux religieux des villes: Alep, Beyrouth, Damas, Tripoli: actes du colloque de mars 2004, [à Tripoli et à Beyrouth]. Balamandská univerzita, 2004 (arabsky), Institut français du Proche­ ­Orient, Université Saint­Joseph, 2005 (francouzsky). Ve spolupráci s BADR, Habib, ABOU NOHRA, Joseph. Christianity: a history in the Middle East. Middle East Council of Churches, Studies & Research Program, Beirut, 2002 (arabsky), 2006 (anglicky). Le mètayage et l’impôt au Mont-Liban: XVIIIe et XIXe siècles. Dar el­Machreq, Librairie orientale, Beyrouth, 1987. Ve spolupráci s NASSIF, Ra’if, KASSATLY, Houda. Balamand: histoire et patrimoine. Dar An­Nahar, Beyrouth, 1995.

129 Jste ředitelkou Institutu dějin, archeologie a blízkovýchodního dědic­ tví Balamandské univerzity. Jak centrum vznikalo? Centrum antiochijských studií bylo založeno patriarchou řeckopravoslav­ ného antiochijského patriarchátu Ignatiem IV. roku 1987 po dohodě s arci­ biskupem Pohoří Libanon a Byblosu a arcibiskupem bejrútským. Prvním ředitelem centra pak byl Tarik Mitri ( āriq Mitrī). Bylo to za války a řeckopra­ voslavní pociťovali depresi. V roce 1976 došlo během bojů mezi Syrskou sociálněnacionalistickou stranou a Palestinci k vykradení pravoslavného kláš­ tera v Balamandu a k odcizení starých rukopisů. Pro nás to znamenalo ztrátu našeho kulturního dědictví, jako by pravoslavní měli být vymazáni z historie. Navíc pravoslavní svoje dějiny dostatečně neznali. Jiní psali dějiny naší komunity za nás a z našeho pohledu nesprávně. Navrácení rukopisů po deseti letech představovalo nový impulz a dali jsme si za cíl zkoumat historii řeckopravoslavné komunity. Nejprve jsme se snažili zjistit, zda jsou navrácené rukopisy totožné s původními. Tři iluminované rukopisy jsme však ztratili navždy. Postupně se práce centra rozrostla a začali jsme pořizovat inventáře rukopisů, archivů a liturgických předmětů, které se nacházely v řeckopravoslavných chrámech, klášterech, v sídle patriarchátu, na biskupstvích a podobně. Během války jsme rukopisy převáželi do Bejrútu, kde centrum původně sídlilo, zpracovávali jsme je, ukládali na noc do trezorů řeckopravoslavné nemocnice a po skončení prací jsme je znovu vraceli na jejich původní místa. Inventáře jsme vypracováva­ li po dobu šesti let.40 K Balamandské univerzitě jsme se připojili v roce 2000 a zároveň jsme se přestěhovali z Bejrútu do Balamandu. Jak se změnila vaše práce od té doby? Jaká témata v Institutu zpra­ cováváte? Po přestěhování do Balamandu jsme začali pořádat konference. Zkoumali jsme například muslimsko­křesťanské vztahy v Sýrii a Libanonu na zákla­ dě záznamů z archivů soudních dvorů. Pětadvacet badatelů vypracovalo skvělé srovnání každodenního soužití muslimů a křesťanů v Damašku, Tri­ polisu, Aleppu a Bejrútu. Další konference byla věnována práci řeckopravo­ slavného historika Asada Rustuma (ʾAsad Rustum), známého svou objek­ tivitou. Věnovali jsme se mamlúcké éře a ptali jsme se, zda křesťané zažívali 40 Výsledkem práce je například: Catalogue des manuscrits des monastères du Liban tome I. Les monastères du Mont Liban. Centre d’Etudes et de recherches Antiochiennes, Balamandská univerzita, 1990. Catalogue des manuscrits des monastères du Liban tome II. Le Monastère de Balamand. Centre d’Etudes et de recherches Antiochiennes, Bala­ mandská univerzita, 1994. Souad A. Slimová

139 Řeckokatolická komunita Co zůstává patrně neřešitelným, je samotná existence tohoto patriarchátu. Abdallah Raheb1 Církevněpolitický úvod Libanonští řeckokatolíci neboli melkité se nacházejí díky své církevní pří­ slušnosti na půli cesty mezi církví římskokatolickou a řeckopravoslavnou, mezi Západem a Východem. Řeckokatolická (melkitská)2 církev vznikla roku 1724 v důsledku sjedno­ cení části pravoslavných věřících antiochijského patriarchátu s církví řím­ skokatolickou. Kvůli pronásledování ze strany řeckopravoslavné hierarchie se značná část komunity utekla do oblasti Pohoří Libanon. Ačkoli tato církev využívala příležitostí ke vzdělávání poskytovaných římskokatolickou a ma­ ronitskou církví, nepodlehla latinizaci v takové míře jako ostatní místní, s Římem sjednocené církve. Řeckokatolický patriarchát Antiochie a celého Východu, Alexandrie a Je­ ruzaléma spravuje od roku 1772 řeckokatolické komunity po celém arabském Východě a od roku 1834 má své sídlo v Damašku. Díky územní rozlehlosti patriarchátu a příbuzenským vztahům s řeckopravoslavnými a řeckokatolíky v Sýrii mají libanonští melkité přístup k arabskému světu plně otevřený. 1 „What remains apparently unsolvable is the very existence of this patriarchate.“ RAHEB, Abdallah. Greek melkite catholic patriarchate of Antioch: Birth, evolution, and current orientations, 1969, s. 19. http://phoenicia.org/pdfs/melkite_greek_catholic.pdf (2. 1. 2012). Původně publikováno in: Ekklesiastikos Pharos, vol. LII, no. II–III. 2 Přezdívka „melkité“, kterou členové řeckokatolické církve používají, je odvozena od syrského „malká“ (král, císař). Od šestého století tak byli označováni pravoslavní, kteří uznali Chalkedonský sněm (451) a politicky se tím stali stoupenci východořím­ ského, byzantského císaře. Ačkoli přezdívku používali v minulosti i řeckopravoslavní, v současnosti od ní upouštějí.

Řeckokatolická komunita 140 V Libanonu představují melkité zhruba čtyři procenta populace neboli dvanáct procent křesťanů a žijí roztroušeni téměř po celém území země. Dominují především v Bejrútu a jeho okolí a ve vnitrozemním Zahlé, po­ važovaném za největší řeckokatolické město Blízkého východu. Na jihu sídlí ve městech Saidě a Týru a v oblasti Šúfu a Jezzine. Na severu není jejich přítomnost výrazná. Geografická roztroušenost předurčuje politický profil komunity, který se dá popsat jako nevyhraněný, respektive lokálně podmíněný. Melkité žijící mezi pravoslavnými či muslimy prosazují svoji arabicitu a soužití s muslimy. Ti, kteří žijí na maronitských územích Poho­ ří Libanon, kam se mnozí z nich utekli během bojů drúzů a maronitů v Šúfu v osmdesátých letech, vzhlížejí spíše k Západu. Melkitská církev zaujímá mezi katolickými církvemi Libanonu druhé místo a stojí ve stínu církve maronitské. Zastupovat maronity se nechává i na politické rovině, a to i přes svoji veřejně hlásanou arabicitu. Melkité jsou také známi svou diplomatickou zručností a tendencí „zaoblovat hroty“. Svou roli prostředníka neboli mostu mezi západními a východními církvemi však začali ztrácet s rozvojem ekumenického hnutí a zavržením uniatské strategie jako cesty k sjednocení východních a západních církví. Kvůli identit­ ní krizi v církvi se u mnohých laiků i kléru projevila nostalgie po příslušnosti k řeckopravoslavné antiochijské církvi. * * * Dle některých historiků neexistují doklady o oboustranné či jednostranné exkomunikaci mezi antiochijským patriarchátem a římskokatolickou církví.3 Naopak známe doklady o tom, že někteří z řeckopravoslavných patriarchů antiochijského patriarchátu usilovali o unii s římskokatolickou církví i v ob­ dobí mezi 11. a 18. stoletím.4 S vytvořením Svaté kongregace pro šíření víry (1622) začala římskokato­ lická církev vysílat na Blízký východ unijní vyjednávače a misionáře.5 Ti byli 3 DESCY, Serge. Introduction à l’histoire et l’ecclésiologie de l’église melkite. Editions Saint Paul, Beyrouth, 1986, s. 19–20. 4 Příkladem je dle Abdallaha Raheba patriarcha Petr III. Antiochijský (1052–1056), který chtěl být arbitrem mezi Konstantinopolí a Římem, Theodosios IV. Villehardouin (1275–1283/1284), jenž vyjádřil souhlas s unií vyhlášenou na Lyonském koncilu (1274), patriarcha Dorotheos I. (1434–1451), který přijal unii Florentského koncilu (1439) či patriarcha Michel Sabbagh (1577–1580), jenž zaslal vyznání katolické víry papeži Sixtu V. (1586). RAHEB, Abdallah. Greek melkite catholic patriarchate of Antioch, s. 2. 5 Blíže viz HEYBERGER, Bernard. Les Chrétiens du Proche-Orient. Au temps de la réforme catholique (Syrie, Liban, Palestine, XVIIe –XVIIIe siècle). École française de Rome, Rome, 1994.

141 Ikonostas a kupole baziliky svatého Pavla (Harísá, 2009)

152 HAYKAL RAHI (28. 7. 2011, Zahlé) Haykal Rahi (Haykal al­Rāʿī) se narodil roku 1951 v Ras Baalbeku v údolí Biqá. Je odborníkem v oblasti arabské politické historie a sociální a ekono­ mické politiky a spolupracuje s několika libanonskými a kanadskými uni­ verzitami. Věnuje se také otázce odborů, energetických zdrojů a sociologii v arabském světě. Vystudoval sociální vědy (magisterský titul, Libanonská univerzita) a sociální a kulturní antropologii (Université René Descartes – Paris V, la Sorbonne). Doktorát obdržel v oboru sociální vědy (Université René Descartes – Paris V, la Sorbonne). Mezi léty 1977 a 1982 působil jako novinář v Paříži pro časopis Al­Nahar­al­Arabi et Al­Doualy a v Londýně pro ekonomicko­politický časopis Al­Majalla. Od roku 1982 vyučuje na Institutu sociálních věd Libanonské univerzity a mezi léty 1988 a 1993 byl děkanem Filosofické fakulty této univerzity. V letech 1992 až 1995 působil ve funkci generálního ředitele nemocnice Khoury Général Hospital v Zahlé. Mezi léty 2002 a 2005 byl generálním ředitelem Vodáren v Biqá (Établissement des Eaux de la Bekaa). Je členem Nejvyšší rady řeckokatolické církve v Liba­ nonu, zakládajícím členem Libanonské sociologické asociace, prezidentem klubu Demokratický dialog v Zahlé atd. Haykal je ženatý a má čtyři děti. Mezi jeho odborné publikace patří: „La politique sociale“ et „La mobilité sociale“, dvě kapitoly v Livre National de Sociologie pour la classe terminale, Éditions du CRDP, Beyrouth, 2000 (arabsky). Évolution du mouvement syndical au Liban. In: Les syndicats et les organismes professionnels au Liban. Fondation libanaise pour la paix civile, Bey­ routh, 1998 (arabsky). La situation industrielle dans la Bekaa et ses effets sociaux. In: Économie pour la justice sociale au Liban. Fondation libanaise pour la paix civile, Beyrouth, 1998 (arabsky).

153 Jak byste charakterizoval řeckokatolickou komunitu v Libanonu? Jak vznikla a kde její členové žijí? Řeckokatolická církev je východní katolickou církví. Její náboženský před­ stavený nese titul patriarcha Alexandrie a zemí Egypta, Antiochie a celého východu, Jeruzaléma a celé Palestiny. Historie této církve je dlouhá a pokusím se poukázat pouze na významná data. – Antiochijská církev se rozdělila ve dvě církve po koncilu v Chalkedonu roku 451. Ta církev, která závěry Chalkedonu přijala, byla nazývána melkitská. Vztahy mezi melkitskou a zá­ padní římskou církví nebyly dostatečně pevné a roku 1054 se melkité a ostat­ ní východní církve kvůli liturgickým a dogmatickým otázkám oddělili od církve římské. Mezi 16. a 17. stoletím však někteří antiochijští patriarchové projevili zájem o unii s církví římskou. Po smrti patriarchy Athanasia III. roku 1724 se melkitská církev rozdělila na dvě větve, pravoslavnou a katolic­ kou. Cyril VI. Tanas, jenž byl zvolen téhož roku patriarchou, uznal papež­ skou autoritu a tím přerušil vazbu na Konstantinopol, byzantský ritus však zachoval. Osmanské autority s jeho zvolením nesouhlasily, a proto se Cyril VI. utekl do Libanonu. Melkitská katolická církev dostávala novou tvář za pomo­ ci západních misionářů především počínaje rokem 1772. Zároveň se jed­ nalo o období, kdy byli řeckokatolíci ponižováni a pronásledováni. Po dlou­ hém úsilí však osmanská říše uznala nezávislost řeckokatolické komunity. Na Středním východě se řeckokatolické komunity nacházejí v Libanonu, Sýrii, Palestině, Egyptě a Súdánu, Jordánsku, Iráku, v Kuvajtu. Dále pak v jižní a severní Americe, Austrálii a v Evropě. V Libanonu jsou řeckokato­ líci mezi křesťanskými komunitami třetí co do počtu. Nejsou soustředěni do jedné oblasti, ale v různém počtu žijí roztroušeni téměř po celém Liba­ nonu. Za hlavní město řeckokatolíků na Blízkém východě je pak považováno Zahlé. Zatímco před válkou zde tvořili řeckokatolíci 50 procent populace, nyní čítají již jen 30 procent. Došlo k nárůstu počtu členů ostatních komu­ nit, ale také k imigraci, například křesťanů syrských církví. Melkité žijí i ve vesnicích okolo Zahlé, především na západ od Zahlé. V údolí Biqá žijí v několika vesnicích na severu, především v Ras Baalbeku. Dále melkity najdeme především v Bejrútu a v jeho okolí. Na severu země není přítom­ nost melkitů výrazná, přesto některé najdeme v okolí Tripolisu. Rozdílná situace je na jihu země, kde žijí v oblasti Šúfu v Dar al­Qamaru, v Týru, v Saidě a okolí, v Jezzine, Maržajúnu či v Racháje (Rachaya). Jak skutečnost, že věřící řeckokatolické komunity jsou rozptýleni po celém Libanonu, ovlivňuje politické jednání komunity? Vyplývá z toho, že se politicky spojují s tou komunitou, která v daném re­ gionu převládá. V rámci řeckokatolické komunity tedy panuje značná Haykal Rahi

163 NAGI EDELBY (12. 7. 2011, Bejrút) Nagi Edelby (Nā ī Idilbī) je asis­ tentem ředitele Výzkumného a publikačního centra východní­ ho křesťanství (Centre de recherches et de publications de l’Orient chrétien, CERPOC) Univerzity svatého Jo­ sefa v Bejrútu. Vystudoval sociál­ ní vědy na Univerzitě svatého Ducha v Kaslíku a teologii na Pontifikální teologické fakultě Gregoriánské univerzity v Římě se specializací na patristickou teo­ logii. Rovněž je doktorandem Fa­ kulty náboženských věd Univer­ zity svatého Josefa. Na Vyšším institutu náboženských věd Uni­ verzity svatého Josefa a na Pontifikální teologické fakultě Univerzity svatého Ducha v Kaslíku vyučuje patristiku a arabskou teologii. Od roku 1994 působí jako řeckokatolický ženatý kněz, deset let pracoval jako spirituál a katecheta. Od roku 2001 je koordinátorem ekumenických aktivit řeckoka­ tolické bejrútské diecéze, kterou rovněž zastupuje v Radě církví Středního východu. Od roku 2001 je členem ekumenické komise Shromáždění katolic­ kých patriarchů a biskupů v Libanonu (APECL). Mezi léty 2004 až 2010 pracoval jako asistent Samira Khalila Samira, ředitele Dokumentačního a výzkumného centra arabského křesťanství (CEDRAC) v Bejrútu. Nagi je ženatý a má jedno dítě. Mezi jeho publikace patří: (eds.) Ve spolupráci s MASRI, Pierre. Mélanges en mémoire de Mgr Néophytos Edelby (1920–1995). CEDRAC, Beyrouth, 2005. (ed.) Souvenirs du concile Vatican II: 11 octobre 1962 – 8 décembre 1965. Centre grec melkite catholique de recherche, Raboueh, Liban, 2003.

Řeckokatolická komunita 164 Jaký je politický profil řeckokatolické církve v Libanonu? Co podmi­ ňuje jednání církve v národní politice? Řeckokatolickou církev v Libanonu charakterizuje především to, že se věřící této církve nacházejí nejen v Libanonu, ale i v ostatních zemích Blízkého východu a že hlavní sídlo patriarchátu je v syrském Damašku. To, že náš patriarcha sídlí v Damašku, považuji osobně spíše za pozitivní. Ostatně sko­ ro každý z řeckokatolické církve má příbuzné v Sýrii. Napojení na ostatní země Blízkého východu nám dává určitou otevřenost, výhled ven z úzkého, národního obzoru libanonského. Politické chování církve tedy není vázá­ no nutně pouze na Libanon a církevní představitelé si musí být vědomi geografického rozložení církve. Pokud jde o politickou příslušnost řecko­ katolických věřících, panuje tu určitá diverzita. A to se ukázalo především v průběhu občanské války. Zatímco maronité zastávali spíše jednotnou po­ litickou linii, řeckokatolíci byli rozptýleni v různých politických stranách. Politické jednání řeckokatolické komunity a církve navíc podmiňuje i to, že nikde netvoří většinu. Pouze v Zahlé, ale nikoli už v jeho okolí. To, že je církev všude v menšině, ovlivňuje její politické chování. Řeckokatolická církev se v těchto bodech liší od církve maronitské. Kde žijí v Libanonu řeckokatolíci? Naše církev se odštěpila od církve řeckopravoslavné, proto se většina řecko­ katolíků, stejně jako pravoslavných, soustředí v prostředí měst, kde jsme žili po boku muslimů. Díky životu ve městech existuje v naší komunitě určitá vrstva inteligence, která má vliv i v politické oblasti, a to i přesto, že počet­ ně tvoříme menšinu. Silná koncentrace našich věřících se nachází v bejrútské diecézi, to znamená v Bejrútu a Jbeilu (Byblos) a v Pohoří Libanon, kde jich žije mezi 200 a 250 tisíci. Je třeba poznamenat, že během války došlo k pře­ sunu řeckokatolíků směrem k Bejrútu. Baalbek se vyprázdnil, území na východ od Saidy také, v Týru někteří řeckokatolíci zůstali. Na severu nebylo řeckokatolíků nikdy mnoho, ale někteří jsou v Tripolisu a Akkaru. Jaký je v současnosti vliv řeckokatolické komunity v oblasti politické? Vliv řeckokatolíků lze zaznamenat v Bejrútu a v Zahlé. Ale sociopolitický profil těchto dvou komunit je odlišný. Zatímco Zahlé je stále ještě ovlivně­ no tradičními vztahy, najdeme zde vlastníky pozemků a zemědělce, Bejrút je tvořen obchodníky a bankéři. V posledních parlamentních volbách v roce 2009 soupeřily tyto dvě komunity o to, kdo bude řeckokatolíky re­ prezentovat: Michel Pharaon (Michel Farʿūn) z Bejrútu za „14. březen“ či Elias Skaff ze Zahlé za „8. březen“. Michel Pharaon zvítězil, ale s hlasy

171 GABY HACHEM (19. 7. 2011, Bejrút) Gaby Hachem (Ġābī Hāšim) se narodil roku 1962 v Hásbajá (Hasbaya) na jihu Libanonu. Již dvě desetiletí vyučuje praktickou a ekumenickou teologii, liturgi­ ku a ekleziologii na mnoha teolo­ gických fakultách Libanonu (pře­ devším na Pontifikální teologické fakultě Univerzity svatého Ducha v Kaslíku, na Fakultě nábožen­ ských věd Univerzity svatého Jo­ sefa a na Institutu svatého Pavla v Harísá (Harissa). Magisterský titul z teologie získal na Institutu svatého Pavla v Harísá a doktor­ ský na Katolické univerzitě v Lo­ vani. Působil jako představený teologického semináře v Harísá a jako kněz v Belgii. Od roku 2002 působí v Radě církví Středního východu, kde byl ředitelem oddělení Víra a jednota (od roku 2004). Je členem ekumenické komise řeckokatolické­ ho antiochijského patriarchátu a členem ekumenické komise APECL. Jako expert se zúčastnil synody maronitského patriarchátu a papežem svola­ né biskupské synody pro Střední východ. Od roku 2010 je ředitelem nově otevřeného Mezinárodního centra pro dialog Liqaa řeckokatolického antio­ chijského patriarchátu. Mezi jeho odborné publikace mimo jiné patří: L’Esprit Saint dans la théologie chrétienne – une approche œcuménique. Rada církví Středního východu, edice Notre voie vers l’unité, 5, Jounieh, 2011 (arabsky). Le Mouvement œcuménique et le Conseil œcuménique des Églises. Rada církví Středního východu, edice Notre voie vers l’unité, 1, Jounieh, 2008 (arabsky). Préface à la deuxième édition de l’ouvrage: Jean CORBON. L’Église des Arabes, Cerf, Paris, 2007, s. I–XXVI. Le concile de Florence et les Églises orientales catholiques: l’histoire d’une réception controversée. In: Comité mixte catholique­orthodoxe en France. Les enjeux de l’uniatisme. Bayard/Fleurus­Mame/Cerf, Paris, 2004, s. 67–91.

Řeckokatolická komunita 172 Un projet de communion ecclésiale au patriarcat d’Antioche entre Églises melkites orthodoxe et catholique. In: Irénikon, 1999, no. 3–4, s. 453–477. Les melkites catholiques et les illusions de l’unionisme entre Vatican I et Vatican II. In: Jahrbuch für Religionswissenschaft und Theologie der Religionen, Münster, no. 6, 1998, s. 144–186. Primauté et écuménisme chez les melkites catholiques à Vatican II. In: Revue d’Histoire Ecclésiastique, Louvain, vol. XCIII, 1998, s. 394–441.

173 Jak se vyvíjela práce Rady církví Středního východu po libanonské občanské válce? V prvé řadě je třeba říci, že pokud jde o ekumenismus, nelze oddělit vývoj v Libanonu od vývoje na Středním východě. Církevní identita většiny církví v Libanonu jde za hranice libanonského území, v podstatě se jedná o úze­ mí antiochijského patriarchátu a území Středního východu. Během války byla Rada církví velmi aktivní a konciliarita byla v Radě prožívána na mnoha úrovních. Oddělení Víry a jednoty se zabývalo dů­ ležitými otázkami, například tématem vzájemného uznání křtu, diskutova­ lo se, jak mluvit teologicky o svaté Trojici v muslimském kontextu apod. Dle vzoru Světové rady církví jsme pracovali na jednotném arabském pře­ kladu Otčenáše a Kréda. Roku 1990 byla Rada církví rozšířena o katolické církve, které se staly čtvrtou církevní rodinou Rady. Role Rady jako reprezentativního orgánu církví tím ještě vzrostla. I na úrovni mezinárodního ekumenismu se jednalo o oceňovaný krok, neboť jsme byli jedna z prvních ekumenických organi­ zací, ve které byla katolická církev plně členem. V roce 1993 došlo k zasedání Mezinárodní smíšené komise pro teolo­ gický dialog mezi katolickou a pravoslavnou církví v severolibanonském Balamandu. Řeckopravoslavný patriarcha Antiochie hrál významnou roli v znovuzapočetí dialogu, který byl blokován od zasedání ve Freisingu v roce 1991 kvůli otázce uniatismu. V Balamandu katolická církev uznala, že uniatismus je dnes již překonanou metodou, neboť jejím výsledkem bylo rozdělení, a nikoli jednota církve. Oddělení Života a služby bylo během války doslova hyperaktivní s progra­ mem Mezicírkevní sítě rozvoje a podpory (Inter-church Network for Development and Relief ). Tento program výrazně přispěl ke znovuvybudování oblastí, kde mezikomunitní konflikt byl opravdu silný, a zasadil se o návrat lidí do jejich původních vesnic, především do oblasti východně od Saidy a do vesnic v Šúfu. Lidé z oddělení Života a služby získali dostatek financí, a tak tento program zůstal velmi aktivní i po válce. V oblasti vzdělávání a obnovy organizovala Rada především ekumenické aktivity pro ženy a mládež, čímž výrazně přispěla k vytvoření ekumenického povědomí mezi těmito skupinami věřících. Od roku 1995 však začala úroveň práce Rady církví postupně upadat, a to z několika důvodů. Prvním byla krize identity. Rada církví Středního východu – proč by měla existovat? Jako by si církve přestaly uvědomovat důležitost této ekumenické instituce. Zástupci některých církví se začali domnívat, že je možné tvořit ekumenismus na Středním východě bez Rady. Na krizi identity se napojil druhý důvod, domnívám se, že ve svých Gaby Hachem

185 Arménská komunita Zde v Libanonu jsme Libanonci v širokém slova smyslu. Jsme arménští Libanonci a stejné je to v Sýrii. Myslím si, že arménské komunity jsou moudré v tom, že vidí věci jasně a dokážou rozlišovat, kde začíná arménství a kde libanon- ství, syřanství, amerikánství a tak dále. Nevidíme konflikt v tom být Armén a zároveň Libanonec či Syřan. Aram I. Keshishian1 Církevněpolitický úvod Arménská apoštolská církev, v Libanonu nazývaná též pravoslavná, se v prů­ běhu dějin stala národní církví v plném slova smyslu, neboť byla a je stěžejním opěrným bodem arménské komunity. Většina Arménů přišla do Libanonu v průběhu dvacátého století, vyjma několik malých arménských komunit existujících v Libanonu již po staletí. Usadili se především v Bejrútu a okolí, někteří pak v Zahlé a Tripolisu. Jediná zemědělská komunita existuje v arménském městečku Anžar (Anjar) v údo­ lí Biqá. Současný počet Arménů v Libanonu je těžké odhadnout. Dle registrovaných voličů se k arménské apoštolské církvi hlásí 120 tisíc osob, arménských katolíků je 30 tisíc a arménských protestantů pouze několik tisíc. Arméni tak tvoří přibližně 3,6% libanonské populace a zhruba deset procent křesťanů. Církevně náleží Arméni z Libanonu, Sýrie, ale i Íránu, Kuvajtu, Řecka a Severní Ameriky pod jurisdikci Velkého domu kilíkijského patriarchátu, jenž má od roku 1930 sídlo v Antéliasu (Bejrút). Během studené války se 1 Rozhovor s Aramem I. Keshishianem, 27. 7. 2007, Antélias. Srov. též ŠLAJEROVÁ, Monika. Skutečný ekumenismus začíná s lidem Božím, který je na cestě. Rozhovor s arménským katholikem Kilíkie Aramem I. Aram I. Keshishian, moderátor Světové rady církví a katholikos Kilíkijského arménského patriarchátu – život a dílo. In: Parrésia. Revue pro východní křesťanství, vol. 1, 2007, s. 257–266.

Arménská komunita 186 kilíkijský patriarchát stal mluvčím arménské diaspory a tvořil politickou opo­ zici vůči Patriarchátu všech Arménů v Ečmiadzinu v Arménii nacházejí­ cím se pod sovětským vlivem. Vztahy během studené války se zásadně promítly i do vývoje arménské politické scény v Libanonu.2 Arméni se po příchodu do Libanonu poměrně rychle arabizovali a ekono­ micky uspěli. Ačkoli zachovávají věrnost arménským politickým stranám, adaptovali se na libanonský politický systém s tím, že místo předních rodin stojí v čele komunity politické strany. Církevní život i společenský život je do velké míry ovlivněn jednotlivými politickými stranami, především stra­ nou Tašnag, která se dlouhodobě těší osmdesátiprocentní podpoře Arménů. Pro schopnost volit jednomyslně jsou Arméni vyhledávanými politickými partnery. Arméni se adaptovali na arabské prostředí i společensky a kulturně. Především v šedesátých letech výrazně přispěli ke kulturnímu rozkvětu Li­ banonu. Komunita se uvědoměle snaží pěstovat jak arménskou, tak arab­ skou identitu. Zachovává si svůj jazyk, kulturu, síť škol, příslušnost k církvi a politickým stranám. Přesto proces relativizace příslušnosti k arménské komunitě již započal. Ačkoli jsou Arméni příkladem úspěšné adaptace, v ob­ dobí národních krizí jim bývá i nadále vyčítán jejich nelibanonský původ. * * * Arménský král Trdat III. konvertoval roku 301 ke křesťanství a učinil je státním náboženstvím, čímž se Arménie stala prvním křesťanským králov­ stvím v dějinách. Ačkoli byla církev dle tradice založena apoštoly Tadeá­ šem a Bartolomějem, rozhodující vliv na její rozkvět měl Řehoř Osvětitel a následně vytvoření arménského písma Mesropem Maštocem. Církev se brzy stala – v porovnání s nestabilitou panovnických dynastií – zdrojem arménské soudržnosti. Arméni se nezúčastnili Chalkedonského sněmu (451) pravděpodobně kvůli vnitřním politickým problémům a spíše shodou okolností než teolo­ gickým záměrem odmítli na místním sněmu v Duinu (506) chalkedonské 2 Jurisdikce nad diecézemi v Sýrii a Libanonu se zřekl jeruzalémský arménský patriar­ chát roku 1929. Arménské komunity v Íránu, Kuvajtu, Řecku a Severní Americe požádaly o připojení ke kilíkijskému patriarchátu po druhé světové válce. TCHI­ LINGIRIAN, Hratch. The Catholicos & the Hierarchical Sees of the Armenian Church. In: O’MAHONY, Anthony (ed.). Eastern Christianity. Studies in Modern History, Religion and Politics. Melisende, London, 2004, s. 140–160. VALOGNES, Jean­Pierre. Vie et Mort des Chrétiens d’Orient, s. 473.

Arménská komunita 187 dogma. Ve snaze o získání politické nezávislosti i nadále odmítali jak mono­ fyzitismus, tak nestorianismus a chalkedonské pravověří.3 Po arabském záboru v sedmém století a obsazení Byzancí ve století desátém přišli do Arménie seldžučtí Turci. Část populace odešla do Kilíkie, kde založila takzvanou Malou Arménii (1073).4 Pod ochranou křižáků do­ šlo k uzavření několika dočasných unií s římskokatolickou církví a k narůsta­ jící latinizaci, a to především v oblasti liturgie. V důsledku invaze Mongolů do zakavkazské Arménie odešel i katholikos a církevní hierarchie roku 1293 do Sísu v Malé Arménii. S odchodem křižáků a příchodem mamlúků však Malá Arménie zanikla (1375). Katolický vliv na Východě a postupná lati­ nizace Arménů umožnily podepsání Florentské unie (1439), což vyvolalo církevní rozkol a zvolení nového katholika v Ečmiadzinu (1441). Po ovlád­ nutí obou arménských oblastí a Konstantinopole Osmany byl ustaven třetí arménský katholikosát v Konstantinopoli (1461), pověřený správou armén­ ských civilních záležitostí. Zatímco Arméni z Kilíkie zůstávali nadále vy­ staveni západnímu katolickému vlivu, zakavkazští Arméni se pokoušeli v 18. a 19. století získat nezávislost na osmanské říši pomocí Ruska, čímž umožnili částečnou rusifikaci oblasti. 3 VALOGNES, Jean­Pierre. Vie et Mort des Chrétiens d’Orient, s. 454–455. 4 Srov. HOVANNISIAN, Richard G., PAYASLIAN, Simon (eds.). Armenian Cilicia. Mazda Publishers, Costa Mesa, USA, 2008. Katedrála svatého Eghišého a svatého Řehoře Osvětitele (Downtown, Bejrút, 2009)

200 ISCHCHAN TSCHIFTDSCHJAN (17. 9. 2011, Eichstätt) Ischchan Tschiftdschjan se narodil ro­ ku 1974 v Bejrútu a vyučuje teologii a studia o genocidě v Německu a v Liba­ nonu. Studoval na arménském semináři v Bikfajá v Libanonu (1985–2003) a dále pak na Protestantské teologické fakultě v Lipsku (magisterský titul roku 2007). Nyní se věnuje přípravě doktorské prá­ ce s názvem Genocida, jazyk a kolektivní identita na univerzitě v Lipsku. Ischchan pracoval jako spoluvydavatel knižní edič­ ní řady Mashtots věnované arménské literatuře v diaspoře (1993–2000); byl rovněž hlavním vydavatelem ročenky ar­ ménského kilíkijského patriarchátu Hask (1994–1996). Mezi jeho publikace patří: Sprache der Vernichtung – Vernichtung der Sprache. Erfahrungen der Überlebenden des Genozids an den Armeniern 1915. In: NAGY, L. K., NEMETH, M. Tatrai, S. (eds.). Languages and Cultures in Research and Education. Jagiellonian University Press, Krakow, 2011, s. 247–257. „…eine bestimmte Textarbeit, die viel Freude bereitet“ (J. Derrida). Postmoderne, Derrida und Theologie. In: SAARD, R. (ed.). Cultural Bridges across the Baltic Sea: Studies in Estonian Church History, Systematic Theology and Bible. EELC Institute of Theology, Tallinn, 2011, s. 194–203. (ed.) Zum 95. Gedenkjahr des Völkermordes an den Armeniern (1915–2010). Neue Stimmen aus Deutschland. Antélias, Libanon, 2011. (ed.) Zum 90. Gedenkjahr des Völkermordes an den Armeniern (1915–2005) Stimmen aus Deutschland. Antworten, Aufsätze, Essays, Reden, armenische Augenzeugen- berichte. Antélias, Libanon, 2005.

201 Arménská komunita byla až donedávna známa tím, že v národní po­ litice zastávala politické pozice prezidenta republiky či prostě státu. Jak byste toto politické jednání vysvětlil? Arménská komunita neměla a dodnes nemá, na rozdíl od mnoha dalších komunit, žádné politické ambice. Odtud pramenil i postoj pozitivní neutra­ lity za občanské války. Domnívám se, že Arméni stojí na straně většiny mimo jiné proto, aby bylo v zemi více politického klidu a stability. A to bez ohledu na to, jakým směrem se tato většina vydá, zda prozápadním (Francie, Vatikán, Izrael, Saúdská Arábie, Spojené státy americké) či prosyrským (Írán, Sýrie). Tyto státy představují v současnosti dva soupeřící tábory. Ať už byl člověk označen za prozápadního či za prosyrského, nepředstavuje to žádný rozdíl. Arméni chtěli a chtějí mít klid i pro svoji vlastní komunitu. Chtějí si zachovat náboženskou a kulturní identitu prostřednictvím církve a armén­ ských škol a tuto identitu předávat následujícím generacím. Stoletá zkuše­ nost s životem v diaspoře nás naučila, že žít a růst pro sebe sama nevylučuje žít pro ostatní. V této souvislosti nelze popřít vědecký a kulturní přínos Arménů libanonskému státu a zemi. Mimochodem je třeba poděkovat armén­ ským poslancům za to, že 6. leden, tedy arménský svátek vánoční, byl uznán státním svátkem a že libanonský parlament uznal v květnu roku 2000 ar­ ménskou genocidu. Za postoj pozitivní neutrality, kterou Arméni zaujali během občan­ ské války, byli napadáni maronity. Co tento postoj znamenal a proč docházelo k útokům? Pozitivní neutralitu je třeba chápat spíše jako strategii zaměřenou na určitý cíl než jako pouhé společné stanovisko arménské komunity. V politickém životě Libanonu přirozeně Arméni v minulosti nezaujímali a ani dnes ne­ zaujímají vůdčí roli. Jinak tomu bylo v osmanském parlamentu v Konstanti­ nopoli, dnešním Istanbulu, na počátku 20. století během období Mlado­ turků: arménský poslanec, právník Krikor Zohrab, tam tehdy míval důležité proslovy a těšil se větší pozornosti a respektu než samotný osmansko­turec­ ký kancléř Said Haim Paša. Situace v osmanské říši a v Libanonu jistě není srovnatelná. Osmanský parlament nám ale připomíná to, že i zde, v liba­ nonském parlamentu, jsou zastoupeny v podstatě náboženské komunity, a nikoli politické strany. K vaší otázce: arménští poslanci, kteří tvořili do roku 2000 jednotný klub či blok, dlouhá léta podporovali falangisty neboli stranu Kataëb. Maronité tudíž očekávali, že Arméni budou v občanské válce aktivnější. Od roku 2000 již arménský blok v parlamentu neexistuje. Útoky ze strany maronitů na stranu Tašnag je třeba interpretovat v této souvislosti. Ani maronité však Ischchan Tschiftdschjan

208 JEAN SALMANIAN (8. 8. 2011, Bejrút) Jean Salmanian se narodil roku 1946 v Bejrútu. Vyučuje arabský jazyk, litera­ turu, arabskou kulturu a filosofii na Hangazianově univerzitě (od roku 1981), na Univerzitě svatého Josefa, v semináři arménského kilíkijského katholi­ kosátu (od 2002) a na Libanonské americké univerzitě (od roku 2010). Na libanonských univerzitách vystudoval arabský jazyk a literaturu (bakalářský, magisterský i doktorský titul). Mezi léty 1977 až 2002 působil jako kancléř arménské libanonské prelatury. Arménskou apoštolskou církev zastupuje v Radě církví Středního východu, v Národním komitétu muslimsko­křes­ ťanského dialogu a mnoha dalších organizacích. Mezi jeho publikace patří: The Relation between Arabs and Armenians from 6th to 10th century (arabsky, připra­ veno k publikaci). The Armenian Diocese of Lebanon. In: PARSUMEAN­TATOYEN, Seda. The contribution of the Armenian Church to the Christian witness in the Middle East. Armenian Catholicosate of Cilicia, Antelias, Lebanon, 2001, s. 203–210 (arabsky). Co představovala Táifská dohoda pro arménskou komunitu v Li­ banonu?46 Táifská dohoda byla uzavřena s cílem ukončit libanonskou občanskou válku a posílit vztahy mezi osmnácti muslimskými a křesťanskými komunitami, jež v Libanonu existují. Arméni jako jedna ze sedmi velkých komunit se podíleli na rozhodnutích přijatých v Táifu. Tato rozhodnutí byla přijata všemi Libanonci, do dnešního dne však nebyla plně aplikována. Spočívají v rozdělení moci rovnoměrně mezi křesťany a muslimy za účelem zacho­ vání sociopolitické rovnováhy v zemi. I papež Jan Pavel II. označil Libanon za zemi, jež je poselstvím pro celý svět. 46 V případě rozhovoru s Jeanem Salmanianem musím poznamenat, že text ústního rozhovoru pan Salmanian do značné míry přepracoval. Ačkoli bych raději zveřejnila ústní rozhovor, na výslovnou žádost pana Salmaniana zveřejňuji znění přepracované.

209 Jaká byla politická pozice arménské komunity během občanské války? Na jednom setkání v sídle arménského katholikosátu v Antélias, pod záštitou a za přítomnosti arménského katholika, jenž je duchovním představeným arménské komunity, přijali představitelé arménských politických stran roz­ hodnutí nepodílet se na bratrovražedné válce. Na válce jsme se nepodíleli, ale pomáhali jsme všem Libanoncům bez rozdílu, křesťanům i muslimům, ve všech oblastech: sociálně, zdravotně, humanitárně a podobně. Naše účast na válce byla pozitivní. Představovali jsme a stále představujeme spojení mezi libanonskými komunitami a jsme všemi komunitami za naše jedná­ ní respektováni. Arménský koncept neúčasti na válce se nazývá „pozitivní neutralita“. Jak byl tento koncept aplikován po dobu patnácti let trvání války? Aplikovali jsme rozhodnutí tak, jak bylo přijato v arménském katholikosá­ tu v Antélias. Bylo to rozhodnutí velmi prospěšné pro všechny Libanon­ ce a všichni se shodli na tom, že Arméni hráli během války kladnou roli a že byli ve svém rozhodnutí důslední. Možná zpočátku někteří dobře ne­ pochopili, co chtějí Arméni konceptem pozitivní neutrality sdělit. Ale časem byla tato pozice všem jasná. Co jste konceptem pozitivní neutrality a neúčastí na válce ztratili a co získali? Ukázali jsme, že jsme zde v Libanonu vždy připraveni ostatním Libanon­ cům pomoci, ať už v oblasti průmyslu, obchodu, vzdělání, rekonstrukce země či jinde. Naším hlavním cílem je blaho naší země, Libanonu. My Arméni dokážeme velmi dobře ocenit hodnotu vlasti, protože jsme svou rodnou zem ztratili během arménské genocidy roku 1915. Přišli jsme do Libanonu a začínali jsme od nuly. A vynaložili jsme ohromné úsilí, abychom se dostali tam, kde jsme nyní. Během války jsme učinili mnohé, abychom ukázali, že vlast je velmi důležitá a nám vždy velmi drahá. Prezidenti repub­ liky, premiéři, předsedové poslanecké sněmovny a duchovní představitelé komunit, muslimských i křesťanských, hovoří o kladné roli Arménů. Jakou roli hrála v tomto úsilí církev? Arménská církev má vždy příznivý vliv tím, že představuje most mezi Li­ banonci. Náš katholikos Aram I., když byl ještě biskupem Arménů v Liba­ nonu, se podílel na setkáních mezi křesťany a muslimy a mezi křesťany navzájem. Tuto roli hraje až do dnešních dnů. Po válce, v roce 1994, se v Bkerké, sídle maronitského patriarchy, uskuteč­ nilo setkání duchovních představitelů. Vytvořili Národní komitét muslimsko­ Jean Salmanian

213 RAFFI OHANESSJAN (24. 6. 2011, Bejrút) Raffi Ohanessjan se narodil roku 1972 v Bejrútu a v současnosti působí jako kněz arménskokatolické církve47 v katedrále svatého Eghišého a svaté­ ho Řehoře Osvětitele v Bejrútu (vysvěcen roku 2009). Rovněž vyučuje od roku 1996 katechezi a arménskou historii na několika libanonských ško­ lách. Nejprve studoval v semináři arménskokatolického kláštera v Bzoum­ mar (1983–1991) a poté v semináři v Římě (Pontificio Collego Arméno). Roku 1995 obdržel bakalářský titul v oblasti teologie a filosofie na Gregorián­ ské univerzitě v Římě a roku 2003 magisterský titul na Fakultě náboženských studií Univerzity svatého Josefa. Raffi je ženatý a má dvě děti. Mohl byste mi přiblížit situaci arménské katolické komunity po skon­ čení občanské války? Válka nás ovlivnila v mnohém. Došlo zde k emigraci a přesunu obyvatel. Mnoho Arménů opustilo Libanon. Zpočátku odcházeli s tím, že se jed­ noho dne vrátí zpět, ale nakonec se stal odchod trvalým. Část těch, kteří zůstali, zůstala proto, že neměli jinou možnost. To byl případ Arménů ze čtvrti Bourj Hammoud či z arménské vesnice Anjar. Odcházejí především mladí lidé, zůstávají tu staří. Navíc nyní již neodcházejí tolik na Západ, ale spíše do jiných arabských zemí. Tvrdí se, že v Libanonu žije v současnosti 120 tisíc Arménů. Ve skutečnosti si ale myslím, že jich tu není více než 70 tisíc. Někteří se vracejí, především během parlamentních voleb, ale po volbách zase odjíždějí. Výsledkem je to, že v našich kostelech je většina věřících ve věku mezi 55 a 60 lety. Někdy si říkám, že za deset let tito lidé zemřou a naše kostely se vyprázdní. 47 K historii arménské katolické církve na Blízkém východě viz WHOOLEY, John. The Armenian Catholic Church: A Modern History until the Synod of Rome of 1928. In: O’MAHONY, Anthony. Christianity in the Middle East. Studies in Modern History, Theology and Politics. Melisende, London, 2008, s. 263–327. WHOOLEY, John. The Armenian Catholic Church in the Middle East. In: O’MAHONY, Anthony, FLANNERY, John. The Catholic Church in the Contemporary Middle East. Studies for The Synod for the Middle East. Melisende, London, 2010, s. 153–183.

214 Po válce také došlo k disperzi Arménů. Bourj Hammoud, ale také Ašra­ fíja byly dříve oblasti, ve kterých žilo mnoho Arménů. Po válce se však ti, kteří zbohatli, z těchto čtvrtí odstěhovali na okraj města. S poválečnou obnovou centra města, příchodem obchodníků a turistů odešli Arméni i z cen­ tra. Věřící z mé farnosti, která se nachází ve středu města, bydlí například ve čtvrti Ain el Rumeini, dvacet minut od centra. Jsou to ale Arméni, kteří již arménštinu dobře neznají a mluví arabsky. Tyto arménské rodiny přesta­ ly postupně chodit do arménského katolického kostela svatého Eghišého a Řehoře Osvětitele zde ve městě, neboť ten byl zavřený, a začali chodit k maronitům či řeckokatolíkům, jejichž kostely jsou blíže k jejich domovům. Naše kostely se tedy vyprazdňují i z tohoto důvodu. Říkáte, že někteří Arméni již nemluví arménsky. Čím je tento jev způsoben? O arménský jazyk dostatečně nepečujeme a skutečně počet Arménů, kteří nemluví arménsky, narůstá. Příčinou je i nárůst smíšených sňatků mezi Armé­ ny a ne­Armény. Například v roce 2008 bylo v arménské katolické církvi uzavřeno 35 sňatků, z čehož 25 bylo smíšených. Z těchto pětadvaceti párů se pouze dva vrátily v následujícím roce do některého z arménských katolic­ kých kostelů. Situace v chrámech arménské apoštolské církve samozřejmě může být odlišná. Pokud je jedním z rodičů ne­Armén, mluví celá rodina většinou arabsky, a tím pádem se děti rodičů ze smíšených manželství již nenaučí dobře arménsky. Jako kněží jsme kvůli rostoucímu počtu smíšených manželství čím dál tím častěji nuceni sloužit liturgii, konat svatby či křty v arabštině. A ani ve školách nemají žáci velkou snahu učit se arménsky, proto­ že musí zvládnout učivo již tak obtížných standardizovaných libanonských osnov. Nejen běžní lidé, dokonce i univerzitně vzdělaní Arméni a kněží píší s chybami. Vypadá to tedy, že už nejsme schopni udržet arménský jazyk na dobré úrovni. Na druhou stranu je tu snaha dělat z Arménů téměř nadlid­ ské bytosti, jen aby byla zachována arménská identita, naše dědictví a tradice. V kontextu menšiny procházející proměnou identity se to dá pochopit. K jakým dalším změnám v rovině arabsko­arménské identity do­ chází? Jak se situace změnila ve srovnání se stavem před válkou? U katolických Arménů existuje obojí tendence. Jsou tu libanonští Arméni, kteří si plně uchovávají svoji arménskou identitu a považují se nejprve za Armény, a teprve potom za Libanonce. Jsou tu však i Arméni, kteří upřed­ nostňují být Libanonci. K posunu v identitě katolických Arménů však do­ chází i na úrovni kulturní, církevní a politické. Arménská komunita

221 Protestantská komunita Nicméně tento úzký vztah se Západem vyvolal u mnoha z nás krizi identity. Jsme ze Západu, či z Východu? Jsme na Východě cizí těleso? Jsme v době kontextualizace mimo kontext, a tím irelevantní? Jak můžeme naši historicky západní identitu zvýchodnit? George Sabra1 Církevněpolitický úvod Protestantské církve byly na Blízkém východě založeny především díky aktivitám amerických, britských a německých protestantských misionářů. Jako první zde začala působit Americká rada misionářů pro zahraniční misie – roku 1821 v Jeruzalémě, Istanbulu a v Bejrútu.2 Ačkoli se misionáři původně zaměřovali na konverzi muslimů a židů, po neúspěchu u těchto skupin se obrátili ke křesťanům. Zde pak působili především mezi pravoslav­ nými a nechalkedonskými církvemi (především arménskou, koptskou, syr­ skou), z nichž rekrutovali i největší počet konvertitů. Katolické církve byly díky lepšímu stavu církevních institucí, vyšší vzdělanosti kléru a podpoře ze Západu odolnější. První protestantská arabofonní církev v Libanonu byla založena v Bejrú­ tu roku 1848. Dnes se nazývá Národní evangelická církev Bejrútu (National Evangelical Church of Beirut). První protestantský kostel byl postaven roku 1869 1 „Nevertheless, this tight relation with the West has also constituted a crisis of identity for many among us. Are we western or eastern? Are we foreign body in the East? Are we out of context in a time of contextualization, and thus irrelevant? How can we ,easternize’ our historically western identity?“ SABRA, George. The Present Situation of the Evangelical Churches in the Near East. In: Theological Review, vol. XXVI, no. 1, s. 127–136, citace ze s. 130. 2 American Board of Commissioners for Foreigns Missions, ABCFM. Protestantské misie byly velmi aktivní i v Palestině. Zde působila Církevní misionářská společnost (Church Missionary Society) a roku 1841 tu vzniklo jednotné anglikánsko­luteránské biskupství.

Protestantská komunita 222 v těsném sousedství vládních budov pro výše zmíněnou komunitu. Během občanské války byl v roce 1976 zničen, a znovu vystavěn roku 1998.3 První teologický protestantský seminář založili v Libanonu roku 1846 (dva roky po arménském protestantském semináři v Bebeku u Istanbulu). Po genocidě Arménů došlo k sjednocení arménského a arabského semináře a roku 1932 vznikla v Bejrútu Blízkovýchodní teologická škola (Near East School of Theology, NEST), funkční až do současnosti. Protestanté se věnovali zakládání institucí, mezi nimi především škol. Roku 1870 bylo v osmanské říši již více než 200 protestantských škol a roku 1885 jejich počet vzrostl na 390.4 V Libanonu patří mezi nejvýznamnější školy, u jejichž zrodu stáli protestanté, Americká univerzita v Bejrútu zalo­ žená roku 1866.5 Kromě teologických seminářů existují v Libanonu další tři univerzity s protestantskými kořeny.6 Roku 1869 přišli do Libanonu kvakeři a na přelomu 19. a 20. století evan­ gelikální církve, mezi nimi Baptistická církev, Církev Boží, Církev nazarej­ ských křesťanů, Církev bratří, Církev adventistů sedmého dne a podobně. V posledních desetiletích se v Libanonu rozšiřují aktivity letničního hnutí. Paradoxně stáli i na Blízkém východě u zrodu ekumenismu protestan­ té. Jednotná misijní rada založená roku 1934 v Bejrútu se transformovala roku 1956 do Blízkovýchodní křesťanské rady. Ta s příchodem syrskoja­ kobitské církve přijala roku 1962 název Blízkovýchodní rada církví a s při­ stoupením církví pravoslavných roku 1974 název Rada církví Středního východu.7 Roku 1990 přistoupily do Rady církví Středního východu i blíz­ kovýchodní katolické církve (maronitská, řeckokatolická, arménskokato­ lická, syrskokatolická, koptská katolická, chaldejská a latinská). Protestan­ ská komunita v Libanonu byla dlouhou dobu jednou ze čtyř takzvaných rodin Rady církví Středního východu. Rada církví Středního východu se ocitla v hluboké krizi a v současnosti pokračují práce na její záchraně. Kromě 3 BADR, Habib. The Protestant Evangelical Community in the Middle East. Impact on Cultural and Societal Developments. In: International Review of Mission. Christian Presence and Witness in the Middle East, vol. LXXXIX, no. 352, January 2000, s. 60–69. 4 VALOGNES, Jean­Pierre. Vie et Mort des Chrétiens d’Orient, s. 86. 5 American University of Beirut, AUB, založena pod názvem Syrian Protestant College. 6 Arménská Hangazianova univerzita, Libanonská americká univerzita (Lebanese American University) a Vyšší škola Středního východu (Middle East College) Círk­ ve adventistů sedmého dne. 7 Anglické názvy postupně: United Missionary Council, Near East Christian Council, Near East Council of Churches, Middle East Council of Churches.

223 Kostel Národní protestantské církve v Bejrútu (Zkak el Blat, Bejrút, 2009)

227 HABIB BADR (4. 8. 2011, Bejrút) Habib Badr ( abīb Badr) se narodil v roce 1950 v Bejrútu. V současnos­ ti je pastorem Národní evangelické církve v Bejrútu, nejstarší arabské pro­ testantské církve na Blízkém východě. Po studiu filosofie na Americké uni­ verzitě v Bejrútu (bakalářský titul) studoval teologii na Yale University Divinity School (magisterský titul) a na Princeton Theological Semina­ ry v USA (doktorský titul). Předtím, než se roku 1985 stal na plný úvazek pastorem, vyučoval na Blízkovýchod­ ní teologické škole. Od roku 1985 je členem výkonného výboru Rady církví Středního východu a Nejvyš­ ší rady evangelických církví v Sýrii a Libanonu. Od roku 1995 je čle­ nem výkonného výboru Spolku evangelických církví Středního východu a prezidentem mezinárodní rady SAT 7, arabského křesťanského satelitní­ ho televizního kanálu. Mezi jeho publikace mimo jiné patří: Ve spolupráci s ABOU NOHRA, Joseph, SLIM, Souad Abou el­Rousse. Christianity: a history in the Middle East. Middle East Council of Churches, Studies & Research Program, Beirut, 2002 (arabsky), 2006 (anglicky). The Protestant Evangelical Community in the Middle East. Impact on Cultural and Societal Developments. In: International Review of Mission. Christian Presence and Witness in the Middle East. Vol. LXXXIX, no. 352, January 2000, s. 60–69. Mission to „Nominal Christians”: the policy and practice of American Board of Commissioners for Foreign Missions and its missionaries concerning eastern churches which led to the organization of a protestant church in Beirut (1819–1848). Princeton Theological Seminary, 1992.

Protestantská komunita 228 Protestantské církve na Blízkém východě se netěšily dobré pověsti především kvůli proselytismu. Jak se během doby změnil obraz pro­ testantismu? Jakmile východní pravoslavné i katolické církve zjistily, co mají protestanté v úmyslu, nebyly pochopitelně vůči misionářům přátelské. Je znám však pouze jeden případ násilí, kdy dotyčný zemřel poté, co byl uvězněn v samo­ vazbě. Tlak proti konverzím byl především společenský, ekonomický a inte­ lektuální. Přirozeně pravoslavné a katolické církve těžce nesly, že jejich věřící opouštějí církev a stávají se protestanty. Protestanté s sebou totiž přines­ li vlivnou kulturu znalostí a dovedností, která byla spojena s politickými a kulturními důsledky. Jednalo se především o zakládání univerzit a vyšších škol. Svým způsobem odlákali protestanté pravoslavným ty nejlepší mozky. Katolické církve byly poněkud lépe chráněny díky spojenectví se Západem a katolickými řády, jako například františkány, benediktiny a jezuity, kteří místním katolickým církvím velmi pomáhali. Nejvíce konvertitů však po­ cházelo z řecké, syrské, arménské, asyrské a koptské církve. První dvě generace protestantských misionářů na Východě původně neměly v úmyslu usilovat o konverzi křesťanů k protestantismu; misionáři spíše chtěli obnovit jejich víru. Zjistili však, že jakmile je křesťan jednou znovu obrácen, jeho myšlení se připodobní myšlení evangelijnímu a ne­ může již zůstat členem své původní církve. V neposlední řadě také kvůli milletovému a socioekonomickému systému. Tak došlo k založení prvních protestantských církví pro Armény v Istanbulu či pro Libanonce v Bejrú­ tu. Během prvních padesáti let šlo o negativní konfrontaci mezi tradič­ ními a nově vznikajícími církvemi. Počet protestantů však narůstal; na konci 19. století existovalo sedm či osm vyšších škol pro muže i ženy a osmanská říše byla doslova přeplněna protestanty, především z řad Arménů. Na přelomu 19. a 20. století došlo na Západě ke změně myšlení v oblas­ ti misiologie, což poznamenalo i tradiční misionářské organizace, pocháze­ jící z luteránské, reformované a anglikánské tradice. Misionáři obrátili svoji pozornost k sociální evangelizaci a začali pracovat především na zlepšení slu­ žeb pro místní občany, to znamená, že stavěli nemocnice, sirotčince, vzdělá­ vací instituce. Napětí mezi protestanty a lokálními církvemi se tím zmenšilo, především s církví řeckopravoslavnou, a pole spolupráce se rozšířilo. S rozvojem ekumenického hnutí a založením mezinárodních a lokálních ekumenických organizací narostla spolupráce mezi tradičními protestant­ skými a východními katolickými a pravoslavnými církvemi. V současnosti máme dobré vztahy. Církve spolupracují především prostřednictvím Rady církví Středního východu, jíž jsou všechny členy.

240 GEORGE F. SABRA (18. 7. 2011, Bejrút) George Sabra ( ūr abrā) se narodil v Bejrútu, působí jako akademický děkan a profesor systematické teo­ logie na Blízkovýchodní teologické škole v Bejrútu. Přednáší rovněž na Libanonské americké univerzitě a Univerzitě svatého Ducha v Kas­ líku. Studoval filosofii na Americké univerzitě v Bejrútu (bakalářský titul), středověké studie na Univerzitě v To­ rontu (magisterský titul, Pontifical Institute of Medieval Studies) a teo­ logii (magisterský titul, Princeton Theological Seminary, USA; doktor­ ský titul, Katolická teologická fakulta v Tübingen, Německo). Je editorem teologického časopisu Theological Review, vydávaného NEST, autorem a překladatelem článků a několika knih z oblasti teologie, ekumenismu a blízkovýchodního křesťanství. Mezi jeho publikace mimo jiné patří: Truth and service: A history of Near East School of Theology. Librairie Antoine, Beyrouth, 2009. Two Ways of Being a Christian in the Muslim Context of the Middle East. In: Islam and Christian­Muslim Relations, vol. 17, no. 1, 2006, s. 43–53. The Present Situation of the Evangelical Churches in the Near East. In: Theological Review, vol. XXVI, no. 1, s. 127–136. Thomas Aquinas’ vision of the church: fundamentals of an ecumenical ecclesiology. Band 27 von Tübinger theologische Studien, Matthias­Grünewald­Ver­ lag, 1987.

241 Do jaké protestantské církve patříte? Jsem členem Národní evangelické církve Bejrútu, jež je reformovanou kon­ gregacionální církví. Moje církev byla jako první arabská protestantská církev na Blízkém východě uznána osmanskou vládou již v roce 1848 a sídlí neda­ leko vládního komplexu v centru Bejrútu. Na Blízkém východě se mnoho protestantských církví nazývá evangelické, což ovšem neznamená evange­ likální v americkém úzu, ale prostě protestantské. Jak se vyvíjel proces arabizace vedení protestantských církví v Li­ banonu? Moje církev se oddělila od amerických misionářů již v roce 1890. Arabští věřící řekli misionářům: děkujeme za vaši pomoc, chceme si nadále spravo­ vat svou církev sami, jsme finančně i administrativně soběstační a chceme být nezávislí. A tak to zůstalo až dodnes. Většina ostatních protestantských církví však byla vedena západními misionáři až do poloviny dvacátého sto­ letí, například Arabská presbyteriánská církev Sýrie a Libanonu se stala ná­ rodní církví v roce 1957, Anglikánská církev získala arabské vedení teprve před zhruba čtyřiceti lety. Dnes je ale vedení protestantských církví arabské. Protestantům byl vyčítán proselytismus. Jak zdejší křesťané nahlížejí na protestantismus v současnosti? Především to závisí na tom, co lidé pod slovem protestantismus mají na mysli. Pro mnohé znamená protestantismus skutečně proselytismus. A zde v Libanonu existují protestantské církve, které jsou antiekumenické a po­ važují ostatní křesťany za předmět misie. V tomto případě rozumím stížnos­ tem ostatních církví. Tento typ proselytismu však ekumenicky otevřené protestantské církve, jako je ta moje, nepodporují. Naopak se pokoušíme vysvětlit antiekumenicky zaměřeným protestantským církvím, že není třeba evangelizovat křesťany a že máme s tradičními katolickými a pravoslavnými církvemi mnohé společné. Na druhé straně je pravda, že na Blízkém východě přetrvává negativní obraz protestantismu, protože jej lidé jednoduše neznají. I biskupové jiných církví mi říkají, že nemáme svátosti. Za nedostatečnou znalost protestan­ tismu neseme odpovědnost my sami i ostatní církve. Zde v Libanonu tvoří různé katolické církve většinu. A je třeba si uvědomit, že katolické církve na Blízkém východě nežily s protestanty po několik století tak, jako tomu bylo v případě římskokatolické církve v Evropě. Zároveň nepokročily zdejší katolické církve v ekumenismu tak daleko jako na Západě. Pravoslavní se setkali s protestanty rovněž poměrně nedávno díky ekumenickému hnutí. O protestantismu tu existuje stále mnoho mylných představ. George F. Sabra

257 Summary The book Lebanese encounters gives an insight into the contemporary political thinking of Lebanese Christian intellectuals. Following the author’s introduction of the political history of the country as well as the history of five Lebanese churches, fourteen representatives of the Maronite, Greek Orthodox, Greek Catholic, Armenian Orthodox, Armenian Catholic and Protestant Churches present their opinion on sociopolitical and church evolution in Lebanon after the end of the Civil War (since 1990). They speak namely about the confessional system, the political role of the Church, matters of unity and disunity among Christians, the period of the after­war depression among Christians (al-’i bā al-masīi ī), spiritual values and Muslim­Christian relations. While reflecting on the Lebanese confessional system, the respondents inquire about its advantages and disadvantages for the Church. On the one hand, the system fully guarantees traditional freedoms for Christian communities and Churches and enables the Churches to take part in national politics. On the other hand, it endangers the very nature of the Church, as it compels the Church to assume its sociopolitical role at the expense of its spiritual tasks. The interviewees do not agree on whether it is appropriate or possible to abolish the confessional system. Most respondents consider the political role of the Church a given historical fact. While some appreciate the national role of the Maronite Church and its credit to keeping the freedom of Christians in Lebanon, others criticize the political involvement of the Church as illegitimate in a democratic state. However, all ask about a suitable way and degree of involvement of the Church in Lebanese politics. The relation between the church representatives and politicians is described as a relation of rivalry (for example between patriarch and president of the state) and of mutual need. Here, the interviewees point out the clientelism ruling in the state. The Lebanese Christians comment on the matters that unite and disunite them with regard to national politics. Common Christian goals consist in

Summary 258 securing an important role for Christians in national politics, as well as in attending to the need of freedom of the Christian community and the independence of the country (economic, political, and religious). Although united strategically, the Christians differ in the tactics used to achieve their common goals – either in coalition with the Sunnites or Shiites. Even though the political opinion of the Christians is partly influenced by the cultural identity of specific Churches, the political division goes entirely across the boundaries of specific Churches. At the author’s request, the respondents talk about the decrease of the Christians’ political power, especially the Maronites’ after the end of the Civil War, accompanied by a collective feeling of disappointment and depression among the Christians (al-’i bā al-masīi ī). The reasons they hold responsible for al-’i bā are military (loss in the War, Syrian occupation), demographic (emigration of Christians during the War and in the nineties), internal (adoption and non­application of Taef Agreement, shift in political power in favour of Sunnites), external (Syrian occupation, being abandoned by the West), economic (economic power of Sunnites) and spiritual (violent behaviour of the Christians during the War, moral decadence of the Christian community). Depression among Christians manifested itself by continuing emigration, retreat from national politics and the public sector, loss of trust in the state etc. Some of the respondents consider the decline in Christian political power to be a natural development of a changing society. Apart from al-’i bā of the Christians, they pay attention to the period of depression among the Muslims, respectively the Sunnites before the Civil War and between 1998 and 2000. Concerning the spiritual values, the respondents call attention to the fact that the depression is due to a victim mentality the Christian community has developed. This mentality has been largely encouraged by Christian politicians in order to gain bigger political influence. Instead of letting oneself down in passivity, fear and doubt, the Christians should take an active part in the society, love the Muslims and integrate themselves into the Muslim society. The respondents consider the holding of the Synod for Lebanon (1993­1996) the most important measure taken by the Church to challenge the Christian depression. Eventually, the interviewees consider all of the Lebanese society to be in a state of depression due to the social and political insecurity ruling in their country. The Lebanese society needed a healing of memory and a restoration of basic human values, such as sincerity and truthfulness. The intra­church relations are described as neglected in comparison to the stress on improving the relations among Catholics on the one hand, and

Summary 259 between Muslims and Christians on the other. In the field of ecumenism, the interviewees talk about the initiative of double communion and the collapse of the Middle East Council of Churches. Those who are theologians present the actual trends in Lebanese theological thinking, remember the important role of Jean Corbon in the field of theology and ecumenism, and reflect on the nature of the Church of Antioch. Although the interviewees complain about the state of Lebanese politics, society and Church, they seek to improve it. As members of an intellectual elite, they realize that the local Christians must adapt to the development of the Lebanese society and that a recourse to the past or playing the role of victims are not helpful in promoting a more influential political and social role of the Christians in Lebanon and in the Middle East. Political realism, active involvement in sociopolitical affairs and a focus on Muslim­Christian and intra­Church relations are seen as a way towards change.

261 Bibliografie ABS, Michel. Sourianis and Assyrians in the Middle East. Terénní výzkum a návrh rozvoje, Middle East Council of Churches, Beirut, 1981. ABS, Michel. Social Rehabilitation Program for the Assyrians in Lebanon. Middle East Council of Churches, Beirut, 1981. ABS, Michel. Travail et pauvreté au Liban. ESCWA, Beyrouth, 1995 (arabsky). ABS, Michel. Les secteurs productifs, les entreprises et les potentiels de croissance et d’emploi au Liban. BIT (Bureau International du travail), Beyrouth, 1999 (arabsky). ABS, Michel. National Plan of Action for the Rights of the Child (1992–2000). UNICEF, Beirut (anglicky pro UNICEF, arabsky pro parlament, radu ministrů a neziskové organizace). AIT­CHAALAL, Amine. Langue(s) arabe(s), monde(s) arabe(s), arabité, arabisme: éléments de réflexion et d’évaluation de dynamiques complexes. In: Revue internationale de politique comparée, vol. 14, no. 1, 2007, s. 51–68. AMMOUN, Denise. Histoire du Liban Contemporain. 1943–1990. Fayard, Paris, 2004. AOUN, Mouchir. Le synode libanais, chantier de l’espérance. In: Communio, Revue catholique internationale, no. XIX, Mai–Juin 1994, s. 115–136. AOUN, Sami. Les élections législatives. Quand rien ne semble avancer. In: Confluences Méditerranée, vol. 3, no. 70, 2009, s. 19–26. ARAM I. KESHISHIAN. Orthodox Perspectives on Mission. Regnum Books & Lynx Communications, Oxford, 1992. ARAM I. KESHISHIAN. In Search of Ecumenical Vision. Armenian Catholicosate of Cilicia, Antélias, 2002. ARAM I. KESHISHIAN. L’Église face aux grands défis. Catholicossat Arménien de Cilicie, Antélias, 2002. ARAM I. KESHISHIAN. Justice, Paix, Reconciliation. Catholicossat Arménien de Cilicie, Antélias, 2003. ARAM I. KESHISHIAN. For a Church Beyond its Walls. Armenian Catholicosate of Cilicia, Antélias, 2007. AUBIN­BOLTANSKI, Emma. Fondation d’un centre de pèlerinage au Liban, Notre-Dame de Béchouate. In: Archives de sciences sociales des religions, no. 151, 2010, s. 149–168.

Bibliografie 262 AYOUB, Hassan et al. Détermination du niveau des prix et finances publiques: le cas du Liban, 1965–2005. In: Revue d’économie du développement, vol. 22, no. 3, 2008, s. 115–141. BADR, Habib. Mission to „Nominal Christians”: the policy and practice of American Board of Commissioners for Foreign Missions and its missionaries concerning eastern churches which led to the organization of a protestant church in Beirut (1819–1848). Princeton Theological Seminary, 1992. BADR, Habib. The Protestant Evangelical Community in the Middle East. Impact on Cultural and Societal Developments. In: International Review of Mission. Christian Presence and Witness in the Middle East, vol. LXXXIX, no. 352, January 2000, s. 60–69. BAHOUT, Joseph. Liban 2005: décompositions et recompositions. In: Critique internationale, vol. 2, no. 31, 2006, s. 39–52. BAHOUT, Joseph. Convergences et divergences franco-américaines au Liban. In: MERMIER, Franck, PICARD, Élizabeth. Liban, une guerre de 33 jours. La Découverte, Cahiers libres, Paris, 2007, s. 184–191. BAILEY, Betty Jane, BEILEY, Martin J. Who Are the Christians in the Middle East? Wm. B. Eerdmans Publishing Co., Cambridge, 2003. BALANCHE, Fabrice. Clientélisme, communautarisme et fragmentation territoriale en Syrie. In: A contrario, no. 11, 2009, s. 122–150. BAROUDI, Sami E. Divergent Perspectives among Lebanon’s Maronites during the 1958 Crisis. In: Critique: Critical Middle Eastern Studies, vol. 15, no. 1, 2006, s. 5–28. BAROUDI, Sami E., TABAR, Paul. Spiritual Authority versus Secular Authority: Relations between the Maronite Church and the State in Postwar Lebanon: 1990–2005. In: Middle East Critique, vol. 18, no. 3, 2009, s. 195–230. BAYDOUN, Ahmad. Identité confessionnelle et temps social chez les historiens libanais contemporains. Publications de l’Université Libanaise, Section des études philisophiques et sociales, Beyrouth, 1984. BEDOYAN, Hratch. Armenian Political Parties in Lebanon. American University of Beirut, 1973. BENNAFLA, Karine. Un conflit d’appropriation de la terre, révélateur et producteur de frontières: le cas d’Anjar (Liban, plaine de la Békaa). In: Cultures & Conflits, no. 73, Printemps 2009, s. 85–106. BLANC, Pierre. La Syrie au Liban: retour sur une fin d’occupation. In: Confluences Méditerranée, vol. 3, no. 54, 2005, s. 201–215. BLANC, Pierre. De la tutelle à la coopération? La difficile transition des relations syro- libanaises. In: Confluences Méditerranée, vol. 1, no. 56, 2006, s. 55–70. BOCQUET, Jérôme. Le rôle des missions catholiques dans la fondation d’un nouveau réseau d’institutions éducatives au Moyen-Orient arabe. In: LUIZARD, Jean­Pierre. Le choc colonial et l’islam. La Découverte, Paris, 2006, s. 327–342. BOUWEN, Frans. The Churches in Middle East. In: CUNNINGHAM, Lawrence S. (ed.). Ecumenism. Present Realities and Future Prospects. Papers Read at the

Bibliografie 263 Tantur Ecumenical Center, Jerusalem, 1997. University of Notre Dame Press, Notre Dame, Indiana, 1999, s. 25–36. BOUWEN, Frans, M. Afr. Unity and Chrisitan Presence in the Middle East. In: O’MAHONY, Anthony, FLANNERY, John. The Catholic Church in the Contemporary Middle East. Studies for The Synod for the Middle East. Melisende, London, 2010, s. 87–105. BRAUDE, B., LEWIS, B. (eds.). Christians and Jews in the Ottoman Empire. The Functioning of a Plural Society. Vol. I. The Central Lands. Vol. II: The Arabic- Speaking Lands. Holmes & Meier Publishers, London, 1982. BUCCIANTI­BARAKAT, Liliane. Il était une fois un 12 juillet 2006 à Beyrouth… In: Hérodote, vol. 1, no. 124, 2007, s. 39–50. CHABRY, Laurant, CHABRY, Annie. Politique et minorités au Proche-Orient. Raisons d’une explosion. Maisonneuve & Larose, Paris, 1984. CHAIB, Kinda. Le martyre au Liban. In: MERMIER, Franck, PICARD, Elizabeth. Liban, une guerre de 33 jours. La Découverte, Cahiers libres, Paris, 2007, s. 127–131. CHAOUL, Melhem. Du point de vue chrétien: encore une „guerre pour les autres“? In: MERMIER, Franck, PICARD, Élizabeth. Liban, une guerre de trente-trois jours. La Découverte, Cahiers libres, Paris, 2007, s. 95–102. COBBAN, Helena. The Making of Modern Lebanon. Hutchinson, London, 1985. Conseil des Patriarches Catholiques d’Orient. Mystère De l’Église. „Je suis la Vigne, Vous, les Sarments.“ Édition du Secrétariat Général, Bkerké, 1996. Conseil des Patriarches Catholiques d’Orient. Le mouvement Oecuménique. „Que Tous Soient Un.“ Édition du Secrétariat Général, Bkerké, 1999. CORBON, Jean. L’Église des Arabes. Les Éditions du Cerf, Paris, 1977. CORBON, Jean. Liturgie de source. Les Éditions du Cerf, Paris, 1980. CORBON, Jean. Autour du projet de réunification du patriarcat d’Antioche (grec­orthodoxe/ grec­catholique). In: Proche­Orient Chrétien, vol. 46, 1996, s. 402–408. CORBON, Jean. Redécouvrir et approfondir la tradition antiochienne. In: Renouveau des Églises orientales catholique. Departement de Recherche et de Publication, ISSR, USJ, Beyrouth, 2000, s. 15–46. CORBON, Jean. Cela s’appelle l’aurore: homélies liturgiques. Éditions des Béatitudes, Burtin, 2004. CORM, Georges. La situation économique du Liban et ses perspectives de développement dans la région. In: Confluences Méditerranée, vol. 2, no. 49, 2004, s. 149–159. CORM, Georges. Le Liban contemporain. Histoire et société. La Découverte, Paris, 2005. CORM, Georges. Contraintes historiques, régionales et internationales dans le fonctionnement de la démocratie au Liban. In: Confluences Méditerranée, vol. 3, no. 54, 2005, s. 217–238. CORM, Georges. Proč přetrvává frustrace křesťanů i po stažení syrských vojenských jednotek? In: An­Nahar, 24. 6. 2006, http://www.georgescorm.com/personal/articles. php?year=2006&from=12 (30. 11. 2011, arabsky). CORM, Georges. Bienfait ou malédiction? In: Confluences Méditerranée, vol. 1, no. 64, 2008, s. 61–67.

Bibliografie 264 CORM, Georges. Les causes de la crise libanaise: l’Europe contribue-t-elle à la solution? In: Revue internationale et stratégique, vol. 2, no. 70, 2008, s. 29–40. CORM, Georges. Où en est la présence chrétienne en Orient? In: Confluences Méditerranée, vol. 3, no. 66, 2008, s. 155–177. CORM, Georges. Religion et géopolitique: une relation perverse. In: Revue internationale et stratégique, vol. 4, no. 76, 2009, s. 23–34. COURBAGE, Youssef. Démographie des communautés chrétiennes au Proche-Orient. Une approche historique. In: Confluences Méditerranée, vol. 3, no. 66, 2008, s. 27–44. COURBAGE, Youssef, BOUSTANI, Rafik. L’évolution démographique communautaire au Liban et ses conséquences. In: Traveaux et Jours 81 (2008/2009), s. 129–148. DAKHLI, Leyla. Arabisme, nationalisme arabe et identifications transnationales arabes au 20e siècle. In: Presses de Sciences Po., Vingtième Siècle, Revue d’histoire, vol. 3, no. 103, 2009, s. 12–25. DAOU, Fadi. L’inculturation dans le „Croissant“: Les Eglises orientales catholiques dans la perspective d’une Eglise arabe. ANRT, Lille, 2004. DAOU, Fadi. Chrétiens et musulmans arabes: quelle rencontre? In: Proche­Orient Chrétien, vol. 55, no. 1–2, 2005, s. 88–110. DAOU, Fadi. L’Église et le renouveau de la culture politique au Liban. In: Chemins de Dialogue. Le dialogue interreligieux entre théologie et politique, no. 29, 2007, s. 77–88. DAOU, Fadi. Religion et politique dans une société pluraliste: réflexions libanaises. In: Proche­Orient Chrétien, vol. 57, no. 1–2, 2007, s. 86–102. DAOU, Fadi (ed.) Réconcilier éthique et politique – rôle de la théologie. ISSR, FSR, USJ, Beyrouth, 2008. DAOU, Fadi (ed.) La théologie politique au service de la paix. ISSR, FSR, USJ, Beyrouth, 2008. DAOU, Fadi (ed.) Ecritures et traditions. Diversité des lectures. ISSR, FSR, USJ, Beyrouth, 2008. DAOU, Fadi, TABBARA, Nayla. Divine Hospitality: Theology of the Other in Christianity and Islam. Bayard Press, Francie (francouzsky), Saint Paul, Libanon (arabsky), 2011. DAVIE, Michael F. Un Proche-Orient à remodeler? Hypothèses et cartes. In: Outre­Terre, no. 5, 2003, s. 223–232. DAVIE, Michael F. De l’utilité géopolitique des espaces libanais. In: Outre­Terre, vol. 4, no. 13, 2005, s. 355–372. DE BAR, Luc Henri. Les communautés confessionnelles du Liban. Editions Recherche sur les Civilisations, Paris, 1983. DEBS, Nayla. L’identité libanaise, une difficile identité plurielle. In: Topique, vol. 1, no. 110, 2010, s. 105–116. DE CLERCK, Dima. Guerre, rupture et frontière identitaire dans le Sud du Mont-Liban. Les relations revisitées entre druzes et chrétiens de la Montagne. In: Presses de Sciences Po., Vingtième Siècle, Revue d’histoire, no. 103, 2009, s. 163–176.

Bibliografie 265 DE LIBERA, Alain. Středověká filosofie. Byzantská, islámská, židovská a latinská filosofie. OIKOYMENH, Praha, 2001. DESCY, Serge. Introduction à l’histoire et l’ecclésiologie de l’église melkite. Editions Saint Paul, Beyrouth, 1986. DICK, Ignace. La Syrie de Byzance à l’Islam. Retombées de la conquête arabe sur la chrétienté de Syrie. In: Proche­Orient Chrétien, no. 50, 1990, s. 233–244. DICK, Ignace. Chrétiens en Syrie. Héritiers de l’église antique au coeur de l’Islam et à la pointé de l’oecuménisme. Alep, 1999. DICK, Ignace. Particularisme melkite au sein de la famille byzantine et émergence du patriarcat catholique. In: EDELBY, Nagi, MASRI, Pierre (eds.). Mélanges en mémoire de Mgr Néophytos Edelby (1920–1995). CEDRAC, Beyrouth, 2005, s. 81–101. DI RICCO, Massimo. Reclaiming the Community Public Sphere: Communal individuals, communities and the Lebanese System. Universitat Rovira i Virgili, Tarragona, 2008. DROZ­VINCENT, Philippe. Le Liban dans les projets américains au Moyen-Orient. In: MERMIER, Franck, PICARD, Élizabeth. Liban, une guerre de 33 jours. La Découverte, Cahiers libres, Paris, 2007, s. 173–183. DROZ­VINCENT, Philippe. La décomposition régionale au Moyen-Orient: effets pervers du „moment américain“. In: A contrario, vol. 5, 2008, s. 157–173. DUMONT, Gérard­François. Les populations du Liban. In: Outre­Terre, vol. 4, no. 13, 2005, s. 419–445. EDELBY, Nagi (ed.). Souvenirs du concile Vatican II: 11 octobre 1962 – 8 décembre 1965. Centre grec melkite catholique de recherche, Raboueh, Liban, 2003. EDELBY, Nagi, MASRI, Pierre (eds.). Mélanges en mémoire de Mgr Néophytos Edelby (1920–1995). CEDRAC, Beyrouth, 2005. EDELBY, Néophytos Msgr., HACHEM, Gabriel P. Chrétiens Arabes: Pont entre l’Orient et l’Occident. Cahiers de l’Orient chrétien, CEDRAC (USJ), Beyrouth, 2007. EISENBERG, Laurie. History Revisited or Revamped? The Maronite Factor in Israel’s 1982 Invasion of Libanon. In: Israel Affairs, vol. 15, no. 4, 2009, s. 372–396. EL­AWIT ADWAN, Jehane. L’action politique et diplomatique du siège maronite de Bkerké sous le patriarcat de Nasrallah Boutros Sfeir. L’Institut d’Etudes Politique, Paris, 2006. EL­BACHA, Mona. Démocratie et culture politique libanaise. In: Confluences Méditerranée, no. 70, 2009, s. 71–87. EL EZZI, Ghassan. Décrispation au Liban. En attendant. In: Confluences Méditerranée, vol. 4, no. 67, 2008, s. 69–77. EL EZZI, Ghassan. Le Liban. De problèmes en crises. In: Confluences Méditerranée, vol. 3, no. 70, 2009, s. 9–18. EL­HĀYEK, Elias. Struggle for Survival: The Maronites of the Middle Ages. In: GERVES, Michael, BIKHAZI, R. J. Conversion and Continuity: Indigenous Christian Communities in Islamic Lands: Eighth to Eighteenth Centuries. Ponticial Institute of Mediaeval Studies, Toronto, 1990, s. 407–421.

Bibliografie 266 EL­KAREH, Rudolf. La crise politique et institutionnelle au Liban. In: Revue internationale et stratégique, vol. 4, no. 72, 2008, s. 51–60. EL KHAZEN, Farid. The Breakdown of the State in Lebanon. 1967–1976. I. B. Tauris Publishers, The Centre for Lebanese Studies, London, 2000. FARGUES, Philippe. Les Chrétiens Arabes d’Orient: Une perspective démographique. In: PACINI, Andrea (ed.). Les communautés chrétiennes dans le monde musulman arabe. Le défi de l’avenir. Proche­Orient Chrétien, Ste Anne – ISSR, Jérusalem, vol. 47, 1997, s. 59–78. FAROUK, Mardam Bey. Positions intellectuelles: constantes et variables. In: Confluences Méditerranée, vol. 1, no. 72, 2010, s. 45–59. FEGHALI, Josiane, HADDAD, Simon. Les Libanais haïssent-ils l’Amérique. In: Outre­Terre, vol. 4, no. 5, 2003, s. 233–238. Foi chrétienne et inculturation au Proche-Orient. Institut Supérieur de Sciences Religieuses, Département de Recherche et de Publication, Université Saint­Joseph, Beyrouth, 1992. FROIDEVAUX­METTERIE, Camille. Comment l’esprit de religion défie l’esprit de laïcité. In: Critique internationale, vol. 3, no. 44, 2009, s. 9–17. GAMBILL, Gary C. The Pivotal Role of Lebanon’s Armenian Christians. In: Mideast Monitor, vol. 4, no. 1, 2009, http://www.mideastmonitor.org/issues/0907/ 0907_2.htm (2. 1. 2012). GAMBILL, Gary C. Still Standing: Aoun after the Elections. In: Mideast Monitor, vol. 4, no. 1, 2009, http://www.mideastmonitor.org/issues/0907/0907_1.htm (2. 1. 2012). GAMBILL, Gary C. Syria’s Triumph In Lebanon: Au Revoir, Les Ententes. In: Middle East Review of International Affairs, December 3, 2010, http:// www.gloria­center.org/2010/12/gambill­2010­12­03/ (2. 1. 2012). GEUKJIAN, Ohannes. The Policy of Positive Neutrality of the Armenian Political Parties in Lebanon during the Civil War, 1975–90: A Critical Analysis. In: Middle Eastern Studies, vol. 43, no. 1, 2007, s. 65–73. GEUKJIAN, Ohannes. From Positive Neutrality to Partisanship: How and Why the Armenian Political Parties Took Sides in Lebanese Politics in the Post-Taif Period (1989–Present). In: Middle Eastern Studies, vol. 45, no. 5, 2009, s. 739–767. HACHEM, Gaby. Primauté et œcuménisme chez les melkites catholiques à Vatican II. In: Revue d’Histoire Ecclésiastique, Louvain, vol. XCIII, 1998, s. 394–441. HACHEM, Gaby. Les melkites catholiques et les illusions de l’unionisme entre Vatican I et Vatican II. In: Jahrbuch für Religionswissenschaft und Theologie der Religionen, Münster, no. 6, 1998, s. 144–186. HACHEM, Gaby. Un projet de communion ecclésiale au patriarcat d’Antioche entre Églises melkites orthodoxe et catholique. In: Irénikon, 1999, no. 3–4, s. 453–477. HACHEM, Gaby. Le concile de Florence et les Églises orientales catholiques: l’histoire d’une réception controversée. In: Comité mixte catholique­orthodoxe en France. Les enjeux de l’uniatisme. Bayard/Fleurus­Mame/Cerf, Paris, 2004, s. 67–91.

Bibliografie 267 HACHEM, Gaby. Préface à la deuxième édition de l’ouvrage: Jean CORBON. L’Église des Arabes, Cerf, Paris, 2007, s. I–XXVI. HACHEM, Gaby. Le Mouvement œcuménique et le Conseil œcuménique des Églises. Rada církví Středního východu, edice Notre voie vers l’unité, 1, Jounieh, 2008 (arabsky). HACHEM, Gaby. L’Esprit Saint dans la théologie chrétienne – une approche œcuménique. Rada církví Středního východu, edice Notre voie vers l’unité, 5, Jounieh, 2011 (arabsky). HADDAD, Robert M. Syrian Christians in Muslim Society. An Interpretation. Princeton University Press, Princeton, New Jersey, 1970. HADDAD, Simon Ghassan. Lebanon’s Second Republic from a Maronite Christian Perspective, Beirut, 1995. HADDAD, Simon. A Survey of Maronite Christian Socio-Political Attitudes in Postwar Libanon. In: Islam and Christian­Muslim Relations, vol. 12, no. 4, 2001, s. 465–479. HADDAD, Simon. The Maronite Legacy and the Drive for Preeminence in Lebanese Politics. In: Journal of Muslim Minority Affairs, vol. 22, no. 2, 2002, s. 317–333. HADDAD, Simon. The political transformation of the Maronites of Lebanon: From dominance to accommodation. In: Nationalism and Ethnic Politics, vol. 8, no. 2, 2002, s. 27–50. HADDAD, Simon. Pour qui nous avons voté. In: Outre­Terre, vol. 4, no. 13, 2005, s. 335–354. HAJJAR, Joseph. Les Chrétiens uniates du Proche-Orient. Éditions du Seuil, Paris, 1962. HANF, Theodor, SALAM, Nawaf (eds.). Lebanon in Limbo. Postwar Society and State in an Uncertain Regional Environment. Nomos Verlagsgesellschaft, Baden­Baden, 2003. HARB, Mona. La Dāhiye de Beyrouth: parcours d’une stigmatisation urbaine, consolidation d’un territoire politique. In: Genèses, vol. 2, no. 51, 2003, s. 70–91. HARBOYAN, Bernadette Garabed. The Political Integration of the Armenian Community in Lebanon. American University of Beirut, 1998. HÄRDIG, Carl Anders. Constructing Affinity. Remembering Historical „Roots” to Strange New Bedfellows. In: Paper prepared for presentation at the 2009 Annual Meeting of the International Studies Association, New York City, NY, February 15–18, 2009. HARIK, Iliya. The Maronite Church and Political Change in Lebanon. In: BINDER, Leonard (ed.). Politics in Lebanon. John Wiley & Sons, Inc., NY., 1966, s. 31–55. HASBANI, Nadim. Liban: crise politique sur fond de nouveau partage du pouvoir. In: Politique étrangère, no. 1, Spring 2007, s. 39–51. HECHAÏME, Camille. La production culturelle des chrétiens arabes aujourd’hui: expression d’identité dans la société musulmane. In: PACINI, Andrea (ed.). Les communautés chrétiennes dans le monde musulman arabe. Le défi de l’avenir. In: Proche­Orient Chrétien, Ste Anne – ISSR, Jérusalem, 1997, s. 171–188. HENLEY, Alexander D. M. Politics of a Church at War: Maronite Catholicism in the Lebanese Civil War. In: Mediterranean Politics, vol. 13, no. 3, 2008, s. 353–369.

Bibliografie 268 HEYBERGER, Bernard. Les Chrétiens du Proche-Orient. Au temps de la réforme catholique (Syrie, Liban, Palestine, XVIIe –XVIIIe siècle). École française de Rome, Rome, 1994. HEYBERGER, Bernard. Chrétiens du monde arabe: un archipel en terre d’Islam. Autrement, Paris, 2003. HINNEBUSCH, Raymond. Pax-Syriana? The origins, causes and consequences of Syria’s role in Libanon. In. Mediterranean Politics, vol. 3, no. 1, 1998, s. 137–160. HOPWOOD, Derek. The Russian Presence in Syria and Palestine, 1843–1914: Church and Politics in the Near East, Clarendon Press, Oxford, 1969. HOVANNISIAN, Richard G., PAYASLIAN, Simon Payaslian (eds.). Armenian Cilicia. Mazda Publishers, Costa Mesa, USA, 2008. HUSSEIN, Siriyeh. Triumph or compromise: The decline of political Maronitism in Lebanon after the civil war. In: Civil Wars, vol. 1, no. 4, 1998, s. 56–68. International Crisis Group. Israel/Hizbollah/Lebanon: Avoiding Renewed Conflict. In: International Crisis Group. Middle East Report No. 59, 1. 11. 2006, http:// www.crisisgroup.org/en/regions/middle­east­north­africa/egypt­syria­ lebanon/lebanon/059­israel­hizbollah­lebanon­avoiding­renewed­conflict.aspx (2. 1. 2012). International Crisis Group. Lebanon: Hizbollah’s Weapons Turn Inward. In: International Crisis Group. Middle East Briefing No. 23, 15. 5. 2008, http:// www.crisisgroup.org/en/regions/middle­east­north­africa/egypt­syria­lebanon/ lebanon/b023­lebanon­hizbollahs­weapons­turn­inward.aspx (2. 1. 2012). International Crisis Group. The New Lebanese Equation: The Christians’ Central Role. In: International Crisis Group. Middle East Report No. 78, 15. 7. 2008, http://www.crisisgroup.org/en/regions/middle­east­north­africa/egypt­ syria­lebanon/lebanon/078­the­new­lebanese­equation­the­christians­ central­role.aspx (2. 1. 2012). International Crisis Group. Lebanon’s Palestinian Refugee Camps. In: International Crisis Group. Middle East Report No. 84, 19. 2. 2009, http://www. crisisgroup.org/en/regions/middle­east­north­africa/egypt­syria­lebanon/ lebanon/084­nurturing­instability­lebanons­palestinian­refugee­camps.aspx (2. 1. 2012). International Crisis Group. Trial by Fire: The Politics of the Special Tribunal for Lebanon. In: International Crisis Group. Middle East Report No. 100, 2. 12. 2010, http://www.crisisgroup.org/en/regions/middle­east­north­africa/egypt­ syria­lebanon/lebanon/100­trial­by­fire­the­politics­of­the­special­tribunal­ for­lebanon.aspx (2. 1. 2012). JERANIAN, Panos S. Catholic Armenian and Maronite Relations in Mount Lebanon 1720–1840. American University of Beirut, 1971. KAHI, Abdo. The Realities of Dispacement: Strategies and Solutions. In: IRANI, G. E. (ed.). Reconciliation Processes and the Displaced Communities in Post-war Lebanon. Lebanese American University, Byblos, 1997, s. 18–32.

Bibliografie 269 KALPAKIAN, Seta. The Dimension of the 1958 Inter-communal Conflict in the Armenian Community in Lebanon. American University of Beirut, 1983. KANAFANI­ZAHAR, Aïda. Liban, mémoires de guerre, désirs de paix. In: La pensée de midi, vol. 3, no. 3, 2000, s. 75–84. KANAFANI­ZAHAR, Aïda. Pluralisme relationnel entre chrétiens et musulmans au Liban: l’émergence d’un espace de „laïcité relative“. In: Archives de sciences sociales des religions, no. 109, 2000, s. 119–145. KANAFANI­ZAHAR, Aïda. La réconciliation des druzes et des chrétiens du Mont Liban ou le retour à un code coutumier. In: Critique internationale, vol. 2, no. 23, 2004, s. 55–75. KARAM, Karam. Le mouvement civil au Liban. Revendications, protestations et mobilisation associatives dans l’après guerre. Éditions Karthala, Paris, 2006. KASSIR, Samir. Dix ans après, comment ne pas réconcilier une société divisée? In: Monde arabe. Maghreb, Machrek, no. 169, Juin­Juillet 2000, s. 6–22. KASSIR, Samir. Un printemps inachévé. Actes Sud, Arles, 2006. KHAIRALLAH, Mounir. Le Synode patriarcal maronite: période préparatoire. In: Proche­Orient Chrétien, vol. 53, no. 1–2, 2003, s. 51–62. KHAIRALLAH, Mounir. Le Synode patriarcal maronite: session conclusive. En route vers la réception. In: Proche­Orient Chrétien, vol. 56, no. 1–2, 2006, s. 53–65. KHALIFÉ, Ali. La place de la religion à l’école. In: Confluences Méditerranée, vol. 1, no. 56, 2006, s. 145–160. KHAYAT, Tristan Khayat, La scène politique libanaise depuis la résolution 1559. In: MERMIER, Franck, PICARD, Élizabeth. Liban, une guerre de trente-trois jours. La Découverte, Paris, 2007, s. 75–83. KHODR, George. Křesťanská deprese. In: An­Nahar, 3. 4. 1993, http://www. ortmtlb.org.lb/ocal/index.php?option=com_content&view=article&id=541 :­qq­04031993&catid=70:an­nahar­1993&Itemid=62 (30. 11. 2011, arabsky). KHODR, George. Et si je disais les chemins de l’enfance. Les Éditions du Cerf, Paris, 1997. KHODR, George. L’appel de l’Esprit. Cerf, Paris, 2001. KILBOURNE, Mary A. The Greek Orthodox Community of Syria and Lebanon in the Twentieth Century. American University of Beirut, 1952. KNUDSEN, Are. Acquiescence to Assassinations in Post-Civil War Lebanon? In: Mediterranean Politics, vol. 15, no. 1, 2010, s. 1–23. LABAKI, Boutros. Les communautés chrétiennes au Liban: La société et l’économie. In: PACINI, Andrea (ed.). Les communautés chrétiennes dans le monde musulman arabe. Le défi de l’avenir. Proche­Orient Chrétien, Ste Anne – ISSR, Jérusalem, 1997, s. 241–282. LABAKI, Boutros. Les chrétiens du Liban (1943–2008). Prépondérance, marginalisation et renouveau. In: Confluences Méditerranée, vol. 3, no. 66, 2008, s. 99–116. La collégialité episcopale dans les Églises orientales. Institut Supérieur de Sciences Religieuses, Département de Recherche et de Publication, Université Saint­ Joseph, Beyrouth, 2003.

Bibliografie 270 L’achèvement des élections législatives. In: Proche­Orient Chrétien, vol. 42, no. 3–4, 1992, s. 415–421. LAGROYE, Jacques, SIMÉANT, Johanna. Gouvernement des humains et légitimation des institutions. In: FAVRE, Pierre. Être gouverné. Études en l’honneur de Jean Leca. Presses de Sciences Po, Académique, 2003, s. 53–71. La „guerre de libération“ jusqu’au „sommet“ de Casablanca (14 mars – 23 mai). In: Proche­Orient Chrétien, vol. 39, 1989, s. 12–27. LAHAM, Grégorios III. L’engagement oecuménique de l’Église grecque melkite catholique après Balamand. In: EDELBY, Nagi, MASRI, Pierre (eds.). Mélanges en mémoire de Mgr Néophytos Edelby (1920–1995). CEDRAC, Beyrouth, 2005, s. 111–131. La question du statut personnel au Levant. Damas, 1939. LATOUR, Francis. Les relations entre le Saint-Siège et la sublime porte à l’épreuve du génocide des chrétiens d’orient pendant la Grande Guerre. In: Guerres mondiales et conflits contemporains, vol. 3, no. 219, 2005, s. 31–43. Les élections législatives, la réconsiliation intermaronite. In: Proche­Orient Chrétien, vol. 42, no. 1–2, 1992, s. 169–189. Les „relations privilégiées“ avec la Syrie. In: Proche­Orient Chrétien, vol. 41, no. 1–2, 1991, s. 134–138. L’utilisation de l’idée de Dieu dans la société du Moyen-Orient. Actes de 3° Symposium Interdisciplinaire, Éditions Saint­Paul, Beyrouth, 1992. MAÏLA, Joseph. The document of national understanding: a commentary. Centre for Lebanese Studies, London, 1992. MAÏLA, Joseph. De la question d’Orient à la docente géopolitique des minorités. In: PACINI, Andrea (ed.). Les communautés chrétiennes dans le monde musulman arabe. Le défi de l’avenir. Proche­Orient Chrétien, Ste Anne – ISSR, Jérusalem, 1997, s. 35–57. MAKDISSI, Antoine. Les Chrétiens et la Renaissance arabe. In: Islamochristiana, vol. 14, 1988, s. 107–126. MAKHZOUMI, Fouad. Le Liban après Hariri. In: Outre­Terre, vol. 4, no. 13, 2005, s. 331–334. MAKKI, Mona. La langue française au Liban: langue de division, langue de consensus? In: Hérodote, vol. 3, no. 126, 2007, s. 161–167. MAKTABI, Rania. The Lebanese Census of 1932 Revisited. Who are the Lebanese? In: British Journal of Middle Eastern Studies, vol. 4, no. 2, 1999, s. 219–241. McCALLUM, Fiona. The political role of the patriarch in the contemporary Middle East. In: Middle Eastern Studies, vol. 43, no. 6, 2007, s. 923–940. McCALLUM, Fiona. The Maronite Patriarch in the Contemporary Era – Tradition and Challenges. In: O’MAHONY, Anthony. Christianity in the Middle East. Studies in Modern History, Theology and Politics. Melisende, London, 2008, s. 39–67. McCALLUM, Fiona. Christian Religious Leadership in the Middle East. The Edwin Mellen Press, 2010. McCALLUM, Fiona. The Maronites in Lebanon. An historical and political perspective. In: O’MAHONY, Anthony, LOOSLEY, Emma (eds.). Eastern Christianity in the Modern Middle East. Routledge, 2010, s. 25–40.

Bibliografie 271 MÉOUCHY, Nadine. La réforme des juridictions religieuses en Syrie et au Liban (1921–1939): raisons de la puissance mandataire et raisons des communautés. In: LUIZARD, Jean­Pierre. Le choc colonial et l’Islam. La Découverte, Paris, 2006, s. 359–382. MERMIER, Franck, PICARD, Élizabeth. Liban, une guerre de trente-trois jours. La Découverte, Paris, 2007. MESSARRA, Antoine. Diversité des Églises au Liban et unité nationale. In: Unité et diversité dans les Églises en Orient. Département de Recherche et de Publication, ISSR, USJ, Beyrouth, 1997, s. 143–171. MESSERLIAN, Zaven Meguerditch. Armenian Representation in the Lebanese Parliament. American University of Beirut, 1963. MIGLIORINO, Nicola. (Re)constructing Armenia in Lebanon and Syria: ethno-cultural diversity and the state in the aftermath of a refugee crisis. Berghahn Books, New York, Oxford, 2008. MIGLIORINO, Nicola, SANJIAN, Ara. Les communautés arméniennes du Proche-Orient arabe. In: Confluences Méditerranée, vol. 3, no. 66, 2008, s. 73–82. MITRI, Tarek. Les relations islamo-chrétiennes. In: Pour une théologie contemporaine du Moyen-Orient, I., Éditions Saint Paul, Beyrouth, 1988. Actes du Ier Symposium Interdisciplinaire. Centre de théologie pour le Moyen­Orient, Harissa, 1987, s. 111–120. NAMMOUR, Jihad. Les identités au Liban, entre complexité et perplexité. In: Cités, vol. 1, no. 29, 2007, s. 49–58. NEDZI, Lucien N. Lebanon’s Contemporary Significance. In: Mediterranean Quarterly, vol. 17, no. 4, 2006, s. 1–12. NEUHAUS, David M. Between Quiescence and Arousal: The Political Functions of Religion. A Case Study of the Arab Minority in Israel: 1948–1990. Hebrew University, Jerusalem, 1992. NOUN, Fady. Guerre et mémoire. La vérité en face. Les Editions l’Orient­le Jour, Beyrouth, 2004. NOUN, Fady. Dévastation et rédemption – Récits d’apparitions de la Vierge Marie au Liban (1960–2005). ISSR, FSR, USJ, Beyrouth, 2011. NOUN, Fady. L’urgence de la liberté. In: Les Cahiers de l’Orient, quatrième trimestre, no. 64, 2001, s. 109–116. NSEIR, Michel. Rapports entre les dialogues oecuméniques locaux et internationaux. Le cas de l’Église d’Antioche. In: Proche­Orient Chrétien, vol. 62, 2002, s. 365–380. Očekávání nového patriarchy: konference v Katolickém mediálním centru (22. 3. 2011). Publikovala římská tisková agentura Zenit dne 23. 3. 2011, http://www. rosaryqatar.com/rm/articles/article.php?Article_Id=10102&date= 2011­03­ 23&type=‫تاو‬ &title=, 2011 (30. 11. 2011, arabsky). O’MAHONY, Anthony (ed.). Eastern Christianity. Studies in Modern History, Religion and Politics. Melisende, London, 2004. O’MAHONY, Anthony. Christianity in the Middle East. Studies in Modern History, Theology and Politics. Melisende, London, 2008.

Bibliografie 272 O’MAHONY, Anthony, FLANNERY, John. The Catholic Church in the Contemporary Middle East. Studies for The Synod for the Middle East. Melisende, London, 2010. O’MAHONY, Anthony, LOOSLEY, Emma (eds.). Eastern Christianity in the Modern Middle East. Routledge, 2010. PACINI, Andrea (ed.). Les communautés chrétiennes dans le monde musulman arabe. Le défi de l’avenir. Proche­Orient Chrétien, Ste Anne – ISSR, Jérusalem, 1997. PATRIE, Béatrice, ESPAÑOL, Emmanuel. Qui veut détruire le Liban? Actes Sud, Sindibad, 2007. PICARD, Élizabeth. Liban, État de discorde. Des fondations aux guerres fratricides. Flammarion, Paris, 1988. PICARD, Élizabeth. Les dynamiques politiques des chrétiens libanais: entre le paradigme des ʿĀmmiyyāt et le paradigme de Hwayyek. In: PACINI, Andrea (ed.). Les communautés chrétiennes dans le monde musulman arabe. Le défi de l’avenir. Proche­Orient Chrétien, Ste Anne – ISSR, Jérusalem, 1997, s. 219–240. PICARD, Élizabeth. Élections libanaises: un peu d’air a circulé... In: Critique internationale, vol. 1, no. 10, 2001, s. 21–31. PICARD, Élizabeth. A l’épreuve de la guerre du Liban. In: HEYBERGER, Bernard. Chrétiens du monde arabe: un archipel en terre d’Islam. Autrement, Paris, 2003, s. 146–159. PICARD, Élizabeth. La politique dans le monde arabe. A. Colin, Paris, 2006. PICARD, Élizabeth. L’ombre portée des ambitions syriennes. MERMIER, Franck, PICARD, Élizabeth. Liban, une guerre de 33 jours. La Découverte, Paris, 2007, s. 206–212. PICARD, Élizabeth. Unité et diversité de la communauté chiite libanaise à l’épreuve des urnes (2009–2010). In: Critique internationale, vol. 2, no. 51, 2011, s. 35–55. Pour une théologie contemporaine du Moyen-Orient I. Actes du Ier Symposium Interdisciplinaire. Centre de théologie pour le Moyen­Orient, Harissa, 1987. Éditions Saint Paul, Beyrouth, 1988. Pour une théologie contemporaine du Moyen-Orient II. Actes du IIe Symposium Interdisciplinaire. Centre de théologie pour le Moyen­Orient, Harissa, 1988. Éditions Saint Paul, Beyrouth, 1989. RAHEB, Abdallah. Greek melkite catholic patriarchate of Antioch: Birth, evolution, and current orientations, 1969, http://phoenicia.org/pdfs/melkite_greek_ catholic.pdf (2. 1. 2012). Původně publikováno in: Ekklesiastikos Pharos, vol. LII, no. II–III. RAHI, Haykal. Évolution du mouvement syndical au Liban. In: Les syndicats et les organismes professionnels au Liban. Fondation libanaise pour la paix civile, Beyrouth, 1998 (arabsky). RAHI, Haykal. La situation industrielle dans la Bekaa et ses effets sociaux. In: Économie pour la justice sociale au Liban. Fondation libanaise pour la paix civile, Beyrouth, 1998 (arabsky).

Bibliografie 273 RAHI, Haykal. „La politique sociale“ et „La mobilité sociale“, dvě kapitoly v Livre National de Sociologie pour la classe terminale, Éditions du CRDP, Beyrouth, 2000 (arabsky). RAI, Bassem. Le Pacte National libanais de 1943 et la genèse de l’identité et de la démocratie libanaises. Münsteraner theologische Abhandlungen (MThA), 70, Oros (Laer), 2007. Renouveau des Églises orientales catholiques. Institut Supérieur de Sciences Religieuses, Département de Recherche et de Publication, Université Saint­Joseph, Beyrouth, 1994. RONDOT, Pierre. Les Chrétiens d’Orient. J. Peyronnet & Cie, Paris, 1955. ROUHANA, Paul. Histoire du Synode libanais de 1736. Du patriarcat de Jacques Aouad (1705–1733) jusqu’à la célébration solennelle du Synode (30 sept. – 2 oct. 1736). In: Parole de l’Orient, XIII, 1986, s. 111–164. ROUHANA, Paul. Identité ecclésiale maronite. Dès origines à la veille du Synode Libanais. In: Parole de l’Orient, XV, 1988–1989, s. 215–259. ROUHANA, Paul. Expérience de la collégialité épiscopale dans l’Église melkite. In: Proche­Orient Chrétien, vol. 54, no. 1–2, 2004, s. 77–84. ROWAYHEB, Marwan G. Walid Jumblat and Political Alliances: The Politics of Adaptation. In: Middle East Critique, vol. 20, no. 1, 2011, s. 47–66. RUNCIMAN, Steven. Zajetí Velké církve. Dějiny konstantinopolského patriarchátu od pádu Cařihradu do roku 1821. Pavel Mervart, Červený Kostelec, 2010. ŘOUTIL, Michal (ed.). Aghet. Sajfó. Xerismos. Arméni, Syřané a Řekové v Osmanské říši a jejich genocida v letech 1912–1922 (na pozadí vývoje v 19.–20. století). In: Parrésia. Revue pro východní křesťanství, vol. II–III, 2008–2009, s. 137–367. ŘOUTIL, Michal. Na východ od Antiochie. Řecké myšlení za hranicemi Byzance, 2.–8. století. Syrská tradice. In: MILKO, Pavel. Úvod do byzantské filosofie. Pavel Mervart, Červený Kostelec, 2009, s. 207–237. RUBEIZ, Ghassan Michel. Christian Politics in Lebanon. In: Mideast Monitor, vol. 3, no. 1, 2008, http://www.mideastmonitor.org/issues/0801/0801_5.htm (2. 1. 2012). SABRA, George F. The Present Situation of the Evangelical Churches in the Near East. In: Theological Review, vol. XXVI, no. 1, s. 127–136. SABRA, George F. Thomas Aquinas’ vision of the church: fundamentals of an ecumenical ecclesiology. Band 27 von Tübinger theologische Studien, Matthias­Grünewald­ Verlag, 1987. SABRA, George F. Two Ways of Being a Christian in the Muslim Context of the Middle East. In: Islam and Christian­Muslim Relations, vol. 17, no. 1, 2006, s. 43–53. SABRA, George F. Truth and service: A history of Near East School of Theology. Librairie Antoine, Beyrouth, 2009. SAFI, Walid. Une nouvelle renaissance est-elle possible? In: Confluences Méditerranée, vol. 1, no. 56, 2006, s. 41–54.

Bibliografie 274 SAKO, Louis Msgr., SIDAROUSS, Fadel P., SABBAH, Michel SB, AUDO, Antoine Msgr. Églises au Moyen-Orient: défis et espérances. Cahiers de l’Orient chrétien, CEDRAC, Beyrouth, 2005. SALAM, Nawaf. L’accord de Taëf. Un réexamen critique. Éditions Dar An­Nahar, Beyrouth, 2003. SALAM, Nawaf (ed.). Options for Lebanon. Centre for Lebanese Studies in association with I. B. Tauris Publishers, London, 2004. SALIBI, Kamal. Maronite Historians of Mediaeval Lebanon. Catholic Press, Beirut, 1959. SALIBI, Kamal. A House of Many Mansions. The History of Lebanon Reconsidered. I. B. Tauris & Co Ltd Publishers, London, 1988. SALMANIAN, Jean. The Armenian Diocese of Lebanon. In: PARSUMEAN­ ­TATOYEN, Seda. The Contribution of the Armenian Church to the Christian Witness in the Middle East. Armenian Catholicosate of Cilicia, Antelias, Lebanon, 2001, s. 203–210 (arabsky). SAMIR, Samir Khalil. Pour une théologie arabe contemporaine. Actualité du patrimoine arabe chrétien. In: Proche­Orient Chrétien, vol. 38, no. 1–2, 1988, s. 64–98. SAMIR, Khalil Samir. Les communautés chrétiennes, membres actifs de la société arabe au cours de l’histoire. In: PACINI, Andrea (ed.). Les communautés chrétiennes dans le monde musulman arabe. Le défi de l’avenir. Proche­Orient Chrétien, Ste Anne – ISSR, Jérusalem, 1997, s. 79–102. SANJIAN, Ara. Déjà Vu: Armenians and the 2009 Parliamentary Elections in Lebanon. In: Review&Outlook, Armenian News Network, 29. 6. 2009, http://groong. usc.edu/ro/ro­20090629.html (2. 1. 2012). SCHEMEIL, Yves. Du domestique au politique: État et communautés au Moyen-Orient. In: FAVRE, Pierre. Être gouverné. Études en l’honneur de Jean Leca. Presses de Sciences Po, Académique, 2003, s. 109–125. SFEIR, Antoine. Liban. Les trahisons du 14 mars. In: Etudes, vol. 403, no. 9, 2005, s. 153–160. SHAW, Perry W. H., KAMARZARIAN, Evelyn. Survival or Growth? A Quantitative Study of Middle Eastern Protestant Armenian Congregations. In: Theological Review, vol. XXVI, no. 1, 2005, s. 70–78. SICKING, Thom. Minorités religieuses et dialogue oecuménique. Trois situations: l’Égypt, la Syrie, le Liban. In: Proche­Orient Chrétien, vol. 39, 1989, s. 60–90. SICKING, Thom. Complémentarité et opposition entre tradition et modernité en théologie au Moyen-Orient. In: Pour une théologie contemporaine du Moyen-Orient II. Actes du IIe Symposium Interdisciplinaire. Centre de théologie pour le Moyen­Orient, Harissa, 1988. Editions Saint Paul, Beyrouth, 1989, s. 107–119. SICKING, Thom. Théologie orientale ou théologie en orient? Conférence internationale d’Aïn Traz, 12–15 avril 2005. In: Proche­Orient Chrétien, vol. 55, 2005, s. 309–333. SIMONIAN, Teny Anoushavan. Assimilations Patterns of Rural and Urban Armenian Communities in Lebanon. American University of Beirut, 1971. SLEIMAN, Jean. Pour une problématique des relations intercommunautaires chrétiennes au Liban. In: Pour une théologie contemporaine du Moyen-Orient II. Actes du IIe

Bibliografie 275 Symposium Interdisciplinaire. Centre de théologie pour le Moyen­Orient, Harissa, 1988. Éditions Saint Paul, Beyrouth, 1989, s. 89–105. SLIM, Souad Abou el­Rousse. Le métayage et l’impôt au Mont-Liban: XVIIIe et XIXe siècles. Dar el­Machreq, Librairie orientale, Beyrouth, 1987. SLIM, Souad Abou el­Rousse, NASSIF, Ra’if, KASSATLY, Houda. Balamand: histoire et patrimoine. Dar An­Nahar, Beyrouth, 1995. SLIM, Souad Abou el­Rousse, ABOU NOHRA, Joseph, BADR, Habib. Christianity: a History in the Middle East. Middle East Council of Churches, Studies & Research Program, 2002 (arabsky), Beirut, 2006 (anglicky). SLIM, Souad Abou el­Rousse, BOISSET, Louis, SANAGUSTIN, Floréal. Les relations entre musulmans et chrétiens dans le Bilad al-Cham: à l’époque ottomane aux XVIIe -XIXe siècles: apport des archives des tribunaux religieux des villes: Alep, Beyrouth, Damas, Tripoli: actes du colloque de mars 2004, [à Tripoli et à Beyrouth]. Balamandská univerzita, 2004 (arabsky), Institut français du Proche­Orient: Université Saint­Joseph, 2005 (francouzsky). SLIM, Souad Abou el­Rousse. The Greek Orthodox Waqf in Lebanon During the Ottoman Period. Ergon, Würzburg, 2007. SNEIFER­PERRI, Régina. Guerres Maronites (1975–1990). Éditions L’Harmattan, Paris, 1995. SUERMANN, Harald. Maronite Historiography and Ideology. In: The Journal of Eastern Christian Studies, vol. 54, no. 3–4, 2002, s. 129–148. SUERMANN, Harald (ed.). Naher Osten und Nordafrika. Kirche und Katholizismus seit 1945, Bd. 7, Verlag Schöningh Padernborn, 2010. ŠLAJEROVÁ, Monika. Palestinian Church Reads Old Testament. The Triangle of Ethnicity, Faith, Land – and Biblical Interpretation. In: Communio Viatorum, vol. I, 2004, s. 32–64. ŠLAJEROVÁ, Monika. Kontroverzní témata arabského muslimsko-křesťanského teologického dialogu. Trojjedinost Boží. In: Teologická revue, no. 1–4, 2006, s. 133–157. ŠLAJEROVÁ, Monika. Pravý ekumenismus musí začít na cestě s lidem Božím. Teologie a osoba Arama I. Keshishiana, moderátora Světové rady církví a katholika Kilíkijského arménského patriarchátu. In: Parrésia. Revue pro východní křesťanství, vol. 1, 2007, s. 257–266. ŠLAJEROVÁ, Monika. Palestinská církev dnes. Politická a teologická problematika na pozadí situace církví v Sýrii, Libanonu a Jordánsku. Pavel Mervart, Červený Kostelec, 2009. TCHILINGIRIAN, Hratch. The Catholicos & the Hierarchical Sees of the Armenian Church. In: O’MAHONY, Anthony (ed.). Eastern Christianity. Studies in Modern History, Religion and Politics. Melisende, London, 2004, s. 140–160. TERCINET, Josiane. Liban Conseil de Sécurité et souveraineté. In: Confluences Méditerranée, vol. 3, no. 70, 2009, s. 113–134. THIBAUT, Jaulin. Démographie et politique au Liban sous le Mandat. Les émigrés, les ratios confessionnels et la fabrique du Pacte national. In: Histoire & mesure, vol. 1, no. 24, 2009, s. 189–210.

Bibliografie 276 THOMASSET, Alain. L’Eglise et le communautarisme. In: Etudes, vol. 403, no. 9, 2005, s. 183–192. TSCHIFTDSCHJAN, Ischchan (ed.) Zum 90. Gedenkjahr des Völkermordes an den Armeniern (1915–2005). Stimmen aus Deutschland. Antworten, Aufsätze, Essays, Reden, armenische Augenzeugenberichte. Antélias, Libanon, 2005. TSCHIFTDSCHJAN, Ischchan. (Ed.) Zum 95. Gedenkjahr des Völkermordes an den Armeniern (1915–2010). Neue Stimmen aus Deutschland. Antélias, Libanon, 2011. TSCHIFTDSCHJAN, Ischchan. Sprache der Vernichtung – Vernichtung der Sprache. Erfahrungen der Überlebenden des Genozids an den Armeniern 1915. In: NAGY, L. K., NEMETH, M. Tatrai, S. (eds.). Languages and Cultures in Research and Education. Jagiellonian University Press, Krakow, 2011, s. 247–257. TSCHIFTDSCHJAN, Ischchan. „...eine bestimmte Textarbeit, die viel Freude bereitet“ (J. Derrida). Postmoderne, Derrida und Theologie. In: SAARD, R. (ed.). Cultural Bridges across the Baltic Sea: Studies in Estonian Church History, Systematic Theology and Bible. EELC Institute of Theology, Tallinn, 2011, s. 194–203. TUÉNI, Ghassan. Une guerre pour les autres. J. C. Lattès, Paris, 1985. TUÉNI, Ghassan, SAMIR, Khalil Samir. Rôle et Avenir des Chrétiens d’Orient Aujourd’hui. Cahier de l’Orient chrétien, CEDRAC, Beyrouth, 2005. Unité et diversité dans les Églises en Orient. Institut Supérieur de Sciences Religieuses, Département de Recherche et de Publication, Université Saint­Joseph, Beyrouth, 1997. VALOGNES, Jean­Pierre. Vie et Mort des Chrétiens d’Orient: Dès Origines à nos Jours. Fayard, Paris, 1994. VAN LEEUWEN, Richard. Notables & Clergy in Mount Lebanon: the Khāzin Sheiks and the Maronite Church (1736–1840). Institute for Near Eastern and Islamic Studies, University of Amsterdam, 1992. VAN LEEUWEN, Richard. The Control of Space and Communal Leadership: Maronite Monasteries in Mount Lebanon. In: Revue des mondes musulmans et de la Méditerranée, no. 79–80, 1997, s. 183–199. VERDEIL, Chantal. Travailler à la renaissance de l’Orient chrétien: les mission latines en Syrie (1830–1945). In: Proche­Orient Chrétien, vol. 51, no. 3–4, 2001, s. 267–316. WEHBE, Marwan F. The Rise, Development, and Stability of the Orthodox Youth Movement: A Case Study of a Single Institution. American University of Beirut, 1981. WHOOLEY, John. The Armenian Catholic Church: A Modern History until the Synod of Rome of 1928. In: O’MAHONY, Anthony. Christianity in the Middle East. Studies in Modern History, Theology and Politics. Melisende, London, 2008, s. 263–327. WHOOLEY, John. The Armenian Catholic Church in the Middle East. In: O’MAHONY, Anthony, FLANNERY, John. The Catholic Church in the Contemporary Middle East. Studies for The Synod for the Middle East. Melisende, London, 2010, s. 153–183.

Bibliografie 277 ZAHAR, Marie­Joëlle. Les risques du nation building „sous influence“: les cas de l’Irak et du Liban. In: Critique internationale, vol. 3, no. 28, 2005, s. 153–168. ZAMIR, Meir. From Hegemony to Marginalism: The Maronites of Lebanon. In: BENGIO, Ofra. BEN­DOR, Gabriel. Minorities and the State in the Arab world. Lyne Rienner Publishers, Boulder, London, 1999, s. 111–128. ZOUGHBY, Elias. Tous schismatiques, 1981. ZOUGHBY, Elias. Mémoires. Un évêque peu commode. Dit-on. Paris, 1992. ZOUGHBY, Elias. Orthodoxe uni? Oui! Uniate? Non! Liban, 1995. ZOUGHBY, Elias. Histoire du projet de Ré-unification du Patriarcat byzantin d’Antioche (rukopis, nedatováno).

279 Seznam rozhovorů Maronitská komunita Fadi Daou – 5. 8. 2011, Bejrút. Fady Noun – 5. 7. 2011, Bejrút. Souraya Bechelanyová – 31. 7. 2011, Bejrút. Řeckopravoslavná komunita Michel Abs – 28. 7. 2011, Bejrút. Amal Dibová – 21. 7. 2011, Bejrút. Souad A. Slimová – 9. 7. 2011, Bikfajá. Řeckokatolická komunita Haykal Rahi – 28. 7. 2011, Zahlé Nagi Edelby – 12. 7. 2011, Bejrút. Gabriel Hachem – 19. 7. 2011, Bejrút. Arménská komunita Ischchan Tschiftdschjan – 17. 9. 2011, Eichstätt, Německo. Jean Salmanian – 8. 8. 2011, Bejrút. Raffi Ohanessjan – 24. 6. 2011, Bejrút. Protestantská komunita Habib Badr – 4. 8. 2011, Bejrút. George Sabra – 18. 7. 2011, Bejrút.

280 Seznam zkratek ABCFM American Board of Commissioners for Foreigns Missions (Americká rada misionářů pro zahraniční misie) APECL Assemblée des Patriarches et des Evêques Catholiques au Liban (Shromáždění katolických patriarchů a biskupů v Libanonu) ATIME Association of Theological Institutes in the Middle East (Asociace teologických institutů na Středním východě) AUB American University of Beirut (Americká univerzita v Bejrútu) CEDRAC Centre de documentation et de recherches arabes chrétiennes (Dokumentační a výzkumné centrum arabského křesťanství) CERPOC Centre de recherches et de publications de l’Orient chrétien (Výzkumné a publikační centrum východního křesťanství) CPCO Conseil des Patriarches Catholiques d’Orient (Rada katolických patriarchů Východu) FSR Faculté des sciences religieuses, Université Saint­Joseph (Fakulta náboženských věd Univerzity svatého Josefa) ISSR Institut supérieur de sciences religieuses, Université Saint­Joseph (Vyšší institut náboženských věd Univerzity svatého Josefa) MECC/CEMOMiddle East Council of Churches/Conseil des Eglises du Moyen­Orient (Rada církví Středního východu) MJO Mouvement de la jeunesse orthodoxe/Orthodox Youth Mouvement (Hnutí pravoslavné mládeže) NEST Near East School of Theology (Blízkovýchodní škola teologie) RB OSN Rada bezpečnosti Organizace spojených národů STL Special Tribunal for Lebanon (Zvláštní tribunál pro Libanon) UNICEF The United Nations Children’s Fund (Dětský fond OSN) USEK Université Saint­Esprit de Kaslik (Univerzita svatého Ducha v Kaslíku) USJ Université Saint­Joseph de Beyrouth (Univerzita svatého Josefa) WCC World Council of Churches (Světová rada církví)

281 A Abou Khater, Abdallah (ʿAbdallah ʾAbū ā ir) 158 Abs, Michel (Michel ʿAbis) 14, 91, 108–117 Adam, Germanos (Ğrmāns Ādam) 21, 144 Aflaq, Michel (Michel ʿAfflaq) 100 al­Assad, Bašár (Bachar al­Assad, Bašār al­ʾAsad) 30, 161 al­Assad, Háfiz (Hafez al­Assad, āfi al­ʾAsad) 160 al­Hachem, Basil (Bāsil al­Hāšim) 50 al­Khoury, Bechara (Bšārah al­ ūrī) 23 al­Murr, Michel (Michel al­Mur) 30, 105, 197 al­Rai, Bechara Butrus (Bšārah Bu rus al­Rāʿi) 56, 166, 248 al­Shabb, Bassem (Bāsim al­Šāb) 248 al­Solh, Riad (Ryād al­Slh) 23 Alí, Muhamad (Mu amad ʿAli) 19 Antiochijský, Petr III. 140 Aoun, Michel (Michel ʿAwn) 26, 28, 30–34, 50–52, 55, 56, 65, 66, 76, 80, 154, 160, 165, 180, 195–197, 202, 217, 224, 237, 246, 249 Aoun, Mouchir Basil (Mušīr Bāsīl ʿAwn) 70, 71 Aram I. Keshishian 185, 203 Arida, Antoine (Antoine ʿArī ah) 23, 46 Assaf (ʿAssāf, Assáf) 18 Athanasios III. 143, 153 Audeh, Elias (ʾIlyās ʿAwdah) 105, 112, 113, 125 B Babikian, Khatchik 195 Bartoloměj, apoštol 186 Béchara, Youssef (Yūsif Bšārah) 29, 54, 248 Bechelanyová, Souraya Elie ( uryā ʾIlī Bišʿalānī) 59, 81–90 Behr­Sigel, Élisabeth 126 Benedikt XV. 145 Berri, Nabih (Nabīh Birrī) 30, 217 Boisset, Louis 14 Bonaparte, Napoleon 19 Boutrus Fouad (Fuʾād Bu rus) 131 Bush, George W. 54 C Capucci, Hilarion (Hīlāryūn Kābūtšī) 146 Congar, Yves 179 Corbon, Jean 71, 82–87, 89, 90, 148, 175–177, 179 D Daou, Fadi (Fādī Dawwū) 59, 60–72 Debbas, Charles (Charles Dabbās) 22, 96 de Chergé, Christian 88 Derrida, Jacques 122, 200 Jmenný rejstřík

282 Bibliografie De Zayas, Alfred 205 Dibo, Amal (ʾAmal Dībū) 107, 118–127 Dorotheos I. 140 Dostojevskij, Fjodor Michajlovič 122 Dumani, Meletios II. 96 Durkheim, Émile 168 E Eddé, Raymond (Rīmūn ʾAddah) 51 Edelby, Nagi (Nāĝī Idilbī) 151, 163–170, 178 Edelby, Neophytos (Nāwfī ūs Idilbiī) 143, 178 Erdoğan, Recep Tayyip 202 Euthymios III. z Chiu 142, 143 F Fajsal I. (Faisal, Fay al) 22, 96 Farhat, Germanos (Ğirmānūs Far āt) 21 Frangié, Sleiman (Slīmān Franğih) 30, 52 Fuleihan, Basil (Bāsil Flyhān) 224, 237, 248 G Geagea, Samir (Samīr Gʿagʿa) 26, 30, 50, 74, 76, 80, 246 Gemayel, Amine (ʾAmīn al­Ğmayyil) 50, 51, 74, 155, 165 Gemayel, Pierre (Pierre al­Ğmayyil) 246 George Sabra (Ğūrğ abrā) 221, 240–252 Guillebaud, Jean Claude 75 H Habach, George (Ğūrğ abaš) 100 Habib Badr ( abīb Badr) 225, 227–239 Hachem, Gaby (Ġābī Hāšim) 84, 151, 171–183 Haddad, André (ʾAndrih addād) 154, 155, 156, 158 Haddad, Gregorios IV. (Ġrīġūrīyūs addād) 96 Haddad, Sami (Sāmi addād) 224, 244 Hajjar Joseph (Yūsif ağğār) 178 Hakim, George Salim (Gregorios)/ Hakim, Maximos V. (Ğūrğ Sālim akīm (Ġrīġūrīyūs) /Maksīmūs akīm) 179 Harírí, Rafík (Rafic Hariri, Rfīq arīrī) 29–31, 34, 52, 54, 79, 80, 105, 114, 115, 121, 161, 180, 182, 196, 197, 202, 205, 217, 224, 236, 248, 254 Harírí, Saad (Saad Hariri, Sʿad arīrī) 30, 34, 196, 248 Hawatma, Nayef (Nāyif awātma) 100 Hawi, George (Ğūrğ āwi) 105 Hazim, Ignacios IV. (Ignacios Hazīm) 83, 104, 113 Hobaish, Youssef VIII. (Yūsif bīš) 44 Hobeika, Elie (ʾIlī byqah) 74 Hrawi, Elias (ʾIlyās Hrāwī) 54, 195, 217 Hwayyek, Elias (ʾIlyās al­ wayyik) 22, 37, 46, 62 Ch Chamoun, Camille (Kamīl Šimʿūn) 24, 46, 48, 65, 74, 121, 159, 192 Chamoun, Dany (Dānī Šimʿūn) 66 Chaoui, Nicolas (Niqūla Šāwī) 100 Chehab (Šhāb) 18, 44, 48 Chehab, Bachir II. (Bašīr Šhāb) 20 Chehab, Fouad (Fuʿād Šhāb) 24, 64 Chiha, Michel (Michel Šī ā) 159 J Jan Pavel II. 54, 67, 77, 78, 89, 208 Jarjour, Riad (Riyā Ğarğūr) 174 Jumblatt, Kamal (Kamāl Ğnblā ) 100, 158, 160 Jumblatt, Walid (Wlīd Ğnblā ) 29, 154

Jmenný rejstřík 283 K Kanaan, Ghazi (Ġāzī Knʿān) 155 Karamé, Meletios (Meletios Karāmi) 142 Karamé, Omar (ʿAmr Karāmi) 30 Karamé, Oreste (Oreste Karāmi) 178, 179 Karamé, Rachid (Rašīd Karāmi) 121 Karekin I. (Garegin I.) 192 Karekin II. (Garegin II.) 195, 203 Kassir, Samir (Samīr Qa īr) 105 Kassis, Charbel (Šarbil Qasīs) 50 Khodr, George (Ğūrğ u r) 70, 71, 83, 105, 122, 123, 125, 137, 149, 179 Khoreiche, Pierre­Antoine (Bu rus ʾAn uān rīš) 48, 49 Khoury, Rafik (Rafīq ūrī) 71 L Laham, Lutfi/Gregorios III. Laham (Lu fī La ām/Ġrīġūrīyūs La ām) 70, 113, 146, 157 Lahoud, Émile (ʾImīl La ūd) 29, 32, 54, 196 Lev XIII. 145 M Maan (Maʿan) 18 Mansour, otec 131 Marie z Nazaretu (Marie de Nazareth) 90, 148 Marún, svatý 40 Massaad, Boulous (Būlus Ma ʿd) 44 Mazloum, Maximos III. (Maksīmūs Ma lūm) 144 Méouchi, Boulous (Būlus al­Maʿūšī) 46–48, 192 Metz, Johann Baptist 72 Miachi, Mati 79 Mikati, Najib (Naġīb Mīqātī) 35, 104, 121, 202, 217 Mitri, Tarik ( āriq Mitrī) 129, 132 Muawad, Elias IV. (ʾIlyās Muʿawa ) 103 N Naaman, Boulos (Būlus Naʿmān) 50, 248, 249 Násir, Gamál Abdel (Gamal Abdel Nasser, Ğamāl/Gamāl ʿAbid al­ Nā ir) 121 Nijmi, Elias (ʾIlyās Niğmī) 178 Noun, Fady (Fādī Nūn) 59, 73–80 O Opočenský, Milan 244 P Paša, Ibráhím (ʾIbrāhīm Bāšā) 20 Paša, Said Haim 201 Pharaon, Michel (Michel Farʿūn) 157, 164 R Rahi, Haykal (Haykal al­Rāʿī) 151, 152–162 Rizk, Janet (Janet Rizq) 14 Rodinson, Maxim 122 Rouhana, Paul (Būlis Rū ānā) 58, 84, 175, 239 Rustum, Asad (ʾAsad Rustum) 129 Ř Řehoř Osvětitel 186, 187, 213, 214 S Saadeh, Antoun (ʾAntūn Sʿādah) 100 Sabbagh, Michel (Michel abāġ) 140 Saïfi, Euthymios (Euthymios al­ ayfī) 143 Salim, Elie (ʾIlī Sālim) 81, 131 Salmanian, Jean 199, 208–212 Samir, Khalil Samir (Samīr alīl Samīr) 21, 163 Sayegh, Maximos IV. (Maksīmūs āyġ) 146, 178 Schabas, Wiliam 205 Sfeir, Boutros Nasrallah (Na rallāh Bu rus fayr) 28, 29, 37, 50, 51, 55, 56, 64, 65, 80, 105, 113, 148,

Jmenný rejstřík 284 157, 166, 181, 195, 203, 218 Sicking, Thom 37 Silvestrini, Achille 77 Sixtus V. 140 Skaff, Elias (ʾIlyās Skāf) 154, 157, 158 Sleiman, Michel (Michel Slīmān) 30, 33, 34 Slimová, Souad Abou El Rousse (Suʿād ʾAbū al­Rūs Slīm) 107, 128–137 Smith, Roger 205 Sursock (Sirsq) 158 Sylvestr 94, 143, 144 T Tadeáš, apoštol 186 Tahhan, Alexandr III. (Alexandros a ān) 98 Tanas, Séraphim/Cyril VI. (Séraphim annās) 143, 144, 153 Tawil, Youssef Elias (Yūsif ʾIlyās awīl) 178 Tiyyan, Youssef VII. (Yūsif iyyān) 44 Tomeh, George (Ğūrğ ʿamah) 131 Tuéni, Gebran (Ğabrān Twaynī) 105 Tuéni, Ghassan (Ġasān Twaynī) 9, 121, 131 Tuéni, Nayla (Nāyla Twaynī) 112 V Villehardouin, Theodosios IV. 140 Y Youssef, Grégorios II. (Ġrīġūrīyūs Yūsif ) 144, 178 Z Zaïm, Makarios III. (Makarios Zaʿīm) 142 Zareh I. 192 Zohrab, Krikor 201 Zoughby, Elias (ʾIlyās Zuġbī) 148, 149, 150, 178, 179

285 Věcný rejstřík Abbásovská dynastie 91 Adyan (Libanonská nadace pro meziná­ boženský dialog a duchovní solida­ ritu, Lebanese foundation for interfaith studies and spiritual solidarity) 60, 71 Ahegan 206 Ain el Rumeini 76, 214 Akkar 92, 131, 164 Aleppo 21, 42, 94, 129, 142, 143, 144, 178, 192 Allej (Alley) 92 Alžírsko 88 Amal 30, 33, 34, 154 Americká rada misionářů pro zahra­ niční misie (American Board of Commissioners for Foreigns Missions, ABCFM) 221 Americká univerzita v Bejrútu (Ameri­ can University of Beirut, AUB) 92, 107, 118, 208, 222, 224, 227, 231, 233, 234, 237, 240, 247, 251 Anglikánská církev 221, 228, 229, 241, 243 Anglikánské společenství (Anglican Communion) 244 An­Nahar 9, 105, 108 Antélias 185, 203, 209 Antiochie, antiochijský 40, 58, 70, 71, 82–87, 91–101, 108, 113, 122–127, 128–135, 139–150, 153, 171, 173, 174, 176, 177, 178, 180, 255 Antoura 74 Anžar (Anjar) 185, 213 Arabská presbyteriánská církev 241, 243 Arabský baptistický teologický seminář (Arab Baptist Theological Seminary) 233, 251 Arménie 186, 187, 188, 192, 206, 211, 251 Arménská apoštolská církev 68, 185–219, 244 Arménská genocida 113, 188, 194, 200, 201, 205, 206, 209, 222 Arménská katolická církev 144, 185, 188, 195, 199, 204, 206, 213–219 Arménský Červený kříž 212 Arménský teologický seminář v Bikfajá 200, 206, 208, 212 AsiaNews 73 Asociace teologických institutů na Středním východě (Association of Theological Institutes in the Middle East, ATIME) 72 Asyrská církev Východu 40, 144, 228, 242 Ašrafíje (Achrafieh) 13, 57, 74, 103, 119, 214 Atentáty 30, 31, 34, 54, 66, 76, 79, 105, 224, 237, 248

286 Bibliografie B Baalbek 123, 148, 156, 157, 159, 164, 167, 178 Baas 100, 115 Bagdád 118 Bagdádská smlouva 46, 159 Balamandská univerzita (University of Balamand) 104, 107, 129–131 Baptistická církev 222, 229, 243, 251 Batrún (Batroun) 25, 118, 131 Bebek 222 Bcharré 42 Bible 82, 84, 87, 100, 232, 252 Biblisté 69 Bikfajá (Bikfaya) 128, 200, 212 Bílý dům 237 Biqá 22, 77, 152,153, 154, 156, 158, 159, 185 Birmingham 128 Biskupská komise římskokatolické církve pro kulturu 60 Biskupská komise římskokatolické círk­ ve pro mezináboženský dialog 60 Biskupská komise římskokatolické církve pro misie 81 Bkerké 209, 218 Blízkovýchodní křesťanská rada (Near East Christian Council) 222, 242 Blízkovýchodní rada církví (Near East Council of Churches) 222, 229, 242 Blízkovýchodní škola teologie (Near East School of Theology, NEST) 222, 225, 227, 233, 240, 251 Blok změny a reforem 34 Bourj Hammoud 213, 214, 219 Byzanc, byzantský 70, 83, 90, 91, 92, 94, 139, 153, 187 Bzoummar 188, 213 C, Č Caritas 69 Casablanca 195 Cedrová revoluce 29, 30, 79, 196 Centrum pro muslimsko­křesťanské studie (The Center for Muslim­ Christian Studies, University of Balamand) 131 CIA (Ústřední zpravodajská služba, Central Intelligence Agency) 234 Církev adventistů sedmého dne 222, 237 Církev Arabů 71, 82, 83, 84, 176 Církev Boží 222, 229, 243 Církev bratří 222, 229, 243 Církev islámu 157 Církev nazarejských křesťanů 222, 229 Církevní misionářská společnost (Church Missionary Society) 221 Černé září 24 Čtyřstranná koalice 30 D Damašek, damašský 20, 22, 74, 94, 96, 98, 113, 129, 139, 142, 143, 144, 146, 164, 192 Dar al­Fatwa 117 Dar al­Qamar 153, 156 Dar Assayead 128 Deklerikalizace 71 Dekonfesionalizace 71, 250 Demografie, demografický 14, 22, 24, 38–40, 47, 68, 80, 85, 92, 113, 114, 130, 134, 135, 157, 158, 159, 160, 161, 254 Demokracie, demokratický 17, 56, 63, 71, 72, 121, 237, 238, 253 Demokratická lidová fronta za osvobo­ zení Palestiny (Democratic Front for the Liberation of Palestine) 100 Demokratický dialog (Dialogue démocratique) 152 Dohoda z Dauhá 33, 34, 197 Dohoda z Charfé 87 Dokumentační a výzkumné centrum arabského křesťanství (Centre de documentation et de recherches

Věcný rejstřík 287 arabes chrétiennes, CEDRAC) 9, 94, 163 Dominikáni 42 Dominikánský institut orientálních studií 60 Druhý vatikánský koncil 77, 79, 146, 169, 178, 181, 215 Drúzové 17–24, 29, 30, 33, 34, 38, 44, 54, 100, 130, 134, 140, 150, 159, 217 Dvojí komunium (double communion) 86, 148, 149, 150, 178, 179, 255 E Eden 188 Egypt, egyptský 19, 20, 21, 37, 38, 47, 63, 94, 153, 159, 204, 232, 233 Eisenhowerova doktrína 47 Ekleziologický, ekleziologie 81–84, 87, 146, 171, 178, 179 Ekumenický, ekumenismus 13, 68–69, 72, 85–90, 132, 140, 148, 150, 151, 163, 171, 173–180, 215, 222, 224, 228, 229, 237, 239, 240–244, 248, 251, 252, 255 Emigrace, emigrovat 26, 28, 37, 40, 66, 75, 80, 88, 114, 122, 130, 131, 133, 134, 136, 137, 162, 169, 182, 183, 195, 204, 205, 213, 215, 233, 235, 236, 247, 248, 249, 254 Evangelická teologická fakulta, Univerzita v Lipsku (Evangelisch­ theologische Fakultät, Universität Leipzig) 200 Evangelizace 73, 77, 78, 79, 82, 89, 228, 241 F Fakulta náboženských věd Univerzity svatého Josefa (Faculté des sciences religieuses, Université Saint­Joseph, FSR) 14, 81, 163, 171, 213 Fatah al­Islam 32 Federace, federální stát 25, 50 Féničané, fénický 38, 120 Feudální, feudalismus 19, 165, 181, 182 Florentský koncil, florentská unie 18, 42, 140, 142, 145, 187 Francie, francouzský 13, 17, 22, 23, 27, 30, 38, 46, 60, 73, 75, 81, 96, 98, 101, 103, 111, 119, 120, 136, 146, 148, 156, 158, 190, 201, 203, 212, 229, 230, 236, 243, 246 Francouzská mandátní správa 22, 23, 38, 46, 101, 119, 120, 158, 190, 229, 230, 243 Františkáni 42, 228 Fromážismus 111 Future­TV 202 G Galilea 38, 146 Gregoriánská univerzita v Římě (Pontificia Universit à Gregoriana) 163, 213 H Hangazianova univerzita (Hangazian University) 199, 205, 208, 212, 222, 237 Hama 135 Handicap a život v Církvi (Handicap et vie en Église) 81 Harísá (Harissa) 61, 138, 141, 171 Hásbajá (Hasbaya) 171 Hask 200 Al­Hayyat 108 Helvétské vyznání víry 252 Hentčag 190, 192, 194, 196, 197, 202, 216, 217 Hizballáh 12, 30, 31, 32, 33, 34, 55, 63, 132, 157, 160, 197, 205 Hnutí arabských nacionalistů (Arab Nationalist Movement) 100 Hnutí budoucnosti 30, 154 Hnutí fokoláre 77 Hnutí laického apoštolátu 77, 79

Věcný rejstřík 288 Hnutí pravoslavné mládeže (Mouve­ ment de la jeunesse orthodoxe/ Orthodox Youth Mouvement, MJO) 100, 101, 125, 126, 137 Horský Libanon 20–22, 46 Hôtel­Dieu, nemocnice 74 Ch Chaldejská církev 40, 144, 222 Chalkedonský sněm, chalkedonské vyznání 40, 139, 153, 186, 187 Charismatická obnova 77 Charta politického jednání 56, 181 Al­’i bā al­masī ī (křesťanská deprese) 9, 11, 28, 65–67, 74, 75, 77, 79, 80, 88, 89, 113–115, 120, 122, 129, 131, 135, 136, 161, 162, 167–170, 180–183, 210, 235–237, 245–249, 253–255 I Inkulturovaný, inkulturace 67, 70, 82, 233, 234 Institut dějin, archeologie a blízkový­ chodního dědictví (Institute of History, Archeology, and Near Eastern Heritage, University of Balamand) 128–130 Institut pravoslavné teologie svatého Sergije v Paříži (Institut de Théologie Orthodoxe Saint­Serge à Paris) 125 Institut sociálních věd Libanonské univerzity (Institut des Sciences Sociales, Université Libanaise) 152 Institut svatého Pavla v Harísá (Insti­ tut Saint Paul de Philosophie et de Théologie à Harissa) 171 Irák, irácký 80, 153, 161, 175, 176, 180, 188, 246 Írán, íránský 17, 110, 134, 161, 166, 185,186, 197, 201, 251 Al­ʾi lāhāt (reformy státu) 66 Istanbul 42, 135, 201, 221, 222, 228 Izrael 17, 26, 28, 32, 38, 64, 77, 103, 132, 146, 156, 159, 160, 161, 174, 201, 219, 233, 234, 235, 245, 246 Izraelská vojska, izraelská okupace/ přítomnost v Libanonu 9, 26, 28, 51, 52, 54 Izraelsko­arabský konflikt 63, 188 Izraelsko­palestinský konflikt 63, 64, 162 J Jbeil/Byblos 105, 125, 129, 164, 179 Jednotná misijní rada (United Missionary Council) 222 Jerevanská státní univerzita 206 Jeruzalém 60, 75, 91, 146, 186, 206, 221 Jezuité 14, 21, 37, 42, 94, 228, 251 Jezzine 140, 153, 154 Jihoafrická republika 76 Jordánsko, jordánský 24, 100, 153, 175, 179, 188, 251 Jounieh 75, 156, 160, 188 K Káhirská dohoda 64, 77, 80, 159 Kairos 80, 87 Kaple svatého Štěpána 205 Kapucíni 42 Karmelitáni 42 Kataëb(Katāʾib, Falangistická strana) 30, 147, 154, 194, 201 Katedrála svatého Eghišého a svatého Řehoře Osvětitele (Bejrút) 187, 213, 214 Katecheze, katechismus, katechetický 11, 59, 68, 69, 81, 86, 89, 90, 148, 163, 213 Katholický (καθ῾ ὅλου) 83 Katolická teologická fakulta Univerzity v Tübingen (Katholisch­Theologi­ sche Fakultät, Universität Tübingen) 240 Katolická univerzita v Lovani (Univer­ sité catholique de Louvain) 171

Věcný rejstřík 289 Kaza (volební okrsek) 159 Kesrouan 18, 156 Khoury Général Hospital 152 Kilíkije 185, 186, 187, 192, 195, 200, 203, 204, 208, 212 Klášter svatého Vykupitele 143 Klerikalistický, klerikalismus 68, 79 Klientský, klientelismus 18, 111, 114, 148, 190, 254 Koalice „8. března“ 30, 34, 125, 159, 166, 197, 235 Koalice „14. března“ 30, 34, 35, 55, 66, 125, 159, 166, 196, 197, 235 Kolegiální, kolegialita 82, 146 Komise pravdy a smíření 76 Komunita CheminNeuf 77 Komunitární, komunitarismus 17, 18, 62, 65, 71, 85, 115 Koncil v Luayzé 42 Koncil v Qarqafé 144 Konciliarita 173, 175, 176 Konfesionální, konfesionalismus 13, 17, 18, 20, 26, 62, 63, 65, 68, 70, 83–87, 100, 101, 104, 105, 109–116, 123, 124, 131–135, 150, 159, 165, 168, 176, 181–183, 194, 218, 230, 232, 233, 243, 244, 245, 249, 250, 253 Kongres Spojených států amerických 237 Konstantinopol 91, 92, 96, 103, 134, 140, 143, 144, 153, 187, 201 Kontextuální, kontextualizace 67, 69, 70, 82, 221 Koptská církev 40, 144, 175, 176, 221, 222, 228, 238, 244 Korán 110, 117 Křesťané pro Palestinu 119 Křesťanská teologie pravdy a dialogu 60 Křižáci, křižácké výpravy 18, 40, 42, 94, 120, 187 Kúra (Koura) 91 Kuvajt 153, 180, 185, 186, 246 Kvakeři 222 Kypr 38, 175 L Latinizace 42, 139, 144, 148, 177, 178, 187 Letniční církve 234, 243 Libanonka (La Libanaise) 81 Libanonská americká univerzita (Lebanese American University) 208, 222, 240 Libanonská fronta (Lebanese Front) 50 Libanonská komunistická strana (Lebanese Communist Party) 100, 105, 155 Libanonská sociologická asociace (Association Libanaise de Sociologie) 152 Libanonská univerzita (Université­ Libanaise/Lebanese University) 70, 108, 116, 151, 152, 156 Libanonské síly (Lebanese Forces/ Forces libanais) 26, 30, 55, 56, 74, 76, 115, 154, 155 Libanonský maronitský řád 50 Lidová fronta za osvobození Palestiny (Popular Front for the Liberation of Palestine) 100 List Diognetovi 165 Liturgie, liturgický 12, 42, 79, 86–90, 100, 171, 179, 180, 187, 212, 214, 234 Liturgie pramene 87 Lokální církev 82–83 M Al­Majalla 152 Malá Arménie 187–188 Malé pojednání o Večeři Páně 252 Malý Libanon 22, 25 Mamlúcký, mamlúkové 91, 94, 129, 187, 204 Maronitská diaspora 55, 83

Věcný rejstřík 290 Maronitská kolej v Římě 42 Maronitská patriarchátní revue (Revue patriarcale maronite) 73 Maronitské centrum dokumentace a výzkumu (Centre maronite de documentation et de recherche) 73 Maronitský seminář v Aïn Waka 42 Maržajún (Marjayoun) 92, 153, 156 Mashtots 200 Mekka 109 Memorandum o porozumění mezi Hizballáhem a Svobodným patrio­ tickým hnutím (Memorandum of Joint Understanding between Hezbollah and the Free Patriotic Movement) 32, 55 Menšina, menšinový 22, 34, 68, 85, 92, 114, 115, 119, 125, 130, 150, 164, 169, 182, 214, 216, 217, 217, 230, 235, 236 Metn 29, 74, 92, 154, 197 Mezicírkevní síť rozvoje a podpory (Inter­church Network for Development and Relief) 173 Mezinárodní centrum pro dialog Liqaa (Centre International pour le Dialogue Liqaa) 171 Mezinárodní komise pro dialog mezi Světovou aliancí reformovaných církví a východními orientálními církvemi 178, 244 Mezinárodní smíšená komise pro teologický dialog mezi katolickou a pravoslavnou církví 173, 179 Milice 25, 26, 27, 29, 49, 50, 52, 74, 76, 77, 85, 104, 119, 121, 131, 134, 148, 154, 167, 180, 194, 195, 235 Millal (náboženská a sociokulturní entita) 62 Millet („národ“) 94, 144, 188, 228, 229, 230, 232 Mimetizace 134 Misie, misijní, misionářský, misiologie 42, 81, 96, 98, 140, 142, 144, 153, 178, 221, 228, 229, 233, 241, 242, 249, 252 Mladoturci 201 Le Monde 75 Mongolové 187 Moskva 103 Mosul 42 Muslimsko­křesťanský 20, 49, 67, 75, 104, 109, 119, 131, 174, 236 Muslimsko­křesťanský dialog 60, 67, 69, 108, 109, 116, 208, 251, 255 Muslimsko­křesťanské vztahy 11, 12, 54, 69, 70, 71, 113, 116, 119, 129, 134, 135, 253 N Náboženská svoboda 71 Nadace Harout Sassounian 204 Al­Nahar­al­Arabi et Al­Doualy 152 An­nahḍa (arabská kulturní renesance) 21 Nahr­al­Barid 32 Národní blok (Bloc national/Lebanese National Bloc) 154 Národní dohoda (1943) 23, 24, 26, 48, 159 Národní evangelická církev Bejrútu (National Evangelical Church of Beirut) 221, 225, 227, 241 Národní komitét muslimsko­křesťan­ ského dialogu (Islamic­Christian National Dialogue Commitee) 108, 109, 116, 208–210 Národní liberální strana (Parti national liberal/National Liberal Party) 74 Násirismus 159 National catholic register 73 Nechalkedonské církve 42, 92, 221 Nejvyšší rada evangelické komunity v Sýrii a Libanonu (Supreme Council of Evangelical Churches in Syria and Lebanon) 224, 227, 229, 230, 231, 235, 238, 243, 244

Věcný rejstřík 291 Nejvyšší rada řeckokatolické církve 152, 156 Německo 200, 240 Neokatechumenátní cesta 77 Nepotismus 182 New York 206 Norsko 251 Nourié 99, 110 O O bozích a lidech 88, 177 Občanská válka (1860) 20 Občanská válka (1958) 24, 47–48, 159, 192 Občanská válka (1975–1990) 9, 11, 18, 24–26, 30, 48, 50, 63, 65, 74–76, 88, 103, 110, 113, 114, 121, 148, 159–161, 164, 165, 167, 168, 173, 175, 176, 194, 196, 197, 201, 204, 205, 208, 209, 213, 216, 222, 233, 235, 245, 246, 247, 249, 255 Oikonomia 177 Organizace spojených národů (OSN) 108, 118, 131 Orientalium dignitas 145 LʼOrient­le Jour 73 Orontés 18, 40 Orthodox Union 98 Orthodox Welfare Society 98 Osmanská říše, osmanský 17, 18, 20, 21, 62, 91, 94, 96, 120, 153, 158, 187, 188, 201, 222, 228–230, 232, 241 O­TV 202 P Pakin 206 Palestina/Okupovaná palestinská území 12, 14, 38, 63, 80, 100, 130, 146, 153, 175, 179, 188, 221, 234, 251 Palestinci v Libanonu 12, 24, 25, 32, 64, 65, 75, 77, 80, 100, 121, 125, 129, 134, 154, 159, 160, 245 Palestinská teologie 70–71 Palestinské uprchlické tábory 32, 121 Papežská synoda pro Střední východ 57, 89 Parlamentní volby 28, 29, 30, 31, 34, 38, 51, 54, 55, 66, 112, 124, 154, 159, 164, 166, 192, 194, 196, 213, 217, 218 Pařížská mírová konference 22, 46 Pastor Aeternus 144 Patriarchální 68 Patriarchát všech Arménů v Ečmiad­ zinu 186, 187, 192, 203 Pax syriana 28, 55, 105, 148 Pentarchie 146 Pohoří Libanon 18, 20, 38, 40, 42, 91, 105, 125, 129, 139, 140, 154, 156, 164, 179 Pokroková socialistická strana (Parti socialiste progressiste/ Progressive Socialist Party) 30, 100 Politická teologie 71, 72, 203 Pontifikální teologická fakulta Univer­ zity svatého Ducha v Kaslíku (Faculté Pontificale de Théologie, Université Saint­Esprit de Kaslik) 57, 60, 163, 171, 175, 240 Posynodní apoštolská exhortace „Nová naděje pro Libanon“ 54, 181 Pozitivní neutralita 194–195, 197, 201, 209 Praeclara Gratulationis 145 Proselytismus 96, 133, 146, 228–229, 241, 251 První vatikánský koncil 144, 178, 179 R, Ř Rada bezpečnosti Organizace spoje­ ných národů (RB OSN) 29, 31 Rada církví Středního východu (Middle East Council of Churches, MECC /Conseil des Eglises du Moyen­Orient, CEMO) 69, 173–176, 222, 237, 239

Věcný rejstřík 292 Rada katolických patriarchů Východu (Conseil des Patriarches Catholiques dʼOrient, CPCO) 69, 89 Radikální islamistické skupiny 32, 88 Radio Vatikán 73 Rachája (Rachaya) 153 Ramgavar 190, 192, 195, 196, 202, 216, 217 Ras Baalbek 152, 153, 155 Rekonfesionalizace 104, 105, 123, 124, 132, 133, 134, 176, 181, 249 Rozhlasová stanice Koránu 117 Rúm 91 Rusko, ruský 94, 96, 98, 101, 125, 130, 187 Řád Basiliánů svatého Spasitele (Ordre Basilien du Saint Sauveur) 165 Řecko, řecký 26, 143 S, Š Saida (Sidon) 42, 94, 101, 106, 140, 142, 143, 153, 15, 156, 164, 173 Salima 81 SAT 7 227 Saúdská Arábie 17, 26, 159, 161, 201 Sekretariát katolických škol 69 Seldžučtí Turci 187 Seminář Církve Boží 251 Shromáždění katolických patriarchů a biskupů v Libanonu (Assemblée des Patriarches et des Evêques Catholiques au Liban, APECL) 68, 69, 148, 163, 170, 171 Shromáždění Kornet Šehván (Qornet Shehwan Gathering) 29, 30, 54, 55, 217, 247, 248 Sís 187 Skupina misijní animace 81 Smíření 49, 76, 77, 134, 136, 170, 190, 235, 239, 249 Smlouva o bratrství, spolupráci a koor­ dinaci 28, 51, 148 Sněm v Duinu 186 Society for the Orthodox Awakening in the Antioch Church 98 Sovětský svaz, sovětský 98, 101, 125, 186, 192, 196 Spojené státy americké (USA), americký 26, 28, 30, 32, 54, 101, 125, 137, 155, 156, 161, 162, 174, 179, 180, 201, 205, 221, 233, 241, 246, 250 Spolek evangelických církví Středního východu (Fellowship of Middle East Evangelical Churches) 229, 242 Stálý kongres Libanonského maronit­ ského řádu 49–50 Svatá kongregace pro šíření víry 140 Svatý Jiří (Al Khodr), kostel, mešita 51, 53, 93, 95, 97, 99, 101, 110, 132 Světová federace křesťanských studentů 118 Světová luterská federace 244 Svobodné vlastenecké hnutí 30, 32 Stockholmský apel 98 Sunnité 12, 17, 18, 22, 23, 24, 27, 28, 30, 33–35, 38, 52, 54, 66, 80, 92, 98, 101, 114, 116, 117, 121, 124, 134, 155, 156, 157, 159–162, 165, 196, 202, 217, 229, 230, 236, 246, 249, 254 Synod řeckokatolické církve 149–150, 189, Synod pravoslavné církve 103, 126–127, 149–150, 179, Synoda maronitského patriarchátu 55, 57, 67, 79, 83, 171, 181, Synodalita 82 Synodní dopis 103 Sýrie, syrský 12, 18, 21–23, 26, 30, 31, 35, 38, 47, 51–53, 63, 66, 75, 76, 78, 80, 92, 96, 98, 104, 113–115, 119, 123, 129–131, 139, 143, 148, 153–155, 159, 160, 162, 164, 167, 175, 179, 180, 185, 186, 188, 192, 196, 201, 216, 224, 229, 232, 233, 241, 251, 254

Věcný rejstřík 293 Syrská sociálněnacionalistická strana (Parti Social­Nationaliste Syrien/ Syrian Social Nationalist Party) 33, 74, 100, 129, 154, 155 Syrská vojska, syrská okupace/přítom­ nost v Libanonu 26, 28, 50, 51, 54, 55, 80, 161, 180, 246 Syrskojakobitská církev 40, 157, 222, 242, 244 Syrskokatolická církev 40, 144, 222 Súdán 153, 251 Světová rada církví (World Council of Churches, WCC ) 86, 173, 210, 211, 237, 244 Světové společenství reformovaných církví (World Communion of Reformed Churches) 244 Světový luterský svaz (Světová luterská federace, Lutheran World Federation) 244 Šestidenní válka 24, 77 Šíité, šíitský 12, 17, 18, 22, 24, 30, 33, 34, 35, 38, 54, 63, 80, 110, 116, 123, 125, 130, 134, 155, 156, 159, 160, 161, 162, 181, 202, 217, 236, 246, 254 Šuérité (Chouérites) 144 Šúf (Chouf ) 13, 18, 20, 140, 153, 154, 155, 165, 173, 212 T Táifská dohoda (Dokument národního porozumění) 26, 27, 28, 50, 51, 54, 64, 65, 66, 74, 75, 78, 114, 115, 121, 148, 159, 160, 161, 176, 180, 182, 195, 208, 210, 216, 217, 246, 254 Tajemství církve (čtvrtý pastýřský dopis katolických patriarchů Blízkého východu) 62, 183 Tajné služby 155, 159 Tašnag 186, 190, 192, 194, 196, 197, 201, 202, 203, 216, 217, 218 awāʾif (komunita) 62 Tel Aviv 75 Teologický institut svatého Jana Damašského (Saint John of Damascus Institute of Theology, University of Balamand) 103 Teologický seminář svaté Anny v Jeruzalémě 146 Teologický seminář v Bzoummar 213 Teologie osvobození 72 The California Courier 204 The Lincy Foundation 204 Theologia 73 Theological Review 240 Trapistický 88 Traveaux et Jours 73 Tridentský koncil 42 Tripolis 91, 92, 104, 117, 118, 119, 122, 125, 129, 131, 153, 156, 157, 164, 178, 185, 188 Trojiční teologie 86 Třicetitřídenní válka 32 Turecko, turecký 201, 202, 204, 206 Týr 35, 94, 140, 142, 153, 164 U Umajjovská dynastie 91, 92, 130 Univerzita svatého Ducha v Kaslíku (Université Saint­Esprit de Kaslik, USEK) 104, 163, 240 Univerzita svatého Josefa (Université Saint­Joseph de Beyrouth, USJ) 14, 37, 60, 81, 90, 94, 100, 107, 108, 118, 125, 128, 151, 163, 171, 208, 213, 251 V Válka mezi bratřími (válka mezi křesťany) 76, 195 Válka za osvobození 26, 50, 195 Vatikán/Řím 42, 49, 50, 52, 55, 56, 58, 77, 78, 83, 89, 92, 94, 125, 139, 140–150, 153, 154, 163, 179, 181, 201, 204, 213, 215, 234

Věcný rejstřík 294 Velikonoce 52, 86–87, 176 Velká Sýrie (Bilad al­Sham, Bilad aš Šám) 13, 96, 100, 175 Velký dům kilíkijského patriarchátu 185, 203 Velký Libanon 17, 22, 38, 46, 62, 63, 96, 98, 159 Vláda národní jednoty 32–35 Vyšší institut náboženských věd Univerzity svatého Josefa (Institut supérieur de sciences religieuses, Université Saint­Joseph, ISSR) 60, 163 Vyšší škola Středního východu (Middle East College) 222 Výzkumné a publikační centrum východního křesťanství (Centre de recherches et de publications de l’Orient chrétien, CERPOC) 163 Výzkumný komitét maronitské Uni­ verzity svatého Ducha v Kaslíku 50 W Wakīl (zástupce) 226 Waqf, awqāf (pozemky náboženských komunit) 130, 137 Washington 54 Word among us 73 Y Yale University Divinity School 227 Z, Ž Zahlé 92, 94, 140, 143, 145, 147, 149, 152–159, 164, 167, 185 zaʿīm, zuʿamāʾ (politicko­ekonomičtí vůdci) 158 Závěrečná zpráva synody 52 Zgharta 188 Zouk Mikael 152 Zvláštní synoda pro Libanon 55, 67, 78, 89, 181, 204, 255

295 O autorce Monika Langrock (1978) vystudovala Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (doktorský titul v oboru praktické a systematic­ ké teologie). V souvislosti se studiem a výzkumnými projekty absolvovala četné studijní pobyty na Blízkém východě (Izrael/Palestina, Sýrie, Jordánsko, Libanon). Publikovala knihu Palestinská církev dnes (Monika Šlajerová, 2009) a zpracovává problematiku poválečné deprese libanonských křesťanů.