Miloslav Hrabák: HYDRÁK A STALIŇÁK v časech minulých

Miloslav Hrabák HYDRÁK A STALIŇÁK v časech minulých Výstavba a obnovení závodu na výrobu motorových paliv z uhlí v Záluží u Litvínova v historickém období 1939–1948 Fakta a vzpomínky

Miloslav Hrabák HYDRÁK A STALIŇÁK v časech minulých

3

Miloslav Hrabák HYDRÁK A STALIŇÁK v časech minulých Výstavba a obnovení závodu na výrobu motorových paliv z uhlí v Záluží u Litvínova v historickém období 1939–1948 Fakta a vzpomínky

5

Předmluva Do ruky se nám dostává v pořadí již třetí kniha Miloslava Hrabáka, která se tentokrát věnuje úplným začátkům a následnému vývoji chemické vý- roby v Záluží. Díky práci pana Hrabáka, jeho zaznamenaným vzpomínkám, sběru historických fotografií a archivních materiálů, ale hlavně jeho neutu- chajícímu nadšení pro obor, ve kterém strávil takřka celý život, se tak čtenáři mohou dozvědět mnoho zajímavých informací a nahlédnout pod pokličku počátků chemie v Záluží. Jsem rád, že se naše společnost může opět podílet na vzniku tak zajímavé a historicky cenné knihy. Děkuji především panu Hrabákovi, jehož práce si velice vážím, a přeji mu do dalších let ještě mnoho takto poutavých knih. Marek Świtajewski předseda představenstva a generální ředitel společnosti Unipetrol, a. s. Hydrák a Staliňák v časech minulých 5

Knihu Hydrák a Staliňák v časech minulých věnuji těm, kteří se význačnou měrou přičinili o obnovu bombami zničeného závodu a rozhodující měrou přispěli k jeho záchraně a položili základy pro vznik závodu, který byl opo- rou poválečné československé ekonomiky. Byli to: Dr. Ing. Jaroslav Tichý, Ing. Miloš Svitavský, Ing. Evžen Felber, Ing. Jan Pantoflíček, Karel Roubík, Prof. Ing. Stanislav Landa, a Jindřich Hošek. Dále těm, jejichž jména nesou stopy poválečné historie závodu: Františku Todtovi, prvnímu předsedovi Závodní rady, Jaroslavu Mrnkovi, prvnímu redaktorovi závodního časopisu Výstavba, Miloslavu Hroudovi, autoru výzvy výstavby nové osady, Koldomu a Louček, Bruno Paškovi, organizátorovi rekreační činnosti. 6 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Hydrák a Staliňák v časech minulých 7 OBSAH: Úvodní slovo slovo autora 8 Prolog 9 Rekultivace – vznik nové krajiny 23 Úvod do děje 30 Stavební ruch před 28. březnem roku 1939 40 Politické a demografické změny na Mostecku po Mnichovském diktátu roku 1938 52 Pracovní síly 55 Civilní, zajatecké a trestanecké tábory 56 Češi a jejich postavení v hydráku 73 Trestanecký tábor č. 29 78 Nevěstinec 80 Nálety bombardovacích letadel 82 Protinacistická činnost 102 Pokvětnové události roku 1945 108 Katalyzátory 129 Silvestr 1945 133 První benzin 134 Události roku 1946 v závodě 136 Události roku 1947 v závodě 150 Továrna na absolutno – boj o přežití 158 Jednání v Parlamentu ČSR 161 Němci – výstavba STW a jejich podíl na obnově Staliňáku 173 Společenský život – kultura – sport 176 Summary 198 Historie Hydráku a Staliňáku v datech 202

8 Hydrák a Staliňák v časech minulých ÚVODNÍ SLOVO AUTORA Tato kniha si nečinní nárok předložit čtenáři podrobné dějiny tohoto zá- vodu. Jako očitý svědek a posléze i zaměstnanec chemické továrny považuji za nutné vyplnit bílá zamlčená místa let 1939–1948, která v historii tohoto závodu sehrála rozhodující roli. Jedná se o: – utrpení zajatců a deportovaných civilistů z okupovaných území Evropy; – protinacistická činnost; – význam a podíl německých občanů při obnově závodu; – vzdor zaměstnanců závodu proti jeho uzavření; – podíl závodu na poválečném rozvoji Hornolitvínovska a Mostecka. Historie tohoto podniku sestává nejen z toho, kolik bylo zde proinvestováno, postaveno staveb či vyrobeno pohonných hmot, ale ekvivalentně také zmí- něno, jak se v daných podmínkách žilo a s jakými lidskými osudy a problémy byla ta či ona etapa doprovázena. A právě tato oblast, dosud opomíjená, byla inspirací k napsání této knihy, jako otisk jedné dávno uzavřené historické epochy.

Prolog Historie do roku 1918 Před dávnými a dávnými věky – od století do století, se vždy měnila tvář této Podkrušnohorské krajiny kolem Mostecka. Na ploše deklarované přibližně 470 km2 došlo v průběhu času, hlavně od 2. poloviny 19. století do dnešních dnů k tolika převratným strukturálním, demografických, i etnickým změ- nám nemajícím v bývalé ani v současné České republice srovnání. A protože těžba uhlí, posléze i výstavba závodu na výrobu syntetických pohonných lá- tek, byly hlavními aktéry těchto převratných změn a Mostecko se stalo sym- bolem nevlídné měsíční krajiny smogů a smrdutých mlh, považuji za vhodné, abych tuto knihu začal stručnou genesí této oblasti. Město Most, původně slovanské sídliště, vzniklo při obchodní cestě z Čes- kého vnitrozemí do Saské Míšně. V 10. a 11. století byla na ochranu zemských hranic postavena tvrz, která se časem změnila na gotický hrad jménem Hně- vín. Přemysl Otakar II. ve 13. století povýšil prosperující osadu na královské město a německou kolonizací vylepšoval agrární a řemeslnou úroveň kraje. Ani Žižka se svými vojsky v 15. století nepokořil ani město ani hrad. Nic- méně časté držení Mostu a okolí míšenským panstvím přimělo krále Jiřího z Poděbrad vymanit ho z německého područí a vrátit ho do historických hra- nic českých. Koncem 15. a začátkem 16. století dochází na saské i české straně k otvírání rudných dolů, kde se těžilo stříbro, cín a měď a k zakládání nových sídel, jako například Hora Svaté Kateřiny (1528). Ani požáry v 16. století ani Stavovské povstání a třicetiletá válka s pleněním švédskými vojsky se Mostu nevyhnuly. Rozvojem manufaktury oseckým panstvím (1697) a zásluhou hraběte Jana Josefa Valdštějna se Horní Litvínov (1715) dostal do čilého obchodního a průmyslového ruchu a roku 1852 bylo povýšeno na město. Avšak větší rozmach tohoto kraje byl na obzoru. Mohutné uhelné sloje pod Krušnými horami rozhodly o jeho dalším osudu a vývoji. I když o ložis- kách a těžbě uhlí se dochovala první písemná zpráva na Mostecku z roku 1403, první koncesi na těžbu uhlí získal mostecký měšťan Jan Weinlich (1613). K ra- zantní ofenzívě v těžbě uhlí došlo až ve 2. polovině 19. století realizací a zpro- vozněním železniční tratě z Ústí nad Labem do Teplic roku 1867, přes Most a pak až do Chomutova roku 1870, čímž byly vytvořeny pro těžbu, rozvoz a trh optimální podmínky. První hlubinný důl v Severočeské hnědouhelné pánvi byl otevřen v Souši roku 1868. Každým rokem přibývaly další, takže těžební věže měnily tuto Hydrák a Staliňák v časech minulých 9

10 Hydrák a Staliňák v časech minulých původně agrární oblast na oblast průmyslovou s koloritem těžních věží. Roku 1871 byla ve Vídni založena Brüxer Kohlenbergbaugesellschaft (Mos- tecká uhelná společnost), která jako první zakoupila důl Anna v Souši a Most se stal významným centrem Severočeské hnědouhelné pánve. Do ní přichá- zely za výdělkem z vnitrozemí Čech nové pracovní síly. V roce 1880 bylo na Mostecku evidováno 3 166 Čechů (9,3 %), v roce 1910 jejich počet vzrostl až na 25 000 (25 %) oproti 75 000 Němců. Nejdynamičtěji se vyvíjela obec Souš, kde již v roce 1880 měli Češi převahu 1 027 obyvateli oproti 767 Němců. Další obce s českou většinou byly Kopisty, Lom a Záluží. Jiná situace byla v soused- ním okrese Horní Litvínov, kde s výjimkou Lomu, Dolního Litvínova, Louky a Chudeřína byly obce silně obývány Němci. Přílivem českých pracovních sil byl akcelerován také boj za sociální a ná- rodnostní práva. I když se Němci těmto snahám bránili všemi prostředky, jis- tých úspěchů česká etnika postupně pomocí stávek a demonstrací dosáhla. Například pracovní doba horníků z původních 12 hodin klesala postupně až na 9 hodin v roce 1901. Pro horníky se stavěly nové kolonie a jejich sociální postavení se postupně zlepšovalo. Od 80. let 19. století byly povoleny první české kulturně osvětové a sportovní spolky, dokonce i české školy. První česká matiční škola byla zřízena v Mostě roku 1882 a první veřejná česká škola byla zřízena v Souši roku 1887. Další školy postupně následovaly v Kopistech (1894) a v Záluží (1895). Avšak v Litvínově až v roce 1905. Vedle německých sportovních spolků a oddílů se začaly prosazovat také české tělovýchovné spolky. První byla Sokolská jednota, která vznikla v Du- chcově roku 1883 a jako první na okrese Most v Záluží v roce 1891. Také po roce 1895 při české sociálně demokratické straně vznikají dělnické tělový- chovné jednoty a vedle německých fotbalových klubů byl začátkem 20. století ustanoven také první český fotbalový klub SK Most – 1909!!! Ve válečném období let 1914–1918 se situace znatelně zhoršila. Nedosta- tek potravin, hlad a bída, táhly krajem. Pro zklidnění situace se na šachtách vydávaly základní potraviny, jako byl hrách, mouka, sádlo, kroupy. Avšak ani to nestačilo zmírnit tuto krizi. Došlo i na rabování skladů. Ani konec 1. svě- tové války a vznik Československé republiky nepřinesl klid na tomto území. Sudetská oblast od Moravy přes Jizerské hory, Krušnohoří až po Šumavu bylo za podpory rozpadajícího se Rakouska-Uherska prohlášeno za provin- cii Deutsch Böhmen s vlastní Zemskou vládou, samosprávou, s vlastními zákony a s vlastním hospodářským režimem. Pro vznik nového Českoslo- venska to byla tvrdá rána. Zima započala a odvoz uhlí z Mostecka do Čech byl zakázán! Jediný vagón nesměl přejít hranice. Sudečtí Němci fatálně odmí- tali uznání nové Československé republiky. Nebylo jiné cesty, než zasáhnout

vojensky. Od listopadu se Most dostal do obležení Československého vojska, neboť mostečtí Němci odmítali kapitulovat. Boj od domu k domu byl vy- koupen desítkami mrtvých a raněných. Zatímco ostatní města a obce včetně Liberce, kde sídlila jejich vláda, se vzdávala téměř bez boje, Most kapitulaci přijal až v okamžiku, kdy převážná část města byla už v moci Československé armády a českých dobrovolníků. Přestože první vlak s uhlím ověšený girlan- dami a praporky směřující ku Praze byl odbaven koncem listopadu, teprve v polovině prosince roku 1918 bylo celé území Mostecka včetně horských ob- lastí osvobozeno a bylo definitivně v českých rukách. Těžba uhlí, vývoj a důsledky do roku 1918 Že se v Podkrušnohorské oblasti nachází mohutná ložiska uhlí, věděl na- příklad i Johan Weindlich z Mostu, jemuž král Matyáš udělil léta Páně roku 1613 privilegium v těžbě uhlí. Kutal, ale nedokutal toho asi mnoho. V té době potřeba uhlí pro domácnosti byla mizivá a průmysl stál před rozvojem. Jeho intenzivní rozvoj, jeho využití se dostavilo až v 19. století. Proč tomu tak bylo? Jakmile bylo geology zjištěno, že se v této Podkrušnohorské ob- lasti nachází kvalitní ložiska hnědého uhlí v množství 10 až 12 miliard tun a průmyslová odvětví se začala pomalu rozvíjet, exploatace těžby uhlí zapo- čala. Od roku 1845 do roku 1885 vzrost počet malých dolů na stovky. Avšak hlavní rozmach těžby uhlí se dostavil až po uvedení železniční tratě z Ústí nad Labem přes Teplice a Most do Chomutova roku 1870. Například těžba uhlí v období roku 1880 dosahovala již 5 milionů tun za rok a v roce 1890 dosáhla již 10 milionů tun. Rostl i počet horníků. Zatímco v roce 1868 pra- covalo v hornictví na 4 000 lidí, v polovině 70. let 19. století už vzrostl jejich počet v Severočeské hnědouhelné pánvi přes 10 tisíc a nové pracovní síly dále přibývaly. Menší doly zanikaly, nové výkonnější se stavěly. Kolem roku 1910 bylo zde 103 výkonných dolů a těžba uhlí nadále rostla. V roce 1913, kdy po- čet horníků dosáhl 30 tisíc, těžba dosáhla nejvyšší produkce 18 milionů tun za rok. Jen pro zajímavost, nutno uvézt, že tato produkce byla překročena až za dalších 30 let v roce 1942 Němci. A zdejší hnědouhelný průmysl se záslu- hou tehdejších horníků se v té době zařadil na druhé místo za Německem mezi největší producenty těžby uhlí na světě. Ve 2. polovině 19. století dostává průmyslový rozvoj Mostecka další di- menzi. Do provozu byly uvedeny nové průmyslové objekty jako ocelárna s válcovnou, elektrárny (Most, Litvínov a šachty), smaltovny, pivovar, lihovar, cukrovar, cihelny, jichž bylo například v okolí Mostecka přes dvacet. Těžily se písky a pracovalo se v kamenolomech. V horských oblastech po ukončení Hydrák a Staliňák v časech minulých 11

těžby rud v 16. století byla zavedena výroba dřevěných hraček. Pro obecnější blaho byly postaveny další významné objekty, například okresní nemocnice roku 1855, před 1. světovou válkou největší v Čechách. Roku 1913 byla do- stavěna a naplněna vodní nádrž Janov (též zvaná Hamerská přehrada), záso- bující kvalitní pitnou vodou celé Mostecko a Most byl s Janovem a Hamrem spojen pouliční elektrickou drahou přes Kopisty, Růžodol a Dolní Litvínov roku 1901. Kromě toho vedle železniční tratě z Ústí nad Labem do Chomu- tova roku 1870 byla již od roku 1874 propojena Moldava přes Osek a Most s Prahou a Horní Litvínov byl přes Osek propojen s železniční tratí vedoucí z Podmokel a pokračoval dále západním směrem přes Horní Jiřetín, Jirkov, Chomutov, přes Karlovy Vary až do Plzně. Pro úplnost však je také nutné zmínit, že poprvé v historii zde dochází v důsledku těžby uhlí také k přemísťování obcí!!! Například Srbice na Tep- licku roku 1901, Ledvice roku 1905 a Zabrušany včetně kostela a hřbitova v letech 1906–1910. Ve válečném období let 1914–1918 se situace značně zhoršila. Tisíce horníků bylo povoláno do armády, v důsledku čehož těžba uhlí značně poklesla. Období let 1918–1938 Období mezi dvěma světovými válkami se toto území vyznačovalo přede- vším bohemizací a socializací života obyvatel tohoto území. Krátce po roce 1918 došlo k uzákonění osmihodinové pracovní doby, do obecních samo- správ vstoupili Češi a pro české děti se stavěly ve všech obcích a městech nové školní budovy. Také spolková činnost všeho druhu včetně sportu a zá- bav se stala nosným programem českého obyvatelstva. V letech 1918 až 1938 probíhala těžba uhlí v cyklech prosperity a poklesu. Jestliže v roce 1919 při těžbě 13 milionů tun bylo zaměstnáváno v Severočeské hnědouhelné pánvi na 33 tisíc horníků, pak jejich počet vzrostl v roce 1929 na 39 tisíc, a kdy také těžba dosáhla v meziválečném období nejvyšší produkce 17 400 000 tun za rok. Další období let 1930–1935 bylo silně poznamenáno hospodářskou krizí. Například v roce 1935 poklesla těžba až na 11 400 000 tun a počet hor- níků klesl na 22 000!!! Také počet směn v týdnu klesl z pěti na tři směny za týden, někdy i méně, což silně poznamenalo sociální klima v tomto revíru. Narůstal počet nezaměstnaných, počet stávek a protestů proti propouštění. Toto období vrcholí v roce 1932 Velkou mosteckou stávkou, kdy přes 40 tisíc horníků demonstrovalo proti nezaměstnanosti a propouštění. Došlo i na tra- gické události. V roce 1932 došlo k výbuchu na dole Koh-i-noor, při němž bylo zabito osm horníků. Roku 1934 došlo k výbuchu na dole Nelson III v Oseku, 12 Hydrák a Staliňák v časech minulých

kdy zahynulo 142 horníků a byla jednou z největších katastrof v hornic- kém odvětví. Relativní konsolidace sociálních poměrů nastává až v druhé polovině 30. let. Dochází k částečnému oživení těžby uhlí, roste výstavba rodinných domků a obraných bunkrů pro případ válečného napadení, a politická scéna dostává zcela jiný rozměr. Henleinova SdP vstupuje v roce 1935 do parlament- ních voleb. Hned napoprvé se stala v ČSR nejsilnější politickou silou. Hen- leinovské nebezpečí narůstá. České politické strany se sjednocují. Dochází k demonstracím a střetům mezi oběma národnostními etniky. V komunál- ních volbách roku 1938 svoji převahu henleinovci ještě navyšují. Obsazují na radnicích dříve ztracené pozice. Dubnovou karlovarskou deklarací roku 1938 žádají autonomii i uznání nacistické ideologie a hlasitě provolávají „Heim ins Reich!“ (Chceme návrat do říše!). Vstřícnost anglické mise vedené lordem Runcimanem končí tato rozbouřená etapa Mnichovskou dohodou. Odtržení tohoto území od historických hranic ČSR se pro české občany stalo smutkem a pro většinu Němců obrovskou radostí! Léta válečná Ihned po mnichovském rozhodnutí a obsazení oblasti tak zvaných Sudet německými vojsky došlo ve srovnání s vnitrozemím ČSR ke změnám nebý- valého rozsahu. Zatím co ve vnitrozemí spolky a společenský život včetně sportu, divadel, kin a zábav ještě pokračoval a nebyl citelně zasažen cen- zurou, v Sudetech tedy na zdejším území od prvních říjnových dnů byla vyhláškami zakázána veškerá, nejen politická, ale také spolková i zábavná činnost. Likvidovány byly české školy, české knihovny, zakázáno bylo vy- dávání českých knih i novin, dokonce byla zakázána i činnost hasičských sborů. Do vnitrozemí prchalo tisíce českých rodin vzápětí následovalo zatýkání antifašistů a z úřadů a drah se propouštěli čeští zaměstnanci. Úředním ja- zykem byla němčina a za český pozdrav na úřadě „Dobrý den“ hrozila facka, či vyhazov. Přesto většina Čechů, a těch na Mostecku zbylo okolo 25 tisíc, opčním rozhodnutím zůstali českými státními občany. Koncem října a začátkem listopadu do roku 1938 dochází na katastrálním území Záluží k čilému stavebnímu ruchu. Přijíždí geodeti, posléze s nimi při- cházely pracovní síly a započala výstavba Sudetenländiche Treibstoffwerke A.G. (nadále jen STW). Začátkem roku 1939 již stojí kolem Záluží první táborové ba- ráky. Stavební firmy pokračují ve své činnosti a 5. května je oficiálně slavnostně zahájena výstavba tohoto podniku. Hydrák a Staliňák v časech minulých 13

Také v okolních dolech se situace mění. Dochází ke sloučení několika desí- tek dolů v důlní koncern Sudetendeutche Bergbauaktiengesellschaft (nadále jen SUBAG) jako součást Göringova koncernu. Pro zvýšenou těžbu uhlí a pro posílení výstavby STW přichází na Mos- tecko tisíce nových pracovních sil. Nejdříve civilistů, později zajatců, totálně nasazených z celé Evropy a nakonec i trestanců. Výstavbou téměř 90ti uby- tovacích táborů se Mostecko mění ve velké staveniště. V roce 1942 byla do- končena část základních technologických celků, v prosinci téhož roku byly vyprodukovány první kubíky syntetického benzinu a vypraven první cister- nový vlak směřující na frontu. Krom nových pracovních táborů se mění také okolí Litvínova, Záluží i Mostu novou bytovou výstavbou. Do, Němci postavených sídlišť, se stě- hují tisíce nových kmenových zaměstnanců STW a také SUBAGu. Hustota obyvatel Mostecka a Litvínovska se zdvojnásobila. Důvod tohoto navršení pracovních sil byl jednoznačný. Dokončit druhý stupeň výstavby STW s ka- pacitou 7 000 000 tun uhlí a vyrobit v šedesáti karbonizačních pecí tolik dehtu, aby měsíčně bylo vyrobeno minimálně na 50 tisíc tun pohonných hmot. Od května roku 1944 došlo k častému bombardování závodu a jeho okolí. Dal- šími nálety byla výroba v STW postupně utlumována natolik, že prosincový a hlavně lednový noční nálet v roce 1945 výrobu pohonných hmot umrtvil. Přesto se Němci stále snažili obnovit výrobu. Těžba uhlí – důsledky od roku 1945 Jakmile bylo po osvobození v roce 1945 rozhodnuto, že se Severočeské hně- douhelná pánev stane palivo-energetickou základnou nově budovaného státu, započala další proměna severočeské krajiny zahájená výstavbou STW v roce 1939. Bohužel, po odchodu stotisícového kontingentu bývalých pracovních sil zajatců, trestanců a totálně nasazených znásobený ještě odsunem Němců, vznikl na Mostecku velký problém! Nedostatek pracovních sil pro průmysl i pro těžbu uhlí. Těžba uhlí v roce 1945 v množství 11 milionů tun zdaleka nestačila vykrýt požadavky průmyslu a potřeby obyvatelstva. Po vládních a mediálních vý- zvách se jen malá část původních obyvatel vrací. Tento deficit zatím částečně vykrývají brigádníci. Oproti roku 1945 bylo v roce 1950 konečně vytěženo kolem 20 milionů tun, v roce 1960 téměř 40 milionů tun a každým dalším rokem se těžba navyšovala, až roku 1984, kdy těžba uhlí kulminovala, neboť dosáhla nebývalé výše 75 milionů tun a počet pracovních sil v hornictví se částečně stabilizoval počtem 35 až 37 tisíci. 14 Hydrák a Staliňák v časech minulých

I když v následujících letech dochází k postupnému snižování těžby uhlí až na 37–38 milionů tun (rok 2010), je tato těžba dosahována té- měř 100% těžbou povrchových dolů, zatím co hlubinných dolů, jichž bylo v roce 1945 v Severočeské hnědouhelné pánvi 34, zbyl v roce 2011 jediný – Důl Centrum. Od 50. let minulého století dochází k výstavbě velkokapacitních tep- láren. Začalo to v 60. letech výstavbou Komořanské teplárny, dále ná- sledovala výstavba elektrárny v Ledvicích, Počeradech, Tušimicích a Prunéřově v 80. letech minulého století. Toto navýšení teplárenského průmyslu si vyžádalo také velkou spotřebu uhlí, avšak méně kvalitního s vysokým obsahem popela a síry. Při jeho spalování docházelo k mno- honásobnému překročení československých norem, zejména emisemi pevných látek. V roce 1994 dosáhlo toto překročení neuvěřitelné hod- noty 112 tun/km². Také u oxidu siřičitého došlo až k pětinásobnému překročení. Připočteme-li k tomu ještě neobvyklou hustotu a smrdutý zápach podzimních a zimních mlh v důsledku atmosférické inverze. Sníh se během jednoho až dvou dnů pokryl černým povlakem, není nadsa- zené vyslovit pravdu, že právě toto území bylo v té době naprosto ekolo- gicky nesnesitelné až katastrofální! Připočteme-li k tomu ještě miliardy tun nadloží, tedy zeminy, které bylo nutno z povrchových lomů přemístit do okolí, pak dosavadní krajina se tím měnila v měsíční, téměř mrtvou. Nelze se proto divit, že životní podmínky v této době, čase a v tomto pro- storu byly pod mírou únosnosti a stalo se nejhorším v Evropě. A k tomu ještě v té době zaniklo 116 vesnic a města Most, Kopisty a Ervěnice. Do- chází tady k obrovské migraci obyvatel. Ze Severočeské hnědouhelné pánve se odstěhovalo na 250 tisíc lidí a téměř stejný počet přichází, čímž migrace dosahovala nebývalých rozměrů. Tato skutečnost svědčí o velkých kvantitativných a kvalitativních změnách, nejen demografickým, ale i v těžbě uhlí, ke kterým v průběhu tohoto času došlo. Na přelomu 19. a 20. století zde bylo 135 dolů a první bagry s korečkovými rypadly začaly těžit v roce 1901. V roce 1945–1946 se skladba těžby uhlí dále mění. V dalším období let 1960–1990 počet hlubinných dolů klesal natolik, že zůstal jediný důl Centrum a veš- kerá těžba dosahující desítky milionů tun za rok se přesunula do lomů dvou společností Czech Coal a Severočeské doly a. s. A právě povr- chová těžba se skrývkami nadložních zemin a výsypkami měnila kra- jinu v měsíční. Není v historii této republiky území, které v průběhu několika desetiletí dosáhlo takových zásadních změn ve všech oblastech lidské činnosti. Hydrák a Staliňák v časech minulých 15

Začalo to kolonizací saských Němců ve 13. a 14. století. Od poloviny 19. století silným přílivem nových pracovních sil – Čechů, v roce 1939 úprkem desetitisíce Čechů do vnitrozemí a přílivem 100 tisíc nových pra- covních sil do hornictví a pro výstavbu STW. Vše se opět změnilo po květnu 1945 odsunem Němců a příchodem nových pracovních sil ze všech koutů republiky i repatriantů. A konečně v průběhu 60. až 90. let minululého století dochází znovu k obrovské mixáži obyvatel. Není to příliš na jedno století? O jaké další změny bude toto území obohacen o či ochuzeno v následují- cích letech? Situace po druhé světové válce – od května 1945 Tisícové davy zajatců, civiĺistů, totálně nasazených i trestanců se daly do po- hybu. Jedni se vrhali na sklady potravin, druzí spěchali do svých vzdálených domovů, jiní rozdělávali ohně a z nakradených slepic, králíků, ale i koček a psů si dopřávali hody. Kromě těchto skupin byly jiné, které vyhledávaly na- cisty, s nimiž si vyřizovaly účty. I těch bylo mnoho. V obcích a městech se z dobrovolníků utvářely obranné stráže ve snaze zabránit chaosu, neklidu a rabování. Avšak odchodem desetitisíců osob vyrostla právě v tomto prů- myslově vyspělém území řada problémů, z nichž nejdůležitější byl nedostatek pracovních sil. Pro obnovu narušeného průmyslu a pro obnovu těžby uhlí to byl velký problém. Následovaly výzvy v rozhlase i v tisku na pomoc pohra- ničí. Do hnědouhelné pánve přicházeli brigádníci, kteří se každým turnusem vyměňovaly. Fluktuace dosahuje téměř 100 %. Důvody byly jednoznačné. Nedostatek bytů, potravin a horší životní podmínky. Řešení? Nejprve rychle opravit tisíce bombami poškozených domů a desítky tábo- rových objektů a současně zahájit výstavbu nových sídelných útvarů – novou infrastrukturu celého Mostecka. V Mostě to začalo výstavbou ulic Podžatecká a Stalingradská. V Horním Litvínově výstavbou rodinných domků na Osadě a Koldomu (1947). Posléze také sídlištěm Pod Střelnící a v Hamru. Na přelomu 40. a 50. let se malá vesnička Schönbach mění v nové město Meziboří s učilišti a internáty včetně společenského vybavení. Most i Litví- nov pokračuje ve výstavbě nových škol, sportovních areálů, obchodů a dal- ších nových objektů. V zájmu vyšší těžby byly již odepsány a zlikvidovány Ervěnice a v roce 1964 bylo rozhodnuto o vyuhlení lomu Ležáky. Proti vytěžení 90 milionů tun uhlí stála likvidace starého města Mostu. 16 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Současná těžba uhlí vysoce výkonnými korečkovými rypadly o výkonu až 1 500 ku- bíků za hodinu. Těžba uhlí na povrchových dolech na přelomu 19. a 20. století, kdy od lopaty a krum- páče se přikročilo k strojnímu bagrování s denní kapacitou až 5 tisíc kubíků. Hydrák a Staliňák v časech minulých 17

Do nového Mostu se koncem šesesátých a začátkem sedmdesátých let pře- stěhovalo na 90 tisíc obyvatel. Také v Litvínově výstavba obytných objektů pokračovala sídlištěm Pod Lesem I a II, v Janově a v Hamru. V té době se dokončuje vodní dílo Fláje o rozloze 150 hektarů zásobu- jící Mostecko a Teplicko kvalitní pitnou vodou, zaniká původní elektrická trať spojující od roku 1901 Most s Janovem a Hamrem vedoucí přes dnes již neexistující obce Kopisty Růžodol, Dolní a Horní Litvínov a náhradou je dokončena nová stávající trať rychlodráhy spojující Litvínov s Mostem a che- mickýcm závodem. V sedmdesátých letech zaniká v důsledku výstavby PCH I a PCH II obec Záluží a v Litvínově se staré objekty bourají a nové se staví – ulice Valdštejn- ská, Bílý Sloup, kulturní dům Citadela atd. Mimořádnou pozornost si však zaslouží přemístění mosteckého kostela Nanebevzetí Panny Marie. Od 30. září do 27. října 1975 projel kostel svázán železnou konstrukcí trať dlouhou 841 metrů. Další významnou událostí bylo vybudování nového koridoru spojujícího Most s Chomutovem. Koridor vznikl násypem jedné miliardy kubíků suti v délce 11 kilometrů, do něhož byly uloženy všechny silniční komunikace, že- lezniční sítě a do potrubí svedena řeka Bílina, vybudováno bylo nové nádraží v Chomutově a Mostě a také část rychlodráhy a silnice spojující Most s Litví- novem. Bez nadsázky lze říci, že obě tyto události jsou ve světě zcela ojedinělé. Ani na divadlo nebylo zapomenuto. Za původní německé z roku 1911 bylo v Mostě postaveno zcela nové krásné v roce 1985. 18 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Události století: Přesun kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mostě. Konečný cíl – současný stav. Hydrák a Staliňák v časech minulých 19 Kostel sevřen konstrukcemi před transportem. Situace před transportem s 30ti metrovými ložisky uhlí pod kostelem.

Druhá událost století: Vznik koridoru dlouhého 11 kilometrů. Pohled do lomu Ležáky po ukončení těžby. Současný pohled na násyp jedné miliardy tun zeminy a po rekultivačních úpravách, kdy dosáhl současného stavu. 20 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Vyuhlená jáma po lomu Rudý sever se zápary směřujícími většinou do okolí Litví- novska. Stejné území po zemědělské rekultivaci roku 1980. Hydrák a Staliňák v časech minulých 21

Bývalý lom Vrbenský – úsek Matylda s mohutnými zápary roku 1970. A současný stav... 22 Hydrák a Staliňák v časech minulých Stejné území v roce 1990 po rekultivaci.

REKULTIVACE – VZNIK NOVÉ KRAJINY Nejstarší zpráva o rekultivacích obecně pochází z roku 1892, kdy byl při- praven a vypracován návrh pro Říšskou radu ve Vídni. Zákon však přijat nebyl. Později, roku 1908, bylo ve Vídni rozhodnuto o zřízení rekultivační expozitury se sídlem v Duchcově. Tato instituce byla prvním krokem ve- doucím k rekultivační činnosti v Severočeské hnědouhelné pánvi. Avšak zatím bez zákonné povinnosti vůči těžařským společnostem. Zásadní změna přišla v roce 1957, kdy byl vydán nový horní zákon, který všem zestátněným těžařským podnikům ukládal rekultivovat těžbou zdevasto- vané území, a rekultivace započala. Od roku 1950, kdy byly do okolí postupně rok co rok přemísťovány stovky milionů tun nadložní zeminy, a krajina zasažená těžbou se měnila v mrtvou, bylo proto nutné dle platných zákonů tuto zušlechťovat, tedy rekultivovat. Například od roku 1950 do roku 1960 bylo zrekultivováno a předáno do užívání 350 hektarů. Následně do roku 1984 bylo předáno dalších 4 400 hektarů a další plo- chy zrekultivované se rok od roku navyšovaly, například v roce 1994 té- měř 3 000 hektarů, v roce 2000 to bylo už 7 350 hektarů a stejné množství bylo předáno v roce 2010. Těmito opatřeními se krajina měnila v živo- todárnou. Na výsypkách vznikaly nové plochy pro sportovní i rekreační činnosti. Areál Matylda Z vytěženého dolu Vrbenský vznikla zrekultivovaná plocha o rozloze 60 hektarů, z toho větší část o ploše téměř 40 hektarů byla zavodněna. Krom toho byly v délce kolem 4 kilometrů vybudovány komunikace pro cyklistiku či in-line bruslení a procházkovou činnost. Nedaleko odtud pod okrajem kopce Ressl byl na téže výsypce vybudován Autodrom proslulý ještě s centrem bezpečné jízdy Polygonem. V osmdesá- tých letech se jel na tomto okruhu první mistrovský závod. Letecký areál Střimice Sypaný je z lomu Ležáky a Maxim Gorký o rozloze 400 hektarů. Dobudo- vaný byl začátkem devadesátých let minulého století. Vybavený je dvěma vzletovými a přistávacími plochami, jejichž provoz byl zahájen v roce 1996. Aktivita na tomto letišti je v širokém pásmu zájemců o letectví známa a plocha velmi často zaplněna mnohými nadšenými diváky zají- majícími se o toto sportovní odvětví. Hydrák a Staliňák v časech minulých 23

Areál Benedikt Povyuhleníbylocelkem37hektarůzrekultivováno.Naploše19hektarůvzniklo jezero a kolem vybudováno několik hojně využívaných komunikací i míst pro posezení a relaxaci, ale také pro cyklistiku, online bruslení a procházky. Areál Velebudice Také toto území vzniklo po vytěžení uhlí z lomu Robert, později Jan Šverma. V důsledku těžby na tomto území padly za oběť Skyřice, Židovice, Kamenná Voda, Stránce. Vznikla plocha téměř 790 hektarů, která byla zrekultivována a upravena jako zóna pro hipodrom a golf. Hipodrom Je to dostihový areál s tribunami pro 40 tisíc diváků a dvěma dostihovými drahami o ploše 82 hektarů a doprovodným zázemím s tréninkovou dráhou na vyšší terase výsypky. Golfový areál Areál najdeme v blízkosti hipodromu je dnes moderním střediskem o výměře 152 hektarů, a který bude v nejbližších letech vybaven 27 jamkami. Patří rov- něž mezi zájmová golfová střediska. Další pozemky na této výsypce o rozloze 360 hektarů jsou zalesněny, za- travněny s řadou obslužných objektů pro využití volného času. Na jihový- chodě této výsypky je vybudován průmyslový areál Velebudice jako náhrada za likvidaci průmyslových a obchodních podniků zaniklého Mostu. Další velkou výsypkou je tak zvaná Kopistská výsypka, která patří mezi evrop- sky chráněné území v rámci systému NATURA 200. Severně je lokalizována bývalými obcemi Dolní Litvínov, Růžodol, Záluží a Kopisty a druhou částí je členěna na katastrální území bývalých obcí Komořany, částí Souše a Dolního a Horního Jiřetína o rozloze 750 hektarů, většinou dnes zalesněných nebo za- travněných a s malými pinkami (malé vodní plochy). Výraznou rekultivační oblastí se v krátké době stane Mostecké jezero. Vzniklo po vytěžení 90 milionů tun kvalitního hnědého uhlí z dolu Ležáky za cenu likvidace starého historického města Most. Na výměře 311 hektarů vznikne jezero s obje- mem vody před 70 milionů m3 , hloubkou 70 metrů a obvodem plochy 9 815 me- trů. Jakmile bude dokončena nová komunikace Most – Mariánské Radčice, bude celá tato plocha zpřístupněna sportovní a rekreační činnosti včetně výstavby ro- dinných domů a vzácně očekávaného arboreta včetně kotviště pro lodní dopravu. 24 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Velebudická výsypka před rekultivací. Po rekultivacích vznikl Hipodrom Most. Hydrák a Staliňák v časech minulých 25

26 Hydrák a Staliňák v časech minulých Stejné území po rekultivaci. Lom Ležáky během těžby.

Výsypka lomu Vrbenský během rekultivace. Ve zrekultivované krajině vyrostl autodrom. Hydrák a Staliňák v časech minulých 27

Vinohrady Dávno je tomu, co se na mosteckých stráních dařilo vínu. Pěstování hroznů zaniklo po třicetileté válce (1648). Od padesátých let minulého století se za- čalo s obnovou vinné révy na výsypce bývalého lomu Lotta-Marie. Po úvod- ních zkouškách vzniklo v šedesátých letech v Chrámcích prvních 41 hektarů vinic. Po roce 1973 po dokončení Čepirožské výsypky a pod Špičákem vznikaly další hektary vinic. V roce 1983 mělo Mostecko 112 hektarů vi- nohradů. Most se tím stal největším českým městem a největším výrobcem vín z vlastních zdrojů. A další vinice přibývají na terasách Hněvína a Širo- kého vrchu. Také další území zasažené lomovou těžbou kolem Mostecka bude pro- bíhat v rovině úspěšných rekultivací. Jedná se o vyuhlený lom Obránců míru, který s předpokládaným koncem těžby na lomu ČSA (Českoslo- venské armády) bude na ploše 750 hektarů zavodněn, zalesněn a upraven. Další rekultivované plochy jsou na obzoru také v Litvínově vznikem no- vého Záluží. Závěrem V dětství v 30. letech minulého století jsem mnohokrát doprovázel ma- minku o prázdninách tímto území když nesla ze Záluží do Mostu na trh plnou nůši nasbíraných a očištěných hub. Polními cestami lemovanými ovocnými alejemi s potůčky plných čolků a raků a mezi Souší a Kopisty propadlinami zaplněnými vodou a rybami, žírnými poli s obilím, vojtěš- kami a jetelem. Tehdy krajinou téměř panenskou s koloritem mnoha těž- ních věží a šachetních komínů. Nikde jediná stopa, jediný zásah měnící toto území v krajinu měsíční. Dnes, těžko přetěžko hledat jediný metr této původní krajiny. V prů- běhu jednoho staletí se měnili obyvatelé. Jedni přicházeli, druzí odchá- zeli. Několikrát. Zmizela původní města, zmizely obce, kostely, fary, zvoničky, hřbitovy, zmizely i původní cesty. Prostě dnes, v tomto čase a prostoru je tato krajina diametrálně od- lišná od krajiny nejen dávno minulé, ale docela nedávné z konce 30. let minulého století. Na této cestě prodělala mnoho změn, etap v cyklech klidných, ale i dramatických či smutných. Obě světové války ji silně po- znamenaly, ale přesto vždy po jejich skončení pulzovala bohatým rytmem společenského života. Dokonce vždy s novou nadějí sociálně spravedli- vého společenství. Bude tomu tak i dnes, kdy tato část krajiny je „nově zrozená“ – jiná a zcela nová, nebo jde jen o stav přechodný v očekávání změn dalších... 28 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Část Velebudické výsypky lomu Hrabák před rekultivacemi. Vznik vinice po rekultivacích na témže území. Hydrák a Staliňák v časech minulých 29

Úvod do děje Krátce po Mnichovském rozhodnutí, je 8. říjen1938. V dopoledních hodinách 8. října 1938 prochází poslední četa SOS (Sbor obrany státu) od hranic Zálužím směrem k Mostu. V obličejích vojáků je vidět smutek a zklamání. V pravé poledne sirény okolních šachet a jiřetínské kostelní zvony vzdávají hold vítězům. Okna Němců tonou v záplavě nacistických vlaječek i pra- porů a obrazů osvoboditele Adolfa Hitlera. Na chodníku, pod nímž protéká Chudeřínský potok, dělící Záluží na západní a východní část, nabízejí Němci korzujícím právě vyšlé číslo Brüxer Zeitung. Češi se většinou ke kamelotům ob- racejí zády. „Der Tag ist schon da“, (Ten den je již zde) vykřikují kolportéři. Autor článku popisuje, jak těžký byl život utlačovaných sudetských Němců, než si prosadili připojení Mostecké uhelné pánve k Třetí říši… „že je to vlastně návrat do opuštěné vlasti… že v prostoru od Lovosic, Postoloprt, Horního Lit- vínova a Mostu se Češi všemi silami pokoušeli zlomit Němcům vaz… slzy do očí nám vstupují radostí, že jsme konečně připojeni k Třetí říši… jinak by ně- mectví v tomto kraji zhynulo… bylo trvale ponižováno a ničeno… proto je to pro nás, horníky i sedláky ze Souše, Lomu, Záluží a Komořan, velká histo- rická událost, že jsme konečně osvobozeni.“ Tolik úvodní článek ve zkráce- ném znění a volném překladu. Litvínovský kronikář Rudolf Lill popisuje, jaká hesla visela na domech a jiná natažená přes ulice v tyto dny vítající osvoboditele: „Děkujeme vůdci.“ „Zdravíme našeho vůdce, vracíme se konečně domů.“ „Německé chce k německému.“ Hitlerovi pak vzkazují: „Byli jsme zbaveni práva.“ „Byli jsme sluhy, tys obnovil Německo a jsi náš osvoboditel.“ Doba mezi 1. a 8. říjnem roku 1938 překypovala událostmi, v nichž domi- novalo na české straně obrovské zklamání, že toto pohraniční území bude bez jediného výstřelu a boje připojeno k nenáviděné nacistické Třetí říši, ale na straně Němců naopak obrovská euforie, že „Der Tag ist schon da!“. V podvečer 8. října už pochodovali směrem k Mostu oddíly Wehrmachtu, následující den se gestapo usídlilo v Sieglově vile. Na nově zřízeném zálužském obecním úřadě, původně německé škole, jsou vyvěšovány výzvy a příkazy sdělující hlavně Če- chům, co vše, kromě práce, je zakázáno. Vše, co souvisí se společenským živo- tem, počínaje činností politických stran, spolků, divadel i sportovních oddílů a konče tanečními zábavami. A už druhého a třetího dne se msta nacistických 30 Hydrák a Staliňák v časech minulých

fanatiků stala nosným programem nových vládců tohoto regionu. „A kdo se postaví proti nám, bude zavřen, až zčerná“, prohlásil Konrad Henlein hned v úvodu svého vládnutí nad touto oblastí. „Wir wollen die politischen Gegner einsperren, bis sie schwarz werden!“ Po 10. říjnu se začal podstatnou měrou měnit život obyvatel této oblasti, protože se mění politická a správní organizace celé Sudetské župy. Do vnitro- zemí prchá tisíce českých obyvatel a téměř stejný počet se z vnitrozemí vrací – do svých domovů. Do konce listopadu roku 1938 uprchlo do vnitrozemí jen z Mostecka na 25 000 českých rodin. Pro příklad uvedu několik čísel z okolí Horního Litvínova. Z Louky uprchlo 170, z Lomu 350, z Dolního Litvínova 124, ze Záluží 985 a z vlastního města Horního Litvínova 822 českých obyvatel. Zvláštní Einsatzkomando zahájilo čistku, při které pozatýkalo předem vytipo- vané nepřátele. V polovině října už byly Sudety, tedy i Mostecko, plně v režii nových nacistických vládců v čele s K. Henleinem. Vzápětí do Záluží přijíždějí první říšské geologické a geodetické firmy a na území mezi zálužskou „Starou maltou“, šachtou Minerva a kopistskou novou čtvrtí zahájily činnost. Pohleďme nyní krátce do časů minulých, abychom pochopili, k jakým změnám národnostním, demografickým a územním muselo dojít, aby tu na- konec v podmínkách brutálně asociálních mohl vyrůst chemický gigant pa- třící v době války a dlouho po ní mezi technicky nejmodernější závody na výrobu syntetických paliv a dalších produktů. Hydrák a Staliňák v časech minulých 31

32 Hydrák a Staliňák v časech minulých Mostecké noviny (Brüxer Zeitung) oznamuji: TEN DEN NASTAL! Přeplněné mostecké nádraží – útěk českých rodin před nacisty.

Jásající Němci vítají své osvoboditele v Mostě (nahoře) a v Litvínově (dole). Hydrák a Staliňák v časech minulých 33

34 Hydrák a Staliňák v časech minulých Mostecké noviny od října do prosince 1938 informují občany okresu, že se tady v brz- ké době bude stavět továrna na pohonné hmoty.

Nadšené vítání Konrada Henleina v Horním Litvínově, téhož dne po Spatenstichu. Mostecké noviny oznamují zahájení výstavby závodu na výrobu pohonných hmot. Hydrák a Staliňák v časech minulých 35

Vzhledem k tomu, že se dosud vydané publikace, studie, billetiny zabývaly především technicko-technologickým vývojem závodu včetně základních změn, ke kterým v průběhu času došlo, je mým cílem napsat knihu, která bude monitorovat především lidský faktor – lidský fenomén, který sehrál v etapách 1938 až 1945 a pak 1945 až 1948 na tomto území zcela výjimečnou, naprosto nezastupitelnou roli. I když posláním této knihy vzpomínek není popisovat harmonogram výstavby podniku, přece jenom pro ucelený pohled mladších generací při- spěje posloupnost výstavby v kontextu s lidským faktorem k přesnější před- stavě o událostech, ke kterým v proudu času došlo, neboť hlavně období započaté květnem 1945 a končící březnem roku 1948 bylo historicky rozhodujícím časovým segmentem, v němž se s konečnou platností rozhodlo, že zálužský chemický závod zůstane v provozu a nebude zlikvidován. Proveďme nyní exkurzi do vývoje a výstavby hydráku (slang odvozený od původní technologie hydrogenace dehtů), tedy STW (Sudetenländische Triebstoffwerke), započaté rokem 1938 a končící rokem 1948. Německá válečná strategie počítala s výstavbou takového množství hyd- rogenačních závodů, aby byla, jak stanovil A. Hitler, zcela nezávislá na cizích zdrojích ropy. Roku 1939 bylo na území Německa v provozu již sedm hydroge- načních závodů a zdaleka jimi nebyla pokryta předpokládaná válečná potřeba, pokud jde o pohonné hmoty. Proto vláda zařadila ihned po okupaci Sudet do čtvrtého hospodářského plánu Třetí říše restrukturalizaci a intenzifikaci dolů. Jejich několika miliardové zásoby měly být využity pro výrobu syntetických po- honných hmot. Snaha o co nejrychlejší začlenění a integraci sudetské oblasti do váleč- ného systému byla prioritou, jak místních funkcionářů NSDAP (K. Hen- leina), tak také říšských ministerstev. Dokladem toho je zpráva zveřejněná již 12. října 1938 v novinách Brüxer Zeitung, že do čtyřletého hospo- dářského plánu Třetí říše byla zařazena také výstavba sudetoněmeckého území, což dokazuje článek „Beginn des Wirtschaffsaufbaus“ ze stejného dne. Uplynul týden od tohoto prohlášení a v Mostě došlo dne 19. října k se- tkání K. Henleina a dalších funkcionářů župy s říšským ministrem vnitra Dr. Wilhelmem Frickem. Na této schůzce se kromě mnoha priorit hovořilo o zmíněném začlenění sudetského území do právě probíhajícího čtyřletého plánu s důrazem na vybudování kapitálově silného průmyslu s využitím uhlí jako vzácné suroviny, která bude použita nejen k topení, ale zvláště k nově budovanému chemickému průmyslu! 36 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Také další návštěva říšských ministrů v říjnu 1938 jenom potvrzuje zájem nejvyšších představitelů říše o toto průmyslové a surovinově bo- haté území s cílem co nejdříve ho podřídit válečným plánům. Další jed- nání návštěv v listopadu a v prosinci 1938 byla už konkrétnější. O tom svědčí i články v Brüxer Zeitung z této doby. Nejpozoruhodnější z nich je z 30. listopadu. Pod názvem „Sudetským uhlím k olejům a dehtům“ sděluje pisa- tel v mosteckém deníku kromě jiného, že – mostecký revír má bohatá ložiska kvalitního hnědého uhlí, jeho těžba, hlavně povrchová, v ně- kolika následujících týdnech stoupne, současně dojde k výstavbě no- vého mohutného závodu na výrobu dehtů, pohonných hmot a olejů, nové projekty na výstavbu nového závodu se již blíží ke své realizaci, bude probíhat po etapách. Další články a zprávy ze 17. a 21. prosince 1938 jen potvrzují význam realizace připravované výstavby na mostec- kém území. Plány a cíle byly zřejmě již před Mnichovem jasné, pevně stanovené a za- hájení stavby bylo jen otázkou času. Podle indicií měli říšští Němci ještě před okupací velmi podrobné znalosti o množství i kvalitách zdejšího uhlí. I když informace o slavnostním zahájení se odehrály až o několik měsíců později, tedy 5. května 1939, faktem zůstane, že již v polovině října 1938 přijíždějí do Záluží desítky zaměstnanců geodetických a geologických firem. V následují- cích dnech až do konce téhož roku se odvodňovaly zálužské rybníky, mokři- ny. Sály okolních hospod byly rychle přeměňovány na ubikace a noclehárny pro dělníky. O slávu se však Němci přece jenom postarali. Ta se uskutečnila 5. května na improvizované tribuně bývalého fotbalového hřiště Rudé hvězdy Zá- luží, vyzdobené pro tuto příležitost zeleným chvojím a nacistickými vlaj- kami. Slavnosti se zúčastnil osobně Konrad Henlein s dalšími vysokými funkcionáři kraje i ministerstev. Došlo k prvnímu slavnostnímu kopnutí do země (Spatenstich), a tím byla oficiálně zahájena výstavba gigantického chemického závodu na výrobu syntetických paliv Sudetenländische-Treib- stoffwerke A.G. (STW). Pro výstavbu závodu si Němci stanovili pevný harmonogram. První etapu dokončit do 1. ledna 1942, zpracovat čtyři miliony tun uhlí a vyrobit: 100 000 tun leteckého benzinu 90 000 tun autobenzinu 80 000 tun motorové nafty 35 000 tun propan-butanu Hydrák a Staliňák v časech minulých 37

Druhu etapu chtěli zakončit v letech 1943–1944 zvýšenou produkcí na: 170 000 tun automobilového benzinu 150 000 tun motorové nafty 25 000 tun propan-butanu Zpočátku byla stavba dotována ze státních zdrojů, avšak od 9. října 1939 ji financoval už koncern Hermann Göring Werke. Ten měl totiž v STW pře- vahu 98 %. Ovšem výstavba závodu se opožďovala, přestože Němci měli s organizováním takovéto činnosti bohaté zkušenosti. Důvody? Opožděné dodávky stavebního i montážního materiálu, trvalý nedostatek pracovních sil, nízká produktivita práce a značná fluktuace. Zaostávání plánu nutilo nacis- tické šéfy zjistit příčiny a učinit opatření, aby se „Führer nezlobil“. V důsledku toho přijíždí do závodu v květnu 1942 Konrad Henlein znovu s Dr. Wilhel- mem Frickem, v červenci pak osobně ministr válečného průmyslu Albert Speer. Výsledkem těchto návštěv byla celá řada opatření a ta nakonec při- nesla Němcům očekávaný výsledek. Dne 15. prosince byl za přítomnosti ofi- ciálních hostů v čele s Albertem Speerem naplněn benzinem první cisternový vlak a výroba pohonných látek se pak rozjela. Do konce roku se ještě vyrobilo 1 705 tun autobenzinu a 4 968 tun motorové nafty. Od začátku měl závod organizační a provozní řád. V čele stál Dr. Paul Damm, ve funkci generálního ředitele, dále Dr. Friedrich Amonn ve funkci technického ředitele a Dr. Berthold Ottens byl vedoucím provozních celků. Předsedou dozorčí rady se stal Paul Pleiger, osobní přítel Hermanna Göringa, a členem dozorčích rad teplický tajný rada Heinrich Lippert. Protože k tomuto personálnímu přeskupení patřil ještě generální projek- tant výjimečných kvalit v oboru hydrogenační technologie Dr. Carl Krauch, dá se pak předpokládat, že STW byly budovány a provozovány odborníky vysokých kvalit mající navíc podporu nejvyšších pater nacistické hierarchie. Vezmeme-li v úvahu, že stavba započala v květnu roku 1939 a koncem roku zde pracovalo na terénních úpravách 22 firem s 3 350 zaměstnanci, za dva roky v srpnu roku 1941 bylo s téměř 14 tisící zaměstnanci dokončeno přes 40 % stavebních a přes 50 % montážních prací a v prosinci roku 1942 vyro- beny první tuny benzinu, pak i při opožďování původního harmonogramu výstavby byl mezi Němci důvod k oslavám. A to se také stalo. K tomu také došlo na shromáždění svolaném na oslavu první tuny ben- zinu. Hydrákem hřmělo mohutné „Sieg Heil!“. V lednu roku 1943 jsem se za třeskutého mrazu a v mlze zúčastnil s ostatními povinného shromáždění, na kterém Dr. Damm – ředitel podniku, před hlavní branou mimo jiné oznámil, 38 Hydrák a Staliňák v časech minulých

jakých skvělých výsledků bylo dosaženo: „Závod dosahuje téměř projektova- ných parametrů ve výrobě pohonných hmot (40–50 000 tun měsíčně). V nej- kratší době oznámím vůdci, že závod bude nejproduktivnější a nejvýkonnější ze všech hydrogenačních závodů Třetí říše.“ V roce 1943 byl zahájen druhý stupeň výstavby a vedení podniku bylo nacistickými ministry pochváleno, že do 30. června toho roku vyexpedo- valo 1 000 cisteren autobenzinu a 1 850 cisteren motorové nafty. Kromě toho bylo v březnu roku 1944 na tlakové plynárně dokončeno propojení tří generátorů, jejichž měsíční výkon činil 2,5 milionu kubíků čistého generá- torového plynu (svítiplynu) obohaceného na požadovanou výhřevnost pro otop domácností. V té době už byly v Hydráku vybudovány všechny doprovodné profese. Hlavní dílny pro údržbu a opravu výrobního zařízení, budova hasičského sboru nezbytná pro likvidaci požárů a havárií, rozsáhlá železniční vlečka po celém závodě včetně jejího propojení na okolní doly, zvláště povrchové a přes kopistské seřaďovací nádraží na hlavní nádraží v Mostě. Dle projektové dokumentace a technické zprávy byla výstavba STW rozvržena do čtyř etap se zahájením v roce 1939 a dokončením v roce 1948!!! Hydrák a Staliňák v časech minulých 39

Stavební ruch před 28. březnem roku 1939 Dosud vydané dokumenty uvádějí, že příkaz k zahájení projekčních prací na výstavbu STW byl vydán 28. března 1939. Z mého pohledu začátek výstavby tohoto závodu probíhal poněkud dříve v jiných časových krocích. Domek mých rodičů byl vzdálen od staveniště jen několik stovek metrů a tak jsem mohl tento neobvyklý stavební ruch denně sledovat a se mnou prakticky celé Záluží. V druhé polovině října roku 1938, kdy ještě Einsatzkommando (trestní komando) neskončilo se zatýkáním zálužských „odpůrců Třetí říše“, byly již tři hospody – Sokolovna, Dělňák, U Lukešů – zkonfiskovány českým maji- telům. Z restauračních prostor vznikly kanceláře, ze sálů ubikace a nocle- hárny a pro dělníky byly podobné úpravy prováděny také v obou českých školách. Kromě toho Zálužím již v té době denně projížděly směrem ke „Staré Maltě“ desítky osobních i nákladních automobilů a první německé firmy prováděly v prostoru od Záluží směrem ke Kopistům, Dolnímu Litví- novu a Růžodolu sondy a zaměřování katastru. Začátkem listopadu přijel první transport hamburských tesařů, záhy následovaný českými dělníky z Opavska připravujícími výstavbu prvních táborových baráků. Dnem i nocí přijížděly transporty se stavebním mate- riálem, který byl postupně vykládán v prostoru budoucího závodu. Nárůst nových pracovních sil byl tak velký, že stačil zaplnit nejen rychle upravené noclehárny v sálech bývalých hospod, ale i narychlo postavené první tábory č. 31, 32 na bývalém hřišti Sparty Záluží. Bohužel, obcí se šířila zvěst, že se tu staví koncentrační tábor. Když se brzy na jaře roku 1939 začalo na „Staré Maltě“ s vypouštěním tří rybníků a současně tu byly prováděny terénní úpravy, kdekdo se ptal, co se tam děje. A když si pak v hospodě u Türpů dali němečtí tesaři po pár pivech – a oni to naše pivo měli rádi, pak snadno prozradili, že se v Záluží bude stavět fabrika. Nevěděli sice jaká, ale fabrika to určitě bude. Rázem se Zálužským ulehčilo, že to nebude koncentrák. Protože již od března roku 1939 byla stavební činnost v pokročilém stadiu a koncem května po slavnostním kopnutí do země pracovalo na staveništi na 600 zaměstnanců různých stavebních firem, a majitelé 40ti rodinných domů v Záluží již dostali oznámení o jejich likvidaci. K tomu museli mít Němci již schválenou projektovou dokumentaci a stavební povolení. Proto tvrzení, že teprve 28. března 1939 byl vydán příkaz k zahájení projekčních prací, když už byla stavba v plném proudu, je nepřesvědčivá, nebo mini- málně podivná. 40 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Terénní úpravy, nasazení těžkých mechanizmů včetně nových pracovních sil a pro- blémy při výstavbě. Hydrák a Staliňák v časech minulých 41

42 Hydrák a Staliňák v časech minulých Terénní úpravy pro stavbu STW pokračují, a je teplo nebo mráz (horní foto).

I takováto potíž vznikla při výstavbě závodu. Hydrák a Staliňák v časech minulých 43 Snímek dokládá práci trestanců za dozoru ozbrojence.

44 Hydrák a Staliňák v časech minulých Odbagrovávání severní části budoucího závodu, materiálem se vyrovnávala jižní strana (nahoře). K budování technologie se používaly kladkostroje (dole).

Po terénních úpravách vyrostly konstrukce technologických objektů, jako např. komín T-200 a karbonizační pece. Hydrák a Staliňák v časech minulých 45

46 Hydrák a Staliňák v časech minulých V polovině roku 1942 byl již v provozu výklop uhlí (nahoře) a část hydrogenace (dole).

První vlak s benzinem je připraven k odjezdu – 15. prosinec 1942. Hydrák a Staliňák v časech minulých 47 V pozadí snímku část karbonizací již v provozu.

48 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Bližší pohledy na dokončené provozní celky – vlevo úpravna uhlí, destilace, vpravo karbonizační pece se stavbou T-200, Winklerovy generátory s konverzí. Hydrák a Staliňák v časech minulých 49

Poodhrňme nyní oponu, abychom problematiku výstavby hydrogenizač- ních závodů částečně vyjasnili. Od roku 1935 vyhlašoval Hitler nutnost stavět další hydrogenační závody a omezit tak závislost na zahraničních zdrojích a dodávkách, pokud jde o pohonné mnoty. Věděl, že pro válku musí mít dostatek pohonných hmot z vlastních zdrojů. A proto do zahájení 2. světové války bylo v Německu po- staveno a provozováno sedm hydrogenačních závodů! Němcům přece ne- bylo utajeno, že se v severozápadním pohraničí nacházejí významná ložiska kvalitního hnědého uhlí, a že je tu kromě toho také silný těžký i lehký prů- myslový potenciál. Toto území nebylo pro ně cizí, neboť již v říjnu 1918 pro- hlásili Němci toto sudetské území za svoje a nazvali ho Deutsch Böhmen. Již tehdy věděli, co činí. Proto se ho nechtěli za žádných okolností dobrovolně vzdát. A mnoho těch, co už tenkrát usilovali o jeho nezávislost, tu i nadále zůstalo a spolu s novými vůdci vyvinuli znovu velké úsilí zmocnit se ho! Proto ono hektické tažení ve 30. letech 20. století za jeho odtržení od ČSR. 50 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Jsou to nezvratná fakta dokazující, proč Němci již od roku 1918 usilovali do- stat toto území pod svrchovanost Německo – Rakouska. Proto nacisté od samého počátku okupace věnovali těžbě uhlí a stavbě dalšího hydrogenačního závodu strategickou prioritu! Většina dolů byla již k 10. červnu 1939 začleněna do nově založené společnosti SUBAG (Sudeto- německá akciová báňská společnost) se sídlem v Mostě a následně začleněna do obřího Göringova komplexu včetně chemického závodu na výrobu synte- tických paliv. Vzhledem k tomu, že dosud nebylo zjištěno, ani v dokladech odhaleno, že by Němci hledali pro postavení tohoto závodu jiné, vhodnější místo v po- hraničí, lze dojít k závěru, že obec Záluží a převážná část jejího katastrálního území byla předem deklarována jako nejvhodnější místo pro stavbu závodu, protože leží uprostřed bohatého ložiska hnědého uhlí. Hydrák a Staliňák v časech minulých 51

Politické a demografické změny na Mostecku po Mnichovském diktátu roku 1938 Abychom blíže pochopili v celém kontextu politické a demografické změny zasahující a měnící stávající infrastrukturu, ke kterým došlo Němci v okupo- vaném území, učiňme exkurzi do října 1938. České pohraničí je včleňováno do Třetí říše, utváří se nový model říšských žup a ze severozápadního pohraničí vzniká Říšská župa Sudety. Tím dochází na tomto území k zásadním společensko-demografickým změnám. Období mezi 1. až 10. říjnem 1938 probíhalo v chaosu na obou stranách národnost- ního spektra. Prchající Češi se převážně vracejí do svých domovů a téměř stejný mnohatisícový kontingent prchá do vnitrozemí, aby se ukryli před nacisty. Místní Němci nastolují pořádek. Vyhláškami a nařízeními zaka- zují činnost politických stran, spolků a zabavují jejich majetky. Do dění vstupuje Einsatzkomando (trestní vojenské komando) doplněné o místní příslušníky SA. Dnem i nocí dochází k zatýkání nepřátel Třetí říše dle pře- dem pořízených seznamů, které byly vypracovány již v srpnu 1938! Po této první vlně zatýkání a běsnění nacistů přebírá vládu na tomto území civilní Říšská župa Sudety. Do jejího čela byl Hitlerem od 1. října 1938 ustanoven jeho věrný sluha – co se destrukce české státnosti týče – K. Henlein. A ten byl 30. října pověřen ještě funkcí župního vedoucího NSDAP. K dovršení všech těchto funkcí se od 1. května 1939 stává K. Henlein říšským místodržícím (Reichstaatshaler), což je funkce v župě Sudety nejvyšší. S platností od 1. května 1939 dochází také k vnitřnímu členění sudetské župy. Říšská župa Sudety se členila na tři vládní obvody: – Chebský se sídlem v Karlových Varech – Ústecký se sídlem v Liberci – jako v říjnu roku 1918 – Opavský se sídlem v Opavě Vládní obvod Ústí nad Labem zahrnoval území od Krkonoš až po Krušné hory včetně předhoří a oblastí podél Labe a Ohře. Do tohoto vládního obvodu patřily dva městské obvody Liberec a Ústí nad Labem a dvacet venkovních okresů, kromě jiných také Most, Teplice, Ústí nad Labem, Bílina, Chomutov a další. Tím byla ukončena první fáze územních změn. Druhá se týkala změn demografických, které svými důsledky postihly značnou měrou zůstavší české obyvatelstvo. Například na tomto nyní vládním ústeckém území žilo 52 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Nejnovější část Záluží dle výpisu z katastru nemovitostí musela být utracena ve pro- spěch výstavby STW. Hydrák a Staliňák v časech minulých 53

dle sčítání lidu v roce 1939 – 1 328 575 obyvatel. Z toho jen 113 000 Čechů oproti roku 1930, kdy zde žilo 281 258 Čechů. Pokles o téměř 170 000 čes- kých obyvatel byl způsoben odchodem všech státních zaměstnanců (učitelů, policistů, četníků, úředníků, finančníků atd.), ale také funkcionářů politic- kých stran a spolků. Při obdobné akci již v roce 1930 bylo kupříkladu v mosteckém okrese 108 179 obyvatel, z toho 61 295 Němců (57,6 %) a 44 812 Čechů (42,1 %). Avšak při sčítání lidu v roce 1939, tedy za okupace, poklesl počet českých obyvatel na Mostecku téměř na 50 % proti roku 1930. Od roku 1939 dochází pak v důsledku výstavby STW a intenzifikace těžby uhlí novou akciovou společností SUBAG k obrovskému nárůstu nových pra- covních sil, které pak kulminují v letech 1942 a 1943. Tehdy STW registruje 30–35 000 zaměstnanců a SUBAG v hornictví přes 40 000 pracovních sil. To znamenalo pro oblast od Mostu až po Horní Litvínov obrovské mraveniště s nárůstem 70–80 000 osob různých kategorií, pro něž bylo v tomto teritoriu postaveno na 94 pracovních táborů včetně trestných. Právo optovat a ponechat si československou státní příslušnost bylo v okupovaných Sudetech v této době dost odvážným až riskantním činem i se všemi důsledky, jako byl například nižší příděl potravin (kromě těžce pracujících horníků) a národnostní perzekuce. I přes tyto persekuční atri- buty optovalo na Mostecku téměř většina českého obyvatelstva! 54 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Pracovní síly Krátce po okupaci pohraničí v roce 1938, hlavně pak od roku 1939 bylo v řádu několika týdnů nasazení pracovních sil do průmyslu tak razantní, že zcela zmizela nezaměstnanost. Započala výstavba STW a na dolech, hlavně povrchových, se připravovala restrukturalizace a intenzifikace těžby uhlí. Projektová dokumentace na výrobu syntetických paliv předpokládala zpra- cování přes 6 milionů tun uhlí za rok a to nebylo za stávajícího technického vybavení šachet vůbec možné. Jakmile se vyčerpaly regionální rezervy pra- covních sil, začalo se lovit v okupovaných územích. Nejprve u civilního oby- vatelstva za vyššími výdělky. Rychlost výstavby STW a navýšení těžby si však vynucovaly další přísun pracovních sil. Přišlo tedy na řadu rozhodnutí poli- ticko-vojenských orgánů o deportaci civilního obyvatelstva z okupovaných území včetně válečných zajatců v pořadí, jak byly jednotlivé země Wehr- machtem okupovány. Od Poláků přes Francouze, Holanďany, Belgičany až po sovětské zajatce v letech 1941 až 1942 a další. K 31. květnu 1939, tedy tři týdny po slavnostním zahájení výstavby STW, pracovalo na staveništi prvních 617 zaměstnanců. Koncem téhož roku bylo už na staveništi 22 firem s 3 350 zaměstnanců a nárůst pokračoval. V roce 1941 v STW pracovalo již na 15 000 osob a koncem roku 1942 a začátkem roku 1943, kdy byl dokončen první stupeň výstavby STW, kulminoval počet zaměstnanců v rozmezí 30 000–40 000. Dle jiných statistik to bylo více. Za- tímco kmenový počet pracovníků STW se postupně stabilizoval a jen mírně zvyšoval v důsledku najetí dalších objektů do provozu, zvyšoval se počet za- městnanců stavebních a montážních firem. Důvodem byly civilisté z volného náboru se smlouvou na dobu určitou, pak obrovská fluktuace zahraničních dělníků – hlavně Italů – u stavebních a montážních firem. Právě vysoká a tr- valá absence, která denně představovala až 25 %, přinášela vedení STW ne- malé problémy. Proveďme nyní exkurzi do náborů, deportací a do struktury pracovních sil. Zatímco do technických funkcí se přijímali jen a výhradně němečtí ob- čané, na práce montážní, stavební a podružné se zprvu nabírali civilisté z vol- ného náboru, hlavně Němci. Začátkem roku 1942 přichází do STW kolem tisíce totálně nasazených lidí z Protektorátu Čechy a Morava, neboť situace v Hydráku byla komplikována trvale značným odchodem a migrací stavebních a montážních dělníků, jimž buď končila smlouva, anebo odtud uprchli. K tomu přispíval i permanentní odvod Němců do armády a velká pracovní absence ostatních dělníků. Hydrák a Staliňák v časech minulých 55

Přesto lze z archivních dokumentů usoudit, že Hydrák nebyl nikdy do konce války zcela pokryt projektovanou potřebou pracovních sil. Jen v urči- tých fázích výstavby byl stav pracovníků uspokojivý. Ještě v září až listopadu 1944 byl do závodu a následně do ubikací v Dolním Jiřetíně deportován ně- kolika tisícový kontingent sovětských a slovenských zajatců a z několika ně- meckých vybombardovaných továren na výrobu paliv z uhlí byli přesouváni zaměstnanci k doplnění potřebných pracovních sil. Byly to poslední přísuny pracovních sil, ty však vzhledem k rozsahu škod způsobených bombardováním a rychlým postupem spojeneckých vojsk na západě a Rudou armádou na východě už neposkytly takovou pomoc, která mohla Hydrák postavit na nohy. CIVILNÍ, ZAJATECKÉ A TRESTANECKÉ TÁBORY Nedílnou součástí Zálužského STW byla také výstavba nového sídliště pro budoucí zaměstnance závodu. Investorem tohoto satelitního komplexu byla „Bytová akciová společnost – Reiswerke Hermann Göring“. Uplynulo jen několik týdnů od slavnostního výkopu v Záluží (5. 5. 1939) a v Horním Litvínově geodetická firma již zaměřovala území doporučené měst- skou radou pro výstavbu nového sídliště. Dle projektové dokumentace a schvá- leného harmonogramu mělo být sídliště dokončeno do čtyř let, tedy do konce roku 1944, maximálně v roce 1945. Po zaměření se ihned pracovalo v zimě, v létě na úpravách terénu, pře- devším kácením lesního porostu a výstavbou komunikací. Za necelý rok, tedy v roce 1940, už byly zahájeny vlastní stavební práce. První hrubá stavba na dnešní Podkrušnohorské ulici byla dokončena již v srpnu 1941. Kromě vlastního technického personálu u stavebních firem pracovalo na výstavbě na 350 francouzských zajatců z tábora č. 17, 18 v Záluží. Další, byli dle po- třeby do této výstavby zařazováni. Dne 13. září roku 1940 uveřejnily mostecké noviny zprávu o vzniku nového sídliště v Horním Litvínově, kterou pan Rudolf Lill v kronice pod názvem „Návštěva v podnikovém sídlišti I.“ popsal takto: „V tomto kraji byly v době Československé republiky případy, kdy početná rodina bydlela a spala jen ve dvou místnostech, v nichž se odehrával veškerý život. V novém sídlišti tomu bude jinak – moderněji. Každý, ať dělník či úředník, bude mít podle počtu dětí více místností včetně koupelny a záchodu, výraz dělnická ko- lonie navždy zmizí – zapomeňte! Sídliště bude mít dvě školy, společenské zařízení, obchody, náměstí a ulice s garážemi. Sídliště je koncipováno tak, 56 Hydrák a Staliňák v časech minulých

aby obě profese – dělnická a úřednická – vedle sebe vytvářely kompaktní společnost. Projektová dokumentace a výstavba probíhá ve vzájemné spolupráci měst a investora. Osobně se jednání zúčastňuje pan starosta Franz Richter a osobně ředitel STW Paul Damm.“ Kronikář dále popisuje, že se tak děje v krásném údolí s bývalou lesnickou rezidencí, která nesla ná- zev Paskalienenhof. Do kroniky zapisuje prvních deset obyvatel, kteří se do sídliště nastěhovali, z nichž zcela první byl 7. května roku 1941 zámečník Ru- dolf Ulrich… a že 10. srpna 1941 se manželům Brunnerovým narodil první novorozenec, jemuž osobně blahopřál generální ředitel Dr. Paul Damm a že další sídla jsou ve výstavbě v Záluží a v Mostě. Zatímco výstavba sídliště rychle pokračovala, slavnostnímu posvěcení se jí dostalo až 24. listopadu 1941, poté Brüxer Zeitung uveřejnil zprávu pod názvem „Alle Kraft für den deutchen Endsieg“ (Veškeré síly pro konečné ví- tězství). Článek zmiňuje, že se v tomto krásném lesním prostoru konala velká slavnost, které se zúčastnili významní župní hosté v čele se zemským prezi- dentem a brigádním velitelem SS Hansem Krebsem, okresním hejtmanem Smidtem, hornolitvínovským starostou Franzem Richterem a dalšími. V ná- zoru se všichni řečníci shodli, což také vyjádřili, že toto území je krásné, že osvobození tohoto území přišlo pro Němce v době největší krize a že o to je to tak významné. A dělníci jsou jako vojáci na frontě, mají stejnou povinnost, s největším nasazením a úsilím pracovat pro Říši až ke konečnému vítězství na frontě i v zázemí (zkrácené znění zmíněného článku). Celkem tři budovaná sídliště (v Horním Litvínově, Záluží a v Mostě) měla pojmout až 25 tisíc nových obyvatel, z nichž největší část měla být ubytována v Horním Litvínově. Faktem však zůstane, že jedině zálužské sídliště bylo dokončeno, zatímco hornolitvínovské a mostecké v důsledku náletů a brzkého konce války v rozsahu projektové dokumentace zůstalo nedokončeno. K litvínovskému údolí se pojí jistá historická skutečnost, která stojí za pozornost. V údolí, do něhož ještě dnes na Loučkách směřují směřují dvě kaštanové aleje, stála v předminulém a ještě v minulém století rezidence, jakési lesní panství. Pan Rudolf Lill, litvínovský kronikář, tuto historii popisuje takto: „Kolem roků 1880 až 1885 hrabě Jiří Valdštějn zde zřídil ohradu se vzácnými jeleny a daňky a opodál další ohradu pro ostatní lesní zvěř s několika kůlnami. Ve svých 30ti letech se oženil s princeznou Paskalinou Metternichovou, dcerou bývalého významného rakouského diplomata a matky kněžny Pauliny Met- ternich-Sandrové a tady na tomto prostranství vybudoval lesní panství – rezi- denci, kterou pojmenoval po své milované ženě Paskalienenhof.“ Hydrák a Staliňák v časech minulých 57

58 Hydrák a Staliňák v časech minulých Údolí Louček – Paskalienenhof s kaštanovou alejí na přelomu 19. a 20. století.

Rezidence byla často místem vzácných návštěv, oslav, při nichž hrabě Jiří neskrýval nadšení a radost z tohoto místa, i když měl po svatbě možnost najít rezidenci v jiné části Evropy spadající pod Rakousko-Uherskou monarchii. Šťastné manželství prožité v tomto lesním panství skončilo koncem roku 1890, nejdříve smrtí kněžny a později ze smutku i hraběte samého. Tahanice o dědictví a přechodné nájemnické vztahy devastovaly tento vzácný objekt až k jeho úplnému zničení. Pro Litvínovsko je tato Metternichovsko-Valdštějnská stopa zajímavá ne- jen z hlediska dávné historie, ale také proto, že po květnu roku 1945 na ní navazovaly Stalinovy závody obrozením dávné krásy a jedinečnosti tohoto údolí, jaké beze sporu ještě dnes Loučky jsou. Z Louček se znovu stalo stře- disko kulturně-společenského života, jehož sláva a věhlas vždy oživovaly, například Radostné dny stalinovců a hornické dny, nebo při filmových festi- valech, koncertech nebo divadelních představeních. Ostatní civilní zajatecké a trestanecké tábory Pro práci na výstavbě STW byla Němci prováděna velmi přísná selekce pracovních sil ubytováním počínaje a životními podmínkami v táborech konče. Standardní podmínky měli Němci, jiné byly pro civilisty z vol- ného náboru, podobně i pro totálně nasazené, ale zcela jiné, naprosto ne- adekvátní byly pro deportované civilisty z okupovaných území východu označovaných Ost a z Itálie po její kapitulaci. Horší byly pro zajatce ze západních zemí, ale přímo katastrofální pro zajatce ruské a trestance růz- ných kategorií. Pro pracovní kontingent bylo jen na Mostecku a v jeho okolí postaveno pro STW a částečně i pro SUBAG na 90 pracovních táborů. Pro představu uvedu v přehledu počet pracovních táborů a jejich umístění v nejbližším okolí Sudetenländische Treibstoffwerke A.G. Záluží: tábor č. 16 v místech dnešního parkoviště aut (u točny tramvaje) obýván ně- meckými vojáky uvolněnými pro práci v STW, tábor č. 17, 18 v místech proti nynější čerpací stanici Benzina, obýván fran- couzskými, holandskými a belgickými zajatci, tábory č. 27, 28 severně od Dolu Herkules, obýván anglickými zajatci, později i americkými, tábor č. 29 naproti Dolu Herkules, obýván trestanci, tábor č. 31, 32 na bývalém hřišti Sparty Záluží, obýván civilisty ze západních zemí. Hydrák a Staliňák v časech minulých 59

60 Hydrák a Staliňák v časech minulých Konrad Henlein a Dr. Paul Damm s nejvyššími představiteli kraje a obcí při prohlídce staveniště nového sídliště v Horním Litvínově na Osadě (1940).

Hydrák a Staliňák v časech minulých 61 Zahájení stavebních prací na budoucím sídlišti (Siedlung). Graf uvádějící počet pracovních sil a zastoupení jednotlivých národností v letech 1939–1944.

62 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Hydrák a Staliňák v časech minulých 63 Pohled na rozestavěné sídliště, které bylo z velké části budováno „nejspolehlivějšími pracovními silami“ – francouzskými zajatci.

64 Hydrák a Staliňák v časech minulých Dolní Jiřetín: tábor č. 14 na dvoře Dolu Humbold II, obýván francouzskými zajatci, tábor č. 25 u bývalého hřbitova, obýván střídavě civilisty, později sovětskými zajatci, tábor č. 22 u Dolu Centrum, obýván německými vojenskými trestanci, tábor č. 43 jižně od stávající úpravny vody, umístěném v Dolním Jiřetíně, obýván Ukrajinci a Poláky, tábor č. 51 u nové čtvrti, obýván civilisty z různých zemí Evropy, tábor č. 15 zvaný Panenka, nevěstinec, vedle staré hornické kolonie Dolu Centrum. PROMĚNLIVÉ POČTY OBYVATEL V TÁBORECH STW V LETECH 1943–1944 Název tábora Počet zaměstnanců ke dni 15. 2. 1943 15. 4. 1944 12. 5. 1944 14. 5. 1944 16 – Záluží 415 225 141 123 7/18 – Záluží 4 470 3 501 3 499 3 349 20 – Kopisty 774 1 072 1 066 1 013 21 – Kopisty 934 901 812 772 22 – Dolní Jiřetín 1 009 2 207 2 338 2 305 23 – Horní Litvínov 1 452 153 266 266 25 – Dolní Jiřetín 1 257 1 875 1 797 1 742 27 – Horní Litvínov 4 109 2 964 2 556 2 428 28 – Horní Litvínov 712 807 789 789 29 – Růžodol 397 903 927 904 31/32 – Záluží 3 365 1 520 1 515 1 444 33 – Růžodol 3 187 2 822 2 669 2 533 34 – Růžodol 1 787 3 1905 2 831 2 658 35 – Stránce 36 23 18 18 Celkem: 19 759 22 172 21 224 20 344 Mimo Záluží a Dolní Jiřetín byly zřizovány další pracovní tábory pro STW v celém jeho okolí. V Dolním Litvínově existoval lágr č. 33, 34, v Rů- žodole u Minervy tábor č. 20, 21, pokládaný v té době za nejkvalitnější. Byl postaven původně pro německé montéry, takže zpočátku nebyl pro jiná etnika přístupný. Další lágry pro STW byly vybudovány v Kopistech,

Hydrák a Staliňák v časech minulých 65 Souši, Horním Jiřetíně, v Komořanech, Třebušicích, Libkovicích, v Mostě na Rösslu, na Teplicku (Verneřice) a na Bílinsku Ohníšť a další menší lágry pro administrativní pracovníky. Jen některé lágry měly trvalé obyvatele, např. tábor č. 17 a 18 pro fran- couzské, belgické a holandské zajatce, tábor č. 16 byl trvale obsazen německými vojáky, tábor č. 22 byt trvale obsazen německými vojenskými trestanci, tábor č. 29 byt trvale obsazen civilními trestanci, tábor č. 27, 28 trvale obsazený anglickými a později po vylodění v Normandii i americkými zajatci. Také tábor č. 33, 34 v Dolním Litvínově měl trvale kmenové obsazení s pře- vahou českých totálně nasazených civilistů. V ostatních lágrech ať civilních, či zajateckých se jejich osazenstvo měnilo. Kromě těchto velkých lágrů bylo na tomto území několik dalších objektů pro kanceláře stavebních a montážních firem. Počet ubytovaných v táborech ať už civilistů, či zajatců, se pohyboval podle velikosti plochy od 500 až po 2 500! Např. v táboře č. 25 v Dolním Jiře- tíně bylo zprvu ubytováno kolem 1 800 českých dělníků, ale tato kapacita bylo koncem roku 1944 překračována o celý 1 000 zajatců. Také v táboře č. 22 pro trestané německé vojáky bylo v barácích napěchováno přes 2 200 lidí. Postavení jednotlivých etnik v kontextu německého válečného hospodář- ství a výstavby hydráku – STW bylo různé. Etnický původ civilistů a zajatců deportovaných do Sudet podléhal přís- ným kritériím. Rasistická xenofobie byla hlavním měřítkem při rozhodování, kam bude určitý transport oddisponován, do kterého podniku, na jakou práci a ve kterém lágru bude ubytován. A právě etnický původ byl osudným faktorem další existence každého kontingentu. Na výstavbě STW pracovalo přes tři de- sítky národností. Každé národnostní kategorii se dostávalo jiného zařazení. Zá- sadně se rozlišovali civilisté z volného náboru a zajatci ze západních zemí a zcela jinak tomu bylo u civilistů a zajatců z východu (Polska, Ukrajiny a Sovětského svazu). Např. civilistům z volného náboru ze západních zemí a protektorátu Čech a Moravy bylo dopřáno relativně důstojnějšího ubytování, např. v táboře č. 33, 34 v Dolním Litvínově nebo v táboře č. 25 v Dolním Jiřetíně. Důvodem toho byla především jejich profesní úroveň. Byli to většinou lidé s výučním lis- tem černého řemesla, proto se jim dostávalo důstojnějšího ubytování i stravo- vání včetně volnějšího pohybu v táboře i mimo něj. O několik stupňů níže bylo postavení válečných zajatců ze západu (Francouzů, Holanďanů, Belgičanů). Pro ně tu byl tábor č. 17 a 18 obehnaný ostnatým drátem a střežený vojenskou os- trahou, uvnitř ubikace s dvouposchoďovými palandami. Do zaměstnání a zpět jen s doprovodem strážných, zákaz volného pohybu mimo tábor.

66 Hydrák a Staliňák v časech minulých Rozložení ubytovacích táborů pro zajatce, civilisty a trestance v prostoru mezi Mos- tem a Horním Litvínovem.

Umístění domovů pro Němce a specialisty na témže území. Hydrák a Staliňák v časech minulých 67

Tábor patřil mezi největší. Rozkládal se na ploše 170 x 500 m (tedy 85 000 m2 ), s třiceti budovami (dřeváky), s 12 umývárnami, 11 latrínami, budovou na odvšivení, strážní budovou a vězením. Zcela jinak tomu bylo u civilistů z východních zemí (Poláků a Ukrajinců) a o několik stupňů ještě hůře u sovětských zajatců. Tábor č. 43 (STW v Dol- ním Jitřetíně) byl postaven pro deportované civilisty z Polska a Ukrajiny (muži, ženy i děti), úroveň měl daleko horší než zajatecký tábor č. 17, 18. Byl obehnaný ostnatým drátem, střežený Werkschutzem (stráží), bez kójí, vybavený lavicemi a stolem, společnou umývárnou, dvoupatrovými palandami a otevřenými lat- rínami mimo budovu. I pro tuto kategorii civilistů platil zákaz volného pohybu, společný nástup do práce, procházka jen v doprovodu stráží. Pokud byl někdo zjištěn mimo lágr a mimo práci, byl trestán přesunem do lágru č. 29. Daleko nejhorší bylo postavení sovětských zajatců. Bylo to způsobeno právě probíhající válkou mezi oběma zeměmi, hlavně však porážkou u Sta- lingradu, kdy tehdy krutost stráží vůči těmto zajatcům neznala mezí. Lágr č. 25 v Dolním Jiřetíně, kde byli ubytováni první sovětští zajatci, toho byl svědkem. Proti jiným zajateckým táborům byl tento opatřen kulometnými věžemi, baráky bez kójí, dvoupatrové palandy, lavice z neohoblovaných pr- ken a centrální kuchyň, kde se vyvařovalo z nekvalitních, někdy i zkažených či shnilých potravin. Hlad, nemoci – tyfus, TBC – a úmrtnost dosahovala mnohatisícového počtu a nebrala konce. Také stravování bylo diferencované. Na počátku roku 1940, kdy do táborů č. 17, 18 přišel první transport francouzských válečných zajatců, byla jejich strava velmi slabá. V dílnách, kde pracovali s civilisty, zvláště s Čechy, byli vděčni za kousek chleba a nějaký brambor. Později, když jim mezinárodní Červený kříž posílal balíčky (suchary, keksy, čokolády, masové konzervy i ci- garety), jim bylo lépe. Na toto válečné období zavzpomínal bývalý seržant dělostřelectva, později holandský válečný zajatec Frans A. Flaton. Poslední dva roky druhé světové války prožil právě v zajateckém táboře č. 17, 18 v Záluží. V roce 1990 přijel do Záluží soukromě a hledal „svůj lágr“. Na řadu otázek od redaktora firemních novin odpověděl: „Válečná doba byla velmi anonymní, lidé se neznali. Vstávali jsme ve čtyři a těžce pracovali od 5 do 18 hodin. Pak opět do lágru. Protože jsme dostávali ráno jen kousek chleba s trochou margarínu a večer zelnou polévku, trápil nás neustále hlad. Proto zálužské ženy napichovaly na okolní keře vařené brambory zabalené v papíru a my jsme se během cesty za prací občerstvovali. Jenže Němci na to přišli, tři z nich pozvaly na gestapo a zmlá- tili je. Bližší kontakt s obyvateli se nám nepodařilo navázat. Někteří Francouzi se naopak pomocí cigaret, kterými upláceli strážné, dostali i načerno do Mostu 68 Hydrák a Staliňák v časech minulých

(což se zdá být dle autora této knihy nepravděpodobné). Situaci pomohly ře- šit až balíčky z domova. Ne každý však měl solventní příbuzné. Koncem roku 1944 jsme dostávali potravinovou pomoc od Červeného kříže.“ Lágry se nacházely nejen kolem Záluží, Horního a Dolního Litvínova, ale i v Mníšku, v Hoře Svaté Kateřiny, v Jezeří, v Albrechticích či v Braňanech. Zcela katastrofální bylo postavení sovětských zajatců. Už jejich první transport v roce 1941, který byl dirigován do tábora č. 25 vzbuzoval u míst- ního českého obyvatelstva značný soucit. Pohled na tyto zbědované lidi v ošuntělých, potrhaných, dráty pospojovaných hadrech byl otřesný. Kromě toho, že trpěli permanentním hladem, neboť příděly potravin pro ně byly velmi slabé, byli nasazováni jak na šachtách, tak v STW na fyzicky velmi namáhavé práce. Němečtí dozorci zpracováni nenávistnou nacistickou ide- ologií se vůči sovětským zajatcům chovali neadekvátně. Brutalita neznala mezí. Ubít sovětského zajatce k smrti za sebraný brambor nebo kus tvrdého chleba pohozeného poblíž cesty nevybočoval z normy. Většinou byli krmeni litrem Eintopfu, (polévkou z neloupaných brambor, krmné řepy, nahnilého zelí) a kouskem chleba, který byl vydáván v množství do 300 gramů. Po- kud byl do polévky přidán kus masa, pak to bylo z nuceného výseku, tedy z nemocného dobytka. Podle této výživy také vypadal jejich pracovní výkon. Nelze v plném rozsahu popsat utrpení sovětských zajatců, jemuž byli denně vystaveni. Pro představu uvedu několik případů. Jejich první transport přišel do tábora č. 25 v Dolním Jiřetíně v září 1942 a postupně sem transportovali další, takže 15. března 1943 dosáhl počet asi 1 600 osob. Ještě koncem téhož roku (1942) byl tábor uzavřen pro výskyt skvrnitého tyfu a TBC. V důsledku toho klesl počet zajatců během třech měsíců na 750. V té době byl každým dnem tažen sovětskými zajatci na ruský hřbitov poblíž Souše dřevěný dvou- kolák s navršenými mrtvolami uloženými pak do společné jámy posypané chlorovým vápnem. Jiná archivně doložená zpráva uvádí, že ještě v roce 1944 přišlo dalších asi 2 000 sovětských zajatců z německého tábora Mühl- berg v hadrech, obalech z papíru na nohou a ve špatném zdravotním stavu. Za půl roku, skáceni hladem a nemocemi, přišlo o život 1 250 těchto zajatců. Zbytek práce neschopných osob byl oddisponován z dolnojiřetínského lágru do jiných likvidačních táborů. Pro představu uvedu ještě jeden případ, jehož jsem byl očitým svědkem. Když se po prvním náletu v roce 1944 začaly stavět v Hydráku betonové bunkry, vozil se do jednotlivých okresů (tak byl Hydrák dělen) jako mate- riál písek, armatury a cement, stejně jako díly technologického zařízení. Při jedné přístavbě jsme byli spolu se strojvedoucím Ferdinandem Böhmem svědky této události. Na staveništi mezi karbonizačními pecemi a uhelnými Hydrák a Staliňák v časech minulých 69

70 Hydrák a Staliňák v časech minulých „Krmení“ ruských zajatců. Ukrajinské děti zavlečené se svými rodiči pracovně nasazené na práce na uby- tovnách.

Ne každému zajateckému etniku bylo dopřáno důstojné poslední rozloučení na rus- kém hřbitově. Snímek z pohřbu zesnulého holandského zajatce. Totálně nasazeni Češi při odpočinku v táboře. Hydrák a Staliňák v časech minulých 71

zásobníky se stavěl betonový bunkr, kolem něho se pohybovalo několik de- sítek civilních i českých pracovníků a anglických i sovětských zajatců. Ang- ličané obsluhovali betonárku, sovětští zajatci vozili kolečky písek a skládali železnou armaturu. Náhle došlo k výkřikům a shlukům mezi zajatci. Bylo vi- dět, jak německý strážný pažbou mlátil Rusa a ten v několika vteřinách klesl k zemi. Bleskově byl anglickými zajatci obklíčen a chráněn před dalšími údery. A co bylo příčinou, to nám pak sdělil jeden z Čechů. Anglický zajatec odhodil mastný papír, v němž zbylo ještě cosi k jídlu. Hladový sovětský zajatec po něm skočil a v okamžiku pozření prvního sousta už byl pažbou sražen k zemi. Jen solidarita a soucit anglických zajatců zabránily tomu nejhoršímu – smrti. Té- měř každý den bylo vidět, jak ve skupině sovětských zajatců po šichtě odnášeli na marách své mrtvé kamarády. Není nadnesené, že na Mostecku v průběhu válečných let zemřelo následkem týrání a hladem několik tisíc sovětských vá- lečných zajatců. Když převzali Němci v roce 1943 vojenskou správu v Itálii, nebyli na tom o mnoho lépe ani italští zajatci. Nicméně byli odvážnější. Dovolávali se lep- šího ubytování, lepší stravy i zacházení. Byli to nejdříve spojenci, nyní však Němci nenáviděni, navíc trestáni hladem a potupou za to, že zradili. Jejich odpor vůči všem Němcům byl na pracovišti znát. Nechtěli se podřizovat je- jich příkazům. Než byli z tábora č. 27 a 28 v Záluží odtransportováni jako nežádoucí, bylo slyšet téměř denně v Záluží při jejich návratu ze směny jejich unisono vykřikovaná hesla. Když je strážný důtkami poháněl k rychlejšímu pochodu, vyhrožovali a stavěli se na odpor. Do kategorie nenáviděných patřili od podzimu roku 1944 také slovenští zajatci. Do ervěnického tábora č. 12 byli deportováni po likvidaci Sloven- ského národního povstání. Část pracovala na povrchovém dole Quido IV a část také pro STW. Stačilo jen několik měsíců, aby se z nich v důsledku ne- dostatku jídla a podvýživy staly lidské trosky. V polovině března roku 1945 se dle hlášení velitele tábora uvádí, že více než 200 mužů není schopno práce. Toto hlášení bylo doplněno následující lékařskou zprávou. „Z 900 zprvu do práce nasazených je téměř 50 % neschopných v důsledku nedostatečné vý- živy, která nedosahuje ani objemu výživy ruských zajatců!!!“ Tak otřesné byly životní podmínky zajatců. Zcela jiné bylo postavení zajatců anglických. Němci byli vázáni mezinárod- ními smlouvami, a proto respektovali základní ustanovení o válečných zajatcích a podle toho také s nimi zacházeli a jednali. Jejich tábor č. 27, 28 pro STW byl sice vojensky střežen, do zaměstnání chodili rovněž v kolonách pod dohledem stráží, avšak v závodě pracovali na tzv. čistých pracovištích, např. v dílnách, nebo venku třeba u betonových míchaček. Také jejich stravování, kromě začátku, bylo 72 Hydrák a Staliňák v časech minulých

za krátkou dobu na relativně lepší kvalitativní a kvantitativní úrovni díky ba- líčkům od Mezinárodního červeného kříže. V nestřežených okamžicích si jak s Němci, tak i s Čechy vyměňovali například čokoládu či masovou konzervu za chléb či něco jiného. Dokonce v létech 1942–1943 dosahovala jejich volnost takové úrovně, že jim bylo dovoleno hrát s civilisty fotbalové zápasy v dresech a s kopačkami na nohou. Sice ve formacích, ale za zpěvu, vymohli si návštěvy v dolnojiřetínském nevěstinci. Také lékařská péče a hygienické vybavení jejich táborů byly na podstatně vyšší úrovni. Do jejich táborů se vozily výhradně kva- litní potraviny, kontrolované jejich vlastní táborovou radou. Baráky byly uvnitř děleny přepážkami. Pro důstojníky byly vybaveny železnými postelemi, měly společnou sprchu a klozet v baráku. Pro mužstvo byly palandy a společná jí- delna. „V době jejich zajetí byli ve vztahu k ostatním zajatcům považováni za elitu. Nechodili v otrhaných vojenských hadrech, ale v důstojném vojenském oblečení bez distinkcí“, vzpomíná paní Edita Malá z Litvínova, která v tomto lágru pracovala. Ta si občas, pokud nebyla kontrolována, domů odtamtud no- sila kvalitní oběd i večeři, jak sama ráda zavzpomínala. ČEŠI A JEJICH POSTAVENÍ V HYDRÁKU Než připomeneme účast Čechů na výstavbě tohoto i pro ně nenáviděného podniku, neboť sem byli nedobrovolně totálně nasazeni, uveďme, že také pro ně platilo, co řekl krátce po okupaci K. Henlein: „Wir wollen die politischen Gegner einsperren bis sie schwarz werden“ (Chceme politické protivníky za- vřít, až zčernají). Znamenalo to, že Češi nebyli pro Němce, obecně řečeno, rovnocennou rasou. Nicméně ihned po svém nástupu do tohoto podniku byli řazeni mezi jakousi profesní kvalitu, Němci je nazývali Stammarbeiter (kmenový stálý zaměstnanec). U stavebních firem pracovali jako strojníci na bagru, v dílnách, na náročných opravách a při montážích patřili mezi nejžá- danější. Zvláště říšští Němci si práci českých řemeslníků považovali a o jejich přísun trvale usilovali. Jinak tomu bylo u Němců sudetských, ti byli ovlivněni místní henleinovskou nenávistí, a proto si náklonnost k českému etniku pří- liš nepřipouštěli. Ale i u nich je nutno přiznat výjimky. Dokonce řada Čechů pracovala v administrativě, samozřejmě jako pomocníci, jež Němci nazývali štifty nebo Hilfarbeitry. Dokonce se někteří dostali i do konstrukčních kance- láří, jako třeba pozdější ředitel provozu 05 (elektrárny) Ing. Karel Jansa, nebo Bruno Pašek jako obsluha v personálním oddělení. Nebylo však známo, že by byl kromě kolaborantů, třeba jediný Čech přijat do technické či vedoucí funkce. To Němci zásadně nepřipouštěli. Hydrák a Staliňák v časech minulých 73

Již v roce 1941 bylo v STW vedle Němců zaměstnáno nejvíce Čechů zprvu na dobu určitou. V letech 1942 až 1944, kdy v závodě pracovalo více než 35 000 lidí, bylo Čechů pracujících u různých firem a STW na 25 %! Potvr- zuje to údaj z roku 1944, kdy je v závodě evidováno na 8500 Čechů, samo- zřejmě většinou z Protektorátu Čechy a Morava. Převážně byli ubytováni v táboře č. 31, 32 v Záluží, ale hlavně v táboře č. 33, 34 v Dolním Litvínově a v táboře č. 22 v Dolním Jiřetíně. Po vybombardování tábora č. 33, 34 byli oddisponováni do tábora č. 20, 21 u Minervy, který byl pokládán za relativně nejlepší, protože byl původně určen jen pro německé montážní dělníky, měl lepší vybavení s ubikacemi pro 4 max. 8 osob, byl vybaven železnými poste- lemi se samostatnou skříňkou na šatstvo s umyvadlem na pokoji, což patřilo mezi tábory za naprostou výjimku. Civilní tábory nebyly sice vojensky stře- ženy, byly však řízeny a spravovány vedoucím tábora (Lagerführer) s něko- lika pomocníky. Pohyb uvnitř i mimo tábor byl volný. Na pokoji (cimře) bylo ubytováno podle potřeby 15 až 20 osob. Byly tam patrové palandy, stůl, lavici, několik židlí, půlené skříňky pro šatstvo, společná umývárna a venkovní la- tríny. I když strava byla poznamenána věčným nedostatkem potravin, přece jenom byla kvalitnější, než strava zajatců. Navíc si Češi vylepšovali jídelníček přísunem potravin z domova, tedy z protektorátu, především chlebem a tuky. Někteří s tímto proviantem dokonce šmelili výměnou za věci jiné. Tomu se nebránili ani někteří němečtí mistři, ti pak za cigarety, chleba nebo máslo či mouku vydávali Čechům tajně, aby to nadřízení neviděli, propustky k od- jezdu domů a to bylo pro Čechy velkou výhodou. Jak na „žrádlo“ v táboře č. 33, 34 a v Hydráku vzpomíná Ing. Evžen Patera, bývalý zaměstnanec uhelných laboratoří, do závodu totálně nasa- zený: „Ráno jsem v poklusu s odporem popil černou špínu, jakousi kávu, kus chleba s margarínem a potřeným marmeládou. O polední přestávce se v Hydráku vydávala tzv. „Bunkersuppa“, jaká si polévka z horké vody s na- hnilým kyselým zelím, téměř bez masa a tuku. Většinou se to pro smrad ne- dalo pozřít. Jedli to jen Ukrajinci a Chorvati. Také Italové to vylívali z ešusů. Skutečný oběd se vydával na zvláštní poukázky. Byl kvalitnější a většinou pro Němce a některé cizince – specialisty. Pro nás většinou co oběd, to hlad.“ „Večeře znamenala příděl 20 dkg chleba (černý), 1 dkg margarínu, 2 tenké plátky salámu. O sobotách a nedělích dokonce 2 dkg másla. Tento příděl se vy- dávaldopolovinyroku1943.Pakbylaporcechlebasníženana12,5dkg,máslo a mléko, jako přídavek pro pracovníky uhelné laboratoře už nebylo.“ A příděl cigaret? „Nejprve jsme dostávali tři na den, po Stalingradu byl sní- žen na dvě cigarety a od ledna 1945 jsme dostávali jedinou.“ Ze zoufalství, jak 74 Hydrák a Staliňák v časech minulých

vzpomíná Evžen Patera, vyměňovali denní porci chleba s Chorvaty nebo an- glickými zajatci za cigarety. „Dokonce jsme kupovali 1 cigaretu za 5 marek při platu 1 marka na hodinu“, vzpomíná Evžen Patera, bývalý zaměstnanec STW. Do civilních táborů v Dolním Litvínově a Dolním Jiřetíně jezdily různé orchestry. Pořádaly se kabarety, v Kopistech a Dolním Jiřetíně byl dokonce povolen nejeden fotbalový zápas mezi francouzskými zajatci a Čechy. Nebylo toho mnoho, co bylo Čechům dovoleno, aspoň měli proti zajatcům nějakou výhodu. V archivech STW bylo nalezeno jedno z mnoha hlášení o situaci a náladách v Hydráku. Uvádí, že vedení podniku si povšimlo, jakmile došlo ke styku mezi českými a zahraničními spolupracovníky nastal pokles pracov- ního výkonu. Když se tato skutečnost prokázala, byla ze strany vedení STW učiněna řada opatření. Do závodu byl povolán větší počet pracovníků gestapa a k prohlídce a kontrole pracovišť byli nasazeni civilisté – špióni. Kromě toho byla zesílena závodní stráž (Werkschutz), ta dohlížela na pracovní aktivitu zaměstnanců závodu i firem zajišťujících výstavbu. Každé pracoviště bylo prošpikováno buď tajnými gestapáky, nebo špióny převlečenými za civily, ti za vysoké odměny udávali pracovníky a předávali je gestapu, například když byl pracovník nějaké firmy přistižen na místě, kde neměl co dělat. Byl jsem přidělen na tlakovou plynárnu, kde se na přistavěné parní lo- komotivě vyráběla pára pro výrobu generátorového plynu. Domníval jsem se bláhově, že to bude pro mě určité vysvobození z té šikany u zamlžovací kolony. Avšak mýlil jsem se. Každou hodinu přišla na lokomotivu kontrola na měření tlaku páry, stavu vody, uhlí, což prováděl místní dílovedoucí. Pro- tože jsem byl na lokomotivě sám a cítil jsem se volný, často jsem zval k sobě buď Josefa Havrana, nebo Alfréda Beckera. Až jednou byli u mě oba dva a na lokomotivu se šplhal ozbrojený Werkschutz, dílovedoucí a jeden civi- lista. Začalo vyšetřování, kdo je kdo a zda mají povolení vstupu na oddělení plynárny. Ihned byla za mě povolána obsluha a všichni jsme byli odvedeni k výslechu. Rozdělili nás a každý byl vyslýchán zvlášť. Strach z následků byl obrovský. Zimnice mnou cloumala a kolena se podlamovala, když jsem v té cimře zůstal sám, opuštěný a zavřený. Bál jsem se, že je můj transport na gestapo a později do lágru č. 29 je neodvratný, pokud mi Havran či Becker nějak nepomůžou. V té místnosti, která strašně smrděla sirovodíkem, neboť byla v těsné blízkosti praček generátorového plynu, jsem byl uzavřen nekoneč- ných asi 30 minut a moje hlava se stala průsečíkem mnoha fantaskních, až čer- ným flórem potažených myšlenek. Konečně jsem uslyšel kroky, pohnutí kliky a otevřenými dveřmi vstupovali kromě dílovedoucího také Havran a Becker. „Vše se vysvětlilo,“ řekl dílovedoucí a já vyšel s oběma přáteli ven. Radost byla Hydrák a Staliňák v časech minulých 75

76 Hydrák a Staliňák v časech minulých Závodní stráž Werkschutz se svými pomocníky, špicli a udavači, kteří oproti obrázku bez označení na rukávech procházeli stavbami a pracovišti a za neplnění pracovních povinností či přistižení na jiném místě, než bylo firmou určeno, byli provinilci okamžitě předáni k výslechu závodní stráži či přímo gestapu.

Mezi udavači byli i Češi, kteří, jak je uvedeno v článku byli po válce potrestáni Lido- vým soudem v Mostě (zvýrazněná část horního článku). Hydrák a Staliňák v časech minulých 77

pochopitelně velká. Štěstím bylo, že oba byli Němci a Becker byl dokonce vedoucím technického útvaru na hornolotvínovském Siedlungu (Osada) a Havran předákem německé montážní firmy, která stavěla elektrárnu, stavbu T-200 a karbonizační pece. V té době totiž, od porážky Němců u Stalingradu, byl závod pod silnou kontrolou závodní stráže, gestapa a civilistů – udavačů. Každé pracoviště a pohyb osob v něm byly pod silným dohledem a jakáko- liv osoba, která do tohoto stavebního či montážního místa nepatřila a byla zjištěna, byla ihned identifikována, vyšetřována a v kladném případě buď propuštěna, nebo v opačném případě vyslýchána a podle míry přestupku pak byla určena k trestu. Lágr č. 29 nebo přímo koncentrační tábor. A takových případů bylo mnoho. A někdy dokonce s poznámkou – návrat nežádoucí. Přesto byli Češi považováni za kvalifikované, a proto žádané. Možnost do- stat se za chleba a dobrý výkon na pracovišti domů jim umožňovalo přece jenom nenáviděný Hydrák přežít. TRESTANECKÝ TÁBOR č. 29 Tento tábor by mohl naplnit zcela samostatnou obsáhlou knihu. Byl pro- slulý svojí krutostí a nemilosrdným zacházením s trestanci. Mezi civilisty budil hrůzu, neboť se záhy po jeho uvedení do provozu v polovině roku 1941 jeho „sláva“ roznesla do celého kraje. Tábor podléhal libereckému ge- stapu, střežen byl SS. Tábor byl výlučně stavěn pro pracovní dezertéry, ale též pro delikventy různého druhu. Po zatčení sem gestapo posílalo lidi na- příklad za neomluvené směny, za útěky z táborů, za šmeliny nebo za menší pracovní přestupky, jako byla fingovaná nemoc, nebo odmítnutí práce. Tábor byl umístěn na severovýchodní straně Záluží naproti dolu Herkules. Řvaní táborových velitelů a zoufalé volání trestaných muklů (tak se nazývali vězni) bylo slyšet až k oknům opodál stojících hornických kolonií. Na světnici bylo ubytováno 30 až 40 osob, byla tam dlouhá lavice, stůl a dvoupatrové pa- landy. Kromě Hydráku pracovali i jinde, např. na výstavbě hornolitvínovské, mostecké a zálužské německé osady. Do práce chodili v kolonách pod dozo- rem ozbrojené osoby popoháněni důtkami a obušky. Od ranního probuzení se vše odehrávalo v poklusu – oblečení, mytí v korýtkách s tekoucí vodou atd. a pod kontrolou domovních policajtů (Barakenälteste) a cimrových policajtů (Stubenälteste). Ne jinak tomu bylo při snídani, vše v poklusu. Pak následoval nástup do práce v kolonách po 30ti až 40ti trestancích. Pracovali bez ohledu na počasí, za deště, mrazu i sněhu. Horší to bylo při návratu do lágru po dvanáctihodinové pracovní době. Nejdříve nastalo přísné sčítání vězňů. Běda, 78 Hydrák a Staliňák v časech minulých

když někdo chyběl, pak se appel protáhl do nočních hodin. Cimerpojicajti byli vybraní z řad trestanců a jejich nadřízenými byli Němci. Aby byla představa o životě v tomto lágru úplnější, dejme slovo jednomu z muklů, který vzpomíná: „Pro každého, kdo prošel jeho branou, se změ- nila naděje, že přežije. Vždyť někteří si ve spisech přinesli poznámku R. U. (Rickkehrunerwünsch) – návrat nežádoucí. Když jsem jako vězeň vstoupil do tábora už na mě někdo řval Heraus! (ven!). Dostal jsem strašnou ránu do obličeje. Marš. Opakuje se to několikrát. Utíkat 3x dokola po nádvoří s kopanci do zadnice. Jiný ras na mě řval: Ty starý zločinče, tebe tu vykouří kremace, víš to?!“ Velitelem byl gestapák, kterému se říkalo Tygr. Jeho po- mocník, zvaný Čak-Čak, byl sudeťák. Dvě bestie, stále více měně opilé. Za- tímco v práci jsem měl pokoj, v táboře bohužel téměř denně bití. Byl jsem zařazen do kabelkolony na Hydráku, prováděli jsme vykopávky, rýhy pro pokládání kabelů, nošení písků a cihel. Horší to bylo s Ukrajinci, kteří se domluvili, že uprchnou. Pracovali na Osadě v Horním Litvínově, kde se pro Němce stavěly domy. Bohužel, zakrátko při útěku byli chyceni a odsouzeni ke 100 ranám holí. Večer jsme všichni museli nastoupit do čtverce okolo venku připraveného stolu. Na něj byl položen první. Čtyři policajti jej drželi, stáhli mu kalhoty a Tygr žádal, aby se přihlásili dva dobrovolníci. Přihlásili se dva čeští muklové. Když dali asi dvacet ran táborový policajt vytrhl jed- nomu z nich hůl a celý rudý začal sám bušit nešťastníka! Asi po 60ti ranách trestaný zmknul. Pak se naklonil stůl a prvý sjel na zem. Druhý omdlel již po dvaceti ranách a celou dávku ani nedostal. Oba byli pak odneseni do bunkru, z něhož se už nikdy nikdo nevrátil!!! Některou noc se gestapáci opili, a když jim někdo v noci náhodou padl na dvoře do rukou, bylo zle! Jindy si svoji oběť vybírali a tu se rozléhal v lágru strašný řev. Ubíjení obětí končilo vždy v obávaném bunkru, odkud nebylo návratu, protože vše končilo smrtí. „Jíst jsme dostávali pravidelně. Ráno černá káva, 20 dkg chleba, někdy kousek margarínu. V poledne polévka eintopfová, večer brambory ve slup- kách s omáčkou z mrkve, tuřínu, kedluben a špenát i s kořeny. Někdy také kousek masa. Byli jsme stále hladoví. Bylo nás zde zpočátku 800 a několik z nás bylo označeno písmeny R. U.“ „Vzpomínám-li na dva měsíce prožité v tomto táboře, mám dojem, že to byla dvě krutá, nekonečná léta a že jsem tu žil s vědomím, že se domů nevrá- tím!“ Tolik z deníku Antonína Kytky. Proč se tento hrůzou proslulý tábor stavěl? Na počátku výstavby Hyd- ráku bylo do konce roku 1940 zameškáno dle údajů více než 20 milionů pracovních hodin. Práce se denně nezúčastňovalo až 25 % zaměstnanců, Hydrák a Staliňák v časech minulých 79

a proto byli tito lidé předáváni gestapu a následně se dostávali do kárného tábora č. 29. Byli tu provinilci ze všech národnostních etnik, která na Mos- tecku pracovala, a mnozí z nich se bohužel domů už nevrátili. I za takových krvavých podmínek byl stavěn Hydrák. Tábor č. 29 byl dán do užívání v první polovině roku 1941 pro prvních 100 provinilců. Dne 1. července téhož roku sděloval SS vedoucí tábora Opperrmann technickému řediteli STW Amonovi, že do konce července bylo dle udání v táboře internováno již 360 provinilců. O tři měsíce později bylo státnímu radovi Weinbergerovi sděleno, že kapacita bude navýšena o dalších 500 vězňů. Do konce listopadu prošlo táborem 1 329 osob. Mnozí se do civilního života nevrátili. To však nebyl konečný počet, protože se kapa- cita tábora dále zvyšovala. I tato skutečnost svědčí o tom, jak se vedení STW podílelo na „zlepšení“ pracovních podmínek zaměstnanců pracujících na vý- stavbě tohoto závodu. NEVĚSTINEC Ať je smutno, jen když je veselo (Jan Werich). V Dolním Jiřetíně za stávající vodárnou Unipetrolu RPA směrem ke Komo- řanům mezi hornickými koloniemi, které jsou nyní zlikvidovány, postavili Němci nevěstinec, obecně řečeno bordel. Objekt tvořily dva dřevěné baráky s umývadly, jednou sprchou a klozetem na chodbě. Každá slečna a těch bylo v baráku 30, někdy i více, měla svojí šmajchlcimru. Šéfovala jim přísná ně- mecká dozorkyně. Z počátku tu bylo zaměstnáno i několik Češek z Protek- torátu za účelem, jak samy přiznávaly, lepšího výdělku. Později sem byla nedobrovolně deportovaná děvčata z Polska, Ukrajiny, Slovenska ale i z Fran- cie. Pro ženy tu byl velmi přísný režim, žádná velká svoboda, ale přece jenom nežily za ostnatým drátem. Vycházky měly jen pod dozorem, většinou cho- dily na nákup nejnutnějších potřeb (prádla, mýdla atd.). V barácích pano- val přísný denní režim. Během týdne do baráku chodili jen večer civilisté z okolních táborů, ovšem o sobotách a hlavně o nedělích začala slečnám ná- ročná šichta. To již před osmou hodinou ranní stály před dveřmi baráku šiky francouzských, belgických a holandských zajatců netrpělivě čekajících na otevření rezidence. Šéfka propouštěla do „šmajchlcimer“ v turnusech vždy jen tolik šťastlivců, kolik bylo slečen. Každé várce zajatců byl vymezen čas. Půlhodina a ani minutu víc! Tlučením kladiva na kus kolejnice oznamovala dozorkyně konec milování. Každý další turnus stojící přede dveřmi měl stejný 80 Hydrák a Staliňák v časech minulých

průběh. Po dvanácté hodině následovala přestávka a při ní děvčata nabírala další síly pro odpolední provoz. Pokud některý francouzský či belgický zaja- tec neobdařil slečnu kouskem čokolády či cigaretou, byly rády, když se o po- lední přestávce posílily eintopfem. Pak daly tělu rychlou očistu a o třinácté hodině do osmnácté hodiny šichta pokračovala. Pak za doprovodu strážných zajatci odpochodovali do svých táborových ubikací. Moji rodiče bydleli jen několik desítek metrů opodál a tak jsem často byl svědkem, jak si rozjitření zajatci natahovali kalhoty a boty venku přede dveřmi, neboť šéfová nestrpěla žádné výjimky z prodlení. Avšak jiný režim, zcela volnější, panoval, když přišli angličtí a po- sléze i američtí zajatci. Přišli ve svých čistých uniformách s čokoládami, kávou, někdy i masovou konzervou. Tento fakt měl velký vliv na jejich pobyt v bordelu. Zatímco francouzské, belgické i holandské zajatce vítala šéfka s určitou neochotou, tyto přijímala s úsměvem a nebývalou vstříc- ností. Věděla totiž, že do její dlaně či klína spadne nějaký dárek a i když to bylo zakázané, nemohla odmítnout! Činila tak za dveřmi, kde byla svou paní. A i kdyby, vždyť i Němci obecně měli zvláště k anglickým či americ- kým zajatcům určitý respekt. Nebylo známo, natož viděno, že by se vůči nim chovali krutě či agresivně, jako tomu bylo v jiných případech. Ani v náznacích. Takže nejen šéfová, ale i hostitelky měly aspoň někdy v pří- tomnosti těchto klientů „posvícení“. Za čokoládu, cigarety či kafe si totiž mohla tato privilegovaná zajatecká kasta dělat s děvčaty, co chtěla. Do- konce jedna z holek, která chodila, samozřejmě tajně, k mé mamince na návštěvu, se svěřovala, jak sama šéfka nutila holky k aktům, po nichž prý mnohdy zkrvaveny padaly do mdlob! Avšak zcela jinak tomu bylo v týdnu. Každý všední den postavila šéfka holky ráno do pozoru, vydáním rozkazů stanovila režim a pak s bičíkem v ruce kontrolovala drhnutí podlahy, čiš- tění oken a praní prádla. Tento barák, kterému se říkalo „Panenka“, byl původně postaven v roce 1940 výlučně jen pro Němce pracující v STW a v SUBAGu. Později, když přísun Němců do armády rychle narůstal, do- šlo k různorodému návštěvnickému kontingentu. Kromě Čechů a jiných civilistů si pak toto potěšení vymohli postupně i zajatci, takže věhlasný bordel patřil neodmyslitelně k táborově válečné atmosféře připomínající aspoň něco ze vzdáleného domova. Jaké potěšení to vlastně pro Angličany bylo, když se s bordelem rozesmátí loučili, pak jdouce v řadě kaštanovou alejí, si s chutí zazpívali: „It‘s a long way to Tipperary, it‘s a long way to go“. Zpívali ji s takovou chutí, až se v hornic- kých koloniích otvírala okna a Češi jim máváním dávali najevo svou přízeň, i když to bylo přísně zakázané. Hydrák a Staliňák v časech minulých 81

Nálety bombardovacích letadel Vzhledem k tomu, že nálety na STW a jeho okolí jsou podrobněji zpracovány v několika publikacích, zmíním v této části jen několik skutečností z tohoto období, které jsem na vlastní kůži viděl a prožil. Po nich uvedu na několika stránkách své osobní dojmy. Byl pátek 12. května 1944, obloha jasná, azurová, bez jediného mráčku. Pro- vozní směna kolem 14. hodiny před odchodem domů, odpolední směna před nástupem do zaměstnání a stavební a montážní zaměstnanci v plném počtu. Celkový stav osob v STW byl ten den zaznamenán – 29 881. Čas 13.45 hod. Si- rény oznamují poplach, nad Hydrákem se objevuje první vlna letadel, padají bomby, následují další dvě vlny bombardérů ukončující nálet. Hoří tanko- viště, destilace a karbonizační pace. Nad závodem vzlíná hustý dehtový kouř. Do závodu se sjíždí 15 hasičských sborů z celého okolí. Voda se valí silnicemi, hlavní vodovodní řady byly zasaženy bombami a v důsledku toho zůstaly hydranty pro hašení požárů bez vody. Hasiči pro ní tedy jezdily do okolních rybníků a potoků. Šest dní trvalo zdolávání požárů. Ještě 13. května explodo- vala jedna časovaná bomba ve stavbě T-200 (teplárna). Kromě značné části strojního a technologického zařízení byla ztráta na lidech dle statistiky děsivá. Mrtvých 519, z toho 339 mužů, 35 německých vojáků, 118 zajatců a další desítky roztrhaných neidentifikovaných těl po zá- vodě. Zranění – 94 mužů těžce, 19 žen, 132 cizích dělníků, 84 zajatců a bez přístřeší zůstalo v okolí 1 502 osob. Pokud jde o ženy a děti, jedná se o obyva- tele ze Záluží, kde zahynulo 186 osob. Hned poté započala výstavba betonových krytů pro ochranu zaměstnanců a zamlžování na zhruba 5 000 místech v závodě a okolí, rozmístěny byly flaky, balóny (později stažené). Po prvním náletu bylo možno opustit závod do vzdálenosti 1,5 kilometru, po dalších – údajně kamkoliv. Po dokončení výstavby sedmi patrových železobetonových krytů a jedenácti krytů z téhož materiálu různého tvaru (štoly, kryty pro stroje), bylo možno po patnácti mi- nutách od vyhlášení ostrého poplachu využít vstupu do krytu. Jejich kapa- cita stačila přijmout 11 až 12 500 zaměstnanců. Kromě listopadové letecké přestávky bylo na Mostecko, tedy hlavně na STW, podniknuto 17 leteckých náletů, z nichž 3 prosincové v roce 1944 (16., 20. a 25.) způsobily obrovské škody na zařízení nejenom v závodě, ale i v okolí (Záluží, Kopisty, Dolní Lit- vínov, Most). Avšak noční nálet 16. ledna 1945 byl ze všech nejdestruktiv- nější. Na závod bylo britskými 231 bombardéry typu Lancaster svrženo na 2 500 bomb, které napáchaly podle Němců škody za více než 100 milionů 82 Hydrák a Staliňák v časech minulých

říšských marek a kromě toho svrhly dalších 500 bomb různých kalibrů na blízké tábory č. 33, 34 v Dolním Litvínově, které do základů vyhořely a na tábor č. 29, který byl rovněž zasažen a kde zahynulo 80 vězňů. Poslední ná- let se uskutečnil 5. března 1945, který však závod už jen jako mrtvolu dorážel, napáchal však značné škody v okolí. Zasažen byl rovněž tábor německých vojáků č. 16, kde zahynulo 23 vojáků a v Mostě spadly bomby na cukrovar a několik obytných budov. Bombami bylo podle vyhodnocení kromě STW zasaženo v okolí celkem 1 507 budov i některé průmyslové podniky. Zcela zničeno bylo 23 budov, těžce poškozeno 184 budov, středně 279 budov a lehce 1 021 budov. Na plochu závodu bylo v posledním roce války svrženo dle některých sta- tistik 7–8 000 bomb různého kalibru, tzn. že jedna bomba spadla na plochu čtverce o straně 20 m2 . Hrůza! Kromě jakési listopadové přestávky byl od května 1944 v průměru každý třetí den v závodě poplach a tisíce zaměstnanců ho opouštělo na 4–5 hodin. Pracovní aktivita a pracovní morálka se snižo- valy každým dnem. Při náletech byl provoz vždy omezován. Režim byl řízený z Hauptbefelsbunkru (hlavního krytu), kde se shromažďovali řídící pracovníci STW. Po 16. lednu 1945 byla výroba definitivně umrtvena i s provozem elekt- rárny. Továrna v noci tonula ve tmě, přívod elektrického proudu z venkovních zdrojů byl minimální. Za zničená táborová sídliště byla sice v okolí stavěna nová, avšak útěkům mnoha stovek zaměstnanců se už zabránit nedalo. Tento velmi stručný popis událostí, týkajících se náletů, zdaleka nevysti- huje onu realitu těch dnů hrůzy. Nicméně se naskýtá v obecné rovině otázka, proč nebyl Hydrák před leteckými útoky dostatečně chráněn, ač se o to dok- tor Damm pokoušel. Byl však podle archivních dokladů vždy umírněn ústy Hermanna Göringa, že na území Říše se nedostane jediné nepřátelské leta- dlo! To však bylo ještě v roce 1940–1941, kdy Luftwafe s převahou vládla nad Evropou a nad oceánem a bez porážky táhla na Moskvu a Stalingrad. Tehdy sláva Wehrmachtu a především Luftwaffe dosahovala nebeských výšek. Avšak do smrti nevymizí z mé paměti dva nálety. První 12. května 1944, který nikdo neočekával a při kterém jsme spolu s ostatními v protistřepino- vém novém krytu očekávali v naprosté beznaději blížící se smrt. Nebyla to jediná z hrůz, které jsem to odpoledne zažil. Ten druhý proběhl 16. ledna 1945 v noci jako famózní přehlídka leteckého potenciálu spojeneckých ar- mád. Vraťme se ale nyní k jednotlivým náletům. 12. května 1944, bylo při rozdávání služebních povinností přikázáno naší posádce parní loko- motivy odvézt několik vagónů s odpadovým dehtem na černou kypu do Dolního Jiřetína. Tam prováděli čištění vagónů spolu s totálně nasaze- nými Čechy také zajatci různých národností. S prací se moc nepospíchalo. Hydrák a Staliňák v časech minulých 83

84 Hydrák a Staliňák v časech minulých Nálet bombardérů a pohled na hořící Hydrák 12. května 1944. Všichni včetně zajatců jsme si říkali, jako Němci v roce 1938, že konečně přišel ten den. „Der Tag ist da!“

Hydrák a Staliňák v časech minulých 85 První tři snímky na této dvojstraně dokládají situaci na obloze z pohledu bombardují- cích letců, čtvrtý pak zachycuje to, co viděli pracovníci STW.

86 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Důsledky po náletu byly obrovské, Němci z toho byli šokováni, nebo možnost náletů na toto území si vůbec nepřipouštěli. Hydrák a Staliňák v časech minulých 87

V boudě se spíš posedávalo, kouřilo a nadávalo na poměry, mnohdy i za pří- tomnosti mistra (Němce), často mu totiž mnohý z protektorátníků dovezl například bochník chleba nebo sklenici sádla, za což byl rád. Kolem poledne se prázdné vozy z kypy odvážely zpět. Za necelou hodinu jsme s lokomoti- vou čekali před semaforem „zelenou“. Když semafor ukázal volno, strojve- doucí Böhm zdvihl páku a ujížděli jsme do závodu. Za mostem přes silnici z Litvínova do Mostu jsem najednou uviděl na modré obloze bez obláčků stříbrně se lesknoucí formace letadel. Otočil jsem se ke strojvedoucímu Böhmovi, ukázal nahoru a upozornil ho, že nad Hydrákem letí nějaká leta- dla. Pan Böhm na to odpověděl: „Nemám čas dívat se pánubohu do oken, co se kde děje. Zastavit nemohu, podívám se až před hradlem na uhelném ná- draží.“ Jeli jsme tedy dál, aniž bychom slyšeli houkání sirén. Ve chvíli, když jsme dojeli k hradlu, vykloněný hradlař z okna mává červeným praporkem a křičí česky: „Zastavte, utečte, je tu nálet!“ V okamžiku, kdy jsme zasta- vili lokomotivu a sestoupili z kabiny, už jsme slyšeli vybuchovat bomby a vi- děli převrácené vagóny, vyrvané kolejnice a z nedalekého tankoviště vysoko šlehající plameny a černý kouř. Strojvedoucí Böhm stačil říci několik vul- gárních slov a už jsme spolu prchali do nejbližšího protistřepinového krytu poblíž železničních dílen. Němci těmto krytům říkali šplitrgraben. Byla to štola dlouhá asi 10 metrů, z části v zemi, ale z větší části na povrchu. Měla cihlovou klenbu, ta však nemohla odolat ani těm nejlehčím bombám. Takže kryt, do kterého jsme vlezli a s námi celé osazenstvo dílen, nás mohl těžko ochránit od toho nejhoršího. Ale co vůbec dělat v takové děsivé situaci, kdy utéci mimo závod bylo zakázáno pod hrozbou trestu. Do krytu jsme dorazili, spíše však byli vrženi tlakovou vlnou. Ohlušu- jící výbuchy z dopadajících bomb vyvolávaly pochopitelně uvnitř krytu nepředstavitelnou paniku. Ve chvíli, kdy se začala sypat část zdiva, někteří zaměstnanci se chystali z krytu utéci, ale v tom jim bránila u dveří sto- jící stráž. Jiní klečíce na podlaze se modlili, plakali a dokonce se některé německé úřednice pomočovaly, zvracely a omdlévaly. Světlo občas zabli- kalo, pak zhaslo a ve tmě v bunkru zesilovalo zoufalé volání „Mein Gott“ (Bože můj), zesiloval pláč a nářek. Bunkr začal plavat. Bomby padající do blízkého okolí ho prakticky nenechaly v klidu. Tlakové vlny si s ním po- hrávaly jako vlny s lodí na rozbouřeném moři. Ale to nebylo zdaleka vše! Tlakové vlny postupně rozrušovaly klenbu krytu a část cihel se začala sy- pat. Nejenom já jsem se začal smiřovat se smrtí, uvěřil jsem totiž, ostatně jako všichni, že se toto bombové peklo nedá přežít. Ke všemu ještě před koncem náletu tlaková vlna vyrazila dveře krytu, uhelným prachem za- hltila štolu a zatarasila sutinami vchod. Nálet trval, dle různých záznamů, 88 Hydrák a Staliňák v časech minulých

11–15, i 20 minut. Je to čas, který je při běžném denním režimu téměř zanedbatelný, ale tady ve tmě při ohlušujících detonacích doprovázených zoufalými výkřiky a strachem ze smrti, bylo těch 20 minut nekonečným utrpením. Přetěžko popsat a vyjádřit slovy vše to, co se ve chvílích hrůzy a beznaděje odehrávalo ve štole. Když nálet skončil a my se prohrabávali sutinami ven, zaprášeni uhelných prachem, naše radost neznala mezí. Ně- kteří radostí plakali, jiní se slzami v očích se objímali – Češi s Němci i se zajatci navzájem. Najednou jsme si byli v těch kritických chvílích bombar- dování všichni rovni. Poté, co jsem se jakžtakž probral z hrůz prožitých v bunkru, vydal jsem se Hydrákem k domovu. Nebylo to jednoduché. Některé části silnic a cest mezi výrobnami byly po bombách neprůchodné a stějně cesty kolem hoří- cích tanků a zborcených konstrukcí mostů a staveb. A k tomu tu a tam vy- buchovaly bomby a já se vyhýbal sanitním a nákladním autům odvážejícím raněné a mrtvé. Došel jsem až k zálužské hasičské zbrojnici, kam se svážel nespočet mrtvých těl. Do Dolního Jiřetína jsem nakonec dorazil, radostí objal plačící maminku a po chvilce povídání se díval z povzdálí na vysoko stoupající černý hustý dým doprovázený občasnými výbuchy tlakových ná- dob. Tu noc jsem oko nezavřel. Až do rána se v mé hlavě přehrávaly apo- kalyptické scény hořícího Hydráku s množstvím mrtvých těl. Avšak pocit štěstí z toho, že jsem naživu, byl tím hlavním faktorem té kruté události prvního dějství dále se opakujících náletů. Abych uvedl na pravou míru různé verze popisující první nálet americ- kých bombardérů na Hydrák, uvedu to, co se v ty minuty a následné dny událo, jichž jsem byl svědkem a přímým účastníkem. Bylo to poprvé, kdy si- rény v závodě opakovaně v několika vteřinách oznamovaly ostrý nálet – čas 13.49 až 13.51 hodin. Ve 13.59 hodin byla na závod svržena první vlnou bom- bardérů červená značkovací puma a v následujících vteřinách několik pum s bílým dýmem dopadající na různé části závodu. Ve 14.01 hodin dopadaly do závodu první bomby. Ve 14.20 hodin, kdy nad závodem přelétávala po- slední ze sedmi vln bombardérů, vystřelily německé flaky poslední granáty na létající pevnosti B-17. Tak je to zaznamenáno v německém úředním hlá- šení a ještě doplněno, že se do mosteckého prostoru nad STW probilo jen 140 létajících pevností z 220 a že do závodu a okolí bylo svrženo 1 650 tříš- tivých a hořlavých pum různým kalibrů v množství přes 600 tun. Ano, v ta- kové hrůzné smrtící atmosféře jsem prožil první nálet 12. května 1944. Druhý den ráno se konal před železničními dílnami appel, na němž vedoucí železničního oddělení Herr Müller hněvivě hřímal a sliboval pomstu letcům teroristům. Němci smutnili, protože nálet neočekávali. Hydrák a Staliňák v časech minulých 89

90 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Následky bombardování závodu spojeneckým letectvem byly ničivé. Hydrák a Staliňák v časech minulých 91

92 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Další části továrny poškozené bombardováním. Hydrák a Staliňák v časech minulých 93

Naproti tomu pro nás Čechy to bylo radostné oživení. Po appelu následovalo rozdělení služeb a zjišťování škod na jednotlivých částech závodu. Provozu- schopných lokomotiv zůstalo jen několik. Ne všechny byly bombami zničeny, avšak mnohé z nich zůstaly uzavřeny mezi roztrhanými kolejnicemi. Do služby byly pak určeny čtyři lokomotivy s posádkami a odborníky, jejichž úkolem bylo zjistit průjezdnost kolejí. Naskytla se mi tak možnost projet jako topič hned druhý den téměř celým závodem a vidět na vlastní oči celou spoušť od uhelného nádraží až po tankoviště a hasičárnu, kam byla z aut vynášena mrtvá těla k identifikaci. Viděl jsem zbořené stavby, zdeformované potrubní mosty a ocelové konstrukce, proražená vodovodní potrubí, z nichž tekoucí voda za- plavovala ulice a přilehlé budovy. U karbonizačních pecí jsem viděl roztrhaná těla po kusech visící na konstrukcích a u destilací a mezi tankovištěm na uhel spálená těla a několik bombami zasažených protistřepinových krytů a jejich zkrvavené sutiny byly bagrem nakládány do aut k odvozu. Téměř nesdělitelné jsou vzpomínky té dávné otřesné události z 12. května 1944. Většinou jsem všechny nálety jako zaměstnanec STW zažil buď přímo v závodě jako ten první, nebo později v betonových bunkrech a další na útěku ze závodu do blízkého okolí. Pokud jsem před náletem vybí- hal mimo závod, byla to především zvědavost dívat se na stříbrolesklé formace letadel, která za sebou zanechávala mlžné pruhy, slyšet hřmot motorů, rachot pálících děl a z dálky naslouchat mohutným výbuchům dopadajících bomb. Přiznám se, že ne každému bylo dopřáno vzhlížet na letecké nálety jako na vzrušující divadlo. Jiný pohled byl můj, pro- tože jsem prožil nálety bez újmy na zdraví svém a rodičů a měl radost, že Hydrák hoří a je ničen. A jiný byl úhel pohledu těch, jimž každý nálet způsoboval hrůzu, která po sobě zanechávala nejen ztrátu majetku, ale ztrátu nejbližších, a úplně jiný byl pak pohled zuřících Němců. Němci sami vyhodnotili tento první nálet následovně: z 1 650 svržených bomb různých kalibrů našlo 450 přesný cíl v Hydráku, dalších 500 bomb bylo svrženo do okolí, převážně do přilehlé obce Záluží. Z 350 stavebních ob- jektů byla v Záluží téměř celá jedna třetina úplně zničena a přes sto objektů poškozeno k neobývání (poškozené střechy, okna, dveře, bytové zařízení, voda a elektrický proud), a v okolních lágrech zničeno 1 060 ubytovacích míst. Bohužel, vedle 186 mrtvých zálužských, většinou českých občanů, bylo na stavbě č. 117 (vysoký tlak) uvnitř závodu usmrceno také 14 českých za- městnanců. Na této stavbě byla po válce umístěna deska se jmény usmr- cených. V památných květnových dnech byla vždy obdařena květinovou výzdobou. V současnosti již stavba neexistuje. 94 Hydrák a Staliňák v časech minulých

A ten druhý nezapomenutelný nálet? Psal se 16. leden 1945. Ten den jsem byl po denní šichtě večer doma. Před 22. hodinou, kdy sirény ohlásily ostrý nálet potřetí, zůstal jsem doma a neode- šel s maminkou a otcem sfárat do šachty. Když jsem uslyšel první hukot mo- torů, vylezli jsme spolu s několika kamarády na vysoké topoly stojící opodál a očekávali noční dobrodružství s jistým pocitem obav, zda rozptyl shozených bomb nezasáhne i Dolní Jiřetín, kde jsme s rodiči bydleli. Jak sílil hřmot mo- torů, začalo se odehrávat velké letecké drama. Nejdříve padaly různobarevné značkovací světlice – bílé, zelené, červené, které osvětlovaly prostor zamlže- ného Hydráku. Už to samo vzbuzovalo v nočních hodinách vzrušení. Krátce nato se pak jako různobarevné vánoční stromečky pomalu snášely na cíl kolem komínů stavby 200. Po částečném několikaminutovém klidu nalétávaly první vlny bombardérů ze země ozářené světlomety doprovázené silnou protiletadlo- vou palbou flaků rozmístěných kolem Hydráku. Vlna za vlnou s ohlušujícím hřmotem motorů létajících pevností přelétávaly nad našimi hlavami, aby svrhly na Hydrák přes 2 500 bomb. Razantní palby flaků usilujících o sestřelení letadel a dopadajících bomb do závodu dotvářely famózní podívanou nevídaných roz- měrů. Byl to pro mě obrovský a do smrti nezapomenutelný fantastický záži- tek. Přes 500 bomb spadlo také do nejbližšího okolí. Dolnolitvínovský tábor č. 31, 32 byl požárem a bombami zničen do základů. Zasažen byl i trestanecký tábor č. 29, v němž bylo usmrceno přes 80 vězňů a desítky těžce raněných. Byla to rozporuplná událost. Na jedné straně pro mě nadšení a radost z prožitku, na druhé straně mrtví nevinní lidé. Bohužel, taková je válka. A přiřadíme-li ještě k tomu bombardování Drážďan, kdy část z jednoho ti- síce dvouset britských a amerických bombardérů přelétávala také Krušné hory a Hydrák a kdy dokonce i tady bylo slyšet výbuchy bomb a vidět obrovskou rudou záři, která ozařovala i vrcholky komínů stavby T-200, to vše pak doku- mentovalo obrovskou sílu a válečný potenciál spojenců. Konec války už byl v dohledu. Naděje na svobodu velká, ale dožít se jí byla pořád ještě otázka, ne- boť Němci i nadále věřili zázračné zbrani, která měla přivodit zvrat ve válce. Později při obchůzce uhelného nádraží a přilehlých úseků, kde jsem do- plňoval do koryt zamlžovací směs, jsem při pohledu na zničený závod nabyl přesvědčení, že tento noční nálet (16. ledna 1945) způsobil takovou škodu, že ho nikdo nedostane do provozu ani zfanatizovaní Němci. Za této situace nemohly ani denně se opakující porady Němců postavit znovu Hydrák na nohy. Fronta se dál stahovala k doupěti zla a zdroj „potravy“ pro tanky a válečnou mašinérii už Němci hledali jen v nevyhořelých zásobní- cích a potrubních segmentech. Přesto jsme po železnici vozili potrubí, příruby, svářecí aparáty, silnostěnné plechy a další stavební materiál z nedaleké Bíliny. Hydrák a Staliňák v časech minulých 95

96 Hydrák a Staliňák v časech minulých Pohled na hořící závod zvenku, který naháněl obyvatelům v okolí hrůzu. Území kolem Hydráku, které bylo v průběhu náletů zasaženo bombami.

Češi pracující ve stavbě č. 117 (vysoký tlak), usmrcení při prvním náletu. Němci postupně zaznamenávali a evidovali místa dopadu bomb na území STW. Toto je mapka dokončená koncem roku 1944 s vyznačením 3 930 míst jejich dopadu. Hydrák a Staliňák v časech minulých 97

98 Hydrák a Staliňák v časech minulých Mapka s projektovaným umístěním zamlžovacího zařízení, které však nikdy v tomto rozsahu nebylo využito, zamlžovalo se jen v nejbližším okolí závodu. Betonové kryty chránící stroje v teplárně T-200.

Pohled na budovu řídících pracovníků STW zasaženou bombou – s pohledem na patrový betonový bunkr odolávající těžkým bombám. Výstavba štolových betonových bunkrů započala po prvním náletu. Hydrák a Staliňák v časech minulých 99

Tam totiž byl tento materiál dovážen z Itálie, neboť možnost vyrobit v krát- kém čase několik litrů benzinu nebo nafty Němce neopouštěla. Jako se to- noucí stébla chytá, tak silně věřili, že se jim to podaří. Rudá armáda už v lednu 1945 bojovala na německé půdě a Berlín byl už téměř v dosahu spojeneckých vojsk. Na západě odrazila v Ardenách spojenecká vojska poslední německý pokus o zvrat a o záchranu. Osvobozeno bylo už Rumunsko, Bulharsko, část území Maďarska a po Dukelské operaci i část Československa. V Jugoslávii dobýval Tito jedno město za druhým, Itálie kapitulovala a tím se kruh kolem Německa uzavíral. Přesto Němci pořád věřili v zázrak, protože jejich fanatis- mus neznal mezí. Další dva nálety, 14. února – patnáctý a šestnáctý – který probíhal ve dne i v noci, a 5. března – sedmnáctý, už Hydrák jako mrtvolu jen dorážel. Při tomto náletu byli postiženi bohužel i němečtí obyvatelé Janova, neboť i jim bomby 14. února zcela do základů zničily několik desítek domů. 5. března byl úplně zničen německý tábor č. 16, při němž zahynulo mnoho německých vojáků, a také okolí Mostu bylo bombami postiženo – například cukrovar, městské skladiště a další objekty. Za této téměř beznadějné situace ředitel STW Paul Damm začátkem března sdělil do Berlína ministru Speerovi, že k obnově závodu sice dojde, ale opožděně, neboť se jako ředitel potýká s velkými potížemi. Závod je bez vlastního elektrického proudu a bez provozu tlakové plynárny. V té době byl zálužský Hydrák už posledním závodem, který z rezerv zásoboval po- honnými látkami vnitrozemí a Wehrmacht!!! Ve snaze povzbudit zálužské vedení STW byl Paul Damm vyznamenán ještě v březnu 1945 nejvyšším rytířským nacistickým řádem. Bohužel pro Němce, odjíždějící firmy a část zaměstnanců prchajících z tohoto závodu a území dotvářel smutný konec nacistického panství nad tímto zálužskou továrnou. 100 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Pro představu uvádím tabulku o počtu náletů a obětech vytvořenou z do- stupných podkladů dle Zdeňka Bičíka a Eduarda D. Beneše. Z tohoto přehledu vyplývá, že na závod bylo svrženo 6 631 bomb a mimo závod 11 960 bomb různých kalibrů a celkové škody na majetku byly odhad- nuty na 214 600 000 říšských marek. Kromě toho bylo jen v obvodu města Mostu poškozeno 1 507 budov s 2 672 místnostmi. Z tohoto množství 23 úplně zničeno, 284 těžce zni- čeno a 279 středně a 1 022 lehce a další škody v celém okolí Mostecka a Litvínovska. Hydrák a Staliňák v časech minulých 101 Datum Nálet Letectvo Počet letadel Počet obětí dle Z. Bičíka Počet obětí dle D. Beneše Počet odhozených pum v závodě Počet odhozených pum mimo závod 1944 Denní Noční Angl. Amer. 12. 5. + + 160–200 586 590 1 500 21. 7. + 143 195 200 900 3 100 21.–22. 7. + + 24. 8. + + 250 29 720 1 000 11. 9. + 220 1 300 12. 9. + + 150 9 uvádí se 8, ale i 600 140 1 360 23. 9. + + 24 25 70 1 400 7. 10. letáky 16. 10. + + 1 330 20. 10. + + 61 36 600 23. 10. + + není známo 120 16. 12. + + 17 330 700 20. 12 + + 100–120 1 1 65 250 25. 12 150 500 1945 16. 1. + + 231 105 105 2 500 14. 2. + + 1 15. 2. není známo 5. 3. + + 43 43 1. 4. + +

Protinacistická odbojová činnost Vzhledem k tomu, že jsem v knize Zmizelé Záluží podrobněji popsal zapo- jení několika zálužských občanů do ilegální odbojové činnosti, pokládám za nutné zmínit se o její závěrečné etapě, týkající se spolupráce s německou anti- fašistickou skupinou, která směřovala k předání závodu do českých rukou. Po porážce Němců u Stalingradu v roce 1943 se celostátně konaly různé tryzny za mrtvé, v Hydráku pak apely s výzvami k větší pracovní aktivitě. V Mostě a na některých místech v Záluží byly vyvěšeny červené plakáty s černým výrazným textem, oznamujícím, že dne 1. února 1943 byl za pro- tistátní činnost popraven zálužský rodák Václav Jandečka a další místní odbo- joví pracovníci – Antonín Ondráček a Jaroslav Fortelka. Nebylo obce, města či závodu v průmyslovém pruhu od Ervěnic až po Ústí nad Labem, kde by ne- byla buňka nebo kontaktní místo protinacistického odporu. Tímto zatýkáním a popravami došlo k rozbití tohoto prvního ilegálního hnutí, byly přerušeny všechny kontakty jak s vnitrozemím, zvláště s Prahou, tak se skupinami na území Sudetské župy. Přesto se na Mostecku postupně zpa- matovávaly ilegální odnože, které nebyly zatím zatýkáním dotčeny. Zcela nezá- visle na sobě vyvíjely protinacistickou činnost, která pak v následujícím období let 1943–1945 sehrála významnou roli. Především to byla německá protinacis- tická skupina vedená Alfredem Beckerem, pak skupina španělsko-francouzská vedená Josefem Havranem a nakonec zálužská skupina formovaná Jindřichem Hoškem a Jaroslavem Cmíralem, k ní patřil také František Todt, dolnolitvínov- ský Jaroslav Mrnka a Miloslav Hrabák, autor této knihy. Po pádu Holandska, Belgie a Francie v roce 1940, kdy Němci dostali do zajateckých táborů přes 1,5 milionů vojáků z těchto zemí, došlo také brzy k prvnímu transportu do průmyslových zón Německa, tedy i na Mostecko. Část byla přidělena pro STW a zbytek pro doly. Do prvního transportu se dostala také část bývalých českých „španěláků“, kteří bojovali proti Frankovi a po pádu demokratického Španělska válčili ve francouzské armádě proti německému Wehrmachtu. Byla jim dána možnost propuštění ze zajetí pod podmínkou pracovat v Německu. Toho okamžitě využili, a tak během něko- lika týdnů došlo v Hydráku ke kontaktům mezi Čechy a některými zajatci a civilisty z tohoto transportu, z nich mnozí, jako na příklad Josef Havran, byli z česko-německé rodiny. Postupně se navazovaly kontakty. Vzápětí se pak do zajateckých táborů dostávaly letáky, vyzývající k nenávisti vůči Něm- cům, k sabotážím, ke snížení pracovní aktivity a dodávaly potraviny různého druhu a léky, což zajatce posilovalo. 102 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Nicméně hledal se další způsob, jak zajateckým táborům v jejich nesnad- ném postavení dále pomáhat. Náhoda tomu přála, že František Todt pracoval u jedné německé stavební firmy, kde shodou okolností byl zaměstnán i stavební technik Alfred Becker. Přišel na Mostecko v roce 1940 a pracoval na výstavbě sídlišť v Litvínově, Záluží a v Mostě. Protože byl přesvědčením antifašista, začal hledat osoby podobného smýšlení. Ve své skupině měl další velmi vlivné ně- mecké osobnosti, jako Fritze Birkichta, vedoucího útvaru oddělení zásobování Most, a Hermanna Hesse – technologa, později zakladatele ilegálního závod- ního výboru v STW. Postupně získávali kontakty na další původní německé obyvatele Sudet, na příklad v Lomu, Libkovicích, v Horním Litvínově, v Oseku a na různých staveništích, souvisejících s výstavbou Hydráku. Do zajateckých táborů kolportovali přes své důvěrníky letáky vyzívající k absenci v práci, pře- dávali nemocným léky i materiální pomoc různého druhu – od chleba přes teplé zimní oblečení, po součástky k sestavení radiopřijímačů. Dle vlastního vyjádření Alfreda Beckere, bylo pro ně nejdůležitější, nalézt spojení s antifa- šistickou skupinou v Záluží. Ve svých vzpomínkách mimi jiné zmiňuje: „Po- stupně došlo ke spojení s litvínovským Antonínem Hejkalem a ilegálním Národním výborem v Litvínově, do kterého jsem byl kooptován se zodpověd- ností za Osadu. Docházelo k rozhovorům, kterých se účastnili také moji nej- bližší spolupracovníci. K úzkému sblížení obou skupin – českou v Záluží a naší německou – došlo až v roce 1944.“ Alfred Becker se hlavně věnoval organi- začním záležitostem, aktivoval stávající kontakty, hledal nová spojení v zaja- teckých táborech a okolních obcích a městech. Také Fritz Birkicht byl jako vedoucí zásobování nepostradatelnou osobou pro pomoc hladovým a nemoc- ným zajatcům. Přes vytvořenou síť důvěrníků poskytoval materiální pomoc všeho druhu. A nejen to! Ve spolupráci s Havranovou španělskou skupinou vybudovali v táboře u Minervy tajnou tiskárnu na výrobu letáků, falešných osobních dokladů pro uprchlé zajatce, dále opatřovali civilní oblečení a potra- vinové lístky. Spojovacím článkem mezi Havranovou a Beckerovou skupinou byla nepočetná část zálužské skupiny mladých, kterou tvořili František Todt, Jaroslav Mrnka a autor této knihy. Proč tomu tak bylo? Po Benešově projevu v roce 1944, vyzývajícím z Londýna české obyva- telstvo k zakládání revolučních národních výborů, začala skupina vedená J. Hoškem a J. Cmíralem opět pracovat, ale z opatrnosti odmítala jakoukoli spolupráci s ostatními skupinami, včetně německých antifašistů. Koncem roku 1944, kdy situace na obou frontách dávala již konkrétnější naději na ko- nec války, tvořily se i v Záluží přípravy k převzetí moci. Zatímco litvínovští Beckerovci nabízeli spolupráci v otázce zbraní a zajištění špičkových techniků Hydrák a Staliňák v časech minulých 103

104 Hydrák a Staliňák v časech minulých Zbraně zabavené bývalým SA Mannům v Horním Litvínově na Osadě při prohlídkách v květnu roku 1945. První vyhláška Národního výboru v Horním Litvínově o svobodě a o zajištění pořádku ve městě.

pro obnovu výroby v STW, Zálužští – Hošek a Cmíral to zatím z opatrnosti odmítali. A jaký k tomu měli důvod? Hydrák byl pro ně a vlastně pro celé okolí prokletím!!! Od prvních dnů výstavby STW bylo Záluží postupně devastováno a na- konec bombovými nálety zničeno v takovém rozsahu, že přinesl zkázu obce. Proto ona nenávist. Začátkem roku 1945 byl v hlavních rysech aktivistů ze Záluží už načrt- nut program převzetí moci, který byl postupně upřesňován a konkretizován. Kladl se důraz na udržení klidu v obci a v táborech, neboť po celých pět let se váleční zajatci a totálně nasazení civilisté, hlavně z východních zemí, ne- tajili nejen obrovskou nenávistí vůči Němcům ale hlavně pomstou! Proto ochrana okolních šachet, táborů i Hydráku proti ničení zařízení nabyla na významu. Jak ale zajistit tyto objekty bez jediné zbraně? Vše se začalo proto aktivovat a konkretizovat při vyhlášení Pražského povstání 5. května 1945. To už obcí projížděly po celý den první transporty prchajících Němců. Dne 7. května 1945 v odpoledních hodinách přijíždí do Záluží A. Becker, poža- duje uvolnění F. Todta, aby v Horním Litvínově na Osadě, kde jejich skupina sídlila, a kde on sám byl zmocněn vykonávat funkci komisaře, vypomáhal překládat vyhlášky a nařízení z češtiny do němčiny a naopak. Současně nás informoval o situaci v Litvínově, o tom, že někteří špičkoví technici z Hyd- ráku prchají i s Dr. Paulem Dammem, že závodní stráž hodlá trhavinami zničit část závodu, že mají být postříleni všichni trestanci z bývalého tábora č. 29 a že závod Němci dobrovolně nevydají. Hned 8. května se podařilo Ferdinandu Böhmovi, dosáhnout neuvěři- telného úspěchu. Odzbrojil skupinu Volkssturmu (Lidová obrana) přichá- zející od Litvínova. Tím se zálužský národní výbor zmocnil prvních zbraní. Kolem poledne prošel Zálužím první voják Rudé armády a několika vý- střely byla obec osvobozena. Odpoledne přivezli litvínovští Němci další zbraně, takže dobrovolníci z řad zálužských Čechů a francouzských zajatců byli připraveni od zlého ochránit také šachty (Herkules a Kolumbus), ale hlavně Hydrák před vyhozením do vzduchu a dalších ničivých akcí. Nave- čer se na národní výbor dostavili první důstojníci Rudé armády a požado- vali pro své motorizované jednotky naftu a benzin. Jejich požadavkům bylo okamžitě vyhověno. Hydrák tonul ve tmě, neboť elektrárna T-200 byla stále vyřazena z provozu. V nočních hodinách se dostavili další sovětští důstoj- níci a vznesli požadavek obnovit výrobu pohonných látek! V daný okamžik jakákoliv nevole nestarat se o Hydrák a jeho obnovu padla. Telefonickým spojením mezi Zálužím a litvínovským Alfredem Beckerem se definitivně odsouhlasila předchozí domluva o obnově závodu. Dne 9. května 1945 Hydrák a Staliňák v časech minulých 105

došlo pak na Národním výboru v Záluží k prvnímu jednání ohledně této záležitosti. Jindřich Hošek sdělil pozvaným zástupcům německé antifašis- tické skupiny požadavek důstojníků Rudé armády o obnovení výroby v zá- vodě. A Alfred Becker hned poté oznámil, že byl zadržen Dr. Viktor Voeth a několik dalších špičkových pracovníků STW. Stejně tak většina Němců zůstává ve svých bytech na Osadě a tam české ozbrojené hlídky brání zvů- lím a násilnostem. Tímto prvním jednáním došlo v otázce obnovení výroby ke shodě. Ještě téhož dne se v Hydráku v podvečerních hodinách sešli ve stavbě 405 v kompletní sestavě zástupci obou skupin. Tohoto jednání se zúčastnili za Ná- rodní výbor (NV) Záluží Jindřich Hošek, Klement Holešovský, Václav Puchýř, František Todt, Miloslav Hrabák a za německou stranu Alfred Becker, Her- mann Hesse, Fritz Birkicht a Dr. Viktor Voeth. Na tomto jednání bylo do- hodnuto: – Dne 10. května 1945 bude uskutečněna první společná schůze Čechů a Němců pracujících v závodě. – Obnova výrobního zařízení bude zahájena 14. května. – Dr. Voeth bude prozatímně zmocněn řízením obnovy závodu a jeho part- nerem bude F. Todt. Dne 10. května se po výzvě na shromáždění dostavilo prvních 82 Čechů a několik stovek Němců. Zde Bruno Pašek představil Dr. Voetha prozatimně odpovědného za obnovu zařízení a Františka Todta jako předsedu závodní rady a odpovědného za celkové vedení podniku. Dne 14. května v ranních hodinách došlo k prvnímu pracovnímu shromáždění, kterého se zúčastnilo s Čechy 1 500 Němců. Téhož dne odjeli do Prahy Jindřich Hošek a Klement Holešovský, zda na ministerstvu odsouhlasí vhodnost a oprávněnost obnovy zničeného závodu. Když se ve večerních hodinách z Prahy vrátili, byli jsme na NV v Záluží informováni, že prošli několika ministerstvy, ale nikde žádné jasné slovo ne- padlo. Jediný, kdo se osobně vyjádřil, byl na Ministerstvu práce kapitán zá- padní armády Svatopluk Rada, který zálužské vyslance pochválil za ochranu závodu a že, jakmile to bude možné, pošle posily. Rovněž 14. května přišla do závodu první posádka Rudé armády která převzala ochranu do té doby zajišťovanou zálužskými dobrovolníky. Teprve 15. května pozval předseda NV Horního Litvínova Antonín Hejkal zástupce NV Záluží, aby podali zprávu o situaci v Hydráku a o jeho obnově (kopie zá- pisu na str. 109). 106 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Historicky nezpochybnitelným výsledkem vysokého pracovního tempa bylo, že první litr československého syntetického benzinu, byl vyroben za necelý měsíc, tedy 3. června 1945. Na to si netroufl ani Němci uznávaný Dr. Damm, vyznamenaný rytířským křížem, když se vyjadřoval Albertu Spe- erovi – ministru německého zbrojního průmyslu o možném termínu obnovy výroby pohonných hmot. Do rozjetého tempa přichází dne 11. června první národní správa jme- novaná ministrem průmyslu Ing. Bohumilem Laušmanem, jejíž snaha ne- dávala bohužel záruku pokračovat v započatém díle. To vše se odehrávalo v době, kdy v Československu nebylo jediného českého zaměstnance, který zde za války pracoval, a který by znal tuto technologii výroby. Češi a ostatní cizí zaměstnanci, včetně zajatců, totiž nesměli být zaměstnáni v technic- kých funkcích. Němci si vůbec nepřipouštěli, že by obsazovali významnější technicko-administrativní funkce cizími elementy, tedy ani Čechy. Proto myšlenka zajistit alespoň několik německých špičkových pracovníků pro Hydrák a zabránit na čas jejich totálnímu odsunu byla s ohledem na jeho obnovu oprávněná, a jak se ukázalo, nesmírně důležitá. Věděli jsme, že by se Hydrák v té době bez jejich technických znalostí a organizačních schopností do provozu tak rychle nedostal. Hydrák a Staliňák v časech minulých 107

Pokvětnové události roku 1945 V poválečné květnové euforii se nadalo odhadnout, kudy se bude ubírat další vývoj událostí v naší republice. Tím spíš to nebylo jasné členům Národního výboru v Záluží, mezi nimiž jsme byli s Františkem Todtem učenlivými žáky. Oni však to byli, kteří ještě v hluboké válečně vřavě uvažovali o tom, že po skončení musí dojít v první řadě k záchraně šachet, ale nevěděli si rady, co s Hydrákem. Byl proklínán, zatracován, protože byl postaven nacisty a jejich Záluží bylo kvůli němu postupně zbavováno svého staletími tvořeného spole- čenství a neporušenou krajinou a nyní zůstalo zcela zničené bombami. Situace byla mezi 8. a 14. květnem na mnoha úsecích zálužské zóny značně chaotická, bez jasné koncepce, co učinit hned a co o pár minut dále. Přichá- zející zprávy překrývaly jedna druhou. Likvidaci ohně a nebezpečí výbuchu na Dole Herkules střídají zprávy o rabování skladů s potravinami v tábo- rech, o tom, že Hydrák je zaminován a bude odpálen a zničen, že v Mostě je k obraně a na pomoc Hydráku připraveno šest bataliónů Volkssturmu, že tam zůstává silná jednotka Wehrmachtu mající k dispozici 1 500 děl a tan- kový oddíl a že město podle rozkazů vojenských velitelů bude vyhlášeno za otevřené a nekapituluje. I když k žádné akci tohoto druhu nedošlo a Němci před příchodem Rudé armády prchali, jak jen mohli, přece jenom tyto zprávy silně dramatizovaly celou situaci. Nicméně při výsleších některých funkcio- nářů NSDAP vyšlo najevo, že Němci tyto akce skutečně připravovali. Zálužím táhly skupiny hladových trestanců, zajatci i civilisté z okol- ních táborů hledající potraviny a ošacení. Za této situace bylo na výboru rozhodnuto hájit i ozbrojeně sklady potravin a další důležité objekty, jako Hydrák a šachty ochránit před zničením za každou cenu. Obrovská zátěž a odpovědnost se hrnula na hlavy několika málo lidí stojících v čele národ- ního výboru, který vystoupil z ilegality a nyní stojí v první linii tohoto po- válečného dění. Nebylo jednoduché dostat situaci pod kontrolu a zabránit tomu, aby nedošlo vůči Němcům k tragickým událostem typu holocaustu a zabránit ničení veškerého zařízení na šachtách a v Hydráku. Dnem i nocí se na Národním výboru v Záluží činila opatření, jak zabránit jakémukoliv ná- silí. Ani v okolí nebyla situace o nic lepší. Například Most se prvních 14 dnů je- vil jako tábor plný hadrů a odpadů. V parcích hořely otevřené ohně, kde různí lidé si zde vařili a pekli nakradenou drůbež i jiné potraviny. Domy obsazovaly různé skupiny zajatců a vězňů, takže situace ve městě byla až zoufalá. Z rozhodnutí národního výboru se vyvařovalo na jeden tisíc polévek denně, k dispozici nebyl žádný obranný sbor, jen dobrovolníci. 108 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Snímek zachycující členy Národního výboru v Záluží při slavnostním pochodu 12. května 1945, z nichž mnozí zajišovali bezpečnost a obnovu závodu, od leva Klement Holešovský, čtvrtý Jindřich Hošek, pátý Miloslav Hrabák (autor knihy), sedmý Ferdinand Böhm, osmý František Todt. Hydrák a Staliňák v časech minulých 109 Zápis z prvního jednání Národním výboru v Horním Litvínově, kde zálužští podávají zprávu o situaci při obnově závodu.

110 Hydrák a Staliňák v časech minulých Výzvy k navrácení Čechů do pohraničí a k nástupu kvalifikovaných pracovních sil do závodu.

Rovnocenní partneři zajišující obnovu závodu – závodní rada a Dr. Viktor Voeth. Hydrák a Staliňák v časech minulých 111

112 Hydrák a Staliňák v časech minulých Střídání stráží – zálužští dobrovolníci byli po 14. květnu 1945 vyměněni nejprve vojsky Rudé armády a pak Československou vojenskou jednotkou. Další dokumenty vypovídající o zajištění poválečné obnovy a řízení závodu.

V průběhu května roku 1945 nebylo možno projet uhelným nádražím s vlaky nalože- nými uhlím. První vlak s uhlím dorazil na výklop 22. května 1945. Hydrák a Staliňák v časech minulých 113

Jmenování Dr. Ing. Jaroslava Tichého do funkce prvního hlavního národního správce podniku. Výzva k dobrovolným pracovnín brigádám na obnovu továrny. 114 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Tisíce dobrovolníků, mužů i žen, pomáhá při obnově závodu. Hydrák a Staliňák v časech minulých 115

116 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Pracovní nasazení při záchraně jednotlivých provozů továrny bylo veliké. Hydrák a Staliňák v časech minulých 117

Pracovní dobrovolné brigády vykonaly při obnovení činnosti závodu obrovský kus práce. 118 Hydrák a Staliňák v časech minulých

„Byli jsme proto nuceni přikročit k mobilizaci pěti ročníků vojenské zálohy, abychom zajistili ve městě klid a dali ho postupně do pořádku“, sdělovali nám činitelé Národního výboru v Mostě. Dne 14. května se v Hydráku skutečně nastoupilo do práce. Přišlo prvních dvaaosmdesát Čechů, původních zaměstnanců závodu, a asi 1 300 až 1 500 Němců zčásti již internovaných v táborech. Čtrnáctý květen 1945 je tedy prvním historickým dnem, kdy se vlády nad tímto podnikem ujali čeští občané. Nic na tom nemění fakt, že jsou v početní menšině a že je obnovou podniku pověřen německý občan, bý- valý nacista, Dr. Viktor Voeth. Byl to také první den, kdy se ostrahy ujímají vojáci Rudé armády. Do této chvíle se veškeré dění týkající se závodu, jeho zabezpečení, ochrany a snahy o jeho další vývoj, odehrávaly plně v režii Ná- rodního výboru Záluží. Jako první vedli jednání o jeho budoucnosti a jako první svolali 10. a 14. května shromáždění Čechů a Němců a na něm Bruno Pašek sdělil, že tímto dnem je zahájena obnova závodu. Tak se první necelá stovka Čechů postupně prosazovala a dávala o sobě vědět. Nicméně pro ří- zení výroby neměla bohužel ani základní znalosti ani kvalifikaci. Bylo tedy rozhodnuto, že Němci, většinou již internovaní v táborech v Záluží, Dolního Jiřetína a v Růžodole, budou nasazeni na různé práce podle jejich důležitosti. Němečtí odborníci, jimž byl ponechán byt včetně vybavení počínaje dok- torem Voethem a pány Neubertem, Grotoginem, Boppaem a Kipschnerem konče, projevovali totiž nejvíce iniciativy a dokonce se těžko smiřovali, že budou odsunuti. Chtěli zůstat podílet se na opravách zařízení v závodě a jeho uvedení do provozu a na postupném zaučování českých zaměstnanců do ří- dících funkcí. Nebyl to úkol lehký. Na každém sebemenším shromáždění či schůzích se českým zaměstnancům zdůrazňovalo, aby se rychle zaško- lili, poznali technologii obsluhovaného úseku a využili znalostí německých odborníků tak, aby po jejich odchodu mohli vykonávat svěřené funkce a řídit výrobu bez poruch a havárií. Faktem bylo, že elán českých zaměst- nanců a jejich vysoká aktivita, mnohdy bez časového omezení, přinášely postupně první pozitivní výsledky. Bez této společné česko-německé akti- vity by 3. června 1945 nebyl vyroben první benzin. Vzpomínám, jak jsme v nekompletní sestavě těsně po zahájení obno- vovacích prací seděli v pozdních nočních hodinách na Národním výboru v Záluží, kde nás Fr. Todt informoval, jak práce na obnově závodu pokra- čují. Byl totiž jako předseda závodní rady přítomen všem příkazům, které Dr. Voeth v těch chvílích vydal. K tomu nám sdělil: „S naprostou bravurní jistotou po předchozí přípravě vydal první rozkazy svým podřízeným. Tedy Němcům, kteří neutekli, zůstali a byli jím osloveni, aby nastoupili do svých Hydrák a Staliňák v časech minulých 119

původních provozních kanceláří a zahájili s přiděleným kolektivem dalších Němců a Čechů obnovu zařízení. Poradu řídil naprosto suverénně, jak tomu byl zvyklý za ředitele Paula Damma. Když na závěr porady povstal a vyslovil tři stručná slova „Alles ist klar!“ (Všechno je jasné!), přítomní povstali, odpo- věděli „jawohl“ (ano) a odešli na svá pracoviště.“ Fr. Todt k tomu ještě dodal: „Nedovedu si vůbec představit a vy jistě se mnou, kdo z českých lidí, včetně odborníků, by mohl s takovým přehledem a jistotou ihned sednout za stůl a vydat přesné konkrétní úkoly, příkazy směřující k obnově zničeného zaří- zení tak velkého rozsahu. Žasl jsem!“ Bohužel v Československu nebylo člo- věka kvalit Dr. Voetha znalého tak dobře hydrogenační technologie. Zálužská STW byla postavena sice dle klasické technologie na výrobu dehtů zkapalňo- váním uhlí, ale vylepšena mnoha novými patenty a to závod zařadilo mezi technicky nejvyspělejší v celém Německu! Nebyla to jen náhoda, že ministr Albert Speer byl na tento závod „hrdý“ a do posledních dní válečného života STW poskytoval téměř vše, co Paul Damm požadoval nejen na výstavbu, ale také na obnovu zničeného zařízení. Byly to nyní první kroky, které po 2. svě- tové válce odstartovaly jeho novou existenci. V druhé polovině roku 1945 se po výzvách v rozhlase a v denním tisku začal do závodu vracet zvýšený počet Čechů z vnitrozemí. Koncem roku již čeští zaměstnanci přebírali technická místa ve výrobnách. Dělo se tak indivi- duálně, na základě provozních znalostí každého zaměstnance. Do odchodu Němců, který byl ukončen roku 1946, to byl jedině možný postup, jak zvlád- nout aspoň v základních rysech nejen technologii výroby pohonných hmot, ale také celou organizaci tohoto výrobního kolosu nemajícího v republice ob- doby. Proto všichni, kteří nastoupili do technických i vyšších řídicích funkcí byli včetně národních správců postaveni před tak nelehké úkoly, které se s problémy ve vnitrozemí nedaly srovnat. V první řadě to byl nedostatek českých kvalifikovaných pracovníků. Vra- celi se alespoň někteří, co tu za války pracovali. Byl však nedostatek bytů a táborové ubytování lidé odmítali s tvrzením, že si táborů užili za války víc než dost. Kromě toho chyběly autobusy, které by ze vzdálenějších míst zajiš- ťovaly jejich přepravu. Velkým problémem byl nedostatek uhlí. Elektrárna (stavba T-200) byla mimo provoz a elektrický proud byl odebírán z vějších zdrojů Na opravu čekaly zničené kabelové, vodovodní a kanalizační trasy. Železniční tratě v závodě se nacházely téměř v neprůjezdném stavu, včetně mnoha zničených lokomotiv. Bombardováním byly poškozeny nebo zcela zničeny také stavební objekty. Značné potíže nastaly se zásobováním potra- vin všeho druhu. Vyrabované sklady a špatná doprava nedávaly naději na rychlé zlepšení. Taková byla situace po 14. květnu 1945. 120 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Velké úsilí bylo vynaloženo na obnovu výrobního zařízení a na organizaci podniku. Do 11. června, než přišli do závodu první ministrem jmenovaní národní správci, byla veškerá tíha odpovědnosti za chod podniku na první závodní radě a její spolupráci s Dr. Voethem. Denně byla závodní rada jako vr- cholný orgán tohoto podniku informována o postupu obnovovacích prací a ke všemu Dr. Voeth přenášel veškeré materiální požadavky, týkající se obnovy na funkcionáře závodní rady. Šlo hlavně o nutné dodávky uhlí. Uhelné zásobníky byly téměř prázdné a na šachtách pro nízké stavy horníků vytěžené uhlí nesta- čilo pokrýt potřeby ani domácností, natož průmyslu. Bylo tedy nutné požádat znovu Národní výbor Záluží o pomoc. Jindřich Hošek, pozdější náměstek pod- nikového ředitele, toho času ještě předseda národního výboru a horník, už byl zvolen do různých funkcí na okrese a věděl, na koho se obrátit. Vyjel tedy s pa- nem Holešovským na ředitelství SHD (Severočeské hnědouhelné doly) a tam se s Josefem Danešem, obchodním komisařem, domluvil o obnovení dodávek uhlí do závodu. Josef Daneš, rozený Zálužák, tomuto přání vyhověl, a tak se stalo, že první dodávka uhlí se uskutečnila 22. května. S příchodem prvních národních správců dne 11. června 1945 se situace začala ještě více komplikovat. Jakmile se Ing. Zdeněk Michel, bývalý ředitel kolínské rafinerie Standart Oil Co., a Ing. Gustav Šebor, pracovník Rüttgersu, začali blíže seznamovat se základními úkoly a potřebami Hydráku, kterých bylo nekonečné množství, začal jako první couvat Ing. Zdeněk Michel a dá- val veřejně najevo, že závod nemá perspektivu. Byl sice odborníkem na tekutá paliva, ale záhy poznal, že úkoly spojené se závodem a jeho obnovou jsou nad jeho fyzické i technické síly. „To byly, dle mého názoru důvody, proč ho- dil flintu do žita,“ vzpomíná Ing. Evžen Patera ve svých pamětech. Ing. Gus- tav Šebor byl sice ve svých vyjádřeních skromnější, tolerantnější, se smyslem pro domluvu, ale ani jemu se příliš nechtělo Ing. Zdeňku Michelovi vzdoro- vat. Zprávy o návrhu zastavení závodu se rychle dostaly na veřejnost a ihned narazily na první odpor závodní rady a zaměstnanců. Zrodilo se tedy první vážné nebezpečí zániku závodu, a proto se vzápětí vydala delegace závodní rady k ministru průmyslu Ing. Bohumilu Laušmanovi s žádostí odvolat ná- rodní správce. Po návratu delegace byla svolána závodní radou porada a na ní byla podána informace, že ministr vyslovil souhlas s jejich odvoláním. To se také stalo. Dne 8. července 1945 přichází do závodu druhá národní správa vedená Ing. Janem Pantoflíčkem, Ing. Evženem Felbrem a Karlem Roubíkem. Dne 13. srpna je národní správa ještě doplněna o zkušeného Ing. Miloše Svitavského a energetika Ing. Jana Záhorského, který byl později nahrazen Dr. Jaroslavem Tichým. Teprve tato nová sestava národních správců přinesla zásadní obrat a pokračovala v obnově závodu. Hydrák a Staliňák v časech minulých 121

Tyto personální změny byly významnou vzpruhou. I když bitva o udržení závodu nebyla zdaleka dobojována, byl tu však už silný kolektiv schopný od- rážet útoky na zastavení Hydráku. Zvláště neúnavným agitátorem a uzná- vanou autoritou byl Dr. Jaroslav Tichý. Byl to právě on, kdo navštěvoval schůze politických stran, odborových organizací, přednášel pro širší veřej- nost v Litvínově, Mostě a všude v okolí, kde bylo potřeba, existenci závodu hájit. Dokonce to bylo v době, kdy byl v republice totální nedostatek uhlí nejen pro průmysl, ale i pro domácnosti, a novináři psali v denním tisku: „Zavřete Hydrák, ať je uhlí pro všechny!“ Ve své osvětové činnosti zval do zá- vodu novináře a kvalifikovaně jim zdůvodňoval národohospodářský význam závodu. Na společenské scéně vystupovali další. Byli to zejména Ing. Miloš Svitavský, Ing. Evžen Felbr (tankista západní armády), František Todt, Bruno Pašek, Karel Roubík, ti všichni kromě svých erudovaných projevů také sjed- nocovali a stmelovali více než tisícový kolektiv do jednoho společenství za zachování závodu. Také politické strany Národní fronty, které měly v závodě své sekretariáty, jasně deklarovaly svá kladná stanoviska za zachování závodu. Taková byla realita pokvětnových dnů roku 1945. Na pořad dne se dostavovaly další úkoly – vybudovat nový organizační řád závodu, získat nové pracovníky, provést rychlé zaškolení a vyřešit jejich ubytování. Také to byl nesnadný problém, neboť byty chyběly. Bylo proto roz- hodnuto vystěhovat Němce z Osady do táborových ubikací. Výjimkou byli špičkoví technici, ti zůstali ve svých bytech. Uvolněné prostory pak byly při- dělovány prostřednictvím Národního výboru Záluží novým zaměstnancům. Pokud jde o nové pracovní síly, jezdily pověřené osoby do okolí Mostu, Loun, Chomutova, Jirkova a Teplic s úkolem získat nejen nové pracovní síly, ale také dekrety na byty po vystěhovaných Němcích. Do konce srpna bylo mimo Litvínov získáno téměř 500 bytů, ovšem počet žádostí překročil tisícovku. Po zprovoznění části karbonizačních pecí, Winklerových generátorů, části kabelových tras a potrubních řádů, destilací a dalšího výrobního zařízení bylo nutné sehnat také brigády na pomoc závodu. Po výzvách v novinách a rádiu přijíždějí do závodu jako brigádníci montéři z různých podniků republiky. Vlastní brigády se organizovaly i na jednotlivých odděleních v závodě. Pomá- haly i ženy. Odklízí se stavební sutiny, deformované kusy železa a potrubí, pra- cuje se při výkopech kabelových tras a vodovodních řadů. Každá ruka, která se podílela na obnově závodu, byla vysoce ceněna. I díky těmto brigádám se urychlovaly práce na důležitých technologických místech. Takto se každá stavba a zařízení dostávaly postupně do provozu. Vždy to byla radost z do- saženého úspěchu. Stalo se tak i v případě prvního vyrobeného kubíku ben- zinu 3. června roku 1945. Velkou oslavou byl i 24. srpen, kdy se po dlouhé 122 Hydrák a Staliňák v časech minulých

První číslo závodního časopisu Výstavba bylo na světě 31. srpna 1945. První příznaky nedostatku uhlí a pracovních sil na šachtách i v závodě. Hydrák a Staliňák v časech minulých 123

době zakouřilo z druhého komínu elektrárny stavby T-200. Do provozu tím bylo uvedeno další elektrárenské soukolí dodávající do sítě závodu více elektrické energie a do potrubí páru tolik potřebnou pro aktivaci provozních souborů. Na karbonizaci je dokončována jedna pec za druhou. Koncem srpna vyslovuje Ing. Rudolf Riedl a Ing. Jaromír Jílek, vedoucí karbonizací a tlakové plynárny, velké uznání brigádnickým partám za rychlé dokončení oprav jejich pecí. Do závodu přichází konečně několik odborníků – posil. Ing. František Heler na provoz 02, se stal záhy uznávanou veličinou. Dále – Ing. Jiří Veselý, specialista pro výrobu vodíku, a na hydrogenaci Ing. Peška. Na destilace Dr. Bedřich Šnábl, jako specialista pro konečnou úpravu motorových paliv, ale také administrativní specialisté – pánové Zaoral, Vitvar a další. Toto posílení výrobní a technologické sféry bylo nesmírně důležitým krokem dokládajícím, že závod je nyní v rukou českých odborníků, nikoliv nezkušených diletantů, jak tvrdili někteří novináři. Důležité také bylo, že část z těchto odborníků pracovala dosud ve vedoucích funkcích u Bati a byli znalí tehdejšího orga- nizačního řádu. Baťovská organizace byla po úpravách na podmínky závodu doporučena k realizaci. Avšak napříč odborovým a politickým spektrem byla tzv. baťovina odmítnuta s odůvodněním, že je asociální, a proto v nové repub- lice nepřijatelná. Proto vystoupil Dr. Jaroslav Tichý, jako předseda stávající ná- rodní správy podniku a dřívější zaměstnanec Zlína, spolu s panem Zaoralem, vedoucím administrativně-ekonomického útvaru, vysvětlovali na schůzích a v závodním časopise smysl a prospěšnost tohoto organizačního systému. Avšak i přesto odpor zaměstnanců neochaboval. Nakonec bylo z podnětu zá- vodní rady a vedením podniku vyslána do Zlína delegace z řad zaměstnanců, aby se na vlastní oči přesvědčili a v diskuzích s místními pracovníky si ověřili platnost a vhodnost baťovské organizace. Výsledek se dostavil. Eduard Peli- kovský, první z devítičlenné delegace, která se exkurze zúčastnila, sdělil do závodního časopisu Výstavba: „Nemám dosti slov, abych jimi vyjádřil svůj obdiv. Všude pořádek. Byli jsme dojati až k slzám, marně jsme v jejich orga- nizaci hledali slabiny. Základem všeho je plán. Všichni si přejeme, aby tento pořádek zavládl i u nás. Věřme, že se nám to podaří.“ Tolik Eduard Pelikovský, pracovník technické revize, ve zkráceném znění. Krůček po krůčku opadával odpor proti novému organizačnímu řádu a po dalších konzultacích a úpravách s odborovými a politickými stranami byl dne 1. ledna 1946 zaveden a uznán jako prospěšný. Nic na tom nezměnila ani skutečnost, že mnozí z „baťováků“ působících ve vedoucích funkcích závodu byli identifikováni jako asociální živly kolaborující za války s Němci a posléze proto ze závodu propuštěni. Není nadnesené sdělit, jak tehdejší závodní rada řešila ve vzájemné shodě s ná- rodní správou problémy narůstající od samého počátku. Například nedostatek 124 Hydrák a Staliňák v časech minulých

potravin, nedostatečnou dopravu, velkou migraci a nedostatek pracovních sil. Kromě toho se řešily také otázky kulturní, spolkové a sportovní činnosti. Nemalý podíl na uklidňování mnohdy vyhrocené situace sehrálo kulturně propagační oddělení zvané Kultprop. Od srpna 1945 vydává závodní časopis Výstavba, u jehož zrodu stál nezapomenutelný a organizačně velmi dispono- vaný Karel Roubík a redaktor Jaroslav Mrnka. Situace od května nebyla pro- cházka růžovou zahradou. Problémy se rodily dnem i nocí. Bylo proto nutné vydávat časopis jako dorozumívací prostředek mezi zaměstnanci, vedením podniku a odborovou organizací, neboť do závodu přicházeli stále noví pra- covníci z vnitrozemí neznající zdejší poměry. Postupně se tak tvořil dosud nesourodý kolektiv a pro jeho semknutost byl časopis nezbytným komunikačním prostředkem. Rozhodně přispěl k po- stupnému zlepšení poměrů v závodě. Zápasil s velkými potížemi, jak zajis- tit papír i technické vybavení redakce, a hlavně redaktory. V rámci kulturně propagačního oddělení svolává závodní klub Stalinových závodů schůze, na kterých byla projednávána otázka kulturní a sportovní činnosti. Zřízeny byly obory zájmové činnosti, jako divadelní, hudební, zábavní a sportovní. Jako první byl zřízen fotbalový klub SK Stalinovy závody (srpen 1945). Vzápětí následovaly hokej, lehká atletika, postupně box, volejbal, lyžování, cyklistika, dokonce lukostřelba, tenis a další. Činnost těchto odborů byla hrazena pře- devším subvencemi závodu. Přes usilovnou snahu se vedení podniku a závodní rady nedaří dostat v plném rozsahu výrobu na vyšší výkonnostní stupeň, získat větší počet zaměstnanců a také zvýšit pracovní kázeň. Zásobování v tomto kraji bylo velmi nedostatečné, až kritické, dále totální nedostatek bytů a také problém, o němž se neustále psalo – nedostatek uhlí. Jelikož těžba uhlí nestačila v této počáteční etapě pokrýt potřeby domácností ani průmyslu, zesílilo vo- lání některých novinářů a poslanců: „Odstavte Stalinovy závody, ať je uhlí pro všechny!“ Ale i šachty si stěžují, že nelze zajistit vyšší těžbu uhlí kvůli totálnímu nedostatku lidí. Pokračují proto výzvy, aby se obyvatelé bývalých Sudet vrátili z vnitrozemí do opuštěného pohraničí a pomohli zaplnit me- zery po odsunutých Němcích. Na celém území republiky se vyhlašovaly vý- zvy: „Nastoupit na brigády do hornictví, zemědělství a průmyslu.“ Přesto se do průmyslového pohraničí nevrací z vnitrozemí dostatečný počet lidí. Dokonce ani mnozí původní obyvatelé. To se projevuje na všech úsecích veřejného i průmyslového dění. Stále vázne těžba uhlí, ani železniční a autobusová doprava nemá svůj pravidelný rytmus a časový harmonogram. Přísun potravin se nestačí pokrýt ani lístkovým systémem, ani stanovenými příděly. Situaci využívají tzv. šmelináři. Skupují na vesnicích, co se dá, a pak Hydrák a Staliňák v časech minulých 125

tady v pohraničí draze prodávají. Bohatnou a využívají situace. Národní gardy, původně státem organizovaný útvar pro ochranu obyvatel, a někteří národní správci se nyní projevují jako vykrádači opuštěných domů a ně- kterých podniků. Tento neutěšený stav vyvolává mezi obyvatelstvem a za- městnanci šachet a závodů nevoli. Proto bylo rozhodnuto ve spolupráci se šachtami a některými průmyslovými podniky včetně našeho, pozvat na Mostecko místopředsedu vlády Klementa Gottwalda. Ten 8. září přijíždí s početným doprovodem. S vážnou situací je seznamován místními zastu- piteli. Provedl exkurzi na některých šachtách v okolí a nakonec navštívil i náš závod. Jeho přítomnost měla na Mostecku dvojí význam. V první řadě šlo o přísun nových pracovních sil a zvýšení těžby uhlí a také o zlepšení si- tuace v zásobování. Pokud jde o těžbu uhlí, situace byla velmi kritická, to dokazuje článek uveřejněný v Rudém právu dne 28. 7. 1945: „Na tom, jak pozvedneme těžbu uhlí a jak budeme s vytěženým uhlím hospodařit, zá- visí celý hospodářský život naší republiky. Jde skutečně o otázky existence. Je nutno, aby si všechen náš lid uvědomil závažnost tohoto úkolu a přispěl všemi silami k jeho vyřešení.“ V té době nebyla dosud na Mostecku dosa- žena ani úroveň těžby uhlí z roku 1937. Tak vážné to bylo. Byl jsem dokonce na jednání závodní rady, kdy se někteří přítomní obávali, aby Gottwald neo- hlásil podstatné snížení dodávek uhlí pro náš závod. Za této napjaté situace došlo v zasedací místnosti závodní rady na stavbě 405 k oboustrannému jednání mezi ním, členy jeho doprovodu a zástupci závodu. Byl seznámen se všemi problémy, které závod sužovaly, nedostatkem uhlí, stavebního pro- filového materiálu a náhradních dílů. Byl dále informován o velké migraci a odlivu pracovních sil, nedostatku bytů, špatném až kritickém zásobo- vání, nevyhovující dopravě a o velkých mzdových rozdílech mezi horníky v dolech a těžce pracujícími zaměstnanci některých úseků v závodě (zauh- lování, karbonizace, tlaková plynárna, koksovna). Závěrem jednání bylo předsedou závodní rady dost rezolutně řečeno, že pokud stát a vláda má zájem na obnově závodu a na zvýšení výroby pohonných hmot, musí tyto problémy co nejrychleji vyřešit. Odpoledne se pak konalo před hlavní brá- nou shromáždění, kde slíbil K. Gottwald zaměstnancům nápravu a vyzval je k trpělivosti a víře, že se problémy časem podaří zvládnout a vyřešit k je- jich spokojenosti. V každém případě byla jeho přítomnost na šachtách i u nás v závodě jednoznačně přínosem. Zvlášť pozitivně byla přijata informace, že zástupci závodu mají dát souhlas k okamžitému jednání se zástupci ministerstev pří- slušných odborů v otázce odstranění deklarovaných nedostatků. Krátce na to došlo skutečně ke zvýšení potravinových přídělů, a ke vylepšení mzdových 126 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Zaměstnanci závodu téměř každou volnou neděli či svátek brigádničili nejen na svých odděleních v závodě, ale po výzvách vlády pracovali také na polích, kde sklízeli od léta až po zimu úrodu. Hydrák a Staliňák v časech minulých 127

podmínek pro těžce pracující. Stejně tak se zlepšily dodávky úzkoprofilových stavebních a montážních materiálů, strojního zařízení, autobusů a dalších nedostatkových věcí. Pokud jde o zásobování potravinami, připomenu nynějším generacím zají- mavou skutečnost. Celá mostecká oblast byla do začátku 2. světové války kromě silného těžkého průmyslu krajinou převážně agrární. V každé obci na hrani- cích s Německem (Klíny, Nová Ves v Horách, Brandov, Hora Svaté Kateřiny), ale i v podhůří (v Janově, Hamru, Horním Jiřetíně) byl dostatek dobytka i kr- miva. Co sedlák, to Němec, jejich veškeré zemědělské produkty se svážely neje- nom do zdejších obcí, ale také do Mostu a Litvínova na trhy. Odsunem Němců byly tyto oblasti bez známky života, vydány na pospas rabujícím. Pole neobdě- laná, zarostlá plevelem, stáje prázdné a na trhy plné zeleniny či másla, zbyly už jen vzpomínky! Aby se zmírnily útoky novinářů na Staliňák a v očích široké veřejnosti po- klesla averze vůči jeho existenci, bylo přikročeno k zajímavé akci. Dne 8. října 1945 byla vypravena kolona 60ti nákladních automobilů, a ty odvezly do Prahy koks, plyn a benzin. Také horníci učinili podobné gesto. Zřekli se části svého deputátního uhlí a darovali hlavnímu městu 30 vagonů čerstvě vytěženého uhlí. Tato akce se konala pod heslem: „Pracující severu Praze!“ Na tu dobu to bylo velké gesto, které mělo pomoci nejenom Praze, i když hlavně jí, ale měla také eliminovat útoky proti našemu závodu a nízké těžbě na šachtách. A výsledek? Ten se bohužel nedostavil. Kritika závodu i nadále pokračovala. Situace byla vážná. Ing. Evžen Felber, národní správce pověřený řízením výstavby závodu, 12. října předstoupil před řídící pracovníky, zástupce od- borových organizací a politických stran a seznámil je poprvé od konce války s důležitými úkoly před nastávajícím zimním obdobím. Ve svém projevu de- klaroval hlavně zbavit se improvizace a zavést do podniku nový organizační řád (baťovský). Před zimou byl pak předložen přesný časový harmonogram jako opatření proti zamrznutí potrubních větví, dílen a kanceláří. Neopo- mněl rovněž zdůraznit dosud problematický poměr k Němcům pracujících v závodě, zvláště k odborníkům – specialistům, pro něž žádal i nadále za- chování kvalitního ubytování a stravování, a maximální využití jejich odbor- ných znalostí a také rychlé zapracování českých zaměstnanců na řídící místa v podniku. Rovněž dekret o znárodnění průmyslu, který vyšel koncem října 1945, byl v závodě přijat velmi nadšeně. Oslaven byl totiž večer v učňovských dílnách na Osadě zpěvem a tancem. Po těchto říjnových událostech přichází na pořad dne otázka zabezpečení a přežití zimního období. Rozbombardovaný závod s odkrytým vodovod- ním a kabelovým vedením, zborcenými konstrukcemi a otevřenými stavbami, 128 Hydrák a Staliňák v časech minulých

neskýtal záruku bezporuchové výroby. Potíže na kabelových, potrubních a vo- dovodních řadech se vyskytovaly v průběhu každého dne i noci. Některé části závodu byly dosud v podzimních a zimních dnech bez proudu. Kabelové trasy a poruchy na vodovodních řadech se opravovaly bez ohledu na počasí ve dne i v noci, stavby se strojním zařízením se zabedňovaly prkny. Dehtové potrubní trasy provizorně se izolovaly proti tuhnutí a zamrznutí. V čerpacích stanicích a na kritických technologických místech se umísťovala topná parní tělesa. Pro- vizorně byly zakrývány poničené střechy, někdy i stěny budov, kde se nachá- zelo provozní zařízení. Zásobníky uhlí zely téměř trvale prázdnotou. Přísun uhlí byl i nadále nepravidelný a to vedlo zaměstnance k tomu, že vymetali i kouty s uhelným prachem, aby bylo pod kotli v elektrárně čím topit a aby byla elek- třina i pára. Stavební oddělení zdaleka nestačilo na rozsah prací souvisejících se zimními opatřeními. Týden co týden se o nedělích vyhlašovaly brigádnické i národní směny. Blížící zima se stala velkou výzvou, ale také hrozbou. Byl to boj, nejen o přežití, ale i o bytí či nebytí závodu. Vládu nad tímto závodem totiž poprvé převzali Češi a chtěli dokázat, že Staliňák zimu bez úhony přežije. KATALYZÁTORY Pokud má paměť neselhává, vzpomínám, jak na jedné poradě na Národním výboru v Záluží v průběhu května roku 1945 František Todt podával zprávu o situaci v závodě. Když popisoval, jak obnova závodu pokračuje, vyslovil slovo „katalyzátor“. To slovo vzbudilo údiv a otázku, co to ten katalyzátor vlastně je? „O čem to, Franto, vlastně mluvíš“, ptali se horníci zastupující národní výbor. V té době totiž měli místní zákonodárci starostí nad hlavu a teď jim jejich zmocněnec mluví o potřebě něčeho, co pro obyčejný lid, jako jsme my, je zcela neznámým pojmem. A tak to vlastně začalo. Za války se katalyzátor do závodu dovážel z Leuny a dalších závodů v Ně- mecku. Žádné velké zásoby se v té době netvořily, neboť to nebylo potřeba. Takže po posledním lednovém leteckém náletu, kdy závod byl téměř totálně zničen, něco málo zůstalo v sudech a něco na sítech v komorách hydroge- nace. To bylo vše, co v hydráku zůstalo. Pro první tuny autobenzinu, co Češi začali vyrábět, to stačilo, avšak bezprostředně vznikla naléhavá otázka, kde vzít, koupit a dostat do závodu nerecyklovaný aktivní katalyzátor pro všechny tři fáze hydrogenačních komor. Bylo po válce a vztahy s Německem, politické i hospodářské, byly prakticky zmrazeny. Německo navíc bylo pod vojenskou správou čtyř mocností – USA, Anglie, Francie a SSSR. Hydrák a Staliňák v časech minulých 129

130 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Dokumenty ze služebních cest podniknutých do Německa za účelem získat dříve zaplacené a bezpečně uschované katalyzátory a náhradní díly. Hydrák a Staliňák v časech minulých 131

132 Hydrák a Staliňák v časech minulých Jakmile se při obnově výroby vyskytly problémy s katalyzátory a náhrad- ními díly, vzpomněli si němečtí, vysoce postavení technici, jako byli Dr. Voeth, Dr. Boppa a Dr. Grotogino, že se v Německu nacházejí chemikálie různého druhu, katalyzátory, stroje a náhradní díly zaplacené v průběhu roku 1944. Dokonce se podařilo zjistit i místo jejich skladování a uložení, včetně ban- kovního vyrovnání (Schwarzenfelde). Z tohoto důvodu byla podniknuta ne- zbytná opatření tyto důležité materiální segmenty včetně technického archivu STW do Československa dovézt. Poprvé se uskutečnila služební cesta v říjnu roku 1945, jejímiž účast- níky byli Ing. Antonín Novotný z Ministerstva průmyslu a JUDr. Bedřich Jerie – zaměstnanec závodu. A výsledek? Pro značné potíže v západních okupačních zónách byl nu- lový. Nebyla to však poslední cesta, která za tímto důležitým materiálem byla podniknuta. Šlo o materiál, zvláště katalyzátory, které byly pro výrobu nesmírně důležité a již byly zaplaceny. Proto byly koncem roku podniknuty další pokusy i diplomatickými cestami tyto věci zpět do Československa zís- kat. Do západního Německa byla vyslána další početnější a kvalifikovanější skupina lidí, např. s Němcem Dr. Grotoginem, Dr. Ing. Stanislavem Lan- dou a Ing. Hniličkou ve snaze za každých okolností tento materiál dovézt. Bohužel, ani tyto a následující pokusy pro získání materiálu nebyly úspěšné a do závodu se je nikdy nepodařilo dostat. Záměr, nebo složitost doby, která, bohužel, citlivě zasáhla i obnovu Hydráku. Psal se červenec roku 1945 a před brány hydráku dorazil neznámý Ladislav Petráš (nar. 1921). Ing. Pantoflíček, jako národní správce, se o tomto člověku dozvěděl, hlavně o jeho působení za války v Leuně, kde pracoval v laborato- řích, kde byl prováděn výzkum a testování katalyzátorů pro výrobu syntetic- kých pohonných hmot. Petráš byl ihned do závodu přijat s úkolem připravit a zajistit výrobu katalyzátorů. V tu dobu v závodě už pracoval Ing. František Heler pověřen úkolem obnovit bombami zničenou stavbu 115, kde se vyrá- běl katalyzátor pro těžkou fázi. Záhy však Ing. Helera přesunuli na provoz výroby plynů (provoz 02) a Ladislav Petráš byl postaven před úkol dokončit obnovu poškozené stavby 115. K dispozici měl zatím jediného zaměstnance, jakéhosi Němce, trochu znalého situace. Bez ohledu na čas pomalu, ale jistě kráčel k úspěchu. Za necelý měsíc byl nový katalyzátor ze stavby 115 na světě. To však nebylo vše. Radost z úspěchu byla převeliká, ale bohužel byl to první krok. Ihned byl postaven před další úkol vyrobit katalyzátor pro tlakovou konverzy. A protože byl jediný, kdo o těchto katalyzátorech vůbec něco věděl, začal organizovat převoz surovin ze Spolku pro chemickou a hutní

výrobu z Ústí nad Labem (kyselinu wolframovou). Postupně rozšiřoval po- čet zaměstnanců, stavěl budovy, laboratoře, šatny a oddělení katalyzátorů se dostávalo mezi důležité výrobní segmenty závodu. I přes počáteční potíže, kdy nebyly laboratoře, zkušebny ani zařízení, se vše dělalo improvizovaně, ale nekapitulovalo se. Ladislav Petráš chodil po závodě a v bombami zničených stavbách a dílnách hledal díly pro vlastní dílny a stavby. Hledal elektrické motory, hydrauliku, šneky pro hnětení pasty a z posbíraných částí sestavoval zařízení na výrobu katalyzátorů včetně testovací zkušebny. A tak byl Ladislav Petráš postupně postaven téměř jako profík v oboru katalyzátorů před další úkoly, například vyrobit katalyzátor pro střední a lehkou fázi. Začal od nuly. Prakticky nebylo, pokud jde o katalyzátory, jediné zařízení. Jen jeden člověk, dvě ruce a pevné odhodlání. Takový byl začátek. Za tři roky vybudoval postupně výrobu katalyzátorů s vysokými jakostními parametry nezbytné pro náročnou výrobu čistých vysokooktanových produktů. I tato skutečnost, jako byly katalyzátory, kde se začínalo od nuly, patří do zlatého fondu Stalinových závodů. SILVESTR 1945 Leč, nejen prací živ je člověk, obzvláště po šesti letech nacistické nadvlády, kdy Čechům bylo kromě práce vše zakázáno. Proto s nebývalým zájmem byl očekáván přelom roku 1945–1946, neboť patří, tak si to myslím, do kategorie nezapomenutelných okamžiků tohoto závodu. Nebylo umělců, bavičů či herců k dispozici. Zatím byl volný jen sál Ru- dého domu v Horním Litvínově, dechovka Františka Nepraše a taneční orchestr. Nezbylo než něco dát dohromady. I zasedli Karel Roubík, toho času národní správce a Jaroslav Mrnka, redaktor závodního časopisu Vý- stavba, sestavili program z různých kupletů, divadelních scének včetně písniček z Osvobozeného divadla, R. A. Dvorského a dalších. Samozřejmě dalším úkolem bylo sehnat v té zoufalé kritické době také nějaké občerst- vení včetně piva a vína, což v té době nebylo jednoduché ani snadné. Tohoto úkolu se ujali a s radostí přijali vedoucí zásobování pan Kočvara s panem Fričkem, a pokud jde o pití, to nemohl být nikdo jiný, než legendární Bruno Pašek s jeho nepostradatelným parťákem na slovo vzatým, šoférem Oldři- chem Kašťákem. A ani oni nezklamali. Ujali se svého úkolu a výsledek se do- stavil. V předsálí Rudého domu byly stoly plné nedostupných potravin a co víc, z Moravy a Slovenska dovezených několik desítek demižónů vína a slivo- vice. Začátek oslavy posledního večera roku 1945 byl stanoven na 19. hodinu, Hydrák a Staliňák v časech minulých 133

avšak už o páté byl sál plný, a další stále přibývali, neboť zájem byl obrov- ský. Fanfárami a řízným pochodem byl v 19 hodin zahájen první Silvestr roku 1945 v osvobozené republice. Karel Roubík, v jedné osobě národní správce, scénárista, režisér, herec spolu s Jaroslavem Mrnkou, byli po celý večer v totální permanenci. Hráli v kup- letech a scénkách a zpívali po celý večer za nadšeného potlesku přítomných. Úderem půlnoci za ohlušujícího doprovodu létajících špuntů ze šampaňského zanikal hlas Karla Roubíka oznamující právě končící rok 1945 a nově rodící se rok 1946 s přáním, aby Stalinovy závody vzkvétaly, nebyly nikdy zapomenuty a vymazány z paměti. Přípitky nebraly konce! Do okrajů sálu se pak přestěho- valy židle a Nový rok byl zahájen tancem se zpěvy a pitím. Po šesti letech to byl svojí atmosférou vzájemnou souhrou nálad a radostí skvělý Silvestr. Byl to návrat do pestrého osvobozujícího světa zbaveného ty- ranie, válečného běsnění a krutosti. Proto byl Silvestr tak očekávaný a spon- tánní jakýmsi neohraničeným rejem emocí, kdy hudby hrály bez přestání „až do skonání světa“. Parket byl trvale plný. Šlágry orchestru Glenna Millera hrané tanečním orchestrem střídaly písně jako Škoda lásky, Cikánka a další valčíky a polky. Taneční páry šly z ruky do ruky, jako by si každý tančící i ko- lem parketu chodící se sklenicí vína či piva opojen silvestrovskou euforií kladl tak lidskou a prostou otázku: „Proč se jen nedá tak vesele, sbratřeně a krásně prožít celý život?“ Byla to výzva, touha či memento dnů příštích. PRVNÍ BENZIN Když začátkem června roku 1945 byly vyprodukovány první litry benzinu, zavládlo mezi českým osazenstvem závodu nadšení. Nebouchaly sice lahve šampaňského, ale na závodní radě se jásalo. Jinak se však tvářili národní správcové – Ing. Zdeněk Michel a Ing. Gustav Šebor, usilující od jejich vstupu do závodu o zastavení výroby aby zařízení bylo dáno do šrotu. Vzhledem k zásluhám Národního výboru Záluží o zabezpečení závodu před jeho ničením a při počáteční obnově bylo rozhodnuto pozvat Dr. Vo- etha prozatímního vedoucího závodu a Alfréda Betckera hlavního aktéra Vothova zajištění k posezení a zhodnocení dosavadní činnosti v závodě. Ke stolu zasedli na straně jedné J. Hošek, Fr. Todt, V. Puchýř, F. Bém a M. Hra- bák a na druhé straně pozvaní Němci. Hošek a Todt ocenili práce obou, zvláště práci Dr. Voetha a jeho nesporný podíl na obnově závodu a vý- robě prvních litrů benzinu. Ze židle pak vstal Dr. Voeth a předal Hoškovi 134 Hydrák a Staliňák v časech minulých

v zabroušené sklenici první litr mírového benzinu vyrobeného v tomto závodě. Diskuse pokračovala. Stůl se neprohýbal občerstvením ani pitím, ba ani káva nebyla, jen pár sklenic piva. Z Voethových slov, nálady a usměvavé tváře, bylo možno vycítit spíše ra- dost než pouhou spokojenost. Dokonce objal Frantu Todta, přitiskl ho k sobě a řekl: „Toho to člověka si vážím a přeju si s ním dále spolupracovat, pokud v tomto závodě budu. Mohl by být mít synem, ale i tak jsem rád, že je mým spolupracovníkem.“ Na konci asi hodinového sezení stiskem ruky všem po- děkoval a řekl: „Jsem dojat, děkuji.“ Oči se mu zalily slzami. Do obnovy závodu se ponořil v rozsahu jeho vědomostí a fyzických sil. Do závodu odjížděl časně ráno kabrioletem, který mu byl ponechán a domů na Osadu se vracel v pozdních večerních hodinách. Je pravda, že byl sledo- ván, ale jako Němec nebyl diskriminován. Neoponoval, když byl vyzván, aby vydal pokyn svým německým kolegům, kteří zůstali v závodě na technic- kých místech, aby nečinili potíže a překážky při zaškolování nových českých techniků. Nutno zdůraznit, že v té době nebylo v Československu jediného odborníka znalého této technologie, složitého technického zařízení, navíc zcela zničeného bombardováním. A pokud tu za války Češi a cizinci praco- vali, a bylo jich tisíce, nikdo z nich až na kolaboranty, nesměl zastávat žádnou technickou funkci. Při obsluze výrobního zařízení vykonávali jen podřadné funkce. Proto v té době nebylo totálně nasazeného Čecha, kterému by tato fabrika přirostla k srdci. Naopak bylo to pro něho vždy jen nutné zlo vedoucí až k nenávisti, a přece necelá stovka prvních Čechů z okolí s dvanácti sty Němců nastoupila do práce. Při různých rozhovorech Dr. Voeth naznačoval, že je ochoten zůstat a dokončit celou obnovu závodu. Vyjmout ho z odsunu se však nepodařilo. Koncem roku 1946, byl odsunut s celou rodinou, kom- pletním bytovým zařízením, nikoliv s balíčkem o váze 25–50 kg. Bylo nám známo, že byl členem NSDAP a zastával v závodě vysokou technickou funkci. Po válce, kdy vystoupil ze stínu Dr. Paula Damma, mohl konečně uplatnit v celé šíři své technické znalosti a schopnosti. Proto chtěl zůstat. Hydrák a Staliňák v časech minulých 135

Události roku 1946 v závodě Po bujaré oslavě silvestra, která se odehrála v Rudém domě v Horním Litví- nově, byl nástup do továrny 2. ledna 1946 zcela neobvyklý. Těsně za branou před „dřevákem“ (táborovým barákem závodní stráže) již po páté vítala říz- nými pochody Neprašova dechovka zaměstnance jdoucí do práce. Byla to událost, kterou zaměstnanci přijali s potěšením. Jak by také ne, když po šesti letech nacistické okupace vstupovali do práce v novém roce s muzikou. Až neuvěřitelné! Koncem ledna byl svolán aktiv funkcionářů odborové organizace, politic- kých stran a vedení podniku s vedoucími pracovníky provozních celků. Aktiv se konal v nevelké schůzovní místnosti, v tzv. učebně závodní stráže. Ing. Mi- loš Svitavský, ředitel podniku, seznámil přítomné s výsledky hospodaření za uplynulý rok a s novými úkoly souvisejícími s obnovou závodu. Nejprve se zmínil o tom, že byl po dohodě s ministerstvem průmyslu a vládou přijat a potvrzen nový název podniku „Stalinovy závody, národní podnik“. Přítomní povstali a potleskem vyjádřili své nadšení nad touto změ- nou. Avšak po pravdě řečeno, mezi zaměstnanci se název Stalinovy závody vyslovoval již v průběhu 2. pololetí roku 1945. S názvem přišel zaměstnanec závodu Oldřich Hurt, on totiž na každé schůzi velmi vehementně navrho- val, aby byl tento název přijat. S ohledem na dobu a hlavně na vítězství So- větského svazu ve válce a na jeho zásluhy na osvobození naší země, to bylo zaměstnanci i v širokém okolí přijato velmi pozitivně. V další části projevu Miloš Svitavský připomněl situaci, kdy se v závodě 14. května začínalo. Zdů- raznil mimo jiné, že byl závod téměř z 80 % zničen a snad nebyl jediný pro- voz, který by nebyl bombami zasažen. Zásobníky uhlí téměř prázdné a závod bez vlastního elektrického proudu a páry. A právě zprovozněním alespoň ně- kolika karbonizačních pecí a obnovou několika potrubních tras a dalšího za- řízení začala vlastní, česká obnova Stalinových závodů. V referátu dále informoval, že nepravidelnými dodávkami bylo po naléha- vých urgencích dopraveno do závodu na 1,2 milionu tun uhlí, z toho 634 tisíc tun pro karbonizační pece a výrobu dehtů. Ostatní uhlí putovalo do teplárny T-200 a na tlakovou plynárnu. Od 3. června, kdy potrubím protekly první kubíky československého syntetic- kého benzinu bylo do konce roku 1945 vyrobeno 50 tisíc tun pohonných hmot, z toho 31 290 tun autobenzinu, 12 000 tun motorové nafty a 2 111 tun technic- kých benzinů. Kromě toho bylo vyrobeno na 100 000 tun polokoksu, z něho byla větší část zpracována ve Winklerových generátorech (na výrobu vodíku) 136 Hydrák a Staliňák v časech minulých

V oboru uhlí, dehtů a paliv byl Dr. Ing. Jaroslav Tichý výraznou a respektovanou au- toritou nejen v závodě, ale také u široké veřejnosti. Hydrák a Staliňák v časech minulých 137

a část předána ve formě „mokrého“ koksu do volného prodeje pro další prů- mysl a domácí otop. Také v tlakové plynárně bylo vyrobeno najetím druhého generátoru do provozu přes 20 milionů kubíků kvalitního svítiplynu. I přes tyto nesporně kladné výsledky mezi přítomnými zahučelo, když se zmínilo o fluktuaci. Výměna zaměstnanců dosáhla od května do 31. prosince 1945 neuvěřitelných 90 %! Miloš Svitavský projev končil, jak si to dnes vybavuji, takto: „První vý- sledky, kterých jsme dosáhli, jsou za dané situace velmi dobré. Nesmíme však polevit. Čeká nás velmi těžké a náročné období. Obnovit závod a jeho výrobu pozvednout na takovou úroveň, která vykryje spotřebu pohonných hmot Československé republiky.“ Od improvizovaného hnutí odborové organizace a závodní rady, za- hájeného po květnu 1945, konečně došlo na řádně volené orgány odbo- rového hnutí. Stalo se tak 2. února na celozávodní schůzi odborové rady, kdy byla provedena volba nového vedení a pak také volba nové závodní rady. Slavnostní schůzi byli přítomni zástupci odborové rady, vedení zá- vodu v čele s ředitelem podniku Ing. Milošem Svitavským, ministrem prů- myslu Ing. Bohumilem Laušmanem a vládním zmocněncem pro těžbu uhlí doktorem Václavem Vlkem. Než přistoupil ke svému projevu podnikový ředitel, složili noví členové závodní rady do rukou předsedy odborové rady Václavu Fraňkovi slib věrnosti. V následující části pak Ing. Miloš Svitavský vyzdvihl nutnost nejužší spolupráce závodní rady s vedením podniku, pro- tože továrnu čekají velmi náročné úkoly. Zdůraznil, že první část výstavby musí být v tomto roce dokončena, aby nás příští zima našla lépe připravené. Po tomto krátkém, ale věcném projevu se ujal slova nově zvolený předseda závodní rady Alois Mráček. Nejprve poblahopřál Dr. Jaroslavu Tichému k jeho padesátinám a přítomní vyjádřili svou úctu tomuto pro závod důle- žitému člověku. Alois Mráček pak přednesl, podle mých vzpomínek, první razantní projev který se pak stal pro svůj kritický obsah hlavní osou sociální politiky v závodě. Projev byl hlavně zaměřen na nedostatek bytů, neopravené táborové baráky zdevastované po bombardování, nedostatek ochranných pracovních pomůcek, hygienicky nevyhovující šatny a umývárny. Poukázal též na potíže v zásobování potravinami, nepřehlednou mzdovou politiku i na nedostatečně fungující dopravu přivážející zaměstnance ze vzdálených obcí a měst do závodu. Trnem v oku mu však byla velká fluktuace pracov- ních sil. Tuto sumarizaci nedostatků uvedl jako hlavní důvod nespokoje- nosti zaměstnanců a odlivu pracovních sil, zvláště těch kvalifikovaných. Byl to on, kdo první žádal rychlé zavedení nového organizačního řádu a rychlé řešení krizových jevů. 138 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Vedení podniku se k této výzvě připojilo a uznalo ji jako jedinou cestu ke stabilitě pracovních sil a výrobního procesu. Cesta k nápravě na personál- ním úseku od tohoto okamžiku započala. Ale i přes tato opatření docházelo nadále k odlivu pracovních sil mimo závod. Ve snaze posílit a zlepšit personální a sociální sféru závodu byl v lednu zvolen Jindřich Hošek do funkce náměstka podnikového ředitele. Myslím, že toto rozhodnutí bylo správné, neboť Jindřich Hošek byl zálužský rodák a již v době ilegality dbal na to, aby Hydrák byl ochráněn před ničením a aby byla po náletech obnovena jeho výroba. Po válce byl zvolen do různých veřej- ných i stranických funkcí na okrese (KSČ) a to mu umožňovalo pozitivně ře- šit řadu zásobovacích, mzdových a bytových otázek. K řečnickému pultu pak přikročil ministr průmyslu Ing. Bohumil Lau- šman. Hovořil o problému s nedostatkem uhlí na šachtách a o pokusech usilujících likvidovat náš závod. Ty jednoznačně odmítl. Kromě toho na- bídl ministerskou pomoc při odstraňování potíží, a těch bylo po odchodu Němců víc než dost. Představil nám rovněž vládního zmocněnce pro těžbu uhlí doktora Václava Vlka. Každá taková návštěva nebyla v té době pouhou formalitou, neboť začaly sílit útoky proti našemu podniku. Na závěr svého vystoupení vyslovil Dr. Vlk větu: „Šachty, elektrárny a Stalinovy závody spojité nádoby jsou a navždy zůsta- nou!“ Tím vyvolal mezi účastníky doslova nadšení. Všichni povstali a vyjádřili, co cítili, tedy podporu, jistotu a uklidnění, že budují závod, který bude chlou- bou nejen jejich, ale celé Československé republiky. Po úspěšném silvestru vzrostl nebývalý zájem o první reprezentační ples stalinovců. Na všech sálech, kde se reprezentační ples konal, (Rudý dům – dnes Do- cela velké divadlo, Lidový dům a sál u Hrušků), bylo doslova nabito. Hrálo se a tancovalo „až do rána bílého“. A nejvíce všechny potěšilo, že kromě skvělé atmosféry na plese, byl zajištěn i bezproblémový návrat lidí unavených tan- cem a pitím do jejich domovů, vzdálených mimo rámec našeho okresu. Ani závodní stráž budovaná po odchodu Rudé armády a členů Svobo- dovy armády nebyla uchráněna před útoky, neboť byla některými kritiky mimo závod považována za zbytečnou. Avšak situace v té době nebyla ještě jednoznačně bezpečná. Výbuch skladiště zbraní a munice v Ústí nad La- bem, který se udál 31. července 1945 a při němž bylo zabito 26 lidí a přes 200 zraněno, byl připisován německým werwolfům toulajícím se po ho- rách. Zatím nebyly žádné záruky bezpečí a jistoty v celém pohraničí. Různé excesy vůči Němcům v celém kraji, a bylo jich dost, byly vyvolány spon- tánní nenávistí lidí po šestileté nacistické okupaci. Touha po odvetě však Hydrák a Staliňák v časech minulých 139

byla z jejich strany stále živá a nebylo možné ji v té neklidné národnostní atmosféře podcenit! Jestliže některé podniky nepotřebovaly bezpečnostní záruky, protože význam jejich výroby to nevyžadoval, pak náš závod na vý- robu pohonných látek jednoznačně ano. Patřil totiž od počátku mezi stra- tegické podniky v Československé republice. Proto závodní stráž a ostraha závodu měly své oprávněné opodstatnění a byla jim v té době věnována adekvátní pozornost. Poměrně velkou událostí tehdy byl článek, který vyšel v anglickém mě- síčníku Petroleum a byl v překladu zveřejněn v závodním časopise Výstavba. Pisatel v něm konstatoval, že přes značné bombardování, kdy bylo výrobní zařízení z 80 % zničeno, je skoro zázrak, že se mohl tento závod opět rozjet už po jednom měsíci po osvobození a jakmile budou zničené části zařízení znovu obnoveny, Československo bude moci benzin opět exportovat ve vel- kém včetně krytí vlastní spotřeby. Tato výroba je sice drahou záležitostí, ale lze ji zlevnit plánovitou racionalizací. Tolik ve zkráceném znění z citovaného článku. K tomu redaktor Výstavby dodal: „Jsme rádi, že můžeme svým čte- nářům posloužit názorem člověka ze západu na náš závod. Máme zadosti- učinění, že svou věc děláme dobře.“ Musím konstatovat, že všechny takové pozitivní články, návštěvy ministrů i jiných významných osobností, delegací z oboru vědy i kultury byly v té době velmi důležité, neboť nutno zdůraznit, že vždy měly pozitivní dopad a ovlivňovaly názory zaměstnanců, že jejich závod, vyrábějící pohonné látky a další důležité produkty, má pro republiku zásadní národohospodářský význam, a tedy i svou budoucnost. S postupným odsunem Němců ze závodu a s nově příchozími zaměst- nanci docházelo k dalšímu důležitému úkolu. Jakým způsobem stmelit tak nesourodý kolektiv, jak znát jeho potřebu, starosti, jak být s ním v kontaktu a vzájemně se informovat o důležitých otázkách a událostech týkajících se problematiky závodu. Nebyl to v té době úkol snadný. Šlo o to, aby se situace zklidnila a byly vytvořeny podmínky pro snížení fluktuace. K tomu přispělo měrou vrchovatou vybudování oddělení sociální péče, které řešilo otázky pracovně právních a sociálních vztahů, jako byly pod- pory zaměstnancům a léčení dlouhodobě nemocných. Zajišťovalo též pora- denskou službu všeho druhu, pomáhalo při vybavení hygienického zařízení a lékařské služby přímo v závodě. Zcela mimořádně se zasloužilo o zajiš- tění rekreačních objektů a jejich opravu. Během svého krátkého působení vydalo jen na podporách sociálně slabším stotisícové částky, poskytovalo výpomoc potravinami a šatstvem z akce UNRA. Na rekreaci do Krkonoš vyslalo během prvního pololetí roku 1946 početnou skupinu našich učňů a několik desítek dospělých. Kromě toho poskytovalo stavební i finanční 140 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Zima přede dveřmi a kabelové přervané a obnažené trasy čekaly na opravu (1946). Hydrák a Staliňák v časech minulých 141 Při příležitosti prvního výročí zahájení mírové výroby byli oceněni budovatelé závodu.

výpomoc při opravě sanatoria na Křižatkách pro nemocné TBC. Z jeho iniciativy byla vyhlášena v dubnu celopodniková brigáda a její výtěžek do- sahující přes milion korun, byl převeden právě na tyto sociální účely. A zda- leka to nebylo vše. Oddělení získalo první rekreační objekty v Novém Městě v Krušných Horách a v Sebuzíně nedaleko Ústí nad Labem pozemky pro vybudování rekreačního objektu. Kromě toho organizovalo týden co týden zájezdy po koutech Československa. Bylo významným iniciátorem v řešení nedostatku zásobování potravinami, výstavby jídelny v závodě, jídelny v tá- borech a výstavby obchodu na Osadě. Sklady potravin a výrobny v Mostě převzaté po STW naším závodem zely prázdnotou a byly dokonce bez ob- sluhy. Muselo dojít nejdříve k doplnění zásob, což bylo tehdy velmi obtížné, a proto bylo trvale pod palbou neutuchající kritiky. V pohraničí byla situ- ace v zásobování potravinami oproti vnitrozemí zvlášť obtížná a neváhám říci, že v některých dnech až kritická, hrozící stávkami lidí. Nebylo schůze či jiných příležitostí, kdy například navštívil závod některý z ministrů nebo jiný politický či odborový funkcionář, aby se nesetkal s ostrou kritikou po- měrů, někdy i vyhrožováním, požadujícím okamžitou nápravu. O to obtíž- nější byla i situace ve stabilizaci pracovních sil v průmyslu i v zemědělství. Roku 1946 se uskutečnila ještě celá řada zajímavých událostí. Za nejvý- znamnější lze jednoznačně považovat prohlášení ministra průmyslu, že Sta- linovy závody jsou národním podnikem. Dne 12. května se uskutečnilo po dvou letech první smuteční shromáždění za mrtvé spolupracovníky. Polože- ním květin a věnců na hřbitově v Horním Litvínově a minutou ticha v závodě byla uctěna jejich památka. Tovární sirény oznámily do celého okolí smutné výročí leteckého bombardování. A dne 14. května 1946 se pak uskutečnilo další shromáždění na počest znovuzahájení výroby. Alois Mráček, před- seda závodní rady připomněl ve svém projevu první chvíle převzetí závodu od Němců, dále vyzdvihl obětavost prvních českých lidí, kteří se ujali vlády v tomto závodě a vzali jeho budoucnost do vlastních rukou. S nadšeným po- tleskem byl uvítán Dr. Jaroslav Tichý, když sdělil přítomným, že závod ne- bude odstaven a že se bude v jeho obnově pokračovat za každou cenu. V druhé části této slavnosti byli vyznamenáni první průkopníci a budova- telé Stalinových závodů. Pro tuto slavnostní chvíli složil František Nepraš, ka- pelník závodní dechovky, „Pochod stalinovců“, který sklidil obrovskou bouři potlesku. Při psaní těchto vzpomínek chci připomenout, že se také odehrávaly jiné oslavy. Například parta kabelářů položila za pomocí brigád z celého Mos- tecka za necelý rok vlastními silami 100 kilometrů kabelové sítě, opravila 20 transformačních stanic. Činili tak nejen o nedělích či svátcích, ale také po 142 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Novinové články oznamující širší veřejnosti potřebu výstavby nových sídliš. Hydrák a Staliňák v časech minulých 143

pracovní době během týdne. Původní kabelová síť byla totiž bombardová- ním tak zničena, že mnohdy ani opravami – spojkováním – nebylo možno kabely propojit do některých oddělení. Protože poruch zvláště v zimě při- bývalo, bylo nutno zajistit kabely nové. Následovaly urgence, prosby. Jak- mile se špulka s prvními metry kabelu dostala do závodu, parta kabelářů se vrhla do práce a téměř v nepřetržitém sledu z otevřených tras vytaho- vala staré a pokládala nové. I s odstupem mnoha desítek let je toto pra- covní úsilí hodno obdivu a uznání. I takovéto akce patřily mezi významné, neboť byly součástí obnovy závodu. Avšak mezi události zcela mimořádného významu patřil odlet vládní dele- gace na jednání do Moskvy. Ještě před jejich odjezdem byl na předsednictvo vlády pozván generální ředitel Miloslav Svitavský, aby podal zprávu o situaci v závodě, o jeho obnově a výrobě. Všichni netrpělivě čekali na informace, jak jednání v Moskvě dopadne. Až po 27. červenci se objevily v rozhlase a v tisku zprávy, že bylo mimo jiné dohodnuto předání Stalinových závodů bez náhrady Československé repub- lice což vyvolalo mezi zaměstnanci veliké nadšení. V té době to byla beze- sporu významná událost, protože Hydrák, postavený Němci, byl pro Sověty válečnou kořistí, mohl být tedy rozebrán a zařízení odvezeno nebo prodáno naší republice či jiným státům. Byl nám však darován bez náhrady a proto ze shromáždění, jak bylo tedy zvykem, byly zasílány blahopřejné telegramy vládě a velvyslanectví SSSR. V témže roce stál závod před dalším úkolem – přípravou dvouletého plánu. Nejprve požádal odborníky, aby předložili návrhy a zařadili do prv- ního vládního programu kromě obnovy závodu také projekty a investice týkající se nového bydlení. Tento problém hrál v době nedostatku pracov- ních sil i bytů nesporně důležitou roli. „Postavit nové sídelní útvary, nové byty,“ znělo všude na pracovištích, kde se připravoval, diskutoval a navr- hoval dvouletý plán. Otázka bydlení zaměstnanců se stala hned po výrobě pohonných hmot klíčovou, také proto, že měla zcela zásadní vliv na kon- solidaci kvalifikovaných sil v závodě. Architekt Milan Hrouda a Ing. Jan Gabriel z oddělení výstavby byli vysláni do západní Evropy, do Švédska, Finska, Holandska, ale i do Anglie, aby posoudili vhodné typy výstavby a připravili podklady pro jejich realizaci. Načerpali mnoho zkušeností, poznali nové poválečné typy sídelních útvarů včetně panelových mnoho- účelových domů. Nakonec bylo skutečně rozhodnuto postavit v Litvínově 300 rodinných domků na Osadě a o kus dál víceúčelový kolektivní dům (Koldům). Kromě Osady bylo také Meziboří vytipováno jako místo pro výstavbu internátních učňovských škol se sociálně kulturním vybavením. 144 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Slavnostní shromáždění v závodu po mediálním oznámení, že závod bude předán ČSR. Hydrák a Staliňák v časech minulých 145

V. A. Zorin tehdy velvyslanec SSSR s vládní delegací Československé republiky v hlavních dílnách při oficiálním předání závodu ČSR. 146 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Toto územní rozhodnutí bylo už tenkrát řešeno tak, aby odpovídalo bu- doucím prognózám o těžbě uhlí! Aniž snižuji význam popsaných událostí i dosažených výsledků ve výrobě, a ty nebyly malé, za nejvýznamnější den roku 1946 byl považován 9. listopad. Tehdy velvyslanec SSSR v Československu V. A. Zorin předával ve zcela za- plněné hale hlavních dílen do našich rukou oficiálně a definitivně válečnou kořist Rudé armády. Hlavní dílny byly vyzdobeny vlajkami Českosloven- ské republiky, Sovětského svazu a v té době ještě spojenců USA, Francie a Anglie. Stejně tak velkými podobiznami prezidenta republiky Ed. Beneše a nejvyššího představitele SSSR J. V. Stalina. Zaměstnanci závodu neskrý- vali radost nad touto významnou událostí hlavně proto, že závod přešel do českých rukou. Ani tyto události, které uvnitř závodu stmelovaly výrazným způsobem nově se rodící kolektiv, nezastavily další útoky proti zálužské firmě. Právo lidu, Svobodné slovo i další noviny a dokonce poslanci Národně socialistické strany nešetřili dalšími útoky na její likvidaci. Závodní organizace této strany a také sociální demokraté tyto útoky od- mítali a svými prohlášeními se veřejně od nich distancovali. Ani akce, kdy ve- dení závodu zvalo novináře těchto deníků do továrny k prohlídce a k jednání, nenašla porozumění. Na obranu podniku vystupovali svými odbornými články v novinách, na přednáškách a schůzích vedoucí představitelé závodu. Zvláště Dr. Jaroslav Tichý, prof. Doc. Stanislav Landa a v Poslanecké sněmově také poslanec Jindřich Šnobl. Přesto se i nadále nad závodem vznášela ne- vybíravá a nekvalifikovaná likvidační kampaň. Nutno však zdůraznit, že od- borná úroveň vedoucích pracovníků a semknutost nového kolektivu byla v té době už na takové úrovni, že nedávala opozičníkům přílišnou naději dostat závod na kolena. Koncem roku 1946 došlo k otevření Lidové scény, kultur- ního stánku na Osadě, kavárny U Petra, mateřské školky, budoval se spor- tovní stadion a rozmnožil se počet dalších sportovních odvětví. Na Loučkách byla započata výstavba amfiteátru, zde se pak konaly za hojné účasti míst- ního obyvatelstva divadelní, koncertní a filmová představení, ale také festi- valy a později slavné firemní akce – Radostné dny stalinovců. K historickým událostem patří bezesporu odsun Němců. Popravdě řečeno, za války se Němci chovali ve své drtivé většině vůči českým spoluobčanům i vůči zajatcům všech národností a deportovaným občanům z různých koutů Evropy, vysloveně nepřátelsky. Ani říšští či rakouští Němci nebyli většinou v závodě žádní andílkové. Při sebemenších poruchách na zařízení vyhrožovali zaměstnancům koncentrákem nebo proslulým lágrem č. 29. Strach z Němců číhal v závodě na každém kroku a po celou dobu války tomu nebylo jinak. Hydrák a Staliňák v časech minulých 147

Samozřejmě byly mezi nimi výjimky. Avšak v moři krutosti se tito jedinci zcela ztráceli. Nebylo se pak čemu divit, když v květnových dnech roku 1945 docházelo k excesům, kdy týraní a bití hledali své trýznitele, aby si s nimi vyřídili účty. Posuzovat tyto události z pohledu dnešních humán- ních měřítek je sice lidské, ale v květnové poválečné atmosféře neměl tento humánní faktor bohužel prostor ani čas filosofovat nad „esesákem“ nebo krutým „werkschutzákem“, kteří měli na svědomí desítky mrtvých a stovky trestaných. PROTO ODSUN. Heslem oněch dní bylo zbavit se co nejrych- leji těch, kteří nás ožebračovali, věznili, a mučili s výhružkou, že po válce bude s vámi Čechy konec! Proto byli Němci, zatím pracující v závodě ve své drtivé většině internováni v táborech kolem Záluží. Nosili na rukávech bílé pásky a příděl potravin byl pro ně jako pro francouzské zajatce. Internace Němců nebyla totální. Dělila se na antifašisty, specialisty, odborníky a na tzv. nepostradatelné. Pro práci v továrně bylo vyčleněno 2 000 lidí z původ- ních zaměstnanců závodu. Ostatní členové rodin (zvláště ženy a děti) zůstá- vali v táborech. Jejich pohyb byl omezený, do práce chodili v transportech za doprovodu strážných. Volný pohyb po 22. hodině byl zakázán. Tábory byly střeženy strážními oddíly. Do prvních transportů, které se uskuteč- nily ještě koncem roku 1945, se dostali, pokud neutekli, především aktivní funkcionáři NSDAP, SS, SA, Werkschutz a dozorci lágru č. 29. Vytipovaní specialisté a odborníci byli prohlášeni jako nepostradatelní a zatím z od- sunu vyjmuti. Působili dále v závodě, výrazným způsobem pomáhali při obnově, zaučovali české zaměstnance do vedoucích funkcí. Mnozí z nich, jako Alfred Becker, byli členy revolučního Národního výboru v Horním Litvínově a on dokonce zvláštním komisařem na Osadě. Nebyl jediný, kdo jako antifašista podobnou funkci zastával i po osvobození. Snahou však bylo, pokud jde o odborníky a specialisty, ponechat je v závodě co nejdéle, neboť zaškolení českých zaměstnanců dosud neskončilo. Za to bylo vedení závodu mnohokrát kritizováno na schůzích, mimo závod i v médiích. Situ- ace dokonce došla tak daleko, že mnozí čeští vedoucí pracovníci byli obvi- ňováni z kolaborace. Bohužel, i taková byla situace. Ve zprávě Okresního národního výboru v Mostě je doloženo, že do prosince 1946 byla hlavní fáze odsunu dokončena. Z okresu Most bylo odsunuto téměř 30 000 osob německé národnosti. Jejich odchod, zvláště specialistů a antifašistů, byl sice ukončen, ale mezery v otázkách obnovy závodu byly citelné. 148 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Budovy z dob válečných byly po renovaci využity jako učňovské dílny s výukou kvalifi- kovaných pracovních sil – Osada 1946. Dnes v této části Litvínova je supermarket Billa. Hydrák a Staliňák v časech minulých 149

Události roku 1947 v závodě Vstup do prvního roku dvouletého plánu Začátek roku 1947 se vyznačoval velmi silnými mrazy, které se v noci pohy- bovaly v rozmezí –20 až –25 °C a přes den nestouply nad –10 °C. Proto tvrdě zasáhly do prvních lednových dnů. Začátek roku byl zahájen opět slavnostními pochody Neprašovy de- chovky, což se pak po další léta dodržovalo. Bohužel, tuhé mrazy trva- jící týdny umrtvovaly život závodu. Nedostatek uhlí a jeho nepravidelné denní dodávky snižovaly výkon teplárny, plynárny a to mělo za následek postupné zamrzání nízkotlaké páry, kondenzátu, ale také potrubí dodá- vajícího dehtové frakce na provoz 03 (hydrogenace). Zamrzaly i některé vodovodní řady, které ležely dosud neizolované v otevřených výkopech. Situace si vynutila mimořádná opatření. Zesilovaly se noční směny, na- sazovaly se noční brigády na rozmrazování potrubních řadů a na jejich provizorní izolování. Pro promrzlé zaměstnance se v podniku rozvážel čaj, teplá polévka, dokonce i teplé oblečení. V tu dobu jsem pracoval na Win- klerových generátorech jako inspekční zámečník a několik dní jsem spával bez ohledu na den či noc vždy jen chvilku na lavicích v promrzlé koupelně. Provozní dělníci a brigádníci si nepřipouštěli únavu. O záchranu závodu a jeho udržitelný provoz se v tu dobu bojovalo doslova dnem i nocí, přes- něji z hodiny na hodinu. I přes tuto velmi svízelnou situaci, způsobenou tuhými mrazy, se koncem ledna bilancoval rok 1946. V sále Rudého domu v Litvínově se zaměstnanci závodu sešli se svými ve- doucími pracovníky, funkcionáři odborových organizací a představiteli po- litických stran Národní fronty působící v závodě, aby vyslechli z úst ředitele výsledky hospodaření roku 1946. Ve svém projevu uvedl, že z nepravidelné dodávky 2 000 000 tun uhlí bylo vyrobeno na 130 000 tun pohonných hmot, z toho 60 % autobenzinu, 25 % motorové nafty a dále uhlovodíkové plyny, petrolej, což bylo pokládáno za velký úspěch a ještě několik tun leteckého benzinu s oktanovým číslem 78. Do provozu byly postupně uvedeny další karbonizační pece ve stavbě 10, hydrogenační komory všech tří fází a v kok- sovně vyexpedováno na 380 000 tun mokrého koksu pro domácnosti a prů- mysl. Tlaková plynárna vyrobila při provozu tří generátorů přes 30 milionů m3 kvalitního dálkového svítiplynu. Miloš Svitavský dále zdůraznil, že takové výsledky jsou za dané situace zcela výjimečné a měly by být československou veřejností přijímány s obdivem a uznáním. Dotkl se i otázky dalšího rozvoje 150 Hydrák a Staliňák v časech minulých

závodu a informoval o dotaci ministerstva průmyslu ve výši 0,5 miliardy ko- run. Měla by být zaměřena na výstavbu zařízení pro ty produkty, o něž je v ČSR i v Evropě velký zájem. Jednalo se o výrobu formaldehydu, fenolové pryskyřice a lisovací hmotu. Sdělil dále, že v závodě pracuje 10 170 zaměstnanců, mluvil o problémech, jako byl trvalý nedostatek uhlí, nedostatek bytů pro nově příchozí zaměst- nance, nedostatečné sociální vybavení dílen a šaten v provozech. Poukázal na problémy mzdové a v zásobování. Vytyčil rovněž konkrétní úkoly, které směřovaly k postupnému zlepšení situace. Neopomenul se také zmínit o dosud neodstraněné velké fluktuaci pracovníků všech profesí. Na závěr vystoupení pak, jak si to vybavuji ve své paměti, řekl asi toto: „Jak víte, nic není dobojováno. Jsme vystaveni tvrdé kritice. Hlasy volající po zastavení Staliňáku zesilují. Naším úkolem je nepřipustit jeho zánik a proto dokažme, že národní hospodářství naše produkty potřebuje, a my je také vyrobíme.“ V sále Rudého domu v Horním Litvínově všichni pří- tomní povstali a odměnili ředitele podniku Miloše Svitavského potleskem. Tuhé mrazy, nedostatek uhlí, potíže ve výrobě V důsledku silných mrazů docházelo v povrchových dolech k poklesu těžby. Ani v hlubinných dolech nebyla situace o moc lepší, protože tam byl nedo- statek pracovních sil. Není přehnané tvrzení, že kvůli nedostatku uhlí hrozilo Staliňáku jeho zamrznutí! Každý další vagón uhlí dopravený do závodu až po mnoha urgencích, dával vždy novou naději, že se tak nestane. V té době se uhlí v celé republice rozdělovalo nikoliv podle toho, kolik kdo chtěl, ale podle priorit. Přednost měly nemocnice, plynárny a další podniky vyrábějící produkty denní spotřeby. O to horší bylo zajistit tuny uhlí pro domácnosti. Ale i jim se krátily příděly uhlí. V kanceláři výrobního ředitele Ing. Jana Pantoflíčka se na vedení podniku každou hodinu vyhodnocovala situace. Fyzické vypětí, obětavost celého kolek- tivu zaměstnanců neznajících téměř odpočinku byly v těžkých zimních pod- mínkách rozhodujícími faktory při zajišťování omezeného provozu závodu. Vstup do prvního roku dvouletky byl poznamenán třemi faktory, z nichž se závod vzpamatovával jen velmi těžce. Jednak to byly velmi silné mrazy, dále nedostatek uhlí a také zesilující útoky vedoucí až do Parlamentu ČSR, kde se rozhodovalo, zda Staliňák bude či nebude. Zápas mezi Prahou a Staliňákem nabral na intenzitě. Dostával stále os- třejší a širší dimenzi ve snaze některých novinářů i jiných odpůrců závodu získat co nejširší podporu veřejnosti. Vycítili totiž, že citelný nedostatek Hydrák a Staliňák v časech minulých 151

uhlí může odstavení závodu značně pomoci. O to byla situace v zálužské továrně vážnější. Nutno ještě zmínit, že první tři měsíce roku se nepoda- řilo v důsledku uhelné kalamity a zamrzání technologického zařízení plnit plán výroby. Kolik nadšení a odvahy bylo při jeho sestavování a jeho schva- lování! Leč příroda šla svou cestou a pokud jde o mrazy, nedala si poručit. Hned 6. ledna došlo k velkému výbuchu na stavbě 73 (vodíkové hospodář- ství) který způsobil smrt šesti zaměstnanců a mnohamilionovou škodu na zařízení. Byl to krutý začátek roku. O to příjemnější byla zpráva, bohužel, až z počátku května, kdy výroba motorových paliv překročila 100 % a poprvé přesáhla původní plán. Byla to sice významná událost, nicméně předchozí výrobní potíže a hluboké neplnění plánu zavdaly znovu podnět k ofenzivě proti závodu v tisku a dokonce až v Poslanecké sněmovně. Již 12. února roku 1947 byla na žádost několika poslanců zahájena v průmyslovém výboru roz- prava o Stalinových závodech. I když se nyní o osudu závodu rozhodovalo mimo jeho brány, úkoly stano- vené dvouletým plánem byly dalšími faktory, na které se soustředilo veškeré úsilí jeho zaměstnanců. Kromě výroby, která se postupně a za velmi těžkých podmínek dostávala z toho nejhoršího, přišla na řadu také výstavba rodin- ných domků v Litvínově na Osadě i kolektivního domu. Dne 21. dubna 1947 v 7 hodin ráno bylo lesnaté úbočí Horního Litví- nova svědkem slavnosti mimořádného významu. Byl proveden první výkop základů pro domky, které vystaví členové Svazu československé mládeže. Oznámil to závodní časopis Výstavba a další noviny. Heslo této akce bylo „Stavba mládeže Litvínov – Most – Lidice“. Důvod byl jednoznačný. Nedo- statek bytů. Z různých návrhů, studií a projektové dokumentace ateliéru Ing. Evžena Felbra a jeho architektů Ing. Jana Gabriela a Miloslava Hroudy se plány po- malu začínají stávat realitou. Bez průtahů bylo schváleno územní rozhod- nutí a stavební povolení. Na staveniště přišly první party, další dokonce ze zahraničí, aby se zúčastnily tohoto velkého stavebního díla. Nejdříve stál v cestě les, pak nutnost vybudování příjezdových cest pro dopravu materi- álu a bezpočet dalších překážek. Slavnostním výkopem nabral sídelní útvar Osada – Loučky – Koldům konkrétní podobu. Z mezinárodního festivalu mládeže přijíždí na stavbu jako první Švýcaři, dále mladí Kanaďané, Švédi, Bulhaři a další zahraniční účastníci. Primitivní táborové ubytovací pod- mínky, pevný pracovní řád, disciplína, dvanáctihodinová pracovní doba, to vše je čekalo. Pero a rýsovací prkno vystřídala lopata, krumpáč, kolečko a nadšení. Osada se tak stala velkým stavebním mraveništěm. I s odstupem času je vhodné zmínit se, za jak těžkých podmínek se stavba realizovala. 152 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Novinové články dokumentující vážnost situace způsobenou silnými mrazy, nedo- statkem uhlí, snížení výroby ve Stalinových závodech a protesty několika poslanců v Poslanecké sněmovně. Hydrák a Staliňák v časech minulých 153

Průmyslové podniky, které v té době vyráběly stavební materiál, zdaleka ještě nedosahovaly kapacity roku 1938 a natož kapacity válečné. Každý týden při kontrolních dnech byl zjištěn nedostatek vápna, cementu, armovacího ma- teriálu, cihel, písku. Dodavatelské podniky sice slibovaly, ale jejich dodávky se opožďovaly nebo nebyly vůbec realizovány. Situace dokonce dospěla tak daleko, že se z mládežnických brigád pracujících na stavbě vyčleňovaly party na výpomoc v cihelnách i vápenkách, aby stavba a dodávka tohoto materiálu mohla být pro Osadu vůbec dodána. Tato doba se obecně vyznačovala trvalým nedostatkem veškerého prů- myslového materiálu i zboží denní potřeby. Například – když na stavbu byl konečně dovezen cement, chyběl písek nebo naopak. Když byly cihly, nebylo třeba vápno. Byl i nedostatek dřeva a velká sucha toho roku způsobovala nedo- statek vody. Na stavbu jsem byl často vysílán, abych podal informace odborové radě, protože jsem byl jejím členem. Odstraňování těchto nedostatků však ne- byla jednoduchá záležitost. Ale i tato stavba nových Louček se postupně zlep- šovala díky velkému nadšení mladých lidí a schopných organizátorů. Význam brigád po odsunu Němců Situace byla tady v pohraničí ve srovnání s vnitrozemím diametrálně odlišná. Odsunem poměrně velkého množství Němců došlo k vylidnění hlavně hor- ských oblastí, kde celé vesnice zůstaly prázdné, hospodářské usedlosti vyra- bované, polnosti neobdělané, vyhladovělý a opuštěný dobytek. Jen z mosteckého okresu odešlo v rozmezí března až listopadu 1946 více než 30 tisíc německého obyvatelstva. Tento pokles se musel projevit na všech úsecích hospodářského života. Způsobil nejen citelný pokles těžby uhlí, pro- tože tisíce z nich pracovaly v hornictví, ale způsobil nevyčíslitelné škody na vydrancovaném majetku v podnicích bez národních správců. Tento masivní úbytek lidí a opuštěné pohraničí si vyžádaly řadu naléhavých výzev vlády i mnohých politických i nepolitických organizací. Například: Nejlepší lidé do pohraničí. Všechny síly k zvýšení výroby v pohraničí. Dělníci z továren do polí. S pracovními brigádami do dolů. Pomozte v bitvě o naše pohraničí. Takže kromě řešení vlastních problémů v závodě muselo jeho vedení re- agovat na výzvy pro pomoc zemědělství. Jezdilo se na Žatecko a Lounsko, opravovaly se zemědělské stroje, okopávala řepa a také se před zimou sklízela někdy i pod sněhem. Samozřejmě ručně! Pomáhalo se i při sklizni brambor, o žních a o senách. Jinými slovy řečeno – od jara do zimy se do zemědělských oblastí permanentně jezdilo na brigády. Po odchodu Němců a nedostatku potravin, byla také otázka zemědělství otázkou zásadní, která vyžadovala za každých okolností pomoc. 154 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Nahoře zahájení výstavby rodinných domků a dole Koldomu pro zaměstnance závo- du v roce 1947. Hydrák a Staliňák v časech minulých 155

Dopisy ministra průmyslu svědčící o uznání zásluh na obnově závodu a kulturního dění na Litvínovsku. Nedostatek uhlí snižuje výkony elektráren, následují úsporná opatření, která postihují domácnosti. 156 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Nejen v zemědělství se pomáhalo. Došlo také na uhlí. „Chcete-li uhlí, při- jeďte si ho nakopat“, vzkazovali lidé ze šachet. Závodní časopis Výstavba na základě rozhodnutí závodní rady a vedení podniku zareagovala: „Všichni stalinovci na uhelnou brigádu!“ Na poprvé se přihlásilo 500 dobrovolníků. Denně je od závodu na Důl Šverma a Prezident Beneš odvážely závodní au- tobusy. Po čtyřech měsících je vystřídala naše další uhelná brigáda. Ale nejen šachty a zemědělci volali o pomoc. Také vlastní závod ji potře- boval! Brigády se vyhlašovaly na schůzích k významným státním svátkům, vyhlašovaly se i samostatně ve výrobnách jako osobní závazky, neboť závod zdaleka ještě nebyl v ideálním stavu. Bylo nutno uklízet železný šrot, rozře- závat po bombardování zdemolované potrubí, dokončit výkopy pro nové ka- belové trasy, opravit poničené kanalizační a vodovodní sítě i nesjízdné hlavní a vedlejší cesty. Na počest 28. října 1947 byla například vyhlášena Národní směna, jíž se zúčastnilo přes 4 000 zaměstnanců závodu a další tisícovka bri- gádníků z okolí. Následovaly další brigádnické aktivity, týkající se sportovišť, rekreačních objektů a pomoci jiným veřejně činným organizacím volajícím co týden o pomoc od závodu. Časový odstup nám dovoluje vyslovit otázku, zda brigády měly v té době význam či nikoli. Z mého, ale snad i z obecnějšího pohledu lze vyslovit názor, že po odchodu Němců zde byl tak velký nedostatek pracovních sil, že bez bri- gádnické pomoci by se jen těžko rozvíjela a obnovovala průmyslová výroba, zemědělská produkce, či zvyšovala těžba uhlí. Pokud jde o uhlí, také tam byla každá ruka dobrá a vítaná. Náš závod, který vyslal na šachty velmi silnou brigádu, to mělo nejen symbolický vý- znam. Když novináři ve svých článcích zdůrazňovali, že tato velká spotřeba uhlí jednoho závodu jde na úkor menších podniků, nemocnic a domácností, přišla na řadu ona výzva „Všichni Stalinovci na uhelnou brigádu!“. Ani po- četná brigáda staliňáků nemohla samozřejmě nakopat denně 6–8 tisíc tun uhlí, které se denně v závodě vyklápěly a spotřebovaly. Přesto tyto brigády byly na jmenovaných šachtách přínosem. Jejich výkony byly horníky vysoce hodnoceny. Vždyť práce brigádníků přispěla k překonání velké krize zasahu- jící celou oblast národního hospodářství. Hydrák a Staliňák v časech minulých 157

TOVÁRNA NA ABSOLUTNO – BOJ O PŘEŽITÍ Kritické hlasy a články na adresu Stalinových závodů se dostávaly na stránky denního tisku již od zimního období roku 1945. Těžba uhlí hluboce poklesla a v důsledku toho vázlo zásobování domác- ností, průmyslu a veřejných budov. Jestliže to v roce 1945 a na počátku roku 1946 byly hlasy spíše ojedinělé, i když vážné, ohlasy a názory prvního národ- ního správce Stalinových závodů Ing. Zdeňka Michela zastavit závod, získá- valy v určitých společenských kruzích a médiích neustále více prostoru. Aby dostali současní i budoucí čtenáři objektivnější obraz o této kauze, proveďme do tohoto období boje o Staliňák hlubší exkurzi. Po květnu roku 1945 došlo k takovému poklesu těžby uhlí, že nestačila ani v letních měsících pokrýt potřebu průmyslu a domácností. Tato skutečnost vy- volala značné pochybnosti o možnosti zajištění těžby uhlí v takovém množství, aby vystačilo podnikům a obyvatelstvu přes zimu. Za situace, kdy volání po vyšší dodávce uhlí ze všech stran zesilovalo a vyhlídky na zlepšení se nedostavovaly, vydala se na předsednictvo vlády delegace mosteckých horníků (24. 8. 1945) a požadovala nejen zlepšení zásobování potravin, ale hlavně přísun nových pra- covních sil. „Máme-li zajistit vyšší těžbu uhlí, pak za stávající situace nízkého stavu horníků ji nezajistíme!“ Bylo sděleno vládním činitelům. Jaké byly příčiny tohoto stavu? Od října roku 1938 došlo na Mostecku k velkým strukturálním a demo- grafickým změnám. Většina mosteckých a sokolovských dolů byla sloučena v nový těžařský podnik s názvem „Sudetská důlní akciová společnost SUBAG“ a začátkem roku 1941 byla začleněna do Göringova koncernu, který vlastnil 80 % důlního majetku. Jeho cílem bylo zvýšit těžbu uhlí pro německý válečný průmysl a vybudovat zcela nový chemický závod na výrobu syntetických paliv. Vzhledem k tomu, že stávající těžba uhlí nemohla naplnit tyto předpoklady, došlo ihned k rekonstrukci a intenzifikaci dolů, hlavně povrchových. Jejich přeměnou vznikly velkodoly s roční kapacitou kolem 20 000 000 tun uhlí. S realizací se začalo ihned v roce 1939. Doly dosahovaly za pomoci nové techniky, velkokapacitních bagrů, kolesových rypadel, intenzifikací hlubin- ných dolů a přísunem tisíců nových pracovních sil postupně navýšení těžby do stanovených limitů. Tím se také měnila dosavadní průmyslová struktura Mostecka včetně demografických změn. Přísunem více než 40 000 pracov- ních sil pro SUBAG a přes 30 000 nových pracovních sil pro STV se Mos- tecko v prostoru mezi Zálužím, Dolním Litvínovem, Růžodolem, Kopisty, Souší, Komořany, Třebušicemi a Dolním Jiřetínem proměnilo ve velký pra- covní tábor se stovkami lágrů. 158 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Právě tyto faktory přispěly zásadní měrou k postupnému navýšení těžby uhlí dosahující v roce 1943 až 20 milionů tun za rok. Avšak konec druhé světové války přinesl kromě osvobození také problémy související s těž- bou, neboť veškerý zajatecký a totálně nasazený lidský kontingent, čítající 60–80 tisíc lidí zmizel z tohoto území plus ještě odsunutí Němců. Početní stavy lidí v podnicích a na šachtách se tak ocitly pod mezní úrovní. Tato skutečnost se pak silně podepsala na totálním nedostatku pracovních sil na celém území Mostecka, zvláště pak postihla šachty a Staliňák. Jestliže v letech 1940–1944 pracovalo na šachtách přes 40 tisíc horníků, pak po osvobození klesl jejich počet v SHR (Severočeský hnědouhelný revír) té- měř na polovinu, tedy na 25 000. A právě tato skutečnost se silně pode- psala také na těžbě uhlí. Srovnáme-li rok 1943, 1944 kdy těžba činila zmíněných 20 milionů tun, pak koncem druhé poloviny roku 1945 dosahovala pouze 11 milionů tun, čímž nedosáhla ani předválečné úrovně roku 1937, (13 milionů tun). A navíc tu byl Hydrák, do něhož teklo v době vrcholu jeho produkce (1943–1944) na 5 milionů tun uhlí ročně. Poklesem těžby uhlí téměř o 10 milionů tun dostal Severočeský revír československou poválečnou energetickou situaci do velmi kritického stavu. Zatím nebylo jiného zbytí než podstoupit výzvy v novinách i rozhlase. „Potřebujete-li více uhlí, organizujte brigády na pomoc horníkům.“ Brigády z vnitrozemí sice přicházely, ale zatím k zásadnímu navýšení těžby uhlí ne- docházelo a přede dveřmi byla zima. Situace začala být natolik vážná, že pro její řešení byl jmenován vládní zmocněnec Dr. Václav Vlk. Koncem roku 1945 a začátkem roku 1946 bylo zaměstnáno v Severočeském hnědouhel- ném revíru již na 29 000 pracovníků, avšak z toho 3 000 brigádníků nemají- cích s hornictvím žádné zkušenosti. Situace před Vánocemi roku 1945 byla tak vážná, že právě Dr. Vlkovi, bylo přisouzeno oznámit že: „V důsledku poklesu těžby dojde ke krácení přídělů uhlí nejen pro domácnosti, ale i pro průmyslové podniky a některé z nich bude nutno přes zimu odstavit.“ V důsledku této skutečnosti dochází následně k omezování nejen dodávek uhlí do závodu i mimo něj, ale i k omezování dodávek elektrického proudu a plynu v denních i nočních špičkách. A právě to byla ta pravá chvíle, kdy se znovu ozvaly některé noviny a kam- paň vůči Staliňáku odstartovala. Národní osvobození ze dne 3. ledna 1946 otisklo dopis čtenáře: „Pánové, přestaňte lhát. Horníci o nedělích a svátcích nedělají. Uhlí není a nebude, dokud se nezarazí dovoz 900 vagónů do závodu na výrobu umělého benzinu v severních Čechách. A dejte uhlí tam, kde je ho nejvíce třeba.“ Hydrák a Staliňák v časech minulých 159

Tento opětovný novinový útok nemohl zůstat bez odezvy. Na obranu horníků a stalinovců reagoval jako první vládní zmocněnec Dr. Václav Vlk. V obsáhlém článku „Jak je to s uhlím“ uvádí: „Od srpna do konce listopadu nebyla na Severočeských dolech neděle, kdy se nepracovalo. Jedině o vánoč- ních svátcích měli horníci volno, ale ne všichni…“ Pokud jde o dovoz uhlí do zálužské továrny, neměly by být tyto tak svrchovaně hospodářsky důležité závody zatahovány do diskuse. Uvádí důvody: 1. Příděl uhlí byl těmto závodům (Stalinovým závodům) sražen na technicky nutné minimum. Naše republika nemá žádný jiný benzin, kromě toho, který si sama vyrobí. 2. Se závodem je spojena mohutná elektrárna zásobující elektřinou částečně doly a jejich plynárna dodává 24 městům svítiplyn pro domácnosti a ještě pro průmyslové závody koks o vysoké výhřevnosti, takže výroba benzinu z uhlí je velmi výhodná!!! Článek Dr. Vlka končí: „Místo vážné kritiky zanáší zmatek do veřejného mínění a může obsahovat ještě něco jiného – útok na státně důležitý závod. V případě litvínovského závodu jde o obojí!!!“ (Rudé právo 9. 1. 1946). V té době nedostatku energií všeho druhu i potravin si zaslouží postoj Dr. Václava Vlka velkého uznání a obdivu. Byl první, kdo před širší veřej- ností obhájil i v kritické situaci oprávněnost existence Stalinových závodů. Jako balzám na duši se objevil v té vyhrocené době dopis ministra průmyslu Ing. Bohumila Laušmana – „Uznání Stalinovým závodům“. Další útok byl uveřejněn v časopise Dnešek pod titulkem: „Uhlí a fantazie“. Autor článku o Stalinových závodech použil ironického označení „Továrna na absolutno“. Konstatuje: „Ptá se veřejnost a ptá a nenalézá odpověď, že vyrábět benzin z uhlí bude pro nás nejvýhodnější?“ (Bedřich Pavlovský – Dnešek, roč- ník I. číslo 38, prosinec 1946). Byl to další z ostrých útoků zpochybňujících existenci Stalinových závodů a podobné pak v roce 1947 postupně gradovaly. Přidali se zástupci Aeroklubu republiky Československé s požadavkem snížení ceny benzinu. Myšlenky se chopili další mediální bíjci žádající pronikavější snížení ceny benzinu, neboť dle týdeníku Obzory viděli v jeho ceně vykořisťování motoristů! Časopis Svo- bodný zítřek to dokonce okomentoval, že současná cena je jeden z hřebů do rakve motorismu. Mediální kampaň proti Stalinovým závodům nebrala konce, a protože se kritikům nepodařilo tímto způsobem dostat Staliňák na kolena a zastavit jeho výrobu, přenesli tuto bitvu na fórum tehdejšího Národního 160 Hydrák a Staliňák v časech minulých

shromáždění republiky Československé. Tam průmyslový výbor pod tíhou této vážné kauzy rozhodl, že si k celé problematice a k ceně benzinu vyžádá stano- visko Stalinových závodů a také nezávislých odborníků. Stalo se tak poté, co na žádost několika poslanců byla dne 12. února 1947 v průmyslovém výboru teh- dejšího Národního shromáždění republiky Československé zahájena rozprava o kauze Stalinovy závody. JEDNÁNÍ V PARLAMENTU ČSR Stanovisko k této problematice v průmyslovém výboru přednesl jako první Dr. Ing. Jaroslav Tichý – první český podnikový ředitel Stalinových závodů. Další názor na problematiku zpracování hnědého uhlí na motorová paliva přednesl Ing. Hugo Novák, vysoce postavený přednosta úřadu pro hospodárné využití paliv. Zatímco Dr. Ing. J. Tichý obhajoval výrobu a situaci v závodě, referát pana Ing. Hugo Nováka byl zcela opačný. V podstatě i nestranný poslanec nabyl po jeho referátu dojem, že výroba benzinu z uhlí je prostě nerentabilní a nemá perspektivu. V následující diskusi se vystřídali poslanci obou táborů. Pro názorovou rozdílnost a zarputilost některých odpůrců Stalinových závodů je vhodné uvést alespoň část z informací, které přednesl poslanec Ing. Josef Nedoma, předseda sněmovního vý- boru pro kontrolu dvouletého plánu. „Metoda, kterou použily Stalinovy závody při své práci je stejná, jak ji tam zavedli Němci. Je to výroba čistě válečná a pro mírové poměry naprosto nehospodárná. Po květnu roku 1945 bylo podchycení výroby záslužným činem. Tehdy nezáleželo na tom, je-li výroba drahá, protože šlo o rychlou obnovu hospodářského života. Dnes je však situace jiná a Sta- linovy závody se nesmějí stát balastem celého našeho národního hospodář- ství. Dnes jsou Stalinovy závody zařízením naprosto výrobně nespolehlivým a výroba tzv. vedlejších výrobků při výrobě benzinu víceméně fantazií!“ Tolik výňatek ze zápisu jednání tehdejšího Národního shromáždění republiky Českoslo- venské ze dne 12. února 1947. Po rozpravě v průmyslovém výboru vystoupil s kritikou Stalinových zá- vodů v rozpočtovém výboru Sněmovny JUDr. Alois Neuman (pozdější dlou- hodobý ministr chemického průmyslu). V pasáži o Stalinových závodech prohlásil: „Naše cena benzinu je vysoká. Výroba umělého benzinu je drahá. Stalinovy závody po válce zachránily naši motorovou dopravu, je však otázka, zda si dnes můžeme tak nákladnou a nehos- podárnou výrobu benzinu dovolit. Dnes se umělý benzin již nikde nevyrábí a při- tom odbyt ostatních zplodin vzniklých při výrobě benzinu je velmi pochybný. Kdybychom vyvezli uhlí spotřebované ve Stalinových závodech, mohli bychom Hydrák a Staliňák v časech minulých 161

dovést nejméně dvojnásobek vyrobeného benzinu a ušetřili bychom pracovní energii 7 000 zaměstnanců.“ Kritický posudek poslance Neumanna a poslance Nedomy byly do té doby nejnebezpečnějším útokem proti Stalinovým závodům. Argument, že jenom za vyvezené uhlí bychom mohli dostat dvojnásobek vyro- beného benzinu, byl tak silný, že byl ihned využit některými novináři a kampaň proti Stalinovým závodům opět zesilovala ze dne na den. Dokonce olomoucký časopis „Osvobozený našinec“ v květnu roku 1947 napsal: „Ve Stalinových závodech zastavíme práci?“ Dokonce ve Svobodných novinách byly zveřejněny další články, které svým obsahem nabyly až pa- tologických rozměrů, neboť tvrdily, že celé vlaky uhlí jezdí až z Ostravy do Stalinových závodů!!! Pravda však byla taková, že z Ostravy do Stalinových závodů v té době nepřišel ani jediný vagón uhlí. Z tohoto prvního vyhroceného jednání v průmyslovém výboru tehdejšího Národního shromáždění republiky Československé vzešlo usnesení, které ve zkráceném znění uvádím: „Ježto z několika referátů a rozpravy vyplynuly obavy, zda dosavadní metoda karbonizace hnědého uhlí ve Stalinových zá- vodech je z hlediska provozních nákladů dále únosná, usnesl se průmyslový výbor jednomyslně vyzvat pana ministra průmyslu, aby s největším urychle- ním vyslal do Stalinových závodů komisi odborníků.“ (Ze zápisů 14. schůze průmyslového výboru tehdejšího Národního shromáždění republiky Čes- koslovenské 12. února 1947.) Ministr průmyslu Ing. Bohuslav Laušman usnesení průmyslového výboru respektoval a do komise odborníků jmenoval jako předsedu Ing. Václava Vik- toru, vedoucího technického kontrolního oddělení Československých che- mických závodů, národního podniku, v Praze, a jeho členy: Ing. Dr. Františka Pernu, profesora Vysoké školy technické v Brně, Doc. Ing. Břetislava Šimka, přednostu ústavu pro vědecký výzkum uhlí v Praze, Ing. Dr. Rudolfa Dohnálka, profesora Vysoké školy technické v Brně, Ing. Dr. Stanislava Chmelaře, vedoucího energetického oddělení Česko- slovenských chemických závodů národního podniku v Praze, Ing. Dr. Malachtu, docenta Vysoké školy technické v Praze, Ing. Dr. Miloslava Kohouta, vrchního odborového radu ministerstva průmyslu, Ing. Dr. Ludvíka Šedivého, technického radu Vojenského technického ústavu v Praze, Ing. Karla Loskota, úředně autorizovaného civilního strojního inženýra v Praze. 162 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Komise v tomto složení se ujala práce v roce 1947. Vyžádala si po- třebné podklady, prohlédla provozy a pohovořila s některými zaměstnanci. V druhé polovině roku dokončila zprávu a předložila ji ministru průmyslu a též vedení Stalinových závodů k posouzení. Avšak mediální bitva zatím neustávala. Stalinovy závody si totiž v té době vysloužily název „Továrna na absolutno“. Kromě vyslovených odpůrců našeho podniku vznikl u celé řady technologicky nekvalifikovaných novinářů hypotetický dojem, že Stalinovy závody jsou „p e r p e t u m m o b i l e “ neboť prý vytěží z hnědého uhlí více produktů, než kolik z něho může vzejít. Proto někteří z nich užívali ozna- čení „Továrna na absolutno“ ve smyslu i r o n i c k é m a p o s m ě š n é m. Koncem července roku 1947 užil toto označení i náměstek generálního ře- ditele Stalinových závodů, pozdější profesor Českého vysokého učení tech- nického Dr. Ing. Stanislav Landa. Ve svém článku otištěném ve Svobodných novinách souhrnně odpověděl na nepravdy, které byly kolem Stalinových závodů vysloveny. Respektovaný odborník dokonale obeznámený se slo- žitou technickou i ekonomickou problematikou výroby syntetických paliv mohl nejlépe posoudit modernost výrobních postupů používaných ve Stali- nových závodech. Jeho vysokou odbornou kvalifikaci podpořil i fakt, že ne- byl organizován v žádné politické straně. Svobodné noviny si vybral proto, že to byly ony, které otiskly několik velmi kritických článků hanobících Sta- linovy závody. Jiný kritik doporučoval Stanislavu Landovi ještě jiné receptury na výrobu paliv. Profesor Landa neváhal a kritikovi těchto receptur odpověděl citací z jeho publikace: „Pracuje se konečně na problémech jak nahradit naftu, ne- boť prameny nafty v nejbližší době vyschnou a co se týče dalšího vývoje, bu- deme stále více a více odkázáni na domácí zdroje. A co více, budeme nuceni stále větší měrou používat pro výrobu paliv domácí zdroje, neboť nebude deviz na dovoz z ciziny.“ Tolik Stanislav Landa v článku ve Svobodných no- vinách z 28. srpna 1947. Uvedené příklady jsou jen kapkou v moři v kauze Stalinovy závody – ANO či NE?! Kromě profesora Landy do boje vstoupili svými přednáškami a články v tisku také vedoucí představitelé Stalinových závodů. Dr. Ing. Jaroslav Tichý, Ing. Miloš Svitavský a po zvolení do Parlamentu ČSR v roce 1946 také Jindřich Šnobl. V té době generální tajemník podnikového ředitel- ství Stalinových závodů, který na půdě Parlamentu neúnavně zdůrazňo- val oprávněnost a přínos Stalinových závodů pro československé národní hospodářství. Nejen tito vedoucí představitelé podniku odráželi útoky. Do zápasu o za- chování závodu vstupovali také funkcionáři tehdejších politických stran Hydrák a Staliňák v časech minulých 163

sdružených v Národní frontě, působící v závodě. Z mnoha jejich vystoupení uvedu jen některá. Miloslav Číha, zaměstnanec výzkumu, v novinách uveřej- něném dopisu mimo jiné sděluje: „Tlumočte prosím, že tady budeme bez rozdílu politické příslušnosti napřed pracovat na dvouletce a pak se teprve budeme dívat, kde nás bota tlačí. Závod se 14 000 zaměstnanci se rozhodně demontovat nebude“ (Obzory ročník III. číslo 18 z 3. května 1947). Jiný člen strany Národně socialistické Dr. Milan Robek v článku uveřej- něném v závodním časopise Výstavba z 12. června 1947 sděluje mimo jiné: „Faktem zůstává, že některé tiskové orgány nechtějí prostě být informo- vány o pravém stavu věcí. Útoky, které jsou vedeny v tisku i na půdě par- lamentu proti našemu závodu, jsou útoky živené nenávistí vůči našemu závodu… Stalinovy závody byly, jsou a budou. Odmítáme zásadně útoky proti Stalinovým závodům.“ I přes velmi silnou kritiku chemické továrny pracovní tempo za její obnovu neochabovalo. I při soustavném nedostatku uhlí, byly Stalinovy závody už sil- ným partnerem na domácím, dokonce i na energetickém trhu. Propojením našeho kvalitního svítiplynu do systému dálkovodů směrem severozápadním, počínaje Kláštercem nad Ohří, se zásobováním Chomutova, Teplic, Ústí nad Labem, Děčína, České Lípy a Rumburku a dalším samostatným propojením jihovýchodním směrem do Prahy se s denní kapacitou přes 1,5 milionu m3 svítiplynu význam Staliňáku zmnohonásobil. Avšak domnívali jsme se na- ivně, že důležité produkty, jako byl benzin, nafta, koks a svítiplyn, v té době velmi přispívající k oživení dosud strádajícího poválečného průmyslu, po- vede ke zmírnění nebo dokonce k zastavení útočné kampaně proti Stalino- vým závodům. Opak byl pravdou. Jakoby se 26. října 1947, kdy byly do Prahy novým potrubím dopraveny v době nedostatku energií první tisíce kubíků top- ného plynu, nestalo vůbec nic. Do závodu přicházely sice desítky blaho- přejných telegramů od vládních orgánů a průmyslových podniků, ale na likvidační politice těch, jimž byl závod trnem v oku, se bohužel nic ne- změnilo. Prostě Stalinovy závody byly někým, nebo nějakou lobbistickou skupinou vytipovány k zániku a na tom se prostě pracovalo v tisku, v par- lamentě i na veřejnosti. Proto se úspěchy ve výrobě benzinu, plynu, koksu a dalších produktů nesly nelibě. Heslem nepřátel bylo, čím rychleji bude závod zastaven, tím lépe! Věděli, že pokud se likvidace nepodaří v tomto obtížném období, později to půjde daleko hůře. Proto svoji kampaň zesi- lovali ze dne na den. Netušili však, že každý následující den, týden či měsíc budou jejich plány na zastavení závodu slábnout a Stalinovy závody stupňující výrobou posílí svoji pozici a jejich úsilí zastavit závod se vytratí do ztracena. 164 Hydrák a Staliňák v časech minulých

V té době, koncem roku 1947 a začátkem roku 1948, už byly v celém kom- plexu národního hospodářství Stalinovy závody tak silným průmyslovým i strategickým závodem, že již nemohl být jen z důvodů nekvalifikované kritiky smeten a zlikvidován. Jeho produkce a význam pro národní hospo- dářství vysoko přesáhly hranice okresu i kraje a významnou měrou přispí- val – i díky vývozu do ciziny – do státní „kasy“. Těchto výsledků a tohoto postavení dosáhl ještě před únorem 1948 a to nebyl malý vklad pro posílení stability poválečného národního hospodářství. Například výroba svítiplynu stačila pokrýt spotřebu domácností a průmyslových podniků nejenom v se- verozápadních Čechách, ale dokonce pokryla i střední Čechy včetně Prahy. Obnovená teplárna T-200 už dosahovala optimálních parametrů a mimo závod dodávala elektrický proud do veřejné sítě. V té době svojí kapacitou patřila mezi největší v Evropě. Také zprovozněním dalších karbonizačních pecí a dalších hydrogenačních komor včetně DHD dosahovala výroba po- honných hmot takové kapacity, že kryla spotřebu celé Československé re- publiky. Závod v té době produkoval devatenáct výrobků. Do trvalého provozu už byla připravena výroba metanolu, formaldehydu a rovněž lisovacích hmot. Dále byla schválena investice na výstavbu dalších osmi generátorů pro vý- robu svítiplynu a v závislosti na stabilitě a přílivu dalších pracovních sil za- čala výstavba rodinných domků na Osadě a Koldomu. Pro posílení pozice na československém a evropském trhu bylo zřízeno vlastní letecké oddělení. Rovněž se do závodu 28 novými autobusy značky Škoda sváželo z celého okresu i ze vzdálenějších míst Lounska, Žatecka a Teplicka přes 6 000 za- městnanců. Takový už byl fenomén Staliňáku koncem roku 1947. Tímto výrobním a lidským potenciálem se už Staliňák zapsal do povědomí nejen mostecko-litvínovské veřejnosti, ale měl přesah okresu a kraje. Jeho vý- znam ještě zvýšil vývoz některých produktů do ciziny. V roce 1947 byla pozice Staliňáku už tak silná, že i kdyby na doporučení Parlamentu ČSR vláda roz- hodla o jeho zrušení, narazila by asi na tak silný masový odpor zaměstnanců závodu, okresu i celého kraje, že by k jeho zastavení nedošlo. Takovou pozici už měl. Většina zaměstnanců byla na svůj Staliňák hrdá. To není jen fabulace, oni ho z trosek postavili na nohy, stal se pýchou okresu, kraje, ale i celé Českoslo- venské republiky. Ale vraťme se zpět do Parlamentu ČSR. V roce 1947 vystřídala ve funkci Ing. Bohumila Laušmana na minister- stvu průmyslu Ing. Ludmila Jankovcová a ta předložila zprávu komise znalců v záležitosti Stalinových závodů průmyslovému výboru tehdejšího Národ- ního shromáždění republiky Československé dne 14. ledna 1948. Hydrák a Staliňák v časech minulých 165

166 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Mezi Parlamentem ČSR, novináři a zaměstnanci závodu se rozhořela mediální bitva. Mezi nejodvážnějšími vyvracejícími lži a nepravdy byl Dr. Ing. Ladislav Landa a na půdě parlamentu poslanec Jindřich Šnobl. Hydrák a Staliňák v časech minulých 167

V úvodu uvedla ministryně průmyslu Ludmila Jankovcová důvod svého vystoupení a následně přednesla závěry komise odborníků. „Za prvé – při srovnání různých způsobů výroby syntetického benzinu došla komise k názoru, že nelze míti zásadních námitek proti výrobě hyd- rogenací ve Stalinových závodů.“ „Za druhé – syntetická výroba upevňuje svůj význam a bylo by tudíž nezodpovědné nevyužít výrobny, kterou máme zařízenu.“ V další části zprávy Ing. Ludmila Jankovcová sdělila, že členové komise se kriticky vyjádřili ke stávající organizaci a technické úrovni závodu a kon- statovali, že v důsledku organizace závodu bude možno u v o l n i t a s i 3 0 0 0 zaměstnanců pro jiné důležité úkoly v ostatním průmyslu. V závěru svého vystoupení ministryně průmyslu Ing. Ludmila Jankovcová konstatovala: „Nejzávažnější na tomto posudku je skutečnost, že všichni členové komise se zcela jednomyslně shodli v tom, že Stalinovy závody mají své opodstatnění v našem hospodářství. Jsou vám jistě dobře známé hlasy, které v tisku napadaly samoúčelnost Stalinových závodů, jejich uve- dení do provozu a okolnost, že nehospodárně zpracovávají uhlí při jeho dnešním nedostatku. Poslední dobou pozoruji, že dřívější naprosto od- mítavý postoj ke Stalinovým závodům se obrací v jejich přímou podporu a že se jasně ukazuje, jak užitečná je nám výroba ve Stalinových závodech. Naše bilance zahraničního obchodu by byla horší, kdyby Stalinových zá- vodů nebylo. Mám proto za to, že již je mimo diskusi otázka Stalinových závodů.“ První zpráva o jednání průmyslového výboru Parlamentu ČSR se dostala na veřejnost 14. ledna 1947 ve večerních rozhlasových novinách. Pracovníky Stalinových závodů, ale i některé skupiny veřejnosti, hlavně však novináře, za- ujala ta část zprávy, která se týkala propuštění 3 000 zaměstnanců. Tato neo- čekávaná informace vyvolala pochopitelně v našem podniku doslova paniku. Ráno 15. ledna bylo dramatičtější večera a ve Staliňáku se schylovalo k bouři. Dotazy na závodní radu nebraly konce! V některých odděleních hlavně na údržbě odmítali zaměstnanci nástup do práce, vyhrožovali stávkou a žádali vysvětlení. Olej do ohně přilévaly i titulky některých novin, například: „Stalinovy závody jsou nehospodárné“, „Továrna na absolutno kouzla zba- vená“, „Tři tisíce zaměstnanců bude propuštěno“. Vzrušení bylo pochopitelně také na vedení podniku i v odborových pro- vozních skupinách. V řádech několika minut bylo rozhodnuto svolat na od- poledne celozávodní schůzi. Před čtrnáctou hodinou hlavní dílny praskají ve švech. Zvědavost zaměstnanců byla pochopitelná. Co bude dál a kdy se začne propouštět. Na galerii hlavních dílen vstoupilo kompletní vedení podniku, 168 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Úvodní list ze zápisu schůze průmyslového výboru tehdejšího Národního shromáždění ČSR ze 14. ledna 1948, ve kterém ministryně průmyslu seznámila přítomné poslance se závěry komise odborníků ve věci Stalinových závodů. Hydrák a Staliňák v časech minulých 169

členové závodní i odborové rady a představitelé politických stran. Krátce po zahájení schůze předseda závodní rady Václav Jírava kategoricky odmítá zprávu uveřejněnou v novinách. Jeho krátký projev je ukončen potleskem a hlasitým voláním: „Bravo!“ Ihned po projevu předsedy závodní rady byla přednesena rezoluce, z níž vyjímám: „Odmítáme se vší rozhodností zprávu technické komise vyslané ministerstvem průmyslu do Stalinových zá- vodů, podle jejíhož šetření má prý býti za účelem zlevnění ceny motoro- vých paliv propuštěno 3 000 zaměstnanců. Zdůrazňujeme, že tato komise opomenula vzíti na zřetel celý rekonstrukční a budovatelský program zá- vodu – jehož splněním se zaručí podstatné zhospodárnění výroby ben- zinu a jiných produktů. V zájmu zajištění klidu v závodě žádáme všechny kompetentní činitele, aby napříště nedovolili šířit podobné neodpovědné zprávy. Ze Stalinových závodů neodejde ani jediný poctivý pracovník. Ubezpečujeme ÚSN, vládu a ministerstvo průmyslu, že tak, jako jsme od prvních dnů po revoluci vystavěli svůj závod z trosek, tak budeme i na- dále cílevědomě pokračovat v budování našeho velkého díla!“ Rušná a dramaticky vyhrocená schůze byla ukončena výzvou předsedají- cího, „Kdo je pro tuto rezoluci?“ Mnohatisícový dav zvedá ruku a provolává bravo. „Kdo je proti?“ Tři ruce se zvedají. Byl to další razantní protest nejen proti propuštění 3 000 zaměstnanců, ale také proti likvidaci závodu. Jaké byly důvody a pohnutky k vyvolání tohoto vzruchu? V nočních zprávách rozhlasu totiž nepadla jediná zmínka o propuštění zaměstnanců závodu. Byli to však někteří novináři, kteří byli iniciátory těchto nezodpovědných zpráv ve snaze vyvolat další neklid a přivodit zánik závodu. Zpráva parlamentní komise sice velmi kriticky popisovala situaci v závodě, zmínila se o přebytečných pracovních silách, ale nepadlo jediné slovo o pro- puštění. Bylo naopak doporučeno, že parlamentní zpráva bude projednána také v závodě za přítomnosti zpracovatelů této zprávy a poslanců. Ministryně průmyslu, která rozpravu v Parlamentu ČSR vedla, toto rozhodnutí doporu- čila s tím, aby se ke zprávě vyjádřili také zástupci podniku. Když v roce 1947 jednal poprvé průmyslový výbor o Stalinových závo- dech, byli jeho členové vyzváni, aby závod navštívili a viděli na vlastní oči, jak vůbec vypadá, jaké má problémy a co s nimi hodlá do budoucna dělat. Bohu- žel, na tuto výzvu slyšeli jen někteří a byli to právě ti, co od samého počátku jeho existenci podporovali. Před závěrečným projednáním kauzy Staliňák v Parlamentu ČSR, se konalo ve Stalinových závodech, jak bylo dříve dohodnuto dne 20. ledna 1948 připomínkové řízení ke zprávě odborné komise. Ta byla zastoupena 170 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Bitva o zachování závodu vrcholí. 15. ledna roku 1948 je schválena rezoluce zaměst- nanců závodu proti propuštění 3 tisíc zaměstnanců. Výbor pro kontrolu 2. letého plánu tehdejšího Národního shromáždění ČSR 23. a 24. břez- na 1948 rozhodl s konečnou platností, že Stalinovy závody nebudou likvidovány! Hydrák a Staliňák v časech minulých 171

Ing. Viktorou a Dr. Ing. Dohnálkem, Stalinovy závody pak byly zastoupeny Ing. Milošem Svitavským, Dr. Stanislavem Landou, Ing. Záhorským, Jindři- chem Hoškem, Václavem Jíravou a Václavem Frankem. Přítomní byli nejprve seznámeni s výsledky hospodaření roku 1947, pak absolvovali prohlídku závodu s informacemi o technologii jednotlivých provozů a o perspektivě příštích let. Hovořilo se o výstavbě domů a bytů v Litvínově. Pak se účastníci jednání vrá- tili do zasedací místnosti ve stavbě 405 (dnes bývalý sklad za hlavní kantýnou), kde sídlilo vedení podniku a závodní rada, k vlastnímu jednání. A to probíhalo v bouřlivé atmosféře. Především poslanec Ing. Loskot opět ve svém vystoupení za parlamentní komisi nešetřil kritikou, upozorňoval na nerentabilitu a stím spoje- nou vysokou cenou benzinu, přebytečné pracovní sily a na zastaralé, překonané technologie. Navrhl zastavit výrobu ve Stalinových závodech a odmítl jakouko- liv diskuzi. Přestože vystoupení podnikového ředitele Ing. Svitavského a profe- sora Stanislava Landy, vyvrátilo tuto kritiku, jednání se neuklidnilo. Dokonce ti poslanci, kteří souhlasili s Ing. Loskotem, vyhrocovali atmosféru do takové míry, že zástupci podniku navrhovali jednání ihned přerušit a vyzvat přítomné k od- chodu, neboť ani na jedné straně nebyla ochota ke kompromisu. Nakonec bylo díky velkému úsilí Ing. Svitavského dosaženo alespoň dohody, že Stalinovy zá- vody doplní zprávu parlamentní komise, připojí své vyjádření ke kritizovaným problémům a předloží návrh na opatření směřující k zhospodárnění výroby. Jednání skončilo, přítomní se rozešli ale 2,5 roku vedená kampaň za uza- vření závodu neskončila. Ani po tomto jednání nebylo možno s konečnou platností dokončit pří- pad „Stalinovy závody – ANO či NE?“ Zprávu komise odborníků a závěry už neprojednával výbor průmyslový, ale výbor pro provádění kontroly dvou- letého hospodářského plánu a tehdejší Národní shromáždění republiky Československé. Uvedené jednání 24. března 1948 přijalo rezoluci, v jejímž závěru bylo konstatováno: „Stalinovy závody přináší našemu hospodářství i našemu exportu neocenitelné hodnoty, a proto mají všechny předpo- klady, aby se staly základním kamenem našeho znárodněného průmyslu a chloubou naší Lidově demokratické republiky.“ Závěrečnou rozpravu uzavřel poslanec pan Skaunic, prohlášením, že není jediného člena výboru, který by pochyboval o hospodářské nezbytnosti Stalinových závodů. Byl jsem tomu všemu velmi blízko a vstřebával jsem tento o zápas exis- tenci závodu jako zápas svůj, neboť přes všechny peripetie jsme ho měli rádi a byli jsme hrdi, že jsme jeho součástí. Nostalgie? Omyl! Už nikdy se takový fenomén lidské a pracovní pospolitosti v historii to- hoto podniku neopakoval. Bohužel! 172 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Němci – výstavba STW a jejich podíl na obnově Staliňáku Zálužský Hydrák byl Němci budován jako největší a technologicky nejmo- dernější z dosud postavených hydrogenačních závodů. K tomu přispělo ně- kolik skutečností. Předně byl stavěn dle ověřených technologií a průběžně zlepšován nejnovějšími patenty. Generálním projektantem technologické části byl jmenován jeden z neju- znávanějších odborníků vysoce respektovaný Dr. Carl Krauch. Byl považován za nejlepšího odborníka hydrogenační technologie pro výrobu pohonných hmot. Významné místo si kromě Carla Kraucha získal i Dr. Paul Damm. Nebyl to žádný začátečník. Byl členem několika dozorčích rad, vlivnou osobností při navr- hování a výstavbě nových hydrogenačních závodů. Dokonce byl pověřen dozorčí funkcí nad výstavbou dalších hydrogenačních závodů ve Slezsku a v neposlední řadě i výstavbou podzemní továrny na výrobu pohonných hmot – Schwalbe III poblíž Bad Schandau. Měl osobní kontakty na nejvlivnější osobnosti nacistické moci počínaje Göringem a ministrem válečného průmyslu Albertem Speerem konče. Také další vrcholné funkce v STW byly obsazeny uznávanými a vlivnými osobnostmi nejen v Sudetské župě. Byl to např. Dr. Paul Pleiger, nositel rytířského kříže, blízký spolupracovník Hermanna Göringa, byl jmenován do předsednictva STV a tajný rada Heinrich Lippert z Teplic do funkce v dozorčí radě. Také řídící pracovníci STW Dr. Fridrich Amonn ve funkci technického ředitele a Dr. Berthold Ottenc, vedoucí provozů, nebyli žádnými nováčky, ale zkušenými odborníky v oboru. Při najíždění jednotlivých provozních celků nedocházelo k žádným velkým zmatkům. Byli sice nervózní při neplnění původního harmonogramu výstavby, ale zdatní a suverénní při obnově zařízení bombami zničeného po náletech. Vy- žadovali vysoký stupeň pracovní kázně a disciplíny. V této záležitosti zvláště vy- nikal Paul Damm. Jeho přičiněním a za spolupráce s gestapem došlo k výstavbě proslulého trestného tábora č. 29. Tam dokonce vyznamenával dozorce SS, jimž se dařilo neustálým vyhrožováním a tresty zvyšovat výkon trestanců a vyměňo- val ty strážce, kteří byli benevolentnější. Hýřil zvýšenou aktivitou i po 16. lednu roku 1945, kdy byl závod z převážné části zničen a neschopen výroby. Koncem ledna 1945 na shromáždění před bunkrem u vedení STW, jehož jsem se zú- častnil, Dr. Damm ještě věřil v jeho obnovu, vyzval k trpělivosti a ve víru v ně- meckou zázračnou zbraň, která židobolševiky a angloamerické piráty přinutí ke kapitulaci. Znovu se ozývalo z prvních řad třikrát mohutné: „Sieg Heil!“ Hydrák a Staliňák v časech minulých 173

S kolegy v zálužském ilegálním národním výboru jsme často konspiro- vali, koho zajistit pro případ obnovy výroby v Hydráku po osvobození. Nebyl znám jediný Čech, schopný ujmout se tohoto úkolu. Podle Alfréda Beckera a jeho přátel nebyl Dr. P. Damm ve výhledu. Padaly tipy na Dr. Amonna a Dr. Ottence ale i na Dr. Voetha. Avšak na Osadě zůstala a neuprchla řada dalších velmi kvalifikovaných techniků. Jmenuji jen ty, kteří byli po válce nejaktivnější a kteří velmi usilovali o to, aby nebyli zařazeni do prvního od- sunu a dokonce projevovali zájem, aby zůstali na území tohoto státu. Byli to Dr. Neubert, Dr. Grotogino, Dr. Boppa a Ing. Kirschner. Pod vedením Dr. Voetha odvedli neocenitelnou práci a s nimi 2 000 dalších německých za- městnanců. Pokud se přeneseme chaotickým údobím těsně po květnu 1945, kdy „vlastenci“ z vnitrozemí přicházeli na pomoc pohraničí tím, že vykrá- dali byty Němců a zařízení některých podniků, byla převážná část Němců integrována do opuštěných zajateckých táborů. Dostávali takové denní dávky, jakými dříve krmili zajatce. Do práce chodili po skupinách označeni bílými páskami na rukávech, za doprovodu strážných. Děti, starci a nemocní zůstá- vali v táborech. Pokud pracovali v závodě, pracovali v pokoře, poznamenaní smutkem poražené země. Ale pracovali! Především jejich zásluhou a zásluhou hrstky prvních českých obětavců se podařilo za necelý měsíc, tedy 3. června 1945, kdy závod byl ještě v troskách, vyrobit první kubíky benzinu. Bylo nám známo, že vlastními, tedy českými silami, by to možné v tak krátkém čase nebylo. Jak snadné by pak bylo Staliňák zavřít, neboť v té době nebylo českých odborníků schopných zničený závod a jeho výrobu obnovit. Že tomu tak bylo, dokládám na několika následujících příkladech. První národní správci jak Ing. Zdeněk Michel, tak i Dr. Šebor byli rafinerští odborníci, podobně další příchozí Ing. Jan Pantoflíček. Měl štěstí, jak sám při- znal, že v závodě byla v té době ještě řada vysoce kvalifikovaných Němců. Jinak každý nově příchozí z vnitrozemí závodem spíš bloudil, jak sami přiznávali, než by byl schopen ve složité situaci okamžitě rozhodovat. Za tohoto stavu bylo ze strany vedení závodu, stranických i odborových organizací vynaloženo mnoho úsilí, aby do prvního rychlého odsunu nebyli zařazeni Němci zde pracující. Byla to však doba, která tomuto přání a požadavku nepřála!!! Naopak. Celá řada ve- doucích pracovníků byla obviňována z kolaborace s Němci. K tomu přispívaly jak novinové články, tak hlavně kampaň co nejdříve vyvézt Němce za hranice. Kolektivní nenávist vůči nacistům, ale i Němcům obecně, neznala mezí. Za této nenávistné euforie odešlo i mnoho antifašistů. Dobrovolně volili odchod. Ode- šel i porevoluční komisař na Osadě Alfréd Becker a jeho přátelé. Neradi! Loučili se s námi téměř tajně. Pláč doprovázel jejich odchod. 174 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Poslední etapa odsunu Němců skončila oficiálně 31. října 1946, i když někteří specialisté byli evakuováni i později. Z okresu Most bylo odsunuto podle archivních dokladů 28 032 osob německé národnosti. I když bylo v závodě koncem roku 1946 na 10 tisíc zaměstnanců, mezery po odchodu hlavně německých specialistů byly ještě citelné, nicméně pová- lečná atmosféra napříč českým občanským spektrem byla i pro německé antifa- šisty téměř neudržitelná. Dokladem toho je projev československého ministra spravedlnosti z roku 1946 JUDr. Prokopa Drtiny: „Němci u nás usídlení nikdy s námi nesrostli, vždy byli cizím vředem na našem těle. Projevilo se to znovu v jejich henleinovském protičeském šílení v minulém desetiletí. Ať si tedy jsou tam, kam je srdce táhne a kam sami jít chtěli – Heim ins Reich. V naší nové republice by nemělo být z němčiny dovoleno mluvit více, než jen tato tři slo- víčka. Abychom tohoto cíle dosáhli, musíme začít s vyháněním našich Němců z našich zemí důsledně a důkladně a před ničím se nesmíme zarazit a zaváhat. Každý z nás musí pomoci s vyčištěním naší vlasti.“ Hydrák a Staliňák v časech minulých 175 Alfred Becker s Čechem Karlem Suchým vykonávali z pověření Národního výboru v Horním Litvínově funkci zmocněnců – komisařů pro zajištění pořádku a klidu na Osadě v květnu roku 1945.

Společenský život – kultura – sport Psal se rok 1945, začátek nové éry závodu na výrobu pohonných hmot. Co bylo tedy příčinou toho, že tento závod, ač prošel mnoha úskalími, na- konec přežil a dočkal se dnešní podoby? Němci oslavován, Čechy k smrti nenáviděn a zatracován, už svojí výstav- bou i přítomností, aby nakonec vyzval spojence k bombardování a přivodil zkázu okolí. Přispěly k tomu nefiltrované kouřové plyny z teplárny T-200, z karboni- začních pecí i tlakové plynárny, které spolu s hustými a smrdutými mlhami zamořovaly ovzduší celého regionu. Když první národní správa zavelela k likvidaci, narazila na odpor. Záhy musela odejít. Přišla nová národní správa, cizí lidé. Uviděli obrovský kolos, zničený a k tomu ještě velké problémy – nedostatek uhlí, lidí, nedostatek bytů a téměř 100% fluktuaci. Byl to tedy virtuální duch génia loci, který přivodil zlom v pohledu na tento závod, který pak v několika týdnech, přinesl první velký úspěch, když byl vyroben první kubík českého benzinu? Kromě obnovy závodu se také měnilo zázemí, především na Osadě, kde se po květnu 1945 psal jakoby rok nula. Němci po sobě zanechali sice ně- kolik ulic s typicky německou zástavbou, v níž bylo umístěno asi 7 000 za- městnanců závodu s rodinami. Toť vše! Lze se domnívat, že by Němci po dokončení 3. a 4. etapy výstavby Hydráku v roce 1948, dokončili také jejich Siedlung s veškerým společenským vybavením. Model vystavený na radni- cích v Horním Litvínově a na Obecním úřadě v Záluží tomu odpovídal. Bo- hužel, pro Němce a bohudík, pro nás, Čechy, bombardování v roce 1944 a rychlý spád 2. světové války udělal konec všem těmto plánům. Od tohoto okamžiku nastal problém, co s lidmi, kteří přišli na výzvu vlády osidlovat pohraničí a vykrýt nedostatek pracovních sil za odcházející Němce. Nepřicházeli jen ti, co jako národní správci nebo gardisté, vykrádali podniky a byty ještě neodsunutých Němců. Přišli také ti, co chtěli zůstat a pracovat, ale také slušně bydlet. Ne všem mohlo být ihned vyhověno, neboť nedostatek bytů byl velkým problémem. Pro zajímavost uvádím, že na Mostecku bylo bombardováním buď zničeno, nebo poškozeno přes 1 500 domů. Bohužel se nikomu z těch, co se vrátili, do táborů nechtělo. Zvláště ti, co z pohraničí po Mnichovu roku 1938 odešli do vnitrozemí, (jen z Mostecka na 25 000, z Hor- ního Litvínova přes 800) odmítali náhradní ubytování v táborech. Ale také ti, co na Osadě byty dostali a v závodě pracovali, záhy lamentovali, že tu nic není. 176 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Žádná zábava, hospoda, kino, škola, ani hřiště. Záhy přišel zázrak. Již v druhé mírové dekádě roku 1945 architekt z útvaru výstavby Stalinových závodů Mi- roslav Hrouda seznámil představitele Mostecka, hlavně zástupce Severočes- kých hnědouhelných dolů a dalších podniků s návrhem projektu na výstavbu nových sídlišť v Horním Litvínově a v Mostě. Jak se ukázalo, stala se tato vý- zva a pozdější realizace rozhodujícím faktorem, který přispíval k postupnému snižování nadměrné fluktuace a ke konsolidaci nevyrovnaných poměrů na Mostecku. Lidé přicházející z vnitrozemí zapustili kořeny. Chodili po dílnách, mnozí i po hospodách, hledajíce příznivce té či oné zájmové skupiny, počínaje sportem, konče divadlem a společenskou zábavou. Jak se ukázalo, byl to po- zitivní čin. Než se zrodil závodní klub Stalinových závodů, pod jehož křídla tato zábavní činnost spadala, organizovala se sportovní činnost za podpory kulturně propagačního oddělení. Na různých plochách v okolí se již proháněli fotbalisté. Záhy proběhla jejich ustavující valná hromada (dne 24. srpna 1945), která také rozhodla o tom, že mužstvo bude přihlášeno do Radějovy fotbalové župy a ponese název SK Stalinovy závody. A co je na tomto případě zajímavé? Ačkoliv název podniku zněl oficiálně „Československá továrna na motorová paliva a. s. Horní Litvínov“, fotbalisté v Krušnohorské fotbalové župě byli zare- gistrováni již jako SK Stalinovy závody. Název Stalinovy závody se od samého začátku nové éry (květen 1945) ujal, nikoliv nařízením, ale spontánním uzná- ním zásluh SSSR na ukončení 2. světové války. Postupně se ke své činnosti hlásily další zájmové skupiny – atleti, volej- balisté, stolní tenisté, boxeři, ale i zájemci o činnost divadelní, pěveckou a hudební. Aby tato činnost byla také existenčně zajištěna, byla později or- ganizačně začleněna do ustanoveného závodního klubu Stalinových závodů v prosinci 1945. Do konce roku bylo uskutečněno ještě několik úspěšných akcí. Zřízení zá- vodních odborných škol – internátních pro učně a večerních pro uchazeče nad 20 let pro obory strojní a chemii v Mostě a elektro v Chomutově. Ve spo- lupráci se sociálním oddělením byly zahájeny lékařské preventivní prohlídky. Pro rekreační účely byly získány budovy v Krušných horách. Nejprve v Mi- kulově, kam vyjela v září toho roku první skupina na 14ti denní dovolenou. Pro zábavu jiného druhu byli do Horního Litvínova a do Mostu pozvány di- vadelní soubory z Prahy a Teplic, které pro zaměstnance závodu sehráli ně- kolik úspěšných představení. Na sportovním kolbišti závodili atleti zásluhou Karla Nováka a Františka Kunce, Josefa Polesného, Karla Vaice a dalších na prestižních republikových mítincích. Běželi i slavné Běchovice. Tréninky zahájili také boxeři, volej- balisté a i stolní tenisté. Hokejisté po ustanovení valné hromady, která se Hydrák a Staliňák v časech minulých 177

uskutečnila 8. listopadu toho roku v učňovských dílnách (dnešní areál ko- lem supermarketu Billa), vyzvali své příznivce k brigádám na zřízení pří- rodního kluziště a k darování nebo k zakoupení hokejové výzbroje. Byly to první historické krůčky k vlastní identitě. Léta 1946 až 1948 Další léta probíhala především ve znamení obnovy závodu a zvyšování ži- votní úrovně jeho zaměstnanců novým bydlením a občanským vybavením, které mělo vést k poklesu nadměrné fluktuace a ke stabilizaci pracovních sil. Tomu odpovídala aktivita vedení závodu, odborové organizace i politických stran působících v továrně. Není vůbec nadsazené, připomenu-li, že se tak dělo v nekonfliktní atmosféře, ve snaze dostát náročným úkolům. Každému z těchto úkolů byl vymezen prostor a přidělen odpovědný pracovník. Po vyhlášené soutěži na nové sídliště a Kolektivní dům byly nezávislou porotou vybrány nejlepší návrhy, které byly vystavovány již v květnu v Hor- ním Litvínově, v Mostě i v Praze. Dle dobového tisku se těšily velkému zájmu a obdivu, hlavně Koldům se svým sociálním vybavením. Nedivme se pak, že zaměstnanci na každé schůzi kladli otázku: „Kdy v nich budeme konečně bydlet?“ Pro rekreaci byly získány další objekty hlavně v Krušných horách (Bouř- ňák, Cínovec). Kromě probíhajících zimních a letních rekreačních turnusů, byly zahájeny práce na 33 hektarech v krásném Sebuzínském údolí. Sociální sféra byla podpořena fondem Dr. Ing. Jaroslava Tichého se základním kapi- tálem 2 000 000 Kč. Do Horního Litvínova přijeli v dubnu herci Národního divadla – Jaroslav Průcha, Ladislav Pešek, František Filipovský. V zápětí přijel i Jára Pospíšil, který okouzlil hlavně ženy, nejen zpěvem, ale i svým šarmem. Hrálo se, kde se dalo, na jevištích v Rudém domě – dnes Docela velké divadlo, v Městském divadle v Mostě, v táboře č. 33 v Dolním Litvínově a také v Pi- kovce. Pro sporty, jako fotbal a lehká atletika, probíhala dostavba letního sta- dionu. Prvních úspěchů dosáhli hokejisté v zimní sezoně 1946–47. Na ledové ploše pod širým nebem vybojovali v silné konkurenci v I. A třídě 4. místo, lyžaři na Flájích kolem svého střediska organizovali kurzy pro děti a dospělé a úspěšně odstartovali první klubové závody ve sjezdu a v běhu, na Loučkách začali stavět skokanský můstek. Událostí prvního řádu bylo dokončení a slavnostní otevření Lidové scény na Osadě, prvního kulturního stánku toho druhu a v létě otevření první ka- várny. Dočkali se konečně ti, co toužili po dobrém pivu, víně, kávě a hezkém posezení. Zasloužil se o to Alois Petr, který se vrátil z koncentračního tábora. Jeho jméno dosud z Osady nevymizelo. 178 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Nové přírodní kluziště v severní části letního stadionu na Osadě, na němž hokejisté Hockeyového odboru SK Stalinovy závody bojoval o postup do vyšších hokejových tříd. Lyžařské středisko ZK Stalinových závodů v Českém Jiřetíně již v sezoně 1945/46. Hydrák a Staliňák v časech minulých 179

Fotbalové mužstvo SK Stalinovy závody z let 1946 a 1947 již posílené plzeňským internacionálem a rodákem ze Souše Ladislavem Bínou (klečící druhý zprava). Vedle něho třetí František Sedláček s Jindřichem Šnóblem a Františkem Hendrichem. Zájem o „staliňáckou“ lehkou atletiku byl, jak dokazuje obrázek, velký. Jeden z prv- ních borců Karel Vaic dobíhá do cíle. 180 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Za mimořádného zájmu diváků byl v dubnu roku 1948 odstartován běh „Napříč Litvínovem“, jehož se zúčastnil a zvítězil v něm Emil Zátopek. Hydrák a Staliňák v časech minulých 181

Pohled na dnes již neexistující dvě významné kulturně společenské stavby – hlediště Lidové scény a oblíbená kavárna z roku 1946 „U Petra“. 182 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Avšak nejdůležitější událostí toho roku bylo darování závodu vládou SSSR do rukou Československého lidu, což bylo 9. listopadu v hlavních dílnách dů- stojně oslavováno. Bohužel, tomuto závodu nebyla přisouzena jen sláva. Osudem mu byly také morové rány zasazené bombardováním a po válce útoky směřující k jeho likvidaci. Kritici totiž vůbec nebrali v úvahu současnou situaci způso- benou v roce 1947 silnými mrazy, která ochromila průmysl a dopravu neje- nom v Československu, ale v celé Evropě. Nebrali vůbec v úvahu, že v Praze se již v tu dobu z části topilo naším dálkovým plynem a svítilo tolik žádaným elektrickým proudem. Navzdory této dusné a nejisté atmosféře s rizikem pro 10 000 zaměstnanců závodu se kromě boje o přežití odehrávaly také události, které svým významem přesahovaly rámec závodu i Litvínovska. Bylo to za- hájení výstavby 250ti rodinných domků v Horním Litvínově, v Mostě a také Koldomu na Osadě. S odstupem času mohu dle mého úhlu pohledu vyslovit názor, že ostrá kritika proti závodu jakoby přilévala olej do ohně a katalyzo- vala rozvíjející se činnost výrobní i činnost společenskou na Osadě. Již v lednu 1947 byli v Lidové scéně nadšeně uvítáni pražští herci Otomar Korbelář a Eva Vrchlická. Vzápětí se představil operetní soubor závodního klubu. Nejdříve zazářil operetou „Ostrov milování“ a posléze operetou „U vese- lého kamzíka“. Aplaus sklidili pánové Oldřich Šaroch, Stanislav Střeleček a Bo- houš Tůma v té době technici závodní údržby. Posléze byl dětmi v Lidové scéně nadšeně uvítán Josef Skupa se svým Spejblem a Hurvínkem. Další událostí byl příjezd 90ti členné skupiny herců Národního divadla, kteří chtěli podpořit za- městnance závodu a brigádníky stavějící novou Osadu a Koldům. Na stavbě brigádničili, večer hráli v Lidové scéně – Jaroslav Průcha, František Filipovský, Ladislav Pešek a Jindřich Plachta. V říjnu uchvátil diváky v Lidové scéně kon- cert sólistů opery Národního divadla a v listopadu v kompletní sestavě sehráli Verdiho operu Traviata. Do pohybu se dostala také sportovní a rekreační činnost. Pod křídla zá- vodního klubu už bylo přihlášeno 16 sportovních oddílů! Dokončoval se letní stadion s atletickou drahou a lyžařská střediska Klíny a Fláje pokra- čovaly výstavbou. V atletice vynikali Josef Polesný, Karel Vaic a Karel No- vák. Ani fotbalisté v první B. třídě Radějovy župy nedělali závodu ostudu. Pro hokej a bruslení byla nově vybudována v rohu letního stadionu důstoj- nější ledová plocha. A právě tady v únoru téhož roku 1 800 diváků nadšeně aplaudovalo lední revue. Hokejisté se v sezóně 1946–47 v silné konkurenci I. A třídy umístnili čtvrtí. Také lyžařský oddíl přispěl významnou měrou k propagaci tohoto sportu. Závodilo se nejen na Flájích a Klínech, ale též dokonce na skokanském můstku vybudovaném na Loučkách. Hydrák a Staliňák v časech minulých 183

184 Hydrák a Staliňák v časech minulých I bývalý skokanský můstek byl součástí areálu Louček.

Zahájení výstavby rodinných domků na Osadě a Koldomu – terénní úpravy a přípravy k vybudování přírodního amfiteátru pro budoucí Radostné dny stalinovců a skokan- ského můstku. Hydrák a Staliňák v časech minulých 185

186 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Hydrák a Staliňák v časech minulých 187 Po rozhodnutí o zachování závodu se urychleně dokončují terénní a stavební práce pro chystané oslavy Radostných dnů stalinovců v červenci roku 1948.

188 Hydrák a Staliňák v časech minulých Zdeněk Nikodým později ligový hráč HC Stalinovy závody ve svém do- pise zavzpomínal: „Lyžařský oddíl položil základy k oživení a zájmu o tento krásný zimní sport u široké veřejnosti,“ vzpomněl na úspěšné závodníky, jakými byli Karel Vaic, Václav Fiala, Josef Eisner a jiní pracovníci závodu. Mezi další úspěšné oddíly patřily také stolní tenisté. Koncem roku se od nej- nižší soutěže postupně probojovali do Kadlečkovy ligové extratřídy. Další oddíly byly v očekávání prvních mistrovských bojů. Byli to boxeři, kužel- káři, házenkáři (muži i ženy), šermíři, volejbalisté, tenisté, letci i závodníci v těžké atletice. Také útvar sociální péče na konci roku se blýskl úspěchy. Do majetku závodu přibyly další rekreační objekty, např. zámek v Jílovém u Děčína a do pronájmu další ozdravovny. Závod měl i vlastní statek ve Stráncích. Letní rekreace se zúčastnilo 630 našich zaměstnanců v nejrůznějších hor- ských či lázeňských destinacích, jako například Krkonoše, Tatry, Šumava nebo Mariánské lázně. Nelze však opomenout a vymazat z paměti událost, která se roku 1947 hluboko zapsala do podvědomí nejen litvínovské veřejnosti. Zásluhou vel- kých organizátorů a myslitelů, jakými byli bezesporu Karel Roubík a archi- tekt Milan Hrouda, se Loučky staly z původního Paskalienhofu opět v tomto roce místem odpočinku, kultury a zábavy. Konaly se tam první Radostné dny stalinovců. Dominantní otázkou roku však byla závěrečná zpráva o situaci ve Sta- linových závodech. Jakmile 14. a 20. ledna roku 1948 skončila mezi oběma „válčícími stranami“ jednání a 23. března ve výboru pro kontrolu dvouletého plánu tehdejším Národním shromážděním republiky Českosloven- ské bylo rozhodnuto, že „Stalinovy závody zůstanou a nebudou likvi- dovány“, mohl poprvé závodní časopis Výstavba svým zaměstnancům a širší veřejnosti oznámit historicky nezvratný fakt: „Útokům na náš zá- vod je odzvoněno.“ Tato skutečnost vlila do žil vedení podniku a zaměstnancům závodu no- vou sebedůvěru. Ovlivněn touto významnou událostí si závod stanovil něko- lik smělých cílů: – vyrobit tolik pohonných látek, aby plně pokryly potřeby domácího trhu – zvýšit výrobu pyrokatechinové směsi, zvýšit její vývoz a získat cenné va- luty do státní a naší poklady – zvýšit výrobu a dodávku topného plynu a elektrického proudu do veřejné sítě. Kromě úspěšného plnění měsíčních plánů oproti roku 1947, bylo v po- předí výrobního programu také dokončení výstavby pěti dalších generátorů

Hydrák a Staliňák v časech minulých 189 na celkových osm s roční výrobou 130 milionů kubíků svítiplynu. Po provoz- ních zkouškách byla do trvalého provozu uvedena výroba formaldehydu, pro- duktu pro výrobu předmětů z umělé hmoty. Tyto pozitivní výrobní počiny velmi silně ovlivňovaly veškerou veřejnou čin- nost, která přispívala ke spokojenosti zaměstnanců závodu i jejich rodin. Vzpo- mínám, jako by to bylo dnes, když architekt Miloslav Hrouda na rozšířeném zasedání vedení podniku a odborové organizace v dubnu toho roku při svém vystoupení hodnotil pokračující výstavbu Stalinových závodů prohlásil: „To, že Stalinovy závody jsou a navždy zůstanou naše, musíme pořádně oslavit. Kde jinde, než na Loučkách při Radostných dnech stalinovců.“ Jakmile z údolí Lou- ček zmizel sníh, stavební oddělení nasadilo bagry a další těžké mechanizmy, při- spěchali brigádníci, aby termín do zahájení těchto slavností byl splněn. Také sportovní činnost dostala další razanci. Například boxeři se přihlásili do extraligy, která byla dosud výsadou pražských a kladenských oddílů, lehcí atleti v dubnu uspořádali třetí propagační běh Horním Litvínovem, jehož se zúčastnil, už tehdy známý poručík Emil Zátopek. Hornolitvínovský kronikář Josef Drážný do kroniky města napsal: „Bylo to jen pár měsíců před získáním jeho prvních zlatých medailí na olympijských hrách v Londýně. Závodu při- hlíželo přes 4 200 diváků!“ Nicméně hlavní pozornost, kromě výroby samé, byla skutečně upřena a soustředěna na oslavy radostných dnů. Když začátkem července byly sta- vební práce na Loučkách dokončeny, mohly pak stalinovci při zahájení na svou scénu uvést nejen profesionální, ale také vlastní soubory závodního klubu. Jako první se představil 70ti členný smíšený pěvecký sbor, pod vede- ním Prokopa Korejse. Zazpívali skladby Bedřicha Smetany, Antonína Dvo- řáka a několik národních písní. Od několika tisícového publika sklidili velké ovace. V hlavním programu večera se pak představil operní soubor závod- ního klubu. Uvedl Blodkovu krátkou operu „V studni“. Za doprovodu symfo- nického orchestru, který řídil rovněž Prokop Korejs, udivili a nadchli svými pěveckými výkony v podniku známí technici údržby Oldřich Šaroch a Stani- slav Střeleček. Snad ani netušili, že tímto vystoupením operní soubor odstar- toval velmi úspěšnou kariéru. Nastudoval dvě Smetanovy opery – „Prodanou nevěstu“ a „Hubičku“ – a s významnými členy opery Národního divadla, ja- kými byli Slávka Procházková a Milada Šubrtová, udivovali diváky po území republiky. Pan František Konvalinka mohl pak do litvínovské kroniky na- psat: „Hudebníci, ale i dramatický a operní soubor Stalinových závodů, jehož vedoucím je Prokop Korejs, nacvičil už několik oper a koná s nimi zájezdy nejen v rámci kraje, ale daleko do krajů sousedních. V kraji neměl obdobu a v celé republice byly jen dva operní amatérské soubory.“

190 Hydrák a Staliňák v časech minulých V předvečer hlavního dne vystoupil 60ti členný smíšený pěvecký sbor závodního klu- bu Stalinových závodů a po něm amatérský operní sbor s nastudovanou Blodkovou operou „V studni“, v níž, jakož i v dalších operách exceloval Oldřich Šaroch (tehdy technik údržby II.), na obrázku se Slávkou Procházkovou – operní hvězdou Národní- ho divadla při provedení Smetanovy „Prodané nevěsty“.

Neděle, hlavní den oslav, dopoledne před čtyřmi tisíci diváky se představili boxeři Jiskry Stalinovy závody v zápase proti borcům z Teplic. Boxeři Jiskry Stalinovy závody: (zleva) Z. Cipro, M. Procházka, Kubík, J. Hlavenka, Šmíra, J. Ševkovič, F. Bojtar, A. Fišer, R. Vorlíček, poslední S. Ištok. Hydrák a Staliňák v časech minulých 191

192 Hydrák a Staliňák v časech minulých Oslavy Radostných dnů stalinovců vrcholí – dechovka ZV Stalinových závodů vítá diváky.

Představitelé podniku vítají Alexandrovce – Ing. Miloš Svitavský, generální ředitel Sta- linových závodů a závodní ředitel v Záluží Jindřich Šnobl. Hydrák a Staliňák v časech minulých 193

194 Hydrák a Staliňák v časech minulých Tisíce diváků bylo nadšeno vystoupením Alexandrovců.

Druhý den dopoledne se na Loučkách představili také naši boxeři. Za pří- tomnosti 3 500 diváků se s Šiškou, Vorlíčkem, Hlavenkou, Ševčovičem a Ci- prem utkali tepličtí borci, které naši, k údivu diváků, porazili 11 : 5. Avšak hlavní pozornost byla upřena na nedělní vystoupení Alexandrovců. Přes 20 000 diváků, z části sedících, z části stojících v přilehlých stráních, nadšeně aplaudovalo písním a tancům tohoto souboru, jehož vystoupení patřilo k vr- cholům nejen radostných dnů, ale celé kulturní sezóny roku 1948. Hlavní a rozhodující událostí roku, mající přesah do dnešních dnů, bylo rozhodnutí výboru pro kontrolu dvouletého plánu tehdejšího Národního shromáždění republiky Československé, že Stalinovy závody nebudou li- kvidovány a stanou se, jak je v zápise z této schůze uvedeno – chloubou ce- lého našeho československého průmyslu. Hydrák a Staliňák v časech minulých 195

„Proč nám tento závod přirostl k srdci“, napsal do závodního časopisu Výstavba k prvnímu výročí obnovení vý- roby Jaroslav Mrnka – jeho první redaktor. Když se brzy po opojení květnových dní sešli první pracanti na zbořeništi zá- vodu, bloudíce mezi kusy kabelů, trubek a zdeformovaných rour, tápajíce ko- lem zřícených konstrukcí, v úděsu nad tajemným tichem a obludnou změtí železa, nevěděli, co si mají počít. Nebylo začátku ani konce. Bylo jen nedo- hledno, železné beznaděje, odkaz dravých okupantů, kteří tu z bahna propad- liny z krve tisíců hladových zajatců, trestanců a nedobrovolných otroků všech národností vybudovali dílo, z něhož nyní zůstaly jen trosky. Při vzpomínce se ti rozvíjí obraz náletů, vití sirén, zběsilých úprků, hukot kovových ptáků, výbu- chy bomb, ale také nespočet nářků, vytřeštěných očí nad hromadami mrtvých těl, mnohé bez hlav, bez rukou a nohou. A člověk si říká. Ne, to my už nikdy nepostavíme! A hle polnice volá: Republika potřebuje benzin, plyn a koks. A ty přicházíš znovu a přicházejí druzí. Když se brzy po květnové revoluci sešli na zbořeništi závodu první pra- covníci, seznali nesmírnou nutnost, ten obrovský odpovědný úkol, postavit tenhle ohromný kolos znovu na nohy a zachránit pro republiku miliardové hodnoty a dát tepnám a cévám našeho hospodářství nezbytnou krev v po- době pohonných hmot a dalších produktů. Potíže rostly do neskutečných rozměrů, přesto se zlámané údy konstrukcí a staveb narovnávaly a postupně srůstaly. V kotli se rozhořelo a komín tep- lárny T-200 poslal první balónky kouře vysoko do oblak. Sjížděli se noví lidé. Mnozí se vytratili obtěžkáni zlatem a materiálem z vykradených bytů a podniků. Slézali jsme hory potíží, prokousávali se nekonečnými problémy, nefňukali jsme, ale stavěli a budovali. Pot se lil a závod se vrýval do našich myslí, snů a starostí. Náš osud se stal osudem závodu. Volali jsme nové pra- covníky a byl-li jen trochu poctivý, byl zakrátko stržen do víru naší práce. A zázrak se dostavil. První československý benzin byl vyroben. I přes mnohá nedorozumění a nejrůznější bolesti a problémy nám závod přirostl k srdci. A koho dnes, po obrovském pracovním vypětí nenaplňuje hrdostí pohled na vykonanou práci a kdo dnes s radostí nepociťuje své 196 Hydrák a Staliňák v časech minulých

příslušenství k velké rodině Stalinovců? Jeho lidé, jeho dílny, jeho hromový sykot se staly nerozlučnými částmi našeho života. Rosteme obohaceni novými zkušenostmi, nadějemi i vírou, že jednoho dne spatříme Stalinovy závody – klenot naší republiky. Proto náš osud se stal osu- dem závodu a přirostl nám k srdci. Hydrák a Staliňák v časech minulých 197

Summary Kniha „Hydrák a Staliňák v časech minulých“ si stanovila za cíl, seznámit mladší generace s poměry a životními podmínkami, které při výstavbě tohoto závodu v létech 1939–45 panovaly, a jak se vyvíjel závod do roku 1948. Do původně českého pohraničí Němci po Mnichovu, hlavně od roku 1940, deportovali tisíce zajatců a civilistů z okupovaných území Evropy, aby za kru- tých životních podmínek byli nuceni budovat podnik na výrobu pohonných hmot s názvem Sudetenländische Treibstoffwerke. Už sama skutečnost, že do prostoru mezi Horním Litvínovem a Mostem bylo vtěsnáno přes 30 tisíc lidí různých národností a postaveno na 90 táborových ob- jektů, budí údiv. Nabízí se otázka, jaké že tu panovaly pracovní podmínky, když zde bylo hladem utýráno a pažbami pušek německých stráží ubito a při nále- tech usmrceno přes 10 tisíc lidí, zvláště zajatců. Dávno je tomu, co benzin a nafta z tohoto podniku vydatně pomáhali posi- lovat válečné tažení Wehrmachtu Evropou. Po skončení 2. světové války nebylo snadné bombami zničený závod uvést znovu do provozuschopného stavu a vyrábět pohonné látky tolik potřebné pro poválečnou obnovu československého hospodářství. Ale ani tato etapa se neo- dehrávala bez problémů a dramatických střetů. Bránil tomu nejen nedostatek uhlí, pracovních a kvalifikovaných sil, ale také snaha závod zastavit. Až do za- čátku roku 1948 se závod ocital v nejistotě, zda přežije nebo zanikne. Teprve na půdě Československého parlamentu, přes odpor řady poslanců, bylo s koneč- nou platností v březnu roku 1948 rozhodnuto, že Stalinovy závody, jak se ten- krát nazývaly, zůstanou a stanou se důležitým národohosposářským podnikem. A právě v tomto válečném a poválečném období, s přihlédnutím k lidskému fak- toru, který byl vždy rozhodujícím při výstavbě i obnově závodu, touto knihou vyplňuji bílá místa historie tohoto závodu. Miloslav Hrabák 198 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Summary Książka pt. „Hydrák a Staliňák v časech minulých“ (Hydrak i Staliniak w minio- nych latach) postawiła sobie za cel, zapoznanie młodszego pokolenia z relacja- mi i warunkami życia, które panowały w czasie budowy niniejszych zakładów w latach 1939–1945 i ich rozwoju do roku 1948. Do pierwotnie czeskiego pogranicza Niemcy po Monachium, głównie od 1940 roku, deportowali tysiące jeńców i osób cywilnych z okupowanych tere- nów Europy, którzy w okrutnych życiowych warunkach zmuszeni byli do bu- dowy zakładów zajmujących się produkcją paliw pod nazwą Sudetenländische Treibstoffwerke AG. Już sam fakt, że na terenie pomiędzy Horním Litvínovem i Mostem zostało osadzonych ponad 30 tysięcy ludzi różnych narodowości i wybudowano oko- ło 90 obiektów obozowych, budzi zdziwienie. Powstaje pytanie, jakie musiały tu panować warunki pracy, kiedy zamęczono tu głodem, zabito kolbami broni strażników niemieckich i podczas nalotów uśmiercono ponad 10 tysięcy ludzi, przede wszystkim jeńców. Już dawno minęły czasy, gdy benzyna i olej napędowy z tych zakładów w sposób znaczący wzmacniały działania wojenne Wehrmachtu w Europie. Po zakończeniu II wojny światowej nie było łatwo zniszczone bombami za- kłady ponownie przywrócić do stanu eksploatacji i produkować paliwa tak po- trzebne dla powojennego odnowienia gospodarki czechosłowackiej. Ale nawet ten etap nie przebiegł bez kłopotów i dramatycznych starć. Uniemożliwiał to nie tylko brak węgla i wykwalifikowanych sił do pracy, ale także próby zamknięcia zakładów. Aż do początku 1948 roku zakłady istniały w niepewności, czy prze- żyją czy też zanikną. Dopiero na gruncie Parlamentu Czechosłowackiego, mimo oporu szeregu posłów, postanowiono z ostateczną ważnością w marcu 1948 roku, że zakłady Stalina, jak ówcześnie się nazywały, pozostaną i staną się ważnym zakładem narodowo-gospodarczym. I właśnie ten okres wojenny i powojenny, z uwzględ- nieniem czynnika ludzkiego, który był zawsze decydującym przy budowie i od- nowie zakładów... Książka „Hydrak i Staliniak w minionych latach“ miałaby wypełnić niektóre białe plamy w historii zálužskich zakładów chemicznych. Miloslav Hrabák Hydrák a Staliňák v časech minulých 199

Summary The rationale of the book titled „Hydrák a Staliňák v časech minulých” (The History of the Hydrák / Staliňák Plant) is to familiarise the young generation of people with the situation and living conditions that occurred during construc- tion of this plant in the 1939–1945 period and with the developments of the plant until 1948. After signing the Munich agreement, and particularly from the year of 1940, the Germans deported thousands of prisoners of war and civilians from the occupied Europe to the, originally, Czech borderland, where they were forced to build a fuel-producing plant titled Sudetenländische Treibstoffwerke, whilst their living conditions were extremely severe. The mere fact that more than thirty thousand people of different nation- alities were cramped in a small area in between the towns of Horní Litvínov and Most and 90 camps were built there is an extraordinary phenomenon. One must inevitably contemplate the working and living conditions – when more than ten thousand people, in particular prisoners of war, died of hunger, due to beating with the gunstocks of the German guards and due to air raids. The time when gasoline and diesel produced in this plant significantly fa- cilitated the military efforts of the Wehrmacht war machine in Europe is long gone. After the end of World War II it was not easy to re-commission the plant destroyed by air raids for it to be capable to produce propulsion fuels – which were desperately needed for the post-war renewal of the economy of Czechoslo- vakia. Nevertheless, this era did not take place without problems and dramatic conflicts either. This happened not only due to shortage in coal supplies and workforce, in particular skilled labour, but also due to the efforts of some groups of people to terminate the operation of the plant. As long as the beginning of 1948 the destiny of the plant had been uncertain. It was as late as March 1948 when the Parliament of the Czechoslovak Republic decided, despite resistance of multiple MP’s, that the Stalin Plant (the then name of the industrial complex) would remain and would become national enterprise of critical importance. The book deals with this war and post-war periods taking into account the hu- man factor – which was always critical during the construction and renewal of the plant. This book deals with so far blank points in the history of the plant. Miloslav Hrabák 200 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Resümee Das Buch „Hydrak a Staliňák v časech minulých“ hat zum Ziel, jüngere Genera- tionen mit den Verhältnissen und Lebensbedingugen, die bei dem Aufbau dieses Betriebes in den Jahren 1939–45 herrschten und wie sich der Betrieb bis ins Jahr 1948 weiter entwickelt hat, bekanntzumachen. In das urspringlich tschechische Grenzgebiet haben die Deutschen nach dem Münchener Abkommen, vor allem ab 1940, tausende Gefangene und Zivilisten aus den okkupierten Gebieten Europas deportiert, damit sie hier bei grausamen Lebensbedingungen gezwungen waren diesen Betrieb für Erzeugung von Treib- stoffen Namens ,, Sudetenländische Treibstoffwerke’’ aufzubauen. Schon selbst die Tatsache, dass in den Raum zwischen Horni Litvinov (Oberleutensdorf) und Most (Brüx) wurden mehr als 30 tausend Menschen verschiedener Nationen hineingezwängt und 90 Lagerobjekte gebaut, weckt Ver- wunderung. Es bietet sich die Frage, was für Arbeitsbedingungen hier herrsch- ten, wo an Hungernot gestorben, durch Kolbenstöße der deutschen Wächter und durch Bombenangriffe über 10 tausend Menschen ums Leben gekommen sind, besonders Gefangene. Es ist schon lange her, wann Benzin und Diesel ergiebig dem Kriegszug der Wehrmacht durch Europa geholfen und ihn gestärkt haben. Nach dem 2. Weltkrieg war es nicht leicht, den von Bomben vernichteten Betrieb in betriebsfähigen Stand zu bringen und Treibstoffe zu produzieren, die so wichtig für die Nachkriegswiederherstellung der tschechoslowakischen Ökonomie war. Aber auch diese Etappe spielte sich nicht ohne Probleme und dramatische Zusammenstöße ab. Das verhinderten nicht nur Mangel an Kohle, qualifizier- ten Arbeitskräften und Arbeitskräften überhaupt, sondern auch Bestrebungen den Betrieb zu schließen. Bis Anfangs des Jahres 1948 war unsicher, ob der Be- trieb überlebt oder eingehen wird. Erst auf dem Boden des Tschechoslowakischen Parlaments, trotz dem Wi- derstand einiger Abgeordneten, wurde endgültig im März 1948 entschieden, dass „Stalinovy zavody’’, wie der Betrieb damals hieß, bleibt und wird ein wich- tiges volkswirtschaftliches Unternehmen sein. Und gerade in dieser Kriegs – und Nachkriegsperiode war der menschliche Faktor wie immer bei dem Aufbau und der Wiederherstellung des Betriebes entscheidend. Mit diesem Buch wollte ich weiße Stellen in der Geschichte des Betriebes ausfüllen und ergänzen. Miloslav Hrabák Hydrák a Staliňák v časech minulých 201

HISTORIE HYDRÁKU A STALIŇÁKU V DATECH V historické posloupnosti předkládám důležitá fakta a události, které v ob- dobí let 1938–48 souvisely s výstavbou STW, příchodem pracovních sil, bom- bardováním, převzetím závodu do českých rukou, jeho obnovou a vítězným zápasem proti jeho likvidaci. Přehled je sestaven tak, aby souzněl a byl ve vztahu k textu logickým průvodcem mezních událostí. Rok 1938 – Dne 29. září je v Mnichově podepsána dohoda o odstoupení pohraničního území Československa o rozloze 41 tisíc km2 , což představovalo 30% ztrátu původního území, včetně ztráty 33 % obyvatelstva. – Ve dnech 1. až 10. října proběhla z rozkazu generálního štábu Wehr- machtu vojenská okupace pohraničí. – V dalších dnech přejímá moc nad obsazeným územím civilní správa de- klarovaná jako Říšská župa Sudety. Do jejího čela byl Hitlerovým výnosem ze dne 1. října 1938 jmenován Konrad Henlein. – Říjen, listopad, prosinec – do Záluží přijíždějí říšské geodetické a geolo- gické firmy a zaměřují prostor pro výstavbu nového závodu. – Brüxer Zeitung od října do konce prosince postupně zveřejňuje články o výstavbě nového závodu na výrobu pohonných hmot. – Koncem roku stavební ruch zesiluje. Zřizují se stavební dvory a říš- ské a sudetské firmy přemisťují do zálužského území stavební mecha- nizmy. Rok 1939 – Začátkem února jsou zahájeny zemní práce firmou Bernds & Niklas. – Dne 28. března vydává říšské ministerstvo příkaz stavební firmě Mineralöl Baugesellschaft A.G. k zahájení projekčních prací. – Generálním projektantem byl jmenován Prof. Dr. Carl Krauch. Jím byla výstavba závodu rozvržena do čtyř etap se zahájením první etapy v roce 1939, konče čtvrtou závěrečnou etapou v roce 1948 se zpracováním 7 000 000 tun uhlí a výrobou přes 1 000 000 tun pohonných hmot. – Na Mostecku začala výstavba táborů pro nové pracovní síly. – Devastace obce Záluží je započata úředním oznámením, že rodinné domky v Kopistské ulici a hornická Nová čtvrť budou likvidovány, aby uvolnily místo novému závodu. 202 Hydrák a Staliňák v časech minulých

Rok 1940 – Stavební práce dostaly rychlý spád. – Z volných náborů, prováděných Němci na okupovaných územích včetně Protektorátu Čechy a Morava přichází na Mostecko tisíce nových obyvatel. – V druhé polovině roku dorazil do tábora č. 31, 32 první transport fran- couzských civilistů a zakrátko na to do tábora č. 17, 18 první transport francouzských válečných zajatců. – V Horním Litvínově, Záluží a v Mostě byly zahájeny práce na výstavbě nových sídlišť. Rok 1941 – Stavební a montážní práce finišovaly, do konce roku jich bylo dokon- čeno 50–60 %. – V závodě pracovalo již 14 000 osob 23 národností, z nichž 1/3 tvořili Němci, převážně řídící pracovníci. – Dne 4. srpna byla uvedena do provozu první karbonizační pec s pračkou na vypírání benzinů a krátce před tím přijely do závodu první vlaky s uhlím. – Zvyšoval se počet neomluvených směn, rostla fluktuace a dle statistiky odešlo koncem roku přes 5 000 zaměstnanců v důsledku špatných život- ních i pracovních podmínek. – V závodě vzniklo oddělení kontrolující pracovní morálku na pracovištích. Byli to lidé z řad závodní stráže, gestapa a civilistů. – Dostavěn byl a prvními trestanci obydlen krutými podmínkami pověstný tábor č. 29. – V průběhu května a června pozatýkalo gestapo část zálužské protinacis- tické skupiny vedené Václavem Jandečkou. Rok 1942 – V průběhu roku byly do provozu uvedeny čtyři kotle a tři turbiny v tep- lárně T-200. – Na karbonizačních pecích byly vyrobeny další tuny dehtů a v hydrogena- cích byly do provozu uvedeny vysokotlaké komory těžké a střední fáze. – Dne 15. prosince za jásotu Němců byly vyrobeny první tuny syntetic- kého bezinu. – V závodě vrcholila první etapa výstavby závodu , i když ne zcela dokon- čena, pracovalo zde 25–30 tisíc stavebních a montážních pracovníků, z toho 20 % tvořili Češi. Hydrák a Staliňák v časech minulých 203

– V Horním Litvínově, v Záluží a v Mostě se dokončují obytné objekty no- vých sídlišť. – Do konce roku bylo v STW vyrobeno ještě několik stovek tun automobi- lového benzinu. Rok 1943 – Dne 19. května byl v oddělení hydrogenací vyroben dlouho očekávaný letecký benzin. – Do provozu byla uvedena jedna z největších kyslíkáren v Evropě. – V červenci začala v destilacích výroba zimní motorové nafty. Rok 1944 – Dne 15. ledna bylo v teplárně T-200 vyrobeno 100 000 kW elektrické energie. – Koncem ledna byla v tlakové plynárně dokončena výstavba třech gene- rátorů z původně osmi projektovaných a byly vyrobeny první kubíky svítiplynu. – Dne 12. května bylo zahájeno bombardování závodu spojeneckým letec- tvem.Na závod bylo svrženo 1 650 bomb a zabito bylo 600 osob. V Záluží přišlo o život 186 občanů. Výroba pohonných hmot byla v důsledku části zničeného zařízení zastavena. – Zahájena byla výstavba betonových protileteckých krytů, započalo za- mlžování závodu, zesílena protiletecká obrana a při dalším ostrém popla- chu byl povolen únik zaměstnanců mimo závod. – Dne 20. července byla obnovena výroba. – Do konce roku bylo uskutečněno ještě 12 přímých náletů na závod a okolí, při nichž bylo svrženo přes 4 000 pum. – Na výzvu Československé vlády se v Záluží obnovuje ilegální činnost, spo- lupracující s německou protifašistickou ilegální skupinou. Rok 1945 – Dne 16. ledna svrhlo 231 bombardérů na závod 2 500 bomb, které závod zničily z více než 70 %. – Poslední nálet byl proveden 5. března, kdy závod už tonul ve tmě a do za- čátku května nebyla jeho výroba obnovena. – Koncem března odchází ze závodu zahraniční firmy a početné stavy za- městnanců rychle klesají na 15 tisíc. 204 Hydrák a Staliňák v časech minulých

– Ilegální Národní výbor v Záluží upřesňuje přípravu na převzetí moci v obci a ochranu šachet a STW. – V průběhu 7. května prchají představitelé závodu včetně Dr. Paul Damma do západního Německa. – Dne 8. května přichází do Záluží první voják Rudé armády. – První dobrovolníci z řad zálužských občanů a francouzských zajatců za- bezpečují okolní doly Herkules a Kolumbus a hlavně Hydrák. – Ve večerních hodinách požadují důstojníci Rudé armády u představitelů Národního výboru v Záluží čerpání pohonných hmot v závodě a ob- novení jeho výroby. Požadavek byl pak ruskými důstojníky několikrát opakován. – Dne 10. května je v závodě zvolena první revoluční závodní rada. Předse- dou byl zvolen František Todt. – Dne 14. května se ujímá vedení továrny závodní rada s přizvaným Dr. Voethem, zajišťujícím obnovu výroby. Téhož dne převzala Rudá ar- máda bezpečnost nad Hydrákem, dosud zajišťovaná zálužskými a fran- couzskými dobrovolníky. – Dne 22. května přijíždí do závodu první vlak s uhlím, do provozu se po- stupně uvádí několik karbonizačních pecí, část Winklerových generátorů, část vysokého tlaku a destilací. – Dne 3. června se vyrobily první kubíky československého syntetického benzinu. – Dne 5. června odchází posádka Rudé armády a ostrahu nad závodem pře- jímá posádka Čs. armády. – První název závodu zněl: Československá továrna na motorová paliva a. s. se sídlem v Litvínově ačkoliv zástupci vedení podniku a závodní rady po- depisovali některá rozhodnutí jako Stalinovy závody. – Dne 11. června byla jmenována první prozatímní národní správa: Ing. Zdeněk Michel, Dr. Ing. Gustav Šebor a Ing. Jiří Helm. – V rozsahu několika dní se rozhodla nepokračovat v obnově závodu a ve výrobě pohonných hmot. – K ministru průmyslu Ing. Bohumil Laušmanovi odjela delegace závodní rady, požadující odvolání této národní správy. – Dne 8. července ministr průmyslu vyhovuje žádosti závodní rady a jme- nuje novou národní správu Ing. Jana Pantoflíčka, Ing. Evžena Felbra a Karla Roubíka. – Dne 13. srpna je národní správa doplněna o Ing. Miloše Svitavského a Ing. Jana Záhorského. – Dne 30. srpna vyšlo první číslo závodního časopisu Výstavba. Hydrák a Staliňák v časech minulých 205

– V říjnu je národní správa ještě doplněna o Dr. Ing. Jaroslava Tichého. – Koncem roku pracovalo v závodě na 5 500 Čechů a 7 500 Němců. – Po výzvách rozhlasu a tisku přicházejí na pomoc s obnovou závodu stovky brigádníků. – I přes kritický nedostatek uhlí se podařilo do konce roku vyrobit 50 tisíc tun pohonných hmot. Rok 1946 – V březnu byl se zpětnou platností úředně potvrzen název Stalinovy zá- vody národní podnik Záluží. – Po odchodu Dr. Ing. Jaroslava Tichého na ministerstvo byl do funkce pod- nikového ředitele jmenován Ing. Miloš Svitavský a jeho náměstky se stali Doc. Dr. Ing. Ladislav Landa, Jindřich Hošek a Emil Zamrzla. – Dne 26. července odjela do Moskvy československá vládní delegace ve- dená předsedou vlády Klementem Gottwaldem, aby kromě jiných otázek jednala také o předání závodu, válečné kořisti SSSR, do rukou ČSR. – Dne 9. listopadu velvyslanec SSSR V. A. Zorin oficiálně předává v přeplně- ných hlavních dílnách závod do rukou československého lidu. – Vláda v průběhu roku poskytla závodu dotaci půl miliardy na investiční činnost. – V závodě pracovalo 10 170 zaměstnanců, z toho ještě několik desítek Němců – převážně odborníků. – V průběhu roku bylo vyrobeno 130 tisíc tun pohonných hmot, z čehož bylo 60 % automobilového benzinu, 25 % motorové nafty, první tuny le- teckého benzinu s oktanovým číslem 87 a další produkty. – Na osadě byla dokončena a slavnostně otevřena v prosinci Lidová scéna a kavárna „U Petra“. Rok 1947 – Útoky proti Stalinovým závodům se přenesly z tisku do parlamentu. – Na žádost několika poslanců ministr průmyslu jmenuje komisi odborníků k prošetření účelnosti a hospodárnosti závodu. – Dne 6. ledna došlo k výbuchu na stavbě 73 – konverze plynu, při němž bylo usmrceno 6 zaměstnanců. – Ve stavbě 8 bylo zprovozněno dalších 20 karbonizačních pecí, elektrárna T-200 se dostala do optimálního výkonu a zařadila se v té době mezi nej- větší elektrárny v Evropě. 206 Hydrák a Staliňák v časech minulých

– Vláda schválila investice na výstavbu dalších pěti tlakových generátorů na výrobu svítiplynu. – V dubnu byla zahájena výstavba rodiných domků na Osadě v Horním Litvínově. – Dne 1. července byla zahájena doprava dvaceti osmi autobusy značky Škoda do závodu. Více než 6 000 zaměstnanců z Litvínovska, Mostecka, ale také z Bílinska, Teplicka, Duchcovska, Lounska a Žatecka se tak dostá- valo do zaměstnání. – Koncem července byly uskutečněny na Loučkách první Radostné dny stali- novců. Rok 1948 – Dne 14. ledna jednal průmyslový výbor parlamentu ČSR o situaci v zá- vodě. Na tomto jednání seznámila ministryně průmyslu poslance se zá- věry odborné komise, že Stalinovy závody jsou svým významem pro československé hospodářství důležitým podnikem avšak při vhodnější organizaci podniku, je možno přesunout 3 000 zaměstnanců do jiných oblastí průmyslu. – Dne 15. ledna byla svolána celopodniková schůze proti propuštění 3 000 za- městnanců. – Dne 20. ledna se uskutečnilo v závodě další jednání o závěrech vypracova- ných odbornou komisí. Pro rozdílnost názorů mezi představiteli podniku a některými poslanci nebylo dosaženo dohody. – Dne 23. března bylo s konečnou platností ve Výboru pro kontrolu dvoule- tého plánu tehdejšího Národního shromáždění republiky Československé rozhodnuto, že Stalinovy závody zůstanou, mají pro stát mimořádný vý- znam a z tohoto důvodu nebudou likvidovány. – Vítězný zápas o zachování existence závodu byl tímto rozhodnutím ukončen. – V červenci při Radostných dnech stalinovců bylo toto rozhodnutí na Loučkách důstojně oslaveno. – Do konce roku byla do provozu uvedena výroba formaldehydu a lisova- cích hmot. Hydrák a Staliňák v časech minulých 207

208 Hydrák a Staliňák v časech minulých VÝVOJ NÁZVU ZÁLUŽSKÉHO CHEMICKÉHO ZÁVODU Rok Název 1939–1945 Sudetenländische Treibstoffwerke A.G. Maltheuren (Záluží) 1945–1946 Československá továrna na motorová paliva a. s. Horní Litvínov 1946–1962 Stalinovy závody n. p. Záluží u Mostu Ředitelé podniku 1939–1945 Dr. Paul Damm 11. 6. 1945 první česká národní správa Ing. Zdeněk Michel, Ing. Dr. Gustav Šebor 8. 7. 1945 druhá česká národní správa Ing. Jan Pantoflíček, Ing. Evžen Felbr, Karel Roubík 13. 8. 1945 národní správa doplněna o Ing. Miloše Svitavského, a Ing. Jana Záhorského, později nahrazen Dr. Jaroslavem Tichým 1. 1. 1946 byl do funkce prvního československého ředitele nových Stalinových závodů jmenován Ing. Miloš Svitavský

GARANCE KVALITY Motorová paliva ze skupiny Unipetrol dosahují nejvyšší kvality a jsou pravidelně testována. www.unipetrol.cz UNIP_154_inzerce_A5-garance-1108.indd 1 11/12/12 2:01 PM

Na sever Čech se vrací ryby a vzácní dravci Sokol stěhovavý www.unipetrolrpa.cz Snažíme se přispět ke zlepšení životního prostředí v regionu. UNIP_153 inzerat A5.indd 1 11/12/12 1:58 PM

ČESKÁ RAFINÉRSKÁ, a. s. Moderní a pespektivní společnost s vyspělými technologiemi pro zpracování ropy Největší výrobce pohonných hmot v České republice www.ceskarafinerska.cz

Most leží mezi zajímavými přírodními útvary, na jedné straně se zvedají sopečné kopce České- ho středohoří, na druhé straně dominují Krušné hory. Město má historii poněkud pohnutou, ale o to zajímavější. Rok 1040 – první zmínku o existenci Mostu nacházíme v Kosmově Kronice české. Nejspíše od konce 12. století začal území kolonizovat mocný rod Hrabišiců. Most je nejprve tržní osadou na křižovatce starých dálkových cest. Ve spojitosti s rostoucím významem hradu, po- staveným v letech 1238–1248 na místě původní tvrze na vrchu Hněvín, se tržiště změnilo ve vý- znamné hospodářské středisko. Jako město je Most prvně zmiňován v listině z roku 1247. V polovině 13. století je povýšen Přemys- lem Otakarem II. na královské město a získal tak mnohá privilegia. Patrně od konce 12. století se v jeho okolí zakládají vinice. Roku 1374 získává město od Karla IV. pražské viniční právo. V průběhu 14. století za vlády Jana Lucem- burského, Karla IV. a Václava IV. byl Most měs- tem dobře prosperujícím. Během husitských válek stál katolický Most na straně nepřátel kali- cha. Tažení husitských vojsk proti městu v letech 1421 a 1424 skončila pro husity neúspěšně a ani hospodářská situace v polovině 15. století po vál- kách a požáru roku 1455 nebyla nejlepší. Pozor- nost města se obrací ke Krušným horám, kde se začalo s intenzivnějším dobýváním rud. Most na sebe bere roli zprostředkovatele potravinářského zásobování měst a městeček v Krušnohoří. Nadějné vyhlídky na rozvoj zmařil veliký požár, který město postihl roku 1515 a kromě domů a ji- ných budov zničil i farní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Město však bylo brzy obnoveno a v roce 1517 začala oprava kostela. V roce 1595 město koupilo od císaře Rudolfa II. hrad Hněvín se všemi jeho 12 vesnicemi a statky. Ve skupování okolních statků pokračovalo i počátkem 17. století. V roce 1639 Most obsadili Švédové, v jejichž držení zů- stal do konce války. Obtížnou poválečnou situaci překonal teprve počátkem 18. století, kdy se za- čaly stabilizovat hospodářské poměry. V první polovině 19. století Most zbořil své středověké hradby. Počátkem 19. století byla na městských pozemcích zahájena těžba uhlí na dole Zlatá trojka, až do 60. let 19. století se ale jed- nalo o primitivní dolování. Od 70. let 19. století začal rozvoj průmyslového podnikání na území města. Poslední čtvrtina 19. století město zcela pozměnila. Prudce stoupl počet obyvatel, dochází k přílivu českého obyvatelstva, je zahájena mo- hutná výstavba bytů. Rozsáhlá stavební činnost pokračuje i počátkem 20. století. Ve 30. letech 20. století končí stavební dějiny starého Mostu a od 50. let 20. století probíhala již výstavba no- vých moderních sídliš�. Doslova na zelené louce tak vzniká město nové. Roku1964vládavydávározhodnutíolikvidaci Mostu, ta je realizována od roku 1967 a ukončena 1982. Příčinou likvidace města byla uhelná sloj kvalitního hnědého uhlí a společně s desítkami přilehlých obcí z mapy zmizely i stovky nenahra- ditelných historických památek. V současnosti je nový Most dynamické a mo- derní město, které se stalo administrativním, průmyslovým, obchodním a kulturním centrem. Pro Most je typická především moderní archi- tektura, do níž je včleněno několik historických prvků pocházejících z původního města. Nejen město, ale i jeho bezprostřední okolí, postižené těžbou se značně mění. Díky dlouhodobé a cí- levědomé rekultivaci dostala a dostává krajina postupně novou tvář. Most se stává příjemným a perspektivním místem k životu. Město a jeho blízké okolí nabízí celou řadu možností a míst k poznávání. Již z dálky je vidět replika hradu Hněvín ležící na stejnojmenném vr- chu, odkud je krásný pohled na město a na jehož Nebeské vinici dnes zraje víno, jako tomu bylo kdysi ve středověku. Turisticky atraktivním mís- tem je i kostel Nanebevzetí Panny Marie, který byl díky unikátní technologii převezen v 70. letech dvacátého století o více než 800 metrů. Magistrát města Mostu Radniční 1, 434 69 Most Telefon: +420 476 448 111 e-mail: posta@mesto-most.cz www.mesto-most.cz http://listy.mesto-most.cz Centrum rozvoje turismu Mostecka, příspěvková organizace Radniční 1, 434 69 Most Telefon: +420 476 105 314 Mobil: +420 774 105 314 e-mail: info@imostecko.cz www.imostecko.cz Fotografie: R. D. Štekbauer OD HISTORIE K SOUČASNOSTI MOST

Nabídka společnos�: � Průmyslové stavby � Energe�ka, teplárenství, průmyslové pece � Občanské stavby � Nízkoenerge�cké rodinné domy Proč s námi? � Odbornost, zkušenos� � Dynamika a flexibilní přístup � Silné kapacitní a technické zázemí � Tradice, garance kvality, dlouhodobá spolupráce Společnost FIRECLAY, spol. s r. o. je významnou firmou v oboru pozemního a průmyslového stavitel- ství, jejíž vznik se datuje k roku 1993. V současné době zaměstnává více než 150 kvalifikovaných pra- covníků se zkušenostmi z rozsáhlých inves�čních akcí a její ak�vity se neustále rozvíjí. Jako příklady lze uvést rozšíření průmyslové výstavby o technologické dodávky, developerskou činnost zaměřenou na nízkoenerge�cké rodinné domky v několika zajímavých lokalitách, apod. Kontakt: FIRECLAY, spol. s r. o., UNIPETROL RPA, s. r. o., 436 70 Litvínov, Záluží 1, tel.: 476 162 811, e-mail: sekretariat@fireclay.eu www.fireclay.eu

214 Hydrák a Staliňák v časech minulých Poděkování sponzorům Zvláštní dík patří sponzorům, jejichž finanční pomoc přispěla k vydání této publikace: UNIPETROL RPA, s. r. o., UNIPETROL SERVICES, s. r. o., ČESKÁ RAFINÉRSKÁ, a. s., MAGISTRÁT MĚSTA MOSTU, FIRECLAY, ARCHTECH.

Děkuji také těm, kteří mi poskytli důležité fotografické a dobové dokumenty, které doprovázejí text této knihy: Miroslavu Mertlovi, redaktoru časopisu UNI, PhDr. Libuši Pokorné, ředitelce Oblastního muzea v Mostě, Ing. Evě Hladké, pracovnici téhož muzea, Václavu Novotnému, kronikáři města Litvínova, Martinu Myšičkovi a kolektivu zaměstnanců Státního okresního archivu v Mostě, PhDr. Elišce Králové, ze Státního oblastního archivu v Litoměřicích, Františku Hassemu, Aleně Vorálkové z podnikového archivu Unipetrolu RPA, Janě Baxové, Ing. Stanislavu Štýsovi, DrSc. Za aktivní pomoc k vydání této knihy děkuji: Martinu Pavlíčkovi M.A., řediteli firemní komunikace Unipetrolu, Ing. Vladimíru Zemánkovi, řediteli kapitálových investic téhož podniku, Ing. Alešovi Soukupovi CSc. a Lence Pecové z České rafinérské, Ing. Ivaně Rylové z Unipetrolu RPA, Kamile Možné, mé neteři za převod do elektronické podoby, paní profesorce Jarmile Šípkové a Miroslavu Mertlovi za editorskou pomoc, Mgr. Milanu Šťovíčkovi za pomoc při získávání dokumentace z Archivu tehdejšího Národního shromáždění republiky Československé. Hydrák a Staliňák v časech minulých 215

HYDRÁK A STALIŇÁK v časech minulých Zpracoval: Ing. Miloslav Hrabák Fotografie: Archiv Unipetrolu RPA a Oblastního muzea v Mostě, dále archiv autora, Ing. Stanislava Štýse, DrSc. a Miroslava Mertla Grafická zpracování: Antonín Votroubek Odpovědný redaktor: Miroslav Mertl Vydání první, 216 stran Náklad: 1 000 výtisků Tisk:Tiskárna K&B, s. r. o., Most Litvínov 2013

Autor knihy Zmizelé Záluží, Teplárna T-200 a dokončené knihy Hydrák a Staliňák v ča- sech minulých se narodil v Záluží roku 1921. Tam také navštěvoval obecnou a měšan- skou školu a na přelomu let 1936 a 1937 vstoupil do cechu pekařského jako učeň. Záhy po okupaci Sudetského území v roce 1938 byl pracovním úřadem přeřazen ke stavební firmě provádějící terénní úpravy pro výstavbu chemického závodu na výrobu pohon- ných hmot z uhlí – Sudetenländische Treibstoffwerke A.G. (STW). V té době pracoval jako topič na bagrech a lokomotivách převážejících zemní materiál. Nejen autor knihy, ale také jeho rodiče byli výstavbou nového závodu tvrdě zasaženi, nebo jejich rodinný domek byl Němci vyvlastněn a zlikvidován v důsledku plánované výstavby závodu. Prakticky od samého začátku se před jeho zraky odvíjela výstavba STW na území, které bylo spojeno s jeho dětstvím a dospíváním. V roce 1942 byl přeřazen do želez- ničního oddělení STW, kde do konce války pracoval opět jako topič a posléze jako strojvůdce na lokomotivách. V průběhu válečného období se zapojil do protinacistického hnutí. V roce 1945 byl účastníkem všech důležitých jednání směřujících k obnovení výroby pohonných hmot. Po roce 1945 Miloslav Hrabák pracoval na různých postech chemického závodu. Odmaturoval, vystudoval vysokou školu na Vojenské akademii v Brně, obor technolo- gie paliv a svoji specializaci si ještě z pověření závodu rozšířil o jednoroční kurz jader- né fyziky na Karlově univerzitě v Praze. Od roku 1957 pracoval v různých technických funkcích v tehdejších Stalinových závodech, pak v Chemických závodech českoslo- vensko-sovětského přátelství a nakonec v Chemopetrolu. V roce 1960 byl pověřen vý- konem funkce ředitele provozu 01, do kterého patřilo zauhlování, karbonizace, tlaková plynárna a koksovna. Z postu ředitele byl po deseti letech odvolán kvůli svým politic- kým názorům, nesouhlasil totiž se vstupem vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 na území Československa. Do roku 1995 pak pracoval jako řadový technik v útvaru výstavby závodu na úseku dálkovodů.