Odysea Maxima Řeka

1

Sv. Maxim Řek, miniatura ze sebraných spisů, konec 16. století (РНБ, Сол. 496/515, l. 9r).

3

© Nina V. Sinicyna, 2008 Translation © Jitka Komendová, 2013 Cover design © Vladimír Mačinskij, 2013 © Pavel Mervart, 2013 ISBN 978-80-7465-056-7 Tato publikace byla vydána ve spolupráci se Zastupitelstvím Ruské pravoslavné církve v Čechách a s finanční podporou hotelu Villa Ritter, Karlovy Vary. Edici řídí: Michal Řoutil

Obsah Prolog 9 Kapitola 1 Řecké město Arta 17 Rodiče a vzdělání 19 O hypotéze Ilji Děnisova 25 Kapitola 2 Itálie 31 Florencie: humanismus 33 Florencie: asketismus 70 Hrad Mirandola a klášter San Marco 81 Benátky a odchod na Athos 96 Kapitola 3 Svatá hora Athos 103 Klášterní život 105 Dílo: básnická tvorba 112 Na cestě k nové službě 115 Kapitola 4 Moskva 117 Cařihradské poselstvo v Moskvě 119 První spolubesedníci 131 Překlady a skriptoria 158 Polemika jako prostor svobody 173 Kapitola 5 Kalich hořkosti 185 První soud 187 Kauza rozvodu velikého knížete 196 Druhý soud 205

Kapitola 6 Osvobození 217 Po skončení soudu: odpověď žalobcům 219 Carská korunovace a osvobození 224 Sebrané spisy z doby autorova života 234 Místo epilogu 247 Chronologie života Maxima Řeka 253 Výběrová literatura 255 Ediční poznámka 257 O autorce 258 Jmenný rejstřík 259

9 Prolog 29. května 1453 zahynul při dobývání Konstantinopole vojsky osman­ ského sultána Mehmeda II. poslední byzantský císař Konstantinos XI. Palaiologos. Ve vědomí lidu, nehodlajícího se smířit se zkázou kdysi veliké Východořímské (Byzantské) říše, však žila legenda o tom, že basi­ leus nezemřel, ale zkameněl. Ožije a vstane ve chvíli, kdy se chrám Boží Moudrosti znovu stane pravoslavnou svatyní. Vrátí se i kněz, aby zde dokončil bohoslužbu přerušenou během útoku na město. Vyprávělo se to i jinak. Hlavu císaře prý vojáci přinesli Mehmedo­ vi ve chvíli, když se z náměstí u Velkého chrámu (tak se říkalo svaté Sofii), kde se shromáždili patriarchа, veškerý klérus a množství lidu, vydal k císařskému paláci. Při pohledu na tuto hlavu se dobyvatel zara­ doval, povolal všechny aristokraty a stratégy a zeptal se jich – prý ať řeknou celou pravdu! – zda je to císařova hlava. Ti to plní strachu po­ tvrdili. Sultán hlavu políbil a poslal ji patriarchovi, aby ji ozdobenou zlatem a stříbrem uchoval. Patriarcha umístil hlavu do stříbrné pozlace­ né schránky a uložil ji pod trůnem ve Velkém chrámu. Všichni neuvěřili, že tělo císaře získali nepřátelé. Říkalo se, že ho téže noci vzali ti, kdo s ním zůstali u Zlaté brány, přepravili do Galatie a pochovali.1 1 Памятники литературы Древней Руси. Вторая половина XV века, Мос­ ква 1982, s. 258–267; Nicol D. M., The Immortal Emperor: the Life and Legend of Constantine Palaiologos. Last Emperor of the Romans, Cambridge 1992; Pitsakis c. G., „De la fin des Temps à la Continuité imperial: Constructions idéologiques post­byzantines au sein du Partiarcat de Constantinople“, in: Le Partiarcat oecumenique de Constantinople aux XIV–XVI siècles: Rupture et Continuité. Actes du collogue internationale. Rome 5–6–7 décembre 2005, Paris 2007, s. 223. V byzantské literatuře byly legendy o císaři jedním z ob­ líbených témat: ВеселоВский А. Н., „Опыт по истории xристианской легенды. Легенда о последнем императоре“, Журнал Министерства на­ родного просвещения (dále ЖМНП) 1875, č. 178, 179.

10 Prolog Nevíme, zda tyto legendy slyšel náš hrdina. Je však známo, že svým ruským posluchačům vyprávěl jiné příběhy – o osudu řeckých knih po pádu Cařihradu, o jejich záchraně zásluhou císaře a patriarchy. O tom píše Andrej Kurbskij. Řecké knihy, antické i křesťanské, byly zdrojem moudrosti. K jejich dávným tvůrcům se lidé obraceli tehdy, když před nimi vyvstaly otáz­ ky, na něž neměli odpověď. Zdálo se, že tito autoři – jak křesťanští Otcové církve, tak antičtí učenci – věděli více, disponovali poznáním, které pak bylo ztraceno. Pátrání po starých knihách, jejich překlad, obrácení se k autoritě antiky představují jednu ze součástí evropské kultury v epoše renesance. Kurbskij po svém útěku z Ruska na Litvu roku 1564 napsal:2 „V kni­ hách a knižní vzdělanosti jsem nacházel útěchu od pohrom a utrpení světa. Ve snaze o postihnutí učenosti dávných mužů jsem přečetl a pro­ studoval Aristotelovu Fyziku a deset knih jeho Etiky. Také jsem se často obracel k oblíbeným svatým textům, podle nichž mí prapředci kultivovali své duše. Když jsem do nich pronikal, často jsem vzpomínal na svatého Maxima, nového Vyznavače, neboť jsem měl svého času pří­ ležitost s ním diskutovat. Zeptal jsem se ho na knihy našich východních učitelů: zda jsou všechny přeloženy z řečtiny do našeho slovanského jazyka a kde se dochovaly – u Srbů, u Bulharů nebo u jiných slovan­ ských národů. Odpověděl, že nejsou přeloženy nejen do slovanského jazyka, ale dlouho nebylo povoleno přeložit je ani do latiny. Římané je velmi chtěli přeložit a mnohokrát se s prosbami obraceli na řecké císa­ ře, avšak oni to zakazovali. ‚Nevím,‘ dodal Maxim, ‚proč to dělali.‘“3 2 Vyprávění je obsaženo v Kurbského předmluvě k Novému Margaritu – sbír­ ce homilií Jana Zlatoústého: kurbskij a. M., Novyj Margarit: Historisch-kri- tische Ausgabe auf der Grundlage der Wolfenbüttler Handschrift, ed. I. Auerbach, Giessen 1976, sv. 1, č. 1, s. 4–5. Překlad Kurbského a jeho pomocníků vznikl kolem roku 1572 v Kurbského literárním kroužku a centru knižní kultury v Miljanovičích. Podrobněji viz: кАлугиН В. В., Андрей Курбский и Иван Грозный (Теоретические взгляды и литературная техника древ­ нерусского писателя), Москва 1998, s. 32. 3 Tuto pasáž Kurbskij doplnil vlastní úvahou o příčinách, jíž dal podobu obsáhlé glosy na okrajích rukopisu O knihách našich východních učitelů: „Zá­ padní vládci a sám papež žádali řecké císaře a patriarchy o tu knihu na přepsání, nabízeli jim vysokou cenu, po zlatém červonci za list, a někteří dokonce říkají, že ,po koruně‘, která se rovná třem červoncům, ale knihy nedostali kvůli dávnému sporu a převeliké závisti.“ Při výkladu vlastního

Kapitola 1 ŘecKé MěStO ArtA Pojď, dlouhá cesta čeká, plná strastí. Dante, Božská komedie Peklo IV, 22 (přel. Vladimír Mikeš)

10

19 rodiče a vzdělání „Maxim Řek se narodil ve městě Arta otci Manuelovi a matce Ireně, křesťanům, Řekům, filosofům. A od města Arta je to do císařského města osmnáct dní cesty a ještě půl dne, stejně jako do Jeruzaléma. Arta se totiž nachází ve stejné vzdálenosti od Cařihradu jako od Jeruzalé­ ma.“ Tato poznámka se dochovala v rukopisu z konce 16. století, tedy z doby již po smrti Maxima Řeka. Rukopis pochází z Trojicko­sergije­ vského kláštera, kde mnich strávil poslední roky života.1 Zápis vychází buď z klášterní tradice (písemné nebo spíše ústní), kterou uchovávali jeho spolupracovníci, pomocníci a ctitelé, nebo se váže k nějakým jeho vlastním poznámkám. Neuvažoval o autobiografii? Zápis ještě nezna­ li tvůrci první redakce jeho životopisu z konce 16. století (Vyprávění o Maximu, mnichu ze Svaté hory, z Vatopedského kláštera): „V jakém městě se narodil, nevím.“ Druhá redakce však již tuto informaci obsahuje.2 Datum narození není doloženo, takže může být stanoveno jen na základě nepřímých údajů do doby kolem roku 1470.3 1 РГБ. Ф. 173.I, МДА, č. 153. Popis rukopisu viz: леоНид, Сведение о сла­ вянскиx рукописяx, поступившиx из книгоxранилищ Троицкой Сергиевой Лавры в библиотеку Троицкой дуxовной семинарии в 1747 году, а ныне наxодящиxся в библиотеке Московской дуxовной академии, sv. 2, Москва 1887, s. 232–233; сиНицыНА Н. В., Максим Грек в России, Москва 1977, s. 227. Fotografická reprodukce zápisu viz: иВАНоВ А. и., Литератур­ ное наследие Максима Грека. Xарактеристика, атрибуции, библиография, Ленинград 1969, s. 25. 2 сиНицыНА Н. В., Сказания о преподобном Максиме Греке, Москва 2006, s. 78–79, 85. 3 Datum bylo navrženo roku 1915 na základě srovnání zmínek v rus­ kých dílech: икоННикоВ В. с., Максим Грек и его время, Киев 1915, s. 81.

20 Kapitola 1. V biografické Předmluvě k Vyprávění mnicha Isaji Kamenecké­ ho (okolo roku 1591) je Maxim nazván „synem vojvodovým“.4 Zdroj této informace není znám. Pokud odpovídá skutečnosti, je plně mož­ né, že se otec mohl účastnit obrany Konstantinopole. Patřil k urozenému rodu Trivolisů. To je vše nebo téměř vše, co víme o počátku života, o raných letech budoucího Maxima Řeka, totiž jména jeho rodičů (Manuelos a Irena), jejich vzdělání (jsou nazváni „filosofy“) a místo narození – město Arta v severozápadním Řecku, v Epiru, na hranici s Albánií, poblíž jadran­ ského pobřeží. Kdysi byla Arta, tehdy nazývaná Ambrakia, hlavním městem legendárního epirského krále Pyrrha a v letech 1204–1337 byla centrem nezávislého Epirského despotátu (knížectví). Roku 1449 město dobyli Turci. Dnes je to malé řecké město obklopené pomeran­ čovníky a olivovými háji. Dávné časy tu připomíná slavný most, do nějž podle tradice stavitel zazdil svou ženu (aby byl most pevnější) a starobylé chrámy Panny Marie Utěšitelky a sv. Theodory, patronky města. Do dějin ruské kultury vstoupil náš hrdina pod mnišským jménem Maxim, jejž získal, když přijal postřih v athoském Vatopedském kláš­ teře. Přízvisko Řek mu dali ruští současníci. K tomu je však ještě daleko: do Moskvy přijde až roku 1518 spolu s metropolitou kyzickým Grego­ riem, vyslancem konstantinopolského patriarchy Theolepta. Laické, světské jméno se v ruských pramenech nikdy neuvádí a je známo až od roku 1943 ze západoevropských zdrojů: Michael Trivolis. V autobiografické poznámce, citované v úvodu, je lokalizace Arty nikoli náhodou určena dvěma posvátnými centry oné doby, Cařihra­ dem a Jeruzalémem. Nejsou tak uváděny jen geografické parametry, ale svého druhu duchovní orientace, duchovní velikost osobnosti. Úsilí o vymezení svého místa v prostoru, o sebeidentifikaci bylo Maximu Řekovi vlastní – možná zčásti právě proto, že tolik cestoval a pohybo­ val se na velké vzdálenosti. S jeho zvýšeným zájmem o geografii se setkáme ještě nejednou. Dochovala se také další jeho identifikace, tento­ krát v prostoru současně reálném a mytologickém. Již zde byl zmíněn dopis z roku 1552, odeslaný z Moskvy jistému Makrobiovi a nalezený Roku 1943 bylo akceptováno a rovněž podle nepřímých údajů potvrzeno: DeNissoff E., Maxime le Grec et ľOccident. Contribution à ľhistoire de la pensée religieuse et philosophique de Michel Trivolis, Paris – Louvain 1943, s. 138–139. 4 сиНицыНА Н. В., Сказания, op. cit. s. 89.

Kapitola 2 ItálIe Jak v budoucím předešlé taje, tak v předešlém budoucí zraje. Maximilian Vološin (přel. Jakub L. Houdek)

14

33 Florencie: humanismus „Florencie je nejkrásnější a nejpozoruhodnější ze všech italských měst, která jsem viděl,“ napíše o několik desetiletí později v Rusku Michael Trivolis, nyní již Maxim Řek.1 A viděl jich mnoho, takže měl s čím srovnávat. Například Milán: „V Itálii je skvělé město s velikým množstvím oby­ vatel, zvané Mediolan, jež oplývá nespočetnými výdobytky pro život, a zvláště je slavné muži moudrými a urozenými a těší se z příchozích. Patří mu první místo mezi ostatními městy v zemi zvané Lombardie. Vládce tohoto města je latinsky nazýván dux, jménem Ludvík, příjme­ ním Moros.“ Jde o Lodovika Mora, známého z portrétu Leonarda da Vinci, jenž namaloval také vévodovu milenku Cecilii – „Dámu s hranos­ tajem“. Povšimněme si, že autor ve snaze o přesnost rozlišuje Itálii jako celek a její severní část, Lombardii. Také v dalších ruských dílech bude uvádět geografickou lokalizaci, když bude hovořit o událostech své minu­ losti v krajích za Alpami a Pyrenejemi, „až po řeku Gadir“.2 Stručněji napsal o Benátkách, resp. slavném tiskaři Aldu Manuziovi. Toto vy­ právění však bylo zvláště důležité, neboť šlo o tištěné knihy, kdežto v Rusku v té době knihtisk ještě neexistoval.3 Objevují se tu i jména řady dalších italských měst. Pouze Flo­ rencii však Maxim věnoval samostatné rozsáhlé dílo Vyprávění hrozné 1 Сочинения преп. Максима Грека, Казань 1862, sv. 3, s. 114; italský pře­ klad (Narrazione terribile e morabile del monaco Massimo il Greco e sul perfetto stile di vita monastico) srov. jako příloha ke studii: siNitsyNa N. V., „Massimo il Greco, Firenze, Savonarola“, in: Giorgio la Pira et la Russia, Firenze– Milano 2005, s. 265–304. 2 ПреП. МАксиМ грек, Сочинения, Москва 2008, sv. 1, s. 288–289, 177. 3 Ibidem, s. 345.

34 Kapitola 2. a pamětihodné. Nešlo o první nadšenou reakci na Florencii v ruské litera­ tuře. Jako „slovutné a veliké město“ je označena již v Putování Avraamije Suzdalského na osmý sněm (jde o již zmiňovaný Ferrarsko­florentský sněm). Autor viděl a popsal dvě náboženská mystéria – Zvěstování v kostele kláštera sv. Marka a Nanebevstoupení v kostele jiného kláš­ tera. Představení je popsáno jako „podivuhodné“, „nejpodivuhodnější“, „nepopsatelné zjevení“. V originálním jazyce se text mystéria nedo­ choval a je znám pouze z parafráze ruského autora. Odtud byl pře­ ložen do současné italštiny.4 Maximovo Vyprávění hrozné a pamětihodné představuje jedno z prvních děl memoárového žánru v ruské literatuře. Italské vzpomínky a dojmy budou v jeho ruských dílech přetvořeny athoskou duchovní zkuše­ ností, očištěny a vybroušeny, ale uchovají svědectví o jeho zájmech a záměrech v Itálii, o jeho sympatiích a antipatiích, ukáží okruh lidí, s nimiž byl autor ve styku. Spolu se západoevropskými zprávami umož­ ňují vytvořit nástin jeho osobnosti v italském období. Florencie 90. let 15. století byla městem humanismu i askeze. Více a lépe známe Florencii renesanční, kterou E. Garin označil za jedno z nejdůležitějších a nejpokročilejších center vysoké italské a evropské kultury a Maximův životopisec V. S. Ikonnikov nazval toto místo „pří­ bytkem múz a útočištěm humanismu“, „druhými Athénami“. Ve vzkvé­ tajícím městě, v němž žili nejbohatší kupci a bankéři Evropy a podle Ikonnikova byla zdejší aristokracie tak štědrá a vzdělaná jako v žád­ ném jiném italském státě, se v týchž letech projevil aktivní asketismus, a to v kázáních i praktickém působení dominikánského mnicha a pře­ vora kláštera sv. Marka Girolama Savonaroly. Ten začal nejprve s refor­ mami ve vlastním klášteře, ale brzy zahájil reformní činnost v celém městě. Garin nazval směr, k němuž patřil Savonarola, „pravým kříd­ lem“ kultury epochy Quattrocento, a upozornil na to, že mu byl blízký např. takový učenec jako A. Benivieni, významný lékař a vynikající badatel v oblasti medicíny, jenž propojoval humanistické studium se seriózním bádáním v oblasti patologické anatomie.5 4 кАЗАкоВА Н. А., „Исxождение Авраамия Суздальского (Списки и ре­ дакции)“, in: ТОДРЛ, sv. 33, Ленинград 1979, s. 55–66. 5 икоННикоВ В. с., Максим Грек и его время, Киев 1915, s. 114–115; гА­ рЭН Э., Проблемы итальянского Возрождения. Избранные работы, Мос­ ква 1986, s. 261, 267–269, 274; шАстель А., Искусство и гуманизм во Флоренции времен Лоренцо Великолепного, Санкт­Петербург 2001.

35 Itálie Mezi oběma směry skutečně v té době nebyla neproniknutelná hráz. Také Michael Trivolis splatil daň každému z nich. Připomeňme, že Giovanni Pico della Mirandola a Angelo Poliziano, kteří patřili k nej­ významnějším účastníkům slavné florentské Platónské akademie, se v posledních letech života sblížili se Savonarolou a jsou pohřbeni ve­ dle sebe v jeho klášteře (zemřeli takřka současně, Poliziano v září 1494, Pico v listopadu). Pikova synovce, jenž svého příbuzného velmi ctil a učinil mnoho pro uchování a publikování jeho pozůstalosti, pojily s tímto klášterem rodinné vazby.6 V kostele kláštera kontemplativního mnišského řádu camaldoliánů Santa Maria degli Angeli se konaly uče­ né disputace, jichž se účastnili humanisté a „nejlepší občané“ Floren­ cie. Jeden z nich, humanista Cristoforo Landino, jejich popisu věnoval traktát Camaldolské disputace, dokončený roku 1474. Popsaných disputací se účastnili představitelé dvou proudů florent­ ského humanismu – platónského a aristotelského. Když na ony disputace později, na počátku 16. století vzpomínal mnich tohoto kláštera Paolo Orlandini, připodobnil je k „dennímu chlebu“, jejž dostávala komunita bratří jeho kláštera.7 Ve stejném kostele se konala veřejná vystoupení, veřejné přednášky a kázání Marsilia Ficina, jenž byl v prosinci 1473 vysvěcen na kněze a později, v březnu 1488 se stal kanovníkem flo­ rentského kostela Santa Maria del Fiore. Zde pokračoval se svými před­ náškami a kázáními, jež v 90. letech 15. století věnoval komentování listů apoštola Pavla.8 Jejich posluchačem mohl být i Michael Trivolis. V týchž letech kázal v tomto kostele i Savonarola, jak to v Moskvě ve Vyprávění hrozném a pamětihodném popíše Michael Trivolis – Maxim Řek. Ve florentském kostele Santa Maria Novella se vedle vyobrazení udá­ lostí a postav sakrálních dějin objevují také florentští humanisté Mar­ silio Ficino, Angelo Poliziano, Cristoforo Landino a s nimi spolupra­ cující Michaelův krajan Demetrios Chalkokondyles („Byzantinec“). Jde 6 кудряВцеВ о. Ф., Флорентийская Платоновская Академия. Очерк ду­ xовной жизни ренессансной Италии, Москва 2008, s. 261; DeNissoff E., Maxime le Grec et ľOccident, s. 249. 7 кудряВцеВ о. Ф., Флорентийская Платоновская Академия, s. 130, 226, 234; БрАгиНА л. М., „Этические взгляды итальянского гуманиста Кристофоро Ландино (по его трактату ,Диспуты в Камальдоли‘)“, in: Вестник МГУ, série 9, č. 5, s. 48–65. 8 кудряВцеВ о. Ф., Флорентийская Платоновская Академия, s. 67, 144–145.

Kapitola 3 SvAtá HOrA AtHOS Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů. V ruce měl žhavý uhlík, který vzal kleštěmi z oltáře, dokl se mých úst a řekl: „Hle, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je od- ňata a tvůj hřích je usmířen.“ Vtom jsem uslyšel hlas Panovníka: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ I řekl jsem: „Hle, zde jsem, pošli mne!“ Odpověděl: „Jdi…‘“ Izajáš 6, 6–9

19

105 Klášterní život Život Maxima Řeka lze přirovnat k výtvarnému triptychu, v němž cent­ rální část, spojující článek tvoří Athos a boční křídla Itálie a Rusko. Takto vyjádřil roli a místo Svaté hory v Maximově biografii D. Obolenskij.1 Zde se zformovaly základy jeho osobnosti, jež mu dávaly oporu a poz­ ději mu dovolily snášet údery osudu, projít zkouškami a trpělivě nést svůj kříž, tíhu nespravedlivých obvinění a pomluv, ale také nepřetržitě pracovat ve prospěch vědění. Michael Trivolis přijel na Svatou horu v polovině roku 1506, vstoupil do Vatopedského kláštera, zasvěceného Zvěstování Přesvaté Bohoro­ dičky, a přijal mnišské jméno Maxim. V některých podpisech si zachoval své příjmení Trivolis. Na Athos jej přivedly bohaté a hluboké duchov­ ní tradice pravoslaví. Nemalý význam měly i zdejší nesmírně bohaté knižní sbírky, doplněné jednak o knihovny dvou císařů, kteří zesnuli v athoských klášterech, jednak o staré rukopisy, jež se podařilo uchránit po osmanském dobytí, a konečně o různé dary.2 Maximův život na Athosu v jeho každodenní podobě lze rekon­ struovat podle popisu tamních klášterů, vytvořeného záhy po příjezdu do Moskvy.3 Šlo o jeho první ruské dílo, ale bylo psáno (nebo diktová­ no?) pravděpodobně ještě řecky.4 Autor začíná svůj výklad vysvětlením 1 оБолеНский д., Византийское содружество наций. Шесть византий­ скиx портретов, Москва 1998, s. 547. 2 V knize V. S. Ikonnikova Максим Грек и его время (Киев 1915) je shro­ mážděno množství informací o knižních sbírkách Athosu a konkrétně Vatopedu, dochovaných do konce 19. a počátku 20. století, včetně roz­ sáhlého seznamu literatury k tématu. 3 ПреП. МАксиМ грек, Сочинения, sv. 1, Москва 2008, s. 119–132. 4 Ibidem, s. 408.

106 Kapitola 3. názvu. Hora Athos, jak praví stará pověst, začala být nazývána Svatou horou v dávnověku, když ještě byla živa Matka Boží, a to kvůli jejímu příchodu cestou na Kypr, kam směřovala, aby spatřila Lazara, a také kvůli velikým ctnostem svatých mužů, kteří na ní od dávných věků usilovali o spásu. „Nikoli od lidí a nikoli lidmi, ale Boží Prozřetelností a pomocí je ta hora zachovávána až dodnes,“ psal v záhlaví díla. Autor, věrný své lásce ke geografii popisuje přírodní podmínky a lokalizaci „Makedonské hory Soluňského moře“ („uvnitř moře sto verst na východ“), výšku jednoho z vrcholů („Megali Viglan“, tj. Veliká stráž) – půl poprišče. Na svém okraji je hora tak vysoká, že z jejího vrcholu lze za jasného počasí spatřit ostrov Eúboja, ležící daleko od Athosu, dvě stě popriščí nebo dokonce více, a na západě, když už se slunce sklání k obzoru, stín jeho vrcholu podle tvrzení dávných autorů sahá až k ostrovu Limnos, jenž je vzdálen šedesát popriščí.5 Samotný vrchol má výšku takřka dvou popriščí. Jsou zde i taková místa, kde je jen holé kamení, neboť z důvodu velkého chladu se v kamenných puklinách nic neuchytí. Ve stržích na jeho vrcholu, kam nedopadne sluneční svit, leží sníh po celý rok. Maxim popisuje dva typy athoských klášterů, po jednom příkladu od každého, neboť ostatní mají „táž pravidla a uspořádání“. Existují tam jednak kláštery idiorytmické nebo laury, jednak koinobiální. Tyto dva typy jsou popsány podrobně, idiorytmický na příkladu laury sv. At­ hanasia Athoského (se zvláštní zmínkou, že ve Vatopedském klášteře, kde žil Maxim, jsou analogické poměry) a koinobiální na příkladu kláš­ tera sv. Dionýsia (se zmínkou o Zografském klášteře). Třetí typ, skit neboli poustevna, je pouze stručně zmíněn při popisu Karyes, kde se nachází protova laura, v níž stojí chrám Zesnutí Bohorodičky. Kolem tohoto „svatého kláštera protova“ jsou na rovině umístěny „cely, slou­ py a kathismata neboli malá společenství“, v nichž žije „mnoho vyni­ kajících mužů a asketů“ a okolo jsou vinohrady a krásné sady nesoucí rozličné plody. Poustevny rozptýlené v Karyeském skitu patří protovi, další byly původně vytvořeny svatými muži a nyní patří ke „svatým klášterům“. Poustevny jsou prodávány těm, kdo chce na tom místě přebývat, po dvou či po třech a po jejich smrti se pak vracejí do držení kláštera. O jejich uspořádání autor nic nesděluje, pravděpodobně nejen 5 Poprišče – staroruská délková míra, odpovídající přibližně jedné verstě (1 142 metrů).

107 Svatá hora Athos proto, že tento typ on sám méně znal, ale i proto, že byl méně přístupný pro poznání zvnějšku, byl uzavřenější, soběstačnější. V dalším, podstatně stručnějším Vyprávění o životě na Svaté hoře, zařa­ zeném do Kormčí knihy (Nomokánonu) Vassiana Patrikejeva, Maxim Řek píše o oněch třech typech konkrétněji: „Na Svaté hoře má život trojí podobu: společný, izolovaný neboli laurový a skitský.“ Ani zde však skit není popsán, nýbrž jen zmíněn. Popis dalších je ve srovnání s Vý- kladem lakoničtější. Autor sděluje, že v koinobii jsou práce, majetek i vše ostatní společné všem, a to uvnitř kláštera i venku. V lauře sv. Athanasia a ve Vatopedu je práce uvnitř kláštera rovněž všem společná, ale – jak upřesňuje – „podle rozvahy a důstojenství“.6 Ve Vyprávění jsou zmíněny milodary, jež všichni odkládají do po­ kladny na různé potřeby kláštera a pro hosty. Bratří každý den rozdá­ vají do cel po dvou chlebech, kdežto ve středu a v pátek po jednom. Sluhové dostávají vše nezbytné od kláštera. Když se celá mnišská komu­ nita věnuje nějaké klášterní činnosti, mají pak společné jídlo dvakrát denně. Společné jídlo bývá také o velkých svátcích: na Zvěstování, o Velikonocích, na Letnice, den sv. Petra, Zesnutí Bohorodičky, Naro­ zení Páně a dvakrát za rok za fundátory kláštera. Pokud někdo z bratří věnoval klášteru majetek, pak je na jeho vůli, zda se bude či nebude účastnit společných prací, avšak obvykle mniši pracují podle svých sil. Vraťme se k výkladu, kde jsou podrobněji popsány poměry v idio­ rytmických klášterech a laurách na příkladu Veliké laury sv. Athanasia Athoského. Stejné byly, jak píše, i ve Vatopedském klášteře. Nejprve autor hovoří o zakladatelích každého z těchto klášterů a poté o jejich uspořádání. Zakladatelem laury Athanasia Athoského byl císař (autor jej nazývá carem) Nikeforos Fokas. Maxim dodává, že ho zabil Ioannes Tzimiskes, čímž dokládá dobré znalosti byzantské historie. V minulosti, v dobách prosperity zachovávala laura sv. Athanasia koinobiální uspořádání podle pravidel otce Athanasia, pak však zchud­ la a nemohla již živit své děti v rámci koinobie, proto je po dvou či po třech, někdy i po čtyřech rozdělila do pousteven. Tak tomu bylo i v do­ bách Maxima Řeka. Mniši získávali obživu částečně od kláštera, čás­ tečně vlastní prací. Každý den jim byl vyčleňován dostatek chleba, bobů a ovoce („plody sadu“). Poustevny měly své pozemky, kde rostla vin­ ná réva, olivy a další „plodící stromy“. Obdělávali je sami mniši a vždy měli hojnost vína, oleje a různých plodů. Pro sebe si nechávali, co bylo 6 ПреП. МАксиМ грек, Сочинения, sv. 1, Москва 2008, s. 341–342.

108 Kapitola 3. nutné, a přebytky prodávali bratřím, kteří pro svou „nezkušenost nebo nemohoucnost“ nebyli pěstování schopni. Někdy těm nejvíce nemo­ houcím dávali plodiny zadarmo. Kromě toho v lauře vzkvétala řemesla a jejich popis představuje opravdovou apoteózu práce. Svatí mniši, pokračuje Maxim, dělají lecjaké „dovednosti“ a věnují se „rukodělným pracím“: jeden je švec, další kovář, jiný krejčí, další pracuje se dřevem, vyrábí ze dřeva nádobí, někdo na kopcích kácí stromy a opracovává je („desky hobluje a brousí“), jiný přede vlnu, vyrábí klobouky a opasky, jeden píše a druhý váže knihy, někdo pracuje v sadu, jiný na vinohradu, další loví ryby a plete sítě. A tak každý po svém živí sám sebe i druhé a také svou duchovní matku, jež ho přijala, neboť její pot z práce nikdy nezchladne odpočinkem. Bratři žijí, jak píše Maxim, „u sebe“, a tím nejen nezatěžují zchud­ lý klášter, ale spíše ho opatrují a ulehčují mu od přílišných starostí, tak jako milující děti živí svou zestárlou matku. Tento výrok je svého druhu odpověď těm, kdo by chtěl vytýkat mnichům, že usnuli na vavřínech, použijeme­li toto pozdější rčení. Maxim proti tomu argumentuje dal­ ším popisem mnišské práce. Když nastává doba setí, žatvy, sběru hroz­ nů či rybolovu nebo když je třeba renovovat nějakou stavbu, igumen s mnišskou radou vybírá na dobu práce několik bratří, z nichž jeden do­ hlíží na její průběh a další se s úsilím a duševní radostí podrobují pří­ kazům a přijímají jho poslušnosti. Existovala ještě jedna povinnost: převoz obilí od mořského břehu k sýpkám. Zmínka o polích, z nichž je po moři přiváženo obilí, ukazuje, že laura za svými branami vlastní pole, která jsou obhospodařována, jak je zřejmé z jiných pramenů, s po­ mocí nájemné práce. Námezdní síly jsou využívány i uvnitř kláštera, kde tito lidé obdělávají vinohrady nebo jim jsou svěřovány jiné práce. Před branami kláštera se shromažďují navečer, dostanou večeři a ráno jsou posláni do práce. V dalších laurách Svaté hory funguje stejný způsob života a práce jako v „první“, tj. nejrespektovanější lauře sv. Athanasia, v níž někdy přebývá dvěstě mnichů či dokonce občas ještě více. Druhá laura, Vato­ ped, se nachází v jižní části hory, výš nad mořem, na vzdálenost vy­ střelené střely, je obklopena devíti vysokými sloupy (věžemi), má tvar trojúhelníku a je poněkud kratší a užší než laura Athanasiova. Jejím zakladatelem byl, jak jsme zjistili – píše Maxim – jistý Vatos, bratr císaře Theodosia Velikého, a je starší než laura, tak jako je Theodosios starší než Nikeforos. Vatopedský klášter žije „týmiž pravidly a způsobem života“ jako svatá laura, proto nemá smysl o tom znovu hovořit. „Vše, co jsem

109 Svatá hora Athos řekl,“ opakuje Maxim, „o pracích, těžkostech, snažení a usilovné práci, stejně jako o řemeslech, sdílení s nemohoucími bratry a jejich podpoře, totéž spatříš i ve Vatopedském klášteře. Od laury se odlišuje množstvím mnichů – někdy jich tu je až tři sta – a také umístění je příhodnější, má také velký přístav, ale na vodu není tak bohatá jako laura.“ Mezi koinobiálními kláštery je nejpřednější a skutečně prostý všeho, co by předpokládalo osobní vlastnictví, Dionýsiův klášter sv. Jana Křtitele, a mezi bulharskými a srbskými kláštery a skity pak klášter Georgia Zografa. „Jaký je způsob života v jednom z nich, takový je i u ostatních, mají stejný režim a nařízení a liší se mezi sebou jen sta­ rostlivostí nebo nedbalostí jejich představených. Vždyť lidská přiro­ zenost je tak proměnlivá a rozdílná a není vždy možné zachovávat stejná měřítka.“ Poměry v Dionýsiově klášteře, tamní „apoštolský život“ autor poznal lépe než ostatní, neboť jej sám mnohokrát navštěvoval. Tak jako při popisu života katolických mnišských řádů i zde Maxim Řek uvádí zdroj informací, v daném případě bezprostřední kontakt s mnichy. Hlavní, čemu věnuje autor pozornost v pravidlech koinobiálního kláštera, je úplná absence osobního vlastnictví. „Vskutku je prostý osob­ ního vlastnictví,“ praví na úplném začátku vyprávění o koinobiálním Dionýsiově klášteře. Se stejnou určitostí píše i ve Vyprávění pro Kormčí knihu mnicha Vassiana: „V koinobii je práce i majetek i strava a vše ostatní společné všem jak uvnitř kláštera, tak mimo něj.“ S těmito slovy jsme se setkali již ve Vyprávění hrozném a pamětihodném a ještě čas­ těji budou používána v dílech druhého období. Dionýsiův klášter „je obehnán pevnými hradbami, uprostřed se nachází chrám Jana Křtitele a kolem stojí jednopatrové či dvoupatro­ vé cely bratří, v nichž žije nanejvýše 95 bratří. Od počátku tu fungoval koinobiální život a dosud se tu zachovává v nejryzejší podobě.“ Nic, dokonce ani jehlu, nesmí mít mniši ve svých celách bez svolení před­ staveného. Všichni neustále pracují uvnitř kláštera i venku, tak jako mniši žijící v laurách, jako lodníci, dělníci na vinicích, zemědělci, sta­ vitelé, správci klášterního hospodářství, pekaři či kuchaři, a usilovně vykonávají veškeré prosté činnosti ve prospěch kláštera, aniž by si cokoli přisvojovali „ze společných věcí komunity“, a právě naopak se je vždy snaží rozhojnit. Pracující mniši nepohrdají ani duchovní prací. Pokud mají někde pracovat a je tam vhodné místo, v čas modlitby a pění písní přeruší prá­ ci a zpívají žalmy, neboť je s nimi pokaždé kněz. Vždy zachovávají

110 Kapitola 3. zvyklosti a pravidla společného života, stravu dostávají v pondělí, středu a pátek bez oleje, vína a ryb a každý den udělají na tři sta poklon. Protože ve všem slouží klášteru, klášter je přijímá a postřihuje bez­ platně a nevyžaduje od nich nic než upřímnou poslušnost a pokoru. Jestliže někdo z příchozích s sebou přináší stříbro, nevyžaduje podle výše vkladu pro sebe zvláštní postavení – chraň Bože od takové ha­ mižnosti a nepatřičnosti! – ale sami, již jako děti kláštera, to o své vůli a svobodně přinášejí Bohu a bratřím. Řeč je tu o vkladu, ale v laurách je jeho role zcela odlišná. Zde se bratří nazývají „vkladateli“, nikoli „dělníky“ jako v koinobiálních kláš­ terech. Pokud člověk vstupující do laury ze své vůle přináší pro svůj pokoj nebo pro modlitbu za své předky vklad, je přijímán do poustev­ ny a komunita se o něj stará po dobu prvního roku, dokud nedá jeho vinohrad plody, denně dostává hrozny, ovoce ze sadu, víno a olej, je osvobozen od těžkých prací a přebývá v pokoji. Když však projeví zájem, může se účastnit různých činností. Nejsou odmítáni ani přícho­ zí bez vkladu – ti jsou však přijímáni jako „dělníci“, což autor zřetelně upřednostňuje: lépe je mít jednoho bratra „dělníka“ než deset „vkla­ datelů“. V koinobiálních klášterech nejsou nazýváni vkladateli, a přesto pracují podle svých sil a věku, dostávají od kláštera šaty i obuv po celý život a pracují stejně – opakuje autor ještě jednou. Lze předpokládat, že když Michael Trivolis vstupoval do idiorytmické laury, byl bohatým člověkem, schopným přinést svůj vklad. Ve Výkladu jsou podrobně popsány různé klášterní povinnosti, díky čemuž nám rovněž ukazuje vnitřní uspořádání kláštera a tamní pořád­ ky: funkci eklesiarchy („pečuje o církevní velkolepost a důstojenství kněží“, řídí vnější i vnitřní klášterní služby, „zastává igumenský post“ v době jeho nepřítomnosti), dále tipikáře (je znalý církevních pravidel, připravu­ je nováčky k hodnosti ustavščika – znalce klášterních pravidel, eklesiarchy a igumena) či ustavščika (dohlíží na dodržování klášterních pravidel). Skevofylax – „strážce nádob“ chrání drahocenné chrámové nádoby uží­ vané při liturgii a také „podle soupisů“ přijímá vklady od vládců („carů a despotů“) a všech pravoslavných. Se svolením igumena a sněmu vydává stříbro a každých šest měsíců předkládá soupis příjmů a výda­ jů. Nosokomos se stará o špitál a nemocné bratry. Špitál je zde i popsán: „Dům je to veliký, uvnitř kláštera, oddělený od ostatních, má cely a vše nezbytné pro nemocné, kteří jsou ‚léčeni se vší láskou‘ a v tamním chrámu nezištníků Kosmy a Damiána se nepřetržitě slouží bohoslužba ‚za nemocné bratry‘.“

Objetí sv. Petra a Pavla, freska z kláštera Vatoped Vatopedský klášter na Svaté hoře Athos

112 Kapitola 3. Je tu popsáno celkem osm hlavních klášterních bohoslužeb a další detaily klášterního života. Zvláštní pozornost je věnována volitelnos­ ti igumenů a významu mnišské rady. Dílo: básnická tvorba Když Maxim vyjmenovával řemesla, jimž se mniši věnují, nejspíš zmínil i to své: „Jeden píše, druhý váže knihy.“ Byl kaligrafem a přirozeně jednou z jeho předpokládaných služeb a mnišských prací bylo opiso­ vání knih na objednávku a na prodej. Knihy, které přepsal, dosud nebyly na Athosu objeveny, ale máme k dispozici listinu, kterou na objednávku kláštera zkopíroval a jež dokládá, že zde našly uplatnění jeho schopnosti písaře­kaligrafa. Navíc spojuje své kaligrafické umě­ ní se znalostí některých principů archeografie a paleografie. Ačkoli dosud bylo na Athosu nalezeno jen velmi malé množství textů, jež by vlastnoručně přepsal, jeden z nich je výmluvný. B. L. Fonkič objevil Maximem zkopírovanou listinu z 11. století, týkající se sporu mezi kláštery Kastamonitským a Zografským o sousedící majetky. Kasta­ monitští mniši našli v archivu svého kláštera listinu prota Theofylakta z roku 1042, dokument však byl ve špatném stavu a textu nikdo nero­ zuměl. Proto se obrátili na mnicha Maxima, jehož vzdělanost a erudice byly v letech 1512–1513 již známy i za branami Vatopedu a kláštera sv. Dionýsia. Maximovi se podařilo přečíst starý text a zničená místa ne­ doplnil svévolně nebo „podle smyslu“, ale připsal k němu: „Zkopíro­ váno po mnoha letech Maximem, mnichem vatopedským, léta 7021 od stvoření světa na prosbu nejdůstojnějších mnichů čestného klášte­ ra Kastamonitského. Tam, kde poškozením originálu vznikly mezery a narušil se tok textu, ponechávám odpovídající místo.“7 Je charakteristické, že když v Moskvě při práci nad překladem Komen- tovaného žaltáře objeví v řeckém rukopisu, podle nějž se vytváří překlad, poškozená místa nebo vynechávky, informuje o tom velikého knížete dopisem, jenž se stane také předmluvou k textu. Vědecký přístup pro­ jevoval ve všech aktivitách, jimž se věnoval. 7 Ibidem, s. 108–109; ФоНкич Б. л., „Две палеографические заметки к из­ данию актов Кастамонита“, in: Týž, Греческие рукописи и документы в России в XVI – начале XVIII в., Москва 2003, s. 71–73.

Kapitola 4 MOSKvA Nejsem ani kněz, ani syn kněze, ale prostý mnich… a Boží milost, učící moudrosti každého člověka jdoucí- ho do světa, svolila a poslala mě ze Svaté hory do vaší pravověrné země, Veliké Rusi. Maxim Řek – Stručná odpověď svatému sněmu o tom, z čeho jsem byl nařčen

29

119 cařihradské poselstvo v Moskvě Ve čtvrtek třetího týdne Velikého postu, 4. března 1518, přicestoval do Moskvy, k velikému vladaři veškeré Rusi Vasiliji Ivanoviči metro­ polita Gregorios Řek. Spolu s ním, jak praví letopisy, přijeli k velikému vladaři a metropolitovi Varlaamovi, nejvyššímu hierarchovi veškeré Rusi, mniši Svaté hory athoské a také patriarší diákon Dionýsios Řek. Mezi mnichy jsou na prvním místě uvedeni tři mniši Vatopedského kláštera: Maxim Řek, mnich­kněz Neofytos Řek (zpovědník) a Lav­ rentij Bulhar (pravděpodobně překladatel). Dále jsou jmenováni mniši ruského Panteleimonova kláštera proigumen Sáva a diákon Dionisij.1 Patriarší diákon je tedy zmíněn až po mniších ze Svaté hory. Vezme­ me­li v úvahu, jaká pozornost se tehdy věnovala etiketě a protokolu, můžeme z toho usuzovat, že ve srovnání s athoskými mnichy byl sta­ tus patriaršího diákona ohodnocen jako nižší. O mniších je příznačně řečeno, že přišli k vladaři a metropolitovi, kdežto v souvislosti s met­ ropolitou Gregoriem, konstantinopolským vyslancem, se hovoří pouze o „velikém vladaři“. Tím byl patrně zdůrazněn státnický a nejen církev­ ní charakter jejich návštěvy. Disponujeme rovněž informacemi o jakýchsi nedorozuměních, jež vznikla při audienci řeckého metropolity (snad ceremoniální povahy). Na obsahu letopisných záznamů se to ale ne­ projevilo – ty jsou psány zcela uctivě. Zprávu obsahuje tendenční Soudní spis a nelze ji ověřit.2 Je však jasné, že už na samém počátku 1 ПСРЛ, sv. 13, Москва 2000, s. 28; ПСРЛ, sv. 8, Москва 2001, s. 263 (s lakonickým názvem „O metropolitovi“); ПСРЛ, sv. 6, díl 2, Москва 2001, s. 431 (zde je mechanicky náhodně vynechán jeden řádek s Maxi­ movým jménem). 2 Судные списки Максима Грека и Исака Собаки, edd. ПокроВский Н. Н., шМидт с. о., Москва 1971, s. 118–119. Zde jsou zapsány výpovědi

120 Kapitola 4 svého pobytu v Moskvě Maxim poznal komplikovanost otázky auto­ kefality ruské církve a charakteru jejích vztahů s konstantinopolským stolcem, které později ovlivní jeho osud. Bez ohledu na trvající problémy ve vztazích byl poselstvu přisu­ zován velký význam v oblasti státnické i církevní, neboť znamenal obnovení kanonických kontaktů s Konstantinopolí, přerušených po Florentské unii, útěku řeckého metropolity Isidora (1439–1441) z Mosk­ vy a ustanovení autokefality ruské církve (1448). Dokumenty, jež poselstvo přivezlo, byly pečlivě uloženy v moskev­ ských archivech a dochovaly se i přes četné moskevské požáry dodnes: listiny Vasiliji III. ve Státním archivu, resp. v archivu Jizby poselské v rámci „řecké“ poselské knihy o vazbách ruského státu s Balkánem a Blízkým východem, listiny metropolitu Varlaamovi pak v metropo­ litní sbírce dokumentů, obsahující různé materiály z archivu moskev­ ských metropolitů.3 Záznamy o přijetí poselstva jsou zahrnuty do letopisů. Samostatný text s názvem O metropolitovi Gregoriovi a mniších ze Svaté hory je obsažen v Nikonovském letopisu, jímž jsme začali tento výklad. Zde se praví, že veliký kníže přijal metropolitu a mnichy „s velkou úctou“, za místo jejich pobytu určil Čudovský klášter a stanovil carské stravování („sytil je a uspokojoval jejich rozmanité potřeby od svého carského stolu“). Rovněž arcibiskup Varlaam, metropolita veškeré Rusi, projevil „veli­ kou lásku a úctu“ řeckému metropolitovi a mnichům, „zval je k sobě a často s nimi rozmlouval o božských slovech duchovních“. Do letopisu je zahrnut záznam o přítomnosti řeckého metropolity a mnichů na pohřebním obřadu člena velkoknížecí rodiny, knížete Sem­ jona Ivanoviče, bratra Vasilije III., syna Ivana III. z prvního manžel­ ství. Zprávy o narození, skonu a svatbách členů velkoknížecí rodiny „svědků“ z jednoho výslechu, a to Maximova sluhy Afanasije, Fjodora Srba a Arsenije, kteří uvedli slova obžalovaného o praxi ustanovování ruských metropolitů. Mimo jiné měl říci, že když veliký kníže přijímal metropoli­ tu Gregoria, nepřijal patriarchovo požehnání a „neprokázal mu žádnou poctu. A metropolita ho neuvítal s ikonami, a když k němu přišel, metropo­ lita mu požehnal přes práh“. Později při konfrontaci se již k této epizodě nevrátili. Každopádně o tom není k dispozici žádný záznam. Pravděpodob­ ně šlo o příliš ožehavé téma, týkající se velikého knížete a metropolity. 3 Россия и греческий мир в XVI веке, sv. 1, Москва 2004, s. 124–131, 334–340.

121 Moskva byly zaznamenávány do letopisů jako informace o událostech státního významu. Mezi mnichy byl bezpochyby i Maxim Řek, pozorující moskevské pohřební zvyklosti. Podle Grigorije Georgijevského, znalce ruských svá­ tečních bohoslužeb a církevních slavností staré Moskvy, „až do doby Petra Velikého se pohřeb zesnulých členů carské rodiny neodlišoval zvláštními slavnostními smutečními ceremoniály a šlo o nejjednodušší, obvyklé církevní ‚vnesení rakve‘ do chrámu… Smuteční průvod z palá­ ce do chrámu měl charakter obvyklého procesí, doplněného jen o nese­ nou rakev. Proto v procesí nebylo přijatelné cokoli, co by odkazovalo k carskému důstojenství zemřelého. Neúčastnilo se ho ani vojsko, ani představitelé stavů a administrace. Procesí tvořilo výlučně duchoven­ stvo s ikonami a na jeho konci pak byla nesena rakev, za níž již šli členové carské rodiny, dvořané a úředníci.“4 Stejně skoupý je i letopisný záznam k roku 1518: „Pohřben byl v neděli a na pohřbu byl veliký kníže Vasilij s velikou kněžnou Solo­ manidou, kteří provázeli jeho tělo mnohými slzami. Smuteční obřad sloužil metropolita veškeré Rusi s biskupy, archimandrity, igumeny, se vším duchovenstvem moskevských chrámů. Pohřbu se zúčastnil i metro­ polita Gregorios, přišedší od patriarchy, a mniši ze Svaté hory.“5 Maxim Řek mohl být očitým svědkem nebo účastníkem i dalších moskevských ceremonií a bohoslužeb, např. prosebných bohoslužeb a procesí během jednoho z oněch mimořádných a vzácných přírod­ ních jevů, jež byly zaznamenávány v letopise. Pasáž „O deštích“, ná­ sledující takřka bezprostředně po záznamu o smrti Semjona Ivanoviče, hovoří o tom, že téměř celý Petrovský půst a po dni sv. Petra „velmi přibylo dešťů a v řekách se voda zvedla výš než o jarním tání“. Leto­ pisec neopominul dodat: „Tento trest na nás přišel za naše hříchy od Boha, k našemu spasení.“ A pokračoval: „Veliký kníže Vasilij Ivanovič přikázal svému otci metropolitu Varlaamovi, aby prosil Boha a pěl mod­ litby o milosti Boží a uspořádání země a o slunečním teple a suchu spolu s biskupy a archimandrity a igumeny a se vším duchovenstvem katedrálních chrámů. A všemu lidu, pravoslavným křesťanům byl ulo­ žen půst a modlitby s ryzím pokáním a slzami. A poté, co toto vše 4 георгиеВский г., Праздничные службы и церковные торжества в ста­ рой Москве, Москва 1995, s. 409. 5 ПСРЛ, sv. 13, s. 29.

122 Kapitola 4 proběhlo, z Boží milosti se temné nebe se svými živly rozevřelo, pro­ světlilo a projasnilo, ukázala se sluneční zář a oteplilo se.“6 Moskevské církevní i světské úřady se snažily ukázat zástupcům kon­ stantinopolského patriarchy zralost a autoritu ruské církve, její věr­ nost tradicím pravoslaví, její svatost, úctu k ikonám, zázraky. V srpnu 1518 byla na příkaz Vasilije III. zahájena výstavba nového chrámu Nanebevstoupení ve stejnojmenném klášteře. 12. září 1518 metropolita Varlaam vysvětil chrám sv. Leontia Divotvůrce za řekou Něglinnou a 21. listopadu chrám Uvedení Bohorodičky do chrámu na Sretěnské ulici v Moskvě.7 Postupně se utvářelo oněch „čtyřicetkrát čtyřicet“ chrámů, jimiž se hlavní město později pyšnilo. Výraznou událostí v životě moskevské církve, jejímiž svědky byli Řekové, se stalo přenesení „svatých ikon vladimirských“ ze starodáv­ ného (staršího než Moskva) ruského centra Vladimiru do hlavního města, aby tak byla demonstrována ruská úcta k ikonám. Po poradě s velikým knížetem poslal metropolita Varlaam do Vladimiru a při­ kázal tamním kněžím přinést „staré svaté ikony“ do Moskvy, neboť za mnohé roky „zestárly a zvetšely“ a je třeba „dát je do pořádku a obno­ vit“ – řečeno dnešními slovy restaurovat je. Veliký kníže, chystající se na pouť, přikázal, aby ikony uvítalo procesí. 2. července metropolita dostal zprávu, že se ikony blíží k Moskvě, a Varlaam s archimandrity, igumeny a duchovenstvem katedrálních chrámů se proto vydali „na uvítání svatých ikon s kříži, pěním žalmů a modlitbami“. „Všechen lid“ Moskvy, bezpočtu lidí – knížata, bojaři, kupci, staří i mladí, matky a panny, mniši a mnišky, muži, ženy a nemluvňata vyšli vstříc svatým ikonám na poli před městem. U Sretěnského kláštera uvítal metropo­ lita ikonu Krista Vševládce, „podivuhodnou řeckou malbu“, a obraz Bohorodičky. Po děkovných modlitbách a bohoslužbě se vrátili do Moskvy, postavili ikony v chrámu Zesnutí Bohorodičky a pak je pře­ nesli do paláce samotného metropolity, jenž se vlastnoručně podílel na práci. Brzy ikony dostaly svou původní podobu – byly ozdobeny zlatými a stříbrnými kryty a byly pro něj pořízeny kivoty a podei. Tak to líčí letopisy. Sílu ruského pravoslaví, tradice svatosti a divotvornosti dokládaly i zázraky vyléčení u hrobu metropolity Alexije a v dalších svatyních. V klášteře archanděla Michaela se 28. listopadu u hrobu metropolity 6 Ibidem. 7 Ibidem, s. 30–31.

123 Moskva Alexije vyléčil jistý „nemocný člověk“ Vasilij, nemohoucí na nohy i na ruce. 12. listopadu 1519 se v chrámu Uvedení Bohorodičky za Trhem uzdravila Jelena Ivanovna, žena Širjajevova, jež měla chromou ruku a nohu. Téhož dne u hrobu metropolity Alexije prohlédl slepý chudý tulák Ivan a 24. února tu začal slyšet hluchý člověk jménem Afanasij. Zázrakům u metropolitova hrobu, jež se udály v červnu a červenci 1519, je věnován rozsáhlý letopisný záznam „O zázracích sv. Alexije metropolity“. Po podrobném vylíčení zázraků se zde vypráví, jak archi­ mandrita Čudovského kláštera Iona – tedy onoho kláštera, v němž byli ubytovaní Řekové – zpravil o zázracích metropolitu Varlaama a velikého knížete. „Veškeré duchovenstvo“ pak uspořádalo slavnostní procesí s pěním žalmů, svícemi a kadidly do Archandělského chrámu ke hro­ bu svatého Alexije, kde leží jeho tělo, a shromáždilo se zde množství lidu. Veliký kníže vzdal slávu a chválu Spasiteli, Bohorodičce a velikému divotvůrci Alexiji a zázraky pojal jako znak zvláštní náklonnosti „k na­ šemu městu Moskvě“. „A byl to krásný svátek.“8 Všechny tyto události, jejichž svědky byli zástupci konstantino­ polského patriarchy, demonstrovaly sílu a slávu ruské církve a podle moskevských úřadů měly pozvednout její autoritu a upevnit právo na autokefalitu. Členové poselstva se pochopitelně neúčastnili jen slavností a nepo­ zorovali dění v Moskvě, avšak ani „řecká“ poselská kniha ani letopisy bohužel nezaznamenávají žádná další moskevská jednání nebo diskuse. V souvislosti s konstantinopolským poselstvem z roku 1518 stojí za pozornost, že se pobyt tohoto poselstva v Moskvě časově kryje se sérií návštěv diplomatů z různých evropských zemí v ruském hlavním městě. Šlo o náhodu? Existovala nějaká souvislost mezi zdejším poby­ tem vyslanců z křesťanského Východu a ze Západu? Přímé údaje o této spojitosti nemáme, ale chronologie událostí a veškerý mezinárodní a di­ plomatický kontext tomu nasvědčují. Již roku 1517 přijel do Moskvy říšskoněmecký diplomat Sigismund z Herbersteinu se zprostředkovatelskou misí, směřující k urovnání vzta­ hů mezi Moskvou a Velikým knížectvím litevským (nejspornější bod představovala otázka Smolenska, jenž po dobytí ruskými vojsky přešel roku 1514 pod nadvládu ruského státu). Jednání však skončila neúspě­ chem a Herberstein opustil Moskvu. Později sepsal mimořádně cenné dílo Zápisky o Moskovii. 8 Ibidem, s. 29–33.

124 Kapitola 4 Nová fáze jednání nastala poté, co v březnu 1518 papež Lev X. Me­ dicejský začal organizovat novou křížovou výpravu proti „nevěřícím“ a utvářet protiosmanskou koalici. S tímto cílem vyhlásil pětileté příměří mezi křesťanskými vládci Evropy. Předpokládaným vůdcem koalice měl být polský král a veliký kníže litevský Zikmund a jedním z účastníků se měl stát i veliký kníže moskevský Vasilij III. V červenci 1518 do Moskvy dorazili noví říšští vyslanci Francesco da Collo a Antonio dei Conti, aby byla obnovena jednání o míru s Litvou, v nichž Herberstein neuspěl. V kremelském Nábřežním paláci pronesl Francesco da Collo rozsáhlý proslov o míru.9 Vykre­ slil působivý obraz vítězství osmanských zbraní a hrozby pro evropské křesťanské společenství. Jeho projev dokládá, že pod vlivem rostoucí osmanské hrozby byla Říše připravena vnímat Rusko nejen jako sou­ část Evropy, ale i jako jednu ze zemí, jež garantují zachování evropské nezávislosti. Příčinou vítězství osmanských zbraní, pravil diplomat, jsou nesváry a nesoulad mezi křesťanskými vládci Evropy, jež jsou v současné době „zkroceny a uhašeny“ úsilím císaře a papeže. Jmé­ nem císaře vyzýval velikého knížete moskevského k obraně „společné křesťanské věci“ (tento termín je překladem latinského res publica chris- tiana, resp. v italském překladu díla Franceska da Collo o Moskovii tutta la republica christiana).10 Polský badatel B. Geremek se domníval, že res publica christiana se v této době přeměnila v rodinu nezávislých národů a že středověký univerzalismus byl vystřídán novým pocitem solidarity, jenž vykrystalizoval do pojmu Evropa.11 Texty dochované v moskevských „císařských knihách“ však ukazují, že původní pojem zůstával dál účinným nástrojem v politické a diplomatické praxi. Nic­ méně pojem Evropa se tu objevuje také. 9 Памятники дипломатическиx сношений древней России с державами иностранными, sv. 1: Памятники дипломатическиx сношений с импе­ риею Римскою, Санкт­Петербург 1851, s. 366–388 (dále ПДС); шМур­ ло е. Ф., „Рим и Москва. Начало сношений Московского государства с папским престолом (1462–1528)“, in: Записки Русского историческо­ го общества в Праге, sv. 3, Прага Чешская – Нарва 1937, s. 106–107. 10 fraNcesco Da collo, Trattamento di Pace..., Padoa 1603, s. 2, 8, 10. 11 GereMek b., „La notion d’Europe et la prise de conscience européenne au bas Moyen Age“, in: La Pologne au XVe Congrès International des Sciences Historiques à Bucarest. Etudes sur ľhistoire de la culture de ľEurope centrale-orien- tale, Wrocław – Warszawa – Kraków – Gdańsk 1980, s. 70–71.

Moskevský kreml v době vlády Ivana III., A. Vasněcov Dokončení stavby Archandělské­ ho chrámu, miniatura z kroniky zvané Licevoj svod Příjezd Maxima Řeka do Moskvy, miniatura z kroniky zvané Licevoj svod

126 Kapitola 4 Francesco da Collo popsal nesmírně detailně osmanskou expanzi v Asii, Evropě a Africe a také hrozbu „celé společné křesťanské věci“ a poté se obrátil na Vasilije III. se slovy: „A proto je třeba všemi silami a svorností křesťanských vládců chránit tu malou část Evropy, v níž kromě státu Vaší Jasnosti zůstalo pouze Německo, Francie, Španělsko, Itálie s přilehlými ostrovy, Uhry, Čechy a Polsko, což je maličké území ve srovnání s tím, jak velmi ji bez přestání ohrožuje nepřítel naší víry, jenž chce uskutečnit své záměry, bude­li panovat nesoulad a spory mezi křesťanskými vládci.“ Dále následuje historický exkurz o expanzi Seli­ mových předchůdců, kterou umožnil „nesoulad křesťanských vládců“. Odpověď ruského diplomata Fjodora Ivanoviče Karpova postrádá humanistickou okázalost proslovu západního vyslance, je stručná a věc­ ná. „Je nám dobře známo,“ pravil ruský diplomat, „o dobytí Cařihradu, o egyptských, palestinských, perských a dalších vítězstvích sultána Se­ lima… Jako jsme dříve prosili Pána Boha, tak i nyní prosíme Pána Boha, aby nám, křesťanským vládcům seslal pomoc a sílu v boji s nepřáteli křesťanství, nad muslimy, a aby při nás, při křesťanských vladařích stály ostatní křesťanské státy. A stejně jako jsme i dříve hájili křesťan­ ství a bránili ho a střežili před islámem, tak i nyní se chceme zasazovat o obranu křesťanství před islámem, nakolik nám Pán Bůh bude nápo­ mocen. A to chceme vidět, aby nám, křesťanským vladařům Bůh dal, že křesťanství bude vždy zůstávat v pokoji a budeme ho uchovávat.“12 Zde je vyjádřeno vědomí důležitého poslání Ruska v zápase s Osman­ skou říší. Pokud jde o účast na ozbrojeném boji v rámci koalice, Rus­ ko v daném období ještě nedisponovalo dostatkem sil. Kromě toho osmanský aspekt ruské zahraniční politiky v mnohém závisel na vzta­ zích Ruska s východními a jižními sousedy, již představovali neustálý zdroj ohrožení. Vítězství nad Kazaňským, Astrachaňským a Krymským chanátem, rusko­turecké války byly ještě věcí budoucnosti. „Krymská smršť“ roku 1521, kdy vojska krymského „cara“ Muhammada­Gireje bezprostředně ohrožovala Moskvu, patří do řady takových událostí, jako je dobytí Bělehradu roku 1521, pád Rhodu 1522 či obléhání Vídně roku 1529. Ohledně příměří s Litvou bylo na jednáních roku 1518 řečeno, že jeho konkrétní podmínky, navržené císařským zprostředkovatelem, jsou pro ruskou stranu nepřijatelné. Později, v letech 1522–1523 bylo sice uzavřeno, ale to je již jiné téma. 12 ПДС, sv. 1, s. 376–377.

Kapitola 5 KAlIcH HOŘKOStI Odešel podruhé a modlil se: „Otče můj, není-li možné, aby mě ten kalich minul, a musím-li jej pít, staň se tvá vůle.“ Mt 26, 42

39

187 První soud Soudy s Maximem Řekem z let 1525 a 1531 již byly zmiňovány opa­ kovaně a čtenář si jistě kladl otázku: zač? Zač byl souzen – dokonce dvakrát – mnich, pohlcený vědeckými pracemi, jež byly mnohokrát přepisovány a rozesílány po klášterech a eparchiích? Od prosince 1522 Athosan prosil, aby byl propuštěn a mohl se vrátit na Svatou horu, ale místo toho byl uvězněn. Čím se provinil? Byla obvinění spravedlivá? Chtěl proti Rusi poštvat osmanského sultána, jak tvrdili někteří svěd­ ci? Byl osmanským špionem, jak se domnívají dokonce i někteří dnešní badatelé? Soudy s Maximem známe ze dvou základních pramenů a řady díl­ čích zmínek, tyto informace jsou však neúplné, tendenční a často plné protimluvů. Synchronně s událostmi vznikaly vyšetřovací materiály a akty světského soudního procesu – protokoly výslechů, konfrontací, výpovědi svědků a obviněných. Nezachovaly se však v úplnosti, pouze torzovitě na 22 listech uložených v archivu Jizby poselské, neboť mezi obviněnými byly osoby cizího původu.1 Druhý důležitý pramen představují Soudní spisy církevních sněmů, prošetřujících „herezi“ Maxima Řeka a další jeho „viny“. Dříve byl i tento pramen k dispozici jen neúplně (bez závěru), takže nebyla zná­ ma rozhodnutí soudu, rozsudky, a badatelům se zdálo, že řešení záhad a tajemství, odpovědi a rozuzlení se skrývají právě v této neznámé části. Zásadní význam měl proto nález N. N. Pokrovského, který objevil v daleké altajské vsi úplný text Soudních spisů, obsahujících rovněž závě­ rečný dokument jednoho ze sněmů a řadu dalších cenných svědectví.2 1 РГАДА. Ф. 52, Оп. 1, 1525 год, č. 1; ААЭ, sv. 1, č. 172. 2 Судные списки Максима Грека и Исака Собаки, edd. ПокроВский Н. Н., шМидт с. о., Москва 1971.

188 Kapitola 5 Poté však vyvstaly nové otázky, neméně komplikované než ty před­ chozí. Soudní spisy se dochovaly v rámci rukopisného sborníku z konce 16. století (dříve známé manuskripty pocházely ze 17. století) spolu s narativními díly různých žánrů a na rozdíl od předchozích akt ne­ představují originální dokumenty, ale jejich zpracování (se zahrnutím dokumentů nebo jejich citací), jehož cíl se dále ozřejmí. V archivu Jizby poselské se však uchovávalo velké množství origi­ nálních dokumentů, dnes s výjimkou zmíněných úryvků z vyšetřovacího spisu ztracených. V katalogu tohoto archivu, v oddíle „Řecké různé“ jsou zmíněny dva komplexy dokumentů. První představují „shrnující výpisky a obvinění mnicha Maxima Řeka z hereze a jeho vyhnan­ ství v Iosifově klášteře roku 7033 (tj. 1525)“. Tvůrci soupisu sotva mohli nazvat „shrnujícími výpisky“ listiny metropolity a velikého knížete do Iosifo­volokolamského kláštera ze 24. května 1525, shrnující závěry církevního sněmu a objasňující jeho rozhodnutí. Zde tedy šlo spíše o jakýsi závěrečný, shrnující dokument o práci sněmu, v němž byla uvedena hlavní provinění – „hereze“ – a rozhodnutí o vyhnanství. To znamená, že existovaly nějaké dokumenty církevního sněmu z roku 1525, uchovávané v Jizbě poselské, neboť odsouzený byl cizinec, Řek. Druhý je pak nedatovaný soubor materiálů, týkající se pravděpo­ dobně již soudu z roku 1531: „Svazek a v něm vyšetřování, výslechy, obvinění a výpovědi proti Maximu Řekovi o křesťanské víře.“3 Z toho plyne, že v archivu Jizby poselské bylo uloženo množství dokumentů o soudech s Maximem Řekem, o jeho prokázaném a z hlediska soud­ ců (a tvůrců soupisu) hlavním provinění – herezi. Jde o podstatně roz­ sáhlejší soubor než ten, jenž byl jmenován ve starším soupisu z roku 1614, kde je zvlášť uveden dovod o Maximu Řekovi.4 Slovo dovod má pravděpodobněji neutrální význam „argument, důkaz“ než odióznější „udání“. Dochované torzo ze soudního vyšetřování má podobu rozpadlého svitku se sešitými a po levém okraji slepenými listy. Obsahuje celkem 22 listů a skládá ze ze dvou částí (folia 1–14 a 15–22), částečně se ob­ sahově shodujících. V každé z nich byly provedeny korektury (stylistic­ ké a smyslové), přičemž opravy druhé části jsou zohledněny v první, 3 Опись арxива Посольского приказа 1626 года, edd. гАльцоВ В. и., шМидт с. о., Москва 1977, sv. 2, s. 329–339. 4 Описи Царского арxива XVI в. и арxива Посольского приказа 1614 г., edd. шМидт с. о., леВиНА с. А., Москва 1960, f. 3v., 47.

189 Kalich hořkosti takže část na f. 15–22 se jeví jako opravená pracovní verze, kdežto část 1–14 jako kopie, jež byla původně zamýšlena už jako čistopis, ale pak i do ní byly vneseny nové opravy. Přitom jsou zde pasáže, jež chybí v původní verzi, a je tedy očividné, že byl používán ještě třetí, úplněj­ ší text. Již sama struktura dokumentu a rozsáhlé korektury ukazují, že vyšet­ řování neprobíhalo jednoduše. Tvůrci protokolů se snažili „napřímit“ jeho průběh tím, že odstraňovali některé původní výpovědi a vypouš­ těli druhotné věci, stejně jako některé kritické výroky, mj. na adresu velikého knížete, aby ze shodujících se svědeckých výpovědí nevychá­ zel jako „bezectný pronásledovatel a mučitel“. Je nepochybné i to, že obvinění byli souzeni za „řeči“ – slova, názory, nikoli za činy a skutky. Vyšetřovatelé neměli k dispozici žádné zjevné důkazy kromě výpově­ dí obžalovaných a jejich vzájemných obvinění. Přiznání nezaznívala při prvním výslechu, ale až při druhém, takže není vyloučena nějaká for­ ma nátlaku. Není zřejmé, čím začalo vyšetřování a v jaké souvislosti do něj byl vtažen Maxim Řek. Na první pohled se zdá, že byl jen svěd­ kem, nikoli obžalovaným. Žádná obvinění přímo proti němu nezazní­ vají (minimálně v dochované části vyšetřovacích aktů), ale ukazuje se, že vyšetřovatele již před zahájením procesu velmi zajímala jeho „provi­ nění“, která chtěli vypátrat. Tato skutečnost vyplývá z výpovědí a po­ lopřiznání jednoho z obviněných, Fjodora zvaného Žarenyj. Druhý obviněný, Berseň Beklemišev, vypověděl, že mu Fjodor říkal: „Porouče­ jí mi, abych na Maxima donášel. Mám to udělat?“ Fjodor se přiznal jen v tom, že Berseňovi sdělil jemu určená slova igumena Trojického kláštera: „Jen mi řekni celou pravdu o Maximovi a já se ti odměním.“ V textu je provedena oprava: „řekni“ (скажи) je opraveno na „zalži“ (солжи) a „celou pravdu“ je přeškrtnuto. Toto však Fjodor odmítl: „O pokynu lhát jsem Berseňovi neříkal.“ I kdyby slova o lži skutečně byla pomluva samotného Fjodora, z toho, co přiznal, vyplývá, že na něm byla požadována nějaká svědectví proti Maximovi ve prospěch vy­ šetřování. Dělo se to již poté, co byl Maxim kolem 15. února uvězněn. Dochovaná část vyšetřovacího spisu začíná výslechy a výpověďmi ze 20. nebo 22. února: „o Berseňovi výpověď Maxima Řeka, řeči Feďky Ža­ reného s Maximem a Berseňem“. Maxim původně nechtěl o věcech pro Berseně nepříznivých vypovídat, tvrdil, že jediným tématem jejich roz­ hovorů byly „knihy“ a „cařihradské zvyklosti“ a „o ničem jiném jsem s ním nemluvil“. Poslední slova jsou škrtnuta (jde o příklad smyslové opravy za účelem ukázat přímočarost procesu). Vyšetřovatelé však

190 Kapitola 5 zjevně naléhali, neboť Maxim uvedl ještě dvě témata rozhovorů. Pokud tyto Maximovy výpovědi byly nepříznivé pro Berseně, pak ve stej­ né míře byly nepříznivé i pro něj samotného. Reprodukuje totiž nejen Berseňova slova, ale i své vlastní odpovědi a jejich přímý význam nebo podtext ukazují na Maximův kritický vztah k poměrům, o nichž hovořil Berseň. Berseň se například ptal Maxima, jak Řekové žijí pod vládou muslimských „carů­pronásledovatelů“ ve „zlých dobách“. Maximova odpověď byla zaznamenána v následující redakci: „Carové jsou u nás zlí, ale do soudů patriarchů a metropolitů nezasahují.“ Podtext je oči­ vidný: „kdežto u vás v Moskvě zasahují“. Berseň pokračoval: „Máte zlé cary, ale přesto se chovají tak, že u vás Bůh ještě přebývá.“ Jako by tím Maxim soudcům říkal: „A zde ne.“ Své vlastní názory Maxim vyjadřoval i v dalších fázích vyšetřování, a to i takové, které autoři konečné redakce nezaznamenali. Před začát­ kem druhé části dokumentu (připomeňme, že ta odráží ranější verzi textu) je na listu 15 přeškrtnutý, ale snadno čitelný text, jenž se prav­ děpodobně vztahuje k tomu bodu vyšetřování, kdy Fjodor Žarenyj přiznal své „řeči“ o tom, že „vladař je krutý a k lidem nemilosrdný“ a soudci se na cosi v této souvislosti zeptali Maxima. „Maxim pravil: Řeknu, vám, pane, pravdu, kterou mám v srdci, že jsem to od nikoho neslyšel a s nikým jsem o tom nemluvil a svůj názor jsem si držel uvnitř v srdci. Vdovy pláčí, a když jde vladař do chrámu, vdovy tam jdou s pláčem za ním, a oni (pravděpodobně velkoknížecí sluhové, stráž) je bijí. Já jsem za vladaře prosil Boha, ať vladaři vloží do srdce, aby jim prokázal milost.“5 Poté, co Maxim odmítl podrobně vyprávět obsah svých rozhovorů s Berseněm, vyšetřovatelé povolali ještě jednoho svědka, Maximova klášterního sluhu Afanasije. Jeho výpovědi jsou zapsány velmi lako­ nicky, ale změnily průběh vyšetřování a Maxim začal vypovídat rov­ něž o věcech pro Berseně nepříznivých. Těžko říci, zda k tomu byl 5 „Právní kvalifikaci“ této epizody pokládal V. D. Nazarov za vyloučenou, avšak tak se možná jeví z hlediska současného právního vědomí, ale v době, kdy etika a politika nebyly odděleny, podobná kritika spojená se srovná­ ním s cary­mučitely zněla velmi ostře. Jak napsal A. I. Klibanov o názo­ rech F. I. Karpova: „Etika je politická. Politika je etická.“ (клиБАНоВ А. и., „,Правда‘ Федора Карпова“, in: Общество и государство феодальной Рос­ сии. Сб. статей, посвященный 70­летию ак. Л. В. Черепнина, Москва 1975, s. 143).

191 Kalich hořkosti přinucen hrozbami, nebo souhlasil dobrovolně. Afanasij sdělil vyšet­ řovatelům okruh lidí, kteří přicházeli k Maximovi do cely, aby „se přeli o knižních záležitostech“. Tyto rozhovory probíhaly otevřeně, kdežto rozmluvy s Berseněm nikoli: „Když k němu přijde Berseň, pošle nás všechny ven a s Berseněm pak dlouho sedí jen ve dvou.“ Ačkoli tyto rozhovory probíhaly mezi čtyřma očima, sluha o nich zřejmě vyšetřova­ telům řekl mnohé. Maximových výpovědí proti Berseňovi se docho­ valo více než výpovědí Fjodora Žareného, ale Fjodorovy informace byly pro Berseně neméně tíživé než pro Fjodora samotného. Nezapo­ meňme, jednak že k výpovědím proti Berseňovi (přinejmenším k jejich části) byl Maxim přinucen, což je očividné ze změny charakteru výpo­ vědí po výslechu sluhy, jednak že rozpory ve svědectvích dalších osob, jež nelze verifikovat, stejně jako změny v jejich výpovědích zpochyb­ ňují jejich důvěryhodnost. Vyšetřování probíhalo dále tak, jak bylo v tehdejším soudnictví ob­ vyklé. Berseň popírá rozhovory s Maximem, Maxim potvrzuje své vý­ povědi, Berseň mění ty své a rozhovory částečně přiznává, Maxim je konfrontován s Fjodorem Žareným, který nejprve zapíral a pak při­ znal svou vinu: „ony řeči“ pronášel (včetně toho, že „vladař je krutý a k lidem nemilosrdný“, s čímž zřejmě souvisí výše citované škrtnuté výroky Maxima Řeka o velikém knížeti). Při hodnocení vyšetřovacích materiálů je třeba mít na zřeteli, že ne­ známe úplný rozsah spisu. Je důležité, že proti Maximu Řekovi nebyla vznesena nějaká více či méně závažná obvinění a že z hlediska soud­ ců byla trestuhodná pouze jeho vlastní přiznání, vyvolaná přílišnou důvěřivostí vůči vyšetřovatelům. Konkrétní provinění se však zjistit nepodařilo. Pokračování a závěr vyšetřovacích aktů nemáme k dispozici. Z jiných pramenů (letopisů) je známo, že Ivan Nikitič Berseň Beklemišev byl popraven, sekretáři Fjodoru Žarenému vyřízli jazyk, další dva obvi­ nění, nezmiňovaní v torzu vyšetřovacího aktu, archimandrita Sáva a Petr Mucha Karpov (příbuzný nám již známého F. I. Karpova), byli rovněž potrestáni.6 6 Přehled informací o nich srov.: ЗиМиН А. А., Россия на пороге Нового време­ ни (Очерки политической истории России первой трети XVI в.), Москва 1972, s. 270–275; тиxоМироВ М.Н., Русское летописание, Москва 1979, s. 76; ПСРЛ, sv. 24, s. 222; ПСРЛ, sv. 26, Москва – Ленинград 1959, s. 313.

192 Kapitola 5 Maxim Řek a archimandrita Sáva stanuli před sněmem, tedy církev­ ním soudem. Ten začal ve velkoknížecím paláci v květnu 1525 a účast­ nili se ho „sám veliký kníže veškeré Rusi Vasilij Ivanovič i se svým otcem Daniilem, metropolitou veškeré Rusi“, knížata Jurij a Andrej – mladší bratři velikého knížete, arcibiskupové, biskupové, archiman­ drité, igumeni, duchovenstvo moskevských katedrálních chrámů, mniši z mnoha klášterů a také světské osoby – „velmoži a vojvodové“.7 V úplném textu Soudních spisů, publikovaném roku 1971, podávají jedny z nejcennějších informací listiny metropolity Daniila a Vasilije III. do Iosifo­volokolamského kláštera, kam byl Maxim Řek poslán do „vyhnanství“. Obsáhlá listina shrnuje závěry sněmu a uvádí provinění odsouzeného, a to pouze dvě, což znamená, že podle oficiální verze církevní sněm pokládal za prokázané pouze tyto. Je to jednak nesprávná a chybná oprava svatých knih a šíření heretických názorů, jednak výroky o praxi ustanovování moskevských metropolitů a autokefalitě ruské církve. Jedno z nejtěžších obvinění – o zradě a zrádných kontaktech 7 Судные списки, s. 120. Složení sněmu je podruhé sepsáno v materiálech z roku 1531, ale ve zkratce (ibidem, s. 89). V. D. Nazarov předložil hy­ potézu o samostatném „únorovém sněmu roku 1525“, tj. svého druhu rozložení nebo zdvojení květnového sněmu (НАЗАроВ В. д., „К истории церковныx Соборов и идейно­политической борьбы в России первой по­ ловины XVI в.“, in: Церковь, общество и государство в феодальной России. Сб. статей, Москва 1990, s. 202). V únoru se údajně měla projednávat provinění, zjištěná vyšetřováním ve dnech 22.–24. února, a v květnu pak další. Přímé údaje pramenů tuto hypotézu nepotvrzují a logické argu­ menty mohou být zpochybněny. Kromě útržků vyšetřování a Soudních spisů jsou uvedeny letopisné údaje, jež však jsou krajně lakonické, kusé, někdy nepřesné, podávají nejen informace, ale i hodnocení a nejsou vyloučeny chyby. Tak např. zpráva Borovského letopisu, že „pravili na sněmu, že jsou vším vinni“ je nesprávná minimálně ve vztahu k Maximu Řekovi, neboť ten neuznal obvinění z neoprávněných změn gramatických tvarů při opra­ vě bohoslužebných knih, tedy hlavní příčinu ústředního obvinění z here­ ze. Na chybu Typografického letopisu při popisu složení sněmu poukázal sám V. D. Nazarov. Stejně tak chybná mohla být i datace „v tomtéž měsí­ ci“. Podobné údaje letopisů jsou někdy nesprávné, dokonce i pokud jde o roky („téhož léta“), což mohlo být zapříčiněno ztrátou listů nebo re­ dakčním krácením originálu apod. Pokud jde o údaj o sněmu „v dubnu až květnu“, který všechny tak znepokojuje, budeme se mu věnovat po­ drobně dále, v souvislosti se sněmem roku 1531, neboť se jedná právě o tento sněm.

Trůn moskevských carů Ivan IV. Hrozný Korunovace Ivana IV., miniatura z kroniky zvané Licevoj svod

194 Kapitola 5 s osmanským vyslancem – nebylo podloženo dokumenty, a proto nebylo uvedeno ani v oficiálním závěrečném aktu, jímž byly listiny metropolity a velikého knížete. V úvodní části Soudních spisů, informující o církevním sněmu z ro­ ku 1525, je velmi stručně popsána Maximova „heretická“ oprava a také se zde uvádí, že šířil své kacířské názory, čímž jeho vina narůstala („Maxim Řek říkal a učil Michala, že…“). Je uveden příklad opravy v zásadním místě, totiž v textu Vyznání víry: „Kde bylo ve zdejších knihách napsáno ‚Kristus vystoupil na nebesa a sedí po pravici Otce‘ a na jiném místě ‚sedící po pravici Otce‘, tam to škrtl a jinde vyškrábal, a místo toho napsal ‚sedíc po pravici Otce‘, nebo ‚usednuv po pravici Otce‘, na dalším místě napsal ‚sedícího po pravici Otce‘“. Šlo o gra­ matickou opravu, změnu slovesných tvarů při překladu ve srovnání s originálem. Současný čtenář těžko pochopí závažnost takového ob­ vinění. Nebudeme se tu zabývat jeho lingvistickými a teologickými nuancemi a omezíme se na výrok J. J. Golubinského, že šlo o „zdánli­ vou herezi“. Jak se zdá, tento historik ruské církve dokonce předpo­ kládal (aniž by to takto přímo formuloval), že v soudních aktech mohly být některé výroky zaznamenány nepřesně. Dvakrát totiž pozname­ nává: „I kdyby to skutečně bylo tak, jak to uvádí zápis ze sněmu…“; „za svou úpornost, pokud ji skutečně projevoval…“8 Dodejme, že postoj soudců na obou sněmech vůči opravě textů bohoslužebných knih jako takové vycházel z tehdejšího „substanciál­ ního“ chápání textu: „slovo samo o sobě je totožné s označovanou substancí, předmětem“; „mezi obsahem slova a jeho vnější formou exis­ tuje přímá a bezprostřední vazba, takže narušení vnější formy vyvolává narušení obsahu“. Maxim Řek byl stoupencem jiné teorie překladu, „gramatické“.9 Neuznával svou vinu a byl obžalován z kacířství: „Démo­ nické nevíry a hereze a zkázy je plný.“ Druhé obvinění se týkalo Maximova postoje k praxi ustanovování ruských metropolitů: „…ve věci ustanovování metropolitů rozvracel lid, (říkaje, že) se nepatří, aby byl na Rusi metropolita ustanovován 8 голуБиНский е. е., История Русской Церкви, Москва 1990, sv. 2, 1. pol., s. 712–714; рАМАдАНоВскАя В. В., „,Седе одесную Отца‘ или ,сидел еси‘? (К вопросу о грамматической прaвке Максима Грека)“, in: Проблемы исто­ рии русской книжности, культуры и общественного сознания. Сб. научныx трудов, Новосибирск 2000, s. 232–238. 9 МАтxАуЗероВА с., Древнерусские теории искусства слова, s. 40, 45–47, 90 aj.

Kapitola 6 OSvOBOzeNí Já, slaboduchý a ubohý služebník Boží, tvé Bohem ochraňované říši přinesu s nadějí malý dárek, sešitky slov, které tvé říši objasní, že jsem já, hříšník, odpo- čátku zbožným služebníkem pravověrné ruské říše, a že takový jsem a budu až do konce života. Maxim Řek, z list Ivanu Hroznému

49

219 Po skončení soudu: odpověď žalobcům Podle rozšířeného názoru byl Maxim Řek po soudu roku 1531 odeslán do Tveri, do kláštera Zesnutí Bohorodičky, kde se díky ochraně tver­ ského biskupa Akakije jeho situace zlepšila. Prameny však neříkají, že k tomu došlo hned, bezprostředně po soudu, a Maximovo vlastní dílo, napsané rok po soudu, pochází z vězení, kde „je zavřen a truchlí“: „Tato slova sepsal mnich, zavřený ve vězení a truchlící, a těmito slovy se utěšoval a posiloval v trpělivosti léta 7040,“ tj. v období od září 1531 do srpna 1532.1 V této době tedy ještě zažíval tíži uvěznění, nicméně k jisté úlevě již došlo a protově prosbě bylo částečně vyhověno: Maxi­ movi bylo umožněno psát, což pro vědce samozřejmě znamenalo velmi mnoho. Jak již bylo řečeno, Maxim datoval svá díla zřídka, pouze v pří­ padech, kdy chtěl označit nějaký mezník ve svém životě nebo velkou událost širšího významu. Tím lze vysvětlit i uvedení data v lakonickém Pláči. Šlo totiž zároveň o datum obnovení jeho literární tvorby. V před­ mluvě k některým rukopisným souborům jeho spisů, jež vycházely ze souborů vzniklých za života autora, je obsažen přípis, že začal tvořit tuto knihu na počátku roku 7040, tj. na podzim 1531, když byl ještě vězněn a zažíval smutek a stesk. S určitostí lze hovořit o tom, že roku 1537 se nacházel v Tveri, neboť napsal dílo o pustošivém tverském požáru 22. června a také pochvalu tverskému biskupovi za „obnovu chrámové výzdoby“.2 Pláč je vystavěn jako autorova apostrofa vlastní duše; takový způsob vyjádření bude charakteristický pro mnoho děl tohoto období (Rozhovor 1 Сочинения преп. Максима Грека, sv. 2, Казань 1850, s. 452–453. 2 Ibidem, s. 260–276, 290–294.

220 Kapitola 6 Duše s Rozumem). Píše: „Netruchli, neteskni, nestýskej si, ó má milá Duše, kvůli tomu, že trpíš nespravedlivě od těch, koho jsi sytila duchovní krmí, výklady k Davidovým zpěvům, jež jsi přeložila z řečtiny do slav­ ného ruského jazyka. Rovněž další duši užitečné knihy jsi buď přelo­ žila, nebo opravila, pokud se do nich vkradla cizí, chybná slova.“ V Pláči i dalších dílech si Maxim stýská nad nevděčností těch, komu sloužil, nad nespravedlností obvinění, píše o tom, jak by získal zpět své dobré jméno. Tato myšlenka ho neopustí. Advokáta neměl, protova obhajoba nepomohla. To znamená, že se musí uhájit sám. Maxim píše Vyznání pravoslavné víry, v němž dokazuje čistotu své víry a absenci „hříchu hereze“, „sděluje při Ježíši Kristu každému pravo­ slavnému knězi a knížeti, že je ve všem opravdový pravoslavný mnich“.3 Tato odpověď adresovaná církevním a světským úřadům, soudům a soudcům, má přitom veřejný charakter: „Protože se mne, nevinného člověka, nebojí nazvat heretikem a také nepřítelem a zrádcem Bohem ochraňované ruské říše, pokládal jsem za nutné a oprávněné odpo­ vědět“; „Snažně prosím každého pravověrného kněze a knížete, aby vyslechl mou odpověď“; „Nechť je vám, Boha milujícím biskupům a nejjasnějším knížatům a bojarům, známo“; „sepisuji tuto odpověď pravověrným pravoslavným soudcům a knížatům“. Zároveň se obrací ke všem pravoslavným: „Snažně vás prosím, pravoslavní, neposlou­ chejte takovou pomluvu.“ Připomeňme, že již dříve se obracel na všech­ ny „pravoslavné křesťany, Rusy, Srby a Bulhary“, ale z jiného důvodu: kvůli Selivanově překladu Homilií na evangelia. Konfesijní část, výklad Symbolu víry, tvoří začátek Maximova Vy- znání pravoslavné víry, zbylá část reaguje na dvě hlavní obvinění z hereze a ze zrady státu. Na soudech mu nebylo umožněno tak podrobně a dů­ kladně odpovídat. Vzhledem k tomu, že hlavní důvod pro obvinění z hereze představovaly opravy knih, píše o nich poměrně podrobně. Zároveň otevřeně prohlašuje (resp. klade otázku), že hlavní příčinou obvinění z hereze snad byla jeho kritika takových aspektů sociální praxe ruských klášterů, jako je lichvářství, pobírání „cizího majetku a prá­ ce“. „Není to právě ten důvod, proč jsem pro vás tak nepřijatelný a označujete mě za heretika?“ Avšak i v této otázce si je vědom své pravdy, neboť jeho kritika stejně jako rady plně odpovídají evangeliím a celému Písmu svatému. 3 Сочинения преп. Максима Грека, sv. 1, Казань 1859, s. 23–39.

221 Osvobození Maxim Řek vyzývá své někdejší soudce: „Rozsuďte můj případ“ a prosí, aby mu byly předloženy důkazy, že je vinen zradou státu. Spolu s tím prohlašuje, že podléhá pouze soudu konstantinopolského patriar­ chy a odvolává se na pravidlo 1. všeobecného sněmu, zakazující bi­ skupům soudit mimo rámec své eparchie. V následujících listech se už toto prohlášení neobjevuje. Možnost napsat Vyznání autor získal až po smrti veliké kněžny Je­ leny Glinské v dubnu 1538,4 což nepřímo svědčí o jejím negativním vztahu k odsouzenému a potvrzuje verzi Výpisu o Maximově angažmá ve věci rozvodu. O Jelenině nepřátelství hovoří rovněž skrytá nará­ žka v listu z roku 1542, adresovaném P. I. Šujskému. Ten patřil do bojarské frakce spjaté se sesazením metropolity Daniila roku 1539, jež rovněž muselo pozitivně ovlivnit Maximovu situaci. Šujskij ho navštívil s tím, že věděl o roli metropolity v jeho odsouzení. V tomto listu Ma­ xim Řek charakterizuje to, co se mu stalo, jako analogii příběhu biblické­ ho Josefa, byť píše, že si nedovoluje přirovnat se ke „spravedlivému“. Josef byl nejprve svými bratry prodán do otroctví a pak byl na základě pomluvy zlé cizoložnice uvržen do vězení. Jména tu nejsou uvedena, ale „byzantskou“ narážku bylo snadné odhalit. Šujského návštěvě při­ pisoval Maxim Řek tutéž roli, jako měl v Josefově osudu jistý významný muž. Když se naplnil Josefem vyložený sen tohoto muže a on získal od faraona zpět svou hodnost, řekl tento muž faraonovi o Josefově umění, a faraon pak Josefa povýšil (Gn 41).5 Maxim Řek doufal v pomoc P. I. Šujského i v navrácení práva na svaté přijímání, neboť Šujští byli spjati s Makarijem, novgorodským arcibiskupem a od roku 1542 metropolitou. Proměna politické situace a pád Šujských však tyto záměry zvrátily a následující fáze je spjata se jménem metropolity Makarije. Období jeho předchůdce, metropolity Iosafata (1539–1542), zna­ menalo pro Maxima Řeka podstatné ulehčení. Po roce 1531 mu bylo povoleno psát a byl poslán do Tveri pod ochranu biskupa Akakije (1532–1537). Za metropolity Iosafata, po roce 1538/1539, se Maximo­ va situace ještě zlepšila. O tom informuje jedno z poměrně spolehlivých 4 Vyznání datoval J. J. Golubinskij (Maxim Řek v tomto díle píše: „bez ustání se modlím za velikého knížete Ivana Vasiljeviče a jeho bratra Georgije“, ale jejich matku, regentku Jelenu Glinskou, nezmiňuje). Srov. голуБиНс­ кий е. е., История Русской Церкви, sv. 2, díl 2, Моск­ва 1911, s. 237. 5 Сочинения преп. Максима Грека, sv. 2, s. 416–417.

222 Kapitola 6 Vyprávění o Maximovi, vytvořené na konci 16. století (v řadě sebraných spisů z tohoto období je zařazeno na úvod jako autorova biografie): „Úlevy se mu dostalo ve městě Tveri od tverského biskupa Akakije, z požehnání metropolity Iosafata.“6 V téže době Maxim Řek přistupuje k hlavnímu počinu druhého období svého ruského pobytu: k sestavení svých vlastních sebraných spisů, a to jak těch, které vznikly už dříve, tak nových, jejichž vznik byl podmíněn okolnostmi jeho života a celkovou situací ve 30. – 40. letech 16. století. Sestavení souboru textů se nejprve pojilo se snahou obhá­ jit se vůči nespravedlivým obviněním, ale velmi brzy autor překročil tento rámec a práce nabyla podstatně většího rozsahu. Maximovi pomohly italské zkušenosti. Když opouštěl Benátky a vy­ dával se na Athos, nemohl předpokládat, že se mu jednou budou hodit zkušenosti spjaté se situací, jež mu ve vztahu k vlastní osobě musela připadat nemyslitelná – obviněním z hereze. Znal dva takové prece­ denty: obvinění Pika della Mirandola a Savonaroly. Ještě před příjezdem Maxima Řeka do Florencie, v březnu 1487 pro­ hlásila komise ustanovená papežem Inocencem VIII. třináct Pikových tezí o otázkách křesťanské teologie za heretické. Na jejich obhajobu napsal Pico Apologii. Pětadvacetiletého Pika čekal inkviziční proces. Pokoušel se odjet do Paříže, po cestě byl ale zatčen a zachránila ho pouze záštita Lorenza Nádherného.7 To samozřejmě nebyl právě ná­ sledováníhodný příklad. Maxim Řek ale znal i další Apologii, kterou napsal a zveřejnil Savonarola roku 1497, poté, co byla podepsána bula o jeho exkomunikaci. Triumf Kříže, poslední Savonarolovo dílo, začí­ nalo Vyznáním víry, po němž následovala díla, v nichž byly kritizovány nejrůznější hereze a odpadlictví od křesťanství a byla zde zkoumána i další náboženství: autor vyvracel židovskou a islámskou věrouku, astrologii, modloslužebnictví, „náboženství zprostředkovaná filoso­ fy“. Tato díla měla podle autorova záměru dokázat „čistotu a správ­ nost“ jeho víry. Maxim Řek měl v úmyslu vytvořit dílo s analogickou strukturou a po­ dobnou skladbou. B. I. Dunajev již roku 1916 upozornil, že tematika Triumfu Kříže se shoduje s mnoha díly Maxima Řeka a předpokládal, že 6 сиНицыНА Н. В., Сказания о преподобном Максиме Греке, Москва 2006, s. 83. 7 БрАгиНА л., „Пико делла Мирандола“, in: Эстетика Ренессанса, sv. 1, Москва 1981, s. 243–244.

223 Osvobození „sotva jde o náhodu“.8 Datace příslušných Maximových spisů však tehdy nebyla známá, stejně jako konkrétní důvody jejich vzniku. Bádání nad rukopisnou tradicí a klasifikace četných rukopisů 16. – 17. století, jež celé sestávají z děl Maxima Řeka, ale liší se svou skladbou, odhalila soubory spisů nejen sestavené autorem samotným, podle vlastní volby, ale dokonce Maximem vlastnoručně redigované. Úvodní část mnoha souborů tvoří stabilní komplex děl (prvních dvanáct kapitol), začínající Vyznáním víry a končící Odpovědí o opravě ruských knih. Mezi nimi se nacházejí právě ony texty, o jejichž tematické shodě s Triumfem Kříže psal B. I. Dunajev. Shodují se následující témata: „Slovo o narození… Ježíše Krista a také proti židům“ (5. kapitola), „Slovo ob­ viňující helénskou šalbu“, „Slovo obviňující hagařskou šalbu“ (tj. proti islámu, 8. a 9. kapitola). Najdeme zde i další polemická díla („proti třem hlavním latinským herezím“, proti apokryfnímu Afroditianovu vyprávění).9 Je příznačné, že nejrozsáhlejší díla tohoto celku jsou věnována té­ matům spojeným se soudními obviněními. Je to oprava knih, jíž jsou věnovány dvě kapitoly, a rovněž ve dvou kapitolách kritika islámu. Ta pochopitelně souvisí s obžalobou, že Maxim měl v úmyslu poštvat proti Rusku muslimského panovníka a dokonce byl přesvědčen o jeho vítězství, ale nabývá samostatného dogmaticko­polemického významu. Místo náhodně zaslechnutých, z kontextu vytržených útržků Maximo­ vých výroků, obsažených ve svědeckých výpovědích, a jejich účelové interpretace, nepochopených nebo zkreslených autorových slov, zde Maxim ukazuje širší přístup k tématu, dokazuje principiální nebo – lze­li to tak říci – konceptuální nemožnost takového chování a úmys­ lů, jež mu byly kladeny za vinu. Obvinění ze zrady a z heretických oprav knih mu nejspíš připadala nejvíce nespravedlivá a snad přímo urážlivá a pouze mnišská pokora mu umožňovala, aby si udržel roz­ vážný tón a svůj vlastní styl psaní. Odpovědi o opravě ruských knih jsou napsány vědcem­filologem, sto­ jícím na samém vrcholu tehdejší vzdělanosti. Skutečnost, že obvinění z hereze bylo zkonstruováno právě takto, v něm muselo vyvolávat 8 дуНАеВ В. и., Преп. Максим Грек и греческая идея на Руси в XVI веке, Москва 1916, s. 6–7; сиНицыНА Н. В., „Максим Грек и Савонарола“, in: Феодальная Россия во всемирно­историческом процессе. Сб. статей, посвященныx Л. В. Черепнину, Москва 1972, s. 149–151. 9 сиНицыНА Н. В., Максим Грек в России, Москва 1977, s. 161–185, 229–230.

224 Kapitola 6 bolest a smutek, jak o tom hovoří v Pláči, sepsaném hned poté, co dostal do ruky znovu pero. Kdy byl sestaven celek dvanácti kapitol, jádro budoucích sebraných spisů? Ačkoli pro vznik Vyznání v té va­ riantě, jak bylo do sebraných spisů zahrnuto, představuje terminus post quem duben 1538, neznamená to, že texty, které za ním následují, byly sepsány až poté. Mohly být připraveny již dříve. Tak promyšlené a lo­ gicky argumentované dílo, jako je Vyznání, rovněž potřebovalo čas na přípravu. Poznámky v některých rukopisech informují, že autor začal knihu sepisovat již na podzim 1531.10 Její závěrečné kapitoly, Odpovědi, byly vytvořeny roku 1540, aby pak byly opakovaně posílány mnoha osobám, takže v nich uvedený počet let, během nichž autor snáší zlá příkoří, se mohl měnit od 15 do 20 let.11 V úplnosti byl soubor dvanácti kapitol dokončen koncem 30. nebo na přelomu 30. a 40. let 16. století, v období, kdy v čele ruské církve stál metropolita Iosafat.12 Postupně pak k němu byla připojována nová díla. carská korunovace a osvobození Vyprávění, které hovoří o ulehčení v Maximově životě, o nějž se za­ sloužil tverský biskup Akakij s požehnáním metropolity Iosafata, dále pokračuje: „A pak mu z požehnání metropolity Makarije bylo povoleno chodit do chrámu a přijímat životodárnou Kristovu svátost.“ Tomu však již předcházelo velké úsilí samotného Maxima Řeka a také přímluvy 10 Ibidem, s. 266, 267, 269, 270. Řada sebraných spisů Maxima Řeka obsa­ huje předmluvu, jejíž název má přípis s datací, podle nějž autor začal knihu sestavovat na začátku roku 7040, tj. přibližně na podzim 1531. Ve stejném roce, jak již bylo řečeno, byl sepsán i Pláč („Tato slova sepsal mnich zavřený ve vězení...“). Mimochodem v rukopise bylo i jiné datum: „na počátku roku 7047“, tj. na podzim 1538, číslovka 7 však byla vyškrá­ bána a zůstalo datum 7040, jež obsahují i další rukopisy vycházející z pů­ vodního manuskriptu sebraných spisů. 11 Odůvodnění datace viz: сиНицыНА Н. В., Максим Грек в России, op. cit., s. 154. 12 сиНицыНА Н. В., Сказания, op. cit., s. 83.

225 Osvobození patriarchů. Na pravoslavném Východě ho totiž znali a nezapomně­ li na něj. Na metropolitu Makarije se obracel roku 1542 a uváděl přitom 17 let bez práva na svaté přijímání stejně jako v dopisu P. I. Šujskému.13 Ve druhém listu (nazvěme ho pro zjednodušení takto) metropolitovi Maxim Řek cituje jeho reakci na prosbu o osvobození: „Tvé okovy líbáme jako jednomu ze svatých, ale pomoci ti nemůžeme.“14 Metro­ politův list v celém svém znění není znám, ale již tato fráze, doložená v Maximově odpovědi, je významná a výmluvná. Je zřejmé, že metro­ polita doufá v možnost pozitivního vyřešení celé záležitosti. Proč ale přesto odpovídá, že nemůže (nebo zatím nemůže) pomoci tomu, komu přisuzuje rysy svatosti? V souladu s kanonickými pravidly právo rozhodovat o hříchu patří tomu, kdo uložil trest. V daném případě mohl dát rozhřešení, odpuš­ tění hříchů pouze bývalý metropolita Daniil. Proto když Maxim dostal Makarijovu odpověď, obrátil se se smířlivým listem k sesazenému Da­ niilovi.15 V něm, jak již o tom byla řeč, vyjadřuje lítost a pokání, pokud jde o chyby, jichž se náhodou při překladu knih dopustil, informuje o svém veřejném pokání před církevním sněmem, tj. činí písemnou formou to, co bylo nutné pro odpuštění a zrušení exkomunikace. 13 Сочинения преп. Максима Грека, sv. 2, s. 357–367 (Slovo XXIX). V tomto dopise je zmíněna prosba konstantinopolského patriarchy z roku 1546, aby byl Maxim Řek osvobozen, ale zároveň autor píše, že je již 17 let zbaven práva na svaté přijímání, což by odpovídalo roku 1542 jakožto datu dopisu. Je možné, že list byl metropolitovi poslán dvakrát a ve druhé redakci byla na samý konec připojena prosba patriarchy, zatímco ostatní text písař mechanicky beze změn opsal. Nelze vyloučit ani chybu v opisu číslovky (dopis je znám z rukopisů první třetiny 17. století: РГБ, Троицкое собрание, č. 200 a 201). 14 ФилАрет (гуМилеВский), „Максим Грек“, Москвитянин, č. 11, 1842, s. 91–96. Je možné, že dopisem, na nějž metropolita Makarij odpovídal, byla druhá redakce předchozího listu (z roku 1542). 15 Сочинения преп. Максима Грека, sv. 2, s. 367–376. V pozdním Životě, obsahujícím značné množství nevěrohodných informací a smyšlenek, se hovoří o tom, že se na Daniila obracel s otázkou sám Ivan IV. („za jaké provinění se na něj můj otec rozhněval a uvrhl ho do vězení“). Daniil od­ povídá: „To nevím... zlí a nenávistní lidé se na něj rozhněvali a s pomocí prolhaných svědků ho očernili před nebožtíkem tvým otcem a přede mnou ho pomluvili.“ (БелокуроВ с. А., О библиотеке московскиx государей, Москва 1899, s. LXXV–LXXVI).

226 Kapitola 6 Současně s listem metropolity Makarije dostal Maxim Řek dopis od jeho protosynkela (úředníka) Alexeje, jenž ho žádal o vysvětlení toho, co se o něm povídá po Moskvě.16 Alexejova otázka byla otázkou samotného Makarije a vyvolala „údiv a strach“. „Raději bych ohluchl, pokořil se a mlčel.“ Nicméně odpovídá. Za prvé se v Moskvě říkalo, že by Maximovi mělo být povoleno přijímat tajně nebo „předstíraje nemoc“, avšak on takovou možnost odmítá: „Nemám ve zvyku přijímat svátost tajně a se lží.“ Za druhé se povídalo, že prý požaduje svolání nového církevního sněmu, který může uznat jeho nevinu, dát mu roz­ hřešení a vrátit právo na přijímání. Maxim se odvolává na své Vyzná- ní víry a domnívá se, že je dostatečné a není třeba nové vyšetřování: „O milost jsem prosil a nyní znovu prosím, ale ne o soud a o rozhodnu­ tí sněmu.“ Maxim znovu Makariji opakuje, jak nespravedlivá a neodůvod­ něná je jeho exkomunikace, a lituje, že se nemůže vrátit na Svatou horu a je zbaven svých řeckých knih. List, v němž metropolita nazýval Maxima svatým, ale nemohl mu nijak pomoci, doručil jistý Andrej Semjonov, sluha protosynkela Ale­ xeje. Semjonov předal odsouzenému spolu s dopisem i „peněžní po­ žehnání“ od Makarije a především Makarij cosi „vykládal obšírně“. Očividně se projednávaly možnosti rozhřešení a zrušení exkomunika­ ce. V Alexejově listině byl rovněž obsažen pokyn, aby Maxim poslal svá díla: „Velmi chválíš mé ubohé spisy a poroučíš mi, abych ti je po­ slal,“ odpovídal Maxim. Odeslal metropolitovi deset sešitů svých děl a jeden sešit navíc, aby jej předal „samotnému velikému vladaři“ Ivanu Hroznému. Deset sešitů s díly Maxima Řeka, odeslaných metropolitovi Makariji, bylo obsahově blízkých souboru dvanácti textů, sestavenému za úče­ lem obhajoby. V listu metropolitovi je obsah „deseti sešitů“ charak­ terizován v nejobecnější podobě (dogmatické učení a „duši užitečná slova“) a také je uvedeno dílo proti muslimům („proti Mohamedovi“). V listu metropolitově úředníkovi Alexeji, napsaném současně s dopi­ sem Makariji, je charakterizuje důkladněji: „Připravil jsem, otče, ten sešit podle tvého listu a tvého příkazu a ještě dalších deset posílám na­ šemu panu metropolitovi a tobě – věci, jež podle mého soudu nejsou špatné: učení o mravech, mocný útok proti latinským herezím, bez­ božné úpornosti židovské, proti helénské šalbě, proti hvězdopravcům... 16 Сочинения преп. Максима Грека, op. cit., sv. 2, s. 382–386.

227 Osvobození a konečně sešit obsahující 27 kapitol, sepsaných mnou moudře a dob­ ře samotnému velikému vladaři.“ Jak určil V. F. Ržiga, šlo o Kapitoly poučné pravověrně vládnoucím, obsahující právě 27 kapitol.17 Učení o mravech, tj. praktická morálka, je označení dosti široké, jež může zahrnovat díla vykládající mravní normativy pro různé spole­ čenské skupiny. Ještě obsáhlejší výčet obsahuje Stručná odpověď svatému sněmu o tom, z čeho jsem byl nařčen.18 Maxim Řek patrně nevylučoval mož­ nost nového sněmu a připravil pro něj Odpověď, která pak ale nebyla potřeba, takže zůstala v autorově archivu, nebyla zahrnuta do sebraných spisů a je známa v jediném exempláři. Maxim tu vyjmenovává ještě podrobněji svá díla, jež mohou dokázat jeho nevinu a absenci „hříchu hereze“. Jde o onu odpověď, která nebyla vyslechnuta na sněmech v le­ tech 1525 a 1531 s jejich „svědky“. Po dogmaticko­polemických dílech jmenuje díla o „dobrotě a zlobě, o pravdě a nepravdě, o cudnosti a proti nedodržování čistoty, o pokání a mnišském životě, o nezištnosti a bo­ hatství a proti různým dalším věcem, výklad o tverském požáru…“ „Sešity slov“ posílal rovněž Ivanu Hroznému a právě citací z nich jsme začali tuto kapitolu.19 Soubor dopisů se zmínkami o sešitech a dalších dílech ukazuje, že nastala nová fáze, zlom v případu Maximova odsouzení. Nejvyšší před­ stavitel církve se začal zajímat o originální díla Maxima Řeka, o jeho vlastní názory. Již jako novgorodský arcibiskup znal jak Maximova pů­ vodní díla, tak překlady a zařadil je do Velikých minejí pro čtení – grandi­ ózního souboru „všech knih čtených na Rusi“, jehož základ tvořily legendy svatých, ale byly tu i další originální a překladové památky, uspořádané tak, aby tvořily kruh četby na každý den v roce.20 Poslední z dvanácti svazků na jednotlivé měsíce, srpnový (rok tehdy začínal v zá­ ří), obsahoval doplnění, do nějž byla zařazena dvě díla tverského vězně (druhý list F. I. Karpovovi proti latiníkům a první proti hvězdopravectví) 17 Ibidem, s. 157–184; ржигА В. Ф., „Опыты по истории русской публи­ цистики XVI в. Максим Грек как публицист“, in: ТОДРЛ, sv. 1, Ле­ нинград 1934, s. 61–71. 18 ФилАрет (гуМилеВский), Максим Грек, op. cit., s. 84–91. 19 Сочинения преп. Максима Грека, op. cit. sv. 2, s. 376–379. 20 дроБлеНкоВА Н. В., „Великие Четьи Минеи“, in: Словарь книжников и книжности Древней Руси, Ленинград 1988, sv. 2, díl 1, s. 126–133.

228 Kapitola 6 a také soubor Maximových překladů děl patriarchy Fotia, spjaté s ději­ nami vztahů mezi západní a východní církví v 9. století.21 Aktuálnost polemických děl Maxima Řeka a potřeba jeho překla­ dů byly pociťovány tak silně, že byly do této velkolepé encyklopedie zařazeny i přesto, že jejich autor byl obžalován z hereze a byl vězněn v Tveri. Když arcibiskup Makarij začleňoval Maximova díla do Minejí, byl si vědom smyšlenosti těchto obvinění. O Maximově učenosti mohl Makariji vyprávět Dimitrij Gerasimov, jenž ve 30. letech 16. století v Novgorodě překládal Komentovaný žaltář Brunona Würzburského, rovněž zařazený do Minejí pro čtení. Tak erudovaný hierarcha, jakým byl budoucí metropolita, si byl dobře vědom výjimečné vzdělanosti Maxi­ ma Řeka, jeho filologických zkušeností, znalosti byzantské literatury. Dokonce lze předpokládat, že již jako arcibiskup napomohl ulehčení jeho osudu a snad i jeho umístění do Tveri. Při přípravě děl pro „velikého vladaře“ se Maxim mohl řídit pro­ gramem, navrženým a vyloženým metropolitou, ale mohl vycházet i z vlastní znalosti byzantských „knížecích zrcadel“. Kapitoly poučné pra- vověrně vládnoucím, sepsané pro Ivana IV., představují dílo téhož žánru jako Výklad morálních zásad diákona Agapeta císaři Justiniánovi, ačkoli je od sebe dělí tisíc let. Symfonie církevní a světské moci si uchovávala svůj význam. Maxim Řek nebyl knězem, reprezentoval mnišství, ale fakt, že Kapitoly byly předány panovníkovi metropolitovým prostřednictvím, jim dával do jisté míry oficiální charakter. Dřívější zařazení Agapetova Výkladu morálních zásad do Vassianovy Kormčí knihy patrně nemělo zvláštní efekt, neboť Vassianovi bylo upře­ no právo samostatně měnit složení této knihy: „Nejsi ani apoštol, ani svatý hierarcha, ani kněz.“22 Maxim si však uvědomoval význam pouče­ ní zařazených do „doporučeného seznamu“ v Kormčí knize a Ivana IV. nabádal, aby častěji věnoval svou pozornost zde uvedenému listu pat­ riarchy Fotia knížeti Michalovi Bulharskému.23 Maximovy Kapitoly poučné pravověrně vládnoucím nedosahují šíře témat a záměru Agapetova Výkladu morálních zásad a více odpovídají konkrét­ ním úkolům své doby. Podle V. F. Ržigy se Kapitoly výrazně odlišují od 21 ПреП. МАксиМ грек, Сочинения, Москва 2008, sv. 1, s. 439–449, 453–459; БулАНиН д. М., Переводы и послания Максима Грека. Неизданные текс­ ты, Ленинград 1987, s. 82–94. 22 кАЗАкоВА Н. А., Вассиан Патрикеев, op. cit., s. 286. 23 Сочинения преп. Максима Грека, sv. 2, s. 351.

Kontakiony Bohorodičce, řecký a ruský autograf sv. Maxima Řeka Sv. Maxim Řek, ilustrace ze sebraných spisů, pravděpodobná kopie z autoportrétu, konec 16. století

230 Kapitola 6 všech pokusů o mravní působení na mladého cara. Nikde nebyla otáz­ ka moci povznášena do takových ideových výšin a nebyla takto pojata. Právě zde, v Maximových Kapitolách, byly položeny ideové základy pro první roky Ivanovy vlády.24 Nikoli náhodou počáteční kapitoly prosazu­ jí boj s vášněmi, možná se zřetelem na ty charakterové rysy mladého cara, jež se jakž takž dařilo tlumit Makarijovi, ale po metropolitově smrti, v období opričniny zesílily. Makarijova prosba, aby mu Maxim poslal svá díla, a připojení Kapi- tol určených carovi svědčí o tom, že nejvyšší představitel církve měl úmysl změnit osud Maxima Řeka, ulehčit mu jeho situaci. Kdy se ten­ to úmysl zrodil? Maximovy Kapitoly stejně jako listy Makariji a Alexeji, s nimiž jsou spjaty, se tradičně datovaly podle V. F. Ržigy do doby „ko­ lem roku 1548“, tj. už do doby po carské korunovaci v lednu 1547.25 Plně přijatelná je však i možnost, že spadají do doby před carskou korunovací a carskou svatbou. Tato verze vychází z listin východních patriarchů s prosbou o omilostnění Maxima Řeka. Čtvrtého dubna 1545 odeslal alexandrijský patriarcha Ioachim Iva­ nu IV. listinu s přáním vítězství nad nepřáteli a s prosbou o osvobození Maxima, který přišel ze Svaté hory athoské: „dát mu volnost a svobo­ du jít, kam bude chtít, a především do místa, kde složil mnišské sliby“. Ioachim nazývá vězně „učitelem pravoslavné víry“. „Ďáblovým půso­ bením a intrikami zlých lidí,“ píše adresátovi, „upadl do nemilosti tvé carské moci, byl uvržen v okovech do vězení, nemůže nikam chodit a učit, jak mu Bůh uložil. Slyšeli jsme o něm a dostali jsme písemná svědectví od mnoha zde přebývajících významných osob i ze Svaté hory, že tento člověk jménem Maxim byl nespravedlivě spoután a jat mocí tvého carství.“26 V červnu následujícího roku informuje konstantino­ polský patriarcha Dionýsios II. o svém ustanovení do funkce a prosí o osvobození Maxima Řeka nejen svým jménem, ale i jménem jeruza­ lémského patriarchy Germana a celého církevního sněmu.27 Sotva lze připustit, že by takové listiny mohly zůstat bez odpovědi. V Moskvě byla autorita východních patriarchů uznávána, což se proje­ vovalo například potvrzením carského titulu v letech 1556–1561. V led­ nu 1557 poslal Ivan IV. konstantinopolskému patriarchovi Iosafatovi 24 ржигА В.Ф., Опыты по истории русской публицистики, op. cit., s. 72. 25 Ibidem, s. 62, 71. 26 Россия и греческий мир, s. 352–354, č. 7. 27 Ibidem, s. 355–358, č. 8.

chronologie života Maxima Řeka kolem 1470 – Michael Trivolis se narodil v rodině vzdělaných Byzantinců Manuela a Ireny ve městě Arta (Epirus) 1492 – odjíždí do Florencie s řeckým učencem Ioannem Laskaridem 1492–1494 – žákem u Laskarida, pravděpodobně mu napomáhal při vydávání knih 1494–1498 – studuje a pracuje v italských městech (Bologna, Benátky, Padova, Ferrara, Vercelli) 1498–1502 – ve službě u Giovanniho Franceska Pika della Mirandoly 1499–1500 – pravděpodobná cesta na ostrov Korfu červen 1502 – duben 1503 – možný pobyt v klášteře San Marco ve Florencii jako novic 1503–1505 – spolupráce s vydavatelem Aldem Manuciem v Benátkách 1506 – odjezd na Athos, postřih ve Vatopedském klášteře pod jmé­ nem Maxim 1516 – na prosbu velikého knížete Vasilije III. a se svolením představi­ telů Athosu odjíždí do Ruska s cílem překládat knihy 1518 – příjezd do Moskvy 1518–1521 – překlad Komentovaného Apoštolu 1521–1522 – překlad Komentovaného žaltáře 1524–1525 – překlad Homilií svatého Jana Zlatoústého únor 1525 – zatčení květen 1525 – první soud, obvinění z hereze a vyhnanství do Iosifo­ ­volokolamského kláštera duben – květen 1531 – druhý soud 1532 – obnovení literární činnosti mezi 1532–1537 – přeložen do Tveri pod ochranu biskupa Akakije 1547 – osvobozen z vyhnanství carem Ivanem IV., možný přejezd do Moskvy 1551 – odchod do Trojicko­sergijevské lávry 253

prosinec 1555 – Maxim Řek umírá červen 1988 – kanonizace na místním sněmu Ruské pravoslavné církve 3. červenec 1996 – získání ostatků sv. Maxima Řeka, nyní jsou uloženy v Uspenském chrámu Trojicko­sergijevské lávry Dílo ПреП. МАксиМ грек, Сочинения, sv. 1, Москва 2008. Преп. Максим Грек, Творения, sv. 1–3, Свято­Троицкая Сергиева лавра 1996. Сочинения преп. Максима Грека, sv. 1–3, Казань 1859–1862. Сочинения преподобного Максима Грека в русском переводе, sv. 1–3, Свято­Троицкая Сергиева лавра 1910–1911. Судные списки Максима Грека и Исака Собаки, edd. ПокроВский Н. Н., шМидт с. о., Москва 1971. 254

výběrová literatura БулАНиН д. М., Переводы и послания Максима Грека. Неизданные тексты, Ленинград 1987. БушкоВич П., „Максим Грек – поэт – ‚гипербореец‘“in: Труды Отдела древнерусской литературы (dále ТОДРЛ), sv. 47, Санкт­Петербург 1993. гудЗий Н. к., „Максим Грек и его отношение к эпоxе итальянско­ го Возрождения“, Киевские университетские известия, 1911, č. 7. DeNissoff E., Maxime le Grec et ľOccident. Contribution à ľhistoire de la pensée religieuse et philosophique de Michel Trivolis, Paris ­–Louvain 1943. дуНАеВ Б. и., Преп. Максим Грек и греческая идея на Руси в XVI в. Историческое исследование с приложением текстов диполома­ тическиx сношений России с Турцией, Москва 1916. ЗиМиН А. А., Россия на пороге Нового времени (Очерки полити­ ческой истории России первой трети XVI в.), Москва 1972. иВАНоВ А. и., Литературное наследие Максима Грека. Xаракте­ ристика, атрибуции, библиография, Ленинград 1969. икоННикоВ В. с., Максим Грек и его время, Киев 1915. кАЗАкоВА Н. А., Вассиан Патрикеев и его сочинения, Москва – Ленинград 1960. коВтуН л. с., Лексикография в Московской Руси XVI – начала XVII в., Ленинград 1975. ПлигуЗоВ А. и., Полемика в Русской Церкви первой трети XVI столетия, Москва 2002. ржигА В. Ф., „Опыты по истории русской публицистики XVI в. Максим Грек как публицист“, in: ТОДРЛ, sv. 1, Ленинград 1934. ржигА В. Ф., „Неизданные сочинения Максима Грека“, in: Byzanti- noslavica, 1935–1936, sv. 6. Россия и греческий мир в XVI веке, sv. 1, Москва 2004.

сиНицыНА Н. В., Сказания о преподобном Максиме Греке, Моск­ ва 2006. сиНицыНА Н. В., Максим Грек в России, Москва 1977. сиНицыНА Н. В., Третий Рим. Истоки и эволюция русской сред­ невековой концепции (XV–XVI вв.), Москва 1998. ., , 1976 (ruský překlad románu – Cцены из жизни Максима Грека – vyšel v roce 1980, reed. tamtéž 2004). .,, 2011. , t. I. - 2011.

ediční poznámka Kniha byla přeložena z ruského originálu Максим Грек (Moskva 2008) s několika autorskými opravami a úpravami, jež mají přiblížit text ne­ ruskému čtenáři. Biblické citáty uvádíme dle vydání ČBK (Praha 1995), a to včetně číslování žalmů; tam, kde v textu dochází k významovému posunu, překládáme z církevní slovanštiny, resp. ruštiny. Délky u řec­ kých jmen jsme do původní předlohy doplňovali jen u vybraných jmen, která zpravidla uvádějí i Pravidla českého pravopisu. Vysvětlující poznámky doplnil odpovědný redaktor. Ilustrace byly převzaty z těchto publikací: сиНицыНА Н. В., Максим Грек, Москва 2008, obr. příloha. сиНицыНА Н. В., Сказания о преподобном Максиме Греке, Москва 2006, obr. příloha. 257

O autorce Nina Vasiljevna Sinicynová patří k předním ruským medievistům, vě­ nuje se především ruskému středověkému myšlení, dějinám církve, kultury a písemnictví. Je autorkou více než 100 publikací, z nichž nej­ většího ohlasu dosáhla monografie Maxim Řek v Rusku (Максим Грек в России, Moskva 1977) a Třetí Řím. Původ a evoluce ruské středověké koncepce, 15. – 16. století (Третий Рим: Истоки и эволюция русской средне­ вековой концепции. XV – XVI вв., Moskva 1998). 258

259 A Ahmad­Girej 146, 148 Achmatovová Anna 81 Akakij, tverský biskup 27, 165, 215, 219, 221–224, 242, 243 Albert Braniborský 128 Alexandr VI. Borgia, papež 76 Alexandr Makedonský 156, 157 Alexij, metropolita moskevský 122, 123 Anastasios, konstantinopolský patriarcha 11 Anastasios Sinajský 176 Andreas Palaiologos 42–43, 129, 151 Andronikos Palaiologos 133 Anthemios, vatopedský igumen 116, 205 Antonios Veliký sv. 245 Apostolis Arsenios 36 Argyropulos Ioannes 38 Aristoteles 10, 41, 53–59, 66, 82, 97, 156, 248 Athanasios Athoský 106, 107–108, 115, 135, 136 Augustin, sv. 53, 61, 182 B Bajezid II., osmanský sultán 42, 85 Balsamon Theodoros 157 Basarab Neagoe, valašský vojvoda 114 Basil z Kaisareie 69 Baškin Matvěj 234 Beklemišev Berseň 133, 189, 191, 207 Benivieni A. 34 Bessarion, kardinál 37, 39, 44, 89, 151 Boethius 53 Bonifác z Montferratu 43 Botticelli Sandro 74 Bruno Kolínský 78–79 Bruno Würzburský 161, 228 Bulev Nikolaj 52, 57, 64, 174, 175, 176 Bulanin D. M. 40, 47, 170 C Camertini Lorenzo 93 Candido Pietro 77, 95, 97, 98 Centurione Paolo 52 Cicero 53 Codro Urceo 46, 83 da Collo Francesco 22, 124, 126, 149 Cosmico Niccolo Lelio 49 Daniil, moskevský metropolita 56, 156–157, 167, 192, 195, 197, 199, 200, 206, 209, 211–214, 221, 225, 236 dei Conti Antonio 124 D Dante Alighieri 36, 56, 81, 83 Dekapolites Symeon 202 Démosthenés 39, 97 Jmenný rejstřík

260 Děnisov I. 24–29, 39, 41–42, 46, 48, 50, 63, 66, 71, 77, 81, 83, 85, 86, 88, 90–95, 99, 132 Dionýsios II., konstantinopolský patriarcha 230 Dionýsios Řek, patriarší diákon 119 Dmitrij Donský 150, 172 Donatus 53 Dorpius Martin 61–62 Dosifej, krutický biskup 100, 206, 210, 212 E Erasmus Rotterdamský 55, 59–62, 176, 178, 179 Euklides 53 Euripides 39 Eusebios z Kaisareie 88 Eustathios ze Soluně 40 F Feodosij Pskovský 139 Ficino Marsilio 25, 35, 36, 37, 38, 56, 65, 96 Filaret, černigovský arcibiskup 251 Filofej Pskovský 158, 183 Filoponos Ioannes 41, 66, 82, 97 Filostratos 97 Fleisher M. 61 Florenskij P. 63 Fokas Nikeforos 107 Fotios, konstantinopolský patriarcha 64, 156, 157, 172, 228 Fotios, moskevský metropolita 154 František z Assisi 77 G Garin E. 34 Gennadij, novgorodský arcibiskup 159 Gerasimov Dimitrij 79, 88, 132, 159, 160, 161, 163, 228 Geremek B. 124 Germanos, jeruzalémský patriarcha 230 Ghirlandaio Domenico 36, 38 Gilson Étiennne 68 Giovio Paolo 52 Golubinskij J. J. 194, 213, 221, 243 Gregorios Řek, metropolita moskevský 119, 120, 121, 130 Gregoropoulos Ioannes 82, 83, 85, 86, 96, 98 Grimani Antonius 208 H Herberstein Sigismund 22, 123, 124, 140, 142, 149, 161, 197, 209 Hésiodos 47, 248 Homér 97, 156, 248 Ch Chalkokondyles Demetrios 35, 37, 38, 41 Chrysoloros Manuelos 46 I Ignatov Vlas (Vlasij) 159 Ikonnikov V. S. 29, 34, 47–49, 55, 66, 71, 77, 78, 99, 100, 105 Imeldyš­Bachtiar 148 Ioachim I., konstantinopolský patriarcha 113 Ioachim, alexandrijský patriarcha 230 Ioasaf II., konstantinopolský metropolita 231 Ioasaf, moskevský metropolita 232, 235, 236, 237, 239, 243 Iona, archimandrita Čudovského kláštera 200 Iosif Volocký 136, 157, 199, 201, 236 Irena, matka Maxima Řeka 19, 20, 23 Isak Sobaka 214, 233

261 Jmenný rejstřík Isidor, metropolita moskevský 120, 127 Islam­Girej 148 Ivan III., moskevský velkokníže 43, 120, 133–135, 144, 150, 151, 152 Ivan IV. Hrozný, ruský car 225, 228, 230, 234, 243 Ivan Ivanovič Mladý 151 Ivanov A. I. 243 J Jan Kryštof 127 Jan z Damašku 53 Jan Zlatoústý 10, 11, 53, 54, 55, 62, 63, 162, 165, 167, 170, 202, 247, 248 Jelena Vološanka 151, 152 Jeremiáš II., konstantinopolský patriarcha 131, 210, 251 Josephus Flavius 41 Justinián, východořímský císař 53, 138, 155, 228 K Kallergis Zachariáš 85, 86, 102 Kallistos Andronikos 38 Kamenecký Isaja 20, 23, 248 Kampenský Albert 128 Karamzin N. M. 80 Karel VIII., francouzský král 37, 42, 43, 44, 71, 80, 129 Karpov Fjodor Ivanovič 52, 63, 64, 87, 126, 130, 143–146, 148–149, 161, 173–175, 183, 190, 191, 227, 238 Karteromachos (Forteguerri) Scipio 26, 90, 93, 95, 96, 97, 98 Kazimír, polský král 127 Kazimovová G. A. 245 Kirill Bělozerský 213 Klibanov A. I. 99, 190 Kliment V., papež 53 Kolyčev Ivan 202 Konstantin Veliký, římský císař 134, 138, 139, 154, 164 Konstantinos XI. Palaiologos 9, 11, 42, 43 Konstantinos XII. Porfyrogennetos 170 Korobin Vasilij Andrejevič 115 Kurbskij Andrej 10–12, 14, 25–26, 39, 50 Kurljatěv Nil 23, 164, 250 L Landino Cristoforo 35 Laskaris Ioannes 25, 26–29, 36–39, 40, 41, 42, 43, 44, 46, 50, 65, 66, 71, 80, 87, 97, 102, 125 Leonides z Alexandreie 40 Leontij Rostovský 140 Lev X. Medicejský, papež 37, 38, 50, 65, 102, 116, 124, 127, 128, 129 Lorenzo X. Medicejský 25, 28, 36, 38, 44, 71, 72 Losskij V. N. 176 Luther Martin 176, 184 M Machiavelli Niccolò 74, 84 Makarij (Bulgakov), metropolita 131 Makarij, moskevský metropolita 59, 139, 161, 172, 213, 221, 224–226, 228, 230–233, 237, 243, 251 Manuelos Korintský 114 Manuzio Aldo 12, 26, 27, 33, 40, 46, 47, 85, 86, 94–98, 102, 153, 171 Marie Tverská 151 Marek Efezský 26 Maxim Vyznavač 234, 238 Maxmilián, císař 87, 88, 127, 128, 170 Medovarcev Jakovij 168 Medovarcev Michail 164, 167, 168, 200, 211, 212, 214

262 Jmenný rejstřík Mehmed II., osmanský sultán 9 Mengli­Girej 145, 146 Michail, bulharský kníže 156 Miljutin Ioann 233, 251 Misjur viz Muněchin Michail Grigorjevič More Thomas 59, 61, 68 Moro Lodovico 88 Muhammad­Girej 126, 139, 146, 148 Muněchin Michail Grigorjevič (Misjur) 132, 160 Musuros Markos 65, 85, 93, 99 N Neofytos Řek 119, 164 Nifo Agostino 49, 50, 51, 55, 57, 59, 64 Nifon II., konstantinopolský patriarcha 113–114 Nil Sorský 133–137, 154, 157, 236 Nonnos, byzantský básník 98 O Orlandini Paolo 35 Osinovskij I. N. 61 P Patrikejev Vassian 107, 150, 157, 159, 196, 206, 210, 212, 239, 240, 242 Patrikejevič Jurij 150 Pavel Thébský 245 Petr I. Veliký, ruský car 121 Petr Lombardský 53 Petrarca Francesco 59 Philippe de Commynes 42, 43, 44, 71 Pico della Mirandola Giovanni 26, 35, 38, 65, 71, 81, 82, 132, 176, 179, 184, 222 Pico della Mirandola Giovanni Francesco 88 Planudes Maximos 39 Plinius 55 Pokrovskij N. N. 187 Poliziano Angelo 35, 36, 50, 51, 56, 57, 59, 64 Pomponazzi Pietro 49, 50, 55 Proklos 38 Pskovský Jevfrosinij 133 Ptolemaios 22, 53 Pythagoras 53 R, Ř Radu (Radula) Veliký 113 Rjapolovskij S. I. 151 Rolland Romain 68, 81 Romolini Francesco 75 Rosate Ambrogio 87 Ržiga V. F. 142, 143, 227, 228, 230, 232 Řehoř Naziánský 69, 93, 98, 173 S, Š Safa­Girej 148 Saka Iskander (Skinder), osmanský vyslanec 149, 208, 209 Santi Rafael 36 Sáva, archimandrita 191, 192, 207, 214 Sáva, proigumen 119 Savonarola Girolamo 24, 34–36, 68, 70–77, 81, 92, 94, 100, 222 Seadet­Girej 148 Selim I., sultán 116, 126 Selivan, mnich­učedník Maxima Řeka 11, 131, 132, 137, 164–167, 200, 220, 248 Semjon Ivanovič, bratr Vasilije III. 120, 121, 226, 231 Sergij Radoněžský 141, 213 Schönberg Dietrich 128 Schönberg Nikolaus 127–129 Silvestr, papež 138, 154 Sofie (Zoe) Palaiologovna 151

263 Jmenný rejstřík Sofoklés 39 Speranzi D. 41 Spjaščij Kopyj Vasil 115 Strabón 22, 41 Sulejman I. Kanuni (Nádherný) 208 Symeon Metafrastes 170–172, 211 Šelonin Sergij 251 Ševčenko I. 114 Špidlík T. 239 Štěpán Veliký, moldavský vládce 151 Šujskij P. I. 221, 225 T Tarsský Nikolaos 82–83 Theodórétos z Kyrru 56, 88 Theodosios Veliký 108, 139, 164 Theokrités 41, 46, 114 Theoleptos, konstantinopolský patriarcha 20, 116 Thúkydidés 39, 248 Tizzoni Lodovico II. 81, 82 Ťjutin Juško 133 Tomáš Akvinský 61, 91 Tomáš, morejský despota 43 Trivolis Demetrios 28–29, 41 Trivolis Manuelos, otec Maxima Řeka 19–23 Trofimov S. B. 162 Tučkov Vasilij Michajlovič 48, 98, 167, 171 Turriani Gioacchino 75 Tušin Gurij 137, 157 Tzimiskes Ioannes 107 V Valla Lorenzo 59, 154 Varlaam Chutyňský 140 Varlaam, metropolita moskevský 115, 119–123, 138, 139, 160, 167 Vasilij I. 150 Vasilij II. 150 Vasilij III. Ivanovič 43, 115, 120, 122, 124, 126, 127, 128–130, 133, 135–140, 145, 146, 148, 152, 160, 162, 165, 170, 192, 196, 198, 200, 201, 204, 207, 208, 209, 215, 234 Vavarin Ivan 115 Veličkovskij Paisij 237 Veselovskij A. N. 48 da Vinci Leonardo 33 Viskovatyj Ivan 132 Vladimir I., kyjevský kníže 173 Z, Ž Zacharjin M. J. 100 Zamyckij Gerasim 210 Zamyckij Konstantin Timofejevič 130 Zasekin I. I. 162 Zikmund, veliký kníže litevský 124, 128 Zinovij Otěnský 84, 236 Zonara Ioannes 172–173 Žarenyj Fjodor 189–191, 208

73

Nina Vasiljevna Sinicynová ODYSeA MAXIMA ŘeKA ReNesANČNí ItÁlie – AtHos – MosKeVsKÁ Rus Z ruského originálu Н. В. Синицына, МаксимГрек (Moskva 2008) přeložila Jitka Komendová. Odpovědný redaktor Michal Řoutil. Jazyková redakce Hana Sobalíková a Michal Karas. Obálku navrhlVladimir Mačinskij. Na obálce: Sv. Maxim Řek, miniatura ze sebraných spisů, 17. století. Vydalo nakladatelství Pavel Mervart, P. O. Box 5, 549 41 Červený Kostelec, v roce 2013. Vytiskla tiskárna Akcent ve Vimperku. www.pavelmervart.cz ISBN 978-80-7465-056-7 svazek 21

Ruská středověká literatura Od křtu Vladimíra Velikého po Dmitrije Donského Výbor textů 11.–14. Století Od 11. století se na Rusi vytvářelo vlastní mnohotvárné písemnictví, jehož vývoj zachycuje v reprezentativních ukáz­ kách tato antologie. Čtenář v ní mimo jiné nalezne homilie metropolity kyjevského Ilariona, Kirila Turovského a Sera­ piona Vladimírského, legendy o sv. Borisu a Glebovi či Ser­ giji Radoněžském, vyprávění o slavných knížatech Andreji Bogoljubském, Alexandru Něvském a Michailu Černigovském, Daniilův pout­ nický cestopis do Svaté země, poučné příběhy z Kyjevskopečerského paterika a přípis intelektuálského „ztracence“ Daniila Zatočnika. Marek Starowieyski Slovník raněkřesťanské literatury Východu Arabská, arménská, etiopská, gruzínská, koptská a syrská literatura Slovník raněkřesťanské literatury Východu představuje světový uni­ kát. V jednom svazku čtenář nalezne podrobná hesla o vý­ značných autorech a dílech křesťanského Východu prvního tisíciletí, a to z oblasti arabské, arménské, etiopské, gruzínské, koptské a syrské literatury. Všechna slovníková hesla byla pře­ hlédnuta a upravena českými odborníky na dané oblasti a jednotlivá hesla navíc ob­ sahují nejnovější relevantní odbornou literaturu. Knihu doplňují chronologické tabul­ ky, seznamy patriarchů a katholiků východních církví a výkladový rejstřík toponym. Sv. Jan Damašský Řeči na obranu obrazů Kniha obsahuje vůbec první kompletní překlad tří spisů sv. Jana Damašského († 749), jež jsou dnes známy jako „Řeči na obranu obrazů“. Tyto texty zásadně ovlivnily chápání ná­ boženského zobrazování jak na křesťanském Východě, tak Západě. V úvodu knihy se překladatel věnuje sv. Janu Da­ mašskému jako významné osobnosti raně středověkého myšlení a zasazuje vznik jeho spisů do dobového kontextu, tj. ikonoklastických sporů 8. století, v závěru se pak zamýšlí nad smyslem ikony a jejím zařazením do liturgie dle učení Otců církve. V edici PRO ORIENTE mimo jiné dosud vyšlo:

267 Sergej A. Ivanov Byzantské misie aneb je možné udělat z „barbara“ křesťana? Publikace se věnuje dějinám byzantské misijní činnosti v prů­ běhu tisícileté existence Byzantské říše. Přináší mimo jiné odpovědi na mnoho dosud nezodpovězených otázek, jako např. jaké byly největší úspěchy byzantských misií, co měly společného v evropských zemích, v Chazárii, na severním Kavkaze, v Persii, Arábii, Súdánu či Etiopii, nebo proč se ani dobové byzantské prameny nezmiňují o působení věrozvěstů Konstantina­ Cyrila a Metoděje na Moravě. Kulturněhistorická analýza směřuje k pochopení toho, jak byzantští Řekové chápali sami sebe a okolní svět. Monika Langrock Libanonské rozhovory Libanonští křesťané jsou intelektuální elitou křesťanů Střed­ ního východu. Léta po skončení občanské války (1990) však popisují jako léta deziluze a deprese z politického vývoje země. Ve čtrnácti rozhovorech se křesťané z maronitské, řeckopravoslavné, řeckokatolické, arménské a protestant­ ské církve snaží nalézt odpověď na stěžejní otázku: jak se vyrovnat s klesajícím vlivem křesťanů v libanonské, ale i blíz­ kovýchodní společnosti? Steven Runciman Zajetí Velké církve Dějiny konstantinopolského patriarchátu od pádu Cařihradu do roku 1821 Dnes již klasické dílo anglického historika S. Runcimana seznamuje čtenáře s dějinami řecké církve od pádu Caři­ hradu (1453) do vyhlášení nezávislosti (1821). První část knihy je věnována vnitřní organizaci a teologii církve v pos­ ledních staletích existence Byzantské říše, druhá pak životu konstantinopolského patriarchátu pod nadvládou Osmanů. Zvláštní důraz je kla­ den nejen na podobu nového uspořádání církve, vznik fanariotského hnutí či proces národního sebeuvědomění, ale i na vztahy s ostatními křesťanskými církve­ mi v Evropě i Rusku.

Pavel Milko Úvod do byzantské filosofie Publikace Úvod do byzantské filosofie je vůbec prvním kom­ plexním pokusem o uchopení tohoto tématu u nás. Důklad­ nému rozboru jsou podrobeny vazby byzantské filosofie nejen na předchozí období, ale zvláště na určující dobová theologická východiska. Kniha obsahuje studii M. Řoutila Na východ od Antiochie. Arménské kroniky od jezera Van – (16.–18. století ) Výbor arménských kronik nabízí pohled na každodenní život arménské komunity žijící v 16.–18. století ve východní Ana­ tolii. Autory byli jak učení mniši z klášterů v okolí Vanského jezera, tak lidoví písmáci. Kniha nabízí jedinečnou možnost nahlédnout do reality života křesťanů na periferii Osmanské říše. Kromě deseti kronik je kniha dále doplněna o literárně­ historickou úvodní studii, rozsáhlé výkladové slovníky pojmů, toponym a osobností a unikátní obrazový materiál. Ať múzy promluví Tři byzantská kvazidramata Kniha představuje tři pozoruhodné byzantské literární ex­ perimenty vzniklé v 9. a 12. století: Verše o Adamovi Ignatia Diakona, Kočkomyší válku Theodóra Prodroma a Drama­ tion Michaéla Haplúcheira. Označení „kvazidramata“ sice literární formou odkazuje k dramatu, nicméně díla pravdě­ podobně nebyla určena ke scénickému provedení – potřeba divadla se v Byzanci nasycuje spíše nepřímo v různých pro­ jevech teatrality. V edici PRO ORIENTE dále připravujeme: A. Müller Hora Athos. Dějiny mnišské republiky M. Řoutil Rusko-český slovník pravoslavné kultury www.pavelmervart.cz