Odysea Maxima Reka

1

© Nina V. Sinicyna, 2008 Translation © Jitka Komendová, 2013 Cover design © Vladimír Mačinskij, 2013 © Pavel Mervart, 2013 ISBN 978-80-7465-056-7 Tato publikace byla vydána ve spolupráci se Zastupitelstvím Ruské pravoslavné církve v Čechách a s finanční podporou hotelu Villa Ritter, Karlovy Vary. Edici řídí: Michal Řoutil

Obsah Prolog 9 Kapitola 1 Řecké město Arta 17 Rodiče a vzdělání 19 O hypotéze Ilji Děnisova 25 Kapitola 2 Itálie 31 Florencie: humanismus 33 Florencie: asketismus 70 Hrad Mirandola a klášter San Marco 81 Benátky a odchod na Athos 96 Kapitola 3 Svatá hora Athos 103 Klášterní život 105 Dílo: básnická tvorba 112 Na cestě k nové službě 115 Kapitola 4 Moskva 117 Cařihradské poselstvo v Moskvě 119 První spolubesedníci 131 Překlady a skriptoria 158 Polemika jako prostor svobody 173 Kapitola 5 Kalich hořkosti 185 První soud 187 Kauza rozvodu velikého knížete 196 Druhý soud 205

Kapitola 6 Osvobození 217 Po skončení soudu: odpověď žalobcům 219 Carská korunovace a osvobození 224 Sebrané spisy z doby autorova života 234 Místo epilogu 247 Chronologie života Maxima Řeka 253 Výběrová literatura 255 Ediční poznámka 257 O autorce 258 Jmenný rejstřík 259

9 Prolog 29. května 1453 zahynul při dobývání Konstantinopole vojsky osman­ ského sultána Mehmeda II. poslední byzantský císař Konstantinos XI. Palaiologos. Ve vědomí lidu, nehodlajícího se smířit se zkázou kdysi veliké Východořímské (Byzantské) říše, však žila legenda o tom, že basi­ leus nezemřel, ale zkameněl. Ožije a vstane ve chvíli, kdy se chrám Boží Moudrosti znovu stane pravoslavnou svatyní. Vrátí se i kněz, aby zde dokončil bohoslužbu přerušenou během útoku na město. Vyprávělo se to i jinak. Hlavu císaře prý vojáci přinesli Mehmedo­ vi ve chvíli, když se z náměstí u Velkého chrámu (tak se říkalo svaté Sofii), kde se shromáždili patriarchа, veškerý klérus a množství lidu, vydal k císařskému paláci. Při pohledu na tuto hlavu se dobyvatel zara­ doval, povolal všechny aristokraty a stratégy a zeptal se jich – prý ať řeknou celou pravdu! – zda je to císařova hlava. Ti to plní strachu po­ tvrdili. Sultán hlavu políbil a poslal ji patriarchovi, aby ji ozdobenou zlatem a stříbrem uchoval. Patriarcha umístil hlavu do stříbrné pozlace­ né schránky a uložil ji pod trůnem ve Velkém chrámu. Všichni neuvěřili, že tělo císaře získali nepřátelé. Říkalo se, že ho téže noci vzali ti, kdo s ním zůstali u Zlaté brány, přepravili do Galatie a pochovali.1 1 Памятники литературы Древней Руси. Вторая половина XV века, Мос­ ква 1982, s. 258–267; Nicol D. M., The Immortal Emperor: the Life and Legend of Constantine Palaiologos. Last Emperor of the Romans, Cambridge 1992; Pitsakis c. G., „De la fin des Temps à la Continuité imperial: Constructions idéologiques post­byzantines au sein du Partiarcat de Constantinople“, in: Le Partiarcat oecumenique de Constantinople aux XIV–XVI siècles: Rupture et Continuité. Actes du collogue internationale. Rome 5–6–7 décembre 2005, Paris 2007, s. 223. V byzantské literatuře byly legendy o císaři jedním z ob­ líbených témat: ВеселоВский А. Н., „Опыт по истории xристианской легенды. Легенда о последнем императоре“, in: Журнал Министерства народного просвещения (dále ЖМНП) 1875, č. 178, 179.

10 Prolog Nevíme, zda tyto legendy slyšel náš hrdina. Je však známo, že svým ruským posluchačům vyprávěl jiné příběhy – o osudu řeckých knih po pádu Cařihradu, o jejich záchraně zásluhou císaře a patriarchy. O tom píše Andrej Kurbskij. Řecké knihy, antické i křesťanské, byly zdrojem moudrosti. K jejich dávným tvůrcům se lidé obraceli tehdy, když před nimi vyvstaly otáz­ ky, na něž neměli odpověď. Zdálo se, že tito autoři – jak křesťanští Otcové církve, tak antičtí učenci – věděli více, disponovali poznáním, které pak bylo ztraceno. Pátrání po starých knihách, jejich překlad, obrácení se k autoritě antiky představují jednu ze součástí evropské kultury v epoše renesance. Kurbskij po svém útěku z Ruska na Litvu roku 1564 napsal:2 „V kni­ hách a knižní vzdělanosti jsem nacházel útěchu od pohrom a utrpení světa. Ve snaze o postihnutí učenosti dávných mužů jsem přečetl a pro­ studoval Aristotelovu Fyziku a deset knih jeho Etiky. Také jsem se často obracel k oblíbeným svatým textům, podle nichž mí prapředci kultivovali své duše. Když jsem do nich pronikal, často jsem vzpomínal na svatého Maxima, nového Vyznavače, neboť jsem měl svého času pří­ ležitost s ním diskutovat. Zeptal jsem se ho na knihy našich východních učitelů: zda jsou všechny přeloženy z řečtiny do našeho slovanského jazyka a kde se dochovaly – u Srbů, u Bulharů nebo u jiných slovan­ ských národů. Odpověděl, že nejsou přeloženy nejen do slovanského jazyka, ale dlouho nebylo povoleno přeložit je ani do latiny. Římané je velmi chtěli přeložit a mnohokrát se s prosbami obraceli na řecké císa­ ře, avšak oni to zakazovali. ‚Nevím,‘ dodal Maxim, ‚proč to dělali.‘“3 2 Vyprávění je obsaženo v Kurbského předmluvě k Novému Margaritu – sbír­ ce homilií Jana Zlatoústého: kurbskij a. M., Novyj Margarit: Historisch-kri- tische Ausgabe auf der Grundlage der Wolfenbüttler Handschrift, ed. I. Auerbach, Giessen 1976, sv. 1, č. 1, s. 4–5. Překlad Kurbského a jeho pomocníků vznikl kolem roku 1572 v Kurbského literárním kroužku a centru knižní kultury v Miljanovičích. Podrobněji viz: кАлугиН В. В., Андрей Курбский и Иван Грозный (Теоретические взгляды и литературная техника древ­ нерусского писателя), Москва 1998, s. 32. 3 Tuto pasáž Kurbskij doplnil vlastní úvahou o příčinách, jíž dal podobu obsáhlé glosy na okrajích rukopisu O knihách našich východních učitelů: „Zá­ padní vládci a sám papež žádali řecké císaře a patriarchy o tu knihu na přepsání, nabízeli jim vysokou cenu, po zlatém červonci za list, a někteří dokonce říkají, že ,po koruně‘, která se rovná třem červoncům, ale knihy nedostali kvůli dávnému sporu a převeliké závisti.“ Při výkladu vlastního

11 Prolog „Když byla Konstantinopol obklíčena bezbožnými Turky a poslední císař Konstantinos pochopil, že město čeká veliká a neodvratná po­ hroma, shromáždil vojsko proti Turkům a hájil hradby města, dokud nepadl. Císařovnu s pokladnou a císařskou knihovnou poslal po Bílém moři na lodích na Rhodos a do Benátek. Pak za hříchy křesťanské z Boží spravedlnosti přešlo město Konstinopol pod vládu bezbožných Turků… a veliká svatyně Boží Moudrosti, svatá Sofie byla znesvěcena, byl svržen velký oltář a patriarcha Anastasios,4 presbyterové a klerici byli vyhnáni z chrámu a vzati do zajetí a do otroctví. Potom však pat­ riarcha s presbytery a diákony uprchl ze zajetí do Benátek a odnesl s sebou chrámovou knihovnu. Když Benátčané spatřili ve svých ru­ kách to, po čem tak dávno toužili, zanechali všeho jiného a pustili se jednomyslně do překládání knih učitelů východních církví. Prací pově­ řili dva presbytery od svaté Sofie a arcidiákona Petra, muže znalé nejen Písma svatého, ale i světských věd, a k nim připojili své moudré učence, kteří přeložili do latiny knihy všech našich východních učitelů, kolik jich jen našli. Překlady odevzdali do tisku, rozmnožili ve velkém nákla­ du a poslali je na prodej nejen v Itálii, ale i v dalších západních zemích pro výchovu, nápravu a vzdělání křesťanských národů. To vše mi řekl Maxim a já to slyšel od svého milovaného učitele, z jeho svatých úst. Když jsem sem přijel z mé vlasti, začal jsem se učit latinu, abych pře­ ložil do svého jazyka to, co ještě není přeloženo, neboť cizinci se ko­ chají pracemi našich učitelů a my strádáme duchovním hladem, hledíce si jen toho svého.“ Tak to vyprávěl Kurbskij, takový byl jeho styl. Takový byl styl epo­ chy. Kurbskij pokračoval a doplnil vyprávění Maxima Řeka. Informoval o dalších překladech, nyní již „do našeho slovanského jazyka“: do něj bylo přeloženo nemalé množství řeckých knih, a to „bez jakékoli mzdy, zadarmo“. „Některé přeložil filosof Maxim a jeho žák Selivan, jiné já, hříšník, s mými pomocníky, vynikajícími učenci.“ Šlo o překlady Homilií svatého Jana Zlatoústého na Matoušovo a Janovo evangelium, pře­ ložené roku 1524 Maximem Řekem a jeho žákem, mnichem Trojického kláštera Selivanem. názoru naráží Kurbskij na rozpory mezi latiníky a pravoslavnými v dog­ matických otázkách. 4 Jméno je uvedeno chybně, patriarchou byl od roku 1454 Gennadios Scho­ larios. Stejná chyba se objevuje i v dalších památkách té doby, např. v dílech I. S. Peresvětova.

19 rodiče a vzdělání „Maxim Řek se narodil ve městě Arta otci Manuelovi a matce Ireně, křesťanům, Řekům, filosofům. A od města Arta je to do císařského města osmnáct dní cesty a ještě půl dne, stejně jako do Jeruzaléma. Arta se totiž nachází ve stejné vzdálenosti od Cařihradu jako od Jeruzalé­ ma.“ Tato poznámka se dochovala v rukopisu z konce 16. století, tedy z doby již po smrti Maxima Řeka. Rukopis pochází z Trojicko­sergije­ vského kláštera, kde mnich strávil poslední roky života.1 Zápis vychází buď z klášterní tradice (písemné nebo spíše ústní), kterou uchovávali jeho spolupracovníci, pomocníci a ctitelé, nebo se váže k nějakým jeho vlastním poznámkám. Neuvažoval o autobiografii? Zápis ještě nezna­ li tvůrci první redakce jeho životopisu z konce 16. století (Vyprávění o Maximu, mnichu ze Svaté hory, z Vatopedského kláštera): „V jakém městě se narodil, nevím.“ Druhá redakce však již tuto informaci obsahuje.2 Datum narození není doloženo, takže může být stanoveno jen na základě nepřímých údajů do doby kolem roku 1470.3 1 РГБ. Ф. 173.I, МДА, č. 153. Popis rukopisu viz: леоНид, Сведение о сла­ вянскиx рукописяx, поступившиx из книгоxранилищ Троицкой Сергиевой Лавры в библиотеку Троицкой дуxовной семинарии в 1747 году, а ныне наxодящиxся в библиотеке Московской дуxовной академии, sv. 2, Москва 1887, s. 232–233; сиНицыНА Н. В., Максим Грек в России, Москва 1977, s. 227. Fotografická reprodukce zápisu viz: иВАНоВ А. и., Литератур­ ное наследие Максима Грека. Xарактеристика, атрибуции, библиография, Ленинград 1969, s. 25. 2 сиНицыНА Н. В., Сказания о преподобном Максиме Греке, Москва 2006, s. 78–79, 85. 3 Datum bylo navrženo roku 1915 na základě srovnání zmínek v rus­ kých dílech: икоННикоВ В. с., Максим Грек и его время, Киев 1915, s. 81.

20 Kapitola 1 V biografické Předmluvě k Vyprávění mnicha Isaji Kamenecké­ ho (okolo roku 1591) je Maxim nazván „synem vojvodovým“.4 Zdroj této informace není znám. Pokud odpovídá skutečnosti, je plně mož­ né, že se otec mohl účastnit obrany Konstantinopole. Patřil k urozenému rodu Trivolisů. To je vše nebo téměř vše, co víme o počátku života, o raných letech budoucího Maxima Řeka, totiž jména jeho rodičů (Manuelos a Irena), jejich vzdělání (jsou nazváni „filosofy“) a místo narození – město Arta v severozápadním Řecku, v Epiru, na hranici s Albánií, poblíž jadran­ ského pobřeží. Kdysi byla Arta, tehdy nazývaná Ambrakia, hlavním městem legendárního epirského krále Pyrrha a v letech 1204–1337 byla centrem nezávislého Epirského despotátu (knížectví). Roku 1449 město dobyli Turci. Dnes je to malé řecké město obklopené pomeran­ čovníky a olivovými háji. Dávné časy tu připomíná slavný most, do nějž podle tradice stavitel zazdil svou ženu (aby byl most pevnější) a starobylé chrámy Panny Marie Utěšitelky a sv. Theodory, patronky města. Do dějin ruské kultury vstoupil náš hrdina pod mnišským jménem Maxim, jejž získal, když přijal postřih v athoském Vatopedském kláš­ teře. Přízvisko Řek mu dali ruští současníci. K tomu je však ještě daleko: do Moskvy přijde až roku 1518 spolu s metropolitou kyzickým Grego­ riem, vyslancem konstantinopolského patriarchy Theolepta. Laické, světské jméno se v ruských pramenech nikdy neuvádí a je známo až od roku 1943 ze západoevropských zdrojů: Michael Trivolis. V autobiografické poznámce, citované v úvodu, je lokalizace Arty nikoli náhodou určena dvěma posvátnými centry oné doby, Cařihra­ dem a Jeruzalémem. Nejsou tak uváděny jen geografické parametry, ale svého druhu duchovní orientace, duchovní velikost osobnosti. Úsilí o vymezení svého místa v prostoru, o sebeidentifikaci bylo Maximu Řekovi vlastní – možná zčásti právě proto, že tolik cestoval a pohybo­ val se na velké vzdálenosti. S jeho zvýšeným zájmem o geografii se setkáme ještě nejednou. Dochovala se také další jeho identifikace, tento­ krát v prostoru současně reálném a mytologickém. Již zde byl zmíněn dopis z roku 1552, odeslaný z Moskvy jistému Makrobiovi a nalezený Roku 1943 bylo akceptováno a rovněž podle nepřímých údajů potvrzeno: DeNissoff E., Maxime le Grec et ľOccident. Contribution à ľhistoire de la pensée religieuse et philosophique de Michel Trivolis, Paris – Louvain 1943, s. 138–139. 4 сиНицыНА Н. В., Сказания, op. cit. s. 89.

Chrám sv. Theodory, Arta Antické divadlo v Artě

Kapitola 2 ItálIe Jak v budoucím předešlé taje, tak v předešlém budoucí zraje. Maximilian Vološin (přel. Jakub L. Houdek)

33 Florencie: humanismus „Florencie je nejkrásnější a nejpozoruhodnější ze všech italských měst, která jsem viděl,“ napíše o několik desetiletí později v Rusku Michael Trivolis, nyní již Maxim Řek.1 A viděl jich mnoho, takže měl s čím srovnávat. Například Milán: „V Itálii je skvělé město s velikým množstvím oby­ vatel, zvané Mediolan, jež oplývá nespočetnými výdobytky pro život, a zvláště je slavné muži moudrými a urozenými a těší se z příchozích. Patří mu první místo mezi ostatními městy v zemi zvané Lombardie. Vládce tohoto města je latinsky nazýván dux, jménem Ludvík, příjme­ ním Moros.“ Jde o Lodovika Mora, známého z portrétu Leonarda da Vinci, jenž namaloval také vévodovu milenku Cecilii – „Dámu s hranos­ tajem“. Povšimněme si, že autor ve snaze o přesnost rozlišuje Itálii jako celek a její severní část, Lombardii. Také v dalších ruských dílech bude uvádět geografickou lokalizaci, když bude hovořit o událostech své minu­ losti v krajích za Alpami a Pyrenejemi, „až po řeku Gadir“.2 Stručněji napsal o Benátkách, resp. slavném tiskaři Aldu Manuziovi. Toto vy­ právění však bylo zvláště důležité, neboť šlo o tištěné knihy, kdežto v Rusku v té době knihtisk ještě neexistoval.3 Objevují se tu i jména řady dalších italských měst. Pouze Flo­ rencii však Maxim věnoval samostatné rozsáhlé dílo Vyprávění hrozné 1 Сочинения преп. Максима Грека, Казань 1862, sv. 3, s. 114; italský pře­ klad (Narrazione terribile e morabile del monaco Massimo il Greco e sul perfetto stile di vita monastico) srov. jako příloha ke studii: siNitsyNa N. V., „Massimo il Greco, Firenze, Savonarola“, in: Giorgio la Pira et la Russia, Firenze– Milano 2005, s. 265–304. 2 ПреП. МАксиМ грек, Сочинения, Москва 2008, sv. 1, s. 288–289, 177. 3 Ibidem, s. 345.

34 Kapitola 2 a pamětihodné. Nešlo o první nadšenou reakci na Florencii v ruské litera­ tuře. Jako „slovutné a veliké město“ je označena již v Putování Avraamije Suzdalského na osmý sněm (jde o již zmiňovaný Ferrarsko­florentský sněm). Autor viděl a popsal dvě náboženská mystéria – Zvěstování v kostele kláštera sv. Marka a Nanebevstoupení v kostele jiného kláš­ tera. Představení je popsáno jako „podivuhodné“, „nejpodivuhodnější“, „nepopsatelné zjevení“. V originálním jazyce se text mystéria nedo­ choval a je znám pouze z parafráze ruského autora. Odtud byl pře­ ložen do současné italštiny.4 Maximovo Vyprávění hrozné a pamětihodné představuje jedno z prvních děl memoárového žánru v ruské literatuře. Italské vzpomínky a dojmy budou v jeho ruských dílech přetvořeny athoskou duchovní zkuše­ ností, očištěny a vybroušeny, ale uchovají svědectví o jeho zájmech a záměrech v Itálii, o jeho sympatiích a antipatiích, ukáží okruh lidí, s nimiž byl autor ve styku. Spolu se západoevropskými zprávami umož­ ňují vytvořit nástin jeho osobnosti v italském období. Florencie 90. let 15. století byla městem humanismu i askeze. Více a lépe známe Florencii renesanční, kterou E. Garin označil za jedno z nejdůležitějších a nejpokročilejších center vysoké italské a evropské kultury a Maximův životopisec V. S. Ikonnikov nazval toto místo „pří­ bytkem múz a útočištěm humanismu“, „druhými Athénami“. Ve vzkvé­ tajícím městě, v němž žili nejbohatší kupci a bankéři Evropy a podle Ikonnikova byla zdejší aristokracie tak štědrá a vzdělaná jako v žád­ ném jiném italském státě, se v týchž letech projevil aktivní asketismus, a to v kázáních i praktickém působení dominikánského mnicha a pře­ vora kláštera sv. Marka Girolama Savonaroly. Ten začal nejprve s refor­ mami ve vlastním klášteře, ale brzy zahájil reformní činnost v celém městě. Garin nazval směr, k němuž patřil Savonarola, „pravým kříd­ lem“ kultury epochy Quattrocento, a upozornil na to, že mu byl blízký např. takový učenec jako A. Benivieni, významný lékař a vynikající badatel v oblasti medicíny, jenž propojoval humanistické studium se seriózním bádáním v oblasti patologické anatomie.5 4 кАЗАкоВА Н. А., „Исxождение Авраамия Суздальского (Списки и ре­ дакции)“, in: ТОДРЛ, sv. 33, Ленинград 1979, s. 55–66. 5 икоННикоВ В. с., Максим Грек и его время, Киев 1915, s. 114–115; гА­ рЭН Э., Проблемы итальянского Возрождения. Избранные работы, Мос­ ква 1986, s. 261, 267–269, 274; шАстель А., Искусство и гуманизм во Флоренции времен Лоренцо Великолепного, Санкт­Петербург 2001.

70 Kapitola 2 dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské.“ (1 K 13, 11). Mléčná a tuhá strava jsou proti sobě postaveny v listu Židům: „Každý, kdo potřebuje mléko, protože ne­ přivykl slovu spravedlnosti, je jako nemluvně. Hutný pokrm je pro vyspělé, pro ty, kdo mají cvičením své smysly vypěstovány tak, že roze­ znají dobré od špatného.“ (Ž 5, 13–14). Tehdy však měl Michael k dokonalosti ještě daleko. Florencie: asketismus Maxim Řek (zůstávaje zatím stále Michaelem Trivolisem) žil ve Flo­ rencii, kdy zde zaznívaly vypjaté tóny Savonarolových asketických kázá­ ní, a mnich, jenž se prohlásil za proroka, proměnil nejen svůj klášter, ale i morálku občanů města. Jeho posluchač Maxim byl jiného vyznání, ale veškeré dění na něj učinilo tak silný a hluboký dojem, že si i po několika desetiletích tyto události pamatoval a popsal, ač – což je zvláště pozoruhodné – již pobýval v Rusku, v jiném konfesijním i kulturním prostředí.73 Svým ruským čtenářům představil dva latinské mnišské řády a převora jed­ noho kláštera jako příklad „dokonalého mnišského života“ a ukazoval tím, že dobré počiny mohou vycházet i od lidí vyznávajících „nepra­ vá“ učení. O Savonarolovi toho bylo napsáno velmi mnoho,74 my ovšem máme možnost vyprávět o něm slovy samotného Maxima Řeka, kterého dělil od Michaela Trivolise jak pobyt na Athosu, tak seznámení s poměry v ruských klášterech a s ruskými nezištníky („nesťjažatěli“). O to zajímavější je poznat, jaká témata a obrazy si ze své minulosti 73 Přesné datum vzniku Vyprávění hrozného a pamětihodného není známo. Dílo bylo zahrnuto do druhého souboru díla Maxima Řeka, tvořeného 73 ka­ pitolami, jako kapitola 72. Na základě nepřímých údajů je lze datovat do konce 40. let, resp. začátku 50. let 16. století. 74 Viz např. Villari P., La storia di Girolamo Savonarola e de’suoi tempi, Firenze 1861; herrMaNN h., Savonarola. Der Ketzer von San Marco, München 1977; ChlíbeC J., černuŠák T., Savonarola a Florencie. Jeho působení a estetické názory, Praha 2008. (Pozn. red.)

71 Itálie vybral. V dodatcích k jeho vyprávění se omezíme jen na stručné komen­ táře převážně faktografického rázu, a také ocitujeme svědectví Philippa de Commynes, informující o aspektech Savonarolovy činnosti, jichž se Maxim Řek nedotkl, ačkoli mu mohly být do jisté míry známy. Při čtení pamětí francouzského diplomata před námi stále vyvstává stín Ioanna Laskarise, který se v té době rovněž pohyboval v králově blíz­ kosti a propojoval tak řeckou diasporu s francouzským dvorem, za­ městnaným tehdy plány na boj s Turky. Samozřejmě nevíme, jakou konkrétní podobu mohly mít vazby Michaela s jeho bývalým uči­ telem. Děnisov předpokládal, že snad spolu s Laskarisem navštívil Paříž, ale již Ikonnikov roku 1915 ukázal, že pro to neexistují dosta­ tečné doklady. Savonarola se narodil roku 1452. Jeho otec byl známý lékař, syn zís­ kal dobré vzdělání, ale kariéry lékaře se zřekl a dal přednost mnišské dráze. Roku 1475 tajně uprchl z domova do Bologni, do dominikán­ ského kláštera. Věnoval se kazatelství a učení v různých městech, mj. roku 1482 ve Florencii. Roku 1490 jej Lorenzo Medicejský na dopo­ ručení Pika della Mirandola pozval do města. Dominikán získal místo učitele v klášteře San Marco a záhy nato roku 1491 byl jednomyslně zvolen představeným tohoto kláštera. Roku 1493 byl sice nucen opustit Florencii, neboť Piero Medicejský zakázal kázání během půstu, ale brzy se opět vrátil. Od té doby začal naslouchat jeho kázáním i Michael Trivolis (ve Vyprávění sděluje, že kázání trvala pět let). Savonarolova autorita vzrostla díky jeho zprostředkovatelské roli v jednáních s francouzským králem Karlem VIII. na samém počátku francouzsko­italské války, v listopadu 1494. Znovu se pak s králem set­ kal 18. června 1495, o čemž hovoří Phillip de Commynes. Podle jeho slov spatřoval Savonarola v králi nástroj Božího trestu. V naději, že po­ může reformované církvi, nabádal jej k tomuto úsilí a nezastavil se při­ tom ani před výhrůžkami. Sám de Commynes se rovněž se Savonarolou setkal v červnu 1495, kdy se vracel z Benátek po jednáních, jež pro Francii nebyla úspěšná. Na tomto setkání doprovázel francouzského di­ plomata královský majordomus a setkání se pravděpodobně konalo na pokyn nebo s vědomím krále. Autor „Pamětí“ vzpomínal i na události nedávné minulosti a vyprá­ věl, jak „během cesty ke králi navštívil ve Florencii v reformovaném klášteře bratra kazatele jménem Giorolamo, člověka, jak lidé praví, svaté­ ho života, jenž v tomto klášteře strávil patnáct let… Příčinou návštěvy bylo to, že vždy kázal k velikému užitku krále a jeho slova zadržovala

81 Itálie zaujala v 90. letech 19. století Romaina Rollanda. Anna Achmatovová zachytila portrét Savonaroly v básni věnované Florencii, jež se jí jevi­ la nejen jako město Dantovo, ale i „kajících se plačtivců“ Savonaroly. Jména nejsou uvedena, ale lze je uhádnout. Dante je „on“, „ten“: Ani po smrti se nenavrací do své staré Florencie zpět. Ten, kterému v písních úctu vzdát chci, na prahu se ani neohléd. V tmě vyl osud jak lítice vzteklá. Noc, pochodeň, poslední krok z vrat. Kletby často posílal jí z pekla, v ráji často vzpomněl na ni rád… Savonarola a jeho následovníci – „plačtivci“, jejich procesí po městě, kázání s výzvami k všeobecnému pokání lze rozpoznat ve slovech: … nekál se však, o nic neprosil ji, se svící a v režném rubáši neputoval k dávné Florencii – věrolomné, zrádné nejdražší. (přel. Hana Vrbová) Danta a Savonarolu básnířka stříbrného věku vnímala jako dvě stra­ ny téže mince – nebo dokonce jako stejný profil na jedné z jejích stran. Hrad Mirandola a klášter San Marco Rok 1498 znamenal druhý důležitý mezník v italském období života Michaela Trivolise. Tehdy začala jeho služba u Giovanniho Frances­ ka Pika della Mirandola, synovce slavného Pika. Toto zjištění je jedním z důležitých objevů I. Děnisova z roku 1943. Téměř současně Michael dostává ještě další dvě pozvání – do Bologni a k hraběti Desany Lodo­ viku II. Tizzonimu, jež odmítá. Znamená to, že byl už v této době známý a těšil se autoritě jak v prostředí řecké diaspory, tak v humanis­ tických kruzích: byl zván do různých měst, do různých služeb a mohl si vybírat, odmítat a doporučovat místo sebe jiné osoby.

82 Kapitola 2 V ruských dílech Maxima Řeka jméno Pika della Mirandola nena­ jdeme a není známo, zda se s ním Maxim stihl osobně setkat (Pico zemřel roku 1494 ve věku 31 let). Nenajdeme tam ani jméno jeho sy­ novce. Giovanni Francesco ctil strýcovu památku, připravoval do tis­ ku a vydával jeho práce, takže pomoc vzdělaného Řeka mu mohla být užitečná. V následujících kapitolách budou vyloženy nepřímé doklady vlivu Pikových prací na Maxima Řeka a dokonce v Rusku probíhající­ ho skrytého dialogu s ním. V Mirandole zastihneme Michaela 29. března 1498, kdy odtud píše dva dopisy svým krajanům v Itálii, Nikolaovi Tarsskému a Ioannu Gre­ goropoulovi. Lze určit i předchozí místa pobytu: Benátky a Vercelli. Pátého března 1498 dokončil v Benátkách opis Komentářů Ioanna Filo­ pona k Prvním analytikám, hlavnímu Aristotelově dílu o logice. Již byla řeč o tom, že jedním z Michaelových zaměstnání v Itálii byla práce kali­ grafa, přepisování manuskriptů a tento rukopis představuje jeho zcela nedávno objevený nový autograf. Kdo byl zadavatelem rukopisu, není uvedeno, je zaznamenáno jen místo a datum sepsání, jež dovolují určit, že Michael přijel do Mirandoly bezprostředně z Benátek krátce před 29. březnem, kdy byly napsány dopisy. V dopisu Nikolaovi Tarsskému, kanovníkovi ve Vercelli, píše, že „přijel k vládci Mirandoly pro odmě­ nu“, o níž psal adresátovi dříve, a že je „sdostatek obklopen láskou a úctou“. Znamená to, že pozvání do služby přišlo po nějakém úspě­ chu, svědomitě vykonané práci nebo svěřeném úkolu, jenž byl štědře odměněn. Dopis Nikolaovi Tarsskému je odpovědí na jeho dopis, v němž vy­ řizoval Michaelovi pozvání do služby k hraběti Desany Lodoviku II. Tizzoni. Jestliže hrabě poslal pozvání právě do Vercelli, je očividné, že tam Michael dříve žil a byl nějak spjat s Nikolaem, o čemž sám píše v úvodu dopisu: „Jsem ti převelice vděčný za to, že se o nás staráš dokonce i v době naší nepřítomnosti a nepřestáváš nám činit dobro. Za to vše nechť tě Pán všehomíra po zásluze odmění, neboť v našich silách není dostatečně se ti odměnit.“84 Jak dlouho žil ve Vercelli, v čem spočívala jeho služba a jaké vazby jej pojily s Nikolaem, nevíme. Michael sděluje Nikolaovi, že nemůže přijmout pozvání, neboť již slíbil vládci Mirandoly „svou věrnou službu jednou provždy“, ale aby vyšel vstříc hraběti Desany, doporučuje mu, jak píše, „jiného mladého 84 ПреП. МАксиМ грек, Сочинения, op. cit., sv. 1, s. 86–87.

96 Kapitola 2 Benátky a odchod na Athos V citovaných dopisech Scipionu Karteromachovi z roku 1503 se Mi­ chael obrací na přítele s prosbou téměř úpěnlivou, aby mu pomohl dostat se do Benátek, do přátelského prostředí: „Prosím tě před tváří samotného Spasitele, postarej se o mé zále­ žitosti, tak jak jsi s tím začal, zbav mě mé nynější stísněnosti a jakýmkoli způsobem můžeš, vytáhni mě k vám. Dávám ti prostor řešit mé zá­ ležitosti, jak ti bude připadat potřebné, aby to bylo užitečné pro mě a čestné pro tebe. Věz, že nyní, při takových úskalích osudu, mi bude příjemné cokoli.“ O jaké jeho benátské záležitosti šlo (majetkové, finan­ ční, vydavatelské), nevíme, ale je očividné, že jeho vazby s tímto městem nebyly přerušeny. Nemáme zprávy o jeho kontaktech s pravoslavnou komunitou, jež v Benátkách existovala od 90. let 15. století. V Michaelově prosbě Scipionovi „doporučit ho čestnému Aldovi“ nešlo o seznámení, neboť se bezpochyby znali již z dřívějška, jak je to očividné z citovaného dopisu Ioannu Gregoropoulovi z roku 1500. Kon­ takty s Aldem však nejspíše nebyly pravidelné a pevné, ale jen epizodické, když teď musel prosit o doporučení od třetí osoby. Neznamenalo to nic jiného než přání stát se spolupracovníkem Aldova vydavatelství. Byla Michaelova prosba splněna? Kladná odpověď se zdá víc než pravděpodobná, vezmeme­li v úvahu kontext, činnost a sféru působ­ nosti Alda Manuzia a Scipiona právě v této době. Léta 1502–1503 jsou dobou vytváření Aldovy Nové akademie, vznikající snad pod vlivem florentské Akademie Marsilia Ficina, jež napodobovala athénskou Pla­ tónovu Akademii. V té době se akademie objevovaly i v řadě dalších italských měst, ale Aldova Nová akademie mezi nimi vynikla svým pří­ nosem pro aktivizaci řeckých studií a ediční práce. Nejbližšími Aldovými spolupracovníky v tomto počinu byli Scipio Karteromachos (adresát dopisů z roku 1503) a Ioannes Gregoropoulos, rovněž přítel Michaela Trivolise. Právě Scipio byl autorem dokumentu ze srpna 1502, nazvaného „ústavou“ nebo „zákonem“ Nové akademie a napsaného jménem všech tří kolegů: „Vzhledem k tomu, že oprav­ doví milovníci vzdělanosti mají velký prospěch z rozmluv v řečtině, my tři, Aldo Říman (tak si říkal Aldo Manuzio), Ioannes Kréťan (tj. Gre­ goropoulos) a jako třetí já sám, Scipio Karteromachos, jsme přijali pravidlo, že mezi sebou smíme hovořit výhradně řecky.“111 Následuje 111 WilsoN N., From Byzantium to Italy, op. cit., s. 129–130.

97 Itálie položertovná, s dávkou humoru sepsaná pasáž o peněžních (geomet­ ricky narůstajících) pokutách za narušení tohoto pravidla, o společných obědech a řadě dalších detailů. Jak však píše N. Wilson, zabývající se tímto dokumentem, humor a seriózní cíl si neodporují. Dokument ukazuje, že existoval záměr nebo plán takového společenství. Aldo se v Nové akademii obklopil skupinou stejně smýšlejících nadšených vědců, ti pak vybírali řecké autory pro tisk a hledali řešení různých filologic­ kých a literárních problémů, jež přitom vyvstávaly. Při utváření akademie se počítalo se získáním nových účastníků, věd­ ců, vzdělanců obeznalých s řeckou literaturou, a proto lze předpoklá­ dat, že odpovědí na Michaelovu prosbu Scipionu Karteromachovi jako jednomu z jejích zakladatelů („vytáhni mě k vám“) bylo jeho pozvání do Benátek, podíl na činnosti akademie a nových Aldových edicích. Z dopisů roku 1503 je očividné, že jim předcházela ústní jednání Pietra Candida v Benátkách, kde právě v té době spolupracoval s Aldem. Pietro byl o přízni vůči Michaelovi ubezpečen nejprve ústně a pak také dopisem, jejž předal Michaelovi. Potom následovaly dva jeho dopisy Scipionovi. Do Benátek se vydal patrně již v dubnu. Léta 1503–1504 znamenala dobu největší aktivity Alda Manuzia. Dvě jeho edice z roku 1503 reprodukovaly Laskarisova florentská vydání z roku 1494. Jednou z nich je již zmiňovaná Řecká antologie. Akceptu­ jeme­li možnost, že Maxim měl s sebou v Moskvě dvě vydání antolo­ gie, pak lze předpokládat, že se mohl účastnit přípravy obou a získal je nejen jako bibliofil, ale jako jejich spolutvůrce. Další edicí z roku 1503 byl Lúkianos, řecký satirik ze 2. století n. l. Kolofon knihy informuje, že byla hotova již v únoru, ale z nějakých důvodů se Aldo rozhodl doplnit další texty, aby byl svazek obsáhlejší. Práce byla dokončena v červnu a byli doplněni Filostratos (Životy sofistů) a další texty. N. Wilson, studující tyto texty, napsal, že by bylo zajímavé zjistit, jaké důvody – komerční či jiné – podnítily Alda ke změně plánu edice.112 Bylo by příliš smělé předpokládat, že to bylo způsobeno příjezdem Michaela Trivolise do Benátek a že mu svěřili přípravu dodatků? Jako vrchol Aldovy aktivity označil badatel rok 1504. Tehdy byl vydán Homér (ve dvou vydáních malého formátu), Plútarchos, Dé­ mosthenés (s kolofonem potvrzujícím, že jde o produkt Nové akademie) a také Komentáře Ioanna Filopona k Aristotelovým Druhým analytikám (jako skriptum pro studenty). V předmluvě Aldo napsal, že si neodvažuje 112 Ibidem s. 139–140.

Kapitola 3 SvAtá HOrA AtHOS Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů. V ruce měl žhavý uhlík, který vzal kleštěmi z oltáře, dokl se mých úst a řekl: „Hle, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je od- ňata a tvůj hřích je usmířen.“ Vtom jsem uslyšel hlas Panovníka: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ I řekl jsem: „Hle, zde jsem, pošli mne!“ Odpověděl: „Jdi…“ Izajáš 6, 6–9

105 Klášterní život Život Maxima Řeka lze přirovnat k výtvarnému triptychu, v němž cent­ rální část, spojující článek tvoří Athos a boční křídla Itálie a Rusko. Takto vyjádřil roli a místo Svaté hory v Maximově biografii D. Obolenskij.1 Zde se zformovaly základy jeho osobnosti, jež mu dávaly oporu a poz­ ději mu dovolily snášet údery osudu, projít zkouškami a trpělivě nést svůj kříž, tíhu nespravedlivých obvinění a pomluv, ale také nepřetržitě pracovat ve prospěch vědění. Michael Trivolis přijel na Svatou horu v polovině roku 1506, vstoupil do Vatopedského kláštera, zasvěceného Zvěstování Přesvaté Bohoro­ dičky, a přijal mnišské jméno Maxim. V některých podpisech si zachoval své příjmení Trivolis. Na Athos jej přivedly bohaté a hluboké duchov­ ní tradice pravoslaví. Nemalý význam měly i zdejší nesmírně bohaté knižní sbírky, doplněné jednak o knihovny dvou císařů, kteří zesnuli v athoských klášterech, jednak o staré rukopisy, jež se podařilo uchránit po osmanském dobytí, a konečně o různé dary.2 Maximův život na Athosu v jeho každodenní podobě lze rekon­ struovat podle popisu tamních klášterů, vytvořeného záhy po příjezdu do Moskvy.3 Šlo o jeho první ruské dílo, ale bylo psáno (nebo diktová­ no?) pravděpodobně ještě řecky.4 Autor začíná svůj výklad vysvětlením 1 оБолеНский д., Византийское содружество наций. Шесть византий­ скиx портретов, Москва 1998, s. 547. 2 V knize V. S. Ikonnikova Максим Грек и его время (Киев 1915) je shro­ mážděno množství informací o knižních sbírkách Athosu a konkrétně Vatopedu, dochovaných do konce 19. a počátku 20. století, včetně roz­ sáhlého seznamu literatury k tématu. 3 ПреП. МАксиМ грек, Сочинения, sv. 1, Москва 2008, s. 119–132. 4 Ibidem, s. 408.

106 Kapitola 3 názvu. Hora Athos, jak praví stará pověst, začala být nazývána Svatou ho­ rou v dávnověku, když ještě byla živa Matka Boží, a to kvůli jejímu příchodu cestou na Kypr, kam směřovala, aby spatřila Lazara, a také kvůli velikým ctnostem svatých mužů, kteří na ní od dávných věků usilovali o spásu. „Nikoli od lidí a nikoli lidmi, ale Boží Prozřetelností a pomocí je ta hora zachovávána až dodnes,“ psal v záhlaví díla. Autor, věrný své lásce ke geografii popisuje přírodní podmínky a lokalizaci „Makedonské hory Soluňského moře“ („uvnitř moře sto verst na východ“), výšku jednoho z vrcholů („Megali Viglan“, tj. Veliká stráž) – půl poprišče. Na svém okraji je hora tak vysoká, že z jejího vrcholu lze za jasného počasí spatřit ostrov Eúboja, ležící daleko od Athosu, dvě stě popriščí nebo dokonce více, a na západě, když už se slunce sklání k obzoru, stín jeho vrcholu podle tvrzení dávných autorů sahá až k ostrovu Limnos, jenž je vzdálen šedesát popriščí.5 Samotný vrchol má výšku takřka dvou popriščí. Jsou zde i taková místa, kde je jen holé kamení, neboť z důvodu velkého chladu se v kamenných puklinách nic neuchytí. Ve stržích na jeho vrcholu, kam nedopadne sluneční svit, leží sníh po celý rok. Maxim popisuje dva typy athoských klášterů, po jednom příkladu od každého, neboť ostatní mají „táž pravidla a uspořádání“. Existují tam jednak kláštery idiorytmické nebo laury, jednak koinobiální. Tyto dva typy jsou popsány podrobně, idiorytmický na příkladu laury sv. Atha­ nasia Athoského (se zvláštní zmínkou, že ve Vatopedském klášteře, kde žil Maxim, jsou analogické poměry) a koinobiální na příkladu kláš­ tera sv. Dionýsia (se zmínkou o Zografském klášteře). Třetí typ, skit neboli poustevna, je pouze stručně zmíněn při popisu Karyes, kde se nachází protova laura, v níž stojí chrám Zesnutí Bohorodičky. Kolem tohoto „svatého kláštera protova“ jsou na rovině umístěny „cely, slou­ py a kathismata neboli malá společenství“, v nichž žije „mnoho vyni­ kajících mužů a asketů“ a okolo jsou vinohrady a krásné sady nesoucí rozličné plody. Poustevny rozptýlené v Karyeském skitu patří protovi, další byly původně vytvořeny svatými muži a nyní patří ke „svatým klášterům“. Poustevny jsou prodávány těm, kdo chce na tom místě přebývat, po dvou či po třech a po jejich smrti se pak vracejí do držení kláštera. O jejich uspořádání autor nic nesděluje, pravděpodobně nejen 5 Poprišče – staroruská délková míra, odpovídající přibližně jedné verstě (1 142 metrů).

Kapitola 4 MOSKvA Nejsem ani kněz, ani syn kněze, ale prostý mnich… a Boží milost, učící moudrosti každého člověka jdoucí- ho do světa, svolila a poslala mě ze Svaté hory do vaší pravověrné země, Veliké Rusi. Maxim Řek – Stručná odpověď svatému sněmu o tom, z čeho jsem byl nařčen

119 cařihradské poselstvo v Moskvě Ve čtvrtek třetího týdne Velikého postu, 4. března 1518, přicestoval do Moskvy, k velikému vladaři veškeré Rusi Vasiliji Ivanoviči metro­ polita Gregorios Řek. Spolu s ním, jak praví letopisy, přijeli k velikému vladaři a metropolitovi Varlaamovi, nejvyššímu hierarchovi veškeré Rusi, mniši Svaté hory athoské a také patriarší diákon Dionýsios Řek. Mezi mnichy jsou na prvním místě uvedeni tři mniši Vatopedského kláštera: Maxim Řek, mnich­kněz Neofytos Řek (zpovědník) a Lav­ rentij Bulhar (pravděpodobně překladatel). Dále jsou jmenováni mniši ruského Panteleimonova kláštera proigumen Sáva a diákon Dionisij.1 Patriarší diákon je tedy zmíněn až po mniších ze Svaté hory. Vezme­ me­li v úvahu, jaká pozornost se tehdy věnovala etiketě a protokolu, můžeme z toho usuzovat, že ve srovnání s athoskými mnichy byl sta­ tus patriaršího diákona ohodnocen jako nižší. O mniších je příznačně řečeno, že přišli k vladaři a metropolitovi, kdežto v souvislosti s met­ ropolitou Gregoriem, konstantinopolským vyslancem, se hovoří pouze o „velikém vladaři“. Tím byl patrně zdůrazněn státnický a nejen církev­ ní charakter jejich návštěvy. Disponujeme rovněž informacemi o jakýchsi nedorozuměních, jež vznikla při audienci řeckého metropolity (snad ceremoniální povahy). Na obsahu letopisných záznamů se to ale ne­ projevilo – ty jsou psány zcela uctivě. Zprávu obsahuje tendenční Soudní spis a nelze ji ověřit.2 Je však jasné, že už na samém počátku 1 ПСРЛ, sv. 13, Москва 2000, s. 28; ПСРЛ, sv. 8, Москва 2001, s. 263 (s lakonickým názvem „O metropolitovi“); ПСРЛ, sv. 6, díl 2, Москва 2001, s. 431 (zde je mechanicky náhodně vynechán jeden řádek s Maxi­ movým jménem). 2 Судные списки Максима Грека и Исака Собаки, edd. ПокроВский Н. Н., шМидт с. о., Москва 1971, s. 118–119. Zde jsou zapsány výpovědi

120 Kapitola 4 svého pobytu v Moskvě Maxim poznal komplikovanost otázky auto­ kefality ruské církve a charakteru jejích vztahů s konstantinopolským stolcem, které později ovlivní jeho osud. Bez ohledu na trvající problémy ve vztazích byl poselstvu přisu­ zován velký význam v oblasti státnické i církevní, neboť znamenal obnovení kanonických kontaktů s Konstantinopolí, přerušených po Florentské unii, útěku řeckého metropolity Isidora (1439–1441) z Mosk­ vy a ustanovení autokefality ruské církve (1448). Dokumenty, jež poselstvo přivezlo, byly pečlivě uloženy v moskev­ ských archivech a dochovaly se i přes četné moskevské požáry dodnes: listiny Vasiliji III. ve Státním archivu, resp. v archivu Jizby poselské v rámci „řecké“ poselské knihy o vazbách ruského státu s Balkánem a Blízkým východem, listiny metropolitu Varlaamovi pak v metropo­ litní sbírce dokumentů, obsahující různé materiály z archivu moskev­ ských metropolitů.3 Záznamy o přijetí poselstva jsou zahrnuty do letopisů. Samostatný text s názvem O metropolitovi Gregoriovi a mniších ze Svaté hory je obsažen v Nikonovském letopisu, jímž jsme začali tento výklad. Zde se praví, že veliký kníže přijal metropolitu a mnichy „s velkou úctou“, za místo jejich pobytu určil Čudovský klášter a stanovil carské stravování („sytil je a uspokojoval jejich rozmanité potřeby od svého carského stolu“). Rovněž arcibiskup Varlaam, metropolita veškeré Rusi, projevil „veli­ kou lásku a úctu“ řeckému metropolitovi a mnichům, „zval je k sobě a často s nimi rozmlouval o božských slovech duchovních“. Do letopisu je zahrnut záznam o přítomnosti řeckého metropolity a mnichů na pohřebním obřadu člena velkoknížecí rodiny, knížete Sem­ jona Ivanoviče, bratra Vasilije III., syna Ivana III. z prvního manžel­ ství. Zprávy o narození, skonu a svatbách členů velkoknížecí rodiny „svědků“ z jednoho výslechu, a to Maximova sluhy Afanasije, Fjodora Srba a Arsenije, kteří uvedli slova obžalovaného o praxi ustanovování ruských metropolitů. Mimo jiné měl říci, že když veliký kníže přijímal metropoli­ tu Gregoria, nepřijal patriarchovo požehnání a „neprokázal mu žádnou poctu. A metropolita ho neuvítal s ikonami, a když k němu přišel, metropo­ lita mu požehnal přes práh“. Později při konfrontaci se již k této epizodě nevrátili. Každopádně o tom není k dispozici žádný záznam. Pravděpodob­ ně šlo o příliš ožehavé téma, týkající se velikého knížete a metropolity. 3 Россия и греческий мир в XVI веке, sv. 1, Москва 2004, s. 124–131, 334–340.

158 Kapitola 4 Překlady a skriPtoria Vše, co již čtenář ví o působení Maxima Řeka v prvních letech jeho života v Moskvě, zdaleka netvořilo jeho hlavní zaměstnání, nýbrž spíše marginálie ve srovnání s hlavním úkolem, který měl před sebou, totiž překladem děl věroučné literatury, a to nejen homiletiky a exegetiky, ale i dalších žánrů – hagiografického, encyklopedického, epistolární­ ho. Zabýval se rovněž opravou stávajících překladů převážně textů bohoslužebného charakteru. Nutnost rozšíření fondu duchovní lite­ ratury, již si uvědomovala státní i církevní moc, představovala hlavní důvod pozvání překladatele z Vatopedského kláštera v roce 1516. Tuto potřebu pociťovala rovněž veřejnost, minimálně její nejvzdělanější a nej­ uvědomělejší představitelé, k nimž patřil zřejmě i autor jednoho z děl rozvíjejících ideu Třetího Říma – nikoli sám Filofej Pskovský, ale jeho pokračovatel, působící ve 30. a na začátku 40. let 16. století. V díle O příkořích církve reinterpretoval původní smysl ideje a psal o Třetím Římu – „Novém Velikém Rusku“ jako o nově obrácené a nově osví­ cené zemi, neboť v ní nehlásali víru svatí apoštolové a byla pozdě („až po všech ostatních“) „osvícena božskou milostí a poznáním pravého Boha“.78 Překlady Maxima Řeka sloužily duchovní osvětě, měly vzdělávací funkci, významně rozšířily fond didaktické literatury, děl hagiografického 78 сиНицыНА Н. В., Третий Рим, op. cit., s. 367. Definice se nachází v ko­ mentáři ke 12. kapitole Zjevení (Zj 12, 1–4, 14–15), kde útěk apokalyptic­ ké ženy do pouště ve snaze zachránit se před drakem, jenž ji pronásleduje a chrlí „proud vody jako řeku“ („proud nevíry“), symbolizuje přeměnu vlády „starého Říma“ v „nový Řím“ – Konstantinopol a pak v „nový Řím, který je v nové veliké Rusi, což je ona poušť, neboť ty kraje byly bez svaté víry a apoštolové Boží v nich nekázali“. V původním Filofejově textu „poušť“ symbolizovala spásu ženy, suchá poušť stála v protikladu k vodě, „proudu nevíry“. V komentářích sv. Ondřeje z Kaisareie byla řeč o „poušti, prosté vší zloby a oplývající všemi ctnostmi“ – Толкование на Апокалипсис святого Андрея архиепископа Кесарийского, Иосифо­Во­ локоламский монастырь 1992, reprint vyd. Моск­ва 1901, (Slovo 11). Filofejův pokračovatel vyložil obraz v protikladném smyslu: poušť chápe jako symbol prázdnoty, absence apoštolského kázání, a to v souladu se svým hlavním tématem („O příkořích církve“). Proti kritice, že na Rusi nekázali apoštolové, je již v raném letopisectví postaveno vyprávění o ná­ vštěvě apoštola Ondřeje na Rusi.

159 Moskva žánru, kanonického práva. Nešlo přitom jen o texty ryze církevní­ ho charakteru, ale jak se ukázalo nedávno, i o historiografii. Maxim přeložil komentáře církevních autorů k téměř všem knihám Nového­ zákona a ze Starého zákona k žaltáři, jedné z nejrozšířenějších knih starozákonního kánonu, knize poetické a vznešené, využívané také pro výuku. Maximova činnost nabyla značných rozměrů. Nejrozsáhlejší texty a ty, které byly pociťovány jako zvláště potřebné, byly přepisová­ ny v mnoha exemplářích a dokonce i dnes je lze najít ve všech velkých sbírkách rukopisných oddělení různých knihoven a archivů. Spolupra­ cí se vzdělaným athoským mnichem byli pověřeni nejvzdělanější lidé té doby a jedním z nich byli i nám již známý mnich Vassian (Patrikejev), jenž měl zřejmě na starosti organizační záležitosti a řídil kolektiv písařů a dalších spolupracovníků. Činnost této „učené družiny“ (použijeme­li výraz z mladších dob) je srovnatelná s prací na vytvoření úplného sou­ boru knih Starého a Nového zákona, prvního ve slovanském cyrilském písemnictví, uskutečněnou v 90. letech 15. století skupinou zkušených vzdělanců a literárních tvůrců na dvoře novgorodského arcibiskupa Gennadije a vyvrcholivší roku 1499 vznikem Gennadijevské bible. Vazbu mezi novgorodskými a moskevskými aktivitami personifi­ kují Dimitrij Gerasimov („Míťa“) a Vlas Ignatov („Vlasij“), kteří se po­ díleli jak na vytvoření Gennadijevské bible, tak na překladatelské činnosti Maxima Řeka. Novgorodské překlady se od moskevských lišily tím, že se vycházelo převážně z latiny, případně němčiny, nebyly­li knihy nebo části knih objeveny ve slovanské rukopisné tradici. Úplné řecké kodexy totiž byly velmi vzácné a tištěné řecké knihy tu nebyly vůbec.79 Moskevský překlad vznikal ve dvou etapách. Nejprve Maxim Řek pře­ kládal z řečtiny do latiny a pak Dimitrij a Vlasij formulovali text rusky písařům. Jazyk překladu je v kolofonech80 na rukopisech nazýván „rus­ ký“ nebo „rosijský“, což vyplývá z Maximovy nedostatečné znalosti jazyka v prvních letech moskevského pobytu. V odborné literatuře se někdy objevuje kritika Maxima Řeka nebo představitelů Athosu, kteří 79 Podrobněji viz: роМодАНоВскАя В. А., „Геннадиевская Библия“, in: Право­ славная энциклопедия, sv. 10, Моск­ва 2005, s. 584–588. 80 Mnoho rukopisů (bohužel zdaleka ne všechny) byly obvykle na konci knihy nebo na spodním okraji prvních listů doprovázeny kolofonem, kde byla uváděna jména zadavatelů, písařů, datum ukončení práce a řada dalších údajů, analogických tiráži dnešních knižních vydání.

Kapitola 5 KAlIcH HOŘKOStI Odešel podruhé a modlil se: „Otče můj, není-li možné, aby mě ten kalich minul, a musím-li jej pít, staň se tvá vůle.“ Mt 26, 42

187 První soud Soudy s Maximem Řekem z let 1525 a 1531 již byly zmiňovány opako­ vaně a čtenář si jistě kladl otázku: zač? Zač byl souzen – dokonce dva­ krát – mnich, pohlcený vědeckými pracemi, jež byly mnohokrát přepi­ sovány a rozesílány po klášterech a eparchiích? Od prosince 1522 Athosan prosil, aby byl propuštěn a mohl se vrátit na Svatou horu, ale místo toho byl uvězněn. Čím se provinil? Byla obvinění spravedlivá? Chtěl proti Rusi poštvat osmanského sultána, jak tvrdili někteří svědci? Byl osman­ ským špionem, jak se domnívají dokonce i někteří dnešní badatelé? Soudy s Maximem známe ze dvou základních pramenů a řady díl­ čích zmínek, tyto informace jsou však neúplné, tendenční a často plné protimluvů. Synchronně s událostmi vznikaly vyšetřovací materiály a akty světského soudního procesu – protokoly výslechů, konfrontací, výpovědi svědků a obviněných. Nezachovaly se však v úplnosti, pouze torzovitě na 22 listech uložených v archivu Jizby poselské, neboť mezi obviněnými byly osoby cizího původu.1 Druhý důležitý pramen představují Soudní spisy církevních sněmů, prošetřujících „herezi“ Maxima Řeka a další jeho „viny“. Dříve byl i tento pramen k dispozici jen neúplně (bez závěru), takže nebyla zná­ ma rozhodnutí soudu, rozsudky, a badatelům se zdálo, že řešení záhad a tajemství, odpovědi a rozuzlení se skrývají právě v této neznámé části. Zásadní význam měl proto nález N. N. Pokrovského, který objevil v daleké altajské vsi úplný text Soudních spisů, obsahujících rovněž závě­ rečný dokument jednoho ze sněmů a řadu dalších cenných svědectví.2 1 РГАДА. Ф. 52, Оп. 1, 1525 год, 1; Акты исторические, собранные и из­ данные Арxеографической комиссиею (dále ААЭ), Санкт­Петербург 1841, sv. 1, č. 172. 2 Судные списки Максима Грека и Исака Собаки, edd. ПокроВский Н. Н., шМидт с. о., Москва 1971.

188 Kapitola 5 Poté však vyvstaly nové otázky, neméně komplikované než ty před­ chozí. Soudní spisy se dochovaly v rámci rukopisného sborníku z konce 16. století (dříve známé manuskripty pocházely ze 17. století) spolu s narativními díly různých žánrů a na rozdíl od předchozích akt ne­ představují originální dokumenty, ale jejich zpracování (se zahrnutím dokumentů nebo jejich citací), jehož cíl se dále ozřejmí. V archivu Jizby poselské se však uchovávalo velké množství origi­ nálních dokumentů, dnes s výjimkou zmíněných úryvků z vyšetřovacího spisu ztracených. V katalogu tohoto archivu, v oddíle „Řecké různé“ jsou zmíněny dva komplexy dokumentů. První představují „shrnující výpisky a obvinění mnicha Maxima Řeka z hereze a jeho vyhnan­ ství v Iosifově klášteře roku 7033 (tj. 1525)“. Tvůrci soupisu sotva mohli nazvat „shrnujícími výpisky“ listiny metropolity a velikého knížete do Iosifo­volokolamského kláštera ze 24. května 1525, shrnující závěry církevního sněmu a objasňující jeho rozhodnutí. Zde tedy šlo spíše o jakýsi závěrečný, shrnující dokument o práci sněmu, v němž byla uvedena hlavní provinění – „hereze“ – a rozhodnutí o vyhnanství. To znamená, že existovaly nějaké dokumenty církevního sněmu z roku 1525, uchovávané v Jizbě poselské, neboť odsouzený byl cizinec, Řek. Druhý je pak nedatovaný soubor materiálů, týkající se pravděpo­ dobně již soudu z roku 1531: „Svazek a v něm vyšetřování, výslechy, obvinění a výpovědi proti Maximu Řekovi o křesťanské víře.“3 Z toho plyne, že v archivu Jizby poselské bylo uloženo množství dokumentů o soudech s Maximem Řekem, o jeho prokázaném a z hlediska soud­ ců (a tvůrců soupisu) hlavním provinění – herezi. Jde o podstatně roz­ sáhlejší soubor než ten, jenž byl jmenován ve starším soupisu z roku 1614, kde je zvlášť uveden dovod o Maximu Řekovi.4 Slovo dovod má pravděpodobněji neutrální význam „argument, důkaz“ než odióznější „udání“. Dochované torzo ze soudního vyšetřování má podobu rozpadlého svitku se sešitými a po levém okraji slepenými listy. Obsahuje celkem 22 listů a skládá ze ze dvou částí (folia 1–14 a 15–22), částečně se ob­ sahově shodujících. V každé z nich byly provedeny korektury (stylistic­ ké a smyslové), přičemž opravy druhé části jsou zohledněny v první, 3 Опись арxива Посольского приказа 1626 года, edd. гАльцоВ В. и., шМидт с. о., Москва 1977, sv. 2, s. 329–339. 4 Описи Царского арxива XVI в. и арxива Посольского приказа 1614 г., edd. шМидт с. о., леВиНА с. А., Москва 1960, f. 3v., 47.

Kapitola 6 OSvOBOzeNí Já, slaboduchý a ubohý služebník Boží, tvé Bohem ochraňované říši přinesu s nadějí malý dárek, sešitky slov, které tvé říši objasní, že jsem já, hříšník, odpo- čátku zbožným služebníkem pravověrné ruské říše, a že takový jsem a budu až do konce života. Maxim Řek, z list Ivanu Hroznému

219 Po skončení soudu: odpověď žalobcům Podle rozšířeného názoru byl Maxim Řek po soudu roku 1531 odeslán do Tveri, do kláštera Zesnutí Bohorodičky, kde se díky ochraně tver­ ského biskupa Akakije jeho situace zlepšila. Prameny však neříkají, že k tomu došlo hned, bezprostředně po soudu, a Maximovo vlastní dílo, napsané rok po soudu, pochází z vězení, kde „je zavřen a truchlí“: „Tato slova sepsal mnich, zavřený ve vězení a truchlící, a těmito slovy se utěšoval a posiloval v trpělivosti léta 7040,“ tj. v období od září 1531 do srpna 1532.1 V této době tedy ještě zažíval tíži uvěznění, nicméně k jisté úlevě již došlo a protově prosbě bylo částečně vyhověno: Maxi­ movi bylo umožněno psát, což pro vědce samozřejmě znamenalo velmi mnoho. Jak již bylo řečeno, Maxim datoval svá díla zřídka, pouze v pří­ padech, kdy chtěl označit nějaký mezník ve svém životě nebo velkou událost širšího významu. Tím lze vysvětlit i uvedení data v lakonickém Pláči. Šlo totiž zároveň o datum obnovení jeho literární tvorby. V před­ mluvě k některým rukopisným souborům jeho spisů, jež vycházely ze souborů vzniklých za života autora, je obsažen přípis, že začal tvořit tuto knihu na počátku roku 7040, tj. na podzim 1531, když byl ještě vězněn a zažíval smutek a stesk. S určitostí lze hovořit o tom, že roku 1537 se nacházel v Tveri, neboť napsal dílo o pustošivém tverském požáru 22. června a také pochvalu tverskému biskupovi za „obnovu chrámové výzdoby“.2 Pláč je vystavěn jako autorova apostrofa vlastní duše; takový způsob vyjádření bude charakteristický pro mnoho děl tohoto období (Rozhovor 1 Сочинения преп. Максима Грека, sv. 2, Казань 1850, s. 452–453. 2 Ibidem, s. 260–276, 290–294.

220 Kapitola 6 Duše s Rozumem). Píše: „Netruchli, neteskni, nestýskej si, ó má milá Duše, kvůli tomu, že trpíš nespravedlivě od těch, koho jsi sytila duchovní krmí, výklady k Davidovým zpěvům, jež jsi přeložila z řečtiny do slav­ ného ruského jazyka. Rovněž další duši užitečné knihy jsi buď přelo­ žila, nebo opravila, pokud se do nich vkradla cizí, chybná slova.“ V Pláči i dalších dílech si Maxim stýská nad nevděčností těch, komu sloužil, nad nespravedlností obvinění, píše o tom, jak by získal zpět své dobré jméno. Tato myšlenka ho neopustí. Advokáta neměl, protova obhajoba nepomohla. To znamená, že se musí uhájit sám. Maxim píše Vyznání pravoslavné víry, v němž dokazuje čistotu své víry a absenci „hříchu hereze“, „sděluje při Ježíši Kristu každému pravo­ slavnému knězi a knížeti, že je ve všem opravdový pravoslavný mnich“.3 Tato odpověď adresovaná církevním a světským úřadům, soudům a soudcům, má přitom veřejný charakter: „Protože se mne, nevinného člověka, nebojí nazvat heretikem a také nepřítelem a zrádcem Bohem ochraňované ruské říše, pokládal jsem za nutné a oprávněné odpo­ vědět“; „Snažně prosím každého pravověrného kněze a knížete, aby vyslechl mou odpověď“; „Nechť je vám, Boha milujícím biskupům a nejjasnějším knížatům a bojarům, známo“; „sepisuji tuto odpověď pravověrným pravoslavným soudcům a knížatům“. Zároveň se obrací ke všem pravoslavným: „Snažně vás prosím, pravoslavní, neposlou­ chejte takovou pomluvu.“ Připomeňme, že již dříve se obracel na všech­ ny „pravoslavné křesťany, Rusy, Srby a Bulhary“, ale z jiného důvodu: kvůli Selivanově překladu Homilií na evangelia. Konfesijní část, výklad Symbolu víry, tvoří začátek Maximova Vy- znání pravoslavné víry, zbylá část reaguje na dvě hlavní obvinění z hereze a ze zrady státu. Na soudech mu nebylo umožněno tak podrobně a dů­ kladně odpovídat. Vzhledem k tomu, že hlavní důvod pro obvinění z hereze představovaly opravy knih, píše o nich poměrně podrobně. Zároveň otevřeně prohlašuje (resp. klade otázku), že hlavní příčinou obvinění z hereze snad byla jeho kritika takových aspektů sociální praxe ruských klášterů, jako je lichvářství, pobírání „cizího majetku a prá­ ce“. „Není to právě ten důvod, proč jsem pro vás tak nepřijatelný a označujete mě za heretika?“ Avšak i v této otázce si je vědom své pravdy, neboť jeho kritika stejně jako rady plně odpovídají evangeliím a celému Písmu svatému. 3 Сочинения преп. Максима Грека, sv. 1, Казань 1859, s. 23–39.

Kontakiony Bohorodičce, řecký a ruský autograf sv. Maxima Řeka Sv. Maxim Řek, ilustrace ze sebraných spisů, pravděpodobná kopie z autoportrétu, konec 16. století

Místo epilogu Jak praví literární vědci, epilog představuje závěrečné sdělení o udá­ lostech ze života postavy, jež proběhly s jistým časovým odstupem po událostech zobrazených v základní části díla. Epilog k biografii Maxi­ ma Řeka by mohl být neméně obsáhlý než ona sama. Může do něj být zahrnuta historie osvojení si dědictví tohoto vědce, teologa, spisova­ tele a překladatele, podoby aktualizace Maximovy tvorby v různých epochách a v různých kruzích, stejně jako dějiny proměn hodnocení jeho osobnosti a díla, jejímž vrcholem se stala v roce 1988 kanonizace. Maxim byl svatořečen jako „divotvůrce, mnich­asketa a učitel mniš­ ského života, vězeň a trpitel v mnohaletém zajetí, duchovní učitel, jenž prohloubil tradici svatých Otců“.1 Prohloubení patristické tradice sloužily jeho překlady děl svatých Otců, především Jana Zlatoústého, četných komentářů k žaltáři a Skut­ kům apoštolským, stejně jako originální díla přispívající duchovní osvě­ tě. V nich Maxim interpretoval křesťanskou věrouku s ohledem na potřeby a úkoly ruského života, intelektuálního i duchovního hledání jeho současníků, a rozvíjel ty stránky věrouky, jež si Rusové dosud neosvojili vůbec nebo jen částečně. V jeho dílech se odrazily mnohé rysy ruského života – státního, církevně­politického i kulturního. Žák a účastník italské renesance, spolupracující s humanisty na osvo­ jení antiky, jejíž jazyk byl jeho rodným jazykem, se v Rusku oddal práci na vzkříšení patristické tradice. V Itálii ovládl výdobytky humanistické filologie, postupy textové kritiky a využil je i ve svých ruských dílech a překladech. V Maximových pracích se objevují antické reminiscence, 1 Канонизация святыx. Поместный Собор Русской Православной Церк­ ви, посвященный юбилею 1000­летия Крещения Руси, Троице­Сергие­ ва лавра 1988, s. 164. 247

najdeme zde jméno Homéra, Plútarcha, Hésioda, Thúkydida, Aristotela. Platóna nazval „nejvyšším z vnějších filosofů“ a cenil si jeho pojetí státu s vládou filosofů. Zároveň ale kritizoval „pohanskou helénskou bezectnost“, jež někdy provázela vzkříšení antiky, a rozpoznal nega­ tivní rysy v hnutích a proudech v tehdejší Itálii. Michael Trivolis se vstupem do Vatopedského kláštera stal athoským mnichem Maximem. V tamních bohatých knihovnách získal rozsáhlé možnosti kontaktu s křesťanskou minulostí, díly svatých Otců, v nichž se uchovávaly i prvky antiky, tolik ceněné humanisty. Později se v Rusku věnoval vzkříšení patristické tradice, v níž jsou obsaženy duchovní hodnoty křesťanství. Mnohá jeho díla si uchovávají aktuálnost i dnes. Nové pře­ klady jeho „duchovně­moralistických slov“ do současné ruštiny byly nedávno vydány u příležitosti 450. výročí jeho smrti a v rámci příprav konference Rusko – Athos: 1000 let duchovní jednoty (říjen 2006). Jedinečnost Michaela Trivolise – Maxima Řeka v dějinách evrop­ ské a ruské kultury konce 15. a první poloviny 16. století spočívala v tom, že uměl jazyky všech tří součástí tehdejšího křesťanského svě­ ta – jazyk řeckého pravoslaví a antické kultury, jazyk latinského světa a církevní slovanštinu ruské redakce. Nejde tu pouze o jazyk jako pro­ středek každodenní komunikace, ale o jazyky kultur a otázky přeloži­ telnosti, které řešil v podmínkách své doby skvěle. Při vší důležitos­ ti konfesijních odlišností si cenil úspěchů každé z těchto kultur, jejich „dobrých východisek“. Jeho práce byly zapotřebí již roku 1561, kdy se diákon Isaja Kame­ necký (z Kamence Podolského) vydal do Moskvy, aby zde vyhledal a získal rukopisy, které měly vyjít tiskem a být šířeny v Litvě a na Ukra­ jině. Ke knihám, jež ho zajímaly, patřily Homilie na evangelia Jana Zlato­ ústého v překladu Maxima Řeka a jeho žáka Selivana, dále Bible a Život Antonije Pečerského, který nebyl k dispozici v Kyjevsko­pečerském kláš­ teře. V Moskvě postihl Isaju stejný osud jako Maxima Řeka – byl od­ souzen, ale brzy dostal možnost zabývat se literární činností. Začal se věnovat studiu a shromažďování Maximovy pozůstalosti, pátrat o zprá­ vách a informacích o něm. Později v této věci spolupracoval s patriar­ chou Iovem či vzdělanci pracujícími na jeho pokyn. Kolem roku 1591 Isaja vytvořil Vyprávění stručné o velikém svatém otci Maximu Řekovi, které sloužilo jako předmluva ke Kánonu sv. Duchu, sepsanému Maximem Řekem, a také v poněkud odlišné variantě jako předmluva k (nekomen­ tovanému) žaltáři, přeloženému roku 1552 Maximem Řekem a Nilem Místo epilogu 248

Svatý Maxim Řek, socha z alegorie „Tisíciletí Ruska“, Novgorod

chronologie života Maxima Řeka kolem 1470 – Michael Trivolis se narodil v rodině vzdělaných Byzantinců Manuela a Ireny ve městě Arta (Epirus) 1492 – odjíždí do Florencie s řeckým učencem Ioannem Laskarisem 1492–1494 – žákem u Laskarise, pravděpodobně mu napomáhal při vydávání knih 1494–1498 – studuje a pracuje v italských městech (Bologna, Benátky, Padova, Ferrara, Vercelli) 1498–1502 – ve službě u Giovanniho Franceska Pika della Mirandoly 1499–1500 – pravděpodobná cesta na ostrov Korfu červen 1502 – duben 1503 – možný pobyt v klášteře San Marco ve Florencii jako novic 1503–1505 – spolupráce s vydavatelem Aldem Manuciem v Benátkách 1506 – odjezd na Athos, postřih ve Vatopedském klášteře pod jmé­ nem Maxim 1516 – na prosbu velikého knížete Vasilije III. a se svolením představi­ telů Athosu odjíždí do Ruska s cílem překládat knihy 1518 – příjezd do Moskvy 1518–1521 – překlad Komentovaného apoštolu 1521–1522 – překlad Komentovaného žaltáře 1524–1525 – překlad Homilií svatého Jana Zlatoústého únor 1525 – zatčení květen 1525 – první soud, obvinění z hereze a vyhnanství do Iosifo­ ­volokolamského kláštera duben – květen 1531 – druhý soud 1532 – obnovení literární činnosti mezi 1532–1537 – přeložen do Tveri pod ochranu biskupa Akakije 1547 – osvobozen z vyhnanství carem Ivanem IV., možný přejezd do Moskvy 1551 – odchod do Trojicko­sergijevské lávry 253

prosinec 1555 – Maxim Řek umírá červen 1988 – kanonizace na místním sněmu Ruské pravoslavné církve 3. červenec 1996 – získání ostatků sv. Maxima Řeka, nyní jsou uloženy v Uspenském chrámu Trojicko­sergijevské lávry Dílo ПреП. МАксиМ грек, Сочинения, sv. 1, Москва 2008. Преп. Максим Грек, Творения, sv. 1–3, Свято­Троицкая Сергиева лавра 1996. Сочинения преп. Максима Грека, sv. 1–3, Казань 1859–1862. Сочинения преподобного Максима Грека в русском переводе, sv. 1–3, Свято­Троицкая Сергиева лавра 1910–1911. Судные списки Максима Грека и Исака Собаки, edd. ПокроВский Н. Н., шМидт с. о., Москва 1971. 254

výběrová literatura БулАНиН д. М., Переводы и послания Максима Грека. Неизданные тексты, Ленинград 1987. БушкоВич П., „Максим Грек – поэт – ‚гипербореец‘“, in: Труды Отдела древнерусской литературы (dále ТОДРЛ), sv. 47, Санкт­Петербург 1993. гудЗий Н. к., „Максим Грек и его отношение к эпоxе итальянско­ го Возрождения“, in: Киевские университетские известия, 1911, č. 7. DeNissoff E., Maxime le Grec et ľOccident. Contribution à ľhistoire de la pensée religieuse et philosophique de Michel Trivolis, Paris – Louvain 1943. дуНАеВ Б. и., Преп. Максим Грек и греческая идея на Руси в XVI в. Историческое исследование с приложением текстов диполома­ тическиx сношений России с Турцией, Москва 1916. ЗиМиН А. А., Россия на пороге Нового времени (Очерки полити­ ческой истории России первой трети XVI в.), Москва 1972. иВАНоВ А. и., Литературное наследие Максима Грека. Xаракте­ ристика, атрибуции, библиография, Ленинград 1969. икоННикоВ В. с., Максим Грек и его время, Киев 1915. кАЗАкоВА Н. А., Вассиан Патрикеев и его сочинения, Москва – Ленинград 1960. коВтуН л. с., Лексикография в Московской Руси XVI – начала XVII в., Ленинград 1975. ПлигуЗоВ А. и., Полемика в Русской Церкви первой трети XVI столетия, Москва 2002. ржигА В. Ф., „Опыты по истории русской публицистики XVI в. Максим Грек как публицист“, in: ТОДРЛ, sv. 1, Ленинград 1934. ржигА В. Ф., „Неизданные сочинения Максима Грека“, in: Byzantino- slavica, 6, 1935–1936. Россия и греческий мир в XVI веке, sv. 1, Москва 2004.

сиНицыНА Н. В., Сказания о преподобном Максиме Греке, Москва 2006. сиНицыНА Н. В., Максим Грек в России, Москва 1977. сиНицыНА Н. В., Третий Рим. Истоки и эволюция русской средневековой концепции (XV–XVI вв.), Москва 1998. ., , 1976 (ruský překlad románu – Cцены из жизни Максима Грека – vyšel v roce 1980, reed. tamtéž 2004). .,, 2011. , t. I. - 2011.

ediční poznámka Kniha byla přeložena z ruského originálu Максим Грек (Moskva 2008) s několika autorskými opravami a úpravami, jež mají přiblížit text ne­ ruskému čtenáři. Biblické citáty uvádíme dle vydání ČBK (Praha 1995), a to včetně číslování žalmů; tam, kde v textu dochází k významovému posunu, překládáme z církevní slovanštiny, resp. ruštiny. Délky u řec­ kých jmen jsme do původní předlohy doplňovali jen u vybraných jmen, která zpravidla uvádějí i Pravidla českého pravopisu. Vysvětlující poznámky doplnil odpovědný redaktor. Ilustrace byly převzaty z těchto publikací: сиНицыНА Н. В., Максим Грек, Москва 2008, obr. příloha. сиНицыНА Н. В., Сказания о преподобном Максиме Греке, Москва 2006, obr. příloha. 257

259 A Ahmad­Girej 146, 148 Achmatovová Anna 81 Akakij, tverský biskup 27, 165, 215, 219, 221–224, 242, 243 Albert Braniborský 128 Alexandr VI. Borgia, papež 76 Alexandr Makedonský 156, 157 Alexij, metropolita moskevský 122, 123 Anastasios, konstantinopolský patriarcha 11 Anastasios Sinajský 176 Andreas Palaiologos 42–43, 129, 151 Andronikos Palaiologos 133 Anthemios, vatopedský igumen 116, 205 Antonios Veliký 245 Apostolis Arsenios 36 Argyropulos Ioannes 38 Aristoteles 10, 41, 53–59, 66, 82, 97, 156, 248 Athanasios Athoský 106, 107–108, 115, 135, 136 Augustin, sv. 53, 61, 182 B Bajezid II., osmanský sultán 42, 85 Balsamon Theodoros 157 Basarab Neagoe, valašský vojvoda 114 Basil z Kaisareie 69 Baškin Matvěj 234 Beklemišev Berseň 133, 189, 191, 207 Benivieni A. 34 Bessarion, kardinál 37, 39, 44, 89, 151 Boethius 53 Bonifác z Montferratu 43 Botticelli Sandro 74 Bruno Kolínský 78–79 Bruno Würzburský 161, 228 Bulev Nikolaj 52, 57, 64, 174, 175, 176 Bulanin D. M. 40, 47, 170 C Camertini Lorenzo 93 Candido Pietro 77, 95, 97, 98 Centurione Paolo 52 Cicero 53 Codro Urceo 46, 83 da Collo Francesco 22, 124, 126, 149 dei Conti Antonio 124 Cosmico Niccolo Lelio 49 D Daniil, moskevský metropolita 56, 156–157, 167, 192, 195, 197, 199, 200, 206, 209, 211–214, 221, 225, 236 Dante Alighieri 36, 56, 81, 83 Dekapolites Symeon 202 Démosthenés 39, 97 Jmenný rejstřík

260 Děnisov I. 24–29, 39, 41–42, 46, 48, 50, 63, 66, 71, 77, 81, 83, 85, 86, 88, 90–95, 99, 132 Dionýsios II., konstantinopolský patriarcha 230 Dionýsios Řek, patriarší diákon 119 Dmitrij Donský 150, 172 Donatus 53 Dorpius Martin 61–62 Dosifej, krutický biskup 100, 206, 210, 212 E Erasmus Rotterdamský 55, 59–62, 176, 178, 179 Euklides 53 Euripides 39 Eusebios z Kaisareie 88 Eustathios ze Soluně 40 F Feodosij Pskovský 139 Ficino Marsilio 25, 35, 36, 37, 38, 56, 65, 96 Filaret, černigovský arcibiskup 251 Filofej Pskovský 158, 183 Filoponos Ioannes 41, 66, 82, 97 Filostratos 97 Fleisher M. 61 Florenskij P. 63 Fokas Nikeforos 107 Fotios, konstantinopolský patriarcha 64, 156, 157, 172, 228 Fotios, moskevský metropolita 154 František z Assisi 77 G Garin E. 34 Gennadij, novgorodský arcibiskup 159 Gerasimov Dimitrij 79, 88, 132, 159, 160, 161, 163, 228 Geremek B. 124 Germanos, jeruzalémský patriarcha 230 Ghirlandaio Domenico 36, 38 Gilson Étiennne 68 Giovio Paolo 52 Golubinskij J. J. 194, 213, 221, 243 Gregorios Řek, metropolita moskevský 119, 120, 121, 130 Gregoropoulos Ioannes 82, 83, 85, 86, 96, 98 Grimani Antonius 208 H Herberstein Sigismund 22, 123, 124, 140, 142, 149, 161, 197, 209 Hésiodos 47, 248 Homér 97, 156, 248 Ch Chalkokondyles Demetrios 35, 37, 38, 41 Chrysoloros Manuelos 46 I Ignatov Vlas (Vlasij) 159 Ikonnikov V. S. 29, 34, 47–49, 55, 66, 71, 77, 78, 99, 100, 105 Imeldyš­Bachtiar 148 Ioachim I., konstantinopolský patriarcha 113 Ioachim, alexandrijský patriarcha 230 Ioasaf II., konstantinopolský metropolita 231 Ioasaf, moskevský metropolita 232, 235, 236, 237, 239, 243 Iona, archimandrita Čudovského kláštera 200 Iosif Volocký 136, 157, 199, 201, 236 Irena, matka Maxima Řeka 19, 20, 23 Isak Sobaka 214, 233

261 Jmenný rejstřík Isidor, metropolita moskevský 120, 127 Islam­Girej 148 Ivan III., moskevský velkokníže 43, 120, 133–135, 144, 150, 151, 152 Ivan IV. Hrozný, ruský car 225, 228, 230, 234, 243 Ivan Ivanovič Mladý 151 Ivanov A. I. 243 J Jan Kryštof 127 Jan z Damašku 53 Jan Zlatoústý 10, 11, 53, 54, 55, 62, 63, 162, 165, 167, 170, 202, 247, 248 Jelena Vološanka 151, 152 Jeremiáš II., konstantinopolský patriarcha 131, 210, 251 Josephus Flavius 41 Justinián, východořímský císař 53, 138, 155, 228 K Kallergis Zachariáš 85, 86, 102 Kallistos Andronikos 38 Kamenecký Isaja 20, 23, 248 Kampenský Albert 128 Karamzin N. M. 80 Karel VIII., francouzský král 37, 42, 43, 44, 71, 80, 129 Karpov Fjodor Ivanovič 52, 63, 64, 87, 126, 130, 143–146, 148–149, 161, 173–175, 183, 190, 191, 227, 238 Karteromachos (Forteguerri) Scipio 26, 90, 93, 95, 96, 97, 98 Kazimír, polský král 127 Kazimovová G. A. 245 Kirill Bělozerský 213 Klibanov A. I. 99, 190 Kliment V., papež 53 Kolyčev Ivan 202 Konstantin Veliký, římský císař 134, 138, 139, 154, 164 Konstantinos XI. Palaiologos 9, 11, 42, 43 Konstantinos XII. Porfyrogennetos 170 Korobin Vasilij Andrejevič 115 Kurbskij Andrej 10–12, 14, 25–26, 39, 50 Kurljatěv Nil 23, 164, 250 L Landino Cristoforo 35 Laskaris Ioannes 25, 26–29, 36–39, 40, 41, 42, 43, 44, 46, 50, 65, 66, 71, 80, 87, 97, 102, 125 Leonides z Alexandreie 40 Leontij Rostovský 140 Lev X. Medicejský, papež 37, 38, 50, 65, 102, 116, 124, 127, 128, 129 Lorenzo X. Medicejský 25, 28, 36, 38, 44, 71, 72 Losskij V. N. 176 Luther Martin 176, 184 M Machiavelli Niccolò 74, 84 Makarij (Bulgakov), metropolita 131 Makarij, moskevský metropolita 59, 139, 161, 172, 213, 221, 224–226, 228, 230–233, 237, 243, 251 Manuelos Korintský 114 Manuzio Aldo 12, 26, 27, 33, 40, 46, 47, 85, 86, 94–98, 102, 153, 171 Marie Tverská 151 Marek Efezský 26 Maxim Vyznavač 234, 238 Maxmilián, císař 87, 88, 127, 128, 170 Medovarcev Jakovij 168 Medovarcev Michail 164, 167, 168, 200, 211, 212, 214

262 Jmenný rejstřík Mehmed II., osmanský sultán 9 Mengli­Girej 145, 146 Michail, bulharský kníže 156 Miljutin Ioann 233, 251 Misjur viz Muněchin Michail Grigorjevič More Thomas 59, 61, 68 Moro Lodovico 88 Muhammad­Girej 126, 139, 146, 148 Muněchin Michail Grigorjevič (Misjur) 132, 160 Musuros Markos 65, 85, 93, 99 N Neofytos Řek 119, 164 Nifo Agostino 49, 50, 51, 55, 57, 59, 64 Nifon II., konstantinopolský patriarcha 113–114 Nil Sorský 133–137, 154, 157, 236 Nonnos, byzantský básník 98 O Orlandini Paolo 35 Osinovskij I. N. 61 P Patrikejev Vassian 107, 150, 157, 159, 196, 206, 210, 212, 239, 240, 242 Patrikejevič Jurij 150 Pavel Thébský 245 Petr I. Veliký, ruský car 121 Petr Lombardský 53 Petrarca Francesco 59 Philippe de Commynes 42, 43, 44, 71 Pico della Mirandola Giovanni 26, 35, 38, 65, 71, 81, 82, 132, 176, 179, 184, 222 Pico della Mirandola Giovanni Francesco 88 Planudes Maximos 39 Plinius 55 Pokrovskij N. N. 187 Poliziano Angelo 35, 36, 50, 51, 56, 57, 59, 64 Pomponazzi Pietro 49, 50, 55 Proklos 38 Pskovský Jevfrosinij 133 Ptolemaios 22, 53 Pythagoras 53 R, Ř Radu (Radula) Veliký 113 Rjapolovskij S. I. 151 Rolland Romain 68, 81 Romolini Francesco 75 Rosate Ambrogio 87 Ržiga V. F. 142, 143, 227, 228, 230, 232 Řehoř Naziánský 69, 93, 98, 173 S, Š Safa­Girej 148 Saka Iskander (Skinder), osmanský vyslanec 149, 208, 209 Santi Rafael 36 Sáva, archimandrita 191, 192, 207, 214 Sáva, proigumen 119 Savonarola Girolamo 24, 34–36, 68, 70–77, 81, 92, 94, 100, 222 Seadet­Girej 148 Selim I., sultán 116, 126 Selivan, mnich­učedník Maxima Řeka 11, 131, 132, 137, 164–167, 200, 220, 248 Semjon Ivanovič, bratr Vasilije III. 120, 121, 226, 231 Sergij Radoněžský 141, 213 Schönberg Dietrich 128 Schönberg Nikolaus 127–129 Silvestr, papež 138, 154 Sofie (Zoe) Palaiologovna 151

263 Jmenný rejstřík Sofoklés 39 Speranzi D. 41 Spjaščij Kopyj Vasil 115 Strabón 22, 41 Sulejman I. Kanuni (Nádherný) 208 Symeon Metafrastes 170–172, 211 Šelonin Sergij 251 Ševčenko I. 114 Špidlík T. 239 Štěpán Veliký, moldavský vládce 151 Šujskij P. I. 221, 225 T, Ť Tarsský Nikolaos 82–83 Theodórétos z Kyrru 56, 88 Theodosios Veliký 108, 139, 164 Theokrités 41, 46, 114 Theoleptos, konstantinopolský patriarcha 20, 116 Thúkydidés 39, 248 Tizzoni Lodovico II. 81, 82 Tomáš Akvinský 61, 91 Tomáš, morejský despota 43 Trivolis Demetrios 28–29, 41 Trivolis Manuelos, otec Maxima Řeka 19–23 Trofimov S. B. 162 Tučkov Vasilij Michajlovič 48, 98, 167, 171 Turriani Gioacchino 75 Tušin Gurij 137, 157 Tzimiskes Ioannes 107 Ťjutin Juško 133 V Valla Lorenzo 59, 154 Varlaam Chutyňský 140 Varlaam, metropolita moskevský 115, 119–123, 138, 139, 160, 167 Vasilij I. 150 Vasilij II. 150 Vasilij III. Ivanovič 43, 115, 120, 122, 124, 126, 127, 128–130, 133, 135–140, 145, 146, 148, 152, 160, 162, 165, 170, 192, 196, 198, 200, 201, 204, 207, 208, 209, 215, 234 Vavarin Ivan 115 Veličkovskij Paisij 237 Veselovskij A. N. 48 da Vinci Leonardo 33 Viskovatyj Ivan 132 Vladimir I., kyjevský kníže 173 Z, Ž Zacharjin M. J. 100 Zamyckij Gerasim 210 Zamyckij Konstantin Timofejevič 130 Zasekin I. I. 162 Zikmund, veliký kníže litevský 124, 128 Zinovij Otěnský 84, 236 Zonara Ioannes 172–173 Žarenyj Fjodor 189–191, 208

O autorce Nina Vasiljevna Sinicynová patří k předním ruským medievistkám, věnuje se především ruskému středověkému myšlení, dějinám církve, kultury a písemnictví. Je autorkou více než 100 publikací, z nichž nej­ většího ohlasu dosáhla monografie Maxim Řek v Rusku (Максим Грек в России, Moskva 1977) a Třetí Řím. Původ a evoluce ruské středověké koncepce, 15. – 16. století (Третий Рим: Истоки и эволюция русской средне­ вековой концепции. XV – XVI вв., Moskva 1998).

Nina Vasiljevna Sinicynová ODYSeA MAXIMA ŘeKA ReNesANČNí ItÁlie – AtHos – MosKeVsKÁ Rus Z ruského originálu Н. В. Синицына, Максим Грек (Moskva 2008) přeložila Jitka Komendová. Odpovědný redaktor Michal Řoutil. Jazyková redakce Hana Sobalíková a Michal Karas. Obálku navrhl Vladimir Mačinskij. Na obálce: Sv. Maxim Řek, miniatura ze sebraných spisů, 17. století. Vydalo nakladatelství Pavel Mervart, P. O. Box 5, 549 41 Červený Kostelec, v roce 2013. Vytiskla tiskárna Akcent ve Vimperku. www.pavelmervart.cz www.parresia.cz ISBN 978-80-7465-056-7 svazek 21

Ruská středověká literatura Od křtu Vladimíra Velikého po Dmitrije Donského Výbor textů 11.–14. století Od 11. století se na Rusi vytvářelo vlastní mnohotvárné písemnictví, jehož vývoj zachycuje v reprezentativních ukáz­ kách tato antologie. Čtenář v ní mimo jiné nalezne homilie metropolity kyjevského Ilariona, Kirila Turovského a Sera­ piona Vladimírského, legendy o sv. Borisu a Glebovi či Ser­ giji Radoněžském, vyprávění o slavných knížatech Andreji Bogoljubském, Alexandru Něvském a Michailu Černigovském, Daniilův pout­ nický cestopis do Svaté země, poučné příběhy z Kyjevskopečerského paterika a přípis intelektuálského „ztracence“ Daniila Zatočnika. Marek Starowieyski Slovník raněkřesťanské literatury Východu Arabská, arménská, etiopská, gruzínská, koptská a syrská literatura Slovník raněkřesťanské literatury Východu představuje světový uni­ kát. V jednom svazku čtenář nalezne podrobná hesla o vý­ značných autorech a dílech křesťanského Východu prvního tisíciletí, a to z oblasti arabské, arménské, etiopské, gruzínské, koptské a syrské literatury. Všechna slovníková hesla byla pře­ hlédnuta a upravena českými odborníky na dané oblasti a jednotlivá hesla navíc ob­ sahují nejnovější relevantní odbornou literaturu. Knihu doplňují chronologické tabul­ ky, seznamy patriarchů a katholiků východních církví a výkladový rejstřík toponym. Sv. Jan Damašský Řeči na obranu obrazů Kniha obsahuje vůbec první kompletní překlad tří spisů sv. Jana Damašského († 749), jež jsou dnes známy jako „Řeči na obranu obrazů“. Tyto texty zásadně ovlivnily chápání ná­ boženského zobrazování jak na křesťanském Východě, tak Západě. V úvodu knihy se překladatel věnuje sv. Janu Da­ mašskému jako významné osobnosti raně středověkého myšlení a zasazuje vznik jeho spisů do dobového kontextu, tj. ikonoklastických sporů 8. století, v závěru se pak zamýšlí nad smyslem ikony a jejím zařazením do liturgie dle učení Otců církve. V edici PRO ORIENTE mimo jiné dosud vyšlo:

267 Sergej A. Ivanov Byzantské misie aneb je možné udělat z „barbara“ křesťana? Publikace se věnuje dějinám byzantské misijní činnosti v prů­ běhu tisícileté existence Byzantské říše. Přináší mimo jiné odpovědi na mnoho dosud nezodpovězených otázek, jako např. jaké byly největší úspěchy byzantských misií, co měly společného v evropských zemích, v Chazárii, na severním Kavkaze, v Persii, Arábii, Súdánu či Etiopii, nebo proč se ani dobové byzantské prameny nezmiňují o působení věrozvěstů Konstantina­ Cyrila a Metoděje na Moravě. Kulturněhistorická analýza směřuje k pochopení toho, jak byzantští Řekové chápali sami sebe a okolní svět. Monika Langrock Libanonské rozhovory Libanonští křesťané jsou intelektuální elitou křesťanů Střed­ ního východu. Léta po skončení občanské války (1990) však popisují jako léta deziluze a deprese z politického vývoje země. Ve čtrnácti rozhovorech se křesťané z maronitské, řeckopravoslavné, řeckokatolické, arménské a protestant­ ské církve snaží nalézt odpověď na stěžejní otázku: jak se vyrovnat s klesajícím vlivem křesťanů v libanonské, ale i blíz­ kovýchodní společnosti? Steven Runciman Zajetí Velké církve Dějiny konstantinopolského patriarchátu od pádu Cařihradu do roku 1821 Dnes již klasické dílo anglického historika S. Runcimana seznamuje čtenáře s dějinami řecké církve od pádu Caři­ hradu (1453) do vyhlášení nezávislosti (1821). První část knihy je věnována vnitřní organizaci a teologii církve v pos­ ledních staletích existence Byzantské říše, druhá pak životu konstantinopolského patriarchátu pod nadvládou Osmanů. Zvláštní důraz je kla­ den nejen na podobu nového uspořádání církve, vznik fanariotského hnutí či proces národního sebeuvědomění, ale i na vztahy s ostatními křesťanskými církve­ mi v Evropě i Rusku.

Pavel Milko Úvod do byzantské filosofie Publikace Úvod do byzantské filosofie je vůbec prvním kom­ plexním pokusem o uchopení tohoto tématu u nás. Důklad­ nému rozboru jsou podrobeny vazby byzantské filosofie nejen na předchozí období, ale zvláště na určující dobová theologická východiska. Kniha obsahuje studii M. Řoutila Na východ od Antiochie. Arménské kroniky od jezera Van (16.–18. století ) Výbor arménských kronik nabízí pohled na každodenní život arménské komunity žijící v 16.–18. století ve východní Ana­ tolii. Autory byli jak učení mniši z klášterů v okolí Vanského jezera, tak lidoví písmáci. Kniha nabízí jedinečnou možnost nahlédnout do reality života křesťanů na periferii Osmanské říše. Kromě deseti kronik je kniha dále doplněna o literárně­ historickou úvodní studii, rozsáhlé výkladové slovníky pojmů, toponym a osobností a unikátní obrazový materiál. Ať múzy promluví Tři byzantská kvazidramata Kniha představuje tři pozoruhodné byzantské literární ex­ perimenty vzniklé v 9. a 12. století: Verše o Adamovi Ignatia Diakona, Kočkomyší válku Theodóra Prodroma a Drama­ tion Michaéla Haplúcheira. Označení „kvazidramata“ sice literární formou odkazuje k dramatu, nicméně díla pravdě­ podobně nebyla určena ke scénickému provedení – potřeba divadla se v Byzanci nasycuje spíše nepřímo v různých pro­ jevech teatrality. V edici PRO ORIENTE dále připravujeme: A. Müller Hora Athos. Dějiny mnišské republiky M. Řoutil Rusko-český slovník pravoslavné kultury www.pavelmervart.cz