Parresia V

PARRÉSIARevue pro východní křesťanství 5 (2011) Šéfredaktoři: Pavel Milko a Michal Řoutil Čestný předseda redakční rady: Jan Blahoslav Lášek Redakční rada: Walerian Bugel, Marek Dospěl, Vojtěch Kubec, Marina Luptáková, Jana Nováková, Monika Šlajerová, Václav Ventura, Gorazd J. Vopatrný Výkonná redaktorka: Jana Nováková Jazyková úprava: Michal Karas, Markéta A. Hubová V rámci edice Pro Oriente. Dědictví křesťanského Východu vydává nakladatelství Pavel Mervart ve spolupráci s Ústavem východního křesťanství Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a Orthodoxií – vzdělávacím centrem při pravoslavném katedrálním chrámu v Praze 2 (Resslova 9a) Příspěvky procházejí recenzním řízením. Nevyžádané rukopisy se nevracejí Periodicita: ročenka Pokyny pro autory viz na http://www.parresia.cz/cz/o-nas/pro-autory Webová prezentace (s ukázkami): www.parresia.cz Adresa redakce: Michal Řoutil, Farní 1, 789 01 Zábřeh na Moravě, e-mail: revueparresia@seznam.cz Adresa nakladatelství: Pavel Mervart, P. O. Box 5, 549 41 Červený Kostelec Grafická úprava: Jan Blažíček Na přední straně obálky: Jiří Nosek: Chor virap (olej na plátně, 120 cm x 160 cm), foto © I. Nosková; na zadní straně obálky: hymnus sv. Kříže s neumatickým zápisem – převzato z prvního tištěného arménského Hymnáře (Amsterdam 1665). Tisk: PBtisk, s. r. o., Příbram Distribuce: Kosmas, s. r. o. (www.kosmas.cz) a nakl. Pavel Mervart (www.pavelmervart.cz) ISBN 978-80-7465-031-4 ISSN 1802-8209

Editorial Vážení čtenáři, v roce 2011 si světová kulturní veřejnost připomněla významné výročí – 1710 let od přijetí křesťanství v Arménii. Toto jubileum se rozhodla oslavit i naše revue, a její páté číslo proto přináší celkem 8 armenologických příspěv- ků, mj. první část dvojdílné fundamentální studie H. Utidjiana o arménském Hymnáři, stať A. Sochové o historikovi Łazaru Pharpecim, překlad několika arménských hymnů, či dva eseje – o česko-arménských vztazích a arménské Praze. Svůj obdiv k arménskému hudebnímu dědictví vyznává v profilovém rozhovoru prof. E. Kindler, umělecký vedoucí souboru Musica Poetica, jenž se u nás i v zahraničí po desetiletí věnuje interpretaci arménské starověké a raně středověké duchovní hudby. Věříme, že vás zaujmou i další příspěvky – mj. analýza zádušní praxe ve středověké Rusi, výklad Božího obrazu v člověku jako základu křesťanské antropologie, popis působení Ruské pravoslavné misie v Urmii či biografie geniálního syrsko-jakobitského polyhistora Gríghóra Barhebraea. Reflexi důležitých událostí (konferencí, kongresů, výstav aj.) a knižních počinů najdete v odpovídajících oddílech. Několika málo slovy připomínáme i působení významných osobností, jež k naší hluboké lítosti nedávno odešly z tohoto světa – koptského papeže-patriarchy Šinúdy III. a paleoslavistky Zoe Hauptové. I v tomto čísle jsme kvůli zpoždění s vydáním některé z příspěvků aktualizovali. Michal Řoutil, Pavel Milko

obsah Editorial 2 ORTHODOXIA Ján Zozuľak Boží obraz v človeku ako základ kresťanskej antropológie 13 Alexej Ivanovič Alexejev Zádušní praxe ve středověké Rusi. Problematika pramenů (přeložila J. Komendová) 29 ORIENTALIA Haig Utidjian Tntesean and the Music of the Armenian Hymnal 47 Anna Sochová Arménský historik Łazar Pharpeci a jeho podání arménsko-perského konfliktu v letech 449–451 177 MEZI VÝCHODEM A ZÁPADEM Michal Řoutil, Marina Luptáková Urmijská misie Ruské pravoslavné církve (1898–1918) 197 FONTES Haig Utidjian Ukázky z Hymnáře arménské apoštolské církve Hymny o sv. Kříži (přeložili H. Utidjian a M. Pičmanová) 227

ESEJE Anna Sochová Země pod Řípem a Araratem. Historie vzájemných vztahů Čechů a Arménů 247 Václav Huňáček Arménská Praha 253 ROZHOVOR Evžen Kindler, Anežka Kindlerová, Michal Řoutil Od hudby k matematice a zpět. Rozhovor s profesorem Evženem Kindlerem 267 BIBLIOTHÉKA Petra Košťálová, Michal Řoutil Obnovování paměti: k nové edici knih o arménských regionech, městech a diaspoře 305 MÉMORIAL Kateřina Iberl Natalie Grigorjevna Jašvilová: sloup Seminaria Kondakoviana 323 PERSONALIA Marel Dospěl Zemřel koptský papež Šinúda III. 337 František Čajka Za Zoe Hauptovou 343 VÝROČÍ Michal Řoutil Křesťanský „oceán moudrosti“ v severní Mezopotámii 13. století. Život a dílo Gríghóra Barhebraea (1226–1286) 351

UDÁLOSTI Vrej Nerses Nersessian The Repatriation of an Armenian Cultural Treasure: The Gospel of Queen Keran 367 ZPRÁVY 12. kongres Mezinárodní asociace arménských studií, Budapešť 6.–8. října 2011. Osobní pohled pražského účastníka (Haig Utidjian) 385 Mezi dvěma říšemi. Výstava Byzanc a islám – doba přechodu v Metropolitním muzeu umění (Elizabeth Williams, přeložil Marek Dospěl ) 395 22. byzantologický kongres v Sofii (22.–27. srpen 2011) (Martina Jiroušková, Vlastimil Drbal) 399 Konferencia „Ikona – staronový nástroj evanjelizácie“ (Šimon Marinčák) 401 RECENZE Gorgias Encyclopedic Dictionary of the Syriac Heritage (Michal Řoutil, Marina Luptáková ) 407 Vladimír Vavřínek, Encyklopedie Byzance (Lubomíra Havlíková) 411 Armen Kyurkchyan, Hrair Hawk Khatcherian ՀԱՅԿԱԿԱՆ ԶԱՐԴԱՐՈՒԵՍՏ, Armenian Ornamental Art (Haig Utidjian) 417 Martin Hurbanič, Posledná vojna antiky; História a mýtus (Vlastimil Drbal) 421 Pavel Marek, Volodymyr Bureha, Jurij Danilec, Arcibiskup Sawatij (1880–1959) (Jana A. Nováková) 424 Лицевой летописный свод XVI века. Русская летописная история (Michal Téra) 428 Petra Košťálová, Arménské kroniky od jezera Van. XVI.–XVIII. století (Evžen Kindler) 433 Remedius Prutký OFM, O Egyptě, Arábii, Palestině a Galileji (Marek Dospěl ) 437

ANOTACE Balcanica 451 Byzantinica 455 Caucasica 462 Rossica 467 Syriaca 471 OBRAZOVÁ PŘÍLOHA Fotografie Jiřího a Inge Noskových z návštěv Arménie v letech 1967–1989 (foto: Inge Nosková)

ContEnts Editorial 2 ORTHODOXIA Ján Zozuľak God’s image in Man as the Basis of Christian Anthropology 13 Alexej Ivanovič Alexejev Burial practises in medieval Rus: source-related issues (translated by J. Komendová) 29 ORIENTALIA Haig Utidjian Tntesean and the Music of the Armenian Hymnal 47 Anna Sochová The Armenian historian Łazar Pharpeci and his perception of the Armenian-Persian conflict in the years 449–451 177 BETWEEN EAST AND WEST Michal Řoutil, Marina Luptáková The Urmiah mission of the Russian Orthodox Church (1898–1918) 197 FONTES Haig Utidjian An introduction to the Armenian Hymnal with examples in Czech translation (translated by H. Utidjian and M. Pičmanová) 227

ESSAYS Anna Sochová The lands at the feet of mounts Říp and Ararat: The history of the relations between Czechs and Armenians 247 Václav Huňáček Armenian Prague 253 INTERVIEW Evžen Kindler, Anežka Kindlerová, Michal Řoutil From music to mathematics and back: an interview with Professor Evžen Kindler 267 BIBLIOTHÉKA Petra Košťálová, Michal Řoutil Restoring memory: on the new series of books devoted to Armenian regions, cities and the diaspora 305 MÉMORIAL Kateřina Iberl Princess Natalia Grigoryevna Yashvil – the Pillar of Seminarium Kondakovianum 323 PERSONALIA Marel Dospěl Pope Shinuda III is died 337 František Čajka In memoriam of Zoe Hauptová 343 ANNIVERSARY Michal Řoutil The Christian ʻOcean of Wisdomʼ in Northern Mesopotamia in the 13th century: Life and Works of Grigorios Barhebraeus (1226–1286) 351

EVENTS Vrej Nerses Nersessian The Repatriation of an Armenian Cultural Treasure: The Gospel of Queen Keran 367 REPORTS The 12th Congress of the Association International des Études arméniennes: a report from a Prague participant’s perspective (Haig Utidjian) 385 Between two realms: The exhibition Byzantium and Islam – Age of Transition at the Metropolitan Museum of Art (Elizabeth Williams, translated by Marek Dospěl ) 395 22nd International Congress of Byzantine Studies (Sofia, 22–27 August 2011) (Martina Jiroušková, Vlastimil Drbal) 399 The conference „Icon – Old yet Topical Instrument of Evangelization“ (Šimon Marinčák) 401 REVIEWS Gorgias Encyclopedic Dictionary of the Syriac Heritage (Michal Řoutil, Marina Luptáková ) 407 Vladimír Vavřínek, Encyklopedie Byzance (Lubomíra Havlíková) 411 Armen Kyurkchyan, Hrair Hawk Khatcherian ՀԱՅԿԱԿԱՆ ԶԱՐԴԱՐՈՒԵՍՏ, Armenian Ornamental Art (Haig Utidjian) 417 Martin Hurbanič, Posledná vojna antiky; História a mýtus. (Vlastimil Drbal) 421 Pavel Marek, Volodymyr Bureha, Jurij Danilec, Arcibiskup Sawatij (1880–1959). (Jana A. Nováková) 424 Лицевой летописный свод XVI века. Русская летописная история (Michal Téra) 428 Petra Košťálová, Arménské kroniky od jezera Van. XVI.–XVIII. století (Evžen Kindler) 433 Remedius Prutký OFM, O Egyptě, Arábii, Palestině a Galileji (Marek Dospěl) 437

NOTES Balcanica 451 Byzantinica 455 Caucasica 462 Rossica 467 Syriaca 471 PICTORIAL ENCLOSURE Photographs taken by Jiří and Inge Nosek during their journeys to Armenia between 1967–1989 (author: Inge Nosková)

13 Boží obraz v človeku ako základ kresťanskej antropológie* Ján Zozuľak Otázka obrazu má dlhú históriu a tvorí základný termín v gréckej filozofii u Platóna, stoikov a neskôr u novoplatonikov. Zároveň tvorí jadro antropoló- gie v Starej zmluve, hlavne v Prvej Mojžišovej knihe,1 v ktorej sa odhaľuje Boží pôvod človeka: „A stvoril Boh človeka; podľa Božieho obrazu ho stvoril.“2 A ďalej sa uvádza spôsob, akým Boh stvoril človeka: „A učinil Boh človeka z hliny a vdýchol do jeho tváre dych života a stal sa človek živou bytosťou.“3 Z toho vyplýva, že základom kresťanskej antropológie, ktorá je postavená na biblickom učení o človeku, je presvedčenie, že Boh stvoril človeka podľa Božie- ho obrazu.4 Keď hlbšie preskúmame Starú zmluvu, zistíme, že obsahuje jasné a úplné učenie o človeku ako Božom obraze,5 alebo presnejšie, učenie o člo- veku, ktorý bol stvorený podľa Božieho obrazu. Niektorí súčasní bádatelia, hlavne protestantskí, popierajú, že na začiatku Prvej Mojžišovej knihy nachádzame učenie o Božom obraze v človeku podob- né tomu, ktoré neskôr vidíme u Otcov Cirkvi, ktorí rozvinuli učenie o Božom obraze. Existuje určitá nejasnosť a neúplnosť v slovách Prvej Mojžišovej knihy o stvorení človeka podľa Božieho obrazu, ale táto nejasnosť sa ozrejmí, ak * Tento článok je výsledkom riešenia vedecko-výskumného projektu Fenomén slobody – hodnota kultúrnej a sociálnej identity (VEGA č. 1/0276/11). 1 Pozri Gen 1, 26–27. Múdrosť Šalamúnova 7, 24–28. Podrobnejšie pozri 2 Gen 1, 27: „ “ 3 Gen 2, 7: „ .“ 4 Gen 5, 1: „ .“ 5 Pozri 1Kor 11, 7: „Muž ... je Božím obrazom a Jeho slávou.“ Parrésia 5 (2011), s. 13–28

14 Ján Zozuľak sa na Starú zmluvu budeme pozerať očami apoštola Pavla,6 teda keď ju budeme hodnotiť len ako tieň skutočností, ktoré budú zjavené v budúcnosti, to znamená vo vtelení Božieho Lóga, ktorý je úplnou a skutočnou Pravdou, Christovým telom.7 Filon Alexandrijský tiež používa termín obraz a dáva mu zvláštny význam.8 V Novej zmluve je termín obraz obohatený o christologický obsah, čo dáva antropológii nový rozmer, pretože učenie o Božom obraze je spojené s escha- tologickým chápaním pripodobnenia človeka k obrazu Christa. Na začiatku listu Židom apoštol Pavol hovorí, že v Novej zmluve sa nám Boh zjavuje už nie cez prorokov, ale cez svojho Syna, ktorý je „odbleskom Jeho slávy a vyjad- rením Jeho hypostázy“9 a cez ktorého bol stvorený svet. Učenie apoštola Pavla o Božom obraze je zhrnuté v prvej kapitole listu Kolossenským, v ktorom Božieho Syna nazýva „obrazom neviditeľného Boha“10 : On je obraz neviditeľného Boha, prvorodený všetkého stvorenia, lebo v Ňom bolo stvorené všetko, čo je v nebesiach a čo je na zemi, viditeľné a neviditeľné, či tróny alebo panstvá, kniežatstvá alebo mocnosti; všetko bolo stvorené prostredníctvom Neho a v Ňom; a On je pred všetkým a všetko udržiava, aby mohlo existovať. A On je hlavou tela, Cirkvi.11 Pre apoštola Pavla obraz neviditeľného Boha je Christos a človek je obra- zom Obrazu, čo potvrdzuje Ján Zlatoústy slovami: Človek je obrazom Obrazu. Tak ako Syn... Tým, čím je Boh v nebi, tým je človek na zemi, myslím podľa moci; a ako panuje nad všetkým, čo sa nachádza na zemi, rovnako tak aj Boh panuje nad všetkým, čo sa nachádza na nebi a na zemi.12 6 Pozri Žid 10, 1. 7 Pozri Kol 1, 17. Porovnaj Jn 1, 17. 8 Pozri 1966, s. 33–53. 1967. 9 Žid 1, 1–3. Porovnaj Jn 1, 3. 10 Pozri Kol 1, 15; 3, 10; Rim 8, 29; 1Kor 15, 49. 11 Kol 1, 15–18. Pozri 1969, s. 383–492. Po- rovnaj ďalšie texty apoštola Pavla: Rim 8, 29; 2Kor 4, 4; Žid 1, 3; 1Jn 3, 2. 12 2, 2, in: 24, 240. PG 63, 22: „ “

Boží obraz v človeku ako základ kresťanskej antropológie 27 Triadologický aspekt pre človeka nie je pochopiteľný, ale chápe ho prostred- níctvom zjavenia Svätej Trojice v Christu, ktorý svojím vtelením v sebe zjavil Božiu pravdu. Rozlíšenie medzi hypostázou a prirodzenosťou je predmetom christológie, a preto Gregor Palama oprávnene hovorí: Ak by sa Boží Lógos nevtelil, Boh by sa nezjavil v podstate a hypostázach, ale bol by považovaný len za nejakú energiu v stvoreniach.73 Môžeme povedať tú istú vec o inej stránke učenia o Božom obraze v člove- ku, teda stvorenia človeka podľa obrazu vtelenej slávy, dokonalosti a blaho- date Božej prirodzenosti. Tento obraz je treba chápať ako christologický dôsledok, pretože cez Christa ako Božieho Syna a Lóga sa zjavila Božia blahodať a sláva vo svete a v človeku, v stvorení ako aj v spáse; Christos je osobný Stvoriteľ človeka a hypostatické zjavenie Božej slávy a blahodate vo svete a v človeku74 . kEywords God’s image, anthropology, original, philosophy, theology abstraCt The question of the image has a long history and is a basic term in the Greek philosophy. At the same time it makes a core of anthropology in the Old Testament, mainly in the First Book of Moses where God’s origin of a man is revealed. The Holy Fathers expounded the teaching about God’s image in a way that it has its basis in the teaching of Apostle Paul. Through the New Testament we know about the real meaning of the Old Testament’s revelation about the creation according to God’s image and likeness because it is only through Christ and in Christ as genuine image of God, who became a man, that the whole truth that a man was created according to God’s image is clearly revealed. In the teaching of the Holy Fathers the original – archetype of a man is Christ. The first man was created according to the image of Christ, which means that he should become similar to the original, or more 73 72, 448–450. PG 151, 204AB. 74 cit. d., s. 67–68.

28 Ján Zozuľak precisely, to purify himself and love God so much that God will come and be in him, which means that Logos hypostatically united with a man. A man was created as a rational being with a rational mind, but mainly as the Christological being that unites in himself soul and body, i. e. spirit and matter, spiritual and material nature and in this way he encompasses the whole creation. The Christological aspect is particularly clear in the orthodox teaching about God’s image in a man because only the Christological understanding of God’s image in a man helps to uncover real dimensions of this dogma. Prof. ThDr. Ján Zozuľak, PhD. Profesor antickej a byzantskej filozofie na Katedre filozofie Filozofickej fakulty univerzity Konštantína Filozofa v Nitre. Venuje sa štúdiu spisov gréckych spi- sovateľov a gréckemu jazyku. Je autorom prvého grécko-slovenského a slo- vensko-gréckeho slovníka.

29 Zádušní praxe ve středověké Rusi. Problematika pramenů Alexej Ivanovič Alexejev Současné medievistické zkoumání memoriální tradice dávno překročilo rámec úzce specializovaných studií a stalo se poměrně vlivným směrem historického bádání.1 Početné edice klášterních a chrámových nekrologií, libri vitae, resp. libri memoriales umožňují nově poznávat jak příbuzenské vztahy a vzájemné vazby jedince a kolektivu ve středověku, tak i komplex představ, týkajících se péče o duše zemřelých. Práce G. Tellenbacha, K. Schmidta, J. Wolasche, O. G. Oexleho a dalších ukázaly, že v souvislosti se středověkem je třeba hovo- řit o nerozlučné jednotě společenství živých a mrtvých.2 Z úcty živých k mrt- vým vyrostl kult svatých, kteří byli s to nejúčinněji podporovat všechny, kdo se na ně obraceli s prosbou o přímluvu.3 Jak konstatuje O. G. Oexle: „Souvis- lost mezi kultem mrtvých a uctíváním svatých v pozdějších dobách se zřetel- ně projevuje v každodenním životě středověkých řeholních a kanovnických komunit tím, že po ohlášení jmen z martyrologia následovalo čtení jmen z nekrologia, a to nikoli během mše, nýbrž během tzv. kanonických hodinek 1 Oexle G., „Memoria als Kultur“, in: Memoria als Kultur, ed. O. G. Oexle, Göttin- gen 1995. V ruštině přehled tohoto bádání podává АрнАутовА Ю. Е., „От memoria к истории памяти“, Одиссей 2003, s. 170–198. 2 Tellenbach G., „Der Liber memorialis von Remiremont. Zur kritischen Erfor- schung und zum Quellenwert liturgischen Gedenkbücherm“, Deutsches Archiv für Erforschung des Mittelalters, sv. 25, 1969, s. 64–110; schmidT K., WOllasch J., „Die Gemeinschaft der Lebenden und Verstorbenen in Zeugnissen des Mittelalters“, Frühmittelalterliche Studien, sv. 1, 1967, s. 365–405; Oexle G., „Memoria und Memorial- überlieferung im früheren Mittelalter“, Frühmittelalterliche Studien, sv. 10, 1976, s. 70–95; Týž, „Die Gegenwart der Toten“, in: Death in the Middle Ages, eds. H. Braet, W. Ver- beke, Löwen 1983, s. 21–77. 3 БрАун П., Культ святых. Его становление и роль в латинском христианстве, Moskva 2004. Parrésia 5 (2011), s. 29–43

30 Alexej Ivanovič Alexejev v rámci bohoslužeb denního cyklu.“4 Tento projev středověkého vidění světa byl výsledkem dlouhé evoluce, v níž náboženský optimismus a přesvědčení, že posmrtná spása je garantována všem křesťanům, vystřídal strach z pekla.5 Roz- hodující roli přitom sehrála eschatologická očekávání. V karolinské epoše se v pohřebních projevech a modlitbách stále výrazněji projevují pesimistické postoje, za nimiž se rýsuje hrůza z blížícího se Posledního soudu.6 Vědomí skutečnosti, že posmrtný osud duše není určen při Posledním soudu, nýbrž v okamžiku fyzické smrti člověka, vedlo teology k tomu, aby rozpracovali učení o místě přebývání duší zemřelých v období mezi smrtí a Posledním soudem. O problematice vztahu malé a velké eschatologie ve středověku jsou vedeny živé diskuse.7 Ve 12. století teologové zformulovali učení o očistci, ale ještě mnohem dříve se ve společnosti značně rozšířily představy o tom, že větši- na duší zemřelých setrvává v prostředním stavu, tj. není jim zaručeno ani definitivní zatracení (valde mali), ani věčná blaženost (valde boni).8 Rozhodu- jící role připadla zbožným skutkům a jejich nedostatek se lidé snažili kompen- zovat objednáním početných zádušních mší a prosbami o přímluvné modlitby. Křesťanské učení o spáse duše se postupně stalo úhelným kamenem nábožen- ské praxe. Společenský status mrtvých nebyl v žádné jiné epoše tak vysoký jako ve středověku. V 6. století se zformovaly rozdíly mezi zádušními praktikami východního a západního křesťanství. Například na Západě se v návaznosti na antickou tradici vytvořil zvyk modlit se za zemřelého v den jeho smrti, sedmý a třicátý den, ve východní církvi kromě dne smrti třetí, devátý a čtyřicátý den.9 V kato- lickém prostředí se ve středověku prosadila tradice modliteb za zemřelé, jejíž základ tvořilo čtení jmen z libri vitae.10 Největší schopnost akumulovat sakrál- ní milost a šířit ji mezi laiky měly kláštery, jež na sebe vzaly funkci péče 4 ЭкслЕ о. Г., „Memoria и мемориальная традиция в раннее средневековье“, in: ЭкслЕ о. Г., Действительность и знание: очерки социальной истории Средне­ вековья, Moskva 2007, s. 239. 5 auffarTh ch., Irdische Wege und himmlischer Lohn, Göttingen 2002, s. 151–174; Jezler P., „Jenseitsmodelle und Jenseitsvorsorge – eine Einführung“, in: Himmel. Hölle, Fegefeuer. Das Jenseits im Mittelalter, Zürich 1996, s. 13–26. 6 TreffOrT c., L’Eglise Carolingienne et la mort, Lyon 1996, s. 32–34. 7 ГурЕвич А. Я., „Страшный Суд“, in: Словарь средневековой культуры, Moskva 2003, s. 505–508. 8 anGenendT a., Geschichte der Religiosität im Mittelalter, Darmstadt 1997, s. 684–687. 9 скАБАллАнович М. н., Толковый Типикон, sv. 1, Kijev 1911, s. 314–315. Viz též stručný, ale informačně bohatý přehled zádušních praktik v západní a východní církvi v lusiardi r., „Stiftung und Seelenheil in den monotheistischen Religionen des mittelalterlichen Europa. Eine komparative Problemskizze“, in: Stiftungen in Christentum, Judentum und Islam vor der Moderne, Berlin 2005, s. 47–61. 10 Podrobný přehled pramenů k memoriální tradici latinské církve obsahuje práce schuler P. J., „Das Anniversar. Zu Mentalität und Familienbewustsein im

Zádušní praxe ve středověké Rusi. Problematika pramenů 43 klášterům přináší zajímavé výsledky. Nejbližší analogii k donačním knihám představují libri memoriae nebo libri confraternitatum, v nichž jsou kromě memoriálního seznamu laiků uvedeny také jimi darované předměty. Na zákla- dě donačních knih si lze učinit představu o charakteru darů, o poměru daro- vaných nemovitostí, peněz, liturgického náčiní, potravin apod. Soudě podle informací získaných z donačních knih Trojicko-sergijevského, Kirillo-bělo- zerského, Josifo-volokolamského a Simonova kláštera se v těchto knihách mezi dary objevují na prvním místě peněžní vklady, na druhém místě pozemky, na třetím ikony, knihy, chrámové vybavení a liturgické náčiní, na čtvrtém místě potraviny (především obilí a ryby) a stavební materiál. Dochované donační knihy je nepochybně třeba vydat. Doufejme, že se brzy objeví možnost vytvořit jednotnou databázi donátorů a darů ruských klášterů v období středověku a tak získat množství cenných informací, jichž se při studiu všech aspektů života lidí středověké Rusi badatelům tak nedostává. přeložila Jitka Komendová kEywords Burial practises, medieval Rus, synodicons, monasteries, property, sources AbstrAct The article deals with until now not so deep researched field of Russian medieval society, the monasteries and church synodicons, especially its role in burial practises and as a source for acquiring monastic property from the hands of the pious benefactors. On the basis of the new sources the author shows how fundamental this practice was for the everyday religious life of the Russian believers of the 15th and 16 centuries. Alexej Ivanovič Alexejev pracuje jako vedoucí Oddělení starých tisků pet- rohradské Ruské státní knihovny (Российская национальная библиотека). Je autorem více než 100 odborných publikací z oblasti ruské medievistiky (specializuje se na 15. – 16. století), v roce 2002 vzbudila široký ohlas jeho monografie Под знаком конца времен. Очерки русской религиозности конца XIV – начала XVI вв.

47 Tntesean and the Music of the Armenian Hymnal Haig Utidjian 1. introduCtion The Armenian Apostolic Orthodox Church continues to embody a living tradition of primarily monodic vocal music of exceptional richness and beauty. Hymnography is attested as having commenced in the fifth century, whilst the canonical Hymnal was definitively closed at the end of the fourteenth century. As in the case of other churches, the melodies of the Hymnal1 were associated 1 We distinguish between hymns, šarakank‘, and odes, tałk‘. The former are to be found in the canonical hymnal, and for the most part belong to the following types, named after the “preamble” or incipit which is performed immediately prior to the first stanza of the hymn: 1. Cantemus, Օրհնութիւն – Moses’ Song of Praise, Exodus 15.1: Cantemus Domino, gloriose enim magnificatus est. 2. Patrum, Հարց – Daniel 3.52: Benedictus es, Domine, Deus patrum nostrorum; et laudabilis et glorisum nomen tuum in saecula. The second part of those hymns invariably includes: Opera, Գործք – Daniel 3.57: Benedicite, omnia opera Domini, Domino; laudate et superexultate eum in saecula. (Both these citations from the Book of Daniel are from the Deuterocanonical parts of Scripture.) 3. Magnificat, Մեծացուսցէ – The Song of Mary, Luke 1.45: Magnificat anima mea Dominum, et exsultavit spiritus meus in Deo, salutari meo. 4. Miserere, Ողորմեա – Psalm 50.1: Miserere mei, Deus, secundum magnam misericordiam tuam. 5. De caelis, Տէր յերկնից – Psalm 148.1: Laudate Dominum de caelis, laudate eum in excelsis. 6. Pueri, Մանկունք – Psalm 113[112].1: Laudate, pueri, Dominum; laudate nomen Domini. 7. Midday hymn or Prandi, Ճաշու, which does not have any one appellation associated with a psalm, as its incipit is variable: it might be a Magnificat, or Dilexi, Սիրեցի զի լուիցէ – Psalm 116[114].1: Dilexi, quoniam exaudiet Dominum vocem Parrésia 5 (2011), s. 47–175

48 Haig Utidjian with an eight-mode system2 . In contrast, some of the items in the Breviary orationis meae; or, most frequently, Տէր թագաւորեաց – Psalm 93[92].1: Dominus regnavit, decorem indutus est; indutus est Dominus fortitudinem et praecinxit se. 8. Levavi, Համբարձի – Psalm 121[120].1: Levavi oculos meos in montes, unde veniet auxilium mihi. The standard Portable Hymnal, and many mediaeval manuscripts, nonetheless include certain canonical hymns that do not bear any of the above designations but belong to the day’s canon – in some cases constituting the sole hymn particular to the occasion; as well as a small number of hymns which, though long since accepted by the Church, happen not to belong to the Canon of any particular day, but which strictly speaking belong to the Breviary or to the Missal, yet are generally included in the Hymnal. Most, but not all, of these hymns belong to the eight- -mode system (in many ways the analogue of the octoēchos associated with other ancient churches). In contrast, odes are freer compositions, textually, modally, and in terms of greater melismaticity, than hymns. 2 Although Armenian modality is a complex matter, and, in any event, in addition to embodying particular scales, embraces particular melodic contours and formulae associated with beginnings, cadences and endings, here we shall endeavour to provide some basic information on the scales associated with each principal mode. For simplicity, we confine the compass of each mode to the minimum required to capture its fundamental tonal characteristics. To save space, we denote authentic by A, plagal by P (but note that these traditional appellations have no functional significance), and employ a plus sign to denote a very slight sharpening and a minus sign to denote a very slight flattening. Note that here we indicate current usage, which in some ways differs from that of Tntesean; we also gloss over questions concerning possible changes which these modes may have undergone prior to attaining their current form: ԱՁ or IA: g, a sharp(/a/a+), b natural, c, d(/d+), e ԱԿ or IP: g, a(/a sharp), b natural, c, d, e ԲՁ or IIA: a, d, e, f sharp, g, e, f, e, d, c, b natural, a ԲԿ or IIP: c sharp, d, e, f, g, a ԳՁ or IIIA: f sharp, g, a, b flat(/b natural), c sharp, d, e, f ԳԿ or IIIP: g, a, b natural, c, d- ԴՁ or IVA: a, b natural, c(/c sharp), d, e, f ԴԿ or IVP: f sharp, g, a, b natural, c, d. Microtones (denoted above as a+, d+ and d-) have largely fallen into disuse. Also, it should be noted that certain notes, denoted above in parentheses, may sometimes be used, in preference to those immediately preceding them in the above table, depending on their position within the phrasal contour, the position of the phrase within the verse, or on local variations in traditional practice. Finally, most modes also possess a secondary or “auxiliary” version called darjuack‘, with a contrasting scale and sometimes also contrasting vocal tessitura to those of the parent mode; and in addition, certain modes (especially ԴԿ) possess rather melismatic and highly recognisable versions known as stełi.

Tntesean and the Music of the Armenian Hymnal 49 Reproduction of the dedication page of the 1934 Tntesean hymnal, bearing his son Lewon’s moving inscription: Sirec‘eal Hayrikin anmoŕac‘ yišatakin kǝ jōnē ordin – “Dedicated by the son to the unforgettable memory of his beloved Father”.

50 Haig Utidjian and many of the odes were not necessarily restricted to any simple system of modes. In addition, odes continued to be composed well into the nineteenth century, sometimes as new melodic variants to pre-existing verbal texts. However, the melodies of a high proportion of the Armenian odes and other Breviary chants have been lost, and also there is considerable uncertainty about the antiquity of the extant melodies of both odes and canonical hymns. 1.1 Historical background From at least the thirteenth century onwards, the melodies of hymns, odes and other church chants were recorded by means of a system of neumatic notation3 . For reasons that are not well understood – one suspects a combination For fuller details the reader is referred to the introductory treatment in SERKOYAN, Nichan, “Les huits modes de l’hymnaire arménien”, in: Essays on Armenian Music, ed. Nersessian, Vrej, London 1978, p. 52–82; the insightful research-level paper by HAKOBIAN, Levon, “The Šarakan hymn tunes and their subdivisions”, in: Revue des Études Arméniennes, 33 (2011), p. 283–315; and, above all, to Tntesean’s own Bovandakut‘iwn nuagac‘, published in Constantinople in 1864, and of which the examples have been reproduced in full in the present study in section 5.1 below. 3 Opinions vary on the system, or indeed layers of system, in question. Armenian neumes have been deployed in a sparsely-notated system used for ecphonetic chant (employed, for instance, in singing from the gospel); in a more sophisticated system used for the hymnal; and within a particularly densely-notated system (known as manrusumn), apparently able to capture intricate melismata transcending the eight-mode system (and found in breviary chants and para-liturgical odes). It has also been intimated by the Soviet scholar Tahmizean that the neumatic notation of the hymnal permitted, indeed relied upon, an element of improvisation (yankarcabanut‘iwn) – see, for example, ԹԱՀՄԻԶԵԱՆ, Ն. Կ., Արդի խազաբանութիւն [Modern neumatology], Pasadena, 2003, p. 6. However, one might well be justified in suspecting that this assertion betrays an underlying confusion between the manner in which nineteenth-century church musicians semi-improvised whilst looking at the already largely incomprehensible neumes, and the way in which mediaeval musicans may have employed the neumes. Furthermore, the oldest neumatically-notated extant hymnals are of roughly the same age as the oldest extant ode-books, dating as they do from the thirteenth century (a partial exception is the Yerevan Matenadaran MS hymnal No. 9838, which dates from the year 1193, but of which the usefulness is limited by its extremely abbreviated nature – to the extent that only a few words from each stanza are given, and which contains a number of considerably later interpolations); and there is no firm evidence to suggest that manrusumn is a fundamentally different system, incompatible to that used in connection with the hymnal – as opposed to being one extreme of

Tntesean and the Music of the Armenian Hymnal 51 of political upheavals and geographical relocations, a misplaced secretiveness on the part of practitioners, the non-existence or possible destruction of manuals, the apparent non-existence prior to the eighteenth century of any versions recorded in Western musical notation, a growing incongruity between increasingly melismatic versions actually being sung and the simpler and more syllabic notated versions, or an evolution of sung melodies due to foreign influences combined with a conservative adherence to the original notation – by the seventeenth century the notation could generally no longer be read. It is, however, likely that some information on the metrical durations associated with particular modes, was indeed preserved. Thus, although singers claimed to sing through an accurate recollection of original melodies, there was enormous diversity, and it appears that singers may have engaged in semi-improvisation on the basis of a combination of their knowledge of the features of the given mode, sensitivity to the particular verbal text, and the desire to respect at least the metrical durations they associated with the neumes. Nevertheless, the precise manner in which melodies were created, re-created or otherwise reproduced at this time is not well understood and has not been properly studied. At any rate, by the time Hambarjum Limōnčean (1768–1839) and his co-worker, Fr. Minas Bžškean (1777–1851), invented a new system of musical notation early in the nineteenth century (redefining a handful of the symbols used in the now defunct neumatic notation, to arrive at a system broadly analogous to tonic-sol-fa in the West), there were many rival realisations of melodies for the same hymns and odes; and newer melodic versions of items that had been subjected to a process of continual re-composition over centuries might long since have supplanted more ancient versions. The primary objective of most church musicians of Tntesean’s time does not appear to have been the reconstruction of older melodies and decipherment of the neumes; the dominant preoccupation appears, rather, the desire to arrive at a more reliable system for recording the melodies currently sung, to secure its acceptance, and to demonstrate the superiority (according to certain criteria, explicit or implicit) of particular melodies over rival ones. Nor was it considered a priority to preserve and record as much of the wealth and diversity of this melodic material as possible (though this did become important a generation later). And in any case, the cataclysmic events of 1915, the decimation of historical Armenia and the destruction of the living oral tradition were not foreseen. At present, we are faced with the irreversible loss of orally transmitted variants (and, increasingly, the gradual phasing out of the liturgical environment wherein hymns may be performed at all), as also with the loss of a high proportion of manuscript material – notated variously in neumatic, Limōnčean or European notation. Given that we are unable to decipher the neumes and a single continuum embraced by one integral system, deployed in a fuller way or less so, depending on the practical requirements of the genre.

Tntesean and the Music of the Armenian Hymnal 175 We have indicated how the above investigation may be applied to the important task of filling the gaps in the published version of the Tntesean hymnal. Moreover, Tntesean’s work may serve as a point of departure for the preparation of a critical edition of the neumatically-notated hymnal, for further neumatological investigations, and for studies of performance practice placing Armenian church music in an appropriately international context. The present paper is believed to be the first devoted to the Tntesean hymnal, as well as a first attempt to expound the connections between the procedures professed in his musicological writings and his hymn realisations. Further, we postulate the wider relevance of such procedures to versions by Tntesean’s colleagues, and therefore believe this work to constitute an important step towards a fuller understanding of the manner in which the mediaeval neumes were interpreted and exploited by Armenian musicans in nineteenth-century Constantinople. Haig Utidjian, Cert. of Adv. Studies GSMD, M.Sc.(DIC), B.Sc., was educated at the Universities of Sussex, London and Cambridge and at the Guildhall School of Music and Drama in the UK, and by means of consultations with Carlo Maria Giulini, Hugues Cuenod, Lothar Zagrosek, Vilém Tauský and Josef Kuchinka. In his native Cyprus he was a pupil of Archbishop Zareh Aznaworean, and was ordained a deacon of the Holy Armenian Apostolic Orthodox Church in the year 2000. In Prague he regularly assists in services at the church of St. Giles. He is a professional orchestral and opera conductor and choirmaster. Since 2001 he is the chief conductor of the Orchestra and Chorus of Charles University in Prague. In addition to his musical career, he is a scholar of the Armenian hymnal and patrology, and is a regular participant in international armenological conferences.

177 Arménský historik Łazar Pharpeci a jeho podání arménsko-perského konfliktu v letech 449–451 Anna Sochová Střet mezi Armény a Peršany je v arménské historiografii 5. století popisován jako boj Arménů za svobodu křesťanského vyznání. Původci tohoto pojetí jsou především dva protagonisté arménské literatury 5. století, Łazar Pharpe- ci a Ełišē. Jim vděčí Arméni za vykreslení obrazu dějin, který se stal základem pro zformování a posilování jejich národní identity v následujících staletích. V Dějinách Arménů (arm. Patmuthiwn Hajoc) Łazar Pharpeci (Lazar z Pharpi) předložil zásadní pojetí událostí z let 449–451, jímž byli ovlivněni pozdější arménští autoři, včetně Ełišēho. Proto jeho dílo můžeme právem považovat za základní pramen pro poznání tak významného historického úseku, jakým arménské povstání proti perské nadvládě bylo. Łazar Pharpeci je jedním z mála arménských historiků 5. století, o jehož identitě a době, kdy svá díla vytvořil, není pochybností. Narodil se ve vesnici Pharpi v Ajraratské oblasti Aragacotn.1 Kdy se tak stalo, nelze ovšem s urči- tostí stanovit – hovoří se o letech 440–443. Pharpeciho původ je zahalen mnohými nejasnostmi, a proto se často stává předmětem spekulací. R. Bedro- sian ve svém úvodu k anglickému překladu Dějin uvádí hypotézu, že byl spříz- něn s význačným arménským aristokratickým rodem Mamikoneanů.2 Pro toto tvrzení však nemáme dostatečnou oporu v písemných pramenech, respektive ve vlastním Łazarově díle. Łazar Pharpeci kromě Dějin napsal také List, adre- sovaný Vahanu Mamikoneanovi, v němž uvedl mnoho informací o svém 1 Podle názvu vesnice Pharpi v centrální Arménii získal své přízvisko Pharpeci, tedy v překladu „z Pharpi“. Existence této vesnice je doložena na nápisu v basili- ce Ererukh. Viz dicKran KOuymJian: „Lazar Parpetsi“, in: Studies in Clasical Armeninan Literature, Delmar, New York, 1994, s. 165. 2 http://rbedrosian.com/gpintro.htm, 1. 3. 2011. Parrésia 5 (2011), s. 177–194

178 Anna Sochová životě. Zmínky o dětství či mládí, které se v Listu vyskytují, nás přivádějí k úsud- ku, že s největší pravděpodobností pocházel z nemajetných poměrů: Když vás tvá blažená matka přivedla k bdešchovi3 , na jehož dvoře vyučovali také nás, stali jsme se vašimi druhy u stolu i ve hře, ač jsme byli starší než vy...4 Z této Łazarovy vzpomínky, určené Vahanu Mamikoneanovi, je zřejmé, že byl se členy rodu Mamikoneanů ve styku a spolu s nimi se vzdělával. Avšak nikoli sám, jak vyplývá z prací moderních badatelů, nýbrž se skupinou dalších žáků.5 Vede nás k tomu skutečnost, že autor v ostatních pasážích listu o sobě hovoří výlučně v první osobě singuláru, kdežto v tomto případě v textu nachá- zíme první osobu plurálu. Úvahy o jeho samostatném působení na dvoře bdešchy Ašuši mohou vést k představě o Łazarově výsadním postavení a k myl- ným závěrům o jeho aristokratickém původu. Łazar Pharpeci však byl nejspí- še jen jedním z žáků církevní školy, která působila při dvoře místního knížete. Do církevních škol, které vznikaly s podporou nobility, byli přijímáni talento- vaní chlapci bez ohledu na jejich nízký a nemajetný původ, kteří později pokra- čovali v duchovní službě v rámci arménské církve.6 K. Juzbašjan se domnívá, že o Łazarově prostém původu svědčí jeho přízvisko (Pharpeci) – podle něho by v případě svého aristokratického původu s největší pravděpodobností použil rodové jméno, jako činili někteří pozdější historikové, například Thovma Arc’runi (z rodu Arc’runiů) či Hovhan Mamikonean (z rodu Mamikoneanů).7 I sám Łazar jakoby ve svém Listě nepřímo přiznal svůj nevznešený původ, když napsal: Usilovně jsi mě hledal a nalezl v onom kraji. Přivedl jsi mě domů, nikoli jako nějakého chudáka či ubožáka z družiny, jako někoho, koho neznáš anebo kdo je cizím sluhou; neboť ti, kdož jsou oděni v kutnách, jsou svobodni v Kristu. 3 Bdešch bylo označení pro knížete, který vládl v arménských příhraničních oblas- tech, odpovídající titulu markrabě. Łazar má v tomto případě na mysli bdešchu jménem Ašuša, který spravoval příhraniční oblast Gogarénu (arm. Gugarkh), náležející v té době Ibérii. 4 Łazar PharPeci: Patmuthiwn Hajoc ew thułth aŕ Vahan Mamikonean, Tbilisi, 1904, s. 188. 5 rOberT bedrOsian: „Dayeakut’iwn in Anciant Armenia“, in: Armenian Review, 1984, 37, č. 2, s. 35; srbOuhi hiraPeTian: A History of Armenian Literature. From Ancient Times to the Nineteenth Century, New York, 1995, s. 123; Manuk abeŁjan: „Hajoc hin grakanuthjan patmuthjun“, I (skzbic minčev X dar)“, in: Erker, III, Erevan, 1968, s. 344 (reprint z roku 1944). 6 Viz KOriWn: Patmuthiwn varuc ew mahuan srbojn Mesropa Vardapeti, Benátky, 1894, s. 23; agaThangeŁos: Patmuthiwn Hajoc, Thiflis, 1914, 840, s. 424. 7 Karen n. JuzbašJan: „Łazar Pharpeci“, in: Patma-banasirakan handes, 1983, 2–3, s. 179.

194 Anna Sochová obětovali v boji za zachování křesťanství v Arménii a padli v avarajrské bitvě, se stali mučedníky arménské církve. kEywords Łazar Pharpeci, Armenian Church, Armenian-Persian conflict, Armenian historiography, Vardan Mamikonean, Vasak Siwni abstraCt In early medieval Armenian historiography the conflict between Armenia and Persia is described as the fight of the Armenians for their Christian faith. One of the authors of this conception of national history is Łazar Pharpeci, a protagonist of early Armenian literature. Together with Ełišē, he was the creator of a concept of history which became the basis for the formation and strengthening of Armenian national identity in the following centuries. However, this concept was created by a representative of the Armenian Church under the auspices of the distinguished family of the Mamikoneans – the main positive actor in Łazar Pharpeci’s History of Armenians, and is characterized by his tendentious approach. After a deeper examination of the events described in the works of Łazar Pharpeci, it becomes clear that the subtext of the Armenian-Persian conflict was not only religious, but also reflected the economic and political interests of the parties concerned. PhDr. Anna Sochová, Ph.D. působí jako odborná asistentka na katedře religionistiky Filozofické fakulty Univerzity Pardubice a zabývá se především dějinami náboženství v Arménii.

197 Urmijská misie Ruské pravoslavné církve (1898–1918) věnováno doc. Václavu Huňáčkovi k významnému životnímu jubileu Michal Řoutil, Marina Luptáková Čtyřicet let klepou představitelé tohoto národa na dveře pravoslaví a tyto mnohaleté těžké zkoušky nás utvrzují v přesvědčení, že jsou hodni toho, aby se jim otevřely. V. V. Bolotov Ke konci 19. století se mohla Ruská pravoslavná církev pochlubit poměrně rozsáhlou a úspěšnou misijní činností.1 Roku 1870 byla v Moskvě založena Všeruská pravoslavná misijní společnost (Всероссийское Православное миссионерское общество) s cílem sjednotit všechny (většinou sibiřské a aljaš- ské) misie pod jednotné vedení. Od počátku 18. století byly zřízeny rovněž čtyři zahraniční misie – v Pekingu (1715), Jeruzalémě (1847), Tokiu (1871) a Soulu (1897). Ruská pravoslavná misie v Urmii (Русская Правoславная Миссия в Урмии) byla založena roku 1898 v Petrohradě a vyvíjela činnost rovných dvacet let, tedy do roku 1918. Nevznikla však poněkud paradoxně z vůle ruských misio- nářů, ale na přání samotných asyrsko-nestoriánských křesťanů, kteří hledali v mocném severním sousedovi ochranu před stále sílícím tlakem většinově muslimské Persie. historiCký kontExt a poČátEČní kontakty Politická situace v Íránu na konci 19. a na počátku 20. století byla pozname- nána zejména dvěma faktory – slabou a nevýkonnou vládou qádžárovské 1 Více viz mj. ЕФиМов А. Б., Очерки по истории миссионерства Русской Православ­ ной Церкви, Moskva 2007 či publikaci Апостолы нового времени. Миссонерс­ кая деятельность Русской Православной Церкви в XVII–начале XX века, ed. Je. m. JuchimenKO, Moskva 2004. Parrésia 5 (2011), s. 197–224

198 Michal Řoutil, Marina Luptáková monarchie a snahami světových velmocí o získání vlivu v zemi. Faktickými vládci v zemi byli Velká Británie a Rusko, jež si ve vzájemném „vyrovnání“ roku 1907 rozdělily zemi do tří zón: severní, ovládanou Rusy (včetně měst Tabríz, Teherán, Mašhad, Isfahán), jihovýchodní, ovládanou Brity (sousedila s územím britské Indie) a centrální, neutrální zónu.2 Íránská ekonomika pak byla zcela závislá na ekonomice ruské.3 V Urmijské provincii, ležící na území perského Ázerbájdžánu, tvořili křesťa- né z přibližně 300 000 obyvatel neméně než 40 % – kromě 75 000 semit- ských Syřanů (většinou nestoriánů, ale také chaldejců) zde žilo také přibližně 50 000 Arménů. Za počáteční bod ve vztahu nestoriánů4 k Rusku lze považovat léta 1801–1804, kdy se několik gruzínských knížectví spojilo se svým nepoměrně mocnějším a vlivnějším severním sousedem.5 Již několik desetiletí předtím však nestorián- ský patriarcha-katholikos Mar Šimun XVII. Mikaíl (1740–1780) oslovil gru- zínské vládce, aby mu zprostředkovali jednání s předáky ruských jednotek, do jejichž služeb se chtěl dát v boji proti společnému nepříteli – Osmanské říši.6 O ochranu žádali Asyřané i Kateřinu II. Velikou, a to prostřednictvím listu z 26. května 1784, jejž sepsal kněz S. D. Burnašov, člen ruské delegace 2 axWOrThy m., A History of Iran. Empire of the Mind, New York 2008, s. 207. Viz též český překlad: týž, Dějiny Íránu. Říše ducha – od Zarathuštry po současnost, přel. Z. Kříhová, J. Marek, Praha 2009. 3 axWOrThy m., A History of Iran…, op. cit., s. 214. Snad nebude bez zajímavos- ti, že čtyři roky v Persii prožil také syn ruského konzula v Teheránu a Tabrízu B. E. Bluma a A. N. Skrjabinové, sestry světově proslulého skladatele, Andrej Borisovič Blum (1914–2003), jenž se nesmazatelně zapsal – ovšem již pod svým mnišským jménem Antonij a později jako „metropolita surožský“ – do dějin pra- voslavné církve na Britských ostrovech. 4 Autor si je vědom neadekvátnosti označení „nestorián“ pro věřící Asyrské církve Východu a reflektuje probíhající polemiku na toto téma. Toto pojmenování nemá v předkládané práci pejorativní konotace, ale je ho využíváno jako ustáleného pomocného označení pro konkrétní skupinu syrských křesťanů (obdobně je uží- váno pojmů „jakobita“, „chaldejec“ aj.). 5 Rusko-perské kulturní a církevní vztahy však mají nepoměrně delší tradici, nej- nověji viz mj. АлЕксАнДр (зАркЕШЕв), игумен, Русская Православная Церковь в Персии­Иране (1597–2001 гг.), Sankt-Peterburg 2002. 6 V moskevském Hlavním archivu ministerstva zahraničí se zachoval gruzínský pře- klad prosebného listu tohoto asyrského katholika-patriarchy, přijatý 26. září 1770 králem gruzínských zemí Khartli a Kachethie Ereklem II. Nestoriánský katholi- kos v něm žádá o ochranu a sděluje, že Asyřané mají pro boj s Turky „k vašim potřebám připraveno dvacet tisíc ozbrojených mužů“, in: Переписка грузинских царей и владетельных князей с государями российскими в XVIII столетии, ed. A. A. Cagareli, Sankt-Peterburg 1890, s. 165. 198

Urmijská misie Ruské pravoslavné církve (1898–1918) 223 Dincha v čele celé církve jako katholikos-patriarcha Mar Dincha IV. Chnanjá. Patriarchovými spolusvětiteli byli biskupové jako metropolita Iráku, Jordán- ska a zemí SNS, biskup zemí Evropy, biskup Sýrie, biskup Kalifornie, biskup z Indie a biskup Nuchadry v severním Iráku, který tam nového kandidáta na teheránskou katedru připravoval. Chaldejsko-katolickou církev Íránu zastu- poval při tomto svěcení její metropolita Mar Ramzi Darmo. Zúčastnili se také představitelé íránské státní moci, v čele se zastupitelem Asyřanů v medžlisu, jímž je t. č. Jonatan Bet Kulja. Tento patriarchu s jeho episkopátem doprovodil k prezidentovi Íránu Mahmúdu Ahmádínežádovi. Nejvyšší politický předsta- vitel Íránu s ním setrval v hodinovém rozhovoru, při němž bylo zdůrazněno, že dnešní patriarcha všech Asyřanů prožil mnoho plodných let v Íránu, nej- dříve jako kněz a posléze čtrnáct let (1962–1976) jako biskup, jehož místo teď zaujímá jím nově vysvěcený teheránský biskup Mar Narsaj Binjamin, potomek urmijských křesťanů, který se zároveň stává patriarším představitelem v Íránu. Ilustrace byly převzaty z těchto publikací: ДиАковский Д. в., Заря православия в глубине Азии. К положению русской дух. миссии в Урмии среди сиро­халдейцев, Sankt-Peterburg 1902. стЕФАн (сАДо), иеромон., Материалы к биографическому словарю ассирий­ цев в России (XIX – середина XX века), Sankt-Peterburg 2006. kEywords Orthodox mission, Russia, Urmiah, Iran, Church of the East abstraCt The article “The Urmiah mission of the Russian Orthodox Church (1898–1918)” represents the first attempt ever in Czech to analyze the “life and works” of Russian missionaries in the area of lake Urmiah (in Persian Azerbaijan, Iran). Although this missionary enterprise is described in chronological order (within the wider context of other missionary organisations, especially the anglican “Archbishop of Canterburyʼs Assyrian Mission”), emphasis is also placed on the cultural and educational consequences of the presence of the Russian monks and laity among the Syriac Christians (mostly members of the Church of the East).

224 Michal Řoutil, Marina Luptáková Michal Řoutil, Ph.D. (1973), zakladatel edice Pro Oriente. Dědictví křesťan- ského Východu a šéfredaktor ročenky Parrésia. Revue pro východní křesťanství, absolvoval studium rusistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Pra- ze (Ústav slavistických a východoevropských studií). Odborně se zaměřuje především na dějiny ruské středověké kultury, rozkol ruské církve v polovině 17. století, staroobřadní hnutí a východokřesťanské výtvarné umění. Na Katolické teologické fakultě téže univerzity absolvoval kurz syrské aramejšti- ny a v oblasti syrologie rovněž publikuje. Působí též jako překladatel, editor a odpovědný redaktor několika knižních řad. PhDr. Marina Luptáková působí v Ústavu východního křesťanství Husitské teologické fakulty UK Praha. Ve svých přednáškách a publikacích se věnuje východokřesťanskému umění (zejména teologii ikony), problematice ikono- klastických sporů, vzniku a vývoji imjaslavského hnutí, ruskému nábožensko-fi- losofickému myšlení přelomu 19. a 20. století aj.

227 Ukázky z Hymnáře arménské apoštolské církve 1. Úvod Zde předkládáme čtenářům dva soubory ukázek z arménského kanonického hymnáře: hymny prvního (nedělního) dne svátku Povýšení sv. Kříže (z eucha- ristické liturgie i z Večerní bohoslužby) a dále výběr kanonických hymnů z různých kánonů využívaných během církevního roku. Navíc zde může čtenář najít překlady dalších hymnů (především svatodušních) z křestních obřadů. Pro přehlednost uveďme příklad označení hymnů v arménském hymná- ři – „Cantemus ԱԿ“: latinské slovo (kurzivou) nejprve upřesňuje typ hymnu, následující arménská písmena určují hudební modus tohoto hymnu (v tomto případě „první plagální“ – viz náš článek „Tntesean and the Music of the Armenian Hymnal“ v tomto svazku). Z těchto arménských písmen je vždy na prvním místě jedno z prvních čtyř písmen arménské abecedy, tj. Ա, Բ, Գ a Դ, která zároveň reprezentují řadové číslice 1, 2, 3 a 4; na druhém místě je buď Ձ, signifikující ձայն, tj. „hlas“ („autentický modus“), anebo Կ, signifikující կողմ, tj. „strana“ („plagální modus“).1 Následuje titul, vytvořený z prvních slov hymnu, v arménštině a v češtině, a dále název kánonu asociující hymnus s církevním liturgickým kalendářem. Nakonec upřesňujeme stránku ve stan- dardním příručním vydání arménského hymnáře,2 jehož text jsme přeložili. 1 Zcela výjimečný je případ rukopisu z roku 1193 (č. 9839 v jerevanské knihovně rukopisů Matenadaran), kde jsme zjistili, že písař konzistentně píše písmena v obrá- ceném pořadí v případě autentických modů (např. ձգ), avšak nikoli v případě plagálních modů (např. գկ). Viz např. s. 51b (srov. ilustraci v tomto příspěvku), kde se vyskytují téměř veškeré dezignace. 2 ՇԱՐԱԿԱՆ ՁԵՌԱՑ [Příruční Hymnář], Antelias 1997. Reedice jeruzalémské verze z roku 1936 s doplněným abecedním rejstříkem. Parrésia 5 (2011), s. 227–244

228 Haig Utidjian Valná většina hymnů zahrnutých v arménském hymnáři je rozdělena do osmi typů, a to podle jejich charakteristických incipit, tj. standardních biblic- kých vět, které zazní těsně předtím, než je zazpíván text hymnu samotného: 1. Cantemus, Օրհնութիւն – Mojžíšův chvalozpěv, Exodus 15,1: Cantemus Domino, gloriose enim magnificatus est. 2. Patrum, Հարց – Daniel 3,52: Benedictus es, Domine, Deus patrum nostrorum; et laudabilis et glorisum nomen tuum in saecula. Druhá část těchto hymnů vždy obsahuje: Opera, Գործք – Daniel 3,57: Benedicite, omnia opera Domini, Domino; laudate et superexultate eum in saecula. (Oba tyto citáty z proroka Daniela pocházejí z deuterokanonické části Písma.) 3. Magnificat, Մեծացուսցէ – Chvalozpěv Panny Marie, Lukáš 1,45: Magnificat anima mea Dominum, et exsultavit spiritus meus in Deo, salutari meo. 4. Miserere, Ողորմեա – Žalm 50,1: Miserere mei, Deus, secundum magnam miseri- cordiam tuam. 5. De caelis, Տէր յերկնից – Žalm 148,1: Laudate Dominum de caelis, laudate eum in excelsis. 6. Pueri, Մանկունք – Žalm 113[112],1: Laudate, pueri, Dominum; laudate nomen Domini. 7. Polední hymnus (Ճաշու), který nemá konkrétní název (jeho incipit je totiž variabilní), např. Magnificat, nebo Dilexi, Սիրեցի զի լուիցէ – Žalm 116 [114],1: Dilexi, quoniam exaudiet Dominum vocem orationis meae, nejčastěji však Տէր թագաւորեաց – Žalm 93[92],1: Dominus regnavit, decorem indutus est; indutus est Dominus fortitudinem et praecinxit se. 8. Levavi, Համբարձի – Žalm 121[120],1: Levavi oculos meos in montes, unde veniet auxilium mihi. Nesmí nás ovšem překvapit, že některé hymny mohou být využívány při různých příležitostech. Například hymnus ԴՁ „Síla Tvého svatého Kříže, Ó Kriste“ slouží jako hymnus typu Levavi během nedělní Večerní bohoslužby, ačkoli se jedná vlastně o Cantemus z kánonu pondělního dne. Jiný příklad: hymnus Cantemus ԱՁ z kánonu nedělního dne („Ó Ty, jenž jsi své neposkvr- něné paže rozepjal na Kříži“) je opakován jako procesionální hymnus během eucharistické liturgie a pak zazpíván potřetí během Večerní bohoslužby stej- ného dne. Je také nutno brát na vědomí, že kromě různých melodických variant daného hymnu, odpovídajících různým lokálním tradicím, existují různé melo- dické verze dle liturgického kontextu. Např. výše zmíněný nedělní hymnus Cantemus ԱՁ je zpíván v mnohem pomalejší a melismatičtější verzi jako pro- cesionální hymnus během eucharistické liturgie než během Večerní bohosluž- by. Rovněž hymnus Miserere ԲԿ („Plesej, církvi svatá“) z kánonu pro Květnou neděli – zazní při Ranní bohoslužbě o Květné neděli v poněkud rychlé a jed- noduché verzi, zatímco stejný večer je na kolenou zazpívána jeho pomalejší a zdobnější verze. V posledních letech se stalo „módním“ uvádět arménské hymny fragmen- tovaně v samostatných verších, jak je zvykem u poezie. S výjimkou hymnu

235 hymny o sv. kříži Hymny zpívané během eucharistické liturgie Procesionální hymnus: Cantemus ԱՁ – Որ զանարատ բազուկս քո („Ó Ty, jenž jsi své neposkvrněné paže rozepjal na Kříži“), Kánon prv- ního dne Povýšení sv. Kříže (s. 640) Ó Ty, jenž jsi své neposkvrněné paže rozepjal na Kříži, Kriste Bože, a dal nám znamení vítězství: zachovej jím [tj. Křížem] naše životy! Ó Ty, jenž jsi nám dal světaspásonosný rozepjatý Kříž, Kriste Bože, jako berlu moci: zachovej jím [tj. Křížem] naše životy! Ó Ty, jenž jsi dřevem života znovuoživil toho, jehož zabila vina z pozření dřeva19 : zachovej jím [tj. dřevem života] naše životy! Svatý kříž, pomocník věřících, stanul na zemi jako vítěz nad nepřítelem; pojďte, ó národy, ať se klaníme! Stvořitel Bůh vystoupil na Kříž a obnovil a oživil jím mrtvé z hříchu pozře- ní dřeva. Při druhém příchodu Syna Božího, svatý kříž se objeví a přinese světlo; neboť on je nadějí věřících. 19 Nebo: jehož zabilo pozření dřeva viny.

247 Země pod Řípem a Araratem. Historie vzájemných vztahů Čechů a Arménů Anna Sochová V roce 2011 uběhlo 1710 let od okamžiku, kdy Arménie přijala křesťanství jako státní náboženství, a stala se tak nejstarším křesťanským státem na světě. Tato významná událost, k níž došlo podle tradice v roce 301, zásadním způsobem ovlivnila budoucí osudy arménského etnika, jehož převážná větši- na se dodnes identifikuje s křesťanskými duchovními principy uchovávanými především Arménskou apoštolskou církví. Tato církev hrála a hraje nezastu- pitelnou roli v arménské společnosti jak v samotné Arménii, tak i v rozsáhlé arménské diaspoře po celém světě. Také u nás se v průběhu posledních dva- ceti let utvořila arménská komunita, která je na činnost Arménské apoštolské církve v České republice úzce navázána. Jelikož naše země nepatřila k tradič- ním evropským centrům, v nichž se v minulosti arménská menšina koncentro- vala, jako tomu bylo například v případě Francie, Polska či Bulharska, tradiční konsolidační role Arménské církve v rámci arménské komunity se zde teprve formuje a hledá si svá pole působnosti jak mezi Armény, tak mezi Čechy. Pově- domí o existenci a osudech arménského národa není v české společnost příliš rozsáhlé, což je jistě způsobeno i tím, že kořeny našich vzájemných styků nejsou hluboké. Přesto však můžeme hovořit o jejich dlouhé historii. Dějiny vztahů českého a arménského etnika se začínají fakticky již v době přijetí křesťanství, nikoli však v Arménii, nýbrž u nás. Naše země přijala křesťanství o několik staletí později než Arménie a již na počátku dějin chris- tianizace u nás je tato jihokavkazská země uváděna jako progresivní zástupky- ně tehdejší křesťanské oikúmené. První zmínka o Arménech se v naší litera- tuře objevuje ve druhé polovině 9. století, v období rozkvětu Velké Moravy. Je obsažena v staroslověnské legendě Život sv. Konstantina. Autor v ní reaguje na výtky latinských biskupů v Benátkách vůči zavádění staroslověnské litur- gie. Brání se faktem, že mimo jiné i Arméni mají knihy v arménštině a vzdá- vají Bohu slávu svým jazykem. Parrésia 5 (2011), s. 247–252

248 Anna Sochová Další skromné zprávy se objevují v dílech našich středověkých cestovate- lů. Prvním z nich byl františkánský mnich a misionář českého původu Oldřich Čech z Pordenone (1286–1333), který v první kapitole svého latinského ces- topisu Cesta do Říše velikého chána píše o městě Trapezunt a Větší Arménii, kde se nacházela hora Ararat, na níž podle tradice zakotvil starozákonní Noe se svou Archou. O tom, že Oldřich nejspíš ovládal arménský jazyk, svědčí zmínka o plavbě do Polumba v jihozápadní Indii, během níž spolu s kapitánem uží- vali arménštiny jako tajného jazyka. Z cestovatelů-poutníků směřujících do Svaté země jmenujme Martina Kabát- níka z Litomyšle († 1503), autora prvního českého cestopisu, v němž zachy- cuje své putování z Čech do Jeruzaléma a Egypta. Martin Kabátník se vydal na cestu v letech 1491–1492. V Jeruzalémě navštívil chrám Božího hrobu, kde podle jeho slov Arméni spravovali jeden ze sedmi oltářů náležejících sedmi křesťanským církvím. Rok nato se ve Svatém městě objevil další Čech, Jan Hasištejnský z Lobkovic, jenž o stoupencích víry arminské ve svém Putování ke svatému hrobu píše jako o „nepravých křesťanech“. Z dostupných informací vyvo- zuje, že se v některých otázkách, jako je kupříkladu křest nebo Vyznání víry, shodují s římskou církví, ale v jiných se podle něj přidrželi bludů. O sto let později (1598) ve svém cestopise zprostředkoval popis chrámu Svatého hro- bu Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564–1621). Nacházela se v něm kaple s oltářem, na jehož místě vojáci po Kristově ukřižování losovali o jeho šaty. Tato kaple patřila podle něho „Armenianům“. V roce 1602 vyslal císař Rudolf II. ve snaze vytvořit protitureckou koalici poselstvo k perskému šáhu Abbásovi. Ve funkci tajemníka s ním cestoval český Němec Jiří Tektander z Jablonného (1581–1614). Jako jediný náročnou cestu do Persie přežil a dostal se až na šáhův dvůr. Do Čech se vracel přes Arménii, kde se zúčastnil Abbásova tažení proti Turkům. Ve svém německy psaném cestopise podává mimo jiné svědectví o perském vítězství nad Turky v Jere- vanu nebo o tom, jak byl vřele přijat Armény žijícími v sídelním městě armén- ského patriarchy, Ečmiadzinu. S arménským obyvatelstvem se setkal také Václav Vratislav z Mitrovic (1592) při svém pobytu v Konstantinopoli, či Humprecht J. Černín (1645) v Benát- kách. Skutečnost, že Arméni neměli vlastní stát, je donutila žít roztroušeně po celém světě. I když u nás, jak již bylo řečeno výše, se arménská diaspora neutvořila, bezpochyby k nám zavítali jednotlivci, jako byl Georgos Hatalláh al-Damaskí, Armén z Damašku, známý pod jménem Jiří Deodatus. Na počát- ku 18. století založil v domě U zlatého hada v dnešní Karlově ulici první pražskou kavárnu. Byl pokládán nejen za kavárníka, ale také za křesťanského polemika, který vedl učené spory na poli islámu a judaismu s místními duchov- ními představiteli, jako byl například pražský rabín David Oppenheim. V průběhu 19. století se české povědomí o Arménii a arménské kultuře prohloubilo. Přispěl k tomu nemalou měrou arménský katolický řád mechita- ristů, jehož část se roku 1810 přesunula z Benátek do Vídně. Mechitaristé se

Země pod Řípem a Araratem. Historie vzájemných vztahů... 249 zabývali editorskou a lexikografickou činností, která si kladla za cíl srovnání arménštiny se světovými jazyky. Možnost získat v Čechách arménskou litera- turu se tak výrazně zvýšila, což si pochvaloval i český obrozenec Antonín Jaroslav Puchmajer (1769–1820) v dopise Josefu Dobrovskému (1753–1829). Oznamoval v něm příteli zisk arménsko-turecko-latinského slovníku a vyslovil naději, že si v brzké době opatří další arménské tisky. V roce 1876 se v čes- kých periodicích (Národní listy, Pražský deník, Světozor) objevila krátká zpráva o tom, že zásluhou českého orientalisty prof. Rudolfa Sovy se rozhodli vídeň- ští mechitaristé, konkrétně pater Panducht Murazan, přeložit do arménštiny Rukopis královedvorský. Ve stejné době se o Arménii začali zajímat rovněž čeští spisovatelé. Ve svých dílech zprostředkovávali dojmy z návštěv této neprobádané a tajuplné země. Byli jimi Adolf Heyduk (1835–1923), Julius Zeyer (1841–1901), a zvláště Svatopluk Čech (1846–1908), který navštívil Kavkaz v roce 1874. Své poznámky zpracoval v cestopisných črtách Kresby z cest (1884) a Upomínky z Východu (1885), v nichž popisuje umění, folklor a způsob života arménského obyvatelstva. Tehdy se také na území Arménie můžeme setkat se zájmem o českou lite- raturu. První vlaštovkou byl právě Svatopluk Čech a jeho povídka Vesnický svatý, která vyšla roku 1882 v arménském časopisu Ardzagankh (Ozvěna). Další jeho povídky se ve stejném periodiku objevily i v 90. letech 19. století. Redak- torem Ardzagankhu byl Abgar Hovhannisjan, jenž se podílel na národně-osvo- bozeneckém hnutí Arménů v Osmanské říši. Jeho článek V zemi Matice z roku 1896 svědčí o tom, že se nechal inspirovat aktivní činností českých buditelů. Popisuje v něm (dodejme, že na základě mírně zkreslených informací) vznik Ústřední Matice školské a její roli v boji za posílení českého živlu vůči němec- kému a vybízí k využití této zkušenosti v arménsko-tureckých podmínkách. Dalším z Čechů, který se osobně seznámil s Arménií, byl prozaik a novinář Bohumil Havlasa (1852–1878), který působil na Kavkaze jako válečný zpra- vodaj. Přispíval svými fejetony a zprávami do českých novin, zvláště do Národ- ních listů. V roce 1877 se během rusko-turecké války přihlásil jako dobrovol- ník do ruské armády, s níž se dostal až na kavkazskou frontu. Zde byl při bojích zraněn, a nakonec ve svých 22 letech podlehl v Alexandropoli (dnešní město Gjumri v Arménské republice) následkům zranění. Za poněkud šťastnějších okolností Arménii navštívili někteří čeští cesto- vatelé. Prvním z nich byl středoškolský profesor Josef Wünsch (1842–1907), objevitel pramenů Eufratu a Tigridu. Pro cestu do Arménie se nechal inspi- rovat Vojtou Náprstkem, který jako gymnazista studoval arménštinu a sám toužil tuto biblickou zemi navštívit. Jeho sny uskutečnil Wünsch, který ji a pře- devším její západní část v letech 1881–1883 důkladně prozkoumal a své zápisky zpracoval v řadě odborných zeměpisných a cestopisných článků. V cestovate- lově tvorbě se zřetelně zrcadlí jeho ambivalentní vztah k arménskému etniku. Na jedné straně hovoří o špatném zacházení s Armény ze strany osmanské vlády a o tom, že Armén předčí Turka a Kurda inteligencí, duševní čilostí,

253 Arménská Praha Václav Huňáček Nejarménštější kniha světové literatury – Čtyřicet dnů od pražského rodáka Franze Werfela – povýšila Prahu na jedno z nejpřednějších míst v povědomí každého Arména. Český kongeniální Eisnerův překlad následoval roku 1934, jako vůbec první, hned po vydání tohoto veledíla v roce l933. V naší době vyšel druhý překlad od Hanuše Karlacha (l982). Roku 1998 byl přímo v centru Vídně v Schillerově parku odhalen Werfelův pomník s nápisem: „Franz Werfel, Praha 1890 – Beverly Hills 1945 – vděčně a s úctou arménský národ“. Zásluhou Werfelovy vdovy Almy Mahler se Vídeň stala také místem posledního odpočinku tohoto velkého spisovatele, jehož jméno nese jedno z hlavních jerevanských náměstí. Z popudu Rakouské literární společnosti uctilo též Werfelovo rodiště Praha jeho památku dvěma pamětními deskami. Jedna je na jeho rodném domě v Havlíčkově ulici, proti Masarykově nádraží, a druhá na domě jeho dospí- vání (1903–1912) v Opletalově ulici, proti Hlavnímu nádraží, nedaleko Jeru- zalémské synagogy. Největší pocty se Werfelovi dostalo přímo od 130. hlavy arménsko-grego- riánské apoštolské církve, jíž byl katholikos Vazgen I. (l908–1994), vlastním jménem Levon Karapet Palčjan, jenž během svého čtyřicetiletého pontifikátu (1955–1994) několikrát zavítal do Prahy na Křesťanskou mírovou konferenci. Tento katholikos všech Arménů je autorem spisku Arméni Musa Dagu v románu Franze Werfela. Pojmenování Musa Dag (turecky Mojžíšova Hora) nese i třída, která dnes spojuje Jerevan s letištěm Zvartnoc. Werfelův román Čtyřicet dnů Musa Dagu se stal první knihou po Bibli v náro- dě, jehož vlast leží na úpatí starozákonního Araratu, kde po potopě světa měla přistát archa Noemova. Tato země se chlubí tím, že jako první přijala Kristo- vo učení za státní náboženství (301) a truchlí nad tím, že vydala dosud největ- ší počet křesťanských mučedníků. Mezi horolezce, kteří zdolali nejposvátnější horu Arménů, se řadí Čech Arnošt Černík, autor knihy Výprava na Ararat, již napsal v osudném roce 1968. Parrésia 5 (2011), s. 253–263

254 Václav Huňáček Hajastán (arménské pojmenování Arménie) nezdolala perská nadvláda, útlak Byzance ani arabský vpád, který ji stihl ve stejnou dobu jako Egypt, tj. někdy v období naší říše Sámovy. Tureckému náporu čelila nepřetržitě od doby, kdy u nás nastoupil náš první král Vratislav II. Právě tehdy zanesla vlna vystěhovalectví první hlouček arménských uprch- líků v čele s arcibiskupem Řehořem († 23. září 1093) po Dunaji až do Pasova, ke Zlaté stezce, jejíž výtěžky udělil Vratislav jím založené Vyšehradské kapitule. Byla to doba, kdy v Čechách dozníval odkaz slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje, kteří se svého času dovolávali též příkladu Arménů při zavádění vlastního jazyka a písma do bohoslužby. Někteří odborníci spatřují arménské vlivy právě ve stavbách Sázavského kláštera, kde bylo poslední útočiště slo- vanské liturgie u nás. Arménský historik umění Vahe Zarjan, usedlý v dánské Kodani, odkud několikrát zavítal do Prahy, dokonce hovoří o arménských kořenech románského stavitelství vůbec. V době Karla IV., jenž vedle srbského cara Štěpána Dušana Silného a byzant- ského císaře Jana V. Paleologa, navazoval styky také s posledním arménským králem Levonem VI. Kilíkijským, nám bylo nejblíže arménské arcibiskupství v haličském Lvově (založeno 1367) a polský spojenec Karla IV. Kazimír Veli- ký poskytl Arménům útulek a výsady přímo v sídelním Krakově. Poslední arménský král Levon VI. Kilíkijský byl roku 1375 zajat v boji s Mameluky a po vykoupení ze zajetí zemřel v Paříži. Jeho pohřební královská koruna se záhadnými cestami dostala do rukou sběratele a mecenáše umění Rainera Kreissla, ředitele aukčního domu Weinmüller-Neumeister. Roku 1995 ji Kreissl ke stému výročí arménských masakrů v Osmanské říši (1895) spolu se sbírkou vzácných anatolských koberců věnoval pražské Karlově univerzitě, na níž Werfel zahájil svá vysokoškolská studia. Po zničení posledních zbytků arménské státnosti zůstala Arménům jen jejich národní apoštolská arménsko-gregoriánská církev, jejíž katholikos se stal zároveň etnarchou všech Arménů, rozptýlených po celém známém světě. Arménská církev, odloučená při zachování apoštolské posloupnosti od všeo- becného pravověrného křesťanstva již tisíc let před našimi husity, nemohla nezajímat představitele české reformace. Zejména dílo O otázkách Arménů irského primase arcibiskupa Richarda FitzRalpha z Armaghu († 1360), které ovlivnilo anglického reformátora Johna Viklefa, bývá citováno v husitské literatuře. Ostatně ani vůbec první slovanské masové kacířství – balkánské bogomil- ství – nebylo bez silného vlivu arménského paulikiánství, jehož nositelé byli Byzancí deportováni v době našeho sv. Metoděje až na Balkán a do jižní Itálie. Bogomilské učení, na něž je u nás zřetelná narážka v nepravé zakládací listině pražského biskupství („secta Bulgariae gentis“) slavnostně odsoudil zvlášt- ním listem cařihradský patriarcha Theofylaktos, jenž se již ve svých 16 letech stal nejvyšším byzantským církevním hodnostářem zásluhou svého armén- ského otce – císaře Romana Lakapena, současníka našeho sv. Václava.

267 Od hudby k matematice a zpět. Rozhovor s profesorem Evženem Kindlerem Prof. Evžen Kindler (narozen 22. 5. 1935 v Praze) vystudoval v letech 1953–1958 na Karlově univerzitě matematickou analýzu. Pracoval ve Výzkumném ústavu matematických strojů v Praze (1958–1966), na Fakultě všeobecného lékařství Karlovy univerzity (1966–1973) a na Matematicko-fyzikální fakultě téže uni- verzity (1974–2000). V letech 2000–2008 působil na Přírodovědecké fakultě Ostravské univerzity, od r. 2001 jako docent a od r. 2004 jako profesor apliko- vané matematiky. Na Matematicko-fyzikální fakultě Karlovy univerzity obhá- jil r. 1968 titul doktora přírodních věd (RNDr.) a na Filozofické fakultě r. 1974 titul doktora filozofie (PhDr). R. 1969 obdržel od Československé akademie věd titul kandidáta fyzikálně matematických věd (CSc). V letech 1969–1970 působil jako vizitující profesor Italské národní rady pro výzkum na univerzitě v Pise. Po pádu komunistického režimu se jeho pracovní činnost v oboru matematiky rozšířila doma i v zahraničí. V období 1992–1993 pracoval jako vizitující profesor na univerzitě Západní Virginie (West Virginia University) v Morgantownu (USA), v roce 1995 byl pozvaným profesorem (professeur invité) na univerzitě Blaise Pascala v Clermont-Ferrandu (Francie), v letech 1998–1999 tamtéž jako držitel profesorského stipendia vlády Francouzské republiky, v letech 2003, 2004 a 2005 působil jako profesor na univerzitě jižní Bretagne v Lorientu (Francie). Co se týče hudby, od r. 1990 je členem české Společnosti pro duchovní hudbu. V období 1985–1991 se účastnil mezinárod- ních seminářů interpretace staré hudby pořádané každoročně Společností pro starou hudbu jako lektor pro hudbu prvního tisíciletí. Dva roky, 1990–1992, působil jako externí lektor pro církevní hudbu na Katolické teologické fakultě Karlovy univerzity v Praze. V letech 1969–1995 spolupracoval se souborem Byzantion – Collegium Musicae Slavicae Pragae – a od r. 1985 je umělec- kým vedoucím a dirigentem hudební skupiny Musica Poetica, která se orien- tuje na nejstarší hudbu křesťanských zemí. Toto hudební těleso v současnosti pravidelně zpívá na bohoslužbách arménské apoštolské církve v Praze. Parrésia 5 (2011), s. 267–301

268 Evžen Kindler, Anežka Kindlerová, Michal Řoutil Zabýváte se starou církevní hudbou do roku 1000, především pak gre- goriánským chorálem, ale také chrámovými skladbami řeckými, slovan- skými a arménskými. Vystudoval jste však matematiku. Jaká byla tedy vaše cesta od matematiky k hudbě? Nebyla to cesta od matematiky k hudbě, ale od hudby k matematice. S hud- bou jsem byl spjat již od dětských let. Dříve totiž bylo zvykem dávat žáka obecné školy učit se na housle, klavír, harmoniku. Rodiče mne v sedmi letech, což bylo v době druhé světové války a okupace u nás, zapsali „do houslí“, jak se tehdy říkalo, a to do kursů, které vedla Kongregace školských sester Notre Dame. O čtyři roky později jsem k houslím přidal ještě hru na klavír. Když jsem musel držet housle vodorovně a jen bradou, ne rukou, a když jsem měl prsty levé ruky na struny „stavět“ – ne pokládat, počáteční nadšení mě přešlo, ale vytrval jsem. Bylo to především zásluhou vyučující řádové sestry Marie Alžběty, žákyně známého houslového pedagoga Jindřicha Bastaře, která trpěli- vě přetrpěla má telecí léta. Později jsem při hře na klavír vypozoroval, že dobře znějí tercie a sexty, a složil jsem velmi konvenční skladbičku pro dvoje housle, kde jsem ty tercie a sexty použil. Přinesl jsem to na hodinu houslí, sestra Alžbě- ta byla mile překvapena (něco podobného žádný její žák před tím neudělal), zahrála to se mnou, já jsem hrál první housle a ona druhé a já jsem byl pře- kvapen, jak ty tercie a sexty mile zaplnily naši malou učebnu. Brzy na to mi bylo 14 let, to už bylo rok po komunistickém převratu v Československu. Tehdy mě chytil za osrdí Beethovenův houslový koncert a brzy na to celá éra, kam Beethoven patřil, tedy hudební klasicismus, časem i hudební barok. Roz- šiřoval jsem své hudební zájmy postupně oběma směry v čase, tedy směrem k dnešku i směrem do minulosti; v moderní hudbě jsem skončil s vyhraněnou láskou k hudbě švýcarského Artura Honeggera, francouzského Oliviera Mes- siaena a našeho Bohuslava Martinů, a na druhé straně dějin s láskou ke grego- riánskému chorálu. S Olivierem Messianem jsem měl později příležitost se osobně setkat na návštěvě v rodině Medkových, když r. 1969 navštívil Prahu. Do muziky jsem se už v 16 letech zfandil tak, že jsem ji dokonce chtěl studo- vat na konzervatoři. Nakonec jste ale místo hudby vystudoval matematiku. Ano, tehdy totiž už byla 50. léta 20. století, nejtvrdší stalinismus a pronásledo- vání. Školské sestry, ke kterým jsem chodil na gymnázium, byly internovány a studovat se mohlo jen, pokud byli rodiče zapálení komunisté nebo pokud na to dala doporučení domovnice či obdobná k tomu v té době „kompetentní“ osoba. Mnohem později jsem se dozvěděl, že domovnice z našeho vinohrad- ského činžáku o mně poslala na vyšší místa charakteristiku: „jeho rodiče chodí do kostela a není znát, že by je za to nenáviděl“. Na studium hudby jsem za těchto podmínek nemohl ani pomyslet. Matematika mě bavila, a to

Od hudby k matematice a zpět... 269 jako předmět, který byl nejméně ovlivněn stupidní ideologií marxistického tříd- ního boje a obdivu k Sovětskému svazu (nedalo se říct, že v Sovětském svazu je jedna a jedna víc dvě než jinde), ale nezamýšlel jsem ji jako své povolání. Zkusil jsem celostátní soutěž, tak zvanou matematickou olympiádu, jen tak a k vlastnímu překvapení jsem získal v obou dvou letech před maturitou ve své věkové kategorii první cenu v celém Československu. V této situaci už nemohla žádná domovnice nic dodat a výběr vysokoškolského studia byl tedy jednoznačný – matematika. A jsem tomu velmi rád. V hudbě mám maximální svobodu, dělám a dělal jsem si vždy v ní, co chci. Poté, když jsem se studiem hudby nemohl pokračovat u školských sester, začal jsem chodit na housle k žáku Františka Ondříčka Václavu Kamilovovi. S ním jsem toho hromadu přehrál a pronikl všestranně do mnoha zákoutí hudby. A pak až do svých 25 let jsem navštěvoval hodiny Otakara Bartoše, což byl výborný pedagog, shodou okolností také žák profesora Bastaře. V době komu- nismu se nemohl prosadit, a učil tedy nejdříve hudební výchovu na gymnáziu, kde jsem studoval a kde jsem se s ním seznámil, a později houslovou hru na pražské pedagogické fakultě. Zatímco pod vedením prof. Kamilova jsem se naučil nebát se nových skladeb a radovat se z nich, prof. Bartoš mě naučil přemýšlet nad tím, co mě čeká, abych to zahrál, a být okouzlen tím, k čemu jsem konkrétně tím přemýšlením došel. Mezitím jsem r. 1958 dokončil studium na Matematicko-fyzikální fakultě. Poté jsem byl 8 let zaměstnán ve Výzkum- ném ústavu matematických strojů. Založil jej a vedl Antonín Svoboda, člo- věk, jaký se rodí jednou za století. Za druhé světové války pracoval ve Spoje- ných státech, odkud si přivezl obdivnou charakteristiku, že skrze vynálezy automatických zaměřovačů má na svědomí každou potopenou japonskou ponorku. Naučil jsem se od něho mnoho. Komunistický režim mu však kladl tak neúnosné překážky (opakovaná udání, jeho syn nedostal povolení k vyso- koškolskému studiu apod.), že při první příležitosti na začátku uvolňování v polovině 60. let minulého století zmizel s rodinou na Západ. Ústav, který založil, dostaly do rukou zcela nekompetentní osoby. Poté, co se změnily záko- ny a já jsem mohl z Výzkumného ústavu odejít, jsem dalších 7 let strávil v Biofy- zikálním ústavu Fakulty všeobecného lékařství Karlovy university. Poté jsem se vrátil na fakultu, kterou jsem vystudoval, a tam jsem vydržel až do nedávné doby. Uvolnění koncem 60. let mi umožnilo přijmout pozvání na roční pobyt vizitujícího profesora na universitě v italské Pise, později jsem trávil měsíce na univerzitách NDR a Lotyšska. Po listopadu 1989, když už jsem se hotovil do důchodu, jsem byl zván postupně stále intenzivněji k účasti na odborném rozvoji nově založené univerzity v Ostravě, kde jsem nakonec dosáhl profe- sury aplikované matematiky, ale mezi tím jsem pracoval rok jako hostující profesor na univerzitě v americkém Morgantownu ve státě West Virginia a dohromady přes rok ve Francii na Universitě Blaise Pascala v Clermont-Fer- randu a na Universitě Jižní Bretaně v Lorientu. Všechny tyto pobyty mne samozřejmě ovlivnily nejen v mé profesi matematika, ale především jsem si

305 Obnovování paměti: k nové edici knih o arménských regionech, městech a diaspoře Petra Košťálová, Michal Řoutil Ediční řada „Historic Armenian Cities and Provinces“ (HACP) je výsledkem série konferencí, které se konají pravidelně od roku 1997 na Kalifornské uni- verzitě v Los Angeles (University of California, Los Angeles, UCLA). Na pub- likacích z této ediční řady participují významní světoví badatelé v oblasti arme- nistiky, kteří jsou buď přímo zástupci větších univerzitních center z okruhu „Armenian studies“ (Hebrew University of Jerusalem, University of Califor- nia-Berkeley, University of California-Los Angeles aj.), nebo se armenistikou zabývají v rámci svých kateder historie, byzantologie, východoevropských studií aj. Autory příspěvků jsou armenisté, zejména z anglofonních zemí. Záměrem tohoto rozsáhlého projektu je nejen zdokumentovat život armén- ských komunit před masakry a genocidou během 1. světové války,1 v jejichž důsledku bylo staré jádro arménského osídlení doslova „vymazáno z mapy“, a pokusit se tak o rekonstrukci tradiční arménské vlasti (Jerkiru), nýbrž také popsat důležitá místa, v nichž Arméni přebývali (přebývají) a ovlivnili jejich historický, kulturní či ekonomický vývoj. Duší celého podniku je historik Richard G. Hovannisian2 , emeritní profe- sor Kalifornské univerzity, jehož badatelský zájem se soustřeďuje zejména na arménské dějiny 19. a 20. století. Za jeho působení vznikl na zmíněné uni- verzitě program arménských studií, jež spolupracuje s významnými světovými 1 Více ke genocidě Arménů a ostatních křesťanů v Osmanské říši srovnej tema- tický blok „Aghet. Sajfó. Xerismos. Arméni, Syřané a Řekové v Osmanské říši a jejich genocida v letech 1912–1922 (na pozadí vývoje v 19.–20. století)“, M. Řou- til (ed.), in: Parrésia. Revue pro východní křesťanství II–III (2008–2009), s. 137–367. 2 R. G. Hovannisian je autorem několika desítek publikací, z nichž mezi těmi nej- známějšími lze jmenovat například Armenia on the Road to Independence, 1918 (1969); The Republic of Armenia (1996); The Armenian People from Ancient to Modern Times (2004); The Armenian Genocide: History, Politics, Ethics (1992); The Armenian Image in History and Literature (1981). Parrésia 5 (2011), s. 305–319

306 Petra Košťálová, Michal Řoutil armenistickými centry. Profesor Hovannisian se rovněž výrazně zasazuje o roz- voj vztahů mezi americkou diasporou a Arménskou republikou. Ediční řada HACP vychází u kalifornského nakladatelství Mazda Publishers a kromě níže anotovaných knih již vyšly následující svazky: Armenian Baghesh/ Bitlis and Taron/Mush (2001); Armenian Tsopk/Kharpert (2002); Armenian Karin/ Erzurum (2003); Armenian Sebastia/Sivas and Lesser Armenia (2004); Armenian Tigranakert/Diarbekir and Edessa/Urfa (2006); Armenian Pontus: The Trebizond Black Sea Communities (2009), Armenian Kars and Ani (2012), Armenian Smyrna/Izmir (2012); připravují se rovněž publikace o Caesareji (Kesareia), Musa Daghu, Kessabu, Dörtyolu, ale také k arménskému Jeruzalému, Nové Džulfě a Íránu či o arménských komunitách v Indickém oceánu. * * * Armenian Van/Vaspurakan Richard G. Hovannisian (ed.) UCLA Armenian History & Culture Series, Historic Armenian Cities and Provinces, 1 Mazda Publishers, Inc., Costa Mesa, California, 2000, 308 s., ill. ISBN 1-56859-130-6 ISBN 13: 978-1-56859-130-8 Ve Vanské oblasti, samotném srdci prapůvodní arménské domoviny, Jerkiru, Arméni přebývali kontinuálně po dlouhá staletí, ba tisíciletí – jejich kolektivní paměť odkazuje k období království Urartu (též Biainili), jež soupeřilo se sil- nějším protivníkem v podobě Asyrské říše, a jejich přítomnost zde trvá až do roku 1915 (resp. 1918), kdy bylo donuceno veškeré křesťanské obyvatel- stvo odejít či bylo zmasakrováno. V okolních horách žil dle tradice praotec všech Arménů Hajk (Haik, Haig) – od jehož jména Arméni odvozují i název své země: Hajastan. Právě zde, na úrodné půdě a rozsáhlých pastvinách, se zrodila velká arménská civilizace, a to dávno před příchodem křesťanství, jež tak zásadně ovlivňuje arménskou identitu již od roku 301 n. l. Podle slov Richarda G. Hovannisiana v úvodní stati sborníku nazvané „Armenian Van/Vaspurakan: An Introduction“ to není náhodou, že první svazek nové edice začíná knihou o Vanu a království Vaspurakan. V úvodníku stručně vyjmenovává všechny milníky, jimiž tato „kolébka arménství“ prošla,

323 Natalie Grigorjevna Jašvilová: sloup Seminaria Kondakoviana Kateřina Iberl Tento článek je věnován kněžně Natalii Grigorjevně Jašvilové, ženě aristokra- tického původu, ruské porevoluční emigrantce, jež společně se svou dcerou T. N. Rodzjankovou patřila mezi šest zakladatelů věhlasné vědecké instituce „Seminarium Kondakovianum“1 (1925), jehož byla čestnou předsedkyní. Patřila mezi blízké spolupracovníky2 biskupa Sergije (Koroljeva)3 a byla bezpochyby 1 Seminář nesl jméno Nikodima Pavloviče Kondakova (1844–1925), jednoho z nej- větších znalců ikonopisu a byzantského umění. V Praze kolem sebe dokázal sjednotit a podpořit badatelskou činnost celé skupiny vědců, kteří potom rozvíjeli jeho práci a těžili z jeho impulsů po celá desetiletí. První schůze Kondakovského semináře se konaly na jaře 1925 (N. P. Kondakov zemřel v únoru 1925) a měly se stát jakýmsi holdem vynikajícímu, ctěnému učiteli a pokračováním jeho díla. První sborník vychází již následujícího roku a svou vědeckou úrovní nezaostával za publi- kacemi ústavů podobného profilu s mnohaletou tradicí. Dalšími členy Kondakova semináře byli na počátku kromě N. G. Jašvilové a T. N. Rodzjankové G. V. Ver- nadskij, N. P. Toll, N. M. Beljajev a A. P. Kalitinskij; viz Beljajev, S. A., Iz istorii stanovlenija Seminarija imeni akademika N. P. Kondakovova, in: Russkaja emigracija v Jevrope. 20-je – 30-je gody XX veka, Moskva 1996, s. 4–5. 2 Byla členkou farní rady při ruské pravoslavné farnosti sv. Mikuláše na Starém Městě (GARF RZIA, fond 5888, složka 72, s. 26) i členem Uspenského bratrstva (tamtéž, s. 69). 3 Biskup Sergij Koroljev (1881–1952) byl hlavou i skutečným duchovním středo- bodem emigrační ruské pravoslavné církve v Československu v letech 1923–1946. Roku 1906 absolvoval studia na Moskevské duchovní akademii, 1907 přijal mnišské postřižiny, 1908 byl vysvěcen na kněze-mnicha. O šest let později se stal představe- ným Jabločinského monastýru v Chełmské eparchii. V dubnu 1921 byl vysvěcen na biskupa bělského. O pouhý rok později jej polské úřady vyhostily ze země, neboť odmítal uznat nekanonicky vyhlášenou autokefalitu Polské pravoslavné církve. Přijel do Prahy, kde ho pařížský metropolita Jevlogij (Georgijevskij) v létě 1923 Parrésia 5 (2011), s. 323–333

324 Kateřina Iberl schopnou ženou mnoha nadání, jež prožila věkem požehnaný, zajímavý, ale zároveň tvrdý život. Věděla, co znamená ztratit veškeré jmění a domov, muže, zetě, pochovat obě své děti a téměř dvě desetiletí v závěru života strávit ve vyhnanství. Můžeme-li se spolehnout na svědectví pamětníků, nabýváme dojmu, že prožitá strádání ji kupodivu nezlomila. Různí pozorovatelé se shodují, že svůj osud nesla jako kříž, a mnohé nasvědčuje tomu, že „vytrvala v dobrém až do konce“.4 V několika tazích zde představíme její příběh. Kněžna N. G. Jašvilová5 (28. prosince 1861 Petrohrad – 12. června 1939 Praha) se narodila v rodině atamana Černomořského vojska generála Grigo- rije Filippsona, jenž byl svými kořeny spjat se Skotskem. Z matčiny strany pocházela ze starého rodu Morských-Kirsanových. Provdala se roku 1891 ve věku 30 let za knížete Nikolaje Jašvila, účastníka rusko-turecké války v letech 1877–1878. Sňatek představoval pro oba nejen formální, ale také citové spojení, z něhož vzešly dvě děti – Taťjana a Vladimír. Tři roky po uzavření manželství Nikolaj Jašvil během služební cesty tragicky zahynul. Mladá vdova přesídlila s oběma dětmi na zchátralou rodinnou usedlost Sunki v Kyjevské gubernii, určil na místo duchovního správce farností Ruské pravoslavné církve v ČSR. Poz- ději byl jmenován též biskupem-vikářem pro Rakousko a Maďarsko. V roce 1946 (v té době již došlo ke spojení pravoslavné církve jurisdikce metropolity Jevlogie na území ČSR s Moskevským patriarchátem) ho moskevský patriarcha Alexij jmenoval arcibiskupem vídeňským; roku 1948 ho převedli na berlínskou katedru a nakonec v roce 1950 byl arcibiskup Sergij povolán do Kazaně, kde roku 1952 v důsledku těžké nemoci zemřel. V současnosti připravuje Ruská pravoslavná cír- kev podklady pro jeho kanonizaci. Viz Raevsky-Hughes, O. (ed.), Pamjati Vladyki Sergija Pražskogo, New York 1987, s. 80–82. 4 Ze závěrečné modlitby liturgie hodin římskokatolické církve. Má obecně křesťan- skou platnost, proto si dovolujeme ji zde uvést i pro osobu pravoslavného vyznání. Denní modlitba církve, Kostelní Vydří 2002, s. 800. 5 Rod jejího muže pocházel z gruzínské šlechty, N. V. Jašvil byl potomkem knížete V. M. Jašviliho (1764–1815), jenž nechvalně proslul přímou účastí na vraždě cara Pavla I. roku 1801. Sama kněžna byla dcerou generála G. I. Filippsona, jehož rod byl původem ze Skotska. Viz Kyzlasova, I. L., „Iz istorii seminarija i instituta im. N. P. Kondakova. Kňagiňa Nataľja Grigor’jevna Jašviľ“, in: Mir Kondakova, Moskva 2004, s. 225. Nikolaj Andrejev, jenž kněžnu osobně znal, měl za to, že veškeré tragické událos- ti na své životní pouti chápala kněžna jako jakýsi odraz těžkého hříchu, spáchaného přímým předkem jejího muže. Proto ve výroční den vraždy cara Pavla I. nechávala vždy tajně sloužit panychidu – nikoli ze společenského pokrytectví, ale ze skuteč- né vnitřní modlitební potřeby. Pokládala vraždu cara nejen za konání v příkrém rozporu s křesťanstvím, ale též za krajní projev neloajálnosti vůči monarchovi. Kněžna Jašvilová byla svým přesvědčením monarchistkou. Dle jejího kultivovaného chápání monarchismu by existovala vyšší vůle, zmírňující nedostatečnost i u vládců slabé úrovně a do určité míry osvěcující jejich duchovní tvářnost. Viz Andrejev, N., „Pražskije gody“, in: Novyj mir, 1994, č. 11, s. 165.

Natalie Grigorjevna Jašvilová: sloup Seminaria Kondakoviana 325 Portrét kněžny N. G. Jašvilové, M. Něstěrov, 1905.

351 Křesťanský „oceán moudrosti“ v severní Mezopotámii 13. století. Život a dílo Gríghóra Barhebraea (1226–1286) Michal Řoutil Zoufalo tělo mé a mysl má je bludná, a kdybych řečí bloudil, nemůže být kárána. Srdce mám neklidné, mé mysli odpočinku není a mimo obraz tvůj nezůstal v mozku cit, spánek je slzou omýván dnem i nocí a moje oči spát už nedovedou.1 V roce 2011 uplynulo 785 let od narození a 725 let od zesnutí syrsko-jakobit- ského mafriana2 Východu Gríghóra bar ʽEbrájá (Řehoře Abúʼl-Faradž íbn al-ʽIbrího) neboli Barhebraea (syr. ). Tento všestranný vzdělanec, filosof-aristotelik, filolog a polyhistor – „oceán moudrosti“, „světlo Východu a Západu“, „král učenců“, „největší z mudrců“, jak byl v průběhu století titu- lován – je považován nejen za nejvýznačnějšího reprezentanta tzv. syrské rene- sance 12.–13. století, ale dokonce za největšího syrského učence všech dob.3 1 Z básně „Na smrt patriarchy Jóchanána bar Maʼdáního“, in: GríGóriOs abulfaradž barhebraeus, Kratochvilná vyprávění, přeložili S. Segert a V. Stivínová, Praha 1967, s. 193 (reedici této knihy připravujeme v rámci edice „Pro Oriente. Dědictví křesťanského Východu“ na příští rok). 2 Titul mafrian (ze syr. mafrjónó, doslova „ten, který nese ovoce“) odpovídá stolci arcibiskupa či metropolity a vznikl zřejmě poměrně pozdě, snad až ve 12. století. „Mafrian Východu“ byl po úřadu patriarchy v syrsko-jakobitské církvi druhým nej- význačnějším; do jeho působnosti patřily oblasti ovládané před arabským zábo- rem Peršany. 3 Viz mj. baumsTarK a., Geschichte der syrischen Literatur, Bonn 1922, s. 312–320 (Baumstark srovnává Barhebraea s Albertem Velikým /† 1280/, nicméně při porov- návání jejich kvalit dává přednost syrskému učenci, jenž „… ihn noch übertreffend, hat er auf allen Gebieten der Theologie, in Philosophie und den verschiedensten Parrésia 5 (2011), s. 351–364

407 Konečně! Tento nadšený výkřik se na konci roku 2011 jistě rozléhal na nejednom syrologickém pracovišti po celém světě. Syrologie se totiž dočkala ency- klopedického díla, na něž se čekalo dlouhá desetiletí.* Právě peripetiím přípravy kolektivního díla – společně s editory na něm pracovalo dalších 76 vědců – je věnován úvod knihy „The Making of the Gorgias Encyclopedic Dictionary of the Syriac Heritage“ od George A. Kiraze. Autor v ní popisuje jednotlivé fáze projek- tu, od původního záměru encyklo- pedie syrských biografií v arabštině * Připomeňme, že další dvě velké větve východního křesťanstva již své encyklopedie mají: Koptové osmi- svazkovou The Coptic Encyclopedia, A. S. Atiya (ed.), New York 1991; Etiopové pětisvazkovou Encyclopaedia Aethiopica, S. Uhlig, B. Yiman, D. Crummey, G. Goldenberg, P. Marrassini, M. Aregay, E. Wagner (eds.), Wiesbaden 2003 – (dosud vyšly čtyři díly; ačkoli je dílo zaměřeno šířeji, podává obsáhlé informace také o křesťanské kultuře); encyklopedie arménské tradice dosud zůstává pouze v originálním jazyce. z 80. let 20. století přes elektronický Syriac Hyper-text Project (SHT) zahájený v Cambridge roku 1993 až po rozhodnutí, jež padlo v roce 1996 na neformálním obědě zainteresova- ných v Oxfordu, o vydání tištěné verze encyklopedie. Poté se postup- ně zformovala ediční rada, složená z předních současných syrologů – Sebastiana P. Brocka, J. F. Coakleyho, George A. Kiraze, Roberta Kitchena, Lucase Van Rompaye a Witolda Wi- takowského. Od stati Lucase Van Rompaye, v níž se věnoval budou- cím výzvám syrologických studií a stručně referoval o stavu příprav encyklopedie,** a po převzetí celého projektu nadmíru úspěšným a agil- ním nakladatelstvím Gorgias Press z amerického Piscataway nejen vzrostl u odborné veřejnosti zájem o celý podnik, ale projekt dostal i nové tem- po. Články byly postupně uveřejňo- vány na webu WikiSyriaca, založe- ném a spravovaném organizací Beth Mardutho: The Syriac Institute (tato ** lucas van rOmPay, „Syriac studies: The challenges of the comming decade“, in: Hugoye 10 (2007), s. 23–35 (k GEDSH na s. 29–30). Gorgias Encyclopedic Dictionary of the Syriac Heritage Sebastian Brock, Aaron Butts, George Kiraz, Lucas Van Rompay (eds.) (With contributions by seventy-six scholars) Gorgias Press, Piscataway, New Jersey 2011, 612 s., 131 il. ISBN 978-1-59333-714-8

408 je těsně propojená s výše zmíněným nakladatelstvím) – po kybernetic- kém útoku, jenž se odehrál krátce po jeho spuštění v roce 2007 a nedovolil aplikaci znovu obnovit, však pokračo- valy práce pouze na knižní verzi. Současný Gorgias Encyclopedic Dictio- nary of the Syriac Heritage (GEDSH), jejž sestavitelé dedikovali obětem syr- ské genocidy v Osmanské říši zvané „Meč“ („Sajfó“),* obsahuje celkem 622 slovníkových hesel, 131 – často raritních – ilustrací (z nichž je 20 ba- revných), několik přehledných map demonstrujících výskyt syrských křesťanů v oblasti Blízkého a Střed- ního východu (za nadvlády Říma a později Byzance, po islámském záboru, ale i v dnešní době), na kon- ci publikace pak soupisy patriarchů (katholiků) všech církví, jež ze syr- ského prostředí vzešli. Syrské křesťanství je v anotova- ném encyklopedickém slovníku před- staveno v celé své šíři – od prvních staletí naše letopočtu, kdy se zrodila svébytná syrská kultura, aby záhy vydala skvělé plody v řadě význačných osobností, po současnost, která není v mnoha ohledech pro Syřany, zvláště z politického pohledu, příznivá. Právě biografie tvoří nejobjemněj- ší část slovníku. Kromě autorů (teolo- gů, filosofů atd.), jež se již díky pilné práci překladatelů posledních staletí zapsali do dějin křesťanství jako celku (Bardaisán, Afrahát, Efrém Syrský, * Srov. Michal ŘouTil, „Sajfó. Genocida Syřanů v Osmanské říši (1914–1918)“, in: Parrésia. Revue pro východní křesťanství II–III (2008–2009), s. 235–260. Izák Syrský, Barhebraeus aj.) zde nalezneme jména sice méně známá, ovšem nikoli nevýznamná, a to z řad hierarchií jednotlivých syrských církví, z mnišského či učeneckého prostředí (co do počtu staro- a středověkých autorů může z východokřesťanských tradic konkurovat syrské pouze tradice arménská). Syrské křesťanství bylo již místem svého vzniku na východní periferii římské říše a v severní Mezopotámii předurčeno k široké škále vztahů a va- zeb jak s ostatními křesťanskými círk- vemi, tak s jinými náboženstvími (ži- dovstvím, zoroastrismem, islámem aj.). Ačkoli se slovník nevyhýbá téma- tům spojeným s interakcemi zejména s perským a arabským prostředím, obsáhle se věnuje především stykům s dalšími velkými křesťanskými tradi- cemi oblasti – arménskou, etiopskou, gruzínskou a koptskou. Byli to totiž právě Syřané, kdo stál u christianiza- ce či upevnění křesťanství u těchto národů – do příchodu Mesropa Maš- toce, Sahaka Velikého a jejich pomoc- níků („svatých překladatelů“, jak je v úctě Arméni dosud titulují) byla syr- ština v rané arménské církvi použí- vána jako liturgický jazyk a Syřané se dokonce pokoušeli sestavit arménskou abecedu,** třináct „syrských Otců“ (Ioane Zenadzeli, Davit Garedželi, Šio Mgvimeli aj.) stálo v 6. století u zrodu gruzínského mnišství, etiopští „řím- ští svatí“ 5.–6. století (Pentelewon, ** serGeJ a. ivanOv, Byzantské misie aneb je možné z „barbara“ udělat křesťa- na?, přel. M. Téra, Červený Kostelec 2012, s. 15.

409 Guba, Afce, Alef, Jimʽata aj.) byli zřej- mě syrští poddaní římské říše…* Za zvláštní zmínku stojí vztah ke kultuře řecké, později byzantské. Ačkoli kniha neobsahuje heslo „By- zanc“, napříč celým textem lze nalézt – zvláště pro období 2.–8. století,** kdy se Syřané významně zasadili o přenos řeckého antického vzdělání a literatu- ry do syrského a později arabského milieu – desítky hesel, věnovaných řeckojazyčnému myšlenkovému dědic- tví. Tato hesla jsou zajímavá také tím, že – mimo jiné v biografiích Jana Zla- toústého, Řehoře z Nazianzu, (Pseu- do-) Dionysia Areopagity, Jana Kli- maka, Jana z Damašku či Maxima Vyznavače – můžeme sledovat recep- ci jejich díla v syrském prostředí, včet- ně edic překladů, teologických dispu- tací a kontroverzí s nimi spojených. Jazyku, literatuře, překladatelství a obecně syrskému písemnictví je po zásluze věnována rovněž značná pozornost. Podrobně je pojednáno o aramejštině jako výchozím jazyku společenství syrských církví,*** o vzni- ku vlastní písemné kultury, překladech Bible, biblické exegezi, základních * Tamtéž, s. 73. ** Srov. Michal ŘouTil, „Na východ od Antiochie. Řecké myšlení za hranicemi Byzance, 2.–8. století. Syrská tradice“, in: Pavel Milko, Úvod do byzantské filosofie, Červený Kostelec 2009, s. 207–237. *** Více viz sebasTian P. brOcK, david G. K. TaylOr, The Hidden Pearl. The Syrian Orthodox Church and its Ancient Aramaic Heritage, sv. I, The Ancient Aramaic Heritage, Rome 2001. dílech raného syrského křesťanství, překladatelské akribii jednotlivých autorů atd. O vysoké výtvarné kultu- ře syrských manuskriptů svědčí řada reprodukcí, jež knihu zkrášlují. Umě- leckému dědictví Syřanů je v knize ostatně dopřáno také mnoho pro- storu. Hlubší zkoumání syrského křes- ťanství rovněž vyžaduje osvojení si zvláštností jeho „kulturní geografie“. Sestavitelé proto neopomenuli ani tuto úroveň, a slovník tak obsahuje řadu hesel o důležitých městech či lokalitách spojených s působením Syřanů – mj. o prvotních polokrálov- stvích Adiabéna a Osrhoéna s centry v Arbéle a Edesse, „univerzitním“ městě Nisibis, pohoří Hakkari a ná- horní plošině Tur Abdin, Mardinu, iráckém Mosulu (Ninive) a Karakoši, perském Fársu, Číně… V knize však kupodivu chybí například středoasij- ský Merv, v 11. století významná metropolie asyrské Církve Východu a výchozí místo evangelizace mongol- ských a tatarských etnik.**** Nezanedbatelnou hodnotu jistě představují i hesla věnovaná genocidě Syřanů a jejich pronásledování ve 20. století v jejich domovině (Turecko, Irák, Írán, Sýrie, Libanon), jež vyústilo **** chrisTOPh baumer, The Church of the East. An illustrated history of Assyrian Christianity, London – New York 2006, s. 4. K významu Mervu srov. v dalším svazku Parrésie stať V. A. Gaibova a G. A. Košelenka „Křesťanské archeologické objekty v Mezopotámii, Perském zálivu, Střední Asii a Číně (do konce 1. tisíciletí)“.

410 v rozsáhlou (a dodnes se doplňující), doslova celosvětovou syrskou diaspo- ru, či zásadním osobnostem novodo- bých dějin jednotlivých církví (za syr- ské jakobity mj. Mór J. Çiçek, Mór A. Barsoum, Mór F. Dolabání aj.). Přínosné je rovněž zahrnutí podrob- ných životopisů osob, jež se od 18. sto- letí do dnešních dnů zasadily o obje- vování syrské kultury na křesťanském Západě, a to včetně konkrétních pře- kladů, edic spisů, knihoven manuskrip- tů atd. (maronitský rod Assemaniů, A. Baumstark, P. Bedjan, J.-B. Chabot, R. Graffin, J.-M. Fiey, H. J. W. Drij- vers, A. Vööbus a mnoho jiných). Navzdory množství spolupracov- níků si GEDSH podržuje vysoký stupeň obsahové soudržnosti a kohe- rentnosti. Zpracování jednotlivých slovníkových hesel vůdčími badateli oboru zaručuje, že se čtenáři dostane nejen maximálně úplná, nýbrž také zcela aktuální informace o zkouma- né problematice. Výjimečná hodnota publikace je nesporná, přesto si však dovolíme dvě kritické poznámky. Zůstává otázkou, zda by některým slovníkovým heslům neprospělo uvedení širšího okruhu pramenů a literatury (zde zřejmě edi- toři zvolili variantu k běžnému čtená- ři-nesyrologovi vstřícnější), poměrně překvapivá je pak téměř úplná absen- ce prací badatelů ze střední a vý- chodní Evropy – minimálně v Pol- sku a Rusku mají syrologická bádání úctyhodnou a plodnou tradici. Závěrem nezbývá než popřát edi- torům, ať se jim v budoucnu podaří realizovat projekt ještě ambicióznější, totiž několikasvazkovou encyklopedii syrského dědictví v tištěné i elektro- nické verzi, jak je avizováno v úvodu svazku. Michal Řoutil, Marina Luptáková

411 Kniha Encyklopedie Byzance, „věnova- ná památce velkého českého byzan- tologa Msgre. ThDr. Františka Dvor- níka, profesora Karlovy a Harvardovy univerzity“, za znalce jehož života a díla se V. Vavřínek považuje, vyšla ve známém pražském nakladatelství Libri a byla vydána ve spolupráci se Slovanským ústavem AV ČR, v. v. i. Formátem poměrně nevelká kniha se připravovala pod pracovním názvem „Encyklopedie byzantské kultury“ přes deset let a měla kolem 900 ruko- pisných stran. Původně mělo být do projektu zapojeno a podílet se na přípravě Encyklopedie několik českých badatelů z různých oborů, protože byzantologie, jak je známo či nezná- mo, je věda interdisciplinární a multi- oborová, atomizovaná na jednotlivé podobory (byzantská historie: politic- ká, církevní, ekonomická; byzantská filologie: jazyk a literatura; byzantská filozofie a teologie; byzantské umění a architektura; byzantská archeologie; byzantská diplomatika; byzantská numismatika a sfragistika; byzantská paleografie, kodikologie a chronolo- gie; etc.). A zárukou co nejvyšší odbor- né kvality publikace měla být právě účast širšího okruhu odborníků. Oslo- vena byla např. profesorka Růžena Dostálová, odbornice na řeckou a by- zantskou literaturu, a mnozí další. Nakonec si zvolil V. Vavřínek, emerit- ní vědecký pracovník Slovanského ústavu AV ČR, v. v. i., a jeho dlouho- letý ředitel, jediného spolupracovníka, a to Petra Balcárka, specialistu na ději- ny umění a byzantskou teologii, který působí v Institutu pro byzantská a vý- chodokřesťanská studia (dříve Institut sv. Jana Theologa pro studia východ- ního křesťanství) v Olomouci. Vavřínkova Encyklopedie Byzance patří ke slovníkům středního rozsa- hu, ač počáteční ambice byly poně- kud větší. Jejím cílem bylo postih- nout v co nejširším diapazonu poli- tické, ekonomické, církevní a kultur- ní dějiny Byzance, této multikulturní, hetero a multietnické východořímské říše, která se stala středověkou pokra- čovatelkou římské říše. Byzantská (východořímská) říše se rozkládala v Evropě a zejména v Asii a její hlav- ní město Konstantinopol (pozdější turecký Istanbul) leželo v místech, kde se stýkala Asie s Evropou a kde se střetávaly různé kulturní a nábožen- vladimír vavřínEk Encyklopedie Byzance (s autorskou spoluprací Petra Balcárka) Edice Archeologie, geografie, historie a pomocné vědy historické a Práce Slovanského ústavu, nová řada, svazek 33 Praha, Libri a Slovanský ústav AV ČR, v. v. i., 2011, 552 s. ISBN 978-80-7277-485-2, 978-80-86420-43-1

412 ské světy a politické a ekonomické systémy. Existence byzantské říše trvala přes tisíc let; začala založením Konstantinopole v květnu v roce 330 a skončila rovněž v květnu – v ro- ce 1435 – jejím pádem do rukou osmanských Turků, kteří okupovali nejen byzantské asijské državy, ale v Evropě celý Balkán a jejichž útoky a expanze málem politicky a nábožen- sky zničily Evropu. Encyklopedie obsahuje cca 1 900 hesel na 524 stranách. Jednotlivá hesla, která v globálu nepostihují celé spektrum problematiky byzant- ské historie a civilizace, mají různou délku a kvalitu, stejně různý charak- ter. Jsou zde hesla-medailony, které byly věnovány významným byzant- ským osobnostem politického a kul- turního života a jejich dílu a která často připomínají hesla ve známých slovnících spisovatelů a encyklope- diích citovaných v úvodu (s. 6–8) kni- hy. Navíc měl autor k dispozici heslář (lemata), který rozesílal na přelomu 70. a 80. letech 20. století svým spo- lupracovníkům zemřelý profesor J. Irmscher z bývalého Zentralinstitut für alte Geschichte und Archäologie (ZIAGA) AW v Berlíně v bývalé NDR, jenž připravoval a chtěl vydat Lexikon der Byzantinistik. Ten po mnoha peripetiích začal vycházet až v roce 1998 v Los Palamos na Kanár- ských ostrovech (Gran Canaria) u vydavatele Adolfa M. Hakkerta a jeho úplné vydání je pravděpodob- ně v nedohlednu. Jiná hesla seznamují čtenáře s výz- namnými historickými událostmi z by- zantských dějin a s dalšími reáliemi každodenního života v byzantské říši, které vypovídají o stavu byzantské společnosti, o její správě i mentalitě jejích obyvatel, o jejich myšlení, o jejich kulturních a uměleckých zájmech a dovednostech, a zachycují a dokumentují tak multikulturalitu byzantského světa. A protože Encyklo- pedie vyšla v českém prostředí, byla zde uvedena také hesla týkající se by- zantsko-slovanských, přesněji řečeno byzantsko-velkomoravských vztahů, jako např „Konstantin-Cyril Filosof“ (s. 262–263), „Methodios-Metoděj“ (s. 314–315), „Cyrilice“ (s. 121) nebo „Hlaholice“ (s. 192–193), „Staroslo- věnština“ (s. 446–447), „Svatopluk“ (s. 454–455), případně širší „Církev- ní misie“ (s. 117–118) či „Velká Mora- va“ (s. 502). Vedle hesel známých panovníků, u nichž chybí pořadová číslovka I., a to bulharského vládce „Symeona Velikého“ (s. 458–460), „Svatopluka“, kde chybí rovněž pří- domek Veliký, nebo ruského knížete „Vladimíra“ (s. 506) bez přídomku Svatý, bylo heslo významného velko- moravského panovníka spojeného s cyrilometodějskou misí a christiani- zací Velké Moravy Rostislava Svatého či Moravského, uvedeno slovensky jako „Rastislav“ (s. 412) bez odkazu na běžně zaužívanou českou formu Rostislav, takže uživatel chvíli tápe, než ho napadne, kde hledat, případ- ně ho to nenapadne vůbec. Rovněž zde najdeme řadu nepodstatných hesel, zatímco některá chybí nebo by mohla být obsáhlejší. Markantní je to např. u hesla „Byzantologie“ (podhes- lo „Česká byzantologie“, s. 70–71). Vyzdvihnut je zde zejména profesor církevní historie F. Dvorník, na jehož život a dílo je V. Vavřínek specialistou,

413 další čeští byzantologové jsou zmí- něni jen letmo, někteří byzantologo- vé jako např. P. Milko nebo Vavřín- kův spolupracovník na Encyklopedii P. Balcárek chybí zcela. L. Havlíková, ačkoli napsala více byzantologických prací a publikovala ve více byzantolo- gických časopisech než byzantolog (v podstatě cyrilometodievista) V. Vavřínek, je v encyklopedickém kompendiu uvedena jako balkanistka. Budiž. Byzantologie může být chápá- na i jako součást balkanistiky, jak to dokládají mezinárodní balkanistické kongresy, na nichž je byzantologie také zastoupena. V hesle „Byzantolo- gie“ mělo být také více pojednáno nejen o vývoji světové, ale zejména a nezaujatě o české byzantologii, neboť kniha je určena především českému čtenáři. Postrádáme zde také širší informace o základních dílech – korpusech byzantských pramenů. Informativně je zde zmíněn pouze padesátisvazkový, tzv. Bonnský kor- pus – Corpus scriptorum historiae byzan- tinae (CSHB), vycházející v letech 1828–1897 a zpracovávající byzant- ské historiografické prameny, který je řecko-latinskou paralelní edicí. Na něj navazující edice Corpus fontium historiae byzantinae (CFHB), vycháze- jící v několik sériích s paralelními překlady řeckého textu ve světových jazycích, také zmíněna není, stejně jako se čtenář nic nedoví o edici Patro- logia graeca (PG), která je edicí byzant- ských, zejména hagiografických pra- menů, často jinde nepublikovaných. Informace o byzantologických časo- pisech či kongresech (třeba ve formě doplňujících tabulek) rovněž chybí. Zmíněn je pouze německý časopis Byzantinische Zeitschrift vydávaný K. Krumbacherem od roku 1892 (stejně jako druhé vydání jeho Geschichte der byzantinischen Literatur), ale ruský, o dva roky mladší časopis Vizantijskij vremennik, který začal v roce 1894 vydávat V. G. Vasilev- skij, zde uveden není. A tak bychom mohli pokračovat dále. Encyklopedie Byzance z pera V. Vav- řínka je nesrovnatelná s ničím. Chtěla se podobat bibli byzantologických studií – třídílné encyklopedii The Oxford Dictionary of Byzantium, známé v byzantologické obci jako ODB, která pod redakcí kdysi sovětského, později amerického byzantologa Alexandra P. Každana (hlavní editor) vyšla poprvé v Oxfordu v naklada- telství Oxford University Press v ro- ce 1991. Pro srovnání uveďme někte- ré její parametry. Podílely se na ní jako editoři světové byzantologické kapa- city, jako byla Alice-Mary Talbot (výkonná editorka), Anthony Cutler (editor pro dějiny umění), Timothy E. Gregory (editor pro archeologii a historickou geografii) a Nancy P. Ševčenko (zástupkyně hlavního editora). Tato trojdílná byzantologic- ká encyklopedie má 2 232 stran. Jednotlivá hesla týkající se nejrůzněj- ších oblastí byzantské politické, eko- nomické a církevní historie, dějin umě- ní, filozofie aj. byla opatřena doplňu- jícími informacemi – odkazy na pra- menné edice a základní literaturu k dané problematice, jejímž úkolem je navést zájemce o problematiku k její- mu dalšímu studiu. Na začátku první- ho dílu ODB byl uveden seznam úpl- ných bibliografických údajů (pramenů a literatury), na něž se zkráceně odka-

414 zuje u jednotlivých encyklopedických hesel. Zde je také po úvodu do celé- ho díla umístěn vedle seznamu zkra- tek rovněž seznam jednotlivých spo- lupracovníků ODB. Je impozantní: 128 jmen významných světových byzantologů působících v nejrůzněj- ších zemích světa (Anglie, Austrálie, Egypt, Francie, Holandsko, Itálie, Island, Izrael, Kanada, Kréta, Němec- ko [bývalé NSR i NDR], Polsko, Rus- ko, Řecko, Švýcarsko, USA). Je škoda, že náš nejvýznamnější byzantolog, doktor V. Vavřínek, na ní nespolupra- coval. Jistě by do ní jako odborník na dílo Cyrila a Metoděje a profesora Františka Dvorníka vnesl cenné zna- losti z této problematiky. Mohl vypra- covat nejedno heslo, obohatit tím svě- tovou byzantologii, a zviditelnit tak českou byzantologickou školu, kterou reprezentoval. Vavřínkova Encyklopedie, kterou stačili sepsat dva lidé a která má zhru- ba čtvrtinu rozsahu ODB, však nesa- há tomuto dílu ani po kotníky. Má jeden velký a podstatný nedostatek. U žádného hesla neuvádí ani primár- ní písemné prameny, ani základní se- kundární literaturu. To supluje pouze vzadu uvedený soupis výběrové bib- liografie, který však pro nezasvěcené čtenáře, pro něž jsou encyklopedická díla určena především a kteří se chtějí zorientovat v dané problematice, moc instruktivní a přínosný není, protože většinou zpravidla neví, ke kterému heslu která literatura přináleží. O chy- bějících pramenech a jejich edicích ani nemluvě. Encyklopedie Byzance tak nemá kvality ani naší české Encyklopedie anti- ky, která vyšla v Praze v nakladatel- ství Academia v prvním vydání v roce 1973, ve druhém v roce 1974 a kterou zpracoval autorský kolektiv pod vede- ním L. Svobody. I ta má za každým heslem uvedenu odbornou, speciali- zovanou literaturu, která čtenáře uve- de do dalšího studia problematiky, o níž se zajímá a o níž se v encyklope- dii dozví pouze orientační informace. Encyklopedii Byzance doplňuje výbě- rová, chronologicky a věcně struktu- rovaná bibliografie (s. 525–537), čer- pající z monografie Dějiny Byzance (Praha 1994). V uvedené literatuře však chybí některé české práce o ději- nách Byzance, byzantsko-slovanských vztahů a byzantologie, zato je zde řada prací podružného charakteru z pera zahraničních i domácích badatelů, která s Byzancí souvisejí jen okrajo- vě. Zdráhám se říci, že k tomu došlo záměrně. Určitě by nebylo na škodu, kdyby se studenti a mladí adepti byzantolo- gie dověděli něco také o pracích, které napsali – uveďme jen namátkou – např. profesorka historie a byzanto- logie V. Hrochová sama (Métiers et commerce à Byzance du treizième au quinzième siècles, Praha 1999) a společ- ně s historikem O. Tůmou (Byzantská společnost. Soubor byzantských reálií, Pra- ha 1991) nebo docenti byzantologie, historik L. E. Havlík (Přehledné dějiny Byzance, Brno 1971, 19792 a Slovanské státní útvary raného středověku, Praha 1987) a filozof a teolog P. Milko (Úvod do byzantské filozofie, Praha 2009). Zmí- něna není ani práce dlouholeté vedou- cí redaktorky časopisu Byzantinosla- vica B. Zástěrové (Les Avares et les Slaves dans la Tactique de Maurice, Pra- ha 1971). O byzantských dějinách a byzantsko-slovanských vztazích

415 pojednávají také díla vycházející v pres- tižní edici „Dějiny států“ pražského Nakladatelství Lidové noviny, jako jsou Dějiny jihoslovanských zemí (Praha 1998, 20082 ), Dějiny Srbska (Praha 2004), Dějiny Bulharska (Praha 2000) nebo Dějiny Makedonie (Praha 2003), v níž kapitoly o středověké historii napsali historička L. Havlíková a pro- fesor historie J. Rychlík. Zmíněny nejsou ani Dějiny střední, jihovýchodní a východní Evropy I. Středověk do r. 1526 (Brno 1995), kde o dějinách Byzance a států jihovýchodní Evropy psala L. Havlíková. Zmínka není ani o čes- kých historiografických pracích Děje- pisectví evropského východu (Praha 1946) z pera profesora historie J. Macůrka s kapitolami o byzantské historiogra- fii a Počátky dějepisectví jihovýchodní Evro- py (Praha 1990), v níž o byzantské his- toriografii psaly filoložka R. Dostálo- vá s historičkou V. Hrochovou, přes- tože heslo „Historiografie“ (rozuměj byzantská) v Encyklopedii Byzance zpra- cováno bylo (s. 190–191). Uvedena není ani práce L. Havlíkové Byzantská historiografie a malá bulharská kronika (Brno 1992) a zcela chybí řada jejích prací o vývoji a historii české byzan- tologie. Chybí též některé starší čes- ké práce z byzantologie a z byzant- sko-slovanských (respektive českých) vztahů. Namátkou uveďme alespoň dvousvazkovou práci M. Weingarta Byzantské kroniky v literatuře církevně- slovanské. Přehled a rozbor filologický I–II (Bratislava 1922–1923). Přes všechny věcné a technické nedostatky může Vavřínkova Encyklo- pedie Byzance sloužit jak žákům základ- ních škol, tak studentům středních škol a gymnázií, kteří si chtějí doplnit své základní historické znalosti, neboť ve středoškolských učebnicích býval donedávna akceptován z byzantských dějin leda tak císař Justinián I., křížo- vé výpravy, pád Konstantinopole a konec Byzance, v učebnicích základ- ních škol ani to. Posluchačům vyso- kých škol, ani odborníkům však nová encyklopedie patrně mnoho nového nepřinese a ti budou nadále sahat po Každanově třídílném The Oxford Dictionary of Byzantium, nikoli po Vav- řínkově Encyklopedii Byzance. Vanitas vanitatis. Škoda vědecké kapacity vě- nované práci a škoda vyplýtvaného papíru. Nová publikace se tak patrně zařadí do seznamu zbytečných knih, kterých po roce 1990 vyšlo v České republice bezpočet. Na závěr si kladu otázku, proč pražské nakladatelství Libri, které vydalo řadu jiných děl encyklopedického charakteru a má s vydáváním encyklopedií bohaté zku- šenosti, v případě Encyklopedie Byzan- ce tolik slevilo ze své kvality. Vždyť i konkurenční nakladatelství Leda v druhém vydání spisovatelské ency- klopedie Slovník řeckých spisovatelů od editorů B. Boreckého a R. Dostálo- vé, kterou vydalo v roce 2006, stejně jako pražské nakladatelství Odeon u 1. vydání z roku 1984, abychom neopustili pole byzantologie, uvedlo hesla opatřená odkazy na pramenné edice a základní literaturu k jednotli- vým autorům. A co dělaly vědecké recenzentky publikace Encyklopedie Byzance, které publikaci „byzantolo- gické autority“ k vydání doporučily? Závěrem publikace najde čtenář heslář (s. 538–550), který obsahuje pouze abecední seznam hesel bez uve- dení stránek, na nichž se nacházejí,

416 a tak velkým pomocníkem pro čtená- ře není – byl spíše pomůckou a vodít- kem pro autory Encyklopedie. Chybí jakýkoli (jmenný, věcný aj.) odkazo- vý rejstřík, podle kterého by se čtenář v knize orientoval a který má být nedíl- nou součástí každé vědecké publika- ce. Na Encyklopedii je patrné, přestože práce na ní trvaly deset let, že byla šita horkou jehlou a dokončována nakvap a jako taková ještě nedozrála k publi- kování. Chybou také bylo, že se na ní nepodílelo více odborníků, jak bývá u encyklopedií takového charakteru zvykem, což se podepsalo na úrovni zpracování některých hesel. Lubomíra Havlíková

417 This lavishly illustrated volume is a veritable feast for the eye, and is a truly remarkable achievement in every conceivable respect. The publication of this stunning book must be regarded as a major event, in Armenology and far further afield. The text is entirely bilingual – in English and Armenian – and thus accessible to a very wide readership; and the specialized terminology has been rendered idiomatically and with precision in both languages. However, some readers will regret the publishers’ decision to use the Soviet-era Armenian orthography. This anachronism could easily have been averted, not least given that one of the two authors is a diasporan Armenian, and was thus presumably spared Abeghean’s imposed orthographic aberration dating from the communist era. Yet this is only a minor niggle, since the volume has but little text, being replete with photographs and drawings, both of the finest quality. After a pithy preface, the authors proceed without ado to the thirteen sections that constitute the bulk of the publication. Now ornamental art, as the authors point out, “more armEn kyurkChyan, hrair hawk khatChErian ՀԱՅԿԱԿԱՆ ԶԱՐԴԱՐՈՒԵՍՏ, Armenian Ornamental Art Craftology (www.craftologyco.com), Yerevan 2010, 192 pages, hardback. ISBN 978-99941-894-0-3 than any other aspect of culture, seems to defy conventional categories”. Even so, they have succeeded in working out a systematic and highly effective presentation of the wealth of material embraced in the volume. Thus, they start with rosettes, continuing with linear ornaments, “zoomorphic” ornaments – but with birds being afforded a separate section in their own right, floral ornaments, marginalia, human figures, temples and churches, a section on windows, portals and altars, followed by another on capitals, columns and stelae, followed by crosses, script ornaments, and finally concluding with “net ornaments”. The breadth of coverage of the volume is overwhelming indeed, but the book has been rendered remarkably “user-friendly” by dint of a very well-thought out manner of organisation. Photographs and line drawings of various types of ornaments have been elicited from sources such as reliefs found on the façades of churches and the characteristically Armenian crosses carved in stone known as “khachkars”, but also from the

418 pages of illuminated gospel-books and hymnals, as well as from more unexpected sources – all placed within the same section. Delicious surprises abound. For instance – bird forms have been obtained from the above-mentioned sources, but many readers will be surprised to find such examples juxtaposed with images of birds on exquisite ceramic plates, embroidery, or as the uppermost part of a staff found in the Armenian Constantinople Patriarchate (page 86). The authors have, literally, left no stone unturned! The effect of such juxtapositions is indeed breathtaking, and powerfully emphasizes the astonishing unity of the motifs across the various genres, media and materials. Now the encyclopaedic scope of this endeavour in itself would clearly warrant admiration – the volume does indeed succeed in its avowed objective to present Armenian mediaeval ornamental art “in all its diversity”. Yet although the book is impressive for the wealth of material selected, this aspect is itself almost overshadowed by the sheer quality of the photographs and drawings. Indeed, Hrair Hawk Khatcherian’s photographs are in themsleves veritable works of art, and are of a quality far above what is often encountered. I wish to single out particularly his photographs of illuminated manuscripts, which are amongst the best I have seen. The line drawings belong to two types. Those which reproduce aspects of the original sources, doing so with attention to the minutest detail and with consummate skill: they surely bespeak of a degree of dedication verging on obsession, and often help clarify details that have been partly obscured on the original sources, through the ravages of time. A couple of examples will suffice to demonstrate the meticulous care that has gone into such drawings: the reader may compare the third photograph on p. 112 with its corresponding line drawing at the bottom of p. 113 (from Hovhannavank monastery, 1251); or the fourth photograph on p. 118 with its counterpart, found on the bottom of p. 119 (from Noravank, 13-14th centuries). The second type comprises drawings which may be regarded as freer graphic compositions, where the mediaeval examples have served as a mere point of departure, stimulating the author’s own fertile imagination, and resulting in work which, though undeniably inspired by the timeless models documented in the book, is itself original and unmistakably modern. In both instances, Armen Kyurkchyan has shown himself to be a consummate artist, and may indeed be considered to be a worthy successor of those mediaeval masters from whose work he has sought inspiration – no mean accolade! Incidentally, the volume is supplied with a compact disc including the line drawings found in the book, which may be freely used for non- -commercial purposes. In addition to the very extensive material to which access was obtained by field work, entailing arduous but

419 (clearly) rewarding visits to a number of churches in present-day as well as historic Armenia (embracing Turkey as well as Persia – one can only imagine the risks and sacrifices that such an odyssey must have involved), the authors availed themselves of an enormous wealth of material (particularly manuscripts and all manner of artifacts) from a variety of repositories scattered around the globe. These include the Yerevan Matenadaran (library of manuscripts), the State History Museum of Armenia, San Lazzaro in Venice, the Museums of the Catholicosates of Holy Ejmiatsin and of the Great House of Cilicia, the Armenian Patriarchate of Constantinople, and the Library of the Armenian College in Rome, amongst others. In their preface, the authors make clear that no attempt has been made in the book to “decipher” or in any way to interpret the “historical, iconographic or scientific mysteries” of the art featured. Although a certain element of interpretation is inevitably built in, in terms of both the very choice of examples and the underlying organization and manner of their presentation (and, in my view, the authors have amply succeeded on both counts), we may applaud their wise decision to eschew conscious interpretation. Any attempt to engage in discussion or speculation on the historical, semiotic, philological or other aspects of the material presented would surely have over- burdened the present volume, multiplying its bulk and delaying its publication. Nonetheless, one of the many merits of this book is that it has paved the way for precisely this sort of investigation in the future, and it is bound to stimulate a good deal of research effort in a variety of related areas in coming years, potentially at an international level. After all, Armenian mediaeval art transcends the geographical and national limitations of the milieu that gave rise to it, and, as the authors point out, it has its origins in pagan art, though itself almost exclusively Christian. It combines elements that bespeak of the influence of East and of West, whilst in its turn it may have influenced both. I therefore think it very likely that, with the present publication, Kyurkchyan and Khatcherian will have served to open the gates to this garden of delights to scholars throughout the world. However, its virtues as a rich source for academic research notwithstanding, the volume is at the same time an exquisite coffee- table book that will give endless pleasure to all who take delight in beauty, specialists and non-specialists alike. It is perhaps for this very reason that the authors, no doubt wishing to forfend the danger of cluttering the pages with information, have sometimes failed to make precise the catalogue number and nature of the manuscript from which a particular image has been elicited. For instance, gospel-books are usually described as such, but hymnals are not. Thus, the image on the left-hand side of the second row on page 140 is merely described as “Manuscript (ROM)”, but it is not mentioned that this MS,

420 found in the Library of the Armenian College in Rome, is in fact a hymnal, nor the catalogue number of the MS within the Library specified. Indeed, whensoever information has been provided, this has been done in as unobtrusive a manner as possible, so as not to distract the reader’s eye from the sumptuous images. I do sympathize with this concern, but perhaps in a future edition more detailed information on all MS sources could be provided and placed at the very end of the volume, thereby fulfilling both requirements – the reader would be spared unnecessary distraction whilst feasting on the images, but a philologist wishing to locate a precise page would be furnished with the needful information to enable him to proceed with little difficulty. Be that as it may, in the case of the architectural edifices presented (these are invariably precisely named), the book will undoubtedly motivate many readers to explore some of the churches and other sites for themselves. Yet I strongly suspect that readers who may already have visited some of the buildings in the flesh, or indeed such readers who may even be so fortunate as to live in their immediate geographical propinquity, will be stimulated to review familiar sights with a new and keener eye, in the light of the detailed and penetrating illustrations found in the book. If one may again quote from the authors’ preface, the examples of ornamental art featured in the volume do indeed “stand as testament to the high aesthetic taste, deep sense of beauty and interminable vitality of Armenian mediaeval culture”. But in my view they do more: what the authors have documented is, indubitably, a matter of importance from the viewpoint of world cultural heritage, and will thus also prove of interest to readers not primarily interested in Armenian culture. I think that, irrespective of ethnic or cultural background, the reader who chooses to immerse himself into the riches painstakingly presented in this volume cannot but think of the apposite verse of Psalm 16[15].6: “The lines are fallen unto me in pleasant places; yea, I have a goodly heritage”. Haig Utidjian

421 Obě díla vznikala jako habilitační práce slovenského byzantologa Mar- tina Hurbaniče, působícího na Kated- ře všeobecných dějin Univerzity Ko- menského v Bratislavě. Již vzhledem k počtu stran je zřejmé, že hlavním dílem je první z publikací, zatímco druhá – byť neméně zajímavá – před- stavuje jen jakýsi dodatek. Autor použil v podtitulu první z knih záměrně slova „historické souvislosti“, aby naznačil, že mu jde o více než jen o avarský (nebo ještě přesněji avarsko-perský) útok na Kon- stantinopol v r. 626. Kniha M. Hurba- niče se zabývá dramatickými událost- mi po pádu císaře Foky: nejdříve udá- lostmi na počátku Herakleiovy vlády, kdy se byzantská říše ocitla kvůli per- ským i avarským nájezdům na pokraji martin hurbaniČ Posledná vojna antiky. Avarský útok na Konštantínopol roku 626 v historických súvislostiach Vydavateĺstvo Michala Vaška, Prešov 2009, 378 s. (= Byzantinoslovaca / monographiae I) ISBN 978-80-7165-779-8 martin hurbaniČ História a mýtus. Avarský útok na Konštantínopol roku 626 v legendách Vydavateĺstvo Michala Vaška, Prešov 2010, 176 s. (= Byzantinoslovaca / monographiae II) ISBN 978-80-7165-780-4 zániku, pak císařovým famózním tažením proti Persii, kdy shromáždil poslední rezervy říše a dosáhl nejen její obnovy, ale i pádu jejího odvěké- ho rivala, perské říše. Právě během tohoto tažení – tedy bez císařovy účasti – došlo v r. 626 k obléhání Konstantinopole, jímž se zabývá dru- há polovina knihy (s. 154n). Tento historický příběh tvoří pos- lední soubor událostí před dějinným zlomem, k němuž došlo jen o pár let později od 30. let 7. století, částečně ještě za Herakleiovy vlády: byl jím vzestup arabského etnika, jeho tlak na byzantskou říši, a nakonec (defini- tivní) obsazení celé předovýchodní oblasti, Egypta a severní Afriky Ara- by. Události popisované v Hurbani- čově knize (můžeme dokonce říci, že

422 většinu období po úmrtí císaře Justi- niána v r. 565, jehož vláda je badateli považována za poslední vrchol [výcho- do]římského impéria, až po arabský vpád) zůstávaly částečně ve stínu záj- mu historiků, což – jak sám autor uvá- dí – bylo i důvodem, proč přistoupil k jeho podrobnému zkoumání. Přes- to má na tomto místě recenzent dvě výhrady, třebaže by rád předeslal, že se s pojetím autora shoduje. Autor nazval svoji knihu Poslední válka antiky, z čehož lze zcela jasně vyvodit, že za konec antiky považuje arabské výboje, o nichž jsme se zmí- nili v předešlém odstavci. S tímto názorem obecně souhlasím, třebaže o detailech by šlo polemizovat. Pokud bychom chtěli shrnout názory dneš- ních badatelů o konci (pozdní) antiky, došli bychom ke třem hlavním poje- tím. Konec pozdní antiky představo- vala: 1) vláda Justiniána I. (527–565) – např. A. Demandt* , 2) vláda císaře Herakleia (vpád Arabů nebo císařovo úmrtí) – např. S. Mitchell** , 3) polo- vina 8. století, kdy po konci ummájovské dynastie došlo k přesu- nu hlavního města z Damašku do Bagdádu a kdy byla opuštěna řada dosud fungujících antických měst.*** Posledně jmenovaný názor se vzta- * Demandt A. Geschichte der Spätantike. Das römische Reich von Dioclecian bis Justinian, München 1998. ** Mitchell S. A History of Later Roman Empire AD 284–641, London 2006. ***Kennedy H. The Last Century of Byzantine Syria: A Reinterpretation, ByzF 10, 1985, s. 141–185; Foss C. Syria in Transition A. D. 550–750, DOP 51, 1997, s. 189–269. huje k předovýchodní oblasti, a není proto pro recenzovanou práci relevantní; souvisí s podstatně odlišným vývojem v jednotlivých částech říše – fenoménu, jemuž zatím nebyla věnována dostatečná pozornost. Ačkoli tedy v zásadě souhlasím s autorovým (nevysloveným) chrono- logickým členěním a i já bych pova- žoval popisované události za „pos- lední válku antiky“, mrzí mě, že se M. Hurbanič k této otázce nevyslovu- je. Tato problematika je totiž nesmír- ně zajímavá. Co je a co už není antika? Co pod antikou rozumíme? Antic- kou vzdělanost? Jak se ale snoubí či nesnoubí s křesťanstvím? Badatelé dnes pro toto pozdní období raději používají termín křesťanská antika. Nebo máme pod antikou na mysli městský způsob života, či nepřátelské vpády na některá území? Značné množství starších badatelů se totiž nechalo zmást přechodem od klasic- kého (thúkýdidovského) dějepisectví ke kronikám. Tento přechod byl výrazný právě za Justiniána, aniž by za něj skončil, a znamenal sice vel- kou změnu ve vnímání minulosti, ale došlo tehdy skutečně k tak zásadní- mu přelomu, jak lze z kronik vyčíst? Těchto rysů je mnohem více a autor knihy se k nim bohužel nevyjadřuje. Jeho práce je proto vynikající vědec- kou prací, v níž použil obrovské množství primární a sekundární lite- ratury, avšak bohužel neodpověděl na otázku po přelomovosti doby, která je již obsažena v titulu; nepostihuje (zjevně krizové) tendence, které vedly zanedlouho k onomu zlomu ve for- mě (úspěšných) arabských vpádů.

423 Zmínky o nich (resp. snaha zmi- ňovat se o nich co nejméně) předsta- vují moji druhou drobnou výtku, přestože bych chtěl znovu zdůraznit, že i já mezi oba dějinné okruhy (He- rakleiovy války proti Peršanům ve 20. letech a arabské vpády ve 30. le- tech) kladu vnitřně velkou hráz. Přes- to si zde dovolím prohlásit, že to je nesprávné. To, že Byzanc v průběhu přibližně dvaceti let ztratila dvakrát tzv. východní provincie (nejprve vli- vem Persie, později v důsledku arab- ských výbojů), nebylo jistě náhodné a souviselo to s týmiž (negativními) společenskými jevy. Druhá, podstatně méně rozsáhlá kniha zabývající se mýty a legendami o avarském obléhání Konstantinopo- le v r. 626, představuje nesmírně zají- mavé čtení. Autor vždy sleduje, jak se nějaký jev (např. údajná ochrana města ze strany Bohorodičky) vytvá- řel a procházel proměnami. Zkušený badatel, obeznámený se složitostí čas- to nepřehledných byzantských prame- nů, jistě ocení Hurbaničovu akribii vytvořit z nich srozumitelný příběh. Obě knihy, tvořící první dva svaz- ky monografií vydávaných při nedáv- no vzniklém časopise Byzantinoslovaca, představují – navzdory výtkám, které si recenzent dovolil uvést – dohroma- dy vynikající historické dílo o poměr- ně neznámém období byzantských dějin, a to i ve světovém kontextu. Věřme, že se brzy dočkáme i jejich českého vydání. Vlastimil Drbal

424 Na počátku 21. století jsme svědky i účastníky snah o nově sjednocenou Evropu. Přesto u nás neustává zájem o poznávání dějin souvisejících s utvá- řením samostatných států o necelé století dříve a následné období tzv. první republiky, jehož součástí je i hle- dání náboženské orientace. Hnutí, jehož následovnicí je dnešní Církev československá husitská, i křídlo, které se od něj záhy distancovalo a přijalo orientaci pravoslavnou pod vedením biskupa Gorazda (Matěje Pavlíka), je již poměrně dobře probádané a věnu- jí se mu četné publikace. Odlišná je však situace u další významné posta- vy, která především ve 20. a 30. letech minulého století stála u zrodu a ovliv- ňovala dění pravoslavné církve v Čes- koslovensku – arcibiskup Savvatij (Vrabec). Antonín Jindřich Vrabec se naro- dil r. 1880 v Praze. Jeho rodiče, Vác- lav a Hedvika, se hlásili ke starokato- líkům, později přijali pravoslaví, otec Václav byl spoluzakladatelem nepo- litického spolku Pravoslavná beseda (1903). Mladý Antonín studoval na českém reálném gymnáziu v Praze, avšak r. 1900 se zapsal do duchovní- ho semináře v Ufě. Ve stejném roce Pavel Marek, Volodymyr Bureha, Jurij Danilec Arcibiskup Sawatij (1880–1959). Nástin života a díla zakladatelské postavy pravoslavné církve v Československé republice Olomouc 2009, 249 s. ISBN 978-80-244-2434-7 do Ufy přišel i biskup Antonij (Chra- povickij), známý mj. podporou uče- ného mnišstva, který zde i několikrát v budoucnu ovlivní další Vrabcovy cesty. Jako student nebyl Vrabec pří- liš úspěšný, podle výsledků obvykle zaujímal některé z posledních míst v ročníku. Dne 15. 2. 1902 se stal mni- chem a přijal jméno Savvatij. O čtyři dny později byl zmíněným biskupem Antonijem vysvěcen na jerodiakona. Seminář ukončil v červnu 1903 s tím, že dostal pouze osvědčení o absolvo- vání všech teologických kurzů, jelikož jeho studijní výsledky nebyly valné. Přesto pokračoval ve studiu na Ky- jevské duchovní akademii (opět mu pomohl biskup Antonij – nedělal při- jímací zkoušky, a dokonce získal syno- dální stipendium). Na závěr předložil kandidátskou práci „Svatý Prokop Sázavský. Studie z historie pravoslav- ného mnišstva v Čechách“. Posudek na ni z pera docenta katedry obecné církevní historie jeromonacha Ana- tolie (Grisjuka) nebyl právě lichoti- vý, a proto kandidátský titul nedo- stal. Požádal však o doplňující zkouš- ku, kterou úspěšně složil, a nako- nec titul kandidáta teologie získal. 22. 4. 1907 byl biskupem Platonem

425 vysvěcen na kněze. V tomtéž roce byl (nyní již arcibiskupem Antonijem) poslán v hodnosti eparchiálního misionáře pro Čechy do volyňské eparchie. V dubnu 1909 byl jmeno- ván zástupcem ředitele duchovního učiliště v Klevani, v listopadu 1911 pak jeho ředitelem, následně byl po- výšen na igumena a v květnu 1914 na archimandritu. O Savvatijově živo- tě během 1. světové války dosavadní známé prameny mlčí, v posledních letech války působil jako misionář v řadách českého vojska na Volyni. Roku 1919 se stal představeným kláštera v Melcích na Volyni, násle- dujícího roku se stal rektorem duchov- ního semináře v Chełmu. Od konce r. 1920 hledal možnosti, jak se dostat do Prahy, v lednu 1921 již měl povo- lení, přijel však až 30. 10. 1921. V Pra- ze byla v r. 1920 založena Českoslo- venská obec pravoslavná (ČsOP), která se o dva roky později transfor- movala do České náboženské obce pravoslavné (ČNOP) pro územní obvod Čech, Moravy a Slezska a za jejíhož duchovního správce a bisku- pa byl Savvatij zvolen. Jelikož opako- vané žádosti ČsOP a následně ČNOP o převzetí patronátu adresované srb- ské pravoslavné církvi zůstávaly bez odezvy, obrátila se ČNOP s žádostí do Cařihradu. 4. 3. 1923 pak Savvatij v Cařihradě z rukou patriarchy Mele- tia (Metaxakise) a dalších metropolitů přijal chirotonii a patriarcha tomosem z 6. 3. 1923 zřídil v Československu pravoslavné arcibiskupství se třemi eparchiemi, pražskou, moravskou a karpatoruskou. Následující období se neslo ve znamení neustálých doha- dů a sporů. Savvatij vytrvale usiloval podřídit pod svou jurisdikci ruskou emigrantskou farnost v Praze, která si však chtěla ponechat kanonické spojení se svou vlastní pronásledo- vanou církví; konflikty se táhly něko- lik let (minimálně do r. 1926, pak emigranti začali spolupracovat s bis- kupem Gorazdem). Srbská pravo- slavná církev začala rovněž aktivně vystupovat a spory o jurisdikci byly tvrdé a vlekly se dlouhodobě. Nema- lou roli v nich hrály i státní orgány. Koncem r. 1925 byl Savvatij zbaven postu duchovního vůdce ČNOP, a nahrazen biskupem Gorazdem (22. 11. 1925 v České Třebové tak rozhodlo shromáždění ČNOP); od tohoto okamžiku prakticky ztratil na církevní život v Čechách vliv. I v dal- ších letech neustále pokračují spory, Savvatij podává stížnosti a žaloby, snaží se udržet vliv alespoň na Pod- karpatské Rusi. Během druhé světo- vé války byl Savvatij zatčen gesta- pem (1942) za vydávání křestních listů pražským židům a vězněn (Pan- krác, Terezín, Dachau). Po válce a léče- ní v Plzni ze skvrnitého tyfu se na podzim 1945 vrací do Prahy. I nadá- le se snažil vyřešit svůj status – vedl proto písemné jednání s patriarchy v Moskvě i Konstantinopoli, avšak bezvýsledně. Zemřel ve věku 79 let, dne 14. listopadu 1959, pohřben byl v Praze na Olšanech. Savvatijův životaběh byl dosud znám jen velmi útržkovitě, a to ještě rozptýleně v mnoha publikacích a ča- sopisech, navíc teritorium jeho působe- ní bylo značné, a především přesaho- valo hranice dnešní České republiky. Je proto pochopitelné, že na vzniku recenzované publikace se podílela

426 hned mezinárodní trojice autorů: prof. Pavel Marek z FF UP v Olomouci, doc. Volodymyr Bureha působící na Kyjevské duchovní akademii v Kyje- vě a Jurij Danilec z Katedry historie Historické fakulty Užhorodské národ- ní univerzity v Užhorodu. Tito nejen využili dosavadních informací, ale též pátrali v archivech České republiky, Ruska, Ukrajiny a Polska. Jak sami uvádějí, archivní materiály ještě nejsou vytěženy dokonale – tato skutečnost je zohledněna i v použitém substan- tivu v podtitulu knihy Nástin života a díla... Navzdory tomu se autorské- mu kolektivu podařilo předložit odborné i širší veřejnosti se zájmem o danou problematiku průkopnickou a zároveň ucelenou monografii. Ta kromě vlastního líčení osudů arcibis- kupa Savvatije sestává z přehledu živo- ta a díla v datech uspořádaného do tabulky, pramenů a literatury, cizoja- zyčných shrnutí, jmenného rejstříku a dvaceti dokumentů. Několik chyb a nedokonalostí růz- ného druhu se recenzované knize ne- vyhnulo. Většina je pravděpodobně způsobena chybným překladem. Tak u práce Anatolije (Grisjuka) je uvede- no, že se zabývala historií „… sibiř- ského sýrijského klášterního života 6. století…“ (s. 27, pozn. 49), což je na první pohled naprostý nesmysl; v odkazované Pravoslavné encyklopedii přitom stojí: „Črta k historii syrské- ho mnišství do poloviny 6. stol.“ Pro čtenáře neznalého reálií může být matoucí používání ruského a ukra- jinského přepisu Cholm pro město Chełm nacházející se dnes v jihový- chodním Polsku. Těžké je pak identi- fikovat, kde se vlastně Savvatij účastnil „chirotonie biskupa cholmského a podljašského“ Ilariona (s. 76, 153) – jedná se přitom o oblast Podlasie, do češtiny lehce přeložitelnou jako „Pod- lesí“. Obdobně je tomu s „Východo- evropským institutem v Breslau“ (s. 114) – v češtině se běžně používá Vratislav, nebo v polské podobě Wrocław. Pouze spekulovat, o jaký monastýr se jedná, může čtenář u náz- vu (dokonce ve dvou variantách na dvou stranách) „Kyjevsko-bratský“ (s. 25) či „Kyjevo-bratský klášter“ (s. 26) – je to snad Kyjevsko-pečer- ská lávra? Na s. 28 se píše o evange- liu z Remeše, o několik řádků dále již o „historii Rejmského evangelia“ – což je zřejmě kalk z fonetického pře- pisu německého Rheims do ruštiny; přesto, že se v češtině užívá i ozna- čení „evangelium z Remeše“, ve sku- tečnosti se jedná o evangeliář. Další nepřesnosti se týkají teologic- ké (náboženské) terminologie. Tak „klášter Nanebevzetí Páně“ bude spí- še klášterem Nanebevstoupení Páně“ (s. 100); „Duch lásky“ nebude „evan- gelický“ (s. 95), ale evangelní; „veleb- ný Prokop“ bude svatý (s. 26); sněm nemohl být „zakončen modlitbou Matky Boží ,Dostojno jesť‘“ (s. 98), nýbrž modlitbou k Matce Boží (těžko by se modlila sama k sobě). Zmateč- ná a především nepřesná jsou různá označování Konstantinopolského ekumenického patriarchátu jako „ca- řihradská církev“, „ekumenická cír- kev“, také kněží „konstantinopolské jurisdikce“, jinde „cařihradské jurisdik- ce“ apod. Dokonce i v názvu kapito- ly je uvedeno „... přijetí jurisdikce ca- řihradské ekumenické církve“ (s. 37). Rozumím tomu, že se jedná o jakousi

427 „zkratku“ pro další uskupení vedle pravoslavné církve srbské, ruské atd. Problém ale je, že se tak v tomto pří- padě ztrácí označení skutečné orga- nizační struktury. Používání termínů jako řeholnice, řádová sestra, sestra novicka pro mnišky ve východní tra- dici není adekvátní (neexistuje v ní totiž pluralita „regulí“ jako v tradici latinské, ale pouze jedna /Basilova/; mnich/ška/ nežije řádovým způso- bem života). Navíc mniši/ky/ ne- přijímají žádné svěcení (ve smyslu svátosti), mnišství pouze zahrnuje několik stupňů; „představený“ zna- mená funkci (nikoli opět hodnost plynoucí ze svěcení) – proto věty „vysvětil novicku Marii na řádovou sestru“ a „vysvětil na sestru předsta- venou“ (s. 123–124) jsou značně zavádějící. Podobně je tomu u ozna- čení „ortodoxní pravoslavná církev“ (s. 53), jedná se o tautologii. Použitý termín „Bohorodice“ (s. 19) pro Bo- horodičku je v českém pravoslavném prostředí sice užíván, avšak dost ne- šťastně především z důvodů vymezo- vání se proti vžité (= katolické) ter- minologii i z důvodů lingvistických. Nesjednoceně jsou používány jak v samotném textu, tak i v přehledo- vé tabulce a rejstříku pojmy „jerodia- kon“, „hierodiakon“, případně ještě „archiepiskopie“, většinou však arci- biskupství. Zatímco v samotném textu je několikrát zmínka o sněmu pravoslavného duchovenstva, v pře- hledové tabulce se objevuje „episkop- ský výbor“ (s. 149). Spíše „technické- ho“ charakteru je pak uvedení roku 1917 místo roku 1907 v názvu kapi- toly 1.3 (stejně i v obsahu). Patrně přehlédnutím došlo k uvedení v pře- hledové tabulce (u 30. srpna 1922), že „ČNOP oznamuje zvolení Savva- tije biskupem Srbské pravoslavné církve“ – má být samozřejmě „Pra- voslavné církve v českých zemích“. Najdeme i několik překlepů a vyne- chaných či zdvojených slov (s. 22, 30, 39, 53, 67, 97, 100, 124, 133, 141, 147, 149, 161, 166, 188, 192, 199). Navzdory uvedeným nedostatkům je recenzovaná monografie velkým obohacením – především pro ucele- nou průkopnickou práci seznamující s životem a dílem arcibiskupa Savva- tije, ale také pro přínos spočívající ve zpřístupnění dalšího pohledu na dobu, kdy se na území Českosloven- ska začalo rodit a utvářet (názorově rozptýlené, jurisdikčně nejednotné, ambicemi významnějších protagonis- tů zmítané) pravoslavné hnutí směřu- jící k ustavení autokefální církve. Jana A. Nováková

428 Doba Ivana IV. Hrozného přinesla moskevskému státu řadu dramatic- kých změn. Na rovině sociální, poli- tické i církevní docházelo k radikál- nímu přehodnocení dosavadních poměrů a hybatelem těchto událostí byla především rozporuplná osobnost energického, nadaného, ale také neo- byčejně krutého a panovačného vlád- ce. Ivan už svou carskou korunovací demonstroval, že hodlá kvalitativně proměnit podstatu moskevské Rusi a postavení jejího panovníka, stejně jako poměr k okolním státům a kul- turám. Jeho činy se neodrazily pouze na moskevské společnosti a politic- kém životě moskevského státu, ale rovněž na ideologickém zakotvení moskevské tradice. Rus pod Ivanovou vládou měla získat výjimečné posta- vení jediného pravého křesťanského impéria, které v sobě spojuje pozem- ské císařství zděděné po starém Římu s nebeským Jeruzalémem, jenž v sobě zahrnuje celé dějiny spásy vrcholící v životě pravé církve provázané s do- konalým křesťanským státem. Tato idea nacházela svůj odraz pochopitel- ně i na tvůrčí rovině – ať se jedná o výtvarné umění, architekturu nebo – a to především – kulturu slova. Z těchto myšlenek a z tohoto důvo- du vzniká monumentální dílo – Licevoj svod (Лицевой свод). Jedná se o roz- sáhlý dějepisný počin ohromující svým rozsahem, záběrem, a především pojetím – je to ilustrovaný letopis, přičemž ilustrace lze považovat za hlavní složku tohoto opusu. Jsou to právě vyobrazení, díky nimž nese celá sbírka jméno – Licevoj. Zdrojem toho- to velkého díla je řada významných Лицевой летописный свод XVI века. Русская летописная история sv. 1 – 24, Mustafin Ch. Ch. (ed.), РАН a АКТЕОН, Moskva 2009–2010 sv. 1 – 488 s., 2 – 528 s., 3 – 522 s., 4 – 534 s., 5 – 532 s., 6 – 480 s., 7 – 494 s., 8 – 478 s., 9 – 564 s., 10 – 489 s., 11 – 538 s., 12 – 478 s., 13 – 526 s., 14 – 518 s., 15 – 484 s., 16 – 524 s., 17 – 496 s., 18 – 504 s., 19 – 658 s., 20 – 546 s., 21 – 579 s., 22 – 544 s., 23 – 514 s., 24 – 489 s.; ill. ISBN 5-91142-027-9, 5-91142-003-1, 5-91142-005-8, 5-91142-006-6, 5-91142-007-4, 5-91142-008-2, 5-91142-009-0, 5-91142-010-4, 5-91142-011-2, 5-91142-012-0, 5-91142-013-9, 5-91142-014-7, 5-91142-015-5, 5-91142-016-3, 5-91142-017-1, 5-91142-018-X, 5-91142-019-8, 5-91142-020-1, 5-91142-023-6, 5-91142-024-4, 5-91142-025-2, 5-91142-026-0, 5-91142-027-9, 5-91142-028-7.

429 kronikářských textů a svazků ze staré Rusi: Nikonovský letopis, Voskresenský letopis, Stěpennaja kniga, Letopisec počátků carství, Postnikovský letopisec, Novgorodský svod 1539 a snad i další díla. Jako zák- lad textu posloužila redakce Nikonov- ského letopisu. To se však týká přede- vším zdrojů pro staroruské dějiny. Licevoj svod však jde dál a věrně násle- duje ideové stezky formujícího se mos- kevského carství „Hrozného“ Ivana. Nejedná se totiž pouze o staroruský letopis, nýbrž o světovou kroniku – promyšlenou koncepci světových dějin tak, jak byly známy a interpreto- vány ve východoslovanském prostře- dí. Jejich linie vychází z biblických počátků světa a přirozeně vrcholí dějinami staroruskými. Ivanova Rus se tak stává v pojetí Svodu vrcholem světových dějin i dějin spásy, jejich logickým vyústěním. Mezi Stvořením a Carem je tak vedena přímá linie a na ní jsou zachyceny biblické dějiny sta- rozákonní i novozákonní, legendární obléhání Tróje, dějiny starověkého Předního východu, hellénského světa a římské říše a konečně, jako posled- ní etapa před nástupem Rusi na histo- rickou scénu, dějiny Byzance, k její- muž dědictví se Rus otevřeně hlásila. Neuvěřitelných 12 000 listů Svodu vznikalo nejspíše od padesátých do sedmdesátých let 16. století, ve stejné době, v níž se rodila podobně monu- mentální „imperiální“ díla – např. Veli- ké Mineje metropolity Makária a Stěpen- naja kniga. Ústřední část díla končí v roce 1560, ovšem posléze se v leto- pisu pokračovalo a byl doplněn až do roku 1567. Snad existovaly i dodat- ky sahající svým obsahem až k roku 1585, ty jsou však považovány za ztracené. Z 12 000 tisíc listů se do- chovalo 9 700. I při tomto počtu se ovšem jedná o rozsáhlý text, který je navíc doplněn častými přípisy mezi řádky. Jejich autorství je nejisté – snad se jednalo o žalmistu I. M. Viskova- tého, uvažuje se ovšem i o samotném Ivanovi IV. (přípisy jsou zaznamená- ny v hovorovém jazyce tehdejší mos- kevské Rusi). Část z nich byla totiž diktována nebo zapsána podle vyprá- vění očitého svědka, navíc zde nalez- neme i oficiální dokumenty: soupisy poselstev, materiály z carského archi- vu, tzv. razrjadnaju knigu, koncepty. Během redakce byly rovněž doplně- ny podrobnosti o událostech z let 1535–1555 a o konkrétních činech jejich účastníků. Licevoj svod výběrem, úpravou a for- mou informací reflektuje dějiny na pozadí změn ve společnosti a v pova- ze ruského státu. Dle něj zde vzniká mnohonárodnostní impérium v čele s „císařem“, předkové Ivana Hrozného jsou pak idealizováni a zdůrazňují se kořeny tohoto panovníka, sahající až k svatému Vladimíru Svjatoslaviči. Ivan Hrozný je v interpretaci letopi- su díky své zbožnosti a milosrdenství pravý dědic byzantského odkazu a strážce pravoslaví (tedy jediného pravého křesťanství) i jednoty země. Z jeho oslavy vyplývá i kritika všech tendencí, které by byly s tímto poje- tím v rozporu: odtud pramení i auto- rův negativní vztah např. k tzv. nov- gorodským svobodám, které Ivan a jeho předchůdci krutě potlačili. Podle autora Ivanův děd a hlavní nepřítel novgorodských svobod, fak- tický dobyvatel Novgorodu Ivan III., vstoupil do hrdého kupeckého města

430 a Novgorodci se sami dobrovolně zřekli svých výsad. Autor tak vzhle- dem ke svému světonázoru a „etice“ považoval za nutné opravovat své prameny a dosavadní události a zamě- ňovat je za „pravdivá vyprávění“ podle své ideologické koncepce dějin. Netý- ká se to pouze epizod s Novgorodem, ale i událostí mnohem starších – např. slavnostního vjezdu Alexandra Něv- ského do Novgorodu po vyhrané bitvě na Ladožském jezeře. Pro líčení řady událostí vybírá Svod texty z mnoha zdrojů – jedná se např. o popis neúspěšného tažení Igora Svjatoslaviče v roce 1185 proti Polov- cům, dobytí Konstantinopole křižá- ky v roce 1204, bitvy na řece Lipici, bitvy na řece Kalce v roce 1223, Batúova nájezdu na Rus, Kulikovské bitvy v roce 1380, dobytí Moskvy chánem Tochtamyšem v roce 1382, dobytí Cařihradu Turky či slavného stání na Ugře v roce 1480. Autor (či autoři) se tak uchylují k Vyprávění o vla- dimirských knížatech, Životům Alexandra Něvského, Michaila Tverského, Štěpá- na Permského, k Vyprávění o Michailu Černigovském a jeho bojaru Feodorovi, Vyprávění o velkokněžně Jevdokiji, manžel- ce Dmitrije Donského, a k řadě dalších textů. Licevoj svod je tak vlastně nejen ohromnou světovou kronikou, ale i jistou antologií staroruské literatury 12.–15. století. Své zdroje má Licevoj svod pocho- pitelně i ve světové a biblické historii. Čerpá z historických knih Bible: Gene- sis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deutero- nomium, Jozue, Soudců, knih Královských a Letopisů, avšak i ze spisů deutero- kanonických: Tobijáš, Ester nebo deu- terokanonických dodatků ke knize Daniel. Pro celosvětové dějiny (Vsemir- naja istorija) se pak spis inspiruje Tro- janskou kronikou, Životopisem Alexandra Makedonského, Válkou židovskou od Josefa Flavia a dalšími. Ústřední roli v celém díle hrají ilu- strace: Licevoj svod zahrnuje neuvěři- telných 17 000 miniatur! Na každém listu zabírají dvě třetiny prostoru, text se nachází pouze v menší, spodní části. Vyobrazení plně navazují na tradice staroruské knižní malby – mají víceúrovňový charakter, zabý- vají se v jedné kompozici několika tématy či epizodami a jsou naplněna množstvím postav. Několik časových úseků se v nich zhušťuje do jediné- ho plánu a dovoluje nám tak číst udá- losti stejně, jako by se jednalo o text. Ilustrátor přísně dodržuje kánon zobrazování tak, aby všechny výjevy byly vždy dobře čitelné – své detailní znaky mají Rusové, západní křesťa- né, Tataři, ale i jednotlivé sociální třídy středověké Rusi. Ilustrace jsou ve velké většině případů figurální – v postavách, jejich gestech, pohy- bech i postaveních se tak zosobňují politické, církevní i kulturní dějiny. Vyobrazení však rovněž představují jakousi čítanku staroruské každoden- nosti, historických a kulturních pamá- tek a dalších dějinných fenoménů. Pozornost si zaslouží též pozadí výje- vů – ačkoli se většinou jedná o abs- traktní krajinu, příznačné je, že větši- nou jde o krajinu městskou. Stará Rus se tak v Licevom svodě prezentuje jako země měst, která jsou hlavním jeviš- těm dějinných událostí a nositelem národního i státního vědomí. Všech- ny tyto vlastnosti ilustrací je nepochyb- ně předurčovaly k tomu, aby plnily

431 i pedagogické funkce a mohly být krom jiného také učebnicovou pří- ručkou pro výuku carevičů a nástro- jem formování jejich pohledu na svět, Rus, dějiny, roli panovníka, ovšem i na kategorie prostoru a času či způsobu jejich pojetí. Podstatné je, že ilustrace zobra- zují nikoli to, co se událo, nýbrž to, co „být mělo“. Vědomě zrcadlí ideál- ní podobu dějin, nikoli jejich reálný průběh. Postavy se chovají ceremo- niálně – zachovávají tak jistou etiketu nezbytnou pro ideální, dokonalý mo- del světa. A „etiketa“ proniká i do dalších rovin díla – události jsou líče- ny v upravené verzi (etiketa slova), dějiny jsou předkládány v ideové posloupnosti s logickým vyústěním (etiketa světového řádu). Celé dílo se dělí do deseti svazků: tři svazky světové historie a sedm svazků ruských dějin. Ze sedmi knih ruských dějin se pět věnuje „starým létům“ (1144–1533) a dvě „novým létům“, tedy vládě Ivana IV. Hrozné- ho. Nedochovaly se listy se starorus- kými dějinami do roku 1114, listy se světovými dějinami od 10. století do pádu Konstantinopole (1453) a listy s událostmi z posledních 15 let Iva- novy vlády. V době, kdy se o dílo začali zajímat badatelé, bylo uloženo na několika místech. Část se nacházela ve Státním historickém muzeu v Mosk- vě, část v knihovně Ruské akademie věd v Petrohradě a část v Ruské národ- ní knihovně rovněž v Petrohradě. Tematicky a chronologicky bylo dílo rozděleno do několika svazků: • Muzejní svazek: obsahuje biblické dějiny, dějiny starého Izraele a historii o pádu Tróje – pozoruhodný doklad o působení homérské tradice na sta- ré Rusi, jež byla převedena podobně jako v jiných evropských kulturách té doby do tzv. Trojanské kroniky. • Chronografický sborník: obsahuje dějiny starověkého Předního výcho- du, hellénského a římského světa. • Licevoj chronograf : obsahuje řím- ské dějiny od 70. let 1. století (tedy od dobytí Jeruzaléma) až do roku 337 (smrt Konstantina Velikého). Na ně navazují byzantské dějiny do 10. sto- letí. • Golicynský svazek: obsahuje sta- roruské dějiny mezi lety 1114–1247 a 1425–1472. • Laptěvský svazek: obsahuje staro- ruské dějiny mezi lety 1116–1252. • První Ostermannovský svazek: obsahuje staroruské dějiny mezi lety 1254–1378. • Šumilovský svazek: obsahuje staro- ruské dějiny v letech 1425, 1472–1533. • Synodální svazek: obsahuje epochu Ivana Hrozného v letech 1533–1542, 1553–1567. • Carstvennaja kniga: obsahuje ději- ny z let 1533–1553. Licevoj svod představuje monumentál- ní dílo, jehož mnohosvazkové, výprav- né a pečlivě připravené vydání vyšlo péčí předsedy Svazu ředitelů OAO PROTEK V. S. Jakunina a generál- ního ředitele vydavatelské firmy AKTEON Ch. Ch. Mustafina – a na jejich vlastní náklady (oba jsou přitom profesí fyzikové). Práci organizovala Archeografická komise Ruské akade- mie věd a celý projekt realizovali pra- covníci oddělení rukopisů z institucí, kde se nacházejí části Svodu. Kniha vyšla v roce 2010, tedy v roce „huma-

432 nitních věd, kultury a vzdělávání“ jako připomínka stého výročí naro- zení významného ruského literární- ho vědce a odborníka na starou ruskou literaturu D. S. Lichačova (1906–1999). Každý svazek má své vlastní vědecké poznámky a komen- táře o historii vzniku rukopisu a jeho dalších osudech a popisuje jeho zkou- mání. Velkolepý vydavatelský počin je rozdělen do čtyřiceti svazků. Pět svazků je vyhrazeno biblickým ději- nám, jedenáct světovým dějinám a 24 dějinám staroruským. Každá z částí má svůj Doprovodný svazek (Сопрово­ дительный том) s komentářem, bib- liografií a rejstříkem. Lze jistě považovat za velký přínos, že tato náročná a skvěle vypravená edice tak významného a pozoruhod- ného díla je nyní k dispozici českým čtenářům přímo v Praze, ve Slovanské knihovně. Licevoj svod je nepochybně nezbytným pramenným zdrojem pro každého, kdo se hodlá zabývat studi- em jazyka, literatury, kultury, knižní malby, dějin či mentality staré Rusi. A nejen staré Rusi – žádný badatel, jenž se věnuje okruhu umění, medie- valistiky, církevního myšlení či ději- nám ideologií, by toto dílo neměl minout. Michal Téra

433 V titulu recenze jsme uvedli P. Košťá- lovou jako autorku, a tak by se mohl čtenář domnívat, že napsala publika- ci o arménských kronikách z uvede- né doby. Když nyní dodáme, že pub- likace obsahuje i překlady (od téže autorky), může čtenář být nespoko- jen a považovat formulaci titulu za nepřesnou a ledabylou. Skutečností je, že kniha obsahuje české překlady deseti kronik doplněné ještě překla- dem jednoho básnického dílka, avšak to vše tvoří méně než polovinu rozsa- hu publikace (kroniky samy jen něco málo přes sto stránek). Druhá část je kromě ilustrací tvořena výklady, a to jednak obecně k problematice armén- ských kronik a jejich kontextu v rám- ci složitého vývoje arménské apoš- tolské církve (26 stránek před všemi překlady), jednak ke každé kronice zvlášť. Kniha dále zahrnuje výklado- vé slovníky, rozsáhlé (terminologický, místopisný a osobní – přes sedmdesát stránek, některá hesla popsaná i na více než polovině stránky) i méně roz- sáhlé (výčty osmanských a perských vládců), stručné popisy arménského církevního kalendáře a církevního roku včetně význačných svátků, výklad transkripce výslovnosti použitých arménských a tureckých slov prezen- tovaných v latince), celostránkové ilustrace (černobílé, tedy nejen těch barevných osm příloh zmíněných zde v záhlaví) a ovšem bohatý seznam literatury. A ještě nadto: u překladů kronik nalezneme mnoho poznámek pod čarou, které někdy vyplňují i víc než polovinu stránky. Autorku překla- dů lze tedy bez váhání chápat i jako autorku knihy. Je třeba vyzdvihnout, že něco po- dobného se v české literatuře dosud neobjevilo, což ocení jistě specialisté v oboru, kteří toto dílo, jež se tak zařa- dí mezi významné česky formulova- né prameny historických informací, s chutí prostudují. Zmiňovaná pub- likace má však velký význam i pro široké publikum, a to je třeba zdů- raznit. Pro běžného českého čtenáře byla až donedávna Arménie, její ději- ny, její křesťanství a její kultura cosi více nebo méně mlhavého – tu vzta- ženého k Sovětskému svazu, tu k Tu- recku, tu ke Kavkazu. Po otevření informačních i pohybových bariér před více než dvaceti lety se však si- tuace pozvolna mění. Nejde jen o to, Petra Košťálová Arménské kroniky od jezera Van. XVI.–XVIII. století Edice Pro Oriente: dědictví křesťanského Východu, sv. 14, Červený Kostelec: Pavel Mervart 2011, 285 s. + 8 s. obrazových příloh ISBN 978-80-87378-17-5

434 že se v naší zemi setkáváme s Armé- ny širokého spektra názorů a znalos- tí, ale i o to, že možnost poznávat země, jež dříve tvořily – obvykle ne z vlastní vůle – neoblíbenou sovět- skou velmoc, jinak než z hlediska tříd- ního boje a proletářského internacio- nalismu, nás zavazuje k tomu, aby- chom tato území a jejich kulturu okusili – pochopitelně úměrně svým možnostem a své situaci. A právě Arménie se svou tradicí se nabízí jako fenomén nám Čechům v jistém smys- lu bližší než okolním národům, a to jak svou křesťanskou minulostí svá- zanou úzce s gramotností i státností, tak stálým ohrožením ze stran geo- graficky více či méně blízkých zemí, národů, a kmenů. Recenzovaná pub- likace je tedy významným stimulem pro čtenáře i počinem v českém kul- turním rozvoji. Svým zpracováním je přístupná každému – čtenáři je poskyt- nuta možnost zakusit jedinečnost původních arménských textů a záro- veň z výše zmíněných výkladů překla- datelky doplnit mnohé souvislosti, jež by mohly odpovídat jeho zájmu. Kniha obsahuje překlady deseti kronik, z nichž většina podává infor- mace vztažené k 17. století. Jen dvě první ze všech zmíněných textů jsou starší – ze 16. století – a jen dvě pos- lední byly napsány až ve století 18. Jde tedy o dobu, kdy se nadvláda osman- sko-turecké mašinérie zmítala ve zmat- cích – nejen že se vládci od těch nej- vyšších v Istanbulu až po ty nižší, lokální vzájemně napadali, osudově osočovali, svrhávali, popravovali a vraždili, ale kromě toho se Osman- ská říše v té době více či méně stře- távala se svým východním sousedem, sáfijovskou Persií. I když byly obě říše sbratřeny společnou ideologií – islá- mem –, byla tato koheze narušována jednak tím, že větev islámu oficiální v Osmanské říši byla sunnitská, zatím- co v říši perské šiítská, a jednak přiro- zenou touhou obou říší po rozšíření moci. A právě oblast, o jejíž kroniky v knize jde, totiž oblast kolem jezera Van, ležela tam, kde probíhala často se posouvající hranice (nebo spíše linie zastavení bojů), takže uvedená oblast patřila někdy pod tureckou vládu, jindy pod svrchovanost per- skou, někdy byla rozdělena a někdy podléhala lokální správě, u níž ani sami obyvatelé neuměli předvídat, na kterou stranu se přikloní druhý den. Lokální správa území byla často svěřována Kurdům vyznávajícím jezídismus– vlastně další náboženské straně –, takže zatímco proti křesťan- ským Arménům spojoval vzájemně znepřátelené vládnoucí říše islám, s Kurdy obě velmoci sbližovala ales- poň společná nenávist ke křesťan- ství a pověrečný strach před ním. Složitost situace tím ovšem ještě neby- la vyčerpána. Správa nad Arménskou apoštolskou církví se totiž už dávno před tím (konkrétně r. 1441) rozděli- la do dvou center, z nichž jedno bylo v Ečmijadzinu, který spadal do zóny vlivu Persie, a druhé v Sísu, městě v bývalé Malé Arménii poblíž Stře- dozemního moře, v době zmiňova- ných kronik spadajícího pod osman- ské Turecko. I v dobách, kdy se obě centra vzájemně uznávala jako spo- lečné autority nad toutéž vírou a círk- ví, politické rozdělení komunikaci me- zi nimi podstatně ztěžovalo. Oblast

435 kolem jezera Van patřila geograficky pod Sís, avšak v době psaní kronik existovalo další, lokální centrum zodpovědnosti právě v této oblasti, přímo na jednom z ostrovů jezera Van. V této situaci se tedy nacházelo tehdejší centrum arménské vzdělanos- ti (opravdu, bylo to významné cent- rum písemnictví, teologie a výtvarné- ho umění, což může být překvapující pro dnešního čtenáře, který podvědo- mě promítá své znalosti o arménské vzdělanosti do Jerevanu a Ečmiadzi- nu, případně ví, že jezero Van je dnes opuštěné a vylidněné, a pokud jde o památky, pak je s výjimkou jediné turistické atrakce, nedávno zcela res- taurovaného aghtamarského kláštera, obklopené pouze ruinami). Nechceme čtenáři kazit potěšení z bezprostředního vnímání dějů a udá- lostí při četbě kronik, jejichž styl i ob- sah v některých jejich částech tak tro- chu připomíná našeho F. J. Vaváka, učiňme tedy jen pár poznámek. Ně- které kroniky jsou velmi krátké – dvě nejkratší mají každá stránku a půl, ta nejdelší pak zabírá stránek osmnáct. Některé napsali lidé opravdu podob- ní svým vzděláním i postavením naše- mu Vavákovi, jiné napsali vardapeti, tj. představení klášterů, resp. učenci, které bychom mohli v západní termi- nologii charakterizovat jako doktory teologie. Někdy – zejména v prvních větách – odskočí kronikář až do minu- losti (potopa, nikajský koncil, vznik islámu, křížové výpravy, mongolský vpád), většinou jsou však s dojemnou detailností popisovány lokální událos- ti, včetně toho, kdo co ukradl, nebo kam utekl. Někdy jsou to delší odstav- ce umně sestavené z logicky řazených vět, jindy letopočty následované jed- noduchými větami, ukazující jednak široké spektrum zážitků (oznámení osob jmenovaných do řízení státu, oblasti či místa, promíchané se zmín- kami o přírodních úkazech a katastro- fách a se zprávami o blízkých i dale- kých bitvách), jednak ošemetnou a nebezpečnou dynamiku ve vyšší společnosti (na jednom řádku jmeno- vání někoho do funkce, na následují- cím řádku s letopočtem o dva roky pozdějším poprava stejné osoby). Za desátou kronikou následuje balada o Hovhannesovi a Ajše, a to v překladu a zároveň i v arménském originále. Ve velmi fundovaném úvo- du k tomuto poetickému textu, v němž je čtenář obeznámen mj. s kontextem syžetu – totiž nenaplněného erotické- ho vztahu – naťukne autorka i vztah k příběhu Romea a Julie. Čtenář pak může s napětím číst o touze Jana (Hovhannes), syna arménského du- chovního, očarovaného svůdností Ajšai, dcery tureckého soudce a vy- kladače Koránu, přičemž zajisté očeká- vá shakespearovský tragický konec, k tomu však nedojde: vyústění nespo- čívá ani v happyendu – tj. například tak, jak ho dávno před hollywoodský- mi kýči umělecky ztvárnil v barokním singspielu náš skladatel Jiří Benda, tedy (přesuneme-li sousedské kontak- ty z Verony do Arménie) v jakémsi těžko pochopitelném a realizovatel- ném ekumenickém manželství, ale v něčem, co svým pojetím vzdáleně připomíná snad některá výjimečná dílka evropské středověké lidové epi- ky: Hovhannisova matka se modlí za to, aby dostal rozum, její modlit- ba je vyslyšena a ke vší spokojenosti

436 se Hovhannis a Ajša nevezmou. Je to elegantní závěr všech původních textů v recenzované knize: kroniky často prezentují neštěstí arménských obyvatel jako Boží tresty za jejich vlažnost ve víře, resp. za nedostatek živé víry, kdežto u Hovhannese a Aj- ši naopak matčina živá víra zářící v její modlitbě vede k šťastnému vyústění zdánlivě bezvýchodné situace a dů- vod trestu za vlažnost ve víře přestá- vá existovat. Že by i podnět pro dne- šek? Zdaleka ne pouze pro případ- né snoubenecké páry... Knihu lze vřele doporučit všem, kdo mají zájem o křesťanskou kulturu v nejširším smyslu, tedy sahající pro- storově do šířky a časově do hloubky. Evžen Kindler

437 Na podzim 2009 vyšel dosud nejroz- sáhlejší český příspěvek k osobě františkána Remedia Prutkého, jenž v padesátých a šedesátých letech 18. století postupně působil na mi- siích v Egyptě, Etiopii a Rusku. Jeho latinské Itinerarium (Cestopis) – docho- vané v autografu – se těšilo občasné pozornosti badatelů, ale dosud zůstá- valo v rukopise. Tato kniha přináší obsáhlý úvod a edici části spisu s čes- kým překladem; jedná se o rozšířený přetisk disertace latinisty Josefa Förstera (Kabinet pro klasická studia Filosofického ústavu Akademie věd ČR, v. v. i.), který tím korunoval více než osmiletou práci na tématu. Po věnování, Obsahu a Poděkování knihu otevírá Úvodní slovo (s. 11–13) historičky a egyptoložky Hany Navrá- tilové coby editorky (prozatím) tří- svazkové antologie textů Čeští cestova- telé v Orientě a v Egyptě, v jejímž rámci recenzovaná kniha vyšla jako druhý svazek.** Navrátilová zdůrazňuje při- * Tato recenze vznikla v rámci Progra- mu rozvoje vědních oblastí na Univerzitě Karlově č. P14, Archeo- logie mimoevropských oblastí, podprogram Výzkum civilizace starověkého Egypta. ** Jako první a třetí svazek vyšly: Mezi houfy lotrův se pustiti…: České cestopisy Remedius Prutký OFM O Egyptě, Arábii, Palestině a Galileji I* Úvod, edice a překlad Josef Förster, s příspěvkem Hany Navrátilové. Praha: Libri 2009, 471 + xv s. ISBN 978-80-7277-428-9 náležitost českých zemí 17. a 18. sto- letí k habsburskému soustátí s jeho vazbami na Středomoří a také speci- fika, s nimiž katoličtí misionáři pohlí- želi na Orient. Zatímco zbývající dva svazky řady jsou skutečnými antolo- giemi čili koncepčními výbory z tex- tů a zrcadlí tedy cílenou heuristiku, tento svazek zpřístupňuje úvodní pětinu jediného rukopisu. Nakolik a zda vůbec lze zvolený text považo- vat za typický nebo reprezentativní v rámci písemností českých misioná- řů do zemí Orientu, není zřejmé. Následuje oddíl nazvaný Osudy českého františkána Remedia Prutkého v Egyptě a jeho literární odkaz (14–106), který je historickým a literárním úvodem k vydávanému rukopisu. Förster předesílá, že novolatinské cestopisné literatuře se dosud věno- vali spíše specialisté v oborech zabý- vajících se konkrétními zeměmi, do nichž misionáři směřovali, než škole- ní neolatinisté. o Egyptě 15.–17. století, vyd. L. sTOr- chOvá, Praha 2005; a „Krásný, báječný, nešťastný Egypt!“: Čeští cestovatelé konce 19. a první poloviny 20. století, vyd. A. jů­noVá MackoVá – H. navráTi- lOvá – H. haVlů­joVá – L. jů­n, Praha 2009.

438 První kapitola úvodu – Podíl fran- tiškánů z české svatováclavské provincie na misiích v raném novověku (od založení Kongregace pro šíření víry) (17–40) – po seznámení se specifickým misijním étosem františkánského řádu načrtá- vá ve dvou podkapitolách (Egypt – úsilí o jednotu a Ostatní misijní působiště) misijní aktivity františkánů v raném novověku. U Egypta se popisují misij- ní strategie františkánů (mj. v porov- nání s jezuity a s jinými oblastmi světa), zatímco se zřejmě předpoklá- dá, že čtenář chápe důvody situace, jež katolické misionáře do Egypta vůbec přiváděla. Bylo by jistě užiteč- né alespoň v jednom odstavci shrnout vývoj vedoucí ke vzniku samostatné koptské církve a její vztah k církvi římské. Jinak se však čtenář dočte o základních historických okolnos- tech, jejichž znalost je nutná pro poro- zumění editovanému textu, včetně konfliktů mezi misionáři různých řádů nebo spojitosti mezi egyptskou misií a misií etiopskou. Förster načrtává i dějinný vývoj egyptské misie pod patronací papežské kongregace „de Propaganda fide“ (včetně otázek orga- nizace a jurisdikce), kde by se bývalo hodilo čerpat z některých základních prací od Durigona nebo Manfrediho,* * N. duriGOn, L’„Istituzione“ dei Missionari nell’Ordine dei frati minori (studio storico-giuridico), Cairo 1959; G. manfredi, „I minori osservanti riformati nella prefettura dell’Alto Egitto – Etiopia (1697–1792)“, Studia Orientalia Christiana Collectanea 3 (1958), s. 83–297; idem, La figura del „Præfectus Missionum“ nelle Prefetture d’Egitto-Etiopia e dell’Alto Egitto-Etiopia a především A. Colomba.** V podka- pitole Ostatní misijní působiště (29–40), kde Förster vychází zejména z pře- hledových prací L. Lemmense (viz pozn. 3) a R. Grulicha*** , se čtenář seznámí s působením františkánů v Evropě i Asii. Druhá kapitola úvodu (41–66) je věnována životopisu R. Prutkého.**** Förster v ní, kromě sekundární lite- affidate ai Frati Minori (1630–1792), Cairo 1958 (kniha figuruje v soupisu použité literatury, ale v knize se na ni neodkazuje). ** Le origini della gerarchia della Chiesa Copto-cattolica nel secolo XVIII, Roma 1953; a La Nascita della Chiesa Copto- -cattolica nella prima metà del 1700, Roma 1996. Colombova statistika počtu koptských katolíků se zakládá především na bezprostředních údajích J. Římaře v jeho rukopisné Liber missionis Superioris Ægypti, kterou v roce 1958 vydal G. Giamberardi- ni (I primi copti cattolici, Cairo). Förster odkazuje na knihu L. lemmens, Geschichte der Franziskanermissionen, Münster 1929, s. 20 (správně s. 22). *** Der Beitrag der böhmischen Länder zur Weltmission des 17. und 18. Jahrhunderts, Königstein/Ts. 1981. **** Odpovídá třetí kapitole disertace; nejprve zveřejněno jako „De primo infideles adeundi animo: Nástin životní dráhy misionáře Remedia Prutkého před jeho odchodem do Etiopie roku 1751“, Listy filologické 129 (2006), s. 309–331; a znovu jako „Alltägliche Missionsdienste der böhmischen Franziskaner in der 1. Hälfte des 18. Jahrhunderts“, v: Egypt and Austria III, vyd. J. hOlau- beK – H. navráTilOvá – W. B. Oer- Ter, Praha 2007, s. 71–77.

439 ratury, využil také archivní prameny. Jeho cílem bylo „osvětlit určitý úsek života“ (41), a to od Prutkého naro- zení do jeho odchodu do Etiopie r. 1751; zbytek jeho života je alespoň stručně shrnut. Förster tak činí osvědčeným a účelným způsobem – postupuje chronologicky a průběžně pojednává obecnější témata, jako jsou řádové vzdělávání, cílená příprava na misie nebo praktické stránky půso- bení misionářů v Egyptě, výběrově ilustrované výňatky z dobových tex- tů; bílá místa dokresluje analogiemi. Neopomíjí ani otázku lékařského působení otce Remedia a s odkazem na nepodložené tvrzení v knize Arrowsmith-Browna* uvádí možnost, že Prutký absolvoval lékařskou fakul- tu v Praze (44 a 58). Považuji za prů- kazné, že Arrowsmith-Brownovo tvrzení vzniklo jeho chybným pře- kladem názvu Itineraria, kde Remedii Prutký, provinciae Bohemiae S. Wenceslai d. et m. alumni Itinerarium je přeloženo jako Remedius Prutky, Graduate Doctor of Medicine of the College of St Wen- ceslaus. His travels (arrOWsmiTh- -brOWn, xxiv). Zkratka d. et m. patří ve skutečnosti do názvu provincie a vztahuje se ke sv. Václavovi, knížeti a mučedníkovi (ducis et martyris), jak jsem už podotkl jinde.** Tvrzení, že zvací dopis etiopského císaře předal Římařovi viceprefekt Svaté země (64), * Prutky’s Travels in Ethiopia and Other Countries, vyd. J. H. arrOWsmiTh- -brOWn, pozn. R. PanKhursT, London 1991, s. xiii. ** Viz M. dosPěl, P. Remedius Prutký OFM – život a dílo, Praha 2007, s. 53–54. nemá oporu ve svědectvích Římaře ani Prutkého a rozchází se s doku- menty z archivu Propagandy, která pak ještě rok řešila nastalý spor mezi františkány observanty a reformáty. Spíše se zdá, že v Káhiře sídlící observantský viceprefekt etiopského posla nepřijal, a ten se proto obrátil na reformáty, které ostatně znal; jeho jméno je v odkazovaném ruko- pisu třeba číst Michael ebn Filataus (nejspíše Míchá´íl ibn Bilátus).*** Některé části biografie působí dojmem, jako by historie byla antikvární disciplínou sbírající infor- mace rozličné spolehlivosti a povy- šující je na historická fakta, která se pak skládají do jakési objektivně pravdivé mozaiky. Podání některých životních etap pouhým důvěřivým převyprávěním Itineraria ani volba formulací jako „až díky systematic- kému studiu […] se nám podařilo najít toto dosud sporné datum, sta- novit jej [!] na 2. ledna 1713“ (42)**** tento dojem nevyvracejí. *** K celé otázce viz M. dosPěl, „Generální vikář P. Jakub Římař OFM a jeho snahy o misii v Etiopii“, v: Františkánství v kontaktech s jiným a cizím, vyd. P. R. beneš – P. hla- Váček – C. V. POsPíšil, Praha 2009, s. 238–240. **** Výrok se týká data narození a jeho základem je zápis v seznamu řádových kleriků vzniklém asi dvacet let po události, o které vypovídá. Toto datum neodporuje rozmezí vypočítanému na základě jiných pramenně doložených časových údajů a osobně ho považuji za velice pravděpodobné.

440 Jako filolog si autor počíná jistěji v Literárněvědné studii k I. dílu Itinera- ria, která tvoří třetí kapitolu úvodu (67–106).* Förster úvodem zdůraz- ňuje nutnost literárněvědného teore- tického přístupu – vedle převažujících dokumentárních hledisek historických disciplín – a odvolává se především na vývoj německé literární vědy. Prá- vem konstatuje, že česká cestopisná literatura 17.–18. století dlouho zůstá- vala stranou zájmu literárních vědců. Sám je pak asi první, kdo se rukopi- sem zabývá z hlediska teorie literatury. Podkapitola Imitatio Christi (71–73) se věnuje postavě misionáře jako obecného typu. Autor ji však podá- vá v dobové perspektivě a v duchu dobového exkursu vyzdvihuje morál- ní i profesní kvality misionářů a jejich roli nositelů kultury za hranicemi Evro- py. Je škoda, že tu Förster nevyužil příležitost postavit téma do kritické- ho světla a říci něco explicitního ke „kulturnímu imperialismu“ a zjevné Prutkého sebeprezentaci. S odkazem na Z. Kalistu je zmíněna role misio- nářů pro obohacování evropské kul- tury (pozn. 155). * Odpovídá čtvrté kapitole disertace; nejprve zveřejněno jako „Václav (Remedius) Prutký (1713–1770): Itinerarium“, v: Itineraria Posoniensia, vyd. E. frimmOvá – E. KlecKer, Bratislava 2005, s. 152–158, a záro- veň jako „Itinerarium Václava (Reme- dia) Prutkého: cestopis na rozhraní epoch (Literárněvědná studia na základě rozpracované kritické edice díla)“, Auriga – ZJKF 47 (2005), s. 43–53 a 80–84; kromě dílčích částí, na které níže odkazuji samo- statně. V podkapitole Otázka genologická (73–87) se dostáváme k vlastnímu formálnímu i obsahovému popisu díla; soustředěná pozornost je věno- vána narativitě a teorii cestování (ars apodemica). Zaujat nalézáním dobových zásad apodemické literatury v Itinera- riu překračuje Förster meze kritické- ho čtení, když např. bez jasné opory v pramenném materiálu tvrdí: „Během cest si pořizoval plánky a nákresy sakrálních i profánních staveb. Pokud našel čas, opisoval si hieroglyfy nebo řecké nápisy ze starověkých egypt- ských památek.“ (79, viz též 93) Pro- kazatelné Prutkého nákresy nebo přepisy textů se nedochovaly; naopak je zřejmé, že většina ilustrací použi- tých v Itinerariu byla převzata nebo upravena z jiných publikací.** Celkově však musíme souhlasit s postřehem, že dobový literární ideál zanechal v Itinerariu viditelné stopy. Velmi pravděpodobný je i předpoklad, že si Prutký musel na cestách vést nějaký zápisník.*** Specifickému tématu literárního zobrazení islámu a Orientu je věno- vána podkapitola nazvaná Stupidi ** Podrobněji viz M. DOSPĚL, „Dva misionáři a stéla krále Achnatona, aneb příběh z říše archeologie textu“, Pražské egyptologické studie 6 (2009), s. 28–29; bude ale potřeba soustav- nější komparace s dobovými spisy. Popisky ke třem nákresům uvnitř Itineraria nesou Prutkého rukopis, ale i ty byly nejspíše pořízeny podle cizí předlohy. ***Jeden zápisník – pokrývající poslední roky jeho života – je ostatně uložen v Národním archivu, fond Řád františkánů, k. 62, f. 5.

441 Mahomethani et damnatus pseudopropheta (87–91). Förster si tu všímá jak Prut- kého terminologie, tak jeho postojů k náboženské i obecně kulturní jina- kosti, a pojmenovává jednotlivé ste- reotypy, včetně hrubých urážek pro- roka Muhammada a chápání islámu jako sekty. Otázky Prutkého práce s prame- ny a literárního zobrazení starověku jsou detailněji pojednány v podkapi- tole Sine experientia nihil sufficienter sciri potest – přístup k poznávání starověkých památek (91–96).* Förster ví, že Prut- ký psal se znalostí „řady různých pramenů“, ale zároveň se domnívá, že „malý počet konkrétních odkazů a citátů souvisí zcela jistě s cestova- telovým výrazně empirickým přístu- pem k poznávání, s nechutí spoléhat se na písemné prameny“ (95). Zna- mená to, že kde Prutký přímo neod- kazuje na zdroj, podává své očité svědectví? Stejně jako v celé kapitole, i zde Förster staví na neproblemati- zované identitě vypravěčského sub- jektu a autora rukopisu (tj. Prutkého). Z četby Itineraria pak formuluje závě- ry o Prutkého cestách po „téměř celém Egyptě“, o jeho individuálním objektivním poznávání fenoménů, * Nejprve zveřejněno jako „Sine experientia nihil sufficienter sciri potest: Die Welt der Antike im Itinerarium von Remedius Prutký, 1713–1770“, Listy filologické 128 (2005), s. 65–74; a zároveň jako „Sine experientia nihil sufficienter sciri potest : Svět antiky v Itinerariu Remedia Prutkého“, v: Historia Franciscana II: Sborník textů, vyd. P. R. beneš – P. hlaVáček, Kostelní Vydří 2005, s. 204–213. recepci egyptského starověku a usu- zuje na autorovy povahové rysy. Tako- vý úzce zaměřený a důvěřivý pohled má své hranice, jak se konečně pro- jevilo v podkapitole K nově zjištěným intertextovým vztahům mezi itinerariem Jakuba Římaře a Remedia Prutkého (102–105), která je poslední a jistě nejspornější podkapitolou úvodu. Förster v ní píše, že při četbě Říma- řova rukopisu „odhalil závažné intertextové skutečnosti, které svým způsobem staví cestopis do zcela nového světla“ (102–103). Jedná se o to, že řada pasáží i velké části kapi- tol Itineraria R. Prutkého vykazují značnou podobnost se stejnojmen- ným rukopisem J. Římaře. To je jistě nemilé, protože tato skutečnost – podle mého soudu – zásadním způ- sobem problematizuje přinejmenším celou Literárněvědnou studii a týká se jak obsahu, tak i formy Itineraria. Förster píše (102), že na vztah mezi oběma texty narazil až po odevzdání rukopisu své knihy do tisku. Nová podkapitola byla připojena dodateč- ně. Nabízí se otázka, zda některé části úvodu neměly být přehodnoceny, zvlášť když text literárněvědné kapi- toly byl časopisecky zveřejněn už v roce 2005 a do disertace a pak do knihy prošel bez znatelných změn. Skutečnost, že autor ponechal Shrnu- tí (105–106) ze dva roky staré disertace na závěr úvodu, napovídá, že podob- nou reflexi nepovažoval za nutnou. Nelze přehlédnout, že autor pova- žuje zjištění podobností a pravděpo- dobného opisování Prutkého od Římaře za svůj objev, když prý „nikde v sekundární literatuře nebylo na vel- mi nápadné a rozsáhlé textové shody

442 dostatečně poukázáno“ (103). Tím přehlíží předchozí bádání* a stranou odsouvá také explicitně formulované a jím samotným citované pozorování F. X. Vilhuma (Čeští františkáni v Habe- ši, Praha 1946, 45), že „Obsahem pak jsou oba Itineráře – někdy i slovním zněním a vyjádřením – úplně stejné“. Situace je skutečně složitá, protože provázanost rukopisů je zjevně obou- stranná a Prutký tiše čerpal i z dal- ších prací, např. z relací jezuitského misionáře C. Sicarda, z nichž přejal i pasáže ryze dějové a autobiografic- ké, jak jsem na příkladu 31. kapitoly demonstroval v roce 2008.** Ostatně ani ve druhém díle Itineraria nechybí rozsáhlé zatajené výpůjčky.*** Na dal- ším bádání bude obtížný úkol vnést více světla do dějin rukopisu, který přirozeně vznikl ve spletitém kon- textu doby a je plodem textových „Überlieferungsgeschichte“. * Vůbec nezmiňuje orientalisty K. Petráčka a J. Pávovou, kteří se v 50. a 80. letech 20. století zabývali nápadnými shodami obou textů. Diplomová práce J. Pávové je aspoň uvedena v bibliografii, Petráčkova analýza nikoli. ** Kapitola 31 je součástí recenzované edice. Více v mé přednášce z kopto- logického kongresu ze září 2008, nyní vydávané pod názvem „A ‚New‛ Mid-Eighteenth-Century Account of the Monasteries at Scetis (Wādī Natrūn)“; viz též článek citovaný v pozn. ** na s. 440. ***Viz M. dosPěl, „Jaká je víra Etiopů? Komentovaný překlad jedné kapitoly z Itineraria Remedia Prutkého, OFM,“ Parrésia 4 (2010), s. 275–295. V podkapitole Poznámky o jazyce a stylu (96–102) Förster nejprve obec- ně charakterizuje Prutkého latinu a poté postupuje metodicky podle gramatických kategorií – od syntaxe přes lexikum po morfologii – a uvá- dí příklady. Jeho pozornosti právem neuniklo charakteristické nadužívání ablativu gerundia, které Prutkému pomohlo kondenzovat sdělení, ale mohlo způsobit potíže, pokud jej použil v případech, kde podmět gerundia není stejný jako ve větě hlavní. Prutkého latina je skutečně svébytná a její poměřování s huma- nistickou nebo dokonce klasickou normou musíme chápat pouze jako nástroj k jejímu popisu. K celému úvodu je třeba pozna- menat, že trpí řadou závažných chyb v přepisu a překladu dobových doku- mentů. Několik příkladů: seducere populum jako „pobuřovat lid“, správ- ně „svádět lid z cesty“ (62); perversa immaginabilia jako „nepředstavitelné zvrácenosti“, správně „představitelné (nebo myslitelné) zvrácenosti“ (62); gatum jako „kohouta“, správně „koč- ku“ (81); admirationem aut potius praestigii modum causant jako „vzbuzují údiv, nebo spíše jsou nástrojem kejklířských kousků“, správně „získávají si obdiv, nebo spíše určitou vážnost“ (81); tantae inter cooriuntur rixae místo tante inter eos oriuntur rixae (81); amore Christi Jesu trucidatorum incolarum jako „obyva- tel zavražděných z lásky k Ježíši Kris- tu“, správně „obyvatel zavražděných pro jejich lásku k Ježíši Kristu“ (82); vix umbram Europeae alicujus praefigurat metropolis jako „[Káhira] sotva odráží podobu nějaké evropské metropole“, spíše „je stěží stínem …“ (85); in

443 omnibus Orientis partibus castis a Nilo et mari cavendum oculis jako „ve všech částech Orientu dále od Nilu a od moře je třeba, aby se mravně čisté oči měly na pozoru“, správně „ve všech částech Orientu je třeba, aby se mravně čisté oči měly na pozoru před Nilem a mořem“ (89). Úvodu se nevyhnuly ani dílčí chybné údaje faktografické povahy, např. údajné „dobytí Damiáty křižáky“ roku 1219 (17); jméno Václav uváděné jako Prut- kého křestní jméno (12, 14, 41, 70), a to bez jediného dokladu;* tvrzení, že k roku 2005 žilo v Egyptě asi milion koptů (21), což lze označit za přinejmenším velmi podhodnocené; tvrzení, že katolická a koptská církev „se navzájem odlišovaly jen v podo- bě ritu“ (23), nebo že Prutký v roce 1754 zažil v Egyptě zemětřesení (53)** . * Do literatury bylo zřejmě uvedeno roku 1937 prostřednictvím faktogra- ficky domyšlené biografie z pera J. PrOcházKy (Čeští františkáni v Habeši, Praha, s. 114 a 120). Nevím alespoň o žádném dokumentu, který by Prutkého zmiňoval pod křestním jménem Václav. Naopak se ukazuje, že toto jméno bylo na křtu dáno druhému z dvojice nejznámějších egyptských misionářů, totiž Jakubu Římařovi (Národní archiv Praha, fond Řád františkánů, kn. 104, f. 105v), který je zase – Procházkovou knihou počínaje – v literatuře uváděn pod zjevně chybným jménem Josef; viz PrOcházKa, Čeští františkáni v Habeši, s. 34 a 39. ** Prutký strávil celý rok 1754 cestou z Etiopie a pobytem v Evropě. Ani u tohoto tvrzení Förster neodkazu- je na zdroj, ale snad myslí líčení ze Čtenáře bude v úvodu jistě mrzet také sporadické odkazování na pra- meny a odbornou literaturu. Možnost posoudit zdroj by byla užitečná zvláš- tě u problematických tvrzení. Po úvodu k osobě a dílu R. Prut- kého následuje stať H. Navrátilové Pohled od Vltavy a Dunaje k Bosporu a Nilu v 17. a 18. století (107–134), která je nástinem geopolitického rámce působení českých františkánů v Egyptě, zasazeným do diskursu tzv. orientalismu. Navrátilová v něm spolehlivě zprostředkovává nejnověj- ší bádání o dějinách osmanského Egypta a Káhiry v 17. a 18. století a svůj výklad zdánlivě nelogicky dová- dí až do počátku 19. století. Důvo- dem je zjevně koncepce celé antolo- gie, ve které už vyšly podobné statě věnované 15.–16. století, resp. druhé polovině 19. a první polovině 20. sto- letí. Poslední podkapitola se zabývá Vztahy mezi Habsburskou monarchií a Osmanskou říší v 17. a 18. století. Konečně dospíváme ke Kritické edici a komentovanému překladu části I. dílu Itineraria (kapitoly I.–XXXII.) (136–440). Vydáno bylo necelých třicet z celkového počtu 85 kapitol prvního dílu (text prvních dvou kapi- tol a poloviny třetí se nedochoval). Editor a překladatel vysvětluje svůj 76. kap. druhého dílu Itineraria, které se týká roku 1756 (v rukopise mylně uvedeno 1765 – jedná se zřejmě o chybu vzniklou při přepisu, protože tato část Itineraria není psána rukou R. Prutkého, ale vychází nejspíš z jeho zápisků, mohl ji však způsobit i sám Prutký, který tuto kapitolu psal nejspíše r. 1765).

444 přístup v Ediční a překladatelské poznám- ce (441–448). V edičních pravidlech se opírá o publikovaná doporučení jiných editorů a odůvodněně bere ohled na individuální povahu ruko- pisu. Přístupy editorů k textu, který je navíc nekonsistentní, se budou různit; osobně bych se např. u skupi- ny qv/qu držel téhož úzu jako u dub- let v/u obecně (svadetur) a rozšířil pravidlo i na skupiny gv/gu, nezacho- vával bych rozlučník (např. u poëta; v ms. užívaný nedůsledně) a v duchu editorovy zásady psát počáteční majus- kulí i obecná substantiva označující konkrétní osoby (443) bych tak činil rovněž u slova Propheta. Když se píše rozdělovník ve slově Grand-Cairum, měl by se asi psát také ve slově velko -sultán (Grand-Sultan). Obecně bych spíše než „potřebu zachovat jevovou podobu historického textu“ (442) – včetně horních indexů (např. 12cim ) – upřednostnil takové zásady, které by čtenáři zprostředkovaly relevantnější informace o rukopisu – např. bych označoval text nadepsaný nad řád- kem, text odstraněný autorem, stejně jako dobové korekturní či editorské zásahy (hovoří o vzniku autografu nebo o pravopisných preferencích autora). Pokud jde o otázku českého pře- kladu, Förster vysvětluje, že se snažil o „překlad srozumitelný, který zpro- středkuje smysl jazykově (zvláště syn- takticky) velmi komplikované před- lohy“ (15), a zároveň upozorňuje: „Případná ,jazyková topornost‘ budiž pochopena jako záměrná s určitým ohledem na zachování ,stylových kvalit‘ latinského originálu.“ (448) Názory badatelů i čtenářů na to, do jaké míry je možné i účelné a únosné tlumočit v překladu neurovnaný jazyk originálu nebo se snažit o vystižení stylu, se pochopitelně budou různit. Poznámka kodikologická (441–442) a Oceloryty (448) věnují pozornost rukopisu coby hmotné památce. Edi- tor předkládá větný popis rukopisné knihy a zmiňuje i dvojí, a přesto chybnou paginaci rukopisu (místy je však snad i čtverá), zatímco moderní foliaci úvodních listů nekomentuje. Z citací v úvodu i z edice vysvítá, že situaci řeší zavedením nové, oprave- né průběžné paginace, která navazu- je na třináctou stranu rukopisu, prv- ní dobově číslovanou. Původním číslováním rukopisných složek ani dějinami rukopisu se editor nezabý- vá a bez poznámky byla ponechána i zmínka o „první verzi“ Itineraria uvedená v edici a překladu dobové Poznámky k rukopisu (Animadversio, 142–143), kde však místo primo versione ve skutečnosti stojí primo ternione, což se vztahuje k prvnímu terniu konvo- lutu a týká se dějin spisu a ztráty jeho začátku. K ocelorytům umístěným v závěru rukopisu Förster pozname- nává, že autorem mohl být „někdo, kdo si nejprve Prutkého líčení pře- četl, popř. viděl některé jeho náčrtky egyptských staveb“ (448); zároveň upozorňuje na nesoulad mezi těmito vyobrazeními a popisy v textu Itinera- ria. Nevylučuji, že podobu, případně výběr některých ocelorytů mohl Prut- ký ovlivnit, obecně se však přikláním k názoru, že vznikly na základě cizích vzorů. Jako náhodný vzorek edice a pře- kladu jsme si vybrali kapitolu dru- hou (čili čtvrtou kapitolu rukopisu)

445 a předposlední (čili jednatřicátou kap. rukopisu); stylistické otázky překladu přitom necháme stranou. Četba těch- to dvou kapitol vyjevila na třicet méně i více závažných neshod mezi přepi- sem a rukopisem, až se vnucuje otáz- ka, zda editor provedl kolaci. Uveď- me např. nautarum místo nauclerum (15/148)* ; cooriuntur místo eos oriuntur (17/152); tamen manuscriptis místo multis tamen manuscriptis (148/394); in queis místo in quovis; in hodie místo in choro (149/394); distans místo distando (151/398); caecitatem deploratam místo caecitatem deplorabilem (152/400); proji- ciuntur místo projiciatur (152/402); Cannes místo canales (155/406); et quidam místo et quidem (156/406); cum místo eam; suo loco místo e suo loco (156/408); indurant, uti místo induran- tur, sicuti; movebam místo commovebam; veritate utunt místo veritate nitent (157/408). A problematických míst v překladu nemůže být méně, když se k nim přidají neporozumění lexi- kální nebo syntaktické stránce tex- tu – po jednom příkladu k oběma: arbor navis není „kus dřeva pocházejí- cí z lodi“ (155/407), ale „(lodní) stěžeň“, a úryvek o plavbě ze Středo- zemního moře do egyptského vnitro- zemí (15/150–151) Dein Nilum ingressi decurrentem alios in torrentes, agros humectantem, viridantia prata, herbas, varias cum arboribus plantas, hortorum similitudinem jucunde intuebamur nebu- de „potom jsme se dostali na Nil, jenž stéká na okolní rozpálená pole, zelené pláně, rostliny, různé plodiny a stromy a přináší jim vláhu. S potě- * Odkazuji kombinací (editorova) čísla strany rukopisu a strany knihy. šením jsme pohlíželi na navzájem si podobné zahrady, přemýšleli …“, ale spíše „potom jsme vpluli do Nilu, jenž se rozbíhá do různých struh a zavla- žuje pole. S potěšením jsme sledovali zelené louky….“ Závěrem už jen tři problematické častěji se vyskytující výrazy. Teneri s inf. act. neznamená „zavazovat se“ (např. 148/394), ale „mít za povin- nost“, „mít (něco konat)“. Slovo religiosus má asi specifičtější význam než prostě „duchovní“, bude to nej- spíše „řeholník“, jak vysvítá z rozli- šování mezi religiosus (řeholník), religiosus laicus (laický, nevysvěcený řeholník), sacerdos (kněz) a saecularis (laik, světská osoba) v recenzované 31. kapitole. Non obstante znamená „navzdory“, „přesto“, a proto např. větu Bolandus illud confirmat, quo non obstante Cofti arbitrantur… nelze pře- ložit jako „Bolland to potvrzuje. Píše, že není na překážku, jestliže se Kop- tové domnívají…“ (150/397), ale spíše jako „Bolland to potvrzuje, ale Koptové se přesto domnívají…“. K českému překladu se vztahují Poznámky čili věcný komentář (426–440). V něm jsou objasněna nezvyklá slova či reálie a identifiko- vána odkazovaná toponyma, osoby a knihy. V kondenzované podobě se tu projevuje úskalí pojednávání toli- ka rozličných otázek souvisejících s rozličnými jazyky. Förster upozor- ňuje (444), že v editovaném textu ponechává rukopisně zaznamenané varianty přepisů arabských a tureckých slov; ke svým vlastním přepisům z jazyků neužívajících latinskou abe- cedu se ale nevyjadřuje. A právě u nich panuje v komentáři velká

446 nejednotnost, ještě zjevnější v indexu. Např. arabský určitý člen je psán jako al, el i il, připojován je pomocí rozdě- lovníku i bez něj, vokalická délka je zaznamenávána proměnlivě a různý- mi způsoby: Dēr il-Haggār (pozn. 219), Dér el Bahrí (pozn. 224) i al-Baramus (pozn. 251) nebo tur. sipâhî (pozn. 122); typografickým omylem musí být saqiyah (pozn. 181). Také u sou- hlásek panuje rozkolísanost: qáf jed- nou jako q, jindy jako k; pak sh i š; ch i kh („trezor“ chazna, o 2 řádky níže „pokladník“ khaznadār, obojí s. 432); někdy koncové h. Bez problémů nejsou ani přepisy z řečtiny, v nichž kolísá délka – např. Dioskurides, Perí hylés iatrikés místo Dioskúridés, Peri hýlés iátrikés (pozn. 259) – a ve jmé- nech se mísí tvary řecké, polatinště- né i počeštěné – např. Palladius, Dios- kuros i Chalkédón na s. 439. Na první straně jmenného rejstříku (453) je Héraklios i Efrem, Aristotelés i Filemon. To vše kazí jinak užitečný komentář. V soupisu nazvaném Prameny a lite- ratura (457–469) postrádáme oddíl s archivními prameny – z nepubliko- vaného materiálu jsou uvedeny pouze knižní rukopisy (oddíl Rukopisné pra- meny). Oddíl Tištěné prameny obsahuje šest titulů dobové literatury a český překlad Hérodota. Rozsáhlejší četba by jistě nabídla širší kontext a snad by korigovala některé závěry o Itinerariu. Zohlednit by se měly i pramenné edi- ce.* Zatímco některé základní práce, * Neobyčejný význam pro poznání dějin a chodu misie v polovině 18. století mají např. edice káhirské- ho epistolaria misijních prefektů (Lettere dei prefetti apostolici dell’Alto stejně jako nejnovější české bádání mezi Použitou [odbornou] literaturou postrádáme, banální tituly jako Zama- rovského Bohové a králové starého Egyp- ta se zdají zbytné. Kniha je velmi příhodně vybavena Rejstříky (místní a jmenný, 449–455), které se omezují na vydávaný ruko- pis a celkem pochopitelně odkazují do českého překladu. Text byl vysázen bez ilustrací a map, ale mezi edici a Poznámky je bez popisků vloženo šest nečíslova- ných černobílých obrázků z Itineraria (420–425). Obrazová příloha s řádný- mi popiskami a číslováním byla vlože- na za tiráž a tvoří ji celkem 23 barev- ných fotografií a reprodukcí (1 dobová mapa Egypta, 3 fotografie rukopisu Itineraria, 2 snímky jiných dobových dokumentů, 3 moderní fotografie z míst působení R. Prutkého [Plzeň a Řím], ilustrace egyptského města Džirdžá z knihy A. Edwards z roku 1888, 12 moderních fotografií egypt- ských památek a 1 moderní fotogra- fie krajiny pořízená za jízdy někde v jižním Egyptě). Obálku knihy – stejně jako u třetího svazku antolo- gie – zdobí barevná litografie Káhiry od D. Robertse, který navštívil Egypt sto let po Prutkém; frontispis je ozdo- ben černobílou litografií hypostylové síně z chrámu na Fílé od téhož autora. Kniha je takřka bez překlepů a ne- dostatků formální úpravy. Zmatek v pravopisu cizích slov sice mohl být eliminován a překlad korigován, ale Egitto, vyd. G. Giamberardini, Cairo 1960) a Římařova Liber missionis Superioris Ægypti (I primi copti cattolici, vyd. G. Giamberardini, Cairo 1958).

447 redaktorka mohla jen stěží odhalit chyby v přepisu Itineraria či v citova- ných dokumentech, jak uvidíme na příkladu namátkou kolacionované zprávy z roku 1750 (54–55), z níž vybírám: Ludovico Castelverrano místo Ludovico da Castelvetrano; Vallmazara místo Vall Mazzara; de Sasello místo da Sassello; grazia espetazione místo grand’espetativa; redurli al gremio místo ridurli al grembo; nebo Agostino da Bari (provincia di S. Nicolao da S. Anni), kde ve skutečnosti za jménem misionáře následuje přináležitost k řádové provincii (di S. Nicolao) a číslice (da 5 anni – rozuměj di missione) vyjadřu- jící dobu strávenou na misii, stejně jako u dalších jmen na téže straně dokumentu. Vyřčené výhrady kvalifikují knihu jako nespolehlivou. Užitek edice prv- ních kapitol Itineraria Remedia Prut- kého pro historiky, religionisty a orien- talisty, tím spíše filology, je proto pochybný. Zbývá věřit, že autor kni- hy mezitím v heuristickém a interpre- tačním úsilí pokročil, a my se bude- me moci těšit na vydání zbývajících kapitol prvního dílu rukopisu – jak sám slibuje (16) – a jednou snad i na pečlivé vydání celého prvního dílu Itineraria.* Marek Dospěl * Edici a překlad celého druhého dílu jsem osobně připravil a také ony snad již brzy budou k dispozici pro četbu a kritické zhodnocení.

ANOTACE

451 Neexistence legislativy, která by regulovala náboženskou svobodu, postavení náboženských organizací a poskytla rámec pro majetkoprávní vyrovnání mezi státem a církvemi v Černé Hoře, byla podle slov v před- mluvě jmenovaného sborníku důvo- dem, který vedl k uspořádání konfe- rence na toto téma. V Černé Hoře je totiž stálé v platnosti zcela zastaralý a skutečnosti neodpovídající zákon o právním postavení náboženských organizací z roku 1977, tedy z doby komunistické Jugoslávie. Zmíněná konference se uskutečnila v organi- zaci diecézí Srbské pravoslavné círk- ve na území Černé Hory a za účasti Mezinárodní biskupské konference svatého Cyrila a Metoděje, Islámské- ho společenství Černé Hory, Fondu pravoslavného lidu (Moskva) a fon- du Konrada Adenauera pro Srbsko a Černou Horu, ve dnech 23.–25. květ- na roku 2008 v Baru. Na tomto mezi- národním vědeckém setkání se sešli odborníci z jedenácti evropských zemí – kromě regionálních také z Fran- cie, Německa, Ruska či Itálie – hmot- ným výsledkem jejich snah se stal ano- tovaný sborník. Po uvítacích proslovech černo- horsko-přímořského metropolity Amfilohije Radoviće, černohorského premiéra Mila Đukanoviće a dalších, ve sborníku následují jednotlivé pří- spěvky za sebou řazené bez užšího tematického členění. Vzhledem k úče- lu anotace zde zmíníme jen některé z nich; výběrem těch kterých přís- pěvků jednoznačně nechceme pou- kázat na nižší hodnotu či význam těch ostatních. Z obecněji pojatých příspěvků zmiňme referát Gerharda Robertse, ředitele ústavu evropského konstituč- ního práva a ústavu právní politiky na Trevírské univerzitě, v němž autor popisuje mezinárodní právní závazky, které by měly být obsaženy v národ- ních právních listinách, řešících otáz- ky náboženských svobod. Francouzský metropolita cařihradského Ekumenic- kého patriarchátu Emmanuel (Adama- kis) přispěl pojednáním o legálním statusu církve v současné Evropě. Zmiňuje se například o dialogu, který ekumenický patriarchát vede s nejrůz- nějšími evropskými politickými insti- tucemi, jakou je například Evropská komise, nebo upozorňuje na proble- matiku uplatňování církvím garanto- vaných práv, které de facto není možné, pokud náboženská organizace není registrována. Samotná registrace jed- Balcanica Legal Position of Churches and Religious Communities in Montenegro Today. Proceedings of the International Conference, Bar, Montenegro, May 23–25 2008 Bogoljub Šijaković (ed.) Nikšić: Bonafides, 2009, 244 s. ISBN 978-9940-9207-0-8

452 notlivých organizací, o níž rozhodují státní úřady, však často bývá předmě- tem politizace. Další skupina autorů se věnuje tematice v zemích v regio- nu: Toma Vukšić ve svém rozsáhlém příspěvku pojednává o svobodě ná- boženství a stabilitě v multikonfesij- ní společnosti jakou je Bosna a Her- cegovina, Vladimír Todorović hovoří o restituci církevního majetku v Srb- sku, zatímco Vesna Goluža analyzuje stejnou problematiku v Chorvatsku. Převážná část autorů však svůj zájem soustředila na situaci, která panuje v Černé Hoře. Nik Gashaj tak napří- klad hovoří o instituci ombudsmana, která byla v Černé Hoře ustanovena v roce 2003, který v ochraně nábo- ženských svobod, zejména v zemích v přerodu, hraje nesmírně důležitou roli. Další z přispěvatelů, kněz Veli- bor Džomić, blízký spolupracovník černohorsko-přímořského metropo- lity Amfilohije, vystudovaný právník a koordinátor metropolitní právní rady, popisuje legální status církví a nábo- ženských společenství v Černé Hoře. Nad stejnou otázkou se zamýšlí také Nikola Šaranović, zatímco Džemo Ahmet Redžematović přibližuje sou- časné postavení Islámského společen- ství v Černé Hoře. Církevní otázka v Černé Hoře představuje poměrně problematické a navýsost citlivé téma. V Černé Hoře totiž působí dvě pravoslavné církve – jednou z nich je Srbská pravoslavná církev, k níž byla v roce 1922 na zákla- dě tomosu cařihradského patriarchátu připojena církev černohorská, jež tímto aktem zanikla. Černohorská pravoslavná církev pak byla obnove- na v roce 1993, dodnes ji však neu- znává srbská, ani většina pravoslav- ných církví. To ovšem nebrání tomu, že se k ní hlásí stále více a více Černo- horců. Její status je dodnes nevyřešen (v Černé Hoře je registrována jako nevládní organizace) a její působení komplikují rovněž majetkoprávní po- měry, neboť je převážná část církevní- ho majetku, včetně největších a nejvý- znamnějších pravoslavných klášterů, které jsou důležitými turistickými des- tinacemi a tudíž i významným zdro- jem příjmů, v držení srbské církve. Ta je naopak registrována v Srbsku, niko- li v Černé Hoře. Komunikace mezi oběma církvemi probíhá jen stěží a v podstatě končí u vzájemného oso- čování z uzurpace duchovního pro- storu, církevního majetku i věřících. Neschopnost nalézt společnou řeč zpomaluje i vznik odpovídajícího legislativního aktu, který má vyřešit veškeré sporné otázky. Uspořádání konference věnované postavení ná- boženských organizací v Černé Hoře proto smysl má. Snaha jakoukoli debatou přispět k vyřešení dlouhodo- bě neudržitelné situace je chvályhod- ná, vyvstává však otázka, nakolik takováto snaha plní svůj účel, pokud k debatě není přizvána i strana druhá. Skutečnost, že na konferenci zastře- šené srbskou církví nebyli zastoupeni představitelé Černohorské pravoslav- né církve k nalezení funkčního řešení v souvislosti s postavením církví v Čer- né Hoře jednoznačně nepřispěla. V tomto a z toho plynoucím jedno- stranně vyzněvším obsahu některých příspěvků spatřuji i největší a závaž- ný nedostatek tohoto sborníku. M. Šupicová

453 Srbská historička Radmila Radićová v roce 2009 vydala velmi zajímavou monografii o lidových pověrách, víře a spiritismu v srbské společnosti v 19. a v první půli 20. století. K tomu- to tématu se autorka dostala při prá- ci s archivními materiály uchovanými v bělehradském Archivu Jugoslávie, které primárně používá při zkoumání základního předmětu svého vědeckého zájmu, a sice Srbské pravoslavné círk- ve. Náhodou nalezený dokument svědčící o praktikování spiritismu v Srbsku a Bělehradě v prvních dese- tiletích 20. století, a dokonce v souvis- losti s duchovním snažením o usmíře- ní dvou srbských vládnoucích dynastií, vzbudil její zájem natolik, že se tomu- to tématu začala věnovat hlouběji. V rozsáhlé předmluvě, která je teoretickým úvodem do problemati- ky, autorka pojednává o nejrůznějších přístupech ve vědeckém zkoumání náboženství a magie, či o filozofických a společenských funkcích těchto dvou kategorií. Připomíná, že se lidé začali obracet k spiritismu a okultismu v sou- vislosti s krizí víry; spiritismus se také objevil i jako reakce na osvícenství, pozitivismus a materialismus. Dále nás autorka seznamuje s důvody, které ji vedly ke zkoumání dané problematiky (což na tomto místě působí poněkud rušivě a zbytečně přetíná souvislé teo- retické pojednání v půli) a na závěr podává stručný přehled o vývoji spi- ritismu ve světě. Text je dále rozdělen do dvou cel- ků. V prvním z nich, který je pojme- nován „Lidové pověry, náboženství a vývoj duchovního života“, autorka podrobně líčí kulturně-společenské, hospodářské a politické poměry, které panovaly v Srbsku koncem 19. a začát- kem 20. století, čímž čtenáři poskytu- je nutný základ pro lepší pochopení celkové problematiky. Hovoří o ani- mistických konceptech v srbském lidovém náboženství a literatuře a líčí náboženskou situaci a vývoj duchov- ního života v Srbsku. Za faktory, které umožnily poměrně hojné šíření spiritistického hnutí v Srbsku, ozna- čuje nedokončenou christianizaci srbského obyvatelstva, špatnou pasto- rační činnost nevzdělaného kněžstva, špatné vztahy mezi církevní hierar- chií a mnišstvem, nevzdělanost, chu- dobu a značnou úmrtnost srbského obyvatelstva, zapříčiněnou nedostup- ností základní zdravotní péče. Příliš časté setkávání lidí se smrtí pak vedlo k tomu, že obyvatelstvo bylo náchylné k pověrám a svévolnému vykládání příčin lidského neštěstí a tísně. V druhém obsáhlém celku Радмила Радић Народна веровања, религија и спиритизам у српском друштву 19. и у првој половини 20. века Београд: Институт за новију историју Србије, 2009, 295 s. ISBN 978-86-7005-074-7

454 autorka věnuje pozornost otázce příchodu a šíření spiritismu, který se do Srbska dostal v druhé polovině 19. století přes Rakousko-Uhersko. Dělo se tak prostřednictvím literatu- ry, tisku a samotných osobností z řad spiritistů (tzv. médií), které navštěvo- vali Srbsko a organizovali spiritistické seance. Během první světové války se spiritismus týkal nepočetné vzdělané vrstvy obyvatel, a praktikovali jej do- konce i někteří kněží, neboť církev samotná byla příliš pohlcená politikou a obdobným jevům věnovala jen minimální pozornost. Značnou část této kapitoly Radićová věnuje „otci“ srbského spiritualistického hnutí, Čedomilju Mijatovićovi, významné- mu srbskému historikovi, literátovi, politikovi a diplomatickému činiteli, který byl dokonce několikrát navržen na nejvyšší církevní posty. Mijatović se ke spiritismu dostal během pobytu v Anglii, aby jej později praktikoval a šířil v Srbsku, aniž by se však vzdá- lil od vyznávané pravoslavné víry, ba naopak, pokusil se o jejich vzájemné skloubení. Po první světové válce byl spiritismus úzce spjat s tzv. hnutím zbožných (Bogomoljački pokret), v jehož čele stála další významná osob- nost z prostředí Srbské pravoslavné církve biskup Nikolaj Velimirović. Radićové se v této knize podařilo zúročit své dlouholeté vědecké zku- šenosti a zároveň (ač místy méně suverénně) zamířit na půdu nových, pro ni neznámých vědeckých oblastí. Autorka tak dala vzniknout čtenář- sky lehce přijatelné čtivé monografii o tématu, které si takovéto zpracování zaslouží. Bez ohledu na menší nedo- statky této práce, mezi něž řadím občasné autorčino sklouzávání k su- chému výkladu, který spočívá ve výčtu jednotlivých popisovaných příběhů, kniha představuje mimořádně povede- ný počin, na jejímž významu přidává i fakt, že je prvním podrobnějším zpra- cováním problematiky spiritismu v srb- ské společnosti. M. Šupicová

455 Monografie Ch. Bourase věnující se byzantským Athénám v období 10. až 12. století představuje z hle- diska výběru a zpracování tématu unikátní publikaci. Athény si vydoby- ly slávu především jako kolébka antické kultury a demokracie. Stře- dověké historii a křesťanské kultu- ře tohoto místa nebyla odborníky věnována taková pozornost jako jeho antické minulosti. Navzdory této sku- tečnosti vznikaly již v 19. století a v první polovině 20. století první odborné studie věnující se určitým tematickým okruhům z období pozd- ní antiky a středověku v Athénách a Attice. Následně pak byla relativně velká pozornost byzantským Athé- nám a Attice věnována především ve druhé polovině 20. století zejména řeckými a americkými badateli. V této době byly často poprvé vědecky zkou- mány nástěnné malby či architektura některých chrámů a provedeny či pub- likovány archeologické výzkumy výz- namných byzantských lokalit. Dodnes však řada výsledků archeologických výzkumů pravoslavných staveb čeká na své zveřejnění – popřípadě zno- vuzhodnocení – ve světle nových informací a znalostí o byzantské kul- tuře, které mohou ovlivnit např. nové datování a interpretaci daných pa- mátek. V řeckých odborných kruzích je zejména od devadesátých let patrný výrazně stoupající zájem o téma křesťanských Athén a Attiky. Za posledních dvacet let byly publiková- ny mnohé významné studie věnující se byzantským Athénám a jejímu okolí. Tyto práce se zaměřily přede- vším na období přechodu od pohan- ství ke křesťanství,* dále se věnovaly osudům jednotlivých památek a města napříč dějinami,** topografii byzant- * Např. A. Karivieri, „The Christiani- zation of an Ancient Pilgrimage Site: A Case Study of the Athenian Asklepeion“, in: Akten des XII. Inter- nationalen Kongresses für christlichen Archäologie, Bonn 1991; Ν. Γκιολές, Η Αθήνα στους πρώτους χριστιανικούς αιώνες – παλεοδομική εξέλιξη, Αθήνα 2005; A. Kaldelis, The Christian Parthenon: Classicism and Pilgrimage in Byzantine Athens, Cambridge University Press, 2009 aj. ** Μ. Κορρές, „Ο Παρθενώνας από την αρχαία εποχή μέχρι τον 19ο αιώνα“, in: Ο παρθενώνας και η ακτινοβολία του σε νεώτερα χρόνια, Αθήνα 1994, s. 145; Τ. Λούγγης, „Η εξέλιξη της βυζαντινής πόλης από τον 4ο στον Byzantinica Χαραλάμπος μπούρας Βυζαντινή Αθήνα, 10ος – 12ος αι. Μουσείο Μπενάκη, Αθήνα 2010, 279 s. ISBN 978-960-476-072-5

456 ských Athén* a byzantským stavbám na území Attiky.** Rostoucí zájem o téma středověkých Athén také pod- nítil vznik projektu digitalizace byzant- ských památek na území Athén a At- tiky, který je zpracováván Národním výzkumným ústavem (Tο Εθνικό Ίδρυμα Ερευνών), část jehož výsled- ků je přístupná veřejnosti prostřed- nictvím internetu.*** Téma křesťan- ských Athén je značně atraktivní i pro neodborníky, a tak v posledních dese- ti letech vznikla také řada kvalitních průvodců a fotografických publikací určených zájemcům z řad širší veřej- nosti.**** 12ο αιώνα“, in: Βυζαντιακά 16 (1996), s. 35–67; Χ. Μπούρας (εκδ.), Αθήναι από την Κλασική Εποχή έως Σήμερα (5ος π. Χ. – 2000 μ Χ.), Αθήνα 2000; Τ. Καλαντζόπουλου, Μεσαιωνικοί ναοί της Αθήνας από σωζόμενα σχέδια του Paul Durand, Αθήνα 2002 aj. * Ν. Γ. Μοσχονάς, „H τοπογραφία της Αθήνας κατά τη βυζαντινή και τη μεταβυζαντινή περίοδο“, in: Αρχαιολογία της πόλης των Αθηνών, Επιστημονικές-Επιμορφωτικές διαλέξεις, Αθήνα 1996, s. 139–140. ** Např. Σ. Α. Μουζακής, „Βυζαντι- νές-Μεταβυζαντινές εκκλησίες βόρειας Αττικής (12ος -19ος αιώνας)“, in: Αρχιτεκτονική-Εικονογραφική περίγραφη, Αθήνα 2010 aj. *** http://www.eie.gr/byzantineattica/ view.asp. ****Např. Ν. Πανσελήνου (ed.), Βυζαντινή Αθήνα/Byzantine Athens, Αθήνα 2004; Θ. Βασιλείου, Βυζαντινές Εκκλησίες Ανατολικής Αττικής/ Byzantine Churches of Eastern Attica, Athens 2010 aj. Vydání anotované monografie Ch. Bourase (1933) na sklonku roku 2010 vyvolalo patřičnou pozornost. Autor patří mezi renomované řecké byzantology a ve svých odborných pracích se zaměřuje především na architekturu byzantského období; athénským byzantským stavbám věno- val v posledním desetiletí i dva odbor- né články.***** Bourasovo dílo je ve své podstatě první monografií věnovanou výhradně Athénám v období 10. až 12. stoleti, která poskytuje nejen shrnutí do té doby známých poznat- ků, ale také přináší mnohé dosud nepublikované informace a nákresy. Vzhledem k odbornému zaměření Ch. Bourase je i tato publikace věno- vána především architektonické strán- ce středověkých Athén. První kapitola monografie čtená- ře uvádí do problematiky – jsou zde prezentovány výsledky dosavadního bádání a základní odborná bibliogra- fie od 19. století do současnosti. Úvod dále obsahuje shrnutí dobových písem- ných pramenů týkajících se studova- ného tématu, charakteristiku přírod- ního prostředí a základní informace o dobových postupech při organiza- ci výstavby měst. ***** Ch. Bouras, „The Middle Byzantine Athenian church of the Taxiarchs near the Roman Agora“, in: Mosaic. Festschrift for A. H. S .Megaw, J. Herrin (ed.), British School at Athens Studies, vol. 8, London 2001, s. 69–74; idem, „The Soteira Lycodemou at Athens – Archi- tecture“, in: Αρχαιολογικόν Δελτίον 25 (2004), 11–23.

457 Druhý oddíl představuje jádro celé práce a je věnován jednotlivým aspek- tům stavební činnosti ve středověkém městě. Ch. Bouras se tak ve své práci věnoval opevnění, zásobování vodou, obytné architektuře, obchodním a in- dustriálním stavbám, veřejným pro- stranstvím, hřbitovům a samozřejmě i křesťanským chrámům. Díky těmto informacím není publikace důležitá jen pro studium Athén, ale poskytuje rovněž významné svědectví o životě v byzantském městě obecně. Pravoslavným chrámům je v mo- nografii věnována největší pozornost, protože v tomto období došlo v Athé- nách k výstavbě řady církevních bu- dov, které jsou řazeny mezi důležité památky byzantského umění, a někte- ré z nich jsou dodnes pravidelně či o významných svátcích využívány k liturgickým účelům (např. chrám Kapnikarea nedaleko náměstí Syntag- ma, Ag. Nikolaos Ragkavas ve čtvrti Plaka či tzv. Malá Metropole nachá- zející se v těsné blízkosti metropolit- ního chrámu z 19. století). Publikace podává informace o přibližně čtyři- ceti chrámech z období 10. až 12. sto- letí. Některé z uváděných chrámů jsou velice dobře známy a byla jim v mi- nulosti věnována řada studií (např. Sv. Apoštolů na athénské Agoře nebo křesťanská přestavba Parthenónu). Jiné představují méně známé stavby a Ch. Bouras ve své práci zmínil do- konce i ty athénské chrámy, které jsou zachovány jen částečně či ze kterých byly při archeologických pracích obje- veny pouze základy (např. chrám sv. Theodora na ul. Niké nebo chrám na římské agoře, nad kterým byla později postavena mešita). Některé z chrámů, kterým autor věnuje pozor- nost, prošly v pozdějších obdobích přestavbami a pouze jejich části je možné datovat do studovaného obdo- bí (např. Soteira Lykodémou). Pozor- nost však není věnována pouze chrá- mům v centru města, ale i stavbám v periferních oblastech dnešních Athén (např. katholikon kláštera Kai- sariani či katholikon kláštera sv. Jana Křtitele na severním úpatí Hymétu). Na závěr tohoto oddílu autor podává shrnutí a charakteristiku athénských chrámových staveb. Také část věnovaná obytné archi- tektuře poskytuje zajímavé informace o osídlení města a vzhledu obytných domů. Tématu obytných staveb nebý- vá věnována v pracích o byzantské architektuře srovnatelná pozornost jako architektuře církevní, neboť obyčejné domy bývaly často stavě- ny z netrvanlivých materiálů (např. v Athénách to byly především nepá- lené cihly). Při psaní této kapitoly pra- coval Ch. Bouras intenzivně s doklady poskytnutými archeologickými výzku- my v centru Athén, zejména pak úzce spolupracoval s athénskou Americkou školou pro klasická studia, která orga- nizuje výzkum athénské Agory, odkud pochází bohatý a různorodý materiál související s využíváním místa v by- zantském období. Třetí oddíl publikace je věnován shrnutí historického výzkumu athén- ských památek a následuje epilog a index míst, památek a jmen, který usnadňuje orientaci v textu. Na křesťanské Athény bývá často pohlíženo jako na provinční město, které zdaleka nedosahovalo své antic- ké slávy. I athénský arcibiskup Michael

458 Choniátés (úřad 1182–1204), bratr slavného historika Nikétáse Choniáta, vzpomínal ve svých dílech nostalgicky na antické „zlaté“ Athény a o městě a Attice své doby se vyjadřoval nega- tivně. Byzantské Athény 10. až 12. století jistě nedosahovaly své antické slávy a moci, ale také není možné pokládat je za zaostalé a temné místo v Byzantské říši. Množství staveb, ať již zachovaných, anebo doložených archeologickými nálezy, svědčí o roz- sáhlé stavební aktivitě v tomto období. Bourasova monografie tak předkládá významné svědectví o byzantských Athénách a dokazuje, že není možné byzantskou historii tohoto místa pře- hlížet. P. Gkantzios-Drápelová Oxfordská příručka byzantologických studií, jež nedávno vyšla v prestižní edici „Oxford Handbooks in Classic and Ancient History“, představuje k dnešnímu dni nejúplnější svod infor- mací o byzantologii, který je k dispo- zici. Na obsáhlé publikaci se podílelo 74 odborníků z různých světových pracovišť, poněkud překvapivě však žádný ze střední a východní Evropy. Kniha je rozčleněna do čtyř nestej- ně velkých částí. Zatímco v první z nich („The Discipline“, s. 3–216) převládají informace o vzniku a vývoji oboru a jednotlivých disciplínách (od definice základních pramenů, chrono- logického rámce a datace přes archeo- logii, ikonografii, literární kritiku, lexikografii, papyrologii až po prosopo- grafii, dendrochronologii, topogra- fii aj.), druhá („The Physical World: Landscape, Land Use, and the Envi- ronment“, s. 217–502) se zabývá, jak již vyplývá z názvu, přírodními a spo- lečenskými podmínkami byzantské civilizace (kromě politické geografie Byzance, údajích o demografii, počtu a stavu komunikací, výrobních pro- středcích, stavitelství také vojenstvím, produkcí knih, keramiky, hedvábí atd.). Třetí, nejobjemnější část („Insti- tutions and Relationships“, s. 503–935) se vnitřně člení do 11 podkapitol, v nichž je podrobně rozebírána pro- blematika císařského dvora, byrokra- cie a aristokracie, armády, církve, eko- nomiky, práva, „symbolického světa“ (tj. umění), jazyka, vzdělání a kultury, The Oxford Handbook of Byzantine Studies Edited by Elizabeth Jeffreys with John Haldon and Robin Cormack Oxford University Press, 2008, 1020 s., ill. ISBN 978-0-19-925246-6

459 Rukověť doprovází řada mapek, nákresů, ilustrací aj.; neméně důležité jsou rovněž soupisy byzantských císa- řů a patriarchů a římských papežů v závěru publikace. M. Řoutil literatury a hudby. Nejskrovnější, čtvrtá část („The World around Byzantium“, s. 939–961) sestává z pouhých dvou podkapitol, jež se zaměřují na vztah Byzance a jejích sousedů a také na místo byzantské civilizace ve světových dějinách. william m. ramsay, gErtrudE l. bEll The Thousand and One Churches Robert G. Ousterhout, Mark P. C. Jackson (eds.) Philadelphia: University of Pennsylvania Museum of Archeology and Antropology, 2008, 580 s., ill. ISBN 978-1-934536-05-6 Více než před 100 lety, v roce 1907, se britská cestovatelka, špionka a diplomatka Gertrude Lowthian Bell (1868–1926)* rozhodla společně s archeologem Williamem Mitchellem Ramsayem (1851–1939) prozkoumat architektonické památky Anatolie, jež byla tehdy přirozeně pod osman- skou nadvládou. Zaměřili se na oblast * Její nelehký, dobrodružný, ale také poměrně rozporuplný život, který strávila na cestách a výpravách po celém Blízkém východě, od Egypta až po Turecko (výrazně se mj. zasadila o vznik novodobého Iráku), se stal v posledních letech tématem několika biografií, srov. např. hOWell G., Gertrude Bell: Queen of the Desert, Shaper of Nations, New York 2006; luKiTz l., A Quest in the Middle East: Gertrude Bell and the Making of Modern Iraq, London – New York 2006. „Tisíce a jednoho chrámu“ (tur. Bin- birkilise nedaleko Konyi). S úspěchy jejich polního výzkumu byla veřejnost seznámena již v roce 1909, kdy výše uvedená publikace vyšla poprvé. Přes- tože znamenala zásadní přínos pro studium raně křesťanského a byzant- ského stavitelství nejen v této oblasti, nedočkala se již reprintu. Kniha sestává ze čtyř částí – „Situa- tion and History“, „The Buildings“, „Ecclesiastical Architecture“ a „Other Monuments of Kara Dagh“, doplně- na je ilustracemi, ručně nakreslený- mi náčrty a mapami. Nové vydání, jež připravili Robert G. Ousterhout a Mark P. C. Jackson, prošlo důkladnou revizí a obsahuje rovněž úvod, v němž je načrtnut průběh vykopávek, životní osudy autorů i peripetie prvního vydání knihy. Co ze současné publikace

460 vladimír koCvár Typikon. Úvod a dejiny Висока школа – Академиjа Српске Православне Цркве за уметности и консервацију, Београд, 2010, 69 s. Academy of Serbian Orthodox Church for Fine Arts and Conservation. ISBN 978-86-86805-33-1 ovšem činí zcela raritní a neopomi- nutelný čin, je její obrazová příloha. Editoři totiž na více než 250 místech vyměnili původní fotografie a nahra- dili je originály z archivu G. L. Bell (M. P. C. Jackson působí také jako kurátor jejího fotografického archivu na Newcastle University). Hodnotu knihy zvyšuje také fakt, že valná větši- na popisovaných architektonických památek dnes již neexistuje a nové archeologické vykopávky probíhají pouze sporadicky. M. Řoutil Pre kresťana byzantskej tradície pri slávení bohoslužieb je dôležitý okrem iného aj liturgický poriadok v obra- doch.* Práve tento obsahuje liturgická kniha s názvom Typikon. Pre správne pochopenie problematiky je dôležité ozrejmiť historický vývoj typikonu ako takého, aby sa predišlo vonkajšiemu ritualizovaniu obradov typických pre byzantskú tradíciu. Práve tento závä- * V roku 1966 pre Pravoslávnu cirkev zostavil prof. ThDr. Peter Kernaševič Všeobecný typikon obsahujúci bohoslužob- ný poriadok Pravoslávnej cirkvi na každý rok. Bratislava : Cirkevné nakladateľ- stvo. 128 s. Kocvár toto vydanie nezatracuje, lebo, ako tvrdí, pri menšom prepracovaní a doplnení by bol „vynikajúcim návodom na správne vykonávanie bohoslužieb na našich farnostiach“ (s. 60). zok si dáva prešovský pravoslávny teológ Vladimír Kocvár z Katedry praktickej a systematickej teológie Pra- voslávnej bohosloveckej fakulty Pre- šovskej univerzity v Prešove, ktorý v Belehrade publikoval v slovenskom jazyku útlu monografiu, v ktorej čita- teľom približuje vyššie spomínanú tému. Autor si kladie za cieľ „zobraziť vysoký ideál bohoslužieb“, pričom je si vedomý, že tak zložitú problemati- ku, akou je typikon, uvedená mono- grafia nie je schopná zachytiť. Chce však načrtnúť základné znaky tejto témy. Autor pracuje systematicky. V úvo- de terminologicky vymedzuje a defi- nuje pojem typikonu a načrtáva jeho periodizáciu. Ďalej hľadá bohoslužob- né prvky už v Novom zákone, ako aj

461 v období 2.–3. storočia. Poukazuje na vplyv mníšstva na formovanie boho- služieb, ako aj na vývoj typikonov. Hlavnou časťou publikácie je pred- stavenie jeho základných druhov (jeruzalemského, studitského atď.). Taktiež sa zameriava na typikony studitskej redakcie (typikon patriarchu Alexeja Studitu, Evergetiský typikon atď.). S danou problematikou sú spo- jené aj mená významných autorov ako Nikona Čiernohorca a mnícha Mareka, neskoršieho biskupa Otrant- ského. Autor oboznamuje čitateľa s dejinami vývoja typikonu v „gréc- kych a slovanských cirkvách.“ O jeho prítomnosti na území Slovenska (resp. Veľkej Moravy) vyslovuje hypotézu, že sv. Cyril a Metod mohli doniesť dva typikony, studitský a typikon „Veľkej Cerkvi“. Za pozornosť stojí aj jeho snaha v kapitole „Dejiny typi- konu v Slovanských cirkvách“ pouká- zať na ustanovenia synody Ruskej pravoslávnej cirkvi (1917–1918) týka- júce sa problematiky slávenia boho- služieb. Rád by som poukázal na isté špe- cifikum, ktoré je príznačné pre slo- venských pravoslávnych autorov. Ide hlavne o používanie kalkov z cirkev- nej slovančiny v odborných textoch. Práve tomu sa nevyhol ani Vladimír Kocvár. Vo svojej monografii napr. uvádza termín „Veľká Cerkov“ (s. 34).* Toto pomenovanie môže * Termínom „Cerkov“ a „cerkov“ sa na východnom Slovensku medzi veria- cimi pravoslávnej ako aj gréckokato- líckej cirkvi v hovorovej reči označuje s veľkým „C“ na začiatku slova „Cirkev“ a s malým „c“ „chrám“. u čitateľa, ktorý nepozná danú pro- blematiku evokovať akúsi veľkú cir- kev. Vo všeobecnosti je zaužívaný termín „Veľký chrám“, prípadne výstižnejšie „Hagia Sofia“. Autor sa taktiež rozchádza v metodológii transkripcie mien cirkevných auto- rov a svätcov ako napr. „Vasilij Veľký“ alebo „Varnosufij“ (s. 38), pričom na iných miestach uvádza mená ďalších autorov v slovenskej transkripcii. Napr. „Teodor Studita, Atanáz Atoský alebo Jakub Nizibíj- sky“ a pod. Význam prezentovaného diela spočíva v oboznámení čitateľa so základnými informáciami o typiko- ne. V závere publikácie autor uvádza dôležitú vec, keď hovorí, že typikon „nie je dogma“, to znamená, že nie je nemenný, keďže vždy reflektoval živú skúsenosť Cirkvi v konkrétnom čase a mieste. M. Glevaňák

462 Lexikon je prvním obsáhlejším en- cyklopedickým zpracováním pokud možno všech reálií, vztahujících se ke gruzínské pravoslavné církvi. Podle autorského plánu se stati věnují litur- gii, teologii, bohoslužebným knihám, církevním oděvům a nádobám, všem odvětvím církevního písemnictví, cír- kevnímu zákonodárství, klášterním centrům vzdělanosti, kodikologickým a církevně-diplomatickým otázkám, vybraným problémům z oblasti paleo- grafie a diplomatiky. Osobní hesla tu mají církevní hierarchové a světci, stejně tak i moderní badatelé. Nema- lou část hesláře tvoří solidní údaje o jednotlivých kostelích a klášterech, jejich založení a dalších dějinách, není opomenuta architektonická charakte- ristika a údaje o ikonografii freskové a reliéfní výzdoby, rovněž o fundá- torech a architektech. Výběrově byla do slovníku zařazena i hesla obecně církevního a obecně religionistického charakteru, paradoxně se tak na pos- lední stránku knihy dostal Jan Hus a husité (h je posledním písmenem současné gruzínské abecedy mchedru- li). Z pohledu autora této anotace jsou zvláště cenná kodikologická hesla s detailními prosopografickými údaji o pokud možno všech objednavate- lích, autorech, překladatelích, písařích, iluminátorech, vazačích a rovněž hesla věnovaná jednotlivým rukopisům do konce 18. stol. (včetně uvedení signa- tur). Část informací vychází přímo ze studia rukopisů a lístkových kartoték a tištěna nebyla zatím nikde. Rovněž poučení o složité a historicky proměn- livé terminologii liturgických (a boho- sloveckých) knih je nenahraditelné. Encyklopedie vznikala poměrně dlouho a za složitých podmínek. S iniciativou jejího vydání vystoupil v roce 1982 gruzínský patriarcha Ilia II. a tříčlenný autorský tým z Ústa- vu rukopisů (pod vedením Enrika Gabidzašviliho) sestavování slovníku dokončil už roku 1988. V devadesá- tých letech však z vydání sešlo a auto- ři se snažili pro současnou publikaci doplnit relevantní novinky, k nimž v bádání došlo za posledních dvacet let. Podařilo se tak na více než tisíci stranách formátu A4 shromáždit úcty- hodné množství nutně stručných hesel. Poněvadž jde o první encyklo- Caucasica ენრიკო გაბიძაშვილი, მაია მამაცაშვილი, ანა ღამბაშიძე საქართველოს მართლმადიდებელი ეკლესიის ენციკლოპეიური ლექსიკონი [Enriko Gabidzašvili, Maia Mamacašvili, Ana Ghambašidze Encyklopedický slovník gruzínské pravoslavné církve] თბილისი [Thbilisi], 2007, 1016 s. + 32 s. obr. příl. ISBN 978-99940-69-47-7

463 pedické zpracování látky, autoři se nemohli vyhnout některým nevyváže- nostem a opomenutím. Zmiňme např. nejstarší gruzínský rukopis Starého Zákona – Oškskou (Athoskou) Bibli, které se dostalo jen křížového odkazu: Athoská bible viz Oškská a naopak. Z důležitých center vzdělanosti vypad- lo např. právě Oški, dále třeba i Cur- tavi (sídlo biskupství a místo umuče- ní svaté Šušanik). Sami autoři ovšem slovník považují za přípravnou etapu k obsáhlejšímu encyklopedickému zpracování gruzínské pravoslavné církve a žádají čtenáře o kritické poz- námky, doufejme tedy, že i zmíněné rozkolísanosti budou v očekávané definitivní publikaci vyrovnány. Slovník vyšel společným nákladem Gruzínského patriarchátu a Ústavu rukopisů Korneliho Kekelidze (dneš- ního Národního centra rukopisů) doplněný fotografickou přílohou, věnovanou nejvýznamnějším kodiko- logickým a architektonickým památ- kám. V. Kubec V roce 2006 vydalo nakladatelství Majr Athor Surb Ečmiadzin (Stolice Svatého Ečmiadzinu), které je mateř- ským nakladatelstvím Arménské apoš- tolské církve, knihu Arama Dilanjana Svátky Páně. Jedná se o příklad práce homiletického centra Arménské apoš- tolské církve, čemuž nasvědčuje i di- daktický obsah publikace. V tomto případě nelze hovořit o vědecké studii, nýbrž o práci, jejímž cílem je poučit čtenáře o duchovním odkazu armén- ských církevních svátků, vycházejících z textu Bible. Hlavní schéma knihy tvoří tři sku- piny svátků: svátky zasvěcené Kristu, svátky zasvěcené Panně Marii a svát- ky svatých. Jednotlivé kapitoly jsou pak rozděleny podle pořadí svátků slave- ných Arménskou apoštolskou církví v rámci jejího liturgického roku. Největší prostor je dán první sku- pině, tedy svátkům Páně. Autor začíná výkladem svátku Kristova narození, který Arménská církev slaví 6. ledna spolu se svátkem Křtu a Zjevení Páně. Dále pokračuje Obřezáním Páně 13. ledna, jímž končí oktáv Narození Արամ Դիլանյան Տերունական տոներ. Հայաստանյայց առաքելական սուրբ եկեղեցու տոները (Տոնախոսական բացատրությամբ) [aram dilanjan Svátky Páně. Svátky Arménské apoštolské svaté církve a jejich výklad] Էջմիածին: Մայր Աթոր Սուրբ Էջմիածին [Ečmiadzin: Majr Athor Surb Ečmiadzin], 2006, 583 s. ISBN 99930-75-36-1

464 Վրեժ Մկրտչի Վարդանյան Հայոց եկեղեցին վաղ միջնադարի քաղաքական խաչուղիներում [vrEž m. vardanjan Arménská církev na politických křižovatkách raného středověku] Վաղարշապատ: Մայր Աթոր Սուրբ Էջմիածին [Vałaršapat: Majr Athor Surb Ečmiadzin], 2005, 398 s. ISBN 99930-75-33-7 Páně. Po svátku Uvedení Páně do chrámu následuje kapitola věnovaná roztřídění postů v Arménské církvi, načež autor přechází k postní době, předcházející Velikonocům. Svatému týdnu a slavnosti Vzkříšení je v práci dán největší prostor. Následují svátky Nanebevstoupení a Seslání Ducha Svatého, svátek Archy úmluvy a Pro- měnění Páně. Specifickým svátkem pro Arménskou církev je Šołakath (Padání rosy), který se slaví v sobotu přecházející svátku Nanebevzetí Pan- ny Marie. Jedná se o svátek připomí- nající zjevení Řehoři Osvětiteli, který ve snu uviděl místo, kde sestoupil Jednorozený na zem (výraz Jednoroze- ný sestupující na zem je mimochodem překladem názvu dnešního sídla arménského katholika, Ečmiadzinu), při čemž padala rosa Boží. Na tom místě pak byl postaven hlavní chrám Arménské apoštolské církve. Po svát- ku Nanebevzetí se autor věnuje mimo jiné památce Narození Panny Marie a svátkům věnovaným svatému Kříži. Kniha je ukončena popisem svátků svatých. Každý svátek je v práci podrobně charakterizován a doplněn bohatými citacemi z Bible, jež mají za úkol před- stavit jeho původ, osvětlit smysl sla- vení a dosvědčit jeho legitimitu. Tato publikace je vhodná především pro ty čtenáře, kteří v ní budou hledat pou- čení a duchovní posilu. A. Sochová Knihu Arménská církev na politických křižovatkách raného středověku napsal zkušený arménský historik Vrež Var- danjan, který mezi odborníky věnují- cími se arménským středověkým ději- nám náleží k tradičnímu konzervativ- nímu křídlu. Autor se v ní zevrubně zabývá ranou historií Arménské apoš- tolské církve a její rolí v politickém životě Arménie. Arménská církev si poměrně rychle získala významnou pozici na domácí společenské scéně a stala se významným mocenským hráčem v politickém životě. V dobách absence samostatného státu se podle autora stala dokonce hlavní nositelkou a ochránkyní arménské národní iden- tity.

465 Kniha je časově rozdělena do dvou základních částí. První nese název Arménská apoštolská církev – citadela na křesťanském Východě a autor se v ní věnuje dějinám arménské církve během počátečních sto třiceti let její- ho působení. Své pojednání začíná přijetím křesťanství v Arménii jako státního náboženství. Přiklání se k tradiční dataci a uvádí pro tuto zásadní událost arménských dějin letopočet 301. Dále se zabývá vysvě- cením arménského věrozvěsta a prv- ní hlavy arménské církve Řehoře Osvětitele a snahám církve a státu potírat místní pohanství. Podrobně se také věnuje období patriarchátu Nersese I. Velikého (353–373), bezpo- chyby jedné z nejdůležitějších osobnos- tí rané církve, a jeho vztahům s armén- skou královskou mocí, které především za vlády krále Papa (368–374) dosáh- ly kritického, antagonického bodu. Na konci první části si Vrež Vardanjan všímá další významné kapitoly armén- ských církevních i politických dějin, jíž bylo vytvoření arménského písma. Podílel se na něm v prvé řadě armén- ský mnich Mesrop Maštoc, podporo- vaný představiteli církevní a státní moci, katholikem arménské církve Sahakem I. a arménským králem Vŕamšapuhem. Druhou část autor pojmenoval Na křižovatkách duchovního vzdoru a teologic- kého sebeurčení a popisuje v ní události následujících dvou staletí, až do ob- dobí arabské hegemonie v Arménii v polovině 7. století. Nejprve se věnu- je povstání Arménů proti perské nad- vládě v roce 451. Persie se tehdy sna- žila zavést ve své provincii namísto křesťanství zoroastrismus, avšak bezúspěšně. V dalších kapitolách Vrež Vardanjan charakterizuje postupnou odluku arménské církve od církve všeobecné, k níž došlo v důsledku odmítnutí chalkedonského koncilu arménskou stranou. S tím bylo spo- jeno také rozdělení do té doby úzce spolupracující gruzínské a arménské církve v roce 607. Autor se přiklání k názoru, že arménská církev si odlu- kou od všeobecné církve zajistila prá- vo na existenci a sebeurčení v budouc- nosti a významnou měrou se podílela na vzniku arménské národní identity. Text knihy je provázen poznámka- mi, které ukazují na široký odborný rozhled autora. V závěru knihy nalez- neme také bohatou bibliografii k téma- tu, jedná se zvláště o arménské, ale i zahraniční prameny a literaturu. Ne- jedná se však o studii, která by přiná- šela nový pohled na rané středověké arménské dějiny, jejím cílem je zdů- raznění vědeckého základu tradičního výkladu arménských církevních dějin, jak jej známe například z podání Ar- ménské apoštolské církve. A. Sochová

466 Knihu Antické a helénské prvky křesťan- ského učení napsala arménská badatel- ka Manea Erna Širinjan, působící v institutu starých rukopisů v Jereva- nu, Matenadaranu. Zabývá se v ní problematikou společných rysů rané křesťanské literatury, které se proje- vovaly i po rozdělení obecné církve v jednotlivých církevních tradicích. Aby mohlo křesťanství ideologic- ky zvítězit, musela se podle autorky na jeho vývoji podílet také antická tradice. Rozsáhlé změny, jimiž křes- ťanství procházelo, se odrážely v sou- dobých pramenech. Že tomu tak bylo i v křesťanské Arménii, dosvědčuje odborná analýza antických a armén- ských raně křesťanských pramenů, kterou Širinjan ve své knize předsta- vuje. Zabývá se antickými a helénský- mi prvky, které byly pokřesťanštěny a objevují se ve středověké křesťanské literatuře. Po rozpadu obecné církve se rozvíjely jednotlivé církevní tradi- ce odděleně, a tak vznikala kulturní specifika. Proto autorka předpokládá, že se začaly vytrácet obecné prvky vlastní ranému křesťanskému stadiu, jako byly některé ideje, přístupy a ter- míny, za nimiž se skrývaly závažné ideologické pohledy tohoto období. Ty se často uchovaly pouze v armén- ských pramenech. Širinjan rozdělila svou práci do čtyř kapitol, v nichž se zabývá historiogra- fií v raném období křesťanství, přije- tím a rozvojem křesťanství v Arménii, použitím antických prvků v armén- ských pramenech a jejich přeměnou v tomto specifickém prostředí či vzni- kem řecké školy v Arménii. V posled- ní kapitole se zabývá také některými konkrétními termíny, které se v raně křesťanských spisech objevují, jako jsou například λεπτος - նուրբ a πα- χύς – լայն, kdy autorka srovnává jejich užití v antických a arménských pramenech. Manea Eŕna Širinjan tímto svým dílem předkládá vyzrálou práci, zalo- ženou na důkladném studiu dobových pramenů i nejnovější odborné litera- tury a jistě ji můžeme po zásluze ocenit. A. Sochová Մանեա Էռնա Շիրինյան Քրիստոնեական վարդապետության անտիկ և հելլենիստական տարրերը [manEa Eŕna širinjan Antické a helénské prvky křesťanského učení] Երևան: Մաշտոցի անվան հին ձեռագրերի ինստիտուտ «Մատենադարան» [Jerevan: Matenadaran], 2005, 364 s. ISBN 99930-4-409-1

467 Studium řecko-ruských vztahů ve středověku a raném novověku je v posledních letech na vzestupu.* Nová kniha předního ruského gre- cisty B. L. Fonkiče Řecko-slovanské školy v Moskvě v 17. století navazuje na jeho předchozí výzkum** a věnuje se počát- kům škol vyššího typu v Rusku dané- ho období, a to do založení Slovan- sko-řecko-latinské akademie bratrů Lichudisových. B. L. Fonkič tak úspěš- ně pokračuje v práci svých předchůd- ců z přelomu 19. a 20. století, přede- vším G. Mirkoviče, N. F. Kaptěreva, A. A. Prozorovského, M. N. Smen- covského a K. V. Charlampoviče. Kromě předmluvy knihu tvoří tři kapitoly: „Попытки создания и пер­ вые опыты организации греко­слав­ * Srov. Россия и Христианский Восток (La Russe et l’Orient Chrétien), I (2002), II–III (Moskva 2004), ed. B. L. Fonkič; Россия и греческий мир в XVI веке, sv. 1, ed. S. M. Kaštanov, L. V. Stol- jarova, B. L. Fonkič Moskva 2004 aj. ** Viz mj. Греческо­русские культурные связи в XV–XVII веках (греческие рукописи в России), Moskva 1977; Греческие рукописи и документы в России в XIV–начале XVIII в., Moskva 2003 aj. янских школ в Москве в 30–60­х гг. XVII в.“ (s. 11–100), „Типографская школа“ (s. 101–187) a „Пути разви­ тия русского просвещения в конце XVII в.“ (s. 189–267). Práce je výsled- kem rozsáhlého výzkumu autora v rus- kých archivech, v němž se zaměřil na řecké a ruské dokumenty vztahující se k danému období a tématu a na rukopisné knihy i moskevské prvo- tisky z ruských knihoven. Hodnotu publikace zvyšuje fakt, že je v ní řada unikátních pramenů poprvé otištěna či reeditována z dřívějších vydání. Kniha je doplněna o přílohu, v níž jsou reprodukovány jak řecké, tak rus- ké rukopisy a manuskripty z ruských archivů. M. Řoutil Rossica БоРис л. Фонкич Греко-славянские школы в Москве в XVII веке Nakladatelství Языки славянских культур, edice Россия и Христианский Восток. Библиотека; Выпуск 7. Moskva, 2009, 296 s., il. isbn 978-5-9551-0298-6

468 Problému ochrany církevních pamá- tek v současném Rusku se v Česku věnuje minimum pozornosti. Jedná se přitom – a to nejen vzhledem k sou- časným diskusím ohledně navrácení církevního majetku u nás – o problém ne-li analogický, tedy alespoň obdob- ný tomu našemu. Kontroverzní udá- losti kolem postoupení významných státem vlastněných historických děl či objektů (v ruském kontextu např. Rubljovovy ikony Starozákonní Tro- jice, ikony Vladimírské Matky Boží, Trojicko-sergijevského kláštera či Rja- zaňského kláštera) církvi jednoznačně spadají do širší problematiky ochrany evropského kulturního dědictví jako takového. Pro předního petrohradského archeologa a historika A. E. Musina (nar. 1964) se toto téma stalo jedním ze stěžejních. Více než dvacet let peč- livě sbírá a analyzuje jednotlivé přípa- dy kontroverzní „aliance“ státu s círk- ví (na státní i lokální úrovni), vývoj společenských nálad, aktivizaci dob- rovolnických organizací, postoje zá- stupců muzeí a galerií atd. Celou pro- blematiku ovšem nevidí pouze z po- hledu sváru konkrétních kulturních institucí s jednotlivými biskupstvími či kleriky, nýbrž také jako širší spor mezi církví a kulturou, jež se v sou- časném Rusku po dlouhém období násilí a proticírkevní politiky nově buduje. Jedenáct kapitol knihy („Анамне­ сис: история болезни“, „Церковь и древность: два окна“, „Радужные надежды и первые разочарования: 1990–1992“, „Годы великого пере­ лома: 1993–1995“, „Эпоха «нового застоя»: 1996–1999“, „В поисках нового курса: 2000–2010“, „Новго­ родские вольности“, „Берендеево царство“, „Московские этюды“, „Кремлевские тайны“, „Святые не­ мощи“) i závěr („«Что происходит?» Вместо заключения“) seznamuje čte- náře chronologicky s většinou vý- znamných kauz a zásadních zlomů, jež v této věci ruská společnost pro- dělala. Za přednost publikace lze označit věcný styl, důkladnou analýzu po- stojů a jejich argumentace a detailní vhled do problematiky. M. Řoutil александР евгеньевич мусин Церковная старина в современной России Санкт­Петербург: Nakladatelství Петербургское Востоковедение, 2010, 455 s., il. ISBN 978-5-85803-394-3

469 Hagiografická literatúra existuje ako významná súčasť tradície východné- ho kresťanstva. Svoje uplatnenie na- chádzala v období utláčania Cirkvi ako aj v období jej rozmachu. Človek v nej nachádzal a nachádza príklad viery, života a jeho skutočného zmyslu. Die- la opisujúce životy svätých preto nes- trácajú na aktuálnosti ani v súčasnosti. Priblížiť odkaz skutočného kresťana dnešnému človeku je výzva, ktorej prijatie si v každom prípade zaslúži pozitívne ocenenie. Reakciou na opisované skutočnos- ti sa stala monografia z pera profeso- ra Jána Zozuľaka s názvom Ctihodný Serafim Sarovský. Ako prezrádza názov tohto diela, jeho prioritnou témou je život a pôsobenie jedného z najobľú- benejších svätých – svätého Serafima Sarovského, ktorý, ako autor knihy správne uvádza, dokáže osloviť rôz- nych ľudí v každom čase. V roku 2009 sme si pripomenuli 250 rokov od jeho narodenia a príležitosti tohto jubilea je venovaná aj táto publikácia. Starec Serafim Sarovský sa narodil 19. júla 1759 v ruskom meste Kursk. V Sarovskej pustovni prežil viac ako päťdesiat rokov. Bol naplnený rados- ťou a nesmiernou láskou k Bohu a blížnym. Počas svojho života mno- hým pomohol slovami, príkladom ján zozuľak Ctihodný Serafim Sarovský Patristická knižnica 13 Užhorod, 2009, 128 s. ISBN 5-98317-113-15 a modlitbou. Kvôli nemu začali čosko- ro prichádzať do pustovne mnohí ľudia, pretože žiare jeho svätého živo- ta sa nebolo možné schovať. A autor monografie Ctihodný Serafim Sarovský sa o niečo podobné ani nepokúša. Práve naopak. Publikácia je pozna- čená autorovým zmyslom pre detail. Stretneme sa tu s podrobne opísaný- mi najvýznamnejšími medzníkmi Serafimovho života, ako bolo naprí- klad jeho detstvo, mníšske povolanie a postrihnutie, vysvätenie za diakona a kňaza a mnohé iné udalosti, ktoré človeka privádzajú do nemého úžasu nad osobnosťou tohto starca. To, že sa nejedná o klasické poňa- tie biografie, dokazuje pomyselná dru- há a tretia časť monografie. V druhej časti sa autor venuje poučeniam svä- tého Serafima Sarovského. Jeho odkaz je v tejto knihe reprezentovaný devät- nástimi podkapitolami, ktoré približu- jú myslenie tohto veľkého človeka. Na tomto mieste považujeme za potreb- né vyzdvihnúť najmä nasledujúce podkapitoly: O Bohu, O viere, O nádeji, O zrieknutí sa sveta, O duševnom pokoji a O stave srdca. Tieto poučenia sú odka- zom východného mysticizmu a syn- tézou múdrosti pravoslávnej teológie a Serafimovho originálneho myslenia, ktoré dokázalo priblížiť krásu tradič-

470 ného bohoslovia ľuďom ktorejkoľ- vek doby a ktoréhokoľvek spoločen- ského statusu. Záver monografie je tvorený kom- pletnou bohoslužbou k tomuto veľké- mu Božiemu služobníkovi. Táto sku- točnosť knihu pragmaticky aktualizuje. Publikácia Ctihodný Serafim Sarovský je klasickým príkladom dobre spraco- vaného hagiografického diela. V zása- de reprezentuje pútavé, inšpirujúce ale aj uvoľňujúce čítanie, ktoré nemá vyhraneného čitateľa. Autorovi sa v ňom podarila reakcia na aktuálnu udalosť, ktorá však vo vzťahu k mo- nografii nebude mať len lokálny cha- rakter. B. Kuzyšin

471 Sebastian Paul Brock je obecně pova- žován nejen za nejvýznačnějšího syro- loga druhé poloviny 20. století i počát- ku století našeho, nýbrž také uznáván za „patriarchu“ oboru.* Tomuto po- stavení odpovídá i obsah festschriftu, který k jeho významnému životnímu jubileu sestavil George A. Kiraz, za- kladatel Beth Mardutho: The Syriac Institute a ředitel nejvýznačnějšího současného nakladatelství se zaměře- ním na východní křesťanství Gorgias Press. Sborník sestává ze 34 příspěvků v angličtině, francouzštině a němčině a autorsky se na něm podíleli vědci z Evropy, Spojených států i Asie. Po krátké předmluvě následuje komplet- ní bibliografie jubilanta do data vydá- ní publikace, jež sama o sobě svědčí o výše zmíněném přínosu S. P. Brocka pro syrologická bádání, a zdravice od sestavitele. Obsahová pestrost a široká škála témat přináší mj. jisté povzbuzení, že * Více viz in: ŘouTil M., „Sebastian Paul Brock. Malfónó syrologických studií slaví sedmdesátiny“, in: Parrésia. Revue pro východní křesťanství II–III (2008–2009), s. 495–498. i v krizových dobách a při nedostat- ku financí, jenž se projevuje ve všech sférách vědeckého života, nehledě na domovinu autorů, dále pokračuje na řadě míst fundamentální výzkum a pro mladé či začínající badatele (jimž byla ve sborníku dána přednost, jak o tom hovoří sestavitel v úvodu) se otevírá široké pole působnosti. Z obsahu: P. G. Borbone, „Sirotur- cica 1. The Önggüds and the Syriac Language“; F. B. Chatonnet, A. Des- reumaux, J. Moukarzel, „Découverte d’une inscription syriaque mention- nant l’évêque Rabbula“; P. Bruns, „Von Bischöfen, Ärzten und Aske- ten – Schnittpunkte von Christentum und Medizin im spätantiken Sasani- denreich“; J. W. Childers, „Virtuous Reading: Aphrahat’s Approach to Scripture“; J. F. Coakley, D. G. K. Tay- lor, „Syriac Books Printed at the Dominican Press, Mosul“; M. Debié, „Suivre l’étoile à Oxford: inédits sur la venue des Mages“; S. H. Griffith, „Ḥunayn ibn Isḥaq and the Kitab Adab al-falasifah: The Pursuit of Wisdom and a Humane Polity in Early Abbasid Baghdad“; M. Hans- bury, „‘Calling on the Name’ in Syriaca Malphono w-Rabo d-Malphone. Studies in Honor of Sebastian P. Brock George A. Kiraz (ed.) Gorgias Eastern Christian Studies 3 Piscataway, New Jersey: Gorgias Press, 2008, 896 s. ISBN 978-1-59333-706-3

472 St. Ephrem: Roots and Influence“; S. A. Harvey, „Bride of Blood, Bride of Light: Biblical Women as Images of Church in Jacob of Serug“; K. S. Heal, „Identifying the Syriac Vorlage of the Ethiopic History of Joseph“; J. F. Healey, „Some Lexical and Legal Notes on a Syriac Loan Transfer of 240 CE“; A. Juckel, „Approximation of the ‘traditions’ in Jacob of Edessa’s Revision of Isaiah“; H. Kaufhold, „Zur Datierung nach christlicher Ära in den syrischen Kirchen“; G. A. Kiraz, „Biobiblio- graphies of some Twentieth Century Syriac Writers“; R. A. Kitchen, „On the Road to Nineveh Dramatic Nar- rative in Jacob of Serug’s Memra on Jonah“; M. Lattke, „Greek Words in the Syriac Text of the Apology of Aristides“; A. Mengozzi, „A Neo- Aramaic Version of the Soghitha of the Sinful Woman and Satan“; V. Menze, „Jacob of Sarug, John of Tella and Paul of Edessa: ecclesiasti- cal politics in Osrhoene 519–522“; D. Michelson, „‘Though He cannot be eaten, we consume Him’. Appeals to Liturgical Practice in the Christo- logical Polemic of Philoxenos of Mabbug“; C. E. Morrison, „David’s Opening Speech (1 Sam 17:34–37a) according to Jacob of Serugh by 477“; H. Murre-van den Berg, „‘The One Talent is the Words of the Teaching of our Lord’. The Gospel Translation and Commentary of Deacon Israel of Alqosh (Houghton Ms. Syr. 147, 1768/69)“; G. J. Reinink, „The Cause of the Commemoration of Mary: Author, Date, and Christology“; B. ter Haar Romeny, „Ephrem and Jacob of Edessa in the Commentary of the Monk Severus“; A. Salvesen, „The Peshitta of 2 Samuel 11–12 and its Reception History“; A. Shemun- kasho, „A Verse Homily of Jacob of Serugh on the Annunciation to the Mother of God“; C. Stewart, „Yours, Mine, or Theirs? Historical Obersva- tions on the Use, Collection and Sharing of Manuscripts in Western Europe and the Christian Orient“; H. Takahashi, „Transcribed Proper Names in Chinese Syriac Christian Documents“; M. Tamcke, „,J’ai commencé à étudier l’Allemandʻ. The ecumenism under the sign of the struggle against misery: Addai Sher writes to Johannes Lepsius“; J. Tannous, „Between Christology and Kalam? The Life and Letters of George, Bishop of the Arab Tribes“; I. Torrance (with notes in collabora- tion with A. Wilson), „Severus of Antioch on the Forty Martyrs Transla- ted“; L. Van Rompay, „A Precious Gift to Deir al-Surian (AD 1211): Ms. Vat. Syr. 13 by 735“; J. W. Watt, „Al-Farabi and the History of the Syriac Organon“; E. Balicka-Witakow- ska, „Illustrating Charms: a Syriac manuscript with magic drawings in the collection of the British Library“; W. Witakowski, „The Magi in Syriac tradition“; R. Murray, „An incalculable debt“. Anotovaný sborník by neměl chy- bět v knihovně nikoho, kdo se zají- má o nejnovější výsledky výzkumu v oblasti východního křesťanství, pozdní antiky, biblistiky aj. M. Řoutil

473 Nikolaj Selezňov, autor knihy Nesto- rios a Církev Východu, patří k nejvýraz- nějším ruským syrologům současnos- ti. Jeho předchozí studie Asyrská сírkev Východu a Christologie Asyrské сírkve Východu* zaujaly odbornou veřejnost v Rusku i zahraničí precizním zpraco- váním rozsáhlého materiálu a novými interpretacemi studované látky. Knihu uvádí krátká předmluva prof. N. V. Šaburova, ředitele Centra pro výzkum náboženství Ruské státní humanitní univerzity v Moskvě, v níž je vyzdvižena aktuálnost zkoumání daného tématu nejen pro úzký kruh vzdělanců, ale i pro širokou veřejnost, a to zejména v souvislosti s předsud- ky a odsudky „nestoriánů“ ze strany ostatních (mj. též pravoslavných) křesťanů. V Úvodu (Введение, s. 7–20) N. N. Selezňov definoval cíl své prá- ce – podívat se na Nestoriův „případ“ z jiné perspektivy, totiž prizmatem dějin a učení Církve Východu, načrtl * сЕлЕзнЕв н. н., Ассирийская Церковь Востока. Исторический очерк, Moskva 2001; týž, Христоло­ гия Ассирийской Церкви Востока. Анализ основных материалов в контексте истории формирова­ ния вероучения, Moskva 2002. ve stručnosti vývoj historiografie dané problematiky (F. von Loofs, P. Bedjan, L. Abramowski, A. de Halleux aj.) a konkretizoval zkouma- né prameny (Bazár Héraklidův, Syno- dicon Orientale aj.). První kapitola (Два антиохийца на константинополь­ ском престоле, s. 21–34) popisuje životní osudy Nestoria od mnišství v Antiochii až po jeho zvolení do úřadu patriarchy konstantinopolské- ho, církevní reformy, které prosazo- val, průběh Efezského sněmu r. 431 a teologické spory s Kyrillem Alexan- drijským, jeho vyhnání z Konstanti- nopole a smrt v nemilosti. Zatímco druhá kapitola (Фигура Нестория и история Церкви Bостока, s. 35–58) se soustředí na problematiku roz- bouřených vnitrocírkevních vztahů po Efezském sněmu, třetí kapitola (Истоки Школ Сирии и Месопота­ мии, s. 59–67) sleduje proces „adop- ce“ Nestoria v učeném prostředí syrských křesťanů (školy v Edesse a Nisibis). V závěrečné kapitole (Христология Нестория и ее связь с христологией Церкви Bостока, s. 68–94) je podrobena analýze celá řada pramenů východosyrské prove- nience (Afrahát, Narsai, Babai Veliký), селезнев н. н. Несторий и Церковь Востока Под научн. ред. и с предисл. Н. В. Шабурова. Российский Государственный Гуманитарный Университет, Центр изучения религий. Moskva: Nakladatelství Путь, 111 s. ISBN 5-86748-032-1

474 které komentují názory patriarchy Nestoria. V krátkém Závěru (Заключение, s. 97) autor shrnul své poznatky do tří bodů: 1) je možné konstatovat solidaritu Církve Východu s nespra- vedlivě odsouzeným patriarchou Nestoriem, a to přesto, že nebyl pod jurisdikcí této církve, nezaložil ji ani nebyl jejím představeným; 2) srovná- ní učení obsaženého v Nestoriově Bazáru Heraklidově s polemickými výro- ky Kyrilla Alexandrijského prokázalo, že interpretace tohoto učení na Efez- ském sněmu nebyla identická s Nesto- riovými názory – toto stanovisko bylo Církvi Východu vždy vlastní; 3) antio- chijská i mezopotamská teologická tradice mají společné kořeny, jejich exegetické principy lze přirovnat k ži- dovským školám Antiochie a Baby- lonu (vycházejí ze semitské mentality jejich obyvatel) – v řeckojazyčném teologickém myšlení antiochijské ško- ly tak docházelo, a to i v Nestoriově případě, k opětovnému vřazování poj- mů do rámce semitizujícího myšlení. Na konci své knihy Nestorios a Cír- kev Východu dochází Nikolaj Selezňov k přesvědčení, že zřeknutí se Nesto- riova učení Asyrskou církví Východu (dnešní oficiální název) pod ekumenic- kým tlakem je málo pravděpodobné, ne-li přímo nemožné, a tyto návrhy ze strany západního křesťanstva se nemohou setkat s úspěchem – per- spektivním se naopak jeví další prohlu- bování studia v oblasti christologie a náboženského dialogu s ostatními „abrahámovskými“ náboženstvími – židovstvím a islámem. M. Řoutil