Parresia IV (2010)

PARRÉSIARevue pro východní křesťanství 4 (2010) Šéfredaktoři: Pavel Milko a Michal Řoutil Čestný předseda redakční rady: Jan Blahoslav Lášek Redakční rada: Walerian Bugel, Marek Dospěl, Vojtěch Kubec, Marina Luptáková, Jana Nováková, Monika Šlajerová, Václav Ventura, Gorazd J. Vopatrný Výkonná redaktorka: Jana Nováková Jazyková úprava: Michal Karas, Dagmar Magincová, Radim Zlesák (anglické resumé) V rámci edice „Pro Oriente. Dědictví křesťanského Východu“ vydává nakladatelství Pavel Mervart ve spolupráci s ústavem východního křesťanství Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a s podporou Orthodoxie – vzdělávacího centra při pravoslavném katedrálním chrámu v Praze 2 (Resslova 9a) Příspěvky procházejí recenzním řízením. Nevyžádané rukopisy se nevracejí Pokyny pro autory viz na http://pavelmervart.cz/parresia.php Periodicita: ročenka Adresa redakce: Farní 1, 789 01 Zábřeh; e-mail: revueparresia@seznam.cz Adresa nakladatelství: Pavel Mervart, P. O. Box 5, 549 41 Červený Kostelec Grafická úprava: Jan Blažíček Na přední straně obálky: koptští mniši v klášteře sv. Antónia ukazují restaurované ikony, 1988 (foto © Z. Skálová); na zadní straně obálky: koptský kněz s lampou, miniatura, 11. století, Egypt (Luxor?) Tisk: PBtisk, s. r. o., Příbram Distribuce: Kosmas, s. r. o. (www.kosmas.cz) a nakl. Pavel Mervart (www.pavelmervart.cz) ISBN 978-80-87378-84-7 ISSN 1802-8209

Editorial Vážení čtenáři, vítejte při četbě již čtvrtého ročníku revue Parrésia, jediného periodika v Čechách a na Slovensku, jež se věnuje dějinám a myšlenkovému dědictví ortodoxní (pravoslavné) i heterodoxní (jinoslavné) části křesťanstva. Je všeobecně známo, že východní křesťané překonali své západní spolubratry nejméně ve dvou směrech – mystickém životě a výtvarném umění. S radostí vám v tomto čísle přinášíme alespoň dílčí svědectví oprávněnosti tohoto ná- zoru – konkrétně objevnou studii H. Utidjiana a E. Kindlera o snad nejorigi- nálnějším autorovi arménského středověku sv. Řehoři z Nareku (včetně ukázky z jeho díla v oddílu Fontes) a profilový rozhovor s holandskou kunsthistoričkou českého původu Z. Skálovou, jež se významně zasadila o uchování ikonopisné- ho dědictví egyptských Koptů. Doufáme, že vás zaujmou i ostatní příspěvky, které se věnují mj. světelné metaforice v díle Symeóna Nového Teologa, publi- kacím Pravoslavné církve v Československu v letech 1945–1992, postojům pravo- slavných tradicionalistů k církevnímu kalendáři, vývoji světové, české a sloven- ské byzantologie či působení českých kapucínů v Gruzii. Přinášíme rovněž dva překlady – stať srbského historika R. Pilipoviće „Změna jurisdikce nad pravoslavnými v Československu 1945–1946“ a esej jednoho z nejvýznamněj- ších současných pravoslavných teologů Christose Jannarase „Církev v postko- munistické Evropě“. Zpoždění při vydání tohoto svazku umožnilo u několika příspěvků jejich maximální aktualizaci, a to až do jarních měsíců roku 2011. Věříme, že mnoho zajímavého najdete i v dalších rubrikách revue. Michal Řoutil, Pavel Milko

obsah Editorial 2 ORTHODOXIA Vojtěch Hladký Světelná metaforika v Hymnech Symeóna Nového Theologa a její role v Plótínově filosofii 11 Jana Nováková Oficiálně vydané publikace Pravoslavné církve v Československu v letech 1945–1992. Prezentace 33 Vojtěch Benedikt Kolář Postoje pravoslavných tradicionalistů k církevnímu kalendáři a pokusům o jeho úpravu 67 Radovan Pilipović Změna jurisdikce nad pravoslavnými v Československu 1945–1946 (překlad Marija Mikeska Šupicová, Eliška Mlynáriková) 117 ORIENTALIA Haig Utidjian, Evžen Kindler Svatý Řehoř z Nareku. Teologie, motivy a obrazy v díle 135 MEZI VÝCHODEM A ZÁPADEM Vojtěch Kubec První Češi působící uprostřed Kavkazu. Misionářská činnost Aloise Pražského a Alexia Libereckého 185 Z DĚJIN VĚDY Lubomíra Havlíková Byzantologie. K vývoji světové, české a slovenské byzantologie 215

FONTES Haig Utidjian, Evžen Kindler Ukázky z díla sv. Řehoře z Nareku 255 Marek Dospěl Jaká je víra Etiopů? Komentovaný překlad jedné kapitoly z Itineraria Remedia Prutkého, OFM 275 Překlad 284 ESEJ Christos Jannaras Církev v postkomunistické Evropě (překlad Jakub Houdek) 299 ROZHOVOR Zuzana Skálová, Michal Řoutil Za ikonami až na konec světa. Rozhovor o poésis a techné ikon, jejich objevování a restaurování, o cestách, hledání a nalézání, ale také o životě mezi Evropou a Orientem 317 BIBLIOTHÉKA Marina Luptáková, Michal Řoutil „Athoská smuta“ a počátky imjaslavských sporů aneb zamyšlení nad novými publikacemi na stále aktuální téma 369 VÝROČÍ Ján Zozuľak Ctihodný Ján Sinajský (525–600) 381 Marija Mikeska Šupicová Připomínka 1100. výročí od úmrtí svatého Nauma Ochridského v Makedonii 391 Život Naumův (starší) (překlad Zoe Hauptová) 395 UDÁLOSTI Vojtěch Kubec Chrámy za mešity aneb osud jedné klíčové dohody mezi Tbilisi a Ankarou (Zpráva s krátkou bibliografickou poznámkou) 399

Marek Dospěl Sté jubileum Koptského muzea v Káhiře 419 ZPRÁVY Mezinárodní vědecká konference „Rižští starověrci: 250 let kulturně-historické zkušenosti“. 28.–29. května 2010 (M. Řoutil ) 427 De septimo Stromateorum libro. Zpráva o konferenci věnované sedmé knize Strómat Klementa Alexandrijského (Walerian Bugel ) 429 RECENZE Šustek V., Zlato se čistí v ohni (Jana Nováková) 433 Старообрядчество в России (XVII–XX вв.) (Michal Řoutil ) 436 Zuzana Skálová – Gaudát Gabra: Ikony Nilského údolí (Mlada Mikulicová) 442 Vzdělávání a paideia v rané syrské tradici: poznámky k novým příspěvkům k diskusi (Michal Řoutil ) 446 ANOTACE Aethiopica 457 Arabica 459 Byzantinica 460 Caucasica 464 Coptica 466 Rossica 468 Syriaca 470 Varia 473

ContEnts Editorial 2 ORTHODOXIA Vojtěch Hladký The Metaphor of Light in the Hymns of Symeon the New Theologian and Its Role in Plotinus’ Philosophy 11 Jana Nováková The Official Publications of the Orthodox Church in Czechoslovakia edited 1945–1992. Presentation 33 Vojtěch Benedikt Kolář The Attitudes of Christian Orthodox Traditionalists towards the Church Calendar and Attempts at Its Reform 67 Radovan Pilipović The Change of Jurisdiction over the Orthodox in Czechoslovakia in 1945/46 (translation Marija Mikeska Šupicová, Eliška Mlynáriková) 117 ORIENTALIA Haig Utidjian, Evžen Kindler St. Gregory of Narek. Theology, Motifs and Imagery 135 BETWEEN EAST AND WEST Vojtěch Kubec First Bohemians Working in the Middle of the Caucasus. Missionary activity of Aloisius Pragensis and Alexius Reichenbergensis 185 FROM THE HISTORY OF SCHOLARSHIP Lubomíra Havlíková Byzantine Studies. The Development of the World, Czech and Slovak Byzantine studies 215

FONTES Haig Utidjian, Evžen Kindler St. Gregory of Narek: excerpts in the Czech translation 255 Marek Dospěl What is the Ethiopians’ Faith Like? A commentated chapter from Remedius Prutký’s Itinerarium 275 Translation 284 ESSAY Christos Yannaras The Church in Postcommunist Europe (translation Jakub Houdek) 299 INTERVIEW Zuzana Skálová, Michal Řoutil An interview about icons, their poésis and techné, discoveries by restoration, but also about life between East and West 317 BIBLIOTHÉKA Marina Luptáková, Michal Řoutil “Athonite Time of Troubles” and the begining of the onomatodoxy disputes, or the reflection on the new publiations on still topical subject 369 ANNIVERSARY Ján Zozuľak Venerable John of Sinai (525–600) 381 Marija Mikeska Šupicová A reminder of the 1100th anniversary of the demise of Naum of Okhrid in Macedonia 391 The Life of Naum (older) (translation Zoe Hauptová) 395 EVENTS Vojtěch Kubec Churches for Mosques or the Fate of a Crucial Agreement between Tbilisi and Ankara (Report with a brief bibliographic remark) 399

Marek Dospěl Centenary of the Coptic Museum in Cairo 419 NOTES AND REPORTS An international scientific conference “Riga’s Old believers: 250 years of cultural experience”, Riga, 28–29 May, 2010 (M. Řoutil ) 427 De septimo Stromateorum libro. Report on the Conference with the Theme the 7th Book of Stromateis of Clement of Alexandria (Walerian Bugel ) 429 REVIEWS Šustek V., Zlato se čistí v ohni (Jana Nováková) 433 Старообрядчество в России (XVII–XX вв.) (Michal Řoutil ) 436 Zuzana Skálová – Gaudát Gabra: Icons of the Nile Valley (Mlada Mikulicová) 442 Education and paideia in the early Syriac tradition: notes on new contributions to the debate (Michal Řoutil ) 446 ANNOTATIONS Aethiopica 457 Arabica 459 Byzantinica 460 Caucasica 464 Coptica 466 Rossica 468 Syriaca 470 Varia 473

ORTHODOXIA

11 Světelná metaforika v Hymnech Symeóna Nového Theologa a její role v Plótínově filosofii* Vojtěch Hladký Úvod Dříve, než přikročíme k vlastnímu tématu této práce, položme si nejprve otáz- ku, proč roli světelné mystiky v díle Symeóna Nového Theologa a v Plótíno- vých Enneadách vůbec porovnávat. Nejenom, že tyto dva významné řecky píší- cí autory od sebe dělí přes půl tisíciletí (první z nich žil mezi lety 949 a 1022, zatímco druhý se narodil roku 205 a zemřel 270 či 2711 ), ale každý z nich * Tato práce vznikla v rámci výzkumného záměru MSM0021620845 – Teoretický výzkum komplexních jevů ve fyzice, biologii a vědách o společnosti. Děkuji paní prof. Růženě Dostálové, která původní verzi této stati přijala v roce 2002 jako ročníkovou práci v rámci mého studia staré řečtiny, za její cenné připomínky. Nikoli v poslední řadě patří dík rovněž Jakubu Jirsovi, který mi pořídil fotokopii Symeónových Hymnů, bez čehož by tato studie mohla jen velmi obtížně spatřit světlo světa. 1 Biografické informace o Plótínovi čerpáme z: L.P. Gerson (ed.), The Cambridge Companion to Plotinus, Cambridge 1996, s. 2–4. O Plótínově životě se můžeme dozvě- dět ze životopisu z pera jeho žáka Porfyria (Vita Plotini). I v Symeónově případě napsal jeho biografii jeho žák, Nikétas Stéthatos. V této práci vycházíme z dnes standardní řecké edice Plótínových Ennead a Porfyriovy Vita Plotini, kterou pořídili P. Henry a H.-R. Schwyzer (Plotini Opera I–III, Leiden 1951; 1959; 1973). Spisy Symeóna Nového Theologa citujeme podle edice jeho spisů s francouz- ským překladem vydané v Source chrétiennes: Hymny – Syméon le Nouveau Théolo- gien, Hymnes, I–III, ed., úvod a pozn. J. Koder, překl. J. Paramelle, Paris 1969–1973 (SC 156; 174; 196); Katecheze – Syméon le Nouveau Théologien, Catéchèses, I–III, ed., úvod a pozn. B. Krivochéine, překl. J. Paramelle, Paris 1963–1965 (SC 96; 104; 113); srv. též jejich anglický překlad: Symeon the New Theologian, The Discourses, překl. C.J. de Catanzaro, úvod G. Maloney, New York – Ramsey – Toronto 1980; Theologické, gnóstické a praktické kapitoly – Syméon le Nouveau Théologien, Chapitres théologiques, gnostiques et pratiques, ed., úvod, překl. a pozn. J. Darrouzès, Paris 19802 (SC 51 bis). Symeónův životopis – Nicétas Stéthatos, Un grand mystique byzantin. Vie Parrésia 4 (2010), s. 11–32

12 Vojtěch Hladký navíc působil ve zcela jiné době a vycházel z velmi odlišného myšlenkového a kulturního základu. V roce 244, kdy Plótínos začíná přednášet svou filosofii v hlavním městě tehdejšího světa, Římě, prožívá – mimo jiné také díky němu – antická řecká a římská kultura jedno z posledních období svého rozmachu, staré náboženství je již po několik staletí plodně obohacováno duchovními proudy z Orientu a politické uspořádání pax Romana s centrem v Itálii je stále nepopiratelnou skutečností. Naproti tomu v roce 980, kdy se Symeón stává v Kónstantinopoli, „Novém Římě“ na Bosporu, představeným (igumenem) duchovně a materiálně zbědovaného kláštera Svatého Mamase, je právě pod vládou makedonské dynastie na jednom ze svých vrcholů byzantská civilizace, která s řeckým a římským dědictvím v sobě spojuje pravoslavné křesťanství. Symeón – alespoň nakolik je nám známo – ve svém díle nikde Plótína nejmenuje, necituje, ani neparafrázuje, takže úvahy o tom, zda jeho dílo ať již přímo, či nepřímo znal, musí nutně zůstat pouze na rovině spekulací. Současně je ovšem třeba dodat, že nejinak je tomu u něj s ostatními pohanskými autory a že všechny ohlasy a odkazy na cizí texty se u něj kromě Bible, liturgických a kanonických textů omezují pouze na předchozí křesťanskou theologickou, a to zejména mnišskou literaturu.2 Obecně vzato, spíše než Plótínos3 působila na byzantské církevní spisova- tele druhé poloviny prvního tisíciletí, jak se zdá, mnohem více Proklova filo- sofie a vůbec myšlení pozdní (pohanské) novoplatónské školy.4 To pozdější doba znala v jeho pokřesťanštěné podobě díky dílu (Pseudo-)Dionýsia Areopa- gíty, jenž se jak na křesťanském Západě, tak Východě těšil autoritě srovnatelné de Syméon le Nouveau Théologien (949–1022), ed. I. Hausherr, Roma 1928 (Orientalia Christiana analecta, XII; 45). 2 Srv. přehledy pramenů v Hymnech, III, s. 393–394 a Katechezích, III, s. 382–383. Theologické, gnóstické a praktické kapitoly podobný přehled bohužel postrádají. 3 Krajně skeptický je v této věci známý plótínovský badatel J. Rist, který se nedo- mnívá, že by Plótínos myšlení východních křesťanských otců a theologů nějak zásadněji ovlivnil, srv. jeho studii Plotinus and Christian philosophy in: L.P. Ger- son (ed.), cit. d., s. 386–413. Naproti tomu kupříkladu E.K. Emilsson potvrzuje důležitost Plótínova vlivu na Řehoře z Nyssy, Plotinus (s. v.), in: E. Craig (ed.), Routledge Encyclopedia of Philosophy, London – New York 1998, s. 462. D. O’Meara také připouští Plótínův vliv na řecké církevní otce stejně jako na pozdější byzant- ské autory, zvláště pak Michaéla Psella (D. O’Meara, Plotinus. An Introduction to Enneads, Oxford 1992, s. 113–114). 4 K vlivu Prokla na byzantské myšlení srv. Saffreyho a Westerinkův úvod k: Pro- clus, Théologie platonicienne, úvod, ed., překl. a koment. H.D. Saffrey – L.G. Weste- rink, I, Paris 1968, s. clv-clviii; P. Lemerle, Le Premier humanisme byzantin. Notes et remarques sur enseignement et culture à Byzance des origines au Xe siècle, Paris 1971, s. 210–213; E. Fryde, The Early Palaeologan Renaissance (1261–c. 1360), Leiden 2000, s. 203–210; K. Parry, Reading Proclus Diadochus in Byzantium, in: H. Tarrant – D. Baltzly, Reading Plato in Antiquity, London 2006, s. 223–235.

prostřednějšího doteku143 a nerozlišitelného splynutí dvou středů, které jsou jedno, překrývají-li se, avšak dva, jsou-li od sebe zvlášť.144 Velmi často se také objevuje obraz mystické svatby, zde v podobě spojení dvou objímajících se milenců vytvářejících jedno, který je posílen ještě tím, že o Jednu, k němuž vše, co z něj vzniká poutá touha (ἔρως), mluví Plótínos často v mužském gramatickém rodě, kdežto duše je podobně jako v češtině rodu ženského.145 Obraz svatby a duše jako nevěsty se objevuje přitom i u Symeóna,146 společný je také již zmíněný motiv duše, která se ocitne samotná se samotným zdrojem bytí.147 I pocity opilosti a radosti148 spojené se zážitkem božského naplnění (ἐνθουσιασμός) a následného uklidnění,149 které Plótínos popisuje, bychom mohli dobře srovnat s Hymny. Daleko bohatší, jak jsme viděli, je však rejstřík obrazů, kterým se jakoby z různých možných lidských úhlů pohledu snaží vyjá- dřit vposledku nepopsatelné spojení s Jednem a který se neomezuje pouze na zrak a světelnou metaforiku. závěrEčné srovnání Máme-li tedy shrnout, jakým způsobem užívá světelnou metaforiku Plótínos a Symeón Nový Theolog, nacházíme zásadní shodu v jejich společném důra- zu na vidění zaplavujícího světla, ve které se dokonce proměňuje i sám vidící, a stává se tak v určitém smyslu bohem. Na druhou stranu je však třeba zdů- raznit klíčový rozdíl spočívající v tom, že zatímco zakladatel novoplatónské školy používá obraz Slunce vyzařujícího světlo k popisu vyřinutí mnohosti z Jedna, rozčleněné do stále méně dokonalých stupňů bytí, Symeón jej pomíjí, veden zcela zřejmě snahou vyhnout se tomuto filosofickému příměru jen těžko slučitelnému s křesťanstvím. Využívá přitom – tentokrát ve shodě s Plótínem – pouze té části platónského podobenství se Sluncem, která chce vyjádřit, že možnost poznání je dána dobrotou či milostí Jedna nebo Boha.150 Stejně tak oba autoři obdobně tvrdí, že bytí lidské duše (potažmo dalších rovin skutečnosti) vyžaduje jediné pravdivé poznání, totiž přiblížení se jejímu 143 Tamt. V,3 [49],10,42; 17,34; VI,7 [38],40,2; VI,9 [9],11,24. Odvozeniny od slove- sa ἅπτω použité ve většině těchto příkladů však mohou v řečtině zároveň mít významové konotace „zapálení“ či „chycení od ohně“. 144 Tamt. VI, 9 [9],10,15–18. 145 Tamt. VI,7 [38],22,6–10; 34,14–16; VI,9 [9],9,54. 146 Hymny XV,164–174; 220–223; XXVII,49–56; XLVI,33–34; LVIII,303. 147 Enneady I,6 [1],7,9; V,1 [10],6,11; VI,7 [38],34,7–8; VI,9 [9],11,51. 148 Tamt. VI,7 [38],34,32–38; 35,24–27; VI,9 [9],9,38. 149 Tamt. VI,9 [9],4,19–20; 11,12–16. 150 Srv. D. O’Meara, cit. d., s. 108–110 (podkapitola: The Ethics of Escape and the Ethics of Giving). Vojtěch Hladký 30

počátku, což předpokládá odvrat od smyslového či látkového světa, ztotož- ňovaného v protikladu vůči světlu s temnotou, a očištění se od vášní, které – již jen kvůli nutnosti žít v těle – na člověka doléhají. Žádoucí stav přitom oba v pozoruhodné shodě popisují za pomoci lampy, jejímž světlem nesmí otřást žádné, ani sebesilnější, podněty zvenčí. Podobný je i důraz, který kladou na niternost (vidění se odehrává uvnitř člověka, je třeba obrácení se do sebe), nahota spojená s osamělostí tváří v tvář zdroji veškerého bytí a popis sjedno- cení s ním, které v obou případech duši zprostředkovává intelekt (νοῦς), jenž je zřejmě jejich společným novoplatónským dědictvím, ač se u Symeóna na některých místech v podobných souvislostech objevuje i představa srdce (καρδία) převzatá z Bible. Oba se také shodují v popisu sjednocení, při němž nedochází k rozpuštění lidské duše v nekonečnu prvního počátku a které je popisováno především světelnými obrazy, ačkoli Plótínos k vyjádření zážitku spojení s tím, co je obě- ma shodně považované za nepopsatelné, snaží zapojit mnohem větší rejstřík obrazů, čerpaných i z jiných smyslů, než je zrak. Na rozdíl od Symeóna se u něj však – alespoň nakolik je nám známo – nesetkáváme s přirovnáním k ohni planoucímu uvnitř člověka, ani představou, že osvícení dochází i smyslové (látkové) tělo. Shodně s ním však Plótínos líčí náhlost, s níž vidění doprová- zející sjednocení přichází, a pocity radosti a vytržení, které je provázejí. V obou případech je také – mimo jiné díky reflexi nad negativní theologií – zřejmá metaforická, a tedy vždy nutně částečná a nedokonalá povaha tohoto typu obrazného vyjadřování, byť světlo, Slunce a oheň jsou považovány za výsostný znak a výraz toho, co je božské, již předtím v obou kulturách, z nichž tito autoři čerpají. kEywords Symeon the New Theologian, Plotinus, light imagery, light metaphysics, philo- sophical comparison abstraCt The article aims to summarize and compare different approaches to metaphors of light, fire and related imagery as found in the works of Symeon the New Theologian and Plotinus. First, it attempts to provide the necessary biographical, intellectual and cultural background of both authors while concentrating on the main texts of the two rather different traditions to which they belong and the way in which the image of light is used. Then the study proceeds to an analysis of the usage of imagery in Symeon’s Hymns and Plotinus’ Enneads. Světelná metaforika v Hymnech Symeóna Nového Theologa... 31

The comparison of both authors shows that they both agree on the importance of intellective vision of overwhelming light coming from the source of all. However, they dissent as regards the use of light metaphor as an image of emanation of different levels of reality from its source which is a Neoplatonic motif clearly avoided by the Christian Symeon. Furthermore, both authors use a metaphor of a burning lamp which is to symbolize the existence of virtuous person that cannot be shattered by any outward influence. They also agree on the importance of interiority where the light vision takes place, Intel- lect as its organ as well as some aspects of the union with the first principle. Vojtěch Hladký (nar. 1978), filosof a helenista. Působí na Katedře filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Věnuje se přede- vším řeckému, renesančnímu a v některých jeho aspektech rovněž současnému myšlení (zejm. dílu M. Foucaulta). Vojtěch Hladký 32

33 Oficiálně vydané publikace Pravoslavné církve v Československu v letech 1945‒1992. Prezentace Jana Nováková Jedním z dokladů o životě snad každého, především většího, společenství, někdy však i jednotlivců, je vydavatelská činnost. Život společenství a jím vydávané publikace tvoří oboustranně velmi těsné vztahy. Rozvoj, úpadek či stabilita prvního se vzápětí odrazí ve druhém a naopak. To se týká i Pravoslavné církve v Československu. Podmínky, ve kterých žila a působila,1 se zrcadlí ve vydaných publikacích a naopak tyto publikace svědčí o jejím životě, kvalitách, vnitřním bohatství, potřebách, možnostech, ohroženích, atd. Pravoslavná církev na území poválečného Československa je jako samo- statný konfesní útvar poměrně mladá (i když sama se odvolává na hluboké historické kořeny sahající k počátkům křesťanství ve střední Evropě).2 Její vstup na scénu historie spadá do 2. poloviny 19. a především počátku 20. stole- tí a je značně odlišný na území Čech a Moravy a na Slovensku. V tomto smyslu se konec 2. světové války jeví jako zlomový, neboť následně byl pro celé území Československa zřízen exarchát moskevského patriarchátu pod jurisdikcí Ruské pravoslavné církve a v r. 1951 byla vyhlášena autokefalita Pravoslavné církve v Československu. S koncem roku 1992 došlo k rozdělení dosavadního státu, což znamenalo určitý mezník i pro pravoslavnou církev. Ta se na sněmu v Pre- šově v prosinci 1992 rozhodla pro zachování jednoty místní církve, ale aby byla umožněna větší míra samostatného rozhodování, byla např. Metropolitní rada rozdělena na dva samostatné orgány. Bylo rozhodnuto i o změně názvu na Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku a o změně ústavy.3 1 K dějinným okolnostem více viz Nováková, J.: Oficiální publikace pravoslavné církve v Československu v letech 1945–1992. Teologické hledisko. Bratislava 2009, s. 12–49. [licenciátní práce] 2 Srv. např. aleš, P.: Pravoslávna cirkev u nás: Prehľad dejinnej cesty. Prešov: vyd. Metro- politná rada Pravoslávnej cirkvi na Slovensku, 1998, s. 9–21. 3 Srv. např. tamtéž, s. 76–80. Parrésia 4 (2010), s. 33–66

34 Jana Nováková Pokud jde o bibliografii pravoslavné církve od roku 1945, je situace taková, že určité částečné pokusy o zpracování tématu byly učiněny ze strany členů pravoslavné církve. Např. v roce 1989 bylo zadáno téma diplomové práce na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Prešově (dále jen PBF) na katedře církev- ních dějin s názvem „Bibliografie pravoslavných publikací v Československu v období let 1918–1988“. Jak však student v jejím úvodu píše, ukázalo se jako velmi obtížné zpracovat tak rozsáhlý materiál.4 Dalším pokusem bylo – opět na půdě PBF v Prešově z popudu prof. P. Aleše, spolu se studenty – zpraco- vání bibliografie pravoslavné církve v Československu v letech 1945–1978 pro vnitřní potřebu, zveřejněna však nebyla. Kompletní bibliografický seznam oficiálně vydaných publikací pravoslavné církve v Československu vydaných v letech 1945–1992 je nyní publikován pravděpodobně vůbec poprvé. Oficiálně vydané publikace – jedná se o desítky titulů – budou představeny na základě sumarizace, strukturalizace a krátkých anotací. Sumarizace oficiál- ních publikací pravoslavné církve byla vytvořena na základě zmapování někte- rých knihoven v České republice a především na Slovensku, částečně pak také na základě anotací a citací v samotných publikacích. Početně největším zdrojem pro vypracování bibliografie pravoslavné církve se stala knihovna PBF PU v Prešově, kde se dosud nachází nejvíce publikací církví vydaných. Seznámit se s knižním fondem detašovaného pracoviště PBF v Olomouci mi umožněno nebylo – s odůvodněním na doposud neexistující katalogizaci a stav knihovny po povodních v r. 1997 (!). Dalším poměrně významným zdrojem byla knihovna Centra Aletti v Olomouci. Databáze dalších knihoven (např. Národní knihov- na ČR, Státní vědecká knihovna) se v tomto směru ukázaly jako nepřínosné. Částečnou pomocí byly také soukromé knihovny. Publikace oficiálně vydávané pravoslavnou církví v Československu před- stavují velmi pestrou směsici, a není tedy možné detailně představit všechny. Pokusím se proto o vytvoření několika stěžejních druhově-tématických okruhů, v jejichž rámci pak budou všechny publikace nejprve vyjmenovány a následně alespoň stručně prezentovány. Samotné okruhy, na pozadí shromážděných materiálů, vyvstávají poměrně přirozeně. Liturgické obřady i modlitba jsou „srdcem“ života církve. K jejich slavení proto nepostradatelně slouží bohoslužebné knihy. Jejich původ je starobylý. Soubor hlavních bohoslužebných knih se uzavřel kolem 9. století.5 V tomtéž a především následujících staletích také postupně vznikají i jejich slovanské překlady. Bezpočet reedic je nasnadě. První druhově-tématický okruh, i když ne příliš rozsáhlý, budou tedy tvořit liturgické a modlitební knihy. 4 Student nakonec zpracoval – zkatalogizoval – jen měsíčník Odkaz sv. Cyrila a Metoda. 5 Mirkovič, L.: Pravoslávna liturgika I. Thessaloniki: UPJŠ v Košiciach, Orthodox Kypseli, 1994, s. 125.

Oficiálně vydané publikace Pravoslavné církve v Československu... 65 a dějinami církví: evangelický farář a. v. přináší poměrně podrobnou a dobře zpracovanou studii z dějin rumunské pravoslavné církve;151 osudy bulharské pravoslavné církve;152 příspěvek k 35. výročí osvobození naší vlasti připomíná odkaz biskupa mučedníka Gorazda a příslušníky pravoslavné církve v Česko- slovensku v zahraničním odboji a ve Slovenském národním povstání;153 lega- lizace Pravoslavné církve na Podkarpatské Rusi a obnova mukačevské epar- chie.154 Ani v PTS pochopitelně nechybí téma vztahující se k osobě biskupa Gorazda: 25. výročí jeho mučednické smrti – poměrně podrobný životopis, popis cesty do Srbska, kde se konalo 25. 9. 1921 jeho biskupské svěcení;155 jeho vztah k ruskému pravoslaví;156 je ukázán jako průkopník praktického eku- menismu;157 „Teorie o nerovnosti lidských ras“ – část z nedokončené proti- nacistické knihy psané biskupem Gorazdem v době okupace (1941), kterou z rukopisu připravil P. Aleš.158 Pravoslavný teologický sborník byl jediným, nepravidelným periodikem pra- voslavné církve věnovaným teologii. Stává se tak velmi cenným dokladem o úrovni a zájmech teologie pěstované touto církví. Závěrem lze jen stručně shrnout, že ediční činnost Pravoslavné církve v Československu byla, i s ohledem na vnější dobové okolnosti, poměrně čilá, tématicky bohatá, přestože se nemohla opřít o předchozí vydavatelskou tradici. 1968, s. 22–25. 151 kubiCa, M.: Z dejín rumunskej pravoslávnej cirkvi. In: PTS VII, 1980, s. 88–101; PTS IX, 1982, s. 115–144; PTS X, 1983, s. 135nn; PTS XIV, 1987, s. 147nn. 152 saBev, t.: Bulharská pravoslavná církev a 1 300 let bulharského státu. In: PTS IX, 1982, s. 145–159 – hlavní projev na oslavách bulharské pravoslavné církve v r. 1981. 153 aleš, P.: Pravoslavná církev v Československu a osvobození naší vlasti: Příspěvek ke 35. výročí osvobození Československa. In: PTS VIII, 1982, s. 17–32. 154 feJsák, J.: Pravoslávna cikev na východe našej vlasti po prvej svetovej vojne. In: PTS IX, 1982, s. 160nn. 155 aleš, B.: Na památku 25. výročí mučednické smrti biskupa Gorazda. In: PTS II, 1968, s. 3–14. 156 aleš, B.: Vztah svatého biskupa Gorazda k ruskému pravoslaví. In: PTS XV, 1989, s. 5–16. 157 buCHta, v.: Vladyka Gorazd – průkopník praktického ekumenismu. In: PTS XII, 1985, s. 115–125. 158 gorazd [biskup]: Teorie o nerovnocennosti lidských ras. In: PTS VII, 1980, s. 57–69.

66 Jana Nováková kEywords The Orthodox Church in Czechoslovakia, official publications, liturgical and prayer books, textbooks and theological literature, periodicals abstraCt Publishing was one of the priorities of the Orthodox Church in Czechoslovakia after the World War II. Since the Orthodox Church as an independent religious unit on the territory of today’s Czech Republic and Slovakia came into existence at the turn of the 19th and 20th centuries there was no tradition of publishing. For this reason, a miscellany of books was gradually published. For the first time this study presents a complete bibliographic list of works of the Orthodox Church in Czechoslovakia published officially between 1945 and 1992. Publi- cations, i.e. tens of books, are presented summarized, formally structured (divided into several areas e.g. liturgical and prayer books, textbooks, theologi- cal literature, catechisms, yearbooks, periodicals) and with short annotations. Jana Nováková je doktorandkou Teologické fakulty Trnavské univerzity.

67 Postoje pravoslavných tradicionalistů k církevnímu kalendáři a pokusům o jeho úpravu Vojtěch Benedikt Kolář Práce pojednává o zbožné oddanosti a úctě, s níž konservativnější část pravo- slavných křesťanů lpí na svém církevním kalendáři. Sleduje jejich argumentaci v několika rovinách, počínaje historickým výkladem o vzniku kalendáře, v němž se zvlášť zaměřuje na úsilí o stanovení jednotného data Paschy, přes narušení liturgické jednoty křesťanstva v důsledku gregoriánské reformy v 16. století, až po 20. léta 20. století, kdy se ke změně tradičního kalendáře odhodlaly některé místní pravoslavné církve. Zabývá se námitkami tradicionalistů, již shledávají „nový styl“ nevyhovujícím z hlediska církevních kánonů a neodpo- vídajícím duchu patristické tradice. Zvláštní pozornost bude věnovat narušení liturgického pořádku v důsledku zavedení nového kalendáře i ekumenickým ohledům, které stály v jeho pozadí. Práce se snaží postřehnout, o jaké chápání kalendáře se opírá oposice proti jeho změně, je-li žádoucí jeho astronomická přesnost, je-li nutným výrazem církevní jednoty právě kalendář a dotýká-li se hlouběji duchovního života Církve i jednotlivých věřících. Dnešní profanace kalendáře jej zcela přemístila do kompetence věd (zejména astronomie a matematiky), avšak jeromonach Kasián1 cituje významného du- chovního učitele bulharských tradicionalistů,2 arcibiskupa Serafíma (Soboleva), 1 Hieromonk CASSIAN. A Scientific Examination of the Orthodox Church Calendar. Etna (California): Center for Traditionalist Orthodox Studies, 1998, s. 13–15. 2 Záměrně nehovoříme o tradicionalismu, nýbrž o tradicionalistech (běžně užívané pojmy „starokalendářníci“ či „palaiohemerologitai“ považujeme za méně výstižné, neboť mnozí z těch, kteří setrvali při starém kalendáři, se nebrání ekumenickému a modernistickému myšlení a nesdílejí radikalitu, o níž pojednává naše práce). Hnutí tradicionalisticky smýšlejících pravoslavných křesťanů není nijak centrálně organisované, vyznačuje se jistou spontaneitou a zároveň růzností v interpretacích a reakcích na problémy současného Pravoslaví, což vede k značné roztříštěnosti Parrésia 4 (2010), s. 67–116

68 Vojtěch Benedikt Kolář který dichotomii mezi vědou a vírou, jíž jsme na Západě tolik uvykli, považu- je za falešnou a jako příklad jejich žádoucí vzájemné harmonie nám předsta- vuje biblický obraz „mudrců od Východu“, pohanských astronomů, které mimořádný a nezvyklý astronomický jev nevedl k „idolatrii a zbožštění svého objevu“, ale „hvězdou3 se poučili“ a pochopili v ní symbol odkazující na mimo- řádnou a nezvyklou událost v dějinách. Jistě by nedokázali dát svá pozorování do této souvislosti, kdyby ignoro- vali náboženské tradice své doby, mezi nimi biblické proroctví věštce Bileá- ma: „Vyjde hvězda z Jákoba, povstane žezlo z Izraele“ (Nu 24,17). Mágové tak zamířili do Palestiny, aniž věděli, co přesně tam mají očekávat, ale na základě svých astrologických výkladů si připravili dary.4 A přesto, že našli dítě „zavi- nuté do plének a položené do jeslí“ (Lk 2,7), neupadli nad tím výjevem do rozpaků, ale „padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary“, vždyť „hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě“ (Mt 2,9.11). Starověká věda už neslouží k personifikaci nebeských těles a hádání lid- ských osudů, ale k poznání, že i hvězdy podléhají moudrému řádu Stvořitele. Jak píše Kasián: „Po příkladu těchto evangelních astronomů se každá oprav- dová věda beze strachu z lidských posměšků v bázni klaní Boží všemohouc- nosti.“ Chceme též s respektem přistoupit k tématu naší studie, jímž je zbožná oddanost věřících Pravoslavné církve jejich tradičnímu liturgickému kalendáři. Asi se nevyhneme výtkám – naším cílem však není ukázat pravdi- vost jejich argumentů, jen způsob, jakým svá přesvědčení hájí. vymEzEní tématu Předkládaná stať pojednává o církevním kalendáři v úzké souvislosti s pole- mikou, jež už pětaosmdesát let probíhá mezi pravoslavnými věřícími na celém světě. Před pětaosmdesáti lety se některé místní pravoslavné církve rozhodly upravit šestnáct set let nedotčený liturgický kalendář, a to takovým způsobem, tohoto proudu zvlášť v otázkách eklesiologických, a například v Řecku (a v řecké diaspoře) jsou situace a vzájemné vztahy tradicionalistických skupin dost ne- přehledné. Více k různorodosti tradicionalistických eklesiologií v řecké církvi viz Hieromonk PATAPIOS. Resistance or Exclusion? Etna (California): Center for Traditionalist Orthodox Studies, 2000. 3 Viz liturgický chvalozpěv svátku Narození Páně: „в немъ бо звездамъ служащии звездою учахуся Тебе кланятися Солнцу правды“ (… ty, kdož hvězdám slouži- li, hvězda naučila klanět se Tobě, Slunci spravedlnosti…). 4 Dary pokládá sv. Jan Zlatoústý za christologické symboly: zlato Králi, kadidlo Bohu a myrhu Člověku, jenž zemře.

114 Vojtěch Benedikt Kolář dospěla, irelevantní. Arcibiskup Innokentij Pekingský k tomu říká:181 „Ať nikdo nemyslí, že se přeme kvůli časům, měsícům a dnům, že trpíme nedostatek a pronásledování kvůli úplňkům a rovnodennostem. Stojíme jen za svatou Církví a bráníme ji před pekel- nými silami, které proti ní povstaly.“ A týž pokračuje:182 „Na každý pokus ‚vylepšit‘ nebo změnit naši paschálii je třeba pohlížet jako na pokus ukrást z pokladnice Církve velikou vzácnost, jíž se po právu můžeme pyšnit před učenci naší doby.“ oPrávněnost ontologisaCE kalEndářní ProblEmatiky? V samém závěru dále sledujme Perepelkinovou, neboť celou záležitost implicit- ně posouvá až na ontologickou rovinu. Gregoriánský kalendář je pro ni vpravdě „novým stylem“, svědectvím nového, racionalistického přístupu člověka ke kategorii času. Člověk počínaje renesancí zatoužil čas ovládat (a toto úsilí vy- vrcholilo kalendářem francouzské revoluce). Čas pro člověka tím ztratil mys- tický rozměr, přestává být „časem očekávání“, stává se „časem pokroku“. Dovolíme si ocitovat ještě jeden autorčin úryvek:183 „Čas je Boží výtvor. Tak jako veškeré stvoření i čas ztratil pádem prarodičů (Adama a Evy) svou počáteční dokonalost a nyní očekává vykoupení. Avšak Bůh uskutečňuje posvěcování tvorstva, které má účast na jeho nebeském životě. Tedy uskutečňuje i posvěcování času. Proto můžeme mluvit o církevním kalendáři jako o ikoně onoho posvěceného času. Očividně však existuje i čas neposvěcený, který na této ikoně nemá místo. Kosmický čas se všemi svými rytmy sám o sobě ještě není předmětem takového ikonopisu, ale posvěcu- je se skrze dějiny spásy. Odsud tedy pramení neslučitelnost času posvěceného a neposvě- ceného, svátků církevních a svátků světských. Profanace církevního kalendáře je rouhač- ským pokusem o poskvrnění svatosti a vyvrácení už posvěceného z království nebeského zpět v říši vezdejší. Tím, že tvůrci gregoriánského kalendáře vztáhli ruku na staletími posvěcené počítání času podle juliánského kalendáře a na alexandrijskou paschálii, usilovali především o upev- nění reformací otřesené autority papežství a Říma. Gregoriánská reforma, která si dovolila ‚zrušit‘ deset reálně existujících dnů, zrcadlila obecný stav duše a rozu- mu na Západě, podle něhož se čas stal závislým na člověku. Rozum ovládnutý racionalismem začal mechanizovat vesmír a zatoužil poroučet zákonům přírody a času. ‚Květy zla‘ tehdy zaseté přinesly své hořké plody v naší době.“ Perepelkinová se připojuje k „taktice“ hledání příčin jinde a jindy (její nářky na renesanci mnohdy vyznívají jako klišé), avšak její odpovědí na ontologic- kou chybu tam a tehdy se stává ontologisací problému přítomného tady a teď. Neodporuje změně kalendáře proto, že by byl sám sebou „posvátný“, ale snaží 181 Ibid., s. 137. 182 Ibid., s. 134. 183 Ibid., s. 135.

Postoje pravoslavných tradicionalistů k církevnímu kalendáři... 115 se jej chápat jako bytostnou součást identity „pravdivě věřícího pravoslavné- ho“, jako osten dráždící okolní zprofanovaný svět, jako zbraň v boji proti silám zla. Je-li oprávněné církevní kalendář takto ontologisovat, je otázkou, již musí zodpovědět pravoslavná theologie. Naším úkolem bylo pouze dosvědčit, že k tomu dochází, že tato otázka je položena. V pravoslavné spiritualitě kalen- dář vskutku skrze liturgii velmi intimně ovlivňuje bytí křesťana. Avšak liturgie uskutečňovaná v čase a čas posvěcující je vlastně cestou vně čas. „Kristova Církev sjednocuje časné a věčné, což zakouší především v tajemství Eucha- ristie. Církev přebývající v čase tak reálnou přítomností Krista proměňuje čas, proměňuje svět. Čas modlitby je vstupem do věčnosti, do Božího království, kde je ,Kristus všechno ve všem‘. Ti, kdo v modlitbě žijí, ze zkušenosti znají, že při bohoslužbách či při modlitbách v mnišských celách, při čtení Evangelia či Žaltáře jako by se hrany času stíraly. Dochází k tomu při zakoušení jednoty s Bohem, kdy nás milosrdný Pán zvláštním způsobem na- vštěvuje. Tehdy srdce odpovídající na ono božské volání lásky zapomíná na vše a ocitá se vně času. Takovou mystickou zkušenost alespoň nacházíme v dílech svatých Otců…“184 kEywords Church Calendar, date of Pascha, Gregorian calendar reform, Old Calendarists, Orthodox traditionalism abstraCt The present thesis deals with the devotion and respect paid by the conservative Orthodox believers to the Church Calendar which they adhere to. It follows their argumentation on several different levels. The historical exposition begins with the foundation of the Calendar and with the efforts to unite the dates of Pascha celebration. Then it proceeds to the Gregorian Calendar Reform in the 16th century, which broke the liturgical unity of Christendom. It ends with the change of the traditional Church Calendar by some of the local Orthodox churches in 1920s. The thesis focuses mainly on the objections of the traditionalists, who find the „New Style“ unsuitable in relation to the Canons of the Church and opposing the spirit of the Patristic tradition. Special attention is paid to the distortion of the liturgical order because of the new calendar which was introduced due to the ecumenical considerations. 184 Ibid., s. 136.

116 Vojtěch Benedikt Kolář The main aim of the thesis is to understand the motives of those who oppose the change of the Church Calendar, to ask, whether the Calendar requires astronomical accuracy, whether it necessarily expresses the unity of the Church and whether it has a deeper impact on the spiritual life of the Church and its faithful. Vojtěch B. Kolář (nar. 1981), absolvent bakalářského studia religionistiky na FF UK, nyní studuje pravoslavnou theologii na HTF UK v Praze.

117 Změna jurisdikce nad pravoslavnými v Československu 1945‒1946 Radovan Pilipović V období mezi dvěma světovými válkami bylo v Československu velmi živé hnutí usilující o přestup k pravoslaví. Odchod Čechů a Slováků z římskokato- lické církve měl jak duchovní, tak i politické příčiny. K obrácení se k Východu mohly mít tyto dva slovanské národy více historických důvodů. Jednak k tomu přispěl zánik katolické podunajské monarchie, dále pak slavjanofilství devatenáctého století, také stále živá husitská (česko-táborská) tradice a v nepo- slední řadě i zamýšlený návrat k cyrilometodějským kořenům.1 Heslo „pryč od Říma“ a vznik národní československé církve sdružující liberálně orientované katolické kněze, kteří byli nespokojeni s morálním a duchov- ním stavem oficiální církevní hierarchie, narazilo na odmítavé stanovisko Svaté- ho stolce v l. 1920–1921. Požadavky užívání národního jazyka v liturgii a zrušení celibátu byly prohlášeny za sektářskou úchylku. Římskokatoličtí teoretici a his- torici se domnívali, že za vším stojí český „přemrštěný nacionalismus, který byl úrodnou půdou pro různé sekty hledající základ ve starém husitství.“2 Nový mladý stát střední Evropy – Československo –, jenž vznikl na rozvali- nách Rakousko-Uherska, proklamoval náboženský liberalismus a konfesijní toleranci. Čeští pravoslavní vybudovali svou církevní organizaci s pomocí Srbské pravoslavné církve (dále SPC), která v období po roce 1918 zaujala jedno z vůd- čích postavení ve společenství pravoslavných národů. Na území Československa existovalo již z dřívější doby několik ruských far- ností, které po Říjnové revoluci přijaly větší počet ruských emigrantů. Tyto struk- tury byly později pod duchovním vedením zahraničního biskupa Sergije. Bývalý 1 Ideologická východiska českého pravoslaví v geopolitickém kontextu staletého střetu mezi západní a východní křesťanskou sférou zpracoval archimandrita kláš- tera Mesić, Владимир Димитријевић: Верски покрет у Чехословачкој, Весник Српске цркве, (1921), s. 47–66. 2 Opća crkvena povijest, III dio, odgovara Josip Mrzljak, Zagreb, 1967, s. 116 (učebnice Arcibiskupského semináře rozmnožena cyklostylem – litografií). Parrésia 4 (2010), s. 117–131

118 Radovan Pilipović katolický kněz Matěj Pavlík (Gorazd), konvertita k pravoslaví, přijal mnišské sliby 21. září 1921 a již o čtyři dny později byl srbským patriarchou Dimitri- jem a dalšími srbskými arcibiskupy vysvěcen na biskupa. Jmenován byl bisku- pem moravsko-slezským se sídlem v Olomouci. V roce 1923 se rozhodl také cařihradský patriarchát vysvětit Sawatije Vrabce arcibiskupem pražským a celého Československa, čímž vyvolal mezi pravoslav- nými rozpor a neshody. Gorazdův vliv, který se projevil jak v počtu jeho násle- dovníků, tak i v tom, kolik se postavilo nových chrámů, však byl do začátku 2. světové války mnohem větší.3 Podle záhřebského Katolického listu (Katolički list) vystoupilo z římskokatolické církve v Československu do roku 1929 okolo 1 500 000 lidí.4 (Toto novinářské „rozhořčení“ se v počtech shoduje i s některý- mi oficiálními odhady5 ). Třetí říše české země v roce 1939 prakticky pohltila a pravoslavná církev se ocitla ve zvláštním postavení. Německá politika se vůči pravoslavným církvím ve východní části Evropy (v Německu, Česku, Polsku a na Slovensku) omezila pouze na jejich podřízení pravoslavnému arcibiskupovi v Berlíně. Veškerou důvěru svěřila říšská správa Serafimu Ladeovi a pověřila jej předsednictvím Konference pravoslavných biskupů Velkoněmecké říše. Biskup Gorazd nadále zachovával loajalitu bělehradskému patriarchátu, od něhož přijal biskupský úřad.6 V letech 2. světové války procházelo české pravoslaví se srbskou juris- dikcí cestou mučednictví a zkouškami víry, ostatně jako celá Srbská pravoslavná církev. Válečné události, zejména v první polovině roku 1942, pronásledování pravoslavných, popravy kněží, a to dokonce i samotného biskupa Gorazda Pavlíka, která byla odvetou za atentát na říšského protektora Reinharda Heyd- richa, zanechaly těžké následky na mladém pravoslavném hnutí.7 3 O Československé pravoslavné církvi podává celkový historický přehled Радомир Поповић,Православнепомеснецркве(прошлост,садашњост,географија,статис- тика), Београд, 2004, s. 313–326. Na základě archivního materiálu Archivu Jugoslá- vie píše Radmila Radić, Srpska pravoslavna crkva i pravoslavlje u Čehoslovačkoj, Tokovi istorije 1–2 (1997), s. 93–105. Z českých historiků Jaroslav Šuvarský, Biskup Gorazd, Praha, 1979; a Радомир Једлински, Горазд епископ чешкоморавски, Крагујевац, 1991. 4 Милан Тришић, Замашне апостасије у Римокатоличкој цркви, Весник Српске цркве (1932), s. 212. 5 Zpráva Královského generálního konzulátu Království Srbů, Charvátů a Slovinců v Praze ze dne 2. června 1924 o tom, jak Československá pravoslavná církev „pře- táhla“ 1 290 935 lidí neboli 11,6 % obyvatel. Архив Југославије, Министарство вера КСХС, 69-10-23. 6 Gorazd, pravoslavný biskup český a moravskoslezský Svetom Arhijerejskom Sinodu Srpske pravoslavne crkve, еp. br. 1391/40, 11. XI 1940. 7 Otázka mučednictví České pravoslavné církve a sv. Gorazda Pavlíka je zpracována v textech: Доротеј, митрополит Прага и целе Чехословачке, Чешки владика –

Změna jurisdikce nad pravoslavnými v Československu 1945–1946 131 kEywords The Serbian Orthodox Church, The Orthodox Church of the Czech Lands and Slovakia, Czech eparchy, jurisdiction abstraCt The Serbian Orthodox Church supported a strong Orthodox movement in Czechoslovakia between the two World Wars. The Diocese of Bohemia and Moravia and that of Mukachevo and Preshov enjoyed autonomy within the Serbian jurisdiction. After 1945 this situation changed. Mukachevo passed under Soviet Government and under the Church influence of the Moscow Patriarchate. At the Assembly of the Eparchy in Olomuc on the 8th November 1945 Orthodox Czechs wanted a change of jurisdiction, and they, with artificial actions,persuaded the Serbian Orthodox Church to hold direct negotiations with the Russian Church concerning their status. Serbian Metropolitan Josif as President of the Holy Assembly of Bishops was against any interference of the Moscow Patriarchate into the canonical realm of the Serbian Orthodox Church. However, the reasons of the Church economy prevailed and the Holy Assembly of Bishops of the Serbian Orthodox Church made a decision on the 20th March 1946 according to which the Russian Orthodox Church could send her bishop to Czechoslovakia as Metropolitan of Prague and All Czechoslovakia. Radovan Pilipović je doktorandem na katedře obecných moderních dějin na Filozofické fakultě bělehradské univerzity, dále působí také v knihovně sbrské- ho patriarchátu. V roce 2007 obhájil na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Běle- hradě magisterskou práci s názvem Pravoslaví v Československu 1918–1942. Je autorem několika monografií (Manastir Rmanj, 2008; Prekala- parohija u Bosan- skoj Krajini, 2009) a jeho specializací jsou dějiny Srbské pravoslavné církve v 19. a 20. století.

ORIENTALIA

135 Svatý Řehoř z Nareku. Teologie, motivy a obrazy v díle Haig Utidjian, Evžen Kindler Po tomto vytouženém mostě, jenž sám ani nezabloudí ani nezavede na scestí, a po žebříku vedoucím přímo nahoru, vysoko hrazeném, se svatými příčkami a vedoucím do nebes, ó Ty dobročinný, kéž nás táhneš a přiblížíš svému Otci, blahořečenému a majícímu strašlivé jméno, abychom vedením Tvého ducha se s Tebou nepřerušitelně sjednotili! (Slovo 9k) Cílem této studie je nejen seznámit českého čtenáře s dílem sv. Řehoře z Nareku, který je největším autorem arménské literatury všech dob stejně jako autorem zcela základním pro křesťanstvo jako celek, nýbrž rovněž popsat ústřední proudy jeho teologického myšlení a také systematickým způsobem individuálně identifikovat nejoblíbenější motivy a obrazy autorem používané. Se stejným cílem jsme pečlivě připravili překlady, většinu z nichž lze najít v části „Fontes“ tohoto svazku. 1. Úvod – život a díla Přesné datum i místo narození sv. Řehoře z Nareku (též Surb Grigor Narekac‘i, Սուրբ Գրիգոր Նարեկացի) je sporné. Tradičně je citován rok 951, ale je dost možné, že se sv. Řehoř narodil o něco dříve – a většinou se proto klade datum narození mezi léta 940 a 951.1 Za datum smrti se považuje 7. říjen 1003. Jako 1 Jelikož nám prostor umožňuje pouze velmi stručné probrání tématu, odkazujeme zájemce na podrobnější pojednání v knihách Aršaloys Ghazineanové (ՂԱԶԻՆԵԱՆ Ա., Գրիգոր Նարեկացի, Բանաստեղծական Արուեստը [Řehoř z Nareku, básnické umění], Parrésia 4 (2010), s. 135–182

chlapec byl Řehoř svěřen do kláštera Narek v blízkosti jezera Van, aby tam byl vzdělán, poté byl vysvěcen na kněze, stal se v tomto klášteře mnichem a násled- ně učitelem. Korpus zachovaných děl svatého Řehoře je značně rozsáhlý. Obsahuje Komentář k Šalamounově Velepísni, Enkomia neboli chvalozpěvy (jmenovitě Historie sv. Kříže z Aparank‘u, Enkomium na sv. Kříž, Enkomium na sv. Pannu, Enkomium na svaté apoštoly a Enkomium na sv. Jakuba z Mcbinu), Litanie, z nichž některé jsou nazývány Gandzk‘ neboli Poklady (jejichž některé části jsou akrostické), více než 20 překrásných ód a Slovo rady ke správné víře a čistému životu v ctnosti,2 struč- ně nazývané Chrat (Խրատ), tj. rada (jejíž autentičnost byla do nedávných dob nejistá). Pouze v jednom exempláři jsou zachovány rukopisy stručné Epištoly a jednoho nekompletního komentáře (ovšem sporného autorství) na „Kdo je to?“ (Jb 38, 8–39, 30). Avšak magnum opus sv. Řehoře představuje Kniha nářku, která je zároveň jeho dílem posledním. Autor ji dokončil v roce 1002, tedy rok před svou smrtí. Jak píše kardinál Špidlík, autonomasií3 se tato kniha stala populární u Arménů jako „Narek“. Obsahuje 95 kapitol, nazvaných „Slova“ a obvykle rozdělených na několik částí tak, že kniha sestává z celkem 365 takových částí. Každé Slovo začíná podtitulem „Promlouvání k Bohu z hloubi srdce“. Vydání Knihy nářku, které preferují autoři této studie, bylo připraveno arci- biskupem Zarehem Aznaworeanem v rámci publikace k tisíciletému výročí Řehořova úmrtí v Anteliasu v roce 2003.4 Využívá sice výsledky sovětského kritického vydání Knihy nářku,5 ale rovněž i benátského vydání6 a vydání arci- biskupa Garegina Chačatureana Trapizoniho,7 stejně jako komentáře patriarchy Antelias 1995), a Póghosa Chačatreana (ԽԱՉԱՏՐԵԱՆ Պ., Գրիգոր Նարեկացին եւ Հայ միջնադարը [Řehoř z Nareku a arménský středověk], Sv. Edžmiacin 1996). Mimo- chodem, tito dva filologové jsou editoři sovětského kritického vydání Knihy nářku sv. Řehoře. 2 Բան խրատու վասն ուղիղ հաւատոյ եւ մաքուր վարուց առաքինութեան. 3 „His main work, however, which the Armenians through autonomasy call ,the Nareg‘“ (s. 16, šPidlík T.,The Spirituality of the Christian East, Michigan 1986). Tento výraz se bohužel vytratil v českém překladu této knihy. 4 Ս. ԳՐԻԳՈՐ ՆԱՐԵԿԱՑԻ, Մատեան Ողբերգութեան եւ այլ երկասիրութիւնք [Kniha nářku a další díla], հազարամեակի հրատարակութիւն, աշխ. Զարեհ Եպս. Ազնաւորեան, Antelias 2003. 5 ԳՐԻԳՈՐ ՆԱՐԵԿԱՑԻ, Մատեան Ողբերգութեան [Kniha nářku], աշխ. Պօղոս Մ. Խաչատրեան եւ Արշալոյս Ա. Ղազինեան, Jerevan 1985. 6 ՍՐԲՈՅ ՀՕՐՆ ՄԵՐՈՅ ԳՐԻԳՈՐԻ ՆԱՐԵԿԱՅ ՎԱՆԻՑ ՎԱՆԱԿԱՆԻ ՄԱՏԵՆԱԳՐՈՒԹԻՒՆՔ [Díla našeho svatého otce Řehoře mnicha kláštera Nareku], Benátky 1840. 7 Ս. ԳՐԻԳՈՐ ՆԱՐԵԿԱՑԻ, Նարեկ Մատեան Ողբերգութեան [Narek Kniha nářku], աշխ. եւ թրգ. Գարեգին Արք. Խաչատուրեան (Տրապիզոնի), Aleppo 2003 – reedice vydání z Buenos Aires z roku 1948. 136 Haig Utidjian, Evžen Kindler

Sv. Řehoř z Nareku. Ilustrace pochází z nejstaršího dochovaného rukopisu Knihy nářku, dokončeného v roce 1173 v Kilíkii. Rukopis si objednal sv. Nerses Lambronac’i neboli Nerses z Lambronu, sepsal jej a zároveň ilustroval Grigor Skewrac’i neboli Ře- hoř ze Skewray, známý též jako Grigor Mličec’i. Tento překladatel a zpovědník krále Lewona II. se proslavil jako autor komentářů, básník a skladatel hymnů (zejména Cantemus pro svátek narození Jana Křtitele). Kodex je nyní uchován v jerevanské Knihovně rukopisů (Matenadaran), a to pod č. 1568. Kodex obsahuje celkem čtyři celostránkové portréty sv. Řehoře z Nareku, z nichž každý reprezentuje trochu jiný aspekt jeho osobnosti: jeden odkazuje ke sv. Řehoři jako filosofovi (při psaní), druhý je nazýván „sv. Řehoř Bdělý“ (pohlížející na Krista), třetí pak znázorňuje sv. Řehoře při modlitbě, líbajícího Kristovy nohy. Na předkládaném obrázku je sv. Řehoř znázorněn jako asketa, na tuto skutečnost upomíná i nápis v horní části vyobrazení – ՍԲՆ [=ՍՈՒՐԲՆ] ԳՐԻԳՈՐ ՃԳՆԱՒՈՐ – Surbn Grigor Čgnawor, neboli „sv. Řehoř asketa“. Svatý Řehoř z Nareku. Teologie, motivy a obrazy v díle 137

180 Haig Utidjian, Evžen Kindler niť měřícího“214 a patriarcha Nalean (ve svém nádherném a rozsáhlém caři- hradském komentáři215 ) napsal v roce 1745:216 k těm svatým slovům ze zlata dal jsem vysvětlení z mědi; neboli, k paláci z diamantů dal jsem dveře z hlíny…217 Poděkování Autoři by rádi poděkovali prof. Abrahamu Terianovi, který nám velkoryse poskytl své anglické překlady ód sv. Řehoře, otci dr. Vrej Nerses Nersessiano- vi za povzbuzující rady, Mgr. Anežce Mišoňové za užitečnou diskusi o Velepís- ni a Mgr. Martině Pičmanové za cennou pomoc s překlady ód a neúnavnou snahu najít nejvhodnější poetický výraz odpovídající ne vždy jednoduchým pojmům v myšlení sv. Řehoře z Nareku. kEywords St. Gregory of Narek, sources of theology and imagery, mystic poetry, alle- gorical interpretations, mediaeval Christian theology abstraCt In the present study we have striven to identify the principal motifs and images that permeate the works of St. Gregory of Narek as well as presenting the salient theological streams that underlie it. In addition, we have endeavoured 214 քանզի սքանչելարուեստ մատենիս բարձրութիւն եւ կամ խորութիւն գերազանցէ միշտ քան զլար չափողի 215 ՅԱԿՈԲ ՆԱԼԵԱՆ Արք. ՊԱՏՐԻԱՐՔ, op. cit., s. 720. 216 Mimochodem, Ghazineanová (op. cit.) omylem cituje sice jakoby z originálu ale ve skutečnosti z novoarménského překladu od arcibiskupa T‘orgoma, když zřej- mě nebere v potaz původní zdroj, tedy patriarchu Naleana. 217 Թէպէտ սրբոյս բանիցս ոսկեայ լուծումն ետու ղ/զէտ[?] պըղընձեայ. կամ դըղեկին անդամանդեայ [sic] դուռըն եդի իբրու խեցեայ:

Svatý Řehoř z Nareku. Teologie, motivy a obrazy v díle 181 to pinpoint the most probable sources that may have nourished the author’s imagination. In our view these are exclusively Christian and overwhelmingly biblical, though we have also provided convincing evidence of the closeness of thought between St. Gregory of Narek and, for instance, the Cappadocian fathers, as well as Armenian Christian sources. We have demonstrated the astonishing richness of the author’s imagery, and the extraordinary fluency with which he makes use of scriptural allusion. Detailed excerpts from St. Gregory’s works and from other relevant sources have been cited throughout, to illustrate and underpin our main arguments. We believe that this work includes a number of original contributions appearing for the first time in the specialist literature in any language: (1) a syste- matic exposition of major motifs prevalent in St. Gregory’s output, together with an attempt to identify their scriptural sources, and (2) the identification (in the commentary accompanying our translation in the Fontes section of the present volume – which forms an integral part of this study) of particular biblical allusions that shed new light on hitherto misunderstood verses of the famous ode Hawun-hawun, and which appear to have been overlooked by previous scholars. We believe that, inter alia, (1) and (2) above both serve to provide a useful demonstration of the fact that St. Gregory’s corpus of writings needs to be considered as a whole, across all the relevant genres, if we are to reach an improved understanding of obscure passages, as also a reminder – if any were needed – of the indubitable centrality of Scripture as the principal source of inspiration to the author. Haig Utidjian, BSc, MSc(DIC), CASGSMD, studoval na univerzitách v Sussexu, Londýně, Cambridge a na Guidhall School of Music and Drama v Anglii. Byl rovněž žákem arcibiskupa Zareha Aznaworeana na svém rodném Kypru, kde byl také v roce 2000 vysvěcen na jáhna Arménské apoštolské církve. V Praze pravidelně slouží při bohoslužbách v kostele sv. Jiljí. Profesionálně působí jako orchestrální a operní dirigent a sbormistr. Od roku 2001 je šéf- dirigentem Orchestru a Sboru Univerzity Karlovy v Praze, s nimiž v září 2009 vystoupil ve Vladislavském sálu Pražského hradu v přítomnosti papeže Bene- dikta XVI. Často spolupracuje se zahraničními tělesy. Prof. PhDr. RNDr. Evžen Kindler, CSc, profesor Ostravské univerzity, nyní v důchodu, pracoval též na Karlově univerzitě v Praze (na Fakultě všeobecného lékařství, na Katolické teologické fakultě a na Matematicko-fyzikální fakultě), jako vizitující profesor na univerzitě v italské Pise, na univerzitě Západní Virginie v americkém Morgantownu, na univerzitě Blaise Pascala v Clermont-Ferrandu a na univerzitě jižní Bretaně v Lorientu (obojí ve Francii) a jako hostující lektor

182 Haig Utidjian, Evžen Kindler na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Byl mnohaletým lektorem mezinárod- ních interpretačních seminářů staré hudby pořádaných Českou hudební spo- lečností a je členem redakční rady časopisu Psalterium vydávaným Společností pro duchovní hudbu. Jeho hlavní zájem je soustředěn jednak na melodické analogie v jednohlasé křesťanské hudbě (latinské, arménské, řecké, slovanské), a to přibližně do roku 1100, a jednak na aplikace diskrétní matematiky na systémy volného rytmu.

MEZI VÝCHODEM A ZÁPADEM

185 První Češi působící uprostřed Kavkazu. Misionářská činnost Aloise Pražského a Alexia Libereckého Vojtěch Kubec Bývá vzácností, když nám drobné mikrohistorické události rozehrávané aktéry pocházejícími ze dvou kulturních oblastí osvětlují dvě skupiny pramenů – jedna místní, druhá cizí provenience. Leckoho jistě napadnou podrobné vyprávěcí cykly líčící jednotlivé epizody španělské conquisty Mexika, příběhy viděné očima vítězů i poražených. Zajímavé je však sledovat, jak odlišně nahlížejí tytéž místní, z hlediska velké historie vlastně všednodenní, záležitosti i lidé méně kulturně vzdálení, z dvou periférií téhož civilizačního okruhu. K jakým nedorozumě- ním, případně i konfliktům dochází. S takovou jedinečnou možností se setká- váme v Achalciche. V době, kdy v Českých zemích vrcholí baroko, teprve nyní plně prožívané jako světonázor i životní styl všemi vrstvami obyvatelstva a současně paradoxně rozrušované prvními mohutnými nápory osvícenského tereziánského a josefinského racionalismu. V době, kdy východogruzínský král Erekle II. podniká poslední pokusy o začlenění nezávislé a modernizované gruzínské monarchie do evropské rodiny národů. Co z toho všeho si vůbec uvědomovali a co bylo podstatné pro kapucínské misionáře na jedné a pro místní katolickou komunitu na druhé straně? Odpovědi máme možnost hle- dat v misionářské korespondenci1 a v kronikářských a pamětních zápiscích 1 V Praze jsou dopisy a související materiály dostupné, pokud je mi známo, ze tří zdrojů. Nejdůležitějším je (bohužel torzovitý) soubor misionářské korespondence v Národním archivu v Praze, fond Řádový archiv kapucínů, Spisy, inv. č. 17 – Misie (krabice 13–14, signatura Prov/incia/ C), dochoval se jeden dopis Aloise (19. 6. 1768), jedna relace o jeho smrti (14. 10. 1770) a související sdělení provinciála, celkem osmnáct dopisů Alexia (z let 1772–1780) a list s pokyny na cestu, který mu adresoval provinciál. Naprostá většina dokumentů je psána latinsky, dva Alexiovy dopisy italsky (za pomoc s jejich interpretací děkuji kolegyni Veronice Reichové). Druhým zdrojem, rovněž v Národním archivu, je fond Sbírka přepisů z italských a vatikánských archivů, inv. č. 693–743 (kartony 123–173) – Acta Sacrae Congre- gationis de Propaganda Fide (ACPF, poč. 15. stol. – 1814). Jedná se o přepisy Parrésia 4 (2010), s. 185–211

186 Vojtěch Kubec Achalcišských.2 V článku se pokusím nastínit obzory a komunikační strategie dvou kapucínů české provincie – P. Aloise Pražského3 a P. Alexia Libereckého,4 v prostředí každodenní misionářské praxe a především v souvislosti s kon- troverzní smrtí prvního z nich. Právě ta je líčena ve vícehlasu místních a misio- nářských pramenů. Mnohohranná postava misionáře se teprve v posledních letech znovu dostá- vá do zorného pole zájmu české historiografie. Postupně přehodnocovány jsou starší, poněkud nadnesené závěry Zdeňka Kalisty, vyslovené v úvodu anto- logie Cesty ve znamení kříže. V době německé okupace (kniha vyšla v roce 1941) v misionářích viděl vzory překonávání obtíží a budování nového života. Úhel- ným kamenem jeho koncepce je „přibližování“ skrze „dálku“: Misionář zakoušel poprvé pocit, který se měl státi základním prožitkem baroka – pocit přiblížení se Bohu skrze tento svět… V něm spatřuje barokní člověk jakýsi předstupeň k jinému světu… jakýsi předobraz ráje.5 Daleký obzor, toť vábení vskutku osudotvorného významu pro dokumentů týkajících se Českých zemí z archivu Propagandy in extenso (celkem 13 655 kopií), pořízené archivářem Hynkem Kolmannem a dalšími kolegy na počát- ku 20. století. Našich dvou misionářů se týkají především dopisy, které jim adre- sovala Kongregace, ale i účetní a jiný materiál. Mnohé by nepochybně objasnilo další studium přímo v archivu Kongregace v Římě. Do třetice schází ještě řádové anály, chované nyní vе vlastním archivu Řádu menších bratří – kapucínů v Praze. 2 Texty i rozbor především ve výborné monografii Šoty Lomsadzeho, který pro ně razil název „achalcišské kroniky“ (SoTa lomsaZe,gviani Sua saukuneebis saqarTvelos istoriidan. axalcixuri qronikebi. mecniereba,Tbi- lisi 1979), dále v klasické syntéze Micheila Thamarašviliho (miqel Tamara- Svili,istoria kaTolikobisa qarTvelTa Soris,tfilisi 1902), hlavně kapitola 9 (Gruzínští katolíci v Samcche v 18. století). 3 V pramenech Aloisius Pragensis (latinsky), Luigi da Praga (italsky), patri ali- ozi (gruzínsky), s variantami; podle inventáře fondu kapucínů Alois Josef Straus, nar. 1732, do řádu vstoupil asi 1749 (podle zprávy provinciála z 15. 2. 1771), v Moskvě v letech 1762–1765 (viz dále, pozn. 73), v Gruzii patrně od roku 1766 (ACPF 19. 7. 1766), zemřel 22. 10. 1770 podle gregoriánského kalendáře, před svou smrtí působil jako prefekt gruzínských misií. 4 Alexius Reichenbergensis (latinsky), Alessio da Reichenberg (italsky); podle inven- táře fondu kapucínů Jan Josef Benedikt Rössel, nar. 21. 3. 1725, do řádu vstoupil 21. 3. 1744, zemřel patrně na gruzínské misii. 5 Zdeněk Kalista, Cesty ve znamení kříže, Praha 1941, s. 7. Kalistově úvodní eseji k antologii předcházely už ve 30. letech studie jezuitského historika Josefa Vraštila. Řádová historiografie (jakkoli důkladná a nesená vědeckou akribií) ovšem nemohla být prosta jisté idealizace předmětu svého zkoumání. Misionářství bylo vnímáno jako zavazující vzor, o jeho oprávněnosti se nepochybovalo. Naopak po druhé světové válce se zájem přesunul od rozboru samotné postavy misionáře k objek- tům jeho zájmu: Iberoamerikanisté (např. Simona Binková) zaměřili pozornost na etnografické a lingvistické údaje o amazonských Indiánech, zeměpisné objevy

AbstrAct In the article is made a systematical juxtaposition of Georgian and Czech, primarily archive, sources about missionary activity of two representatives of Bohemian Province of the Capuchine Order in the late 18th-century Georgia. Aloisius Pragensis and Alexius Reichenbergensis worked in South Georgian town of Akhaltsikhe, since the 16th century annexed by the Ottoman Empire. Local, originally Orthodox, inhabitants had to choose between accepting Islam or leaning to other Christian churches – Armenian or Catholic, Georgian Orthodox Church was not accepted. Focal point of the article is the story of alleged poisoning of Aloisius, a convenient case for showing the communicative strategies and social contacts of the missionaries in a religiously varied region. As an appendix are published two relevant documents, one in Latin, the other in Georgian. Vojtěch Kubec, lektor českého jazyka ve Tbilisi, překládá z gruzínštiny, stu- doval archivnictví. mubaSiri gamogzavna: wadio,qeTxuTebi,da mamasaxlisi momgva- reo. mubaSiri movida. qeTxuTebi,da mamasaxlisi waiyvana: male faSa giZaxiso. imaT uTxres mubaSirsa,ra undao: mubaSirma uTx- ra: me ravicio. wavidnen faSasTan qeTxuTebi, da mamasaxlisi. faSam uTxra: eqimi patri mokvdao: imaT uTxres: mokvda bato- no: vin moklao faSam uTxra: imaT uTxres poebis varTapets abralebeno. iq raxi usvamso amosula,dawolila,da mokudao: ficxlav faSam yadi ieniCaraRa Tavisi kaci gamogvatana,da move- diT patris odaSi, da kbilebi gauSinjes. Savi qonda. bagebi lurja qonda. TaTrebma Tqves raRa mowame gvindao. imisi niSa- ni is ariso. kbilebi gauSavdebao: bagebi gauSavdebao. yvelam daamtkices mowamluli ariso. masukan kidev Sevidnen faSasTan, da rogorc naxes,ise moaxsenes. masukan varTapeti moayvanina: faSam uTxra: am patris sikvdils Sen gabralebeno: iman didi ficiTa Seifica: me mag saqmis mqneli ara varo. Sars migdebeno. Cemi mteri ariano. mainc am sityvebiT varTapeti ver morCa. qeis yavis aojaxSi tyveT Caagdes varTapeti. iq bevri qrTami daxarja varTapetma: da mowame iTxoves Cvengana. Cven mowame ver viSovneT. dagviWira faSama: xuTasi marCili axalcixelebs waarTva xuTasi poebis varTapetsa. am saqmeSi arc patrebi reu- lan: arc patrebis diakvnebi reulan. rogorc sweria ase mox- da.“ Citováno podle Tamarašviliho opisu z misionářského archivu (istoria kaTolikobisa,s. 454–456). První Češi působící uprostřed Kavkazu... 211

Z DĚJIN VĚDY

215 Byzantologie. K vývoji světové, české a slovenské byzantologie Lubomíra Havlíková Byzantologie, nebo také byzantinologie a byzantská studia (vizantinovedenije, Byzantinistik, études byzantines, Byzantine studies, Byzantinology), je historický, inter- disciplinární vědní obor. Předmětem jeho výzkumu je historie a kultura státního útvaru, který byl pokračovatelem východní poloviny římské říše (Imperium Roma- num) a který dostal v historiografii 16. století název byzantská říše (Imperium Romanum Orientis). Byzantologie jako multidisciplinární obor zahrnuje studi- um byzantských dějin (politických, církevních, hospodářských, náboženských etc.), byzantské filologie (byzantského, tj. řeckého středověkého jazyka a litera- tury), byzantské filozofie a teologie a byzantského umění (architektura a archeo- logie, malířství, sochařství, artefakty drobného užitého umění). Byzantologie zkoumá také postbyzantské období (Iorgovo Byzance après Byzance, Byzantium post Byzantium), a proto je v úzké součinnosti s novořeckými studiemi – s neo- grecistikou. V českém prostředí, díky kontextu s byzantskou misí Cyrila (Kon- stantina) a Metoděje (Michaela) na Moravu, je těsná rovněž spolupráce byzanto- logie se staroslověnskými studiemi – s palaeoslovenistikou. Zrození byzantské nebo také východořímské říše (pars Orientis) předcháze- la dlouholetá krize celého římského impéria. Počátky Byzance jsou spojovány s dobou vlády Konstantina Velikého, který se roku 324 rozhodl přenést poli- tické centrum říše na helenizovaný Východ a své nové sídlo začal budovat na území staré řecké osady Byzantion, kterou založili kolonisté ze starověké Mega- ry na březích Bosporu v místech, kde se spojovala Evropa s Asií a nazvali ji podle svého krále, který se jmenoval Byzas. V roce 330 bylo nové město slav- nostně vysvěceno a dostalo název podle svého zakladatele Konstantinopol (Konstantinúpolis), město Konstantinovo. Slované ho nazývali císařovým měs- tem, Cařihradem a sami Byzantinci o něm mluvili jako o Městě, Polis – podob- ně jako Římané nazývali své hlavní město Řím pouze slovem Urbs. Zatímco západořímská říše, která vznikla rozdělením římské říše za císaře Theodosia I. Velikého v roce 395 na dvě části, pod údery zbraní několika vln germánských nájezdníků postupně zanikla, více jak tisíciletou existenci byzantské Parrésia 4 (2010), s. 215–251

216 Lubomíra Havlíková říše, která se úspěšně etablovala ve východní části římské říše, umožnily tři hlav- ní skutečnosti: 1. návaznost na římské univerzalistické tradice, 2. přijetí křesťan- ství a 3. grecizace říše. V roce 1453 bylo „císařovo město“ dobyto osmanskými Turky a dostalo název Istanbul, který vznikl zkomolením řeckého „Do Města“ (   → eis tin polin). Byzantská říše, podléhající již dlouhá léta pozvolné agónii, tak oficiálně zanikla. Přesto se díky uprchlým byzantským emigrantům-humanis- tům šířila řecká byzantská kultura, a to nejen materiální (malířství, architektu- ra aj.), ale i duchovní (státní ideologie, myšlení, literatura, náboženství apod.), z Řecka po celé Evropě (Kréta, Itálie, Balkán, Německo i české země) a žila z ní a navázala na ni řada zemí jihovýchodní a východní Evropy, jako bylo Bulharsko, Srbsko nebo Rusko, které se stalo nejvýznamnějším nositelem a pokračovatelem byzantských tradic a jeho hlavní město Moskva, „třetí Řím“, dědičkou Konstantinopole, „druhého Říma“ (deutera Rhomé). 1. Počátky a vývoj světové byzantologiE Počátky světové byzantologie jsou spjaty s Německem a edicí Corpus universae historiae praesertim byzantinae, v níž Hieronymus Wolf (1516–1580), knihovník a sekretář rodiny Fuggerů v Augšpurku, vydal poprvé některá díla byzant- ských historiků, jako byli Ióannés Zónaras, Nikétas Choniatés, Nikéforos Gré- goras nebo Laonikos Chalkokondylés. Wolf také poprvé vydělil byzantské dějiny z rámce světových dějin, charakterizoval předmět byzantologie a vytý- čil její úkoly. Druhým průkopníkem byzantských studií byl v první polovině 17. století v Římě působící Leo Allatius (1586–1669), který se zabýval ději- nami byzantské církve a jako první vydal dílo Michaéla Psella, Geórgia Akro- polita a několika dalších řeckých autorů. Se 17. stoletím a s osobností Ludvíka XIV. jsou spojeny také počátky byzantologie ve Francii. Díky jeho podpoře mohl být vydáván tzv. Pařížský korpus (Corpus scriptorum historiae byzantinae – Corpus Parisinum), na němž se podíleli Philippe Labbé (1607–1667) a Charles du Fresne sieur du Cange (1610–1688), který je také autorem slovníkové práce Glossarium ad scriptores mediae et infimae graecitatis I–II (Lugduni 1688). Dvě ze zásadních Du Cangeových historických prací Histoire de l’Empire de Constanti- nople sous les empereurs français I–II (Paris 1657) a Historia byzantina duplici commentaria illustrata I–II (Parisiis 1680) vnesly do studia byzantologie nové impulsy. V 18. sto- letí vycházel v Benátkách tzv. Benátský korpus (Byzantinae historiae scriptores in unum corpus redacti – Corpus Venetum, 1722–1733), který byl v podstatě novým vydáním Pařížského korpusu, doplněným o další byzantské autory. V roce 1641 byla v Belgii ustavena jezuitská společnost Societas Bollandiana, jejíž členové pod vedením Jeana Bollanda (1569–1665) společně s francouzskými kolegy začali o tři roky později vydávat Acta Sanctorum quotquo toto urbe coluntur.

250 Lubomíra Havlíková 1966–); Byzantinische Zeitschrift (BZ, Leipzig, Berlin, München, Stuttgart, nyní München – Leipzig 1892–1942, 1950–); Byzantinobulgarica (Sofia 1964); Byzantinoslavica (ByzSlav, někde Bsl, Praha 1929–1999, 2003–); Byzantion (Bruxelles 1924–); Dumbarton Oaks Papers (DOP, Dumbarton Oaks, D.C. 1941–); Epeteris Hetaireias Byzantinon Spudon (EHBS, Athenai 1924–); Erytheia (Madrid 1982–); Greek, Roman and Byzantine Studies (GRBS, Durham, N.C. 1952–); Irénikon (Chevetogne 1926–); Jahrbuch der österreichis- chen Byzantinistik (JÖB, Wien 1969–; 1951–1968 jako Jahrbuch der Öster- reichischen Byzantinischen Gesellschaft, JÖBG); Kléronomia (Thessaloniki 1969–); Ostkirchliche Studien (Würzburg 1952–); Revue des Études Byzantines (REB, Bucarest 1943–1948, Paris 1949–; 1903–1942 jako Échos d’Orient); Revue des Études du Sud-Est Européennes (RESEE, Bucureşti 1963–); Revue d’Histoire Ecclésiastique (Leuven 1900); Rivista di studi bizantini e neoelleni- ci (Roma 1964–, 1924–1963 jako Studi bizantini e neoellenici); Rivista di studi bizantini e slavi (Bologna 1980–); Symmeikta (Athenai 1973–); Thesaurismata tu Helleniku Institutu byzantinon kai metabyzantinon spudon (Venezia 1962–); Travaux et Mémoires (TM, Paris 1965–); Vizantijskij vremennik (VV, Sankt Peterburg 1894–1927; Moskva 1947–); Zbornik radova Vizantološkog Instituta (ZRVI, Beograd, 1952–). Keywords Byzantology, Byzantine studies, world, Czech, Slovak AbstrAct In her contribution the author deals with the chronological and territorial development of the world, Czechoslovak, today Czech and Slovak, Byzantine studies from its origin until now. The article is divided into two chapters, in which she separately monitors and describes our knowledge of the Byzantine Empire through the ages in the field of political, social and economic history, philology (linguistics and literature), philosophy and theology, history of arts, architecture, archeology, and the relations between Byzantium and Slavs. PhDr. Lubomíra Havlíková, CSc. (Slovanský ústav AV ČR,v.v.i., oddělení paleoslovenistiky a byzantologie), historička, byzantoložka a balkanistka, je vedoucí redaktorkou časopisu Byzantinoslavica a předsedkyní ČNBK. Zabývá se byzantsko-slovanskými vztahy a dějinami byzantologie, balkanistiky a sla-

Byzantologie. K vývoji světové, české a slovenské byzantologie 251 vistiky. Publikuje studie, články, recenze a zprávy v byzantologických (Byzan- tinoslavica, Vizantijskij vremennik, Byzantinoslovaca, Byzantina Lodziensia, Studia Byzantina et Slavica Cracoviensia, Erytheia, Synergie), slavistických (Slo- vanský přehled, Slovanské historické studie, Slavia, ČMM) a balkanistických (Études balkaniques, Studia Balcanica Bohemoslovaca) časopisech a sborní- cích. Monografie: Byzantská historiografie a malá bulharská kronika (Brno, 1992), Počátky dějepisectví východní a jihovýchodní Evropy (Praha, 1991 – spoluautorka), Dějiny střední, jihovýchodní a východní Evropy I. Středověk (Brno, 1995 – spoluator- ka), Dějiny jihoslovanských zemí (Praha, 1998, 2009 – spoluautorka), Dějiny Srb- ska (Praha, 2004 – spoluautorka).

FONTES

255 Ukázky z díla sv. Řehoře z Nareku k ukázCE ódy sv. řEhořE z narEku Abychom českému čtenáři umožnili získat představu o ódách sv. Řehoře, vybrali jsme jako příklad ódu Hawun-hawun (Հաւուն-հաւուն), neboli „Pták, probudiv se“. Ta představuje jednu z nejoblíbenějších ód sv. Řehoře, a to především díky zhudebněné verzi, kterou zapsal archimandrita Komitas na kon- ci 19. století na základě zpěvu staršího kněze.1 Je evidentní, že do velké míry jsou části této krátké ódy inspirovány Velepís- ní, navíc se jedná o tutéž alegorickou interpretaci Velepísně, kterou najdeme v Komentáři k Velepísni sv. Řehoře. V ódě je vystupujícím „ptákem“ (s členem určitým hawn [հաւն], genitiv hawun [հաւուն]), míněn Kristus a ona milovaná hrdlička neboli nevěsta reprezentuje církev věřících. Kristus vyzývá lidstvo, aby se účastnilo přijímání jeho těla a krve. V ódě se setkáváme s kaleidosko- pem různých několikavrstevných biblických narážek, které kombinují obrazy od proroků Starého zákona po Evangelium, a chronologicky sledují historii Pánova lidu od doby Šalomounovy do doby Kristova vzkříšení. Střední část ódy se vztahuje k ukřižování a oběti Kristově, zatímco poslední část odkazuje k aktualizaci jeho oběti pro současného hříšníka (což také navazuje na ideu zpřítomněné Kristovy oběti ve formě eucharistických darů, kdy hříšníkovi díky darům svého těla a krve poskytuje nekonečný život). 1 Viz ԿՈՄԻՏԱՍ, Երկերի Ժողովածու [Sbírka děl], Ը հատոր, Jerevan 1998. Ovšem tato verze není jediná – zachovala se i druhá verze. Obě verze jsou obsaženy ve sbírce arcibiskupa Zareha Aznaworeana: ՄԵՂԵԴԻՆԵՐ, ՏԱՂԵՐ ԵՒ ԳԱՆՁԵՐ [Melodie, Ódy a Poklady], աշխ. Զարեհ Եպս. Ազնաւորեան, Antelias 1990. O exis- tenci další verze se zmiňoval otec Minas Bžškean v roce 1815 ve své monografii (Հ. ՄԻՆԱՍ ԲԺՇԿԵԱՆ, Երաժշտութիւն [Hudba] (1815), աշխ. Արամ Քերովբեան, Jerevan 1997). Z jeho popisu modality této verze ódy (dle termínů մակերկգոյն/ աճէմ աշըրան, s. 136, dále definován na stránce 104) je zřejmé, že jde o melodické varianty zcela odlišné od výše zmíněných dvou. Parrésia 4 (2010), s. 255–273

256 Ukázky z díla sv. Řehoře z Nareku Autorovy obrazy se objevují na pouhý krátký okamžik a jsou natolik pro- měnlivé, že lze hovořit spíše o volných asociacích. Takové asociace neboli aluze by ovšem byly mnohem zřejmější pro posluchače (nezapomeňme, že ódy byly zpívány) v době a v prostředí sv. Řehoře, nežli pro současného čtená- ře. Proto zde uvádíme podrobný komentář. Zjistili jsme, že lze mnohem lépe pochopit zmíněnou ódu Hawun-hawun, když bereme na vědomí dílo sv. Řeho- ře jako celek. Často se podařilo najít jasnější případy podobných aluzí u jiných ód z jeho pera, rovněž v jeho enkomiích, v Knize nářku a v jeho Komentáři k Velepísni. Bylo rovněž nutné pracovat s arménskou biblí a s řeckou Septuagin- tou, neboť občasné odlišnosti v jiných verzích Písma sv. mohou způsobit, že čtenář přehlédne důležité aluze. Dle našeho názoru dosud bohužel nebyly v arménské filologii některé verše této ódy pochopeny správně. Sovětští arménští filologové různých generací – Aršawir Mchit‘arean, Póghos Chač‘atrean (jeden z editorů sovětského kritic- kého vydání Knihy nářku), ba dokonce i arcibiskup (a později arménský patriar- cha cařihradský) Garegin Chač‘aturean Trapizoni – minuli důležité asociace. Ve svých výkladech se na několika místech mýlili, a to zejména při správné identifikaci „Šunemitky“ a interpretaci a překladu verše o vkládání „dřeva do chleba“. Pokud je nám známo, je tento výklad prezentován celosvětově poprvé až v této české publikaci. Využívali jsme v zásadě vydání, které bylo připraveno arcibiskupem Zarehem Aznaworeanem v rámci publikace k tisíciletému výročí úmrtí sv. Řehoře v roce 2003,2 nicméně rovněž jsme konzultovali se sovětským kritickým vydáním ód sv. Řehoře.3 Některé části našeho komentáře (viz poznámky pod čarou) vyžadu- jí znalost arménštiny. do češtiny přeložili Haig Utidjian a Martina Pičmanová 2 Ս. ԳՐԻԳՈՐ ՆԱՐԵԿԱՑԻ, Մատեան Ողբերգութեան եւ այլ երկասիրութիւնք [Kniha nářku a další díla], հազարամեակի հրատարակութիւն, աշխ. Զարեհ Եպս. Ազնաւորեան, Antelias 2003. 3 ԳՐԻԳՈՐՆԱՐԵԿԱՑԻ,ՏաղերեւԳանձեր[ÓdyaPoklady],աշխ.ԱրմինէՔէօշկերեան, Jerevan 1981.

Ukázky z díla sv. Řehoře z Nareku 257 ukázka ódy sv. řEhořE z narEku Pták, pták probudiv se4 (a) dívaje se na pohany Volal, volal na hrdličku láskou krmenou (a) milovanou: Vrať se, vrať se, ó Šunemitko5 [sic!] ve stínu skály.6 Pojď, ó Ty nevěsto, z hor leopardů, z polí srn. 4 Jak upozorňuje prof. Abraham Terian, s obrazem ptáka se setkáváme jako se symbolem vzkříšení v arménském vizuálním umění často, například na jeruzalém- ských arménských mozaikách ze šestého a sedmého století. 5 Častá chyba (např. u Chač‘atreana, viz ԳԱՆՁԱՐԱՆ ՀԱՅ ՀԻՆ ԲԱՆԱՍՏԵՂԾՈՒԹԵԱՆ [Pokladnice starého arménského básnictví], աշխ. Պօղոս Խաչատրեան, Jerevan 2000, s. 890 či u Mchit‘areana, viz ԳՐԻԳՈՐ ՆԱՐԵԿԱՑԻ, Տաղեր [Ódy], աշխ. Արշաւիր Մխիթարեան, Jerevan 1957, s. 124) při interpretaci této ódy je způsobena jménem „Šunemitka“. To ovšem nemá nic společného s poslední manželkou krále Davi- da ani s ženou, jejíž mrtvé dítě oživil Eliseus (LXX 3Kr 1, 3 a 2, 18; česká bible 1Kr 1, 3 a 2, 17). Správné vysvětlení je zřejmě toto: jméno by mělo znít Šulamitka (angl. Shula- mite). Avšak již v řecké Septuagintě byl ten název porušen na  (angl. Sunamite), což už je bližší k Šunemitce (angl. Shunammite) v Knize královské, a v řecké Septuagintě ke , (tedy Somanitka, angl. Somanite). Jelikož arménská bible byla přeložena většinou ze Septuaginty, a jelikož  (Soma- nitka) a  (Sunamitka) jsou si velice blízko, obě tato jména byla přelože- na jako Սոմնացի (Šunemitka). Sv. Řehoř bezpochyby jak u této ódy, tak ve svém Komentáři k Velepísni měl na mysli Սոմնացի z Velepísně, tj. Šulamitku. Tudíž docházíme k závěru, že první verš třetí sloky ódy (Դարձի՛ր, դարձի՛ր Սոմնացիդ) je přímo citát z Velepísně     Chač‘atreanovo a Mchit‘areanovo tvrzení, že dívka uvedená v ódě je Abišag, poslední manželka krále Davida, se tak nezakládá na pravdě. 6 ընդ վիմին հովանեաւ – „ve stínu skály“: opět sám sv. Řehoř ve svém Komentáři k Velepísni (kapitola druhá) poskytuje návod. Totiž ve své interpretaci verše 2, 14 Velepísně (s. 475), tj. „Եւ ե՛կ, աղաւնի իմ, ընդ հովանեաւ վիմիդ մերձ ի պատուար պարսպիդ“, a konkrétně v souvislosti s úryvkem „ընդ հովանեաւ վիմիդ“, píše: „Վէմ՝ զՔրիստոս կոչէ, զի առաքեալ ասէ, թէ «Վէմն էր ինքն Քրիստոս»“ – což je text z 1Kor 10, 4. Je tedy zřejmé, že Kristus volá na hrdličku, tj. církev věřících, a vyzývá ji, aby u něho našla útočiště.

258 Ukázky z díla sv. Řehoře z Nareku Jdouce, jdouce shromažďují se v Efraimu7 Betelu.8 Zvedají se, zvedají se do prostranství ve vinohradu Kedronu.9 7 Efraim – jedná se o město, z něhož Ježíš utíkal před svými nepřáteli (Jan 11, 54); o městě je také zmínka ve Starém zákoně. 8 Betel – Jakub spal, měl proslulý sen o žebříku do nebe atd. a pak dal místu toto jméno (viz např. Gn 28, 10–22 a Sd 1, 23). Kámen, který používal jako podhlav- ník, pak vztyčil jako památník, který se stal „Božím domem“ – tudíž je i zde možná nepřímá asociace s církví. Ve Starém zákoně je na toto místo mnoho odka- zů, a není tedy zcela jasné, co měl sv. Řehoř na mysli, když psal „Եկեալ եկեալ տաւաղին յԵփրայիմ Բեթելին“ (s. 674). Všimněme si ještě, že v Komentáři k Velepís- ni sv. Řehoř při interpretaci věty „Նման է եղբօրորդին իմ այծեման կամ որթու եղանց ի վերայ լերանց Բեթելայ“ tvrdí: „Podle jazyka Izraelitů znamená Betel nebe- sa, do nichž jsou vzati od hadů spasení“ (s. 474). Betel tedy má v tomto kontextu bohatý symbolický význam. 9 Kedron – „Když to Ježíš dořekl, odešel se svými učedníky za potok Kedron, kde byla zahrada; do té se svými učedníky vešel“ v noci předtím, než byl zatčen (Jan 18, 1). Kedron může znamenat jednak údolí, které odděluje Jeruzalém od hory Olivetské, jednak potok, který údolím v zimě protéká. Tudíž se zdá, že tato část ódy sleduje poslední Kristovy chvíle před tím, než byl zatčen a ukřižován. Avšak Kedron má i jiné asociace, např. v Ezechielovi se dozvíme, že část vod starého Kedronu vycházela přímo ze starého chrámu (Ez 47, 1–12), což nabízí krásnou alegorii, podle které řeka božských milostí proudila z jedné strany chrámu „na jih od oltáře“, dávajíc zeleň, krásu, plody a život v poušti a dokonce uzdravujíc hořké vody Mrtvého moře. Do stejného údolí hodili králové Asa, Josiáš a Ezekiáš modly a jiné objekty, které pošpinily Jeruzalém (3Kr 15, 13; 4Kr 23, 4 atd.). Když nahléd- neme do Knihy nářku (1b, s. 14), čteme: Վասն զի թէ «Մերձ է օր Տեառն», որպէս Գիր ասէ, Ի հովիտն անձուկ ասպարիսին Յովսաթափու, Եւ հեղեղատին Կեդրոնի՝ Փոքր հանդիսարանացն իրաւանց ժամադրութեանց Sv. Řehoř ve stejném výroku zmiňuje „Josataf “ [sic] (Srov. „Jošataf “ dle české bible – Joel 4, 2 a „Josafat“ dle LXX – Joel 3, 2) společně s potokem Kedronem. Jehošafat v hebrejštině znamená „Hospodin soudí“ (Srov. „Údolí rozsudku“ – Joel 4, 14 nebo LXX Joel 3, 14); v Septuagintě zní tento název Josafat, odtud je i arménský název Յովսափատ, z kterého je u sv. Řehoře tvar Յովսաթափ. Toto údolí je ve skutečnosti totožné s údolím Kedron, a proto předpokládáme, že měl sv. Řehoř pravděpodobně též na mysli jak cestu do místa posledního Ježíšova shromáždění, tak místo očištění a soudu.

Ukázky z díla sv. Řehoře z Nareku 263 k ukázCE z Knihy nářKu sv. řEhořE z narEku Předkládáme ukázky z Knihy nářku sv. Řehoře z Nareku. První tři části (Slo- va 12, 80 a 94) se staly jistým celkem nazývaným „Mocné modlitby“ a liturgicky využívaným v kompletáři, následuje modlitba určená řečníkovi k pronesení předtím, než začne kázat na veřejnosti (Slovo 34, část b), a poslední ukázka je celebrantova modlitba z pataragu (eucharistické liturgie). V dalším značí texty v tučném stojatém písmu názvy Slov (základních částí Knihy nářku), texty v tučné kurzívě názvy úseků těchto částí (uváděných abe- cedně jako a, b, …) a texty v tučných stojatých velkých písmenech jsou názvy účelových skupin Slov. Nadpisy v závorkách s velkou pravděpodobností nepo- cházejí od sv. Řehoře a byly dodány až později. Odkazy na biblické zdroje mají formu doporučenou pro český ekumenický překlad. Pokud se liší číslo- vání apod. v Septuagintě a v české tradici, je odkaz dle Septuaginty v závor- kách [a] za odkazem dle této tradice. Při překládání bylo naší snahou zůstat co nejvěrnější originálu a zachovat idiosynkrasie autora, aby se tyto promítly i do české verze, proto jsme se také vyhýbali interpretaci. Cílem nebylo poskytnout snadné čtení, nýbrž konfron- tovat českého čtenáře se stejně obtížným textem, jaký dostává do rukou čte- nář arménský, a umožnit mu vytvořit si svou vlastní představu dle vlastního vkusu a vlastní inspirace. Využívali jsme opět zásadně vydání, které bylo připraveno arcibiskupem Zarehem Aznaworeanem v rámci publikace k tisíciletému výročí úmrtí sv. Řehoře v roce 2003. překlady ve spolupráci vytvořili Haig Utidjian, Evžen Kindler a Barbora Turková

264 Ukázky z díla sv. Řehoře z Nareku ukázky z Knihy nářKu sv. řEhořE z narEku Tři mocné modlitby z Knihy nářku od sv. Řehoře z Nareku využívané v kompletáři Slovo 12 Promlouvání k Bohu z hloubi srdce a. A nyní, jelikož vždy v předcházející lítosti jsem slovem beznaděje sám sebe opustil a kyjem pochybností se zbil k smrti, obraceje se zde k pojmu naděje, odvážím se prosit úpěnlivě o slitování, voláním svaté Trojice o pomoc mně hříšnému. Jakmile začnu dobrořečit a vyznávat se Bohu, oživovateli všech, ihned ono vzývání blízkým zvukem hrozného jména Dobrodince rozdílejícího milost je pro mě mrtvého žití, podle prorokovy předpovědi, že kdo volá jméno Pána, bude žít.15 Já však nejen volám, ale především věřím v jeho velikost; nepřibližuji se k němu s úpěnlivými prosbami kvůli jeho darům, ale jakožto ke skutečnému žití a opravdovému dýchání, bez něhož není pohyb ani dění; neboť ani ne tak svazek naděje, jako pouta lásky mnou hýbají. Ne po dávaném, ale po dávajícím se mi neustále stýská.16 Netoužím po slávě, pro oslaveného je však žádoucí políbení; ne touhou po životě, ale vzpomínkou na oživujícího vždy hořím; nevzdychám s dychtivostí po rozkoši, ale naříkám zde po [jejím] tvůrci s tužbou [vycházející] z ledví; neprosím o odpočinek, ale žadoním o tvář toho, kdo odpočinek přináší; ne pro svatební veselí, 15 Jl 2, 32 [3, 5]; Sk 2, 21; Ř 10, 13. 16 Srov. Fp 4, 17.

Ukázky z díla sv. Řehoře z Nareku 265 ale touhou ženicha chřadnu. Skrze Jehož moc, v jistotě očekávání, [přes] břemeno výše vypsaných vin věřím s nepochybnou nadějí, nacházeje útočiště v ruce Všemocného, nejen že dosáhnu odčinění, ale i jeho samého uvidím, [abych získal] milost a slitování, a nebeské dědictví, ačkoliv jsem naprostým vyhnancem. b. A nyní, s tváří skloněnou mnohým ostudným zahanbením, [obnovím] prostředek podnětu od svých obou zapečetěných rtů – zaslouženě zavřených umlčujícím zámkem – jakožto pohybu mého nesmělého jazyka; obnovím jej ke zpěvu vzdechů úpěnlivých proseb, k melodiím srdceryvných vzlyků, ke křiku do nebes. (Mocná modlitba proti nočním hrůzám) c. Přijmi se sladkostí, ó mocný Pane Bože, úpěnlivé prosby mne zatrpklého; přibliž se se slitováním k mé zahanbené tváři; zažeň, ó Všedarující, můj smutek zostuzení; odstraň ze mě, ó Milostivý, mou nesnesitelnou tíhu; odděl ode mne, Ty Vynalézavý, mé smrtonosné zvyky; vypleň, ó Ty vždy Vítězný, radosti Lstivého; odsuň, ó Ty Vznešený, mrak Vzteklého; zastav, ó Ty Oživující, běh Zhoubce; rozptyl, ó Ty Vidoucí skrytého, zlé nástrahy věznitele; zmař, ó Nevyzpytatelný, útoky válečníka. Podepiš se jako Pán svým jménem na vikýř mého příbytku; obepni svou rukou strop mého chrámu; označ svou krví ostění vchodu mého pokoje; vtiskni své znamení na stopy východu svého prosebníka; zabezpeč svou pravicí lože mého odpočinku; kéž očistíš od osidel povlak mého slamníku; kéž ochráníš svou vůlí trýzněnou duši mého ducha; kéž zbavíš příměsi dech, kterým jsi obdařil mé tělo; kéž koldokola rozestavíš pluky svého nebeského vojska, kéž [je] sešikuješ jako protivníky proti legii démonů. Uděl radostný odpočinek spánku podobajícímu se smrti

275 Jaká je víra Etiopů?1 Komentovaný překlad jedné kapitoly z Itineraria Remedia Prutkého, OFM* Marek Dospěl Úvod V překladu, který následuje za tímto úvodem, předkládám text františkánského misionáře působícího v polovině 18. století v Etiopii, a snažím se tak čtenářům zpřístupnit jeho pohled na etiopské křesťanství, který můžeme považovat pro jeho dobu za typický. Volně tím navazuji na příspěvek kolegy Jana Záhoříka uveřejněný v minulém čísle Parrésie.1 Bibliografické poznámky k portugalskému a jezuitskému působení v Etiopii Než ale přistoupím k vlastnímu tématu, dovolím si s ohledem na čtenáře učinit několik bibliografických poznámek ke zmíněnému článku kolegy Záhoříka, který je podle autorových slov „pokusem zasadit snahu evropských jezuitů o zvrat tehdejších nábožensko-společenských poměrů do širšího historického kontextu“ a „jedná se tak více o studii historickou než religionistickou“ (105). Jak bude patrné níže, tento exkurz má přímou návaznost na mé téma. Ke třem odborným knihám, které autor uvádí k tématu jezuitů v Etiopii by se jistě dalo připojit několik dalších, zvláště když k danému tématu, jak autor píše, „existuje několik málo základních publikací“ (105), ale to není, myslím si, * Příspěvek vznikl v rámci výzkumného záměru MSM 0021620826 uskutečňovaného na Českém egyptologickém ústavu FFUK, a ve své počáteční fázi byl podpořen také grantem GAČR 401/04/0936 řešeným na půdě Nadace pro dějiny kultury ve střední Evropě. 1 ZáHořík, Jan, „Etiopská ortodoxní církev a evropští misionáři 16.–17. století“, v: Parrésia. Revue pro východní křesťanství 2–3 (2008–2009), s. 105–116. Parrésia 4 (2010), s. 275–295

276 Marek Dospěl nezbytné. Co naopak potřebuje upřesnění a doplnění, je pasáž o primárních pramenech, kterou Záhořík vhodně otevírá svůj příspěvek, ale vzápětí uzavírá konstatováním, že se „mnohé buď vůbec nedochovaly, nebo jsou k dispozici jen ve fragmentech“ (106), uváděje jen spis Jerónima Loba2 a anglický překla- dový výbor z několika dalších původních spisů;3 ve zbývajícím textu pak ještě odkazuje na jeden další, neevropský pramen (v pozn. 18, ke které níže). Přes- tože množství kdysi existujících primárních pramenů můžeme dnes jen tušit, zdaleka jich nemáme málo. O mnoha nedochovaných pramenech můžeme snad hovořit v případě překladové literatury, když se nedochovala většina pře- kladů, které jezuité pořídili z latiny či portugalštiny do klasické etiopštiny (gec ez) nebo naopak z gec ez do portugalštiny.4 Zůstaneme-li u knižních publikací a rukopisných knih, na něž se Záhořík ve svém příspěvku omezil, musíme na prvním místě doplnit Beccariho monu- mentální řadu,5 v níž vyšly spisy, které významně ovlivnily pozdější literární produkci a evropský obraz Etiopie – spisy Pêra Paise (sv. 2–3), Manuela Bar- radese (sv. 4)6 , Manoela de Almeidy (sv. 5–7)7 i všechny čtyři z autografu edito- vané knihy Expeditio Aethiopica od Afonsa Mendese8 (sv. 8–9). Z dalších uveďme aspoň Miguela de Castanhosa, jenž doprovázel portugalskou expedici, kterou 2 A sice tuto edici: loBo, SJ, Jerónimo, The Itinerário of Jerónimo Lobo. Transl. by Donald M. LoCkHart, notes and introduction by C. F. beCkingHaM, London: The Hakluyt Society [Second series, 162], 1984. Jde o anglický překlad z úplného portugalského originálu, objeveného teprve r. 1947 a kriticky publikovaného r. 1971 M. G. da Costou (Itinerário e outros escritos inéditos, Porto: Livraria Civilizaçăo); spis vyšel nejdříve ve zkráceném a zřejmě upraveném francouzském překladu (1728), z něhož vyšel i anglický, pořízený věhlasným Samuelem Johnsonem (1735). 3 A sice tuto edici: beCkingHaM, C. F. – HuNtiNgford, G. W. B. (edd.), Some records of Ethiopia, 1593–1646, London: The Hakluyt Society [Second series, 107], 1954. 4 Této otázce se věnuje také Záhoříkem citovaný článek CoHen, Leonardo, „The Jesuit missionary as translator (1603–1632)“, v: Böll, Verena et al. (ed.), Ethiopia and the Missions – Historical and Anthropological Insights), Münster: LIT Verlag, 2005, s. 7–30. 5 beCCari, SJ, Camillo (ed.), Rerum æthiopicarum Scriptores Occidentales Inediti a sæculo XVI ad XIX, sv. I–XV, Roma: Casa Editrice Italiana – C. de Luigi, 1903–1917. 6 Srov. i moderní Barrades, Manuel, Tractatus tres historico-geographici (1634). A seventeenth century historical and geographical Account on Tigray, Ethiopia. Transl. by Elizabet Filleul, ed. by Richard Pankhurst. Wiesbaden: Harrassowitz, 1996. 7 Almeida v letech 1628–1646 napsal Historia geral do Ethiopia a alta ou Abassia, do té doby nejsystematičtější dílo o Etiopii; výtah z něho r. 1660 publikoval Tellez (Historia geral de Et(h)iópia a alta ou Preste Joam e do que nella obraram os padres da companhia de Jesus composta na mesma Ethiopia pelo padre Manoel D´Almeyda, etc. abbreviada com nova releucam e methodo pelo padre Balthazar Tellez, Coimbra, 1660; další vydání 1770, také italsky) a ten byl r. 1711 přeložen do angličtiny. 8 Jeho spis Bran Haimanot vydal r. 1964 v edici CSCO (sv. 251 a 252) Carlo Conti Rossini.

Jaká je víra Etiopů? Komentovaný překlad jedné kapitoly z ItInerarIa... 277 Cristovao da Gama vedl do boje proti Ahmedu Graññovi († 1543);9 také jeden ze spisů, které r. 1541 publikoval učený Damião de Góis;10 nebo jiný dobový spis, když nevycházející z vlastní zkušenosti, pak aspoň založený na autentic- kých zprávách, a publikovaný r. 1615 Godinhem.11 Zbývá zdůraznit, že dílčí pojednání a misionářské zprávy byly ve své době průběžně publikovány v jezuitských řádových edicích Lettere annue […] a Litterae Aethiopicae PP. Societatis Iesu de propagatione fidei apud Abassinos […].12 Zmínit musí- me ještě několik moderních souborů – kromě již citovaného díla C. Beccariho a ediční řady publikované v The Hakluyt Society je tu ještě kolekce anglických překladů v Samuel Purchas, His Pilgrimes, přičemž všechny mohou mít před- chůdce v Navigationi et viaggi (sv. 1, věnovaný Africe, r. 1550 publikoval Giovanni Battista Ramusio). Tolik snad stačí pro představu o jednotlivých dobových spi- sech knižní povahy. Tím jsme připojili několik poznámek k primárním pramenům, jak je ve svém článku pojal Záhořík. Ovšem když je řeč o primárních pramenech, nesmíme nechat bez poznámky dokumenty – primární prameny par excellence. Veliké bohatství dokumentů se nachází v portugalských sbírkách a v římských Archivio Storico della Sacra Congregazione per l’Evangelizzazione dei Popoli o „de Propaganda Fide“ a Archivum Romanum Societatis Iesu, ale abychom uvedli aspoň ty publiko- vané, musíme zmínit 10. až 14. svazek Beccariho Rerum Aethiopicarum Scriptores Occidentales Inediti nebo celou řadu původních zpráv publikovaných péčí Rab- batha,13 a pak především řádový ediční podnik Monumenta Proximi-Orientis,14 v jehož svazcích mezi korespondenty nechybí ani proslulý Fulgentius Freire 9 Společně s pojednáním holiče a lékaře portugalské mise, Bermudeze (později možná vysvěcený na kněze), korespondencí etiopského císaře s portugalským králem a pojednáním dobového kronikáře, Correa, byl spis publikován v: WHiteWay, R. S. (ed.), The Portuguese Expedition to Abyssinia in 1541–1543, as narrated by Castanhoso, with some contemporary letters, the short account of Bermudez, and certain extracts from Correa, London: The Hakluyt Society [Second series, 10], 1902. 10 Damianus à goes, Fides, religio, moresqve Aethiopum svb imperio pretiosi Ioannis […], Paris: Chr. Wechelus, 1541. Viz i nedávnou publikaci uHlig, Siegbert – BüHriNg, Gernot (edd.), Damian de Góis´ Schrift über Glaube und Sitten der Äthiopier, Wiesbaden: Harrasowitz [Äthiopistische Forschungen, 39], 1994. 11 Viz níže. 12 Případně v jejich překladech, jako např. Histoire de ce qvi s’est passé en Ethiopie, Malabar, Brasil, et es Indes Orientales, Paris: Sebastien Cramoisy, 1628 nebo Histoire de ce qvi s’est passé es royavmes d’Ethiopie […], Paris: Sebastien Cramoisy, 1629. Některé z těchto dobových publikací lze nalézt ve veřejné doméně na webu. 13 raBBatH, SJ, A.(ed.), Documents inédits pour servir à l’histoire du christianisme en Orient, sv. I–II, Paris – Leipzig, 1905–1910. 14 liBois, SJ, Charles (ed.), Monumenta Proximi-Orientis, sv. II: Égypte, 1547–1563, sv. IV: Égypte, 1565–1591, sv. V: Égypte, 1591–1699, Roma: Institutum Historicum Societatis Iesu [Monumenta Historica Societatis Iesu, 145, 150, 152], 1993, 1996, 2002.

284 Marek Dospěl Překlad rEmEdius Prutký, ItInerarIum || [f. 332r] kaPitola 34 Jaká Je víra etIopů Ti kdo věří, že ona královna ze Sáby, jež prý přišla na audienci k Šalomounovi od jihu nebo z kraje země, kralovala na ostrově Meroe, ti pokládají za nesporné, že po jejím návratu do vlasti se v Etiopii začalo šířit poznání jediného pravého Boha.36 Věří, že královna byla Šalomounem vyučena a po odvržení model a pověr přestoupila na Mojžíšovo náboženství a to pak dala svému lidu. Vzdě- lanci ale nemohou přijmout fakt, že se na světě nalézají dvě oblasti známé pod názvem Sába. Jeden názor praví, že Sába leží v Arábii nazývané Šťastná, blízko Eritrejského moře,37 odkud pochází básníky opěvované sabejské kadidlo; a jak se mnohým vzdělancům zdá, ti tři vznešení králové, kteří se dostavili do Betlé- ma, se nazývali Sabejci. Druhá lokalizace se od té první liší nejen místem, ale také způsobem zápisu hebrejštiny, který se v té Etiopii, o níž je řeč, používal. Tato „druhá Sába“ byla později nazvána Meroe – nejisto, zda po Kambýsově matce, nebo sestře. Nezůstalo mi skryto, že renomovaní autoři tvrdí, že královna ze Sáby pochá- zela ze Šťastné Arábie a nikoliv z Etiopie. Znám i jiné, kteří mají za to, že královna ovládala rozlehlé území zahrnující jak Šťastnou Arábii, tak i Etiopii a sousedící Egypt. Proti takovým názorům se nestavím, ačkoli jim nevěřím.38 Stojím si však za tím, co bylo ověřeno zkušenými badateli především v této době, že totiž ona královna měla sídlo své svrchované moci v etiopské Sábě 36 Předešlé souvětí se doslova shoduje s godigNus, 113 (I, XVIII). Následující souvětí se se stejným zdrojem shoduje téměř doslova, načež až po „ačkoli jim nevěřím“ v dalším odstavci – čili po další výpůjčku – následuje pasáž opět doslova odpoví- dající Godignovu textu (113–4), pouze s výjimkou drobných obměn slovosledu a rozdílného pravopisu slov Bethlemitico vs. Bethlehemitico, auctores vs. authores a jednoho slovesného tvaru. 37 Eritrejské čili Rudé moře; Šťastnou Arábií se myslí jižní část Arabského poloos- trova. 38 Následující souvětí je parafrází Godignova textu (godigNus, 114). Další text (od přelomu nové rukopisné strany) se ale s touto předlohou (godigNus, 114–6 a 118) opět shoduje téměř doslova – a to až po slova „za časů královny || ze Sáby“ na f. 333v.

Jaká je víra Etiopů? Komentovaný překlad jedné kapitoly z ItInerarIa... 285 a odtud se vypravila k Šalomounovi. Nalezl jsem pro ni || [f. 332v] rozličná jména: někteří ji nazývají Nikanta, jiní Niktokris, mnozí zase Nikaula, nemálo dalších jí říká Macheda, přičemž tento název používají nejmladší historikové tím ochotněji, že ho tak prý přejali od Etiopů.39 Královna ze Sáby byla prý obdařena tak velkou moudrostí a povědomím o věcech budoucích, že je pova- žována za Sibylu. A jsou i tací, kteří věří v existenci oné královny nazývané některými lidmi Židovka, a to proto, že prý navštívila také Judeu a přijala židov- skou víru. Daleko od pravdy nejsou ani ti, kdo jí říkají Sambeta, tedy skoro Sabea. Stojí si za tím, že mezi pohany to byla ta žena, kterou někteří nazývají „babylónská“ nebo „egyptská“ a nemálo jiných „perská“. Říká se, že napsala čtyřiadvacet knih a v nich pojednala o mnoha tajemstvích ohledně Ježíše Krista, v čemž se jí prý nevyrovnala žádná z dalších Sibyl. Avšak tyto informace nejsou jisté. Vincenc Ferrer,40 muž věhlasný svým učením a svatostí, se v jedné řeči zmiňuje o tom, jak královna ze Sáby, když se vracela od Šalomounova dvora do vlasti, připadla na cestě na potok a na kládu položenou přes něj coby most; když z Božího vnuknutí rozpoznala, že na něj má být pro spásu lidského rodu přibit Kristus, okamžitě sesedla z mezka, na němž se vezla, a pokleknutím a slz roněním vzdala dřevu úctu a nestrpěla, aby na něj kdokoli z celého jejího doprovodu vstoupil. Pak poslala k Šalomounovi posla s dopisem, ve kterém vylíčila, co jí bylo na cestě božsky vyjeveno. Když o tom byl Šalomoun zpra- ven, rozkázal, aby bylo dřevo odtamtud vzato a zahrabáno do země; k tomu došlo na tom místě, kde byl později vybudován onen ovčí rybník, jak ho v evan- geliu oslavuje svatý Jan.41 Tyto a ještě další události ohledně tohoto dřeva, pře- vzaté od jiných autorů k poctě nejsvětějšího Kristova kříže, Ferrer zbožně vypráví v té řeči, kterou jsem jmenoval. 39 Mákedá je opravdu jméno, pod kterým je královna ze Sáby známa v etiopské tra- dici, jež je vtělena zejména do spisu Kebra Nagašt čili Sláva králů. Viz např. edici Carla Bezolda s německým překladem (Kebra Nagast. Die Herrlichkeit der Könige, München: Verlag der K. Akademie der Wissenschaften, 1905) nebo anglický pře- klad od W. BudgeHo (The Queen of Sheba and Her Only Son Menyelek (I), being the „Book of the Glory of Kings“ (Kĕbra Nagast) […], London: OUP, 2 1932). 40 Sv. Vicente Ferrer (1350–1419; lat. Vincentius Ferrerius), španělský dominikán z Valencie, hlasatel pokání a logik, který na svých kazatelských a misijních poutích procestoval Španělsko a působil i ve Francii, Itálii, Německu a v dalších evrop- ských zemích. V Avignonu krátce působil jako zpovědník papeže Benedikta XIII. Doprovázela ho pověst vynikajícího kazatele a divotvůrce. Tiskem mu vyšel např. Tractatus de vita spirituali a jeho řeči (na jednu z nich Prutký – čili spíše Godinho – patrně odkazuje; viz např. Sermones de tempore et de sanctis, sv. I–III, 1493). Více o něm v: Jose M. de gargaNta – Vicente ForCada, Biografía y escritos de San Vicente Ferrer, Madrid: Editorial Católica [Biblioteca de Autores Cristianos, 153], 1956. 41 Srov. Jan 5,2: „V Jeruzalémě je u Ovčí brány rybník, hebrejsky zvaný Bethesda, a u něho pět sloupořadí.“

ESEJ

299 Církev v postkomunistické Evropě* Christos Jannaras Nad zhroucením socialistického uspořádání v Evropě mohli marxističtí teo- retici pociťovat hluboké zadostiučinění. Obhájilo totiž výchozí bod a základ Marxovy teorie, a sice že hospodářské poměry pohánějí a utvářejí dějiny. Pokud se tento teoretický systém v něčem mýlí, pak, jak to vidím, v uplatnění na dějiny jako celek. Smí si nicméně nárokovat interpretační důležitost v souvislostech současného paradigmatu západní civilizace v jeho celosvětových rozměrech. Je téměř zřejmé, že se komunistické režimy východní Evropy nezhroutily v důsledku obecného odmítnutí historického materialismu. Zhroutily se kvůli touze po historickém materialismu ještě důslednějším. V jejich zhroucení nešlo o vítězství nematerialistické ideologie nad důsledným materialismem. Trium- foval naopak vynalézavý a úspěšnější systém historicko-materialistického řízení lidského života, a to nad systémem nepostačujícím a nevýkonným. Společnou ideologií obou systémů je základna (Basis). Rozdíly se pak omezují na struk- turní nadstavbu (Überbau). György Lukács velmi časně již roku 1923 poukázal na to, že „historický materialismus je sebepochopením kapitalismu“.1 Dnešní globalizace kapitalistic- ké ekonomie tuto pronikavou diagnózu hmatatelně dosvědčuje. V celosvětovém měřítku kapitalismus lidem i národům dokonale podsunul to nejvulgárnější praktické uplatnění historického materialismu: konzumerismus se stal abso- lutním. Znivelizoval celé civilizace, vykořenil v mnohých společnostech stale- té duchovní tradice, zbezvýznamnil politiku a zahladil sociální aspirace. Jediná vize a výhradní cíl internacionalizovaného kapitalismu je materiální „rozvoj“ a „pokrok“, tedy podrobení všech hlubších lidských potřeb přednosti spotřeby. * Christos Yannaras, “The Church in Postcommunist Europe”, Mediterranean Quarterly. A Journal of Global Issues, vol. 9, 4/1998, s. 89–109. 1 Georg Lukacz, Geschichte und Klassenbewusstsein, Werke (Darmstadt und Neuwied, Německo: Luchterhad Verl., 1977), 2, s. 404. Parrésia 4 (2010), s. 299–314

300 Christos Jannaras Historický materialismus rozprostřel vládu nad zemí pod padělkem znač- ky „liberalismu“ a prostřednictvím rychlého technologického vývoje. Vytvořil nové sociální modely pro soutěživost, kde jsou rozhodujícími rysy „úspěšné- ho“ člověka osobní hospodářský úspěch, funkčnost, opovržení společenstvím, pohrdání obecným dobrem a zúžení lidské existence výhradně na oblast hos- podářské činnosti. Komunistické režimy ve velkém omezovaly svobody jednotlivců ve pro- spěch sociální spravedlnosti. Předváděly v praxi, že hospodářský systém může být spravedlivý, pokud se lidský život stane urážkou ducha, pekelnou jámou a tyranií s tisícem tváří. Moderní liberalismus se hlásí k hospodářské i poli- tické svobodě, ale v praxi dokazuje, že volené vlády, odbory a další demo- kratické instituce jsou pouhé nemohoucí stíny, zcela podřízené dominantní celosvětové moci velkých nadnárodních korporací, investičních bank, finan- čních korporací, velkých pojišťoven, sdělovacích prostředků a spekulantů s měnou. Centrálně plánovaná hospodářství komunistických režimů podvázala poli- tiku a nahradila ji svévolnými tyranskými diktaturami, z nichž každá zavedla svou nomenklaturu. Moderní „liberální“ hospodářství podvazuje politiku stej- ně tak nepokrytě, aby ji nahradilo mocnými a nekontrolovanými ekonomický- mi „představenstvy“. Závažná politická rozhodnutí, jež by měla záležet na celonárodních referendech, podléhají nyní příkazům nevolených vůdců celo- světové ekonomiky. Žádná politická ani společenská síla se nezdá schopná účinně vzdorovat nárokům ekonomických představenstev. Profesionální politici všech národů se odívají hávem „modernizace“, kterým zahalují kapitulaci před dominan- cí celosvětových nadnárodních korporací a finančních skupin. Rozprodávají v ohromující míře státní majetek pod rouškou eufemismů, jako jsou privatizace a tržní reforma, aby jej vsadili v celoplanetárním kasinu burzovních her. Takové je zobecnění triumfu historického materialismu, posmrtného trium- fu marxismu. Jde zajisté o triumf, jenž hmatatelně nastoluje každodenní sku- tečnost lidského života v celosvětovém měřítku. Podmiňuje jak význam, tak pořadí lidských potřeb. Nahrazuje zkrátka lidskou civilizaci. Metafyzika, umění, láska a mravnost jsou vytěsněny na okraj lidského života spíše jako doplňky k zábavě, jako psychologické preference a jako nečinná nadstavba zabsoluti- zovaných ekonomických priorit. Do kontrastu s touto konkrétní skutečností postkomunistického světa stavím úlohu křesťanské církve. Pokud ji omezíme na úroveň psychologické nadstavby, spíše citového, ideologického či mravního doplňku k ekonomickým prioritám života, ztratí tato otázka veškerou přitažli- vost. Církev mne zajímá pouze potud, pokud představuje a nakolik předsta- vuje životní skutečnosti tak konkrétní, jako jsou jídlo a oděv, nástroje k práci, dopravní prostředky, medicína a nemocnice pečující o zdraví člověka, lidská potřeba sdílet život, milovat a být milován. Dokáže církev dostát nevýslovné a v hloubi pociťované potřebě člověka nikdy nezemřít?

ROZHOVOR

317 Za ikonami až na konec světa. Rozhovor o poésis a techné ikon, jejich objevování a restaurování, o cestách, hledání a nalézání, ale také o životě mezi Evropou a Orientem Zuzana Skálová, Michal Řoutil Es wandelt niemand ungestraft unter Palmen... J. W. von Goethe Tento rozhovor editora revue Parrésia s renomovanou restaurátorkou ikon a historičkou umění českého původu Zuzanou Skálovou (nar. 1945 v Praze) je věnován především reáliím práce se svatými obrazy, tak jak je poznala v růz- ných zemích. Naším přáním je přiblížit čtenářům nejen starobylé tradice ikono- malby, ale i dynamický rozvoj koptologie a byzantologie v Egyptě v posledních dvou desetiletích. Po své emigraci v roce 1968 se Zuzana Skálová usadila v Holandsku. Tam také vystudovala dějiny umění a archeologii; ve své disertaci se zaměřila na Slovanskou epopej Alfonse Muchy (1976). Současně se věnovala oboru restau- rování ikon, a to mimo jiné během stáží v Centrálním institutu pro restaurování v Římě, v Byzantském muzeu v Athénach a Všesvazovém vědeckovýzkumném institutu restaurování v Moskvě. Další etapa jejího profesionálního i osobního života je již spojena s poby- tem v Egyptě. V Káhiře vedla ve spolupráci s Koptským muzeem, Egyptskou památkovou službou a koptským patriarchátem v letech 1989–1996 pilotní „Coptic Icons Conservation Project“, financovaný ministerstvem zahraničí Nizo- zemského království. V rámci tohoto projektu rovněž restaurovala ikony v řec- kém klášteře sv. Kateřiny na Sinaji. Poté pokračovala v Egyptě v práci pod logem své nadace pro konzervování ikon na Středním východě („The Founda- tion for the Conservation of Icons in the Middle East“). K pozoruhodným výsledkům aktivit naší krajanky v Egyptě patří přede- vším probuzení zájmu o koptské ikony, vypracování konzervačních postupů 1 Text a ilustrace © Zuzana Skálová, Foundation for the Conservation of Icons in the Middle East. Parrésia 4 (2010), s. 317–366

318 Zuzana Skálová, Michal Řoutil vhodných pro místní techniky ikonopisu, vyškolení prvních specialistů v obo- ru restaurování a konzervování ikon, ale i re-restaurování, a tím i objevení skupiny středověkých ikon a jejich zpřístupnění laické i odborné veřejnosti; neopominutelný je rovněž její přínos ke klasifikaci a katalogizaci rozsáhlé kolek- ce koptských ikon a k profesionálnímu restaurování koptského umění, který přímo generoval další mezinárodní spolupráci. Zuzana Skálová publikovala řadu interdisciplinárně zaměřených studií, zejména pak v monografii Ikony v údolí Nilu.2 Rozhovor je doplněn unikátním fotografickým materiálem a bibliografií. * * * Vaše práce, soudě podle Vašich četných ilustrovaných publikací, se pohybuje na pomezí řady oborů: od historie umění, sémiotiky, teologie, technické historie či antropologie až po různé konzervátorské přístupy. Je restaurování ikon disciplína, která patří ke kulturním vědám? Tyto disciplíny jsou se studiem ikon propojené a našla jsem v nich kolegy, od kterých jsem se hodně naučila. Prošla jsem určitou akademickou dráhou, avšak mojí prioritou bylo restaurování, protože mě těšilo pracovat rukama. Dodávám, že mé formování a vzpomínky jsou generační; svět se velmi rychle mění. Vaše mezinárodní průprava je neobvyklá. Po maturitě na pražské střední umělecko-průmyslové škole bytové tvorby na Žižkově, která byla v raných šedesátých letech téměř disidentskou oázou svo- bodné tvorby, jsem toužila po studiích na restaurátorském oddělení Akade- mie výtvarných umění, leč marně. A tak jsem vystřídala různá zaměstnání, mimo jiné v redakcích časopisů Svět motorů a Křídla vlasti. Když hledal nový politický týdeník Reportér rychle výtvarného redaktora, vzali mne bez proká- drování. Reportér, obzvláště v roce 1968, kdy mu šéfoval Stanislav Budín, byl v centru událostí pražského jara. Dvacátého prvního srpna 1968 byla naše redakce v Pařížské ulici obsazena okupanty. Odešli jsme do ilegality: na záchytku u Apolináře, kde nám poskytl ideální úkryt její tehdejší šéf, psychiatr Jaroslav Skála, můj otec. I moje matka Emilie Antoňová byla lékařka. 2 skalova z., gaBra g., Icons of the Nile Valley, Egyptian International Publishing Company – Longman, Cairo 2003 (paperback), 2006 (hardcover) – Part I: gaB- ra g., Coptic Church, s. 2–42, Part II: skalova z., History of Icon Painting in Egypt and Sinai, Catalogue, and Catalogue Appendix, s. 43–257. Viz také krátkou anotaci in: Parrésia. Revue pro východní křesťanství I (2007), s. 302–303 a recenzi v tomto čísle revue.

Za ikonami až na konec světa... 319 Okupaci své země jsem vnímala jako trauma. To, že Reportér nebude dlou- ho tolerován, mi bylo jasné okamžitě. Na svoji budoucnost jsem si netroufala pomyslet. Díky přátelství s noblesní, komunisty perzekvovanou rodinou Boř- ků-Dohalských z Dohalic, obzvláště s Josefou Bořek-Dohalskou, rozenou von Thurn und Taxis, jsem se odhodlala k odjezdu na Západ; v Rakousku mě vlíd- ně přijala její rodina. Hraběnčin bratr, Willy Prinz von Thurn und Taxis se v té dramatické době ve Vídni staral o několik synovců a jejich přátele z Čech. Ujal se velkoryse i mne. Protože jsme neuměli cizí jazyky, mluvil na nás češti- nou, kterou se v mládí naučil, když se věnoval koním. „Chcete žrát?“ ptával se například starostlivě. Až mnohem později, když jsem se v Egyptě zabývala obdobím křižáckých válek, pochopila jsem feudální tituly vysoce urozeného šlechtice – byl mimo jiné i velkopřevorem Vojenského a špitálního řádu sva- tého Lazara Jeruzalémského. Čechů bylo v té době v Rakousku mnoho. Světaznalý Prinz Willy mi pora- dil přijmout stipendium od holandského Universiteit Asyl Fonds. Do akade- mické výbavy jsem dostala deset knih a slovníky. Studijní dluh jsem později splácela; říkalo se tomu „negativní svatební dar“. V mé generaci bohužel ti, kteří si přáli studovat na Západě a dostali tu možnost, museli zpřetrhat vztahy s rodnou zemí. holandsko Proč jste se rozhodla studovat v Holandsku tak elitní, ale zároveň také nepraktický obor, jakým jsou dějiny umění? V Holandsku se v sedmdesátých letech minulého století restaurování obrazů provozovalo ještě podle cechovních pravidel – mistr si vybíral své žáky. Tato profese měla své zvyky a tajemství, které se dědily jako rodinné stříbro. Naproti tomu studium dějin umění se bralo jako „finishing school“ pro dívky z dobrých rodin. Po půl roce mi však přišlo vyrozumění, abych byla přezkoušena ze znalostí jazyků, protože tehdy se v tomto oboru ješte vyžado- valo klasické gymnaziální vzdělání. Můj velkodušný examinátor, profesor Jan Emmens, uznávaný znalec Rembrandtova díla a básník, byl prvním z řady humanitně založených vzdělanců, kteří mě „zachránili pro vědu“.3 Zeptal se na geny a odpustil mi řečtinu (za ruštinu, kterou jsem se naučila o 15 let poz- ději v Moskvě) i moderní jazyky, ale latinské colloquium doctum jsem složit musela. Překlady Livia do patricijské holandštiny se ukázaly užitečné při osvojování 3 eMMeNs J. a., Rembrandt en de regels van de kunst, Amsterdam 1979.

320 Zuzana Skálová, Michal Řoutil gramatiky několika jazyků současně. Profesoři soucítili s mým lingvistickým handicapem a přilepšovali mi letními stipendii do Anglie a Itálie. V jazykové škole na Oxford Street v Londýně se mne ujal její ředitel, armád- ní generál v exilu Alois Liška (1895–1977) a vymyslel „strategický plán“, jak co nejrychleji zvládnout angličtinu. Doporučil mi vzdělaného učitele, jehož třída zela prázdnotou, protože kvůli válečnému zranění občas propadal hněvi- vým záchvatům, aby vzápětí pokračoval v přednáškách akademické úrovně. Navíc to byla konfrontace s vojenskou elitou českého a polského národa v emi- graci, hledání stop komunisty zamlčených událostí, ale i s anglickou loajalitou vůči válečným hrdinům. Český psycholog MUDr. Jiří Diamant (1930), který od roku 1968 žije a pra- cuje v Holandsku a studoval psychosomatické problémy exilu, nazývá nás exu- lanty „veterány vyčerpávajících bitev“. I můj exil, stejně jako tisíců jiných Čecho- slováků, byl příznakem nesvobody a zpočátku značně enervující. Cestovala jsem s Nansenovým pasem, o kterém Vladimir Nabokov tehdy napsal, že jeho držitelé byli v postavení vězně na dočasné svobodě.4 itáliE Kdy jste se rozhodla, že se budete věnovat restaurování ikon? Po složení bakalářské zkoušky na univerzitě v Amsterdamu jsem byla rok asistentkou profesora moderního umění Hanse Jaffého. Na stáži v Centrální laboratoři pro konzervování holandského kulturního dědictví mi ředitel této instituce pan Lodewijks poradil jet do Říma. Tam jsem oslovila slavné restau- rátory manžele Morovy, profesory na Istituto Centrale per il Restauro (ICR). Paolo Mora byl v této instituci hlavním konzervátorem v letech 1950–1986, jeho žena Laura Mora-Sbordoni učila restaurování v letech 1954–1988; poté šli do penze. Spolupracovali na vytvoření systematického a interdisciplinární- ho přístupu v konzervování uměleckých děl, který měl světový ohlas i vliv. Pro rozvoj moderního restaurování byl ICR mimořádně významný. Zde se formovaly pod vedením zakladatele Cesara Brandiho i principy metod re-restau- rování nejstarších přemalovaných římských ikon a středověkých panelových maleb, integrujících retušování opticky rušících ztrát v malbě technikou zva- nou rigatino (či tratteggio), tj. jemnými vertikálními mnohobarevnými čárkami 4 NaBokov v., Speak Memory, New York 1970, s. 276–277.

Za ikonami až na konec světa... 321 vodovými barvami.5 Institut též vydává vlastní Bollettino. Přijímací zkoušky na tuto elitní školu byly velmi přísné. Morovi mi navrhli osobně zaměřenou doplňující praktickou stáž. Stipendium a ubytování v centru Říma poskytl holandský univerzitní institut. V rozlehlém mramorovém paláci na Via Cavour zasvěcovali vlídní učitelé vedle exaktních věd nadané žáky, jak hledat na obrazech stopy dřívějších ožive- ní, proč dát přednost jen částečnému vyčištění, jak retušovat jen „špinavou vodou“ (aqua sporca). Učili jsme se restaurovat na originálech. Tyto minimalis- tické přístupy, jak se později ukázalo, jsou vhodné i pro ikony v Egyptě, kde jsme se s Morovými v roce 1989 opět setkali. V Římě se dochovaly raněkřesťanské i středověké ikony, které byly mno- hokrát „oživovány“ a popsány v kronikách. V šedesátých letech se tyto pře- malované svaté obrazy začaly odborně zkoumat a re-restaurovat. „Case-history“ 5 brandi C., Teorie restaurování, přel. Jiří Špaček, Tichá Byzanc, Kutná Hora 2000; viz též Mora P., Mora l., PHiliPPot P., Conservation of Wall Painting, London, But- terworths 1984; Mora P., Mora l., PHiliPPot P., „Problems of Presentation“, in: Historical and Philosophical Issues in the Conservation of Cultural Heritage, Stanley Price N., Kirby Talley M., Melucco Vaccaro A. (eds.), Los Angeles 1996. První setkání otce Maxima el-Antúní s restaurátory Paolem a Laurou Morovými v Luxoru, foto © 1992 Z. Skálová.

Za ikonami až na konec světa... 329 ruské) byzantologie – za to jsem svým ruským učitelům vděčná. Institut vydá- val prestižní časopis Художественное наследие. Хранение. Исследование. Реставрация. Dr. Lelekovová se svými spolupracovníky také již pokročila v oddělování vrstev přemaleb na ikonách a bylo zajímavé porovnávat řecké a ruské technické postupy, závislé na rozdílných technikách malby a „oživo- vání“. V tomto interdisciplinárním týmu pracovali i její manžel, dr. Leonid Arkaďjevič Lelekov, jeden z nejvýznamnějších ruských orientalistů, a již zmí- něný znalec ikon Gerold Vzdornov. Ke stážím patřily i komandirovky do pro- vincie, na sever, do Kirillo-bělozerského kláštera, kde se restauroval celý ikonostas z 15. století.21 Vzpomínám, abych nemluvila jen o ikonách, na večírek ve VNIR, na který se ruští kolegové dostavili v husarských uniformách (zapůjčených v Bolšom těatre z produkce hry Eugena Oněgina); toto převlečení na jeden večer změ- nilo vždy skromně oblečené a zdrženlivé sovětské občany v suverénní carské důstojníky. Klášter se rozezněl carskými romancemi a přípitky. Tak mi dali ten večer neverbálně najevo, proč mi pomáhají budovat novou kariéru. 21 лелекова O.в.,ИконостасУспенскогособораКирилло-белозерскогомонастыря 1497 года, Moskva 1988. Ruští restaurátoři ikon, setkání při příležitosti narozenin Z. Skálové, VNIR, Novospasský klášter, Moskva, 30. března 1985, foto archiv autorky.

330 Zuzana Skálová, Michal Řoutil VNIR byl umístěn v bělokamenném Novospasském klášteře až do roku 1990, kdy byl navrácen církvi. Byla tam zima, a tak mě kvůli věčnému nachlazení ředitelství posílalo do jiných, lépe vytápěných restaurátorských dílen – do Cen- tra I. E. Grabara v Marfo-mariinském klášteře (poničeném loňským požárem); do Treťjakovské galerie, nakonec do ateliéru Historického muzea v Novoděvičím klášteře. Poznala jsem řadu kurátorů, kteří mi zpřístupnili sbírky ikon v jejich péči. To byla, myslím, neobvyklá možnost. O některých aspektech dějin restau- rování ikon, například právě o staroobřadnících, a osudech restaurátorů z jejich řad, se jen šeptalo; tolik jich zahynulo! Jeden devadesátiletý pamětník vzpomí- nal, jak ve 20. letech museli restaurovat středověký ikonostas v Novgorodě a v chrámu bylo tak chladno, že si topili ikonami z 19. století, aby si zahřáli ruce. Irina Leonidovna Kyzlasovová ze Státního historického muzea, kroni- kářka této doby, se věnuje studiu archivních materiálů a věrně mi své hodnot- né publikace zasílá.22 22 кызласова и. л., История отечественной науки об искусстве Византии и Древней Руси 1920–1930 годы. По материалам архивов, Moskva 2000. Olga a Leonid Lelekovovi ve VNIR, foto © 1987 Z. Skálová.

Za ikonami až na konec světa... 331 V dílně pro restaurování ikon Historického muzea, v bývalém těremu care- ven v Novoděvičím klášteře, bylo teplo. Z jedné strany vedla okna na slavný hřbitov, z druhé se třpytily pozlacené báně funkčních chrámů. Tam jsem našla nakonec útočiště. Restaurátorský kolektiv vedl „jasný sokol“ Alexej Nikolajevič Chetagurov, historik, restaurátor ikon a malíř, dlouholetý vědecký pracovník muzea. Po otci osetinský kníže, vzdělaný a hluboce věřící Chetagurov se kla- něl ikonám, které mu přinášeli k restaurování z muzejního zapasniku. Stal se mým průvodcem po svaté Rusi. Díky malíři Viktoru Pivovarovovi, který žije a tvoří v Praze, jsem poznala i jiné umělce. Osobnost Ilji Kabakova a jeho sémiotické obrazy byly avantgardní; v roce 1987 emigroval na Západ, kde je velmi úspěšný. V jeho ateliéru v domě na Sretěnském bulváru bývalo teplo, měl i krb. Pozval mě na velmi vydařený anarchistický výlet říčním parníkem plně obsazeným bohémou, která si neza- dala s provokacemi Wolandovy suity v kultovní inscenaci Bulgakovova klíčo- vého románu Mistr a Markétka v divadle na Tagance, režírovaném Jurijem Petrovičem Ljubimovem. A jak šel život, po letech jsem zahlédla v Jeruzalémě ruský plakát: „Prichodite na besedu, Woland v Jerusalime!“ Herec Benjamin Borisovič Směchov, nezapomenutelný představitel tohoto uhrančivého mága na Tagance, vzpomínal v emigraci na staré časy. Restaurátor Alex Chetagurov (vlevo) s Vadimem Narcisovem, kurátorem Muzea Pavla Korina v Moskvě, 1983, foto Z. Skálová.

338 Zuzana Skálová, Michal Řoutil V Egyptské arabské republice působí řada mezinárodních nábožen- ských a akademických institucí, které se zaměřují na Kopty a koptské náboženské a kulturní dědictví obecně. Které patří k nejvýznamnějším? Mají i Koptové své instituce? V lepší egyptské společnosti dosud přetrvávají vztahy k francouzštině, fran- couzské kultuře a Francii obecně, angličtina je však nezpochybnitelná lingua franca. Vedle egyptských univerzit, kde se učí arabsky, je třeba zmínit i American University in Cairo a její nakladatelství, American University in Cairo Press, protože tato elitní soukromá univerzita od roku 2010 poprvé v Egyptě nabízí studium egyptologie/koptologie jako hlavní obor (byzantologie se v Egyptě dosud nevyučuje). Na řadě západních univerzit koptologie jako akademická disciplína zažívá v posledních dvou desetiletích rozkvět, o čemž svědčí velké kongresy, desítky publikací, ale i restaurátorské projekty. Na území nynějšího koptského patriarchátu v Abbásíji jsou aktivní Vyšší institut koptských studií a pod patronací rodiny Boutros-Ghaliových také učená Société d’Archéologie Copte, která vydává svůj Bulletin (BSAC). Před několika lety zde byl dostavěn nový velkolepý institut. Dále je třeba zmínit Nadaci sv. Marka pro studium koptských dějin a Koptskou společnost sv. archimandri- ty Šenúteho, založené ve Spojených státech amerických a významně činné i v Egyptě. Babylon a Dér abú Seifein na rytině z konce 19. století.

340 Zuzana Skálová, Michal Řoutil pro administraci EAO doporučující. Přesto trvalo rok, než jsem dostala povo- lení k práci a licenci publikovat. Morovi mě zvali do Luxoru na víkendy. S italským týmem jste mohla konzultovat své poznatky o technikách místní ikonomalby? Bylo to prosté: v ikonách z dílen v údolí Nilu pokračují technologie staroegypt- ské a helénistické doby, a proto je třeba je čistit velmi opatrně, spíše jako fara- onské či pozdně antické malby na dřevě (např. takzvané Fajjúmské portréty) než jako italské, ruské či řecké svaté obrazy. Když se Egypt stal součástí Osmanské říše, objevily se i nové techniky, mj. ikony namalované na papíře, z nichž jedna je signovaná arabsky malířem Mattarim, pravděpodobně křesťa- nem z východní Sýrie (Mezopotámie).43 43 skalova z., gaBra g., Icons…, op. cit., s. 132–136, Catalogue, č. 11, s. 24–27; viz též skalova z., „Towards an Understanding of the ‘Akhmim Style’ Icons and Ciboria: the Indigenous and the Foreign“, in: Christianity and Monasticism in Upper Mapka staré křesťanské Káhiry, Babylonu, s opevněnými koptskými kostely. Repro- dukováno z: MuLoCk C., teLLes Langdon M., The Icons of Yuhanna and Ibrahim the Scribe, London 1946.

350 Zuzana Skálová, Michal Řoutil techniky malby na gypsovém podkladu. Ale to by bylo na dlouhý výklad. Též jsem nakreslila tracing a připravila detailní fotodokumentaci, které umožnily, aby nápisy prostudovali specialisté. Bollandista otec dr. Ugo Zanetti mě upo- zornil, že arabské texty na svitcích proroků v medailonech jsou překlady z hebrejského Starého zákona.58 To je stopa. Mistr, který maloval v byzant- ském stylu v Káhiře, mohl být ze západní (křižácké) Sýrie (dnes Libanon). Místní deska ze dřeva fíkovníku nemá na zadní straně ornament. Vyčištěný epistyl „Sedm velkých svátku“ je považován za tak vzácnou památku, že již na své místo nebyl vrácen a je vystaven v zasklené vitríně v jedné z postranních kaplí. Je datován různě.59 Já si kladu otázku, zda není z doby Abú al-Makarima. Toto datování k roku 1200 podpořily Sofia Kalopi- si-Verti a Maria Panagiotidi, profesorky byzantské archeologie Athénské univer- zity, se kterými jsme se setkaly v Sinajském klášteře. Mohla byste také demonstrovat, jak byl renovován interiér koptské- ho chrámu? Na archivní fotografii sanktuária sv. Sergia a Bakcha v Babylonu vidíme dvě dřevěné struktury: zvetšelou oltářní přehradu, která je ještě součástí oltáře, s dvířky umožňujícími kněžím vejít při liturgii do oltářního prostoru a ciborium. Toto je unikátní vizuální informace o zaniklých oltářních přehradách, které zmiňuje Butler (viz barevnou přílohu). Při bližším pohledu zjistíme, že fotografie dokumentuje mobiliář sestávající z různých starších prvků. Ciborium je prav- děpodobně z poloviny 18. století, z dílny Kopta Ibrahíma al-Násiha a jeho arménského partnera Juhanny al-Armáního. Je možná i starší, ale je jisté, že 58 skalova z. „Traced by Incense...“, op. cit., s. 20; skalova z., gaBra g., Icons..., op. cit. p. 201. 59 V roce 1999 vznikl egyptsko-ruský projekt, který vedli G. Gabra a S. Nakhla ve spolupráci s Hanan Nairuz a ruskými restaurátory, Aleksandrem A. Gormatjukem, Viktorem M. Sorokatým († 2005) a Viktorem A. Zanuzinem (RIEC). Epistyl byl (bez konzultace s „bývalým“ CICP týmem) během několika měsíců vyčištěn. Viz сорокатый В. M., „Икона Семь праздников из церкви Девы Марии Харет Зуэйла: К вопросу об иконописных мастерских коптского Каира XIV в.“, in: Византийский мир: Искусство Константинополя и национальные традиции, тез. докл. Междунар. конф. Москва, 17–19 октября 2000, Sankt-Petěrburg 2000, s. 76–78; „Алтарный эпистилий ‚Семь Великих Праздников‘ из каирской церкви Девы Марии Харет Зуэйла: К вопросу об иконописных мастерских коптского Каира XIV в.“, in: Византийский мир: Искусство Константинополя и националь- ные традиции. К 2000-летию христианства. Памяти Ольги Ильиничны Подо- бедовой (1912–1999). Сборник статей, Moskva 2005, s. 393–408; горМатюк а. а., „Икона-эпистилий из каирского храма Мария Харет Зуэйла: Результаты рестав- рации и исследований“, in: Искусство христианского мира. Сб. статей, вып. 4, Мoskva 2001, s. 287–292.

Za ikonami až na konec světa... 351 dřevěná konstrukce byla přemalována kolem roku 1800 malířem, který stvořil i ikonu-triptych s „Bohorodičkou s dítětem mezi anděly“ (umístěnou na levé straně oltářní přehrady). Deska této pozdní ikony zaslouží zmínku, protože byla sbita z několika fragmentů starších desek ze dřeva fíkovníku. Jak již víme, na takových deskách jsou namalovány výše popsané středověké ikony „Sedm velkých svátků“ v Harat Zuwayla či „Bohorodička“ ve sv. Barbaře. Na začátku 20. století Řekové a Rusové modernizovali svoji liturgii a interiéry chrámu. Domníváte se, že se tím Koptové inspirovali? Je to pravděpodobné. Při každé renovaci kostelů zanikaly stopy významných vývojových etap. Ale na začátku 20. století došlo k drastické modernizaci inte- riéru hierarchicky rozděleného dřevěnými přehradami: středověký koptský „chrám-tvrz“ se otevřel věřícím. Přehrady a ikony na nich byly odstraněny. Přetrvala pouze oltářní přehrada (templon/ikonostas), nezbytná pro liturgii. Nicméně i liturgie byla modernizována. Restaurování ikon jste se věnovala také v řeckém pravoslavném kláš- teře sv. Kateřiny na Sinaji. Důvodem mé první návštěvy tohoto kláštera v roce 1989 byla již zmíněná ikona „Bohorodičky“ ze sv. Barbary v Babylonu na desce, jejíž zadní strana je dekorována střídajícími se řadami modrých a červených otisků štětce. Hledala jsem stopy kontaktů mezi malíři ikon na Sinaji a v Egyptě. Jak jsem očekávala, mnoho desek z 12. a 13. století v sinajské sbírce je dekorováno podobným ornamentem. Mniši mi velmi ochotně několik ikon ukázali. Bylo poučné porov- nat rozdílnou technologii ikon na Sinaji a v údolí Nilu: desky, dřevo, techniku. Připomínám, že až v práci publikované v roce 1990 přední řecká byzantoložka Doula Mouriki zmiňuje tento typ dekorace, a sice na ikonách namalovaných na Sinaji.60 Setkaly jsme se, plánovaly srovnávací studii, ale, bohužel, paní pro- fesorka záhy těžce onemocněla a zemřela. Druhá návštěva Sinajského kláštera byla didaktická: jeli jsme tam téhož roku s mnichy Maximem a Bišojem z kláštera sv. Antónia v rámci CICP na exkurzi. Klášter nás hostil několik dní. Bylo to první setkání mezi řeckými a koptskými pouštními otci v orální paměti; vedli dlouhé dogmatické diskuse, ale neměli společný jazyk, aby si vyjasnili rozdíly v tradicích, ke kterým se řecká a koptská církev hlásí od chalkedonského sněmu. Tak se stalo, že mi klášter svěřil několik cenných ikon, které bylo třeba stabilizovat a vyčistit. Splňovala jsem dvě důležitá kritéria – CICP byl projekt vedený nizozemskou 60 Mouriki d., „Icons from the Twelfth to the Fifteenth Century“, in: Sinai. Treasures of the Monastery of Saint Catherine, MaNafis k. a. (ed.), Athens 1990. Její práce navázala na katalog.

Za ikonami až na konec světa... 357 Shenouda the Archimandrite Coptic Society“, které vedou dr. Fawzi Estefa- nous a dr. Hany N. Takla.68 Setkala jste se také s koptským patriarchou Šenudou III., 117. nástup- cem sv. Marka na alexandrijském stolci v této linii? Poprvé jsem byla představena koptskému patriarchovi v roce 1994, a to vel- vyslancem holandské ambasády v Káhiře, dr. Nicolaem van Damem. Této oficiální návštěvy se také zúčastnil Gawdat Gabra. V průběhu rozhovoru se mě patriarcha zeptal, na jaké úrovni je péče o ikony v Egyptě. Moje odpověď, že duchovní láska (agapé) k ikonám je hlubší než zájem o jejich technický stav (techné), potěšila všechny přítomné. „Ano, tak to má být,“ konstatoval Papa Šenuda a požehnal našemu projektu. V roce 2003 přijal patriarcha na holandské ambasádě knihu Ikony v údolí Nilu. Setkali jsme se ještě několikrát při příležitos- ti koptologických sympozií či restaurátorských projektů. 68 dosPěL M., „Christianity and Monasticism in Egypt aneb nový a vitální fenomén na poli koptských studií“, in: Parrésia. Revue pro východní křesťanství II–III (2008–2009), s. 471–479. Koptští mniši a Z. Skálová představují zrestaurované ikony, klášter sv. Antónia, 1988, foto archiv autorky.

BIBLIOTHÉKA

369 „Athoská smuta“ a počátky imjaslavských sporů aneb zamyšlení nad novými publikacemi na stále aktuální téma* Marina Luptáková, Michal Řoutil И поныне на Афоне Древо чудное растет, На крутом зеленом склоне Имя Божие поет. Osip Mandelštam, 1915 „Athoskou smutou“ jsou v dějinách ruské církve nazývány události, které se odehrály na Svaté hoře v letech 1907–1913 a vyústily ve vysídlení (na příkaz ruského Nejsvětějšího Synodu s horlivým přitakáním konstantinopolského patriarchátu) 833 ruských mnichů z mnišské republiky. Bezprostřední podnět pro vznik polemiky o podstatě Božího jména (zejména jména Ježíš, jehož podstatu lze podle zastánců onomatodoxie vyjádřit slovy „Jméno Boží je Bůh sám“ či „Jméno Ježíš je on sám“) zavdala kniha V kavkazských horách (На горах Кавказа)1 schimonacha Ilariona (Domračova, asi 1845–1916).2 Roz- tržka, jež se nejprve týkala pouze elity ruských athoských mnichů, postupně přerostla v zásadní teologický spor, který se poté přelil také do Ruska, kde významně ovlivnil dobové filosofické disputace a vedl k vypracování vlastní „filosofie jména“. * Tento příspěvek vznikl v rámci grantového projektu č. 391/2006/A-TFP/HTF Obraz, slovo a symbol v ruském teologickém myšlení 19. a 20. století / Picture, Word and Symbol in Russian Theological Thought of the 19th and the 20th Century. 1 Celý název: На горах Кавказа. Беседа двух старцев-пустынников о внутреннем единении с Господом наших сердец, чрез молитву Иисус Христову, или Духовная деятельность современных пустынников, Batalpašinsk 1907, Batalpašinsk 19102 , Kyjevsko-pečerská lávra 19123 . 2 Ilarion sepsal knihu v 65 letech a ačkoliv prožil na Athosu 21 let, uchýlil se poz- ději na Kavkaz, kde pokračoval v poustevnickém životě. Parrésia 4 (2010), s. 369–377

370 Marina Luptáková, Michal Řoutil V současné pravoslavné teologii a náboženské filosofii představují filoso- fie jazyka a teologie jména dva okruhy témat, která jsou nejvíce studována. Zájem o problematiku vztahů jazyka a myšlení, slova a věci, jména a podstaty formuje po celá staletí veškerou filosofii myšlení a přivádí ji k tématu vskutku hodného lidského ducha i rozumu – vzájemného propojení reálného světa, lidského vědění a jeho verbálního vyjádření. Podoba vztahu předmětu a jeho jména (názvu) je jakýmsi středobodem jak filosofické kultury starověku (elejská škola, Parmenidés, Platón – zejména jeho dialog Kratylos), tak pozdně antických a středověkých křesťanských teologic- kých systémů („kappadocká syntéza“, apofatismus Dionýsia Areopagity, spisy Řehoře Palamy a hesychastická tradice). Na přelomu 19. a 20. století filosofové opět začali hovořit o znovuobjevení jazyka – o jazyce jako základní kategorii vědomí, jako o „domu bytí“, řečeno s M. Heideggerem, kdy bytí od prvopo- čátku žije a odhaluje se v jazyce. V množství starých i nových pramenů, jež se vztahují k filosofii jazyka, před- stavuje ruská realistická filosofie jména a slova (někdy je též nazývána „ono- matologií“, „ontologickou teorií slova“, „metafyzikou slova“ či „novým rus- kým realismem“3 ) v dějinách filosofie unikátní jev. Odvěké téma míry blízkosti jména a věci, jež v sobě skrývá dosud ještě nevyřešený spor mezi realismem a nominalismem, se v ruském prostředí transformoval do učení o „nezpro- středkovaném chápání světa“, jež odmítá protiklad mezi bytím a vědomím, jevem a jeho podstatou, jménem a věcí o sobě. Slovo v této tradici získává „ontologickou váhu“, rovněž pak je obhajován ontologický status slova – samot- né vědění má ontologickou podstatu, je imanentní bytí a projevuje se jako „tvůrčí událost v bytí“; pojmenovávání se tak stává základním aktem poznání. Tyto principy ruské filosofie jména byly aktualizovány zvláště během imjaslav- ských polemik. Podle mínění ruských filosofů tyto spory umožňují pouze dva možné směry vztahů k veškeré lidské kultuře: onomatodoxii (rus. имяславие, P. Florenskij sem zahrnoval i symbolismus a ontologii) nebo onomatoklasmus (rus. имяборчество, tj. pozitivismus a agnosticismus).4 Athoské spory o podstatě Božího jména stály u zrodu svébytného, ontolo- gicky zaměřeného směru filosofického bádání, totiž tzv. filosofie jména. V otáz- kách filosofie jména dosáhla ruská filosofie jazyka 20. století největšího rozkvě- tu, rozpracování této problematiky se ujala řada významných ruských filosofů a teologů, mj. P. Florenskij, V. F. Ern, S. N. Bulgakov, D. V. Filosofov, N. A. Berďajev, S. A. Askoldov, F. D. Samarin a Je. N. Trubeckoj. V pozdějších letech pak vzniklo několik filosofických spisů, které dodnes patří k tomu nejlepšímu, co ruské bádání v oblasti filosofie jazyka a teologie jména přineslo – jedná se 3 Autorem této definice je současný ruský filosof jazyka Ju. S. Stěpanov, viz např. стеПанов ю. с., Язык и метод. К современной философии языка, Moskva 1998. 4 Флоренский П., Сочинения в четырех томах, sv. 3 (1), Moskva 1999, s. 352.

„Athoská smuta“ a počátky imjaslavských sporů... 371 především o spisy U rozvodí myšlení (У водоразделов мысли), Jména (Имена) P. Florenského, Filosofie jména (Философия имени) a Tragédie filosofie (Трагедия философии) S. N. Bulgakova a Nástin antického symbolismu a mytologie (Очерки античного символизма и мифологии), Filosofie jména (Философия имени) a Věc a jméno (Вещь и имя) A. F. Loseva. O aktuálnosti tématu hovoří i níže recenzované publikace.5 Dvousvazková monografie dnes již metropolity Ilariona (Alfe- jeva) Posvátné tajemství Církve. Úvod do dějin a problematiky imjaslav- ských sporů představuje první pokus o sepsání historických souvislostí „athoské smuty“ a sporů kolem chápání podstaty Božího jména.6 Ačkoliv ji sám autor označuje za „úvod“ či pouhý „materiál“ (s. 12) k budoucímu fundamentálnímu zpra- cování problematiky, lze předpokládat, že sotva bude v dohled- né době tato publikace překonána co do rozsahu a hloubky zpracování. První díl autor rozvrhl do dvou částí. První (Предыстория имяславских споров. Имя Божие в Священном Писании и церковном Предании) je 5 Problematika „athoské smuty“ a imjaslavských sporů je rovněž studována mimo Rusko, viz mj.    , Thessaloniki 1977; Niviére a., Le movement onomathodoxe. Une querelle theologique parmi les moines russes du mont Athos (1907–1914), Paris 1987; ideM, „Les moines onomatodoxes et l’intelligentsia russe“, in: Cahiers du monde russe et soviétique XXIX (1988), s. 181–194; ideM, „L’onomatodoxie: une crise religieuse à la veille de la Révolution“, in: Mille Ans de Christianisme russe. 988–1988, Paris 1988, s. 285–294; deNNes M., „Vitesse de la parol et deployment du discourse: de la Glorification du Nom à un fondement de temporalité“, in: Modernites russes, 2, Lion 2001; ideM, „Les Glorificateurs du Nom: une rencontre de l’hésychasme et de la philosophie au début du XXe siècle, en Russie“, in: Istina LII (2007), s. 323–349; ideM, „Pavel Florenskij: philologie du Nom de Dieu et exégèse de son usage dans les traditions vétéro- et néo-testamentaires“, in: Istina LII (2007), s. 350–360. 6 Druhé, jednosvazkové vydání vyšlo v roce 2007. ИларИон (алфеев), епИскоп, Священная тайна Церкви. Введение в историю и проблематику имяславских споров Т. I, II. Алетейя. Sankt-Peterburg 2002, 653 s., resp. 578 s. ISBN 5-89329-487-4, ISBN 5-89329-488-2.

372 Marina Luptáková, Michal Řoutil jakýmsi nezbytným prologem, či lépe teologicko-filosofickým pozadím k dalším událostem. Alfejev nechápe imjaslavské spory jako cosi výjimečného či ojedi- nělého, podle něj se jedná o další z řady polemik o chápání a aktualizaci tradice, ke kterým v dějinách pravoslavné církve docházelo nejednou, ať již šlo „o spory o jméno Boží mezi kappadockými otci a Eunomiem ve 4. století, spor o úctu k ikonám v 8.–9. století či palamitské spory ve století čtrnáctém“; vždy se jednalo o „adekvátní postižení zkušenosti církve, o její nejlepší, pra- voslavné uchopení“ (s. 11). Ve čtyřech kapitolách je podán, jak vyplívá již z jednotlivých názvů, výklad k chápání jména Božího v Bibli („Имя Божие в Священном Писании“), v patristické literatuře, zejména dílech Justina Filo- sofa, Órigena, Euasebia z Kaisareie, kappadočanů, Řehoře z Nyssy, Jana Zla- toústého, Corpusu Areopagiticum, Theodora Studijského, Řehoře Palamy, ale také v syrské tradici, zejména u Efréma a Izáka Syrského („Основные вехи развития патристического учения об именах Божиих“), modlitební praxi pravoslavné církve, zvláště pak během liturgie („Имя Божие в молитвенной практике православной церкви“) a během opakování tzv. Ježíšovy modlitby v ruské tradici, např. u Nila Sorského, Dimitrije Rostovského, Tichona Zádon- ského, Paisije Veličkovského, Ignatije Brjančaninova, Feofana Zatvornika aj. („Почитание имени Божия и молитва Иисусова в русской традиции“). V druhé části (История и проблематика имяславских споров. Вопрос о почитании Имени Божия в России и на Афоне /1907–1914/), rozdělené do pěti kapitol, se autor již bezprostředně věnuje imjaslavským sporům. Vhodně přitom začíná rekonstrukcí života schimonacha Ilariona a rozborem základ- ních témat (tj. modlitby Ježíšovy, jména Božího a jména „Ježíš“, nestvořeného světla atd.) jeho knihy V kavkazských horách, jež stála, jak již víme, na počátku všech pozdějších událostí. Další kapitola („Афонская смута“) se již přímo věnuje vzniku sporů, a to nejen na samotném Athosu, ale i v dobovém ruském tisku, dále pak tzv. athoské vzpouře (tj. svržení a vyhnání igumena Andrejevského skitu Ieronima zastánci imjaslaví) a blokády imjaslavců ze strany ruského státu, Synodu i athoského kinotu, jež byl přirozeně v řeckých rukou. Následující dvě kapitoly (Имяславцы a Богославская атака на имяславие) obsahují portréty aktérů sporu – na jedné straně hieroschimonacha Antonije (A. K. Bulatoviče, 1870–1919) a na druhé jeho oponentů – Chrisanfa Grigo- roviče, arcibiskupa Antonije (A. P. Chrapovického, 1863–1936), arcibiskupa Nikona (N. I. Rožděstvenského, 1851–1918) a teologa a specialisty na kano- nické právo S. V. Trojického. V poslední, deváté kapitole (Разгром имяславия) prvního svazku autor popisuje vyhnání imjaslavců ze Svaté hory, poměrně bouřlivou společenskou reakci na athoské události a pokračování sporu (již v Rusku) mezi zastánci a odpůrci učení o Jménu Božím – detailně se věnuje zejména literární tvorbě a polemice dvou největších rivalů, Antonije (Bulato- viče) a S. V. Trojického (1878–1972). Druhý svazek otevírá poslední, třetí část vlastního textu monografie (История и проблематика имяславских споров. Продолжение богословского

„Athoská smuta“ a počátky imjaslavských sporů... 373 осмысления вопроса о почитании Имени Божия /1914–1990/), jež obsahu- je tři kapitoly a závěr. Desátá kapitola (Перелом в деле имяславцев) se věnuje období let 1914–1917, kdy došlo k postupnému obratu ve vztahu k imjaslav- cům. K posunu došlo ze tří důvodů: 1) společenské klima (zejména v publi- cistické rovině) bylo nakloněno zastáncům učení o Jménu Božím; 2) na stra- nu imjaslavců se přiklonil i car Mikuláš II.; 3) část episkopátu přešla na stranu imjaslavců a hájila jejich názory. Tak jako mnoho dalších otázek, kterými rus- ká společnost žila před válkou a bolševickou revolucí roku 1917, tak i otázka o uctívání jména Božího ustoupila po revolučních událostech do pozadí. Kapi- tola desátá (Собор, революция, подполье) mapuje právě toto nelehké období, kdy se spory ještě projednávaly na místním sněmu v letech 1917–1918 (ovšem bezvýsledně) a vznikly kroužky kolem zastánců onomatodoxie P. Florenské- ho (1882–1937) a A. F. Loseva (1893–1988). Poslední část se věnuje osudu imjaslavců v porevolučním Rusku, mj. také těm skupinkám mnichů-poustev- níků, kteří žili až do poloviny 90. let minulého století v kavkazských horách, odkud je (ovšem nikoliv všechny) vyhnal až gruzínsko-abcházský vojenský konflikt. V jedenácté, závěrečné kapitole (Имяславие после имяславских споров) se autor zaměřil na další dvě výrazné osobnosti, které se problematice onomatodoxie věnovaly – protojereje S. N. Bulgakova (1871–1944) a archi- mandritu Sofronije (Sacharova, 1896–1993). V závěru knihy, jehož název – „Священная тайна Церкви“ – odkazuje (stejně jako název celé knihy) na slova o. P. Florenského7 , autor sumarizuje své poznatky, a to z hlediska teologic- kého i z hlediska dějin církve. Zbytek knihy již tvoří rozsáhlý výběr archivních dokumentů sdružených do tří tematických příloh („Архив об имябожниках“ вканцелярииобер-прокурораСвятейшегоСинода /1913–1916/; „Ожизни и деятельности имябожника схимонаха Илариона“ /1914–1916/; Вопрос об имяславии в переписке между митрополитом Сергием (Страгородским) и митрополитом Вениамином /Федченковым/ /1937–1938/). Podle metropolity I. Alfejeva se až nyní, 90 let po propuknutí imjaslavských sporů, otevírá možnost adekvátně posoudit nejen spory a osudy jejich účast- níků, ale především samotnou problematiku onomatodoxie: „Tím dojde, i když s velkým zpožděním, k dosažení spravedlnosti ve věci imjaslavců a formulaci církevního učení o uctívání Božího jména. „Posvátné tajemství Církve“ bude nakonec pochopeno, a to natolik, nakolik je vůbec možné pochopení tajem- ství, které dalece překračuje hranice lidského vědomí“ (sv. 2, s. 215). 7 Viz dopis I. P. Ščerbovovi z 13. května 1913 in: Флоренский П., Сочинения в четырех томах…, op. cit., s. 297.

374 Marina Luptáková, Michal Řoutil Knihu Metafyzika slova a jména v ruském nábožensko-filosofickém myšlení samarské- ho teologa Dimitrije Leskina lze považovat za první fundamentální odpověď na výzvu metropolity Ilariona (jenž ke knize ostatně napsal krátký úvod) k důkladnému studiu teologie jména a slova (onomatologii) v ruském myšlení posledních dvou staletí. Práce je rozvržena do tří částí, dále obsahuje úvod, závěr a bibliografii. V první části (Истоки) autor ve dvou kapitolách (Библейское и иудео- -эллинистическое понимание природы имени, Слово и имя в контексте святоотеческих воззрений патристического периода) podrobně analyzuje chápání podstaty slova a jména v biblickém a helénistickém prostředí (staro- zákonní tradice uctívání Božího jména, helénistické chápání „velemoudrosti“, logologie Filóna Alexandrijského, rabínské učení o „memre“ – slovu Božím a pojímání slova v Novém zákoně) а v patristické literatuře (raně křesťanské chápání slova, alexandrijská exegetika, eunomiánské spory a „teorie jmen“ kappadockých Otců, antiochijská a syrská tradice výkladu podstaty jména, anti- nomie jména a nepojmenovatelnosti u Dionýsia Areopagity, problematika obra- zu v ikonoklastickém období, jméno a slovo v pozdně byzantském období u Jana z Damašku a Symeóna Nového Teologa a dialektika podstaty a energie v učení Řehoře Palamy). Ve třetí kapitole (Слово и язык в процессе развития русской мысли X–XIX вв. Историко-философский экскурс) D. Leskin popi- suje roli slova a jazyka ve vývoji ruského myšlení v 10.–19. století, zejména pak ontologický status slova ve staré Rusi a staroruském písemnictví, filoso- fické chápání role jazyka v 18. – první polovině 19. století, slavjanofilskou kon- cepci slova, psychologické učení o jazyce A. A. Potebňi, slovo v kontextu „metafyziky všejednoty“ Vladimíra Solovjova aj. Poznatky ve druhé (Имяславскийспор) i třetí (Философияимени:расцвет) části autor částečně čerpá ze své dřívější publikace, v níž se věnoval imjaslav- ským sporům a jejich ohlasu v ruském myšlení.8 Dvě kapitoly druhé části (Философско-богословское содержание афонских споров об имени Божием 1912–1913 гг. a Философскаяполемика1910-хгг.вокругафонскихсобытий) 8 Viz лескин д., Спор об Имени Божием: Философия имени в России в контексте афонских событий 1910–х гг., Sankt-Peterburg 2004. лескИн Д., Метафизика слова и имени в русской религиозно-философской мысли Вступительная статья еп. Венского и Австрийского Илариона (Алфеева). Издательство Олега Абышко. Sankt-Peterburg 2008, 576 s. ISBN 978-5-903525-19-5

„Athoská smuta“ a počátky imjaslavských sporů... 375 popisují přínos athoských polemik k vývoji filosofie jména v Rusku, názory hlavních aktérů obou táborů v první fázi sporu, teologicko-filosofické zhod- nocení problematiky jak ruskou, tak také řeckou církví (konstantinopolským patriarchátem), dále pak následující fázi recepce sporu – tzv. Novoselovský kroužek, názory samotného M. A. Novoselova, M. D. Muretova, S. A. Ale- xejeva, F. D. Samarina, N. A. Berďajeva a V. F. Erna. Třetí, poslední část knihy přináší rozbor teoretických východisek filosofie jména tří nejvýznamnějších osobností druhé fáze polemiky – P. A. Florenského („Идея – энергия – символ: учение о слове П. А. Флоренского“), S. N. Bul- gakova („Онтологическая теория имени С. Н. Булгакова“ a A. F. Loseva („Стихия имени“ А. Ф. Лосева“). V závěru knihy (Заключение) se autor pokusil o charakteristiku základních rysů ruské „ontologické teorie slova a jména“, tak jak byla (s ohledem na dlou- holetou tradici chápání slova a jména a imjaslavské spory) definována P. A. Flo- renským, S. N. Bulgakovem, V. F. Ernem a A. F. Losevem: 1. Sofijnost (jinak také magičnost) slova. Slovo nevyjadřuje pouze racionální smysl, není pouhým abstraktním pojmem, nýbrž je na nejvyšší míru syntetic- ké a představuje maximální smyslový projev věci samé. Jména popisují realitu a samy jsou realitou. Ba co více, jména samy aktivně působí v životě, mají vliv na své nositele a disponují konkrétní tvůrčí silou. Každé jméno je svět sám o sobě, je invariantou osobnosti s individuální celostností. 2. Energetika jména. Vnitřním jádrem jména je energie (síla), kterou jméno získává z podstaty, s níž je spojeno v ontologické jednotě. Tato energie jménu dodává aktivitu a činí je schopným proměňovat a tvořit skutečnost. 3. Synergie jména. Ve jménu dochází k vzájemnému srůstání energie indivi- duálního ducha, všelidského rozumu a samotné podstaty. Ve jménu probíhá sjednocení energií ve tvůrčí, činné syntéze. Vzájemné působení energií pod- staty (věci) a energií osobnosti, subjektu a objektu, představuje synergickou vlastnost jména. 4. Symboličnost jména. Přirozenost jména netkví v jeho smyslovém obsahu nebo v jazykových formách, nýbrž ve vyjádření nevyjádřitelné podstaty. Sym- bol zachycuje v maximální možné míře tuto nevyjádřitelnost podstaty a ote- vírá ji (odhaluje) jako energetické zjevení. 5. Antinomické a apofatické vlastnosti jména. Protože pravou podstatu nelze v úplnosti vyjádřit, získává jméno právě tyto rysy. Ruští filosofové obhajují, stejně jako patrističtí autoři, absolutní apofatičnost podstaty. Na závěr nelze nesouhlasit s D. Leskinem, že se ruská „ontologická teorie slova a jména“ stala „důležitým zjevem ruského, ale i světového myšlení, jež do sebe organicky zahrnula základní témata vztahu bytí a vědomí, podstaty a jevu, fenoménu a noumenu, objektu a subjektu, přičemž přinesla hluboce originální, západním koncepcím neodpovídající odpověď na tyto zásadní meta- fyzické otázky“ (s. 537).

376 Marina Luptáková, Michal Řoutil Trojsvazková edice knih, brožur, dokumentů, statí a komen- tářů nazvaná lakonicky Imjaslavije představuje v současnosti nejúplnější souhrnnou pramennou základnu k problematice imjaslavských sporů.9 Sborníky sestavil protojerej K. Boršč z často dnes již nedostupných materiálů. První svazek sestává ze sedmi částí. V první z nich nazva- né „Как учила Православная Церковь об Имени Божием до 1913 г.“ je otištěna stať K. Boršče Где истина: в имяславии или в имяборчестве?; druhá část nese název „Развитие афонских событий“ – jedná se o především o edici dopisů aktérů sporu – M. Novosjolova, P. Florenského10 , A. Bulato- viče11 aj.; třetí část obsahuje knihu hieroschimonacha Antonije (Bulatoviče) Апология веры во Имя Божие и во Имя Иисус, vydanou v Moskvě roku 1913 (s. 309–502), čtvrtá „Истори- ческие документы Афонской эпопеи“, pátá obsahuje pole- miku shrnutou vydavatelem novin „Kolokol“ (Zvon) V. Skvor- covem do publikace В поисках правды. По делу Афонских имябожников, šestá, nazvaná „Авторитеты имяславия (Важные документы. 2000 год)“, obsahuje desítky materiálů sestavené K. Borščem z dobového tisku, v sedmé části nazvané „Хроника афонского дела“ čtenář nalezne čás- ti doslovu ke knize На горах Кавказа a krátkou chronologii života o. Ilariona, autora knihy. Druhý svazek lze tematicky rozdělit do dvou okruhů. První tři části přináše- jí edici dalších dokumentů, tentokráte z let 1913–1997 („Документы и ма- териалы по вопросам имяславия /1913–1916 гг./“, „Документы и материалы 9 Viz též: Забытые страницы русского имяславия. Сборник документов и публи- каций по афонским событиям 1910–1913 гг. и движения имяславия в 1910–1918 гг., Хитров А. М., Соломина О. Л. (eds.), Мoskva 2001. 10 Více viz také: Переписка священника Павла Александровича Флоренского и Ми- хаила Александровича Новоселова с присоединением писем иеросхимонаха Гер- мана Зосимовского, иеросхимонаха Антония (Булатовича), иеромонаха Пан- телеимона (Успенского), В. М. Васнецова, Ф. Д. Самарина, Ф. К. Андреева, С. Н. Дурылина, И. П. Щербова. Общая ред. игум. Андроника (Трубачева), Tomsk 1998. 11 Viz také Начала. Религиозно-философский журнал 1–4, Мoskva 1996. Имяславие. Сборник богословско-публицистических статей, документов и комментариев В 3 томах. Астра-Полиграфия. Моskva 2003–2005, celkem 3090 s. ISBN 5-86793-378-4

„Athoská smuta“ a počátky imjaslavských sporů... 377 по вопросам имяславия /1917–1929 гг./“, „Документы и материалы по вопросам имяславия /1942–1997 гг./)“, další tři se pak věnují recepci problé- mu v současném ruském odborném tisku („Взгляд на имяславие сегодня /1997–2001 гг./“, „Взгляд на имяславие сегодня /2000–2001 гг./“, „Взгляд на имяславие сегодня /2001–2003 гг./“). Také třetí svazek sborníku obsahuje řadu materiálů a komentářů rozděle- ných do šesti částí – „«История Афонской смуты» афонского изгнанника иеромонаха Паисия“, „Дневник странника инока-имяславца, староафон- ского изгнанника 1913 года, автора сей истории, иеромонаха Паисия“, „Покушение сатаны на Православие в XIX и XX вв.“, „Козни диавола против Православия внутри Церкви на закате ХХ в. (до сих пор в РПЦ издается имяборческая литература)“, „Протоиерей К. С. Борщ. Отклик на статью А. Г. Кравецкого «К истории спора о почитании Имени Божия»“, „Протоиерей К. С. Борщ. Имя Божие по разуму Церкви Христовой (Архи- мандрит Григорий – распространитель ереси)“, „Протоиерей К. С. Борщ. О понимании и о почитании Имени Божия“. * * * Věříme, že byť stručný nástin otázek, které si kladou a odpovědí, které na ně dávají ve svých knihách metropolita Ilarion (Alfejev) a Dimitrij Leskin, stejně jako trojsvazkové vydání pramenů, svědčí o šíři projednávaných témat a jejich důležitosti pro filosofickou reflexi i každodenní duchovní život.

VÝROČÍ

381 Ctihodný Ján Sinajský (525–600) Ján Zozuľak O ctihodnom Jánovi Sinajskom sa zachovalo málo životopisných údajov. Existu- je krátky, úryvkovitý a podľa všetkého autentický životopis, ktorého autorom je mních Daniel z koinoviálneho monastiera v Raithó.1 Daniel bol súčasníkom ctihodného Jána, hoci trochu mladší. Žil ako mních v monastieri, ktorého igumenovi Ján Sinajský venoval svoje dielo Rebrík.2 V niektorých kódexoch sa uvádza ako „Daniel mních pokorný Raithinský“.3 Tento životopis je viac oslavnou rečou a poskytuje málo životopisných údajov o Jánovi Sinajskom. Autor v úvode dokonca uvádza, že nevie, odkiaľ pochádza ctihodný Ján. Zrejme o tom sám nikdy nerozprával. Niekoľko životopisných údajov o ňom poskytuje Anastásios v Rozprávaní o otcoch na Sinaji,4 predovšetkým v 32. rozprávaní. Nie je známy presný rok, ani miesto narodenia Jána Sinajského. Anastásios vo svojom Rozprávaní poznamenáva, že Ján zomrel minulého roku. Za pred- pokladu, že Rozprávanie bolo napísané v roku 650, F. Nau prišiel s tvrdením, že Ján zomrel v roku 649 a narodil sa v roku 579. Avšak S. Sákkos vyvrátil toto tvrdenie,5 preto prijímame tradičný rok jeho narodenia okolo roku 525, aj keď nie s úplnou určitosťou. Rodina Jána Sinajského bola určite bohatá, pretože mu umožnila „získať dobré svetské všeobecné vzdelanie“,6 ako je možné usúdiť z jeho diela. Kvôli 1 Pozri ΔΑΝΙΗΛ Ο ΡΑΪΘΗΝΟΣ, Σύντομος βιογραφία του μακαρίου Ιωάννου του Σιναΐτου, in: ΙΩΑΝΝΟΥ ΤΟΥ ΣΙΝΑΪΤΟΥ, Κλίμαξ. Ωρωπός Αττικής 1992, s. 17–24. 2 Pozri ΧΡΗΣΤΟΥ, Π., Ελληνική Πατρολογία, 5. diel, Θεσσαλονίκη 1992, s. 418. 3 ΙΩΑΝΝΟΥ ΤΟΥ ΣΙΝΑΪΤΟΥ, Κλίμαξ. Ωρωπός Αττικής 1992, s. 411. 4 Pozri NAU, F., Le texte grec des récits du moine Anastase sur les saints Pères du Sinaï, in: Oriens christianus, 2. diel, 1902, s. 58–89. 5 Pozri ΣΑΚΚΟΥ, Σ., Περί Αναστασίων Σιναϊτών. Θεσσαλονίκη 1964, s. 180. 6 ΔΑΝΙΗΛ Ο ΡΑΪΘΗΝΟΣ, Σύντομος βιογραφία του μακαρίου Ιωάννου του Σιναΐτου, cit. d., s. 18. Parrésia 4 (2010), s. 381–390

382 Ján Zozuľak dobrému vzdelaniu bol nazvaný „scholastikós“,7 hoci vek, v ktorom odišiel od sveta, nedovoľuje predpokladať, že by ukončil právnické a rečnícke štú- dium, ktoré uvedený titul vyžaduje.8 Vieme, že mal jedného brata menom Georgios (Juraj), ktorý tiež vynikal me- dzi sinajskými mníchmi. Niektorí bádatelia predpokladajú, že pochádzal z prí- morskej oblasti, možno z nejakého mesta v južnej Palestíne, alebo z nejakého ostrova, pretože vo svojom diele používa obrazy z morského života. Ján nemal záujem o svetský spôsob života, pretože všetky jeho túžby sme- rovali k Bohu. Ako šestnásťročný odišiel na Sinaj, aby vymenil svet za sinajskú púšť, ako sa píše v jeho životopise: „Tento ctihodný otec vo veku približne šestnásť rokov priniesol seba Christovi ako obeť príjemnú a prijatú tým, že vstúpil do jarma mníšskeho spôsobu života na Hore Sinaj. Z tohto pobytu na viditeľnom mieste kráčal a smeroval k neviditeľnému Bohu.“9 Mladý Ján sa odovzdal duchovnému vedeniu starca Martýria, ktorý ho ako dvadsaťročného postrihol na mnícha. Poslušne sa pri ňom učil devätnásť ro- kov až do jeho smrti. Potom začal zápas isychastického spôsobu života. Ctihodný Ján necestoval často, ale je známa aspoň jedna jeho cesta do Egyp- ta, kde navštívil známy monastier neďaleko Alexandrie, o ktorom sa zmieňuje vo svojom diele Rebrík. Zdržal sa v ňom jeden mesiac a na základe skúse- nosti z návštevy tohto monastiera zostavil dve kapitoly svojho diela.10 Igumena (predstaveného) tohto monastiera predstavuje ako vzor pastiera.11 Túto cestu uskutočnil pravdepodobne ako tridsaťpäťročný hneď po smrti svojho starca Martýria a po utiahnutí sa k isychastickému životu. Potom sa usadil v jaskynnej kélii v sinajskej púšti v oblasti Tolas, ktorá bola vzdialená okolo osem kilometrov, teda asi dve hodiny chôdze od monastiera svätej Kataríny. V tejto jaskyni žil asketickým isychastickým životom celých štyridsať rokov.12 Zriedkakedy navštevoval iných mníchov, ale prijímal mnohých návštevníkov, ktorým sa prihováral a dával užitočné rady s takou ochotou, že niektorí ho označovali za „táravého a mnohovravného“.13 To bol dôvod, prečo sa rozhodol niekoľko rokov zachovávať úplnú mlčanlivosť. Ustúpil a začal rozprávať až na naliehanie bratov. 7 Pozri ΦΟΥΣΚΑ, Κ., Ιωάννης της Κλίμακος, Θέματα Πατρολογίας. Vyd. Συμμετρία, Αθήνα 1994, s. 204–205. 8 Pozri ΧΡΗΣΤΟΥ, Π., Ελληνική Πατρολογία, cit. d., s. 419. 9 ΔΑΝΙΗΛ Ο ΡΑΪΘΗΝΟΣ, Σύντομος βιογραφία του μακαρίου Ιωάννου του Σιναΐτου, cit. d., s. 17–18. 10 Pozri ΙΩΑΝΝΟΥ ΤΟΥ ΣΙΝΑΪΤΟΥ, Κλίμαξ, 4. a 5. kapitola. 11 Pozri Λόγος προς τον Ποιμένα, 94. 12 Pozri ΙΓΝΑΤΙΟΥ, αρχιμ., Εισαγωγή, in: ΙΩΑΝΝΟΥ ΤΟΥ ΣΙΝΑΪΤΟΥ, Κλίμαξ. Ωρωπός Αττικής 1992, s. 1–2. 13 „Λάλον και φλύαρον.“ ΔΑΝΙΗΛ Ο ΡΑΪΘΗΝΟΣ, Σύντομος βιογραφία του μακαρίου Ιωάννου του Σιναΐτου, cit. d., s. 23.

Ctihodný Ján Sinajský (525–600) 383 Vidění Jana Klimaka, ruská ikona, 1. polovina 16 století.

391 Připomínka 1100. výročí od úmrtí svatého Nauma Ochridského v Makedonii V roce 2010 uběhlo 1100 let od smrti svatého Nauma Ochridského. V Make- donii, v jedné ze zemí kde svatý Naum působil, proběhly při této příležitosti oslavy, během nichž byl tomuto světci i tentokrát vzdán patřičný hold. Naum, jeden z tzv. „sedmipočetníků“, působil společně s Cyrilem a Meto- dějem na Velké Moravě, aby ho zde po smrti Metoděje stihnul stejný osud jako ostatní věrozvěstovy žáky a musel ze svého působiště uprchnout. Se svým spolubratrem Klimentem našel pravděpodobně někdy na přelomu let 885/886 útočiště v bulharském knížectví u knížete Borise, jehož zásluhou došlo dvě desetiletí před tím k rozšíření křesťanství v zemi. Nejdříve působil Naum v plisecko-preslavké škole a po jmenování Klimenta biskupem velic- kým v roce 893/894 byl vyslán do makedonské oblasti, aby zde zastoupil Klimenta v jeho učitelské činnosti. Po několika letech strávených v Makedonii nechal Naum na jižním břehu Ochridského jezera vybudovat klášter s chrá- mem zasvěceným archandělům Michaelovi a Gabrielovi. V tomto klášteře, který svou dnešní podobu získal v 16.–17. století, prožil Naum také poslední léta svého života. Po jeho smrti v roce 910 byly Naumovy ostatky uloženy v klášterním chrámu. Badatelé, zkoumající světcův život, se na základě dostup- ných pramenů domnívají, že sám Naum nebyl literárně činný, pravděpodobně se věnoval spíše kázání, výuce a přípravě kněží k jejich pastýřskému poslání. Prameny ovšem také dokládají, že své žáky k literární činnosti nabádal a připra- voval, a že se všeobecně zasazoval o šíření písemnictví.1 Společně s Klimen- tem byl pak kanonizován již v 10. století. V kalendáři pravoslavných církví je svátek svatého Nauma Ochridského vy- značen podle data jeho úmrtí na 5. leden (23. prosince podle juliánského kalendáře). Ovšem, jak dokládají pastýřské ochridské listy z května roku 1740, 1 Zlatý věk bulharského písemnictví. Výbor textů od 10. do počátku 15. století, přel. Bechy- ňová V., Hauptová Z., Praha 1982, s. 25–26. Parrésia 4 (2010), s. 391–396

392 Připomínka 1100. výročí od úmrtí svatého Nauma Ochridského... oslavy svátku svatého Nauma byly posunuty na třetí červencový den (podle juliánského kalendáře 20. června) a to jednak kvůli vrcholícím lednovým pří- pravám na oslavu narození Páně (7. ledna), jednak proto, že tradiční pouť k Naumově hrobu, kterou lid u příležitosti oslavy podnikal, by byla v zimních obdobích náročná. Svátek sv. Nauma se z toho důvodu dodnes slaví dvakrát v roce. Oproti svátku Cyrila a Metoděje (24. května) a Klimenta (8. prosince) však ani jeden z těchto dnů nebyl v Republice Makedonii zařazen mezi státní svátky. I tak je ale kult svatého Nauma v Makedonii mimořádně silný. Dosud se mezi lidmi uchovala víra v léčivou moc Naumových ostatků, především v souvislosti s léčením duševních chorob. V minulosti v klášteře údajně také existoval špitál pro pacienty s duševními chorobami. Nauma Divotvorce uctí- vají nejen pravoslavní Makedonci, ale i věřící jiných náboženství (například muslimští bektašiové) nebo národností (vliv Naumova kultu je patrný v Albá- nii, Bulharsku, Řecku a dokonce i Rumunsku). * * * Rok 2010 byl tedy v souvislosti se svatým Naumem rokem jubilejním. V Repub- lice Makedonii také proběhla řada společensko-kulturních a dokonce i vědec- kých setkání (některých akcí se ujala Makedonská pravoslavná církev, jiné pořá- daly státní instituce, nejčastěji Ministerstvo kultury), která svým charakterem často přesahovala lokální či církevní význam. Zmiňme alespoň některé z nich. Jednou z pozoruhodných akcí bylo nepochybně setkání balkánských aka- demiků, které se konalo 1. července v Ochridu. Toto setkání mělo symbolizovat zahájení společné činnosti balkánských akademií věd, které by měly v budouc- nu spolupracovat na společných projektech. Nelze než doufat, že přislíbený apolitický charakter avizovaných diskurzů nebude jen prázdnou frází a že se v souvislosti s aktuálními a často i kontroverzními problémy – které nepo- chybně zatěžují vzájemné vztahy zúčastněných národů – dočkáme nějakých podnětných návrhů na jejich překonání. Svatý Naum, autorita, která se díky své činnosti neodmyslitelně vepsala do kulturních dějin balkánských národů, by se tak mohla stát vhodným symbolem jejich vzájemného přibližování. Na začátku listopadu se pak konala mezinárodní vědecká konference s názvem „Svatý Naum Ochridský a slovanská duchovní, kulturní a písemná tradice“, které se kromě badatelů z Makedonie zúčastnili také vědci z Chor- vatska, Litvy, Německa, Itálie, Ruska, Slovenska či Bulharska. Konferenci pořádala skopská univerzita Svatého Cyrila a Metoděje a záštitu nad ní převzal makedonský prezident. Makedonská pravoslavná církev také uspořádala v říj- nu vědecké sympozium, jehož se zůčastnili i zahraniční vědci nejrůznějšího vědeckého zaměření. Na sympoziu byly předneseny příspěvky o nejnovějších poznatcích z Naumova života a díla. Oslavy nakonec završilo slavnostní setkání organizované makedonským parlamentem 22. prosince ve starobylém chrámu svaté Sofie v Ochridu, kde se také následující den konala archijerejská liturgie

393 Připomínka 1100. výročí od úmrtí svatého Nauma Ochridského... Svatý Naum, ikona, druhá polovina 14. století, Ochrid, Makedonie.

394 Připomínka 1100. výročí od úmrtí svatého Nauma Ochridského... vedená samotnou hlavou Makedonské pravoslavné církve arcibiskupem Stefanem. * * * Vzhledem k místu působení slovanských věrozvěstů je pochopitelné, že si v makedonském prostředí uchovala cyrilometodějská tradice i úcta k jejich následovníkům velmi silný vliv. Oproti ostatním slovanským národům si však jsou Makedonci, obdobně jako Bulhaři, vědomi toho (a jsou na to také patřičně hrdí), že svatý Kliment a Naum zanechali na jejich území zřetelné stopy svého působení a přímo se podíleli na utváření místní kultury a tradice. Velkolepé státní i církevní oslavy výročí smrti svatého Nauma a celospolečenský zájem i zapojení široké veřejnosti svědčí o tom, že si Makedonci dědictví svých slo- vanských apoštolů náležitě považují. Marija Mikeska Šupicová Připomínka 1100. výročí od úmrtí svatého Nauma Ochridského...

395 Život Naumův (starší) měsíce prosince 23. (dne) Památka svatého otce našeho Nauma1 Nuže, bratří, nechť nezůstane bez památky bratr tohoto blahoslaveného Kli- menta2 , jeho druh a spolutrpitel, s nímž vytrpěl mnoho běd a strastí od kacířů, kněz Naum. Když byl Kliment ustanoven biskupem,3 sám zbožný císař Symeon vyslal jeho druha Nauma místo něho na učitelství. Ten pak neustával ve svatém a bohulibém konání, jsa panicem od dětství až do smrti. Vybudoval klášter na východ od Bílého jezera4 , kostel svatých archandělů a strávil v učitelství sedm let. Zbavil se učitelství, odešel do kláštera a žil ještě deset let. Ke konci svého života přijal mnišské roucho a tak zemřel v míru dne 23. měsíce prosince. A toto nechť je známo: Před šesti lety zemřel Naum,5 kněz biskupa Kli- menta. I to budiž známo všem čtenářům – jak jsme i již dříve napsali – že kacíři6 jedny velice mučili a jiné že prodali Židům za peníze,7 (mezi nimi) kně- ze a jáhny. Titíž Židé pak je vzali a odvedli do Benátek, a když je prodali, přišel řízením Božím do Benátek z Cařihradu císařův muž, který vyřizoval císařovy náležitosti. Jakmile se ten císařův muž o nich dověděl, jedny vykoupil, druhé pak vzal s sebou, odvedl je do Cařihradu a pověděl o nich císaři Basileiovi8 . 1 Převzato s laskavým svolením překladatelky z knihy Zlatý věk bulharského písemnictví. Výbor textů od 10. do počátku 15. století, přel. Bechyňová V., Hauptová Z., Praha 1982, s. 139–141. 2 Míněn Kliment Ochridský; tato věta prozrazuje, že autor Života Naumova navazuje na Život Klimentův, který patrně napsal dříve; tento text se však nedochoval. 3 Tj. roku 893. 4 Bílým jezerem se míní jezero Ochridské (řec. Lychnidia limé); klášter vystavěný Nau- mem je tam dodnes (nese název Sveti Naum) a jsou tam uloženy Naumovy ostatky. 5 Tj. roku 910; podle toho legenda by měla být napsána r. 916, těsně po smrti Klimen- tově. 6 Míněn biskup Viching (880–893/99) a franští duchovní. 7 Stejná zpráva je i v 11. kapitole Života Klimentova. 8 Míněn Basileios I. Makedonský (867–886); k této události tedy došlo brzy před smrtí císařovou (zemřel 26. dubna 886).

396 Potom byli ustanoveni do svých úřadů a hodností kněží a jáhnů, jak tomu bylo předtím. Dali jim i platy, nikdo nezemřel v otroctví, nýbrž někteří zesnu- li v Cařihradě pod císařovou ochranou, jiní přišli do bulharské země a zemře- li tam s velkými poctami. Ale moravská země, jak byl předpověděl svatý arcibiskup Metoděj, pro zločinnost svých skutků, pro kacířství, vyhnání pravověrných otců a za utrpe- ní, které zakusili od kacířů, jimž oni věřili, v krátké době dostala od Boha odplatu. Zanedlouho přišli Uhři, kmen panonský9 , a vyplenili zemi a zpusto- šili ji.10 A ti, které Uhři nezajali, utíkali do Bulharska.11 I zůstala jejich země pustá a v moci Uhrů. Já pak hříšník, bratří, jsem měl mnoho starostí kvůli památce našich bla- hoslavených otců, chtěje nalézti všechny jejich sepsané životy, které by věděly vše o jejich životě od počátku, stejně jako o jeho běhu a o konci, ale nenalezl jsem je. Vím toho totiž málo, jen tolik, kolik mi sami blahoslavení otcové pověděli. Snažil jsem se to napsat, ale neměl jsem odvahu. Chtěl jsem nalézti více toho, co bylo napsáno, aby, až nalezne ještě někdo něco napsaného někým jiným, se nehoršil nad námi ubohými a nevzdělanými. Vím totiž, že otcové učinili ještě mnohem více než to, ba vykonali i mnohé zázraky, ale nám řekli pouze toto a jiné věci zatajili pro svou pokoru. Tak tedy jsem se sám přinutil, či ještě spíše mne vybídl vladyka, který též byl žákem tohoto blahoslaveného Klimenta, totiž biskup Marko12 v devolském biskupství (byl čtvrtým biskupem slovanského národa v Devolu13 ). Oba jsme doufali, že se nám dostane přímluv a milosti od těchto blahoslavených otců i odpuštění hříchů od našeho milos- tivého Boha, jenž pravil: „Kdo přijímá proroka ve jménu prorokově, odplatu prorokovu vezme; a kdož přijímá spravedlivého ve jménu spravedlivého, odpla- tu spravedlivého vezme.“ (Mt 10, 41) A dále řekl Boží apoštol Pavel: „Vzpo- mínejte na vůdce své, kteříž vám mluvili slovo Boží, a jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře.“ (Žd 13, 7) Protož i my, bratří, následujme dobrý život těch, kteří si uchovali panictví a úplnou čistotu, mnohé utrpení a nebezpečí podstoupili pro pravou víru Boží, abychom i my s nimi dosáhli věčného blaženství v Ježíši Kristu, Pánu našem, jehož jest sláva, Otci i Synu i Duchu svatému, nyní i stále i na věky věků. Amen. překlad Zoe Hauptová 9 V originále peon’skij (podle byzantského názvu Paionia, čti Peonia, tj. Panonie). 10 Maďaři konali nájezdy na území Velké Moravy v letech 902–906. 11 Zprávu o útěku Moravanů do Bulharska má i Konstantin Porfyrogennétos, De administrando imperio, kap. 41. 12 Zmínka o něm je pouze zde; čtvrtým biskupem by byl, kdyby se jako první počí- tal Metoděj, pak by následoval Kliment, Konstantin Presbyter a Marko. 13 Devol bylo město v západní Makedonii (dnes Starý Devol). Život Naumův (starší)...

UDÁLOSTI

399 Chrámy za mešity aneb osud jedné klíčové dohody mezi Tbilisi a Ankarou (Zpráva s krátkou bibliografickou poznámkou) Vojtěch Kubec Zdá se, že v nejbližší době, ve vánočním čase (ať už gregoriánském či julián- ském) by mohla být konečně, v hodině dvanácté, podepsána dlouho odkládaná mezivládní gruzínsko-turecká dohoda o obnově gruzínských architektonických památek na tureckém území a paritně osmanských památek na území gruzín- ském. Alespoň se takto optimisticky 19. prosince 2010 vyjádřil ředitel národní agentury pro ochranu kulturního dědictví Nikoloz Vačeišvili v éteru gruzín- ského prvního veřejnoprávního televizního kanálu. Nejdůležitějším bodem byla pro autora této noticky ochota tbiliské vlády přijmout odpovědnost za rozhodnutí a neohlížet se tak na odpor části gruzínské veřejnosti a církevních kruhů k obnově islámských kultovních staveb na gruzínském území. Památky, zahrnuté do projektu, si jistě zasluhují podrobnější přehled. A to se týká především gruzínských pravoslavných památek v historických oblas- tech Tao a Klardžethi, které leží v povodí řeky Č’orochi, dnes na území seve- rovýchodního Turecka1 . Paritní osmanské památky odpovídajícího, opravdu celosvětového významu se na gruzínském území hledaly jen stěží. Ale o tom podrobněji níže. Horní tok Č’orochi (turecky Çoruh) byl už ve starověku úze- mím, kde se střetávalo několik politických, kulturních a etnických vlivů, zápa- dogruzínské (lingvisté spekulují na základě některých toponym, že zdejší popu- lace prvotně hovořila jazykem příbuzným dnešní megrelštině a lazštině2 ), 1 Administrativně jde o větší, východní část provincie Artvin (gruzínsky Arthvini) a nejzazší severovýchodní část provincie Erzurum (ve staré gruzínštině Karnu- -Khalakhi, arménsky Karin). Tao se rozkládá na horním toku řeky Č’orochi a její- ho pravobřežního přítoku řeky Olthisis-c’qali (do níž se o kousek dříve vlévá Thorthomis-c’qali). Klardžethi leží na dolním toku Imerchevi, která se (poté, co přijme přítok Artanudžis-c’qali) vlévá zprava do řeky Č’orochi. 2 Gruzínští lingvisté často používají pro obě vzájemně srozumitelné řeči ter- mín zanština, v nejnovější době (opět) i trochu historicko-romantický termín Parrésia 4 (2010), s. 399–418

400 Vojtěch Kubec východogruzínské (zdejší kraje byly jihozápadním výběžkem politické Kharth- li/Ibérie) a v neposlední řadě i arménské. Především Tao (arménsky Tajkh), ale i Klardžethi (arménsky Kghardžkh), byly po dlouhá období raného stře- dověku součástí politické Arménie, o etnických vlivech Arménů tu vypovídají i místní toponyma. Klíčovým obdobím se tu však stalo 9.–10. stol., kdy se v oblasti zrodil stát gruzínské (kharthliské) větve Bagratovců3 , potomků kuro- palata Ašota, tvůrců sjednocené politické Gruzie (Sakharthvelo). Během 8. stol. ve Tbilisi a vnitřních oblastech Ibérie zesílilo panství Arabů (je to ostatně doba mučednictví „krále“ Arčila i tbiliského patrona sv. Aba), což místní elity nutilo hledat nové oblasti, kde by mohl více méně nerušeně pokračovat gruzínský státní i kulturní vývoj. Vévoda (erismthavari) Ašot († 830 či 826), první bag- ratovský vládce Gruzie, vytvořil pevnou rodovou doménu právě v povodí Č’orochi, na nejzazším jihozápadě historické Kharthli4 . A jeho potomci během následujících dvou století fundovali řadu kostelů a klášterních center, která se stala jak místy vzdělanosti (dodnes se zachovalo mnoho plodů zdejších skrip- torií), tak nejužších kontaktů s byzantským prostředím. Ve spolupráci se svět- skou mocí uskutečnil klášterní založení v Klardžethi sv. Řehoř z Chadzthy (Grigol Chandztheli / Chanctheli, 759–861) a jeho žáci. Na malém území tak během neobyčejně krátkého časového údobí vznikl pozoruhodný soubor stavebních památek, které dodnes udivují svými rozměry, novými stavebními přístupy i kvalitou reliéfní i freskové výzdoby. Osudným se pro oblast Tao- -Klardžethi stalo 16. stol., kdy se spolu se zbytkem gruzínského státu Sam- cche-Saathabago5 stala součástí Osmanské říše (1576, vznikl tu čildirský vilájet se sídlem v Achalciche). Zdejší gruzínské pravoslavné obyvatelstvo bylo posta- veno před volbu přijmout islám (což většina během staletí učinila) nebo kon- vertovat k arménské apoštolské církvi či katolictví. V době po rusko-turecké válce z let 1877–1878 se ještě načas tyto kraje ocitly ve stejném státním útvaru se zbytkem Gruzie (v rámci ruské říše i gruzínské první republiky), definitiv- ně se ovšem jejich osudy rozešly v roce 1921, kdy se Tao i Klardžethi staly trvalou součástí Turecka. Proberme si čtyři památky na tureckém území, před- určené diskutovanou smlouvou ke komplexní obnově. Jejich výběr byl proveden kolchidština (kolchuri ena). Megrelové obývají severozápad Gruzie v okolí města Zugdidi, Lazové (Č’anové) turecké černomořské pobřeží od gruzínských hranic směrem k Rize. 3 Dynastie, snad původně perského původu, dosáhla hegemonního postavení v raně středověké Arménii, aby pak její různé větve obnovily královský trůn v Arménii i Gruzii (tam na téměř celé tisíciletí: 888–1810). 4 Část území ostatně už získal patrně na základě dynastického sňatku jeho otec Adarnase. 5 Ten vznikl po rozpadu jednotné bagratovské monarchie na konci 15. stol., v jeho čele stáli představitelé rodu Džaqeli (zdejšími polosamostatnými vládci – atábeky byli ovšem už od 14. stol.).

ZPRÁVY

427 Mezinárodní vědecká konference „Rižští starověrci: 250 let kulturně-historické zkušenosti“ 28.–29. května 2010 V posledních květnových dnech roku 2010 hostila lotyšská Riga mezinárodní konferenci „Rižští starověrci: 250 let kulturně-historické zkušenosti“ (Рижские староверы: 250 лет культурно-исторического опыта). Setkání se konalo pod záštitou Institutu filosofie a sociologie Lotyšské university a Lotyšské staroob- řadní obce (v čele s jejím předsedou Ilarionem Ivanovem) a kromě hostitelské strany se ho zúčastnili rovněž vědečtí pracovníci z Ruska, Estonska, Litvy, Polska, Itálie a Česka. Zahájení konference proběhlo v pátek 28. května v Malém sálu lotyšské Akademie věd. Po zdravici starosty města Rigy Nila Ušakova se úvodních slov ujali zástupci z řad staroobřadníků. Předseda lotyšské Centrální rady Staro- pravoslavné pomořské církve (Центральный Совет Древлеправославной Поморской Церкви Латвии) o. Alexij Žilko a předseda litevské Nejvyšší staroobřadní rady (Высший Старообрядческий Совет Литвы) o. Grigorij Bojarov vyzdvihli roli, kterou staroobřadníci sehráli v dějinách a kultuře nejen pobaltských zemí, ale také Ruska a ostatních míst, kde zastánci starého obřa- du přebývají. Konference dále pokračovala plenárním zasedáním, na němž přednesly své příspěvky G. Potašenko („Роль и значение Рижской Гребенщиковской старообрядческой общины в истории староверия“), Je. Beljakovová („Па- мятники канонического права в традициях староверов Поморья и Гребен- щиковской общины“), A. Gavrilin („Собеседование православных мисси- онеров с рижскими староверами в конце XIX–начале XX вв.“), K. Kožurin („Старообрядческие духовные центры российско-польского пограничья в XVII–XX вв.“), Je. Juchimenková („И. Н. Заволоко и Выговская культура“) a Z. Jaroszewicz-Pieresławcewová („Связи староверов из Речи Посполитой и Восточной Пруссии с Рижскими староверами“). Poté, co zazněl poslední příspěvek, vyslechli si účastníci konference verše staroobřadního básníka Pjotra Antropova. Na závěr představila N. Pazuchinová z organizačního komitétu Parrésia 4 (2010), s. 427–428

428 Michal Řoutil Účastníci konference v Uspenském chrámu staroobřadní Grebenščikovy obce, Riga, 29. května 2010 (foto: V. Rone). právě vydanou knihu Рижские староверы, jejíž autor, Arnold Podmazovs, přední lotyšský badatel se zaměřením na staroobřadní komunity Pobaltí, se však již vydání nedočkal. Jeho památku účastníci uctili minutou ticha. Druhý den se jednání konference přeneslo na půdu Grebenščikovy sta- roobřadní obce. Ještě před zahájením si účastníci prohlédli interiér Uspenského chrámu a v podání místního mužského sboru si vyslechli ukázku staroobřad- ního církevního zpěvu (tzv. naonnyj raspěv). Konference dále probíhala paralelně ve třech sekcích. V první z nich (ved. N. Ivanov a Je. Maťjakubová) nazvané „Культурно-историческое наследие староверов Риги и Балтии“ zazněly mj. příspěvky T. Šor, I. Sture, N. Ivanova, L. Klešninové, N. Pivovarové aj. Ve druhé sekci (ved. I. Runce a o. A. Žilko) nazvané „Латвийские и балтийские староверы в ХХ веке“ přednesli své pří- spěvky mj. o. A. Žilko, I. Runce, Z. Zimovoj. Třetí sekce byla věnovaná význam- ným osobnostem lotyšského starověří a nesla tedy název „Выдающиеся лич- ности в латвийском староверии“ (ved. A. Gavrilin a N. Pazuchinová). V této sekci vystoupili mj. Je. Agejevová, N. Pazuchinová, M. Pašinin a M. Řoutil. Konference byla slavnostně ukončena téhož večera. Všichni účastníci pod- pořili iniciativu předního petrohradského historika G. M. Prochorova, totiž zaslání otevřeného listu prezidentu Ruské federace, s žádostí o podporu ucho- vání kulturního dědictví staroobřadníků nejen v Pobaltí. M. Řoutil

429 De septimo Stromateorum libro. Zpráva o konferenci věnované sedmé knize Strómat Klementa Alexandrijského Barevnost, pestrost, mnohoforemnost, mnohozvučnost, různotóninovost, mnohovrstevnatost a pluralita všech podob krásy i jejich souzvuk, souhra, soulad a tvarově-stínově-odstínové sladění oslovovaly umělce a tvořivostí ducha i plasticitou slova nadané myslitele všech dob a inspirovaly je k uchvacování svých současníků krásnem zážitku Boží velkoleposti. Jedním z klasických „tech- nických“ prostředků (v etymologickém smyslu slova „techné“ jakožto umění) starověku k realizaci tohoto záměru byla tzv. stromata, tedy estetizující sbírky poučných postřehů i filosoficko-náboženských pravd propletených do pestro- barevných „koberců“, jež i svým vzhledem a dojmem měly být povzbuzením pro vykročení cestou pravé moudrosti, kterou měly zároveň pokrývat. Právě na jedno z takovýchto děl, konkrétně 7. knihu Strómateis Klementa Alexandrij- ského, byla zaměřena mezinárodní konference připravená Českou patristic- kou společností a olomouckým Centrem pro práci s patristickými, středově- kými a renesančními texty. Před stručnou prezentací hlavních referenčních bloků snad bude dobré alespoň krátce zmínit, že autor projednávaného díla bývá označován za jed- noho z prvních řecky píšících křesťanských učenců, jenž v mnohém ovlivnil nejen další směřování alexandrijské exegetické školy, ale i patristické a středo- věké bohovědné reflexe a nepřestává inspirovat i současné teology jak z okruhu východního, tak i západního křesťanstva – zřejmě též kvůli své snaze nabíd- nout v dialogické interakci víru v Krista jako důstojnou odpověď na hledání intelektuálů své doby. „Neboť Spasitel se projevuje různorodými zvuky a půso- bí mnoha způsoby ke spáse lidí. Když hrozí, varuje, když kárá, obrací lidi, když se slitovává, projevuje milosrdenství, když rozeznívá struny, přivolává k sobě“ – to je jen malá ochutnávka z toho, co v Alexandrii působící aténský rodák nabízí svým čtenářům a co postupně ve svých dílech dále rozvíjí a roz- košaťuje. Těch okouzlených Klementem, kteří mu věnují svůj odborný zájem, mají co říci k sedmé knize Strómateis a přijeli se na konferenci v Olomouci ve dnech Parrésia 4 (2010), s. 429–430

430 Walerian Bugel 21.–23. 10. 2010 podělit o výsledky svého bádání, bylo více než 16. Jednalo se o vědce různých oborů a zaměření: patrology, klasické filology, filosofy, teolo- gy, historiky antické literatury i religionisty. Odpovídala tomu i tématická pes- trost, harmonizující s barevností samotných Strómateis: Klementův metodický záměr v celku Koberců (A. Le Boulluec) i v samotné 7. knize (M. Havrda) a její propojenost s knihou následující (M. Rizzi) z oblasti literární kritiky textu; Klementovy názory angelologické (M. Recinová), spirituální (M. Schatkin; J. Plátová), teologické (P. Abrahamson; V. Černušková) i jeho hodnocení pohan- ských pověr a náboženství (G. E. Karamanolis) z kategorie otázek obecnějšího rázu; skupinu poměrně úzce profilovaných tvořily referáty zaměřené na chápá- ní v samotné 7. knize jednotlivých klíčových pojmů jako pronoia (S.-P. Bergjan), martyria (D. Dainese), hereze (P. Ashwin-Siejkowski) či náznaky teorie apokata- stasis (I. L. E. Ramelli); a nechyběly ani příspěvky srovnávající přístupy Klemen- ta a Origena (L. Perrone) či pokoušející se o přehled a hodnocení současných klementologických studií (A. van den Hoeck). Polyfonii slovní (přestože zazní- vající pouze v angličtině, avšak v písemné podobě využívající bohatství dal- ších jazyků) v jistém smyslu doplnila i ta hudební, když druhého dne večer byla konference obohacena o varhanní koncert skladeb, jež byly zhudebně- ním Klementova hymnu ke Kristu z díla Paidagogos. I navzdory evidentní tématické pestrosti bylo možné – jak z místy poněkud živějších diskusí mezi samotnými přednášejícími, tak i z reakcí na jednotlivé referáty poukazujících na další, v nich nezohledněnou literaturu a výzkum – pozorovat, že nejen zájem o dílo alexandrijského učence, ale ani mnohoba- revnost jeho poznání i možnosti využití pro současnost zdaleka nedosáhly stavu nasycenosti. Walerian Bugel

RECENZE

433 V r. 2010 uplynulo od ukončení dru- hé světové války již šedesát pět let a ještě o další tři roky více od atentátu na SS-Obergruppenführera Reinhar- da Heydricha, zastupujícího říšského protektora (27. 5. 1942). Po atentátu se parašutisté ukrývali až do odhale- ní v důsledku zrady v kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. V souvislosti s terorem, který rozpoutalo Gestapo, a s poskytová- ním pomoci parašutistům, z rozhod- nutí stanného soudu v Praze pak byli 4. září ve 14.35 hod. popraveni zastře- lením biskup Gorazd, protopresby- ter Václav Čikl a předseda rady star- ších Jan Sonnevend, na 300 zatčených osob bylo z Terezína odesláno do Mauthausenu s indikací nežádoucí- ho návratu. Dalším popraveným v té- to kauze byl ThDr. Vladimír Petřek, duchovní při zmíněném chrámu. Jemu a jeho nejbližším, kteří rovněž nesli následky nacistické pomsty, je věnována recenzovaná kniha, která vznikla zhruba trojnásobným rozšíře- ním a doplněním původní populárně- -naučné publikace (Zlato se čistí v ohni, Rožnov pod Radhoštěm 2005) o další poznatky, poznámkový aparát aj., jak uvádí v doslovu (s. 130–131) její autor Vojtěch Šustek (* 1968 v Šumperku), který vystudoval pomocné vědy his- torické a archivnictví na FF UK v Praze a nyní pracuje jako odborný archivář v Archivu hlavního města Prahy (s. 146). Vladimír Petřek se narodil 19. 6. 1908 v Hodolanech u Olomouce jako druhé z desíti dětí. Od roku 1923 stu- doval na teologickém lyceu ve Srem- ských Karlovcích a dále na pravoslav- né teologické fakultě v Bělehradě. Po ukončení vojenské služby, kvůli které se vrátil do vlasti, působil v duchovní správě katedrálního chrámu sv. Cyri- la a Metoděje v Praze. Měl možnost pokračovat v kariéře u armády – pře- devším pro znalost jazyků – což však odmítl, mj. pro své pacifistické pře- svědčení. Dne 7. 12. 1934 uzavřel s Jiřinou Reinlovou v kapli Božího Těla v Olomouci sňatek (dost narych- lo, na nátlak biskupa Gorazda, neboť byl nedostatek duchovních). Vzápětí, 15. 12., byl biskupem Gorazdem vysvěcen na jáhna a hned další den, 16. 12. 1934, na kněze. Manželům se narodila dcera Jiřina. Do tří let, v r. 1937, však bylo na žádost Jiřiny Reinlové manželství rozvedeno. Dok- torát získal V. Petřek na Husově čes- šustEk v., Zlato se čistí v ohni O životě, oběti a smrti pravoslavného kněze ThDr. Vladimíra Petřka, jeho rodičů a sourozenců. K monografii je připojena studie Pavla Aleše: „O církevně literární činnosti ThDr. Petřka“ Návrat domů, Praha 2008, 148 s. ISBN 978-80-7255-176-7

434 koslovenské evangelické bohoslovecké fakultě UK 12. 3. 1937. Je pravděpo- dobné, že již od okupace Českoslo- venska měl kontakty jak se Srby, tak s nějakou odbojovou skupinou (s. 33). Jelikož bez potvrzení o křtu nebylo možno Židům po vypuknutí války vycestovat a získat vízum, především v zemích latinské Ameriky, V. Petřek spolu s A. Čiklem vystavili v letech 1938–1941 více než stovce Židů křest- ní listy (s. 33; pozn. 163 a 164 na s. 94–95). Po atentátu na Heydricha, o kterém se dověděl již necelou hodinu po jeho uskutečnění (s. 34), byl ThDr. Vladi- mír Petřek kvůli ukrývání parašutis- tů v chrámu 18. června zatčen Gesta- pem, vězněn v pankrácké věznici a 5. září 1942 v pravé poledne zastře- len na kobyliské střelnici pětičlennou popravčí četou pražské posádky ně- mecké Schutzpolizei. „Z dokumen- tů gestapa víme, že se o parašutisty staral většinou Vladimír Petřek. Zpro- středkovával jim spojení s jejich spolu- pracovníky, obstaral jim odborné lékař- ské ošetření, chystal pro ně jídlo při- nášené do kostela Fafkovými, Janem Sonnevendem a Marií Moravcovou. Nocleh zorganizoval pro parašutisty tak, aby vždy alespoň tři z nich mohli spát na chrámovém kůru. Jak s ob- zvláštním pohoršením konstatovalo v jedné ze svých zpráv gestapo: ,Kap- lan Dr. Petřek, který celou péči o aten- tátníky a agenty organizoval, šel ve své osobní pomoci těmto osobám až tak daleko, že chodil vlastnoručně vyprazdňovat vědro s exkrementy, které sloužilo jako nouzový záchod.‘“ (s. 44) Uvedené události však záhy ovliv- nily životy celé Petřkovy rodiny. Díky dřívějšímu rozvodu smrti unikly man- želka a dcera – dodnes obě žijí v Pra- ze. Deset členů z rodiny Petřkových (kromě nejstarší vdané Marie) bylo zatčeno a převezeno do Olomouce, ještě koncem r. 1942 pak do Brna a odtud otec a tři synové, stejně jako 19. 3. 1943 i ženy (včetně postřelené Milady), byli posláni do Osvětimi, kde zemřela matka. 19. srpna 1943 byly ženy zařazeny do transportu nežidov- ských Češek do Ravensbrücku, tou dobou bratři Emil do Buchenwaldu a jeho nové pobočky Dora (odkud byl osvobozen Američany v dubnu 1945) a Miroslav do Buchenwaldu (otec a Jaroslav, který se od otce nechtěl odloučit, zemřeli brzy po příjezdu do Osvětimi), tři sestry byly přemístěny do pobočky lágru v Neu Brandenbur- gu; Miroslav zahynul 13. července 1943 v lágru u Doulencais na okupo- vaném území Francie. Konce války se dožilo pět dcer a jeden syn. Tolik k osudům Dr. Vladimíra Pet- řeka a jeho blízkých; nyní pár slov ke knize samotné. Z recenzované publi- kace je patrná autorova erudice. Obdo- bí heydrichiády je mu blízké, pracuje s archivními dokumenty a vše propo- juje pamětnickými výpověďmi sester Vladimíra Petřka Jiřiny a Zdeny. Před čtenářem tak vyvstává plastický obraz dnes již zapomínaných událostí. Slabi- nu však představují některé psycholo- gizující úvahy. Tak např. z pozice dů- sledků se snaží opakovaně vysvětlovat, omlouvat a hledat všemožné důvody, proč by manželství Vladimíra a Jiřiny nemělo „fungovat“, ale téměř žádné v jeho prospěch. Dále se autor snaží

435 o usnadnění porozumění tím, že pro- pojuje zkušenosti ze současnosti s při- blížením tehdejší doby. Pak např. čte- me: „v tehdejším složitém světě“ (s. 19),„předevšímpotřebovalinajítvhod- ný byt k pronajmutí, což ani tenkrát nebylo při omezených finančních mož- nostech v Praze zrovna jednoduché.“ (s. 23). Výpověď sestry Jiřiny, že Vla- dimír neměl dříve žádnou jinou zná- most, Šustek interpretuje slovy: „Vla- dimír ani Jiřina nebyli ,světa znalí‘ ani citově otrlí“ (s. 22, včetně pozn. 78). Kromě toho lze v knize najít něko- lik dalších nepřesností. V poznámce 122 (s. 90) přinášející stručnou biogra- fii kardinála P. Gaspariho se dočteme, že byl „prezidentem autentického vý- kladu Codex iuris canonici“, avšak srovnáme-li tuto informaci s odkazo- vanou encyklopedií (Encyklopedia Katolicka), zjistíme, že ve skutečnos- ti „… získal výsadu [zvýraznění moje, J. N.] poskytovat autentický výklad kánonů CIC v méně významných zále- žitostech“. Formulace „bohoslužebná liturgie“ (s. 20) neodpovídá jak termi- nologii běžně užívané na křesťanském Východě (liturgie = eucharistická bo- hoslužba), tak ani věcnému obsahu těchto pojmů na obecné rovině (kaž- dý liturgický úkon má bohoslužebnou povahu). Nelze ani oddělovat církevní život od života bohoslužebného (stej- ná věta). Připojená studie prof. Pavla Aleše dokresluje osobnost dr. Vladimíra Petřka především na rovině jeho lite- rární činnosti. Autor studie se tak do- stal na půdu téměř detektivní. Ve Věst- níku české pravoslavné eparchie (vydávaný biskupem Gorazdem od r. 1929 jako pokračování od r. 1921 vycházejícího časopisu Za pravdou) totiž vycházely texty často nepodepsané vůbec, nebo jen zkratkou. Ve většině případů proto prof. Aleš předkládá hypotézy o Pet- řekově autorství konkrétních textů. Zmíněno je i několik přednášek jím pronesených, které však nebyly publi- kovány a nedochovaly se, neboť jeho písemnosti zabavilo Gestapo, a jsou tudíž nenávratně ztraceny. Nejvý- znamnějším známým Petřkovým tex- tem je tak jen jeho disertace „Církev a stát ve spisech křesťanů prvých čtyř věků, včetně Augustina Hippon- ského“. Čtenář dostává do rukou sice po- měrně útlou (148 s., včetně fotografic- ké přílohy) knihu, která však může být zajímavá nejen strhujícím způsobem podání osudů početné Petřkovy rodi- ny, ale významná především v širokém dobovém kontextu zakotvenou pre- zentací Vladimíra jakožto pravoslav- ného kněze, intelektuála, člověka hle- dajícího a ve svém hledání smělého a statečného, jenž svými postoji může být provždy příkladem mnohým. Jana Nováková

436 V první polovině roku 2010 vyšel v nakladatelství „Jazyky slovanských kultur“ po dlouholeté přípravě již čtvrtý svazek sborníku Staroobřadnictví v Rusku . Staroobřadníci, starověrci, hanlivě rozkolníci, představují tu část ruské církve, která nepřijala reformy patriarchy Nikona (1652–1658), což vedlo k rozkolu, stvrzenému výnosy na místních sněmech v Moskvě v letech 1666–1667. Toto rozdělení církve trvá do dnešních dnů. Zatímco jedna část početné staroobřadní komu- nity, tzv. popovci, vytvořila vlastní hierarchické struktury, druhá, tzv. bez- popovci, poté, co vymřelo svátostné * Старообрядчество в России (XVII–XX вв.). Отв. ред. и сост. Е. М. Юхименко, Моskvа 1994; Старообрядчество в России (XVII–XX вв.). Bыпуск 2. Сб. науч. трудов. Отв. ред. и сост. Е. М. Юхи- менко, Моskvа 1999; Старообряд- чество в России (XVII–XX вв.). Bыпуск 3. Сб. науч. трудов. Отв. ред. и сост. Е. М. Юхименко, Моskvа 2004 (viz též recenzi řoutiL M., Byzantinoslavica LXIII [2005], s. 338–342). kněžstvo, vysvěcené ještě před změ- nou starého obřadu, odmítlo nové kněžstvo a plnost církve považuje za otázku eschatologickou. Mimo území Ruské federace se staroobřadní obce v současnosti nachází na čtyřech kon- tinentech ve více než 20 státech.** Duší této ediční řady a v součas- nosti zřejmě nejvýznamnějším odbor- níkem na problematiku staroobřad- nictví vůbec je od jejího vzniku Jelena Michajlovna Juchimenková z Odděle- ní starých tisků moskevského Státního historického muzea (GIM). Pečlivým výběrem příspěvků – všechny přinášejí nové poznatky z archivů – a minucióz- ní redakční přípravou, jež svědčí o po- kračování nejlepších tradic ruské tex- tologie, si sborníky této řady záhy vy- dobyly skvělé renomé. Recenzovaný svazek obsahuje 31 statí uspořádaných do šesti oddílů rozdělených tematicky a chronologic- ky; podíleli se na něm odborníci nejen ** Více viz зеньковский с. а., Русское старообрядчество. Духовные движе- ния XVII–XIX векoв, Moskva 2006. Старообрядчество в России (XVII–XX вв.) Сб. науч. трудов. Вып. 4. Отв. ред. и сост. Е. М. Юхименко. Языки славянских культур, Studia historica, Мoskva 2010, 752 s., bar. příloha ISSN 1727-9968 ISBN 978-5-9551-0374-7

437 z Ruska (Moskvy, Petrohradu, Nižní- ho Novgorodu, Kazaně, Petrozavod- sku, Jekatěrinburgu aj.), ale také Spo- jených států amerických, Japonska a Česka. Většina příspěvků byla pro- slovena během konference „Новые материалы по истории и культуре старообрядчества“, která se uskuteč- nila v GIMu 12. května 2005 v rámci oslav stoletého výročí vydání zákona o náboženské svobodě carem Mikulá- šem II. (17. dubna 1905). Téměř kaž- dá stať obsahuje raritní ilustrace z archivů, ve dvou barevných přílo- hách čtenář nalezne kvalitní reproduk- ce staroobřadních ikon 18.–20. století a řadu dalších materiálů. Úvodní oddíl nazvaný „История“ otevírá první stať (z celkem čtyř) edi- torky svazku Je. M. Juchimenkové „Новое о старце Ефреме Потемки- не“ (s. 21–56), v níž se nově přehod- nocuje role starce Jefrema v rámci opozice vůči reformám patriarchy Nikona, a to včetně detailů církevního soudu z roku 1666. A. V. Morochin se ve stati „К истории связей вязников- ского старообрядчества с Кержен- цем в XVIII в. (новые источники)“ (s. 57–63) věnuje vztahům dvou sta- roobřadních center, Vjaznikovské slobody* a Keržence. Staroobřadníci byli nejpronásledovanější nábožen- skou komunitou carského Ruska, vydatný a také čtenářsky vděčný mate- * K působení nejvýznamnějšího vjaznikovského starce viz mj. řoutiL M., „Kapiton Danilovskij – příkladný asketa, nebo sveřepý heretik? (K počát- kům ruského sektářství nové doby)“, in: Kulturní, duchovní a etnické kořeny Ruska: vlivy a souvislosti, H. Nykl (ed.), Červený Kostelec 2006, s. 99–114. riál proto představují vztahy starověr- ců k oficiální moci, a to jak církevní, tak světské, zejména pak jednotlivým panovníkům; jak vyplívá již z názvu, zaměřila se G. V. Ibnejevová na obdo- bí vlády Kateřiny II. Veliké a nižego- rodskou oblast – „Императрица Екатерина II и старообрядческое население Нижегородского края“ (s. 64–79). V. V. Bočenkov se v pří- spěvku „Л. Н. Толстой и освобож- дение старообрядческих епископов Аркадия, Конона и Геннадия – узни- ков суздальского Спасо-Евфимиева монастыря“ (s. 80–89) zaměřil na úlohu, kterou spisovatel L. N. Tolstoj – jehož náboženské názory ovšem staroobřadníci zásadně odmítali – se- hrál při propuštění z vězení tří bisku- pů z řad popovců. Životní osudy sta- roobřadního kněze D. Smirnova, který byl vyslán na bojiště rusko-japonské války jako duchovní svých souvěrců, odhaluje Je. M. Juchimenková ve stati „Старообрядческий священник Ди- митрий Смирнов и его письма с рус- ско-японской войны 1904–1905 гг.“ (s. 90–122) na základě dopisů z archi- vu moskevského Rogožského hřbito- va** . Problémy, které museli starověr- ci překonávat při prosazování nároků na zrovnoprávnění své konfese, popi- suje M. P. Rachmanovová na základě dopisů hraběte S. D. Šeremetěva a muzikologa S. V. Smolenského ve stati „Накануне 17 апреля 1905 г.: Из переписки С. Д. Шереметева ** Termín „hřbitov“ je zde zapotřebí chápat pouze přeneseně, ve skutečnos- ti byli (a jsou dodnes) oba moskevské „hřbitovy“, tj. Rogožský (popovci) a Preobraženský (bezpopovci) rozsáhlými klášterními komplexy.

438 с С. В. Смоленским“ (s. 123–144). Vztah státní církve s církvemi staré- ho obřadu se po roce 1905 promě- ňoval jen pozvolna, k prvnímu ofici- álnímu projednávání této otázky došlo na místním sněmu Ruské pra- voslavné církve (RPC) v l. 1917– 1918. Je. V. Beljakovová v příspěvku „Старообрядческой вопрос на Поместном соборе 1917–1918 гг.“ (s. 145–158) na základě rozsáhlého materiálu demonstruje, jak složité, ba nemožné bylo skloubit všechny názo- rové proudy v RPC – vnitrocírkevní, ani politická situace navíc nedovolo- valy přijmout zásadní rozhodnutí, tolik potřebné pro obě strany. První oddíl uzavírá stať I. V. Semenenka-Basina „Прославление святых в старообряд- ческой Церкви в первой четверти XX в.“ (s. 159–182), v níž se na zákla- dě dobového tisku a sněmovních usnesení Ruské pravoslavné staroob- řadní církve (RPSC) podrobně věnuje staroobřadní kanonizační praxi. Staroobřadníci úzkostlivě dbali (a dbají) na kultivaci vlastní kulturní paměti – snažili se vždy, pokud to bylo možné, uchovávat památku na vý- znamné osobnosti ze svých řad a jejich skutky (dříve např. sestavová- ním martyrologů). Jak je vidno z pří- spěvků ve druhém oddílu nazvaném „Персоналии“,zůstávajíruskéizahra- niční archivy také dnes cenným zdro- jem nových poznatků. Ve své stati „Судьба старообрядца в император- ской России: история жизни «учи- тельного настоятеля» С. С. Гнусина“ (s. 185–233) se Je. A. Agejevová věnu- je S. S. Gnusinovi, poněkud záhadné osobnosti z řad bezpopovců fedose- jevského směru, a jeho působení v ko- munitě moskevského Preobražen- ského hřbitova v letech 1816–1829. Vhodný doplněk k této práci předsta- vuje publikace Gnusinova listu ze solověckého vězení, který pořídila Je. M. Juchimenko – „Письмо (автограф)С.С.Гнусинаизсоловец- кого заключения“ (s. 234–244). Osu- dům posledního představeného Vy- govské poustevny* , Stěpana Ivanova, jenž byl také svědkem jejího uzavření a likvidace, se v příspěvku „Материа- лы к биографии выговского больша- ка Степана Иванова“ (s. 245–253) věnuje A. V. Pigin. Následující tři pří- spěvky se věnují memorabiliím slav- ných staroobřadních kupeckých rodů Kuzněcovových a Bogatěnkových: I. I. Sergejenko – „Время собирать камни… (Мемориальные вещи из семьи М. С. Кузнецова в фондах ГИМ)“ (s. 254–274), Je. A. Agejevová – „Династия Богатенко в культурно- -общественной жизни Москвы в первой трети XX века“ (s. 275–326) a M. P. Rachmanovová – „«Бывший» человек (письма Я. А. Богатенко к В. * Tento klášter založil na březích řeky Vyg (severovýchodně od Oněžského jezera) v roce 1694 starověrecký ďák Danila Vikulin. V 18. a 19. století se poustevna stala náboženským a eko- nomickým centrem bezpopoveckého pomořsko-fedosejevského směru staroobřadníků, působila v ní řada významných spisovatelů, teologů a ikonopisců, viz především юхиМен­ ко е. М., Выговская старообрядчес- кая пустынь: духовная жизнь и лите- ратура, sv. I–II, Moskva 2002 či Выговская поморская пустынь и ее значение в истории России. Cб. научных статей и материалов, Sankt- -Peterburg 2003.

439 В. Пасхалову)“ (s. 327–348). Autor těchto řádek ve sborníku uveřejnil stať „Иван Никифорович Заволоко в Праге: Штрихи к биографии“ (s. 349–385), v níž se pokusil na základě materiálů z pražských archivů a kniho- ven (Archiv Archeologického institutu N. P. Kondakova /Ústav dějin umění AV ČR/, Národní archiv České repu- bliky, Archiv Karlovy univerzity aj.) rekonstruovat pražský pobyt I. N. Zavoloka (1897–1984), významného staroobřadního buditele, archeografa a sběratele starých tisků (patřil k lotyš- ským bezpopovcům fedosejevského směru) v letech 1922–1927; stať dopl- ňuje 15 dopisů (včetně fotoreproduk- ce několika autografů), které Zavolo- ko zaslal na adresu Seminaria Konda- kovianum v letech 1929–1934. Třetí oddíl „Книжность, литера- тура“ uvádí příspěvek A. T. Šaškova „Послание «правоверным» – новый памятник урало-сибирской старо- обрядческой литературы начала XVIII в.: атрибуция, текст, коммен- тарии“ (s. 389–427), v němž poprvé analyzuje tento list sibiřských staroob- řadníků proti praxi sebeupalování. Změnu pohledu na roli staroobřad- nictví v ruské historii v dílech spisova- tele P. I. Mělnikova-Pečerského popi- suje, stejně jako ve své nedávno vydané knize* , V. V. Bočenkov – „«А главный оплот будущего России все-таки вижу в старообрядцах»: Новый взгляд на старообрядчество в твор- чествеП.И.Мельникова-Печерско- * Viz боченков в. в., Мельников П. И. (Андрей Печерский): Мировоззрение, творчество, старообрядчество, Ržev 2008. го“ (s. 428–449). Bohatství knihovny Rogožského hřbitova analyzoval ve stati „Рогожское книгохранилище и старообрядческие книжники XX в.“ (s. 450–467)V. V. Volkov. Ačkoliv je obecně známo, že byla díky úsilí staroobřadníků zachována řada děl staroruského umění, a že to byli právě oni, kdo pro Rusko zachrá- nil ikonomalbu jako takovou, dodnes nejsou dopodrobna analyzovány jed- notlivé fáze tohoto procesu, ani vlast- ní vklad staroobřadních ikonopisců do pokladnice východokřesťanského umění. Čtvrtý oddíl, „Искусство“, tak není pouze jakousi „úlitbou“ šíři obsa- hu, ale (i do budoucna) velmi perspek- tivním směrem bádání – přináší totiž materiály, které zaplňují tuto mezeru: Gribov Ju. А. – „Городецко-нижего- родские списки лицевого Апокалип- сиса в контексте общих проблем изучения памятника“ (s. 471–495), I. L. Busevová-Davidovová – „Старо- обрядческая иконопись и ее грани- цы: материалы к дискуссии“ (s. 496–519), N. V. Pivovarovová – „Старообрядческие иконы в музеях Петербурга и Москвы: середина XIX–начало XX в.“ (s. 520–541) a „Оазис древлего благочестия: Об идейной программе внутреннего убранства Долговой моленной в Пе- тербурге“ (s. 542–567), Goršková V. V. – „Старообрядческие памятники XVIII–начала XX в. из частного собрания“ (s. 568–610), I. Miyazaki –„Сызранскаяикона«Святойархан- гел Михаил и святой Георгий Побе- доносец» в собрании Музея Нисида (Япония)“ (s. 611–617), Ju. L. Alfe- rovová–„Икона«Выговскиекинови- архи, предстоящие Христу в славе»

440 из молитвенного дома старообряд- цев поморского согласия г. Челябин- ска“ (s. 618–621), Je. Ja. Zotovová – „«На память потомству»: медно- литой образ в старообрядческом молитвенном обиходе“ (s. 622–636) a V. V. Igošev – „Ювелирная мастер- ская Мишуковых и ее связи со старо- обрядческой традицией“ (s. 637–651). Finančním a obchodním aktivitám předrevolučních ruských podnikatelů z řad staroobřadníků se v novější době věnuje zvýšená pozornost, proto ne- překvapí, že pátý oddíl nese název „Предпринимательство“.* Stať D. Je. Raskova „«О процентной добыче и лихоимании»: Отношение к про- центу в хозяйственной этике староверов“ (s. 655–673) se dotýká důležitého problému staroobřadní ekonomické etiky, totiž nepřípustnos- ti zisku z vkladů, a to na konkrétním případu vložených prostředků Preob- raženského hřbitova u moskevských bank. Dva další příspěvky, J. L. Westa – „Старообрядческое видение буду- щего России: утопический капита- лизм Павла Рябушинского“** (s. 674 až 687) a Ju. A. Petrova – „Этнокон- фессиональный фактор в контексте московского предпринимательства, вторая половина XIX–начало XX в.“ (s. 688–698) posuzují podstatu, mož- nosti a perspektivy ekonomického modelu P. P. Rjabušinského (1871– * Z novějších titulů viz např. керов в. в., „Се человек и дело его...“. Конфес- сионально-этические факторы старообрядческого предпринима- тельства в России, Moskva 2004. ** K jeho myšlení viz více in: рябушин­ ский в., Старообрядчество и русское религиозное чувство, Moskva 2010. 1924), zakladatele slavné dynastie moskevských obchodníků a banké- řů*** a jednoho z nejbohatších lidí předrevolučního Ruska. Zatímco West označuje tento model, jenž byl plánován jako zcela autochtonní (včetně silné složky náboženské, radikálně se lišící od protestantské etiky) a opíral se o podnikatelskou nezávislost jak na státu, tak na zahraničních zdrojích, jako „utopic- ký kapitalismus“, Petrov v něm vidí jednu z promarněných šancí, jak vybudovat vlastní ekonomický model, schopný dohnat v hospodář- ském vývoji západní evropské země. Šestý, závěrečný oddíl nazvaný „Некрополь“ sestává pouze z jedné položky, a sice stati Je. M. Juchimen- kové „План Рогожского некрополя и список захоронений 1885–1886 гг.“ (s. 688–698). Rogožskému centru se autorka věnoval již dříve**** , tento- krát se však zaměřila na jeho nekro- poli, založenou již v roce 1771. Když se ve 20. letech minulého století původ- ně staroobřadní hřbitov stal i hřbito- vem městským, řada hrobů byla od- straněna (např. rodin Rjabušinských, Carských, Kuzněcovových). Díky nedávnému šťastnému nálezu původ- ního plánu hřbitova se Je. M. Juchimen- kové podařilo zrekonstruovat nejen takřka kompletní soupis hrobů, ale také původní plán hřbitova, který je ke knize přiložen. *** Více viz Петров ю. а., Династия Рябушинских, Moskva 1997. **** юхиМенко е. М., Старообрядче- ский центр за Рогожской заставою, Moskva 2005.

441 Co vytknout dílu, jehož obsahová i formální náplň je již přes patnáct let příkladem (někdy ovšem zcela nedo- stižným) podobným počinům? Snad jen jistou nechuť podělit se o výsled- ky bádání se čtenáři neznalými rušti- ny – jednotlivé stati totiž neobsahují cizojazyčná resumé ani klíčová slova; dnes již poměrně běžný překlad obsa- hu do angličtiny či jiného světového jazyka rovněž chybí. Sborníkům podobného typu by jistě slušel také jmenný rejstřík, rovněž informace o autorech v závěru knihy jsou více než skoupé. Michal Řoutil

442 Kniha je výsledkem účasti Zuzany Ská- lové na holandsko-egyptském projek- tu restaurování koptských ikon (Con- servation of Coptic Icons), který se realizoval v Egyptě v letech 1989 až 1996. Zároveň zrcadlí autorčino dlou- hodobé soustavné studium tohoto tématu. Pojednání o dějinách kopt- ských ikon tak organicky přechází v praktický popis dvaačtyřiceti kon- krétních obrazů, které ve zmíněném období restaurovala. Autor laudatia, významný koptský politik Butrus Butrus Ghálí, ocenil nejen autorčin úspěch při restauraci a popularizaci koptských ikon, jež jsou ve srovnání se svými východními sestrami méně známé, ale také zevrubný historický a religionistický kontext, do nějž autor- ka své objekty zasadila. Zdůraznil, že součástí projektu bylo poskytnout egyptským umělcům praktické vzdě- lání v oboru současných restaurátor- ských metod. Kniha je společnou monografií obou autorů, ač s nestejným podílem. Úvodní samostatnou stať o dějinách koptského křesťanství a koptské křes- ťanské kultuře napsal významný egypt- ský badatel a bývalý ředitel Koptského muzea v Káhiře Gaudát Gabra. Zbý- vající část tvoří historicko-teoretické pojednání Zuzany Skálové o ikonách a obrazový katalog restaurovaných objektů jak v Egyptě, tak v sinajském Klášteře svaté Kateřiny. Kniha obsa- huje množství barevných reprodukcí ikon a jiných koptských artefaktů, stejně jako dokumentární fotografie, mapky a tabulkové přehledy. Grafická kvalita obrazového materiálu je vyni- kající. Nechybí ani pojmový slovníček, obsáhlý výběr z bibliografie a jmen- ný rejstřík. Čtyřicetistránková studie Gaudáta Gabry nese název Koptská církev a sku- tečně podává hutný přehled o celé oblasti koptského křesťanství od řím- ských počátků až po dnešek. Autor předkládá relevantní fakta srozumitel- ným a prostým jazykem, hodnotí dějin- né skutečnosti z pozic koptologa a kop- ta. Dr. Gabra jako zkušený badatel, univerzitní učitel a ředitel koptských sbírek dobře vystihl množství i výběr informací, jež je třeba předložit západ- nímu publiku. Čtenář se dozví mnoho, aniž by se v údajích ztrácel. Gabra zuzana skálová – gaudát gabra: ikony nilského Údolí Zuzana Skálová – Gawdat Gabra Icons of the Nile Valley Egyptian International Publishing Company – Longman Giza, Egypt 2003, 2006 285 s. + 17 s. úvod, vázané, 2 mapky, množství barevných reprodukcí ikon a dokumentárních fotografií ISBN 977-16-0588-7

443 postupuje od obecného kontextu k vlastnímu tématu ikon. Jeho „kopto- logie v kostce“ začíná koptskými ději- nami a vede jejich linii od legendár- ních počátků u sv. Marka až po zalo- žení Koptského muzea v roce 1908. Život v diaspoře obdařil Gabru svobo- dou vyjadřování a nezávislostí na tra- dičních arabských interpretacích ambi- valentních témat jako jsou Saláddín, Muhammad Alí, Napoleon, západní misie. Mezi řádky lze snadno číst pří- běh koptské odvahy, houževnaté vytr- valosti podrobeného etnika, úsilí o pře- žití stranou majoritních proudů. Pasáže o koptské architektuře a li- turgii zdůrazňují egyptskou kontinuitu a smysl pro adaptaci od nejstarších dob. Kapitola o ikonách v koptské církvi obsahuje bohatou dokumentaci a typické artefakty nesou jednoduché jmenovky. Gabra spojuje jednotlivé ikony s textovými příběhy a teologic- kými výklady, a míří tak k objasnění úlohy ikon v koptské církevní tradici. Závěrečnou kapitolu věnuje moderní senzitivitě koptů vůči ikonám, zvláš- tě námětu egyptského putování sva- té Rodiny, oblíbeného v koptské dia- spoře. Gaudát Gabra metodicky postu- puje od dějin, architektury a liturgie k vlastnímu tématu knihy. Škoda, že tuto zdařilou výkladovou linii nijak neodráží příliš obecný název jeho stati. Ač je to stručné pojednání, pře- sto čtenáře vybavuje potřebnými fak- ty i pocitem, že pochopil, co je kopt- ské dědictví, a je připraven pustit se do specifického výkladu o umění ikon. Zbývající část knihy je trojdílné pojednání Zuzany Skálové: Dějiny ikonomalby v Egyptě a na Sinaji (His- tory of Icon Painting in Egypt and Sinai, 114 stran), Katalog restaurovaných ikon z Nilského údolí (85 stran) a Do- datek katalogu o restaurovaných iko- nách z Kláštera svaté Kateřiny na Sina- ji (12 stran). Dodatek je skutečně útlý a obsahově se vymyká názvu knihy Ikony Nilského údolí, ačkoli centrální stať zahrnuje obojí a autorka v kata- logu pojednává o sinajských ikonách stejným způsobem jako o egyptských. Možná by stačilo pozměnit název kni- hy a obejít se bez Dodatku. Stať o dějinách ikonomalby (Histo- ry of Icon Painting) byla podle autorčina úvodu původně série přednášek, které pronesla v Koptském muzeu. Struktu- rou i tématy se namnoze kryje s výkla- dem Gaudáta Gabry. Skálová opakuje fakta, uvedená v jeho stati, avšak roz- víjí je vlastním způsobem a vede je ke svému záměru: představit restaurová- ní ikon. Nabízí se otázka, zda by této části neprospěla editace s vyloučením repetic a přesnějším zacílením na otáz- ky restaurace, jež jsou autorčiným vlastním polem. Kde se Gaudát Gabra vyhnul tech- nickému pojednání koptského umění, aby je přenechal restaurátorce, tam se Zuzana Skálová pustila do zevrubné kompilace faktů z koptských nábožen- ských dějin a jejich religionisticko-teo- logických interpretací, jež jsou místy poněkud nepřehledné a dezorientují- cí. Například definice liturgie je příliš holá a neobsahuje vztah k přítomnosti a k dílu Nejsvětější Trojice: „Církev je domovem posvátné liturgie, obřadu, který reprodukuje vzdálené biblické události, a tak předkládá příslib budou- cí spásy“ (the church is the home of the Holy Liturgy, a ritual which, in re-enacting

446 Téma vzdělávání a vzdělávacích systé- mů ve městech na hranicích pozdní Východořímské (rané Byzantské) říše a teritoriálně i kulturně blízké Mezo- potámii v 2.–7. století (většinou pod nadvládou sásánovské Perské říše) k sobě v poslední době přitahuje čím dál více pozornosti. V daném období a na daném území (především se jedná o bývalá syrská polonezávislá křesťan- ská království Adiabéna a Osrhoéna) spolu kohabitovaly bouřlivě se vyvíje- jící křesťanské školy – byzantská, syr- ská a arménská,* nicméně nezaostáva- * Více viz иероМонах иларион (алФеев), „Духовное образование на vzdělávání a paideia v rané syrské tradiCi: Poznámky k novým PřísPěvkům k diskusi bECkEr A. H., Fear of God and the Beginning of Wisdom. The School of Nisibis and the Development of Scholastic Culture in Late Antique Mesopotamia Divinations: Rereading Late Ancient Religion Series, Philadelphia: University of Pennsylvania Press 2006, 298 s. ISBN 978-0-8122-3934-8 Sources for the Study of the School of Nisibis Translated with an introduction and notes by Adam H. Becker. Translated Texts for Historians. Volume 50. Liverpool University Press, Liverpool 2008, 217 s. ISBN 978-1-84631-161-1 ly za nimi ani starobylé autochtonní školy, např. zoroastrovská a židovská; zvláštní postavení zastávala a hluboký vliv si stále zachovávala antická vzdě- lávací tradice – řecká jazykem, helénis- tická myšlenkou a pohanská obsa- hem.** христианском Востоке в I–IV вв.“, in: Христианское чтение. Журнал Санкт-Петербургской Православ- ной Духовной Академии, 18 (1999), s. 105–143. ** O přenosu řeckého myšlení do syr- ského prostředí viz: řoutiL M., „Na východ od Antiochie. Řecké myšlení za hranicemi Byzance, 2.–8. století.

447 První monografická studie (za posledních 40 let) i první překlad zá- kladních pramenů do angličtiny nám umožňují pohlédnout hlouběji na vývoj školského systému v raném syr- ském křesťanství, a to v samém jeho jádru, totiž v severní Mezopotámii s centry ve městech Edessa (syr. ’Úr- háí, ’Órháj, arm. Urhá, dnešní Urfa na severovýchodě Turecka)* a Nisibis (syr. Nṣíbín, Sóbá, arm. Mtsbin, dnešní Nusaybin na jihovýchodě Turecka).** Kniha Bázeň Boží a počátky moudros- ti. Nisibiská škola a vývoj vzdělávací kultu- ry v pozdně antické Mezopotámii mladého amerického vědce Adama H. Becke- ra představuje první pokus o analýzu různorodých dochovaných pramenů, a to z pohledu východosyrské („nes- toriánské“) tradice. Kromě předmluvy („Preface“, s. ix–xi), pravidel transliterace, výslov- nosti a terminologie („Note on Trans- literation, Spelling, and Terminology“, s. xiii–xiv; v obsahu chybně na s. xi století. Syrská tradice“, in: Milko P., Úvod do byzantské filosofie, Červený Kostelec 2009, s. 207–237. * K dějinám (politickým i intelektuál- ním) města viz dosud nepřekonanou monografii: segal J. B., Edessa, ‘the Blessed City’, Oxford 1970, reprint Piscataway, New Jersey 2005 (podrob- nosti viz v anotaci na knihu v oddílu Syriaca v tomto svazku); k raným dějinám města viz ross s. k., Roman Edessa: Politics and Culture on the Eastern Fringes of the Roman Empire, 114–242 CE, New York 2001. ** K dějinám města viz především: fiey J. M., Nisibe, métropole syriaque orientale et ses suffragants des origines à nos jours, CSCO 388, Subsidia 54, Leuven 1977. až xii), chonologie důležitých událos- tí od roku 363 (smrt císaře Juliána Apostaty) do roku 1020 (datum sep- sání Seertské kroniky) („Chronology“, s. xv–xvi) a úvodu („Introduction“, s. 1–21) kniha obsahuje devět poměr- ně krátkých, nicméně hutných kapitol a závěr („Conclusion: Study as Ritual in the Church of the East“, s. 204 až 209). Knihu uzavírá soupis poznámek („Notes“, s. 211–273), bibliografie („Bibliography“, s. 275–286), rejstřík jmen, toponym a pojmů („Index“, s. 287–295)apoděkování(„Acknowledg- ments“, s. 297–298). V hutném, přesto však panora- matickém úvodu autor načrtl nejen chronologický rámec práce a její meto- dologické ukotvení, ale také základní témata-milníky, kterým se dále detail- ně věnuje. Zvláště si všímá faktu, že křesťanská syrská škola vznikla na stejném místě a ve stejnou dobu jako škola rabínská, z jejichž akademií vze- šla řada skvělých židovských učenců a jeden ze základních židovských textů novější doby, totiž Babylonský talmud.*** A. Becker se židovsko-křes- ťanským vztahům věnoval již dříve a na rozdíl od většiny autorů, z nichž zmiňme pouze J. Parkese a D. Boya- rina,**** nesouhlasí s ustáleným míně- ním, že se cesty obou náboženství *** K tématu viz např. kalMiN r., Jewish Babylonia between Persia and Roman Palestine: Decoding the Literary Record, New York 2006; ruBeNsteiN J., The Culture of the Babylonian Talmud, Baltimore 2003. **** Viz Parkes J., The Conflict of the Church and Synagogue: a Study in the Origins of Anti-Semitism, London 1934; BoyariN d., Dying for God: Martyrdom

448 zásadně rozešly již na konci 1. a bě- hem 2. století. Minimálně pro oblast východního křesťanství mimo hrani- ce Východořímské říše tuto hranici posouvá až do 4.–5. století.* Obě ko- munity totiž v tomto prostoru žily pod stejnými vládci, četly stejné knihy Písma a co je možná nejpodstatnější, hovořily příbuznými, do jisté míry vzájemně zaměnitelnými jazyky. Autor také zásadně odmítá názor, který je sice zjevně zhola nesmyslný, nicméně dosud často tradovaný, že klasickou antickou paideiu zničil nástup křesťan- ství – tato historická „zásluha“ patří barbarům, kteří postupně ovládli roz- padající se Západořímskou říši. Výcho- dořímská říše a okolní oblasti pod jejím kulturním vlivem si uchovaly strukturu klasického vzdělání podstat- ně déle – v Byzanci, ve které nedošlo k přerušení kontinuity vůbec, dokon- ce v jistém směru až do jejího poro- bení Osmany v roce 1453. V první kapitole, „Divine Pedago- gy and the Transmission of the Know- ledge of God: The Discursive Back- ground of the School Movement“ (s. 22–40), se autor pokusil o definici specifických rysů syrského školství.** and the Making of Christianity and Judaism, Stanford 1999. * Viz beCker A. H., „Beyond the Spatial and Temporal Limes. Questioning the “Parting of the Ways” Outside the Roman Empire“, in: beCker A. H., reed a. y. (ed.), The Ways that Never Parted: Jews and Christians in Late Antiquity and the Early Middle Ages, Texts and Studies in Ancient Judaism 95, Tübingen 2003, s. 374. ** Viz beCker A. H., „Bringing the Heavenly Academy down to Earth: Za hlavní historický pramen k tématu je považován spis O příčinách zakládá- ní škol připisovaný Barḥadbešabbovi z Halvánu († 6./7. stol.),*** proto neudiví, že se k jednotlivým jeho pasážím A. Becker vrací průběžně v celé knize. Syrská paideia je v něm chápána jako „Boží pedagogika“, která je ukotvena v proslulé historio- sofické teorii „střídání“ škol – podle ní je moudrost předávána postupně od prvotní „školy Noemovy“ a „ško- ly Abrahámovy“ přes „školu“ Petro- vu až po „školy“ antiochijské tradice včetně Nisibiské.**** V této tradici předávání vědomostí v syrském milieu je podle autora vyjádřeno chápání křesťanství jako svérázného křes- ťanského pedagogického modelu. Approaches to the Imagery of Divine Pedagogy in the East-Syrian Tradition“, in: Heavenly Realms and Earthly Realities in Late Antique Religions, Boustan R. S., Reed A. Y. (eds.), Cambridge 2004, s. 174–194. *** Viz edici díla: „La cause de la fondation des écoles, par Mar Barhadbešabba ʽArbaya, évêque de Halwan, syriaque et français par A. Scher“, in: Patrologia Orientalis IV/4, Paris 1907, s. 319 až 404; BarHadBešaBa ʽarBaya, „La seconde partie de lʼhistoire ecclésiastique, syriaque et français par F. Nau“, in: Patrologia Orientalis IX/5, Paris 1913, s. 493–675. ****Viz také Пигулевская н. в., Культура сирийцев в средние века, Мoskva 1979, s. 50–53. Dále např. MaCina r., „L’homme à l’ècole de Dieu. D’Antioche à Nisibe: Profil herméneutique, théologique et kérugmatique du mouvement scholiaste nestorien“, in: Proche- Orient Chretien 32 (1982), s. 87–124, 263–301; 33 (1983), s. 99–103.

ANOTACE

457 Ti, kdo se zajímají o mezicírkevní dia- log, a to zejména dialog mezi východ- ními církvemi pravoslavnými (orto- doxními, angl. Eastern Orthodox Churches) a jinoslavnými (heterodox- ními, angl. Oriental Orthodox Chur- ches), se nemohli v posledních letech nesetkat s knihami Christine Chaillot. Její mnohaleté úsilí o poznání a pocho- pení jednotlivých církevních komunit, podpořené zejména konstantinopol- ským patriarchátem, vyústilo v celou řadu přehledových publikací.* Knihu věnovanou etiopské církvi uvádí zdravice ekumenického patriar- chy Bartoloměje a řecko-pravoslavné- ho papeže-patriarchy alexandrijského a celé Afriky Petra VII., dále pak krát- ká předmluva řecko-pravoslavného metropolity Petra z Addis Ababy. Po * Viz např. beLoPoPsky a., CHaiLLot CH., Towards Unity: The Theological Dia- logue between the Orthodox Church and the Oriental Orthodox Churches, Geneva 1998; CHaiLLot CH., The Coptic Ortho- dox Church. A Brief Introduction to its Life and Spirituality, Paris 2005; táž, A Short History of the Orthodox Church in Western Europe in the 20th Century, Paris 2006. stručném úvodu autorky (Introducti- on, s. 17–25) následují kapitoly první části knihy – History (s. 26–37), Orga- nization of the Church (s. 38–50), Mission and Diaspora (s. 51–63), A Short History of the Sunday School Movement and of the Mahebere Kidusan Youth Association (s. 64 až 70). Druhá část je zaměřena více na vnitřní život církve – kapitoly Langua- ges, Literature and Studies (s. 71–82), Teaching: Traditional and Theological (s. 83–100), Liturgical Life (s. 101 až 127), Spirituality (s. 128–151), Monas- tic Life (s. 152–190). Po stručném závěru (Conclusion, s. 191–194), ná- sleduje řada příloh – přehled amhar- ské abecedy a ge’ez, 7 map Etiopie a přilehlých oblastí, schematismus etiopské církve, seznam vyobrazení a poměrně rozsáhlá bibliografie k jed- notlivým kapitolám. Ačkoliv má kniha spíše populari- zační charakter, díky přehledné struk- tuře a desítkám unikátních ilustrací může sloužit jako dobrý úvod do dějin, kultury a současného života etiopské církve. M. Řoutil Aethiopica Chaillot Ch., The Ethiopian Orthodox Tewahedo Church Tradition. A Brief Introduction to its Life and Spirituality Inter-Orthodox Dialogue, Cahiers d‘études africaines, 175, 2004, Paris 2002, 256 s., il. ISBN 83-85368-98-1

458 ChojnaCki S., Ethiopian Crosses. A Cultural History and Chronology In collaboration with Carolyn Gossage, Skira Art Library, Milano 2006, 204 bar. il., 199 s. ISBN 88-7624-831-5 Knihy nedávno zesnulého profesora Stanislawa Chojnackého (1915–2010), zakladatele a kurátora addisabebského University College Museum, zejména pak jeho práce o etiopské ikonomal- bě* , se těší u odborné veřejnosti znač- né oblibě. Výzkum v oblasti „kulturní historie“ etiopských křížů** , tak před- stavuje další, zcela přirozenou etapu v jeho zkoumání uměleckého dědictví etiopských křesťanů. Massimiliano Mondelli (Fondation Carlo Leone et Mariena Montandon) v krátké před- mluvě vyzdvihl význam etiopského umění, jež čerpá inspiraci nejen z vlastních tradic, ale také z byzant- ského, islámského a subsaharského prostředí. Jak říká sám autor v úvodu (Intro- duction, s. 11–13), začal první sbírky křížů (procesních, liturgických, osob- ních aj.) sestavovat již v 60.–70. letech minulého století, aby v dalších deseti- letích prohloubil svá bádání, jejichž * CHojnaCki s., Ethiopian Icons: Catalogue of the Collection of the Institute of Ethio- pian Studies Addis Ababa University, Milano 2000. ** Neopomeňme, že v tomtéž roce vyšla kniha se stejnou tematikou, viz di salvo M., Crosses of Ethiopia: The Sign of Faith. Evolution and Form, Milano 2006. výsledkem je tato kniha. Zatímco v prvních čtyřech kapitolách se věnuje pojmosloví a klasifikaci křížů (Nomen- clature and Classification of Crosses and Related Historical Objects, s. 17–35), jejich uctívání (The Venerati- on of the Cross in Ethiopia, s. 37–65), materiálům a způsobům zhotovení (Materials and Methods Used for the Production of Crosses, s. 67–77) a jejich symbolice (The Cross and its Symbolic Significance, s. 79–89), dru- hou část knihy tvoří obsáhlá chrono- logie, rozdělená do sedmi částí (The Chronology of Ethiopian Crosses, Part I: Crosses of the Aksumite Peri- od, Part II: Late-Aksumite Period, 8th–11th-Century Crosses, Part III: Zagwe Dynasty, 11th–to 13th-Centu- ry Crosses, Part IV: 14th,15th and Early 16th-Century Crosses, Part V: Late 16th and 17th-Century Crosses, Part VI: 18th-Century Crosses, Part VII: 19th and 20th-Century Crosses, s. 91–175). Kniha je rovněž obohacena o bib- liografii, rejstřík a kvalitní reprodukce – není tedy divu, že se ihned po svém vydání stala zásadní příručkou k ději- nám, klasifikaci a symbolickému vý- znamu etiopských křížů. M. Řoutil

459 Americký arabista a orientalista Sidney H. Griffith je již dlouho považován za předního znalce křesťansko-muslim- ských vztahů v raném středověku a také jeho předchozí práce lze pova- žovat za jistý „standard“ oboru. Za svou poslední knihu Chrám ve stínu mešity. Křesťané a muslimové v islám- ském prostředí obdržel od Americké společnosti pro církevní dějiny pres- tižní Albert C. Outler Prize pro rok 2008. Kniha je psána vyváženým, krystalicky čistým a přesným jazykem, který nejen nenudí, ale naopak čtenáře přímo strhuje. Chronologický rámec knihy je možné rámovat pouze přib- ližně – od vzniku islámu (první polo- vina 7. stol.) až po křižácké výboje a příchod Mongolů (polovina 13. stol.), děj pak lze lokalizovat do zemí dneš- ního Blízkého a Středního východu, příp. přilehlých oblastí. K tomu, aby- chom se přesvědčili, o jak rozsáhlé pole výzkumu jde, postačí, když si uvědomíme, že téměř po celé uvede- né období žila více než polovina svě- tového křesťanstva pod nadvládou muslimů. V sedmi kapitolách („“People of the Gospel”,“People of the Book”: Christians and Christianity in the World of Islam“, „Apocalypse and the Arabs: The First Christian Responses to the Challenge of Islam“, „Christian Theology in Arabic: A New Develop- ment in Church Life“, „The Shape of Christian Theology in Arabic: The Genres and Strategies of Christian Discourse in the World of Islam“, „Christian Philosophy in Baghdad and Beyond: A Major Partner in the Deve- lopment of Classical Islamic Intellec- tual Culture“, „What Has Baghdad to Do with Constantinople or Rome?: Oriental Christian Self-Definition in the World of Islam“, „Between the Crescent and the Cross: Convivencia, the Clash of Theologies, and Inter- religious Dialogue“) je podán výklad základních milníků kulturního života křesťanů pod nadvládou „půlměsíce“ – reakce na vzmach islámu, překlady biblických a liturgických textů do arab- štiny (ať již přímo či prostřednictvím syrštiny), vznik prvních křesťanských děl v arabštině, podíl křesťanů na filo- sofických disputacích, jimiž žila v 9. sto- letí bagdádská univerzita zvaná „Dům moudrosti“ (arab. bajt al-ḥikma) atd. Ačkoliv nevelká rozsahem, před- stavuje tato kniha zásadní počin nejen v oblasti křesťanské arabistiky. M. Řoutil Arabica griffith S. H., The Church in the Shadow of the Mosque: Christians and Muslims in the World of Islam Edition Jews, Christians, and Muslims from the Ancient to the Modern World. Princeton University Press, Princeton and Oxford 2008, 220 s. ISBN 978-0-691-13015-6

460 Byzantinica Σοφία Kαλοπίση-Bέρτη – Μαρία Παναγιωτίδη-Κεσίσογλου ΠΟΛΥΓΛΩΣΣΟ ΕΙΚΟΝΟΓΡΑΦΗΜΕΝΟ ΛΕΞΙΚΟ ΟΡΩΝ ΒΥΖΑΝΤΙΝΗΣ ΑΡΧΙΤΕΚΤΟΝΙΚΗΣ ΚΑΙ ΓΛΥΠΤΙΚΗΣ Multilingual illustrated dictionary of Byzantine Architecture and Sculpture terminology Πανεπιστημιακές Εκδόσεις Κρήτης 2010, 700 s. ISBN 978-960-524-317-3 Sofia Kalopisi-Verti a Maria Panagio- tidi-Kesisoglou, autorky anotované publikace, přednáší na katedře historie a archeologie Athénské univerzity obor byzantská archeologie. Ve svých odborných pracích se věnují přede- vším studiu pravoslavných chrámů, jejich nástěnných maleb a také vzta- hům mezi byzantským a západoevrop- ským uměním. V minulosti se podíle- ly na archeologických výzkumech významných byzantských lokalit, např. na Mojžíšově hoře a v komplexu kláš- tera sv. Kateřiny na Sinaji. V součas- né době společně s dalšími kolegy z Athénské univerzity organizují arche- ologické práce na ostrově Kou (lokali- ta Kardamaina). Jsou rovněž mj. člen- kami řeckého Komitétu byzantských studií a také zastávají významné pozice vKřesťanskéarcheologickéspolečnos- ti (Χριστιανική Αρχαιολογική Εταιρεία), jejíž je prof. Kalopisi-Verti předsedky- ní a prof. Panagiotidi-Kesisoglou hlav- ní tajemnicí. Publikace Mnohojazyčný ilustrovaný slovník pojmů souvisejících s byzantskou architekturou a sochařstvím je výsledkem dlouholetého bádání a navazuje na studii uveřejněnou v roce 1981 na šest- náctém kongresu byzantských studií ve Vídni.* Jedná se o projekt meziná- rodního významu, jehož cílem je usnad- nit studium byzantských chrámů a dal- ších staveb všem zájemcům, nejen specialistům. Předmluvu ke knize na- psal archeolog J.-P. Sodini. Slovník sestává ze dvou hlavních částí. V první z nich jsou abecedně řazeny řecké pojmy, které jsou přelože- ny do devíti jazyků – angličtiny, albán- štiny, francouzštiny, němčiny, italštiny, rumunštiny, bulharštiny, ruštiny a srb- štiny. Výběr jazyků byl proveden s ohle- dem na výskyt významných pravoslav- ných staveb, při jejichž studiu může být tato kniha využita. Každé heslo je rovněž doplněno definicí v řečtině a ilustracemi (často doposud nepub- likovanými a vytvořenými právě pro potřeby této publikace). Objasňuje také řadu málo známých architekto- nických pojmů. Druhou část publika- ce tvoří slovníky, v nichž jsou jednot- * „Glossary of Byzantine Architectural and Sculptural Terms“, in: Jahrbuch der Österreichischen Byzantinistik 31/Beiheft.

461 Byzantine Style, Religion and Civilization. In Honour of Sir Steven Runciman Jeffreys E. M. (ed.), Cambridge University Press, Cambridge 2006, 436 s. ISBN-13: 978-0521834452 ISBN-10: 0521834457 livé pojmy přeloženy ze zmíněných devíti jazyků do řečtiny – tato skuteč- nost může neřeckým čtenářům usnad- nit orientaci v první části slovníku. Na konci publikace se nachází seznam typů byzantských chrámů s ilustrace- mi, jejichž řecké názvy jsou přeloženy do angličtiny. Předkládaný slovník představuje významný příspěvek ke studiu byzantské architektury a umění, který díky své mnohojazyčnosti jistě najde uplatnění i za hranicemi Řecka. P. Gkantzios-Drápelová Již za svého dlouhého života byl Sir Steven Cochran Stevenson Runciman (1903–2000), autor řady zásadních prací z oblasti byzantologie, medievis- tiky, středomořských a postbyzant- ských studií, považován za legendu a žijícího klasika mnoha oborů.* Vzpo- mínkový sborník sestavený E. M. Jeff- reysovou po jeho smrti dokládá inspi- rativnost jeho díla i pro další genera- ce badatelů. Po stručných informacích o auto- rech sborníku, poděkování a seznamu zkratek následuje podrobná bibliogra- fie Runcimanových publikací, a to včetně všech zahraničních překladů * K jeho životu a dílu viz mj. řoutiL M., „Steven Runciman jako historik Byzance po Byzanci“, in: runCiMan s., Zajetí Velké církve. Dějiny konstanti- nopolského patriarchátu od pádu Cařihra- du do roku 1821, přel. J. L. Houdek, Červený Kostelec 2010, s. 357–369. (Bibliography of Sir Steven Runciman’s works, s. xx–xxxviii) a přehledná bio- grafie z pera A. Bryera (xxxix–lv). Sborník je rozdělen do tří oddílů, jejichž názvy jsou zjevně inspirovány tituly knih dedikanta. První z nich, „Style“, obsahuje příspěvky L. Bruba- kera „The Christian Topography (Vat. gr. 699) revisited: image, text, and conflict in ninth-century Byzantium“ (s. 3–24), D. Bucktona „Byzantine enamels in the twentieth century“ (s. 25–37), A. Dunna „The rise and fall of towns, loci of maritime traffic, and silk pro- duction: the problem of Thisvi–Kas- torion“ (s. 38–71), Z. Gavrilovićové „Women in Serbian politics, diploma- cy and art at the beginning of Otto- man rule“ (s. 72–90), L.-A. Huntové „Byzantium–Venice–Manchester: an early thirteenth-century carved marb- le basin and British Byzantinism at the turn of the twentieth century“ (s. 91

462 až 134), J. Sheparda „Manners maketh Romans? Young barbarians at the emperor’s court“ (s. 135–158), D. C. Winfielda „Byzantine and crusader art: Sir Steven was right“ (s. 159 – 175); druhá část, „Religion“, příspěvky T. Greenwooda „The discovery of the relics of St Grigor and the develop- ment of Armenian tradition in ninth- -century Byzantium“ (s. 177–191), A. Hetheringtona „The image of Edes- sa: some notes on its later fortunes“ (s. 192–205), A. Loutha „Photios as a theologian“ (206–223), J. Nimmo- -Smithové „Magic at the crossroads in the sixth century“ (s. 224–237), S. Toughera „‘The Angelic Life’: monas- teries for eunuchs“ (s. 238–252), F. R. Trombleyho „Armed pilgrimage and the reign of the anti-Christ: Steven Runciman and the origins of the First Crusade“ (s. 253–273); třetí část, „Civi- lization“, pak statě D. Frenda „Wine for immortality and immortality for wine: reflections on the Dionysiaca of Nonnos of Panopolis (s. 275–289), J. Haldona „‘Greek Fire’ revisited: recent and current research“ (s. 290 až 325), C. Holmesové „Constantino- ple in the reign of Basil II“ (s. 326 až 339), J. D. Howard-Johnstona „A short piece of narrative history: war and diplomacy in the Balkans, winter 921/2 – spring 924“ (340–360), P. Karlin-Hayterové „Restoration of Orthodoxy, the pardon of Theophi- los and the Acta Davidis, Symeonis et Georgii“ (s. 361–373), P. W. Locka „Freestanding towers in the country- side of Rhodes“ (s. 374–393), A. H. S. Megawa „The Campanopetra recon- sidered: the pilgrimage church of the Apostle Barnabas?“ (s. 394–404), L. Rodleyové „The travels of Paul Lucas“ (s. 405–412) a P. Sarrise „Aristocrats and aliens in early Byzantine Constan- tinople“ (s. 413–427). M. Řoutil

463 карпов c. п., История Трапезундской империи Византийская библиотека. Исследования. Алетейя, Sankt-Peterburg 2007, 624 s., il. ISBN 978-5-903354-07-8 Dějiny byzantského Trapezuntského císařství, které existovalo v letech 1204–1461 dosud čekaly na své fun- damentální zpracování. Kniha ruské- ho byzantologa S. P. Karpova, výsle- dek jeho vlastního čtyřicetiletého bádání, zaplňuje tuto mezeru měrou vrchovatou. Knihu otevírá hutný úvod, v němž je podána metodologie, cíle práce, přehled pramenů i geografie Pontu. Samotný text je přehledně rozdělen do 18 kapitol, z nichž by každá jistě vyda- la na samostatnou monografii, dohro- mady pak podávají plastický obraz dějin tohoto rozlohou nevelkého, nic- méně kromobyčejně důležitého stře- dověkého státu: „Понт до образова- ния Трапезундской империи“, „Образование Трапезундской империи“, „Социально-экономи- ческие развитие понтийской облас- ти в XIII–XV вв.“, „Административ- ная структура, право и власть в Трапезундской империи“, „Внут- риполитические противоречия и социальная борьба в Трапезунд- ской империи“, „Трапезундская империя и Византия“, „Церковь Трапезундской империи“, „Трапе- зундская империя и Венецианская республика в конце XIII–XV“, „Трапезундская империя и Генуа“, „Трапезундская империя и папский Рим“, „Связи Трапезундской импе- рии с западноевропейскими государ- ствами“, „Трапезундская империя и восток“, „Трапезундская империя и Кавказ“, „Связи Трапезундской империи с Крымом и славянскими государствами Балкан“, „Трапезунд- ская империя и Древняя Русь“, „Падение Трапезундской империи“, „Культура Трапезундской империи“, „Трапезундская легенда в восприятии современников и потомков“. Kromě několika kvalitních map, barevné i černobílé přílohy s vskutku unikátními ilustracemi, kniha dále ob- sahuje: chronologickou tabulku dě- jin Trapezuntského císařství, seznamy stratégů a duků Chaldie, pravoslav- ných biskupů a metropolitů trapezunt- ských, katolických biskupů trapezunts- kých, benátských bailů a janovských konzulů, bibliografii, jmenný a místo- pisný rejstřík. Monografie S. P. Karpova Dějiny Trapezuntského císařství zůstane nadlou- ho výchozí příručkou nejen pro stu- dium středověkého Pontu, ale i celé oblasti v 13.–15. století. M. Řoutil

464 V anotaci se představují dva první svazky sborníku, věnovaného východ- nímu křesťanství, který vydala Iliova státní univerzita (Centrum křesťan- sko-archeologických výzkumů Fakulty humanitních věd a kulturních výzku- mů Státní univerzity Ilii Č’avč’avadze), ve druhém svazku ve spolupráci s Ná- rodním centrem rukopisů. Na úvod se sluší poznamenat k názvu, že adjek- tivum archeologické se tu chápe jako u Zapových Památek archaelogických jako synonymum zkoumání starožit- ností, starých památek v širokém smyslu slova. Sborník dynamické Ilio- vy univerzity (zvláště ve společensko- vědních oborech, namátkou např. studium dějin identit) se profiluje jako pandán k tradičnímu sborníku Národ- ního centra rukopisů Mravalthavi (Poly- kefalon). První Křesťansko-archeolo- gické studie vznikly jako tištěná verze seminářů, které na univerzitě probíha- ly s týdenní periodicitou, objem jed- notlivých příspěvků je tu ovšem zjev- ně rozšířen. Ve srovnání s Mravaltha- vi je tu méně pomocněhistorických (kodikologických a diplomatických) studií, naopak více obsáhlých statí Caucasica ქრისტიანულ-არქეოლოგიური ძიებანი [Křesťansko-archeologické studie] 1/2008 a 2/2009 მთავარი რედაქტორი თამაზ (ექვთიმე) კოჭლამაზაშვილი [Hlavní redaktor Thamaz (Ekhvthime) Koč’lamazašvili]. თბილისი [Thbilisi] 2008 a 2009, 496 a 724 s. ISSN1512–1879 věnovaných teolo- gii, zvláště pak ději- nám dogmatiky, homiletiky a liturgi- ky. Zastoupeny jsou i práce z oblasti křesťanské pedagogiky, gruzínských církevních dějin, dějin křesťanského umění a okrajově i články religionis- ticko-etnologické aj. Na konci svaz- ku jsou zařazena (bohužel někdy až příliš stručná) resumé v angličtině, ve druhé ročence (smíme-li už nyní soudit na setrvalou periodicitu) navíc rubrika zpráv o konferencích a pro- jektech spolu s cenným anglickým přehledem hlavních gruzínských pub- likací z oboru patristiky, medievistiky a literární teorie v letech 2003–2008. V obou svazcích upoutá silné zastou- pení patristické tematiky (i v souvis- losti s náročnými vydavatelskými pro- jekty, jichž se gruzínští badatelé účasní, např. edice všech jazykových verzí spisů sv. Řehoře z Nazianzu Corpus Nazianzenum). Studie bývají doplněny i edicí starých gruzínských překladů: v prvním svazku důkladná analýza spisu Oratio catechetica magna Řehoře z Nyssy z pera prof. Koč’lamazašvi-

465 liho, tamtéž edice homilie Řehoře z Nyssy In Basilium fratrem, zpřístupně- ná Malchazem Kobiašvilim, do dru- hého svazku připravil opět zakladatel sborníku Ekhvthime Koč’lamazašvili obsáhlou analýzou opatřenou edici De hominis opificio opět Řehoře z Nys- sy a Maia Raphava a Nana Čikvatia tu vydaly spis O pokání Symeóna Nové- ho teologa atd. Z oblasti liturgiky zaujme svou pečlivostí rozbor s edicí Pentekostaria (gruz. zatikni) od Lili Chevsuriani v prvním svazku, z hagio- grafie ve druhém svazku komentova- né vydání dvou starogruzínských verzí Života sv. Řehoře Divotvůrce od Řehoře z Nyssy – edice připravil Ekhvthime Koč’lamazašvili. Jak už z takto krát- kého výčtu vysvítá, velká pozornost je ve sborníku věnována právě texto- logii a edicím. Jedinou výtkou (mimo- chodem i ve srovnání s Parrésií) by mohlo být zanedbávání tematiky ne- pravoslavných církví. V prostředí kosmopolitní Iliovy univerzity je to rozhodně škoda. V posledním oddí- lu druhého svazku je navíc zařazen i přinejmenším sporný článek Thamar Meschi, snažící se nově vysvětlit ety- mologii jména jednoho klášterního hodnostáře z athoského Ivironu – tanuter-i (v arménštině přesně „pán domu“, přibližně odpovídá gruz. ma- masachlisi „otec domu“) je tu (alespoň pro autora anotace) krkolomně vyklá- dán jako koruptela řeckého označení anóteros (přes hypotetickou genitivní formu s elizí členu τ´ανωτέρου; termín sám má znamenat „nadřízený“), čímž je implicitně opět marginalizován vztah zakladatelů Ivironu k armén- skému prostředí (vzhledem k původu fundátora kláštera Grigola Bakurianis- dze z oblasti Tao se smíšeným obyva- telstvem jsou ovšem arménské jazyko- vé vlivy navýsost očekávatelné). Buď jak buď, i nová etymologie z mezí přípustných teorií nevybočila. A v cel- kovém pohledu rozhodně ani jeden z obou sborníků z tendenční před- pojatosti obviňovat nelze. Naopak naprostá většina statí je napsána s přís- nou filologickou akribií a vyvážeností. V. Kubec

466 Coptica Jidášovo evangelium z koptštiny přeložil a úvodem, komentáři a rejstříky opatřil Marek Dospěl KLP – Koniasch Latin Press, Praha 2006, 96 s. ISBN 80-86791-37-8 Apokryfní křesťanská literatura bývá oblíbeným tématem nejrůznějších úvah, spekulací a tzv. „skandálních“ objevů, za kterými se ovšem většinou skrývá jen nafouknutá bublina moder- ního antichristianismu, příp. antikato- licismu. Proto lze vždy přivítat odbor- ně poctivou a fundovanou edici raně křesťanských apokryfních textů, které nás uvádí nejen do rozmanitého duchovního světa prvních křesťanů, ale také do širokého a spletitého myš- lení tzv. gnóze. České prostředí má na této cestě již značný kus za sebou – skvělé edice apokryfních a deuterokanonických textů zde vycházely již v osmdesátých letech a za poslední desetiletí spatřily světlo světa i novozákonní apokryfy a edice textů z Nag Hammádí. Lze proto jen přivítat, že v této řadě pokra- čuje mladý český historik a egyptolog Marek Dospěl, který se ujal překladu tzv. Jidášova evangelia, jehož nedávné zveřejnění způsobilo dočasné vzru- šení v českém, převážně povrchním denním tisku. Útlá knížečka o rozsa- hu 96 stran svou velikostí odpovídá nedlouhému textu apokryfu. Samot- nému evangeliu předchází fundovaná Dospělova předmluva, ze které se dozvídáme základní informace nejen o Jidášově evangeliu, ale i o okolnostech jeho nalezení, které připomínají (i díky Dospělovu stylistickému umu) detek- tivní román. Objevení a dlouhá cesta k odbornému zpracování vzácného díla svědčí o tom, jak katastrofální dů- sledky může mít zištnost, diletantství i vědecké sobectví, a nabízí se otázka, kolik podobných památek bylo ztra- ceno právě z těchto důvodů… Přesto se silně poškozený text po- dařilo zčásti rekonstruovat – jedná se o památku z 3.–4. století, psanou saídským dialektem koptštiny. Kopt- ský text je ovšem překladem řeckého originálu, který podle všeho vznikl ve druhém století, zcela jistě před rokem 180 (jak uvádí Dospěl podle Eirénea z Lyonu). Jidášovo evangelium určitě ne- vzniklo v rámci raně křesťanské círk- ve. Naopak – svým vyzněním i svým ideovým poselstvím se vůči struktu- rám apoštolské církve ostře vymezuje. Jasným symbolem tohoto opozitního postoje je postava apoštola-zrádce Jidá- še. V dějinách křesťanství se Jidáš stal objektem nejrůznějších spekulativních úvah o jeho poslání, osudu a významu

467 jeho činů. Můžeme s trochou nadsáz- ky říci, že na počátku těchto konstruk- cí stojí právě gnostické evangelium, které nese jeho jméno. Jidáš je zde ten, který získává pravé poznání Ježíšovy pozemské mise i poznání skutečné kos- mologie, která je v rozporu s judais- ticko-křesťanským pojetím. Zcela v duchu nejrůznějších tzv. gnostických a dualistických myšlenkových proudů je zde do protikladu postaven zlý židovský bůh (Él) proti zářivému, ne- vyjádřitelnému Božstvu, ke kterému má směřovat cesta člověka – pryč od svazující hmoty. Jidáš je ten, který tuto pravdu poznává skrze dialog s Kristem, zatímco zbylí apoštolové jsou slepí a uctívají nepravého boha. Jidáš rov- něž vydává Ježíše na jeho vlastní žá- dost – Jidášova zrada se tak jeví jako tajný plán zasvěcenců vyšší Moudros- ti, do které ostatní apoštolové nedo- rostli. Výroky proti Dvanácti a jejich dehonestace evidentně směřují proti formující se rané církvi, jež pokračo- vala v apoštolské tradici. Už v době vzniku Jidášova evangelia považoval jeho autor (či autoři) za vhodné poukázat na nemorální chování křesťanské hie- rarchie. Zajímavé je, že za zločin je vedle vraždy, smilstva a homosexuali- ty považován i půst. V Jidášově evangeliu se objevují ně- které motivy, s nimiž se setkáváme v pozdějších náboženských směrech a hnutích, které se dotýkaly křesťan- ství: protiklad biblického Boha a Bož- stva gnostiků, známý z dualistických sekt, Prabožství jako zdroj světla a exis- tence objevující se u německých stře- dověkých a raně novověkých mystiků či personifikovaná Moudrost-Sofie, zde ovšem jako upadlá. Dospělova edice textu je velmi peč- livá: znění evangelia opatřil podrobný- mi poznámkami s redakčními, jazyko- vými i výkladovými exkurzy. Skvěle je zpracován i index řeckých slov přeja- tých do koptštiny a uvádění řeckých originálů k českému překladu. Bez pře- hánění lze říci, že zde máme špičkově zpracovanou a komentovanou edici významného pramene k dějinám rané- ho křesťanství a gnóze. Na závěr jeden postřeh: v řadě pří- padů, kdy Ježíš hovoří k Jidášovi nebo učedníkům, se směje. Je to zajímavý jev, když si uvědomíme, jaký odpor vyvolával smích u řady raných i poz- dějších teologů, kteří argumentovali právě kanonickými evangelii, kde „se Ježíš nikdy nesmál“. Snad byla tato nechuť k lidskému smíchu, někdy tvr- došíjně prosazovaná ještě současný- mi (většinou pravoslavnými) teology, vyvolána nejen pohoršením nad vese- lými, divokými a někdy i orgiastickými svátky pohanského původu (jak se často uvádí), ale i odporem ke gnos- tickým textům, kde se místo trpícího Spasitele smál Ježíš – „ten, který ví“. M. Téra

468 Rossica Двадцать лет без отца Александра. И с ним Предисловие, составление Е. Ю. Гениева Центр книги Рудомино, Моskva 2010, 364 s., il. ISBN 978-5-7380-0354-7 V roce 2010 uplynulo dvacet let od vraždy charismatického kněze o. Ale- xandra Meně (1935–1990), který je poměrně dobře znám i u nás.* Při této příležitosti bylo v Rusku vydáno něko- lik publikací, reflektujících jeho osob- nost i dílo. Do sborníku Dvacet let bez otce Ale- xandra. A s ním zařadila Je. Ju. Geni- jevová kromě slavné monografie fran- couzského slavisty Yvese Hamanta také tematický blok „Протоиерей Александр Мень – путь человечес- кий“, v němž před čtenářem defiluje život o. Alexandra v artefaktech (foto- grafiích, kresbách, osobních věcech atd.) doplňovaný úryvky z jeho vlast- ních vzpomínek. Třetí část knihy nazvaná „In Memo- riam“ obsahuje vzpomínky význam- ných osobností, přátel a kolegů. Sešli se tak vedle sebe mj. nedávno zesnulý patriarcha moskevský a vší Rusi Ale- * Více viz in: HaMaNt y., Alexandr Meň – Kristův svědek pro dnešní Rusko, Kostel- ní Vydří 2003; Alexandr Meň – Rozbít led – Křesťan ve společnosti (výbor z díla). Uspořádala F. Sokolová, Praha 2004; Syn člověka, přel. K. Kacetlová, Pavel Mervart 2010. xij II., metropolita surožský Antonij, Grigorij Pomeranc, Sergej Averincev, Ludmila Ulická, Nikita Struve, Ernst- -Jörg von Studnitz… V závěru knihy je umístěna rozsá- hlá bibliografie děl o. Alexandra (při- pomeňme, že se v Rusku dočkal vydá- ní pouze jedné knihy, většinu svých prací otisk pod pseudonymem v bel- gickém emigrantském nakladatelství La Vie avec Dieu), aktualizovaná i o zahraniční vydání ve více než čty- řiceti jazycích. M. Řoutil

469 абеленцева о. а., Митрополит Иона и установление автокефалии Русской церкви Альянс-Архео, Moskva – Sankt-Peterburg 2009, 472 s., il. ISBN 978-5-98874-031-5 Okolnosti vzniku autokefality ruské církve v roce 1448 přitahují historiky již nejméně dvě století. Monografie O. A. Abelencevové však představuje první novodobou syntézou, cennější o to více, že v ní byl poprvé analyzo- ván veškerý dostupný pramenný ma- teriál (nařízení a listy metr. Iony, epi- skopátu Ruské církve i velkoknížete Vasilije II. Vasiljeviče, knížecí listiny a smlouvy, dobové kroniky, právní akta). Široce je rovněž zkoumáno politické pozadí ustavení autokefality – vztah ruské církve ke konstantino- polskému patriarchátu, reakce na flo- rentskou unii v Rusku, opozice vzniku autokefality, postavení novgorodské- ho arcibiskupství atd. Kniha sestává z úvodu (Введение, s. 3–14) v němž se autor- ka podrobně věnuje dosavadnímu stavu bádání, pěti hlavních kapitol (Источники, Жизнь епископа Ионы до поставления на митрополию и вопрос о замещении митрополии Киевской и всея Руси в 30-е гг. XV в., Митрополит Исидор и отношение к Флорентийской унии в Москве, Установление фактической автокефа- лии Русской церкви в 1448 г., Митро- полит Иона – политик и пастырь) a závěru (Заключение, s. 289–294). Jako přílohy jsou do knihy zařazeny: stať S. A. Běljajeva „Несколько наблю- дений о времени создания и пред- назначении саккосов митрополита Фотия“ (s. 295–314) a rozsáhlý sou- bor 54 dokumentů, především naříze- ní a listin metropolity Iony (s. 317 až 451). Obrazová příloha obsahuje ba- revné i černobílé ilustrace – příkrovy metr. Iony, jeho ikony (15.–17. století), sochu, sakkosy metropolity Fotia aj. V roce 2005 kniha obdržela třetí cenu v kategorii „Dějiny pravoslavné církve“, kterou jí udělil Komitét pro udělování cen metropolity moskev- ského a kolomenského Makarije (Bulgakova). M. Řoutil

470 Syriaca sEgal j. b., Edessa ‘The Blessed City’ Gorgias Press, New York 2001, 310 s. ISBN 0-9713097-1-X Ačkoliv profesor semitských jazyků na London University Judah Benzion Segal (1912–2003) napsal řadu zásad- ních prací z oblasti syrského, aramej- ského a hebrejského jazyka* , žádná se věhlasem nevyrovnala jeho knize Edessa, to požehnané město z roku 1970. K jejímu reprintu, který vyšel na popud dr. George A. Kiraze v nakla- datelství Gorgias Press v roce 2001, napsal autor krátkou předmluvu. Dějiny starobylého města Edessy (syr. ’Úrhaí, ’Órháj, dnes Urfa či Şan- liurfa v jihovýchodním Turecku), města na křižovatce kultur (římské, asyr- ské, perské, arabské, turecké, armén- ské) a náboženství (zoroastrismu, manicheismu, křesťanství, židovství, islámu) J. B. Segal podává v pěti kapi- tolách. V první z nich (The Beginnings, s. 1–8) se věnuje legendám o vzniku * Viz např. The Diacritical Point and the Accents in Syriac (1953), The Hebrew Passover from the Earliest Times to AD 70 (1963), Aramaic Texts from North Saqqara, with some fragments in Phoenician (1983) aj. V roce 1993 vydal zajíma- vou studii o židovské komunitě pří- stavního města Kóčín na Malabár- ském pobřeží (jižní Indie) A History of the Jews of Cochin. Edessy a počátkům soupeření o okol- ní území mezi vládci z řad Babyloňa- nů, Asyřanů a Seleukovců. Vznik polo- autonomního edesského království Osrhoéna s centrem ve stejnojmen- ném městě je sledován ve druhé kapi- tole (Edessa under the Kings, s. 9–61), a to se zvláštním důrazem na uspo- řádání jednotlivých městských částí, náboženských komunit a každodenní život obyvatel. Události, spojené s christianizací Edessy a širšího edes- ského království (považovaného za první křesťanský stát v dějinách) jsou popisovány v kapitole třetí (The Blessing of Jesus and the Triumph of Christianity, s. 62–109). Pasáže věnované legendě o věrozvěstech Abgaru a Addaiovi (Tadeáši), Ježíšově portrétu pro krále Abgara V. Ukkamu a místním tradicím evangelizace Edessy patří k nejlepším v celé knize. V téže kapitole se autor věnuje také vzniku slavné edesské akademie, založené údajně Efrémem Syrským, která se stala až do svého uzavření roku 489 centrem syrské vzdělanosti. Čtvrtá kapitola (Life at Edessa, A. D. 240–639, s. 110–191) podává detailní obraz edesské společ- nosti v dobách jejího největšího roz- květu, a to včetně administrativního a církevního uspořádání, systému vzdě-

471 lání, statutu žen, specifik jednotlivých náboženských a etnických skupin (mj. Arménů, Židů, beduínů atd.) aj. V páté kapitole (The Last Five Centuries, A. D. 639–1146, s. 192–254) je popsán poli- tický vývoj města a okolních krajů – od muslimského arabského záboru přes křižácké „hrabství edesské“ (založeno v r. 1098) až po dobytí města seldžuc- kými Turky v roce 1144 a likvidaci téměř veškeré křesťanské populace města o dva roky později. Ve stručném závěru knihy (Epilo- gue, s. 255–257) autor nastínil, nikoliv bez jisté lítosti, neradostnou realitu následujících století (která ostatně trvá dodnes), kdy se křesťanská komunita Edessy/Urfy stala trpěnou (a často zesměšňovanou) menšinou a památ- ky na její přítomnost ve městě (klášte- ry, chrámy, světoznámé mozaiky aj.) byly v této kolébce syrské literatury systematicky likvidovány. Kniha je doplněna o mapky, roz- sáhlou bibliografii a unikátní obrazo- vou přílohu. M. Řoutil Výpravná kniha Rané křesťanství mezi Eufratem a Jang-c-ťiang. Cesta časem podél Hedvábné stezky k Církvi Východu švý- carskéhocestovateleaobjeviteleChris- topha Baumera (nar. 1952) představu- je dalším z jeho neobvyklých počinů, při nichž zkoumá území i historii roz- sáhlého území od Střední Asie až po Čínu.** Publikace sestává z úvodu, jedenácti kapitol a příloh. * Angl. verze The Church of the East. An Illustrated History of Assyrian Christianity, London–New York 2006. ** Viz knihy Southern Silk Road. In the Footsteps of Sir Aurel Stein and Sven Stručnému Úvodu (Einführung, s. 11–18), v němž jsou shrnuty hlavní milníky dějin syrského křesťanství, jeho duchovní základy a krátce objas- něn termín „nestoriánský“, předchá- zí zdravice patriarchy-katholika Asyr- ské církve Východu Mar Dinchy IV., jehož sídlo se dnes nachází v North Ashlandu v Chicagu (Illinois). Prvních devět kapitol knihy je pod- řízeno chronologickému klíči – postup- ně se tak čtenář seznámí se vznikem Hedin, Orchid Press, Bangkok 2003; Zeitreisen zur verborgenen Kulturen. Ent- deckungen in Innerasien, Graz 2008 aj. baumEr Ch., Frühes Christentum zwischen Euphrat und Jangtse. Eine Zeitreise entlang der Seidenstraße zur Kirche des Ostens Verlag Urachhaus, Stuttgart 2005, 336 s. , il. ISBN 3-8251-7450-6

472 syrského křesťanství a historickým pozadím evangelizace Mezopotámie (Die Anfänge des ostsyrischen Christentums, s. 19–38), teologickými spory 4. až 5. stol. (Von der Vielfalt zur Einheit. Kirchenväter und Ketzer, s. 39–56), roz- padem prvotní křesťanské ekumény po nepřijetí Chalkedónu a jeho dopa- du na syrskou tradici (Der Verlust der christlichen Ökumene, s. 57–64), vznikem patriarchátu v Seleukeii-Ktésifonu a organizací církve pod perskou dynas- tií Sásánovců (Das Patriarchat von Seleu- kia-Ktesiphon, s. 65–110), věroučnými spory v rámci jednotlivých christolo- gických tradic i se vztahy menšinových křesťanů se zoroastrovci a manichej- ci (Aspekte ostsyrischer Theologie und Spiri- tualität, s. 111–140), s dalšími osudy církve pod muslimskou nadvládou (Christen unter islamischer Herrschaft, s. 141–172), nestoriánskými misiemi do Střední Asie a Číny (Die Missionierung nach Osten, s. 173–196) a podílem nestoriánů na evangelizaci mongol- ských kmenů (Das Zeitalter der Mongo- len, s. 197–234). Poslední tři kapitoly jsou věnovány „tomášencům“, nebo- li „křesťanům sv. Tomáše“ v jižní Indii (Die Thomas-Christen Südindiens, s. 235–246), novějším dějinám syrské- ho křesťanství, včetně genocidy v Os- manské říši v letech 1915–1918 (Das Zeitalter der Prüfungen und Abspaltungen, s. 247–266) a současnému stavu této církve, včetně emigrantských institucí a ekumenickým vztahům (Der Wiede- raufbau der Assyrischen Kirche des Ostens, s. 267–282). Přílohy obsahují tabulky a grafy východních církví, seznamy nestoriánských a chaldejských patriar- chů-katholiků, schémata perských, arabských a mongolských dynastií. Zvláštní ocenění si zaslouží množ- ství unikátních barevných fotografií, jež autor pořídil během expedic do Turecka, Iráku, Íránu, republik Střed- ní Asie, Mongolska, Číny, Indie aj. M. Řoutil

473 Varia NIPSIS Časopis zaoberajúci sa otázkami teológie, filozofie, etiky a duchovnosti v spoločenskom kontexte Prešovská univerzita v Prešove Pravoslávna bohoslovecká fakulta Katedra systematického bohoslovia Časopis NIPSIS vychádza pravidelne dvakrát do roka (od 2006) na Prešov- skej univerzite v Prešove. Domáci aj zahraniční autori článkov reagujú na aktuálne otázky teológie, filozofie, etiky a duchovnosti v spoločenskom kontexte. Každé z doterajších desia- tich čísiel je tematicky zamerané na konkrétnu oblasť, čím sa dáva mož- nosť ozrejmiť skúmané otázky z rôz- nych pohľadov. Pred článkami je anglické resumé a v závere sú zvyčaj- ne publikované recenzie na knihy, ktoré boli vydané na Slovensku alebo v zahraničí. V prvom čísle Štefan Šak v článku Nipsis, cesta života vysvetľuje, čo zname- ná slovo Nipsis, ktoré bolo vybrané pre názov časopisu. Článok Jána Zo- zuľaka Duchovný otec a duchovné dieťa v pravoslávnej tradícii približuje vzťah medzi duchovným otcom a kresťan- mi od apoštolských dôb a zamýšľa sa nad dôležitosťou hodnosti duchovné- ho otca – duchovníka pri vedení kres- ťanov k spáse. V článku Absolútny charakter kresťanskej etiky sa Miroslav Župina zamýšľa nad etikou Evanjelia. Otázku zla rozoberá Bohuslav Kuzy- šin v článku Zlo v chápaní absencie podsta- ty. Autori posledného článku Marian Bendza a Jerzy Ostapczuk z Poľska analyzujú biblické texty v článku Zna- czenie wydań i badań nad rękopiśmiennym greckim tekstem Nowego Testamentu dla staro-cerkiewno-słowiańskich przekładów na przykładzie Ewangelii. Druhé číslo časopisu Nipsis je zamerané na analýzu gréckeho slova filokalia a priblíženie zbierky textov svätých otcov od štvrtého do pätnás- teho storočia, ktoré zostavili a vydali v Benátkach roku 1782 Nikodím Svä- tohorský a Makários Notaras Korint- ský. V závere je uverejnený preklad časti textu Rady o mravnom základe ľudí a o cnostnom živote, ktorý bol preložený z Filokalie Nikodíma Sväto- horského. Ďalej je vysvetlené tajom- stvo pokánia ako návratu človeka k Bo- hu v duchu teológie veľkých Otcov Cirkvi a zamyslenie Vasilija Veľkého nad svätou tajinou manželstva. Pri príležitosti okrúhlych jubileí sú pred- stavení dvaja významní teológovia 20. storočia: Nikolaj Velimirovič, ktorý za svoje dielo a schopnosti nesie veľa- vravné pomenovanie Nový Zlatoústy, a Antonios Alevizopoulos, jeden z naj- väčších odborníkov na súčasné sekty.

474 Tretie dvojčíslo časopisu Nipsis je venované Jánovi Zlatoústemu, preto- že v roku 2007 uplynulo 1600 rokov od smrti tohto veľkého teológa a spi- sovateľa, organizátora cirkevného a spoločenského života, ktorý vo svo- jich aktivitách preukazoval lásku k chu- dobným a nešťastným, staval pre nich nemocnice, starobince a útulky. Evan- jeliovým prístupom pozdvihol hodno- tu osobnosti človeka ako nikto pred ním a vo svojich dielach zanechal bo- hatý poklad hlbokých myšlienok pre neskorších teológov. Štvrté číslo sa sústreďuje na otáz- ky vzťahu medzi teológiou a filozo- fiou s poukázaním na úlohu súčasnej pravoslávnej dogmatiky. Ďalej nájde- me úvahy o cirkevnej tradícii a sklo- noch ku konzervativizmu, o gréckom jazyku a práve, o antickom divadle, o vzťahu pravoslávnej teológie k fe- noménu kresťanskej filozofie a o po- trebe apologetiky. Na záver je uve- rejnená recenzia na knihu Filozofia, teológia, jazyk, ktorá poukazuje na otázku, ako je ľudský jazyk schopný vyjadriť Božiu pravdu. Piate a šieste číslo vysvetľuje otáz- ky duchovného života a askézy, ktorá nie je zameraná na zápas proti telu, ale proti vášňam, ktoré predstavujú pre človeka vážne nebezpečenstvo. Zvý- šená pozornosť je venovaná otázke vášní, s ktorou je tesne spojená otáz- ka zla. Nechýba ani vysvetlenie mrav- ného a psychologického rozmeru vášne a spôsob, ako je možné usku- točniť očisťovanie sa od vášní. Pries- tor je venovaný aj otázkam cností a duchovného zdravia, ako aj pravo- slávnej terapii, teda liečeniu duše člo- veka. Siedme a ôsme číslo sa sústreďujú na otázky katechetickej a misijnej prá- ce, ktorej zmyslom je začlenenie kate- chumena do Božieho kráľovstva cez premenu v Christu a vo Svätom Du- chu. Katechéza reaguje na súčasné požiadavky človeka a vo svetle Evan- jelia rieši aktuálne otázky, na ktoré človek hľadá odpoveď. Deviate číslo je venované Nikodí- movi Svätohorskému, pretože v roku 2009 uplynulo 200 rokov od smrti tohto veľkého teológa, učiteľa a spi- sovateľa, ktorý pôsobil v ťažkom ob- dobí tureckého jarma, kedy ľudia žili v tme nevedomosti a nebolo im dovo- lené učiť sa Božím pravdám. Za jeho teologický prínos je prirovnávaný k veľkým Otcom a Učiteľom Cirkvi. Desiate číslo je zamerané na histó- riu a súčasnosť Svätej Hory Atos. Svä- tá Hora Atos, nazývaná i centrom pravoslávnej duchovnosti, je najvý- chodnejší z troch polostrovov na Chal- kidikách v Grécku s hustými lesmi, strmými svahmi, skalnatým pobrežím a monastiermi, ktoré sa rozprestiera- jú v belasých vodách Egejského mora. Dĺžka polostrova je takmer 60 kilomet- rov, šírka 8–12 kilometrov a zaberá približne 360 štvorcových kilometrov. Nikde inde z jedného tak malého kús- ka zeme nevystupuje každodenne k nebu tak veľa modlitieb. Tu človek dokáže precítiť silu pokánia i silu duchovného života, preto mnohí pri- chádzajú na toto sväté miesto, aby načerpali z čistého prameňa duchov- nú energiu. Na záver sú uverejnené recenzie na dve knihy, ktoré súvisia so Svätou Horou Atos. Jedna kniha opi- suje spomienky archimandritu Cheru- bíma, jeho prvé dojmy po vstupe na

475 Atos, potulky po Svätej Hore, návšte- vy monastierov, najdôležitejšie stret- nutia, prijatie mníšstva, jeho celkový duchovný zápas a zdokonaľovanie sa. Druhá kniha opisuje asketický život a duchovné poučenia starca Paisija, ktorý žil prísnym asketickým životom na Svätej Hore Atos. J. Zozuľak zavarský s., žEňuCh P.,           / Joannicius Bazilovits ExPLICATIO Sacrae Liturgiae Novae Legis veri Incrueti Sacrificii* Bratislava – Roma, Slavistický ústav Jána Stanislava SAV, Pontificio Istituto Orientale Roma, Slovenský komitét slavistov, Spolok svätého Cyrila a Metoda, [Monumenta Byzantino-Slavica et Latina Slovaciae III.], 2009, 545 s. ISBN 978-80-969992-7-9 Svorad Zavarský a Peter Žeňuch, ve- deckí pracovníci Slavistického ústavu Jána Stanislava SAV vydali v roku 2009 bilingválny paralelný prepis rukopisu (cirkevnoslovansky* a latinsky) pod názvom:         / EXPLICATIO Sacrae Liturgiae Novae Legis veri Incrueti Sacrifici. Autorom diela je učiteľ, teo- lóg a neskorší protoigumen zakarpat- ských baziliánov Joannikij Juraj Bazi- lovič, OSBM (1742–1821). Samotnému textu predchádza úvod vyššie spomínaných editorov v talian- skom a slovenskom jazyku (XI–XLV), * Rukopis sa do r. 1963 nachádzal v mu- kačevskej monastierskej knižnici. V sú- časnosti je uložený v Univerzitnej knižnici Užhorodskej národnej kniž- nice pod signatúrou 387-Д. * Ďalej csl. kde uvádzajú základné biografické údaje autora, formálnu a obsahovú stránku diela. Ako lingvisti neopome- nuli jeho jazykové hľadisko. Analyzu- jú vznik diela v historicko-literárnych súvislostiach. Bazilovič dopísal   EXPLICATIO roku 1815 v muka- čevskom monastieri v Zakarpatskej Ukrajine. Východiskovými zdrojmi pre napísanie tohto diela boli tri liturgické príručky. Dve z nich boli od význam- ných západných liturgistov: parížskeho dominikána Jakuba (Jacques) Goara: EYXOLOGION sive Rituale Graecorum complectens ritus et ordines divinae liturgiae, officiorum, sacramentorum, consecrationum, benedictionum, funerum, orationum, etc. cuilibet personae, statui, vel tempori congruos juxta usum Orientalis Ecclesiae, (Benátky 1730, 2. vyd.), Pierra Le Bruna: Expli- catio litteralis, historica, et dogmatica precum

476 et ceremoniarum missae (Benátky 1770) a od Ladislava Tompu: Institutiones de sacris christianorum ritibus (Bratislava 1785–1788). Dielo EXPLICA- TIO je rozdelené do troch častí, v ktorých autor chronologicky objas- ňuje vývoj eucharistie, liturgií, ako aj výklad obradov. Samotnému textu predchádza Príloha 1 (s. LI–LXI).* Prvá časť (s. 2–149) má teologicko-histo- rický charakter. Bazilovič sa v nej venuje výkladu ustanovenia a charak- teru novozákonnej obety. Porovnáva ju s chápaním obety v Starom zákone. Opisuje včasnokresťanskú liturgiu na základe Constitutiones Apostolorum. Po- lemizuje s protestantským chápaním novozákonnej obety. V druhej časti (s. 150–261) autor usudzuje, že písané liturgické formuláre neexistovali do 5. stor. Jedným z dôvodov ich zapiso- vania, okrem zvyšujúceho sa počtu kresťanov a kňazov, mala byť hlavne obava zo zmien, ktoré by do textov vniesli nestoriáni a eutychiáni. Taktiež usudzuje, že autorstvo liturgií nie je možné automaticky pripísať osobám ktorých meno nosia. Informuje o jed- notlivých obradoch Východu (jeruza- lemská liturgia sv. Jakuba, alexandrijská sv. Marka) a Západu (o obrade rím- skom, galikánskom a pod.). V závere tejto časti prezentuje konštantinopol- skú tradíciu a opisuje liturgiu sv. Jána Zlatoústeho (CHR), sv. Bazila Veľké- ho (BAS) a vopredposvätených darov (PRAES). Tento opis preberá od vyš- šie spomínaných liturgistov. Za pozor- nosť stoja rubriky, ktoré sú prispôso- * Text: Porovnanie vybraných pasáží z liturgie sv. Jána Zlatoústeho. bené miestnej jazykovej a liturgickej tradícii (karpatské prostredie). Autor venuje rozsiahlu časť svojho textu otázke transsubstancie eucharistie, konkrétne otázke, kedy a ktorými slo- vami tento proces prebieha. Tretia časť (s. 260–503) je venovaná podrob- nému teologickému, liturgicko-prak- tickému komentáru, výkladu jednot- livých úkonov CHR a teritoriálnemu rozšíreniu východného obradu. Bazi- lovič rozoberá vyznanie viery Petra Mohylu, kyjevského pravoslávneho metropolitu. V závere kapitoly uvádza text BAS a PRAES, po ktorej nasledu- je Príloha 2 (s. 542–545).** Dielo sa nedočkalo tlačenej podo- by. Dôvodov jeho nevydania bolo viacero. Jedným z nich mohla byť prísnosť G. Tarkoviča,*** uhorského cenzora csl. kníh v Budíne. C. Vasiľ túto domnienku rozširuje.Totiž vyda- nie už od Tarkoviča priamo záviselo, keďže v období dokončenia rukopi- su (1815) zastával úrad generálneho vikára Mukačevskej eparchie s bis- kupskými právomocami (od 1813). A. Pekar na rozdiel od týchto osob- ných špekulácií uvádza, že po smrti mukačevského biskupa A. Bačinské- ho (1809) sa v eparchii mnoho du- chovných „naháňalo za biskupskou mitrou“, preto sa záujem o Bazilovi- čov rukopis odsunul do úzadia, ale nie do zabudnutia. Neskôr z neho čerpali viacerí učitelia pastorálky a liturgiky v gréckokatolíckych kňazských semi- ** V prílohe sú ukážky rukopisu, obrá- zok sv. Cyrila a ripidy. *** Gregor Tarkovič, neskorší prvý bis- kup Prešovskej gréckokatolíckej eparchie (1818).

477 nároch (Užhorod, Prešov) a dokonca bol inšpirujúcim materiálom pre pre- šovského teológa M. Russnáka.* Na záver je možné zopakovať, že Bazilovičovo  EXPLI- * Николай,Русснакъ,Епиклезисъ,Пря- шевъ, 1926. Miklós, Rusznák, A Keleti Egyház Misei, Budapest 1915. M. Rus- snák (1878–1954) je autorom 192 kníh zachovaných buď v strojopisnej alebo rukopisnej forme. V printovej podo- be vyšlo 17 diel. Celá jeho teologická spisba je uložená v Univerzitnej kniž- nici Prešovskej univerzity v Prešove. CATIO je prvým známym rozsiahlej- ším liturgickým komentárom zakar- patskej proveniencie, ktorý „je výra- zom širokých teologických poznatkov nášho autora a súčasne aj svedectvom o dobovej liturgickej praxe“. Je potreb- né pripomenúť úsilie editorov diela, vďaka ktorému mohlo byť prepísa- né a kriticky vydané toto významné dielo zakarpatského gréckokatolícke- ho teológa. M.Glevaňák Autokefalie Kościoła prawosławnego v Polsce wydawnictwo Universytetu w Białymstoku, Białystok 2006, 179 s. ISBN 978-83-7431-062-8 Šestá mezinárodní konference pořá- daná Ústavem dějin kultur pohraničí v Historickém institutu Univerzity v Białymstoku byla spojena s 80. výro- čím vyhlášení autokefality polské pra- voslavné církve v r. 1925. Čtenář má možnost seznámit se s prezentovaný- mi výstupy předních odborníků ve sborníku devíti příspěvků, které redi- govali A. Mironowicz, U. Pawluczuk a P. Chomik. Příspěvky se týkají auto- kefality v pravoslaví, závislosti ruské církevní provincie na konstantinopol- ském patriarchátu do r. 1685, vstupu kyjevské metropolie do moskevského patriarchátu, situace konstantinopol- ského patriarchátu v letech 1918–1924, politických a církevních aspektů sou- visejících s vyhlášením autokefality r. 1925 a jejího uznání moskevským patriarchátem v r. 1948. Škoda jen, že nejsou připojena alespoň krátká cizo- jazyčná resumé. J. Nováková

478 ćwikła l., Polityka władz państwowych wobec Kościoła prawosławnego i ludności prawosławnej w Królestwie Polskim, Wielkim Księstwie Litewskim oraz Rzeczypospolitej Obojga Narodów w latach 1344–1795 Wydawnictwo KUL, Lublin 2006, 372 s. ISBN 83-7363-350-2 Mezi stále novými historicky laděnými zpracováními zaobírajícími se osudy pravoslaví na východě dnešního Pol- ska i za jeho východními hranicemi se nyní objevuje ojedinělá studie, a to historicko-právní, jejímž autorem je Leszek Ćwikła. Práce členěná do pěti kapitol je řa- zena chronologicky a představuje vztah panovníků k pravoslaví jakožto instituci a naopak i situaci věřících pravoslavného vyznání. Ukázána je i faktická realizace vydaných právních aktů. Počáteční časová hranice je dána přítomností většího počtu příslušní- ků pravoslavného vyznání, vůči nimž musela vláda zaujmout stanovisko, neboť od té doby se začínají odvíjet dějiny pravoslavné církve jako institu- ce. Mezníky (od Vladislava I. Jagiełły po Stanislava II. Augusta Poniatow- ského) představují události v polsko- -litevském soustátí do uzavření Brest- -litevské unie, konflikty spojené s touto unií, pokusy o kompromis v době kozáckých bojů a obtížné soužití katolíků a pravoslavných v 18. stol., pokusy čtyřletého Sejmu o vyřešení otázek náboženského vyznání následované pak dělením Polska. V této pozoruhodné a zaměřením ojedinělé studii standardně najdeme také seznam zkratek, jmenný i geogra- fický rejstřík a rejstříky administra- tivní. J. Nováková

479 vEntura v., Spiritualita křesťanského mnišství. 2‒3 Praha-Břevnov: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2010, 455 s. ISBN 80-86882-14-7 Kniha Václava Ventury Spiritualita křesťanského mnišství. 2–3, jak již napo- vídá i samotný název, v sobě skrývá dvě části, a to druhé a třetí pokračo- vání prvního dílu z roku 2006 (viz Parrésia č. 1, 2007, s. 304–305). Zamýš- lený trojdílný opus získal v konečné fázi zpracování dvousvazkovou podo- bu. Druhý svazek vyšel opět v edici Pietas benedictina, tentokrát pod čís- lem 19. Již dříve vydaný první díl dovo- lil čtenáři sledovat vývoj křesťanské- ho mnišství od jeho prapočátků až do 4. století, kdy již byly zřetelně formu- lovány základní stavební kameny této spirituality. Druhý díl (s. 13–208) na první organicky navazuje a nabízí poh- led na další etapy vývoje křesťanské- ho mnišství na Východě spojené s vy- branými postavami mnišské tradice na cestě k hesychasmu, horizontu východního mnišství (v tématických skupinách: Barsanufios, Jan a další otcové z Gazy; Dorotej z Gazy; Jan Klimak; Maxim Vyznavač; Theodoros Studita; Symeon Nový teolog; Počát- ky hesychasmu). Třetí díl (s. 209–433) přináší pohled na vývoj spirituality západního mnišství, na jeho afinitu s Východem i na originalitu západních mnišských forem (tématicky shrnu- tých do etap: Jeroným; Augustin; Gal- ské mnišství I, II a III; Paulinus z No- ly a charismatické mnišství; Caesarius z Arles; Irské mnišství a Kolumbán; Regula Magistri). Původní práce Vác- lava Ventury poslouží nepochybně k srozumitelnému seznámení s obsáh- lým materiálem jak studentům, tak i odborníkům, a to pro charakter fun- dovaného a historicky souvisle poja- tého kompendia. Pozitivem knihy je hloubka vhledu autora do problema- tiky, která poukazuje na dlouhodobou fascinaci tématem. S důrazem na dý- chání oběma stranami plic křesťan- ství je zde prezentováno evangelium jako zdroj vnitřní dynamiky východ- ních a západních mnišských spiritua- lit, které jsou zde pojaty jako život ve svobodě Ducha, garanta integrity tra- dic Východu a Západu. Stejně jako první svazek je i tento druhý doplněn nezbytným seznamem zkratek, biblio- grafií a rejstříkem. J. Franc

480 farrugia E. E. (ed.), Encyklopedický slovník křesťanského Východu Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2010, 1039 s. ISBN 978-80-7412-019-0 Encyklopedický slovník křesťanského Vý- chodu je rozšířeným překladem ital- ského slovníku Dizionario enciclopedico dell’oriente cristiano vydaného v Římě v roce 2000 (830 s.). Po několika pře- kladech tohoto díla se vydání dočkala i česká veřejnost. Český slovník vyšel v nakladatelství Refugium v rámci edice Prameny spirituality č. XV. Ori- ginál slovníku vznikl za přispění řady odborníků z celého světa spolupracu- jících s Papežským východním insti- tutem v Římě. V řadě již existujících slovníků o křesťanském Východu je tento jednosvazkový počin zaměřen na postižení typické rozmanitosti křesťanského Východu ve vztahu ke křesťanskému Západu. Vedle ekume- nického rozměru je slovník charak- teristický také různou délkou jednot- livých hesel, které vznikaly v tvůrčí svobodě autorů a odráží pluriformitu, tak typickou pro křesťanský Východ. Hesla (celkem téměř 1800) jsou v jed- nom přehledném svazku abecedně řazená a vzájemně bohatě provázaná. Přínosem nových hesel (v počtu 555) vytvořených pro český překlad týmem autorů pod vedením editora českého vydání Pavla Ambrose, SJ. je přede- vším jejich zaměření na oblast slovan- ského křesťanského Východu, res- pektive na reálie střední a východní Evropy. Dalším pozitivem této jazy- kové mutace jsou aktualizované, byť selektivní bibliografie pod jednotlivý- mi hesly. Zohledněny jsou především jazykové oblasti střední a východní Evropy. Struktura slovníku je následu- jící: Po předmluvě k italskému vydání E. G. Farrugi (s. 7–9) následuje úvod- ní studie Pavla Ambrose o studiu křes- ťanského Východu v českých zemích a na Slovensku (s. 10–15), poté je při- pojen standardní seznam autorů hesel (s. 16–19) a seznam zkratek (s. 20–29). Hlavní část slovníku tvoří hesla (s. 31–981), za kterými následuje redak- ční poznámka (s. 983–986), přehled autorů a jejich hesel (s. 987–1000), abecedně řazený heslář (s. 1001–1018) a mapy (s. 1019–1039). Čtenáři z řad akademických pracovníků i zaintere- sované veřejnosti najdou ve slovníku hesla o jednotlivých církvích, zvlášt- nostech východních liturgií, institu- cích a velkých postavách křesťanské tradice bez prvoplánové polemiky či falešného irénismu. J. Franc