Politické aspekty řecké tragédie

Jaroslav Daneš POLITICKÉ ASPEKTY ŘECKÉ TRAGÉDIE Pavel Mervart 2012

Obsah Poděkování 9 Předmluva 11 1. Athény a jejich politické tragické divadlo 13 1.a Politický a sociální kontext tragického divadla 13 1.b Tragické divadlo a svátek Velkých Dionýsií 23 2. Jak číst řeckou tragickou poezii? 31 2.a Historické čtení 32 2.b Strukturalistické čtení 36 2.c Genderové čtení 40 3. Dvě tváře Odyssea: státník a demagog 43 3.a Úvod 43 3.b Sofoklés: Aiás 45 3.b.1 Mýtus 45 3.b.2 Rozvaha a uměřenost (Σωφροσύνη) 48 3.c Sofoklés: Filoktétés 60 3.c.1 Mýtus 60 3.c.2 Δόλος, βία, πείθω 64 3.c.3 Odysseus a Athény 73 3.d Eurípidés: Hekabé 78 3.d.1 Mýtus 78 3.d.2 Odysseus a korupce politické rétoriky 80 Závěr 85 4. Eurípidés a Platón: dvě podoby kritiky mýtu o autochtonii 87 4.a Úvod 87 4.b Eurípidés o autochtonii 89 4.c Platón o autochtonii 98 Závěr 106

5. Politické aspektyEurípidových Prosebnic 107 5.a Sebeobraz Athén a státní ideologie 108 5.b Prosebnice a klasická politická teorie 114 5.b.1 Mladí a ambiciózní 114 5.b.2 Konstituční debata 117 5.b.3 Střední třída 122 Závěr 124 6. Spor Aristotela s Platónem o výchovnou funkci tragického divadla 129 6.a Úvod 129 6.b Platón a tragédie 130 6.c Aristotelés o tragédii 136 Závěr 144 Bibliografie 147 Jmenný rejstřík 157

11 Předmluva Studium antického dramatu i jeho druhého života má v českých zemích dlouholetou tradici. Velké zásluhy na tomto poli má pře­ devším profesorka Eva Stehlíková. 1 V dosud publikované české literatuře se zájem omezoval takřka výhradně na literární a diva­ delní aspekty tragické poezie a dosud nevzniklo žádné obsáhlejší pojednání o politických aspektech řecké tragédie. Řecká tragická poezie je přitom bytostně politická, neboť život v polis i jeho in­ verze je ústředním tématem tragického dramatu. V této knize si proto kladu za cíl pojednat o politických aspektech athénského tragického divadla. Snažím se odpovědět na několik otázek: 1. Co nás opravňuje hovořit o athénském tragickém divadle jako o poli­ tické instituci? 2. Jakými různými způsoby můžeme číst athénskou tragickou poezii a s jakými výsledky? 3. Jaký mají dochované tragé­ die vztah k ideologii demokratických a imperiálních Athén? Tento soubor otázek je v podloží textů obsažených v této knize. Na první otázku odpovídám v první kapitole s názvem „Athény a jejich politické tragické divadlo“. Ve druhé kapitole nazvané „Jak číst řeckou tragickou poezii?“ se zabývám metodologickými úvahami 1 Z mnoha prací profesorky Evy Stehlíkové připomeňme Antické divadlo, Praha: Karolinum 2005 a Divadlo za časů Nerona a Seneky, Praha: Divadelní ústav 2005. Eva Stehlíková se spolupracovníky z Kabinetu pro klasická studia AV ČR rovněž vytvořila databázi inscenací antického dramatu v rámci projektů GAČR 408/98/0704 a MČK DA98Po1UKK002.

12 Předmluva souvisejícími s interpretacemi tragické poezie s ohledem na její politické aspekty. Jak je patrné z mých textů, jsem do značné míry ovlivněn interpretačním přístupem „francouzské školy“, který má kořeny ve strukturalismu, ale je obohacen o prvky gender studies a sociologickou a politickovědní terminologii. Ve třetí kapitole s názvem „Dvě tváře Odyssea: státník a demagog“ sleduji na pro­ měnách postavy Odyssea v Sofokleových a Eurípidových hrách proces degenerace politického rozumu a prostředí v Athénách. Čtvrtou a pátou kapitolu spojuje zájem o odraz athénské státní ideologie v tragických hrách a o zasazení tragického dramatu do kontextu klasické politické teorie. V závěrečné kapitole na sporu Aristotela s Platónem demonstruji, jaký význam měla tragická poe­ zie jakožto prostředek občanské výchovy pro Athéňany. Texty ob­ sažené v této knize tvoří spíše jakousi tematickou mozaiku, která ukazuje tragickou poezii jako politickou instituci. V žádném pří­ padě se nejedná o vyčerpávající pojednání o všech politických ro­ vinách a tématech tragédie. Jednotlivé kapitoly knihy vznikaly v letech 2008 až 2012 jednak jako příspěvky na konference (Annual Conferences on Philosophy v Athénách 2009 a 2010, Crossroads: International Conference on Classical and Byzantine Literature 2010 v Brně a Recycling Myth 2012 v Lisabonu), dále jako přednášky v kurzech nazvaných Řecká tragic- ká poezie a politické myšlení a Ancient Greek Democracy and its Legacy na Filozofické fakultě Univerzity Hradec Králové, a také jako eras­ movské přednášky pro Fakultät für Kulturwissenschaften v Kla­ genfurtu. V poznámkách pod čarou uvádím vždy historii jednotli­ vých textů, pokud ji mají. Na tomto místě chci poděkovat redakcím časopisů Listy filologické, Aithér a Graeco-Latina Brunensia za laska­ vé svolení s přetištěním jednotlivých textů, jmenovitě pak Petru Kitzlerovi, Kryštofu Boháčkovi a Ireně Radové. V Praze 1. června 2012

13 1. Athény a jejich politické tragické divadlo1 1.a Politický a sociální kontext tragického divadla Tragické drama bylo athénským vynálezem. I když se tragické divadlo během 5. století (př. n. l.) rozšířilo také do jiných řeckých obcí a po Středomoří, všechny hry dochované z této doby napsali athénští autoři pro athénské publikum. 2 V letech 535 až 405, tj. od prvního tragického představení po poslední dochovanou tragédii, prošly Athény zásadními politickými a společenskými změnami. Ústavní vývoj směřoval od tyranidy Peisistratovců přes Kleisthe­ novy demokratické reformy (508–3), radikálně­demokratické Efi­ altovy reformy (462/1), jež přinesly rozhodující kompetence lidu sněmujícímu na pahorku Pnyx, 3 oligarchické revoluce (411 a 404) 1 Následující text je upravenou verzí přednášky s názvem „V jakém smyslu je řecká tragédie politická?“, která zazněla na setkání oddělení pro nej­ starší evropskou a českou filosofii AV ČR v Praze. Stejnojmenný text vyšel v časopisu Aithér 3/2010, str. 35–49. Z původního příspěvku zůstala ne­ změněna pouze část 1.b. 2 Nejistota panuje v případě Eurípidovy tragédie Andromaché, která měla podle Scholií k Eurípidovi (Andromaché 445) premiéru mimo Athény (Viz E. Csapo – W. Slater, The Context of Ancient Drama, Ann Arbor, str. 3). 3 Sněm nebyl jedinou vlivnou demokratickou institucí, i když měl nejvíce kompetencí. Dalšími významnými institucemi byla rada pěti set, která řešila každodenní záležitosti a připravovala program jednání sněmu. Rada

14 Athény a jejich politické tragické divadlo k znovuobnovení demokracie (404/3). Athény se v tomto časo­ vém rozmezí proměnily z průměrné řecké obce ve velmoc, která dokázala porazit Peršany a stala se hegemonem Délského spolku. Z hegemona se však během tří desetiletí vyvinul τύραννος Řec­ ka, 4 jehož moc a zájmy se střetly s mocí a zájmy Sparty ve válce, která znamenala nejen porážku a úpadek Athén, ale ve svých dů­ sledcích přinesla i „závislost“ Řecka na perském králi. Analogickou trajektorii můžeme sledovat i na trojici řeckých tragiků: od optimis­ mu Aischylových Peršanů (472), v nichž jsou Athény oslavovány jako zachránce a garant svobody Řecka, přes Sofokleovy tragédie, jimiž jsou athénští občané vychováváni k uměřenosti a rozvaze (σωφροσύνη) v době, kdy jsou Athény na vrcholu moci a kdy zved­ nutá ruka občanů na lidovém sněmu rozhoduje o životě a smrti tisíců a desetitisíců obyvatel jiných řeckých obcí, 5 až po Eurípidovy tragédie Hekabé (425–421) 6 a Trójanky (415), 7 které odrážejí zhoub­ né důsledky války, barbarizaci Řecka a Athén. 8 sestávala z reprezentantů athénských územních celků. Velký význam měly též lidové soudy. Hovoříme­li o demokracii jako vládě lidu, pak je to v pří­ padě athénské demokracie míněno doslova: masivní politická participace většiny plnoprávného obyvatelstva. 4 Thúkýdidés 1.122, 2.63, 3.37, 3.124, 6.85; Aristofanés, Jezdci v. 1110–1120. K proměně Athén z hegemona Délského spolku v impérium a tyrana Řecka viz např. P. J. Rhodes, A History of the Classical Greek World 478–323 BC, Oxford 2010, str. 34–77 a R. Meiggs, The Athenian Empire, Oxford 1972, str. 42–255. 5 Nedostatek uměřenosti a rozvahy je charakteristickým rysem sofokleov­ ského hrdiny (viz B. Knox, The Heroic Temper: Studies in Sophoclean Tragedy, Berkeley 1964, str. 1–62). Srov. E. Hall, Greek Tragedy: Suffering under the Sun, Oxford 2010, str. 64–65. 6 K problému datování tragédie Hekabé viz C. Collard, Hecuba. Oxford 1984, str. 34–35 a T. B. L. Webster, The Tragedies of Euripides, London 1967, str. 1–9. 7 Ailiános, Varia historia 2.8. 8 O podobné trajektorii hovoří i Rebecca Futo Kennedy (Athena’s Justice, New York 2009, str. 2 a 12). Podle Kennedyové se bohyně Athéna, která je v umění a literatuře chápána jako reprezentace či alegorie Athén, promě­ ňovala tak, jak se proměňovalo impérium: „Z majestátní bohyně, která zakládá v Athénách Areopág a podporuje občanskou spravedlnost, v kru­ tou a pomstychtivou bohyni. Vidíme, jak Athéna vlivem a tlakem impéria

31 2. Jak číst řeckou tragickou poezii?1 Řecká tragická poezie je čtena, komentována a vykládána takřka 2500 let. V celkovém objemu prací o řecké tragédii jsou literatu­ ra a komentáře, které pojednávají o politických aspektech tragédií, jednoznačně v menšině, což platí i pro poslední dvě století. Je to zvláštní situace jak s ohledem na způsob organizace divadelních představení, tak vzhledem k obsahu tragédií samých. Systematické bádání však přineslo své plody i na tomto poli, a to především ve 20. století. Bádání o politických aspektech tragédie ale není izo­ lovanou kapitolou historiografie antiky, a proto lze očekávat, že nové metody a přístupy působily i zde. V následujícím textu se po­ kusím stručně shrnout různé způsoby čtení řecké tragické poezie s ohledem na politickou rovinu. Jejich pořadí v následujícím sou­ hrnu je v podstatě chronologické. 1 Následující text je upravenou verzí příspěvku, který zazněl na kolokviu s názvem Jak psát o antické a středověké filosofii, jejž pořádalo Oddělení pro nejstarší evropskou a českou filosofii AV ČR v Praze 26. 6. 2008. Současná podoba textu je rozšířenou verzí článku pro časopis Aithér s názvem Řec- ká tragická poezie a politické myšlení: různé způsoby čtení, in: Aithér 2/2009, str. 204–213. Upravený text je publikován s laskavým svolením redakce časopisu. K metodologii viz S. Goldhill, S. Greek Drama and Political Theory, in: The Cambridge History of Greek and Roman Political Thought, Cambridge 2000, str. 67–69; týž, Reading Greek Tragedy, Cambridge 1986. B. Goff (ed.), History, Tragedy, Theory, Austin 1995.

32 Jak číst řeckou tragickou poezii? 2.a Historické čtení Látkou absolutní většiny dochovaných (a pravděpodobně i nedo­ chovaných) tragédií byl mýtus. 2 Dialogy jednotlivých her obsa­ hují narážky na tehdejší politické události. Proto mnoho interpretů považovalo za podstatný historický kontext, v němž hry vznikaly a byly uvedeny. Snažili se ukázat, jak diskuse o vnitřní a vnější politice Athén pokračovala na půdě divadla a jak mohli být divá­ ci prostřednictvím her ovlivňováni či přesvědčováni o správnosti či nesprávnosti politických cílů nebo počinů. Dramata tedy dle jejich názoru byla „politickými alegoriemi“. Tato interpretační strategie je dále podpořena doxografickými zprávami o blízkých osobních vztazích mezi politiky a autory her a rovněž zprávami o financo­ vání her ze strany jednotlivých politiků. Víme například, že Thé­ mistoklés financoval Frýnichovu hru Dobytí Mílétu 3 nebo že Peri­ klés (politik thémistokleovské linie) byl chorégem Aischylových Peršanů 4 apod. Vezměme jako příklad Aischylovy Peršany a Sofokleova Filo- ktéta. Peršané byli uvedeni r. 472, což bylo jen několik let po slavné bitvě u Salamíny, která byla nejen vítězstvím Řeků nad Peršany, ale i osobním vítězstvím Thémistokleovým, neboť právě on se roz­ hodující měrou zasloužil o výstavbu athénského válečného loď­ stva. 5 V době, kdy se tato hra objevila na scéně, hýbal athénskou politikou spor o orientaci zahraniční politiky. Otázka zněla, zda i nadále pokračovat ve válce s Peršany za podpory Sparty a dal­ ších spojenců po boku, nebo se připravovat na možný budoucí střet se Spartou. Thémistoklés a po něm Periklés prosazovali dru­ hou možnost, zatímco konzervativní a prospartsky orientovaný Ki­ món první linii. V době uvedení Peršanů byli Thémistokleovi pro­ tivníci již velmi silní a hrozilo mu ostrakizování. V této atmosféře 2 Pochopitelně známe i tragédie s historickou látkou, např. Aischylovi Per- šané nebo Frýnichovo Dobytí Mílétu. 3 Plútarchos, Život Thémistokleův 5. 4 E. Csapo – J. W. Slater, Context of Ancient Drama, Ann Arbor 1995, str. 40–41. 5 Hérodotos 7.144.

43 3. Dvě tváře Odyssea: státník a demagog 3.a Úvod Odysseus není hlavním hrdinou v žádné dochované tragédii. Ve třech tragédiích, kterými se budu zabývat níže, jde o menší roli. 1 V Sofokleových tragédiích Aiás a Filoktétés se Odysseus objevuje v prologu, aby poté vyklidil jeviště až do závěrečných fází hry, v Eurípidově tragédií Hekabé přichází na jeviště v prvním epeiso­ deiu a poté opět pódium opouští. Jakýkoli jeho výstup je ovšem zásadní a znatelně formuje hru. Zatímco v tragédii Aiás lze Odys­ sea charakterizovat termínem σωφροσύνη, v tragédiích Filoktétés a Hekabé je přiléhavým termínem δόλος. Obě tyto Odysseovy tvá­ ře či podoby jsou předznamenány již u Homéra a v epických cyk­ lech. Odysseus je hrdina, o němž se v Íliadě (2.9) praví, že byl svou myslí roven Diovi. V Odysseii je charakterizován jako πολύτροπος (proměnlivý, všestranný; 1.1., 10.330) Jeho schopnostíAchájové hoj­ ně využívají. Odysseus je jedním z pěti poslů, kteří jsou vysláni k Achilleovi, aby usmířili jeho hněv (Íl. 2.8). Je to Odysseus, který v čase neúspěchu odradí Acháje od návratu domů. Kromě těchto státnických počinů, které vyžadují rozvahu, se Odysseus osvědčil i jako velmi mužný a smělý bojovník, vždy loajální k velitelům 1 V Sofokleových tragédiích Aiás a Filoktétés pronese postava Odyssea 83 veršů ze 1420, respektive 161 ze 1471, a v Eurípidově hře Hekabé do­ konce jen 57 veršů z 1295.

44 Dvě tváře Odyssea: státník a demagog vojska a odhodlaný dosáhnout toho, proč Řekové k Tróji přišli. Jeho lstivost a vítězná síla rozumu se projevuje na riskantní noční výpravě do trójského ležení, kterou podnikne spolu s Diomédem, lstí se mu podaří proniknout do Tróje a lstí zajme trójského věštce Heléna. Jako jeden z mála hrdinů se dostane z Tróje domů živý a unikne tak hněvu bohů za znesvěcení chrámů a oltářů. Díky své důmyslnosti přežije i po návratu domů, což se nepodařilo napří­ klad Agamemnónovi, a potrestá zpupné nápadníky své manželky Penelopy a uchazeče o uvolněný ithacký trůn. Svých schopností neváhá použít ani při rozhovoru se svou ženou (Od. 19.80–340), když se snaží skrýt svou identitu. Jeho intelektuální a řečnické schopnosti z něho činí jak vzor spolupráce a model demokratic­ kého politika, pokud za jeden z hlavních rysů demokratické poli­ tiky označíme přesvědčování (πείθω) v protikladu k síle (βία), tak nebezpečného protivníka v jakémkoli klání od sportu po po­ litiku. V následující studii budu sledovat, jak vystupuje postava Odyssea v Sofokleových tragédiích Aiás a Filoktétés a v Eurípidově tragédii Hekabé. Mou tezí je, že v postavě Odyssea se odrážejí změ­ ny v kvalitě politického rozumu a athénského politického prostře­ dí. 2 Pokud hovořím o proměně athénského politického prostředí, mám na mysli časové rozmezí od 40. let 5. století (Aiás), přes 20. lé­ ta (Hekabé, r. 425–1) po rok 409 (Filoktétés). 3 2 O reprezentaci Odyssea ve 4. století a v době hellénistické viz S. Montiglio, From Villain to Hero. Odysseus in ancient Thought, Ann Arbor 2011, str. 20– 124. Srov. W. B. Stanford, The Ulysses theme: a study in the adaptability of a traditional hero, Oxford 1968. 3 Ve skutečnosti nemůžeme s jistotou říci nic o době kompozice tragédií Aiás a Hekabé, protože u obou nemáme žádný vnější zdroj, který by nám poskytl jakoukoli informaci o době vzniku. Tragédie Aiás bývá většinou autorů řazena do 40. let 5. století, což je datace, kterou s opatrností přijímá i Garvie, jenž podává stručný přehled o různých hypotézách a argumen­ tech. (A. F. Garvie, Sophocles: Ajax, Oxford 1998, str. 6–8.) Toto datování zahrnuje jak hypotézy a interpretace historické (spojitost s osobou Kimó­ novou: C. H. Whitman, Sophocles: a study of heroic humanism, Cambridge 1951, str. 45–6; T. B. L. Webster, An introduction to Sophocles, London 1969, str. 196), tak hlediska stylu a struktury (např. F. R. Earp, The Style of Sophocles, Cambridge 1944). Najdeme však i datování do 60. (K. Schefold, Sophokles Aias auf einer Lekythos, in: Antike Kunst 19/1976, str. 71–8), 30. (T. von

45 Dvě tváře Odyssea: státník a demagog 3.b Sofoklés: Aiás 3.b.1 Mýtus Sofokleova tragédie Aiás je pravděpodobně nejhomérštější ze všech tragédií 4 a je dílem s mnoha intertextuálními vazbami na homér­ ské eposy, což znamená, že „význam je dán připomínáním nebo interakcí s jazykem, postavami a dokonce celými epizodami dvou epických básní“. 5 V Odysseii nacházíme první zmínku o příběhu, který Sofoklés dramatizuje. Po smrti Achilleově bylo rozhodnuto, že jeho zbraně připadnou Odysseovi. Když Odysseus sestoupí do podsvětí, kde hovoří s dušemi hrdinů padlých u Tróje a jinde, po­ kouší se usmířit s uraženýmAiantem (Od. 11.541–565), ten o to však nestojí. Je řečeno, že zbraně mu byly přisouzeny trójskými chlap­ ci s pomocí Pallas Athény, neříká se však proč ani jak. Rovněž se pouze naznačuje, že Achilleova zbroj souvisí s Aiantovou smrtí, když Odysseus říká: „Neboť tak vzácnou hlavu zem pokryla kvůli té zbroji.“ 6 V této krátké epizodě máme obsaženu většinu struk­ turních prvků, na kterých Sofoklés staví: soud o zbroj Achilleovu, rozhodnutí ve prospěch Odyssea, následný Aiantův hněv a Aian­ tova smrt. Chybějící články příběhu lze získat z pozdně antických zpráv o epických cyklech. 7 Proklos (L 507–9, D47) 8 při výkladu o eposu Aithiopis líčí Aianta, jak odnáší mrtvé Achilleovo tělo z boje, Wilamowitz, Die dramatische Technik des Sophokles, Berlin 1917, str. 51), a dokonce do 20. let, přesněji řečeno mezi léta 429–412 (R. F. Kennedy, Athena’s Justice, New York 2009, str. 115). K problému datování tragédie Hekabé viz C. Collard, Hecuba, Oxford 1984, str. 34–35 a T. B. L. Webster, The Tragedies of Euripides, London 1967, str. 1–9. Collard datuje mezi léta 425–421 z důvodů metrických, intertextuálních (údajná parodie tragédie Hekabé vAristofanových Oblacích z roku 423 (v. 717 –9) a určité sympatie k spartskému zármutku nad padlými, které se zdají být nepravděpodobné v době před blížícím se uzavření Níkiova míru. 4 Šest z osmi postav je hlavními hrdiny Íliady: Agamemnón, Meneláos, Aiás, Teukros, Odysseus a Athéna. 5 J. Hesk, Sophocles: Ajax, London 2003, str. 24. 6 Přeložil Otmar Vaňorný (Praha 1956). 7 K výkladu o ztracených epických cyklech a přehledech o nich viz M. Davies, The Epic Cycle, Bristol 1989. 8 M. Davies, Epicorum Graecorum Fragmenta, Göttingen 1988.

87 4. Eurípidés a Platón: dvě podoby kritiky mýtu o autochtonii1 4.a Úvod Mýtus o autochtonii byl jedním ze základních kamenů ideologie či politické imaginace demokratických Athén, což je patrné z čet­ ných odkazů v literatuře klasického období, a to napříč všemi žánry: historiografie, drama, filozofická próza či řečnictví. 2 Podle 1 Následující text, který vznikl jako příspěvek s názvem Euripides and Plato On Autochthony na 5th Annual Conference on Philosophy v Athénách (2010), byl ve značně zkrácené verzi a s redukovaným poznámkovým aparátem publikován pod tímtéž názvem v An Anthology of Philosophical Studies, vol. V (ed. Patricia Hanna), Athény 2011, str. 35–47. Rozšířená verze byla publikována s názvem Eurípidés a Platón: dvě podoby kritiky mýtu o auto- chtonii in: Listy filologické 134/2011/3–4, str. 245–263. Za cenné připo­ mínky děkuji profesoru Pavlu Olivovi a anonymním recenzentům Listů filologických. Text je přetištěn s laskavým svolením redakce a s drobnými formálními úpravami. 2 Viz např. Hérodotos 7.161; Aristofanés, Vosy 1075–1080; Platón, Menexe- nos 245d; Lýsiás 2.17; Ísokratés, Panathenaikos 124; Démosthenés 60.4; Hypereidés 6.7. Detailnější analýzu athénského autochtonního mýtu lze nalézt u následujících autorů: N. Loraux, The Children of Athena: Athenian ideas about citizenship and the division between the sexes, Princeton 1993, str. 3–71; S. Lape, Race and Citizen Identity in the Classical Athenian Democracy, Cambridge 2010, str. 95–176. C. Dougherty, Democratic Contradictions and the Synoptic Illusion of Euripides’ Ion, in: J. Ober – Ch. Hendrick, Dêmokratia: A conversation on democracies, ancient and modern, Princeton 1996, str. 249–270. M. Detienne, Être autochtone: du pur Athénien au Français raciné, Paris 2003; E. Montanari, Il Mito dell’autoctonia: linee di una dinamica mitico-politica

88 Eurípidés a Platón: dvě podoby kritiky mýtu o autochtonii autochtonního mýtu se athénští občané nebo spíše jejich předko­ vé nezrodili z lidských matek a otců, ale povstali ze země. V athénské mytické historii se objevuje několik autochtonních bytostí: Kekrops, první athénský král, Erichthonios, druhý athénský král, a Erech­ theus. Erechtheus byl v jazyce poezie od Homéra po Sofoklea králem, po němž získali Athéňané pojmenování – lid Erechtheův, Erechtheovci. 3 Jakou úlohu hrál tento mýtus a jaké jsou jeho politické impli­ kace? V zásadě je možné říct, že mýtus plnil dvě funkce, z nichž ta první souvisí s ideologií občanství. Mýtus o autochtonii odpo­ vídá na otázku, kdo je a kdo není athénským občanem, a implikuje rovnost všech athénských občanů, neboť všichni dokážou vysledo­ vat svůj původ k předkům, kteří povstali z attické půdy. 4 Zadruhé byl mýtus využíván jako ideologický prvek v athénské zahranič­ ní politice, protože konstruoval athénskou nadřazenost nad ostat­ ními Řeky. Ze všech iónských kmenů pouze Athéňané jsou těmi, kteří se zrodili z attické neboli řecké půdy. Všichni ostatní jsou imigranti, kteří v Řecku nemají kořeny. Tyto dvě funkce jsou patr­ né v literatuře klasického období, avšak můžeme najít ještě ně­ kolik politických implikací autochtonního mýtu, o nichž hovoří např. Arlene Saxonhousová: 1. autochtonní mýtus implikuje svět ateniese, Roma 1981; V. Rosivach, Autochthony and the Athenians, Classical Quarterly 37, 1987, str. 294–306. O politické funkci mýtů jako symbolické reprezentaci kolektivní jednoty viz N. Loraux, The Children of Athena, Princeton 1993, str. 37 a M. P. Nilsson, Cults, Myths, Oracles, and Politics in Ancient Greece, Lund 1951, str. 49–80. 3 Viz např. Íllias 2. 545–6. 4 S otázkou občanství souvisí i pojem urozenosti. Jak upozorňuje G. Walsch, The Rhetoric of Birthright and Race in Euripides’s Ion, in: Hermes 106/1978, str. 301, „pro Athéňana znamenalo být ze země zrozeným (γηγενής) ne­ boli autochtonem (αὐτόχθων) být urozeného původu (εὐγενής). Jinými slovy jeho národní hrdost souvisela v jeho chápání se zděděným osobním statutem: pokud athénská obec byla rasově čistou, byl takový i on (viz Hy­ pereidés 6.7, Platón Menexenos 237b).“ Tato kolektivní εὐγένεια sloužila k eliminaci třídního konfliktu a propůjčovala stejnou občanskou důstoj­ nost všem Athéňanům, a nikoli jen malé skupině aristokratů. V obecné rovině, jak již bylo naznačeno, implikovala isonomii (viz níže, Platón Me- nexenos 238d–239a).

8 Eurípidés a Platón: dvě podoby kritiky mýtu o autochtonii obcí, jejichž hranice jsou dány přirozeně, a nejsou tedy výsledkem lidských dohod a smluv; 2. ospravedlňuje vyloučení žen z politiky, protože půda zrodila pouze mužské předky a je jejich skutečnou matkou; 3. eliminuje otázku, komu patří země. 5 Není proto překvapivé, že dva bystří pozorovatelé a kritikové athénské politiky a společnosti, jakými byli Eurípidés a Platón, věnovali tomuto mýtu náležitou pozornost. Každý z nich však k mý­ tu přistoupil s jinou mírou a jiným ostřím kritičnosti. V tomto textu ukážu, jak s daným mýtem pracovali a jakým směrem se ubírala jejich kritika. 6 4.b Eurípidés o autochtonii Mýtus o autochtonii má klíčovou úlohu v Eurípidově tragédii Ión, avšak příběh, který bůh Hermés vypráví v prologu této hry, je va­ riantou mýtu, jež není z dochované literatury jinak známá, a Eu­ rípidés je tak jejím jediným zdrojem. 7 Zápletka hry je poměrně komplikovaná a motivická práce je podobná nové attické komedii 5 A. Saxonhouse, Reflections on Autochtony in Euripides’s Ion, in: Greek Tragedy and Political Theory, ed. P. Euben, Berkeley and London 1990, str. 255–6. 6 Za nejednu inspiraci vděčím především analýzám N. Loraux (The Children of Athena: Athenian ideas about citizenship and the division between the sexes, Princeton 1993) a A. Saxonhouse (Reflections on Autochtony in Euripides’s Ion, in: Greek Tragedy and Political Theory, ed. P. Euben, Berkeley and London 1990; Fear of diversity: The Birth of Political Science in Ancient Greek Thought, Chicago 1992.), zvláště pokud jde o interpretaci Ióna a dialogu Menexenos. Obě dvě autorky, jakož i veškerá mnou citovaná literatura, opomíjejí autochtonní mýtus v Platónově Políteii. Platónova verze auto­ chtonního mýtu, přestože odkazuje na mýtus thébský, je jakousi „ideo­ logickou revizí“ mýtu athénského, jak ukážu v tomto textu. 7 Mám na mysli skutečnost, že bůh Apollón je ve hře označen za Iónova otce. O možných zdrojích Eurípidovy varianty či úpravy mýtu viz A. S. Owen, Euripides’ Ion, Oxford 1939, str. XII–XIII a G. Walsch, The Rhetoric of Birthright and Race in Euripides’s Ion, in: Hermes 106, str. 301. O revizích a reinterpretaci athénské historie v 5. a 4. století viz L. Pearson, The Local Historians of Attica, Philadelphia 1942 a K. von Fritz, Die griechische Geschichts- schreibung, Berlin 1967.

107 5. Politické aspekty Eurípidových Prosebnic1 Eurípidova hra Prosebnice byla dlouhou dobu opomíjena a byla mnoha autory považována za hru podřadné kvality, která postrá­ dá dramatickou jednotu. 2 Bylo možné se však setkat i s opačnými stanovisky. Nejprve Murray, ale zvláště pak Zuntz, Smith a Collard ukázali její kvality. 3 V současnosti jsou Prosebnice řazeny mezi skutečná politická dramata s komplexní strukturou. 4 Je mnoho 1 Následující text je upravenou verzí konferenčního příspěvku s názvem „The political thought of Euripides’ Suppliant Women“, který zazněl na Crossroads (International Conference on Classical and Byzantine Literature) v Brně (19. 9. 2010) a následně byl publikován v časopise Graeco-Latina Brunensia (16/2011/2, str. 17–30) pod tímtéž názvem. Text je přetištěn s drob­ nými úpravami (např. rozšířený poznámkový aparát) a laskavým svole­ ním redakce Graeco-Latina Brunensia. 2 Viz např. G. M.A. Grube, The Drama of Euripides. London 1941. G. Norwood, Essays on Euripidean Drama, Berkeley 1954. 3 G. Murray, Euripides and his age, London 1920; G. Zuntz, The political plays of Euripides, Manchester 1955. W. D. Smith, Expressive Forms in Euripides’s Suppliants, in: Harvard Studies in Classical Philology 71/1967, str. 151–170. Ch. Collard, Euripides, Supplices I a II. Groningen 1975. 4 Ch. Collard, Euripides, Supplices I a II. Groningen 1975; P. Burian, Logos and Pathos: The Politics of the Suppliant Women, in: P. Burian (ed.), Directions in Euripidean Criticism. Durham 1985, 129–155; A. N. Michelnini, Political themes in Euripides’ Suppliants, in: The American Journal of Philology, 115/1994, str. 219–252. M. H. Shaw, The ἦθος of Theseus, in: Hermes 110/1982, str. 3–19. M. Toher, Euripides’ Supplices and the social function of the funeral

108 Politické aspekty Eurípidových Prosebnic různých způsobů a metod čtení této hry. Nebudu se věnovat his­ torickému čtení Prosebnic, které bylo upřednostňováno mnoha vlivnými interprety v 19. a 20. století, 5 protože se nebudu zajímat o hru jako zásobárnu narážek v tehdejší politické debatě o domá­ cí či zahraniční politice. Text Prosebnic na nás promlouvá mnoha obrazy, symboly a termíny, které prozrazují reflexi jak archaičtěj­ šího, tak tehdejšího sociálního a politického teoretizování, a sou­ časně také základy tehdejší státní ideologie, která skrze veřejné oslavy dýchá patriotismem; proto se budu soustředit na dvě zjev­ né politické roviny hry, které se v textu setkávají: 1. sebeobrazAthén a státní ideologie, 2. politická teorie. 5.a Sebeobraz Athén a státní ideologie Athény jsou v Prosebnicích popsány jako ochránce slabých, týra­ ných a pronásledovaných (v. 380), což byla jedna z oblíbených charakteristik athénského sebeobrazu. Z dochovaných tragédií kromě Prosebnic přinejmenším sedm velebí Athény jako útočiště Prosebníků: Aischlovy Eumenidy, Sofokleův Oidipús na Kolónu, Eurípidovy hry Héraklés, Héraklovci, Médeia, Élektrá a Orestés (byť poslední dvě jako předpověď budoucích událostí). Tato charakte­ ristika byla Athéňanům a jejich sebeobrazu velmi drahá, což je zřejmé jak ze sněmovních, tak z pohřebních řečí 5. a 4. století. ritual, in: Hermes 129/2001, str. 332–49. J. Morwood, Euripides: Suppliant Women. Oxford 2007. I. C. Storey, Euripides: Suppliant Women. London 2008. 5 P. Giles, Political Allusions in the Supplices of Euripides, in: Classical Review 4/189, str. 95–98. É. Delebeque (1951), Euripide et la guerre du Péloponnèse, Paris 1981; R. Goossens, Euripide et Athènes, Brussels 1962; V. Benedetto di, Euripide: teatro e societàta, Torino 1971. Všichni tito interpreti vykláda­ li Prosebnice jako „alegorie“ na podporu Alkibiada (Delebeque), Níkia (Goossens), nebo jako opozici proti Kleónovi (Benedetto). Nejdále v tomto ohledu zašel Giles, který v pěti argejských hrdinech, které velebí na Thé­ seovu výzvu Adrástos (857–917), spatřoval athénské generály: Níkia, La­ macha, Démosthena, Alkibiada a Lacheta (str. 96–7).

10 Politické aspekty Eurípidových Prosebnic Zmiňme například Lýsia, Thúkýdida, Ísokrata, Démosthena a Hy­ pereida. 6 Mnoho z nich dokonce zmiňují příběh Prosebnic. Tento sebeobraz byl Athéňanům nejen drahý, ale byl i athénským inte­ lektuálním disentem kritizován a parodován. 7 Athény se bez do­ nucení angažují v záležitostech, kde nemají žádný zájem, ve jmé­ nu spravedlnosti nebo nějakého jiného etického ideálu. Athénský král Théseus označuje sebe sama v Prosebnicích jako člověka, který vždy potrestá zlo: ἔθος τόδ᾿ εἰς Ἕλληνας ἐξεδειξάμην, ἀεὶ κολασ­ τὴς τῶν κακῶν καθεστάναι (340–41). 8 Naopak dobří a řádní ne­ jsou nikdy Athénami ohrožováni (575: χρηστὰ δ᾽ οὐ κολάζομεν). 9 6 Lýsias, Pohřební řeč 7–11; Ísokratés, Panathenaikos 168–174, Panegyrikos 54–58; Démosthenes 60.8. Srov. Lýkourgos, Proti Leokratovi 98; Xenofón, Hellénika VI. 5. 46. 7 Viz Platón, Mx. 244e. Platónův Sókratés si stěžuje: „Neboť sami víme, jak vyděšení přišli s prosbou k naší obci předáci Hellénů, Argeiové, Boiótové a Korinťané, a co je ze všeho největší div, že i velký král se dostal do ta­ ké nesnáze, že se mu shodou okolností nemohlo dostat odnikud jinud záchrany než z té obce, kterou tak horlivě ničil. A vskutku, kdyby někdo chtěl spravedlivě obžalovat naši obec, mohl jako správnou žalobu říci je­ dině to, že je vždy příliš lítostivá a přisluhuje slabšímu. Tak také v oné době nedovedla vydržet a zachovat až do konce své rozhodnutí, nepo­ máhat proti porobování nikomu z těch, kdo jí ukřivdili, nýbrž se dala naklonit a pomohla.“ (přeložil F. Novotný, Platón: Hippias Větší, Hippias Menší, Ión, Menexenos, Praha 1996, str. 121–122). Soucit (s prosebníky) byl totiž jedním ze základních ideologických pilířů athénské demokracie. V Athénách byl oltář Soucitu (Paus. 1.17.1) a dle Plinia (Hist. Nat. 35.69) malíř Parrhasios znázornil soucit jako vášeň v portrétu athénského lidu. Soucit athénského lidu je ostře kritizován Kleónem v druhé mytilénské debatě (Thúk. 3.37.2), ve které Kleón vytýká svým spoluobčanům, že pře­ nášejí standardy demokratického prostředí do výkonu imperiální moci, a proto se vystavují nebezpečí. Téma soucitu rozvíjí v průběhu své řeči (3.40.3.), kde dospívá ke stanovisku, že soucit je možný jen mezi rovnými a mezi těmi, kdo jsou připraveni ho oplácet. (srov. Démosthenés 24.171). K tématu viz E. B. Stevens, Some Attic commonplaces of pity, in: The American Journal of Philology 65/1944, str. 1–25; C. Macleod, Collected Essays, Oxford 1983, str. 74 a J. Morwood, Euripides: Suppliant Women. Oxford 2007, str. 2–3. 8 Srov. Hypereidés III, 12: ἡ πόλις ἡμῶν διατελεῖ τοὺς μὲν κακοὺς κολά­ ζουσα, τοὺς δὲ δικαίους ῥυομένη. 9 Srov. Démosthenés LX, 7: ἠδίκησαν οὐδένα πώποτε.

12 6. Spor Aristotela s Platónem o výchovnou funkci tragického divadla1 6.a Úvod Instituce divadelních představení měla v Athénách klasického ob­ dobí mimořádný politický význam, což je patrné jak z děl součas­ níků, tak z prací moderních badatelů. 2 Organizace a provozování divadla bylo veřejnou činností spojenou se státním aparátem demo­ kratických Athén po formální i obsahové stránce. Luciano Canfora 3 1 Článek vznikl jako konferenční příspěvek s názvem „Aristotle versus Plato on Tragedy with Respect to Civic Education“ na 4th International Conference on Philosophy v Athénách (1.–2. 6. 2009). Pod stejným názvem byl ve zkrá­ cené verzi publikován v An Anthology of Philosophical Studies, vol. IV, Athens 2010, str. 7–19. V rozšířené a upravené verzi vyšel v časopise Aithér (5/2011, str. 97–122) pod názvem „Spor Aristotela s Platónem o vý­ chovnou funkci tragického divadla“. Text doznal drobných formálních úprav a je přetištěn s laskavým svolením redakce časopisu Aithér. Věnuji jej památce kolegy doc. Milana Mráze. 2 Mám na mysli především Velké Dionýsie. Ísokratés, De pace 82; Démos­ thenés, De corona 120; S. Goldhill, Athenian Drama and Political Thought, in: Ch. Rowe – M. Schofield, Cambridge History of Greek and Roman Political Thought, Cambridge 2000, str. 60–65; tentýž, The Great Dionysia and Civic Ideology, in: J. J. Winkler – F. I. Zeitlin, Nothing to do with Dionysos?: Athenian drama in its social context, Princeton 1990, str. 97–129; Ch. Meier, The political art of Greek tragedy, Oxford 1993, str. 44–51. 3 L. Canfora, Storia della letteratura Graeca, Roma 1994 (český překlad Dějiny řecké literatury, Praha 2001, str. 124).

130 Spor Aristotela s Platónem o výchovnou funkci tragického divadla hovoří o divadle jako o jednom ze tří pilířů demokratické obce. Jak autoři divadelních kusů, tak politikové (obě kategorie lze těžko odlišit) pohlíželi na divadlo jako na prostředek výchovy občanů. 4 Není proto překvapivé, že Platón a Aristotelés jako nejoriginálněj­ ší postavy aristokratického disentu 5 a bystří kritikové fungování athénské demokracie věnovali náležitou pozornost i dramatické básnické tvorbě jako jedné z nejvýznamnějších institucí demokra­ tických Athén. V tomto textu bych rád odpověděl na otázku, zda je podle Platóna a Aristotela možné či žádoucí vychovávat občany prostřednictvím tragického divadla. 6.b Platón a tragédie Největší prostor diskusi o roli tragické poezie ve společnosti v rám­ ci diskuse o úloze básnické tvorby věnuje Platón ve třech politic­ kých dialozích Gorgias, Políteia a Zákony. Ve všech třech dílech je jeho pohled na tragickou poezii odmítavě kritický. Platónova kri­ tika vychází z epistemologicko­psychologických úvah, které mají podpořit jeho tezi o nedostatečnosti demokratického vědění a chyb­ nosti fungování demokratických institucí. Abychom tedy pochopili kritiku tragické poezie, musíme nejprve stručně nastínit Platónovu kritiku demokracie, která vychází z kritické analýzy demokratic­ kých hodnot a výchovy. 6 Základním předpokladem Platónovy analýzy je teze, že mravy ve společnosti jsou průmětem mravů jednotlivých členů (Rep. 435c). 7 V duši každého jednotlivce jsou obsaženy tři druhy: rozum, vznětli­ vost a žádostivost. Složkou rozumnou poznáváme, složka žádostivá 4 Aristofanés, Žáby 1054–1055; Acharňané 496–509; Oblaky 575–85, 1362–1380. 5 Přebírám termín J. Ober, Political dissent in democratic Athens: intellectual critics of popular rule, Princeton 1998. 6 Obecněji hovoří Else (G. Else, Plato and Aristotle on Poetry, Chapel Hill and London 1986, str. 64), když říká, že Platónův spor s básníky (nejen s tragiky) se od počátku vztahoval k politice a výchově. 7 O úskalí a nesprávnosti analogií vedených mezi jednotlivcem a obcí pojed­ nává M. Schofield, Plato: The Political Philosophy, Oxford 2006, str. 268–9.

131 Spor Aristotela s Platónem o výchovnou funkci tragického divadla zabezpečuje, že si opatřujeme věci potřebné pro život, a složka vznět­ livá má na svědomí emoční roznícení (vztek). V každém člověku je největší částí duše složka žádostivá, jejíž hypertrofie ohrožuje jak duši, tak společnost. Zbylé dvě části duše ji tedy musí hlídat, při­ čemž svrchovaným vládcem má být rozum (Rep. 442a). Protože žá­ dostivost má mnoho podob, rozlišuje Sókratés žádosti nutné a ne­ nutné (Rep. 558d–559d). Žádosti nutné se moderně řečeno kryjí s existenčními potřebami. Sókratés o nich hovoří jako o nutných žádostech, jichž není možné se zbavit, a jako o žádostech, které jsou člověku ku prospěchu, jsou­li naplňovány. Jako příklad je mož­ né uvést stravu. Nutnou žádostí je se najíst, nenutnou přejídat se. Když Sókratés líčí proměnu člověka oligarchie v člověka demo­ kracie, popisuje tyto nenutné žádosti jako sílu, která osadí velitel­ ství duše mladého muže, v němž byly oslabeny nebo vytlačeny ušlechtilé zásady a řádné vzdělání. Tyto žádosti pak vyženou z duše stud, rozumnost a skromnost (560b–d). Tento proces je podpořen opilostí ze svobody. Platón charakterizuje demokracii jako zřízení extrémně oddané svobodě a rovnosti. Pojetí svobody v demokra­ tické obci Sókratés podobně jako Periklés v Pohřební řeči 8 charak­ terizuje výrazem žít, jak se komu zlíbí. Ovšem zatímco Periklés v uvedené řeči hovoří o limitech svobodného počínání (zákony, nepsaná pravidla apod.), Sókratés v Políteii toto pojetí svobody karikuje a hovoří o něm jako o čisté libovůli. S ohledem na pojetí duše a tezi, že politika je průmětem individuálních duší, hodno­ tí Platón demokratické pojetí svobody a výchovy jako rizikové nebo nebezpečné, protože nepodporuje kultivaci žádostivé složky duše a nadvládu rozumu. Toto pojetí svobody dle Platóna obsahuje de­ struktivní dynamiku, jejímž vyústěním mohou být anarchie nebo tyranida. 9 Dle Platóna je člověk, který dělá to, co se mu zlíbí, po­ doben tyranovi, protože tyrana charakterizuje čistá libovůle, ve skutečnosti je však otrokem, který otročí svým žádostem. 10 Tento 8 Thúk. 2.37. 9 Srov. M. Schofield, Plato: The Political Philosophy. Oxford 2006, str. 107–112 a 117–121. 10 Srov. závěr dialogu Alkibiadés (135a–e). Přestože o pravosti dialogu Alki­ biadés se vedou spory, názory v něm obsažené jsou zřetelně platónské.

147 Bibliography Adkins, A. W. H. (1966). Aristotle and the Best Kind of Tragedy. Classical Quarterly 16, str. 78–102. Ahrensdorf, P. J. (2009). Greek tragedy and political philosophy: rationalism and religion in Sophocles’ Theban plays. Cambridge: Cambridge University Press. Balot, R. (2001). Greed and Injustice in Classical Athens. Princeton: Princeton University Press. Beer, J. (2004). Sophocles and the Tragedy of Athenian Democracy. Westport: Praeger. Benedetto, di V. (1971). Euripide: teatro e societàta. Torino. Bernays, J. (1880). Zwei Abhandlungen über die aristotelische Theorie des Drama. BiblioBazzar Publishing 2009. Bernek, R. (2004). Dramaturgie und Ideologie. München und Leipzig: De Gruyter. Blundell, M. W. (1988). The Physis of Neoptolemus in Sophocles’ Philoctetes. Greece and Rome 35, 2, str. 137–148. Blundell, M. W. (1991). Helping friends and harming enemies: a study in Sophocles and Greek Ethics. Cambridge: Cambridge University Press. Bremer, J. M. (1969). Hamartia: tragic error in the Poetics of Aristotle and in Greek Tragedy. Amsterdam: Adolf M. Hakkert. Burian, P. (1971). Suppliant Drama: Studies in the Form and Interpretation of Five Greek Tragedies. Princeton (Diss.) Burian, P. (ed.) (1985). Directions in Euripidean Criticism. Durham: Duke University Press. Buxton R. G. A. (1982). Persuasion in Greek Tragedy. Cambridge: Cambridge University Press.

148 Bibliography Cairns, D. L. (1993). AIDOS: the psychology and ethics of honour and shame in ancient Greek literature. Oxford: Clarendon Press. Calder, W. M. (1966). A reconstruction of Sophocles’s Polyxena. Greek, Roman and Byzantine Studies 7, str. 31–56. Camerer, R. (1953). Zu Sophokles Aias. Gymnasium 60, str. 289–327. Canfora, L. (1994). Storia della letteratura Graeca. Roma: Laterza (český překlad Dějiny řecké literatury. Praha: Koniasch Latin Press 2001). Carter, D. M. (2005). The cooperative temper: a third dramatic role in Sophoclean tragedy. Mnemosyné 58, str. 161–82. Carter, D. M. (2007). The politics of Greek tragedy. Exeter: Bristol Phoenix Press. Carter, D. M. (ed.) (2011). Why Athens? Oxford: Oxford University Press. Carter, L. B. (1986). The Quiet Athenian. Oxford: Clarendon Press. Cartledge, P. (2008). ‘Deep plays’: theater as process in Greek civic life, in: The Cambridge Companion to Greek Tragedy (ed. P. E. Easterling). Cambridge: Cambridge University Press, str. 3–35. Cole A. T. (1990), Democritus and the sources of Greek Anthropology. Oxford: Oxford University Press (Reprinted edition). Collard, Ch. (1972). The Funeral Oration in Euripides’ Supplices. Bulletin of the Institute of Classical Studies 19, str. 39–53. Collard, Ch. (1975). Formal Debates in Euripides’ Drama, Greece and Rome 22, str. 58–71. Collard, Ch (1975). Euripides, Supplices I a II. Groningen. Collard, Ch. (1991). Euripides: Hecuba. Warminster: Aris & Phillips. Collard, Ch. (2002). Aeschylus: Oresteia. Oxford: Oxford University Press. Conacher, D. J. (1967). Euripidean Drama: Myth, Theme and Structure. Toronto: University of Toronto Press. Conacher, D. J. (1980). Aeschylus’ Prometheus Bound: a literary commentary. Toronto: University of Toronto Press. Conacher, D. J. (1996). Aeschylus: the earlier plays and related studies. Toronto: University of Toronto Press. Conacher, D. J. (2008). Euripides and the Sophists: some dramatic treatment of philosophical ideas. London: Duckworh. Connor, W. R. (1989). City Dionysia and Athenian Democracy. Classica et Medievalia 40, str. 7–32. Connor, W. R. (1985) The razing of the house in Greek society. Transactions of the American Philological Association 115, str. 79–102. Csapo, E. – Slater, J. W. (1994). The context of ancient Drama. Ann Arbor: University of Michigan Press.

14 Bibliography Daneš J. (2008), Is the Conception of the Origins of Medicine in De prisca medicina original? Listy filologické 1–2, str. 233–239. Davie, J. N . (1982). Theseus the King in Fifth-Century Athens. Greece and Rome 29, str. 25–34. Davies, M. (1988). Epicorum Graecorum Fragmenta. Göttingen: Vandenhoek & Ruprecht. Dawe, R. D. (1968). Some Reflection on Ate and hamartia. Harvard Studies in Classical Philology 72, str. 89–123. Demont, P. (1990). La cité grecque archaique et classique et l’idéal de tranquillité. Paris: Les Belles Lettres. Delebeque, E. (1951). Euripide et la guerre du Péeloponnèse. Paris: Klincksieck. Detienne, M. – Vernant, J. P. (1991). Cunning Intelligence in Greek Culture and Society. Chicago: University of Chicago Press. Detienne, M. (2003). Être autochtone: du pur Athénien au Français raciné. Paris. Diller, A. (1937). Race Mixture among the Greeks before Alexander. Urbana: The University of Illinois. Dobrov, G. W. (2001). Figures of Play: Greek Drama and Metafictional Poetics. Oxford: Oxford University Press. Earp, F. R. (1944). The Style of Sophocles. Cambridge: The University Press. Easterling, P. E. (1997). Cambridge Companion to Greek Tragedy. Cambridge: Cambridge University Press. Easterling, P. (2005), Philoctetes and Modern Criticism, in: Oxford Readings in Greek Tragedy (ed. E. Segal). Oxford: Oxford University Press, str. 217–228. Ehrenberg, V. (1947). Polypragmosyne: A Study in Greek Politics. The Journal of Hellenic Studies, 67, str. 46–67. Else, G. (1986). Plato and Aristotle on Poetry. University of North Carolina Press. Euben, P. J. (1988). Greek tragedy and political theory. Berkeley: University of California Press. Finley, M. (1981). Politics and Political Theory, in: The Legacy of Greece: A New Appraisal (ed. M. Finley). Oxford: Clarendon Press, str. 22–36. Fitton, J. W. (1961). The Suppliant Women and the Heraclidae of Euripides. Hermes 89, str. 430–461. Föllinger, S. (2009). Aischylos: Meister der griechischen Tragödie. München: Verlag C. H. Beck. Fritz, von K. (1967). Die griechische Geschichtsschreibung. Berlin: De Gruyter. Gamble, R. B. (1970). Euripides’ Suppliant Women: Decision and Ambivalence. Hermes 98, str. 385–405.

150 Bibliography Garvie, A. F. (1998). Sophocles: Ajax. Warminster: Aris & Phillips. Garvie, A. F. (1972). Deceit, Violence, and Persuasion in the Philoctetes. Studi Classici in onore di Quintino Cataudella, Catania: Università di Catania, str. 213–26. Gasti, H. (1992). Sophocles’s Ajax. The Military Hybris. Quaderni Urbinati di Cultura Classica 40, str. 81–93. Giles P. (1890), Political Allusions in the Supplices of Euripides, in: Classical Review 4, str. 95–98. Glanville I. M. (1949). Tragic Error. Classical Quarterly 43, str. 47–56. Goff, B. (1995). Aithra at Eleusis. Helios 22, str. 65–78. Goff, B. (1995). History, tragedy, theory: dialogues on Athenian drama. Austin: University of Texas Press. Goff, B. (2004) Citizen Bacchae: women’s ritual practice in ancient Greece. Berkeley: University of California Press. Goff, B. (2009). Euripides: Trojan women. London: Duckworth. Golden, L. (1973). The Purgation Theory of Catharsis. The Journal of Aesthetics and Art Criticism, 31, 4, str. 473–9. Goldhill, S. (1986). Reading Greek Tragedy. Cambridge: Cambridge University Press. Goldhill, S. (1990). The Great Dionysia and Civic Ideology, in: Winkler, J. J. – Zeitlin, F. I., Nothing to do with Dionysos?: Athenian drama in its social context. Princeton: Princeton University Press. Goldhill, S. (2000). Athenian Drama and Political Thought, in: Rowe, Ch. – Schofield, M., Cambridge History of Greek and Roman Political Thought. Cambridge: Cambridge University Press. Goldhill, S. (2007). How to stage Greek tragedy today? Chicago: Chicago University Press. Goldhill, S. (2008). The end of dialogue in antiquity. Cambridge: Cambridge University Press. Goossens, R. (1962). Euripide et Athènes. Brussels: Palais des Académies. Grethlein J. (2003), Asyl und Athen. Stuttgart: Verlag J. B. Metzler Grube, G. M. A. (1941), The Drama of Euripides. London. Hall, E. (1989). Inventing the barbarian: Greek self-definition through tragedy. Oxford: Clarendon Press. Hall, E. (1996). Aeschylus’ Persians. Oxford: Aris &Phillips. Hall, E. (2008). The sociology of Athenian tragedy, in: Easterling P., The Cambridge Companion to Greek Tragedy. Cambridge: Cambridge University Press, str. 93–126. Hall, E. (2010). Greek tragedy: suffering under the sun. Oxford: Oxford University Press.

151 Bibliography Halliwell, S. (1986). Aristotle’s Poetics. London: Duckworth. Halliwell, S. (2005). Introduction. In: Aristotle, Poetics. Cambridge: Harvard University Press. Heat, M. (1987). The Poetics of Greek Tragedy. London: Duckworth. Heath, M. (1999) Sophocles’ Philoctetes: A Problem Play, in: Sophocles Revisited (ed. J. Griffin). Oxford, str. 137–60. Hesk, J. (2003). Sophocles: Ajax, London: Duckworth. Hey, O. (1928). Ἁμαρτία, Zur Bedeutungsgeschichte des Wortes. Philologus 83, str. 1–18 a 137–164. Holt, P. Ajax’s Burial in Early Greek Epic. The American Journal of Philology 113, 3, str. 319–331. M. H. Jameson (1956), Politics and the Philoctetes. Classical Philology 51, str. 217–27. Jebb, R. (1896). Sophocles: Ajax. Cambridge: University Press. Johansen, H. F. – Whittle, J. W. (1980). The Suplliants vol. I–III. Kobenhaven: Gyldendalske Boghandeln. Kamerbeek, J. C. (1963). The Plays of Sophocles. Commentaries I. Ajax. Leiden: E. J. Brill. Kamerbeek, J. C. (1980. The Plays of Sophocles. Commentaries. Part VI. Philoctetes. Leiden: E. J. Brill. Kennedy, R. F. (2009). Athena’s Justice: Athena, Athens and the Concept of Justice in Greek Tragedy. New York: Peter Lang Publishing. Kitto, H. D. F. (1956). Form nad Meaning in Greek Tragedy. London: Methuen. Kitto, H. D. F. (1966). Greek tragedy: a literary study. London: Routledge. Kleingünther, A. (1933). ΠΡΩΤΟΣ ΕΥΡΕΤΗΣ. Untersuchungen zur Geschichte einer Fragenstellung. Philologus Supplementband 26.1. Knox, B. (1957). Oedipus at Thebes: Sophocles’ tragic hero nad his time. New Haven and London: Yale University Press. Knox, B. (1964). The heroic temper: studies in Sophoclean tragedy. Berkeley: University of California Press. Knox, B. (1986). Word and Action: essays on the ancient theather. Baltimore: John Hopkins University Press. Kosman, A. (1992). Drama as the Mimesis of Praxis, in: Rorty, A. O., Aristotle’s Poetics. Princeton: Princeton University Press, str. 51–72. Lape, S. (2010). Race and Citizen Identity in the Classical Athenian Democracy. Cambridge: Cambridge University Press. Lee, K. H. (1997). Euripides: Troades. London: Bristol Classical Press. Lesky, A. (1972). Die tragische Dichtung der Hellenen. Göttingen: Vandehoeck und Ruprecht.

152 Bibliography Linforth, I. M. (1956). Philoctetes: The Play nad the Man. University of California Publications in Classical Philology 15, str. 135–156. Lloyd­Jones, H. (1994). Sophocles. Cambridge (Mass.): Harvard University Press. Lloyd­Jones, H. (2003). Sophocles: Fragments. Cambridge (Mass.): Harvard University Press. Lloyd, M. (2007). Aeschylus. Oxford: Oxford University Press. Loraux, N. (1991). Tragic ways of killing a woman. Cambridge: Harvard University Press. Loraux, N. (1993). The children of Athena: Athenian ideas about citizenship and the division between the sexes. Princeton: Princeton University Press. Loraux, N. – Nagy, G. – Slatkin, R. (2001). Antiquities. New York: New Press. Loraux, N. (2002). The mourning voice: an essay on Greek tragedy. Ithaca: Cornell University Press. Loraux, N. (2006). The invention of Athens: the funeral oration in the classical city. New York: Zone Books. Loraux, N. (2006). The divided city: on memory and forgetting in Ancient Athens. New York: Zone Books. Lucas, D. W. (1968). Aristotle Poetics. Oxford: Clarendon Press. MacLeod, C. W. (1982). Politics and the Oresteia. Journal of Hellenic Studies, 102, str. 124–144. March, J. R. (1991–2). Sophocles’ Ajax: the death and burial of a hero. Bulletin of the Institute of Classical Studies 38, str. 1–36. Marou, H. I. (1964). A History of Education in Antiquity. New York: Mentor. Mastronarde, J. D. (2004). Euripides: Phoenissae. Cambridge: Cambridge University Press. Mau, J. – Schmidt, E. G (1964). Isonomia. Berlin: Akademie Verlag. Meier, Ch. (1993). The political art of Greek tragedy. Oxford: Polity Press. Meiggs, R. (1972). The Athenian Empire. Oxford: Clarendon Press. Michelini A. N. (1982). Tradition and dramatic form in the Persians of Aeschylus. Leiden: Brill Publishing. Michelini, A. N. (1987). Euripides and the Tragic Tradition. Madison: University of Wisconsin Press. Michelini A. N. (1994). Political themes in Euripides’ Suppliants. The American Journal of Philology, 115, str. 219–252. Michelini, A. N. (1997). Alcibiades and Theseus in Euripides’ Suppliants. Colby Quarterly 33, str. 177–84. Mills, S. (1997). Theseus, Tragedy and Athenian Empire, Oxford. Montanari, E. (1981), Il Mito dell’autoctonia: linee di una dinamica mitico- politica ateniese. Roma: Bulzoni.

153 Bibliography Montiglio, S. (2011). From Villain to Hero. Odysseus in ancient Thought. Ann Arbor: University of Michigan Press. Morwood, J. (2007). Euripides: Suppliant Women. Oxford: Aris & Phillips. Mossman, J. (2003). Euripides. Oxford: Oxford University Press. Müller, C. W. (1997). Philoktet: Beiträge zur Widergewinnung einer Tragödie des Euripides aus der Geschichte ihrer Rezeption. Stuttgart und Leipzig: Teubner. Müller, C. W. (2000). Euripides: Philoktet; Testimonien und Fragmente. Berlin: de Gruyter. Murray, G. (1920). Euripides and his age. London: Williams and Norgate. Nehamas, A. (1992). Pity and Fear in the Rhetoric and the Poetics, in: Rorty, A. O., Aristotle’s Poetics. Princeton: Princeton University Press, str. 290–310. Nilsson, M. P. (1951). Cults, Myths, Oracles, and Politics in Ancient Greece. Lund: C. W. K. Gleerup. Norwood, G. (1954). Essays on Euripidean Drama, Berkeley. Nussbaum, M. C. (2001). The Fragility of Goodness: Luck and Ethics in Greek Tragedy and Philosophy. Cambridge (český překlad Křehkost dobra. Praha: OIKOYMENH 2003). Ober, J. (1989). Mass and elite in democratic Athens: rhetoric, ideology, and the power of the people. Princeton: Princeton University Press. Ober, J. (1998). Political dissent in democratic Athens: intellectual critics of popular rule. Princeton: Princeton University Press. Ober, J. – Hendrick, Ch. (1996). Dēmokratia. Princeton: Princeton University Press. Ober, J. (2008). Democracy and knowledge: innovation and learning in classical Athens. Princeton: Princeton University Press. Ogden, D. (1996). Greek Bastardy in the Classical and Hellenistic Period. Oxford: Clarendon Press. Osborne, R. (1993) Competitive festivals and the polis: a context for dramatic festivals at Athens, in: A. H. Sommerstein a coll., Tragedy, Comedy and the Polis. Bari: Levante, str. 21–38. Ostwald, M. (1958). Aristotle on Hamartia and Sophocles’ Oedipus Tyrannos. Festschrift Ernst Kapp. Hamburg: M. von Schröder, str. 93–108. Owen, A. S. (1990). Euripides: Ion. London: Bristol Classical Press. Papadopoulou, T. (2011). Aeschylus: Suppliants. London: Bristol Classical Press. Park, H. W. (1977). The Festivals of the Athenians. Ithaca: Cornell University Press. Parker, R. (1996). Athenian religion: a history. Oxford: Clarendon Press.

154 Bibliography Pearson, L. (1942). The Local Historians of Attica. Philadelphia: American Philological Association. Podlecki, A. J. (1966). The Political Background of Aeschylean Tragedy. Ann Arbor: The University of Michigan Press. Podlecki, A. J. (1966). The power of the word in Sophocles’ Philoctetes. Greek, Roman and Byzantine Studies 7, str. 233–50. Podlecki, A. J. (1998). Pericles and his circle. London: Routledge. Podlecki, A. J. (2005). Aeschylus: Prometheus Bound. Oxford: Aris & Phillips. Pratt, L. H. (1993). Lying and Poetry from Homer to Pindar. Ann Arbor: The University of Michigan Press. Pritchet, W. K. (1974). The Greek State at War. Berkeley: University of California Press. Rehm, R. (2003). Radical Theather: Greek Tragedy and Modern World. London: Duckworth. Reinhardt, K. (2005). Ajax, in: Oxford Readings in Greek Tragedy (ed. E. Segal), Oxford, str. 146–166. Rhodes, P. J. (1981). A commentary on the Aristotelian Athenaion Politeia. Oxford: Clarendon Press. Rhodes P. J. (2003), Nothing to Do with Democracy: Athenian Drama and the Polis. The Journal of Hellenic Studies 123, str. 104–119. Rhodes P. J. (1993). A Commentary on the Aristotelian Athenaion Politeia, Oxford. Rhodes, P. J. (2010). A History of the Classical Greek World 478–323 BC. Oxford: Blackwell Publishing. Robinson, D. B. (1969). Topics in Sophocles’ Philoctetes. Classical Quarterly 19, str. 44–51. Roisman, H. M. (2005). Sophocles: Philoctetes. London: Duckworth. Rorty, A. O. (1992). Aristotle’s Poetics. Princeton: Princeton University Press. Rose, P. W. (1992). Son of the Gods, Children of Earth. Ithaca and London: Cornell University Press. Rosivach, V. (1987). Autochthony and the Athenians. Classical Quarterly 37, str. 294–306. Rowe, Ch. – Schofield, M. (2000). The Cambridge History of Greek and Roman Political Thought. Cambridge: Cambridge University Press. Salkever, S. (1990). Tragedy and the Education of the Dēmos, in: Euben, P., Greek Tragedy and Political Theory. Berkeley – London: California University Press, str. 274–304. Saxonhouse, A. (1995). Fear of diversity: the birth of political science in ancient Greek thought. Chicago: University of Chicago Press.

155 Bibliography Saxonhouse, A. (1996). Athenian democracy: modern mythmakers and ancient theorists. Notre Dame: University of Notre Dame Press. Saxonhouse, A. (2008). Free speech and democracy in ancient Athens. Cambridge: Cambridge University Press. Segal, Ch. (1995). Sophocles’ tragic world: divinity, nature, society. Cambridge: Harvard University Press. Segal, Ch. (1999). Tragedy and civilization: an interpretation of Sophocles. Norman: University of Oklahoma Press. Segal, Ch. (2001). Oedipus Tyrannus: tragic heroism and the limits of knowledge. Oxford: Oxford University Press. Shaw, M. H. (1982). The ἦθος of Theseus in the Suppliant Women. Hermes 110, str. 3–19. Schefold, K. (1976). Sophokles Aias auf einer Lekythos. Antike Kunst 19, str. 71–8. Schofield, M. (2006). Plato: The Political Philosophy. Oxford University Press. Schütrumpf, E. (1989). Traditional Elements in the Concept of Hamartia in Aristotle’s Poetics. Harvard Studies in Classical Philology, vol. 92, str. 137–156. Smith, W. D. (1966). Expressive Form in Euripides’ Suppliants. Harvard Studies in Classical Philology 92, str. 137–156. Snell, B. (1986). Tragicorum Graecorum Fragmenta, Vol. I. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. Sommerstein, A. H. (et coll.) (1993). Tragedy, Comedy and the Polis. Bari: Levante. Sommerstein, A. H. (2008). Aeschylus: Fragments. Cambridge (Mass): Harvard University Press. Stinton, T. C. (1975). Hamartia in Aristotle and Greek Tragedy. Classical Quaterly 25, str. 221–254. Storey, I. C. (2008). Euripides: Suppliant Women. London. Taplin O. (2006). Greek Tragedy in Action. London and New York: Routledge. Toher, M. (2001). Euripides’ Supplices and the Social Function of Funeral Ritual. Hermes 129, str. 332–49. Vernant, J. P. – Vidal­Naquet, J. P. (1990). Myth and tragedy in ancient Greece. New York: Zone Books. Vickerse B. (1987). Alcibiades on Stage: Philoctetes and Cyclops. Historia: Zeitschrift für Alte Geschichte, 36, 2, str. 171–197. Walkera, H. J. (1995). Theseus and Athens. New York. Walsch, G. (1978). The Rhetoric of Birthright and Race in Euripides’s Ion. Hermes 106, str. 301–315. Webster, T. B. L. (1967). The Tragedies of Euripides. London: Methuen.

156 Bibliography Webster, T. B. L. (1969). An introduction to Sophocles. London: Methuen. Webster, T. B. L. (1970). Sophocles: Philoctetes. Cambridge: Cambridge University Press. West, M. L. (1988). Euripides: Orestes. Oxford: Aris & Phillips. Whitman, C. H. (1951). Sophocles: a study of heroic humanism. Cambridge: Harvard University Press. Wigodsky, M. M. (1962). The Salvation of Ajax. Hermes 90, str. 149–158. Wilamowitz, T. von (1917). Die dramatische Technik des Sophokles. Berlin: Weidmannsche Buchhandlung. Wilson, P. (2003). The Athenian Institution of the Khoregia: the chorus, the city, and the stage. Cambridge: Cambridge University Press. Winkler, J. J. – Zeitlin, F. I. (1992). Nothing to do with Dionysos?: Athenian drama in its social context. Princeton: Princeton University Press. Winnington­Ingram, R. P. (1980). Sophocles: an interpretation. Cambridge: Cambridge University Press. Winnington­Ingram, R. P. (1997). Euripides and Dionysus: an interpretation of the Bacchae. London: Bristol Classical Press. Winnington­Ingram, R. P. (1983). Studies in Aeschylus. Cambridge: Cambridge University Press. Wright, M. (2005). Euripides’ escape-tragedies: a study of Helen, Andromeda, and Iphigenia among the Taurians. Oxford: Oxford University Press. Zeitlin, F. I. (1996). Playing the other: gender and society in classical Greek literature. Chicago: Chicago University Press. Zeitlin F. I. (1990), Thebes: Theater of Self and Society in Athenian Drama, in: Winkler, J. J. – Zeitlin, F. I., Nothing to do with Dionysos?: Athenian drama in its social context. Princeton: Princeton University Press, str. 130–167. Zelenak, M. X. (2005). Gender and Politics in Greek Tragedy. New York: Peter Lang Publishing. Zuntz, G. (1955). The political plays of Euripides. Manchester: Manchester University Press.

157 A Ailiános 14 Aischinés 22, 28, 29 Aischylos 14, 18, 32–34, 36, 39, 41, 46, 52, 61, 62, 64, 80, 95, 99, 121, 126, 128 Alkibiadés 33, 34, 37, 108, 115, 131 Aristofanés 14, 16, 27, 28, 45, 46, 86, 87, 120, 124, 130 Aristotelés 12, 15, 20–23, 26, 50, 55, 76, 86, 91, 114, 118, 120, 123, 124 D Deinarchos 22 Démosthenés 21, 26, 28, 87, 99, 108, 109, 122, 129 Diodotos 59, 60 Dión 61, 62, 63 E Eurípidés 12–14, 18, 21, 41, 43, 44, 61, 62, 64, 78–83, 85–87, 89–93, 95, 96, 99, 106–108, 110, 114, 116–124, 126, 128 F Frýnichos 25, 26, 32 H Héraklés 34, 38, 41, 62–64, 71, 73, 81, 83, 99, 108 Hérodotos 16, 18, 32, 48, 87, 92, 96, 117–119 Homér 9, 16, 43, 47, 60, 62, 66, 76, 88 Hypereidés 87, 88, 109 I Ísokratés 26–28, 87, 99, 109, 120, 122, 129 K Kimón 26, 27, 29, 32, 33, 44, 48 Kleisthenés 13, 15, 24, 99, 103 Kleofón 26, 27 Kleón 59, 108, 109 Kritiás 117 L Lýsiás 15, 87, 99, 109 N Níkiás 45, 108, 115 P Pausaniás 48 Jmenný rejstřík

158 Jmenný rejstřík Periklés 20, 21, 26, 29, 32, 52, 91, 92, 98, 100–103, 111, 112, 118, 122, 131 Pindaros 18, 47, 61, 75 Platón 12, 15, 21, 25, 53, 73, 78, 86, 87–89, 98, 99, 102–106, 109, 113, 115, 117–120, 127–136, 138–140, 143–145 Plútarchos 20, 21, 26, 27, 29, 32, 48 Prótagorás 53, 98, 100, 117 S Sofoklés 12, 14, 32–35, 37, 39–41, 43–48, 53, 57, 60, 61, 63–65, 69, 70, 73–75, 77–79, 83–86, 88, 99, 108, 120 Solón 103, 113, 124 T Thémistoklés 25, 26, 32, 33, 36 Théseus 57, 81, 10–110, 112–125 Thespis 24 Thúkýdidés 14, 15, 23, 25, 29, 52, 60, 84, 86, 92, 96, 98, 100, 101, 109, 111, 112, 115, 120, 122 X Xenofón 16, 18, 25, 33, 75, 86, 103, 109, 117, 120, 138

Jaroslav Daneš POLITICAL ASPECTS OF GREEK TRAGEDY Pavel Mervart 2012

Jaroslav Daneš POLITICAL ASPECTS OF GREEK TRAGEDY Published by Pavel Mervart, P. O. Box 5, 549 41 Červený Kostelec, 2012. Proof-reading by Simon Gill Typography by Rudolf Rousek Cover design by Jan Blažíček Printed by Akcent, Vimperk www.pavelmervart.cz © Jaroslav Daneš, 2012 © Pavel Mervart, 2012 ISBN 978-80-7465-028-4 The book is published with the financial support of the Czech Science Foundation, project number 401/09/P032.

Content Acknowledgements 9 Preface 11 1. Athens and her tragic political theatre 13 1.a The political and social context of tragic theatre 13 1.b Tragic performances and the festival of the Great Dionysia 24 2. ‘How are we to read Greek tragic poetry’? 31 2. a Historical reading 32 2. b ‘Structuralist’ perspective 37 2. c Gender reading 40 3. Two faces of Odysseus: Statesman and demagogue 45 3.a Introduction 45 3.b Sophocles’ Ajax 47 3.b.1 Myth 47 3.b.2 Prudence and restraint (Σωφροσύνη) 50 3.c Sophocles’ Philoctetes 64 3.c.1 Myth 64 3.c.2 Δόλος, βία, πείθω 69 3.c.3 Odysseus and Athens 79 3.d Euripides’ Hecuba 84 3.d.1 Myth 84 3.d.2 Odysseus and the corruption of political rhetoric 87 Conclusion 92 4. Euripides and Plato: Two different critical attitudes to the myth of autochthony 95 4.a Euripides on autochthony 97 4.b Plato on autochthony 106 Conclusion 112

5. The political thought of the suppliant women 115 5.a 116 5.b 121 5.b.1 Young and ambitious 121 5.b.2 Constitutional debate 124 5.b.3 Middle class 130 Closure 132 6. Aristotle versus plato on tragedy with respect to civic education 137 6.a Plato and tragedy 138 6.b Aristotle on tragedy 145 Conclusion 153 Bibliography 155 Index of names 165

11 Preface The study of ancient Greek drama and its second life on the European stage has a long tradition in the Czech Republic. Merits in that field are indisputably credited to Eva Stehlíková. 1 Czech scholarship has always been oriented towards the literary and theatrical aspects of ancient Greek tragedy and there has been no volume about the political thought of Greek tragedy, in contrast to the rest of the world, where there have been more books than a man can ever read during his life. But Greek tragic poetry is ultimately political, because the life in the polis and its values and its inversion are the key issue of tragedy. This book is a collection of essays which focuses on the political nature of Greek tragedy. I would like to answer three substantial questions. First, why are we allowed to speak about tragic poetry as a political institution? Second, how can we read a tragedy and what results can we expect? Third, what was the relationship between the extant tragedies and the ideology of democratic and imperial Athens? I attempt to answer this set of 1 Among Stehlikova’s many articles and books we must mention Antické divadlo, Prague 2005 and Divadlo za časů Nerona a Seneky, Prague 2005. Eva Stehlikova, in cooperation with her colleagues from the Institute of Classical Studies of the Czech Academy of Sciences in Prague, created a database of the modern performances of ancient drama in the former Czechoslo- vakia (Czech Science Foundation Project No. 408/98/0704 and MČK DA98Po1UKK002).

12 Preface questions in six chapters. In the first one, called Athens and her tragic political theatre, I try to explain why tragedy was a political institution. The second chapter, ‘How are’ we to read Greek tragic poetry’?, summarises different approaches to tragedy with respect to its political aspects. The process of the corruption of political rationality in classical Athens is documented through the character of Odysseus in Sophocles’ and Euripides’ plays, analysed in Chapter Three, which accordingly is called Two faces of Odysseus: statesman and demagogue. Chapters Four and Five are related to each other by the interest in Athenian ideology and classical political theory, which mirrors itself in tragedies. The last chapter confirms tragedy as a political institution, which is demonstrated through the quarrel between Aristotle and Plato about the educational function of tragedy. From the methodological point of view I am influenced by the French scholarship which is rooted in structuralism and I use some sociological and politological terms. The essays collected in this book are a kind of thematic mosaic which presents ancient Greek tragedy as a political institution. By no means do I pretend that I have covered even the greater part of the political aspects of tragedy. Tragedy is such rich material that it cannot ever be exploited in any single volume. The chapters in this volume have been written since 2008. They originated as conference papers and Erasmus lectures which were presented at the Annual Conferences on Philosophy in Athens in 2009 and 2010, Crossroads: International Conference on Classical and Byzantine Literature 2010 in Brno, and Recycling Myth 2012 in Lisbon. All the Erasmus lectures were given at the Institut der Philosophie Fakultät für Kul- turwissenschaften in Klagenfurt (2008-2011). I describe the history of all the papers in footnotes if they have one. I would like to conclude with warm thanks for kind permission to reprint some chapters to the publishers of Folia philologica, the Aither Journal, and Graeco-Latina Brunensia, specifically to Petr Kitzler, Kryštof Boháček, and Irena Radova. Prague 1.6. 2012

13 1. Athens and her tragic political theatre1 1.a The political and social context of tragic theatre Tragic drama was an Athenian invention. Despite its dissemination to the other Greek poleis in Greece and Sicily during the fifth century B.C., all the extant pieces from this period were written by Athenian playwrights for the Athenian audience. 2 Athens underwent substantial constitutional, social, and civic changes and development in the period between the first tragic performance and the date of the last extant tragedy (535–405 B.C.). Constitutional development took the direction from Pisistratides’ tyranny throught Cleisthenes’ democratic reforms (508–3), Ephialtes’ radical democra- tic reforms (462/1 B.C.), which brought the the decisive competences 1 This paper is a reviewed version of my lecture In what sense was the Greek tragedy political? which was delivered at a meeting of the Institute of the Czech Academy of Sciences in Prague and subsequently published in the Aither Journal 3/2010 (pp. 35–49). The original part is 1.b; part 1.a is a new one. 2 We have some doubts about Euripides’ Andromache, which, according to the Scholia to Euripides (Andromache 445), is said to have first been performed outside Athens (See E. Csapo – W. Slater, The Context of Ancient Drama, Ann Arbor, p. 3).

14 Athens and her tragic political theatre to people assembling at the Pnyx hill, 3 and oligarchic counter- -revolutions (411 and 405/4 B.C.), to the reconstitution of democracy (404/3). Athens transformed herself from an average Greek city into a superpower which managed to defeat the numerous and magnificent Persian army and became a leader of the newly established Delian League at that time. However, three decades after the famous Persian victory the leader of the Delian League had changed itself into the tyrant (τύραννος) of Greece, 4 whose power and interests clashed with the power and interests of Sparta. Thus originated a terrible and devastating war which brought Athens to its knees, but its ultimate effect was the “dependence” of Greek cities upon the Persian king. A parallel trajectory can also be seen in tragedy: beginning with the optimism of Aeschylus’ Persian (472 B.C.), where Athens is celebrated as the saviour and the guarantor of the freedom of Greece, going on with Sophocles’ tragedies, by which the Athenians were educated in prudence (σω- φροσύνη) at the time when Athenian power reached its peak and when a raised hand in theAssembly meant life or death for hundreds and thousands of people in other Greek and non-Greek cities, 5 3 Of course, the Athenian Assembly was not the only influential democratic institution, despite the fact that it had the majority of competences in internal as well as foreign affairs. The busiest was the Council of Five Hundred, which pursued an everyday agenda and prepared the programme of the Assembly meetings. The Council was composed of representatives of Athenian districts. Athens was proud of her jury courts – a new kind of justice. If we talk about democracy, in the case of Athens we mean it literally: massive political participation of the citizens. 4 Thucydides 1.122, 2.63, 3.37, 3.124, 6.85; Aristophanes Knights 1110–1120. For the transformation of Athens from the leader of the Delian League to an empire and the tyrant of Greece see P. J. Rhodes, A History of the Classical Greek World 478–323 BC, Oxford 2010, pp. 34–77 and R. Meiggs, The Athenian Empire, Oxford 1972, pp. 42–255. 5 An absence of prudence or prudent behaviour is a typical mark of Sophocles’ heroes (See B. Knox, The Heroic Temper: Studies in Sophoclean Tragedy, Berkeley 1964, pp. 1–62). Cf. E. Hall, Greek Tragedy: Suffering under the Sun, Oxford 2010, pp. 64–65.

15 Athens and her tragic political theatre and concluding with Euripides’ Hecuba (425–421 B.C.) 6 and Trojan Women (415 B.C.), 7 which reflect the destructive consequences of the Peloponnesian War and the barbarisation of Greece and Athens. 8 The golden age of tragedy coincides with the golden age of Athenian democracy and empire. The tragic inspiration disappears in the fourth century B.C. which is documented by Aristotle’s criticism of the contemporary tragic poets in the Poetics (1450b); they are said to let their characters speak like orators, in contrast to the former (5th century) playwrights, who made them speak like statesmen. 9 Cleisthenes’ and Ephialtes’ democratic reforms were in fact the social and political revolutions which created a new, unique, and, in the former history of the ancient world, totally unknown order. For the first time in world history the questions of birth and wealth became secondary and the citizens became equal before the law and with respect to political rights. All citizens became free both in terms of political participation and living as they wished. 10 The aristocracy lost its prerogatives 6 For the date of the composition of Euripides’ Hecuba see C. Collard, Hecuba. Oxford 1984, pp. 34–35 and T. B. L. Webster, The Tragedies of Euripides, London 1967, pp. 1–9. 7 Aelianus, Varia historia 2.8. 8 Rebecca Futo Kennedy (Athena’s Justice, New York 2009, pp. 2 and 12) discusses this parallel trajectory.According to Kennedy the goddessAthena, who was usually comprehended as a representation or “allegory” of Athens in art and literature, changed herself with the changes in the Athenian empire: ‘Athena moves from being the majestic goddess of the courts and promoter of civic justice to being cruel and vengeful. She then moves back again to being a goddess of the polis. What we see is that under the influence and pressures of empire, Athena became as corrupted as the institutions she represented (p. 12).’ For the criticism of Kennedy see my review of her book (J.Danes, Rebecca Futo Kennedy: Athena’s Justice, New York 2009, in: Folia philologica 1/2012 – forthcoming). 9 Cf. J. P. Vernant – P. Vidal-Naquet, Myth and Tragedy in Ancient Greece, New York 2006, pp. 88–89. 10 Thucydides 2.37.1–3, Lysias 26.5,Aristotle, Pol. VI.2 1317b10, Plato, Rep. 557b. About the conceptualisation of freedom and freedom as a new feeling see especially K. Raaflaub, Discovery of Freedom in Ancient Greece, Chicago 2004 and J. Bleicken, Die athenische Demokratie, München 1994, pp. 375–80.

31 2. ‘How are we to read Greek tragic poetry’?1 Greek tragic poetry has been read, interpreted, and commented on for nearly 2500 years. In the bulk of works concerning Greek tragedy the books and commentaries on the political dimension of tragedy are in a minority. It is very strange indeed if we take into consideration the political content of tragedies and the institution of theatrical competition (see Ch. 1). However, modern scholarship in the last hundred years has brought many results in that field. Research into the political aspects of Greek tragedy is not an isolated chapter in the historiography of antiquity. In the following lines I will try to present an overview of different approaches to Greek tragic poetry relating to its political aspects. They follow in a chro- nological succession. 1 This text is a revised version of the paper I delivered at the colloquim How to write about the ancient and medieval philosophy organized by the Insitute of the Czech Academy of Sciences in Prague on 26.6.2008. The paper was published in Czech in the Aither Journal under the title Řecké tragická poezie a politické myšlení: různé způsoby čtení (in:Aithér 2/2009, pp. 204–213). Revised and expanded version is published with the kind permission of Aither Journal. For general methodological overviews see also S. Goldhill, Reading Greek Tragedy. Cambridge: Cambridge University Press 1986.; S. Goldhill, Greek Drama and Political Theory, in: The Cambridge History of Greek and Roman Political Thought, Cambridge 2000, pp. 67–69; B. Goff (ed.), History, Tragedy, Theory, Austin 1995.

32 ‘How are we to read Greek tragic poetry’? 2.a Historical reading The theme of the majority of the extant (and most probably even the lost) tragedies was a myth. 2 Dialogues in tragedies sometimes con- tain allusions to contemporary political issues, and therefore many scholars considered the historical context in which the tragedies originated to be the most important factor in their interpretation. They aimed to demonstrate how discussion about internal and foreign political matters continued on the Athenian stage and how the audience could be influenced or persuaded about the rightness or wrongness of political aims or deeds from the stage. They interpreted tragic drama as a kind of ‘political allegory’. This approach is further supported by doxography, which informs us about the close personal relationships between politicians and playwrights, and especially about the funding of plays by politicians. For example, we know that Themistocles funded Phrynichus’ The Capture of Miletus 3 or Pericles (a politician of the Themistoclean line) Aeschylus’ Persians. 4 Let us take Aeschylus’ Persians and Sophocles’ Philoktetes as two typical examples of historical interpretation. The Persians was staged during the Great Dionysia in 472 B.C., which was only eight years after the victorious battle of Salamis. This battle was not only a victory of the Greeks over the Persians but also Themistocles’ personal victory because it was exactly Themistocles who was credited with the programme of building a naval fleet. 5 At the time of the staging of The Persians Athens was moved by a controversy over the orientation of its foreign policy. The question was whether Athens would continue the war against Persia with the support of the Spartans and other allies or if she would prepare for a possible future clash with Sparta. Themistocles and Pericles opted for the second possibility but the conservative pro-Spartan faction, 2 Naturally, we know also about tragedies with historical plots, for example Aeschylus’ Persians or Phrynichus’ The Capture of Miletus. 3 Plutarch, Life of Themistocles 5. 4 E. Csapo – J. W. Slater, Context of Ancient Drama. Ann Arbor: University of Michigan Press 1995, pp. 40–41. 5 Herodotus 7.144.

45 3. Two faces of Odysseus: Statesman and demagogue 3.a Introduction Odysseus is not a principal character in any extant tragedy. In the three tragedies which are presented here he has a supporting role. 1 In Sophocles’ Ajax and Philoctetes Odysseus enters the stage in the prologue and then disappears and returns at the end of the play, while in Euripides’ Hecuba he has a part in the first epeisodeion and that is all. However, whenever he appears he contributes substantially to the action of the play. In Ajax his role can be described by the term (σωφροσύνη), while in Philoctetes and Hecuba the most appropriate description is (δόλος). Nonetheless, both these characteristics were sketched by Homer and in the epic cycles. Odysseus is a hero who is said to be equal even to Zeus himself in terms of intellect (Iliad 2.9). In the Odyssey he is characterised as ἀνὴρ πολύτροπος (turning many ways, versatile, much-travelled, manifold; 1.1.,10.330). His abilities are intensively exploited by the Greeks before Troy. Odysseus was one of the five negotiators who were sent to Achilles in order to soften his heart and suppress his anger (Iliad 2.8). It was Odysseus who, in times of trouble and when a defeatist spirit was abroad, succeeded in dissuading the Greeks 1 Odysseus has 83 verses out of 1420 in Sophocles’ Ajax and 161 verses out of 1420 in Philoctetes. In Euripides’ Hecuba he has only 57 verses out of 1295.

46 Two faces of Odysseus: Statesman and demagogue from returning home. Apart from these political achievements, which required prudence, Odysseus also proved a brave and strong fighter who displayed loyalty to the leaders of the army. He was always determined to defeat Troy. His cunning and victorious strength of reason were demonstrated during the risky nocturnal expedition into the Trojan camp with Diomedes. His cunning enabled him to get over the Trojan walls and to capture the Trojan prophet Hellenus. He was one of the few principal heroes who returned home from Troy and escaped not only the anger of the Gods for desecrating their temples and altars but also managed to survive being surrounded by domestic enemies who were eager to marry Penelope and gain the throne of Ithaca. He was luckier than Agamemnon in this respect. Odysseus uses his cunning even during the conversation with his wife (Odyssey 19.80–340) when he tries to hide his true identity. His intellectual and rhetorical abilities and physical qualities make him a model of both cooperation and negotiation – this quality is necessary for a democratic environ- ment which prefers persuasion (πείθω) to force and violence (βία), and therefore mythical material can be used without serious obstacles – and also a dangerous opponent in spheres that range from sport to politics. In this study I will scrutinise the representation of Odysseus in Sophocles’ tragedies Ajax and Philoctetes and Euripides’ Hecuba. My thesis is that the character of Odysseus mirrors the changes in the quality of political reason and the Athenian political environment. 2 If I speak about changes in the political environment I mean the period from the ‘40s (the probable date of composition of Ajax), through the late ’20s (Hecuba 425–1 B.C.) to the last decade of the 5th century B.C. (Philoctetes). 3 2 For a detailed study of the portrayal of Odysseus in the 4th century and the Hellenistic period see S. Montiglio, From Villain to Hero. Odysseus in Ancient Thought. Ann Arbor 2011, pp. 20–124. In general W. B. Stanford, The Ulysses theme: a study in the adaptability of a traditional hero, Oxford 1968. 3 Indeed we cannot fix the date of the tragedies Ajax and Hecuba because we do not have any external evidence which would suggest anything about the date of their composition. The majority of scholars date Ajax to the ’40s of the 5th century B.C., which is also cautiously accepted by Garvie,

47 Two faces of Odysseus: Statesman and demagogue 3.b Sophocles’ Ajax 3.b.1 Myth Sophocles’ Ajax is probably the most Homeric tragedy of all the extant tragedies. 4 It is a tragedy with many intertextual relationships to the Homeric epics, which means ‘that the play’s meaning is partly generated through its invocation of, or interaction with, the language, characters and even specific episodes from these two epics.’ 5 We find the first mention of the story which Sophocles dramatises in the Odyssey. After the death of Achilles a controversy broke out over his arms. Finally they were judged to belong to Odysseus. Ajax grew angry with this judgment. When Odysseus later came down to the underworld and spoke to the souls of the dead heroes who had fallen at Troy he tried to propitiate Ajax’s wrath (Odyssey 11.541–565) but Ajax was not amenable to it. We are told thatAchilles’ arms were awarded to Odysseus by the young who summarises various hypotheses on the date and arguments for and against it. (A. F. Garvie, Sophocles: Ajax, Oxford 1998, pp. 6–8). This period corresponds to various attempts to fix the date, whether we take historical hypotheses and interpretations (a possible relationship to Cimon: C. H. Whitman, Sophocles: a study of heroic humanism, Cambridge 1951, pp. 45–6; T.B.L. Webster, An introduction to Sophocles, London 1969, p. 196), or the style and structural analyses (e.g.. F. R. Earp, The Style of Sophocles, Cambridge 1944). Exceptionally, we find an earlier date, for example the ’60s (K. Schefold, Sophokles Aias auf einer Lekythos, in: Antike Kunst 19/1976, pp. 71–8), or later to the ’30s (T. von Wilamowitz, Die dramatische Technik des Sophokles, Berlin 1917, p. 51), and even to the ’20s (to be precise, 429–412 in R. F. Kennedy, Athena’s Justice, New York 2009, p. 115). I accept the ’40s as a posssible date. A summary of the discussion about the date of composition of Hecuba can be found in C. Collard, Hecuba. Oxford 1984, pp. 34–35, and T. B. L. Webster, The Tragedies of Euripides, London 1967, pp. 1–9. Collard prefers some time beween 425 and 421 on the metrical and intertextual basis (the alleged parody of Hecuba in Aristophanes’ Clouds vv. 717–9 in 423 B.C.). He also mentions some sympathies for Spartan sorrow about the dead and preference for peace, which seem probable in the time before the Peace of Nicias. 4 Six out of eight characters are the principal characters of the Iliad: Aga- memnon, Menelaus, Ajax, Teucrus, Odysseus and Athena. 5 J. Hesk, Sophocles: Ajax, London 2003, p. 24.

5 4. Euripides and Plato: Two different critical attitudes to the myth of autochthony1 The myth of autochthony was one of the key elements of ancient Athenian democratic ideology or political imagery, which is obvious with respect to the copious references penetrating all classical literature, no matter whether we take historiography, philosophical prose, oratory, drama etc. 2 According to the myth of autochthony, 1 This paper was presented at the 5th Annual Conference on Philosophy in Athens (2010) under the title Euripides and Plato On Autochthony. Its shortened English version was published in An Anthology of Philosophical Studies, vol. V (ed. Patricia Hanna), Athens 2011, pp. 35–47. The full Czech version was published a year later in Folia philologica 134/2011/3–4, pp. 245–263. The current version is the translation of the full version and it is published with the kind permission of the editors of Folia philologica. 2 For example, Herodotus 7.161; Aristophanes, Wasps 1075–1080; Plato, Me- nexenus 245d, Lysias 2.17, Isocrates, Panathenaicus 12.124, Demosthenes 60.4, Hypereides 6.7. For detailed analyses of Athenian autochthony myths see N. Loraux, The Children of Athena: Athenian ideas about citizenship and the division between the sexes, Princeton 1993, pp. 3–71; S. Lape, Race and Citizen Identity in the Classical Athenian Democracy, Cambridge 2010, pp. 95–176. C. Dougherty, Democratic Contradictions and the Synoptic Illusion of Euripides’ Ion, in: J. Ober – Ch. Hendrick, Dēmokratia: A conversation on democracies, ancient and modern, Princeton 1996, pp. 249–270. M. Detienne, Être auto- chtone: du pur Athénien au Français raciné. Paris 2003, E. Montanari, Il Mito dell’autoctonia: linee di una dinamica mitico-politica ateniese. Roma 1981, V. Rosivach, Autochthony and the Athenians, Classical Quarterly 37, 1987, pp. 294–306. On the political function of myths in general as a symbolic representation of collective unity, see N. Loraux, The Children of Athena,

6 Euripides and Plato: Two attitudes to the myth of autochthony the citizens of Athens, or rather the ancestors of the citizens, were not born of human mothers and fathers but fashioned in the earth. There were several autochthonous beings in Athenian mythical history: Kekrops, the first king of Athens, Erichthonios, the second king of Athens and the first Athenian, and Erechtheus. Erichthonios or Erechtheus are those who, in the language of poetry, from Homer to Sophocles, give Athens its name. 3 But what are the political functions or implications of the autochthony myth? In principle there were two basic functions of the myth. The first of them pertains to the ideology of citizenship. The myth of autochthony says who is and who is not a citizen of Athens and that citizens are equal because all Athenians can trace back their origins to the first ancestors born of Attic soil. 4 Second, it used to be employed as an ideological cornerstone of Athenian foreign policy because it establishes the hegemony or the supremacy of the Athenians over the other Greeks. Only the Athenians, among all the Greek tribes, are the original inhabitants; the other ones are immigrants not born of Greek soil. These two functions are obvious in classical literature. However, there are others which are mentioned byArlene Saxonhouse: third, it implies a world of cities whose boundaries are determined by nature and not by human contract. Fourth, it legitimates the exclusion of women from politics – the earth has borne only the male citizens and therefore is their real mother. p. 37 a M. P. Nilsson, Cults, Myths, Oracles, and Politics in Ancient Greece, Lund 1951, pp. 49–80. 3 In Homer we hear of Erechtheus’ land (Iliad 545–6). Basically, the people of Erechtheus and the people of Athens are synonymous. 4 Moreover, there is a further meaning linked to the second point. As Walsch (The Rhetoric of Birthright and Race in Euripides’s Ion, in: Hermes 106/1978, p. 301) says: ‘For an Athenian, to be earthborn (γηγενής) and indigenous (αὐτόχθων) was also to be well-born (εὐγενής), and so his national pride was tied closely to his sense of inherited personal status: if his city was free of racial impurity, so was he.’ (cf. Plato, Menexenus 237b) This collective εὐγένεια was used to suspend the class conflict and gave dignity not only to a small group of aristocrats but to all the citizens of Athens. On the establishing of equality, see Plato Menexenus 238d–239a.

7 Euripides and Plato: Two attitudes to the myth of autochthony Fifth, the myth of autochthony avoids these insistent questions: to whom does or did the land belong? 5 Therefore, it is not surprising that two clever critics and observers of Athenian society – Euripides and Plato – paid particular attention to this myth. But they paid attention to different aspects of this myth. In this article I would like to answer the question of how they worked with the myth of autochthony. 6 4.a Euripides on autochthony Euripides made the autochthony myth a central issue of his play Ion. But the story the god Hermes tells in the prologue of this play is a version that is otherwise unknown and Euripides is the only source for it. 7 The plot of the play is complicated and is very similar to motif work of the later New Attic Comedy and novel prose writing of the Hellenistic era. Creusa, the daughter of Erechtheus, 5 A. Saxonhouse, Reflections on Autochtony in Euripides’s Ion, in: Greek Tragedy and Political Theory, (ed.) P. Euben, Berkeley and London 1990, pp. 255–6 6 I owe an inspiration to the analyses of Nicole Loraux (The Children of Athena: Athenian ideas about citizenship and the division between the sexes, Princeton 1993) and Arlene Saxonhouse (Reflections on Autochtony in Euripides’s Ion, in: Greek Tragedy and Political Theory, ed. P. Euben, Berkeley and London 1990; Fear of diversity: The Birth of Political Science in Ancient Greek Thought, Chicago 1992.) concerning Euripides’ Ion and Plato’s Menexenus. Neither of them pay particular attention to the autochthony myth in Plato’ Republic. I would like to demonstrate that Plato as an enemy of the egalitarian society reshapes the autochthony myth (his famous three classes of citizens: gold, silver, and iron-copper) in the Republic in order to legitimate a hierarchical political society. 7 I mean the fact that the story depicts Apollo as Ion’s father. On the possible sources for Euripides, seeA. S. Owen, Euripides’ Ion, Oxford 1939, pp.XII–XIII a G. Walsch, The Rhetoric of Birthright, p. 31. On the revisions and general reinterpetations of the history of Athens in the 5th and 4th centuries by Athenians themselves, see L. Pearson, The Local Historians of Attica, Philadelphia 1942 and K. von Fritz, Die griechische Geschichtsschreibung, Berlin 1967.

115 5. The political thought of the suppliant women1 Euripides’ play the Suppliant Women was long neglected as an inferior tragic piece which lacks the dramatic unity. 2 The situation changed when Murray and, especially, Zuntz evaluated its qualities. 3 Nowadays it is firmly established as a true political play with a very complex structure. 4 The ways in which this play can be read 1 This text is a revised version of the conference paper The political thought of Euripides’ Suppliant Women, which was delivered at the Crossroads (Inter- national Conference on Classical and Byzantine Literature) in Brno (19. 9. 2010). It was published Graeco-Latina Brunensia (16/2011/2, pp. 17–30). The current version was slightly revised and the footnotes were expanded. The text is reprinted with the kind permission of Graeco-Latina Brunensia. 2 See e.g. U. von Wilamowitz – Moellendorf, Exkurse zu Euripides Herakliden, in: Hermes 17/1882, p. 343; G. M. A. Grube, The Drama of Euripides. London 1941, p. 166. 3 G. Murray, Euripides and his age, London 1920; G. Zuntz, The political plays of Euripides, Manchester 1955. Cf. W. D. Smith, Expressive Forms in Euripides’s Suppliants, in: Harvard Studies in Classical Philology 71/1967, pp. 151–170. Ch. Collard, Euripides, Supplices I a II. Groningen 1975. 4 Ch. Collard, Euripides, Supplices I a II. Groningen 1975; P. Burian, Logos and Pathos: The Politics of the Suppliant Women, in: P. Burian (ed.), Directions in Euripidean Criticism. Durham 1985, pp. 129–155; A. N. Michelnini, Political themes in Euripides’ Suppliants, in: TheAmerican Journal of Philology, 115/1994, str. 219–252. M. H. Shaw, The ἦθος of Theseus, in: Hermes 110/1982, pp. 3–19. M. Toher, Euripides’ Supplices and the social function of the funeral ritual, in: Hermes 129/2001, pp. 332–49. J. Morwood, Euripides: Suppliant Women. Oxford 2007. I. C. Storey, Euripides: Suppliant Women. London 2008.

116 The political thought of the suppliant women are various. I neglect the historical approach to the Suppliant Women, which was favoured by many influential scholars during the 20th century 5 , because I am not interested in the contemporary political allusions in the play and I refuse to reduce the rich political material of the text to a bare repository of allusions. Moreover, I consider this approach to be the most speculative one. On the contrary, there are many terms, images, symbols and concepts which betray a reflection of both more ancient and contemporary political and social theorising and at the same time there are elements of contemporary public patriotic celebration and state ideology. Therefore, I am going to focus on two apparent political levels which are interwoven into the the text itself: 1. the Athenian self-image and ideology, and 2. political theory. 5.a In the Suppliant Women Athens is described as the protector of the weak, maltreated and haunted (v. 380). It was one of the favourite points of the Athenian self-image. There are at least seven other tragedies apart from the Suppliant Women which celebrate Athens as a refuge of suppliants:Aeschylus’ Eumenides, Sophocles’ Oedipus at Colonus, Euripides’ Heracles, Heraclidae, Medea, Electra and Orestes (though the last two indicate the future situation). That this ideal was dear to the Athenians is obvious in both the public speeches of the fifth and fourth centuries and funeral speeches. 5 P. Giles, Political Allusions in the Supplices of Euripides, in: Classical Review 4/189, pp. 95–98. É. Delebeque (1951), Euripide et la guerre du Péloponnèse, Paris 1981; R. Goossens, Euripide et Athènes, Brussels 1962; V. Benedetto di, Euripide: teatro e societàta, Torino 1971. All these scholars interpreted the Suppliant Women as ‘alegories’ in favour of Alcibiades (Delebeque), Nicias (Goossens) or against Cleon (Benedetto). The ultimate historical intepretation was offered by Giles who saw five Athenian generals covered by the mask of five Argive heroes who were celebrated by Adrastus in the funeral oration (857–917): Nicias, Lamachus, Demosthenes, Alcibiades and Laches (pp. 96–7).

117 The political thought of the suppliant women We can mention Lysias, Isocrates, Demosthenes, Hypereides and Thucydides, among others 6 . Some of them even mentioned the story of the Suppliant Women. This ideal was, then, a distinctive feature of Athens; however, it was also parodied and criticised. 7 Athens takes part without any constraint in matters where it has no self-interest in the name of justice or something else. Theseus declares himself to be always the punisher of the wicked: ἔθος τόδ᾿ εἰς Ἕλληνας ἐξεδειξάμην, ἀεὶ κολαστὴς τῶν κακῶν καθεστάναι 6 Lysias, Funeral Oration; Isocrates, Panathenaicus 168–174, Panegyrikos 54–58; Demosthenes 60.8; Cf. Lycurgus, Against Leocrates 98; Xenophon, Hellenica 6. 5. 46. 7 See Plato, Menexenus 244e. Plato’s Socrates laments: Nay, we ourselves know how the Argives, the Boeotians and the Corinthians – the leading States of Greece – came to need our city, being stricken with terror, and how even the Persian king himself – most marvellous fact of all – was reduced to such a state of distress that eventually he could hope for salvation from no other quarter save this city of ours which he had been so eager to destroy. And in truth, if one desired to frame a just accusation against the city, the only true accusation one could bring would be this: that she has always been compassionate to excess and the handmaid of the weak. And in fact, on that occasion, she proved unable to harden her heart and adhere firmly to her resolved policy of refusing to assist any in danger of enslavement against those who wronged them; on the contrary, she gave way and lent assistance (trans. R. G. Bury, Plato IX. Cambridge Mass. 2005. Cf.Andocides, On Peace 28; Demosthenes, Against Leptinus 3). Pity was one of the ideological cornerstones of democratic Athens. There was an oltar of Pity in Athens (Pausanias 1.17.1). According to Pliny (Hist. Nat. 35.69) the painter Parrhasius portrayted the pity as an affection in the picture of the Athenian demos. Pity was a matter of controversy in the second Mythilenian debate where it was critized by Cleon (Thucydides 3.37.2). Cleon critized his fellow- -citizens for applying the same democratic measures to the exercise of the imperial power. According to Cleon that was the reason why Athens was in danger. The issue of pity is further developed by him (3.40.3.) and he comes to the conclusion that pity is possible if and only if the two agents are equal and they are ready to repay it. (Cf. Demosthenes 24.171). On this issue see E. B. Stevens, Some Attic commonplaces of pity, in: The American Journal of Philology 65/1944, pp. 1–25; C. Macleod, Collected Essays, Oxford 1983, p. 74 and J. Morwood, Euripides: Suppliant Women. Oxford 2007, pp. 2–3.

137 6. Aristotle versus Plato on tragedy with respect to civic education1 The institution of dramatic performances had an immense political importance in classical Athens, which is plain from both the refe- rences of contemporaries and the research of modern scholars. 2 The organisation and operation of theatrical performances were a public activity connected to the state and the apparatus of democratic Athens. Luciano Canfora 3 says that dramatic performances were one of the three pillars holding up the Athenian democracy. The 1 This text was presented as paper Aristotle versus Plato on Tragedy with Respect to Civic Education at the 4th International Conference on Philosophy inAthens (2.6.2009) and its shortened version was published in AnAnthology of Philosophical Studies, vol. IV. Athens 2010, pp. 7–19. The expanded Czech version can be found in Aither Journal (5/2011, pp. 97–122) under the title Spor Aristotela s Platónem o výchovnou funkci tragického divadla. The current version of the text was slightly corrected and it is reprinted with the kind permission of Aither Journal. Abbreviations follow the Liddell & Scott & Jones (1996) 2 I mean especially The Great Dionysia. See Isocrates, De pace 82; Demosthenes, De corona 120; S. Goldhill, Athenian Drama and Political Thought, in: Rowe, Ch. – Schofield, M., Cambridge History of Greek and Roman Political Thought. Cambridge 2000, pp. 60–65; S. Goldhill, The Great Dionysia and Civic Ideology. In: J. J. Winkler – F. I. Zeitlin, Nothing to do with Dionysos?: Athenian drama in its social context. Princeton 1990, pp. 97–129; Ch. Meier, The political art of Greek tragedy, Oxford 1993, pp. 44–51. 3 L. Canfora Storia della letteratura Graeca. Roma 1994 (Czech translation Dě- jiny řecké literatury, Praha 2001, p. 124).

138 Aristotle versus Plato on tragedy with respect to civic education playwrights, as well as politicians (it is difficult to separate the two categories), saw in drama an instrument of civic education and probably also a form of political discussion. 4 Therefore, it is not surprising that Plato and Aristotle, as two of the most original and brightest figures of Athenian intellectual dissent 5 and as clever critics of the Athenian democracy, paid particular attentation to tragic poetry as one of the most important democratic institutions. In this article we would like to answer the question of whether, according to Plato and Aristotle, it is possible and useful to educate citizens in the theatre and by tragic pieces. 6.a Plato and tragedy Tragic poetry and its function in society occupy Plato’s mind most in three discernible political dialogues, Gorgias, the Republic, and the Laws. In all three works his attitude to tragic poetry is damna- tory and critical. Plato’s objections to tragedy form a part of his comprehensive criticism of democracy, covering metaphysical, socio-psychological, and ethical considerations. In order to grasp the gist of his rejectionist position we, then, have to consider briefly Plato’s objections to democracy, which focus on the democratic view of education and the democratic set of values. 6 Plato’s analysis was based on an assumption, or rather an analogy, between the individual and society. In his opinion “the soul” of society is a projection of individual souls (Rep. 435c) 7 . Each and 4 Aristophanes, Frogs 1054–1055; Acharnians 496–509. 5 We have borrowed this category from J. Ober, Political dissent in democratic Athens: intellectual critics of popular rule. Princeton 1998. 6 Else (G. Else, Plato and Aristotle on Poetry, Chapel Hill and London 1986, p. 64) speaks more generally when he says that Plato’s argument with the poets (not only with tragedians) had related to the politics and education from the very beginning. 7 Schofield (M. Schofield, Plato: The Political Philosophy. Oxford 2006, pp. 268–9) demonstrates the incorrectness of the analogies drawn by Plato between the individual and society.

147 Bibliography Adkins, A. W. H. (1966). Aristotle and the Best Kind of Tragedy. Classical Quarterly 16, str. 78–102. Ahrensdorf, P. J. (2009). Greek tragedy and political philosophy: rationalism and religion in Sophocles’ Theban plays. Cambridge: Cambridge University Press. Balot, R. (2001). Greed and Injustice in Classical Athens. Princeton: Princeton University Press. Beer, J. (2004). Sophocles and the Tragedy of Athenian Democracy. Westport: Praeger. Benedetto, di V. (1971). Euripide: teatro e societàta. Torino. Bernays, J. (1880). Zwei Abhandlungen über die aristotelische Theorie des Drama. BiblioBazzar Publishing 2009. Bernek, R. (2004). Dramaturgie und Ideologie. München und Leipzig: De Gruyter. Blundell, M. W. (1988). The Physis of Neoptolemus in Sophocles’ Philoctetes. Greece and Rome 35, 2, str. 137–148. Blundell, M. W. (1991). Helping friends and harming enemies: a study in Sophocles and Greek Ethics. Cambridge: Cambridge University Press. Bremer, J. M. (1969). Hamartia: tragic error in the Poetics of Aristotle and in Greek Tragedy. Amsterdam: Adolf M. Hakkert. Burian, P. (1971). Suppliant Drama: Studies in the Form and Interpretation of Five Greek Tragedies. Princeton (Diss.) Burian, P. (ed.) (1985). Directions in Euripidean Criticism. Durham: Duke University Press. Buxton R. G. A. (1982). Persuasion in Greek Tragedy. Cambridge: Cambridge University Press.

148 Bibliography Cairns, D. L. (1993). AIDOS: the psychology and ethics of honour and shame in ancient Greek literature. Oxford: Clarendon Press. Calder, W. M. (1966). A reconstruction of Sophocles’s Polyxena. Greek, Roman and Byzantine Studies 7, str. 31–56. Camerer, R. (1953). Zu Sophokles Aias. Gymnasium 60, str. 289–327. Canfora, L. (1994). Storia della letteratura Graeca. Roma: Laterza (český překlad Dějiny řecké literatury. Praha: Koniasch Latin Press 2001). Carter, D. M. (2005). The cooperative temper: a third dramatic role in Sophoclean tragedy. Mnemosyné 58, str. 161–82. Carter, D. M. (2007). The politics of Greek tragedy. Exeter: Bristol Phoenix Press. Carter, D. M. (ed.) (2011). Why Athens? Oxford: Oxford University Press. Carter, L. B. (1986). The Quiet Athenian. Oxford: Clarendon Press. Cartledge, P. (2008). ‘Deep plays’: theater as process in Greek civic life, in: The Cambridge Companion to Greek Tragedy (ed. P. E. Easterling). Cambridge: Cambridge University Press, str. 3–35. Cole A. T. (1990), Democritus and the sources of Greek Anthropology. Oxford: Oxford University Press (Reprinted edition). Collard, Ch. (1972). The Funeral Oration in Euripides’ Supplices. Bulletin of the Institute of Classical Studies 19, str. 39–53. Collard, Ch. (1975). Formal Debates in Euripides’ Drama, Greece and Rome 22, str. 58–71. Collard, Ch (1975). Euripides, Supplices I a II. Groningen. Collard, Ch. (1991). Euripides: Hecuba. Warminster: Aris & Phillips. Collard, Ch. (2002). Aeschylus: Oresteia. Oxford: Oxford University Press. Conacher, D. J. (1967). Euripidean Drama: Myth, Theme and Structure. Toronto: University of Toronto Press. Conacher, D. J. (1980). Aeschylus’ Prometheus Bound: a literary commentary. Toronto: University of Toronto Press. Conacher, D. J. (1996). Aeschylus: the earlier plays and related studies. Toronto: University of Toronto Press. Conacher, D. J. (2008). Euripides and the Sophists: some dramatic treatment of philosophical ideas. London: Duckworh. Connor, W. R. (1989). City Dionysia and Athenian Democracy. Classica et Medievalia 40, str. 7–32. Connor, W. R. (1985) The razing of the house in Greek society. Transactions of the American Philological Association 115, str. 79–102. Csapo, E. – Slater, J. W. (1994). The context of ancient Drama. Ann Arbor: University of Michigan Press.

14 Bibliography Daneš J. (2008), Is the Conception of the Origins of Medicine in De prisca medicina original? Listy filologické 1–2, str. 233–239. Davie, J. N . (1982). Theseus the King in Fifth-Century Athens. Greece and Rome 29, str. 25–34. Davies, M. (1988). Epicorum Graecorum Fragmenta. Göttingen: Vandenhoek & Ruprecht. Dawe, R. D. (1968). Some Reflection on Ate and hamartia. Harvard Studies in Classical Philology 72, str. 89–123. Demont, P. (1990). La cité grecque archaique et classique et l’idéal de tranquillité. Paris: Les Belles Lettres. Delebeque, E. (1951). Euripide et la guerre du Péeloponnèse. Paris: Klincksieck. Detienne, M. – Vernant, J. P. (1991). Cunning Intelligence in Greek Culture and Society. Chicago: University of Chicago Press. Detienne, M. (2003). Être autochtone: du pur Athénien au Français raciné. Paris. Diller, A. (1937). Race Mixture among the Greeks before Alexander. Urbana: The University of Illinois. Dobrov, G. W. (2001). Figures of Play: Greek Drama and Metafictional Poetics. Oxford: Oxford University Press. Earp, F. R. (1944). The Style of Sophocles. Cambridge: The University Press. Easterling, P. E. (1997). Cambridge Companion to Greek Tragedy. Cambridge: Cambridge University Press. Easterling, P. (2005), Philoctetes and Modern Criticism, in: Oxford Readings in Greek Tragedy (ed. E. Segal). Oxford: Oxford University Press, str. 217–228. Ehrenberg, V. (1947). Polypragmosyne: A Study in Greek Politics. The Journal of Hellenic Studies, 67, str. 46–67. Else, G. (1986). Plato and Aristotle on Poetry. University of North Carolina Press. Euben, P. J. (1988). Greek tragedy and political theory. Berkeley: University of California Press. Finley, M. (1981). Politics and Political Theory, in: The Legacy of Greece: A New Appraisal (ed. M. Finley). Oxford: Clarendon Press, str. 22–36. Fitton, J. W. (1961). The Suppliant Women and the Heraclidae of Euripides. Hermes 89, str. 430–461. Föllinger, S. (2009). Aischylos: Meister der griechischen Tragödie. München: Verlag C. H. Beck. Fritz, von K. (1967). Die griechische Geschichtsschreibung. Berlin: De Gruyter. Gamble, R. B. (1970). Euripides’ Suppliant Women: Decision and Ambivalence. Hermes 98, str. 385–405.

150 Bibliography Garvie, A. F. (1998). Sophocles: Ajax. Warminster: Aris & Phillips. Garvie, A. F. (1972). Deceit, Violence, and Persuasion in the Philoctetes. Studi Classici in onore di Quintino Cataudella, Catania: Università di Catania, str. 213–26. Gasti, H. (1992). Sophocles’s Ajax. The Military Hybris. Quaderni Urbinati di Cultura Classica 40, str. 81–93. Giles P. (1890), Political Allusions in the Supplices of Euripides, in: Classical Review 4, str. 95–98. Glanville I. M. (1949). Tragic Error. Classical Quarterly 43, str. 47–56. Goff, B. (1995). Aithra at Eleusis. Helios 22, str. 65–78. Goff, B. (1995). History, tragedy, theory: dialogues on Athenian drama. Austin: University of Texas Press. Goff, B. (2004) Citizen Bacchae: women’s ritual practice in ancient Greece. Berkeley: University of California Press. Goff, B. (2009). Euripides: Trojan women. London: Duckworth. Golden, L. (1973). The Purgation Theory of Catharsis. The Journal of Aesthetics and Art Criticism, 31, 4, str. 473–9. Goldhill, S. (1986). Reading Greek Tragedy. Cambridge: Cambridge University Press. Goldhill, S. (1990). The Great Dionysia and Civic Ideology, in: Winkler, J. J. – Zeitlin, F. I., Nothing to do with Dionysos?: Athenian drama in its social context. Princeton: Princeton University Press. Goldhill, S. (2000). Athenian Drama and Political Thought, in: Rowe, Ch. – Schofield, M., Cambridge History of Greek and Roman Political Thought. Cambridge: Cambridge University Press. Goldhill, S. (2007). How to stage Greek tragedy today? Chicago: Chicago University Press. Goldhill, S. (2008). The end of dialogue in antiquity. Cambridge: Cambridge University Press. Goossens, R. (1962). Euripide et Athènes. Brussels: Palais des Académies. Grethlein J. (2003), Asyl und Athen. Stuttgart: Verlag J. B. Metzler Grube, G. M. A. (1941), The Drama of Euripides. London. Hall, E. (1989). Inventing the barbarian: Greek self-definition through tragedy. Oxford: Clarendon Press. Hall, E. (1996). Aeschylus’ Persians. Oxford: Aris &Phillips. Hall, E. (2008). The sociology of Athenian tragedy, in: Easterling P., The Cambridge Companion to Greek Tragedy. Cambridge: Cambridge University Press, str. 93–126. Hall, E. (2010). Greek tragedy: suffering under the sun. Oxford: Oxford University Press.

151 Bibliography Halliwell, S. (1986). Aristotle’s Poetics. London: Duckworth. Halliwell, S. (2005). Introduction. In: Aristotle, Poetics. Cambridge: Harvard University Press. Heat, M. (1987). The Poetics of Greek Tragedy. London: Duckworth. Heath, M. (1999) Sophocles’ Philoctetes: A Problem Play, in: Sophocles Revisited (ed. J. Griffin). Oxford, str. 137–60. Hesk, J. (2003). Sophocles: Ajax, London: Duckworth. Hey, O. (1928). Ἁμαρτία, Zur Bedeutungsgeschichte des Wortes. Philologus 83, str. 1–18 a 137–164. Holt, P. Ajax’s Burial in Early Greek Epic. The American Journal of Philology 113, 3, str. 319–331. M. H. Jameson (1956), Politics and the Philoctetes. Classical Philology 51, str. 217–27. Jebb, R. (1896). Sophocles: Ajax. Cambridge: University Press. Johansen, H. F. – Whittle, J. W. (1980). The Suplliants vol. I–III. Kobenhaven: Gyldendalske Boghandeln. Kamerbeek, J. C. (1963). The Plays of Sophocles. Commentaries I. Ajax. Leiden: E. J. Brill. Kamerbeek, J. C. (1980. The Plays of Sophocles. Commentaries. Part VI. Philoctetes. Leiden: E. J. Brill. Kennedy, R. F. (2009). Athena’s Justice: Athena, Athens and the Concept of Justice in Greek Tragedy. New York: Peter Lang Publishing. Kitto, H. D. F. (1956). Form nad Meaning in Greek Tragedy. London: Methuen. Kitto, H. D. F. (1966). Greek tragedy: a literary study. London: Routledge. Kleingünther, A. (1933). ΠΡΩΤΟΣ ΕΥΡΕΤΗΣ. Untersuchungen zur Geschichte einer Fragenstellung. Philologus Supplementband 26.1. Knox, B. (1957). Oedipus at Thebes: Sophocles’ tragic hero nad his time. New Haven and London: Yale University Press. Knox, B. (1964). The heroic temper: studies in Sophoclean tragedy. Berkeley: University of California Press. Knox, B. (1986). Word and Action: essays on the ancient theather. Baltimore: John Hopkins University Press. Kosman, A. (1992). Drama as the Mimesis of Praxis, in: Rorty, A. O., Aristotle’s Poetics. Princeton: Princeton University Press, str. 51–72. Lape, S. (2010). Race and Citizen Identity in the Classical Athenian Democracy. Cambridge: Cambridge University Press. Lee, K. H. (1997). Euripides: Troades. London: Bristol Classical Press. Lesky, A. (1972). Die tragische Dichtung der Hellenen. Göttingen: Vandehoeck und Ruprecht.

152 Bibliography Linforth, I. M. (1956). Philoctetes: The Play nad the Man. University of California Publications in Classical Philology 15, str. 135–156. Lloyd-Jones, H. (1994). Sophocles. Cambridge (Mass.): Harvard University Press. Lloyd-Jones, H. (2003). Sophocles: Fragments. Cambridge (Mass.): Harvard University Press. Lloyd, M. (2007). Aeschylus. Oxford: Oxford University Press. Loraux, N. (1991). Tragic ways of killing a woman. Cambridge: Harvard University Press. Loraux, N. (1993). The children of Athena: Athenian ideas about citizenship and the division between the sexes. Princeton: Princeton University Press. Loraux, N. – Nagy, G. – Slatkin, R. (2001). Antiquities. New York: New Press. Loraux, N. (2002). The mourning voice: an essay on Greek tragedy. Ithaca: Cornell University Press. Loraux, N. (2006). The invention of Athens: the funeral oration in the classical city. New York: Zone Books. Loraux, N. (2006). The divided city: on memory and forgetting in Ancient Athens. New York: Zone Books. Lucas, D. W. (1968). Aristotle Poetics. Oxford: Clarendon Press. MacLeod, C. W. (1982). Politics and the Oresteia. Journal of Hellenic Studies, 102, str. 124–144. March, J. R. (1991–2). Sophocles’ Ajax: the death and burial of a hero. Bulletin of the Institute of Classical Studies 38, str. 1–36. Marou, H. I. (1964). A History of Education in Antiquity. New York: Mentor. Mastronarde, J. D. (2004). Euripides: Phoenissae. Cambridge: Cambridge University Press. Mau, J. – Schmidt, E. G (1964). Isonomia. Berlin: Akademie Verlag. Meier, Ch. (1993). The political art of Greek tragedy. Oxford: Polity Press. Meiggs, R. (1972). The Athenian Empire. Oxford: Clarendon Press. Michelini A. N. (1982). Tradition and dramatic form in the Persians of Aeschylus. Leiden: Brill Publishing. Michelini, A. N. (1987). Euripides and the Tragic Tradition. Madison: University of Wisconsin Press. Michelini A. N. (1994). Political themes in Euripides’ Suppliants. The American Journal of Philology, 115, str. 219–252. Michelini, A. N. (1997). Alcibiades and Theseus in Euripides’ Suppliants. Colby Quarterly 33, str. 177–84. Mills, S. (1997). Theseus, Tragedy and Athenian Empire, Oxford. Montanari, E. (1981), Il Mito dell’autoctonia: linee di una dinamica mitico- politica ateniese. Roma: Bulzoni.

153 Bibliography Montiglio, S. (2011). From Villain to Hero. Odysseus in ancient Thought. Ann Arbor: University of Michigan Press. Morwood, J. (2007). Euripides: Suppliant Women. Oxford: Aris & Phillips. Mossman, J. (2003). Euripides. Oxford: Oxford University Press. Müller, C. W. (1997). Philoktet: Beiträge zur Widergewinnung einer Tragödie des Euripides aus der Geschichte ihrer Rezeption. Stuttgart und Leipzig: Teubner. Müller, C. W. (2000). Euripides: Philoktet; Testimonien und Fragmente. Berlin: de Gruyter. Murray, G. (1920). Euripides and his age. London: Williams and Norgate. Nehamas, A. (1992). Pity and Fear in the Rhetoric and the Poetics, in: Rorty, A. O., Aristotle’s Poetics. Princeton: Princeton University Press, str. 290–310. Nilsson, M. P. (1951). Cults, Myths, Oracles, and Politics in Ancient Greece. Lund: C. W. K. Gleerup. Norwood, G. (1954). Essays on Euripidean Drama, Berkeley. Nussbaum, M. C. (2001). The Fragility of Goodness: Luck and Ethics in Greek Tragedy and Philosophy. Cambridge (český překlad Křehkost dobra. Praha: OIKOYMENH 2003). Ober, J. (1989). Mass and elite in democratic Athens: rhetoric, ideology, and the power of the people. Princeton: Princeton University Press. Ober, J. (1998). Political dissent in democratic Athens: intellectual critics of popular rule. Princeton: Princeton University Press. Ober, J. – Hendrick, Ch. (1996). Dēmokratia. Princeton: Princeton University Press. Ober, J. (2008). Democracy and knowledge: innovation and learning in classical Athens. Princeton: Princeton University Press. Ogden, D. (1996). Greek Bastardy in the Classical and Hellenistic Period. Oxford: Clarendon Press. Osborne, R. (1993) Competitive festivals and the polis: a context for dramatic festivals at Athens, in: A. H. Sommerstein a coll., Tragedy, Comedy and the Polis. Bari: Levante, str. 21–38. Ostwald, M. (1958). Aristotle on Hamartia and Sophocles’ Oedipus Tyrannos. Festschrift Ernst Kapp. Hamburg: M. von Schröder, str. 93–108. Owen, A. S. (1990). Euripides: Ion. London: Bristol Classical Press. Papadopoulou, T. (2011). Aeschylus: Suppliants. London: Bristol Classical Press. Park, H. W. (1977). The Festivals of the Athenians. Ithaca: Cornell University Press. Parker, R. (1996). Athenian religion: a history. Oxford: Clarendon Press.

154 Bibliography Pearson, L. (1942). The Local Historians of Attica. Philadelphia: American Philological Association. Podlecki, A. J. (1966). The Political Background of Aeschylean Tragedy. Ann Arbor: The University of Michigan Press. Podlecki, A. J. (1966). The power of the word in Sophocles’ Philoctetes. Greek, Roman and Byzantine Studies 7, str. 233–50. Podlecki, A. J. (1998). Pericles and his circle. London: Routledge. Podlecki, A. J. (2005). Aeschylus: Prometheus Bound. Oxford: Aris & Phillips. Pratt, L. H. (1993). Lying and Poetry from Homer to Pindar. Ann Arbor: The University of Michigan Press. Pritchet, W. K. (1974). The Greek State at War. Berkeley: University of California Press. Rehm, R. (2003). Radical Theather: Greek Tragedy and Modern World. London: Duckworth. Reinhardt, K. (2005). Ajax, in: Oxford Readings in Greek Tragedy (ed. E. Segal), Oxford, str. 146–166. Rhodes, P. J. (1981). A commentary on the Aristotelian Athenaion Politeia. Oxford: Clarendon Press. Rhodes P. J. (2003), Nothing to Do with Democracy: Athenian Drama and the Polis. The Journal of Hellenic Studies 123, str. 104–119. Rhodes P. J. (1993). A Commentary on the Aristotelian Athenaion Politeia, Oxford. Rhodes, P. J. (2010). A History of the Classical Greek World 478–323 BC. Oxford: Blackwell Publishing. Robinson, D. B. (1969). Topics in Sophocles’ Philoctetes. Classical Quarterly 19, str. 44–51. Roisman, H. M. (2005). Sophocles: Philoctetes. London: Duckworth. Rorty, A. O. (1992). Aristotle’s Poetics. Princeton: Princeton University Press. Rose, P. W. (1992). Son of the Gods, Children of Earth. Ithaca and London: Cornell University Press. Rosivach, V. (1987). Autochthony and the Athenians. Classical Quarterly 37, str. 294–306. Rowe, Ch. – Schofield, M. (2000). The Cambridge History of Greek and Roman Political Thought. Cambridge: Cambridge University Press. Salkever, S. (1990). Tragedy and the Education of the Dēmos, in: Euben, P., Greek Tragedy and Political Theory. Berkeley – London: California University Press, str. 274–304. Saxonhouse, A. (1995). Fear of diversity: the birth of political science in ancient Greek thought. Chicago: University of Chicago Press.

155 Bibliography Saxonhouse, A. (1996). Athenian democracy: modern mythmakers and ancient theorists. Notre Dame: University of Notre Dame Press. Saxonhouse, A. (2008). Free speech and democracy in ancient Athens. Cambridge: Cambridge University Press. Segal, Ch. (1995). Sophocles’ tragic world: divinity, nature, society. Cambridge: Harvard University Press. Segal, Ch. (1999). Tragedy and civilization: an interpretation of Sophocles. Norman: University of Oklahoma Press. Segal, Ch. (2001). Oedipus Tyrannus: tragic heroism and the limits of knowledge. Oxford: Oxford University Press. Shaw, M. H. (1982). The ἦθος of Theseus in the Suppliant Women. Hermes 110, str. 3–19. Schefold, K. (1976). Sophokles Aias auf einer Lekythos. Antike Kunst 19, str. 71–8. Schofield, M. (2006). Plato: The Political Philosophy. Oxford University Press. Schütrumpf, E. (1989). Traditional Elements in the Concept of Hamartia in Aristotle’s Poetics. Harvard Studies in Classical Philology, vol. 92, str. 137–156. Smith, W. D. (1966). Expressive Form in Euripides’ Suppliants. Harvard Studies in Classical Philology 92, str. 137–156. Snell, B. (1986). Tragicorum Graecorum Fragmenta, Vol. I. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. Sommerstein, A. H. (et coll.) (1993). Tragedy, Comedy and the Polis. Bari: Levante. Sommerstein, A. H. (2008). Aeschylus: Fragments. Cambridge (Mass): Harvard University Press. Stinton, T. C. (1975). Hamartia in Aristotle and Greek Tragedy. Classical Quaterly 25, str. 221–254. Storey, I. C. (2008). Euripides: Suppliant Women. London. Taplin O. (2006). Greek Tragedy in Action. London and New York: Routledge. Toher, M. (2001). Euripides’ Supplices and the Social Function of Funeral Ritual. Hermes 129, str. 332–49. Vernant, J. P. – Vidal-Naquet, J. P. (1990). Myth and tragedy in ancient Greece. New York: Zone Books. Vickerse B. (1987). Alcibiades on Stage: Philoctetes and Cyclops. Historia: Zeitschrift für Alte Geschichte, 36, 2, str. 171–197. Walkera, H. J. (1995). Theseus and Athens. New York. Walsch, G. (1978). The Rhetoric of Birthright and Race in Euripides’s Ion. Hermes 106, str. 301–315. Webster, T. B. L. (1967). The Tragedies of Euripides. London: Methuen.

156 Bibliography Webster, T. B. L. (1969). An introduction to Sophocles. London: Methuen. Webster, T. B. L. (1970). Sophocles: Philoctetes. Cambridge: Cambridge University Press. West, M. L. (1988). Euripides: Orestes. Oxford: Aris & Phillips. Whitman, C. H. (1951). Sophocles: a study of heroic humanism. Cambridge: Harvard University Press. Wigodsky, M. M. (1962). The Salvation of Ajax. Hermes 90, str. 149–158. Wilamowitz, T. von (1917). Die dramatische Technik des Sophokles. Berlin: Weidmannsche Buchhandlung. Wilson, P. (2003). The Athenian Institution of the Khoregia: the chorus, the city, and the stage. Cambridge: Cambridge University Press. Winkler, J. J. – Zeitlin, F. I. (1992). Nothing to do with Dionysos?: Athenian drama in its social context. Princeton: Princeton University Press. Winnington-Ingram, R. P. (1980). Sophocles: an interpretation. Cambridge: Cambridge University Press. Winnington-Ingram, R. P. (1997). Euripides and Dionysus: an interpretation of the Bacchae. London: Bristol Classical Press. Winnington-Ingram, R. P. (1983). Studies in Aeschylus. Cambridge: Cambridge University Press. Wright, M. (2005). Euripides’ escape-tragedies: a study of Helen, Andromeda, and Iphigenia among the Taurians. Oxford: Oxford University Press. Zeitlin, F. I. (1996). Playing the other: gender and society in classical Greek literature. Chicago: Chicago University Press. Zeitlin F. I. (1990), Thebes: Theater of Self and Society in Athenian Drama, in: Winkler, J. J. – Zeitlin, F. I., Nothing to do with Dionysos?: Athenian drama in its social context. Princeton: Princeton University Press, str. 130–167. Zelenak, M. X. (2005). Gender and Politics in Greek Tragedy. New York: Peter Lang Publishing. Zuntz, G. (1955). The political plays of Euripides. Manchester: Manchester University Press.

165 Index of Names A Aelianus 15 Aeschines 23, 29, 30 Aeschylus 14, 18, 32, 33, 35–37, 39, 42, 49, 56, 66, 67, 69, 87, 103, 107, 116, 129, 133, 136 Alcibiades 33–35, 38, 116, 122, 123, 140 Aristophanes 14, 16, 28, 29, 47, 49, 93, 95, 127, 132, 138 Aristotle 12, 15, 2–24, 27, 53, 59, 82, 93, 99, 110, 122, 127, 128, 131, 137, 138, 144–153 C Cimon 27, 28, 30, 33, 47, 50 Cleisthenes 13, 15, 108 Cleon 63, 116, 117 Cleophon 27, 29 Critias 125 D Demosthenes 22, 26, 27, 29, 95, 107, 116–118, 130, 137 Dio 66, 67 Diodotus 63, 64 E Euripides 12, 13, 15, 18, 21, 36, 42, 45–47, 66, 67, 69, 84–93, 95–98, 100–105, 107, 112, 113, 115–118, 120–122, 124–136 H Heracles 34, 38, 42, 67–69, 75, 77–79, 84, 107, 116, 118, 128, 132 Herodotus 16, 18, 27, 32, 50, 95, 99, 104, 125, 126 Homer 16, 19, 34, 45, 47–49, 54, 64–67, 71, 81, 82, 86, 96 Hypereides 95, 117, 118 I Isocrates 28, 29, 95, 107, 117, 128, 130, 137 L Lycurgus 117 Lysias 15, 95, 107, 117 N Nicias 47, 116, 122, 123

166 Index of Names P Pausanias 50, 117 Pericles 21, 22, 27, 30, 32, 33, 56, 99, 100, 106, 108–110, 119, 120, 126, 129, 130, 139 Phrynichus 27, 32 Pindar 18, 49, 65, 81, 133 Plato 12, 15, 21, 26, 56, 79, 84, 93, 95–97, 106, 107, 110–113, 117, 120, 122, 125, 127, 128, 135, 137–149, 152, 153 Plutarchus 21, 27, 28, 30, 32, 50 Protagoras 56, 125 S Solon 120, 131 Sophocles 12, 14, 32–39, 42, 45–50, 52–56, 58, 59, 61, 62, 64–66, 68–71, 73, 75–84, 86, 90– 93, 96, 107, 116, 127, 151 T Themistocles 27, 32, 33, 36 Theseus 61, 88, 115, 117, 118, 120–131, 133 Thespis 25 Thucydides 14–16, 24, 27, 30, 56, 63, 64, 91, 93, 100, 105, 106, 109, 117–119, 122, 123, 127, 129, 139 X Xenophon 18, 26, 27, 34, 81, 117, 125, 128