Ruská středověká literatura

1

Prorok Eliáš, detail ikony, vesnice Vybuty nedaleko Pskova, druhá polovina 13. století.

3

Translation © PhDr. Emilie Bláhová, CSc., PhDr. Zoe Hauptová, CSc., PhDr. Václav Konzal, 1989 Cover © Vladimír Mačinskij, 2013 © Pavel Mervart, 2013 ISBN 978-80-7465-046-8 Tato publikace byla vydána ve spolupráci se Zastupitelstvím Ruské pravoslavné církve v Čechách a s finanční podporou hotelu Villa Ritter, Karlovy Vary. Vychází k 1150. výročí příchodu slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu a 1025. výročí christianizace Rusi. Edici řídí: Michal Řoutil

OBSAH Úvodem 11 Počátky literární vzdělanosti na Kyjevské Rusi (Z. H.) 13 Dílo Ilariona, metropolity kyjevského (Z. H.) 39 O zákoně daném Mojžíšem a o milosti a pravdě, která se stala skrze Ježíše Krista, a o tom, jak pominul zákon a jak milost a pravda naplnily veškerou zemi a víra se rozšířila mezi národy i k našemu ruskému národu, a pochvala našemu chánu Vladimírovi, od něhož jsme byli pokřtěni, a modlitba k Bohu od vší naší země 45 I. O zákoně a milosti 45 II. Pochvala Vladimírovi 53 Ruští prvomučedníci Boris a Gleb (V. K.) 61 Vyprávění o svatých mučednících Borisi a Glebovi a o jejich utrpení i jejich pochvala 70 O Borisovi, jakého byl vzhledu 83 Vyprávění o zázracích svatých mučedníků Kristových Romana a Davida 84 Služba ke cti svatých mučedníků Borise a Gleba. Dílo Jana, metropolity ruského 97 Nestorův Život Feodosije Pečerského (Z. H.) 115 Život Feodosije Pečerského 120 Novgorodské letopisectví (Z. H.) 127 První novgorodský letopis 132 Příběhy ruských svatých otců (Z. H.) 143 Kyjevskopečerské paterikon 147 O ctihodném Moisiji Uhřínovi 147 O ctihodném pekaři prosfor Spiridonovi a o malíři ikon Alimpijovi 152

Ruské zpracování byzantské epické látky o Digenisovi (Z. H.) 157 Skutky dávných časů a chrabrých mužů, o statečnosti, chrabrosti a udatnosti krásného Děvgenije 163 Ruský poutník ve Svaté zemi (V. K.) 175 Kniha zvaná Poutník od Daniela, igumena ruského 186 Kyjevské ohlasy velkého církevního rozkolu (V. K.) 239 Georgij, metropolita kyjevský: Pře s latiníky (úhrnem sedmdesát obvinění) 247 Na okraji společnosti – Daniel Zatočnik, vyhnanec a ztracenec (V. K.) 257 Přípis, který napsal svému knížeti Jaroslavu Vladimíroviči vyhnanec Daniel 264 Výňatky z „Molenija“ 277 Andrej Bogoljubskij a legenda o jeho zavraždění (Z. H.) 279 O zavraždění Andreje Bogoljubského 284 Dílo Kirila Turovského (Z. H.) 291 Slovo hříšného mnicha Kirila o koncilu tří set a osmnácti svatých otců, svědectví svatých knih o Kristu, Synu Božím, a pochvala otcům svatého koncilu nikajského, v neděli před letnicemi 296 Vyprávění o Alexandru Něvském a Michailu Černigovském (E. B.) 303 Život knížete Alexandra, syna Jaroslavova, a smrt Michaila Černigovského a jeho bojara Feodora v Hordě 308 Kázání Serapiona Vladimírského (Z. H.) 319 Slovo svatého ctihodného Serapiona 323 O Sergiji Radoněžském (E. B.) 325 Život ctihodného a bohonosného otce našeho, igumena Sergije divotvůrce, sepsaný Přemoudrým Epifanijem 329

Dmitrij Donský a bitva na Kulikově poli (E. B.) 353 Sepsání Sofonije, starce Rjazance. Zádonština velikého knížete pana Dmitrije Ivanoviče a jeho bratra knížete Vladimíra Andrejeviče 362 Ediční poznámka 369

8

11 Tisíciletá tradice ruského písemnictví je svými počátky spojena s přijetím křesťan- ství na Kyjevské Rusi v roce 988. Z Byzance sem postupně pronikaly podněty všech kulturních sfér, a to bezprostředně i zprostředkovaně přes kulturu bulhar- skou. Prostřednictví Bulharska se nejvýrazněji projevilo právě v literatuře. S při- jetím staroslověnského liturgického jazyka plynuly odtud na Rus kromě knih liturgických a biblických i spisy nejrůznějších žánrů, přeložené z řečtiny. Na Rusi se toto literární působení setkávalo s tradicí místní ústní slovesnosti i s vlivy jiných oblastí, mimo jiné i Čech. Od 11. století se pak na Rusi vytvářelo vlastní mnohotvárné písemnictví. Tento výbor ruských textů 11.–14. století seznamuje naše čtenáře s žánry u nás většinou méně známými a s díly do češtiny až dosud nepřeloženými. Jsou to především homilie, tj. kázání, a legenda, tj. životopis, ať již osoby duchovní (světec, mnich) nebo světské (kníže). Duchovní prózu dopl- ňuje ukázka duchovní poezie, služba ke cti svatých Borise a Gleba. Próza světská je zastoupena Vyprávěním o Digenisi Akritovi, v němž je byzantské téma zpraco- váno již zcela originálně, a poutnickým cestopisem igumena Daniila z jeho pouti do Svaté země. Ukázky z letopisů jsou voleny tak, aby vynikla jejich žánrová roz- manitost. Výbor je uzavřen Zádonštinou, jakousi hrdinskou písní v próze. Záměr- ně do něho nebyl pojat Nestorův letopis, Poučení Vladimíra Monomacha, Slovo o pluku Igorově a jiné texty, českým čtenářům již známé. V úvodní studii i struč- ných úvodech k jednotlivým literárním památkám je však poukázáno na jejich význam v ruské literární tvorbě. Do výboru nebyly zařazeny ani památky právní, které nejsou literárními díly ve vlastním slova smyslu, i když v ruském písemnictví ÚVODEM

Úvodem 12 tvoří významnou skupinu, především proto, že jejich jazyk je čistě staroruský, bez staroslověnských vlivů. Úvodní studie zasazuje vybrané památky do širšího kontextu literárního a obec- ně kulturního a stručně nastiňuje i politický vývoj Rusi od vzniku kyjevského knížectví až po první náznaky pádu tatarské nadvlády za panování Dmitrije Donského.

POČÁTKY LITERÁRNÍ VZDĚLANOSTI NA KYJEVSKÉ RUSI

12

15 Východní Slované obývali oblasti vzdálené od kulturní Evropy pozdního staro- věku, takže o nich není z nejstarší doby mnoho známo. Někteří historikové se domnívají, že národ, jejž starověcí autoři, např. římský letopisec Tacitus (98 n. 1.), znali pod názvem Veneti, označoval Slovany; pozdější doba je prý znala pod jmé- nem Antové. Veškeré zprávy, které uvádějí sami východní Slované o své dávné minulosti,majícharakterústnětradovanýchpověstí,podobných,jakéznámeiz čes- ké tradice: nejstarší ruský letopis Povest’ vremennych let uvádí, že východní Slova- né přišli do svých někdejších sídel odněkud z Podunají a že město Kyjev založili tři legendární bratři Kyj, Šček a Choriv, se svou sestrou, která se jmenovala Lybeď. Podobnou legendu znal již arménský historik Zenob Glak, který působil v 7. stole- tí: zaznamenává, že Poluni (Poljané) založili město Kuar (Kyjev), a že zakladateli tohoto města byli tři bratři. Východní Slované obývali dost rozsáhlé území, které se rozkládalo mezi Ladožským jezerem a horní Okou na severu a dolním Dněp- rem a Karpaty na jihu, na západě sahalo až k hornímu toku Visly. Jako všichni ostatní Slované na západě i na jihu byli organizováni kmenově a tuto organiza- ci opouštěli jen neradi. Letopis zná a jmény uvádí třináct východoslovanských kmenů, z nichž nejdůležitější úlohu v dějinách východního Slovanstva sehráli Poljané, vlastní zakladatelé města Kyjeva. Značný význam při vzniku východoslovanského státu měl cizí etnický prvek, stejně jako tomu bylo u balkánských Slovanů, kde státotvorným elementem se stali Prabulhaři. U východních Slovanů to byli normanští mořeplavci a kupci,

Počátky literární vzdělanosti na Kyjevské Rusi 16 přicházející ze Skandinávie, kteří v 9. století ohrožovali velkou část Evropy. V Evro- pě byli známi pod jménem Normané a Vikingové, Slované je nazývali Varjagy. Jejich finské jméno bylo Ruotsi, a to byl v podobě Rhós i jejich název byzantský. Odtud se odvozuje i jméno Rus’, i když existují i jiné výklady, založené na kmeno- vém názvu Rod (Rodi), nebo na jménu řeky Ros. TitoVarjagovézřejmězpůsobilirevolucivpoklidnémživotěslovanskýchkmenů, živících se primitivním zemědělstvím, rybolovem, lovem kožišin a včelařstvím, když využili toků řek, směřujících ze severu na jih a ústících do Dněpru. Odtud putovali po lodích přes Černé moře do Cařihradu, popřípadě ještě dále. Tato obchodní cesta, tradičně nazývaná „iz Varjag v Greki“ (od Varjagů do Řecka), procházela územím obývaným Slovany a vnesla do jejich života dosud neznámé prvky. Varjagové byli vojensky organizováni a spojovali obchod s loupeží, proto si přirozeně Slovany podmanili a přinutili je, aby jim odváděli daně a pracovali pro ně, zejména aby vyráběli čluny dlabané z jednoho kusu kmene, které dopra- vovaly zboží. Město Kyjev pak bylo důležitým přístavem, kde se zboží překládalo na větší lodi. Sama plavba po Dněpru do Černého moře byla velmi nebezpečná, neboť Dněpr měl sedm prahů, kde bylo třeba lodi i s nákladem přetáhnout po souši,abybylomožnopokračovatdále.Natěchtomístechčíhalypolodivokékmeny stepních nomádů, zvláště turkotatarští Pečeněhové, kteří kupce přepadali, aby se zmocnili jejich majetku. Není proto divu, že tento způsob obchodu mohli pro- vozovat jen zdatní bojovníci. Okolnosti založení ruského státu uvádí letopisec zpola legendárním způso- bem: roku 862 slovanské a finské kmeny odmítly platit Varjagům daň, vyhnaly je a začaly si vládnout samy, avšak „nebylo u nich práva“ a jejich rozepře měli opět urovnat Varjagové. Byli tedy povoláni tři bratři: Rjurik se usadil v Novgorodě a jemu byli poddáni Sineus v Bělozeře a Truvor v Izborsku, po smrti svých bratrů vládl Rjurik sám. Tato „povolávací zpráva“ je ovšem stylizována letopiscem vlád- noucího rodu, proto má i idylický charakter, ve skutečnosti si asi Varjagové pod- manili Slovany násilím. Ruští historikové také často poukazují na to, že slovanská účast při vzniku ruského státu je v letopise úmyslně zamlčena, aby vynikla vedou- cí úloha rjurikovské dynastie. Nelze si však představovat nějaký státní útvar, který by se podobal evropským feudálním státům, asi šlo nejdříve o kmenový svaz, v němž se jednotlivé kmeny podvolovaly centrální moci jen nedobrovolně. Ostatně o Rjurikově vládě kromě této letopisné zprávy neexistují žádné jiné doklady. Dokonce ani archeologové nenalezli důkazy o existenci Rjurikova sídelního města Novgorodu v 9. století. Podle letopisného podání Rjurik bojoval s jinými Varjagy, Askoldem a Direm, usazenými v Kyjevě, o vládu nad celou Rusí, roku 879 pak odevzdal vládu členu své družiny Olegovi, který se tak stal vládcem Rusi po dobu nezletilosti Rjurikova syna

DÍLO ILARIONA, METROPOLITY KYJEVSKÉHO

16

41 V yspělou rétorickou skladbu Slovo o zákoně a milosti (Slovo o zakoně i blagodati), spojenou se vzletnou pochvalou knížeti Vladimírovi a jeho synu Jaroslavu Moudrému, lze datovat do poloviny 11. století. Toto dílo se tradičně připisuje kyjevskému metropolitovi Ilarionovi, který nastoupil na biskup- ský stolec roku 1051, jak dokládá nejstarší ruský letopis (Povesť vremennych let), spojovaný se jménem kyjevského letopisce Nestora. Jiná ruská kronika, tzv. První novgorodský letopis, vzpomíná roku 1056 již metropolitu Řeka Efréma, takže Ilarion mohl být metropolitou asi čtyři roky. Z Nestorova letopisu se dovídáme, že poustevničil poblíže Kyjeva, kde si „vykopal jeskyňku“, a odtud byl Jaroslavem Moudrým povolán do svého úřadu. Uvádí se též, že byl knězem v knížecím sídle Berestově u Kyjeva. K jeho ustanovení kyjevským metropolitou patrně došlo bez souhlasu cařihradského patriarchy. V tom lze snad spatřovat usilování ruské církve o autonomii. Tato snaha patrně neměla úspěch, jak lze usoudit z toho, že Ilarion působil ve svém úřadě poměrně krátkou dobu a byl nahrazen opět řeckým hierarchou.1 Kromě Slova s Pochvalou se Ilarionovi připisuje ještě Modlitba, Vyznání víry a malý fragment poučení pro kněze. Existuje ještě jedenáct děl, kde autorství Ilarionovo je možné, avšak neprokázané. J. N. Ščapov se např. domnívá, že spolu 1 Srov. G. Podskalsky, Christentum und theologische Literatur in der Kiever Rus’ 988–1237. Mnichov 1982, 285.

Dílo Ilariona, metropolity kyjevského 42 s Jaroslavem Moudrým sepsal Nomokánon, tj. sbírku církevněprávních předpi- sů.2 G. Podskalsky však tuto domněnku považuje za neopodstatněnou a klade tento Nomokánon až do 12.–13. století.3 Ze srovnání nejstaršího letopisného svodu se Slovem vyplynula i možná účast Ilarionova při psaní ruských letopisů, avšak cha- rakter a rozsah této činnosti není zcela objasněn.4 Slovo o zákoně a milosti objevil a roku 1844 publikoval A. V. Gorskij podle znění dochovaného v tzv. Synodálním rukopise z 15. století. V něm za Slovem a Pochvalou následuje zmíněná již Modlitba, obsáhlá a vzletná, stylově i jazykově podobná oběma předchozím textům (A. V. Gorskij ji považoval za součást Slova), Vyznání víry a celek ukončuje přípisek tohoto znění: „Já, z milosti Boha, jenž miluje lidi, mnich a kněz Ilarion, byl jsem z jeho vůle vysvěcen zbožnými biskupy a nastolen ve velikém, Bohem chráněném městě Kyjevě, abychvněmbylmetropolitou,pastýřemaučitelem.Totosestaloléta6559(=1051) za vlády zbožného chána Jaroslava, syna Vladimírova. Amen.“ Přípisek se zřetelně vztahuje k předchozímu Vyznání víry. Jakožto důkaz pra- vosti přípisku se uvádí titul chán (kagan), daný kyjevskému knížeti a užívaný i ve Slově a Pochvale. Vyznání víry musil podle kanonických předpisů kandidát biskup- skéhoúřaduveřejněproslovitavlastnoručněpodepsat.MělosedržetNikajsko-caři- hradského symbola, a to se pak mohlo samostatně rozvádět. Ilarionovo Vyznání podle L. Müllera5 sleduje nejspíše řecký text Michaela Synkella, není ovšem jeho otrockým překladem, nýbrž samostatným rétorickým dílkem, podobným Slovu. Většina badatelů se přiklonila k mínění A. V. Gorského o tom, že autorem Slo- va, a tedy i Modlitby a Vyznání, je metropolita Ilarion. Vyskytly se ovšem i pochy- by: extrémní názor, že Ilarion vůbec nebyl a nemohl být autorem Slova, vyslovil G. M. Barac,6 někteří jiní zastávali názor, že autorství Ilarionovo je sice pravděpo- dobné, ale nedokazatelné (např. I. N. Ždanov, M. Gruševskij). V současné době se takové pochyby již nevyskytují. Oporu mínění o Ilarionově autorství skýtá textový rozbor. Podle shodného mínění N. N. Rozova7 a L. Müllera8 jde vlastně 2 Srov.J.N.Ščapov,DrevnerusskijeknjažeskijeustavyXI–XVvv.Moskva1976;týž,Ustavknjazja Jaroslava i vopros ob otnošenii k vizantijskomu naslediju na Rusi v seredine XI v. Vizantijskij vremennik 31, 1971, 74–75. 3 G. Podskalsky, cit. dílo, 285. 4 Srov. D. S. Lichačev, Russkije letopisi i ich kuľturno-istoričeskoje značenije. Moskva–Lenin- grad 1947, 66–70; N. N. Rozov, K voprosu ob učastii Ilariona v Načaľnom letopisanii. In: Letopisi i chroniki, Moskva 1974, 31–36. 5 L. Müller, Des Metropoliten Ilarion Lobrede auf Vladimír den Heiligen und Glaubensbekennt- nis. Wiesbaden 1962, 189–192. 6 G. M. Barac, Istočniki „Slova o zakone i blagodati“ i jevangeľskoj pesni. K voprosu o jevrejs- kom elemente v drevnerusskoj literature. Kyjev 1916. 7 Slavia 32, 1963, 14. 8 L. Müller, Die Werke des Metropoliten Ilarion. Mnichov 1971.

45 O ZÁKONĚ DANÉM MOJŽÍŠEM A O MILOSTI A PRAVDĚ,12 KTERÁ SE STALA SKRZE JEŽÍŠE KRISTA, A O TOM, JAK POMINUL ZÁKON A JAK MILOST A PRAVDA NAPLNILY VEŠKEROU ZEMI A VÍRA SE ROZŠÍŘILA MEZI NÁRODY I K NAŠEMU RUSKÉMU NÁRODU, A POCHVALA NAŠEMU CHÁNU VLADIMÍROVI,13 OD NĚHOŽ JSME BYLI POKŘTĚNI, A MODLITBA K BOHU OD VŠÍ NAŠÍ ZEMĚ14 Pane, požehnej, Otče15 I. Blahoslavený je Hospodin, Bůh Izraele (Ž 72, 18a), Bůh křesťanský, neboť navštívil svůj lid a spasil ho (L 1, 68), neboť nepřehlédl své stvoření a nedovolil, aby bylo navždy v zajetí modloslužebné temnoty a zahynulo ve službě ďáblu. Naopak nejprve ospravedlnil Abrahamovo plémě deskami zákona, poté pak skrze svého Syna spasil evangeliem a křtem všecky národy a přivedl je k obnově znovu- zrození, k věčnému životu. Chvalme tedy a velebme toho, jehož andělé chválí bez přestání, a klanějme se tomu, jemuž se klanějí cherubové a serafové. Neboť milostivě shlédl na svůj lid, a nikoli posel nebo anděl, nýbrž on sám nás spasil, když přišel na zemi, ne jako zjevení, nýbrž skutečně, trpěl za nás tělesně až do hrobu a spolu se sebou vzkřísil i nás. K lidem žijícím na zemi přišel obléknuv se v tělo, k těm, kteří byli v podsvětí, sestoupil skrze ukřižování16 a položení do hrobu, aby obojí, živí i mrtví, pozna- li navštívení a Boží příchod a pochopili, že on je tak mocný a silný, Bůh živých i mrtvých. 12 O milosti a pravdě – evangelní citát J 1, 17 „o milosti a pravdě, která se stala skrze Ježíše Krista“; tato perikopa se čte v první den velikonočního týdne. 13 Našemu chánu Vladimírovi – míněn Vladimír, velkokníže kyjevský v letech 980–1015; okolo r. 988 se dal pokřtít i se svou zemí; jako svatý uctíván asi od r. 1250. 14 Modlitba k Bohu od vší naší země – neuvádíme ji, protože původně nebyla součástí tohoto textu. 15 Pane, požehnej, Otče – liturgická žehnací formule před každým čtením i jinými úkony (např. v biskupské eucharistické liturgii před žehnáním trůnu); řec. „Eulogéson despota“ je ve slovan. textech většinou rozšířeno o další oslovení; původně prosba lektora o požehnání předsedajícího (kněze, biskupa, opata), v soukromé modlitbě chápaná jako prosba o požehnání Boží; nejnověj- ší překlad sdružuje obojí: „Ve jménu Páně požehnej, Otče.“ 16 K těm, kteří byli v podsvětí, sestoupil skrze ukřižování – podle narážky v 1P 3, 19–20 a zejména podle apokryfu Nikodémova, na Východě velice ceněného, sestoupil Kristus do podsvětí, aby spasil všecky zbožné Starého zákona, počínaje Adamem a Evou a konče Janem Křtitelem.

Dílo Ilariona, metropolity kyjevského 46 Kdo jest tak veliký jako Bůh náš? (Ž 77, 14) On jediný činí zázraky. (Ž 72, 18b) Ustanovil zákon, kterým by připravil cestu pravdě a milosti, aby se v něm lidstvo odklonilo od modloslužebného mnohobožství, přivyklo víře v jediného Boha a aby jako poskvrněná nádoba umytá vodou – to jest zákonem a obřízkou – přijalo mlékomilostiakřtu.Zákontotižbylpředchůdcemaslužebníkemmilostiapravdy, pravda pak a milost je služebníkem budoucího věku, života nepomíjejícího. Tak jako zákon přiváděl ty, kteří byli pod zákonem (Ga 3, 23), k milostivému křtu, tak křest propouští své syny do věčného života. Mojžíš a proroci hlásali Kristův příchod, Kristus pak a jeho apoštolové vzkříšení a budoucí věk. Připomínat v tomto spisku jak prorocké předpovědi o Kristu, tak apoštolské učení o budoucím věku je zbytečné a vedlo by k prázdnému vychloubání. Kdy- bychom zde vykládali, co je v jiných knihách a co vy znáte, vypadalo by to jako opovážlivost a slávy chtivost. Nepíšeme to totiž nevědomým, nýbrž těm, kteří se bohatě nasytili rozkoše vzdělání, nepíšeme Božím nepřátelům, jinověrcům, nýbrž jeho vlastním synům, nepíšeme cizincům, nýbrž dědicům nebeského království. Tento výklad se však týká zákona, daného Mojžíšem, a milosti a pravdy, která se stala skrze Krista. Co dokázal zákon? Co milost? Nejdříve zákon a potom milost, nejdříve stín, potom skutečnost. Obrazem zákona a milosti jsou Agar a Sára,17 otrokyně Agar a svobodná Sára, nejdříve otrokyně a potom svobodná. Kdo čteš, rozuměj (Mt 24, 15), že Abra- ham měl od svého mládí za ženu Sáru, svobodnou, a ne otrokyni. Bůh totiž před věky ráčil pojmout úmysl poslat svého Syna na svět, aby se tím zjevila milost. Sára nerodila, protože byla neplodná (Gn 11, 30); nebyla však neplodná, nýbrž zavře- ná z Boží prozřetelnosti, aby porodila až ve stáří. Neznámá a skrytá byla Boží moudrost (Ž 51, 8) před anděly i lidmi, ne proto, že byla nezjevitelná, nýbrž byla skrytá a měla se zjevit na konci věku. Sára řekla Abrahamovi: „Aj, zavřel mne Hospodin, abych nerodila. Vejdi k služebnici mé Agar a ona ti porodí.“ (Gn 16, 2) A milost řekla Bohu: „Protože nenastal čas, abych sestoupila na zemi a spasila svět, sestup na horu Sinaj a usta- nov zákon.“ Abraham uposlechl Sářinu řeč a vešel k služebnici její Agar (Gn 2, 4), i Bůh poslechl slova milosti a sestoupil na Sinaj. Porodila pak služebnice Agar z Abra- hama syna služebnice, a nazval ho Abraham jménem Izmael. (Gn 2, 15) Mojžíš pak odnesl z Hory sinajské zákon, nikoli milost, stín, nikoli skutečnost. 17 Agar a Sára – v Gn 16 se vypráví, že Abrahamova manželka Sára byla po řadu let neplodná; proto podle starého zvyku dala Sára Abrahamovi za ženu svou otrokyni Agar, která z tohoto spojení porodila syna Izmaela; z vůle Hospodinovy však Sára v pokročilém věku otěhotněla a porodila syna Izáka.

RUŠTÍ PRVOMUČEDNÍCI BORIS A GLEB

22

63 T rvalo celou polovinu dvou tisíců let naší éry, která je érou křesťanskou, než křesťanství proniklo do celé Evropy a zapustilo v ní kořeny. Tyto kořeny však byly od počátku skrápěny krví, neboť padající modly starého světa mnohé vyznavače nového učení rozdrtily. Bylo ovšem tradicí všech starokřesťan- ských obcí, že krev svých mučedníků chápaly jako drahocennou setbu, z níž vzchá- zela budoucnost. A tak i ve středověku, kdy se křesťanství stalo náboženstvím univerzálním, – plnoprávným a úctyhodným se stal ten národ, který měl svoje mučedníky. Bylo tomu tak i u národů slovanských: a stejně jako se Čechy staly zemísvatéhoknížeteamučedníkaVáclava,mohlaseRuszáhypoté,cobylapokřtěna velkoknížetem Vladimírem, zaštiťovat ochranou svých mučedníků Borise a Gleba. Řada výrazných podobností v osudu knížete Václava a osudech knížat Borise a Gleba způsobila, že kult těchto mučedníků tvořil od počátku významnou slož- ku kontaktů mezi raně přemyslovskými Čechami a Kyjevskou Rusí. Václav i oba Vladimírovi synové byli knížecího rodu, vynikali řadou vladařských a křesťan- ských ctností a zahynuli rukou vlastních bratří – dokonce měli stejnou možnost se ubránit, ale vzdali se jí jako praví následovníci Kristovi. Není divu, že se Boris před smrtí rozpomíná mezi jiným i na „svatého Václava, jenž byl zabit podobně“. Kult knížete Václava (i jeho svaté báby mučednice Ludmily) byl na Rusi natolik rozšířen, že některé české hagiografické a liturgické skladby se nám zachovaly jen

Ruští prvomučedníci Boris a Gleb 64 dík svému rozšíření v Kyjevské Rusi.1 A naopak ostatky „svatého Gleba a jeho druha“ byly na Sázavě uloženy do bočního oltáře Božetěchovy kostelní stavby, jak zaznamenal v letopise Mnich sázavský.2 Jak říká G. P. Fedotov3 , má kyjevské křesťanství pro ruské náboženské myšlení podobnou cenu jako Puškin pro literaturu: je normou, zlatým pravidlem, králov- skou cestou. Přitom žádné téma nebylo v Kyjevské Rusi tolikrát zpracováváno jako život a smrt a oslava svatých prvomučedníků Borise a Gleba. Má-li tedy být připomenutoičeskémučtenářitisíciletévýročípokřestěníRusi,jetřebasplnitdluh těmto významným svědkům mladého ruského křesťanství. Tato rozsáhlá kapitola nechť je částečnou splátkou. Když 15. července 1015 zemřel v Berestově veliký kníže kyjevský Vladimír, byl v Kyjevě pouze jeho nejstarší syn Svjatopolk. Ve své touze po moci nechtěl být pouze prvním, ale jediným následníkem velkoknížecího stolce: zatajil otcovu smrt a snažil se své bratry postupně vlákat do léčky a dát je zabít, aby se mohl stát samovládcem. Podařilo se mu odstranit Borise, schopného vojevůdce, který se vracel z výpravy proti Pečeněhům, kam ho poslal před smrtí otec Vladimír – najatí vrazi Borise nejprve těžce zranili a cestou do Vyšgorodu zavraždili 24. čer- vence 1015. O půldruhého měsíce později, 5. září, dostihli vrahové nejmladšího Vladimírova syna Gleba poblíž Smolenska na říčce Smjadyni a téhož roku zavraž- dili podle údaje letopisu ještě Svjatoslava na útěku do Uher. Vražednému řádění se pokusil učinit přítrž další z bratří Jaroslav, tehdy kníže novgorodský. Po několi- kaletých bojích, kdy Svjatopolk využíval svého spojenectví s Poláky (Boleslav Chrabrý) i Pečeněhy, vyhrál rozhodující bitvu na Altě (na místě Borisovy vraždy) Jaroslav a Svjatopolk zahynul na útěku kdesi na polsko-českém pomezí. Jaroslav se stal roku 1019 kyjevským velkoknížetem a ve snaze legalizovat a sankcionovat své postavení (vystoupil, byť jako mstitel vražd, proti zákonnému nástupci trůnu), vyvinul velké úsilí, aby se bratřím, které pomstil, dostalo záhy veřejné úcty a kano- nizace.4 DalslavnostněpřenésttělobratraGlebadoVyšgoroduauložitvedleBorise poblíž chrámu svatého Basila; po prvních podivuhodných znameních nad hroby obou bratří pohnul metropolitu Jana I., aby byla těla bratří exhumována a vysta- vena k veřejné úctě (protože chrám svatého Basila shořel, byli mučedníci vystaveni 1 Podrobněji o tom viz A. I. Rogov, Slovanské legendy z doby vzniku českého státu a jejich osu- dy na Rusi, in: Staroslověnské legendy českého původu, Praha 1976, s. 11–53, kde je uvedena bohatá literatura. 2 Pokud jde o vývoj kultů václavského a borisoglebského v rodných zemích, zabýval se jejich shodami a rozdíly B. N. Florja (Václavská legenda a borisovsko-glebovský kult, Českosloven- ský časopis historický 26, 1978, s. 82–95). 3 G. P. Fedotov, The Russian Religious Mind I.–II., Cambridge (Mass.), 1946–1966, s. 412. 4 L. Müller, Die altrussischen hagiographischen Erzählungen und liturgischen Dichtungen über die heiligen Boris und Gleb, Slavische Propyläen, Bd. 14, München 1967, s. VII.

Ruští prvomučedníci Boris a Gleb 69 výročí pokřestění Rusi.15 Pro české vydání jsme vybrali jednak celý text o Borisi a Glebovi z Uspenského sborníku,16 tj. Vyprávění o umučení s pochvalou, krátký text o Borisově vzhledu a Vyprávění o zázracích, jednak Službu metropolity Jana z vydání D. I. Abramoviče,17 které přetiskl L. Müller.18 15 Viz pozn. 9. 16 Uspenskij sbornik XII–XIII vv. (vyd. O. A. Knjazevskaja aj.), Moskva 1971. 17 D. I. Abramovič, Žitija svjatych mučenikov Borisa i Gleba i služby im, Petrograd 1916. 18 Viz pozn. 4.

70 VYPRÁVĚNÍ O SVATÝCH MUČEDNÍCÍCH BORISI A GLEBOVI A O JEJICH UTRPENÍ I JEJICH POCHVALA Pane, požehnej, Otče „Roduspravedlivýchbudepožehnáno,“(Ž112,2)řeklprorok,„ajejichpotomstvo v požehnání bude přebývat“ (Ž 37, 26). Tyto věci se zajisté udály před nedávnem, když byl samovládcem celé ruské země Vladimír, syn Svjatoslavův a vnuk Igorův, ten, který celou tuto ruskou zem osvítil svatým křtem. O dalších jeho dobrých skutcích promluvíme jinde, nyní není čas. Musíme však postupně vylíčit následující. Tak tedy ten Vladimír měl dvanáctero synů, ale nikoli z jedné ženy, jejich matky byly různé. Nejstarší z nich byl Vyšeslav a po něm Izjaslav, třetí byl Svjatopolk; a právě ten zosnoval tu zlou vraždu. Jeho matka byla původně jeptiškou a byla to Řekyně. Pojal ji za manželku Vladimírův bratr Jaropolk, když ji pro sličnost její tváře dal zbavit řeholních slibů, a z ní počal toho bídného Svjatopolka. Ještě jako pohanpakVladimírJaropolkazabilajehoprávětěhotnouženusivzalzamanželku. Z ní se tedy narodil ten bídný Svjatopolk, takže byl synem dvou otců, kteří byli bratry. A proto ho také Vladimír neměl v lásce, protože nebyl jeho vlastní. A od Rognědy měl čtvero synů, Izjaslava, Mstislava, Jaroslava a Vsevoloda, od jiné pak Svjatoslava a Mstislava19 a od Bulharky Borise a Gleba. A všechny je ustanovil knížaty v různých územích. O tom povíme jinde, teď však promluvíme jen o těch, jichž se týká toto vyprávění. Tak tedy onoho bídného Svjatopolka ustanovil kníže- tem v Piňsku, Jaroslava v Novgorodě, Borise v Rostově a Gleba v Muromi. Teď už nechám dlouhého mluvení, abych se nezamotal do množství popisů, a budeme mluvit o tom, o čem jsem začal. 19 Od jiné pak Svjatoslava a Mstislava – podle údaje letopisu k r. 6488 (980) byla onou jinou ženou Vladimírovou nejmenovaná česká princezna a měla kromě obou, jmenovaných i zde, ještě syny Vyšeslava a Stanislava (uveden v Ipaťjevském rukopise letopisu místo Mstislava); věrohodnost tohoto údaje přesvědčivě hájil R. Holinka (K česko-ruským vztahům v 10. stole- tí, in: Sborník prací brněnské univerzity 11, 1953, č. 2–4, s. 228).

97 SLUŽBA KE CTI SVATÝCH MUČEDNÍKŮ BORISE A GLEBA.63 DÍLO JANA, METROPOLITY RUSKÉHO64 24. dne měsíce července KATHISMA65 Tónina 1. Zpívá se jako „Andělské zástupy“ Krista jste spolu si od mládí zamilovali, ctihodní bratři, 63 Služba ke cti svatých mučedníků – řec. akoluthia, lat. officium, soubor hymnů a modliteb pří- slušného svátku v kalendářním uspořádání liturgických mineí; odpovídá vlastním textům (propriu sanctorum) římské liturgie; jako přední patronové Rusi mají Boris-Roman a Gleb- -David službu úplnou, se všemi hymny vlastními, bez odkazů na společné texty mučedníků. 64 Dílo Jana, metropolity ruského – v úvahu přicházejí pouze dva Janové: Jan I. byl metropolitou kyjevským po celou první polovinu vlády Jaroslava Moudrého (jeho nástupce Theopemptos – Feopempt – nastoupil někdy kolem r. 1034) a pravděpodobně o něm se zmiňuje Thietmar Merseburský, když v 8. knize své kroniky mluví o kyjevském arcibiskupovi – více na s. 65–68; Jan II., údajně strýc a vychovatel byzantského básníka Theodora Prodroma (údaj však není jistý), obsazoval metropolitní stolec v Kyjevě mezi léty 1076/77 a 1089; založil nová biskup- ství ve Vladimíru Volyňském a v Turově, r. 1086 byl účastníkem synody v Konstantinopoli, 14. 8. 1089 posvětil nový hlavní chrám (katholikon) Zesnutí Bohorodičky v Pečerském klášte- ře v Kyjevě; odpověď na otázku, který z obou metropolitů Janů je autorem Služby Borisi a Glebo- vi, závisí na době kanonizace obou mučedníků (k ní byla s největší pravděpodobností napsána): zatímco především A. Poppe hájil v posledních pětadvaceti létech kanonizaci 20. 5. 1072, a tudíž vidí autora Služby v Janovi II., většina starších i novějších badatelů se drží kanonizace 24. 7. někdy ve 30. létech (A. Šachmatov dokonce ve 20. létech 11. století) a autorství připisu- jí Janovi I.; dílo bylo sepsáno asi řecky a hned přeloženo do ruské církevní slovanštiny. 65 Kathisma. Tónina 1. Zpívá se jako „Andělské zástupy“ – kathisma, slovan. sědalen, hymnus (tropar, sticheron), jehož jméno napovídá, že při jeho zpěvu bylo dovoleno sedět; tropar (od řec. trepesthai, „obracet se“, se rytmem a melodií „obrací“, tj. vztahuje buď k vzorové strofě (heirmos, slovan. irmos) nebo k určité tónině užívané vždy po celý týden; tónin církevního zpěvu je osm (čtyři základní, čtyři odvozené, plagální) – řec. échos, slovan. glas – a podle osmi tónin je uspořádán soubor liturgických hymnů v liturgické knize zvané osmihlasník, oktoich; „zpívá se jako“, slovan. podoben, řec. prosomoion, udává hymnus, na jehož melodii se daný tropar zpívá; vzorové hymny byly shromažďovány v hirmologiích a uspořádány tam podle osmi hlasů, odkazovalo se na ně úvodními slovy (incipity), podle nichž se snadno našly uvnitř pří- slušného hlasu.

Ruští prvomučedníci Boris a Gleb 98 životu bez konce lásku svou dali jste zcela, ó bratři slavní, čistotu přesvatou zvolili, zřekli se vášní, duši jež hubí. Od Boha přijavše s užitkem, dáváte nyní nemocným zdraví. KONTAKION66 Tónina 3. Zpívá se jako „Porodila dnes Panna“ Přeslavná dnes památka vaše slavně skvěje se, mučedníci Kristovi, Romane a Davide, a všechny nás svolává: Pospíchejte oslavit Krista, Boha našeho. Proto také spěcháme k schránce hrobu vašeho, doufajíce, že milost uzdravení dostanem, neboť víme, že vy jste z vůle Boha samého svatí Boží lékaři. 66 Kontakion – slovan. kondak, dnes krátký hymnus na téma slavnosti nebo svátku, zbytek star- šího kontakiálního zpěvu (jeho mistrem byl počátkem 6. století Romanos Melodos, Roman Sladkopěvec, křestní patron mučedníka Borise), kdy rozsáhlé hymnické skladby (často s akro- stichem) představovaly vlastně jakési homilie ve verších; dnešní kondak je formou totožný s proimiem, úvodní strofou někdejšího kontakia (ta se od ostatních strof kontakia lišila ryt- mem i rozsahem); ve středověku bývaly kondaky soustřeďovány do kondakářů, shrnujících kondaky celého liturgického roku.

NESTORŮV ŽIVOT FEODOSIJE PEČERSKÉHO

30

117 S e jménem mnicha Nestora se spojují tradičně tři důležitá díla staroruského písemnictví: tzv. Nestorův letopis, Život Borise a Gleba a Život Feodosije Pečerského. Kronikářské dílo Nestorovo, které vešlo do pozdějších letopis- ných svodů, a to zejména letopisu Lavrentijova, známého z opisů 14. a 15. století, a letopisu Ipaťjevského, jehož opisy jsou zachovány z 15. a následujících staletí, je ovšem třeba rekonstruovat. I sama nejstarší část letopisu, zahrnující události od poloviny 9. století až do začátku 12. století (tzv. Pověsť vremennych let), je stylově nejednotná a vykazuje několik vrstev, odkazujících k různým pramenům. Otázka osobní účasti Nestorovy při sestavení nejstaršího ruského letopisu byla a je v ruské vědě zkoumána se zvláštní důkladností a na její zodpovězení bylo vynaloženo mnoho důmyslu a ostrovtipu. Zjednodušeně lze říci, že sepsání tzv. Nestorova letopisu, který se nezachoval jako samostatné dílo, lze klást do doby vlády knížete Svjatopolka Izjaslaviče, vnuka Jaroslava Moudrého, asi do doby okolo roku 1110. Dílo vzniklo nepochybně v Kyjevskopečerském klášteře, rozsah a druh autorské práce Nestorovy je pak předmětem složitého filologického bádání. Českému čte- náři je třeba připomenout, že tzv. Nestorův letopis přeložil a vydal K. J. Erben roku 1867. Mimořádná pečlivost tohoto překladu a jeho jazyková krása vedly k jeho dalším vydáním, a to za nacistické okupace roku 1940, dále v roce 1954, nyní se připravuje další, již čtvrté vydání. Výňatky z letopisu nově přeložila S. Mathauserová a uveřejnila je ve své knize Povídky ze staré Rusi, Praha 1984.

Nestorův život Feodosije Pečerského 118 Dlouhotrvající a stálá diskuse se vede o tom, zda Nestor letopisec je totožný s Nestorem hagiografem, autorem Životů Borise a Gleba a Feodosije Pečerského. Podrobně o ní referuje A. Poppe,1 sám je přesvědčen o tom, že jde o dvě různé osoby. V ruské a sovětské vědě však převažuje názor, že jde o autora jediného. Tak soudili badatelé počínaje A. A. Šachmatovem,2 přes V. S. Ikonnikova,3 D. I. Abra- moviče,4 M. D. Priselkova,5 až po D. S. Lichačeva.6 V poslední době se objevují nové pochyby o Nestorové letopisecké činnosti i v sovětské vědě.7 Že jde o dva různé autory, usuzovali A. I. Sobolevskij8 a N. Levitskij.9 Někteří badatelésevšakdomnívají,žereálnoupostavoujejediněautorobouŽivotů.Letopis vznikl na základě ústního podání mnichů Kyjevskopečerského kláštera a pro tema- tickou podobnost se Životy byl spojen se jménem Nestorovým. Tento názor zastá- val zejména J. Ščepkin,10 z dalších pak J. J. Golubinskij a S. A. Bohuslavs’kyj. V Životě Feodosijově se tvrdí, že byl napsán po Životě Borise a Gleba. O boriso- glebovském tématu, ve staroruské literatuře vícekrát zpracovaném, se český čtenář může poučit v našem výboru na str. 61n. a též v úvodní stati A. I. Rogova ke knizeE.BláhovéaV.KonzalaStaroslověnskélegendyčeskéhopůvodu,Praha1976, 30–35. Text této legendy vydali S. A. Bohuslavs’kyj11 a D. I. Abramovič.12 Nejstarší rukopisné znění Života Feodosijova je zachováno v tzv. Uspenském sborníku z 12. století. Poprvé bylo vydáno O. M. Bodjanským,13 nové vydání 1 A. Poppe, Chronologia utworów Nestora hagiografa. Slavia 14, 1965, 287–305. 2 A. A. Šachmatov, Kijevo-pečerskij paterik i pečerskaja letopis’, Izvestija Otdelenija russkogo jazyka i slovesnosti 2, 1897, kn. 3, 795–844; týž, Nestor letopisec, Zapiski naukovogo Tova- ristva im. Ševčenka 117–118, 1913–1914, 31–51; týž, Povest’ vremennych let I, Petrohrad 1916, XI–XXI. 3 V. S. Ikonnikov, Opyt russkoj istoriografii II. Kyjev 1908, 246–252. 4 D. I. Abramovič, K voprosu ob ob’jeme i charaktere literaturnoj dejateľnosti Nestora letopisca. Trudy XI Archeologičeskogo s’jezda II, Moskva 1902, 20–27; týž, Issledovanija o Kijevo-Pečer- skom paterike kak istoriko-literaturnom istočnike. Izvestija Otdelenija russkogo jazyka i slo- vesnosti 6, 1901, kn. 3, 207–235; týž, Žitija svjatych mučenikov Borisa i Gleba i služby im. Petrohrad 1916, s. I. 5 M. D. Priselkov, Nestor letopisec. Opyt istoriko-literaturnoj charakteristiky. Petrohrad 1923. 6 D. S. Lichačev, Russkije letopisi. Moskva – Leningrad 1947, 147–168; týž, Povesť vremennych let II, Moskva – Leningrad 1950, 102–124. 7 Viz O. V. Tvorogov, in: Slovar’ knižnikov i knižnosti drevnej Rusi. XI–pervaja polovina XIV v. Leningrad 1987, 274–278. 8 A. I. Sobolevskij, God kreščenija Rusi. Čtenija v istoričeskom obščestve Nestora letopisca, kn. 2. Kyjev 1888, otd. II, 5. 9 N. Levitskij, Važnejšije istočniki dlja opredelenija vremeni kreščenija Vladimira i Rusi i ich dannyje. In: Christijanskoje čtenije 1890, č. I, 687–697. 10 J. Ščepkin, Zur Nestorfrage. Archiv für slavische Philologie 19, 1897, 498–554. 11 S. A. Bohuslavs’kyj, Ukrajino-rus’ki pamjatky XI–XVIII vv. pro knjaziv Borysa ta Hliba. Kyjev 1928, 179–206. 12 D. I. Abramovič, Žitija svjatych mučenikov Borisa i Gleba i služby im. Petrohrad 1916, 1–26. 13 O.M.Bodjanskij,ŽitijeFeodosija,igumenaPečerskogo,spisanijeNestora.In:ČtenijavObščestve istorii i drevnostej rossijskich pri Moskovskom universitete 1858, 3.

RUSKÝ POUTNÍK VE SVATÉ ZEMI

34

177 S oudě podle počtu zachovaných rukopisů byla poutnická literatura vedle hagiografie nejčtenějším žánrem kyjevského či předmongolského období. Základním a nejoblíbenějším dílem tu přitom bylo Putování nebo Poutník opata Daniela, plným názvem jedné z redakcí Kniha zvaná Poutník od Daniela, opata ruského (titul v rukopisech kolísá).1 Podle zatímního zjištění se docho- valo na sto padesát rukopisů tohoto díla jinak neznámého představitele ruského mnišstva. Jediným pramenem zpráv o autorovi je jeho vlastní spis. A protože je opat Daniel typickým středověkým autorem, ponechává vlastní osobu zcela v pozadí. Podle tradice se opakovaně nazývá člověkem ubohým a nehodným, jeho pokora jde tak daleko, že se vyznává z lenosti a opilství, tradičně se omlouvá za neumělý sloh(aprávem).Sporémístníičasovéúdajelzezdílaodvoditnepřímo:zesrovnání 1 Choždenije, Skazanije, Strannik, Palomnik jsou nejčastější incipity titulu díla v jednotlivých jeho redakcích. Opisovači je často kombinují a rozšiřují. Rukopis, jenž byl základem edice Venevitinovovy (viz níže), nese titul „Život a putování Daniela, igumena země ruské“ (ačkoli jinak český překlad vychází právě z tohoto rukopisu, volí nadpis podle jiného rukopisu – jako typičtější a správnější, neboť o životě autorově se z textu nedovídáme naprosto nic), jiný titul zní např. „Poutník mnicha Daniela, vyprávění o pouti do Jeruzaléma, o různých městech, včetně samého Jeruzaléma, i o ctihodných místech poblíž města a svatých chrámech“. – Pro předsta- vu o rukopisném zachování památky srovnejme: ze zde uvedených textů (nebo jejich ukázek) je Ilarionovo Slovo o zákoně a milosti doloženo asi třetinou, Kyjevskopečerské paterikon asi polovinou a Slovo Daniela Zatočnika asi desetinou počtu rukopisů. Jen borisoglebské Skazanije je doloženo ještě četněji (asi 170 rukopisů).

Ruský poutník ve Svaté zemi 178 JordánusřekouSnovílzeusuzovatnačernigovskoudomovinuDanielovuazpřed- pokladu, že jeruzalémský král Balduin I. uskutečnil Danielem zmíněné tažení v letech 1106–1108, lze dovodit, že Danielova palestinská pouť spadá do let 1106–1107.2 Sám Daniel pak uvádí, že jeho pobyt trval šestnáct měsíců a že měl štěstí na vzdělaného průvodce z kláštera svatého Sávy. Na cestě provázela opata malá „družina“; v textu se mluví o nebezpečích, které hrozí všem malým skupi- nám, jinde se někteří druhové přímo jmenují. Danielova poutnická kniha není zajímavá jen tím, že je první svého druhu. Z jejího obsahu si lze učinit představu o palestinské topografii a o zajímavých zastávkách poutníků cestou z Konstantinopole do Palestiny, ale i o historickém vědomí ruského člověka té doby. Jako četná jiná literární díla kyjevského období, snaží se autor snést do svého spisu řadu informací a poučení z různých oblastí života tehdejší společnosti (sr. oblibu letopisů vstřebávajících do svých chronolo- gických záznamů celou řadu nehistorických žánrů, nebo zálibu v sestavování sbor- níků – Svjatoslavův z roku 1073 a Sborník 1076, homiletické sborníky poetic- kých názvů jako Zlatoust, Zlatostruj, Izmaragd, Margarit, Pčela). Přesto je základním zájmem autorovým zájem duchovní, náboženský.3 Z tohoto hlediska neměl autor Putování do Svaté země úspěch předem zajištěn. Zejména od dob stěhování národů vládlo v evropkém křesťanstvu napětí mezi dvojím poje- tím křesťanovy pozemské existence. Na jedné straně vznikají poustevny, lávry a kláštery, kde žijí mniši často doživotně, na druhé straně putují stovky potul- ných mnichů z místa na místo; na jedné straně se hlásá „stabilitas loci“ (stálost místa) jako jedna ze základních zásad benediktinské řehole, k níž se mniši zava- zují slibem, na druhé straně žene heslo „peregrinatio propter Christum“ (putování pro Krista) zástupy iroskotských misionářů západní i střední Evropou; na jedné stranějetouhapřiblížitseKristuajehosvatýmpomocípoznánímístjejichpozem- ského působení a uctění relikvií všeho druhu, na druhé straně stojí vědomí nebez- pečí hrozícího člověku mimo domov, včetně náboženského zvnějšnění a mravního 2 K.-D. Seemann v úvodní studii k reedici vydání M. A. Venevitinova v 36. svazku řady Slavische Propyläen pod titulem Igumen Daniil, Choženije (Abt Daniil, Wallfahrtsbericht), München 1970, LXXIV + 260 stran, shromažďuje a hodnotí výsledky dosavadních bádání o autorovi, době i okolnostech jeho pouti. Tam viz podrobnou literaturu. Toto pojednání je hlavním pramenem zde obsažených informací. K.-D. Seemann vydal později ještě šíře pojatou monogra- fii Die altrussische Wallfahrtsliteratur, München 1976. 3 Řada prací, zejména sovětských badatelů se zaměřovala spíše na problémy literárního hodno- cení, na topografické pojetí a hodnotu jednotlivých zeměpisných, historických a kulturních informací. Kromě studií Seemannových viz bibliografické údaje u G. Podskalského, Christen- tum und theologische Literatur in der Kiever Rus’ (988–1237), München 1982, s. 194–200. Tisícileté výročí křesťanství na Rusi je dobrou příležitostí uvědomit si základní smysl díla v historickém kontextu. Pokusy učinit z Danielovy cesty záležitost církevněpolitickou nebo dokonce diplomatickou jsou čirými hypotézami. Řada míst textu svědčí pro soukromý cha- rakter pouti (včetně kontaktů s králem Balduinem I.).

DÍLO KIRILA TUROVSKÉHO

38

293 K iril Turovský je považován za nejvýznamnějšího kazatele 12. století. Jeho životní data – jak tomu bývá u středověkých autorů vůbec – je možno re- konstruovat pouze přibližně. Datum narození není známé; ze starého proložního Života, pocházejícího snad ze 13. století, lze jen usoudit, že se narodil zámožným rodičům v Turově a že se oddal mnišskému životu a horlivé askezi,1 nejsou-liovšemtytoúdajepoplatnéhagiografickémuschématu.BiskupemvTurově se stal asi mezi léty 1146–1169, zemřel někdy před rokem 1182. A. Stender- -Petersen2 předpokládá, že jeho život lze klást nejspíše do let 1130–1182. Literární historikové považují Kirila Turovského nejčastěji za krasořečníka, jehož vlastní myšlenková originalita je nevelká. Nepochybně však byl velmi široce vzdělán, uměl řecky a napodoboval oblíbené vzory patristické rétoriky, zejména Řehoře z Nazianzu a Jana Zlatoústého. Jeho homilie se často skládají z mozaiky úryvků z děl jeho oblíbených autorů, Kiril je však dovede obratně skloubit v půso- bivý celek prozrazující literární vkus. Jeho exegetická metoda je, tak jako u jeho předchůdců a vzorů, alegorická a symbolická, to znamená, že za každým detailem příslušného biblického místa hledá skrytý smysl, přenesený nebo prorocký. Při tomto výkladu však postupuje velmi důsledně, takže působivost kázání je touto pedanterií poněkud narušena. Nicméně má velký cit pro dramatičnost a projevuje ho zejména v dialogu a monologu osob, o nichž je řeč. 1 Srov. G. Podskalsky, Christentum und theol. Literatur in der Kiever Rus’. Mnichov 1982, 96. 2 A. Stender-Petersen, Geschichte der russischen Literatur I, Mnichov 1957, 53.

Dílo Kirila Turovského 294 Jeho kázání mají pravidelnou výstavbu, začínají prologem a končí epilogem v podobě pochvaly; v jejich rámci se rozvíjí hlavní výklad. Ten bývá osvěžován drobnými anekdotami, které jsou převzaty z literatury. Kirilova tvorba, ať už kazatelská nebo hymnografická, je především literaturou, která čerpá zase jen z literárních plamenů a nemá nic společného s aktuálním životem soudobé ruské společnosti. Mohlo by se zdát, že jeho modlitby, naplněné temným a truchlivým pesimismem, odhalují nitro vnitřně rozvráceného hříšníka, a jsou tak výrazem ne- klidné a dramatické doby, v níž vznikaly, ale není tomu tak; nejsou ničím jiným než naplněním předem daného schématu. Kirilovy homilie byly velice oblíbené, obracely se ovšem ke kultivovanému pub- liku, které bylo schopno ocenit autorovo řečnické umění. O této jejich oblibě svědčí, že byly neměnnou součástí neustále opisovaných homiletických sborní- ků, jako je Zlatoust a Toržestvennik. Prvním vydavatelem Kirilových homilií byl již na začátku 19. století K. F. Kalaj- dovič,3 ten však často nepracoval s nejstaršími rukopisy a původními redakcemi. Nejsoustavněji se věnoval dílu Kirilovu I. P. Jeremin,4 zasloužil se zejména o kri- tická vydání osmi homilií, u nichž se Kirilovo autorství považuje za nesporné. Tyto homilie se dělí na dvě skupiny: a) homilie na Květnou neděli a Nanebe- vstoupení Páně, tedy na dva svátky z tzv. dodekaorta, tj. dvanácti hlavních svátků Ježíše Krista a Bohorodičky; b) ostatní homilie na první cyklus nedělí od veliko- noc do svatodušních svátků. Poslední z nich, Památku otců nikajského koncilu, podáváme zde v překladu jakožto ukázku Kirilovy tvorby. Tato homilie jako jediná není kázáním na evangelní text. Je známa ve dvou redakcích: původní, náležející Kirilovi,azkrácené.Jezachovánavceléřaděrukopisů,znichžnejstaršíjeze13. sto- letí. Překlad je pořízen podle kritické edice Jereminovy.5 Za vrchol ruské asketické literatury se považují tři podobenství („pritči“), z nichž dvě považuje Jeremin za nesporná Kirilova díla (Podobenství o lidské duši a těle, zvané též O slepci a chromci a O lehkomyslném caru a jeho moudrém rádci). Pochyby budí tzv. Vyprávění pro Vasilije, igumena Kyjevskopečerského kláštera, o laikovi a mnišském stavu, o duši a o pokání, zachované v pozdních rukopisech 16.–17. století. Vydání těchto děl pořídili K. F. Kalajdovič a I. P. Jere- min v citovaných již edicích. A. Stender-Petersen6 nevidí hlavní význam Kirila Turovského v homiletice, nýbrž v duchovní poezii. Tato oblast Kirilovy tvorby je však ještě nedostatečně 3 K. F. Kalajdovič, Pamjatniki rossijskoj slovesnosti XII v., Moskva 1821, 3–85. 4 I. P. Jeremin, Literaturnoje nasledije Kirilla Turovskogo, Trudy Otdela drevnerusskoj literatu- ry 11, 1955, 342–367; 1957, 409–426; 1958, 331–348. 5 I. P. Jeremin, Trudy 15, 343–348. 6 A. Stender-Petersen, Geschichte d. russ. Lit., 58–63.

369 Druhé vydání Písemnictví ruského středověku, tentokrát pod názvem Ruská stře- dověká literatura, zůstává vzhledem k vydání prvnímu (Praha 1989) prakticky bez úprav. Aktualizováno bylo jen několik málo především geografických a bib- liografických údajů. Laskavý čtenář si jistě povšimne záměnného používání jak „západní“ tak „vý- chodní“ terminologie pro oblast „východního“ křesťanství. V textu se tak vedle sebe vyskytuje igumen i opat, mnich i řeholník, hieromonach i řeholní kněz, sněm i koncil, abatyše, malování ikon aj. Variabilní je například i podoba jména Cyril (Kiril,KyriliKyrill).Variujíserovněžnázvyněkterýchliterárníchpamátek(Povesť vremennych let, Pověsť vrěmennych lět). Přestože dnešní odborný přístup velí roz- lišovat, rozhodli jsme se tuto nejednotnost podržet, neboť se v ní odrážejí auten- tické přístupy vědy v době vzniku předkládaného výboru. Ačkoli se ruská středověká literatura netěší po roce 1989 stejnému zájmu jako v předchozích letech, vyšlo od doby vzniku této antologie několik publikací, které mohou sloužit jako doplnění zde uvedených pramenů. V chronologickém pořádku uvádíme některé z nich: J. B. Lášek, Počátky křesťanství u východních Slovanů, Praha 1997. J. Komendová, Středověká Rus a vnější svět. Obraz cizích kultur v písemnictví Rusi 11. – 14. století, Olomouc 2005. V. L. Janin, Středověký Novgorod v nápisech na březové kůře, přel. J. Komendová, Červený Kostelec 2007. Ediční poznámka

370 M. Téra, Perun – bůh hromovládce. Sonda do slovanského archaického náboženství, Červený Kostelec 2009. Haličsko-volyňský letopis, přel. J. Komendová, Praha 2010. G. P. Fedotov, Svatí staré Rusi, přel. J. Komendová – M. Řoutil, Červený Kostelec 2011. J. Komendová, Světec a šaman. Kulturní kontexty středověké legendy, Praha 2011. A. M. Pančenko, Metamorfózy ruské kultury. Sborník statí a esejů, sest. M. Řoutil, přel. J. Kolár – J. Komendová – M. Řoutil – M. Téra, Červený Kostelec 2012. N. V. Sinicynová, Odysea Maxima Řeka. Renesanční Itálie – Athos – Moskevská Rus, přel. J. Komendová, Červený Kostelec 2013 (v tisku). Nestorova kronika: nejstarší staroruský letopis, přel. M. Téra, Červený Kostelec 2013 (v tisku). Ediční poznámka

43

44

RUSKÁ STŘEDOVĚKÁ LITERATURA Od křtu Vladimíra Velikého po Dmitrije Donského Výbor textů 11.–14. století Vybrali a přeložili Emilie Bláhová, Zoe Hauptová a Václav Konzal. Odpovědná redaktorka: Jana A. Nováková. Technická spolupráce: Helena Trojanová. Grafické zpracování obálky Vladimír Mačinskij. Na obálce použita miniatura evangelisty Lukáše, Ostromírův evangeliář, 1056–1057. Vydalo nakladatelství Pavel Mervart, P. O. Box 5, 549 41 Červený Kostelec, v roce 2013. Vytiskla tiskárna Akcent ve Vimperku. Vydání druhé, v nakladatelství Pavel Mervart první. www.pavelmervart.cz www.parresia.cz ISBN 978-80-7465-046-8 svazek 20

Marek Starowieyski Slovník raněkřesťanské literatury Východu Arabská, arménská, etiopská, gruzínská, koptská a syrská literatura Slovník raněkřesťanské literatury Východu představuje světový unikát. V jednom svazku čtenář nalezne podrobná hesla o význačných autorech a dílech křesťanského Východu prvního tisíciletí, a to z oblasti arabské, arménské, etiopské, gruzínské, koptské a syrské literatury. Všechna slovníková hesla byla přehlédnuta a upravena českými odborníky na dané oblasti a jednot­ livá hesla navíc obsahují nejnovější relevantní odbornou literaturu. Knihu doplňují chronolo­ gické tabulky, seznamy patriarchů a katholiků východních církví a výkladový rejstřík toponym. Sv. Jan Damašský Řeči na obranu obrazů Kniha obsahuje vůbec první kompletní překlad tří spisů sv. Jana Damaš­ ského († 749), jež jsou dnes známy jako „Řeči na obranu obrazů“. Tyto texty zásadně ovlivnily chápání náboženského zobrazování jak na křesťan­ ském Východě, tak Západě. V úvodu knihy se překladatel věnuje sv. Janu Damašskému jako významné osobnosti raně středověkého myšlení a za­ sazuje vznik jeho spisů do dobového kontextu, tj. ikonoklastických sporů 8. století, v závěru se pak zamýšlí nad smyslem ikony a jejím zařazením do liturgie dle učení Otců církve. Sergej A. Ivanov Byzantské misie aneb je možné udělat z „barbara“ křesťana? Publikace se věnuje dějinám byzantské misijní činnosti v průběhu tisícileté existence Byzantské říše. Přináší mimo jiné odpovědi na mnoho dosud nezodpovězených otázek, jako např. jaké byly největší úspěchy byzant­ ských misií, co měly společného v evropských zemích, v Chazárii, na severním Kavkaze, v Persii, Arábii, Súdánu či Etiopii, nebo proč se ani dobové byzantské prameny nezmiňují o působení věrozvěstů Konstan­ tina­Cyrila a Metoděje na Moravě. Kulturněhistorická analýza směřuje k pochopení toho, jak byzantští Řekové chápali sami sebe a okolní svět. Monika Langrock Libanonské rozhovory Libanonští křesťané jsou intelektuální elitou křesťanů Středního východu. Léta po skončení občanské války (1990) však popisují jako léta deziluze a deprese z politického vývoje země. Ve čtrnácti rozhovorech se křesťané z maronitské, řeckopravoslavné, řeckokatolické, arménské a protestantské církve snaží nalézt odpověď na stěžejní otázku: jak se vyrovnat s klesajícím vlivem křesťanů v libanonské, ale i blízkovýchodní společnosti? V edici PRO ORIENTE dosud také vyšlo:

Steven Runciman Zajetí Velké církve Dějiny konstantinopolského patriarchátu od pádu Cařihradu do roku 1821 Dnes již klasické dílo anglického historika S. Runcimana seznamuje čtenáře s dějinami řecké církve od pádu Cařihradu (1453) do vyhlášení nezávislosti (1821). První část knihy je věnována vnitřní organizaci a teologii církve v posledních staletích existence Byzantské říše, druhá pak životu kon­ stantinopolského patriarchátu pod nadvládou Osmanů. Zvláštní důraz je kladen nejen na podobu nového uspořádání církve, vznik fanariotského hnutí či proces národního sebeuvědomění, ale i na vztahy s ostatními křesťanskými církvemi v Evropě i Rusku. Pavel Milko Úvod do byzantské filosofie Publikace Úvod do byzantské filosofie je vůbec prvním komplexním pokusem o uchopení tohoto tématu u nás. Důkladnému rozboru jsou podrobeny vazby byzantské filosofie nejen na předchozí období, ale zvláště na urču­ jící dobová theologická východiska. Kniha obsahuje studii M. Řoutila Na východ od Antiochie. Pavel Milko Órigenés učitel Kniha představuje Órigena jako pokračovatele a transformátora tradiční antické paideie. Zabývá se výkladem Órigenova listu Řehoři Divotvůrci, přináší jeho první český překlad a výklad doplněný o překlady a krátké výklady nejznámějších alegorezí, souvisejících s problematikou vztahu fi­ lozofie a teologie či křesťanství a pohanského myšlení. Ve druhé části je představena Órigenova předmluva k jeho dílu Peri archón, první křesťan­ ské systematice. Arménské kroniky od jezera Van – (16.–18. století ) Výbor arménských kronik nabízí pohled na každodenní život arménské komunity žijící v 16.–18. století ve východní Anatolii. Autory byli jak učení mniši z klášterů v okolí Vanského jezera, tak lidoví písmáci. Kniha nabízí jedinečnou možnost nahlédnout do reality života křesťanů na periferii Osmanské říše. Kromě deseti kronik je kniha dále doplněna o literárně­ historickou úvodní studii, rozsáhlé výkladové slovníky pojmů, toponym a osobností a unikátní obrazový materiál.

V edici PRO ORIENTE dále připravujeme: A. Müller Hora Athos. Dějiny mnišské republiky N. V. Sinicynová Odysea Maxima Řeka. Renesanční Itálie – Athos – Moskevská Rus M. Řoutil Rusko-český slovník pravoslavné kultury Ilarion Alfejev Izák Syrský a jeho duchovní odkaz Kniha věhlasného pravoslavného teologa je první monografií v současné vědě, jež je věnována životu a myšlenkám jednoho z největších křesťan­ ských mystiků, Izáka Syrského (7. stol.). S pomocí důkladné analýzy jeho asketického a mystického učení – zejména stavů opuštěnosti Bohem, poku­ šení, modlitby a mystických osvícení, duchovního úžasu – se podařilo rekonstruovat teologický systém tohoto mnicha­poustevníka. Ať múzy promluví Tři byzantská kvazidramata Kniha představuje tři pozoruhodné byzantské literární experimenty vznik­ lé v 9. a 12. století: Verše o Adamovi Ignatia Diakona, Kočkomyší válku Theodóra Prodroma a Dramation Michaéla Haplúcheira. Označení „kvazi­ dramata“ sice literární formou odkazuje k dramatu, nicméně díla pravdě­ podobně nebyla určena ke scénickému provedení – potřeba divadla se v Byzanci nasycuje spíše nepřímo v různých projevech teatrality. K čertu ať táhne studium Výbor z byzantské žebravé poezie Kniha představuje první výbor z byzantské žebravé poezie u nás. Ačkoliv byl již od svého vzniku tento žánr na periferii evropského písemnictví, je přitažlivý nejen pro odborníky, ale i pro laické čtená­ ře. Dovoluje totiž nahlédnout do každodenního života byzantské společnosti s velkou dávkou humoru a ironie. Publikace je opat­ řena úvodní studií přibližující historické pozadí vzniku básní. Knihy je možné objednat na: www.pavelmervart.cz Distribuce: Kosmas (www.kosmas.cz) a Karmelitánské nakladatelství (www.kna.cz)