Sandman 2: Domeček pro panenky

1

2

” Sny a vidiny jsou lidem dany ku j e j i c h prospechu a poucen.“ Artemidoros z Daldis, Oneirokritikon, druhe stolet po Kristu. ” Sny jsou divny a hlou- pyý a des me.“ Rose Walkerova, duben 1990 \' \' \' \' \' \' \' \' < < < \' < • • •

NAPSAL NEIL GAIMAN I L U S T R O V A L I M I K E D R I N G E N B E R G A MALCOLM JONES III KOLOROVAL ZYLONOL PUVODNI LETTERING: TODD KLEIN A JOHN COSTANZA PU UV PU UV o NII NI \'

U V O D : C L I V E B A R K E R DALSI VYTVARNICI: CHRIS BACHALO M I C H A E L Z U L L I A S T E V E P A R K H O U S E O B A L K Y A D E S I G N : D A V E M C K E A N od Neila Gaimana: Petovi Atkinsovi. Nickovi Vincovi. Anne a Kate Bobbyovým. Žádný zvláštní důvod za tím nehledejte. Věnování Mika Dringenberga: GiGi. Paulovi a Erikovi. Věnování Malcolma Jonese III: Malcolmu Campbellovi A \' \' \' \' \' < V E N O V A N I \' \' <

Copyri ht © 2017 DC Comics. Cover Copyri ht © 2010 DC Comics. Compilation Copyri ht © 1990 Clive Barker. Introduction Copyri ht © 1991 DC Comics. Introduction Copyri ht © 1995 DC Comics. Afterword Copyri ht © 1991 DC Comics. All Ri hts Reserved. Ori inally published in the U.S. in sin le ma azine form as THE SANDMAN 9-16. Ori inal U.S. editor: Karen Ber er. Copyri ht © 1989, 1990 DC Comics. All Ri hts Reserved. All characters, their distinctive likenesses and related elements featured in this publication are trademarks of DC Comics. VERTIGO is a trademark of DC Comics. The stories, characters and incidents featured in this publication are entirely fictional. Published by Nakladatelstv Crew s.r.o. under License from Verti o/DC Comics. Any inquiries should be addressed to Verti o/DC Comics c/o Nakladatelstv Crew s.r.o., Caslavska 15, Praha 3. ´ ´ ´ ´ ^

V I K T O R J A N I S P r e k l a d RICHARD PODANY R e d a k c e HANA MUSILOVA K o r e k t u r a J O S E F L A D E K, D A V I D H O R A K L e t t e r i n J I R I P A V L O V S K Y S e f r e d a k t o r P E T R L I T O S R e d i t e l n a k l a d a t e l s t v AKONTEXT S.R.O. T i s k V Y D A L O NAKLADATELSTVI C R E W S . R . O . V  R O C E 2 0 1 7 P R V N I B A R E V N E V Y D A N I ISBN 978-80-7449-465-9 < < < \' \' \' \' \' \' \' \' \' \' \' ^ ´ ´ ^ ^ • • • • • • ,

Co takhle zapoc t oslavu d la, ktere nyn drz te v  rukou, definic dvou druhu fan- tastiky? Ten prvn , ktery je nejcasteji k viden v hororove beletrii a ve filmech, predklada realitu, ktera pripom na tu nasi, a pak si stanov druhou realitu, jez do te " podkladove vtrhne a je posleze bud asi- milovana, nebo vyvrzena. Nekdy, kupr kladu ve  vsech filmech pojednavaj c ch o  vym - tan dabla - a to je vetsina hororu, byt treba pod jinymi nalepkami - je takovy cizorody osten nakonec vytazen z hnisaj c ho boku reality. Jindy se ale navstevn k stane soucast kazdodenn ho zivota. Superman je koneckoncu mimozemstan, jen je prija- telnou podobou invazivn reality. Druhy druh fantastiky je mnohem s le- nejs . Cely svet je v pr bez ch toho druhu zahadny a  strasidelny. Neexistuje nic na  zpusob pevneho statu quo, jen rada krehkych relativn ch realit, ktere jsou vlastn postavam samotnym a jez lze za zmenenych stavu a podm nek vykolejit. Jedn m z  nejleps ch predstavitelu tohoto zanru je Ed ar Allan Poe, v jehoz horec- natych pov dkach se krajina, postava - dokonce architektura - stavaj funkc auto- rovy zmucene duse a uzkostne sexuality, v n z je vsechno mozne, nebot ony pr behy se odehravaj v autorove hlave. Je dost dobre mozne, ze d ky osvobo- zen od  kritickeho a  akademickeho zkou- man se komiks stal tak urodnou pudou pro druhy druh fantastiky. Ve  filmovem zanru se z pout naturalismu zase vymani- li nekonvencn reziseri s  Fellinim v  cele. V  posledn ch letech se vsak od  bezpec brehu odvazili do zbesilych perej prave ti nejuspesnejs komiksov scenariste. Tak napr klad pan Gaiman. V  relativne kratkem case si svymi obrazy z skal pr zen davu, trebaze jeho pr behy preskupuj reality zcela bezohledne. Gaiman nevy- prav pr mocare vypravenky, ktere clovek po precten ihned zapom na, a neserv ruje UVOD \' ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ° ° ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ° ° ° ° ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ° ` ` ` ` ` ` ` ` ` ` ` ` ` ` ` ` ` ` ` ` ` ° "

ani jednoznacne moraln zavery. Nam sto toho konstruuje pr behy jako nejaky pomateny ku- char - vrs vrstvu na vrstvu a ukryva mezi nimi in redience sladke i kysele. Postavy, ktere zalidnuj tato vypraven , jiz davno vyrostly ze zpochybnovan nasilnost , ktere Gaiman pa- cha na normaln m stavu vec . V tom malstro- mu se zrodily a zadnou jinou realitu neznaj . Jsou tu stvoren , ktera sn o snech, a jina zase sn o  podvodn c ch, kter si cin narok na r si snu. Najdou se tu bytosti, ktere pre- chazej mezi jednotlivymi dimenzemi a ktere chovaj napoleonske predstavy o vlastn m predurcen . O prostor v panelech se pritom del s  bezvyznamnymi kolorovanymi nestvur- kami, ktere vypadaj , jako by uprchly z kar- ticek pribalovanych ke zvykackam. Na tehle smesce je cosi bajecne tvrdohlave- ho: pan Gaiman je odvazny tvurce a  nevid jediny duvod, proc by se v  jeho pr bez ch nemohla snoubit fraska s mystickymi uvaha- mi a  s  tou nejudesnejs sb rkou seriovych vrahu, kter jeste neskoncili na ulicce smrti. A ono to fun uje, protoze pan Gaiman svuj zanr dukladne zna a  v , kde hledat jeho prednosti. Nen ale jen zlobivym d tkem komiksu - mnohem dulezitejs je jeho svebytne chapan sveta, do  jehoz vyjadren dokaze anarchisticke moznosti skytane zanrem dobre zaprahnout. Koneckoncu, kde jinde mohou stat bok po boku veci bajecne, blaznive a bozske? Kde jinde se mohou na stejnem prostoru sej t adolescentn srd cka, snov cestovatele, seriov zabijaci a  pr lezitostne i  hostuj c herecka hvezda ze zahrob ? Pokud vam ta cira zaplava vynalezavosti a  pr hodna absurdita nekterych protikladu pripom na nektery z vasich zivejs ch snu, pak presne to pan Gaiman zamyslel. Zapomente na to, co se p se na tituln strance. Hrdina a autor zde splyvaj . Po tu dobu, kterou strav te cten m techto stranek, je pan Gaiman Sandman. A pod vejte! Prave k vam prichaz se snem. Londyn 3. dubna 1990 C L I V E B A R K E R ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ : ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ´ ° ° ° ° ° ° ° ° ° ° ° ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ^ ` ` ` ` ` ` ` ` ` ` ` ` ` ` ` ` ` ` ` ` ` `

Na počátku… Ale počátek přirozeně nikdy nevidíme. Přijdeme uprostřed představení, když už světla zhasla, a snažíme se alespoň zhruba pochopit, co se prozatím událo. Šeptem se ptáme souseda: „Kdo to je? Co je ona zač? Už se předtím setkali?“ Víceméně si vystačíme. Představme si, že v tomto případě je náš soused vysoký, má na sobě starý hábit, tvář má skrytou ve stínech kutny. Je z něj cítit věkovitost a prach, což však není nic nepříjemného, a v rukou drží knihu. V okamžiku, kdy ji otevře (bezpochyby je vázaná v kůži a každé slovo je přepečlivě ručně vymalované), zaslechneme kovové cinknutí a uvědomíme si, že ji má řetězem připoutanou k ruce. Nevadí. Ve  snech jsme už viděli podivnější záležitosti – a  příběhy, to jsou jen zmrazené sny, propojené obrazy s jakous takous strukturou. Nedá se jim věřit a lidem, kteří je spřádají, ještě méně. Že by se nám to zdálo? Možná. Ale ten muž v  hábitu mluví. Jeho hlas připomíná šustění starých pergamenů v knihovně, pozdě v noci, když lidé odejdou domů a knihy si začnou předčítat navzájem. Špicujeme uši: shrnutí předchozího děje… *** „Roderick Burgess byl člověk nejen zlý, ale navíc ješitný a arogantní. Nestačilo mu bohatství ani vůdcovské postavení v  Řádu starověkých mystérií (ačkoli na  řádu pranic starověkého nebylo, neboť ho na  počátku století, tedy před šestnácti lety, založil sám Burgess): toužil po proslulosti mezi lidmi, kteří mu byli rovní, a prahl po nesmrtelnosti. Psal se rok 1916. Zatímco se ve vůkolním světě vlekla světová válka, Roderick ve svém sussexském sídle Fawney Rig pojal plán. Zajme Smrt, spoutá Zubatou. S pomocí ukradeného grimoáru provedl povolávací rituál. Mám takové podezření, že jej samotného překvapilo, když zaříkání přineslo ovoce a když se v suterénu jeho zámečku uprostřed kruhu zhmotnila postava. Smrt to nebyla. Muž v  kruhu byl oděný v  černém, hlavu mu skrývala přilba vyřezaná z  kosti, skla a kovu. V sametové tmě jeho roucha tancovaly ohníčky, na krku mu visel drahocenný rubín a u pasu mu za několik provázků kolem horního okraje visel měšec. Věděl tehdy Burgess, co ulovil? Tušil něco o silách, které předtím Morfea, Pána snů,oslabilynatolik,žeBurgessovainvokacebylaprozcelavyčerpanéhoNěkoho– Něco – tím příslovečným posledním stéblem? Pochybuji. A i kdyby to věděl, bylo by mu to jedno. Burgess takřka bezživotnou postavu svlékl, sebral jí šaty i  předměty, uvěznil svého nedobrovolného hosta uvnitř kruhu pod skleněný poklop bez přístupu vzduchu a odešel. Král Sen zůstal polapen a uvězněn. Důsledky tohoto činu pocítil celý svět: děti upadaly do spánku a už se neprobudily. Zničilo jim to život – a jedním z těchto dětí byla patnáctiletá Unity Kinkaidová, zcela ztracená v říši snů. Té chorobě se říkalo spavá nemoc a za oběť jí padly tisíce lidí. O muži pod poklopem věděli čtyři lidé: sám Roderick Burgess, jeho mladý syn Alexander, Burgessův pobočník Ruthven Sykes a  Burgessova mladá milenka Ethel Crippsová. Roderick doopravdy chtěl jen jedno: věčný život. Listopad roku 1930 byl pro něj bodem obratu, obratu k horšímu. Vypukl skandál – Burgesse zažalovaly děti postarší dámy, která celý svůj nikterak zanedbatelný

majetek věnovala Řádu starověkých mystérií. Soudní projednávání vyvolalo v  Řádu starověkých mystérií chaos a  v  očích veřejnosti ho pošpinilo. Tehdy Ethel Crippsová tajně uprchla s Ruthvenem Sykesem a na cestu si z Burgessova majetku vzali 200 000 liber. Vzali si i další věci: rubín, přilbu a měšec… Milenci utekli do  San Franciska, kde přilba přešla do  rukou jednoho démona. Sykes potřeboval ochranu, a  tak směnil přilbu za  ochranu, amulet v podobě oka na řetízku. Následujících šest let amulet Sykese chránil před jakoukoli úhonou. Kdyby ho Ethel Crippsová neopustila – a nevzala si amulet a rubín s sebou –, býval by ho chránil déle. Smrt Ruthvena Sykese byla hnusná a odporná; kdesi daleko se usmíval Roderick Burgess. Burgess žil dalších jedenáct let a  i  ze smrtelné postele vztekle křičel na svého vězně a dožadoval se života věčného. Jeho postavení zaujal syn Alexander. Ve sklepení, pod skleněným poklopem obehnaným křídovým kruhem, čekal vězeň s bledou pletí a očima zářícíma jako daleké hvězdy. Měl všechen čas, co ho jen je. Kruh nakreslený na podlaze Burgessova sídla byl prolomen až po více než sedmdesáti letech. Morfeus unikl. Nic víc na tom nebylo. Věční mají čas. Můžou si počkat. Mohl si počkat, dokud se poslední kámen Fawney Rig nerozpadne na prach. Čekal ve tmě jeden celý lidský život a teď byl volný. Jakmile unikl, všichni ti lidé, kteří před mnoha a  mnoha lety upadli do spánku, se teď probudili – všichni ti lidé, jimž ukradli život a kterým zůstalo jen dětství a stáří a nic mezi tím. Morfeus k  sobě ve  snu povolal Alexandra Burgesse a  odsoudil ho k  věčnému probouzení. Poslouchejte: Alex se s  bušícím srdcem a zbrocený potem stále probouzí ze sna, jen aby zjistil, že se ocitl v další noční můře, ještě horší než ta poslední. I v tuto chvíli bloudí ve své mysli a modlí se, aby ho někdo nějak vzbudil. A v jeho snech každá vteřina trvá věčnost…“ Temná postava se odmlčí. Snažíme se rozpoznat rysy její tváře, vyhmátnout z těch stínů pod kapucí aspoň něco určitého. „Sen, mladší bratr Smrti, se vydal zpátky do své říše. Představte si, jak se oslabený a bez nástrojů vrací do svého hradu. Morfeus, Sen – říkejte mu, jak chcete – není jedinou entitou, která ve Snění žije (to sloveso je přirozeně nepřesné). Jsou tu další. Mnoho dalších. Tvorové ztracení a těla postrádající, archetypy, duchové… a další. Dokud žijí v jeho říši, jsou jeho služebníky, jsou jeho stvořeními a on jim vládne. Hrad našel zničený, služebníky rozprášené. Začal tedy svou říši obnovovat, k tomu ale potřeboval věci, které mu Burgess před mnoha a mnoha lety ukradl. Pán snů k  sobě povolal tři sudičky – bohyně Pannu, Matku a  Babu – a zeptal se jich, kam se poděly jeho nástroje: měšec obsahující bezpočet písečných zrnek snů, přilbu, jeho vladařský symbol pro jiné říše, a rubín, jejž vytvořil ze sebe sama a do něhož před pradávnými časy soustředil spoustu své moci.“ Zaslechne nevyřčenou otázku. „Kdy to bylo?“ „Napadlo vás někdy, o  čem planeta Země snila v  těch počátečních dobách, kdy se ochlazovala z  rozžhaveného stavu, dávno předtím, než se na jejím povrchu utvořila slabá kůra – o atmosféře ani nemluvě? Tak tenkrát. Dávno.

Pán snů se postupně začal spoléhat na  rubín i  při té nejjednodušší manipulaci se Snovým světem. Z nástrojů se někdy stávají ty nejrafinovanější pasti. Zeptal se Hekaté, kam se jeho nástroje poděly, a trojjediná bohyně mu jakž takž odpověděla. Měšec byl léta ztracený, až ho nakonec zakoupil Angličan John Constantine. Přilba byla v pekle, kam ji vzal démon. Rubín od Ethel Crippsové dostal její syn John Dee.“ Stránka se obrátí. Máme snad čas zamyslet se, kde to jsme. A napadne nás, co jiného je zapsáno v knize našeho souseda. Zmocní se nás iracionální přesvědčení, že je tam i  naše jméno – každičký detail našeho života, všechno, bez ohledu na to, jaká je to malichernost či hanebnost. Chcete vědět, kdy zemřete? Znovu promluví. „Měšec Constantinovi sebrala bývalá milenka, žena jménem Rachel. Otevřela ho a objevila radosti a slasti písku Snění. Nikdy nedošel. Vždycky byl po ruce. Ležela v posteli, pojídala ho, dýchala ho, vtírala si ho do  kůže a  nechala se unášet dokonalými sny. Rachel již nejedla ani nespala. Ale pořád snila. Sen tu ženu i  měšec s  Constantinovou pomocí našel a na Constantinovu žádost té chuděrce zničené seslal sen na cestu do náruče Smrti.“ Otočí se další stránka. Jsou ty stránky z  papíru? Bleskne nám hlavou, zdali by vyčiněná, napnutá lidská kůže vydávala stejné suché šustění, kdyby byla svázána do knižní podoby… „A pak se s měšcem u boku vydal do pekla. V pekle se setkal s knížetem Luciferem – kdysi nejkrásnějším a nejpyšnějším z  andělů, dnes Knížetem podsvětí, Pánem lží, Vůdcem pekelného triumvirátu. Přilbu měl v držení Choronzon, jedna z Belzebubových stvůr, a Pán snů byl o ni nucen svést souboj. Morfeus vyhrál, přilbu získal a  za  své úsilí si vysloužil Luciferovu nevraživost. Říká se, že člověka určují jeho nepřátelé. Pokud je tomu tak, pak si Morfeus zaslouží velkou úctu. Jakmile Sen získal přilbu, smlouva vypršela a amulet, který držel Ethel Crippsovou (nyní Ethel Deeovou, starou jako Metuzalém) při životě, pozbyl své moci. Ethel zemřela a amulet zdědil její syn John.“ Její syn je nám jaksi povědomý, aniž by nám o něm někdo musel vykládat. Byl to naprostý, totálně ujetý cvok; po celém těle se mu kůže napínala přes kosti neobalené masem. John Dee, samozvaný Doktor Destiny (nemělo by tohle jméno patřit někomu jinému? Někomu jako náš soused, s tím jeho hábitem a knihou?), tvůrce snů, jemuž samotnému se žádné sny nezdály, poslední majitel rubínu Pána snů. „Dee utekl z  vězení, v  němž strávil mnoho let, vyplížil se do tmy a začal hledat rubín. Zároveň s ním ale po drahokamu pátral Král snů. To ještě nevěděl, že Dee si pozměnil jeho strukturu. Morfeus nakonec rubín našel ve skladišti, které bylo pravou pokladnicí ztracených artefaktů. Rubín ale nebyl takový,

NEIL GAIMAN jaký ho znával, byl zvrácený, a  místo aby jeho energii posiloval a soustředil, začal mu ji brát. Morfeus zůstal oslabený – a doslova a do písmene vysátý. Dee vzal rubín z ruky Pána snů a začal jím ničit mozky lidí slabých a spících. Čekání si krátil zábavou ve vlastním stylu.“ Uvědomujeme si, že se vůbec netoužíme dozvědět, jak se Dee bavil. „Morfeus ležel ve skladišti na betonové podlaze, bezbranný a takřka v bezvědomí. Zdálky cítil, jak se snový čas rozkládá, jak se prohýbá a jak to bolí. Znovu nabyl sil až za víc než čtyřiadvacet hodin. A pak už zhmotnělý ušel jednu míli tam, kde rubín čekal se svým pánem, jenž světu našeptával poselství o bolesti a zkáze. Morfeus ve  snech zápolil s  Deem o  kontrolu nad rubínem, o nadvládu. Ovšem marně: rubín vysával jeho podstatu. Lze si dost dobře představit, že Dee mohl do drahokamu vsát celého Morfea, udělat z něj ducha v krystalu, jehož moc by pak byla šílenci plně k dispozici. Lze si to moc dobře představit…“ Náš soused přestane číst, zvedne hlavu. Pod kápí zahlédneme jen stíny, ale přitom cítíme, že se dívá na nás; a možná pod kápí nejsou žádné opravdové oči. To nám svým zvláštním způsobem připadá přirozené a ani trochu nás to neznepokojuje. „Pokud z  tohoto příběhu plyne nějaké poučení – a  já poučením nedůvěřuji stejnou měrou jako začátkům –, pak zní prostě takto: poznej to, s čím zacházíš. Dee si myslel, že zničením rubínu Morfeovi udělí ránu z milosti. Ale Pán snů je jedním z Věčných, kteří stojí nad samotnými bohy (neboť bohové umírají se svým posledním věřícím, zato Věční tu budou, když poslední bůh vejde do říše Smrti a přestane existovat), a rozbití rubínu jeho tvůrce nezničilo. Namísto toho ho osvobodilo. A možná víc než to. Uvolnilo veškerou energii, kterou Morfeus za všechny ty eony do rubínu vložil. Pán Morfeus vzal Deea do  ústavu, kde byl předtím uvězněn, a zanechal jej tam.“ *** Když náš soused sklapne knihu, pořád ještě nasloucháme a čekáme na nějaký závěr. Studený řetěz poutající slepý Osud ke knize tiše zacinká. Příběh přirozeně není ani zdaleka u  konce. Víme ale, že z  tohoto zdroje již nic neuslyšíme, a  celí zneklidnění odcházíme. Mlha se zvedá, je čas se vrátit. Přijdeme uprostřed, chvíli se díváme a odejdeme, ještě než se roz- svítí. Pokud nejsou žádné začátky, pak neexistují ani konce. Jsme sami ve tmě. Každá odpověď vyvolává další otázku a stále se něco děje. Věřte mi, víc prozatím nepotřebujete vědět. „Shrnutí předchozího děje.“ Ve víc možná ani nemůžeme doufat…

14

15

JISTÉ PŘÍBĚHY SE VYPRÁVĚJÍ ZNOVU A ZNOVU. NĚKTERÉ PŘÍBĚHY SE VYPRÁVĚJÍ DĚTEM – LÍČÍ DĚJINY KMENE, ŘÍKAJÍ, CO JE DOBRÉ K SNĚDKU A CO NE. NABÁDAJÍ K OPATRNOSTI. JINÉ PŘÍBĚHY ZASE VYPRÁVĚJÍ ŽENY, TAJNÝM JAZYKEM, KTERÝ CHLAPCE NIKDO NEUČÍ A KTERÝ SE STARŠÍ MUŽI SAMI NENAUČÍ, PROTOŽE JSOU NA TO PŘÍLIŠ MOUDŘÍ. TYTO PŘÍBĚHY SE MUŽŮM NEVYPRÁVĚJÍ. NEIL GAIMAN SCÉNÁŘ MIKE DRINGENBERG A MALCOLM JONES III KRESBA ZYLONOL BARVY DALŠÍ PŘÍBĚHY SI VYPRÁVĚJÍ MUŽI NAVZÁJEM, KDYŽ SE VEČER SHROMÁŽDÍ V MUŽSKÉ CHÝŠI: PŘI- SPROSTLÉ, DRSNÉ HISTORKY O JEŠTĚ- ROVI, KTERÝ PŘIŠEL O PYJ, NEBO O ŠEJDÍŘI MALABAJOVI, KTERÝ KRÁLI LVU PRODAL OPIČÍ TRUS, JEJŽ VYDÁVAL ZA DUŠI MĚSÍCE. NAJDOU SE PŘÍBĚHY, KTERÉ SI O SLAVNOSTECH A HOSTINÁCH VYPRÁVÍ CELÝ KMEN: PŘÍBĚH O SKÁKA- JÍCÍM BALVANU, O PŘÍCHODU OHNĚ A TISÍCE JINÝCH. OBHROUBLÉ HISTORKY. VZNEŠENÁ VYPRÁVĚNÍ. PŘÍBĚHY, KTERÉ SE MNOHOKRÁT VYKLÁDAJÍ A MNOHOKRÁT POSLOUCHAJÍ.

JEDEN PŘÍBĚH SE VYPRÁVÍ POUZE JEDNOU. MLADÍKA OBŘÍZKA POŘÁD JEŠTĚ BOLÍ, ALE SNÁŠÍ TO S PÝCHOU VLASTNÍ ČERSTVÉMU MUŽSTVÍ. NA POCHODU JSOU UŽ DRUHÝ DEN. AŽ SE NAVRÁTÍ KE KMENI, BUDE JIŽ SKUTEČNÝM MUŽEM: TO UŽ TEN PŘÍBĚH BUDE ZNÁT. SPÁT BUDE V CHÝŠI MLADÝCH MUŽŮ. STAČÍ. JSME NA MÍSTĚ.

DEJ MI DŘEVO NA PODPAL. TEĎ SE MUSÍŠ VYPRAVIT, NĚCO NAJÍT A PŘINÉST MI TO. AŽ MI TO PŘINESEŠ, ŘEKNU TI TEN PŘÍBĚH. NEŽ TO NAJDEŠ, ROZDĚLÁM OHEŇ. ALE DĚDEČKU… CO MUSÍM NAJÍT? AŽ TO NAJDEŠ, BUDE TI TO JASNÉ. UŽ JDI, POSPĚŠ SI. PŘICHÁZÍ NOC A JÁ MUSÍM ZAČÍT VYPRÁVĚT, NEŽ SLUNCE ZAPADNE. HAI! DĚDEČKU, JÁ TO NAŠEL!

ALE CO JE TO? PODEJ MI TO. STAŘEC SE DOTKNE SKLA. NA KRATIČKÝ OKAMŽIK SI VZPOMENE, JAK HO SEM VZAL BRATR JEHO MATKY A POSLAL HO NAJÍT PODOBNÝ STŘEP… A PAK ZAČNE VYPRÁVĚT… TOTO SKLÍČKO BYLO KDYSI SOUČÁSTÍ MĚSTA. KDYŽ SE TU POROZ- HLÉDNEŠ, NAJDEŠ DALŠÍ PODOBNÉ STŘEPY. NESMÍ SE ODSUD ODNÁŠET. BUDU TI VYPRÁVĚT O TOM MĚSTU A O TOM, JAK JSME O NĚJ PŘIŠLI… A POKUD SE DOŽIJEŠ VYSOKÉHO VĚKU, JEDNOHO DNE SEM ZAVEDEŠ JINÉHO MLADÍKA A BUDEŠ MU O TOM VYPRÁVĚT. PROTOŽE TAK TO VŽDYCKY BYLO. KAŽDÝ Z NÁS SLYŠÍ TENTO PŘÍBĚH PRÁVĚ JEDNOU, TADY. A KAŽDÝ Z NÁS TU JEDNOU TENTO PŘÍBĚH VYPRÁVÍ… …POKUD NÁS PRAMÁTI SMRT UŠETŘÍ NA DOST DLOUHO, ABYCHOM SE MOHLI STÁT VYPRAVĚČI…

POSLOUCHEJ. TENKRÁT TU NEBYLA POUŠŤ. NAOPAK, ÚRODNÁ ZEM S MNOHA OVOCNÝMI STROMY, VŠUDE KOLEM BYLO PLNO POMALÝCH TUČNÝCH ZVÍŘAT, TAKŽE LOV BYL SNADNÝ. STAČILO ZAVŘÍT OČI, MRŠTIT OŠTĚPEM, A VIDA, NA JEHO ŠPIČCE SE NAŠLO NĚCO K SNĚDKU. A NA MÍSTĚ, KDE TEĎ SEDÍME, STÁVALO MĚSTO. BYLO TO MĚSTO ZE SKLA, MĚSTO, KTERÉ SE ROZPROSTÍ- RALO DÁLE, NEŽ MOHL ČLOVĚK ZA JEDEN DEN UJÍT. TADY SE TOTIŽ ZRODILO LIDSKÉ PLÉMĚ… …A PRVNÍ LIDÉ BYLI Z NAŠEHO KMENE. TO JE NAŠE TAJEMSTVÍ A TO CIZÍM NIKDY NEPROZRAZUJEME, PROTOŽE KDYBY SE TO DOZVĚDĚLI, ZABILI BY NÁS. ALE JE TO PRAVDA.

A V TOM MĚSTĚ VLÁDLA KRÁLOVNA. JMENOVALA SE NADA. VE SVÝCH ŠESTNÁCTI LETECH BYLA TOU NEJ- KRÁSNĚJŠÍ ŽENOU, NA KTEROU KDY SLUNKO SHLÍ- ŽELO ZA SVÉ NEBESKÉ POUTI. VLÁDLA MOUDŘE, VLÁDLA DOBŘE, A KDYŽ PŘIKÁZALA: UDĚLEJTE TOHLE, TAKÉ SE TAK STALO. NEMĚLA ALE ŽÁDNÉHO MUŽE. NEBOŤ KDYŽ JÍ ŽENY JEJÍHO KMENE ŘÍKALY, ŽE BY SE MĚLA VDÁT, ODVRÁTILA SE OD NICH A OPÁČILA: KDE JE TEDY TEN MUŽ PRO MĚ? …A PAK VŠECHNY ŽENY ZMLKLY.

JEDNOHO DNE ZAVÍTAL DO MĚSTA CIZINEC. BYL VYSOKÝ A CELÝ V ČERNÉM, V ČERNI JEHO ROUCHA TANČILY PLA- MENY A JEHO OČI BYLY HVĚZDAMI V HLUBOKÝCH TEMNÝCH TŮNÍCH. A JEDINÉMU ČLOVĚKU NEŘEKL ANI SLOVA. ALE TOHO VEČERA PŘIŠEL KE KRÁLOVNINĚ VĚŽI (NEBOŤ DOMY TOHO MĚSTA SE ZVEDALY DO NEBES) A VZHLÉDL VZHŮRU. A NADA VYHLÉDLA Z OKNA, ZAHLÉDLA HO POD SEBOU A ON JÍ ULOUPIL SRDCE. TÉ NOCI KRÁLOVNA NESPALA. KDYŽ PŘIŠLO RÁNO, NAŘÍDILA, ABY TOHO CIZINCE PŘED NI PŘEDVEDLI, JENŽE ON NEBYL VE MĚSTĚ K NALEZENÍ.

KRÁLOVNA SVÝM MUŽŮM ROZ- KÁZALA, ABY CIZINCE VYHLEDALI. A ONI PO NĚM PÁTRALI V LESÍCH, NA HORÁCH A V POUŠTÍCH, ALE NEMOHLI HO NAJÍT. NADA POTAJÍ PLAKALA, NEBOŤ VĚDĚLA, ŽE NAŠLA SVOU LÁSKU A ZTRATILA JI. ODEŠLA DO LESA, VYHLEDALA KRÁLE PTÁKŮ A VYLÍČILA MU SVŮJ PŘÍBĚH. AŤ JE ČLOVĚK ČI BŮH… (NEBOŤ TEHDY PO ZEMI JEŠTĚ CHODILI BOHOVÉ V PODOBĚ LIDÍ A SÍDLILI V HOR- KÝCH KRAJÍCH NA SEVERU) …NAJDU TI HO, NADO, NEBOŤ KRÁLOVÉ A KRÁLOVNY MUSÍ DRŽET SPOLU, NE? A TEN NEJVYŠŠÍ MEZI PTÁKY SVOLAL VŠECHNO PTACTVO NEBESKÉ KE SVÉMU TRŮNU A VŠECH SE DOTAZOVAL: NEVIDĚLI JSTE ONOHO MUŽE? A JEDEN PTÁK PO DRUHÉM ODPOVÍDAL „NE“, AŽ SE ZDÁLO, ŽE UŽ ŽÁDNÍ NEZBYLI. JEDEN VŠAK PŘECE ZBYL, BÍLÝ SNOVAČ TAK MALÝ, ŽE HO VŠICHNI PŘEHLÉDLI. „SNOVAČI MALÝ,“ OSLOVIL HO PTAČÍ KRÁL, „NEVIDĚLS TOHOTO MUŽE?“

PTÁČEK PŘIKÝVL. VIDĚL HO JEDNÉ NOCI POD MĚSÍCEM. NEZNÁMÝ SE NA SNOVAČE USMÁL A DAL MU ZRNÍ. A PAK ZMIZEL. KRÁL PTÁKŮ PŘIKÝVL. TAKŽE TO NENÍ ANI ČLOVĚK, ANI BŮH, ALE NĚCO JINÉHO. ZAPOMEŇ NA NĚJ, NADO. NAJDI SI MUŽE Z KRVE A KOSTÍ, MASA A KŮŽE, MUŽE, KTERÝ DÝCHÁ. TENTO JE JINÝ A NIKDY NEMŮŽE BÝT TVŮJ. A NADA SKLOPILA HLAVU A ODEŠLA. ALE SNOVAČ LETĚL ZA NÍ A ŘEKL JÍ: SLYŠEL JSEM, ŽE NA SLUNEČNÍCH HORÁCH ROSTE STROM A NA NĚM ZASE PLAMENNÉ PLODY. „…A KDYŽ ČLOVĚK POLKNE PLOD Z TOHOTO STROMU, ZAVEDE HO PO BOK JEHO PRAVÉ LÁSKY.“ „JAK MÁM ZÍSKAT PLOD TOHO STROMU?“ ZEPTALA SE NADA SNOVAČE. A SNOVAČ ODPOVĚDĚL: „JÁ TI HO DONESU.“

PTÁČEK VYLETĚL K NEBESŮM. VYLE- TĚL TAK VYSOKO, ŽE SE ZTRATIL Z DOHLEDU. KRÁ- LOVNA ZATÍM ČEKALA DOLE. ČEKALA CELÝ DEN A NA JEHO SKLONKU ZAHLÉD- LA VYSOKO NA OBLOZE MALIČKOU TEČKU. BYL TO TEN SNOVAČ, ALE SLUNCE MU OPÁLILO PEŘÍ DO TMAVĚ HNĚDÉ BARVY. V ZOBÁKU SVÍRAL PLOD STROMŮ, KTERÉ ROSTOU NA SLUNEČNÍCH HORÁCH. (PROTO JE TAKÉ SNOVAČ DO DNEŠNÍHO DNE HNĚDÝ.) SNOVAČ UPUSTIL PLOD SLUNEČNÍHO STROMU NA ZEM PŘED NADU. KRÁLOVNA VZALA SNOVAČE DO DLANÍ A POŠEPTALA MU: „PTÁČKU, ZA ODMĚNU NA TEBE I TVŮJ ROD V TÉTO ZEMI NAPŘÍŠTĚ NIKDO NEVZTÁHNE RUKU.“ A TAK JE ZAKÁZÁNO JÍST MASO SNOVAČŮ NEBO SNOVAČŮM UBLIŽOVAT, A PROTO JE V NAŠICH VESNICÍCH NECHÁVÁME TKÁT HNÍZDA. A NADA SE VRÁTILA DO PALÁCE…