Slovník

Sv. Mesrop Maštoc, miniatura z Gramatiky Simeona Džułajeciho, 1776.

2

Obsah Předmluva k českému vydání 9 Použité zkratky monografických a periodických publikací 11 Předmluva 21 A 35 B 69 C, Č 81 D 83 E 93 F 113 G 117 H 131 Ch 137 I 139 J 149 K 179 L 195 M 199 N 215 O 231 P 235 R 251 Ř 255 S 263 Š 291 T 299 U 305 V 307 X,Y 309 Z 311 Ž 313

Přílohy Obecná chronologie 317 Seznamy biskupů (patriarchů) v hlavních církvích starověkého Východu 327 Místopisný výkladový rejstřík (M. Řoutil) 345 Ediční poznámka 365 Výtvarný doprovod knihy 369

9 Předmluva k českému vydání Česko a Polsko, dvě země tak si blízké dějinami, kulturou a jazykem, jsou si bohužel zároveň i tak vzdálené, tak málo se znají navzájem. Již léta se zabývám novozákonními apokryfy a zdálo se mi, že – lépe či hůře – se orientuji v předmětové literatuře; o to více, že jsem pilně sbíral mezinárodní bibliografii. Můj údiv byl proto veliký, když jsem se v Praze dozvěděl, že zde byly vydány starozákonní apokryfy a že vyšly i apokryfy novozákonní, a to na dobré evropské úrovni. Navíc jsem se přesvědčil, že mí čeští kolegové se docela dobře vyznají v polské patristické literatuře, což níže podepsaný nemohl prohlásit o sobě, pokud se jedná o literaturu v češtině. K tomu ke všemu jsem při svých toulkách po knihkupectvích našel mnoho zajímavých pat­ ristických publikací, jež v Polsku nejsou ani známy, ani citovány. Co se dalo, to jsem pro naši patristickou knihovnu nakoupil, byť mám podezření, že to byla jen malá část. Toť jeden příklad oné vzájemné neznalosti… Česká edice Slovníku raněkřesťanské literatury Východu poslouží, jak doufám, sblížení našich teologických prostředí, což je třeba na obou stranách. Mám totiž naději, že jeho doplnění o českou bibliografii umožní při dalším polském vydání, aby si ji přisvojili polští čtená­ ři a aby byla zohledněna v připravovaných dalších překladech do jiných evropských jazyků. Tato edice však také znamená rozšíření okruhu čtenářů tohoto Slovníku, používaného doposud v Polsku, o okruh čtenářů českých.

10 Předmluva k českému vydání A to je přece největší autorovou radostí, jakož i cílem jeho práce, aby jeho dílo sloužilo, či alespoň bylo užitečné pro co největší sku­ pinu čtenářů. Křesťanský Východ je na Západě stále příliš málo znám a využíván, zvláště v teologii. Kéž tento skromný Slovník povzbudí nejen prostředí teologů a historiků, ale i co nejširší okruh čtenářů, aby se začali za­ jímat o naše východní bratry a o jejich vynikající dílo: literaturu, teo­ logii, a vůbec kulturu, jež jsou pro nás, Zápaďany, stále ještě zemí neznámou… Łomianki, 25. 1. 2012

21 Předmluva Během posledních třiceti let se v patrologii mnohé změnilo. Tato oblast se významně rozvinula, a to nejen díky novým studiím na poli patristické teologie s přihlédnutím k jejímu ekumenickému aspektu nebo díky novému a širšímu pohledu na historii starověké církve, či nejen kvůli objevení, vydání a prozkoumání spousty patristických textů. Toto novum bylo nejpatrnější právě v zohlednění v patrologii literatury křesťanského Východu. Nejdůležitější a nejvýznamnější učebnice patrologie se věnují sta­ rověké křesťanské literatuře psané v latinském či řeckém jazyce. To je správné, přinejmenším proto, že tyto dvě literatury – i přes obrov­ ský počet děl, která zmizela, i když ne nenávratně, jak by se to mohlo zdát, o čemž se za chvíli přesvědčíme – představují za prvé nejbohat­ ší část literárního dědictví raněkřesťanské církve; za druhé, tyto dvě literatury nám jsou nejbližší, protože v nich tkví kořeny naší evrop­ ské křesťanské kultury. Toto zvláštní vyčlenění latinské a řecké patro­ logie by však nemělo zastínit místo, jež přísluší jiným literaturám raněkřesťanského světa. Hlavním důvodem jejich opomíjení byla jednoduše jejich nezna­ lost a nezohlednění jejich role v křesťanské kultuře, tedy svého dru­ hu typický eurocentrismus. A přesto v Evropě již od 17. století exis­ tovaly elementární práce na téma těchto literatur, i řada základních prací, kupříkladu, abychom zmínili alespoň dva případy, díla rodiny

22 Předmluva Assemaniů1 , která zpřístupnila evropské kultuře syrskou literaturu, nebo práce arménských mnichů – mechitaristů vídeňských, a zejména benátských2 , kteří neúnavně vydávali poklady arménské literatury. Tak tedy v učebnicích patrologie obyčejně nacházíme kapitolu věnovanou syrské literatuře, přinejmenším jejím největším básníkům, sv. Efrémovi a jeho pokračovatelům. V pátém svazku své Geschichte der altkirchlichen Literatur3 věnoval O. Bardenhewer jednu kapitolu arménské literatuře. V souvislosti s pojednáním o překladu některých děl se objevují zřídkavé zmínky o literatuře arabské, etiopské, gruzín­ ské či koptské. Velkou úlohu v popularizaci raněkřesťanské literatury Východu sehrálo šestisvazkové vydání překladů děl syrských a armén­ ských autorů v renomované Bibliothek der Kirchenväter4 . A přesto mají křesťané Blízkého východu bohatou literaturu a kul­ turu. Stačí si jen vzpomenout, jak velkým přínosem byla pro světo­ vou literaturu díla Mojžíše Chorénského* nebo Eznika z Kołbu*, na syrskou či arménskou poezii, koptskou monastickou literaturu nebo syrskou mystiku, už vůbec nemluvě o nepřeberném množství pře­ kladů děl patristické literatury, které mohou sehrát velkou, často roz­ hodující úlohu ve vydávání textů, při rekonstrukci chybějících částí, nebo jednoduše při identifikaci zmizelých textů. Jak uvidíme, v tomto množství překladů můžeme často najít díla řeckých autorů, jež byla do té doby považována za zmizelá. 1 K rodině Assemaniů viz esbroeck m. van, LThK 1,19933 , 1086n; PDOC 299. Jedná se zde o Antonína a Eliáše (17.–18. stol.); Josefa­ ­Šimona (1687–1768); Štěpána­Evoda (1711–1782); Josefa­Ludvíka (1710–1782); Šimona (1752–1821). Srov. rizk k., Encyclopédie maronite, 1, Kaslik 1992, 437–445; DEOC, 77–82. 2 K mechitaristům viz arat m. k., LThK 7, 19983 , 23n; týž, Die Wiener Mechitaristen, Wien 1990; PDOC 372; suttner e. ch., „Zur Geschichte kleinerer religiös­etnischer Gruppen in Österreich­Ungarn und in den Nachfolgestaaten“, OsSt 38 (1989), 110–111; zekiyan, b. l., „Mechitaristi“, DEOC, 483n. 3 bardenhewer o., Geschichte der altkirlichen Literatur 5, Freiburg 1932 (repr. Darmstadt 1962), 177–219. 4 Tři svazky syrských básníků: sv. Efréma, sv. 37 a 61 (1919 a 1928), výběr z těchto básníků, sv. 6 (1913), dva svazky arménských autorů, sv. 57–58 (1927) a svazek překladů akt perských mučedníků (sv. 22, 1915).

23 Předmluva Jedinou vědeckou disciplínou, která, jak se zdá, využila kultury Východu, byla biblistika. Při práci nad textem Bible vědci často sáhli k orientálním verzím Písma svatého, o čemž se lze snadno přesvědčit při prohlížení kritických vydání Nového zákona. Křesťanská orientalistika se hojně rozvíjela od 19. století.5 Výsled­ kem této více než stoleté práce jsou tři velké, pro patristická studia základní ediční řady: Patrologia Syriaca (PS, Paříž), Patrologia Orientalis (PO, Paříž, nyní Řím) a Corpus Scriptorum Christianorum Orientalium (CSCO, Louvain, Leuven). První řada po třech, ostatně velmi hod­ notných svazcích (Paris 1897–1903, 1926) přestala vycházet, zatímco zbylé dvě se hojně rozrůstají. Patrologia Orientalis6 , započatá v roce 1907 R. Graffinem († 1941) a později vedená jeho synovcem F. Graffinem, SJ, po krátkém zpo­ malení znovuvzkvetla, převzatá Pontificio Istituto Orientale v Římě. V jejím rámci byly vydány texty arabské, arménské, etiopské, řecké, gruzínské, koptské a syrské, ve více než 50 svazcích v 230 sešitech (stav k r. 2011). Ediční řada Corpus Scriptorum Christianorum Orientalium7 , založená v Lovani (Louvain, Leuven) J. B. Chabotem († 1948) a H. Hyverna­ tem († 1941) a řízená skvělými belgickými orientalisty, zahrnuje série arabské, etiopské, gruzínské, koptské, arménské a syrské literatury a tzv. subsidia, obsahující sekundární práce nebo samotné překlady. Do poloviny roku 2011 vyšlo 643 svazků. Na tomto díle spolupracují orientalisté z celého světa. Mimoto existuje celá řada časopisů a edičních řad buď přímo zaměřených na problematiku křesťanského Východu, nebo věnují­ cích tomuto tématu hodně prostoru. Jmenujme důležitější periodika a obecné vydavatelské série; ty, jež jsou věnovány jednotlivým litera­ turám, uvádíme ve všeobecném souhrnném článku věnovaném těmto literaturám. Zde jsou nejdůležitější z nich: Aegyptus, Analecta Bollandia- na, Echos d’Orient, Le Múseon, Mélanges de l’Universite St. Joseph, Oriens Christianus, Orientalia, Orientalia Christiana Analecta, Orientalia Christiana Periodica, Orientalia Lovaniensia Analecta, Orientalia Lovaniensia Periodica, 5 K orientalistickým studiím srov. PDOC 208–226. 6 Srov. PDOC 419–421. 7 Srov. PDOC 115–118.

24 Předmluva Orientalistische Literaturzeitung, Ostkirchliche Studien, Parole de l’Orient, Proche Orient Chretien, Revue de l’Orient Chretien, Studi e Ricerche sull’Oriente Cristiano, Христианский Восток aj.8 Nelze zde nezmínit malý slovník věnovaný literaturám křesťanské­ ho Východu, vydaný německými orientalisty Assfalgem a Krügerem9 , jenž byl v roce 2007 vydán v rozšířené podobě10 . Francouzský překla­ du tohoto slovníku byl doplněn o řadu nových hesel.11 Kromě toho počínaje 19. stoletím vydávala orientální texty celá plejáda vynikajících vědců z celého západního světa (s jejich jmény se setkáme v bibliografiích tohoto Slovníku) a velkých orientalistů­kauka­ sologů, jako N. Marr a K. Kekelidze, kteří však své práce publikovali povětšině buď v rodných jazycích, nebo v ruštině, a proto jsou jejich díla západním filologům méně známá. Existuje tedy poměrně velký počet edic textů literatury křesťan­ ského Východu. Bohužel však většinou vycházejí pouze v malých nákladech, v lepším případě v Paříži, Londýně nebo Lovani, ačkoli i tyto jsou jen stěží dostupné; kdežto zcela nedosažitelná, především v Evropě, jsou díla vydaná např. v Šarfě, Mosulu, Kottayamu nebo Tbilisi, jež jsou většinou známá jen z bibliografických údajů poznám­ kových aparátů. Hovoříme­li o vydáních východních textů, musíme poukázat na specifickou vlastnost práce s touto literaturou. Jestliže se v řecké či latin­ ské patrologii dodnes bez problémů používají vydání ze 17. či 18. století a přijímají se jejich údaje, např. týkající se autorství děl, pak v literatuře křesťanského Východu je situace jiná. V křesťanské orientalistice totiž nastal zásadní zlom. Za prvé, jedná se o poměrně mladou vědu. Dřívější vydání, i když výteč­ ných nakladatelů, se z důvodu nedostatku dobrých katalogů rukopisů 8 Popis orientalistických spisů, jak všeobecných, tak zaměřených na jed­ notlivé země, srov. PDOC 431–436. 9 assfalg J., krüger P., Kleines Wörterbuch des christlichen Orients, Wiesbaden 1975. 10 Kleine Lexikon des Christlichen Orients, heraus. von Hubert Kaufhold, Wiesbaden 2007. 11 assfalg J., krüger P., Petit Dictionnaire de l’Orient Chrétien, Turnhout 1991.

25 Předmluva opírala o jeden či dva ne vždy nejlepší rukopisy. Vzhledem k roztříš­ těnosti rukopisů (zejména v koptské literatuře) byl často tentýž text vydáván několikrát na základě rukopisů pocházejících z různých sbí­ rek. Editorská technika textů východních literatur je dosti opožděná ve srovnání s vydáními textů latinských a řeckých. Určení autorství nebo doby vzniku daného díla vycházelo z poměrně malého množ­ ství údajů, ke všemu často nepřesných, dílčích nebo dokonce neprav­ divých – srovnejme, co říká zasloužilý badatel křesťanské literatury, jakým byl O. Bardenhewer, na téma autorství arménských děl, se sou­ časnými vědeckými údaji! To však neznamená, že všechna dřívější vydání jsou bezcenná. Ještě dlouho se budeme opírat např. o tituly vydané rodinou Assema­ niů. Při práci s literaturou křesťanského Východu bychom se nicméně měli co možná nejvíce opírat o nejnovější vydání. Obdobně je tomu také, co se týče sekundární literatury – vzhledem k rychlému pokroku studií křesťanského Východu jsou dnes některé z těchto prací zcela bezcenné. Opět se však nejedná o absolutní pravidlo, tak jako se občas musíme uchýlit ke starým vydáním, i ve starších pracích nejednou najdeme cenné a ke všemu velmi zajímavé pasáže. Co se týče vydávání textů, musíme mít na paměti, že se velké sbírky východních rukopisů nacházejí právě v západoevropských knihovnách: ve Vatikánské knihovně, v londýnské British Library, v Bibliothèque Nationale v Paříži a v jiných střediscích, jako Ambrosiana v Miláně nebo Museo Egizio v Turíně. Kromě těchto poměrně snadno pří­ stupných sbírek existují také jiné, velmi bohaté, a to v ruských (Moskva a Petrohrad), gruzínských (Tbilisi) nebo arménských (Jerevan, Ečmiad­ zin) knihovnách, do nichž byl, přinejmenším donedávna, obtížný přístup. Tyto knihovny se dnes postupně otvírají západním vědcům, kterým zpřístupňují své ohromné bohatství rukopisů jak řeckých, tak orientálních12 . Odlišným problémem jsou sbírky rukopisů ve východních klášte­ rech a církvích. Sinajské rukopisy jsou dnes již poměrně dobře popsá­ ny, kdežto hůře přístupné jsou ty, které se nacházejí na hoře Athos nebo v jeruzalémských klášterech. Ještě jinou otázkou jsou obrovské ztráty, jež utrpěly kláštery na Blízkém východě ve 20. století. Často 12 Sbírky orientálních rukopisů srov. PDOC 356–365.

26 Předmluva byly zničeny velmi bohaté sbírky rukopisů – po masakrech syrských křesťanů v Iráku ze strany Kurdů a po plundrování ve 20. letech minu­ lého století (tehdy byl mimo jiné zavražděn nakladatel syrských textů, Mons. A. Scher, chaldejský arcibiskup seertský); po pogromech Armé­ nů na počátku 20. století v Turecku; v Libanonu pak během váleč­ ných operací po 2. světové válce. Tyto nedozírné ztráty se nedají ani přesně odhadnout. Část rukopisů se však podařilo vyvézt na Západ. Toto dílo zapo­ čal v 18. stol. neúnavný Josef­Šimon Assemani, kterého lze považovat za tvůrce orientálních sbírek Vatikánské knihovny. V jeho stopách šli Francouzi, kteří založili ctihodný vědecký ústav v Káhiře, a také Angli­ čané a Němci, jimž vděčíme za záchranu spousty rukopisů z území dnešního Iráku. Dnes můžeme ocenit váhu těchto akademických počinů. V armén­ štině se našlo dílo pro teologii tak nesmírně důležité jako Epideixis sv. Ireneje († kolem 202), v gruzínštině pak – Mariin život Maxima Vyznavače († 662), abychom uvedli dva nejcharakterističtější objevy. Z florilegií a orientálních katén se vynořují neznámá jména nebo neznámé fragmenty známých autorů. Vydání díla Severa z Antiochie* v syrském překladu nám umožnilo poznat tvorbu tohoto velkého teologa­monofyzity z 6. stol., jehož spisy v řeckém originále byly zni­ čeny během teologických sporů v 6. stol. V současné době vycháze­ jící syrský text polemiky Petra z Kalliniku* nám předává teologické názory protivníka koptského patriarchy­papeže Benjamina* z přelomu 6. a 7. stol. Obdobně se část tvorby Theodóra z Mopsuestie, spolu s jeho krásnými kázáními, našla v syrském jazyce, kdežto sv. Athana­ siovi připisované koptské traktáty o panenství, jakož i jejich syrské překlady, tak velice blízké textům sv. Ambrože, nepřestávají poutat pozornost patrologů, kteří předkládají stále nové teorie. Orientální odkaz zahrnuje četné texty homiletické, asketické, hagiografické a apo­ kryfní. Spousta z nich stále nebyla publikována a čeká na odvážné nakladatele. Bylo jich sice vydáno velké množství, ale pouze ve vý­ chodních jazycích, tedy v syrštině, arménštině nebo gruzínštině, čímž se staly pro patrology­neorientalisty nedostupnými. Jako dobrý příklad zde poslouží arménské apokryfy vydané na přelomu 19. a 20. století výlučně v jazyce originálu, pročež zůstaly prakticky neznámy a evrop­ ským čtenářům byly zpřístupněny teprve v překladech P. Peeterse, SJ

27 Předmluva a L. Leloira, OSB.13 Řada syrských textů, které vydal bez překladu P. Bedjan (často uváděné v heslech týkajících se syrské literatury), čekají na překladatele, kteří by je zpřístupnili západním patrologům­ ­neorientalistům. Na nakladatele naopak čeká spousta orientálních křesťanských textů v různých jazycích křesťanského Východu. Dotýkáme se zde velmi důležité otázky, která byla charakteristická pro tvorbu raněkřesťanských autorů na Východě. V Arménii, Gruzii, Egyptě i Etiopii existovaly celé školy překladatelů, jejichž dílo bylo ohromné – stačí projít svazky již zmiňované Geschichte der christlichen arabischen Literatur G. Grafa nebo seznamy překladatelů v Geschichte der kirchlichen georgischen Literatur M. Tarchnišviliho. I takový významný autor jako Euthýmios Svatohorský*, který tvořil v klasickém gruzín­ ském jazyce, byl zároveň velkým překladatelem z řečtiny do gruzínštiny, ale také z východních jazyků do řečtiny. V překladatelské činnosti se pokračovalo i ve středověku. Tehdy bylo přeloženo do arabštiny, jež nahradila koptštinu a syrštinu, velmi mnoho patristických děl. Východní křesťané kladli nesmírně velký důraz na znalost děl řec­ kých církevních Otců. Bylo by zajímavé analyzovat vliv těchto autorů na vznik a utváření kultury v zemích křesťanského Východu. Pro patrologa je nadmíru důležité znát historii předávání patris­ tické literatury od originálu až po překlad. Kupříkladu do klasické etiopštiny (gec ez) byla řecká díla v počáteční fázi vývoje této literatury překládána z původního jazyka, později z arabštiny, nikdy však z kopt­ štiny, ačkoli patriarchát etiopské církve měl sídlo v Alexandrii. Užitečnost znalosti orientálních literatur se však rozhodně neo­ mezuje pouze na to, abychom jejich prostřednictvím poznávali pře­ klady patristické literatury a její vliv na utváření křesťanských kultur, neboť v zemích Blízkého východu existovaly významné regionální literatury: tak například v syrské a arménské poezii se zrodily skuteč­ né skvosty, jako díla sv. Efréma* nebo, v období post­patristickém, dílo Řehoře z Nareku* či Nersēse Omilostněného. Mojžíš Chorén­ ský*, Eznik z Kołbu* nebo Filoxén z Mabbúgu* byli vynikajícími teology, kdežto Jan z Dalijátá*, Sahdóná (Martyrios)* a jiní syrští 13 Bylo vydáno mechitaristy v Benátkách v letech 1898–1904. Francouzský překlad: Peeters P., in: Evangiles apocryphes, sv. 2, Paris 1914, 69–286; leloir l., Ecrits apocryphes sur les Apôtres, 1–2, CChrAp 3–4, 1986.

28 Předmluva mystikové patří mezi nejvýznamnější mystiky světové literatury. Znalost těchto literatur nám tedy nejen přibližuje křesťanství Východu, ale obohacuje i naši západoevropskou teologickou kulturu a slouží eku­ menickému hnutí – sblížení se světem východního křesťanství, které je od nás oddělené a které tak málo známe. Musíme zde však prolomit určitá západní schémata a stereotypy. Země křesťanského Východu jsou až příliš často vnímány západní­ mi církevními historiky jako sídlo různorodých herezí – monofyzitů (Egypt, Sýrie, Arménie, Etiopie); nestoriánů (Východní Sýrie, Indie); monothelétů (Libanon). Musíme však mít na paměti, že západní his­ torikové mají obyčejně k dispozici jen západní verzi událostí, např. týkající se Efezského nebo Chalkedónského sněmu a s nimi spoje­ ných dalších osudů církví. Obeznámení s verzemi uváděnými v orien­ tálních zdrojích, ať už historických nebo teologických, umožňuje po­ soudit objektivněji často velmi jednostranně popisované události, jež nalézáme v našich učebnicích. Objevení Nestoriovy Liber Heraclidis v syrštině vrhlo nové světlo na dějiny nestoriánství, stejně jako po­ znání děl koptských autorů ze 7. století pomohlo lépe ocenit příliš často idealizovanou činnost koptského patriarchy Kýra v Egyptě. Analýza Qērella*, etiopského florilegia, umožňuje lépe pochopit mono­ fyzitismus, kdežto spisy Theodóra Abú Kurry* pak spory kolem kul­ tu obrazů a doktrinální polemiky z 8. století, viděné očima arabského teologa. Nesmírné bohatství světa křesťanského Orientu je teprve obje­ vováno. Nepochybným průlomem v patristických studiích byla pří­ prava Clavis Patrum Graecorum M. Geerarda (CPG, srov. Seznam zkra­ tek). Autor, klasický filolog z Brugg, se pustil do naprosto základní práce – katalogizace dědictví řecké patristiky. Je sice pravda, že měl k dispozici vzor, jímž mu byl Clavis Patrum Latinorum E. Dekkerse, avšak jeho zkušenosti musel převést na literaturu řeckou. Své dílo mohl uskutečnit díky vynikajícím belgickým knihovnám a pomoci zkušených a výtečných orientalistů z Leuven a Louvain­la­Neuve nebo skupině bollandistů. V Clavis Patrum Graecorum nacházíme u všech děl řeckých autorů informace o jejich orientálních překladech, pokud existují, a to nejen o těch vydaných, ale často také o těch rukopisných. Prosté srovnání děl raněkřesťanských řeckých autorů i řeckých a latin­ ských apokryfů s jejich originálními verzemi v pěti svazcích CPG,

29 Předmluva jakož i v roce 1998 vydaném Supplementu a v r. 2003 vydaných doplňcích k 3. svazku, jakož i v Clavis Apocryphorum Novi Testamenti, patrologům zřetelně ukázalo, jak významná je orientální tradice, jež umožňuje nejen zdokonalit vydání, vyplnit chybějící části v textu, ale také pouka­ zuje na díla dochovaná pouze v této tradici. Hovořili jsme zde pouze o řecké tradici. Jak je tomu s překlady latinských církevních Otců v orientálním prostředí? Mezi výjimky patří korespondence gruzínského katholika Koriwna* s papežem Řeho­ řem Velikým (je­li autentická). Orientální tradice znala Životy mnichů sv. Jeronýma, díla Jana Kassiána, Dialogy Řehoře Velikého (v řecké tradici dokonce pojmenované Dialogos). Tím však znalost raněkřesťan­ ské latinské literatury na Východě končí. Studium orientální patrologie čelí vážným komplikacím, z nichž první je nedostatek elementárních informací o východních literatu­ rách. Patristické slovníky, jako Słownik wczesnochrześcijańskiego piśmien- nictwa a jiné lexikony tohoto druhu, věnují poměrně málo prostoru orientálním autorům, ačkoli je třeba přiznat, že přístup k východní patristice v Nuovo Dizionario di Antichità Cristiane (Roma, 2006– ) před­ stavuje velký krok vpřed. V poválečných vydáních slovníku Lexikon für Theologie und Kirche je část věnovaná literaturám Východu poměrně široce rozpracovaná, zatímco v Katolické encyklopedii se k orientál­ ním autorům přistupuje žel Bohu macešsky, nejsou zde dokonce ani odpovědní redaktoři na oblast křesťanského Východu, ani na Byzanc. Velmi dobré články o syrských autorech najdeme v Dictionnaire de Spiritualité, v Dictionnaire de Théologie catholique (posledně zmiňované jsou sice občas zastaralé, avšak najdeme v nich solidní faktografický materiál) a krátké a stručné také v encyklopedii Catholicisme. Pasáže věnované jednotlivým koptským autorům v The Coptic Encyclopaedia, přestože tato obsahuje spoustu skvělých článků, je naopak třeba číst opatrně. Kvalitní a obsažné články o východokřesťanských literatu­ rách a jejich autorech přináší ruská Православная энциклопедия, unikátní mnohosvazkové dílo vydávané v Moskvě od roku 2000 (dosud vyšlo 24 svazků). Chybí také dějiny orientálních literatur, jež by syntetickým způso­ bem prezentovaly literatury křesťanského Východu. Jejich sepsání je však, vzhledem k obrovskému pokroku souvisejícímu s objevová­ ním a publikováním stále nových orientálních textů, téměř nemožné.

30 Předmluva Brockelmannovy dějiny literatur Východu14 jsou i přes svou nezpochyb­ nitelnou hodnotu a průkopnický charakter již zastaralé. Všeobecný popis literatur křesťanského Orientu najdeme v souhrnných člán­ cích v již zmiňovaném Petit Dictionnaire de l’Orient Chrétien15 . Arabská křesťanská literatura je zpracována ve vynikajícím pětisvazkovém díle G. Grafa Geschichte der christlichen arabischen Literatur16 . Gruzínskou literaturu zpracoval v díle Geschichte der christlichen georgischen literatur17 M. Tarchnišvili spolu s J. Assfalgem, krátké a stručné pojednání o ní najdeme v populárním nástinu J. Karsta a v nejnovějším nástinu dě­ jin gruzínské literatury od H. Fähnricha18 a D. Rayfielda19 . Historii syrské literatury najdeme v základní práci A. Baumstarka20 , v Patro- logia Syriaca I. Ortiz de Urbiny21 , v populárních dílech J. B. Chabota22 a P. Bettiola23 a v dnes již poněkud zastaralých, ale stále užitečných, jak už tomu bývá s díly vynikajících vědců, dějinách syrské literatury R. Duvala24 a W. Wrighta25 ; nový nástin dějin syrské literatury vydal 14 brockelmann c., finek f. n., leiPoldt J., littmann e., Geschichte der christlichen Literaturen des Ostens, Leipzig 1909 (reprint Leipzig 1979). 15 assfalg J., krüger P., Petit Dictionnaire de l’Orient Chrétien, Turnhout 1991, 299–323 (literatury: arabská 299–303, arménská 303–308, kopt­ ská 308–311, etiopská 311–316, gruzínská 316–319, syrská 319–323). 16 SeT 118, 133, 146, 147, 172, 1944, 1947, 1949, 1951, 1953. 17 SeT 185, 1955. Tato práce vznikla na základě dějin klasické gruzínské literatury K. Kekelidzeho (1879–1962). Srov. o něm garitte g., Mus 70 (1963), 443–480; vogt h., BKartl 41–42 (1962), 6–9; zanetti u., DHGE. 18 karst J., Littérature géorgienne chrétienne, Paris 1934; fähnrich h., Georgische Literatur, Aachen 1993. 19 Rayfield D., The Literature of Georgia: A History, Oxford, 19941 , 20002 . 20 baumstark a., Geschichte der syrischen Literatur, Bonn 1922 (reprint Berlin 1968). 21 Roma 19652 . 22 Littérature syriaque, Paris 1934. 23 bettiolo P., „Lineamenti di patrologia siriaca“, in: Complementi inter- disciplinari di patrologia, red. Quacquarelli A., Roma 1989, 503–603. 24 La littérature syriaque, Paris 1900. 25 Short Story of Syriac Literature, London 1894 (článek z Encyclopaedia Britannica, 22, 824–856).

31 Předmluva S. Brock (Kottayam 1997); velmi informativní je rovněž opravené vydání anglického překladu (z arabštiny) životního díla syrsko­jako­ bitského patriarchy Mor Ignatia Aphrema I. Barsoumy (1887–1957) The Scattered Pearls. A History of Syriac Literature and Sciences (Piscataway, NJ 20032 ). K etiopské literatuře používáme populární Storia della letteratura etiopica z pera vynikajícího etiopeisty E. Cerulliho26 . Nejhůře se jeví situace ohledně literatury arménské (máme jen její nástin od V. Inglisiana27 ) a koptské (existuje několik stále lepších a přesnějších přehledů této literatury z pera T. Orlandiho28 ). Velmi dobrým úvodem do problematiky Orientu je kolektivní dílo Christianismes orientaux (ChrOr, srov. Seznam zkratek). Aktuálním stav orientálních litera­ tur je obsahem stručného, ale velmi užitečného dílka La documentation patristique29 . Z těchto děl jsme čerpali zvláště mnoho informací o orien­ tálních patristických literaturách – tedy do přelomu 8. a 9. století. * * * Slovník raněkřesťanské literatury Východu je tedy v podstatě slovníkem orientální patristické literatury, rozsahem zahrnuje díla, jež vznikla zhruba do přelomu 8. a 9. století (používáme časové vymezení, které přijímají současní patrologové). Jelikož však byly nedílnou součástí patristické literatury křesťanského Východu překlady děl raněkřesťan­ ských autorů, zohledňuje Slovník překladatele této literatury (zejmé­ na do gruzínštiny a syrštiny) a také ty autory, kteří o této literatuře zanechali údaje či uváděli její excerpta, byť by pocházeli z pozdější­ ho období. Hesla věnovaná těmto autorům označujeme křížkem #; 26 Milano 19682 . 27 „Die armenische Literatur“, in: Handbuch der Orientalistik, 1, 7, Leiden 1963, 157nn (patristická část do s. 180). 28 Poslední: La Patrologia copta in: Complementi interdisciplinari di Patrologia, a cura di A. Quacquarelli, Roma 1989, 457–502); „Letteratura copta e cristianesimo nazionale egiziano“, in: L’Egitto cristiano. Aspetti e probierni in età tardo-antica, Roma 1997, 39–120. Tentýž autor připravuje rozsáh­ lou historii koptské literatury. 29 fredouille J. c., roberge r. (eds.), La documentation patristique. Bilan et perspectives, Québec–Paris 1995.

32 Předmluva umístili jsme sem tedy hesla týkající se velkého gruzínského překla­ datele Euthymia Mtacmideliho (Hagiority)*, Michala Syřana* jakožto historiků, již nám předali cenné zprávy, nebo Dějiny alexandrijských patriarchů* či scholiastů, jako byl Dionýsios Barṣalíbí*, či encyklope­ distů typu ‛Abdíša bar Beríchá (Ebedjesus)* nebo Barhebraea*. Hvězdičkou (*) označujeme autory do Slovníku zařazené. Historik syrské literatury ‛Abdíšó‛ bar Beríchá (Ebedjesus)* nám poskytl krátké životopisy (spíše soubory spisů) syrských autorů, stejně jako to učinili Jeroným, Gennadios nebo Isidor ohledně západní (čili latinské a řecké) patristické literatury, jež v nynějším Slovníku publikujeme. Všechna hesla jsme opatřili bibliografií, často jsme však museli odkazovat – abychom bibliografii příliš nezatěžovali, zejména tam, kde se dochovalo mnoho krátkých děl konkrétního autora – na základ­ ní bibliografické seznamy ve všeobecných dílech, např. na I. Ortiz de Urbina v případě literatury syrské, nebo na M. Tarchnišviliho v případě literatury gruzínské. Zpracování Slovníku bylo velice namáhavé. Autor není orientalis­ ta, nýbrž patrolog, proto se musel opírat o co možná nejlepší práce na téma orientálních literatur, zejména ty výše zmiňované, a o základní encyklopedie, především LThK, DSp a PDOC (srov. Seznam zkratek). Byl však postaven před řadu problémů. Prvním a zásadním problémem byl výběr hesel. Záležitost byla jasná v případě těch autorů, kteří psali ve svých jazycích, tedy např. v syrštině, gruzínštině nebo arménštině. Mnoho z nich však psalo v řečtině, zatímco jejich díla se dochovala v syrštině (jako příklad může posloužit téměř celá tvorba Severa z Antiochie* či Petra z Kallini­ ku*) nebo v koptštině. Díla těchto autorů jsme zařadili do Slovníku, podobně jako poznámky o řadě autorů, kterým se připisují díla docho­ vaná např. v koptštině (Pseudo­Cyril Jeruzalémský*) nebo syrštině (Pseudo­Melitón*). Samozřejmě jsme do Slovníku zařadili zmínky o Horsiesim* a Pachómiovi*, přestože se většina jejich děl zachovala v latinském překladu sv. Jeronýma. U mnoha jmen figuruje označení „sv.“ – což znamená, že daná osoba je ve své církvi považována za svatou. Další obtíž spočívala v tom, že křesťanská orientalistika je vědou v plném rozkvětu – stále se publikují nové texty, které nejednou

33 Předmluva významným způsobem mění obraz těchto literatur. Zmíněné nedo­ statky mají dosti zásadní vliv na rozdílnost názorů jinak vynikajících vědců; kupř. I. Ortiz de Urbina hovoří o jednom Gabrielovi z Bét Qaṭrájé*, A. de Halleux zmiňuje pět autorů tohoto jména. Obdob­ ně je tomu rovněž v případě uznání autorství spisů a jejich autenti­ city, jakož i datování, které se u různých autorů může hodně lišit. Nejednou zůstáváme v oblasti hypotéz, jako v případě Davida Nepře­ možitelného (Davith Anjałth)*, o němž bychom vlastně měli všechno uvádět jako nejisté informace. Stejně je tomu i v případě překladů Písma svatého do klasické etiopštiny (gec ez). Spousta děl autorů křesťanské­ ho Orientu zůstává nevydaných a víme o nich pouze z více či méně přesných katalogů rukopisů, proto je jejich autorství diskutabilní. Obdobně je tomu s letopočty – někdy je nejjistější udávat pouze stole­ tí, ale i zde, jako v případě Mojžíše Chorénského*, vyvstávají vážné pochybnosti. Autor musel zvolit jedno z mnoha řešení, jež nabízely „autority“ dané vědní disciplíny. Proto jsou tak časté odkazy na litera­ turu, v níž si čtenář může dohledat různá řešení daného problému. Tato kniha vděčí za mnohé lidem, kteří autorovi ukázali význam a důležitost orientální patristické literatury. Měl jsem to štěstí vést dlouhé rozhovory s vynikajícím koptologem, bollandistou P. Devo­ sem SJ, cuius anima in pace. V pohostinné knihovně bollandistů v Bruselu jsem se mnohé dozvěděl od M. van Esbroecka SJ, profesora orientalis­ tiky Mnichovské univerzity, zesnulého v r. 2003, a od rovněž již zemře­ lého bollandisty a benediktinského mnicha v Chevetogne U. Zanettiho, profesora Orientalistického ústavu Katolické univerzity v Louvain­ la­Neuve; poslední z jmenovaných mi poskytl své skriptum připrave­ né pro studenty téhož ústavu, z něhož jsem převzal hodně informací uvedených v tomto Slovníku. Za velmi mnoho vděčím bollandistické knihovně v Bruselu, jejíž pohostinnost využívám již více než čtvrt sto­ letí. Nesmírně užitečné pro mě byly rozhovory s vynikajícími belgickými orientalisty: prof. J. Riesem (Louvain­la­Neuve), výtečným koptolo­ gem a znalcem manichejské literatury, zesnulým prof. A. van Roeyem (Leuven), editorem syrských textů, prof. J. Grand’Henrym (Louvain­la Neuve) – znalcem arabské křesťanské literatury, s dr. W. Witakowským z Univerzity v Uppsale a dr. Aleksandrem Kowalským z Říma z oblas­ ti syrské literatury. Všichni mi, bylo­li třeba, poskytli pomoc v podobě informací, knih a fotokopií. Patří jim dík za to, co je v tomto Slovníku

34 Předmluva dobré; mým dílem jsou naopak chyby. Clavis Patrum Graecorum a Clavis Apocryphorum Novi Testamenti M. Geerarda a dlouhé rozhovory s jejich autorem mi zřetelně ukázaly, jak důležitým zdrojem jsou pro patrologa východní texty a jak velkým nedostatkem je pro naši patrologickou formaci jejich neznalost. Hesla z oblasti koptské literatury sestavil či prohlédl prof. W. Myszor (Slezská univerzita v Katovicích), který je také doplnil o chybějící hesla o gnostických a manichejských autorech, a prof. Ewa Wipszycká (Varšavská univerzita), která do textu zavedla mnohá zdokonalení; prof. S. Kur (Papežská teologická fakulta ve Vratislavi) prohlédl hesla z oblasti etiopské literatury; dr. Kolbaja (Lodžská univerzita) prohlédl hesla z literatury gruzínské. Nápomocný v ustálení gruzínské a arab­ ské terminologie byl prof. U. Zanetti (Louvain­la­Neuve). Obzvláště mnoho práce při revizi hesel z oblasti syrské literatury a zanesení oprav je dílem dr. A. Kowalského (Řím) a dr. W. Witakowského (Uppsala). Jejich cenné připomínky mi umožnily doplnit hesla a vyhnout se mnoha chybám a nepřesnostem. Nakonec nemohu nevzpomenout svého nezapomenutelného uči­ tele, bohužel již zesnulého profesora Ignacia Ortiz de Urbinu SJ, z Pontificio Istituto Orientale v Římě, pod jehož vedením jsem psal doktorskou práci z oblasti řecké mariologie, kterou jsem obhájil na Papežské univerzitě Gregoriana v Římě v roce 1971. V paměti mi utkvěla jeho neskonalá vstřícnost, moudrost a rozsáhlé a hluboké zna­ losti. Jeho nástin syrské patrologie, který mě vedl meandry syrské lite­ ratury, mi připomíná mistra, jemuž za tolik vděčím. Všem čtenářům tohoto Slovníku budu vděčný za veškeré připo­ mínky, doplňky a opravy. Snad tento suchý výčet orientálních autorů a s nimi související bibliografie přivede teology a literární historiky k tomu, aby věnovali větší pozornost tak velké a různorodé teologické tradici, jakož i bohaté literatuře křesťanského Východu. Buraków­Łomianki, Vánoce 2009

35 A ’ABÁ (’Abhā), syrský autor, 4.–5. stol. Žák sv. Efréma*. Autor komentářů ke SZ (1 Sm [?], Jb) a k NZ (Diatessarónu), většinou ztracených, také poezie. Lit.: nau f., ROC 17 (1912), 69–73; lamy t., S. Ephraem Syri, Hymni, 4, Mechliniae 1902, 87nn; reinink g. J., OrLovPer 11 (1980), 117–133; esbroeck m. van, LThK 1, 19933 , 8; Ortiz de Urbina, 86. ’ABÁ I. MÁr (’Abhā, Mār), syrský autor, nestoriánský katholikos, l. 541–551 Život Már ’Aby I. (BHO 595; bedJan P., Histoire de Jaballaha..., Paris 1895, 206–287; něm. překl. braun o., [BKV2 22], 1915, 188–220; srov. Peeters P., „Observations sur la vie syriaque de Mar Aba“, in: Recherches d’histoire et de philologie orientale, Bruxelles 1951, 116–163) je cenným pramenem pro poznání historie mazdaismu. Már ’Abá I. se narodil v Persii pohanským rodičům. Po přijetí křesťanství se učil ve školách v Nisibis> a Edesse>, mj. také řeč­ tině. Za vyznávání nestoriánských názorů strávil většinu období v úřadu ve vyhnanství, cestoval po Egyptě (v Alexandrii se prav­ děpodobně setkal s Kosmou Indikopleustem (PG 88, 7), který od něho převzal koncepci „země – lodě“), byl v Palestině, dora­ zil do Byzance. Přednášel v Nisibis. Autor biblických komentářů, které se ztratily, a překladů děl Nestoria a Theodóra z Mopsuestie. Založil teologickou školu v Seleukei­Ktésifonu> (r. 541). Byl jed­ ním z významných katholiků nestoriánské církve, schopným organizátorem a horlivým pastýřem. V roce 544 svolal synodu, byl autorem kánonů této synody (chabot J.-b., Synodicon Orientale, Paris 1902, 69–95, 318–351, 540–561 – synodní akta, pastorální epištoly).

36 ’abá ii. MáR Lit.: Пигулевская Н. в., „Мар Аба I. К истории культуры VI в. н. э.“, Советское Востоковедение 5 (1947), 73–84; Пигулевская (srov. index); Ortiz de Urbina, 124–126; esbroeck m. van, LThK 1, 19933 , 8n; Bettiolo, 570–573; wolska w., La topographie chrétienne de Cosmas Indiko- pleustes, Paris 1962, 63–73, 104–111; fiey J. m., BSOr 1–4; habbi J., DEOC, 1. ’ABÁ II. MÁr (’Abhā, Mār), biskup Kaškaru, syrský autor, nestorián­ ský katholikos, 8. stol. Narozen v Kaškaru>, biskup tohoto města, v letech 741–751 katholikos. Udržoval dobré vztahy s chalífy. Obviněn klérem utekl, ale vrátil se povolán věřícími, což popsal v listu škole v Seleukeii­Ktésifonu> (chabot J.-b., La lettre du catholicos Mar Aba aux membres de l’école de Séleucie, Actes du XIe Congrès des oriental., sect. IV, Paris 1897, 295–305, s fr. překl.). Byl také autorem komentářů k Řečem Řehoře z Nazianzu a Aristotelovu Organonu. Mnohé citáty z jeho rukopisů se nalézají v Gannat Bussame*. Lit.: esbroeck m. van, LThK 1, 19933 , 9; Ortiz de Urbina, 152. ‛ABDÍŠÓ‛ (‛Abhdīšō‛), syrský autor, monofyzita, první polovina 6. stol. Mnich, monofyzita, stoupenec Juliána z Halikarnasu, zako­ řenil jeho učení, afthardoketismus, v Arménii. Sehrál důležitou roli na synodě v Duinu> (555). Dochovaly se jeho listy v klasické arménštině (grabaru). Lit.: esbroeck m. van, LThK 1, 19933 , 49. #‛ABDIŠÓ‛ BAr BErÍCHÁ z NIsIBIs (‛Abhdīšō‛ bar Bərīkhā, ‛Audišo‛, Ebedjesu Sobensis), syrský autor, nestoriánský biskup, † 1318

41 Lit.: gesenius w., De Bar Ali et Bar Bahlulo commentatio, 1–2 Gießen 1834; Ortiz de Urbina, 219. ADDAJ viz ’ABGAr V. ’UKKÁMÁ AFRAHÁT SyřAN (Aphrahates, ’Aphrahāt, Farhadh), syrský autor, kolem 260/275 – kolem 345 Podle P. Peeterse (ABol 38 (1920), 285–373) se Afraháta týká to, co Gennadios napsal o Jakubovi, biskupovi Nisibis a příteli sv. Efréma*. [Gennadius, De scriptoribus ecclesiasticis 1, PL 58,1061a–1062b] Jakub, nazývaný „Moudrý“, byl biskupem ve slavném městě Nisibis, odne- dávna perském. Byl jedním z vyznavačů za vlády Maximinovy [320 r.] a z těch, kteří na Nikájském sněmu [325 r.] zavrhli ariánskou zvrácenost odporující soupodstatnosti. Blažený Jeroným jej ve své „Kronice“ nazývá člověkem veliké ctnosti. To pak, že jej nezařadil do katalogu spisovatelů, lze snadno vysvětlit, pokud přihlédneme k tomu, že ty tři či čtyři Syřany, které uvedl, četl – jak přiznává – jen v řečtině. Takže jej tehdy vůbec neznal. [Jeroným] tehdy neznal ani jazyk, ani syrskou literaturu, a proto nemohl nic vědět o autorovi, jenž ještě nebyl přeložen do jiného jazyka. Celé [Afra­ hátovo] dílo zahrnuje 26 knih, konkrétně: „O víře“, „Proti všem blu- dům“, „O všezahrnující lásce“, „O postu“, „O modlitbě“, „O zvláštní lásce k bližnímu“, „O zmrtvýchvstání“, „O životě po smrti“, „O pokoře“, „O trpělivosti“, „O pokání“ „O dostiučinění“, „O panenství“, „O význa- mu duše“, „O obřízce“, o vinném hroznu požehnání, o němž čteme u Izaiáše, „Nemá se odstraňovat vinný kmen“ (srov. Iz 65, 8), „O Kristu, že je Synem Božím soupodstatným Otci“, „O čistotě“, „Proti pohanům“, „O stavbě archy [Úmluvy]“, „O obrácení pohanů“, „O perském království“, „O proná- sledování křesťanů“. Sestavil také kroniku, pro Řeky sice nepříliš zajímavou, avšak velmi důvěryhodnou, totiž opírající se toliko o autoritu svatých Písem, a zavírající ústa těch, kdož v marnivém podezřívání nadarmo filozofují o příchodu Antikrista nebo našeho Pána. Tento muž zemřel za dob Kon- stanciových [335–361] a podle nařízení jeho otce Konstantina byl pocho- ván u hradeb Nisibis proto, aby hlídal město. Neboť když po mnoha ADDAJ

42 letech Julián [361–363] vstoupil do Nisibis, a ať již záviděl slávu pohřbe- nému, nebo víru Konstantinovi, jehož rod pronásledoval, přikázal vynést z města ostatky svatého těla. A po nemnoha měsících, po poradě o veřejném zájmu, císař Jovián [363 r.], který nastoupil po Juliánovi, vydal barba- rům město, jež podnes slouží, spolu s celým okolím, k obohacování Peršanů. Starověké prameny nic více o A., „perském mudrci“, neho­ voří, avšak jeho jméno se objevuje v Syrském slovníku, který zpra­ coval v 10. stol. Bar Bahlul* (953). Vědci připouštějí, že byl bisku­ pem, pravděpodobně však byl představeným společenství „synů Smlouvy“. Ztotožňování jeho osoby s Jakubem z Nisibis, ostat­ ně ve starověku velmi časté, pramení zajisté z toho, že snad při křtu dostal jméno Jakub. V arménské tradici se pod tímto jménem dochovalo 19 jeho homilií (antonelli n., Roma 1756; lafon- taine g., [CSCO 382–383, 405–406, 423–424/7–12], 1977–1980). Díla: Zanechal po sobě 23 Rozprav [dle lat. názvu spíše Výkladů] (Demonstrationes), projevy určené mnichům („synům Smlouvy“) a věřícím, 22 bylo napsáno v letech 337–344 a seřazeno podle 22 písmen syrské abecedy, poslední, 23. řeč, připojil v roce 345 (wright w., The Homilies of Aphrahates, London 1869; Parissot i., PS 1–2, Paris 1894 a 1907 s lat. překl.; fr. překl. Pierre m. J., [SCh 349, 359], 1988–1989; frg. EP 681–702). A. předává původní teologickou nauku z okruhu syrsko­pales­ tinské tradice s rabínskými prvky, již nijak neovlivnil helénismus. Inspiroval se téměř výhradně Písmem svatým; avšak z NZ, jak se zdá, znal pouze evangelia a listy sv. Pavla v syrských verzích (Diatessarón a Vetus Syriaca); kdežto SZ podle tzv. Pešitty*. Neznal dokumenty Nikájského sněmu, ale zřetelně hlásal svou víru v Kris­ tovo božství. Je prvním svědkem asketického života v Perské říši. A. uzavírá epochu syrské židokřesťanské teologie; od Efréma* stále více sílí vlivy antiochijské teologie. Lit.: blum g. g., TRE 1, 1977, 625–635; DPAC 23n; bruns P., LThK 1, 19933 , 802n; týž, A., Unterweisungen, 1–2, [Fontes Christiani 5, 1–2], Freiburg 1991 (něm. překl.); týž, Das Christusbild bei Aphraahats des persischen Weisen, Bonn 1990; murray r., Symbols of Church and Kingdom, Cambridge–London 1975; woźniak J., „Problematyka modlitwy u Afrahata Syryjczyka“, TwStT 8, 1981,145–149; týž, „Eucharystia afrahát SYŘAN

43 w pismach Afrahata“, VoxP 8 (1988), seš. 15, 679–688; týž, „Mariolo­ giczna myśl Afrahata“, VoxP 10 (1990), seš. 19, 681–685; týž, „Afrahats Metaphorverständnis im Lichte der Theorie von Black und Reinhardt“, [OCA 229], 1987, 277–287; kowalski a., Il sangue in Afraate, in: Atti della IV Settimana Sangue e antropologia nella Liturgia, Roma 1984, 1183–1195; Пигулевская, 125–130; Ortiz de Urbina, 46–51. Pol. překl. O dziewictwie, frg. fic a., Szkoła Chrystusowa 1 (1930), 262–268; kania w., O mod- litwie, [Głos Tradycji 18], Tarnów 1989; týž, „Mowa o pasterzach“, Currenda 146 (1996), 472–475; bober a., [EK 1], 1973, 131; uciecha a., „Afrahat Mędrzec Perski – stan badań“, ŚSHT 33 (2000), 25–40; týž, Ascetyczna nauka w „Mowach“ Afrahata, Katowice 2002; týž, „Idea bez­ żeństwa «synów przymierza» w Mowach Afrahata“, ŚSHT 35 (2002), č. 1, 90–103; týž, „Idea przymierza w Mowach Afrahata“, Verbum Vitae 4 (2003), 227–243; týž, „Wątki polemiczne w pismach Afrahata i św. Efrema“, in: Chrześcijaństwo antyczne 1, Kraków 2006, 113–126; týž (pol. překlady) „Afrahat o wierze (Demonstratio prima)“, ŚSHT 37 (2004), č. 2, 158–170; „Afrahat o miłości (Demostratio secunda)“, ŚSHT 39 (2006), č. 1, 53–57; „Afrahat o poście (Demonstratio tertia)“, ŚSHT 42 (2009), č. 1, 85–96; „Afrahat o modlitwie (Demonstratio quarta)“, ŚSHT 43 (2010), č. 1, 31–44; Thomson, 31n, 62; healey J. f., „Aphraha “, Blackwell, 35; Barsoum, 228–229; yousif P., DEOC, 12; Jarkins s. k. s., Aphrahat the Persian Sage and the Temple of God. A Study of Early Syriac Anthropology, Piscataway, NJ 2008. AGATHANGELOS (Agathangełos, řec. blahozvěstovatel), arménský historik, 5. stol. A. uvádí sám sebe jako tajemníka krále Tiridata (arm. Trdata), který přijal křesťanství. V jeho Dějinách Arménů, jež vznikly pravděpodobně kolem roku 460, lze spatřit vliv Koriwnův*. Velmi barvitě v nich popisuje příběh Řehoře Osvětitele*. Po pádu rodu Aršakovců utekl malý princ Tiridatés do Románie (zemí pod vlá­ dou Římanů), stejně jako zázrakem přeživší masakr syn vraha jeho otce, Řehoř. Po návratu do Arménie se Řehoř stává tajem­ níkem krále Tiridata. Když se ten dozví, kdo je, vsadí ho do vězení za vyznávání křesťanství. Zde následuje barvitý popis smrti sv. Hŕiphsimē, kterou Tiridatés odsoudil k mučení, zatímco on sám je proměněn v divočáka. Po propuštění z vězení Řehoř agathangelos

54 konkordance, indexy. Teologie: leloir l., Désert et communion, Belle­ fontaine 1978; regnault l., Les Pères du Désert à travers leurs apophtègmes, Solesmes 1987. Pol. překl. Alfabetikon, borkowska m., ŹrMon 4, 1994 a jiná vydání; systematická sbírka, kozera m., ŹrMon 9, 1995; jiné sbírky [PSP 33, 1/2], 1986 a konkordance. Tematické práce: úvody makowiecka e. (archeologie), wiPszycka e. (historie), starowieys- ki m. (literární otázky), ŹrMon 4, 13–116; bibliografie: Polok J., sta- rowieyski m., ŹrMon 9, 25–72; systematická sbírka – starowieyski m., ŹrMon 9, 13–24; výběr: borkowska m., Abba, powiedz słowo, Kraków 1997; florkowski e., [EK 1], 1973, 748n; Thomson, 72n; zanetti u., DEOC, 60–61; ed. a analýza gruz. verze dvali m., Šua saukunetha novelebis dzveli kharthuli thargmanebi I–II [Staré gruzínské překlady stře­ dověkých novel], Tbilisi 1966–1974. Čes.: Apofthegmata: výroky a příběhy pouštních otců. I, II, III, přel. J. Pavlík, Praha 2000, 2005, 2008. Lit: starowieyski m., „Apofthegmata pouštních otců z hlediska literár­ ního“, Apofthegmata, cit. d., I, 9–32. ARABSKÁ PATRISTICKÁ LITERATU­RA Na rozdíl od jiných literatur křesťanského Východu vymeze­ ných určitým geografickým územím nebo národem (arménský, koptský, syrský, etiopský) arabská literatura zahrnuje tvorbu řady národů, v nichž již dříve existovaly literatury národní (Egypt – koptská, Sýrie a Mezopotámie – syrská atd.). Arabská křesťanská literatura je navíc dílem různých náboženských skupin: melchitů, maronitů, nestoriánů (východních Syřanů), jakobitů (západních Syřanů) a koptů, které si v 7./8. stol. podmanili muslimové, což bylo příčinou postupného vytlačení lokálních jazyků arabštinou. Arabská křesťanská literatura se tedy rozvíjela až po patristickém období. Je psána ve stejném arabském jazyce jako literatura mus­ limská, přičemž do něj zavádí křesťanskou terminologii. Používá arabskou abecedu, která patří do skupiny abeced severosemit­ ských a která vznikla pravděpodobně ve 4. nebo v 5. stol. Nejstar­ ší arabské nápisy pocházejí zhruba z roku 500. Arabská abeceda je po latince nejrozšířenější abecedou na světě. Píše se vodorovně zprava doleva, obsahuje 28 písmen (souhlásek). V 8. stol. byly arabská Patristická literatura

55 přidány vokalizující znaky. Existují dvě podoby arabské abecedy: kufí (od al­Kufa v Mezopotámii) a naschi – forma rozšířená v křesťanských rukopisech (PDOC 147n; diringer d., Alfabet, Warszawa 1972, 276–287). Arabská křesťanská literatura se v té podobě, jak ji známe dnes, rozvíjela od 9. stol. Dá se však hovořit o arabské křesťanské literatuře před Mohamedem? Víme, že mezi Araby byli křes­ ťané (Sózomenos, HE 6, 38). Nikájského sněmu se účastnili biskupové z Arábie, a tedy pravděpodobně existoval arabský překlad Bible. Někteří z předmuslimských arabských básníků byli křesťany. Nedochovaly se však žádné památky této literatury. Patristického období se tedy zásadním způsobem nedotýká. Za vznik arabské literatury vděčíme melchitům, a právě mel­ chitovi Theodórovi Abú Qurrovi (Kurra)* († 830) zde věnu­ jeme samostatné heslo kvůli roli prostředníka, již sehrál mezi kulturami křesťanskou a arabskou, a s ohledem na jeho přínos v boji s ikonoklasty. Nejstarším dílem arabské křesťanské li­ teratury je anonym­ní křesťanská apologie proti islámu, jež představuje křesťanské učení a obsahuje obšírný soubor citátů (Testimonia) převzatých z Bible a Koránu. Dílo vzniklo v roce 738 nebo 771 a jeho postoj vůči islámu je výrazně irenistický (gibson w. m. d., in: Studia Sinaitica 7, London 1899, 2–36; srov. samir k. s., „Une apologie arabe du christianisme d’époque umayyade?“, ParOr 16 (1990–1991), 85–106). O zpracování samostatného hesla věnovaného arabské lite­ ratuře v tomto Slovníku rozhodla také skutečnost, že do arabštiny byla přeložena celá řada patristických děl. Nelze tedy hovořit o percepci raněkřesťanské literatury a opomíjet přitom arab­ ské překlady děl církevních Otců. Jejich spisy byly do arabštiny arabská Patristická literatura Ukázka arabského písma.

56 překládány z různých jazyků: z řečtiny, koptštiny a někdy také latiny, o arabské překlady se pak dále opíraly překlady do gec ez (klasické etiopštiny), zejména v pozdějším období. Do arabštiny tak byla překládána jak díla náboženské literatury – teologická (jejich soupis nalezneme v CPG, vyšel např. arabský překlad řečí Řehoře Naziánského [grand’henry J., CChrGr 34, 1996]), ha­ giografická (jejich soupis nalezneme v BHO), apokryfy (např. Závěť Abrahámova, Izákova, Jakubova, delcor c., Leiden 1973; Jeskyně pokladů, battista a., bagatti b., Jerusalem 1979; Příběh Josefa tesaře, battista a., bagatti b., Jerusalem 1978; Životy proroků, lófgren o., OrSuec 25–26 (1976–1977), 77–105, kompletní soupis apokryfů NZ nalezneme v Clavis Apocryphorum M. Geerar­ da), kanonické sbírky (Testamentum Domini, srov. coquin r.-g., ParOr 5 (1974), 165–188; Hyppolitovy kánony, týž, PO 31, 2, 1966; Corpus Canonum, týž, Orientalia 50 (1981), 40–86; Pérrier J. a P., 127 apoštolských kánonů, PO 8, 4, 1912) – tak i díla z pomezí ná­ boženské literatury (Fysiologos a Pověst o Barlaamovi a Joasafovi*), rovněž i ze světské literatury jako Alexandreis nebo díla z oblasti klasické filosofie, např. Aristotelova. Tyto překlady hrají velmi důležitou roli v textové kritice, protože jsou mnohdy starší než zachované rukopisné originály. Řada děl se dochovala pouze v arabské literatuře, jako např. apokryfy: Adamův boj (battista a., bagatti b., Jerusalem 1982) nebo Arabské evangelium dětství (pol. překl. dembski w., ANT 1, 277–305). Tyto překlady jsou obzvláště důležité, jelikož se opí­ rají o ztracená díla, kupř. syrská nebo koptská. Arabská díla někdy obsahují velmi cenné informace: slavné Testimonium Flavianum o Ježíšovi existuje ve verzi blízké původní v arabské Kronice Agapia z Mabbúgu (cheikho l., [CSCO 65/Arab 10], 1912). Nejednou jsou arabská díla neobyčejně významnými historický­ mi prameny, jako např. Dějiny alexandrijských patriarchů*, připiso­ vané Severu ibn al­Mukaffovi, biskupovi Hermopole> (Parvy, tj. Malé) (pol. 10. stol.). Nás zajímá především prvních osmnáct kapitol věnovaných patriarchům období starověku. Je to zásadní dílo pro poznání historie starověkého Egypta. Z hlediska patro­ logie jsou důležitými spisy zejména Historie Eutychia, melchit­ ského alexandrijského patriarchy z 10. stol. (cheikho l., carra arabská Patristická literatura

83 D DADIEsU viz D­ÁD­ÍŠÓ‛ Z BéT QA rÁJÉ D­ÁD­ÍŠÓ‛ Z BéT QA rÁJÉ> (z Kataru, Dādhīšō‛ [„přítel Ježí­ šův“] də­Bhēth Qa rāyē, Dadiesu), syrský autor, nestorián, 7. stol. Autor komentáře k dílům Izajáše z Gazy>* (ze Skétis>) (draguet r., CSCO 326–327/Syr 145–146) a ‛Enáníšova* Ráje Otců. Řeč o poustevně, která je mu připisována a vznikla pod vli­ vem Euagria, je, jak se zdá, neautentická (mingana a., Woodbrooke Studies 7, Cambridge 1934, 201–247, 76–143). Ed.: sims-williams n., Asia Maior 18 (1973), 88–105 (sogdijský frag­ ment); albert m., in: Antiquité païenne et chrétienne, FS A. J. Festugière, Genève 1984, 235–245 (List Abkošovi o otázkách hesychie). Lit.: tamcke m., LThK 2, 19943 , 1372n; scher a., „Notice sur la vie et les oeuvres de D. Q.“, JA 7 (1906), 103–118; bettiolo P., „Esegesi e purezza di cuore. La testimonianza di D. Q., nestoriano e solitario“, Annali di storia dell’esegesi, 3 (1986), 201–213; Bettiolo, 586–588; gil- laumont a., DSp 3, 1957, 2n; Ortiz de Urbina, 144; del rio san- chez F., Los cincos tratados sobre la quietud (šelyâ) de Dâdîšôc Qa râyâ, [AOS 18], Barcelona 2001. D­ÁD­ÍŠÓ‛ z HOry IzLÁ (Dādhīšō‛ [„přítel Ježíšův“], Dadiesu), syrský teolog, nestorián, asi 529–604 Narodil se zřejmě roku 529. Mnich v Adiabéně>, později ná­ stupce Abraháma z Kaškaru>* jako představený kláštera na hoře Izlá> ( úr ‘Abdín>). Pro klášter na hoře Izlá napsal nová Pravidla navazující na pachómiánský monasticismus a antiochijskou teo­ logii: doporučoval v nich držet se teologie Diodóra z Tarsu, Theodóra z Mopsuestie a Nestoria (chabot J.-b., „Regulae mo­ nasticae saeculo VI ab Abrahamo fundatore et Dadiesu, rectore

84 conventus Syrorum in monte Izla conditae“, RRAL 5/7 (1898), 24–46; vööbus a., Syriac and Arabic Documents Regarding Legislation Relative to Ascetism, Stockholm 1960, 163–175; angl. překl.; něm. překl. braun o., [BKV2 22], 1915, 325–331). Lit.: hermann t., „Bemerkungen zu den Regeln des Mar Abraham und Mar Dadišo von Berge Izla“, ZNW 22 (1923), 286–298; tamcke m., Der Katolikos-Patriarch Sabrišo I (596–604) und das Mönchtum, Freiburg 1988, 41–51; týž, „Theology and Practice of Communal Life According to Dadišo“, The Harp 4 (1991), 173–188; chialà s., Abramo di Kashkar e la sua communità. La rinascita del monachesimo siro-orientale, Bose 2005, (Pravidla 169, 176); tamcke m., LThK 2, 19943 , 1371n; Ortiz de Urbi­ na, 135n. DAMIÁN, koptský patriarcha­papež Alexandrie, svatý, 579 (578)–605 (607) Patriarcha­papež D. byl Řekem ze Sýrie. Zprávy o něm čer­ páme z jeho Života, který sepsal Jan z Paralla*, z Dějin alexandrij- ských patriarchů*, z Historie Jana z Efezu* a z Kroniky Michala Syřana*. Z dogmatického hlediska je důležitý jeho spor s Petrem z Kalliniku*, antiochijským monofyzitským patriarchou, jenž vyústil ve schizma, které bylo překonáno na sněmu v Alexan­ drii> roku 616. D. obvinil Petra z triteismu a nakonec ho exko­ munikoval (srov. ebied r. y., roey a. van, wickham l. r., Peter of Callinicum. Anti Tritheist Dossier, [OrLovAnal 10], 1981, zde úryvky Damiánových spisů). D. odvrátil krizi, kterou ve druhé polovině 6. stol. prožívala monofyzitská církev v Egyptě – vztahy se syrskými monofyzity byly napjaté, došlo k vnitřnímu rozvratu způsobenému mj. boji se zastánci Chalkedónu. Za jeho vlády se rozvinula a dosáhla skvělé úrovně koptská literatura i koptský jazyk. Z tvorby tohoto velkého patriarchy­papeže se dochovalo málo (srov. CPG 7240–7 245): úryvky spisů proti Petrovi z Kalliniku*, vydané syrsky (srov. Bibliografie) a jiné fragmenty; Řeči o narození [Ježíše] (crum w. e., Theological Texts from Coptic Papyri, Oxford 1913, č. 7); Synodicon, důležitý dogmatický dokument, dochovaný částečně DAMIáN

85 v koptštině (crum w. e., whte h. g. e., The Monastery of Epiphanius at Thebes, sv. II, New York 1926, 331–337), a částečně v syrštině v Kronice Michala Syřana* (ed. chabot J.-b., 2, 325), který napsal krátce po nástupu do funkce. D. pravděpodobně kázal řecky. Je známo, že napsal dílo Kérygmata, jehož podobu však neznáme. Lit.: hardy e. r., CEnc 3, 688n; müller c. d. g., „Damian Papst und Patriarch von Alexandrien“, OC 70 (1986), 118–142; roey a. van, „Un florilège trinitaire syriaque tiré de C. Damianum de Pierre de Callinique“, OrLovPer 23 (1992), 189–204; bludeau P., „Le voyage de Damien d’Alexandrie vers Antioche puis Constantinople (579–580). Motivation et objet“, OCP 63 (1997), 333–361. Vydání traktátu Petra z Kalliniku Contra Damianum: ebied r. y., roey a. van, wickham l. r., CChrGr 29 (1994), 32 (1996), 35 (1998) [fragmenty Damiánových spi­ sů], 54 (2003) zbytky 2. a celá 3. kniha]; naPierała s., [EK 3], 1979, 990; wadi abuliff, BSOr 1, 1998, 602n. DANIEL zE ÁLÁ U (Dānī’el də­ ālā ), syrský teolog, monofy­ zita, 6. stol. Asi r. 541/542 napsal komentář k Žalmům ve třech svazcích, částečně vydaný (diettrich g., Gießen 1912, s něm. překl.; lazarus l., WZKM 9 (1895), 85–108, 149–224; taylor d. g. k., [OCA 259], 1998, 61–69), a zmizelý Komentář ke Knize Kazatel a O egyptských ranách. Lit.: Ortiz de Urbina, 166; Barsoum,  294–296. D­ANIEL SyřAN viz MESROP MAŠTOC D­AVID­ BU­D­OVATEL (D­AVITH AGHMAŠENEBELI)  viz GRU­ZÍNSKÁ PATRISTICKÁ LITERATU­RA DANIEL ZE áLá U

86 DAVID NEPřEMOŽITELNÝ (Davith Anjałth), arménský [?] filosof, 5., 6.–7. [?] stol. V arménské tradici bývá D. považován za žáka Sahaka* a Mesropa*. Údajně byl arménského původu a studoval v Ale­ xandrii u Olympiodora Mladšího nebo jeho žáka Eliáše (6. stol.) a v Athénách. Působil v Alexandrii. Za své přízvisko vděčí brilantním vítězstvím ve filosofických diskusích (třikrát vítězný). Byl významným představitelem křesťanského neoplatonismu; jeho filosofie, namířená proti skeptikům, obsahuje prvky novo­ pythagoreismu a aristotelismu. Je mu připisováno autorství mnoha děl a překladů. Nevíme, zda psal řecky a jeho díla pak v 7. stol. přeložili různí překladatelé, nebo zda svá díla i jiná řecká díla sám překládal do klasické arménštiny (grabaru). Vyvstává tedy otázka, zda byl D. filosof jen jeden, nebo zda jich bylo několik. Zůstáváme ve sféře hypotéz o to více, že nejstarší svědectví o jeho arménském původu pocházejí ze středověku. Východo­ arménská tradice o jeho arménském původu nepochybuje (viz např. hairaPetian s., A History of Armenian Literature, Delmar, New York 1995; abełJan m., erker g., Hajoc grakanuthjan patmuthjun, Jerevan 1968). Jeho spisy a překlady sehrály zásadní roli v utváření filosofické kultury ve středověké Arménii. Ed.: kolektivní vydání, Benátky 1833, přetisk 1932. Filosofická díla in: busse a., Commentaria in Aristotelem Graeca, 18, 1, Berlin 1900, 105–255, 18, 2, Berlin 1904; Дефиниции философии [Prolegomena k filosofii], Arevšatjan S. S., Jerevan 1960, 1976, 1980, s rus. překl., přetisk z angl. překl. kendall b., thomson r. w., Chico 1983 (Armenian Texts and Studies 5); Komentář k Aristotelovým Analytikám, saniJan a. k., Jere­ van 1967, 1981 (s rus. překl.); Komentář ke Kategoriím Aristotela, Sankt­ ­Peterburg 1911; komentář k Porfyriově Eisagógé, Jerevan 1976 (rus. překl.); pol. překl. frg. słuszkiewicz e., Meander 26 (1971), 427–433. Lit.: Jedyna s., „Dawid Niezwyciężony i ormiańska szkoła hellenofilska“, Meander 26 (1971), 419–426; David Anhght. The Invincible Philosopher, ed. Sanijan A. K., Atlanta 1986; mahé J. P., „David l’Invincible dans la tradition arménienne“, in: Commentaire de Simplicius sur les Catégories d’Aristote, ed. Hadot P., Leiden 1990, 189–207; brackmann h., LThK 3, 19953 , 42; Inglisian, 170n; Thomson, 107–111. DAVID NEPŘEMOŽITELNÝ

131 H HArMONIOs viz BArDAI ÁN AzzÁJÁ JOsEF viz JOsEF AzzÁJÁ ENÁNÁ ( ənānā), syrský teolog, † 610 Zmiňuje se o něm jeho žák Bar adbešabbá, biskup Halvánu>*, v díle O příčinách zakládání škol. . pocházel z Adiabény>. Studoval v Nisibis> pod vedením Abraháma z Bét Rabbánu>. Roku 572 se stal šestým představe­ ným školy a tento post zastával po 38 let až do své smrti), a to i přes útoky na jeho osobu. Roku 585 byl na synodě během působení katholika Íšó‛jaba I.* zavržen, opakovaně pak na počátku 7. stol. na místním sněmu svolaném Řehořem z Kaškaru. Jelikož se část žáků proti jeho učení vzbouřila a odešla ze školy (589), tato začala upadat. . zrevidoval její stanovy (vööbus a., The Statutes of the School of Nisibis, Stockholm 1961, 91–105). Byl odpůrcem nes­ toriánského učení, zavrhoval kristologickou doktrínu Theodóra z Mopsuestie i jeho exegezi a pelagianismus, vycházel spíše z Jana Zlatoústého. Přijal doktrínu hypostatické unie, communicatio idioma- tum, učení o , o prvotním hříchu a žádostivosti jako jeho důsledku. V tomto učení již měl předchůdce, jako Josef azzájá*. Byl obviněn z órigenismu (apokatastáze) a panteismu; v dochova­ ných dílech nenalézáme stopy fatalismu, který mu byl také vytýkán. . skvěle přednášel, měl prý 800 studentů. Rovněž se těšil podpo- ře perského šáha a státní moci. Snažil se obnovit chalkedónskou ortodoxii, což se setkalo s velkým odporem, mj. Bábaje Staršího (Velkého)* a dalších patriarchů. . zreformoval liturgii, mj. zavrhl některé hymny. Jeho žáky byli již zmiňovaný Bar adbešabbá z Halvánu* a dva pozdější patriarchové: Íšó‛jab II.* a Íšó‛jab IV. . po sobě zanechal obrovské dílo: komentáře k Gn, Nm, Ž, Př, Kaz, Pís, malým prorokům, Mk, listům sv. Pavla, traktáty O Symbolu, O pátku po Letnicích, O postu Ninivanů [jedná se o období

132 pokání v syrské církvi] a jiné. Z jeho písemné pozůstalosti se dochovaly pouze úryvky, např. komentáře k Ž, Ez, Iz u Íšó‛dáda z Mervu*; Gn a listům sv. Pavla v Zahradě rozkoší (Gannat Bussame)* a řeči (scher a., PO 7, 1, 1911, 53–82; fr. překl.). . psal vybraným syrským jazykem. Je těžké jedním slovem popsat jeho konfesní příslušnost: vyrůstal v nestoriánském prostředí, hlásal monofyzi­ tismus nebo možná „neochalkedonismus“. Lit.: tamcke m., Der Katolikos-Patriarch Sabrišo I (596–604) und das Mönchtum, Freiburg 1988, 31–34; Ortiz de Urbina, 168n; Пигулевская, 67–71; Bettiolo, 575–581. ENÁNÍŠÓ‘ ( ənānīšō‘), syrský autor, nestorián, 7. stol. Původem byl Arab. Pobýval na perském dvoře, posléze působil jako apoštol mezi pohany a nakonec založil klášter. Napsal traktát proti heretikům namířený proti chalkedónským (nevydaný). Lit.: Ortiz de Urbina, 137n. ENÁNÍŠÓ‘ I. ( ənānīšō‘, přezdívaný egírá – kulhavý, mrzák), syrský autor, nestoriánský katholikos, 7. stol. Přednášel exegezi pravděpodobně na teologické škole v Seleu­ keii­Ktésifonu>. V roce 685/686 byl zvolen katholikem, ale roku 692/693 byl vyhnán svým rivalem. Zemřel v období epi­ demie v r. 699/700. Jeho právní dekrety sebrané do jedné sbírky se staly předmětem interpolací (sachau e., Syrische Rechtsbücher, 2, Berlin 1908, 1–49). Je autorem panégyriku na katholika Íšó‛jaba III.*, hymnů a spisů proti pohanům a heretikům (dodnes nevydaných). Citáty z jeho homilií nacházíme u Íšó‛dáda z Mervu*, v Zahradě rozkoší (Gannat Bussame)* a u Izáka Ešbadnaje (15. stol.). Lit.: reinink g. J., Fragmente der Evagr. Exegese des Katholikos Henanischo I, [OCA 236], 1990, 71–91; týž, LThK 4, 19953 , 1412; Ortiz de Urbina, 150n. ENÁNÍŠÓ‘

133 HERMETICKÁ LITERATU­RA Soubor řeckých spisů, které vznikly v Egyptě v době mezi 1. stol. př. Kr. až 4. stol po Kr. Je známý jako Corpus Hermeticum podle často se v traktátech vyskytující postavy Herma Tris­ megista (Třikrát Velkého). Anonymní autoři těchto textů chtějí čtenářům předat moudrost, která navazuje na řecké a egyptské tradice. Jejich názory jsou výrazně synkretické: počínaje řeckými filosofickými až po magické, související s alchymií egyptského původu. Dochovalo se 18 poměrně kompletních traktátů (nej­ starší z nich je nazván Poimandres, latinský překlad posledního díla se jmenuje Asclepius), 29 úryvků ve spisech Stobaiaj, 11 úryv­ ků Hermetica Oxoniensia, 4 úryvky v koptském překladu v knihovně z Nag Hammádí* (NHC VI, 6–8) a spousta zmínek ve spisech křesťanských i pohanských autorů, mezi nimi: Athénagora Athén­ ského, Tertulliána, Pseudo­Kypriána, Pseudo­Justina, Arnobia, Lactantia, Marcela z Ankyry, Efréma*, Filastria, Didyma Alexan­ drijského, Pseudo­Didyma, Cyrila Alexandrijského, Augustina, Barhebraea*, Jamblicha, Zósimy. Obsah jednotlivých spisů je i přes mnohaleté zkoumání stále předmětem diskuse. Zdá se, že se auto­ ři traktátů I., IV., VI., VII. a XIII. hlásáním dualismu přibližují gnostickému světonázoru. Texty II., V., VIII., XIV. a Asclepius reprezentují monistickou a optimistickou vizi světa, kdežto trak­ táty IX., X., XII., XV. mají smíšený obsah. Ed.: scott w., ferguson a. s., 1–4, Oxford 1924–1926 (angl. překl.); nock a. d., festugière a. J., Corpus Hermeticum, 1–2, Paris 1945, 3–4, Paris 1954 (fr. překl., komentář); holzhausen J., colPe c., Das Corpus Hermeticum Deutsch, 1–2, Stuttgart 1997 (něm. překl., komentář, nejno­ vější bibliografie); myszor w., STV 15 (1977), č. 1, 205–216; 16 (1978), č. 1, 189–196; 16 (1978), č. 2, 241–247; 17 (1979), č. 1, 247–256 (pol. překl. CH I, IV, VI, VII, XIII). Lit.: festugière a. J., La révélation d’Hermès Trismégiste, 1–4, Paris 1969–1974; tröger k. w., „Gnoza hermetyczna“, Studia Religioznawcze 16 (1980), 165–190; bugaJ r., Hermetyzm, Wrocław 1991; 1–2, 19982 ; myszor w., [EK 6], 1993, 785n; Thomson, 58 (arménské texty). Čes.: překl. s edicí originálu, úvodní studií a komentářem: chluP r., Corpus hermeticum, Praha 2007. Myszor W. HERMETICKÁ LITERATURA

Čtyři světci, Čtveroevangelium, Etiopie, 1400–1430.

179 K KALÍLA A DIMNA viz BÚD KARU­R, KJARU­R viz ČARÚR KHARTHLIS CCHOVREBA viz ŽIVOT KHARTHLIE [IBéRIE/VÝCHOD­NÍ GRU­ZIE] KNIHA LISTŮ (Girkh tłthoc), arménský spis, 5.–10. stol. Anonymní soubor důležitých dogmatických listů arménských katholiků a biskupů, které si psali, případně které posílali jiným biskupům – řeckým, syrským a gruzínským (obsahuje ovšem také čtyřilistygruzínskéhokatholikaKyrióna*,nejspíšepřeloženéz gru­ zínštiny). Celá sbírka vznikla v 10. stol., první část (7. stol.) však obsahuje rovněž díla z 5. stol. Je pravděpodobné, že iniciátorem jejího vzniku byl katholikos Komitas*. Má obrovský význam pro poznání vnitřního života arménské církve, jejích teologických problémů a vztahů se sousedními církvemi, a vnáší mnoho světla do problému rozdělení arménské a gruzínské církve. Obzvláště zajímavé jsou následující listy: Jan z Gabełjankhu*, katholikos v letech 578–579: kristologický list, s. 29–40, připiso­ vaný Janovi Mandakunimu*; Mojžíš z Ełivardu, biskup, 6. stol.: kristologický list, s. 22–28, připisovaný Mojžíši Chorénskému*; Vrthanēs*, traktát o Chalkedónském sněmu, s. 119–127; Komi­ tas*, vyznání víry, s. 300–310; Řehoř Pisatel*, dva dogmatické listy, s. 153–160, 196–211; Sahak III., katholikos (678 – asi 703), list 90, 414–480 – dlouhý dogmatický list, srov. esbroeck m. van, in: The Concil in Trullo Revisited, ed. Nedungatt G., Featherstone F., Rome 1995, 324–451 s francouzským překladem, 367–439. Srov. Arevšatyan S. S., REArm 18 (1984), 23–32.

180 Ed.: Tbilisi 1901 (Izmireantz J.); 1981 (Lexidze Z.); Jeruzalém 1994 (Bogharean N.); tallon m., Livre des lettres (Girk tlt’oc). Documents arméniens du Ve s., Beyrouth 1955 (částečné překlady). Lit.: frivold l., The Incarnation. A Study of the Doctrine of the Incarnation in the Armenian Church in the 5th and 6th Century According to the Book of Letters, Oslo 1981; schmidt a. b., „Das armenische ,Buch der Brie­ fe‘“, in: Logos, FS L. Abramowski, Berlin–New York 1993, 511–533; Thomson, 104n. KNIHA STU­PŇŮ (Kətābhā de-massəqāthā, Liber graduum), syrské dílo, konec 4. stol. Jedno z nejstarších děl syrské literatury, skládá se z 30 mémre čili řečí nebo jinak tematických traktátů. Jeho vznik se s ohledem na zmínky o pronásledování za Diokleciána (počátek 4. stol.) či Šápúra II. (konec 4. stol.) datuje do 4. stol. K. s. se věnuje otáz­ kám duchovního života a osvobození člověka od žádostivosti. Spolu s Afrahátovým* dílem vytváří zajímavý obraz syrské spiri­ tuality 4. stol. Bylo jí zazlíváno messaliánství, což však nenalé­ zá oporu v textu. Významně ovlivnila syrskou spiritualitu, např. Filoxéna z Mabbúgu*, a zejména nestoriánské autory 7. a 8. stol. Její vliv se však omezil výlučně na syrské prostředí. Ed.: kmoskó m., PS 3, 1926. Lit.: guillaumont a., DSp 9, 1976, 749–754; týž, „Situation et signification du ,Liber graduum‘ dans la spiritualité syriaque“, [OCA 197], 1974, 311–322; kowalski a., Perfezione e giustizia di Adamo nel ,Liber Graduum‘, [OCA 232], 1989; týž, „Il sangue nel ,Liber Graduum‘“, in: Atti della Settimana Sangue e Antropologia nella letteratura cristiana, Roma 1983, 3, 1 193–1 205; týž, „Die Gebete im Liber Graduum“, OCP 55 (1989), 273–282; böhlig a., „Zur Rhetorik im Liber Graduum“, [OCA 229], 1987, 297–305; kitchen r. a., [OCA 256], 1998, 211–220 (bibliogra­ fie); Ortiz de Urbina, 89–91; Bettiolo, 540–542; westerhoff M., Das Paulusverständnis im Liber Graduum, Berlin 2008. KNIHA TOMÁŠOVA viz NAG HAMMÁDÍ (13) KNIHA STUPŇŮ

181 KNIHy JEÚ viz JEÚ KNIHY KOLA, Mučednictví devíti chlapců z Koly viz GrUzÍNsKÁ PATRISTICKÁ LITERATU­RA KOMITAS, arménský katholikos, 610/611 nebo 615–628 Roku 618 přikázal opravu chrámů sv. Řehoře Osvětitele*, sv. Gajanē a sv. Hŕiphsimē v Vałaršapatu (Ečmiadzinu>). Při této příležitosti složil ku cti sv. Hŕiphsimē hymnus s vysokou umělec­ kou hodnotou, jenž se stal součástí souboru šarakanů (něm. překl. fink f. l., in: Brockelmann, 100–103; fr. překl. kéchichian J., PrOrChr 42 (1992), 3–10). Mnohé z šarakanů, jež mu jsou připisovány, nejsou pravděpodobně autentické. Někdy mu také bývá připisováno autorství velkého dogmatického díla Pečeť víry (Knikh Hawatoj, Ečmiadzin 1914). V něm je protichalkedónský postoj Arménie obhajován pomocí citátů ze spisů církevních Otců (Ečmiadzin 1914, Louvain 1974), avšak výskyt úryvků ze spisů Jana Majragomeciho* nutí posunout datování tohoto díla do druhé poloviny 7. stol. Během Komitasova působení a z jeho iniciativy vznikla Kniha listů*, v níž se nacházejí jeho listy na témata z dogmatiky (srov. ChrOr 162; lebon J., RHE 25 (1929), 5–32 – citáty řeckých Otců). K. je považován za autora mnoha spisů. Arménii vytyčil typicky protichalkedónský směr. Možná ovlivnil vznik katecheze Řehoře Osvětitele* v díle Agathangela* (srov. esbroeck m. van, Mus 102 (1989), 131–145). Lit.: esbroeck m. van, LThK 6, 19973 , 211n; Inglisian, 166; neve f., L’Arménie chrétienne et sa littérature, Louvain 1886, 195–202; Jordan h., „Armenische Irenäusfragmente“, [TU 36], 1913, 106–120; lebon J., „Les citations patristiques grecs du ,Sceau de la foi‘“, RHE 25 (1929), 5–32; týž, „Fragments arméniens du commentaire sur l’Epitre aux Hébreux de St Cyrille d’Alexandrie“, Mus 44 (1931), 69–144. Pol. překl. MCh 1, 30. Srov. „Narratio de rebus Armeniae“, [CSCO 132/ Subs 4, 1952], 266–278; Thomson, 142, 196 (Pečeť). KNIHY JEÚ

182 KONSTANTINÓS Z ASJÚTU­ (Siút, Lykopolis), koptský autor, svatý (17. 2.), 6./7. stol. Informace o jeho životě čerpáme z jeho spisů, ze Synaxáře a z Dějin alexandrijských patriarchů*. K. byl nejprve mnichem (mnišský šat přijal spolu s Rufem z Šótep*, o němž se zmiňuje), následně byl v mladém věku zvolen biskupem, svěcení se mu dostalo z rukou koptského patriarchy­papeže Damiána* a nako­ nec se stal synkellem patriarchy­papeže pro Dolní Egypt. Bojoval proti melikiánům, tehdy ještě aktivním, zejména v klášterech – nazýval je ariány. Z jeho rozsáhlé tvorby se dochovaly: 2 pané­ gyriky na sv. Athanasia (orlandi t., [CSCO 349–350/Copt 37–38], 1974; it. překl. týž, Omelie copte, [Corona Patrum], Torino 1981, 235–245), které představují zajímavé pojetí Athanasiova života; 2 panégyriky na mučedníka sv. Klaudia Antiochijského (gordon g., PO 35, 4, 1970 – koptsky; esteves Pereira f. m., [CSCO 37/ Aeth 20], 1907 – v gec ez (klasické etiopštině); gordon g., Recherches sur les textes coptes relatifs à S. Claude d’Antioche, Louvain 1976); neúplný panégyrik na sv. Jiří obsahující popisy jeho zázraků (garitte g., Mus 57 (1954), 271–277); úryvek Homilie o době postní z homiliáře Svatého týdne (burmester o. h., Mus 45 (1932), 48–50, 67–69); 2 homilie o Janovi z Hérakleie a panégyrik na Isidora Antiochijského, jež se dochovaly v arabštině, Šenúteho enkómion (srov. Šenúte z Atríbu*) a O pádu duše, fragm. srov. coquin r. g., BIFAO 74–75 (1974–1975), 207–239; týž, Cahiers de la Bibliothèque Copte 1, 1983, 9–18. Vzhledem k vysoké umělecké úrovni svých děl se Konstantin řadí mezi významné koptské autory. Ed.: coquin r.-g., samir k. s., CEnc 2, 590–593; coquin r.-g., LThK 6, 19973 , 295; garitte g., „Constantin, évêque d’Assiut“, in: týž, Scripta disiecta, 1, Louvain­la­Neuve 1980, 119–136; týž, DHGE 13, 1956, 623; coquin r.-g., „S. Constantin, évęque d’Asyut“, Studia Orientalia Christiana, Collectanea 16, 1981, 151–170. KOPTSKÁ PATRISTICKÁ LITERATU­RA Původní literatura v koptském jazyce, čili v jazyce egyptských křesťanů, se rozvíjela v období mezi 2. a 14. stol. po Kr. Její KONSTANTINÓS Z ASJÚTU

317 ObecnáchrOnOlOgie* *VypracovánonazákladěChrOr382–403aPDCO478–496. 2.stol. ObecnáhistorieArménieEtiopieGruzieEgyptSýrie konec2.stol.první překladySZ, Diatessarón*,Ódy Šalamounovy 3.stol. ObecnáhistorieArménieEtiopieGruzieEgyptSýrie přijetířeckéunciály alexandrijskáško­ la:Klément,Óri­ genés kolemr.200je Osrhoéna> křesťanskýmkrá­ lovstvím Dělenáevangelia kolemr.220bis­ kupství vMezopotámii, Médii,Parthii,v Perskémzálivu 224–651Sásánovci

318 ObecnáhistorieArménieEtiopieGruzieEgyptSýrie 275†Mání 264†Dionýsios Alexandrijský 260–282první křesťanské dokumenty 284začátek„ob­ dobímučedníků“ 242Osrhoéna římskouprovincií 2.–3.stol.Skutky Tomášovy 4.stol. 313Milánský edikt kolemr.300Armé­ niekřesťanským královstvím sv.Frumentius; křestkráleEzana Od4.stol.pře­ kladyBible,SZ apokryfůařeckých textů 312–328biskup Alexandrbojuje sariánstvím 309–379 pronásledováníza ŠápúraII.

319 ObecnáhistorieArménieEtiopieGruzieEgyptSýrie 325Nikájský sněm 330založení Konstantinopole 336†Ários 363Julián Apostata;Peršané dobyliNisibis> 381I.konstanti­ nopolskýsněm kappadočtíOtcové 2.pol.4.stol. 365národnísyno­ davAštišatu 373arménská církevserozchází sKaisareií 387rozdělení Arméniemezi ByzancaPersii 325–340Etiopie křesťanskýmkrá­ lovstvím 325první křesťanskénápisykolem330sv.Nino; Iberie(Gruzie) křesťanským královstvím 346†sv. Pachómios* 356†sv. Antónios* 373†sv. Athanasios kolem345† Afrahát* 365vznik teologickéškoly vEdesse> 373†sv.Efrém*

320 ObecnáhistorieArménieEtiopieGruzieEgyptSýrie 391Theodosiův zákazpohanských kultů 394zákaz olympijskýchher 399†Euagrios zPontu 4.–7.stol. překladyŽivotasv. Antónia konec4.stol.Kniha stupňů* prvníklášteryv úr‘Abdínu 5.stol. 419†sv.Jeroným 428†Theodóros zMopsuestie 430†sv.Augustin 431Efezský sněm,odsouzení Nestória kol.404vytvoření arménskéabecedy 406prvnípřeklad Bible 428koneckrálov­ stvíArménieovlá­ danéhoperskými marzpány 432druhýpřeklad Bible překladyBible, SZapokryfů ařeckýchtextů, Qērellos* zač.5.stol.sesta­ venígruzínské abecedy prvnípřeklady Bible prvníAktamučed- níků,JanzApa­ meie* 410prvnívýcho­ dosyrskásynoda vSeleukei> kolem430zákaz používání Diatessarónu 435†Rabbúlá zEdessy*

327 seznamy biskuPů (Patriarchů) v hlavních církvích starOvěkéhO výchOdu BiskuPové (PatRiaRchové) alexandRie + Marek Evangelista, učedník sv. Petra, 55 – 25. 5. 62 (63) + Anian (Hanánjá), 62 –17. 11. 83 + Avilius, 84 – 30. 8. 95 + Kerdon, 96 – 5. 6. 106 + Primus, 109 – 27. 7. 118 (121) + Justus, 121 – 6. 6. 129 (131) + Eumenios, 131 – 17. 10. 141 (144) + Markion, 144 – 2. 1. 152 (154) + Keladion, 154 – 3. 7. 166 (167) + Agrippin, 167 – 30. 1. 178 Julián, 178 – 4. 3. 188 (4. 11. 187 [?] – 189) Demetrios I., 189 – 9. (20) 10. 230 Kolem r. 200 počátky alexandrijské katechetické školy: Panten, † kolem r. 200., Klément, † kolem r. 215, Órigenés, † r. 254 Heraklas, 231 – 4. 12. 246 (248) Dionýsios I., 247/248 – 9. 3. 264 [?] Pronásledování křesťanů za Décia a Valeriána Maximus, 264 – 9. 4. 282 (Pafnutios [Benuda]), 282 * Vypracováno na základě sPuler b., Die morgenlädischen Kirchen, Leiden/Köln 1964, 233n a PDCO 481n. Postavy označené + jsou legendární; data působení – dle tradice.

331 seznam biskuPů (Patriarchů)... Asklepiades, 211/212 Filaitos, 217/218 Bardai ánova* smrt, kolem 222 Zebimos, 230/231 Babilas, 238/244 – 250 Fabius, 250 – 252/253 Demetrianos, 252/253 Pavel ze Samosaty, 260 [?] – 268, vyhnán 272 Domnus I., 268 Timaios, 270/271 Kyrillos I., 279/280 [?] – 303 († 306) Pronásledování křesťanů v Persii za Šápúra, 309–379 Tyrannos, 303–313/314 Vitalis, 314–320 Filogonos, 320 – nejpozději počátek 325 Eustathios, 324/325–330/331, † před 337 I. nikájský sněm, r. 325 Paulinus z Tyru, 330 Eulalios, 330/331–332/333 Eufronios, 332/333–333/334 Flaccillus, 335–343 Štěpán I., 343–344 Leontios Eunuch, 344–358 Eudoxos, 358 – září 359 Rozvoj školy v Edesse>, od 365 Smrt sv. Efréma Syrského, 373 Meletios I., 359/360–381 I. konstantinopolský sněm, 381 První kláštery v úr ‘Abdínu>, konec 4. stol. Flavián I., srpen [?] 381 – 26. 9. 404 Porfyrios, 404–416 Alexandr I., 416–417 Theodotos, 417–428/429 Jan I., 428/429–441/442 Efezský sněm, 431 Rabbúlova* smrt, 435 Domnus II., 441/442–září 449

332 chronologické Přílohy Maximos I., 449/450–455 Chalkedónský sněm, 451 (nepřijatý jakobity) D­oba m­onofyzitských sporů Basileios I., 456–458 Akakios, 451–459 Martyrios, 459–468/470 Petr II. (Gnapheus, Fullo), 468/470–471 (monofyzita) Julián, 471–475/476 (ortodoxní) Petr II., (znovu), 475/476–477/478 Jan II. Kodonatos, 477/478 Štěpán II., 478 – 14. 3. 481 Kalendion, 481–485 Petr II., (potřetí), 485–488 Pallades[ios], 488 [?]–498 (monofyzita) Flavián II., 498–512 (monofyzita) Po rozdělení Ortodoxní Pavel II. Xenodochos, květen 519 – květen 521 Eufrasios bar Maláhá, 521 – 29. 5. 526 Efrém z Amidy, 526–545 Domnus III., 545–559 II. konstantinopolský sněm, 553 (nepřijatý jakobity) Anastasios I. Sinajský, 559–570 Řehoř I. Sinajský, 570–593 Anastasios I. Sinajský, (opakovaně) 593–598 Anastasios II. Sinajský, 599–609 Dobytí Sýrie a Palestiny Araby, 633–651 Makedonios, 639/640 [?] – duben 649 III. konstantinopolský sněm, 680/681 (nepřijatý jakobity) Jiří I. [?] Makarios I., † 7. 3. 681

333 seznam biskuPů (Patriarchů)... Theofanes, 8. 3./5. 4. 681 Tomáš, [?]–685 [?] Jiří II., 685 [?]–702 [?] Vznik maronitského patriarchátu Štěpán III., 742/743–744/745 Theofylaktos bar Quanbárá, 744/745–747/768 II. nikájský sněm, 787 (nepřijatý jakobity) Theodórétos, 787 [?] Maronité se usazují v libanonských horách Jakobité Severos, 6. 12. 512 – září 518, † 5. 2. 538 v Egyptě Pronásledování monofyzitů za Justiniána, 527–565 Smrt Jakuba ze Sarúgu* Smrt Filoxéna z Mabbúgu* Sergios z Telly, 547–550 Pavel Černý, 553–578, † 585 Činnost Jakuba Baradáje*, 542–578 Spory s koptskou církví Petr I. z Kalliniku, 578/581 – 22. 4. 591 Julián I., květen 591 – před 1. 10. 594 Anastasios I. Gammálá (ze Samosaty), 594/596–630/631 Dohoda s koptskou církví, 615/616 Unie s monofyzity v Persii, 626 Jan I., 630/631 – 14. 12. 648 Theodóros, 649–666/667 Severos bar Mašaka, 667/668 – 680 (683/684 [?]) Athanasios II. (z Báládu), 683/684 – 11. 9. 686 Julián II. Říman, 688–708 Eliáš I., 709–723 (729 [?]) Athanasios III., 723–740 Jan II., 740 – říjen 754 (Izák, 755–756 [?]) Athanasios IV. Sandalios, 756 [?]–758 Jiří I. z Beʼeltanu u Emesy, 758/790

334 chronologické Přílohy Antipatriarchové Jan z Kalliniku, 758–762/763 David z Dará, 763 Josef VI., 790–792 Kyriak (Zyriak) z Tagrítu, 15. 8. 793 – 19. 8. 817 BiskuPové (katholikové) v PeRsii, šáhové sásánovci, chalífové Církevní osobnosti a dějiny Apoštol Tomáš + Addaj* + Aggaj + Mari I. + Abres + Abrahám I. + Jakub + Ahadabuhi + Šalupa Pápá, mučedník, 3.–4. stol. Šimon, † 341 Šahdóst, † 342 Barbašemín, † 346 V l. 346–383 úřad biskupa neobsazen Pronásledování křesťanů Přenesení teologické školy do Edessy>, 363 Izák, 399 Místní sněm v Seleukeii>, 410 A aj, 411 Jaballá á I., 415 Ma‛ná, 420 * Podle le coz r., Histoire de l’Eglise d’Orient. Chrétiens d’Irak, d’Iran et de Turquie, Paris 1993, 417–419; sPuler b., Die morgenländichen Kirchen, Leiden/Köln 1964, 209. Chronologie a následnictví prvních biskupů do 3. stol. je udáváno podle tradice, historicita je sporná.

345 místOPisný výkladOvý rejstřík Zkratky: arab. – arabsky, arm. – arménsky, csl. – církevněslovan­ sky, gruz. – gruzínsky, kopt. – koptsky, lat. – latinsky, řec. – řecky, syr. – syrsky (syrská aramejština), per. – persky, tur. – turecky. Adiabéna (syr. dajab, déjaw, řec. , arab. adiab, arm. Nor Širakan, Noširakan) – významná samosprávná oblast – asyrské království na horním toku řeky Tigrid poblíž Ninive> s hlav­ ním městem Arbélou>, první křesťanské království v dějinách, do arabského záboru v 7. stol. provincie sásánovské Persie, * Rejstřík obsahuje pouze vybraná duchovní a kulturní centra východního křes­ ťanství. Jednotlivá hesla se soustředí na důležité údaje z pohledu dějin křesťan­ ství na daných územích, a to především, i když nikoliv výhradně, s ohledem na chronologický rámec daný Slovníkem – v žádném případě si tedy nečiní nárok na úplnost. Text byl sestaven s pomocí řady publikací, a to jak přehledových (mj. Kleines Lexikon des Christlichen Orients, H. Kaufhold (ed.), Wiesbaden 2007; The Blackwell Dictionary of Eastern Christianity, K. Parry…[et al.] (eds), Oxford 1999; Encyklopedie antiky, Praha 1974; Древний Восток в античной и раннехрис- тианской традиции. Индия, Китай, Юго-Восточная Азия, Таронян Г. А. (ed.), Moskva 2007 aj.), tak zaměřených na jednotlivé oblasti (The Coptic Encyclo- pedia, vol. I–VIII, A. S. Atiya (ed.), New York 1991; meinardus o. f. a., Two Thousand Years of Coptic Christianity, Cairo 1999; tarchnišvili m., Geschichte der kirchlichen georgischen Literatur, Città del Vaticano 1955; fiey J. m., Assyrie Chrétienne. Contribution a l’étude de l’histoire et de la géographie ecclésiastiques et monastiques du nord de l’Iraq, vol. I–II, Beyrouth 1965; mor ignatios aPhrem i. barsoum, The Scatte- red Pearls. A History of Syriac Literature and Sciences, Piscataway, New Jersey 2003) aj. Upřímné poděkování patří Vojtěchu Kubcovi za přehlédnutí a doplnění kartvelologických hesel.

346 od 2. stol. středisko křesťanské misie do střední Asie, nestorián­ ská metropolie; významné arménské biskupství. Aksum (ve starověku řec. , )– město a oblast v severní Etiopii, obchodní a kulturní centrum Aksumské říše (1000 před n. l.–1125?), král Ezana v A. přijal křest (325, 328?), podle tradice je v A. ukryta Archa úmluvy; dnes stejnojmenné městečko a archeologická lokalita na hranicích s Eritreou. Albánie viz Kavkazská Albánie Aleppo (též Beroea, řec. , arab. alab) – ve starověku správní město provincie severní Sýrie, církevně podřízeno antiochijské­ mu patriarchátu. Od 7. stol. doložena též existence vlastní bis­ kupské linie západosyrských křesťanů (melkitů a jakobitů). Během 16. a 17. století sídlo západosyrských patriarchů. Ve 14. stol. též centrum arménské diaspory, patřící pod katholikosát Kilíkie (Sis). Alexandrie (arab. Iskandaríja) – založena r. 332 před Kristem Alexan­ drem Velikým, v dějinách křesťanství v Egyptě sehrála A. zásad­ ní roli. Místo setkávání prvních židokřesťanů, významná kate­ chetická škola (Klément, Órigenés). Od konce 2. stol. biskup­ ství, ve 4. stol. pak již 9 metropolií a téměř 100 biskupství. Jako následek kristologických sporů se papežská linie po Chalkedón­ ském sněmu (451) na stolci sv. Marka v A. rozdělila na dvě vět­ ve – řeckou ortodoxní a koptskou heterodoxní. Sídlo koptského patriarchátu bylo z A. přemístěno do Káhiry r. 1039. Alkoš (Alqóš) – starověké perské město, více viz Klášter Rabbána Hormizda>; dnes stejnojmenné město v severním Iráku. Amida (řec., syr. Ámed, Ámíd, arab. Ámid, arm. Tigrana­ kert) – město na obou březích řeky Tigrid, v byzantském období centrum provincie Mezopotámie s biskupstvím antiochijského patriarchátu od 4. stol. Po arabském vpádu (7. stol.) došlo k přeruše­ ní linie ortodoxních metropolitů. A. se několikrát stala rezidencí syrsko­jakobitských patriarchů. Od 12. do konce 16. století zde místoPisný výkladový reJstřík

363 místoPisný výkladový reJstřík seleukeia-pieria (Suedia) – starověké hlavní město Seleukovců, významný přístav v ústí řeky Orontes. Společně s městy Apamea, Laodikeia a Antiochie tvořila tzv. syrské čtyřměstí (tetrapolis). Jeho ruiny se dnes nacházejí poblíž města Samandağ v jihový­ chodním Turecku. skétis – oblast v pouštní depresi nedaleko nilské delty s osmi solnými jezery, známá dnes jako Wádí al­Natrún, zakladatelem mnišské tradice v tomto nehostinném koutě Dolního Egypta byl dle tradi­ ce Makarios Egyptský, ve 4.–7. stol. jedno z center egyptského asketismu s množstvím klášterů a pousteven. svatá hora Athos viz Athos Šatberdi – klášter v historické gruzínské oblasti Klardžethi (součásti regionu Tao­Klardžethi), spolu s jedenácti dalšími klardžethský­ mi kláštery zvaný „gruzínský Sinaj“, založený v 1. pol. 9. stol. sv. Řehořem Chandzthelim, centrum vzdělanosti, slavná škola iluminace rukopisů (9.–10. stol.); dnes v severovýchodním Turecku na jihozápad od města Artanudži (tur. Ardanuç) u vsi Boseltha (tur. Okumuşlar); v současnosti je již většinou vědců opuštěna lokalizace do místa turecky zvaného Yeni Rabat na jihovýchod od Artanudži. Tabennésis  (Tabenésida) – místo s velkou koncentrací klášterů nedaleko hornoegyptských Théb na pravém břehu Nilu (součást tzv. Thébaidy), první klášter zde dle tradice založil Pachómios Veliký*. Tagrít (syr. Taghríth, Takrít) – starověké město 140 km severovýchod­ ně od Bagdádu na řece Tigridu, od roku 628 do konce 12. století sídlo syrských mafrianů (exarchů); dnes město Tikrít v Iráku. Tal‘ada (Teleda) – klášter zvaný též Velký, leží na jižním úpatí hory Siman nedaleko Antiochie. Byl založen asketou Amiánem před rokem 340, zmiňuje se o něm Theodórétos z Kyrru a Jan z Efezu*, jistou dobu v něm přebýval Symeón Stylita Starší*, pocházelo

364 místoPisný výkladový reJstřík odsud devět biskupů. Zbytky kláštera se zachovaly nedaleko stej­ nojmenné vesnice. Telanissos (syr. Telnešín) – klášter na hlavní cestě z Antiochie> k Eufratu. Leží nedaleko kláštera Tal‘ada>, třicet let zde přebý­ val na svém sloupu Symeón Stylita Starší*; dnes okrsek Qala‘at Sim’an; zachovaly se zde impozantní trosky klášterních budov a bazilika ve tvaru kříže (postavena v l. 476–491), uprostřed níž se nachází Symeónův sloup. Tella (Tell Mawzalt, Mawzan) – ve starověku a raném středověku vzkvétající město mezi Mardinem (řec. , syr. Mardé) a Edessou>; dnes nevelká vesnice Wajran Šahr v jihovýchodním Turecku. úr ‘Abdín (syr. „hora služebníků Božích“) – náhorní plošina na jihovýchodě Turecka. V úr ‘Abdínu vzniklo od 4. stol. neméně než 80 klášterů, ve starověku i středověku důležité centrum duchovní a kulturní výměny mezi dvěma větvemi syrské kultu­ ry – západní a východní (obyvatelé okolních vesnic byli, vedle muslimů a jezídů, ve své většině křesťané). Po staletí také cent­ rum syrského ortodoxního křesťanství s několika kláštery, nej­ významnější z nich, Mor Hananjo Dairo (též Kurkmo Dairo, tur. Deyrülzafarân, arab. Dair al­Za‘faran), byl založen v 5. stol., opraven a zveleben na konci 8. stol. metropolitou blízkého Mar­ dinu ananou.V letech 1293–1932 sídlo syrského ortodoxního patriarchátu Antiochie a celého Východu (od r. 1959 v Damaš­ ku), z kláštera pocházelo 21 patriarchů, 9 mafrianů (exarchů) a 110 biskupů této církve; v této oblasti dodnes žije komunita syrských křesťanů – jakobitů. zuqnín – velký a slavný syrský klášter nedaleko Amidy>, pocházel z něj jakobitský patriarcha Jan I. († 775) a čtrnáct biskupů této církve. sestavil Michal Řoutil

365 ediční POznámka Text byl přeložen z polského originálu Marek starowieyski Słownik wczesnochrześcijańskiego piśmiennictwa Wschodu (Warzsawa 1999) s důrazem na co největší věrnost originálu, avšak zároveň tak, aby česká verze nesledovala původninu otrocky. Jména jednotlivých církevních auto­ rů byla převáděna tak, že u těch v češtině vžitých (kupř. Řehoř, Jan, Jiří) byl tento zdomácnělý tvar upřednostněn před původním zněním jména (ať už řeckým či jiným). Stejnou logiku sledoval i převod názvů děl jednotlivých autorů – preferovány byly formy běžné v české odborné literatuře před pře­ klady z latiny či řečtiny (ty byly uváděny jako alternativní v závorkách); pouze tam, kde název nebyl k dispozici v žádném z těchto jazyků, bylo použito překladu názvu z polštiny (např. u gnostických děl z Nag Hammádí byl preferován název použitý v českém kritickém vydání; pouze v případě doposud česky nevydaných rukopisů byl východiskem polský text Slovníku). U hesel doplněných českými autory (většinou z oblasti gruzínské, arménské, koptské a etiopské literatury) byly názvy děl i jména jejich autorů převáděny z originálních jazyků. Rozsáhlejší pasáže z děl církevních historiků citované v některých heslech byly přeloženy z kritické latinské verze. U nomenklatury týkající se církev­ ních shromáždění byl termín sněm upřednostněn pro setkání nadregi­ onálního a nadnárodního významu (kupř. sněmy uznané později za ekumenické či všeobecné), kdežto termín synod(a) zůstal vyhrazen shro­ mážděním lokálním a oblastním. Z obsahového hlediska prošla česká verze řadou změn, mj. byly zjed­ nodušeny a uspořádány zkratky, dodány dvě další zdrojové publikace

366 ediční Poznámka (Barsoum, Blackwell).* Český překlad je obohacen o veškerou dostup­ nou literaturu k tématu v českém jazyce; rovněž pak v míře dostupné editorům zohledňuje relevantní nejnovější světovou bibliografii (naroz­ díl od původní publikace však uvádí spíše díla monografická). Výrazně byla přepsána hesla kartvelologická, částečně armenologická a kop­ tologická. Na žádost editorů H. Utidjian laskavě dopsal slovníkové heslo o nejvýznačnějším autorovi arménského raného středověku sv. Řehoři z Nareku. Do chronologických příloh jsme doplnili zá­ kladní údaje o dějinách křesťanství v Etiopii 4.–12. století. Abychom čtenáři usnadnili orientaci v kulturní geografii východ­ ního křesťanství, byl do českého vydání doplněn symbol >, jenž je v knize umístěn u nejčastěji zmiňovaných toponym a odkazuje k Místopisnému výkladovému rejstříku na konci knihy. Transkripce jmen i názvů byla přizpůsobena zvyklostem týkajícím se češtiny, nicméně ve většině případů došlo na žádost odborných poradců k jejich modifikaci tak, aby lépe odrážela specifika zdrojové­ ho jazyka. V případě etiopského jazyka (gec ez, později amharštiny) byl zvolen fonetický přepis, jenž se co nejvíce přibližuje reálné výslovnosti – z důvodu přehlednosti se proto neřídí dnes zavedeným vědeckým územ transliterace. Při přepisu syrštiny (syrské aramejštiny) bylo užito následujících pravidel: álip (álap) označujeme ’, wáw přepisujeme jako w, chét jako , hrdelnici ájin (‘é) jako ‘, cádé jako , qop (pro odlišení od káp, tj. k) jako q, tét jako (pro odlišení od taw, tj. t). Dlouhé samohlásky jsou značeny způsobem běžným pro český přepis semitských jazyků. Pro přepisy koptštiny se běžně používá tzv. rekonstruovaný přepis, nejčastěji sájídštiny, která platí za „klasickou“ koptštinu. Ve snaze vy­ jádřit fonetickou kvalitu koptštiny pomocí prostředků české abece­ dy jsme pro přepis zvolili následující kompromis. Znaky řecké alfabety, konvenčně přepisované ve standardizovaném klasickém znění, a tedy bez zohlednění historické výslovnosti (na kterou, mimochodem, pouka­ zuje i sama koptština), přepisujeme podle pravidel zavedených u nás pro přepis řečtiny (Svoboda et al., Encyklopedie antiky, Praha 1974). * Z časových důvodů jsme nevyužili publikaci: farrugia e. E., Encyklopedický slovník křesťanského Východu, Olomouc, Refugium Velehrad­Roma, 2010.

367 ediční Poznámka Zbylé znaky přepisujeme takto: ϯ – ti, ϣ – š, ϥ – f, ϩ – h, ϧ – ch, ϫ – dž, ϭ – č. V případě jmen pak do závorky dáváme variantu v jiném dia­ lektu, příp. také v řečtině, latině nebo arabštině. Při přepisu gruzínštiny jsme se drželi transkripce (jedná se spíše o transliteraci) zavedené českými kaukasology (především Václavem A. Černým). V českém přepisu rozlišujeme všechny gruzínské hlás­ ky, a tedy (protože gruzínština má pravopis fonologický) i všechna písmena. V gruzínštině existují dvě řady souhlásek: aspirované (s pří­ dechem) a glotalizované (ostřeji vyslovené, následované krátkým glo­ tálním rázem), existují zde páry: p a ph, t a th, k a kh, cʼ a c, čʼ a č; v prvních třech případech byly jako distinktivní zvoleny aspirované varianty, u c a č je situace poněkud složitější – u aspirovaných variant čeští mluvčí přídech neslyší, zní jako prosté c a č; glotalizované varianty jsou tu jednoznačně distinktivní, a je tedy vhodné je nějak označit, zvolili jsme proto apostrof. Poslední glotalizovanou hláskou je pro gruzínštinu charakteristické q: jeho aspirovaný protějšek (qh) se dodnes udržel jen v některých dialektech gruzínštiny; různé varianty zadního k se tak přepisují v trankripcích některých blízkovýchodních jazyků (např. arabštiny), hlavně v západoevropském prostředí. Za zvláštní poznámku stojí kombinace aspirovaných souhlásek. V gruzínských slovech (tedy i vlastních jménech) se vedle sebe nemohou ocitnout souhláska aspirovaná a glotalizovaná nebo glotalizovaná a aspirovaná, vždycky mohou být jen v páru: dvě aspirované nebo dvě glotalizované. Proto je možné přepis těchto souhláskových komplexů zjednodušit: např. místo thkh je vhodnější psát tkh (např. příjmení Lortkhipha­ nidze); podobně ch se v gruzínštině pojí pouze s aspirovanou sou­ hláskou, proto je možné zjednodušit i tyto komplexy: např. místo phch psát pch. Tohoto pravidla je ovšem vhodné se držet hlavně v souvislých textech, pro větší názornost jsme na ně proto ve Slovníku rezignovali. Při tvorbě arménských hesel byla použita transliterační pravidla vy­ tvořená kaukasologem dr. V. A. Černým (srov. mj. publikaci redga- teová A. E., Arméni, Praha 2003). Tato pravidla vychází z norem mezinárodní transliterace staré arménštiny a zároveň si všímají spe­ cifik českého jazyka. Co se týče výslovnosti staré arménštiny, je třeba uvést několik základních pravidel. Pro hlásku u se ve staré arménštině používalo písmeno složené ze dvou znaků – ու (ow), které přepisu­ jeme jednoduše znakem u. Znak x odpovídá hlásce ch a znak ł zní

368 ediční Poznámka podobně jako francouzské r. Znak e se na počátku slova vyslovuje jako je, o se na počátku slova vyslovuje jako vo, j se na počátku slova vyslovuje jako h (i v případě, pokud následuje za prefixem), ea se vy­ slovuje jako ja, iw jako ju, ui jako vi, ua jako va. Odpovídající hesla slovníku přehlédli a revidovali: arabská a kopt­ ská – Marek Dospěl, arménská – Anna Sochová, gruzínská – Vojtěch Kubec, etiopská Zdeněk Poláček, syrská – Jaroslav Brož a Michal Řoutil. Všem patří naše upřímné poděkování. Editoři

Marek Starowieyski slovník Raněkřesťanské liteRatuRy východu Arabská, arménská, etiopská, gruzínská, koptská a syrská literatura Z polského originálu Słownik wczesnochrześcijańskiego piśmiennictwa Wschodu vydaného ve Varšavě roku 1999 přeložili Walerian Bugel a Kateřina Mervartová. Odpovědní redaktoři Michal Řoutil, Jana Nováková a Walerian Bugel. Jazyková korektura Lenka Chytilová. Sazba Jana Nováková. Grafické zpracování obálky Vladimir Mačinskij. Mapy Jiří Kocich. Na obálce byla použita miniatura „Sv. Efrém Syrský“ ze syrského manuskriptu (12. století) uchovávaného v knihovně syrsko­jakobitského patriarchátu v Damašku. Vydalo nakladatelství Pavel Mervart, P. O. Box 5, 549 41 Červený Kostelec v roce 2012. Tisk xPrint, s. r. o., Příbram. www.pavelmervart.cz www.parresia.cz ISBN 978-80-7465-021-5 svazek 7

dále PřiPRavujeme: Jan Damašský řeči na oBRanu oBRazů N. V. Sinicynová odysea maxima řeka. Renesanční itálie – athos – moskevská Rus v edici PRo oRiente mimo jiné dosud vyšlo: aRménské kRoniky od jezeRa van - 16.–18. století Ilarion Alfejev izák syRský a jeho duchovní odkaz Růžena Dostálová GeoGRafie a mýty v dionysiakách nonna z PanoPole Sergej A. Ivanov Byzantské misie aneB je možné udělat z „BaRBaRa“ křesťana? Markéta Kulhánková (ed.) k čeRtu ať táhne studium. výBoR z Byzantské žeBRavé Poezie Pavel Milko ÓRiGenés učitel Pavel Milko Úvod do Byzantské filosofie Steven Runciman zajetí velké cíRkve. dějiny konstantinoPolského PatRiaRchátu od Pádu cařihRadu do Roku 1821 Melitón ze Sard o Pasše Peter Schreiner konstantinoPol. dějiny a aRcheoloGie www.pavelmervart.cz