Tahy 2012

1

Obsah EditOrial 5 studiE Vladimír Novotný JilJí VratislaV Jahn z družiny máJoVé 8 Jana Kantoříková dVě moci. dekadence Jako forma subVerze 24 Petr Poslední kazimierz brandys V opozici (aktualizace edičního plánu) 36 Joanna Czaplińska exiloVé časopisy – osobnost šéfredaktora a JeJí dopad na tVar periodika 51 Lukáš Vavrečka motiVu na stopě. Úloha motiVické VýstaVby V tVůrčím procesu 59 Jiří Studený paralelní texty V tVůrčím psaní. inspirace a metodika práce 67 recenze Spory o literaturu? (Petr Poslední) 74 Jak se tesají skulptury na věžích (Vladimír Novotný) 78 Putnův Havel (Antonín K. K. Kudláč) 82 dokumenty Petr Poslední stránky o Jiném 87 Josef Prokeš tVořiVost Ve Výuce na fakultě informatiky masarykoVy uniVerzity 93 andrEj blatnik o tVůrčím psaní. Jak napsat poVídku. od prVního náčrtu k Vydání 97 myslel Jsem, že se budu trápit… Rozhovor s básníkem a výtvarníkem Miroslavem Huptychem 104

kdesi na hranici mého Já… Rozhovor s básníkem a překladatelem Kamilem Bouškou 114 nikdy Jsem nepsala Jen tak pro radost Rozhovor se spisovatelkou Petrou Soukupovou 120 kotVa. nEsOustavné rozhoVory o literární kultuře, tentokrát o literárním popu a braku. Rozmlouvají Jiří Studený a Antonín K. K. Kudláč 125 literární příloha Miroslav Huptych noční linka důVěry 135 Dr. Krejzyber Vanishing plot 152 Kamil Bouška bílá hodina 167 Josef Prokeš rychlé šípy na kolenou, dlouhé bidlo Vítězí 178 Letošní dvojčíslo Tahů doprovázejí snímky hradeckého fotografa Jana Hřebíčka. Kouzlu fotografování, jak sám říká, podlehl už za svého dětského působení v chla­ peckém sboru, s nímž procestoval kus světa. Na střední škole pak bylo definitivně rozhodnuto, že se pro něj jeho záliba stane skutečnou životní cestou. V současné době studuje obor aplikovaná a reklamní fotografie na UJEP v Ústí nad Labem v ateliéru prof. Miroslava Vojtěchovského a mezi jeho největší úspěchy patří 1. místo v soutěži vysokých škol Young Creative Chevrolet ČR 2012 v kategorii fotografie. Redakci Tahů na Hřebíčkově tvorbě zaujalo zajímavé tvůrčí napětí mezi jistou dokumentární abstraktností a zároveň intimitou černobílých snímků, jak jsou zde reprezentovány výběrem z cyklu Film denně, a barevnými reklamními montážemi, respektive módními kompozicemi zastoupenými v barevné příloze. Jan Hřebíček se ale příležitostně věnuje rovněž tvorbě videoklipů. Dosavadní celek jeho tvůrčí cesty můžeme zhlédnout na stránkách autorova webového portfolia www.hrebicek.net.

Foto Jan Hřebíček

5 EditOrial Kreativita institucí jako tvůrčí výzva O kreativitě se dnes všude kolem nás mluví horem dolem. Nejsem si ale jistý tím, zda třeba členové příslušných ministerských komisí, které se holedbají podporou vědecké tvořivosti, vůbec tuší, že tlak na konkurenceschopnost za jistou hranicí jakoukoliv hodnotnou kreativitu tlumí. Kreativita a permanentní stres si notu­ jí málokdy, třebaže určité produktivní napětí k tvůrčímu procesu bezpochyby patří. Nakonec kreativní jsme neustále a za všech okolností. Sám život přece skrze nás z okamžiku na okamžik tvoří sám sebe, takže se vždycky už nějak stáváme jeho spolutvůrci, ať už to na základě hlubší osobní zkušenosti víme, nebo žijeme z vlast­ ního nevědomí. Deprese, nebo euforie, pokaždé je to naše osobní energie projevená určitým, převážně naučeným způsobem. Tím se dostáváme k tvořivosti sociál­ ních a kulturních systémů, k neuvěřitelně komplexním a komplikovaně pospojova­ ným sémantickým sítím sdílených názorů a přesvědčení, ideologií a ideologických praktik. Ani literární život v tomto směru nepředstavuje sebemenší výjimku. Když jsme se v redakci rozhodovali, že chceme letošní Tahy rámcově zaměřit k problematice kreativity literárních institucí, připomínali jsme si mimo jiné pů­ vodní, sociologický obsah pojmu instituce. Tedy specifický způsob, jak se něco sociálně významného dělá či vykonává. Teprve na této prvotní, nezřídka spon­ tánní praxi lze ustavit konkrétní organizace a jejich řídící struktury, které příslušné způsoby konání racionalizují, následně realizují a nakonec vždy ritualizují. Z hledis­ ka teorie literární kultury k takovým organizačně se projevujícím institucím patří především nakladatelské domy a časopisy se svými edičními programy, ale také školy a literární skupiny s různou mírou estetické vázanosti. V žádném z těch­ to případů se ale nejedná o nějaké jednoznačné, mechanicky přehledné vlivy. Mnohonásobně zprostředkované sémantické působení literárních, stejně tak jako vědeckých a pedagogických, respektive akademických tvůrčích projevů nás naopak přivádí do blízkosti složitě provázaných komunikačních polí a obtížně uchopitel­ ných systémových toků. A právě něčeho z této jasnosti vzdorující problematiky jsme se chtěli v přítomném tahovém dvojčísle alespoň letmo dotknout.

 Tak hned úvodní studie odborného bloku z pera Vladimíra Novotného nám poodkryje zajímavé a mnohovrstevnaté kontexty díla jednoho ze zapomínaných májovců Jiljího Vratislava Jahna. Jana Kantoříková se pak v následující analýze estetického programu několika vybraných představitelů české literární dekaden­ ce pokouší zmapovat zásadní kreativní inovace tohoto druhu tvorby. Na konkrétní překladovou a publikační politiku realizovanou v časopise Světová literatura v pade­ sátých a šedesátých letech minulého století se na pozadí díla polského prozaika Kazimierze Brandyse ve svém příspěvku zaměřuje Petr Poslední. Naopak z pol­ ského pohledu se na programy a aktivity nejvýznamnějších polských a českých exilových periodik v další stati kriticky dívá profesorka opolské univerzity Joanna Czaplińska. Závěrečné dva texty před recenzní částí jsou věnovány praktické literární kreativitě. Nejprve se v kontextu metodologie tvůrčího psaní seznámíme s meto­ dou paralelních textů, jak ji v aplikaci na středoškolské prostředí propaguje autor těchto řádků. Nakonec potom v eseji Lukáše Vavrečky pronikneme do tajů moti­ vické výstavby beletristického textu. Dokumentární část Tahů znovu nabízí především několik zajímavých rozho­ vorů. Miroslav Huptych se v souvislosti se svou nejnovější básnickou sbírkou zamýšlí nad psychoterapeutickými a arteterapeutickými souvislostmi své tvorby, Petra Soukupová zpětně reflektuje počátky vlastní úspěšné prozaické dráhy a bás­ ník Kamil Bouška objasňuje své postavení v rámci skupinové estetiky volného literárního sdružení Fantasía. Možná vůbec největším překvapením letošního dvoj­ čísla se mohou stát vzpomínky Petra Posledního na jeho čtenářské dětství; jedná se o ukázky z připravované knihy, která tohoto renomovaného literárního vědce představuje jako zasvěceného znalce dětské duše a neobyčejně poutavého vypravěče. S tvořivými aktivitami na Fakultě informatiky brněnské Masarykovy univerzity nás seznámí Josef Prokeš a péčí překladatele Aleše Kozára se setkáme se slovin­ skými inspiracemi pro výuku tvůrčího psaní, konkrétně v úvahách a cvičeních tamního předního literáta Andreje Blatnika. Dokumentární blok jako samostatná, byť pouze občasná položka uzavírá nové pokračování nesoustavného dialogu o literární kultuře Kotva. Jiří Studený a Antonín K. K. Kudláč tentokrát diskutují o dnešním postavení a významu populární literatury. Pokud jde o tradiční literární přílohu Tahů, zahrnuje z větší části osobnosti představené v bloku dokumentů, a to konkrétně Josefa Prokeše, Miroslava Huptycha a Kamila Boušku, které doprovodí trochu tajemný Dr. Krejzyber. Z žánrové per­ spektivy jde zase jednou takřka výhradně o poezii. Lyrickou naléhavostí uondaná mysl se ovšem může případně potěšit a nadlehčit ještě Prokešovou rychlošípáckou dramatickou parodií, v hlavní, nutno říci, že pro změnu vítězné roli s Dlouhým Bidlem. A konečně studentská příloha Lano byla svými editory cele sestavena z několika pozoruhodných odborných textů studentů literárněhistorických studií na Univerzitě Pardubice… Podle tvrzení mnoha starověkých mudrců spočívá nejvyšší, mnohdy a mnohde důkladně utajované mistrovství v umění stát se vládcem svého vlastního života.

7 Taková naprostá, v lidském smyslu snad konečná dokonalost však v žádném případě nesmí být ztotožněna s křečovitou snahou stavět se svévolně do cesty autentické, spontánně se rozvíjející existenci. Vedle železných řetězů nás totiž mohou poutat také řetězy zlaté, jak tvrdí Tibeťané. Neboť mezi nebem a zemí se zcela bez úsilí zjevuje deset tisíc věcí, jak rovněž nadneseně a v rámci svých podobenství pravil čínský Starý mistr. Vynucená, falešná a neurotická tvořivost nikdy nic kloud­ ného nepřinese. Raději tedy pěstujme a v sobě obnovujme onu zázračnou vnitřní sílu, která nám umožňuje transformovat nezřídka obtížné životní výzvy v tvořivé příležitosti. Zda se tak bude dít na literárním či jakémkoliv jiném poli, nehra­ je žádnou roli. Jiří Studený

8 Vladimír Novotný: JilJí VratislaV Jahn z družiny máJoVé Jiljí Vratislav Jahn from Máj Literary Group Anotace: Český literární realismus se začal prosazovat na rozhraní 50. a 60. let 19. století především prostřednictvím tzv. družiny májové. Vedle pozdějších klasiků realis­ mu jako Jan Neruda či Vítězslav Hálek patřili k prvním májovcům i tvůrci, kteří působili v literárním životě jen krátce, ve své době však byli považováni za generač­ ní mluvčí nového směru a těšili se velké popularitě. Mezi ně patřil také pardubický rodák Jiljí Vratislav Jahn (1838–1902), básník a publicista, který v letech 1861–1863 ovlivnil literární situaci v českých zemích zejména svou vlasteneckou lyrikou v du­ chu biedermeieru a hojnými veršovanými projevy na oslavu české přítomnosti a budoucnosti. Poté však Jahn zanechal literární činnosti a nastoupil úspěšnou pedagogickou a posléze také politickou dráhu. Klíčová slova: Jiljí Vratislav Jahn; Pardubice; pardubická reálka; družina májová; Jan Neruda; veršované projevy; vlastenecká lyrika Abstract: Czech literary realism began to form its cultural influence between the 50ies and 60ies of the 19th century, first of all throught the acitivities of co called Máj literary group. Apart from later classics as Jan Neruda or Vítězslav Hálek, there were among the first Máj group representatives some authors whose literary career was a short one, however at their times they were considered generational spokesmen and enjoyed quite a broad popularity. One of them was also a Pardubice native, poet and journalist Jiljí Vratislav Jahn (1838–1902) who influenced the Czech literary context of that time especially through his patriotic poetry in biedermeier style and many public verse speeches focused on celebration of Czech national present and future achievements. Nevertheless, after that Jahn ceased his literary activities and started a successful pedagogical, then political career. Key words: Jiljí Vratislav Jahn; Pardubice, Pardubice „reálka“ secondary school; Máj literary group; Jan Neruda; patriotic poetry.

24 Jana Kantoříková: dVě moci. dekadence Jako forma subvErzE Two Authorities. Decadence as theForm of Subversion Anotace: Studie se na vybraných autorech a textech zabývá problematikou kreativních aspek­ tů české dekadence v kontextu dobového pojetí umění a osobnosti umělce, re­ spektive kritika. Analyzuje subverzivní momenty konkrétních dekadentních po­ stojů a programů, mimo jiné také na pozadí dobových polemik s odlišnými, zejména generačně zabarvenými názory na literaturu a umění. Klíčová slova: Dekadence, dekadentní estetika, tematická a stylová subverze, tex­ tové a komunikační strategie, Otokar Březina, Miloš Marten, Arnošt Procházka, S. K. Neumann, lumírovská generace. Abstract: The study deals with the creative aspects of Czech literary decadence as represented by selected authors and their texts, including the context of the corresponding concepts of literary art and artist personality or critic in general. The focus of the analysis is on subversive moments of specific decadent views and manifests, inter alia as seen on the background of various controversies concerning different, especially generationally distinctive opinions on literature and art. Key words: Decadence, decadent aesthetics, subversion in topic and style, text and communication strategies, Otokar Březina, Miloš Marten, Arnošt Procházka, S. K. Neumann, generation of Lumír.

51 Joanna Czaplińska exiloVé časopisy – osobnost šéfredaktora a JeJí dopad na tVar periodika Magazines in Exile – Personality of Chief Editors and its Influence on Magazines Form Anotace: Text je věnován osudům tří exilových časopisů – polských Kultury a Wiadomości a českého Svědectví – a vlivu osobních preferencí a politických názorů na tvar perio­ dik, zvláště jejich literární části. Jerzy Giedroyc a Pavel Tigrid byli otevření kultuře jak domácí, tak exilové, orientovali se na nové jevy a snažili se sledovat jejich rozvoj. Wiadomości, tvořené Mieczysławem Grydzewským, byly určené především polským londýnským poválečným exulantům, což se odrazilo na konzervativní a hermetické formuli časopisu. Klíčová slova: polské exilové časopisy, české exilové časopisy, Jerzy Giedroyc, Pavel Tigrid, Mie­ czysław Grydzewski. Abstract: The article is devoted to the fate of three magazines in exile: Polish Kultura and Wiadomości and Czech Svědectví and influence of personal preferences and political views on the shape of periodicals, especially their literary sections. Jerzy Giedroyc and Pavel Tigrid were open to culture both at home and in exile, to new phenomena and tried to follow its development. Wiadomości, founded by Mieczysław Grydzewski, were designer primarily for Polish postwar London exiles, which lead magazine to very conservative and hermetic formula. Key words: Polish magazines in exile, Czech magazines in Exile, Jerzy Giedroyc, Pavel Tigrid, Mieczysław Grydzewski. Exil jako životní zkušenost je vždy traumatickým zážitkem – pro umělce může znamenat konec dosavadní profesionální cesty, a nemožnost vyrovnat se s novou skutečností často vede nejen k uměleckému mlčení, ale i tragickým konečným rozhodnutím V české literatuře může být příkladem tohoto postoje Karel Michal,

59 Lukáš Vavrečka motiVu na stopě. Úloha motiVické VýstaVby V tVůrčím procesu In the Footsteps of Motive. The Role of Motivic Construction in Creative Process Abstrakt: Text poukazuje na to, jak významnou roli v tvůrčím procesu motivická výstavba sehrává a jak jí věnovat náležitou péči. Zabývá se jednak povahou literárního motivu, jednak tím, jak jej lze rozpoznat a klasifikovat, předkládá možné přístupy k tvorbě a revizi motivických sítí v literárním díle. Věnuje se též vztahu mezi poj­ my motiv, ornament, topos a figura a v závěru uvádí otázky, jež by si autor při revizi svého díla z hlediska motivické výstavby měl pokládat. Klíčová slova: motivická výstavba, motivická analýza, topika, literární figury, lite­ ratura, beletrie. Abstract: Article points out the importance of the role of motivic construction in the creative process. It concerns the character of literary motif and also the ways of detecting and classifying them, offers possible methods of creation and revision of motivic webs in the literature. It also refers to a relations among the term of motif, ornament, topos and figures and concludes the issues that author should consider during the review of his work, concentrating on motivic construction. Key Words: motivic construction, motivic analysis, topics, literary figures, literature, fiction Autor je bytost nevyzpytatelná, a proto si nikdy nemůžeme být jisti, zda si ten či onen jedinec při výstavbě motivických sítí počíná vědomě, nebo zda vznikají mimo­ děk, lépe řečeno intuitivně. Tvůrčí proces je záležitostí jak vytržení, tak kalkulu, a dílo nabývá svého charakteru dle toho, jaký ze zmíněných principů právě pře­ vládá. Motivickou výstavbu lze předem promýšlet stejně jako analyzovat ex post,

7 Jiří Studený paralelní texty V tVůrčím psaní. inspirace a metodika práce Parallel Texts In Creative Writing. Inspiration and Methodology Abstrakt: Předložená studie prezentuje kreativní metodiku paralelních textů jako součást výuky tvůrčího psaní, stejně tak jako východisko pro interpretační a analytickou, respektive stylizační práci v rámci institucionalizované literární a slohové výcho­ vy. Materiálově je postup založen na základních textech vybraných z děl Haruki Murakamiho, imaginistického básníka Johna Goulda Fletchera a Alberta Caiera, heteronymického alter ego Fernanda Pessoy. Klíčová slova: tvůrčí psaní; základní a paralelní texty; literární a slohová výuka; kreativita; Haruki Murakami; esejistická tvorba; imaginistická poetika; John Gould Fletcher; Fernan­ do Pessoa. Abstract: The study prezents creative methodology of parellel texts, both as a specific form of creative writing practice and a starting point for interpretative, analytic or stylistic work in the context of institutionalized literary and composition training. As for the original literary texts the activity is based on selected texts by Haruki Murakamiho, imaginistic poet John Gould Fletcher and Alberto Caeiro, the heteronymic alter ego of Fernando Pessoa. Key words: creative writing; original and parellel texts, literary and composition training; cre­ ativity; Haruki Murakami; essay writing; poetics of imaginism; John Gould Fletcher; Fernando Pessoa. Není pochyb o tom, že tvůrčí psaní u nás v porevolučních letech již zdomácnělo. Zda se mu ale dostává odpovídající pozornosti také ve středoškolském prostředí, o tom už vážněji pochybovat lze. Následující metodický text je pokusem inspirovat

74 Odborně fundovaných publikací o li­ terárním životě v českých zemích a na Slovensku po 2. světové válce stále ještě není mnoho. Tím spíše ne tako­ vých, které by se zabývaly přelomový­ mi událostmi na základě důkladného studia archivních materiálů a pokouše­ ly by se osvětlit jednání konkrétních osob nebo skupin jako součást dobo­ vého myšlení o „socialistickém umění“ nebo o „moderní kultuře“ vůbec. Mezi nečetné publikace tohoto druhu nepo­ chybně patří kniha Jana Mervarta za­ chycující reformní tendence šedesátých let. Proto ji můžeme jenom přivítat. Celá studie navíc kromě detailního po­ pisu různých sporů konzervativního a liberálního křídla Svazu českosloven­ ských spisovatelů (SČSS) nebo občas­ ných konfliktů jednotlivých skupin se stranickými orgány, zvláště s předsta­ viteli ÚV KSČ za Novotného vedení, otevírá klíčovou otázku, jak odlišné názorové proudy umělců a politiků zkoumat. Jistě přitom záleží na vyme­ zení pojmu „literární život“, ovšem také na badatelově interpretaci početných souvztažností literárního procesu. spory o literaturu? Jan Mervart: Naděje a iluze. Čeští a slovenští spisovatelé v reformním hnutí šedesátých let. Host, Brno 2010, 376 str. Mervart si hned zpočátku značně zužuje badatelskou perspektivu. Všímá si totiž výhradně spisovatelů, kteří byli členy KSČ a KSS (nazývá je střídavě „komunističtí spisovatelé“ či „komu­ nističtí intelektuálové“), a přisuzuje tzv. obrodnému procesu šedesátých let hlavně vnitrostranickou povahu. V ná­ vaznosti na starší Skillingovu studii tak odmítá jednoduché dělení reformních politických postojů na „opozici“ (odpor proti režimu, zpochybňující samu pod­ statu systému) a „disent“ (nevystupová­ ní proti principům komunismu, nýbrž prosazování vlastního vlivu v daných podmínkách) a místo toho uplatňuje jemnější kategorie, které – jak se domní­ vá – lépe vystihují působení spisovate­ lů ve veřejném životě a jejich nemalý podíl na kulturní politice státu. V duchu anglosaské historiografie pak v jed­ nání literátů spatřuje projevy jednak „principiálního“ odporu (souhlas s vládou jedné strany, ale kritika kon­ krétních politických rozhodnutí), jednak odporu „specifického“ čili „disentu“ (věrnost straně, avšak jiný výklad díl­ čích otázek).

75 Badatel svůj zmíněný přednostní zájem o spisovatele­straníky vyvozuje rovněž ze zkoumaných materiálů. Krok za krokem pečlivě popisuje, třídí a hod­ notí názory literátů – členů SČSS – vy­ jádřené ve svazových literárních nebo kulturně­politických časopisech, dále v referátech na svazových sjezdech či během jednání vedoucích orgánů spiso­ vatelské organizace. Přihlíží však taktéž k archivním dokumentům ÚV KSČ nebo k memoárovým textům před­ ních osobností kulturního života. V nejednom případě se nevyhýbá ani osobním rozhovorům s tehdejšími aktéry politického dění. Díky svědomitému reprodukování výchozích materiálů rozpoznává Mer­ vart ve vývoji reformního úsilí různé etapy, nastupující po sobě víceméně chronologicky. Za přelomový z hledis­ ka rozebíraných materiálů přitom oprávněně považuje rok 1963 a objev­ ně v tomto kontextu ukazuje inspirativ­ ní roli slovenských spisovatelů, zvláště Laca Novomeského, který na bratislav­ ské konferenci (za podpory Ladislava Mňačka, Michala Chorvátha a dalších) volal po nápravě křivd vyvolaných kampaní proti „buržoaznímu naciona­ lismu“ a přimlouval se za větší svobo­ du slova, včetně tvůrčích návratů k podnětům meziválečné avantgardy. Celkové klima účtování s „kultem osobnosti“ a s cejchováním spisovate­ lů jako „buržoazních“ se posléze pře­ neslo – jak Mervart přesvědčivě do­ kládá – také na celostátní sjezd SČSS, zejména do vystoupení Milana Kunde­ ry, proklamujícího následující myšlenku: „Musíme se už jednou přestat bát pro­ tikladů a jejich svárů (…).“ Analogické rozlišení iniciativních podnětů ze Slovenska a příslušných reakcí českých partnerů badatel nachá­ zí také v případě sjezdů novinářů a po­ stupného přenášení boje se schematis­ mem z časopisu Kultúrny život do Literárních novin, respektive do speci­ ficky literárních měsíčníků typu Plamen, Host do domu nebo Světová literatura. Zároveň však autor publikace na řadě příkladů demonstruje, že k podobným slovensko­českým analogiím musíme přistupovat obezřetně. Z pozdějšího vývoje během 60. let je totiž patrné, že se slovenské a české názory nejednou rozcházely a Slováci narůstající české reformní snahy přijímali vesměs s nedůvěrou… Mervartova publikace zachycuje a objasňuje názorové střety od roku 1963 až po Kunderovu a Havlovu polemiku „o českém osudu“ po srpno­ vé okupaci 1968 v mnoha detailních souvislostech. Všímá si jak personální­ ho složení svazových orgánů nebo bezprostředních reakcí konkrétních osob na různé „kauzy“, např. na vydá­ vání Tváře, založení Klubu mladých autorů nebo průběh IV. sjezdu SČSS, tak zaprotokolovaných i polooficiálních výpovědí Jiřího Hendrycha a jiných představitelů ÚV KSČ. V prezentova­ ném spektru událostí a myšlenek ne­ chybějí rovněž výroky zcela osobního rázu, často podmíněné generačně, např. když kritik Milan Jungmann vyjadřoval jisté rozčarování nad hlasy „mladých literátů“, kteří zkušené re­ formátory nechtějí pochopit a nemíní činit ústupky taktického rázu. Badatel přitom o většině těchto sporů píše věc­ ně, přehledně a díky citlivě vybraným

7 citátům rovněž čtivě. Nepouští se do riskantních hypotéz, brání se sáhodlou­ hým úvahám, jež by ho mohly zavést příliš daleko od rozebíraných dokumen­ tů. O to větší je ovšem škoda, že stejně podrobně a věcně nereferuje o různých pohledech na podstatu a funkce moder­ ní literatury. Co je platné, že detailně líčí průběh a okolnosti „kauzy“ Tváře, pokud se čtenář téměř nic nedovídá o skutečném obsahu časopisu měnícím zásadně dosavadní pojetí moderního umění? Jak má případný vnímatel chá­ pat překlady Heideggerových statí nebo textů dalších fenomenologů a existencialistů, jestliže se badatel omezuje jen na povšechnou zmínku o „nemarxistických filozofických smě­ rech“, ale už nic neříká o tom, jak se podílejí na subjekt­objektových relacích umění, na komunikačně­pragmatické estetice nebo na utváření možného horizontu „duchovní transcendence“ člověka 20. století? Pokud nevnímáme souvislost „hlasu mladých“ s jiným než úzce „stranickým“ přístupem k li­ teratuře, pak ani nechápeme, proč „mla­ dí“ nechtěli dělat taktické ústupky. I když nám snaha královéhradecké­ ho historika držet se striktně předem vytyčeného rámce zkoumání může být sympatická, neznamená to, že bychom se měli v kritickém pohledu na jeho práci zříci několika zásadních námitek. Značné pochybnosti vyvolává už autorova představa „společenské role“ spisovatele. Svou publikací vyvolává mylný dojem, jako by tato role spočí­ vala namnoze jen ve vykonávání sva­ zových funkcí, sestavování petic, pub­ likování novinářských článků a pole­ mizování se stranickými odpůrci. Kde ale zůstala samotná umělecká tvorba? Např. pozice Ludvíka Vaculíka mezi radikálními reformátory by byla sotva udržitelná, kdyby neměl za sebou vý­ tečné literární a rozhlasové reportáže a kdyby především nenapsal autobio­ graficky laděný román Sekyra. Stejně tak ohlas vystoupení Milana Kundery na IV. sjezdu spisovatelů v roce 1967 by jistě nebyl tak veliký, kdyby referát o vztahu moderní literatury a nesamo­ zřejmosti národní existence nenapsala osobnost, která za pravdivost svých myšlenek mohla ručit dlouholetým zasazováním se o jinou recepci Apolli­ nairovy poezie, vlastními hrami Majitelé klíčů či Jakub a jeho pán nebo „modelo­ vým“, noeticky deziluzivním románem Žert. Ostatně Kunderův případ je symp­ tomatický ještě v jednom ohledu. Za­ tímco spisovatel jako publicista horlil pro socialismus, hrdinové povídek v prvním sešitu Směšných lásek se brání jakékoliv ideologizaci každodenního života. Názory spisovatele obvykle zrají prostřednictvím jeho tvorby a teprve druhotně se promítají do veřejné čin­ nosti, což také v 60. letech mělo svou logiku. Jestliže chci prosazovat svobod­ nější podmínky pro tvorbu, nejdříve si musím ujasnit, co tvořím a proč. Druhá námitka se týká již zmíně­ ného jednostranného zaměření publi­ kace na „spisovatele­straníky“. Kdyby Mervart alespoň na chvíli odhlédl od dokumentů SČSS, KSČ a KSS a zamys­ lel se nad celým podložím reformního hnutí, nemohl by nevzít v potaz rozdí­ ly ve stratifikaci „literárního života“, onu základní odlišnost mezi „centrem“ a „okrajem“, „důležitým“ a „druhořa­ dým“ nebo „funkcionáři“ a „umělci“.

77 Zmíněné kategorie totiž z veřejného prostoru činí prostor sémantický, a v něm se díky pohybu významů všechny počáteční polarity mění. K uvolňování atmosféry v kulturním životě by nikdy nedošlo, kdyby se nezačaly čtenářské zájmy ubírat jiným směrem, a ty zase byly – „zdola“ – reorientovány působením básnických osobností typu Holana, Koláře a dal­ ších, o příslušnících mladší básnické generace 60. let (Wernisch, Kabeš, Král aj.) nemluvě. K podobným pře­ sunům dochází v próze v souvislosti s texty Hrabalovými, Fuksovými, Škvoreckého a jiných beletristů. Kdo z nich měl něco společného s KSČ? Obdobně jen zcela výjimečně bychom našli „odraz“ stranických požadavků v Činoherním klubu nebo v Divadle za branou a paralelně s divadly prvořa­ dého významu v celé „nové vlně čes­ kého filmu“ sledovaného období. Ostatně také při pohledu na filozofii a estetiku se v 60. letech setkáváme nejenom s liberálním marxistou Kosí­ kem a jeho výkladem umění jako „de­ strukce pseudokonkrétnosti“, nýbrž i s fenomenologicky zaměřenými mys­ liteli Patočkou a Chalupeckým… Mervartovo zdůvodnění těchto limitů založené na tvrzení, že nechce opakovat poznatky známé z jiných publikací, např. z cyklu studií Kateřiny Bláhové v časopise Soudobé dějiny (2002), v této souvislosti neobstojí. Měl by si spíše přiznat, že jakmile his­ torik zkoumá literární život bez před­ chozí literárněhistorické a sociokultur­ ní průpravy, vydává se na nejistou půdu. Může se mu stát, že hledá dokumenty jinde, než by měl, a rozebírá materiály, které v celém myšlení o kultuře zaují­ mají místo druhořadé. Z metodologic­ kého hlediska je pochybné interpreto­ vat názory spisovatelů pouze politic­ ko­mocensky a vytrhávat je tak ze širšího kontextu. Jsou totiž součástí literárního procesu, který má mnoho vzájemně provázaných složek, a to od literární tvorby přes editování konkrét­ ních děl až po literárněkritické hodno­ cení a čtenářské zájmy. Pokud badatel – jak se to stalo Mervartovi – sleduje jen jednu složku literárního procesu bez zřetele ke složkám dalším, buduje vý­ slednou konstrukci tak, že nakonec stojí poněkud nakřivo. Na citlivější přístup k literárnímu životu jako sou­ části vývoje různých koncepcí literatury se všemi aspekty estetickými, etickými, politickými či výchovnými si tedy zřej­ mě budeme muset ještě počkat. Petr Poslední

78 Vícero významných novodobých čes­ kých básníků si zaslouží analytickou monografii, napsanou s plným vědo­ mím, že sám žánr monografie je syn­ tetický, nebo měl by být rovněž synte­ tický. Nepochybně k nim patří jeden z nestorů naší poezie Zdeněk Rotrekl (nar. 1920), umělec v mládí patřící k tzv. Halasově družině a později při­ řazovaný do „bednářovské“ generace, který byl před třemi lety konečně vy­ znamenán Státní cenou za literaturu. Ostatně toto významné ocenění mu již v minulých letech několikrát ušlo pouze o příslovečný vlásek. O Zdeňku Rotreklovi nedávno na­ psal M. C. Putna, že jeho jediným vý­ znamným činem je vlastní básníkův osud. Opravdu příkrá slova, slova pří­ mo katovská! Kdyby se Putna nemýlil nikdy a v ničem jiném, zde se pohříchu skutečně mýlí, a to pořádně: buď četl Rotreklovy texty nedbale, anebo dokon­ ce necitlivě. Kdyby je býval četl důklad­ ně, bedlivě a především s patřičným vhledem do autorovy poetiky a esteti­ ky vznikající v konfrontaci s „časem básníka“, tj. s epochou, v níž Rotrekl tvořil a na níž se doposud podílí, možná Jak se tesaJí skulptury na Věžích Ivo Harák: Básník a jeho čas. Nad životem a dílem Zdeňka Rotrekla. Printia, Praha 2012, 330 s. by svůj omyl seznal. Pak by možná sám napsal o Rotreklovi monografii plnou respektu, což se z právě uvedených důvodů nestalo. Musel to proto být severočeský literární dějepisec a kritik Ivo Harák (taktéž básník a prozaik), kdo konečně zaplnil jednu z přetrváva­ jících mezer naší literární historie a bě­ hem nemalé řádky let dokončil vlastní, vskutku úctyhodnou rotreklovskou monografii. Dokonce natolik úctyhod­ nou, že se lze ptát: může se vůbec ně­ který jiný poválečný český básník po­ chlubit tím, že o něm byla napsána takto důkladná a zasvěcená kniha? A přitom samotná publikace nesestává ze sa­ mých obrázků a z mnoha plochých až placatých odborných klišé, jak se to přihodilo nedávné rádobymonografii o Vladimíru Holanovi. Možná nějaká taková srovnatelná monografie právě vzniká, snad časem vznikne, nicméně Harákovo shrnutí Rotreklova „života a díla“ je už nyní svým způsobem impozantní. Jak bývá v případě každé seriózní a přitom též interpretačně původní publikace toho­ to druhu nezbytné, Harák se nikterak, ba ani zčásti nespokojuje „tradičními“

79 výklady umělcova díla, interpretované­ ho zde v diachronní křivce, ačkoli jeho podání a pojetí respektuje i různé další možnosti výkladu autorova umělecké­ ho životaběhu. Podstatným zůstává, že Ivo Harák začleňuje Rotreklovu tvorbu vznikající ve značně nesouměřitelných tvůrčích podmínkách (připomeňme, že student Zdeněk Rotrekl byl v jednom z prvních poúnorových politických procesů odsouzen k trestu smrti; k hr­ delnímu justičnímu zločinu nakonec nedošlo, jenže třináctero roků v krimi­ nále se básníkovi stalo nezapomenu­ telnou univerzitou života) do závažných vývojových souvislostí nejenom bio­ grafických a kulturněhistorických, ale neváhá vstoupit rovněž do zdaleka nikoli zanedbatelného zkoumání regi­ onalistického atp. Když Harák interpretuje Rotreklovy texty z objektivního nadhledu i formou dílčí analýzy, důsledně spojuje až sen­ zitivní přístup literárněkritický, vníma­ jící rozličné nuance básníkovy tvorby, s příkladně poučeným přístupem lite­ rárněhistorickým. Zdánlivě na tom není nic složitého: kdo chce psát o mnoha desetiletích umělcova básnění, musí se suverénně pohybovat též ve spektru řady desetiletí české poválečné poezie (jistěže i se znalostí produkce prozaic­ ké), stejně tak jako být též zasvěceným znalcem brněnského či jihomoravské­ ho literárního života a tamějších pod­ mínek literárněkulturního dění. A k to­ mu je dále zapotřebí zevrubně ovládat všechny meandry a zákruty pováleč­ ných kulturních a kulturněhistorických etap s jejich vzlety a výstupy, zejména však pády a propady. A nadevše v Rot­ reklově případě je záhodno též s velkým porozuměním a s nezbytným osmyslo­ váním významu víry v životě a života ve víře respektovat a interpretovat spe­ cifický kontext české (nejen v tomto případě včetně moravskoslezské) křes­ ťanské či existencialistické literární kultury. Tímto způsobem, tedy s ne­ smírnou znalostí věcí konkrétních i se smyslem pro dobové hledání nějaké méně tradiční poetiky, je v Harákově monografii kupříkladu bravurně na­ psána kapitola o jednom význačném fenoménu naší literární kultury v podo­ bě inspirativního Rotreklova působení v polistopadovém Akordu. A takto bychom mohli dále postupně vyzvedá­ vat jedno pozitivum publikace za dru­ hým. Skutečně není divu, že tato mono­ grafie vznikala po mnoho let, že se k ní autor také několikrát vracel a že se sna­ žil svému analytickému přístupu vtisk­ nout co nejvíce již zmíněný a tolik po­ třebný rozměr syntetický. Ano, takový je tedy básník Rotrekl! Za neméně důležitou však považujeme skutečnost, že Ivo Harák neponechal ve svých analýzách stranou méně zná­ mé a neprávem přehlížené prozaické dílo Zdeňka Rotrekla. Navíc ani v nej­ menším neopomíjí přinejmenším stejně pozoruhodnou autorovu činnost esejis­ tickou (snad každý vzdělanec by měl dobře znát jeho původně samizdatovou Skrytou tvář české literatury nejen krásné, nebo zprvu též ineditní práci Barokní fenomén v současnosti). Zvláště v Rotreklo­ vých povídkách dovede interpret po­ střehnout nikoli sporadické, byť jemné významové posuny, které jsou nenápad­ ně zakódovány do tragické existenciality těchto textů. Jak již zdůraznil Pavel Hor­ ký, hledá zde Harák s nemalým citem

80 pro strukturaci vyprávění určité paralely s prózami Vladimíra Vokolka nebo Věry Linhartové a klade některé Rotreklovy narativní figury rovněž do zajímavé souvztažnosti kupříkladu s motivem gesta v Nesmrtelnosti Milana Kundery. Také autorova prozaická tvorba je tu tedy hodnocena s pochopením jejích vnitřních zákrut a Harák ji posuzuje především jako umělcovu pouť od kri­ téria lyričnosti či lyrizovanosti k pos­ tulátu příběhovosti. Pokaždé a zjevně však u křesťanského existencialisty Rot­ rekla dominuje tragický pocit života. V rozboru jeho esejistiky pak Ivo Ha­ rák ze všeho nejvíce vyzdvihuje přiro­ zenou návaznost autorova myšlení na duchovní odkaz naší poválečné kato­ lické a obecně křesťanské esejistiky, ponejvíce na Miloše Dvořáka a Alber­ ta Vyskočila. Recenzovaná monografie rovněž zá­ služně znovuzačleňuje Rotreklovo dílo do kontextu české literatury více než posledního půlstoletí. Vždyť básník drahných čtyřicet let (!) nesměl publi­ kovat, tudíž žil svůj život a svou poezii v myšlenkových a existenčních sou­ kolích, která se zdají být nastupujícím pokolením nemyslitelná. Bývá také dílo Rotreklovo smetáváno ze stolu ruky mávnutím nad tím, že je to „katolický básník“. Samozřejmě že je, což však jsou všichni s ním srovnávaní autoři stejní, což jsou vůbec sami lidé jeden jako druzí? A jsou všichni katoličtí tvůr­ ci opravdu veskrze katoličtí? Nikoli náhodou se výstižně konstatuje v Ději­ nách české literatury 1945–1989, že Rot­ rekl „svou náboženskou ortodoxii for­ muluje velmi rozmanitými prostředky“ – a Harákovy subtilní rozbory jednot­ livých básníkových sbírek to dokládají velice pregnantně, zvláště když klade důraz na duchovní celistvost Rotrekla člověka, stejně jako na polymorfnost umělcovy básnické estetiky: připomíná i postupy experimentální poezie, jeho hojné aluze na mytologické nebo staro­ křesťanské symboly a alegorie. Nezastí­ rá však, že se brněnský básník mnohdy a záměrně inspiroval tvorbou generač­ ně spřízněného Ivana Blatného a ze­ jména ve svém pozdním díle že varioval jeho proslulé makaronismy. Závěrem je nutno připomenout rovněž Harákovu precizní znalost veš­ keré kritické recepce vážící se nejenom ke Zdeňku Rotreklovi, ale vlastně k ce­ lému vývoji české poválečné poezie a jejímu dílčímu, proměňujícímu se křesťansko­existencialistickému zamě­ ření. Harákova monografie by i z této příčiny mohla sloužit taktéž coby návod sui genesis, jak přistupovat k význam­ ným, v daném případě dlouho umlčo­ vaným postavám novodobé české lite­ ratury. Rozuměj tedy nespěchat, vážit věci na vážkách kritikových i historiko­ vých, nepoddávat se ukvapeným verdik­ tům a nedomyšleným rekapitulacím… Sluší se uzavřít tuto miniúvahu o Harákově publikaci jeho vlastními slovy, jejichž přesnost a sílu založenou na esejistické metodě, vyrůstající navíc z pevného literárněhistorického podlo­ ží, sám Ivo Harák vyklenul do básnic­ kého výraziva. Zdeněk Rotrekl je mu tak v obecné životní rovině i v konkrét­ ním lidském a uměleckém osudu pří­ kladem „kameníka, který den co den tesá skulptury vysokých chrámových věží“. Nepřeje si tudíž být vznešeným březinovským „stavitelem chrámu“:

81 spokojí se s rolí neúnavného, z pohledu brutální literární historie málem vyob­ covaného a po dlouhý básnický čas sko­ ro bezejmenného kameníka. Umělcem odvážně zkoumajícím eschatologickou perspektivu, leč také skromně a s jistou tvrdošíjnou pokorou vzhlížejícím k je­ jím výšinám. Vladimír Novotný

82 V konjunkturálním přívalu publikací o Václavu Havlovi, který se spustil ihned po smrti bývalého prezidenta, stojí Putnova kniha stranou hned v ně­ kolika ohledech. MCP psal o Havlovi již dříve, jeho Spiritualita Václava Havla (2009) ostatně tvoří základ jedné z pod­ statných kapitol recenzované knihy. Na rozdíl od mnoha jiných také nejde o více či méně skrytou polemiku s ex­ prezidentem, text rovněž postrádá zjed­ nodušující pohled na jeho osobnost spojený s několika málo klišé obehráva­ nými kolem dokola. A rozhodně nejde ani o klasický životopis, byť obsah v zásadě sleduje chronologickou linii Havlova života… Čím tedy vlastně Putnova monogra­ fie skutečně je? Autor sám používá ter­ mín „duchovní portrét“ a jeden z lek­ torů knihy upozorňuje kupříkladu na obdobné pojetí některých publikací historika Zdeňka Kalisty (Karel IV. Jeho duchovní tvář). Naskýtá se ovšem otázka, čím přesně je v tomto případě „duchov­ nost“, respektive „duchovní osobnost“, tedy pojmy v knize často skloňované. Putna otevřeně přiznává, že jejich jas­ nou definici nezná, což mu nikterak putnůV haVel Martin C. Putna: Václav Havel. Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století. 1. vydání. Knihovna Václava Havla, Praha 2011. 383 s. nebrání těchto termínů opakovaně používat (v tom mimochodem vidím jeden z charakteristických rysů celé Putnovy tvorby). Jistým klíčem k po­ chopení podstaty této knihy by mohlo být Putnovo základní metodologické směřování, které prochází všemi jeho díly – zůstává totiž stále věrným příz­ nivcem (literárněvědného) personalis­ mu a především jednoho z jeho před­ ních českých koryfejů Václava Černé­ ho.1 Všechna zkoumaná témata tak vždy nahlíží prostřednictvím konkrét­ ního lidského individua, jeho vztahu ke kultuře v nejširším smyslu toho slova (zvláště pak k Bohu) a jeho mrav­ ní odpovědnosti úzce spjaté s tvůrčím aktem. Naznačené pojetí se velmi dobře odráží i v jednotícím principu poetiky recenzovaného díla, jímž je především metafora „portrétu“ a jeho „rámu“, čímž se do popředí dostává forma 1 Putna se v této souvislosti kupodivu výslovně nehlásí k tradici křesťanského personalismu (E. Mounier, G. Marcel, J. Maritain), ač by se její ozvuky jistě v jeho textech nalézt daly.

83 vysoce individuální a současně závislá na dobovém kontextu. Uvedená meta­ forika se zdá být na první pohled po­ někud vyčpělá, neboť mnohokrát vy­ užívaná, ale na rozdíl od jiných autorů, kteří tuto metaforu většinou jen pro efekt samoúčelně uvedou, Putna s ní opravdu důsledně pracuje a na její bázi pečlivě buduje stavbu celého textu. Považuji ostatně za příznačné, že v tirá­ ži knihy není nikde uveden její redaktor – autor totiž zřejmě nechtěl ponechat nic náhodě a uvolnil si jakožto tehdej­ ší ředitel vydavatelské instituce prostor pro plné respektování svého osobitého stylu. Tím není řečeno, že nebyl jinými vydavateli respektován, navíc rozhodně dnes už nebudí tolik pozornosti jako v 90. letech, kdy jeho „výstřednost“ byla podstatně zřetelnější než dnes.2 Putnova kniha se možná mohla také jmenovat Spojování protikladů, neboť právě to představuje její ústřední motiv a zároveň hlavní rys Havlovy osobnos­ ti. Havel opravdu často svými postoji a názory tvořil jakousi křižovatku mezi různorodými, často vzájemně nesnadno komunikujícími myšlenkovými a umě­ leckými proudy ztělesněnými velmi nekompatibilními osobnostmi. Tuto pozici pak s sebou rovněž přenesl do 2 Určitou proměnu Putnovy slohové tváře dokumentuje například srovnání prvního a druhého svazku jeho kom­ pendia dějin moderní české katolické literatury, které zmiňuji ve své recenzi druhého dílu zmíněné práce, viz KUDLÁČ, A. K. K., (rec.): Martin C. Putna: Česká katolická literatura 1918–1945. Dějiny a současnost, 33/2011, s. 44. role prezidenta. Putna se přitom snaží dobrat zrození této úlohy „spojovatele“ nejen analýzou Havlova osobnostního vývoje, ale dokonce už osudu jeho předků, kteří jej významně ovlivnili. Rod Havlů totiž disponoval řadou pozoruhodných osobností, které vy­ tvářely specifické intelektuální prostře­ dí, v němž mladý Václav vyrůstal. Put­ na se poměrně podrobně zaobírá obě­ ma jeho dědy, tedy Vácslavem Havlem a Hugo Vavrečkou, otcem Václavem M. Havlem a strýcem Milošem Hav­ lem. Za vysloveně objevnou považuji z tohoto pohledu kapitolu o spiritis­ tických zájmech Vácslava Havla, v níž je, alespoň pokud je mi známo, poprvé odhalena jeho totožnost s pseudony­ mem Atom, pod kterým v roce 1920 vydal svazek okultně­filozofických úvah Kniha života (znovu editováno roku 2011 v knižnici Sešity Knihovny Václava Havla). Mimochodem řečeno, právě tímto odhalením Putna přispěl k současnému bádání o moderním českém okultismu (jak ještě dále uvidí­ me, tato oblast má podle něj pro „havlologii“ jistý podstatný význam). Zastíněn množstvím významných čle­ nů rodiny a některých vědců či filosofů, jejichž myšlení formovalo osobnost budoucího prezidenta, v knize ovšem poněkud zaniká jeho bratr Ivan, byť je zde samozřejmě zmiňován. Tento muž totiž zřejmě ovlivnil svého bratra v jeho formativních letech víc, než by se mohlo zdát. Ivan M. Havel by si ostat­ ně zasloužil vlastní monografii. Jedná se totiž o velmi zajímavou osobnost spojující mimo jiné svět humanitní a přírodovědný, byť se tak děje spíše skrytě, přinejmenším když jeho pozici

84 srovnáme s ohlasem, jaký dnes mají mediální hvězdy typu Stanislava Ko­ márka nebo Václava Cílka. Podstatnou osu myšlenkového světa Václava Havla v Putnově knize tvoří exprezidentův vztah k náboženství, konkrétně ke křesťanství, ale také k některým alternativním duchovním proudům, které autor monografie shr­ nuje pod pojem „okultismus“. Putna proto věnuje pozornost rovněž Hav­ lově údajné náboženské konverzi, k níž mělo dojít v době jeho pobytu ve vě­ zení. Budiž autorovi připočteno ke cti, že se nesnažil interpretovat tento moment ve prospěch své vlastní víry, a naopak skepticky (a dle mého soudu v souladu s realitou) konstatuje, že Havel v pravém slova smyslu vlastně nikdy nekonvertoval, což Havlovy vlastní texty dotvrzují. Naopak za pře­ hnané považuji Putnovo zdůrazňování vlivu okultismu na Havlův „světoná­ zor“, vysloveně spekulativně pak pů­ sobí hledání jeho stop v dramatu Po­ koušení. Putna se tak vlastně dostává do rozporu se svými vlastními závěry, když opakovaně upozorňuje na „osví­ censko­zednářský“ a „masarykovsko­ ­deistický“ základ Havlova myšlení, který chápe jako pro něj nejpodstat­ nější, v němž ale skutečný okultismus nemá místa… Hlubší zkoumání Havlova duchov­ ního prostředí přitom kupodivu dosud nepatřilo v havlovské sekundární lite­ ratuře k příliš frekventovaným téma­ tům, bylo by však nesmyslné tvrdit, že Putna je v tomto směru první. Zajímavé srovnání se nabízí třeba v konfrontaci s publikací britského bohemisty Roberta B. Pynsenta Pátrání po identitě (česky 1996), kterou ostatně Putna zná a uvádí ji v bibliografii. Hned v první z jejích kapitol totiž autor analyzuje téma identity a odpovědnosti v Havlo­ vě literární tvorbě a v této souvislosti se zabývá i jeho vztahem ke křesťan­ ství, přičemž dochází na základě inter­ pretace Havlových textů k obdobným závěrům jako Putna – křesťanství bylo Havlovi vždy blízké (během a po prv­ ním uvěznění ještě bližší), nicméně křesťanem v pravém slova smyslu se nestal, jeho myšlení bylo blízké spíše názorům Masarykovým.3 Oproti Put­ novi je Pynsent ovšem spíše skeptický ve věci Havlova údajného hlubšího zájmu o okultismus, který pro něj sice představoval svým způsobem přitažli­ vý koncept, ale ve výsledku vůči němu Havel zůstal v jisté zřetelné distanci.4 Celkový komplex Havlova myšlení se samozřejmě projevoval nejenom v jeho textech literárních, nýbrž ve veš­ kerém jeho jednání, pochopitelně včet­ ně prezentace vlastní osobnosti, jíž také Putna věnoval patřičný prostor. Zřejmě nejvděčnějším obdobím je pro havlovské badatele Havlovo působení v čele státu, přičemž Putna v této oblas­ ti podnětně srovnává „mystiku prezi­ dentství“ jeho a Masarykovu. Za ještě zajímavější ovšem považuji jiné, skry­ tější souvislosti, jako například odkaz na Tolkienův epos v rámci pokusu popsat Havlovu roli „vůdce“ (dávno před jeho oficiální politickou dráhou, tolkienovské motivy hrály roli už 3 PYNSENT, R., B.: Pátrání po identitě. Jinočany 1996, s. 33, 43, 64–66. 4 Tamtéž, s. 63–64.

85 v tzv. Kampademii). Putnovi mimocho­ dem tato aluze velmi konvenuje, oce­ ňuje totiž (pro někoho asi překvapivě) Tolkienovo dílo jako „možná vůbec největší a nejživotnější výtvor nejen anglického, ale světového literárního katolicismu 20. století“.5 Autor monografie občas naráží rovněž na témata, která bývají obvykle chápána ve vztahu k „duchovnu“ jako okrajová, ale přesto (nebo právě pro­ to) dobře doplňují portrét Havlovy osobnosti. Když například Putna pře­ mýšlí o konkrétním adresátovi Dopisů Olze (s tím, že samozřejmě dobře zná žánr, který adresáta nepředpokládá), okrajově padne zmínka o milence, o níž evidentně manželka Olga věděla. Aniž by autor toužil po senzačnosti nebo moralizoval, jeho drobná glosa ukazuje Havlův svébytný vztah k ženám, což svým způsobem také patří k jeho „duchovnímu světu“. Putnovo monografické zobrazení Václava Havla se vlastně řadí k sérii portrétů, které tvoří páteř jeho vlastní České katolické literatury. Metoda přitom zůstává stále táž, tj. životní postoje portrétovaného napájejí v očích por­ trétisty velmi významně jeho autorskou tvorbu, kterou nahlíží právě především v kontextu „světonázoru“ portrétova­ né osobnosti. Často a s oblibou přitom reinterpretuje dosavadní výklady, pří­ padně hledá dosud neznámé nebo ignorované informace a souvislosti. I přes rizika interpretační svévole, které občas podléhá, patří Putnova tvorba včetně recenzované publikace k tomu nejzajímavějšímu, co současná česká literatura na pomezí esejistiky a odbor­ ných textů nabízí. Antonín K. K. Kudláč 5 Srov. PUTNA, M., C.: Česká katolická literatura 1918–1945. Praha 2010, s. 86, 127.

Foto Jan Hřebíček

87 Petr Poslední stránky o Jiném Ve čtenářské autobiografii, kterou s názvem Knihy bez záruky připravuji do tisku, vzpo­ mínám nejen na básně a prózy, jimž jsem se věnoval v různých obdobích života – v dětství, na střední a vysoké škole, jako pedagog, literární vědec a organizátor kulturního dění v Čechách a Polsku. Zamýšlím se také nad tím, co mě přivedlo k pojmu „literární kultura“ a proč tento fenomén považuji za klíčový k porozumění četbě. Abych získal od evokovaných okamžiků hodnotící odstup, vypravuji svůj čtenářský příběh ve třetí osobě. (PP) Tu chvíli si zapamatuje navždycky. Maminka se sklání nad postelí a podává mu knížku. Jsou v ní pohádky od Boženy Němcové. Klukovi je pět, za rok půjde do školy. Umí už číst, těší se na to, co nového se dozví a že to bude něco neobvyklé­ ho. Knížkou nejprve listuje. Líbí se mu ilustrace, podivuje se barevným obrázkům, všímá si detailů na šatech postav. Teprve za pár let zjistí, že obrázky namaloval Adolf Kašpar a že měl jako začínající čtenář v rukou předválečné vydání. Když knížku dočte, nedovede se rozhodnout, která pohádka ho zaujala nejvíc. Ta o zakleté princezně, již hrdina vysvobodí díky tomu, že sám splní všechny tři těžké úkoly, nebo spíše ta o dívce, co dokázala předstoupit před soudce naboso a obu­ tá, nahá a oblečená? Na celé knížce je mu divné jen jedno. Kdo ji tak počmáral? Za první vzpomínkou se vynořuje hned druhá. Stejně nejasná. To malý čtenář běhal po bytě a v domácí knihovně objevil knížku o Ledňáčkovi. Už dávno neví, zda se v ní vyprávělo o ptáčkovi na horách, nebo o chlapci, kterému říkali Led­ ňáček. Nepamatuje si také žádný příběh. Malého kluka musela nejvíc dojmout scéna, kdy hrdina putuje zimní krajinou, hledá světlo za okny nějaké chalupy, pod nohama mu křupe zmrzlý sníh a pak najednou v údolí zaslechne cizí řeč (němči­ nu? polštinu?). Všechno se stalo daleko od domova, kdesi v Kladsku. Tu jednu scénu si živě vybavuje dodnes. Někdy ve druhé třídě – píše se rok 1952 – mezi dětskými knížkami zvítězí na celé čáře jiné vyprávění. A bude se k němu vracet několikrát. Pohltí ho příběh jen o málo staršího chlapce Krystka Zarychty, který napsala Janina Broniewská, pří­ běh odehrávající se ve válečné Varšavě. Knížka mu dovolí převtělit se v kluka, jenž se za keřem schovává před palbou, kolem uší mu hvízdají kulky, občas za­ slechne kdesi blízko vybuchnout granát. Pozoruje druhý břeh Visly, fascinují ho odlesky raket na hladině široké řeky, nemůže odpoutat zrak od vojáků pádících

93 Josef Prokeš tVořiVost Ve Výuce na fakultě informatiky masarykoVy uniVerzity Tvořivost bývá někdy pokládána za oblast vyhrazenou uměleckým směrům, ale všichni víme, že je žádoucí i v jiných oblastech lidského konání. Mimo jiné je po­ kládána za jednu ze schopností dobrého učitele. Konvenční zkoušky inteligence a většina zkušebních testů z jednotlivých učebních předmětů jsou přitom zamě­ řeny na konvergentní myšlení, kdy studenti dospívají k jedinému správnému řešení. Takové testy se snadno vyhodnocují a studenti i učitelé mají hřejivý pocit z jejich „objektivní jednoznačnosti“. Tvořivé je však především divergentní myšlení, v jehož rámci studenti nachá­ zejí nové způsoby řešení problémů. Správné tedy už není jediné řešení, nýbrž jich může být mnohem více. Zkušební testy s otevřeným koncem se ovšem nedají vyhodnocovat mechanicky. V matematice třeba dáme studentům vymyslet hamil­ tonovský graf, kdy se dají všechny hrany nakreslit jedním tahem, nesmí se však přes hranu jít dvakrát. Nebo soustavu rovnic o dvou neznámých můžeme řešit buď algebraicky, nebo geometricky. Tvořivé myšlení je nezbytné rovněž u pro­ gramování, zkrátka se bez něj neobejdeme ve většině vědeckého bádání. Je ovšem zajímavé, že studenti s vysokým skóre v divergentním myšlení, tedy studenti vysoce tvůrčí, jsou většinou u učitelů méně oblíbení. Bývají totiž méně konformní, mají větší smysl pro humor a podávají vyšší výkon, než jaký je od nich očekáván. Kdo si prožil vojenskou základní službu za Husákova absolu­ tismu, dobře ví, že ideálním vojínem byl tehdy především poslušný a silný blb. Inteligentní a tvořiví jedinci, kteří by jinak neobstáli, se museli do role blba pře­ hrát. Držte hubu a krok, radili nám tehdy velitelé i ředitelé škol. Při výuce máme rovněž tendenci odměňovat tzv. správné odpovědi, a naopak trestat ty nesprávné, což často vede k tomu, že se studenti nepokoušejí o nová a původní řešení problémů, u nichž je pravděpodobnost omylu větší. Hrají spíše na jistotu a preferují opatrná, konvergentní řešení. Jistěže bez rizika tvořivosti. Racionální konvergentní myšlení je dále algoritmické. Matematikové, fyzikové a programátoři mají sklon tento způsob uvažování přeceňovat a často odmítají vynalézavé nonkonformisty, kteří se podle nich jen předvádějí. Tvořivosti se proto lépe daří v neformálně vedené výuce, která je ovšem pro učitele více vyčerpávající.

97 andreJ blatnik o tVůrčím psaní Jak napsat poVídku. od prVního náčrtu k Vydání Přeložil Aleš Kozár, podle vydání: Blatnik, Andrej: Pisanje kratke zgodbe. LUD Literatura, Ljubljana 2010. Když trochu zjednodušíme reálnou ediční a publikační situaci daného segmentu dnešní literární kultury, můžeme konstatovat, že existují v zásadě dva druhy knih o tvůrčím psaní, dříve obvykle jenom psaní. Jednak se celosvětové oblibě těší spisovatelské, případně básnické návody z per samotných aktivních literátů, na druhou stranu však také v našem prostředí roste počet děl analyzujících metody tvůrčího psaní na pozadí různých akademických teorií, a to nejen těch literárně­ vědných, ale též psychologických a obecně kreativních, neřkuli manažerských. Ideální případ samozřejmě představuje kýžená personální jednota autora a dostateč­ ně otevřeného teoretika, jak bychom ji mohli asi v mezinárodně nejproslulejším provedení nalézt v reflexivních textech britského romanopisce E. M. Forstera. Ukázky z příručky slovinského prozaika Andreje Blatnika, které pro toto číslo Tahů přeložil Aleš Kozár, patří spíše do první kategorie, přesto je v nich více než patrné, že Blatnik se pokouší do čtenářsky přijatelné formy zapracovat rovněž některé z obecných konceptů současné literární teorie. Tak například ona prázdná místa textu, o jejichž významu se podrobně rozepisuje, nejsou ničím jiným nežli slavnými místy nedourčenosti, jak je známe z fenomenologické recepční estetiky, re­ spektive teorie fikčních světů. Namísto složitých abstrakcí ovšem Blatnik ve svém pojetí tvůrčího psaní častěji volí přiléhavý ilustrativní obraz a vzápětí přidává in­ spirativní, jednoduše konstruované cvičení na dané téma. Za metodicky velmi podnětný považuji Blatnikův výklad různých způsobů práce se strukturou příbě­ hu, v jehož průběhu se navíc případný český čtenář může seznámit s dalšími zajímavými autory převážně angloamerické provenience. Rovněž řadou vstup­ ních motivačních citátů se kniha Andreje Blatnika hlásí spíše k britské, především však americké tradici psaní o psaní, nakonec ale ani v tomto směru není stav čes­ kého knižního trhu nijak oslnivý, takže by to zájemce o tvůrčí psaní nemuselo

98 vzdor všem kulturním předsudkům odradit. Pořád se sice ještě u nás v nejvyšších vědeckých kruzích najde dost odborníků, kteří nad podobným počinem ohr­ nou nos, přesto si myslím, že by stálo za to celou Blatnikovu knihu v češtině spolu s příslušným komentářem odkazujícím ke kontextu autorovy vlastní tvorby v dohledné době vydat. Jiří Studený

99 nápady Nápady jsou jako králíci. Seženeš si dva, trochu se o ně staráš, a hned jich je tucet. John Steinbeck Nápady jsou jako ryby. Jestliže chcete ulovit malou rybu, můžete zůstat na měl­ čině. Ale když chcete ulovit velkou rybu, budete muset zajít hlouběji. Hluboko dole jsou ryby větší a čistší. Jsou obrovské a abstraktní. A velmi krásné. David Lynch Když nemáte nápady, o čem máte psát, nevadí. Psaní je příliš, nápadů taky. Schází dobré psaní a dobré nápady. Podstatná otázka je, které nápady jsou ty pravé. Které se dají zvládnout. Když je nezvládneme... Každý obraz, každý výjev se může roz­ růst na tisíc stránek. V podstatě existují dva typy spisovatelů. Někteří začínají od první věty, něko­ lika slov, třeba od výjevu, který zahlédneme, ať očima nebo v mysli. Pak necháme příběh, aby se rozvíjel dál, a usměrňujeme ho. Jiní se snaží promyslet všechno dopředu. Na zeď nebo ve své hlavě si narýsují průběh příběhu. Když píší román, vědí, ve které kapitole se hrdina zamiluje, ve které ožení a ve které bude toho rozhodnutí litovat. Vědí rovněž, do které postavy se zamiluje, a proč to nevyjde. Dobře. A existují tací, kteří zahlédnou nějakého člověka v nějaké situaci a zajímá je, co se bude s tou osobou dít. To dění sledují a poznávají od věty k větě. Taky dobře. Psaní je putování: poutník si může předem rozplánovat dny a místa a vybere si způsoby cestování a následuje cestu, jak se mu postupně ukazuje. Není důleži­ té, jaký prostředek pro přepravu z místa na místo zvolil. Důležité je, že se pohy­ buje a dojde do cíle. Možná jiného, než na začátku čekal. Jestli skutečně nevíte, jak začít příběh, který by vyjádřil vaši ideu, je k dispozici několik spouštěčů. Někdo radí, že do prostředí, které jsme si vymysleli, postavíme postavu, kterou známe z nějakého jiného příběhu, svého či cizího. V reakcích, které v tom prostředí ta postava vyvolává, se nám otvírají možnosti pro příběh, a příběh pak postavu patřičně změní. Nebo postavu, kterou jsme si vymysleli, postavíme do situace nebo prostředí známého odjinud a zase se díváme, kam nás dovede. Nápady přicházejí i z každodenního života. Vlastně je to ohromný zdroj ná­ padů, které pochopitelně potřebují posun a přizpůsobení, ne jen zápis. (Jeden z mých nejbizarnějších redaktorských zážitků byla nabídka cestopisu po Domi­ nikánské republice. S radostí si to přečtu, řekl jsem autorovi, našich domácích cestopisů je málo, cestopisů po Střední rozpacích. Víte, tohle asi nepůjde jen tak otisknout. A proč ne? Protože... o Dominikánské republice je tam toho poměrně málo. Čtrnáct dní jste byl v all­inclusive letovisku, ven jste se ani nedostal. To ne, říkali, že je to nebezpečné. Chápu, nicméně... proč by někdo četl popis čtrnácti

104 myslel Jsem, že se budu trápit… Rozhovor s básníkem a výtvarníkem Miroslavem Huptychem Jste básník a výtvarník. Kým se cítíte být víc? Slovo básník je moc vznešené, ale začal jsem básničkami. V šestnácti letech jsem na­ psal první veršíky, koláže jsem začal tvořit až mnohem později. Výtvarno vnímám tak, že je to jen jiná forma básnění. Naposledy jsem vydal sbírku Tarot a trakaře v roce 1997. Dal jsem si s ní hodně práce, každou báseň jsem snad desetkrát předělával, cizeloval, aby tam nebylo slovo navíc. Básnická pauza pak trvala bez­ mála patnáct let. Noční linka důvěry vyšla teprve letos. Mezitím jsem se naučil pra­ covat v grafickém programu Photoshop a mám za sebou čtyřicet ilustrovaných knih, sedmnáct nástěnných kalendářů, sto třicet časopiseckých obálek a přes třicet samostatných výstav. Moje básnická múza se realizovala více výtvarně. Práce na kolážích (fotomontážích) mi přijde dobrodružnější než psaní veršů. Skvělých básníků je moc, ale dobrých kolážistů zas tolik není, je zde daleko větší prostor k objevování. Domnívám se, že u této výtvarné formy zůstává ještě spous­ ta neobjevených cest a hromada nových možností, které poskytují grafické pro­ gramy, zatímco u poezie se toho po formální stránce už moc nového objevit nedá. K básničkám jsem se teď vrátil po hodně dlouhé době a jenom proto, že jsem si několik let sliboval vydat si knížku básní ke svým kulatinám, letos mi bude šedesát. Měl jsem nějaké zápisky z doby, kdy jsem pracoval na Lince důvěry, ze kterých jsem také čerpal. Myslel jsem si, že se s psaním budu trápit, že jsem to už zapo­ mněl. Knížka však vznikla velmi rychle. Je pravděpodobné, že když příliš přepi­ suji, škrtám a opravuji, dopracuji se k nesrozumitelnosti. Lehké pero se ale naplá­ novat nedá… Vaše nová sbírka je tedy inspirovaná prací na Lince důvěry? Ano. Od roku 1990 jsem pracoval v RIAPSu (Regionální institut ambulant­ ních psychosociálních služeb, pozn. V. T.), v Krizovém centru na Žižkově. Tenkrát spadalo pod Záchrannou službu. Tato centra se zakládala podle vzoru holand­ ských krizových center. Lidé odkudkoliv mohou zavolat na Linku důvěry se svým problémem. Kromě ambulantních služeb centrum disponuje i lůžkovým oddělením,

114 kdesi na hranici mého Já… Rozhovor s básníkem a překladatelem Kamilem Bouškou Nevím, jestli se shodneme na tom, že pro každého básníka a jeho básně je v posledku nejdůležitější jím samým již dále nereflektované a primární, v zásadě intuitivní vidění světa. Základní vize, chtělo by se říci, která se prolamuje do slov, aby jimi byla dotvořena a přetvořena v osobitém ja­ zykovém gestu básnického stylu a každého jednotlivého textu. Když jsem se probíral vašimi básněmi publikovanými v tomto čísle Tahů, dýchla na mě intenzivní atmosféra určité permanentní situační osudovosti, jakéhosi všudypřítomného rozhraní mezi všedností a krutostí, normalitou a vyšinu­ tím smyslů, do něhož můžeme kdykoliv upadnout. Do jaké míry se právě takto, tedy neustále na křehké hraně jevů, jako člověk v dnešním světě cítí­ te a nakolik se jedná spíše o nezáměrný důsledek vaší autorské estetiky? Ano, myslím, že se shodneme. Světem básníka je svět intuice a konkrétní skuteč­ nosti a zkušenosti. Podle teorií a programů psát nelze. Pokud poezie nepředchází programům a teoriím, nebude po nich následovat. Myslím, že veškerá klasifikova­ telná autorská estetika je důsledkem autorovy osobnosti. Básník je hraniční bytost, protože se nepřizpůsobuje zažitým schématům. Každý kreativní akt z podstaty směřuje proti podmínkám, ve kterých vzniká. Bezproblematická spokojenost se stávající skutečností a umění se navzájem zcela vylučují. Pokud je člověk zdravý a normální, nedělá umění. Na druhou stranu na tom rozhraní mezi normalitou a vyšinutím se pohybuje každý člověk, alespoň v potenci. V tom se člověk jako básník nijak neliší od ostatních lidí. Výjimečný může být pouze a jenom tím, že do své zkušenosti dokáže zahrnout celek lidské zkušenosti a dát jí adekvátní řeč. Říkáte, že zdravý a normální člověk nedělá umění, což mi trochu připomně­ lo výrok jednoho slavného tibetského učitele, který tvrdí, že duchovně probu­ zený jedinec už nemá zájem o sebevyjádření uměleckou formou, možná o sebevyjádření vůbec. Mám vaší odpovědi rozumět tak, že umění je nějakou patologickou formou lidskosti a že kreativita není víc než terapie? Myslím, že duchovní probuzení se projevuje a je ověřitelné jenom jako konkrét­ ní jednání v empirické skutečnosti. Každý, kdo jedná, vyjadřuje sebe, a dokonce

120 nikdy Jsem nepsala Jen tak pro radost Rozhovor se spisovatelkou Petrou Soukupovou Spisovatelka Petra Soukupová (*1982), absolventka FAMU oboru scenáristika a dramaturgie, vydala svou první knihu K moři v roce 2007 a získala za ni Cenu Jiřího Ortena. Následující soubor tří povídek Zmizet (2009) byl oceněn v hlavní kategorii Magnesie Litery, tj. jako Kniha roku. Obě knížky byly zároveň nomino­ vány na Cenu Josefa Škvoreckého. Zatím poslední autorčina kniha Marta v roce vetřelce (2011) je román psaný jako deník dospívající dívky. Následující rozhovor představuje výňatek z rozsáhlého dialogu, který s Petrou Soukupovou vedla no­ vinářka Veronika Trestrová. Četla jsem o tvé zálibě v denících. Je pro tebe vydání Marty v roce vetřelce něco jako splněný sen? Když jsem přemýšlela o třetí knížce, tak mě napadlo, že by to mohl být deník, protože mám deníky ráda. A vlastně jsem si chtěla zkusit, jaký to bude. Ale myslím, že další knihu­deník už nejspíš psát nebudu. Je ale pravda, že oproti těm před­ chozím knížkám, hlavně oproti Zmizet, jsem se snažila, aby to bylo víc běžný, aby tam nebyly ty extrémní věci jako smrti rodičů a tak. Tímhle na mě právě Marta působí reálněji než tvé předchozí knihy. U Zmizet předpokládám náročného čtenáře. Máš nějakého modelového čtenáře pro Martu? Taky už mi to někdo říkal, že proto je ta Marta možná lepší, že je reálnější. Ačkoli nevím, pro mě není lepší než Zmizet. Modelového čtenáře nemám. Je prav­ da, že tím, jak je to napsaný, je text asi snadnější na čtení než ty předchozí knihy. Jak sis vypracovala svůj styl psaní? Často píšeš krátkými, neúplnými věta­ mi, ve kterých třeba vynecháváš přísudek, takže celek působí úsporně a výstižně. To jsem vůbec nepilovala nebo nad tím nepřemýšlela. Takhle píšu. Nevím, jestli je to částečně kvůli tomu, že si píšu deník, kde jsem úsporná. A musím říct, že můj deník je daleko úspornější než tenhle falešnej deník.

125 kotVa. nesoustaVné rozhoVory o literární kultuře, tentokrát o literárním popu a braku. Rozmlouvají Jiří Studený a Antonín K. K. Kudláč Po delší odmlce, vynucené všedním shonem akademických dní, nehledě na nej­ různější publikační a životní okolnosti zúčastněných diskutérů, se vracíme k našim dialogickým rozpravám nad současnou literární kulturou, jak jsme je s Petrem Posledním zahájili v roce 2009. Tentokrát se v osobách Jiřího Studeného a Antonína K. K. Kudláče setkávají dva učitelé tvůrčího psaní, z nichž jeden se v tupém úmoru z nekonečného literárního problematizování světa k populární literatuře utíká jako k jedné z posledních možností vůbec ještě něco zajímavého a osvěžujícího číst, zatímco ten druhý je jí oddán profesionálně, tedy coby nakla­ datelský redaktor, vedoucí několika fakultních seminářů, a v neposlední řadě jako zajímavý autor. Jiří Studený: Když se tak prodírám dílem nadmíru vzrušující, stejně tak ovšem zneklidňující a mou čtenářskou nedovzdělanost skličující sumou literárního vě­ dění, které ve své Anatomii kritiky (první vydání 1957!) shromáždil kanadský lite­ rární teoretik a historik Northrop Frye, není mi zcela jasno v otázce literárních kvalit a estetických hodnot populární tvorby. Samotný Frye považuje populární literaturu spíše za projev masové, nebo snad dokonce lidové kultury, nicméně si takových děl velmi cení, neboť podle něj umožňují poměrně jasnou a přímou cestu k literárním archetypům, představovaným v jeho podání nadčasovými sym­ bolickými strukturami, které literatura vzhledem ke své kontinuální historické existenci průběžně odkazuje sama sobě. Čtenářská obliba populární, žánrové a ma­ sové četby, nebo jak vlastně se tomuto druhu psaní má správně říkat, bezpochyby významně ovlivňuje nejenom současný knižní trh. Podstatnou měrou se ale podí­ lí také na proměnách v chápání samotné literatury, tedy její estetické osobitosti čili literárnosti. Nemůže ale být tento zvýšený autorský a čtenářský zájem o nové a nové varianty více či méně archetypálních příběhů nakonec spíše ke škodě věci,

135 Miroslav Huptych: noční linka důVěry Volám z bytu plného knih a obrazů Sedím tu sama listuji v knihách ale číst už mě netěší Za okny se honí měsíc se sluncem Týden jako by už ani neměl děti Jedinou radost mi dělala myška Nevím kde se vzala Seděla a merčila mě já zas pozorovala ji Dělila jsem se s ní o všechno co vím z knih co jsem vykoukala z obrazů Nevěřil byste jak je vnímavá Stačí že si jen trochu víc přimyslím trochu víc opepřím otočí se zády a trucuje

152 Dr. Krejzyber: Vanishing plot Bílý Dodge Challenger ročník sedmdesát jedna Bílý duch pouště bílý králík prudce vytažený z klobouku věčnosti Bílá šminka na krvavém rtu dálnice… Bílý granát ještě nerozkvetlý ještě…

153 Kowalski ztichnul a zdálo se mu že z dálky kdosi tleská Možná už dneska je třeba vykroužit svůj kříž A svoje vlastní já ulechtat k smrti

17 Kamil Bouška: bílá hodina Sametová revoluce Znovu běžím po školní chodbě, dlouhý stín na zelenožlutém linu. Zářivky drnčí nad dětskými hlavami. Někdo mi připnul trikolóru hlavičkovým špendlíkem na svetr. Desetiletý, běžím do šaten, hledám zimní bundu, hledám boty a dveře ven. Probuzení prodlužuje sen o mrtvý obraz. Vzpomínám – samet měl barvu černobílých davů na televizní obrazovce. Herci a jejich životní role: velká slova, znovu nevinná. Politici nepotřebovali politiku, jenom trh – volný řetěz utažený kolem vánočního stromku republiky. Snad celá vláda byla na letišti, když přistával Frank Zappa. Jenomže učitelky stále nosily těžké prsteny, sukně pod kolena, ondulaci a tenké rty, kterými třídám recitovaly: „… se uděluje důtka třídního učitele za nekázeň a nevhodné chování…“ Vydržely to další čtyři roky a možná déle. Znovu běžím po školní chodbě, dlouhý stín provlékám skleněnými dveřmi. Vítr po dvoře roznesl pytlíky od svačin a neviditelná ruka mě odvléká z výuky do dějin.

178 Josef Prokeš rychlé šípy na kolenou, dlouhé bidlo Vítězí Napsáno pro Fakulty informatiky Masarykovy univerzity, uvedeno v rámci Dies Academicus Brunensis 2012, premiéra ve středu 16. května 2012 na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity v posluchárně D1 osoby: Bratrstvo kočičí pracky DLOUHÉ BIDLO BOHOUŠ ŠTĚTINÁČ Rychlé šípy MIREK DUŠíN JARKA METELKA JINDRA HOJER ČERVENÁČEK RYCHLONOŽKA Sesterstvo králičího ocásku HAHA BIMBI VLASTA JAHODOVÁ VENDULA BORŮVKOVÁ charakteristika postaV hry: Dlouhé Bidlo Zakladatel a vůdce Bratrstva kočičí pracky. Je o dvě hlavy vyšší než ostatní. Nosí silné brýle­lenonky, hnědé sako, pumpky a je to podlý intrikán a zbabělec. Pomo­ cí talismanu kočičí pracky chce na Rychlé šípy přivolat různá neštěstí. DOMOVNíK DUŠEK STARÁ ZAVADILKA JIRKA KALOUS PRVNí FLÁKAČ DRUHÝ FLÁKAČ ZLODĚJ PRVNí SOUSEDKA DRUHÁ SOUSEDKA POLICISTA DOUŠA PRVNí SELKA DRUHÁ SELKA JAROSLAV FOGLAR

40

Foto Jan Hřebíček

Obsah OdbOrná kreativita studentů a studentek historicko-literárních studií v šesti obrazech (Jiří Studený, Antonín K. K. Kudláč) 5 Markéta Sedláková seznámení s milostnou četbou: úvod do historie literatury pro ženy 7 Jarmila Lejčková dekadence a čeští neurotici 16 Dagmar Hábová v sadu a zahradě 26 Jiří Švanda James hadley chase – britský import do americké drsné školy 31 Martin Dolejský „kodovky“: vznik a vývoJ románové edice knihy odvahy a dobrodružství 39 Štěpán Klásek od hippies k hackerům – proměny poJetí subkultury v čase 50

 odborná kreativita studentů a studentek historicko-literárních studií v šesti obrazech Když jsme začali splétat letošní Lano z úspěšných studentských prací, převážně bakalářských, ale též seminárních a ročníkových, záhy se ukázalo, že největší díl redakční práce bude třeba odvést v dialogu soustředěném na stylovou a stylistic­ kou stránku vybraných textů. Jakkoliv se to běžné laické mysli může zdát podivné, náš život v jeho každodenní rutině ze všeho nejvíce ovládají konvenční obrazy, tedy léta zaužívané, nezřídka stereotypní představy o nějaké činnosti, osobě nebo instituci. Jedním z hlavních úkolů filosofické a posléze vědecké práce proto ode­ dávna bylo kriticky reflektovat zdánlivé samozřejmosti a odhalovat nevyjádřené, nezřídka historicky podmíněné předpoklady naší společné všednodennosti, pod jejímž znecitlivělým povrchem se často ukrývají přehlížené a zapomenuté mož­ nosti rozvoje. Pohlížet na akademické pracoviště, v našem případě na vysokou školu humanit­ ního a společenskovědního zaměření, jako na instituci, která disponuje určitým kreativním potenciálem, ale stejně tak jistou souběžnou setrvačností až těžkopád­ ností, není nic neobvyklého. Institucionální pojetí učitelské role, a tím spíše pak role studentské, to už by mohlo vyvolat řadu pochybností a otázek, nicméně v přítomném kontextu jde pouze o to připomenout nechvalně známou psycho­ logickou situaci, kdy se pro konkrétní jednání rozhodujeme nikoliv z pokud mož­ no co nejpřesnějšího vhledu do souřadnic příslušné chvíle, nýbrž z jakéhosi pří­ ručního skladu o dané situaci shromážděných představ. Sami sebe jsme zkrátka zapletli do sítě obrazů, jejichž původ se pro naši nekritickou, nereflektující mysl ztrácí v nedohlednu, podobně jako moucha v natažené pavučině zřejmě nikdy nespatří smrtonosné dílo svého hubitele… Valné většině studentských prací, podobně jako našim vlastním odborným pro­ jektům, dnes nejvíce schází větší odvaha k jistěže vždy už nějak riskantní sa­ mostatnosti, a to jak v oblasti závěrů vyvozených z prozkoumaného materiálu, tak na výše zmíněném poli stylistickém a stylovém. Institucionalizace každé před­ stavitelné role v sobě ukrývá zároveň příslib určité osvobozující rutiny, pod jejímž

 dohledem lze příslušné věci dělat zaběhnutým a uznávaným způsobem, stejně tak jako nás může v delším časovém horizontu svést ke stagnaci, obvykle přísně há­ jené údajnou tradicí. Jenomže pouhý referát je přece jenom vstupním, primárním a do značné míry primitivním žánrem vědecké tvořivosti, ostatně neživotný a umě­ lý referentský jazyk byl jedním z průvodních znaků dob teprve poměrně nedávno minulých. Vzdor těmto steskům náš výběr svědčí o tom, že se naši mladší kolegové a kolegyně nebojí vstoupit na území v české literární a jiné vědě ne vždy dosta­ tečně zmapovaná, základ ještě pronikavější úspěšnosti podobných snah pak vidí­ me v odvaze k samostatně kladeným otázkám a následným odpovědím, zejména však v pečlivější a hlubší práci s jazykem, a to nejenom tím terminologickým. Nebýt pasivním badatelem a myslitelem totiž mimo jiné znamená nestávat se do­ brovolnou obětí obrazu obecné jazykové pustoty a šedi, nebýt odevzdán pomý­ lené představě jazyka jako pouhého nástroje poznávání nějaké mimojazykové, třebas vědecké skutečnosti. Snažit se být spolutvůrcem své řeči, a tím se přiroze­ ně proměňovat ve spoluautora svého vlastního osobního a odborného života, to považujeme za jenom mírně nadnesenou maximu, jejíž naplnění bychom přáli ni­ koliv jen v letošním Lanu zastoupeným studentům, ale stejnou měrou též sami sobě a všem příslušníkům akademického stavu. Jiří Studený, Antonín K. K. Kudláč

 Markéta Sedláková seznámení s milostnou četbou: úvod do historie literatury pro ženy Zamilovaný román se v literatuře objevil v okamžiku, kdy se ženy naučily číst a chtěly čtení pro útěchu a pohlazení duše. Ve své četbě dámy odjakživa kladly důraz na city a mezilidské vztahy, pánové pak na poznání a řešení existencionál­ ních a společenských problémů. Podněty ke vzniku ženské literatury ovšem při­ cházely kupodivu nejenom od dívek samotných. Během 19. století se totiž láska jako jedno z ústředních témat vyskytla i v několika „velkých“ románech, např. Paní Bovaryová, Anna Karenina, Červený a černý nebo Kartouza parmská. Ve jmenovaných dílech ale bylo stále ještě příliš mnoho nejrůznějších okolních motivů, postav, událostí, filozofických úvah atp., a ne každá čtenářka tedy byla ochotná se jimi zaobírat.1 Co ženy skutečně zajímalo, byla sama láska, často tajemná, zapíraná a nakonec vítězící nad všemi překážkami. To vše se také proto začalo v devatenáctém století objevovat v krásné literatuře, z níž se pomalu oddělovala zcela nová větev smě­ řující k pomyslné metě čtenáře pobavit a poskytnout jim úkryt před starostmi všedního dne. V této době se už zřetelně projevovala polyfunkčnost beletrie, která dala vzniknout populární literatuře. mnohá označení žánru […] říká se jí literatura zábavná, populární, konvenční, „lidová“ – ale i literatura braková, líbivá, nenáročná, lehká, laciná, nízká, spotřební, konzumní, druhořadá, komerční, triviál­ ní, bezcenná, četba „pro ukrácení chvíle“, oddychová, literární kýč. Tak mluví o populární literatuře Oldřich Sirovátka, přímo o sentimentální próze se pak vyjadřuje takto: 1 MOCNÁ, D.: Červená knihovna. Studie kulturně a literárně historická – pohled do dějin pokleslého žánru. Vyd. 1. Paseka, Praha 1996, s. 9–10.  SIROVÁTKA, O.: Ach, ta láska. Vyd. 1. Melantrich, Praha 1984, s. 7.

16 Jarmila Lejčková dekadence a čeští neurotici 1. zpochybnění hranic psychické normality Pojem dekadence, který bývá tradičně interpretován jako reakce na duševní krizi člověka konce století, s sebou přináší mimo záliby v nízkosti rovněž převratný pohled na psyché jedince. Souběžně s rozvojem úpadkových témat v umělecké sféře začíná dobová psychiatrie upozorňovat na podobnost sebevyjádření neuro­ tických pacientů a tehdejších symbolistních/dekadentních umělců.1 Značně pozi­ tivnější uvažování o normalitě ovšem samo o sobě ještě krizi duše nevyvracelo, evropské prostředí přesto již nabízelo velmi úrodnou půdu pro pěstování rozlič­ ných cest ven z ní. Spolu s uměleckými směry vycházejícími zejména z romantismu, tedy výrazně nesnášenlivými vůči racionalismu pod pevnými otěžemi technické­ ho pokroku, se rozvíjí také zájem o okultní vědy. Latinské adjektivum occultus je tak aktualizováno v souvislosti s novým postavením věd na přelomu století, přičemž znovuobjevený zájem o hermetismus, kabalu a východní učení zasáhl v obrovské míře každý z kontinentů. Končiny středoevropské přitom způsobile navázaly na dandyovskou Anglii a prokletou Paříž a přelom století v českých zemích představuje jedinečné období umělecké inovace a duševní obrody. Vedle anglického dandyho a subtilního Francouze se tak objevuje další zajímavý osob­ nostní typ, jímž se stává dekadent český. 1 Je to psychiatr Jean­Martine Charcot, kdo tehdy nalézá podobnost mezi výtvarnými prvky hysterických pacientů a malířů symbolismu.  Occultus = skrytý, utajený.  Soubor učení o tajných vědách, zejména alchymii, astrologii a obecně magii.

 Dagmar Hábová v sadu a zahradě Několik poznámek ke komparaci Čechovova Višňového sadu a Fany A. M. Tilschové Když Jovan Hristić charakterizuje funkci postav v Čechovově Višňovém sadu, do­ spěje posléze k nevyhnutelnému závěru, že toto drama je, ať to zní sebeparadoxněji, dramatem vedlejších postav, v němž hlavní postava není vůbec postavou.1 Nicméně podobná skutečnost by nás už vzhledem k názvu hry neměla nijak podstatně zaskočit. Poněkud rozpačitější pravděpodobně budeme, pokud ke stejnému závěru dojde­ me při analýze románové prvotiny představitelky českého naturalismu Anny Marie Tilschové. Hlavním hrdinou románu Fany, navzdory zavádějícímu názvu v podo­ bě jména jedné z postav, totiž zůstává zahrada obklopující venkovské sídlo, která rodině titulní hrdinky patří již po několik generací. Již z tohoto letmého srovnání tedy můžeme postřehnout jistou podobnost obou zmíněných děl. Tilschová navíc svůj román začala psát v době, kdy již praž­ ské publikum mělo možnost zhlédnout inscenaci Višňového sadu, tím spíše se lze domnívat, že byla tímto dílem ovlivněna. Ve významovém a kompozičním centru obou textů se nachází pozemek, s nímž jsou protagonisté svázáni sentimentální­ mi pouty, ten však má být zároveň rozprodán kvůli splacení dluhů. Stejně tak se v obou dílech objevuje mladá dívka, jejíž věno má být využito k vykoupení onoho rodinného majetku. Srovnávání Fany a Višňového sadu je v české literární historii poměrně časté, a to právě na základě motivu ohroženého rodinného majetku. Domnívám se však, že si tato otázka zaslouží ještě o něco podrobnější zkoumání. Základní a také na první pohled nejpatrnější paralelu mezi Fany a Višňovým sa­ dem představuje místo děje. Ostatně obecným rysem Čechovových her bývá prá­ vě umístění dramatického dění na osamělá panství ztracená na ruském venkově, což je rovněž případ Višňového sadu. Drobnou odlišnost od lokalizace ostatních her lze vidět v existenci železniční trati v blízkosti sídla, což hrdinům umožňuje občasné výlety do města za zábavou. Takové úniky ovšem vždy končí návratem k jistotě, do tepla domova. Tou největší touhou hrdinů Višňového sadu totiž není 1 HRISTIĆ, J.: Čechov dramatik. Olomouc 00, s. 1.

1 Jiří Švanda James hadley chase – britský import do americké drsné školy Ve 0. a 0. letech 0. století našla oddechová zábava v USA novou podobu v pulpových časopisech.1 Tyto levné a hojně rozšířené tiskoviny měly značný dopad na tematickou a estetickou stránku hollywoodských filmů i rodícího se komiksu. Zorro, Tarzan, Flash Gordon, barbar Conan, Nick Carter – všichni tito dodnes známí hrdinové se poprvé objevili na stránkách brakových časopisů. Spolu s no­ vými postavami se postupně emancipovaly rovněž příslušné žánry populární lite­ ratury. Od prvotního „okrajového“ působení v sešitové podobě tak zbýval už jen malý krůček k prvním knihám, zpravidla románům nebo sbírkám povídek. Jak bylo výše naznačeno, ve 0. letech zpopularizoval Hollywood žánr gang­ sterek, které reagovaly na působení mafie ve Spojených státech. Mnoho jich vychá­ zelo z knižních předloh „investigativních“ novinářů či brakových autorů, přičemž filmy přebíraly nejen dějové zápletky, ale i celkovou estetiku. Po zavedení cenzury v roce 19 však žánr gangsterek prakticky vymizel – tedy alespoň ve filmové podobě. V literatuře totiž v téže době vznikal subžánr detektivek známý také jako „drsná škola“ (hard­boiled school). Už v roce 199 vyšla Rudá žeň  Dashiella Hammetta, syrově podaný příběh o měs­ tě pod nadvládou gangsterů, v jehož ději se to hemžilo množstvím brutálních 1 Pulp magazines – levné časopisy tištěné na hrubém papíře a nabízející „brakové“ příběhy rozličných žánrů (zpočátku především detektivky a gangsterky, později přibylo i sci­fi a fantasy). Co se koncepce a čtenářské orientace týče, šlo o drsnějšího sourozence tuzemského Rodokapsu a Večerů pod lampou. Srov. GOODSTONE, Tony. The Pulps: 50 Years of American Pop Culture. New York: Bonanza Books (Crown Publishers, Inc.), 1970.  Mezi nejznámější patří Malý Caesar (Little Caesar), rež. Mervyn LeRoy, USA 191; Veřejný nepřítel (The Public Enemy), rež. William A. Wellman, USA 191; Zjizvená tvář (Scarface), rež. Howard Hawks, Richard Rosson, USA 19.  U nás vyšlo jako součást antologie tří „hammettovských“ příběhů. HAMMETT, D.: Tři krvavé historie. Odeon, Praha 1987.

9 Martin Dolejský „kodovky“: vznik a vývoJ románové edice knihy odvahy a dobrodružství dobová literatura pro děti a mládež Po roce 1948 se v tehdejším tisku objevuje velmi často při hodnocení určitých literárních textů termín brak, škvár nebo také pokleslá literatura. Tažení proti „níz­ ké kultuře“ má však mnohem hlubší kořeny, přičemž jednou z obětí tohoto úsilí se stal rovněž sešitový román. Odpor proti tomuto druhu populární četby spadá do třicátých let dvacátého století, kdy u nás tyto romány začínají vycházet a musí hned od začátku čelit vlně kritiky, která bude trvat až do let padesátých, kdy bude jejich osud zpečetěn.1 Sešitový román, označován také někdy jako rodokaps (zkratkové slovo: ROmán DO KAPSy), byl nejen u nás inspirován sešitovými romány ame­ rickými. Velmi populární zde byly převzaté westernové příběhy s Buffalo Billem a Texaským Jackem, v české tvorbě sem patří slavné „cliftonky“. Kritika „nízké“ kultury má ovšem kořeny už hluboko v osmnáctém století. V tomto období jde přitom o kritiku samotného žánru románu, který začíná vytlačovat literární formy preferované do období klasicismu. Román je skutečně v době svého vzniku žánrem spíše lidovým. S tímto prostředím často spojovaný pojem brak bude pak po roce 1948 definován takto: Braková literatura: Literatura líčící barvitými efekty různé děje s cílem upoutat pozornost čte­ nářů k bezvýznamným věcem postrádajícím jakoukoli výchovnou tendenci, nebo právě naopak jsoucímu s výchovnými tendencemi v příkrém rozporu. Patří sem zejména knihy s náměty detek­ tivními, cowboyskými, jakož i všechny knihy bez literární hodnoty díla. 1 Poslední edicí sešitového románu jsou u nás Románové novinky, které vycházely do roku 191. V pozdějších letech dochází k paradoxnímu kroku, kdy se nakladatelství začínají vracet k levnějším paperbackovým edicím, cena jiných knih je totiž poměrně vysoká a nakladatelé se chtějí přizpůsobit požadavkům a hlavně možnostem čtenářů.  Detektivní příběhy v hlavní roli s detektivem Leonem Cliftonem.  ŠÁMAL, P.: Soustružníci lidských duší. Lidové knihovny a jejich cenzura na počátku pa­ desátých let 0. století (s edicí seznamů zakázaných knih). Academia, Praha 009, s. 7.

0 Štěpán Klásek od hippies k hackerům – proměny poJetí subkultury v čase Ne každý se ztotožňuje se svým přirozeným kulturním prostředím, stejně tak jako jen málokdo se z něho naopak zcela vyčleňuje. V každé společnosti proto žijí lidé, kteří vzdorují kultuře, do níž se narodili, a jestliže takoví lidé vytvoří celou skupinu, vzniká fenomén zvaný subkultura. Slovník cizích slov vysvětluje tento pojem jako specifickou minoritní kulturu v rámci kultury majoritní.1 Nicméně žádná všeobecně uznávaná definice subkultury neexistuje, neboť jednotlivé subkultur­ ní skupiny jsou velmi různorodé a není možné je vměstnat do jediné, univerzálně platné charakteristiky. Samotné slovo „subkultura“ je utvořeno ze dvou komponentů, tj. latinské předpony sub – pod a tvaru cultura – co je pěstováno. Ve stejném významu se někdy používá také označené „kontrakultura“, tentokrát z latinského contra – proti. Obě pojmenování se přitom začala ve společenských vědách používat ve čtyřicá­ tých letech minulého století a našli bychom je například v díle sociologa Talcotta Parsonse. Paradoxně se tak děje v době, kdy se teprve schylovalo ke vzniku prv­ ních skutečně svébytných subkultur. Za jakési pomyslné předskokany dnešních subkultur, vzniklých definitivně až v padesátých a šedesátých letech, však lze pova­ žovat již některé moderní umělecké směry z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Tehdy totiž v Evropě končila éra takzvaných univerzálních uměleckých směrů a umělci hledali nové způsoby estetického vyjádření, takže se objevují vel­ mi různorodé umělecké skupiny – impresionisté, dekadenti, později dadaisté atd. Typickým produktem doby „konce století“ a jistou formou subkultury byla rov­ něž francouzská skupina tzv. prokletých básníků. Nicméně příslušná odborná literatura za vůbec první svébytnou subkulturu označuje hnutí hippies, respektive jejich ideové předchůdce v podobě beat gene­ ration. Těsně po sobě pak následují velmi silné generace mladých lidí utvářejících 1 Pojem subkultura. ABZ slovník cizích slov [online, cit. 01­0­8]. Dostupné z: http://slovnik­cizich­slov.abz.cz/web.php/slovo/subkultura.