Nepohodlní mrtví

Nepohodlní mrtví (Co schází, to schází) Subcomandante Marcos Paco Ignacio Taibo II. Zapatistická detektivka Pavel Mervart 2012

Obsah Kapitola I Někdy to trvá víc než pět set let... 9 Kapitola II Zanecháváme za sebou stopu 21 Kapitola III ... je trochu moc dlouhá 34 Kapitola IV Kde dlí zapomnění 57 Kapitola V Pár kousků do skládanky 70 Kapitola VI Jakmile jednou odevzdáš duši… 83 Kapitola VII A Pancho Villa nebyl svědkem 97 Kapitola VIII Noc s Moralesem 113 Kapitola IX Zlo a zlosyn 127 Kapitola X Když zmizím z přítomnosti 156 Kapitola XI Hodina Nikoho 169 Kapitola XII A žiju v minulosti 195 Vysvětlivky 209 Odkouzlení textem (Bob Kuřík) 219

Když Paco Taibo II. obdržel dopis od Subcomandanta Marco- se, ve kterém mu navrhl napsat detektivní román ve dvou, domluvili si pravidla – a tohle je výsledek. Román, který vzni- kal jako spisovatelský ping-pong, kde autoři navzájem reagu- jí na text toho druhého. Příběh, kterým pronikneme do nitra národního neštěstí. Text vycházel od prosince 2004 do února 2005 na pokračová- ní v mexických novinách La Jornada a poté byl publikován knižně nejen v Mexiku, ale i v Itálii, Francii, Spojených státech amerických, Řecku, Turecku a v dalších zemích.

9 Kapitola I Někdy to trvá víc než pět set let… Všechno, co trvá víc než šest měsíců, je buď těhotenství, nebo to za nic nestojí. To mi řekl El Sup. Zůstal jsem na něj koukat, jestli si dělá srandu, nebo to myslí vážně. Totiž El Sup se někdy chová, jako by mu ruplo v bedně. A někdy jako že si dělá srandu z lidí z města, ale po našem, a jindy vtipkuje na náš účet, zas po způsobu těch z města. Ale potom mu to vůbec nejde. Ačkoli se nezdá, že by ho to nějak trápilo. Řehtá se. Ale ne, tentokrát to takhle nebylo. El Sup nevtipkoval. Stačilo se podívat, jak vážný má pohled, upřený na dýmku, když ji zapaloval. Díval se na dýmku, jako by čekal, že ona, a ne já, mu dá odpověď. Řekl mi, že mě pošle do města a že budu muset udělat nějakou práci pro hnutí a že nejdřív ve městě strávím nějaký čas, abych pochytil městské způsoby, a pak že teprve budu dělat tu práci. To když jsem se ho zeptal, jak dlouho že si budu na město zvykat, a on odpověděl, že šest měsíců, a já se ho zeptal, jestli to bude stačit, načež El Sup řekl to, co řekl. El Sup mi to řekl potom, co nějakou chvíli mluvil s nějakým Pepem Carvalhem, který přijel do La Realidad se zprávou od dona Manola Vázqueze Montalbána a chtěl vidět El Supa. No jo, vlastně mi to řekl Max, který Pepeho přijal. Taky jsem znal dona Manola. Je to už spousta dní, co přijel udělat roz- hovor s El Supem. V batohu vezl spoustu jelit, totiž masa. Já nevím, co za věc jsou ty jelita, ale když jsem za ním jel na koni, viděl jsem, že dona Manola obklíčili psi, a on mi řekl: „Vezu jelita, ale jsou pro zástupce velitele povstalců, Subcoman- dante Insurgente Marcose.“ Tak to řekl. Z toho jsem jasně viděl, jak moc El Supa respektuje, pro- tože takhle mu říkají jen lidi z města, co ho moc respektujou

10 a milujou. Ale já vám vyprávím, co jsou to jelita, protože jsem se ho zeptal, jestli veze maso, a on mi odpověděl, že veze jelita, jako že jelita jsou maso na způsob, jak ho dělají v zemi dona Manola. Donu Manolovi se nelíbí, když mu říkají „Manolo“, rad- ši slyší „Manuel“. To mi řekl, když jsme spolu šli cestou na velitelství. Zdrželi jsme se. Zaprvé proto, že don Manolo neumí s koňmi, a tak mu trvalo pěknou chvíli, než se vyhoupl do sedla. Potom taky proto, že na něj vyšel zrovna hodně ne- posedný kůň, takový ten, co ho drezura moc nebaví, a tak se zrovna vydal spíš na pastvu než po skutečné cestě. Jak nám trvalo, než jsme koně porychtovali, hodně jsme si s donem Manolem povídali a myslím, že jsme se i spřátelili. Tak jsem se dozvěděl, že se mu nelíbí, když mu říkají „Manolo“, ale mně stačí, když mi řeknou, že ne, abych trval na tom, že ano. Nedě- lám to ze zlé vůle, věřím totiž spíš, že takhle funguju nebo že je to prostě můj způsob, že jsem proti, kontra. Tak mi říká El Sup – Elías Contreras, Elías Kontra. Ale ne proto, že bych se takhle jmenoval. Elías je moje povstalecké jméno a Kontra, protože tohle jméno mi dal El Sup. Říkal totiž, že taky potře- buju nějaké povstalecké příjmení, a jelikož jsem vždycky proti tomu, co je, sedlo mi dobře příjmení Kontra. To se událo dávno předtím, než jsem jel do Guadalajary, abych tam vybral poštu na veřejných záchodcích, co se jmenu- jí La Mutualista, a taky dřív, než jsem poznal Číňana jménem Fuang Ču. A vlastně taky mnohem dřív, než jsem se u Památníku Revoluce, tam v Ciudad de México, potkal s Belascoaránem, zmocněncem pro vyšetřování. Já mu říkám „zmocněnec pro vyšetřování“, ale Belasco- arán si říká „detektiv“. V zemi zapatistů nemáme „detektivy“, máme „zmocněnce pro vyšetřování“. Belascoarán zase říká, že v Ciudad de México nejsou „zmocněnci pro vyšetřování“, ale „detektivové“. A já mu říkám, že každý to máme po svém. Ale jak jsem řekl, tohle všechno se odehrálo o hodně později, než mi El Sup řekl to o šesti měsících.

21 Kapitola II Zanecháváme za sebou stopu Bylo tu víc antén, nebo míň? Bylo jich mnohem víc, řekl si pro sebe. Mnohem víc televizních antén. Mnohem víc než kdy? Než dřív, to dá rozum. A nechal tohle „dřív“ rozplynout do ztracena. V jeho mluvě, v obrazech, které mu prolétávaly před očima, se „dřív“ objevovalo stále častěji, stával se z něj předčasně vysloužilý důchodce. Ovšem, co se týče antén, měl to v hlavě doopravdy docela srovnané. Bylo jich mnohem víc než dřív a dohromady netvořily nic míň než kopuli jedné džungle. Džungle televizních antén v Ciudad de México. Džungle antén a stožárů a pouličních lamp, antén, které se proplétaly se stromy, vyčnívaly z rovných, terasovitých střech, houpaly se na prádelních šňůrách a tyčily se k nebi připev- něné na násadách od smetáků, tak pyšné a vyzývavé. Džungle Ciudad de México, s jejími horami, znečištěným hřbetem vul- kánu Ajusco. Poledne se pomalu přetavovalo ve večer. Belascoarán si zapálil poslední cigaretu a uplynutí sedmiminutové chvíle, v níž ji měl vykouřit, stanovil jako ten pravý okamžik pro opuštění své pozorovatelny. V posledních měsících se na hlav- ní město Mexika rád díval shora. Z těch nejvyšších střech, teras a nadjezdů, které dokázal objevit. Ztratilo na divokosti, získalo na lenivé městskosti, bylo jako z jednoho kusu, kam až oko dohlédlo. Líbilo se mu, stále se mu líbilo. Zbývala už jen půldruhá minuta z cigaretové pauzy, když jeho kolega z kanceláře, čalouník Carlos Varga vešel na tera- su vstupními kovovými dveřmi. Pískal si Begin the Beguine, písničku, která proslavila orchestr Glenna Millera a v Ciudad de México v 60. letech také tance při oslavách dospělosti pat- náctiletých dívek, zvaných Quinceañera. Pískal ji bezchybně a s obdivuhodnou přesností.

22 „Šéfe, tak se mi tuhle zdá, že ty vaše útěky na střechu mají co dělat s tím, že jste se dal na tajné kouření trávy. Stal se z vás závislák, vyhulenec, hašišák.“ „Však tu máš, zkus a zjistíš, jak to je,“ odvětil Belascoarán, když mu podával skoro jen ožmoulaný filtr, zbytek cigarety značky Delicado. Carlos posunkem hlavy odmítl. „Hledá vás nějaký pokrokový úředník.“ „A tahle sorta, to je co zač?“ „To samé, co ostatní, akorát neberou úplatky. Tenhle má kravatu upatlanou od čokolády a vede si s sebou kulhavého vořecha.“ Héctor Belascoarán Shayne, soukromé očko, zvyklý na absurdní zjevení, jelikož žil v tom nejabsurdnějším městě na zeměkouli, sešel po schodech sedm poschodí, zatímco se sám sebe ptal, co asi znamená „kulhavý vořech“ v šifrované ča- louníkově mluvě. Hned nato měl zjistit, že „kulhavý vořech“ je echtovní kulhavý vořech s pravou zadní packou v dlaze, s bolestným výrazem a ušima, které mu plandají až k zemi. Pes poslušně a zasmušile odpočíval u nohou „pokrokové- ho úředníka“. Carlos, který je všechny ignoroval, se odebral do svého kouta kanceláře, kde pracoval na výplni křesla s na- růžovělým potahem. Belascoarán se svalil do židle, jejíž kolečka se elegantně odpíchla, takže se zastavil až o zeď za sebou. Upřeně se na pokrokového úředníka zadíval a zdvihl obočí, nebo lépe ře- čeno jedno obočí, protože od té doby, co přišel o oko, měl problémy hýbat i druhým. „Jste levičák?“ zeptal se úředník a tato úvodní otázka Be- lascoarána bůhvíproč v těchhle časech ani nepřekvapila. V těchhle časech, kdy jeptišky inkvizice přilétávaly na svých košťatech přičarovány kouzly vlády prezidenta Foxe, který měl s liškou společnou leda tu prohnanost. Zhluboka se nadechnul: „Můj bratr říká, že jsem levičák od přírody, ale že mi to zaboha nedochází,“ odpověděl mu Héctor s úsměvem. „Takže levičák, který v šestnácti nečetl Marxe, který se nezúčastnil

23 dostatečného počtu demonstrací a který si v pokoji nevylepil plakát Che Guevary. Takže ano, levičák, to jsem.“ Zdálo se, že výmluvný proslov úředníka přesvědčil. „Můžete mi zaručit, že tenhle rozhovor zůstane jen mezi námi?“ „Pokud to ví Bůh, ať to ví i celý svět,“ odpověděl Héctor, který už nějaký ten pátek nic nesliboval. „Jste věřící?“ dotázal se rozladěně úředník. „Jeden můj přítel říká, že přestal být katolíkem ze dvou důvodů: protože mu jako naprostá nehoráznost přišly všechny ty vatikánské poklady ve světě plném chudáků, a taky kvůli tomu, že je v kostelech zakázáno kouřit. Předpokládám, že tohle se dá říct o všech náboženstvích. Já jsem na tom stejně. Z představy nějakého Boha je mi tak akorát šoufl,“ důraz- ně pronesl Héctor se vší vážností. Využil nastalého ticha, aby si „pokrokového úředníka“ podrobněji prohlédl. Oproti popisu, který obdržel od Carlo- se Vargase, neměl kravatu, na žluté košili se mu ale opravdu skvěla skvrna od čokolády, na tváři pak několikadenní strniště a brýle snažící se zmírnit krátkozrakost v pokročilém stadiu. Byl vysoký, velmi vysoký. Když se dostal do ráže, kýval jakoby nesouhlasně hlavou ze strany na stranu. Vypadal jako čest- ný muž, kterého by jeho matka jistě nazvala „dobrým člo- věkem“, přičemž měla vždy na mysli všechny ty poctivé mlé- kaře, instalatéry, zahradníky nebo prodejce losů. Co si Héctor pamatoval, jeho maminka by nikdy neoznačila za „dobrého“ žádného měšťáka, a bylo jedno, zda maloměšťáka či velké- ho pána. Něco o tom musela vědět. „Mluví ke mně nebožtík,“ přerušil muž prohlídku svého zevnějšku i historie, do níž byl Héctor plně ponořený. Héctor zvolil mlčení. Bylo to před pár měsíci, co si domů z videopůjčovny přinesl seriál Tinker, Tailor, Soldier, Spy na motivy románu Le Carrého, v produkci BBC a s Alecem Guinnessem v hlavní roli. Dlouhých šest hodin v kuse pak s údivem zíral na to, jak Smiley-Guinness používá tu nejefek- tivnější metodu výslechu na světě: nasadil tvář hlupáka (kdyby to nebyl Angličan, troufl by si říct, že to byl ten úplně nejlepší

24 výraz, co kdy viděl) a zpříma se na člověka zadíval, trochu unyle, na první pohled bez zájmu, lhostejně, jako kdyby mu ještě prokazoval službu. A vyslýchaný mluvil a mluvil a on se občas, opravdu jen zřídkakdy, na něco lakonicky zeptal jako někdo, kdo ani nechce nic vědět a ptá se jen tak, aby řeč nestála. Metoda přinesla své ovoce. „Už týden mi na záznamník chodí zprávy od jednoho chlápka. Tenhle chlápek ale umřel v roce 1969. Zabili ho. A teď zas mluví a nechává mi vzkazy. Vypráví mi historky. Netuším ale, co může chtít, opravdu nevím. Myslím si, že volá, když ví, že nejsem doma, aby se jeho zpráva nahrála. Možná je to jenom nějaký vtípek. Jestli ale jo, tak to jsou teda pěkně blbý fórky.“ Héctor setrvával ve výrazu Aleca Guinnesse. „Jmenuji se Héctor,“ řekl muž. „Já taky,“ odpověděl Héctor až skoro omluvným tónem. „Héctor Monteverde.“ „A ten nebožtík?“ „Ten mrtvý se jmenuje Jesús María Alvarado. A byl to po- řádný prevít.“ Héctor se vrátil ke svému mlčení. „Kolik si účtujete?“ „Málo,“ řekl Belascoarán. Vypadalo to, že úředník je s od- povědí spokojený. A stejně tak pes. „Tady jsou ty nahrávky, všechny. Celé je to tak na pět mi- nut, pak mi dejte vědět.“ „Nemám tady v kanceláři záznamník, pokud mi je můžete půjčit do zítřka...“ „Ne, zítra ne, dřív. Tady máte moji adresu,“ přerušil jej Monteverde, v ruce už nachystaný papírek. „A tady je ještě několik poznámek, které jsem si připravil o tom, jak jsem mrtvého poznal. Budu doma. Kdykoli, já nespím.“ „Já taky ne,“ řekl Héctor. A viděl, jak se jeho jmenovec Monteverde zvedá ze židle a v doprovodu svého kulhavého psa opouští kancelář.

34 Kapitola III … je trochu moc dlouhá … protože zčistajasna vypráví o Klubu otrhaného kalendáře; podrobně popisuje, jak Elías vyřeší případ s datlem; varu­ je před nebezpečím ignorování zvyků a obyčejů; upozorňuje na to, že mrtví k sobě nikoho nemají; vypráví o cestě a příjez­ du Elíase do Ciudad de México, se všemi nádhernými dob­ rodružstvími, která se mu přihodila, a navíc s pojednáním o zlu a zlosynovi. Já nejsem vrah. Zapálená sirka osvítí cigaretu a vykreslí protější tvář: sestřih vlasů „na skinheada“, lesklé oči, stříbrné kroužky, neohole- né líce. Zdá se mi, že je nutné si to vyjasnit hned, abychom se vyhnuli zmatkům. Nejsem ani domovník. Předpokládám, že je nutné to říct hned na začátku, protože vidíte, že potom v detektivkách je vrahem právě domovník… nebo naopak. No a já byl v bráně. Ne u dveří, ale v bráně. Někdy jsem v té pozici hrál fotbalo- vé zápasy, které se pořádají v caracolu v La Garrucha. Nejdřív jsem moc nechápal, o co šlo, ale každou neděli, vždycky po modlitbě v kostele byl mezi dětmi hluk, a dospělí Tzeltalové zase klábosili ve svém jazyce. Porozuměl jsem jen té části, která říkala „campamenteros, zapatistas“, načež se všichni odebrali na hřiště. Teda ono to vlastně ani hřiště nebylo. Od pondělí do soboty slouží jako ohrada pro dobytek, ale v neděli se z ní stává fotbalové hřiště. A krávy, jako kdyby věděly, že je neděle, odcházejí z plácku, zaminovaného jejich lejny. Potom někteří z vesnice přinášejí lavice z kostela a školy, aby z nich postavili cosi jako tribunu. Terén, který nám k fotbalu slouží, je vlastně na kraji úbočí hřebene kopce, takže jedna branka

35 je vždy o něco výš než ta druhá, a tým, který hraje „nahoře“, má zjevnou výhodu. Tahle výhoda se ale obrátí v druhé půl- ce zápasu. Teda předpokládá se to. Takže se organizují týmy, načež někdo z vesnice, vždycky nějaká autorita, dělá rozhodčího. Říkal jsem vám, že jsem byl několikrát v bráně týmu campamenteros, pozorujících, jak ří- kají lidé z vesnice, nebo campamentistas, pozorovatelů, jak říkáme my campamenteros. Jsme totiž muži a ženy, co po- cházejí z různých zemí světa, a jsme tu v dobrovolném mí- rovém táboře, a tak dohromady tvoříme fotbalové mužstvo a hrajeme proti mužstvům ze zapatistických vesnic. Když jsem hrával já, většinou jsme prohráli. Ale nemys- lete si, že by to bylo kvůli lepším schopnostem zapatistů, to ne. Spíš to byl problém komunikace. Jedni a druhé (jelikož naše družstvo bylo vždycky smíšené, muži a ženy dohromady) jsme na sebe pokřikovali pokyny ve francouzštině, baskicky, italsky, anglicky, německy, turecky, dánsky, švédsky a ajmar- sky. Nikdo ničemu nerozuměl, byl to poctivý zmatek, jak se říká, každopádně míč vždycky letěl tam, kam neměl. Díky tomuhle fotbalu jsem trochu porozuměl tomu, čemu zapatisté říkají „odpor“. Tedy alespoň myslím. Stalo se, že v jednom ze zápasů hrály na naší straně dvě působivé Dánky, dva metry vysoké a s překvapující schopností hrát kopanou. Svou výškou, svými skoky a rytmem kroků zanechávaly za- patisty daleko za sebou, přičemž je nutné říct, že zapatisté jsou malí a krok mají krátký. Po prvních kopnutích do balónu bylo jasné, že naše převaha se zanedlouho projeví na výsled- kové tabuli. Taky že jo, po deseti minutách už jsme vedli 2:0. A pak se to stalo. Pamatuju si to, protože jsem byl v bráně, navíc jsem se tady naučil soustředěně pozorovat a vidět i to, co není úplně zjevné. Neviděl jsem žádné znamení, žádné srocení, žádnou domluvu, gesto nebo pohled zapatistů. Věřím ale, že mají svůj způsob komunikace, protože po našem dru- hém gólu se všichni zapatisti stáhli k obraně. Celé hřiště nechali našim skvělým Dánkám, které pak šťastně pobíhaly z jedné strany na druhou. Samosebou, že s tolika zapatis- ty v jednom prostoru se ono místo proměnilo v hotovou

36 bažinu. Balon se k zemi lepil jako namazaný maltou, a vždyc- ky bylo potřeba několika výkopů, než se vůbec pohnul. Už se dávají dohromady, pomyslel jsem si, a neprohrajou ani o gól. Dál už jsem zápas vnímal jako nějaký další fanoušek, jelikož se celou dobu hrálo na druhé straně. Uběhlo několik minut, a potom se stalo to, co se stalo. Naše družstvo, které pobíhalo z jedné strany na druhou, začalo vykazovat znám- ky únavy. V druhém poločase bylo zjevné, že jsme se skoro zastavili. Naše dánské hvězdy zoufale lapaly po dechu, zasta- vovaly se každé dva tři kroky. Potom, opět aniž by bylo jaké- koli jasné znamení, prásk! před sebou mám celé družstvo zapatistů. Dali nám 7 gólů za dvacet minut, a to před rozjása- ným publikem, které, nutno připomenout, bylo z valné vět- šiny na straně místních. Zápas skončil 7:2, a půlka našeho týmu se sbírala celou hodinu a na normální chůzi se zmohla za tři týdny. Takže jsem byl gólman, ale nejsem správce domu ani vrah. Jak už jste se jistě dovtípili, jsem pozorovatel a jsem z cizí země. Byl jsem v mírovém táboře v pěti caracolech ještě před- tím, než je pojmenovali caracoles a také v dalších vesnicích, které zakusily militarizaci a paramilitarizaci. Ptáte se, co že dělá „cizí“ pozorovatel v tomhle detektivním románu? Já se ptám na to samé, takže vám v tomhle nemůžu pomoct. Než poznáme, o co v celé věci jde, budu vám o sobě něco málo vyprávět. Tak asi nejlíp zjistíme, co že to k čertu dělám v tomhle románu. Klub otrhaného kalendáře Jsem Filipínec a jmenuji se Juli@, moje příjmení je Isileko. Jak mi řekli, Isileko znamená v baskičtině tajný. Pracuju jako mechanik v jedné autodílně v Barceloně a své jméno píšu se zavináčem: Juli@. Dělám to proto, že… Je nutné, abych říkal, že jsem gay? Dobrá, ano, jsem gay, homosexuál, teplouš, hya- cint, buzna, mampo, zženštilec, bóžiček, hošan, homouš nebo

37 jak by se to ještě řeklo v různých světech každého z nás. Ale myslím, že není nutné, abych to říkal… ani vhodné, proto- že vidíte, že pak slovo „homosexuál“ asociuje slovo „krimi- nálník“. Nechme tedy stranou sexuální preference a zůstaň- me u toho, že jsem Filipínec s baskickým příjmením, profesí mechanik v Barceloně ve Španělsku, a brankář ze záliby v Chiapasu v Mexiku. Ve vesnici mi říkají Julio. Pro lepší charakteristiku povím, že jsem ostříhaný skoro dohola a na těle mám pár tetování. Na zádech, mezi lopatkami, mi gotickými písmeny vyvedli nápis: TOUHLE STRANOU DOZADU. Na prsou další, které oznamuje: TOUHLE STRA- NOU DOPŘEDU. To kdyby mě rozčtvrtili. Lehce pod pupí- kem mám další tetování: UŽÍVEJTE S OPATRNOSTÍ, k tomu šipka směřující k mému pohlaví. Ještě jedno mám na hýždích a říká: REKLAMACE SE NEUZNÁVAJÍ. Taky mám nějaké „železo“, čili piercing nebo náušnice, jak tomu říkají ve Španěl- sku, ale nemám jich moc: jeden v levém obočí, dva v pravém uchu, tři v levém, jeden v nose a po jednom v každé bradavce, toť vše. Přijel jsem do země zapatistů, protože jsem byl už una- vený ze čtení komuniké. Ano, o zapatistické hnutí jsem se začal zajímat, protože jsem o tomhle tématu přečetl knihu Manuela Vázqueze Montalbána. Ne že bych snad osobně znal toho spisovatele, jednou jsem ale opravoval nějaké auto, a na zadním sedadle jsem tu knihu našel. Když jsem ji přečetl, zeptal jsem se kolegy v práci, jestli o zapatistech z Chiapasu něco neví. Odpověděl, že ne, ale že kousek od jeho domu je místo, kde se scházejí mladí, někteří se „železem“ jako já, a ti že shánějí pro zapatisty podporu. Šel jsem tam. Získal jsem další knihy a taky webovou adresu, kde jsou komuniké. Všechny jsem je četl, tedy až do chvíle, než jsem odjel do Chiapasu. Navíc mě čtení unavilo a věděl jsem, že tam jsou jen kousky daleko větších událostí. Jako kdyby mi ty texty dávaly jen kousky hlavolamu, zatímco další jsou skryté, a to ty důležitější. Ano, naštval jsem se na El Supa, aniž bych ho vůbec znal. Začal jsem se ptát, proč se mluví o některých věcech a o jiných ne. Jakým právem mi tenhle zamaskovanec některé

78 městě, že mi El Sup řekl, že ona možná ví, kde tenhle muž žije nebo kde přesně pracuje. Usrkla kávu a pak odpověděla: „Pracuje tady v centru. Kancelář má někde v ulici Bucareli. Hned ti najdu přesnou adresu.“ A začala hledat v hromadě papírů, co měla na stole. Brumlala si o nějaké kartičce, že ji tu někde má, kam že ji sakra dala. Trvalo to. Nakonec ji našla, teda jako že mi poda- la kartičku, kde bylo... Héctor Belascoarán Shayne. Soukromý detektiv. Donato Guerra, skoro na rohu s Bucareli. Mexiko, D. F. Fragmenty rozmluvy mezi El Supem a tím, komu říkají „Hluboké hrdlo“ (tak jak byla zachycena špionážním letadlem model EP-3, zaslána jednomu ze satelitů SIGNIT ze sítě Echelon a přeposlána pod kódem „morai“ do Operačního centra pro regionální bezpečnost Medina Annex, USA, souřadnice 98° západní délky, 29° severní šířky, dle NAVSECGRU a AIA) „Zedillo a Carabiasová mají své plány v Modrých horách. Ne- zisková organizace Carabiasové je pouze zástěrkou pro vy- drancování živočišných druhů, které pak putují do různých částí světa, a to prostřednictvím mezinárodního černého trhu. Obchodování s papoušky ara, tapíry, opicemi a dalšími zvířaty, na která si teď nevzpomenu, to je jenom první krok. Ve skuteč- nosti připravují vstup velkých konsorcií, která jdou po dřevu, uranu a vodě. Voda bude v tomto století tak důležitá, jako byla ropa ve století minulém. Mluvím o penězích, o spoustě peněz. Foxův kabinet ví o všem, a dělá, jako že nic. Morales je něco jako obchodní agent a taky mobilní pokladník. Takže to se děje teď, protože předtím toho bylo ještě mnohem víc.“ „A Tello?“ „Průměrný kariérista, jako byl celý život. Předpokládám, že už to víš, ale kniha, kterou údajně sepsal o povstání, byla

79 ve skutečnosti vytvořena federální armádní rozvědkou, a to na přímé Zedillovo pověření. Nabídli Pérezu Gayovi, nevím, jestli Rafaelovi, nebo Josému Maríovi, aby se pod ni podepsal, ale on to z etických důvodů odmítl. Potom Aguilar Camín doporučil jednoho ze svých věrných poddaných: Carlose Tella Díaze. Onen Morales je tím, kdo některá data spojil a jiná vytvořil tak, že smíchal historie různých gerilových buněk, proti kterým v 70. letech bojoval nebo které infiltroval. Zdá se, že tenhle Morales poslouchal rozkazy Nazara Hara, ale sám byl také iniciativní. Když Nazar a Salomón Tanús muči- li vězně, tenhle Morales zaznamenával to, co lezlo z jejich obětí, ať už to byla skutečnost nebo nesmysly. Podával dvojí hlášení. Jedna předával a druhá si nechával pro sebe. Když Nazar upadl v nemilost svých šéfů, tak se tenhle Morales vy- pařil, ale s jednou kopií, totiž s osobní a neupravovanou kopií tajných archivů Federálního ředitelství bezpečnosti. Se sku- tečnými archivy, ne s těmi, které byly publikovány. Tenhle Morales na čas zmizel, a teď se znovu objevuje. Nejsem od- borníkem na špinavou válku, ale můžu ti říct, že ti z minulos- ti jsou stále aktivní, nebo spíš že je recyklovali. Vláda změny je tak spíš vládou špatné recyklace. Kde dřív říkali PRI, teď říkají PAN. Sečteno a podtrženo, Morales upravoval a Tello to pouze podepsal, aspoň tak se až doposud jeví jejich vztah. Zedillo byl s výslednou knihou tak spokojený, že přijal Tella do kruhu svých nejbližších. Zatímco Juan Ramón z Fuente dopoval Nildu Patricii, Zedillo inicioval, dá-li se to tak říci, velmi intimní vztah s Julií Carabiasovou. Předešlé turistické výpravy Tella do Lakandonské džungle korespondují s tím, že se v této zóně objevili i Zedillo a Carabiasová. Během noč- ních setkání Tello s těmi dvěma sdílí i něco víc než jen večeře. Tello by mohl být čímsi jako mostem mezi Zedillem a Ca- rabiasovou a skupinami z časopisů Nexos a Letras Libres, ale zdá se, že tomu tak není. Myslím, že je to jen Zedillův poskok, jehož humor je mimochodem stále stejný jako během jeho šestiletého období. Nevěřím, že by Krauze nebo Aguilar Camín riskovali cokoli vůči Tellovi, ne snad proto, že by je nelákalo mít z toho užitek, ale proto, že pro ně Tello není

80 ničím víc než ubrouskem na jedno použití. I když je možné, že by se Tello stal ,teoretikem‘ Lakandonské džungle, tedy ve své dyznylendskoekologické verzi. Drancování přírodního bo- hatství pod zástěrkou ekologické ochrany a s intelektuální záštitou, to je úspěšný obchod.“ „Bude to tak, že měl Morales něco společného s Actea- lem?“ „To nevím, ale nepřekvapilo by mě to.“ „Zjistil jsi něco o Yunque?“ „To je ještě o stupeň tajnější záležitost. Nezískal jsem nic.“ „Má tenhle Morales kontakty s Foxovým kabinetem?“ „Zdá se, že ano, ale nejsem si jistý. Pokud to tak je, dělají to přes mnoho prostředníků, a je těžké to zjistit. Na jedné schů- zi se ozvalo jeho jméno, všichni se otočili ke Creelovi, a změ- nili téma. Myslím, že tím, kdo ho zmínil, byl Martín Huerta. Snad by tě zajímalo, že tenhle Morales má volný přístup na severoamerickou ambasádu. Podle mých zpráv ho viděli oběd- vat v jedné luxusní restauraci s ambasadorem Tony Garzou.“ „Máš nějakou fotku toho Moralese?“ „Ne, jen přibližný popis. Mezi 50 a 60 lety, asi mého věku. Řekněme, že vypadá jako úspěšný bankéř. Rád se dobře ob- léká, a rád dobře jí.“ „Dobře, myslím, že tohle stačí. Měl jsi nějaké problémy sem dorazit?“ „Ne, žádné. Usoudil jsem, že bude dobré přijít osobně, protože jsem nedůvěřoval předání informací písemně. Chci ti jen říct, abyste se měli na pozoru. S prezidentským násled- nictvím jsou jako šílení.“ „Gringos? Amíci?“ „Ne, ti se nestrachují, protože ať vyhraje kdokoli, bude jim zobat z ruky. Já mluvím o národní špíně, o tom, čemu ty říkáš třída politiků. Je to hra o hodně peněz. Jedná se o astrono- mické částky pro toho, kdo dosáhne privatizace elektrické energie a ropy. Protože je jasné, že v téhle šestiletce to nebu- de, padá to na toho, kdo bude následovat. Půjdou do toho se vší vervou. Na Lópeze Obradora neútočí proto, že by z něho měli strach jako z populisty nebo levičáka. Není to kvůli

97 Kapitola VII A Pancho Villa nebyl svědkem S takovou pitomostí, že globalizace je modernita, s tou ať na mě nechodí. Rus není naštvaný, zkrátka takhle mluví. A aniž by přestal mluvit, pokračuje v přípravě placek. „Jaká modernita, to mi povězte? Tohle je mnohem starší. Nás zkoušeli globalizovat už před 500 lety. Nejdřív mizerný Španělé, pozdějc mizerný Amíci, pozdějc mizerný Francouzi. No a teď to dávaj všichni dohromady, a ještě s Japoncema, aby jich bylo víc.“ Rus je purépechský indián, ale zjistěte někdo, jak je možné, že je to vysoký blonďák? Ale opravdový blonďák, né „pero- xidový“ blonďák. Původem je z Michoacánu, ale svůj stánek se „spasitelskými“ plackami má v Guadalajaře, tam směrem ke katedrále, jejíž silueta je symbolem „Perly Západu“. Abyste pochopili jeho „spasitelské placky“, museli byste vidět stánek a toho, kdo ho obsluhuje. Rus pracuje v zástěře s nápisem Záchranný kruh, ve stánku má obrovský plakát s Pamelou Anderson ze seriálu Pobřežní hlídka a na vývěsním štítu má napsáno: Naše placky se v oleji netopí, zachraňujeme je totiž včas. Řekněte NE fast foodu. Pod tím další nápis dodává: Tento stánek je otevřený a svobodný, nepřijímá se americká propa­ ganda ani ostatní náboženství. Navíc k tomu, že je blonďák, Rusovi říkají Rus proto, že šel v šedesátém osmém do olympijské vesnice v Ciudad de Méxi- co a hledal sportovní delegaci SSSR, aby je požádal o podporu politických vězňů ze studentského hnutí. Ti ho ale poslali někam, takže řval a nadával, že jsou to všichni agenti CIA a že on, Rus, je víc sovětský než oni, protože on, Rus, jednou v Coyoacánu prodal tacos Lvu Trockému. Byl tři dny vězněný v Lecumberri „pro nedostatek olympijského ducha a bratrství

98 mezi národy“, jak řekl soudce. Pro vzpurnost ho uvěznili, a pro vzpurnost zase pustili ven. Nemohli ho vystát. Během těch dnů ve vězení poznal při jedné politické diskusi Číňana Fuang Čua. Rus je hodně ruský, ale je to maoista, a Číňan je hodně čínský, ale je to trockista. Dva dny a dvě noci strávili diskusí o povaze mexické revoluce, protože jeden byl sice hodně Rus a druhý hodně Číňan, ale oba byli Mexičani. Stali se z nich kámoši, protože se do toho vložil Adolfo Gilly, zavřený v Le- cumberri od roku 1966, se svým vysvětlením, které potom tvořilo součást jeho knihy Přerušená revoluce. Rusa pustili z vězení, protože dal nakládačku jednomu strážnému. Bylo třeba dalších šesti dozorců, aby ho zvládli. Lecumberri ne- mělo dost personálu, takže bylo jednodušší pustit ho než ho hlídat. Rus s Číňanem se znovu viděli na Národním de- mokratickém shromáždění, které se konalo v srpnu 1994 na zapatistickém území. Tenkrát, bylo zrovna po dešti, se dali znovu do debaty: Rus říkal, že zapatisti jsou maoisti, a Číňan říkal, že trockisti. V noci 10. srpna 1994 mluvili s povstalcem majorem Moisésem a velitelem Tachem, a stali se z nich pří- vrženci zapatismu. Účastnili se různých zapatistických ini- ciativ. Oba pracují v Guadalajaře, v Jaliscu, na západě mexické republiky. Naproti Rusovi stojí teď Elías Kontra, zmocněnec pro vy- šetřování EZLN. Elías nemluví, pouze jí placku. „Mizerný Amíci, půlku země nám ukradli během války, pak pronásledovali Pancha Villu, nakonec ale vostrouhali, a teď nám se svejma úplně pojebaně genetickejma hamburgrama a hotdogama s uranovejma zbytkama kradou druhou půlku Mexika.“ Rus pokračuje v přípravě placek, Elías jí tu svoji. „A pitomí Francouzi se honili za donem Juaritem Juáre- zem, kterej teda byl vychcánek, ale ne jako tenhleten zpátečnic- kej křiklounek, co se nechává portrétovat s plakátem dona Juarita na pozadí. Don Juarito se stáhl do odboje, a frantíky tak vochcal. A potom zajebaný Japonci se svejma burákama, svejma takechi a koyi, a s těma jejich sladkejma jídlama.“ Elías si ukousne ze své placky.

113 Kapitola VIII Noc s Moralesem Ze setkání se zapatistickým vyšetřovatelem Elíasem Kontrou si Héctor Belascoarán Shayne vryl do paměti především tři události: neuvěřitelně překotný chaos okolo památníku té po- kažené revoluce, jemuž dominovali Tři králové a vůně sma- žených ryb, tvář vyslance Elíase Kontry v okamžiku, kdy se odvážil srovnávat vlastnosti Pancha Villy a Emiliana Zapaty, a „akta Morales“, spis, který mu byl adresován od zapatistů. Všechny tři věci si jako jediný celek našly místo v jeho duši. Památník Revoluce v Ciudad de México se zrodil jako monstrum na podporu slávy Porfiria Díaze. Revoluce v roce 1910 jej zanechala napůl rozestavěný až do počátku třicátých let, kdy byl jeho význam obnoven tak, aby se stal nabubře- lým oslavným symbolem již mrtvého ozbrojeného konfliktu. U paty jeho sloupů leží pohřbeny ostatky Venustiana Carranzy, Plutarca Elíase Callese, Lázara Cárdenase a podle všeobec- ného přesvědčení také Pancha Villy. Tyto mexické osobnosti často stály na opačných stranách barikády a pouze pragma- tická kouzla strany PRI, za jejichž vlády se historie stala vhod- ným nástrojem ke zneužití a legitimizaci moci, je mohla všechny přivést na společné místo posledního odpočinku. Slušelo by se připomenout, že Villa bojoval s Carranzou, Calles měl podíl na zavraždění obou výše jmenovaných a Cár- denas nařídil vyhnání Callese z Mexika. I přesto všichni svor- ně pospolu. Obyvatelé mexické metropole přisuzují tomuto neklidnému posmrtnému soužití zemětřesení, která až s pří- lišnou a zlomyslnou pravidelností otřásají celým městem. Tentokrát však památník patřil kolotočům, pouťovým atrakcím, prodavačům tacos, soubojům v kuličkách, závodům kovových koní, stánkům s řemeslnými výrobky a stovkám tří- králových postav pózujících pro fotoaparáty na trojnožkách –

114 dohromady jediné lidově uznávané formě monarchistické vlá- dy v jinak republikánském zřízení Spojených států mexických. A pak ten noční čas prodchnutý cumbií, tanečními pohyby norteña a těmi nejlacinějšími tropickými tuctuc rytmy pulzu- jícími na plné pecky, vše zahaleno do vůně jablíček s karame- lovou polevou a cukrové vaty. Vnitřní část památníku však veselím svátku Tří králů naka- žena nebyla. Belascoarán prošel příšeřím až k postavě s šedým kloboukem stojící u mauzolea Pancha Villy, jíž se měl, pře- kvapivě, identifikovat formálním předáním vizitek. „Víte, že tady, kde říkají, že je pohřbený Pancho Villa, ve skutečnosti Pancho Villa vůbec není?“ zeptal se Belascoarán, zatímco posunkem ukázal na velmi okázalou hrobku. „A kdo tam teda leží, když ne zmíněný?“ kontroval otáz- kou Elías. „No, je to trochu zamotaná, ale zato pořádně bláznivá historie. V listopadu sedmdesátého šestého napadlo prezi- denta Echeverríu, že by mu slušelo další péro za klobouk, a proto rozkázal, aby převezli ostatky Villy z Parralu a po- hřbili je se všemi vojenskými poctami u základů tohohle památníku. Ale už předtím, v roce 1926, Villův hrob někdo vyplenil a ukradl jeho hlavu, kterou pak nikdo nikdy nenašel a jedna ze vdov po něm...“ „Jedna? Měl jich snad víc?“ „Oficiálně tři, ve skutečnosti ale kolem pětadvaceti… Takže jedna z jeho vdov kvůli tomu, aby jí už dál nerozkrá- dali části z jejího drahého generála, ho nechala vytáhnout z hrobu a přemístit o sto dvacet metrů vedle, na stejný hřbi- tov v Parralu. A pak o několik let později jedna ženská, co odjela do Ameriky, aby se vyléčila z rakoviny, umřela v Parra- lu a oni využili volného Villova hrobu a pohřbili ji do něho. Proto když otevřeli hrobku v sedmdesátém šestém i v pří- tomnosti antropologa, někdo vojáky trefně upozornil na to, že tomuhle nebožtíkovi hlava nechybí a že má pánev ženských tvarů. Důstojníci ho ale poslali k čertu, oni měli splnit dané úkoly mise a přes to vlak nejede. A jestli Villa měl hlavu nebo neměl, a k tomu ženskou pánev, na to každý zvysoka kašlal.

144 Zlo a zlosyn podle Joseho Revueltase Spisovatel a radikální stoupenec levice v Mexiku, byl krom jiného politickým vězněm PAN reprezentuje sektory ekonomiky, jejichž přínos je pro život země méně „plodný a tvůrčí“. Jsou to bankovní a obchodní sektory, realitní kapitál a ten kapitál, který žije a vzkvétá ve stínu dovozu a má jako fyzický prototyp svého zastoupení „absolventa univerzity“, jehož historický výskyt v zemi je da­ tován do období kolonizace a založení papežské univerzity… Vroucným přáním Acción Nacional, Národní akce, a jejích vzdělanců by tudíž bylo, aby se Mexiko stalo otevřeným hřiš­ těm pro rozvoj a prosperitu zahraničního kapitálu, bez jehož impulzu – dle samotné strany PAN – by naše ekonomika byla odsouzena k tomu, aby jí supi vyžrali vnitřnosti, protože rebe­ luje proti bohu, v našem případě proti velkým zájmům severo­ amerického imperialistického kapitálu. Mexiko: barbarská demokracie Říjen až listopad 1957 Zlo a zlosyn podle Pabla Nerudy Chilský básník a levicový aktivista Viděl jsem zlo a zločince, nikoli však v jejich brlozích. Jen v pohádkách se zlo ukrývá v jeskyních. (…) Já potkal zlo u soudních tribunálů, v senátě jsem je našel nastrojené a načesané, jak se debatami a ideami prodíralo k měšcům. Zlo a zločinec vycházeli právě z koupele: byli zahaleni do pláště sebeuspokojení

145 a byli dokonalí a byli uhlazení pod maskou slušnosti. Zlomek básně „Shromažďuje se ocel /1945/“ zařazené do eposu Veliký zpěv, 1950 (český překlad Jan Pilař) Úryvky z hlášení Elíase ohledně jeho činnosti v monstru, zaslané El supem Tajnému revolučnímu indiánskému výboru – Vrchní velitelství Zapatovy armády národního osvobození, počátek roku 2005 Podle hlášení byl Elías číšníkem v restauraci Champs Elisées v Polancu, kde přivodil jeden z nejsilnějších záchvatů vzteku Diegu Fernándezovi de Cevallos, senátorovi za Stranu národní akce, PAN, advokátovi zločinců, kamarádovi narkotrafikan- tů a strůjci prezidentské kampaně Santiaga Creela, toho času ministra vnitra. Podle všeho Kojot (jak je přezdíváno Fernándezovi de Ce- vallos) právě jedl v jedné restauraci se svými kamarády Jesú- sem Ortegou (korupčník z PRD, známý tím, že manipuloval s finančními prostředky vlastní strany ke svému prospěchu, po odstavení Lópeze Obradora usiluje o post guvernéra fede- rálního distriktu), Manuelem Barlettem (z PRI, napojený na obchod s drogami a snažící se o navázání spolupráce s jistými narkobarony, kteří se přes priistické kandidáty na preziden- ta hodlají dostat k moci) a Enriquem Jacksonem (také z PRI, také kandidát na prezidenta, majitel mnoha černých podni- ků ve federálním distriktu a podle severoamerické DEA také napojený na jeden z drogových kartelů). Na Elíase připadla čestná povinnost obsluhovat je. Seňor Fernández de Cevallos zařval na Elíase: Hele, ty podělanej indiáne, držko přičmoudlá, přines nám jídelní lístek. A když se otočil na své kamarády u stolu, přidal: Uvidíme, jestli ten povalečskej indián mezi­ tím neusne. Ostatní se s uznalým úsměvem bavili a tleskali mu. Elías jim přinesl jídelní lístek. Když si ho Fernández de

146 Cevallos vzal, povídá mu: Poslouchej, ty, těm zapatistům nevěř, indiáni jsou k tomu, aby nám sloužili, proto jsme je dobyli. Nový smích a aplaus od narkozákonodárců. Elías počkal, až si všichni objednají, a dělal, jako že si zapisuje. Odešel a po chvilce se vrátil, ale ne s objednávkou, ale s lahvičkou pří- pravku proti pálení žáhy převázanou stuhou a s kartičkou, na které stálo Pro Kojota a jeho chovance. Fernández de Ceval- los se zbarvil snad všemi barvami a nemohl ze sebe vydat ani hlásku. Podle Elíase Kojotovi pouze škubalo ve tváři, jako když se hádá s reportéry. Vrchní číšník se přiblížil, aby viděl, co se děje, a Fernández de Cevallos se zmohl pouze na to, že ukázal na Elíase, zatímco jeho tři podsvinčátka mu dávala rány do zad a ovívala ho ubrousky. Zavolali sanitku. Když do ní Fer- nández de Cevallos nastoupil, stihl ještě zablábolit: Zasraný indiáni. Možná že Elíase vyhodili, ale on tam nečekal ani tak dlouho, aby si to ověřil. V těch dnech byl Diego Fernández de Cevallos hospitalizován, podle něj, aby si nechal udělat nějaká lékařská vyšetření, jestli nemá rakovinu. Ve skutečnos- ti to byl žlučník, ze kterého mu zezelenaly dokonce i vousy. V jednom exkluzivním salonu krásy ho pak zkásli za přebar- vení bradky na šedo. Účet zaplatil senát… Než se stala tahle událost s Kojotem, pracoval Elías jako uklízeč v hotelu Oxford ve čtvrti Tabacalera. A když měl tuhle fušku, natáhl kuklu na jednu bystu Che Guevary, co se na- chází v parku za muzeem San Carlos ve stejné čtvrti. To bylo 8. října minulého roku, 2004. Nikdo si toho nevšiml, protože personál delegace z Cuauhtémoc v časných ranních hodinách kuklu sundal, stejně jako kartičku s nápisem: Vrátí se a budou jich miliony. Zlo a zlosyn podle Manuela Vázqueze Montalbána Katalánský spisovatel a zběsilý kritik pravice (a také levice) Ne, nejsou jedinečné pravdy ani konečné boje, ale je možné se zorientovat prostřednictvím možných pravd proti zjevným

147 nepravdám a proti těm pak bojovat. Je možné vidět část prav­ dy, a nepoznat ji. Ale je nemožné uvažovat o zlu a přitom ho nepoznat. Dobro neexistuje, ale zdá se mi, nebo se obávám, že Zlo ano. Z „Pamfletu z planety opic“, konec roku 1994 Zlo a zlosyn podle Héctora Belascoarána a Elíase Kontry Šel jsem za Belascoaránem na jeho pracoviště, totiž do kan- celáře. Šel jsem, když už bylo pozdě, byla skoro noc. Po ránu jsem v novinách, co se jmenují La Jornada, četl, co říkal jeden hodně moudrý pán, co se jmenuje… co se jmenuje… tady to mám… ano, jmenuje se Miguel León Portilla. Takže tady mám napsáno, co že to řekl pan León Portilla. Řekl totiž: Slovo se neprodává ani se nekupuje, říká jedno rče­ ní (předhispánské), které matky předávají svým dcerám. To je krásné, nebo ne? Jak to kontrastuje s tím, co dělá a jak přemýšlí mnoho dnešních politiků. To řekl ten pán v novi- nách La Jornada. A tak jsem o tom, co řekl ten moudrý pán, přemýšlel, ale ne moc dlouho, protože pak už jsem musel jít za Belascoaránem. Myslím, že byla neděle, moc si to nepamatuju, ale dobře si pamatuju to, že jsem ten den strávil před velikým domem novin, co se jmenujou El Universal, a bylo přesně šest foxistic- kých hodin večer, totiž 19.00 hodin času jihovýchodní bojové fronty. Pamatuju si to dobře, protože přesně ve chvíli, když jsem procházel před budovou, bylo slyšet muziku mexické národní hymny, a tak jsem se postavil do pozoru, jako že jsem se zarazil a začal salutovat levou rukou, kterou jsem ukazo- val na jednu stranu mojí hlavy, protože takhle zdravíme my zapatisti hymnu a vlajku naší země, co se jmenuje Mexiko. Takže už jsem byl v pozoru, stál jsem na ulici jako kůl v plotě, protože v tuhle hodinu už nikdo další na ulici nebyl, a jen jsem se díval z jedné strany na druhou, abych věděl, zkama přesně že vycházela muzika od hymny, kde se říká „Mexičané,

169 Kapitola XI Hodina Nikoho Trik je v tom, zařídit, aby se lidi dívali jinam. To mi řekl kolega z města, co se jmenuje Alakazam a co je kouzelník, jako že dělá magii. Šel jsem se s ním rozloučit, protože už jsem se měl vrátit sem. A tak jsme jedli nějaké tacos, kterým říkají de suadero a jsou naplněné hovězím masem. No, vlastně jsme nejedli, jedl on a já se na něj jenom díval, protože minule jsem několik těchhle tacos snědl a pak jsem strávil celej den přilepenej na záchodě, jako na toale- tách. Alakazam mi vysvětloval, jak dělá tu svou magii, prostě to, že objevuje a nechává zmizet věci a že čte lidem myšlenky. Moc jsem mu ale nerozuměl, a on mi vysvětlil, že dělá to, že se mu lidi dívají na jednu ruku, a tou druhou schovává nebo vytahuje to, co má schované. Tak jsem se ho zeptal, jestli to je to samé, co dělají politici, jako že ti ukazujou nějakou věc, zatímco jinde dělají ta svoje zla. Alakazam mi řekl, že přesně tak, ale že politici nejsou kouzelníci, ale že jsou to zkurvy- syni, to řekl. Pak mi Alakazam začal vysvětlovat, že jsou například dvě agendy. Tak jsem se ho zeptal, co že to je „agenda“, a on mi řekl... řekl mi... vyčekejte, protože jak mám zmatené myšlení, mám zmatený i zápisník... tady to je, hned za slovem „perspektiva“ se říká, že „agenda“ je jako zápisníček, kam si člověk píše, co bude dělat, a taky to znamená něco jako denní pořádek a co že je to nejdůležitější. Tak mi Alaka- zam vysvětlil, že jsou dvě agendy: agenda mocných a agenda chudáků. Agenda mocných je to, co je nejdůležitější pro ně, totiž hromadit bohatství a moc. Agenda chudých je to, co je nejdůležitější pro nás, totiž bojovat za osvobození. Pak mi Alakazam vysvětlil, že mocní, totiž boháči a jejich zlé vlády, chtějí všechny přesvědčit, že jejich agenda, totiž agenda

170 mocných, že je to agenda všech, dokonce i chudáků. A tak nás tu mají, celé dny posloucháme starosti bohatých, a oni nás přesvědčujou, že tohle nebo ono je to nejdůležitější, že tohlencto je nutné a tamto že máme udělat. Takže nás mají tak, že se díváme na jednu stranu a ne na druhou, kde kra- dou, co se dá, a rozprodávají Vlast a její přírodní zdroje jako vodu, naftu, elektřinu, dokonce i lidi. Takže až nám to dojde, už budou mít všechno nakradený, zatímco my jsme se dívali jinam. Takže zlo není jenom v tom, že jsme nepozorní, ale taky v tom, že se stalo, že starosti bohatých bereme jako svoje sta- rosti. Takže v moderní politice, říká Alakazam, jde o to, že demokracie znamená, ať se většina, totiž chudáci, stará a ať pracuje na tom, aby se dobře dařilo menšině, totiž mocným. Jde taky o to, abychom se my chudáci dívali jinam, zatímco nás okrádají o naši zem, naši práci, naši paměť a naši dů- stojnost. A ještě po nás mocní chtějí, abychom jim tleskali a volili je. Pak mi Alakazam řekl, že existuje černá magie, tako- vá, co se dělá s dénomy, a že existuje bílá magie, taková, kterou dělá Alakazam a další kouzelníci, a že je magie špinavá, ta, kterou dělají politici. Tohle všechno mi pověděl kolega Alakazam, když jsem se s ním loučil. Už předtím jsem se rozloučil s ostatními z města. No, ne se všemi. Protože se stalo, že jsem domů nejel sám, ale že Magdalena jela se mnou. A ona, totiž on, mi řekla, že chce vidět zapatistickou zemi a že mi chce pomoct hledat zlo a zlosyny. Já jí řekl, že nemám dost penězů na to, abychom jeli oba, a tak on, totiž ona, řekla, že vezme to, co měla naše- třeno na svoji operaci. Tak jsem si pomyslel, že je dobře, když mě Magdalena doprovodí, aby viděla, jaký je boj zapatistic- kých komunit. Tak jsme se vydali na cestu. Jednu část jsme jeli s Muciñem a druhou náklaďákem.

195 Kapitola XII A žiju v minulosti Svítalo dost podivným způsobem. Héctor celý proces sledoval s pečlivostí, s až matematickou přesností. Nejdřív neviditelná přítomnost slunce patrná díky slábnoucí sytosti tmy, potom několik šedavých paprsků na horizontu a nakonec zajímavě zbarvené modrofialové mraky. A pak už tu bylo světlo. Smog dokáže divy, pomyslel si detektiv a vydal se po schodech dolů s úmyslem vzbudit osazenstvo restaurace v přízemí, kde větši- nou servírovali snídaně ještě v polospánku. Chtěl si dát čer- stvý pomerančový džus, to znamená džus nedávno vytažený z mrazáku, ale vytlačený před měsícem a půl v Miami v jedné firmě vyrábějící nápojové koncentráty. Když Monteverde vycházel ze svého domu, Héctor ho už očekával. „A pes?“ „Ale prosím vás. Co bych s ním tak asi v kanceláři dělal? Zůstává doma.“ „Znáte Barnieho? Fialového dinosaura Barnieho.“ „Promiňte?“ „Myslím, že vím, kdo nám volal,“ řekl Héctor, zatímco si připaloval cigaretu. „Jesús María Alvarado měl syna, Angela Alvarada Alvarada. A dozvěděl jsem se, že dělá do dabingu, mluví pohádkové příšerky v televizi, jako třeba ty Flinstouno- vy nebo fialového dinosaura...“ „Flinstounovy už v televizi nedávají.“ „No prostě tohle dělá... Znáte teda Barnieho?“ „Ne.“ „To jsem si myslel.“ Když se vrátil do kanceláře, zjistil, že jeho pracovní kolego- vé z denní směny vyrazili do terénu, což potvrzovaly i dva

196 papírky s poznámkami: „Jel jsem prošťouchnout trubky jedné paničce, Gilberto“ a „Jsem na Mercedu a okukuju tu š(o)usťá- ky a tepl(ouš)áky, Carlos“. Tím mu bylo řečeno, že vedle své běžné agendy detektiva dnes bude zaujímat i místo sekretářky vyřizující hovory a zaznamenávající vzkazy. Už asi potisící vytočil údajné číslo Angela Alvarada, ale opět následovalo jen nekonečné vyzvánění. Nikdo doma. Existoval vůbec Alvarado? Vzal si své poznámky o ministrech Juárezovy vlády a Zlaté stránky a předtím, než začal vyhledávat v rubrice „Prodejny nábytku“, se pokusil kýženého příjmení dovtípit: určitě to ne- byli Ruiz, Ramirez nebo Guzmán, tohle jsou moc běžná pří- jmení. Nikdo by neřekl „máš jméno jako Juárezův ministr“, kdyby pak mohl jedním dechem dodat, „ty a dalších deset tisíc chlápků v telefonním seznamu“. Musel to být některý z docela známých ministrů, žádný loutkový apačský ministr, někdo, po němž by mohly být pojmenovány ulice a jehož střízlivá socha by se mohla objevit i na třídě Reformy. Určitě ne Melchor Ocampo, až příliš známý, který už propůjčil jmé- no jednomu významnému bulváru. Ocampo byl osobnost sám o sobě a nikdo by na něho neodkazoval pouhým „jeden z Juárezových ministrů“. Takže Prieto? Zarco? Santos Degolla- do? Lerdo de Tejada? González Ortega nejspíš ne, to jenom pokud by i dotyčný používal totéž složené příjmení. Telefonní seznam je jako Bible pro kansaské fundamen- talisty a jako tarot pro milovníky záhad. Pokud máš otázky, tady, v téhle všeobsahující záplavě stránek, nalezneš všech- ny odpovědi: tři prodejny nábytku Prieto, jedno vetešnictví s nábytkem jménem Lerdo, obchod s elektrospotřebiči Zarco a „sklad nábytku“ Degollado. To máme půltucet pro začátek. Zapsal si adresy a pokrok ve vyšetřování oslavil tím, že si do- přál osvěžení v podobě limonády. Héctor znovu vytočil číslo svého „Hlubokého hrdla“ a koneč- ně se na druhé straně linky ozvaly známky života. „Je tam pan Alvarado?“

197 „Ještě nepřišel, ale kolem dvanácté by měl dorazit. Má tady mít dneska dabing.“ „Promiňte, kde je to ,tady‘?“ „Voláte do studia, do studia Gama. Najdete nás ve čtvrti Roma, na ulici Puebla 108, hned vedle stanice metra Insur- gentes.“ Dinosaurus Barnie vypadal spíš jako Mexičan s chlupatým hrudníkem, neoholenými tvářemi a asi čtyřiceti křížky na krku. Když skončilo jeho dabingové sezení, při němž koketním hla- sem namlouval jedno ze tří prasátek, dostal lístek se zprávou od Héctora, který ho pozoroval zpoza prosklené stěny kabi- ny. Papírek stručně oznamoval: „Chce s tebou mluvit Jesús María Alvarado.“ „Dobrej,“ pronesl o chvíli později s mírnou dávkou studu, když velice obřadně podával detektivovi ruku. Ruku chlupa- tou, avšak na dotek vlídnou. Jeho hlas zněl nezaměnitelně. Posadili se v parčíku mimo areál studia a Alvarado-Barnie vytáhl sáček s tvrdým chlebem, aby nadrobil holubům. Héctor zase vylovil balíček cigaret Delicados s filtrem a potom se bavil foukáním kouře na ptáky, kteří se přiblížili k hostině. „Vy musíte být jedním z těch, kterým volám.“ Héctor přikývl a nasadil tvář Aleca Guinnesse. Nechá ho, ať mu klidně poví celý příběh. „Nějak mě napadla zrovna tahle možnost.“ Héctor se pousmál. Angel Alvarado se mu zamlouval. „No nebyl to úplně špatný nápad,“ odvětil detektiv. „Opravdu? Víte, tohle je to, co umím. Mluvit skrz mikro- fon. Co jsem měl dělat? Odprásknout toho hajzla? To asi ne, že? Jít na policajty? To ani náhodou. Co bych jim tak asi řekl? Hele, potkal jsem na ulici jednoho zmetka, co si myslím, že mi před třiceti lety zabil otce. Je to nějaký Morales, který se ale ve skutečnosti nejmenuje Morales. On je policista jako vy, vlastně byl, vlastně vy jste byli jeho kolegové a pak zas nebyli. To by asi neprošlo, že?“ „A proč jste volal Monteverdemu?“ „Kdo je Monteverde?“

219 Odkouzlení textem Bob Kuřík Lakandonská džungle, caracol La Realidad, léto 2007. Ráno jsme se probudili zapařeným horkem stanu a nikoli hlukem davu tisíců lidí, který nás budil v předcházejících dnech v ca- racolech Oventic a Morelia. Setkání zapatistů s lidmi z celého světa dneškem skončilo. Několik tisíc sympatizantů, aktivistů, studentů, novinářů, dobrovolníků i revolučních turistů bylo za svítání naloženo na korby náklaďáků a vydalo se na celo- denní cestu z džungle – zpátky do svých světů v Mexiku, Španělsku, Itálii, Francii, Německu či USA. My zůstali – v plánu byla cesta opačným směrem, přes lagunu Miramar, kolem hranic s Guatemalou, území lacandonských indiánů až do Palenque v severní části džungle. Nikde nikdo. Oplocený prostor caracolu je k nepoznání. Dusot nohou účastníků setkání vystřídal šelest džungle. Horké a ostré slunce, zvuky tisíců různých druhů zvířat, tekoucí říčka, tojolabalští rolníci jdoucí s mačetou pracovat na svá kuku- řičná a fazolová políčka, tzv. milpas, a ostře řezané a hustě porostlé hory. Člověka okouzlí. Je jasné, že zapatistická, ale i jakákoli jiná gerila by v nížinách mírného pásu jen stěží obstála. Stejně tak je na první pohled zjevné, proč patří La Realidad, Skutečnost, k jednomu z klíčových území zapatistů. Hluboko v hornaté džungli se setkávají dvě hlavní složky za- patistického hnutí, které bočním vchodem vstoupilo na jeviš- tě světové veřejnosti 1. ledna 1994, když obsadilo několik měst v nejjižnějším státě Mexika, v Chiapasu, vyhlásilo válku mexické vládě a volalo po konci umírání na léčitelné choroby, po právu na sebeurčení a vlastní vzdělání, ale taky po důstoj- nosti, střeše nad hlavou, právech žen, pitné vodě, demokracii a svobodě, jídle, lidskosti či půdě k obhospodařování.

220 Neprostupná džungle je jedním z míst, kde se opakovaně pohybuje Zapatova armáda národního osvobození, EZLN, a její vedení, které tvoří vojenskou/gerilovou část zapatistic- kého hnutí. La Realidad je zároveň jedním z pěti zapatis- tických caracolů, správních center jejich politického systému autonomie. Zapatistů jsou totiž v Chiapasu tisíce. Rozprostře- ni jsou od severu na jih, od západu na východ. Jenom men- šina je organizovaná v řadách EZLN. Většinu tvoří domorodí rolníci, kteří si po pěti stech letech útlaku řekli Ya Basta! Už dost!, odmítli spolupracovat se státem, politickými stranami, přidali se k zapatistům a začali utvářet systém autonomie s vlastními školami, zdravotnictvím, vnitřní ekonomikou atp. Téměř v každé chiapaské vísce žije nějaká zapatistická rodi- na. Někdy tvoří většinu vesnice, častěji jsou ale v menšině. Když se vyskytne neřešitelný problém – a že jich bývá, když stát proti vám popuzuje sousedy –, zapatističtí rolníci ho odmítají řešit v rámci státu jako takového, ale dovolávají se vlastních autonomních politických struktur. Rebelující rol- níci jsou organizováni v rámci vesnice, ty jsou zase sdruženy v autonomních okresech (tzv. municipalitách) a ty spadají pod správu příslušných caracolů. Prvním z nich je La Reali- dad, ve kterém si onoho léta 2007 banda lidí z Čech zrovna balila stany a žasla nad tropickými pavouky gigantických rozměrů, když se náhle zpoza budovy zjevilo… … vedení EZLN v čele se Subcomandantem Marcosem. Pomalým krokem prošlo kolem nás. Pozdravili jsme je. Opě- tovali pozdrav a zašli do dveří jakési cihlové budovy. Jedineč­ ná šance na rozhovor, řekli jsme si s Ondřejem. Oba jsme v té době dělali časopis A­kontra a rozhovor s Marcosem by se v něm vyjímal. Chvilkové váhání a nerozhodnost jsme v mžiku opustili a rozběhli se za gerilovým vedením zapatistů. Únavu z rychlého sprintu zanedbaných těl intelektuálů přebil tlukot srdce a zvýšená hladina adrenalinu. Obestoupili jsme Marcose a anglicky na něj vychrlili, zda by si nenašel čas a neudělal s námi rozhovor do anarchistického plátku ze země bývalého Sovětského bloku. Marcos neudělal žádný zrych- lený pohyb, byl na podobné blázny určitě už zvyklý a tichým

221 hlasem nám plynulou angličtinou rozhovor přislíbil. Jenom že máme chvíli počkat, protože má na starosti ještě další věci spojené s ukončením setkání zapatistů se světem. OK, po- dali jsme si ruce a řekli mu, že na něj počkáme v caracolu. Byli jsme s Ondřejem nadšení. Schylovalo se k rozhovoru s autorem zapatistických textů, které nás svého času v post- ideologickém marasmu po konci studené války tolik oslovily a kvůli kterým jsme se taky do Chiapasu vydali, abychom na- byté vědění podrobili vlastním zkušenostem. Po čtení textů zapatistů si člověk musel říkat: Jakýpak konec historie za­ vršené sňatkem liberální demokracie s kapitalismem, který předpovídal Francis Fukuyama? Namísto konce jednoho světového příběhu zapatisté volali po začátcích mnoha svě- tů. Hnutím jdoucím zdola a zleva dali zapatisté v roce 1994 naději – historie neskončila, boj pokračuje. Stali se například jednou z klíčových inspirací rodícího se alterglobalizačního hnutí, které se poprvé světu představilo při protestech proti Světové obchodní organizaci v Seattlu roku 1999. Zasedli jsme ke stolu a začali si spolu s ostatními připravovat otázky. A čekali jsme… … hodinu, dvě, tři, půl dne, celý den, ale Marcos pořád nikde. Byli a jsme přece jenom Evropané, takže nás tlačil čas. Další den jsme chtěli být u laguny. Po krátké debatě jsme se dohodli, že večer odjedeme a rozhovor oželíme. Mrzelo mě to, ale říkal jsem si, že na nás Marcos určitě zapomněl. Až po pár letech jsem si uvědomil, že zapatistický čas se od toho evropského velmi liší. Chvíle znamená v džungli klidně i týden či víc. Lidé se nikam neženou – pracují na svém poli, žijí skromně. Měli jsme počkat déle. Dneska bych to udělal. Byla to lekce o rozdílných politických časech. Jedna z mnoha, kterou mi zapatisté za ty roky uštědřili. Kniha Nepohodlní mrtví se do rukou česky mluvících čtenářů dostává sedm let od svého původního vydání ve španělštině a je historicky prvním překladem Marcosovy knihy u nás. Téměř dvacet let po povstání už bylo načase. O zapatistech již v České republice nějaké texty existují – kromě výstav jako