Zmizelé Záluží

Miloslav Hrabák Zmizelé Záluží Fakta a vzpomínky

Miloslav Hrabák Zmizelé Záluží

Miloslav Hrabák Zmizelé Záluží Fakta a vzpomínky

4

Obsah Úvodem 7 Pohled do dávné historie obce Záluží 9 Převratné dny roku 1918 15 Záluží v letech 1918–1932 21 Záluží v letech 1933–1936 28 Školství 33 Záluží hudební 46 Sportovní život v Záluží 51 Stávky 57 Osudový rok 1938 66 Mnichov a jeho důsledky 70 Život pod hákovým křížem – ilegální činnost 76 Jak se žilo zálužským Čechům v okupovaném území 82 Nálety 85 Květnové události roku 1945 88 První benzín 93 Demografické změny od kolonizace do roku 1970 v Záluží a na Mostecku 95 Osobnosti, které tvořily dějiny obce 103 Doslov 105 Záluží v datech 106 Seznam použité literatury 109 Obrazová část 110–161 5

Úvodem

Místní tabule, oznamující na krátkém úseku silnice Most – Litvínov, že se ně- kde v těchto místech rozkládala obec Záluží, neřekne neřekne dnes už nic víc, než že tu nyní místo ní stojí mohutný petrochemický komplex Unipetrol RPA. Nabízí se otázka, zda bude navždy tato obec s velkou hornickou tradicí zapomenuta. Jsou místa, která byla katastrální součástí společensky vyspělé- ho území, avšak v průběhu existence byla buď přírodními živly, nebo jinými katastrofami zničena. Některá z nich se ještě dokázala vzchopit k životu, jiná bohužel už nenašla sílu a zapadla do zapomnění. Obec Záluží byla sice zlikvidována, ale neměla by být nikdy s ohledem na svou tradici a význam v tomto území Mostecka zapomenuta. Proč? Obec Záluží patřila na Mostecku ke společensky vyspělým obcím, které se svým významem velkou měrou podílely na formování nejprve české a posléze i čes- koslovenské státnosti. Vynikala vysokou národnostní a společenskou aktivitou bojující o svá práva. Stála v první linii při vzniku českého školství a po uzná- ní českých osvětových i tělovýchovných spolků se také dobrovolníci právě ze Záluží zasloužili vedle československé armády o likvidaci německého státního hybridu Deutchschböhmen. Brzy po první světové válce, i přes velké potíže, se postarala o postupný klid a konsolidaci politických i hospodářských poměrů. Vytvořila podmínky pro vznik nových školních budov, spolkových domů a no- vých sídelních osad, včetně sportovních a rekreačních ploch. Zálužští občané nežili v izolaci od okolního politického a společenského dění. Zúčastňovali se všech veřejně-politických akcí a na schůzích upevňovali československou stát- nost a velmi aktivně přispívali k potlačení henleinovské rozpínavosti. Vrchol- nou politicky demonstrativní událostí pak bylo v červenci roku 1938 odhalení pomníku T. G. Masaryka. I když selhání západních spojenců a vydání tohoto území do státního útvaru třetí říše bylo krutým verdiktem, ze kterého se český občan těžko vzpamatovával, našli se lidé, kteří v ilegalitě vykročili proti nacis- tům a ze Záluží vytvořili centrum silného ilegálního hnutí. I když bylo zapla- ceno lidskými životy, bylo nakonec vykoupeno květnovým osvobozením. Také podíl zálužských členů národního výboru na obraně „Hydráku“, proti jeho ni- čení a na obnově výroby pohonných hmot patřil do kategorie nezapomenutel- ných a významných událostí, které nebyly dosud historicky doceněny. Letecké nálety, započaté rokem 1944, způsobily obci rozsáhlé materiální ztráty včetně ztrát na lidských životech, ze kterých se už obec i přes velké úsilí všech pokvětnových starostů nevzpamatovala. Dokonce ani pokus o vznik No- vého Záluží nevyšel. Postupující těžba hnědého uhlí a vládní rozhodnutí o vý- stavbě petrochemického komplexu ukončily existenci této hornické obce, která snad nezapadne do kategorie bezvýznamných a zcela zapomenutých. O tom všem se podrobněji dočtete v následujících kapitolách této knihy. 7

8

Pohled do dávné historie obce Záluží Ne každé obci bylo dopřáno v rozmezí jednoho století prodělat několik vývojových etap, z nichž každá do roku 1938 posouvala Záluží mezi spole- čensky vyspělé obce v mostecké uhelné pánvi. Zcela jinak tomu bylo po roce 1938 po nacistické okupaci, výstavbě „Hydráku“, bombardování. Po roce 1945 pak postupující těžba uhlí a výstavba petrochemie zpečetily její více než šestisetletou existenci. V první etapě byla obec převážně zemědělská. Bylo to do 80. let 19. století. Ve druhé etapě, na přelomu 19. a 20. století, se výstavbou dolů obec přemě- nila v obec hornickou. Třetí etapa začala rokem 1939, výstavbou STW – „Hydrákem“. Obec byla se- vřena táborovými baráky pro zajatce a totálně nasazené. Ve čtvrté etapě bylo Záluží v rozmezí 12 měsíců let 1944–1945 výrazně po- škozeno 14 leteckými útoky. Pátá etapa začala květnem 1945, úklidem obce od trosek. Záluží bylo pozna- menané postupující těžbou uhlí, výstavbou petrochemie a od roku 1970 li- kvidací obce. Učiníme-li exkurzi do dávné historie této obce, zjistíme nejen měnící se tvář v jejím vývoji, ale také její majitele, kteří ne vždy vzorně o rozkvět obce pečovali. Začněme u názvu obce. Záluží se v každém případě váže k existenci Ko- mořanského jezera. Vyrůstá za luhy podobně jako Souš na suchém místě, Kopisty na lukách, kde sušili seno a stavěli kopky. Jinak je tomu u německé- ho názvu Maltheuern. Podle pověstí se tak stalo od nezdařeného lovu, kdy po posilnění v místním hostinci zvolali „Das war ein teures Mahl“ (to byl drahý oběd). A tento přívlastek se pak vžil nejen honcům, ale i obyvatelům kolem jezera. Přesuňme nyní pozornost do panství a vlastnických práv obce, jak se měnilo v průběhu dávné minulosti. Záluží bylo v držení mnoha šlechtických, rytířských a významných rodů. Celý kraj patřil od nepa- měti k hradu Osek (Rýzmburk). Osečtí byli majitelé obce až do roku 1333, kdy ji Boreš z Oseka prodal do Kostomlatského panství. Jen tvrz a dvůr zůstaly Oseckým. Od tohoto roku začala ves Záluží měnit své pány. V roce 1398 přešla do majetku mosteckého hradu, který byl v dr- žení saského vladaře Viléma z Míšně. V roce 1535 je ves znovu prodána 9

šlechtickému rodu Jiřího z Hartyče, který k ní přikoupil ještě nedaleký Janov. Roku 1623, po bitvě na Bílé hoře, byl pro účast na stavovském povstá- ní majetek zkonfiskován a prodán „španělskému cizáku“ Jakubu Brunerovi, který byl císařem Ferdinandem II. jmenován, jak se zmiňují historické zápisy, dokonce jakýmsi komisařem nebo vládcem tohoto pohraničního území. Bylo to v období probíhající silné germanizace. Když ves přešla do rukou dalšího zasloužilého rytíře císařské armády Martina Jaroslava Michny, situace na panství byla, jak je uvedeno v ber- ní rule z roku 1654, otřesná! „Ta ves má stavení zpustlá, rolí žitných, luk žádných. Z 16 sedláků pět zpustlých, z 20 chalupníků taktéž pět zpust- lých, ze šesti poddaných, hospodařících ve vsi, byli zpustlí všichni.“ Zmí- něna je taktéž pustá hospoda a ladem ležících přes sedm hektarů orné půdy. Tak vypadala ves po odchodu švédských vojáků v roce 1646. Přesto ještě 30 let po Bílé hoře se setkáváme s německy psanými zápisy a českým názvem obou vesnic „Záluží a Janov“. Roku 1701 přešlo obecní panství z moci synů Michnových do rukou dalšímu rytíři Antonínu Janu Ignáci Vrabskému Tluskovi z Vrabí. Histo- rici ho líčí jako nelítostného utlačovatele poddaných, kteří raději prchali do vlídnějšího saského panství. Krutý rytíř Vrabský pak v roce 1713 své panství prodal hraběti Janu Josefu Valdštejnovi z duchcovské větve. Ten koupil: • 34 domy – z nich čtyři zpustlé • 2 domy – neobydlené • 204 ha půdy • 2 domy – přestavěné na pivovar • hostinec, kovárnu, panský rybník • 1 židovský dům a zahradní domek Jeho panství vydrželo a prosperovalo až do roku 1920, kdy byl po pozem- kové reformě celý majetek zkonfiskován a pozemky přiděleny novým majite- lům. Nelze však opomenout, jak uvádí k roku 1654 berní rula, že v obci byl pivovar, v němž na sedm sudů věderních se vařilo cca 27hl piva v jedné várce a čepovalo se v místní hospodě. Využitím hnědého uhlí, zakládáním nových dolů a továren a výstavbou ústecko – teplické dráhy se v šedesátých letech 19. století nastartovalo stě- hování českého obyvatelstva do mostecké uhelné pánve. Hlavně do obcí, na 10

jejichž území byly zakládány doly. Nejen dobývání hnědého uhlí zvedalo ži- votní úroveň v Záluží. K velkému ekonomickému rozmachu došlo v obci i po postavení sklárny v roce 1870. Její likvidací v roce 1902, jak praví historie, bylo obci velmi ublíženo. V rozmezí let 1890–1907 stály a těžily v okolí doly Kolumbus, Herkules, Centrum, Humboldt, Quido a tzv. Antonka. V severní části obce se stavěly hornické kolonie pro Důl Herkules a v dolní části v roce 1909 kolonie pro Důl Kolumbus. Docházelo k nárůstu obyvatelstva a vybavenosti obce. Přestože germanizace tohoto území neustala ani v době rozvoje kapitalismu a český dělník hledal cestu k nápravě sociálních a národnostních křivd, nelze popřít snahu německého zastupitelstva dostat obec mezi společensky vyspělé. V hnědouhelném revíru nebylo v té době mnoho obcí, které by se jako napří- klad Záluží, Lom, Souš a Kopisty, na přelomu 19. a 20. století staly baštou čes- kého obyvatelstva. Úsilí o společné vystoupení při prosazování spolkových, národnostních a sociálních práv naráželo od samého počátku na téměř nekompromisní odpor německých úřadů, podniků i šachet. Opěrným bodem a významným pomocníkem v tomto zápase bylo v roce 1881 založení Národní jednoty se- veročeské. Tento ryze český spolek se stal prvním střediskem organizačního a společenského života v obci. Tady se rodily a vznikaly podněty a požadav- ky na zakládání kulturních a sportovních spolků včetně zřízení české školy. Byla to etapa tvrdých bojů za pokrok, základní lidská práva a rovnost před zákonem. Na přelomu 19. a 20. století se v Záluží již od roku 1895 učilo v první české soukromé škole, postupně bylo založeno 10 spolků, Tělovýchovná jednota So- kola a Dělnická tělovýchovná jednota a dvě politické strany – Národně-sociální a Sociálně-demokratická. Místními městy a obcemi v průběhu let procházela řada historiků, spi- sovatelů, národních buditelů, z nichž mnozí se po zkušenostech a poznání vyslovili s uznáním o tomto území: „Nebylo před první světovou válkou ven- kovského kraje, kde život spolkový a kulturní byl na tak vysokém stupni, jako ve zdejších průmyslových obcích.“ OD POLOVINY 19. STOLETÍ DO ROKU 1918 Než se zmíníme o zápasech a bojích českých občanů za rovné hlasovací právo, za vznik českých spolků, za zřízení první české školy, o demonstracích a stávkách za zlepšení sociálního postavení horníků, dejme průchod událos- tem, které ve zmíněném období měnily život a charakter obce Záluží. Připo- 11

meňme zejména ty, které významně ovlivňovaly život v obci. A nebylo jich málo! Je například doloženo, že některé rody již od poloviny 19. století stály v popředí veřejného a obchodního života v obci. Byli to: • Siegel Franz, rolník • Helmschmied Anton, rolník-zahradník • Andersch Franz, domkář, majitel domu U Kapličky • Schneider Florián, sedlák • Richter Anton, syn obecního strážníka do roku 1945 • Gieselt Josef, sedlák • Tűrp Josef, hostinský • Hűbler Anton, sedlák • Hujer Josef, domkář • Griesbach Franz, kramář a obchodník • Loos Wenzel, obchodník • Pommer Anton, sedlák Podle archivních dokladů se jedná o občany, z nichž mnozí byli vlivný- mi obecními zastupiteli. Jejich přičiněním se obec postupně zařadila mezi přední obce na Mostecku s vysokým – na tu dobu – občanským vybave- ním. Vznikem dolů Kolumbus a Herkules a dalších v 80. letech 19. století na katastrálním území Záluží a v blízkém okolí vzrostla také sociální úro- veň obce. Postupně byl od roku 1893 do roku 1903 zřízen nejen poštovní úřad, ale také jeho další vybavení, například telegraf, telefon, do provozu byl v obci uveden vodovod a dokonce elektrický proud pro domácí a pou- liční osvětlení. Tak vyspělou obecní vybaveností se nemohla pochlubit každá obec na Mostecku. Hlavně ne v oblastech Krušných hor a v jihovýchodní části okre- su. Na prosperitě Záluží se nepodílely jen šachty, ale také Karlíkova sklárna v 70. a 80. letech 19. století sehrála v obci důležitou národnostní a sociální roli. Zaměstnávala kolem 300 dělníků, převážně českých. Od roku 1895, kdy byla v obci otevřena první česká škola, se ke slovu postupně dostávaly také české spolky, osvětové, hudební, sportovní i divadelní, odborová organizace horníků a první české politické strany. V roce 1889 byl založen dělnický konzum Budoucnost a roku 1911 byl s pomocí italských dělníků zakryt Chudeřínský potok betonovými deskami v celé délce obce až k Hromádkovu řeznictví, které se nacházelo v dolní, tzn. jižní části obce. Účelem tohoto opatření bylo, aby se voda při jarním tání ne- vylévala z břehů a nezaplavovala cesty a sklepy umístěné v blízkosti potoka. 12

Z tohoto pohledu a těchto skutečností je vhodné připomenout jména sta- rostů a zastupitelů, kteří se o tuto podobu obce zasloužili: Před rokem 1880 to byl Franz Griesbach, v letech 1880–1911 to byl Wen- zel Andersch – domkář, od roku 1911 to byl Anton Műller a Wenzel Gieselt, a do roku 1919 jako poslední německý starosta Wenzel Loos. Nelze rovněž opomenout, že každá z cest vedoucích k dolům a okolním vesnicím byla lemována ovocnými stromy, o něž pečovali včetně sklizně míst- ní občané. Luka ani pole už neležela zpustlá, jak tomu bylo v době, když obec vykupoval v 18. století hrabě Valdštejn. Sedláci, zvláště Griesbach, Pommer, Schneider a Hűbler, pečovali o to, aby každý metr půdy včetně mezí byl vzor- ně obdělán. Do obce, kromě horníků, přicházeli také čeští obchodníci, živnostníci a hostinští. Bylo jich hodně, ale připomeňme si alespoň tyto z nich: • Veverka Václav, obuvník • Hengenius Karel, krejčí a hostinský • Drlý Alois, pekař a obchodník • Středa František, sedlář a čalouník • Prokop Jan, smíšený obchod • Ryska Josef, hostinský • Chlouba Josef, smíšený obchod • Procházka František, pekař • Horák Jaroslav, smíšený obchod • Lőwy Hugo, obchod se střižním zbožím • Hromádka František, řezník • Elman Josef, obchod s kávou, čajem, likéry a vínem • Lukeš Celestýn, velkostáčírna mosteckého piva • Drážníková Albína, obchod s cukrovinkami • Hanzalová Marie, papírnictví • Kropáček František, hokynář • Votruba Václav, velkostáčírna piva • Rauš Josef, holičství • Todt František, krejčovství Bylo to v době, kdy v Záluží bylo více Čechů než Němců. Nelze nepřipo- menout také hospody, jako byl „Dělňák“, hospoda U Rysků a hlavně hospoda U Lukešů s velkou zahradou, kuželníkem, kaštanovým stromovím, která byla v jarním a letním období centrem české zábavy v obci. Při zábavách vyhráva- ly početné dechové kapely pánů Žaloudka a Urbana. Svá divadelní předsta- 13

vení odehrávali i v dobách 1. světové války před zaplněným sálem U Lukešů místní ochotníci z divadelního spolku Thálie. Anarchisté a volnomyšlenkáři se ideologizovali ve své sociální a národnostní orientaci. Vývoj obce prosazo- vala od začátku 20. století i politická strana Národně-sociální a Sociálně-de- mokratická a při národnostních zápasech s německými úřady byly adekvátně silnými partnery českých spolků. Také Němci měli svůj hospodský fenomén, jako byl například Nordpol, Schneider a Türp. Nutno říci, že přes jakékoliv sociální problémy, vyskytující se v té době, byly hospody vždy o sobotách a nedělích plné. Při tomto výčtu nelze zapomenout ani na postavení špitálu za Helschmiedo- vou zahradou v jižní části Záluží, která fungovala v 1. světové válce jako lazaret, stejně jako rasovnu sloužící k likvidaci nemocných zvířat pro celé okolí, stojící severně na cestě do Chudeřína. První světová válka však odstartovala jinou kapitolu života tohoto regio- nu, tedy i Záluží. Na 800 občanů české i německé národnosti, včetně učitelů, bylo povoláno do armády. K zajištění těžby uhlí byla část horníků zbavena povinnosti rukovat, byla však pod vojenskou přísahou a vojenským trestním řádem. Netrvalo dlouho a do budovy zálužské české školy se nastěhovali ma- ďarští vojáci, kteří dohlíželi na klid a pořádek v obci. Situace v zásobování se začala značně zhoršovat, zásoby potravin se ztenčovaly a mouka, cukr, tuk, chleba, maso, luštěniny a tabákové výrobky byly vydávány na potravinové lístky. Bylo to období, kdy začal zápas o holé přežití, neboť lístkový systém nezaručoval jistotu, že se toto zboží dostane na každého. Historická, dosud nepublikovaná, podoba slavné sklárny z 80. let 19. století 14

Převratné dny roku 1918 Než zmíníme širší souvislosti s těmito historickými dny, dejme slovo pří- mému účastníku těchto událostí Karlu Műllerovi, jak je viděl, prožil a po- psal. Jak jsme my Čechové provedli revoluci 28. října. Byl jsem vyzván, abych jako osoba činná ve veřejném životě našel a sepsal vše, co se tenkráte sběhlo, v okamžicích pro nás tak vážných. Zpráva ze zahraničí, že se našemu nynější- mu prezidentu T. G. Masarykovi podařilo, aby Čechové a Slováci obdrželi svůj stát, zapůsobila jako rána hromová. Odhazován byl znak císaře Karla a každý Čech se zdobil kokardou v národních barvách. Pocity radosti nás všech však nelze ani popsati. Do té doby spadá naše aktivní činnost a nevím, zdali jsme u nás v Záluží na severu byli mezi prvními, ale mám silně za to, že ano. Bylo to v úterý 29. října za krásného podzimního dne, kdy sešla se mládež dopoled- ne, by doprovodila jednoho zemřelého mladého horníka, syna rodičů Kotových. Mladistvý ten horník utrpěl střelnou ránu od pochopů rakouského režimu, kte- ří přišli krotiti stávku horníků. Účast na pohřbu byla veliká a impozantní. Na zpáteční cestě museli hudebníci hráti vlastenecké pochody. Průvod dospěl takto až k hostinci Josefa Rysky, kde hudba zahrála hymnu Kde domov můj. Odpoledne dostavili se muži, ženy i školní mládež v počtu jistě 2 000 lidí, táhli celou obcí s hudbou v čele a za zpěvu písně Když se národ přestal bát své vlády. Na cestě zpět byl improvizován tábor před nynějším Dělnickým domem, kde promluvena byla následující slova o významu tehdejší doby: „Vážení sou- druzi, soudružky a přátelé, 300 let utrpení a poroby českého národa pohlíží na nás dnes, kdy scházíme se my a současně i celý národ český, abychom oslavili první červánky naší samostatnosti.“ Slova takto pronesená vyvolala bouři souhlasu, a nezapírejme si, mnohé oko slzelo a nesla se vzpomínka na ty, kteří padli, a s námi se radovati nemohli. Ná- sledujícího dne bylo možné pozorovati již účinek tohoto našeho vystoupení. Do mého bytu dostavil se obecní strážník, který mě vyzval, abych došel na obecní úřad, což jsem odmítl s poznámkou, že tam nemám co dělat. Přesto jsem na radnici došel. Při této příležitosti jsem jim připomněl, jak odmítali Čechy slo- vem NEROZUMÍM a strážník mnohého vystrčil ze dveří. Dále připomněl jsem, jaký nekulturní čin spáchali na naší České škole tím, že nápis, který dala zho- tovit Ústřední matice školská, byl zabílen a na místě jeho objevila se obyčejná černá tabulka. Naši Českou školu, kterou jsme osobně po deset roků a snad i ví- ce, žel ne svou vinou, museli vydržovati, než byla zveřejněna. Za takového roz- hovoru byla ovšem moje audience brzo skončena. Na českém severu bylo však 15

živo, události se střídaly jedna za druhou. Do Duchcova byla v neděli svolána konference, na které bylo více soudruhů ze Záluží. Na této konferenci byl podán výklad o situaci a zvolen krajský národní výbor, naše prozatímní krajská vláda: a dále sděleno, že do 24 hodin musí fungovati místní národní výbory. Za hodinu po našem příjezdu měli jsme zvolený NV, bylo zvoleno celkem 16 dělníků a dva obchodníci, celkem 18 členů a byli to: František Pešta, Josef Fi- šer, Karel Műller a Alois Drlý pro otázku hospodářskou a dále pak: Josef Hřích, Josef Houška, Karel Patočka, Josef Roneš, Josef Chlouba, Antonín Procházka, Jan Duchoň, Antonín Vích, František Vurbs, Martin Pech, Josef Svoboda, Josef Bőhm, Gustav Čapek a Josef Libovický. Poté následovala volba předsedy, jímž se stal Fišer Josef, zapisovatelem pak Hřích J. Kancelář NV nacházela se v bu- dově potravinářského družstva Budoucnost, kamž soustředěn byl zájem veške- rého občanstva. Vydávány legitimace na cestování, bez nichž se nikdo neobešel, i samotným německým občanům vydávána různá osvědčení. Dále zřízena byla zbrojnice, kde bylo k dispozici 34 pušek různé ráže a nábojů. V tentýž den byli vyzváni čeští občané ke společné schůzi s německými občany, o tom by pořádek byl zachován a zmatkům bylo čeleno. K tomu účelu měla býti zřízena občanská stráž vojensky vyzbrojena a míti stálou pohotovost. Je třeba připomenouti, že osoby, které daly podnět k této schůzi, byly blíz- ké Sociálně-demokratické straně německé. Čechové na této schůzi řečí K. Műl- lera vysvětlili Němcům význam této doby, že považováni jsou za rovnocenné obyvatele Československé republiky. Dále, že za hranice tohoto státu jsou a bu- dou považovány hranice historicko geografické a žádné Deutschböhmen nebu- de uznáno. Druhý den bylo vzato za podklad jednání o občanské obraně a za našeho souhlasu zvolena v počtu osmi mužů: čtyři Češi a čtyři Němci. Obrana byla postavena pod obecní správu, avšak vliv na tuto měl vždy jen NV. Dluž- no podotknouti, že naši němečtí občané se činili a chtěli se přizpůsobiti tak, aby vliv měli sami. Toto ovšem bylo od nás briskně odmítnuto. Druhého prosince dostavil se do Záluží nynější okresní hejtman pan Holič v průvodu četnického setníka a úředně sdělil členům NV, že z moci Národního shromáždění republiky rozpouští obecní zastupitelstvo a z moci úřední dosazuje obecní správní komi- si, která má sestávati ze šesti Čechů a šesti Němců a má býti zvolen z řad čes- kého občanstva předseda. Zvoleni byli: Houška Josef předsedou, Vích Antonín – horník, Duchon Jan – učitel, Patočka Karel – horník, Chlouba Josef – obchod- ník, Drlý Alois – pekař. Počátkem prosince byla správa obecní převzata. Zatím události šly svým tempem, jedna za druhou. Zaznamenati nutno, že byl učiněn pokus ze strany Němců - stoupenců Deutschböhmen – obsadit železniční uzly: Most, Obrnice a Horní Litvínov – Louka, o kteréžto pozice sveden byl boj, který byl v Mostě zakončen vítězstvím Čechů a stanici Louku dobylo přivolané čes- 16

ké vojsko, jemuž nápomocné byly branné pohotovosti okolních obcí, tedy tedy i Záluží, a kde přineseny byly oběti na životech. Pro nás v Záluží měly tyto boje takovou odezvu, že to vše pobouřilo mysl občanstva tak, že žádalo okamžité od- zbrojení místní posádky, což se též z moci NV stalo. Za rok na to, v den výročí trvání naší samostatnosti, přičiněním všech kor- porací českých postaven byl ve středu obce památník a zasazena lípa, symbol slovanství, kde složili jsme slib naší mladé republice, že tuto na našem pomezí budeme statečně hájiti. Takto popsal ve zkrácené úpravě své vzpomínky na 28. říjen 1918 zastupi- tel obce Karel Műller (citováno z „Slavnostní list“ k otevření nových školních budov v Záluží dne 26. 10. 1924). Jenže situace kolem Záluží byla daleko dramatičtější. Připomeňme několik událostí, které tuto skutečnost potvrzují, a to proto, aby dnešní a další generace pochopily, jak diametrálně odlišná byla situace zde v pohraničí od českého vni- trozemí a zejména Prahy. Na konci 1. světové války, 18. října 1918, byla z Ame- riky sdělena světu zpráva o tzv. Washingtonské deklaraci – o právu národů na sebeurčení. Toho využili také naši sudetští Němci a ve Vídni již 23. října ustano- vili výkonný výbor pro zřízení samostatného státu Deutschböhmen na území s převahou německého obyvatelstva. 28. října 1918 T. G. Masaryk sice z Wa- shingtonu oznámil vznik samostatného státu Čechů a Slováků, ale již 29.–30. října rakouský parlament ve Vídni schválil vznik provincie Deutschböhmen, s plnou politickou a vojenskou podporou. Během třech dnů byly kromě seve- rozápadního pohraničí vytvořeny také moravský Deutschsűdmähren a šumav- ský Bőhmerwaldgau. A co se odehrávalo v našem severozápadním pohraničí? Po vyhlášení této německé provincie Deutschböhmen bylo okamžitě přerušeno železniční spo- jení s českým vnitrozemím. V Teplicích bylo zřízeno vlastní ředitelství su- detských drah a čeští zaměstnanci byli propouštěni. Ale to nebylo vše. Do vnitrozemí nebyl vpuštěn jediný vlak s uhlím a z vnitrozemí zakázán dovoz zboží všeho druhu, včetně potravin. To znamenalo hlad a bídu. Ty už koncem války vyvolávaly řadu protestů, dokonce i stávky, včetně té v Záluží na Dole Herkules, kde horníci odmítli sfárat, dokud se nezlepší zásobování. Tak vážná byla situace. Nedostatek potravin dnem i nocí zesiloval. Lístkový systém sice pokračoval, ale jen málo bylo k dostání. Vydávaly se vlastní sudetské peníze, ale ani ty z krize nepomáhaly. Bída vylévala z břehů netrpělivost, lidé se vrha- li na sklady s potravinami, začali rabovat. Na mnoha místech bylo vyhlášeno stanné právo, k potlačení hladové vzpoury bylo povoláno vojsko i četnictvo. Za moukou a chlebem se jezdilo na venkov. Za peníze však nedostal nikdo nic. Nakupovalo se tedy směnným obchodem „něco za něco“, jinak neby- 17

la šance něco dostat. Kradlo se i na polích, při žních obilí, které se pak tajně doma mlátilo a na kávových mlýncích mlelo. Na podzim se kradly brambory, tuřín, cukrovka, aby se přežila zima. Také na opačné straně československé - ve vnitrozemí bylo zle. Byl kritický nedostatek uhlí. Do Prahy byli nově vytvořeným NV pozváni zástupci zemské vlády Deutschböhmen k jednání o situaci. Při tomto jednání v Praze odmítli Němci oprávněný požadavek Čechů na likvidaci provincie Deutschböhmen včetně výměny zboží za uhlí. Svůj politický mandát při jednání opírali o sil- ný průmysl, který tvořil 70 % veškerého průmyslového potenciálu Rakouska. A z vojáků, vracejících se z války, zřizovali k obraně vlastního území domobra- nu, volkswehr. Pochopitelně pnutí na obou národnostních stranách zesilovalo. O vzniku české samostatnosti 28. října nikdo na Mostecku nevěděl, jen tušil. Teprve od Lounska z žebroty vracející se lidé sdělovali místním, že ve vnitro- zemí se oslavuje, na domech se vyvěšují české vlajky, hraje se hymna. V ob- cích s převahou českého obyvatelstva, tedy i v Záluží, po jednání v Duchcově 29. října, se začaly organizovat revoluční NV a ozbrojené oddíly. Pro případ Tak si sudetští Němci představovali své panství, které nazvali Deutschböhmen 18

střetu s německým volkswehrem. Avšak svrhnout, porazit nenáviděnou vládu Deutschböhmen bylo nad síly místních Čechů. Byla sice místa, z nichž se odesí- laly rezoluce do Prahy, a volalo se o pomoc. Nedostatek potravin byl tak zoufalý, že se dokonce přidali i někteří němečtí radní z Chomutova a Ústí nad Labem, riskujíce opovržení z vlastních řad. Praha a vnitrozemí sice mrzly nedostatkem uhlí, ale jak rychle vyřešit nastalé problémy, jichž bylo vznikem ČSR určitě ne- málo? Slováci a Rusíni na Podkarpatské Rusi se vyslovili pro společný stát s Če- chy, Prozatímní národní shromáždění chce zvolit předsedu vlády, zbavit trůnu Habsburky a zvolit T. G. Masaryka prvním československým prezidentem. Na táborech lidu se volalo po znárodnění průmyslu, po osmihodinové pra- covní době, pozemkové reformě a k tomu ještě doléhaly zprávy o maďarské okupaci části Slovenska a problémech s Poláky na Těšínsku a ještě naše volání o osvobození Sudet. Politický důvod osvobodit Sudety, to ano, ale hlavně fatální nedostatek uhlí přiměl nakonec československou vládu k rozhodnému vojen- skému zásahu. Po neúspěšném jednání pražského NV s Němci bylo rozhod- nuto. Dne 27. listopadu přijel první vojenský transport do Mostu. Následovalo Do hlav sudetských Němců vtloukali svou sudetskou ideologii pomocí letáků, brožur i knih 19

jednání se zástupci města, při němž němečtí zastupitelé odmítli uznání ČSR a účast Čechů na správě města. Při obsazování nádraží a přilehlých ulic došlo k prvním přestřelkám. Následujícího dne při postupu do středu města došlo k tvrdému odporu volkswehru, německého vojska a ozbrojeného německého obyvatelstva. Při bojích padlo devět českých vojáků a také několik německých obyvatel. Další jednání naznačovalo smír a zastavení pouličních bojů, leč ne- stalo se tak. Ve městě se znovu rozpoutala bitva, střílelo se nejen z oken a ze střech, ale i z kostelních věží. Českému vojsku při těchto bojích vydatnou mě- rou pomáhala takzvaná Kopistská legie, v níž početnou část tvořili čeští zálužští občané. Urputně až fanaticky bojovali Němci. Nechtěli vydat město do spo- lečných českoněmeckých rukou. Teprve vyhlášené stanné právo a odzbrojení volkswehru vnesly do města relativní klid a prostor k jednání o správě měs- ta a likvidaci provincie Deutschböhmen. Ale to ještě bohužel nebyla trať ve- doucí z uhelného revíru do vnitrozemí volná. Bylo třeba zdolat železniční uzel a nádraží v Louce, které byly v držení chomutovského vojska a litvínovského volkswehru. Znovu do bojů zasáhla Kopistská legie, která 29. listopadu s čes- koslovenským vojskem dobyla tento poslední opěrný bod Němců. Teprve po 30. listopadu byl bez odporu osvobozen také Horní Litvínov a československé vojsko osvobozovalo další místa v pohraničí. O této mostecké krvavé události je nutné se zmínit proto, že při dalším osvobozování pohraničních měst a obcí nedošlo nikde k tak tvrdému odporu a hájení provincie Deutschböhmen v bo- ji muže proti muži, jako tomu bylo v Mostě. Například bez jediného výstřelu byla pak v prosinci osvobozena další sudetská města Teplice, Chomutov, Jir- kov, Kadaň, Ústí n/L a dokonce 16. prosince Liberec, tedy sídlo zemské vlády Deutschböhmen. Jejich vládci uprchli do Vídně. Takže když první českosloven- ský prezident T. G. Masaryk přijel 21. prosince do slavnostně vyzdobené Prahy, bylo také pohraničí vyzdobeno československými prapory, zbaveno sudetské nadvlády a do Prahy se již bez železničních překážek dopravovalo severočeské uhlí a zpět tolik očekávané zboží a potraviny. Radost z konečně nabyté svobody byla i v Záluží obrovská také proto, že se o ni v bojích o toto území zasloužili také spolu s českými vojáky a Kopist- skou legií i zálužští občané. Na toto území svoboda nespadla zčistajasna jako dar. Tady se o ni tvrdě a nesmlouvavě bojovalo. 20

Záluží v letech 1918–1932 Poválečné období započaté vznikem československé samostatnosti v roce 1918 až do jejího konce v říjnu roku 1938 lze charakterizovat jako časově limitovaný úsek, který se odvíjel v odlišných hospodářských, soci- álních a politických poměrech. Zatímco v období od roku 1918–1932 probíhal život v cyklech uhelné prosperity, jejího poklesu, sociálních nepokojů, hospodářské krize kulmi- nující Velkou mosteckou stávkou, období započaté mezi roky 1933–1938 pak zesíleným politickým bojem proti odtržení tohoto území od ČSR a je- ho připojení k třetí říši. Výpis z převratných dnů roku 1918, kdy došlo k první kooptaci českých občanů do obecního zastupitelstva 21

29. října roku 1918 učinili Zálužští první krok k národnostnímu zrovno- právnění účasti na správě a řízení obce. Do obecního zastupitelstva bylo ko- optováno prvních osm českých občanů. Z moci úřední došlo pak k rozpuštění tohoto správního hybridu. Byla jmenována správní komise, jejímž předsedou se stal Josef Houška, dosavad- ní ředitel českého družstevního konzumu Budoucnost. Bylo to v době, kdy situace byla velmi kritická a radost z nabyté svobody se ztrácela v zoufalých Zápis z historicky významného zasedání zastupitelstva obce 22

zásobovacích poměrech. Sklady zboží byly vyrabované, reciproční spojení s vnitrozemím zatím minimální a hlad zesiloval volání po nápravě. Nejen to! Hlasitěji se ozývaly další požadavky na zlepšení sociálního postavení hor- níků. Jednalo se o osmihodinovou pracovní dobu, zřizování závodních rad, větší zastoupení horníků na řízení dolů a v obcích volání po českých školách a bytech. Starostí nad hlavu! Díky silné aktivitě celého zastupitelstva vrhli se všichni do práce ke zvládnutí těchto problémů. Předně bylo nutné zvolit nové obecní zastupitelstvo a starostu. Stalo se tak 15. července 1919, kdy bylo zvo- leno 22 Čechů a osm Němců a starostou obce byl zvolen Josef Houška. Dva dny nato, na řádném zasedání obecního zastupitelstva, došlo na změnu ná- zvu obce. Člen obecního zastupitelstva F. Hána předložil návrh na změnu názvu obce z německého Maltheurn na Záluží, ponechávající pro Němce ná- zev Maltheurn. Návrh byl většinou hlasů přijat. Byl to nepochybně historický průlom do dějin obce. Dalším zásadním problémem bylo stále zásobování. Následovaly prosby, výzvy a volání o pomoc! Nebylo zasedání obecního zastupitelstva, aby se ten- to naléhavý problém neprojednával a neřešil. Na zasedání zastupitelstva byl přijat návrh na změnu názvu obce 23

Krůček po krůčku se ale situace zlepšovala. Po urgencích došla na šach- ty pomoc. Horníci fasovali mouku, rýži, luštěniny, někdy i maso. Situace se postupně zlepšila natolik, že v roce 1921 byly zrušeny potravinové lístky. Je nutné se zmínit ještě o jedné zajímavosti: Němci požádali obecní zastupitel- stvo o postavení zvonice, jejíž finanční náklady spojené se stavbou si budou hradit ze svých sbírek. Tak se stalo. Zvonice byla v roce 1921 postavena, pře- žila bombové nálety a byla zlikvidována až v roce 1974. V témže roce 1921 se stihlo ještě sčítání lidu, při němž bylo v Záluží celkem 3 753 obyvatel, z toho 2 861 Čechů, 885 Němců, pět Židů, jeden Srb a jeden Rus. V té době se při- hlásili o slovo čeští hasiči. Stalo se to při oslavách 50letého výročí založení Německého sboru dobrovolných hasičů. Ať už byly důvody národnostní či z potřeby zesílení protipožární ochrany, faktem zůstane, že z podnětu pře- devším Václava Břicháče a Františka Koreluse se konala 21. listopadu 1921 ustavující schůze a 31. března 1922 řádná valná hromada, na níž byl prvním starostou zvolen František Kala a velitelem zálužský učitel Josef Kerner. V počátcích se museli obejít bez výzbroje a finančních prostředků, zato jim nechyběla nezdolná vůle k bytí. Ze sbírky mezi sebou nakupovali základ- ní výzbroj. Když přišla na řadu stříkačka, zadlužili se a na úroky a splátky střádali mezi sebou dál. Za velmi krátký čas bylo v obci jasné, proč k založení samostatného českého sboru dobrovolných hasičů došlo. Zatím k požárům jezdili společně. Ne vždy výjezd dopadl dobře. Například v srpnu roku 1923 byl ohlášen požár v Dolním Litvínově. Do zbrojnice přispěchali jak Němci, tak Češi. Hbitě nasedli na stříkačku a vyjeli k požáru. Na poloviční cestě do- šlo k hádce, čeští hasiči byli ze stříkačky vystrčeni a k požáru dojeli jenom Němci, zatím co Češi s helmami a sekyrkami přiběhli po svých, poklusem. O zpáteční cestě není v kronice českých dobrovolných hasičů zmínka, ale lze si domyslet, jaká spolupráce s Němci následovala. Samozřejmě prioritou zvoleného obecního zastupitelstva bylo stabilizo- vat poměry v obci odstraněním nedostatku potravin a zboží, dát českému školství nový rozměr a k přeplněným hornickým koloniím přispět výstav- bou nových objektů. V červnu 1923 byla v dolní části obce zahájena výstav- ba 42 hornických domků, včetně nového sociálního vybavení. Tato výstavba byla hrazena z uhelného fondu. V červenci téhož roku byla započata výstav- ba budovy měšťanské školy, finančně kryté státem, a obecné školy, finančně kryté obcí. Také další stavby dostávaly pevné termíny. V dubnu 1924 byla za- hájena stavba sokolovny, která díky razantní pomoci členů Sokola byla ještě v témže roce dokončena a 20. prosince 1924 slavnostně otevřena. Ani výstav- ba školních budov se neprotahovala. Říjnová kolaudace potvrdila možnost zahájit školní výuku. Chyběl však nábytek, školní pomůcky, proto se vyučo- 24

Jedna z výzev obecního zastupitelstva o zlepšení zásobování 25

vání odložilo. Zahájeno bylo až po vánočních prázdninách. Nicméně 26. říj- na roku 1924 došlo k velké slavnostní události předáním obou českých škol k užívání, včetně odhalení pomníku J. A. Komenského, zhotoveného záluž- ským občanem, legionářem Adolfem Svárovským. Otevření obou škol neu- vítaly jen zálužské děti, ale také děti z okolních obcí, kde dosud české školy chyběly – Horní Jiřetín, Janov, Hamr a Lipětín. Ještě než došlo k velkým stáv- kovým událostem let 1928 a 1932, stavební ruch zesílil. Kdo si stačil nastřádat nebo se zadlužil půjčkou, pustil se do rodinné stavby. Stavělo se hlavně vedle hornických baráčků, při cestě na starou Maltu. Prvními domkáři byly rodi- ny Schraibrů, Nejedlých, Krausů a Potůčků, k nimž postupně přibývaly další. Poslední ze 32 domků byl postaven v roce 1938. Za necelý rok, v době okupa- ce, bylo všech 32 domků srovnáno se zemí. Obecní aktivita v tomto období zdaleka nekončila. V roce 1927 byla ote- vřena mateřská škola, do níž se přihlásilo 164 dětí. Z prostředků obce se po- stavily dva obecní domy pro sociálně slabé. Také další kolo obecních voleb v roce 1927 znovu potvrdilo převahu tří politických stran – České sociální demokracie, KSČ a Strany národních socialistů. Do funkce starosty byl opět zvolen občany respektovaný Josef Houška. Rok desátého výročí Českoslo- venské republiky začal krutými klimatickými i sociálními událostmi. Silné mrazy až –32°C ochromily chod obce. Pukaly stromy, praskalo vodovodní potrubí a v těchto krutých mrazech horníci v celém revíru 13. února vyhlá- sili generální stávku za zvýšení mezd. Volání po nedostatku uhlí z vnitroze- mí nebylo vyslyšeno. Na 30 000 horníků ukončilo stávku až 14. března, kdy se podařilo některé jejich požadavky splnit. 8. března večer došlo k požáru Dělnického domu. Na 120 hasičských sborů českých i německých se marně pokoušelo oheň uhasit. Zamrzaly i hadice s vodou. Oblíbený „Dělňák“ vy- hořel do základů. Kromě požáru zachvátila obec i silná chřipková epidemie. V témže roce došlo ještě k jedné události, o které je nutné se zmínit. Karlo- varská autobusová společnost zahájila 1. června autobusový provoz na lince Horní Jiřetín, Záluží, Horní Litvínov, Lom a Libkovice a zpět. Poprvé je Zá- luží dopravně spojeno s okolním světem, i když se kamkoliv chodilo spíše pěšky či jezdilo na kole. Při sčítání lidu v roce 1931 došlo k mírnému zvýšení počtu obyvatel, o 114. Celkem žilo v Záluží 3 867 obyvatel, z toho 2 984 Čechů, 840 Němců a 43 cizinců. Toto období je ještě třeba doplnit o růst nezaměstnanosti, která v obci postihla 165 obyvatel a z tohoto důvodu se řada rodin vystěhovala do SSSR. Toto čtrnáctileté období je charakterizováno utvářením československé státnosti, periodickou vlnou stávek za zlepšení životních podmínek, růstem stavebního podnikání, rozkvětem českého školství a společenského života 26

a vyvrcholilo v roce 1932 Velkou mosteckou stávkou. Ani mohutný výbuch na Dole Kohinoor v roce 1932, při němž bylo zabito osm horníků, nepřispěl ke klidu v obci ani v uhelném revíru. Obci se nevyhnulo ani další řádění pří- rodních živlů. Po bujarém Silvestru došlo ve dnech 2.–3. ledna roku 1932 k velké povodni. Po rychlém tání sněhu se Chudeřínský potok vylil z koryta, rozlil se ještě před Zálužím částečně do polí. Co se nezachytilo tady, valilo se po silnici a cestách po celém Záluží. Voda zatopila sklepy, na několika mís- tech zvedla betonovou klenbu potoka a v dolní části obce se celý příval vody spojil v nezvladatelnou hrůzu, která znamenala pro Helmschmiedovu zahra- du naprostou katastrofu. 27

Záluží v období 1933–1936 Jestliže se poválečné období do roku 1932 vyznačovalo silným sociálním hnutím, pak období let 1933–38 bylo zcela ve znamení poklesu sociálních bojů a stávek. Scénu severočeského pohraničí zasáhl silný národnostní zá- pas, spojený s bojem proti fašizmu a proti odtržení tohoto území od ČSR. Ani hospodářská situace nebyla příliš optimistická, neboť krize doznívala až do roku 1936. Republiková statistika uváděla 1,3 milionu nezaměstnaných a Mostecko bylo se svými 110 tisíci obyvateli řazeno mezi nejvíce postižené oblasti. Na okresním úřadě práce se o práci hlásilo přes 5 500 nezaměstna- ných. Poptávka po uhlí byla silně omezena, šachty zvyšovaly haldy neproda- ného uhlí a horníci fárali v týdnu 2–3 šichty. Mzdy se pohybovaly v rozmezí mezi 60–120 korunami. I přes tuto nepříliš optimistickou skutečnost po- čet stávek značně poklesl. Důvodem bylo vystoupení A. Hitlera na politic- kou scénu v sousedním Německu, u nás se o slovo přihlásil K. Henlein. Silné národnostní pnutí v Mostě a v Horním Litvínově rezonovalo také v Záluží. Protifašistické demonstrace v těchto městech, jichž se Zálužští masově zú- častňovali, byly toho důkazem. Také další události v okolí hýbaly životem. V obci například docházelo k většímu počtu schůzí, na kterých se diskuto- valo o počínání mosteckých Němců. V roce 1933 došlo v Mostě k rozpuštění městského převážně německého zastupitelstva a do čela města byl jmenován proti odporu Němců vládní komisař JUDr. Pfleger. • V roce 1934 (3. ledna) došlo k výbuchu na Dole Nelson III, při němž za- hynulo 142 horníků. • V roce 1935 to byly parlamentní volby, při nichž Henleinova strana získala největší počet hlasů a stala se nejsilnější politickou stranou v ČSR. V tém- že roce byl odhalen pomník T. G. Masaryka v Mostě. • V květnu 1936 se konala mohutná protihenleinovská demonstrace v Hor- ním Litvínově Pod Střelnicí. K. Henlein při ní, díky protestům a skandová- ní demonstrantů, svůj protičeský projev s výhružnými hesly jako „Unsere Richtung ist heim ins Reich“ nedokončil. • I když se na českých shromážděních zákazu a rozpuštění německých šovi- nistických stran DNP a NSDAP nadšeně tleskalo, obavy z činnosti Henlei- novy strany SdP zesilovaly. Snad právě proto došlo v Mostě v roce 1935 k odhalení pomníku TGM, kdy i za trvalého deště na Prvním náměstí napochodovaly tisíce antifašistů 28

z celého okresu, včetně zálužských, a slibem „Věrni zůstaneme“ vyjádřily od- hodlání republiku bránit. Ne jinak tomu bylo o rok později v Horním Litvínově při projevu K. Hen- leina, kdy protičeské štvaní narostlo do takových rozměrů, že vyprovokova- lo početný protihenleinovský dav k prolomení plotu a ve rvačce muže proti muži došlo k ukončení této manifestace. Mezi těmito událostmi se život v Záluží nezastavil. Když v roce 1933 ne- zaměstnanost kulminovala, bylo v obci 110 nezaměstnaných. Obecní zastu- pitelstvo rozhodlo, že 55 z nich zaměstná na obnově starého vodovodního potrubí z roku 1899 a další na dostavbě obecního koupaliště. Tímto opat- řením se docílila bezporuchovost vodovodního potrubí, začátkem červen- ce bylo slavnostně otevřeno obecní koupaliště. Kolem dvou tisíc zvědavců z celého okolí obdivovalo toto dílo, které nemělo v širokém okolí obdoby. Je třeba dodat, že značnou měrou se o toto koupaliště svými půjčkami zaslou- žili hostinský Josef Ryska, Žid Hugo Lőwe a konzum Budoucnost. Abychom nezapomněli na klimatické podmínky: jaro a léto 1933–34 byly suché, vody málo, obecní vodař pan Kovařík reguloval přítok vody do jednotlivých čás- tí obce. Zato koupaliště a rybníky na staré Maltě byly v obležení. Bohužel ani epidemie spály a záškrtu se obci nevyhnuly. Obě školy musely být uzavřeny a v mostecké nemocnici zemřelo šest zálužských dětí. Za zmínku stojí také obecní slavnost na počest znovuzvolení TGM prezidentem republiky v květ- nu 1934. Tisícového průvodu, který kráčel obcí, se poprvé také zúčastnili ně- mečtí sociální demokraté i s prapory. Jako výraz díků za nabytou svobodu a demokracii byl obecními zastupiteli v dubnu 1935 TGM zvolen čestným občanem Záluží. Dostalo se i na oslavy 40. výročí založení první české ško- ly v Záluží. Konaly se 15.–16. června 1935. K tomuto výročí byl vydán obcí a školou tzv. „Slavnostní list“, mapující celou historii školství v Záluží a okolí. V rámci oslav se konal průvod obcí, za velké účasti občanů se před školami přednášely slavnostní projevy, na náměstí koncertovala dechová hudba, od- poledne se na Sokolském hřišti pořádaly dětské zábavy s pohoštěním a večer nechybělo dětské divadelní představení. Nejen oslavy byly na pořadu dne. Došlo i na školní stávku za zřízení čtvr- tého ročníku měšťanské školy. Spolu s učiteli a žáky stávkovala také místní školní rada, někteří obecní zastupitelé a na školách se nevyučovalo. Výsledek se dostavil. Již v říjnu roku 1935 bylo vyučování 4. ročníku měšťanské školy zahájeno. Třídu zaplnilo 50 žáků ze Záluží a okolí (Dolní Jiřetín, Dolní Litví- nov, Lipětín, Horní Jiřetín a Janov). V roce 1937 politické události zesilovaly. Abychom pochopili dobu v ce- lém kontextu, je třeba uvést několik zpráv z denního tisku a několik udá- 29

lostí týkajících se mosteckého okresu. Mostecko stále vykazuje vysoký počet nezaměstnaných. Pro 1 124 sociálně nejslabších vydává okresní úřad lístky na životní potřeby. Od 19. července do 23. srpna vyčlenilo ministerstvo sociální péče pro Mostecko částku 12 000 Kčs na chleba pro sociálně slabé. Místní spo- lek pro plicně nemocné tuberkulózou oznámil, že jeho péčí bylo o prázdninách v ozdravovně na Křížatkách hospitalizováno 101 dětí. Státní doly oproti privát- ním vykazovaly v některých měsících pět odpracovaných směn v týdnu. Mostec- ká ocelárna v důsledku zlepšené obchodní bilance zvýšila svým zaměstnancům mzdy na úroveň z roku 1929. Na rychlém dokončení obranných betonových bunkrů, táhnoucích se od Chomutova kolem Souše a Kopist, pracují stovky ne- zaměstnaných. Oproti minulým rokům počet stávek značně klesl. Na dolech Ko- lumbus a Herkules se stávkovalo v tomto roce pouze třikrát. Zato na politické scéně se situace silně přiostřovala. Henleinovci, posíle- ni posledními parlamentními volbami, se v Mostě a Horním Litvínově sil- ně aktivizovali. Svolávali apely, organizovali provokativní pochody, při nichž výkřiky „Sieg Heil“ a heslo „Heim ins Reich“ nebraly konce. V Záluží se sice o nic podobného nepokoušeli, ale těchto apelů se potajmu zúčastňovali. Také na české straně bylo živo. Nebylo týdne, aby se v obci nekonala nějaká pro- testní schůze. V Sokolovně národní socialisté, v Dělňáku sociální demokraté, Pohled na občany Záluží a z blízkého okolí, kteří naslouchají slavnostním projevům k 40. výročí založení českých škol 30

U Türpů a U Lukešů komunisté. Z těchto shromáždění se zasílaly vládě re- zoluce, protesty s požadavky o zákazu činnosti Henleinovy Sudetoněmecké strany SdP. V Dělňáku byl vypískán poslanec strany Národních demokratů Fr. Ježek, vyzývající ke klidu a jednání s K. Henleinem o ústupcích. Přesto, nebo právě proto se v této vypjaté atmosféře konaly v Mostě oslavy 20. výročí slavné bitvy u Zborova. Na První náměstí napochodovali legioná- ři z celého kraje, tedy i Zálužští se svým praporem. Oslavu organizoval a řídil Zálužák – francouzský legionář Matěj Vencl. Po projevech a vojenské pře- hlídce 9. pěšího pluku K. H. Borovského, který sídlil v mosteckých kasárnách, vyzval velitel této posádky legionáře s ohledem na vážnost situace k obraně vlasti a k přísaze. Zaplněným náměstím se pak hrdě a mohutně ozvalo „Tak přísaháme!“ Od této červencové události pak jezdili zálužští legionáři jed- nou měsíčně do mosteckých kasáren učit se zacházet s novými zbraněmi. Na místní občany silně zapůsobila i zpráva o úmrtí T. G. Masaryka. Na náměstí se konala smuteční tryzna a večer byla na hřišti Sparty Záluží zapálena vat- ra. Národního pohřbu se zúčastnila 34členná delegace složená napříč spolko- vým spektrem. Úmrtí TGM urychlilo zamýšlený nápad postavit v Záluží pomník první- mu československému prezidentovi. Návrh obecnímu zastupitelstvu před- ložila místní odbočka Československé obce legionářské. Ten byl schválen, ustanoven přípravný výbor, odsouhlasen návrh pomníku, zhotoveného záluž- ským občanem Adolfem Svárovským. Tím byla celá akce zahájena. Z obavy, aby nedošlo k vzájemnému agresivnímu střetu mezi demokraticky smýšlejí- cími občany a pronacistickými Němci, nebyla policejní správa zpočátku osla- vám nakloněna. Přes mnohá ujištění byl nakonec souhlas vydán a organizace oslav se rozjela naplno. Nelze opomenout v tu dobu vydaný zákon na obranu republiky, na jehož základě byly zřízeny útvary SOS (Stráže obrany státu), do nichž bylo jmeno- váno několik zálužských záložníků a četníků, což zvedlo sebevědomí míst- ních občanů. Nejinak tomu bylo při vyhlášení nočního cvičení CPO (civilní protivzdušná obrana) provedeného v červenci 1937. I občanský a kulturně-společenský život byl intenzivnější. Jako by lidé tušili, že v nedaleké budoucnosti bude jeho etapa uzavřena. Místní kino v Sokolovně bylo vždy o nedělích vyprodané. Filmy s Vlastou Burianem, Emanuelem Fialou, Jindřichem Plachtou či s Theodorem Pištěkem a Annou Nedošínskou byly silnými taháky, o nichž se pak celý týden v hospodách či při korzu na chodníku hovořilo. Na premiérové filmy se například chodilo až do Mostu. Tam o nedělích i do divadla. Zvláště operety s Járou Pospíšilem byly Zálužáky početně navštěvovány. Táhly také fotbalové Kopisty. Stovky zá- 31

lužských fanoušků se chodily dívat na jejich vítězné tažení do první ligy se zálužským Jardou Šmídlem. Živo bylo od května do října i v Dělňáku. Kona- ly se tu taneční čaje, k tanci hrál oblíbený taneční orchestr Mildy Rouše, je- muž koncesi propůjčoval kapelník František Hasse. Byla to událost pro mladé z celého okolí včetně Horního Litvínova. Kromě toho si lidé vylepšovali své životní podmínky sbíráním hub a jejich prodejem na mosteckých trzích, pro- dávalo se drobné zboží nakoupené v německém Mníšku, jiní pytlačením ryb nebo sběrem uhlí na haldách. I přes rozjitřenou politickou situaci se podzim už nesl ve znamení Havelské- ho posvícení, tancovačkami na všech sálech a přípravami na oslavy 20. výročí vzniku ČSR, jehož významnou součástí bylo odhalení pomníku TGM. 32

Školství Vznik českého školství v Záluží lze posuzovat jen v kontextu se vznikem školství v celé severozápadní oblasti, zvláště pak se vznikem českého školství na Mostecku. Důvody byly následující: 1. před rokem 1870, kdy docházelo k přílivu českých dělníků do uhelného průmyslu, chyběly české školy, byly pouze německé. 2. ke vzniku českých škol významnou měrou přispěly Ústřední matice škol- ská, Národní jednota severočeská a Ústřední školský komitét. 3. teprve po zřízení první České matiční školy v Mostě v roce 1882 byly po- stupně zřizovány další české školy. Z hlediska těchto faktorů lze objektivněji sestavit posloupnost událostí, směřujících ke zřízení také české školy v Záluží. Je například vhodné připomenout, že na některých německých ško- lách ještě před rokem 1870, tedy v době, kdy Mostecko mělo ještě pře- vážně agrární charakter a česká etnika tu byla spíše nepatrnou enklávou, se vyučovalo několik hodin také česky. Archivně je doloženo, že v prů- běhu 16. století se obrací městská rada Mostu na arcibiskupa, aby jim po- slal učitele schopného vyučovat českému i německému jazyku. V průběhu 18. a hlavně 19. století, kdy v této oblasti dochází k silnému rozvoji němec- kých škol a zesílenému přílivu českých občanů, se na některých německých školách připouštěla také možnost výuky českého jazyka. Ale jakmile byla podána v této době první žádost o vznik české školy, zvedl se ze strany míst- ních Němců silný odpor. Proti snaze o vlastní české školství se postavili místní Němci téměř jednotně. Tím se stalo, že boj o národní identitu v této oblasti začal v okamžiku, kdy zdejší Češi podali první žádost o zřízení čes- ké školy. Také podle mosteckých novin Brűxer Zeitung Češi svým požadav- kem ohrožovali staleté německé území. Sílící české národnostní hnutí se ale nezastavilo. Navzdory výhrůžkám, překážkám a šikanám byla roku 1882 otevřena první Česká matiční škola v Mostě a roce 1887 první veřejná škola v Souši. Do těchto prvních škol, především do mostecké, docházely kromě dětí z Mostu a Kopist také čes- ké děti ze Záluží. Po vzoru Mostu a Souše se ke zřízení českých škol hlásily další obce se silnou českou enklávou včetně Záluží. Roku 1890 byla podá- na německým úřadům první žádost. Němečtí zastupitelé však chtěli zřízení české školy v Záluží zabránit. Na obecní úřad byli povoláváni němečtí maji- 33

Pohledy na první českou školu postavenou v roce 1895 34

telé domů a bytů a ti byli radními vyzýváni, aby donutili své české nájemní- ky žádost odvolat a zřeknout se jí. „Pokud tak neučiní, vyhazujte je z bytů,“ znělo doporučení radních. Někteří se zalekli a své podpisy odvolali, většina se však nedostavila a s místními zastupiteli bojovali dál, až se dočkali! V roce 1895 byla první Matiční škola v Záluží otevřena. Zuřivost německých občanů a úřadů neznala mezí. Na mnoha místech v okrese byly české rodiny vykazovány z bytů. Příklad z nedalekých bývalých Ervěnic i po 100 letech vyráží dech. Po podání žádosti roku 1897 bylo vyká- O boji za české školy informoval časopis Severočeský dělník 35

záno z bytů i z práce na 60 českých rodin. Po opakovaném podání žádosti na zřízení české školy bylo tamtéž roku 1907 vykázáno na ulici 120 českých ro- din a kromě vyhazovu z práce musely opustit i obec. Po těchto trpkých zku- šenostech došli čeští občané v tomto kraji k názoru, že má-li být dosaženo výraznějšího úspěchu ve zřizování škol, je nutné sjednotit úsilí, vytvořit ofi- ciální orgán (či spolek), který by zájmy českých občanů snadněji prosazoval. Proto při dalších zápasech o zřizování českých škol sehrály významnou roli Ústřední matice školská, Národní jednota severočeská a v neposlední řadě také Ústřední školský komitét, založený v Duchcově, jejímž významným funkcionářem byl zálužský občan Josef Dlask (viz. str. 35 – výzva). Jejich společným přičiněním se dařilo. V roce 1902 bylo v této duchcovsko – mostecké oblasti již 21 českých škol, z toho 12 veřejných dotovaných stá- tem, na rozdíl od škol matičních, které byly financovány obcemi nebo dary spolků a jedinců. Nelze opomenout, že i přes velké snahy a úsilí se nepodařilo do roku 1918 zřídit ani jedinou českou měšťanskou školu! Tak tvrdý a mnoh- dy nekompromisní byl boj o české školy, doprovázený stávkami a demonstra- cemi i přesto, že se Češi ve svých žádostech opírali o zákon z roku 1867, který zaručoval právo obyvatel zachovat si svou národnost a svoji řeč, zřizovat ve- řejné školy s výukou v mateřském jazyce. Nejen v Ervěnicích a okolních obcích bojovali Němci proti zřízení českých škol. Například mostecký starosta a poslanec říšské vídeňské rady na slavnosti v Obrni- cích roku 1906 vyzýval Němce k boji proti rozpínavosti Čechů, proti zamýšlenému zřizování dalších českých škol, a aby učinili přítrž pronikání Čechů do německého jazykového území. Vraťme se však do Záluží. Vyučování na první české škole bylo slavnostně zahájeno 5. června 1895 a školní rok ukončen za měsíc 15. července, protože škola nebyla ještě dokončena. Hned napoprvé se přihlásilo 276 dětí, z toho 145 hochů a 131 děvčat. V následujících letech počet žáků vzrůstal. • Ve školním roce 1895/6 byl počet žáků 394 • Ve školním roce 1905/6 byl počet žáků 503 • Ve školním roce 1907/8 byl počet žáků 655 V posledním roce matiční školy (1907/8) navštěvovalo tuto školu: • 362 dětí ze Záluží • 192 z Dolního Jiřetína • 87 z Dolního Litvínova • 8 z Horního Jiřetína • 6 z Janova 36

Prvním řídícím učitelem se stal velký národovec a mezi občany oblíbený Jan Bukovský. V této funkci řídícího učitele se pak vystřídali Jan Jirman a Jo- sef Stránský, který stačil ještě podat žádost o zřízení školy veřejné. Posledním řídícím učitelem matiční školy byl Bohumil Thomers, který řídil školu od roku 1905 až do roku 1919. Škola veřejná byla povolena 7. října 1897. Jak- mile toto rozhodnutí o zřízení veřejné školy vešlo v obci ve známost, nastal poprask. Ihned následovaly ze strany Němců protesty. Nabytí právní moci se protahovalo neuvěřitelných 10 let. Teprve pak byla novým výnosem zemské školní rady veřejná škola povolena. Ani poté protestům nebyl konec. Násle- doval nový německý rekurs. Vzdor všem těmto německým aktivitám se přece jenom podařilo veřejnou českou školu prosadit. Vyučování na první veřej- né škole v Záluží započalo ve školním roce 1908/9, což byla pro české obča- ny v Záluží velká událost. Tuto první veřejnou českou školu navštěvovalo ve školním roce 1908/09 celkem 370 žáků a 1915/16 to už bylo 476 žáků. Abychom alespoň částečně přiblížili dnešnímu občanu tehdejší podmín- ky, za jakých se učilo, uvedu několik příkladů. Pro deset tříd bylo k dispozi- ci pouhých pět místností. Vyučování bylo střídavé, čekalo se venku za deště, mrazu i vánic. Po opakovaném naléhání a stížnostech rodičů se místní za- stupitelé roku 1914 usnesli postavit na zahradě této české školy přístavek se třemi třídami a tělocvičnou. Radost z tohoto rozhodnutí netrvala dlouho. Jakmile byla přístavba dokončena, přišlo roku 1915 do obce maďarské vojsko a nastěhovalo se do ní. Kromě toho bylo několik učitelů povoláno do armády a do války. Na škole zůstaly jen dvě učitelské síly. Učitelka Eliška Zemanová, která učila střídavě šest tříd, a učitel Josef Emingr, který vyučoval ve čtyřech třídách a řídil chod školy. Neuvěřitelné, leč taková byla skutečnost, která tr- vala až do skončení 1. světové války. Z legií se vrátili dřívější učitelé Jindřich Čech, Antonín Petržilka a další. To už začíná nová, důstojnější etapa vývoje českého školství v podmínkách nabyté svobody v Československé republice. Pod novým zastupitelstvem, včetně starosty Josefa Houšky, se začíná situace krůček po krůčku zlepšovat. Od školního roku 1919/20 byla zřízena poprvé česká měšťanská škola. Přestože zálužští radní měli po válce vážnější starosti, vybavili školu vším potřebným. Do vyučování nastoupilo 167 žáků. Ředitelem této školy byl jme- nován rovněž velký národovec a veřejností respektovaný Eduard Veichet a učitelé Viktor Pinta, Františka Sládková a Josefa Kyclová. Ve školním roce 1920/21 byly obě školy sloučeny. Vyučování v této měšťanské škole bylo zatím soustředěno do přístavby původní české školy. Novinkou bylo zřízení školy pokračovací, živnostenské a odborné školy pro horníky, jako součást zmíně- ných škol. 37

Při otevření měšanské školy E. Veichet založil Pamětní knihu 38

Ze vzpomínek učitele Jana Hostáně: Asi 2. dubna roku 1920 mi přinesl listonoš z Hoříček do Brzic v Podkrko- noší korespondenční lístek. Okresní inspektor v Mostě mi oznamoval, že mám nastoupit učitelské místo v Záluží. Záluží? Kde to je? Kam jsem se to dostal? Hledali jsme v naučných slovnících a dozvěděli jsme se, že je to hornická osa- da, kterou obývají Češi i Němci. A tak jsem se poprvé ocitl na Mostecku. Kraji- na rozrytá, všude haldy, šachty a jezera. Škola byla v řadě hornických domků. Je to smutná kolonie. V maličké ředitelně mě vítá ředitel Eduard Veichet, pak učitel Zpěváček, mladý Tesař a další. Mají nade mnou poradu, kde budu byd- let a kde se budu stravovat. Byt mi sehnali v koupelně na poště. Vyndali vanu, dali postel, stůl a židli. Učím pátou třídu, 54 dětí. Po prázdninách čtvrtou třídu, 73 dětí v tělocvičně německé školy. Snídani mi vaří v Dělnickém domě, trochu černé bryndy, obědy tamtéž a večeře, co kde seženu. Rodiče by se rádi postara- li o učitele, aby tu vydrželi, neboť celý kraj je nadobro vyjeden. Do deníku jsem si napsal: Ráno mi jedna z žaček přinesla hrneček mléka, jiná pivoňky a jindy jiná holčička mi vzkázala: „Pane učiteli, babička vás prosí, jestli byste chtěl od ní mléko, ona má kozičku.“ Prvního června 1920 v předvečer svých narozenin jsem si do deníku zapsal: Ráno snídám špatnou kávu a chléb a hostinská nám vypověděla obědy, nemá z čeho vařit. Svírám hlavu v dlaních, mám hlad. Tří- du, kde učím 50 dětí pro stát, učím o hladu. Právě v den mých narozenin jsem neměl kde obědvat. Následující den mi dal horník Rotta několik koláčů a kávu. Další den k obědu zas jen polévku z dět- ské kuchyně, byla nechutná. Odpoledne mi žákyně Cmíralová přinesla do školy bramborový drn (asi hluchec). Rozdělil jsem se s učitelkou Šedivou. Byla u mne, sedla si na pelest a beze slov plakala, zoufalá nad tím životem. Jistě trpí víc než já! Děti mi různými drobnostmi dokazují svou lásku. Vždycky na mne čekají, chodí se mnou do školy i ze školy, jsem tomu rád. Děti se o mne starají a leda- cos mi do školy přinesou, například placky nebo buchty. Při jiné příležitosti mi děvče s chlapcem řekli: „Pane učiteli, maminka a tatínek vás zvou zítra na oběd. Určitě vás budou čekat.“ Slíbil jsem, že přijdu. V den mého svátku vyzdobily dívky třídu zelení a praporky. Na stole váza s květinami a Zikudová mi přinesla buchty s třešněmi. 26. června skončil školní rok a já odjížděl do Prahy. Dívky vezly na žebřiňáč- ku moje zavazadla na dráhu. Celá třída šla se mnou. Děti cestou zpívaly. Když vlak odjížděl, běžely a ještě za ním mávaly šátky. Nový školní rok začal lépe. Učil jsem na dolech horníky, dozorce a inženýry česky. Fasoval jsem na dolech uhlí, trochu hrachu, jindy kroupy nebo rýži. Ve třídě, která byla v tělocvičně ně- mecké školy, jsem měl 73 žáků. Stal jsem se taky obecním knihovníkem. Ve škole jsem žil bídně. Místo koše na papír starou konev, místo umyvadla starý hr- 39

nec a doma dokonce štěnice. Zkusil jsem hodně, ale žil jsem zato bohatý život. V lednu 1921 jsem se v Praze oženil. Ženu jsem si přivedl na sever, ale nevydr- žela ani tři neděle, musela se odstěhovat, protože jsem ji nemohl uživit. Sever byl bez zásob, stravování bídné. Děti k nám přišly z německých škol. Ve čtvrté třídě jsem začínal nejprve malou a velkou abecedou. Jednoho dne jsem vstou- pil do třídy a zůstal jsem ohromen stát, děti usedavě plakaly. Horníci odešli de- monstrovat do Mostu a vojáci do nich stříleli. Bylo několik mrtvých a raněných. Děti se bály o své radiče. Za několik dní byl pohřeb zastřelených. Všechny doly na celém severu žalostně houkaly. Kráčel jsem po vsi s hlavou skloněnou. Na- psal jsem v rozechvění báseň, která byla v Praze uveřejněna. Jmenovala se Po- hřeb zastřelených. Na severu jsem prošel hlubokým ideovým převratem. V září 1921 jsem pře- sídlil na Kladno. Nikdy jsem však na sever nezapomněl, na horníky Rotta, Cmí- rala, Hřícha, Fišera a na starostu Houška a na mnoho jiných. Poznal jsem, že horníci mají vysoké ideály a také sílu. Zůstal jsem jim do dneška věren. A jak mi bylo zatěžko, přijímat od chudých horníků dary, jak jsem se za to do krve styděl. (Citováno ve zkráceném znění ze sborníku č. 2 „Litvínovsko“, 1958.) O měšťanskou českou školu rychle rostl zájem v okolních obcích, ve kte- rých podobná škola nebyla. Kromě zálužských chodily do této školy také děti z Dolního Jiřetína, Dolního Litvínova, Lipětína, Horního Jiřetína, Janova i Hamru. V důsledku toho navštěvovalo tuto školu neuvěřitelných 434 žáků! Vyvstala naléhavá otázka výstavby nových školních budov. Tento nelehký úkol na sebe vzalo obecní zastupitelstvo. Hledalo pozemek, finanční krytí a objednalo projektovou dokumentaci. Záhy bylo rozhodnuto, že obecnou školu bude financovat půjčkou obec a měšťanskou školu bude financovat stát. Výstavba obou škol byla zahájena v roce 1923 a dokončena byla o rok později. Ještě v roce 1924 se v nich začalo učit. Obecnou školu s pěti třída- mi a třemi pobočkami navštěvovalo 271 žáků. Řídícím učitelem byl jme- nován Jindřich Čech. Trojtřídní měšťanskou školu se dvěma odbočkami navštěvovalo 187 žáků. Kromě toho byla obnovena výuka pro horníky s 30 posluchači, škola pokračovací se 62 učni. Ředitelem této školy byl Eduard Veichet. Obě školy byly zajímavé i po výtvarné stránce. Na náklady místního sdru- žení mládeže zhotovil místní výtvarně zdatný horník a sochař Adolf Svá- rovský sochu J. A. Komenského, která byla umístěna uprostřed mezi oběma školami. Na čelních stěnách vytvořil reliéfy významných osob z dějin českého národa (J. Hus, J. Žižka z Trocnova, K. H. Borovský a další). V okolí nebyla jiná škola, která by se mohla pochlubit takovou výtvarnou výzdobou. 40

V kapitole o školství nemůže chybět zmínka o zřízení tzv. IV. ročníku, pro- tože několik žáků chodilo do tohoto ročníku buď do Horního Litvínova nebo do Mostu. Snahou bylo zavést pro velký zájem tento ročník také v Záluží. Na úřadech ale zprvu neměli žádné pochopení. Na zasedání místní školní rady spolu s učiteli a za přítomnosti radních bylo proto rozhodnuto vyhlásit stáv- ku. Po jednání zástupců místní školní rady a radních na ministerstvu v Praze došlo k přehodnocení stanoviska – IV. ročník byl povolen a vyučování v něm bylo zahájeno v roce 1935. V roce 1938 před okupací měla měšťanská škola šest tříd a dvě pobočky, jež navštěvovalo střídavě 180–200 žáků místních i z celého okolí. Měšťanskou školu od jejího založení v roce 1919 až do školního roku 1933/34 vedl a řídil Eduard Veichet. Po něm měšťanskou školu převzal a ří- dil do konce školního roku 1938 Václav Bulan. Učitelský sbor tvořili Václav Sainer, Karel Kindl, Bedřich Jiřečka, Jiřina Knorová, Alžběta Svatošová a Jo- sef Kerner. Ruční práce vyučovaly Marie Hlásková a Anna Voštová. Obě tyto nové školy se svými obětavými učiteli ukončily „svou pouť“ začátkem října 1938, kdy na toto území vstoupily oddíly německého wehrmachtu. Říjnovou okupací byly obě české školy přeměněny na německé, které mu- sely české děti navštěvovat. Pokud některé nedojížděly do Souše, kde byla česká škola povolena. Pak bylo celých šest let navštěvování německé školy Pohled na nové školní budovy postavené v roce 1924 41

pro české děti povinné. Jaký dopad měla na výuku českých dětí nacisty ovlá- daná škola, netřeba domýšlet. Co do nich vtloukali zfanatizovaní učitelé, to zachraňovali doma rodiče. Některé části školních budov byly navíc zabrány německými firmami a přeměněny na kanceláře, některé dokonce na nocle- hárny a v neposlední řadě zde byly zřízeny i kanceláře gestapa. Na léta strávená v německé škole vzpomíná bývalý zálužský občan Antonín Ondráček: Nám mladým vzali všechno. Ze začátku okupace nás zbylé české žáky ve- cpali mezi Němce, ale hned příští jaro v roce 1939 nás z německé školy stáhli a v naší zálužské škole zavedli tzv. volksschule s vyučovacím jazykem němec- kým. Ještě dva roky německé školy jsem musel absolvovat pod přísným dohle- dem chebského učitele Schreinera, který Čechy nenáviděl a podle toho se k nám i choval. Ve společné sedmé třídě německé školy v Horním Litvínově jsem zažil tuto historku. Sedělo nás šest českých žáků v jedné dlouhé poslední lavici. Nebyl o nás ze strany vyučujících zájem – ostatně jsme německy hovořili velmi spoře v rozsahu znalostí z české školy. V den, o kterém se zmiňuji, předcházel výklad německého učitele o Židech a rasových zákonech fašistické filozofie. Přestávka byla pro německé žáky příležitostí tvrdit o našem spolužákovi jménem Žíla, že je Žid. Došlo k tahanici mezi námi a německými žáky. Klid nastolil německý učitel, který se vracel do třídy, a když mu žáci hlásili, že Žíla je Žid, vrátil se k němu, čichal a řekl: „To není Žid, Židé smrdí.“ A ještě jedna historka z osmé třídy volksschule. Učitel Schreiner vyučoval po- čty, na tabuli kreslil čtverec a místo čtverce nakreslil obdélník. Z pléna žáků se čes- ky ozvalo: „To je německý čtverec.“ Učitel se otočil a řekl: „Kdo to řekl?“ Do této doby jsme netušili, že ovládá naši řeč. Nikdo se nepřihlásil, a tak pro nás nastalo martýrium. Nechal si donést hůl z ribstole, srazil lavice dohromady a jednoho po druhém nás začal tlouci do zadku. Za chvíli byl unaven, soptil a chrlil na nás na- dávky a vyhrožoval, že dokud se nepřiznáme, domů nepůjdeme. Zachránil nás až pan Charvát, otec našeho spolužáka, který zaklepal na dveře a chtěl o svém syno- vi nějaké informace, čímž nás od dalšího trestu osvobodil. (Výňatek z dopisu A. On- dráčka zaslaného účastníkům setkání zálužských občanů v roce 2007) Poválečné období započaté květnem roku1945 se už neslo v tomto kraji ve znamení obnovy českého školství. Než však přikročíme k posloupnosti obnovy školství, dejme slovo jednomu z učitelů předválečné doby – Josefu Kernerovi. V meziválečném období učil v Záluží. Byl aktivním činovníkem ve sboru dobrovolných hasičů i v Sokole. V roce 1938, před okupací, odešel 42

do vnitrozemí. Po válce se vrátil nikoliv do Záluží, ale do Horního Litvíno- va, kde se významnou měrou podílel na obnově českého školství. Jak tyto dny prožíval?: My, kteří jsme v pohnutých dobách roku 1938 byli nuceni přerušit a opustit práci v našem krásném Podkrušnohoří, chvátali jsme za svou povinností a vrátili jsme se k přerušené práci, abychom s novou chutí, novým nadšením pokračovali v díle započatém našimi předchůdci na školách v tomto kraji. Byli jsme si vědo- mi velké národní a vlastenecké povinnosti. Nepřišli jsme za lepším bydlením, ale za prací, abychom napravili křivdy spáchané na dětech v době fašistické okupace. Bylo nás málo a práce mnoho. Práce ve školství byla svízelná. Žáci ovládali jen málo mateřský jazyk. Ještě horší znalosti měli v písemném projevu. Nebylo ani nejnutnějších učebnic. Vyučovali jsme nejdříve jazyku českému, dějepisu, zeměpi- su, počtům a teprve později se vyučovalo ostatním předmětům. Učitelé pracovali bez ohledu na čas. Odměnou jim byla radost z pokroku žáků, zejména v češtině. Ani bytové poměry a zásobování nebyly nejlepší. Potřeba učitelských sil byla stále naléhavější. Učitelé zařizovali vybavení škol, sháněli učebnice a také ostatní škol- ní pomůcky. Přes mnohé obtíže se život na školách konsolidoval. (Citováno ve zkrá- ceném znění ze sborníku č. 2 „Litvínovsko“, 1958.) Hůře tomu bylo v Záluží. Obě školy byly bombardováním poškozeny na- tolik, že vyučování bylo zcela nemožné. Také interiéry tříd, učeben a chodeb byly v zoufale zpustošeném stavu. Vytlučená okna, dveře, popraskané zdi- vo, na mnoha místech bez omítky, poničené lavice, vytrhané tabule. Vše, co připomínalo českou minulost, Němci zničili. Sochu J. A. Komenského, relié- fy slavných osobností našich dějin, výjevy z bojů J. Žižky a legionářů z bitvy u Zborova – to vše bylo nenávratně zničeno. Opuštěnými školami se v ten čas proháněl vítr a v obci se šířila fáma, že se ve školách v noci skrývají němečtí wehrwolfové. Když se Jindřich Hošek s Klementem Holešovským vrátili z první obhlídky školních budov, byla svolána ihned porada, na níž J. Hošek vyslovil tuto větu: „Pánové to musíte vidět! Je to hrůza, co po sobě Němci za- nechali. Co s tím udělat, aby se začalo vyučovat co nejdříve? Poraďte, ale nej- dříve tu spoušť musíte vidět.“ Po prohlídce, které se zúčastnili všichni členové národního výboru, bylo shodně konstatováno, že obecná škola je pro výuku nepoužitelná a v měšťan- ské škole se po opravě interiéru a po úklidu dá učit. Následovala výzva k obča- nům o pomoc. Kdo v Záluží v té době byl, na opravu školy hlavně o nedělích ochotně nastoupil. Pak následovalo vybavení školy. Jednalo se na úřadech, zá- vodech a okolních školách, aby pomohly. Postupně, den po dni, škola dostáva- la kromě pomůcek a učebnic to nejnutnější. Školní rok byl slavnostně zahájen 43

za účasti místních občanů a žáků 5. listopadu 1945. Škola byla nejprve trojtříd- ní smíšená, řídil ji učitel Václav Doškář, učitelský sbor pak tvořily Terezie Če- níčková, Marta Štulíková a Božena Jirková. První třídu navštěvovalo 35 žáků, druhou třídu 42 žáků a třetí třídu 22 žáků. Po výzvách vlády na pomoc pohra- ničí přicházeli postupně do kraje z vnitrozemí noví lidé. Počet žáků narůstal a už ve školním roce 1946/47 školu navštěvovalo 116 žáků a koncem tohoto školního roku již 138 žáků. Navíc byla otevřena i mateřská škola, kterou na- vštěvovalo 33 dětí. Každým dalším rokem počet školáků přibýval. V důsledku toho rostl také počet tříd a zvyšoval se počet nových učitelů. Ve školním roce 1951/52 byla zřízena samostatná střední škola se třemi postupnými ročníky již v opravené budově obecné školy. Ředitelem se stal Václav Kučera. Přelomovým se stal školní rok 1953/54, kdy byla v Záluží otevřena osmile- tá střední škola s 288 žáky. Pro nedostatek učeben v okolních obcích dojíždě- lo ještě ve školním roce 1957/58 do Záluží 150 žáků do pátých a šestých tříd i z Litvínova. Ředitelem školy byl po Jiřím Grősslovi, který tu působil od roku 1955, učitel Zdeněk Stuchlík. Oba byli vynikajícími učiteli a profesně i výbor- nými řídícími učiteli. Na situaci v Záluží se nepodepsaly jen Chemické závody, ale i těžba uhlí. Z horní, tedy severní části obce bylo v důsledku důlní činnosti Dolu Herku- les v roce 1959/60 vystěhováno do okolí dalších 95 rodin. V plánu už bylo i zastavení těžby na Dole Kolumbus, což se stalo až v roce 1966, ale postupný úbytek obyvatel se už nedal zastavit. Při sčítání obyvatel v roce 1961 už bylo v obci jen 1 311 hlášených obyvatel a z toho jen slabá polovina původních zá- lužských rodáků. Ostatní přišli z vnitrozemí a ze Slovenska. Ve školním roce 1961/62 byla sice škola přejmenována na základní devítiletou školu (ZDŠ) s ředitelem Josefem Talichem, ale školu navštěvovalo jen 192 žáků a vyučova- lo v ní jen 11 učitelů. V důsledku toho byl zrušen druhý stupeň a jedna budo- va byla uvolněna pro zřízení učňovské školy pro sedm set učňů z celého okolí. Ve školním roce 1965/66 se počet žáků snížil na pouhých 63, byl snížen počet tříd a nová ředitelka školy, Jitka Veverková se třemi učitelkami, stála před po- sledním dějstvím existence této školy. V roce 1969 navštěvovalo ZDŠ už jen 44 dětí a z toho dokonce 14 zvláštní školu. To už se mezi občany šířila zvěst, že „staliňák“ se bude rozšiřovat a celá obec se bude likvidovat. Oficiálně se tato informace dostala na plenární zasedání MNV 20. března 1970, kam se dostavili zástupci chemických závodů a seznámili přítomné s připravovaným vládním usnesením o výstavbě petrochemie. V zápise z tohoto jednání se nevyskytla jediná zmínka o tom, že by se někdo postavil na odpor a s likvidací obce nesouhlasil. Faktem však bylo, že stav obce, složení obyvatelstva, dnem i nocí se zhoršující životní prostře- 44

dí a prakticky žádná perspektiva pro Záluží, navíc sevřené novými stavba- mi „staliňáku“, poddolovanými vylidněnými hornickými koloniemi, to už bylo snad jen pro nejotrlejší. Pak už nastala poslední smutná kapitola his- torické obce Záluží, která byla započata Němci roku 1939 vystěhováním prvních českých obyvatel. Pokračovala výstavbou „Hydráku“, zpustošením obce bombardováním, pak důlní činností a v závěru výstavbou petroche- mie. Školní výuka byla v těchto školách ukončena natrvalo v roce 1970/71. 45

Záluží hudební Z dnešního pohledu, s odstupem 70 let, je až neuvěřitelné, kolik muzi- ky se v malé hornické obci produkovalo. Jakmile byla v obci zřízena prv- ní česká škola (roku 1895) a do obce se postupně přistěhovali čeští učitelé, obchodníci a řemeslníci, potřeba kulturního života na sebe nedala dlouho čekat. Již v období let 1890–1900 se zakládaly různé osvětové a vzděláva- cí spolky – divadelní (Thálie), pěvecké a hudební (Lidumil). Z archivních dokladů lze vyčíst, že v hudebním spolku Lidumil už posléze účinkova- li Jaroslav Vokáč, Karel Žaloudek, Václav Urban a další. Naplno se roz- jel hudební život až po roce 1918. Do obce se vraceli ti, kteří působili v c. k. rakouských vojenských kapelách. Například pánové Žaloudek a Urban získali kapelnickou licenci a založili v obci silné dechové kapely. Každá z těchto dvou kapel měla ve svých řadách podle potřeby 20–30 muzikan- tů. Nejproslulejší v dvacátých až třicátých letech byla nesporně kapela Ža- loudkova. Byla žádaná ke slavnostním průvodům, doprovázela brance k vojenským odvodům, hrála při stavění májky i k maškarním průvodům a plesům. I Urbanova kapela hrávala při podobných událostech, avšak pro jiné spolky nebo politické organizace. Na rozdíl od Žaloudka měla jistý přesah dechového orchestru. Když Thálie hrála divadelní představení se zpěvy, doprovázel toto divadelní představení Urbanův smyčcový orchestr. Obě tyto kapely měly v té době velkou popularitu a byl o ně zájem v širo- kém okolí. Je zajímavé, že i politické strany a spolky měly své oblíbené kapely. Za- tímco Žaloudkova kapela byla žádaná více sociálními demokraty a spol- ky podobné orientace, Urbanova kapela kromě Thálie hrála nejvíce pro komunisty, na plesech a jiných akcích konaných U Türpů. Také místní sokolové měli svoji oblíbenou kapelu. Byla to proslulá lomská kapela Ma- rečkova. Zcela zvláštní kapitolou byly ve 30. letech hudební školy Jaroslava Voká- če a Josefa Daneše. Oba byli absolventy pražské konzervatoře, což zaručovalo kvalitnější výuku, na rozdíl od hudebních škol kapelníků Žaloudka a Urba- na. K oběma učitelům hudby chodilo poměrně mnoho žáků z okolí. Napří- klad z Dolního Jiřetína, Dolního Litvínova, Chudeřína i z Horního Litvínova. Zásluhou těchto předních hudebních učitelů se téměř každým rokem konala hudební akademie, na níž žáci obou škol předváděli svým rodičům a přáte- lům hudby, co se naučili. A bylo toho opravdu dost. Nadanější žáci měli sa- mostatná vystoupení. 46

Jaroslav Vokáč dal vyniknout nejen výborným, ale i průměrným žákům. Z těch sestavil velký orchestr, který doplnil žesťovými a dalšími doprovodný- mi nástroji (bubny, basy atd.), s nimiž pak na akademii hrál vážnější hudbu, jako díla Smetany, Dvořáka a Suka. Samozřejmě, že vybíral takové skladby, kte- ré žáci ve věku 12–15 let byli schopni zahrát. Na těchto akademiích se ale hrála kromě jiných děl také předehra k Libuši, při níž pan Balín v úvodu vytruboval 47 Jaroslav Vokáč

Velký symfonický orchestr pod vedením Jaroslava Vokáče a Josefa Daneše, který kaž- dým rokem zahajoval smetanovské a dvořákovské oslavy v Záluží 48

na pozoun slavné fanfáry. Kromě toho se nacvičovaly a hrály vybrané kusy pro kvarteta, tria atd. To dokázali se svými žáky učitelé hudby Vokáč a Daneš už ve třicátých letech 20. století! Zdaleka to nebyla jediná koncertní podívaná. Žádná jiná hudební škola z okolí je v těchto schopnostech nepřekonala. Ještě dvě hudební produkce vystihovaly jednak atmosféru doby, ale také nebý- valý zájem o hudební život v obci. Hospoda U Lukešů (Nový svět) měla jako je- diná kromě lokálů s výčepem piva, sálem a jevištěm, kde ještě před válkou hrála Thálie, také velkou zahradu s pódiem zakrytým mušlí pro muzikanty a stoly od jara pod kvetoucími kaštany pro návštěvníky. Týden co týden, neděle co neděle, vždy odpoledne tu bylo plno. Muzicírovaly tady jak Žaloudkova, tak Urbanova kapela a také chudeřínští a kopistští tamburaši. Vedle dobrého piva se tu i zpívalo, koulely kuželky a bylo veselo. Nelze nevzpomenout ani na dopolední letní kon- certy pořádané hudební odbočkou. Tato třetí nejsilnější kapela, čítající mnohdy více než čtyřicet členů, byla nejvyspělejší a nejvyhranější. Jejich repertoár byl ná- ročný. Muzikanti při koncertech hráli úryvky z děl Smetanových, Dvořákových, Straussových a Lehárových. Od jara, po celé léto, vždy o nedělích dopoledne se na náměstí koncertovalo za přítomnosti mnoha místních občanů. Kapitolu o muzice nelze uzavřít a nevzpomenout na taneční orchestr za- ložený Mildou Raušem a na čaje o páté, konané v „Dělňáku“ pro mladou poválečnou generaci (po 1. světové válce), která ztrácela o polky a valčíky zájem. I když se už tango dostávalo na repertoár dechových a smyčcových kapel, přece jenom to nebylo „to pravé ořechové“. Bylo nám 17–18 let. Z vů- le několika žáků houslové školy J. Vokáče se zrodila myšlenka založit taneční orchestr. Vůdčí osobností byl Miloslav Rauš, s ním a s dalšími jsme nejpr- ve poslouchali radiové přenosy a gramofonové desky s nahrávkami orches- trů R. A. Dvorského, H. Hardena a J. Ježka, jímž jsme byli ovlivněni nejvíce. Mezi sebou (včetně autora této knihy) jsme rozhodli, kdo se na který nástroj naučí a bude v kapele hrát. Tak vzniklo jádro kapely, která byla postupně do- plňována například výborným klavíristou Václavem Schmotzem, fenomenál- ním trumpetistou a houslistou Pepíkem Slabihoudkem z Horního Litvínova a Františkem Ženíškem, který se vrátil do Záluží jako bývalý trumpetista hradní stráže. Asi po půl roce tvrdého zkoušení jsme v roce 1936 vystoupi- li s pěti šlágry na Mikulášské zábavě. Frenetického potlesku jsme se sice ne- dočkali, nic jsme nezkazili, ale co bylo hlavní – dočkali jsme se povzbuzení, že jsme kapela, která hraje to, co chtějí slyšet a tancovat mladí. Zkoušeli jsme tedy dál. Pro kapelu jsme získali kapelníka s licencí Františka Haaseho, kte- rý navíc pro nás zajišťoval nový notový taneční repertoár. Na jaře roku 1937 přišla nabídka uspořádat v „Dělňáku“ odpolední čaje. Nejprve na zkoušku. Po krátké pauze bylo rozhodnuto. Vzhledem k tomu, že se první taneční od- 49

poledne setkalo s úspěchem, bylo rozhodnuto v tanečních odpolednech po- kračovat. Vždy jednou do měsíce a od roku 1938 každou neděli. „Dělňák“ nikdy při těchto čajích nezel prázdnotou. Čaje o páté byly zálužským feno- ménem a silným lákadlem pro mladé z celého okolí, včetně Litvínova. Když se například hrál Ježkův David a Goliáš, nebo Nebe na zemi, či šlágry dalších skladatelů, nejenže plný sál zpíval, ale zpívali i lidé stojící na chodníku před „Dělňákem“, když byla okna sálu otevřena. Poslední neděli v září roku 1938 byla také posledním tanečkem, při kterém se spíše plakalo, než hrálo a tan- covalo. Během dalších několika dní, kdy Záluží opouštěly stovky českých ob- čanů, odcházeli i muzikanti a kapelníci. Odešel i M. Rauš, F. Hasse a další. Torzo kapely sice zůstalo, ale v Záluží už nebyly české sály a spolčování čes- kých občanů bylo zakázáno. Muzicírování tak neslavně skončilo. V roce 1945 po osvobození se orchestr M. Rauše sice vzchopil, snažil se obnovit svoji kariéru a taneční čaje v sokolovně, ale Záluží bylo po válce v ta- kové situaci, že na programu podle představitelů obce byly jiné záležitosti než obnovení slávy odpoledních tancovaček. Nelze ale upřít, že v této obci vyrost- li vynikající hudebníci, kteří pak úspěšně pokračovali ve své kariéře v prestiž- ních národních orchestrech. Kromě absolventů pražské konzervatoře Vokáče a Daneše vystudoval konzervatoř také pan Fišer. Stal se nejprve členem České filharmonie, kde hrál první housle, a později účinkoval v Symfonickém orches- tru ostravského Radiožurnálu. Zdenka Vokáčová (dcera J. Vokáče) rovněž vy- studovala pražskou konzervatoř a získala angažmá v Brněnském symfonickém orchestru jako houslistka a později jako přední violistka. Ani J. Hejduk nestál ve stínu zmíněných muzikantů. Vystudoval vojenskou hudební konzervatoř, hrál ve vojenských ústředních kapelách, ve válce hrál v orchestru opery Ná- rodního divadla a po válce stál za tympány, bubny a činely v Čs. filharmonii se slavným Václavem Talichem a Karlem Ančerlem. S nimi pak projel téměř celý svět. Nelze zapomenout ani na dalšího, dosud žijícího Zálužáka Bonyho Kon- čela, který občas vystupuje v televizi i v rádiu jako harmonikář a také na coun- try zábavách. Trochu statistiky na závěr: v Záluží působily ve třicátých letech 20. století tři sil- né dechové orchestry, ve kterých účinkovalo na sto muzikantů (havířů). Houslo- vou školu J. Vokáče navštěvovalo 50–60 žáků z obce a z blízkého okolí. Klavírní školu J. Daneše navštěvovalo rovněž 25–30 žáků, převážně dívek. Kromě toho houslím, a hlavně žesťovým nástrojům, vyučovali pánové Žaloudek, Urban a další. Také František Haase, jako jediný, vyučoval hře na chromatickou harmoniku a kří- dlovku, kterou navštěvovali také žáci z okolí. Další muzikanti vyučovali hře na růz- né nástroje, například na violoncello, basu, bubny a pozouny. Tak muzikální bylo Záluží, čímž se naplňovalo heslo „Co Čech, to muzikant“. 50

Sportovní život v Záluží Tělovýchova nemohla v tak vyspělé obci chybět. Začátky tělovýchovné činnosti sahají až do 19. století. Po vzoru sokolských jednot ve vnitrozemí se sokolství jako první v severozápadním pohraničí zrodilo v Duchcově v ro- ce 1883. Touha po sportovní činnosti měla od počátku mezi českými dělní- ky silnou odezvu. Také na Mostecku se zakládaly sokolské organizace. Jako zcela první byla založena v Záluží roku 1891. Teprve po ní došlo k zakládání dalších sokolských organizací. V Mostě roku 1892 a v Horním Litvínově roku 1896 dokonce za přispění zálužských bratrů. V programovém prohlášení se Sokolové hlásili nejen k tělovýchově, ale i k osvětové činnosti. Myšlenky za- kladatelů Sokola – Tyrše a Fűgnera – měly totiž silný národnostní náboj, kte- rý v tomto převážně německém kraji měl velký význam. Když byla v Záluží v roce 1900 založena česká politická organizace sociál- ní demokracie, její členové nelenili a následujícího roku založili samostatný dělnický tělocvičný spolek (DTJ). Sokolské i dělnické tělovýchovné organi- zace se v té době věnovaly především nácviku prostných a cvikům na nářadí (šplh, kůň, hrazda, kruhy, bradla). Co nacvičili, to pak předváděli na svých akademiích a veřejných cvičeních. Sokolové nácvik soustřeďovali na předvá- lečný všesokolský slet, konaný v Praze roku 1914. České tělovýchovné spolky však neměly svá hřiště a členové se scházeli pouze v sálech českých hospod. Sokolové v Záluží hlavně U Lukešů a DTJ v Dělnickém domě před rokem 1914. Přitom v Mostě už fungovaly německé sportovní kluby, například fot- balisté, cyklisté, šermíři, atleti. Češi nechtěli zůstat pozadu. I když s obtížemi, přece jen krůček po krůčku se prosazovali. Roku 1894 byl založen český spor- tovní klub Kopisty a v roce 1905 tady založili český cyklistický oddíl. Jeho čle- ny se stali také cyklisté ze Záluží a okolí. Ani mostečtí Češi nezaháleli. Když v roce 1905 vznikl německý fotbalový klub DSK Brűx, založili roku 1909 svůj fotbalový klub SK Most. Tak se do 1. světové války rodila česká sportovní ak- tivita na Mostecku. Tato část pojednávající o sportovní historii se skládá ze čtyř na sebe na- vazujících kapitol, z nichž každá byla poznamenána politickými událostmi. Do roku 1918 to byl tvrdý boj o uznání tělovýchovných jednot Sokola a DTJ. Od roku 1918 do roku 1938 nastal prudký rozvoj české sportovní činnosti, počínaje fotbalem a konče sokolskými veřejnými vystoupeními. Budovaly se sportovní domy - sokolovny, dělnické domy, fotbalová hřiště a v zimním ob- dobí i ledové plochy pro hokej. Po roce 1938, v době okupace, nastal totální zákaz jakékoliv sportovní činnosti. Sokolovna byla přeměněna na sekreta- 51

riát Deutsche Nationalsozialistische Arbaitepartei (Německá nacionálně so- cialistická strana dělnická) a Dělnický dům na kanceláře a noclehárnu pro zaměstnance německých firem budujících STW. Jakýkoliv pokus o sportovní činnost, například fotbal či hokej, se rovnal trestnému činu a byl vždy tvrdě potrestán. Poslední kapitolou započatou květnem 1945 byla snaha navázat na před- válečnou sportovní zálužskou tradici. Podařilo se obnovit činnost Sokola i činnost fotbalového klubu. Opravila se sokolovna, upravilo se původní staré hřiště Sparty Záluží (za sokolovnou), leč veškerá snaha přes počáteční eufo- rii postupně slábla. Důvodem byla postupující likvidace obytných částí obce a postupné stěhování obyvatel do nových lokalit a hlavně závěrečné rozhod- nutí o likvidaci obce do roku 1975. Zavzpomínejme přece jen na aktéry sportovního života v obci v jejích his- torických etapách. Zejména po roce 1918 díky obecnému nadšení po vzniku samostatné republiky došlo k velkému rozvoji české sportovní aktivity. Za- kládaly se sportovní kluby různého zaměření. V roce 1919 se zrodil zásluhou Karla Kadlece a hostinského pana Rysky fotbalový klub Sparta Záluží. Obecní zastupitelstvo, s přičiněním staros- ty pana Houšky, se postaralo o uvolnění pozemků pro vybudování prvního hřiště a také pro výstavbu sokolovny, se kterou se začalo v dubnu 1924, a ote- vřena byla ještě v prosinci téhož roku! Přičinili se o to hlavně činovníci So- kola, kteří na této stavbě odpracovali tisíce hodin dobrovolných brigád. Ani členové DTJ nezaháleli. Již v srpnu 1920 uspořádali veřejné cvičení právě na novém hřišti Sparty Záluží. Na tomto veřejném cvičení vystoupilo 250–zz300 cvičenců z obce a okolí. Kromě toho DTJ zakládala další oddíly, například lehkoatletický, házenkářský, volejbalový, cyklistický a od třicátých let také hokejový. Pod vedením Jaroslava Bělohlávka dosáhli házenkáři a volejbalisté řady úspěchů. V krajské mistrovské soutěži v roce 1929–1930 bojovali o titul mistra kraje. Také atletika měla v DTJ své mistry. Věhlasný byl všestranný at- let Robert Liška, vulgo Hába. Závodil ve skoku o tyči, hodu diskem, oštěpem a do Záluží vozil vítězné poháry. V cyklistice vynikal Václav Rejsek, který vy- hrával různé okresní závody. Sokolovna si po svém otevření v roce 1924 nemohla naříkat na nezájem. Každý den odpoledne byl sál plný žáků, dorostenců, mužů i žen. Kromě ná- cviku prostných se intenzivně trénovalo na nářadí. Každým rokem totiž So- kolové pořádali své akademie a přebory na nářadí. V Sokole vynikalo na nářadí několik borců, ale zvláště Jaroslav Tregler. Udivoval svými výkony na kruzích, bradlech i hrazdě. Také ve Spartě Záluží bylo živo. Nejprve se otr- kávala v přátelských zápasech a posléze vstoupila do mistrovských soutěží. 52

Koncem dvacátých let, ale hlavně ve třicátých letech 20. století se držela převážně v I B třídě Severozápadní české župy. Několikrát fotbalisté hrá- li také v elitní A třídě. Atraktivní zápasy s Kopisty, Mostem nebo Lomem, než tato mužstva postoupila do divizních soutěží, patřily k tomu nejlepší- mu, co zálužští diváci viděli. I zápasy se sousedy, například s Dolním Jiře- tínem, vždy patřily k vrcholným událostem sezóny. Sparta měla ve svých řadách několik výborných fotbalistů. Mezi prvními byl od založení K. Kad- lec a později přibyli další – Paďourek, Ryska, Korynta, Moule, Mertl, Susík, Klabík a zvláště Jaroslav Šmídl. O tohoto fotbalistu se zajímaly nejen praž- ské kluby, ale především v té době slavné Kopisty. Tam také přestoupil a tam také ve třicátých letech zažil slavnou éru tohoto klubu, který bojoval o po- stup do první ligy. Byl oporou mužstva, novináři a sportovními zpravodaji byl vysoce hodnocen. Kromě Sparty vzniká v Záluží po roce 1921 fotbalový klub Rudá Hvězda Záluží, sportovní oddíl komunistické strany. Její týmy hrály svoji soutěž FTJ (Federativní tělovýchovná jednota). Ani tam neměli o kanonýry a opory mužstva nouzi. Za všechny jmenujme Karla Susíka, Pe- píka Kavana a Frantu Klabíka, kteří později přestoupili do Sparty. RH hrá- la na hřišti u Staré Malty, kde 5. května 1939 zahájil K. Henlein výstavbu STW. Vzájemná přátelská nebo pohárová utkání většinou vyhrávala silnější a herně lepší Sparta. Ku prospěchu věci se oba kluby v polovině třicátých let spojily. Sparta posílila a na novém hřišti za Rozsypalovou zahradou postavi- První mužstvo Sparty Záluží z roku 1919 krátce po jejím založení 53

la nové hřiště a klubovnu v hospodě U Tűrpů. Tam také v říjnu 1938 byl její klubový majetek německými okupanty zkonfiskován a její činnost zakázána. Funkcionáři i hráči se přestěhovali do vnitrozemí. Po 2. světové válce bylo vynaloženo mnoho úsilí na obnovení sportov- ní činnosti v obci. Marně. Sokolovna, zasažená bombami, byla v havarijním stavu, Dělnický dům zničen do základů, hřiště Sparty zastavěno táborovými baráky, a přes tisíc původních obyvatel Záluží odešlo před nacisty do vnitro- zemí. Kromě toho bylo Záluží z poloviny vybombardované, což podstatně ovlivnilo obnovu obce do jejího původního stavu. Do Záluží se už nevrátili „předváleční“ organizátoři, cvičitelé, trenéři a výkonní sportovci. Tak vyhlí- želo Záluží po 2. světové válce. Už tu nebyla osobnost Kadlecova formátu, ani osobnosti bývalých náčelníků Sokola, DTJ a FTJ. Nebyla tu ani generace pokračující v tradicích bývalé Sparty. A ti, co v říjnu roku 1938 v nejlepší vý- konnosti odešli do vnitrozemí, se už do rodné obce nevrátili. Cesta k obnově sportovní činnosti byla z počátku května roku 1945 nadšeně přijata, ale jak se záhy ukázalo, bylo to spíše marným pokusem navázat a dosáhnout výkon- nosti třicátých let 20. století. I přes tuto neradostnou skutečnost se našli lidé zapálení do sportu, kte- ří to nevzdali. Zásluhou posledního náčelníka bratra Drexlera byla opravena Zima roku 1937 – 1938, hokejové kombinované mužstvo Sparty Záluží a Dolního Jiřetí- na před odjezdem do Horního Litvínova k zápasu s Čechií Litvínov, mezi nimi i hráči ze Záluží: zprava první M. Hrabák, čtvrtý J. Lang, pátý V. Lang, osmý F. Maule 54

sokolovna a postupně se plnila novými cvičenci. Cílem bylo zúčastnit se vše- sokolského sletu, který se konal v roce 1948 Praze. Následně byl založen spor- tovní klub Baník, který se postaral o obnovu fotbalové tradice, přičiněním Karla Susíka, Beránka a Jardy Koreluse se fotbal začal hrát a v zimě se přidal dokonce i lední hokej. Hokejové mužstvo se v soutěžním roce 1953–1954 stalo přeborníkem okresu Litvínov. Kromě toho se trénovala atletika, šerm a další sporty. Ale přišla sezóna 1960–1961 a sportu bylo v Záluží odzvoněno. Zanikl Baník i Sokol. Postupující těžba uhlí, drsné životní podmínky, zamořené ovzduší, likvidace hornických kolonií a zánik Dolu Kolumbus znamenaly konec spor- tu v této obci. A přece došlo v Záluží k jakémusi sportovnímu zjevení. Do Záluží se v roce 1959 přestěhovala rodina Skleničkova. František Sklenička byl vedle svého zaměstnání také funkcionářem MNV a dokonce jeden čas obecním kronikářem. Jejich dcera Mirka navštěvovala litvínovský gymnastický od- díl, vedený legendárním Luďkem Martschinim. Tento trenér v šedesátých letech minulého století dosahoval se svými svěřenkyněmi řady úspěchů na republikových i zahraničních soutěžích. Také talentované Mirce bylo do- přáno, díky její výkonnosti, vystupovat v juniorských soutěžích. V roce Fotbalové mužstvo Baníku Záluží z 50. let 20. století. Zleva stojící Mužík, Matějka, Kou- la, Rauch, Motl, Vácha, Waldhaus, Beránek a trenér Karel Susík. Klečící zleva Končal, Klabík, Březák, David a Vintr 55

1963 se stala juniorskou přebornicí ČSSR a v roce 1967 se umístila na mis- trovství republiky druhá za slavnou Věrou Čáslavskou. V témže roce, i přes její dětský věk, byla povolána jako náhradnice na mistrovství Evropy. Tyto úspěchy přispěly k její nominaci do reprezentačního družstva gymnastů na Olympijské hry v Mexiku v roce 1968. Kromě V. Čáslavské, která na těch- to OH triumfovala, ani družstvo jako celek nezklamalo v tvrdé konkurenci a umístnilo se druhé v pořadí. Mirka jako jeho členka tedy získala stříbrnou olympijskou medaili. I když se zastupitelé obce s některými občany stačili na slavnostním zasedání zaradovat nad tímto mimořádným úspěchem, sta- rosti s vystěhováním celé obce přece jenom zastínily radost nad úspěchem této dívky. Vynahradilo jí to uznání jejího úspěchu na okresní, krajské i re- publikové úrovni. Mirka Skleničková s Věrou Čáslavskou na stupních vítězů 56

Stávky Velkým neodmyslitelným fenoménem tohoto kraje byly stávky. Silná kon- centrace horníků, pracujících ve zdejších dolech v nedůstojných životních podmínkách, je nutila po celou dobu jejich života na tomto území bojovat za zlepšení svého postavení. Jednotlivé pokusy ztroskotávaly zpočátku na neochotě těžařů, ale také na individuálních akcích, které neměly naději na úspěch. Byla to první vlna pokusů, která byla snadno likvidována a odsou- zena k nezdaru. Avšak druhá vlna odvážnějších, která položila základy pro vznik první hornické odborové organizace, prorážela postupně bariéry odpo- ru, získávala později nechtěný respekt podnikatelů, úřadů a stala se koncem 19. století uznávanou silou. K tomu je třeba ještě dodat, že počet pracujících horníků vzrůstal úměrně s růstem počtu šachet a těžbou uhlí. Jestliže v roce 1865 pracovalo na šachtách na 4 000 zaměstnanců, pak v roce 1913 jich bylo už kolem 30 000! Tato skutečnost měla také velký vliv na změnu demogra- fické struktury obyvatel tohoto kraje. Byl osidlován dělníky z ryze českých krajů, a tak některé obce, jako například Souš, Kopisty, Lom a Záluží, dostaly český charakter, i když v německém obklíčení. Tím se začala psát nová kapitola v dějinách sociálního hnutí na hornic- kém severu. V roce 1874 byl v Duchcově založen první odborový hornický spolek, deklarující zkrácení pracovní doby a zlepšení pracovních podmínek v dolech. Roku 1880 jeho funkcionáři předložili těžařům první kompletní program své budoucí činnosti: • Zrušení 12hodinové pracovní doby • Zvýšení mezd • Zrušení nedělních směn • Týdenní výplaty • Uzákonění nemocenského pojištění. Spolková a odborová činnost horníků se tak ukázaly jako cílevědomé, ve- doucí nejen k vyšší vzdělanosti a organizovanosti zdejšího dělnictva, ale také k nutnosti společného postupu v zápase za zlepšení svého sociálního a u Če- chů i národnostního postavení. Po vzoru duchcovské odborové organizace se v revíru začaly zakládat další, čímž rostla naděje i aktivita za dosažení lepších výsledků. První hornický spolek v mosteckém revíru se zrodil v Třebušicích v ro- ce 1880. Teprve po něm tu byly zakládány další odborové organizace. V Zá- 57

luží byla ustanovena odborová organizace v roce 1889. První organizovaná stávka byla uspořádána v Souši v roce 1879, byla v zárodku potlačena. Stávka roku 1882 ale už byla svým rozsahem spontánní, až masová. Sto šachet zasta- vilo těžbu a přes 12 000 horníků přestalo pracovat. Důvodem bylo anulování stanov Bratrské pokladny ve věci úrazového pojištění a starobního důchodu. Od té doby se mostecký revír dal do pohybu. Severní část tohoto území včet- ně Záluží se stala svědkem a aktivním účastníkem permanentních protestů a stávek za zlepšení sociálního a národnostního postavení. Tím se začala psát nová kapitola v dějinách sociálního hnutí na hornickém severu. Od této první velké stávky až do roku 1899 se nestalo, aby na nějaké šach- tě v revíru, sahajícího od Ústí až po Chomutov, nevstoupili horníci do stávky. Daleko větší sociální a průmyslový otřes způsobila stávka v roce 1901. Svojí mohutností poprvé otřásla nejen celým revírem, ale i rakouskou Vídní. Byla zahájena počátkem ledna. Šachty zastavily těžbu a 20 000 horníků vstoupilo do stávky. Velké tábory horníků se scházely ve všech městech revíru. K potla- čení stávky bylo povoláno rakouské vojsko – dragouni a četnictvo. Ve všech městech revíru docházelo mezi stávkujícími a vojskem ke srážkám. Jedná- ní mezi zástupci horníků a těžařů byla neúspěšná. Napětí rostlo. Vzhledem k velkým nepokojům byly do revíru povolány další vojenská posily. V Duch- cově použilo vojsko při demonstraci horníků zbraně. Došlo ke střelbě a na místě byl usmrcen horník. V Kopistech vydávají funkcionáři odborové or- ganizace na své schůzi 23. ledna rezoluci, ve které sdělují, že do práce nena- stoupí, dokud nebudou splněny spravedlivé požadavky horníků. Mezitím se na šachtách horníci dozvěděli o svém propouštění. Z moci úřední se zaká- zala činnost některým českým spolkům a jejich další schůze byly zakázány. Snahou těžařů bylo nevyhovět horníkům, nechat je vyhladovět! Velká města, úřady, školy i závody byly bez uhlí, zima byla tuhá a mrazy nepolevovaly. 15. března byla do Mostu svolána další demonstrace horníků. Vojsko a četnic- tvo opět zasahovalo, docházelo k zatýkání a někteří funkcionáři byli později, za asistence četníků, buď pozatýkáni, nebo byly celé rodiny postrkem vystě- hovány z obce. Teprve 17. března, po závěrečném jednání s těžaři, vyhlásil stávkový výbor konec tříměsíční stávky! Z 19. na 20. března byla v revíru ob- novena těžba. Výsledky této první velké stávky byly pro horníky přece jenom dobré. Byla zkrácena pracovní doba z 12 na 9 hodin, desetiprocentní navýše- ní mezd a většina stávkujících horníků byla vzata zpět do práce. Ani první dekáda 20. století nepřinesla podstatné zlepšení životních a pra- covních podmínek horníků. Od roku 1906 proto došlo k dalším stávkovým vlnám. Od června toho roku se 20 000 horníků v táboře v Mostě dožadovalo zvýšení mezd a vylepšení svého pracovního postavení v dolech. Na 40 dolů 58

v revíru zastavilo těžbu, následovaly další stávkové vlny. Teprve v roce 1912 si horníci vystávkovali vybavení koupelen a zdarma poskytované důlní nářadí, světelné lampy, příděl deputátního uhlí a dynamit k odstřelu uhlí. Není neza- jímavé, že do této doby si museli tyto věci kupovat za své a domů chodili špi- naví a koupali se v neckách. V období 1. světové války se podmínky ještě více zhoršily a horníci ztratili dosavadní sociální výhody. Šachty byly pod vojenskou kuratelou, horníci byli přinuceni složit přísahu, je jim zakázáno právo shromažďovat se a stávkovat. Pro výstrahu jim dokonce okresní hejtmani zdůrazňovali, že každé porušení těchto nařízení bude považováno za porušení vojenské kázně a bude trestáno podle vojenských zákonů. Jak se asi fáralo horníkům, když jejich práce a život v obci se odehrávaly pod takovým tvrdým diktátem. O to horší bylo, že ne- fungovalo zásobování, v té době byl také velký nedostatek potravin a přídělový systém téměř zkrachoval. Ceny potravin a dalšího zboží byly vysoké a výdělky nestačily pokrýt týdenní rodinou spotřebu. Horníci si sami jezdili do vnitro- zemí Čech, aby sehnali alespoň nějaké potraviny. Také doly, aby zajistily „fe- drunk“, podnikaly akce. Sháněly se brambory, tuřín, luštěniny, kde se dalo, a na šachtách se vyvařovalo. Mouka a tuky měly cenu zlata, ale nebyly k dostání. Jiný příklad z Dolu Centrum – předák Josef Růžička měl za úkol oznámit hor- níkům, že se bude těžit i o nedělích a že za profáranou šichtu dostanou kyselou okurku a čtvrt litru piva. Když pak oznámil vojenskému veliteli dolu, že horníci nesfárají, byl okamžitě zatčen, během čtyřiadvaceti hodin musel narukovat do armády a byl rychle poslán na frontu. A nejen to, odnesla to i jeho rodina. Úřa- dy jí odmítly vyplácet podporu za účast v armádě. A tak nezbylo nic jiného, než že Češi uspořádali ze solidarity při výplatě sbírku, která pomohla rodině Josefa Růžičky přežít a nezemřít hlady. (Z publikace „Z dějin Dolu Centrum“, 1969). I přes vojenský režim se na šachtách v průběhu válečných let ozval něko- likrát pokus o vzdor. Bída a politické dusno tohoto období už nabíralo tako- vých rozměrů, že už nebylo kam couvnout. Dne 26. června 1917 se odhodlala deputace horníků z Lomu dojít do Mostu na okresní hejtmanství a požádat o nápravu v přídělu potravin pro hladové horníky. Nejenže k žádnému vyjed- návání nedošlo, ale deputace byla zatčena. Havíři z okolních dolů byli odhod- láni ze solidarity se zatčenými stávkovat, avšak zásah četnictva pokus o stávku v zárodku radikálně potlačil. Za necelý rok, v květnu roku 1918, se Záluží po- staralo o další rozhodný krok. Havíři se postavili jako jeden muž bez ohledu na národnost za tvrdý požadavek. Pokud se nezlepší zásobování potravinami a nezvýší se mzdy, odmítáme sfárat! Na Důl Herkules bylo povoláno vojsko a v obci bylo vyhlášeno stanné právo. Teprve ujištěním, že bude otázka po- travin ihned řešena a na šachtu bude dodán příděl potravin, nastoupili hor- 59

níci těžit uhlí. V závěru válečného období se sociální boj horníků za zlepšení svého postavení v tomto národnostně smíšeném revíru postupně, ale jasně změnil v protičeskou hysterii, které podlehla i většina německých horníků vyhlášením provincie Deutschbőhmen. Jinde v českém vnitrozemí nemuseli čeští dělníci za svá sociální a národ- nostní práva bojovat tak tvrdě, aby dosáhli lepšího, lidsky důstojnějšího po- stavení. STÁVKY V OBDOBÍ LET 1918–1938 Radost z konce války a vzniku samostatného státu byla zvláště v tom- to kraji obrovská. Její projev byl silně potlačen bojem za likvidaci a svr- žení nenáviděného hybridu Deutschbőhmen. V každém případě se začala psát nová kapitola dějin dělnického hnutí. V domnění, že to bude kapitola osvobozená od sociálního útlaku a nerovnosti a od nespravedlivého spole- čenského řádu. Jistou zárukou pro realizaci těchto mravních a sociálních principů byl národem, tedy i horníky, uznávaný T. G. Masaryk. Bohužel prosincová stávka svolaná do Mostu na 14. prosince 1920 přinesla hned první oběti. Osm mrtvých a desítky raněných. I když se v té době po roce 1918–1919 mezi politickými stranami jednalo o charakter nově vzniklé- ho státu, horníci se dožadovali svého oprávněného uznání. Období mezi roky 1918–1921, kdy byla silná poptávka po uhlí, bylo také obdobím, kdy horníci dosáhli výrazných úspěchů. Například zákonem byla uznána os- mihodinová pracovní doba a 46hodinový pracovní týden, nárok na place- nou řádnou dovolenou (12 dní) a úpravy nemocenského a důchodového zabezpečení. Také zákon o závodních radách a účast horníků na správě dolů a jejich podíl na čistém zisku z roku 1920 byly výrazným úspěchem. K tomu ještě patří zřízení revírních rad jako poradních orgánů Ministerstva veřejných prací, zákon o podílu na čistém zisku dolů (až 10 %). Část těch- to peněz, uložených v uhelném fondu, umožňovala zahájit výstavbu osad v hornických obcích, a tedy také v Záluží (42 baráčků), a hornického domu Repre v Mostě. Bylo to období, které přálo jak těžařům, tak i horníkům. Svoje postavení upevňovala i kapitálově silná rodina Petschků, která měla spolu s generálním ředitelem Lőckerem rozhodující slovo v Mostecké uhel- né společnosti. 174 dolů zvyšovalo těžbu, horníci fárali pět šichet v týdnu, poptávka po uhlí byla velká a výdělky začaly horníky uspokojovat. Další období už neprobíhalo v cyklech prosperity. Poklesem těžby se do- stávalo hornictví do kritických let 1922–1923, 1928 a 1932. I když byly tyto roky vždy charakterizovány velkými masovými stávkami, pak i mezi nimi se uskutečňovaly stávky krátkodobé, kterých bylo vždy na každém dole v reví- 60

ru několik. Tak to vypadalo i na dolech Kolumbus a Herkules v Záluží. Na těchto dvou dolech se od ledna roku 1919 až do konce listopadu uskutečnilo 12 stávek. V roce 1922, od 2. do 6. února, dochází k první velké stávce v revíru. Provoz zastavilo 368 šachet a závodů. Ve stávce se ocitlo přes 112 000 dělníků. Důvo- dem byly mzdové spory. V témže roce od 20. do 27. listopadu probíhala ještě mohutnější, takzvaná generální stávka. Na Mostecku bylo zasaženo 32 dolů, na Teplicku 26 dolů, na Duchcovsku 22, na Bílinsku 13 dolů, na Chomutovsku 14, na Kadaňsku 8 a na Ústecku 21 dolů. Tak vážná byla situace v uhelné pánvi, podrobněji o této situaci v textu na straně 62 61

Do stávky vstoupilo kolem 20 000 dělníků. Důvodem této stávky bylo vypovězení staré kolektivní smlouvy a ohrožené postavení horníků. V ná- sledujícím roce došlo k dalším stávkám, které byly vedeny proti snižování mezd a za novou úpravu kolektivních smluv. Ani mezi roky 1923 a 1928 nebyl zcela klid. Na všech šachtách docházelo ke krátkodobým stávkám so- ciálního zaměření. Rok 1928 je však, pokud jde o stávky, daleko dramatič- tější. Například od 13. února do 5. března zasáhla znovu celý severočeský hnědouhelný revír generální stávka. Na 35 000 horníků bylo ve stávce za zvýšení mezd, za novou kolektivní smlouvu a za proplacení jednorázové vý- pomoci (60–100 Kčs). Přestože tuhá zima zasáhla celou republiku, byl uhlí nedostatek a šachty v revíru stály. V mnoha místech bylo přerušeno školní vyučování, některé závody pro nedostatek uhlí zastavovaly provoz, a horníci přesto pokračovali ve stávce. V roce 1929 světem otřásla velká hospodářská krize. Zasaženo jí bylo i Československo a velmi těžce i Severočeský hnědouhelný revír. Jestliže se první perioda stávek v letech 1918–1923 vyznačovala především bojem za lepší zásobování revíru potravinami a protesty proti drahotě, pak druhá pe- rioda stávek, započatá léty 1924–1928, už byla zaměřena proti propouštění horníků ze šachet, bojem proti snížení mezd a proti snižování směn v týdnu. Třetí perioda byla svým způsobem nejdramatičtější v dějinách první ČSR. Začala rokem 1929 a kulminovala v roce 1932. V roce 1928 byla nejprve za- sažena světovou hospodářskou krizí a vrcholila Velkou mosteckou stávkou, probíhající od března 1932. Toto období nebylo dramatické jen co do rozsahu, ale mělo také nespor- ný politicko-společenský přesah, charakterizovaný velmi nízkou životní úrovní horníků a dalšími neradostnými až bolestnými událostmi, které do- tvářely obraz tohoto území a života v něm. Došlo k silnému poklesu těžby uhlí, řada dolů zastavila těžbu, zvýšil se počet propuštěných horníků a po- čet směn v týdnu se na většině šachet snížil na dvě, maximálně tři směny, čímž se také snížily mzdy. V roce 1931 bylo v Severočeském hnědouhelném revíru přes 50 000 nezaměstnaných a z toho jen na Mostecku 11 500. Tím se pochopitelně životní podmínky horníků a jejich rodin rapidně zhorši- ly. Nezaměstnaní a s nimi i polozaměstnaní si pomáhali, aby bídu a nedo- statek aspoň částečně vylepšili. Na šachetních haldách se sbíralo i kradlo uhlí, které se pak podomácku prodávalo, jiní si chodili v sezóně k sedlákům přivydělávat, jiní dobývali uhlí v divokých dírách (šachtách), jiní pašova- li z Německa zboží a tady ho prodávali, jiní sbírali v letním období houby a na trzích je prodávali, jiní pytlačili ryby a někteří zase v zimě sekali led pro řezníky a hospody. Nůžky mezi těžaři a horníky se dnem i nocí rozeví- 62

raly. Z počátku se horníci radili, jak dalšímu poklesu životní úrovně zabrá- nit. Mezi závodními radami docházelo ke koordinaci a svolávaly se schůze. Situaci bohužel dramatizovaly další události. • únor 1931 – u Duchcovského viaduktu se střetli demonstranti s četníky. Při střetu došlo ke střelbě do demonstrantů a na místě byli čtyři lidé zabiti. • 15. března 1932 – katastrofa na Dole Kohinoor v Lomu si vyžádala osm lidských životů. • 17. března 1932 – na šachtě Nelson v Oseku bylo oznámeno propuštění 153 horníků. • 21. března 1932 – výpověď dostalo 283 horníků na Dole Humboldt v Dol- ním Jiřetíně. To pochopitelně vyburcovalo svědomí horníků a radikalizo- valo celé spektrum hornického odborového hnutí, které chtělo za každou cenu dalšímu propouštění zabránit. Protože první jednání horníků se správou Dolu Humboldt nevedlo k úspěchu, vydali se dolnojiřetínští haví- ři na pochod, aby vyburcovali další šachty a horníky k solidární stávce. • 23. března – vyhlášení nástupu do generální stávky. • 31. března – celý Severočeský hnědouhelný revír ve stávce. • 5. dubna – přes 40 000 lidí se zúčastnilo velkého táboru lidu v Mostě. • 10. dubna – konaly se mohutné protestní demonstrace v Chomutově, Du- chcově, Teplicích i v Ústí nad Labem. • 11. dubna – vydání úředního zákazu táborů lidu. • 13. dubna – do Mostu pochodovalo 40 000 lidí, vojáci a četníci jim bránili. Došlo ke střelbě, při níž padli na dlažbu dva mrtví horníci. • 16. dubna – pohřbu se v Mostě zúčastnilo přes 50 000 lidí. Byl silným fak- torem, který při konečném jednání s těžaři sehrál důležitou roli. Všech těchto stávkových akcí se pochopitelně zúčastňovali zálužští horníci, kteří pracovali na šachtách, vedle Kolumbusky a Herkulesky také na Minervě, Julius III, Centrumce, Knížeti nebes, Quido I–IV a na vzdálených šach- tách v Louce a v Lomu. • 20. dubna – horníci přijali dohodu sepsanou 15. 4. 1932 v Praze na Minis- terstvu veřejných prací a v následujících dnech nastoupili do práce. Stávka i lidsky morální dopad. Přes 1 000 dětí ze stávkového území bylo po- zváno zčásti do pražských nebo dalších ozdravoven v celé republice. Konaly se peněžní sbírky pro stávkující horníky. Byly zřízeny vyvařovny a kuchyně v ob- cích, které byly zdarma zásobovány konzumy a obchodníky z celého kraje. Ně- kteří významní spisovatelé a umělci v té době vyjadřovali solidaritu s horníky v tisku. Dokonce v den generální stávky projevily s horníky solidaritu stovky ob- 63

chodů, některé úřady a někde i školy, které byly uzavřeny. Velká mostecká stávka neotřásla jen severočeským hnědouhelným revírem, ale svými lidsky oprávněný- mi požadavky získala podporu značné části československé veřejnosti. Vzpomínka zálužského cukráře Aloise Petra na stávkové události roku 1932: Když jsem po pěti letech práce na šachtě utrpěl úraz, vrátil jsem se ke svému řemeslu, protože z provize bych nebyl schopen rodinu uživit. Byl jsem vyuče- ný cukrářem, a proto jsem si otevřel v Záluží malý cukrářský krámek. Vyráběl jsem sám. Obchody nebyly velké. Kdo by také v době krize mohl kupovat cukro- ví. Hornické mámy byly rády, když sehnaly pro své děti nějakou tu korunu na chléb, žitnou kávu a cukr. Proto jsem většinou pekl cukrářské pečivo pro obcho- dy v Mostě. Stále klesající výdělky horníků způsobovaly, že ani život zálužských živnostníků nebyl záviděníhodný. Měli jsme tenkrát spolek řemeslnicko-živnos- tenskou besedu. Byl jsem dlouholetým předsedou tohoto spolku. Havíři v Záluží pracovali většinou v blízkých dolech Centrum, Quido, Juli- us, Herkules a Humboldt. Zpráva o propuštění osazenstva humboldtky se v obci rozlétla rychlostí blesku. Celá obec jí byla velmi vzrušena. Všichni věděli – dnes havíři z humboldtky, zítra třeba z centrumky a dalších. Proto se taky všichni přidávali ke stávce. My, živnostníci, jsme se také sešli na mimořádné schůzi. Věděli jsme, že hlad si nebude vybírat, že za krátký čas zaklepe i na naše dveře. Domnívali jsme se, že pomůžeme kladnému vyřešení havířské věci, když pošleme eptici na minis- terstvo. Petici jsme poslali a čekali netrpělivě na odpověď. Stávka rostla, neza- městnaných přibývalo, odpověď z Prahy žádná. V té době již byla organizována pomoc a v Záluží, stejně jako v dalších obcích, se vyvařovaly polévky pro stáv- kující. Na schůzi jsme se rozhodli darovat kuchyni naturálie – mouku, maso, kakao a jiné, peníze. Tak se také stalo. Situace se přiostřovala. Přišla výzva k účasti na protestním táboru lidu v Mostě. Přednesl jsem zprávu ve spolku a zde bylo jednomyslně schváleno, aby- chom se všichni ze spolku tábora zúčastnili…(Ve zkráceném znění převzato ze sborní- ku „Mostecko bojující a vítězící“) Čtvrtá perioda, započatá v roce 1933 a končící rokem 1938, už nemá zda- leka intenzitu předcházejících stávek. Docházelo k nim jen občas a měly zcela jiný charakter. Hospodářské poměry se postupně konsolidovaly, těžba uhlí po- malu, ale jistě narůstala, počet směn v týdnu se zvýšil alespoň na čtyři a mzdy horníků začaly mírně růst. Na program dne se dostal politický boj proti nastu- pujícím henleinovcům. Od roku 1937 zesílilo protihenleinovské hnutí natolik, že nebyla v revíru šachta, kde by česká a německá demokratická osazenstva ne- 64

protestovala a později nežádala zákaz této strany. Jejich protest však nedosáhl takové síly, která by byla vyslyšena západními spojenci. V roce 1939, tedy v době nacistické okupace, se celý revír stal kořistí Gőringova koncernu a důlní akciové společnosti SUBAG (Sudetenländische Bergbau Aktiengesellschaft), která se stala významnou součástí německého válečného potenciálu a také významnou surovinovou základnou pro nově budovaný „Hydrák“ – STW v Záluží. To už je kapitola, která zvláště českého občana, horníka zde pracujícího, zbavila jakýkoliv politických, občanských i spolkových práv, jehož jedinou povinností bylo „Maul halten und weiter di- enen“! I přes tuto tvrdou skutečnost se na tomto území našlo několik stovek horníků, kteří sebrali odvahu, organizovali ilegální hnutí a vstoupili do ne- rovného zápasu proti okupantům. Stovky zatčených, uvržených do koncent- račních táborů a desítky popravených jsou toho dějinným dokladem. Období po roce 1945 má už zcela jiný charakter. V říjnu téhož roku do- chází ke znárodnění průmyslu, doly a továrny jsou v „rukou lidu“, takže vztah k těžbě a šachtě už není antagonistický a vzpomínky na doby minulé jsou už zažloutlým pohledem do minulosti. 65 I výtvarným dílem Bohdana Kopeckého byl zdůrazněn význam mostecké stávky

Osudový rok 1938 Po bujarém Silvestru, plesech, maškarních průvodech končících ma- sopustem žili Zálužští euforií z postavení pomníku TGM. Zatímco Adolf Svárovský ve svém ateliéru v hornických koloniích dokončoval „svého“ Ma- saryka, události v Evropě, zvláště v Německu a u nás, vzbuzovaly silné oba- vy z dalšího vývoje. Byla to především Karlovarská deklarace Henleinovy strany žádající zřízení Sudetské autonomie a uznání nacistické ideologie. Dále i komunální volby, při nichž Henleinova SdP získala v kraji i v okre- se výraznou převahu, mise lorda Runcimana a také zastřelení Václava Tejč- ka v Chebu při nacistickém puči. Silný odpor se zvedl i proti henleinovské frontě. Začalo to prvomájovou manifestací v Mostě, květnovou mobiliza- cí praporů SOS, postavením a oslavou pomníku TGM a konečně zářijovou mobilizací na obranu republiky. Abychom pochopili dramatičnost doby a statečný, avšak marný zápas pro- ti odtržení tohoto území od Československé republiky, podívejme se na ně- které události detailněji. Když na karlovarském dubnovém sjezdu Henlein deklaroval požadavek na zřízení Sudetské autonomie a uznání nacistické ideologie, začaly se nad seve- ročeským pohraničím stahovat černé mraky. Začal otevřený boj o odtržení tohoto území. V Mostě a Horním Litvínově vyšli henleinovci s nacistickými prapory do ulic na oslavu narozenin A. Hitlera. O to mohutnější byla pak osla- va 1. máje v Mostě. Všechna tři náměstí byla zaplněna nabuzenými antifašis- ty z celého okresu. Tento mnohatisícový dav se pak slil v jeden obrovský tábor lidu na prvním náměstí, na němž Matěj Vencl, zálužský rodák, čelný předsta- vitel protinacistického hnutí a organizátor této a dalších manifestací, zavelel k odporu proti sudetské autonomii. Před květnovými komunálními volbami a volbami starostů jezdil Henlein po kraji a okresech, aby získal maximální počet hlasů na prosazení Karlo- varské deklarace. Tyto provokativní akce byly rozsáhlé a docházelo při nich i k přepadům pohraničních hlídek na hranicích německými SA. Vláda ČSR se nakonec rozhodla postavit do zbraně jednotky SOS. To bylo 20. května, kdy také zálužští záložáci, členové tohoto sboru, obsadili hraniční čáru v úse- ku Mníšek – Klíny a bránili pokusům narušit klid a pořádek v tomto pásmu. Pamětníci vzpomínají, že nebylo dne ani noci, aby naši vojáci nelikvidovali pokusy o překročení státní hranice. Komunální volby a volby starostů v tomto kraji a okrese však bohužel po- tvrdily sílu německého tažení v zápase o sudetskou autonomii. Například 66

v Mostě získali téměř 95% všech německých hlasů. Do zastupitelstva tak zís- kali 26 mandátů ze 42 možných. Ani zisk 15 mandátů českých politických stran nemohl ohrozit jejich suverenitu, ani volbu starosty. V sousedním Hor- ním Litvínově byla situace podobná. SdP tam získala přes 48% německých hlasů, 25 mandátů z 36 možných, také volba starosty byla tady jejich záleži- tostí. S výjimkou Kopist, Souše, Lomu, Dolního Jiřetína a Záluží, kde zvítězily české strany (Česká strana národně sociální, Česká strana sociálně-demokra- tická a Komunistická strana Československa) zvítězila ve všech ostatních ob- cích okresu s velkou převahou Henleinova SdP. Tak markantní bylo rozložení politických i národnostních sil na okresní i oblastní scéně. Tento volební seg- ment je třeba doplnit ještě volebními výsledky v Záluží. Poprvé od roku 1919 byl do jejího čela zvolen Matěj Vencl (Česká strana sociálně demokratická). Vystřídal J. Houšku, který v této obci starostoval nepřetržitě od roku 1919. Nicméně i tady zabodovali henleinovci. Získali do obecního zastupitelstva šest mandátů a stali se čtvrtou nejsilnější politickou stranou. Po komunálních volbách se veškerá aktivita obecního zastupitelstva a pří- pravného výboru soustředila na oslavy odhalení pomníku TGM. Čistila se obec, rozesílaly se pozvánky hostům a dokončovala se organizace celé osla- vy. Den D byl zahájen v sobotu 18. června slavnostní akademií v Dělnickém domě, na níž vystoupily tělovýchovné složky Sokola, DTJ, Hasičského sbo- ru a německého Atusu. Neděle 19. června nastartovala ranním budíčkem a vtiskla těmto oslavám slavnostní ráz. V 10 hodin byl zahájen sjezd Seve- ročeské župy legionářské. Po dvanácté hodině už bylo Záluží v obležení více než 10 000 občanů. Úderem 13. hodiny se pak vydal průvod doprovázený tře- mi dechovými orchestry na náměstí. Tvořili jej krojovaní legionáři, Sokolo- vé, příslušníci DTJ, baráčníci, hasiči i němečtí sociálně demokratičtí Atusáci se svými prapory. Po projevech několika řečníků, a hlavně bojovém předne- su M. Vencla, a po vložení pamětního spisu do podstavce pomníku, odezněla státní hymna a za potlesku přítomných byla A. Svárovským odhalena socha TGM. Následovalo defilé krojovaných spolků, promenádní koncert a večer na všech sálech slavnost ukončila veselice. Kromě 1. máje nebyla na mostec- kém okrese v tu dobu významnější událost. Přestože se politická situace přiostřovala, slavnostní duch neochaboval. Sokolové vylaďovali na veřejných cvičeních svá prostná v očekávání odjez- du na 10. Všesokolský slet. Ani hasiči nezaháleli, udivovali na hřišti Sparty Záluží cvičením se žebříky, sekerami a kruhy. Jezdili se svým náčelníkem Macalem po celém kraji a sklízeli úspěchy. Sparta Záluží sice nepostoupila do I. A třídy – krajské elity, ale přesto pan Kadlec, sekretář a trenér klubu, věřil, že se tak v příštím roce stane. Do Mostu se o nedělích dále chodilo do 67

divadla a do Kopist na divizní fotbal. Nelze zapomenout ani na odpolední čaje v „Dělňáku“, končící 22. hodinou, kdy otevřenými okny hřmělo: „U na- šich kasáren“ a „Až nás půjdou miliony všichni proti větru“. Na české straně zintenzívněl počet manifestací a táborů lidu, na kterých občané žádali zákaz činnosti henleinovské SdP. Ani na druhé straně toho- to národního spektra nebylo klidu. Tak tomu bylo například v červenci toho roku při tzv. Fahnentreffen, na němž se do českého Mníšku sjelo 8 000 hen- leinovců z Mostecka a Litvínovska, aby svým blízkým na opačné straně hra- nice dali najevo, oč usilují a kam směřují. Najednou do této politicky vypjaté atmosféry přijíždí v srpnu do ČSR lord Runciman. Už ten fakt, že za svůj hlavní stan zvolil Červený Hrádek, vzbudilo v tomto kraji velké obavy. Předně Jirkov byl tvrdým německým městem. Při školních výletech na Červený Hrádek nás vždy učitelé varovali: „Nemluvte hlasitě česky, jinak nedostanete koupit ani sodovku!“ To byl Jirkov třicátých let 20. století. A kdo byl Max Hohenlohe, majitel Č. Hrádku? Silný přívrže- nec K. Henleina. Svými kontakty na reakční diplomatické kruhy v republice i v zahraničí byl pro něho nepostradatelný. Jemu organizoval svým letadlem cesty do Německa i do Anglie a jako tlumočník se zúčastňoval těchto schůzek a osobně se znal s lordem Runcimannem a členy jeho mise. Prakticky v jeho režii byly organizovány cesty a jednání lorda Runcimanna v celých Sudetech. I přes tuto skutečnost byli Zálužští téměř denně M. Venclem na schůzích ujiš- ťováni o věrnosti spojenců Francie a Anglie. Obrovská vlna hněvu se rozlila Zálužím, když došla zpráva, že Václav Tej- ček, místní občan, byl při obraně Chebu v září henleinovci zastřelen. Vlna nenávisti a pomstychtivosti dosahovala takového rozsahu, že bylo jen velmi obtížné udržet v obci klid. Nenávist vůči henleinovcům se zmnohonásobila. Znovu se ze šachet a schůzí v obci zasílaly rezoluce žádajíce vládu, aby tvrdě zakročila proti ozbrojeným akcím henleinovců. Když pak vláda již pod vede- ním generála Syrového vyhlásila 23. září mobilizaci, lidem se znovu vrátila víra, že jejich domovy a území bude od nacismu uchráněno. Zálužští záložá- ci znovu nastupovali do jednotek SOS, obsazovali své posty v úseku Mníšek – Klíny a před koloniemi na severní straně obce se rozmisťovaly posty pro- titankových děl a těžkých kulometů. Na několika místech silnic se objevily protitankové překážky, tzv. ježci. Zatímco na hranicích střelba dnem i nocí zesilovala a na obou stranách začali počítat oběti na životech, dole v obcích stovky rodin opouštěly byty, někdy i majetek, a prchaly do vnitrozemí. Když pak 30. září vešla ve známost zdrcující zpráva, že na základě Mnichovské do- hody bude toto severočeské území okupováno Němci, docházelo k paradoxní situaci. Do vnitrozemí začala prchat první garnitura politických a spolkových 68

funkcionářů včetně zaměstnanců státních úřadů, železnic, učitelů, ale také prostí občané! Mnozí dokonce jen s osobními doklady. Opačným směrem se zase vraceli ti, kteří prchali před válkou do vnitrozemí, ale protože ve většině případů nenašli střechu nad hlavou, vraceli se do svých domovů. V neděli 9. října v ranních hodinách procházely Zálužím poslední smutně vyhlížející jednotky SOS z hraničních pozic. Přesně ve 12 hodin se na počest vítězů rozezvučely šachetní sirény i dolnojiřetínské kostelní zvony. Němci vy- věšovali prapory s hákovým křížem, okna, zdi zdobili portréty A. Hitlera. Na připravených papírech oznamovali, že: „Der Tag ist schon da!“ V podvečer už obcí pochodoval wehrmacht, Němci hýřili nadšením a jen okno cukráře Petra bylo jako jediné v obci vyzdobeno portréty TGM, Beneše a Stalina a pod ním ručně napsáno „Věrni zůstaneme“! V pondělí 10. října už ale bylo celé Záluží pod hákovým křížem. 69

Mnichov a jeho důsledky Mnichovské události zapůsobily na českou a německou antifašistic- kou veřejnost drtivě, bolestně a hněvivě. Do poslední hodiny všichni věři- li, že nás spojenci (Francie a Anglie) nemohou odepsat a vydat A. Hitlerovi. A přece se tak stalo! Pohleďme teď do prvního říjnového období, abychom pochopili rozsah krutosti, msty a bezohlednosti, s jakou se němečtí zálužští fašisté chopili moci. Od prvního října, tedy ihned po vyhlášení mnichovského diktátu, se českých politických předáků v obci zmocnila panika. Narychlo svoláva- li schůze, radili se, kdo zůstane a kdo odejde, likvidovali archivy a do- kumentaci politických stran a spolků. Na české občany dolehla osudová starost – zůstat či uprchnout. Do obce se vraceli fanatičtí ordneři, kteří uprchli po vyhlášení mobilizace do Německa a na hranicích Mníšek – Klí- ny v bojových skupinách přepadávali německé antifašisty a české obča- ny. Do vnitrozemí odcházejí čeští úředníci, četníci, zaměstnanci státních drah, aktivnější členové obecní rady a zastupitelstva, včetně funkcioná- řů různých spolků, sportovních oddílů a divadelních ochotníků. Také ně- kteří obchodníci a živnostníci nakládali své vybavení na koňské povozy, jiní na auta, do železničních vagónů a opouštěli obec. Bohužel tento čes- ký masový exodus narazil ve vnitrozemí na nařízení, které zahnalo mno- hé uprchlíky zpět do svých původních domovů. Bylo to neuvěřitelné, ale bylo tomu tak, o čem svědčí tento doklad: „Dle příkazu prezídia zemské- ho úřadu ze dne 7. 10. 1938 nařizuji všem obecním úřadům, aby vyzvaly všechny uprchlíky k okamžitému návratu do svých domovů..........musí se tak učinit do 24 hodin...........provedení příkazu bude kontrolováno čet- nickými stanicemi a neuposlechnutí bude trestáno!“ Ne každý uposlechl, většina zůstala a ti, co ze strachu poslechli, se skutečně do svých domovů, ač neradi, vrátili. (Z publikace „Sudety pod hákovým křížem“, nakladatelství Albis International, Ústí nad Labem, 2002) Doba teroru, děsů a hrůz, kterou byla zahájena okupace tohoto území, by ne- měla být nikdy zapomenuta už jen proto, co v jediném týdnu po převzetí moci nacisté napáchali za zvěrstva. Z německé školy zřídili obecní úřad (Gemeinde- amt), z českých škol zase svoje německé školy a české vyučování zakázali. De- molovali mezi školami sochu J. A. Komenského, ničili reliéfy českých národních hrdinů, umístěných na stěnách těchto škol a zničili českou žákovskou a veřejnou knihovnu. Z opuštěné sokolovny vyhodili sportovní zařízení a otevřeli si v ní se- kretariát NSDAP a SA. V Sieglově vile se usídlilo gestapo a v návalu nenávisti se 70

vrhli i na pomník TGM, k jehož likvidaci byl přinucen pod komandem sám au- tor pomníku A. Svárovský. Tím ovšem jejich krutost v obci neskončila. Ani lípa na náměstí nezůstala uchráněna. Jako symbol československé státnosti ji rozře- zali na špalky a za jásotu zfanatizovaných SA do poslední větve spálili. To byl jenom prolog jejich řádění. Zřejmě museli obec ještě „očistit“ od nenáviděných občanů nebo antifašistů. Začalo to cukrářem Aloisem Pet- rem. Vtrhli do cukrárny, zdemolovali byť chudé zařízení, okny je vyházeli a cukráře Petra vytáhli před cukrárnu a obušky ho bili až padl k zemi. Jen o několik metrů dál, v ten samý osudový den, vytřískali výkladní skříň Žida Hugo Lőwyho, vykopnutím dveří vtrhli do obchodu, celou rodinu vytáhli na dvorek, obušky přinutili všechny členy rodiny do pokleku a pak je zbili do krve. Padali jeden po druhém s voláním o pomoc. Nikdo se ale neodvá- žil jim pomoci. Avšak než došli k dalšímu Židovi Lenfeldovi v dolní části Záluží, zel jeho krám už prázdnotou a oba konzumy už byly jimi vyrabo- vané. Před „Dělňákem“ se ten den ještě točilo mostecké pivo. Když však do lokálu přišla zpráva, že SA v obci řádí, rázem se všichni přítomní z lokálu vytratili. Jediný, kdo neutekl, byl pan Kouba. Vyšel před hospodu a vrávo- raje se postavil čelem k přicházejícím SA, jimž hlasitě sdělil: „Vy kurvy ně- mecký, jen nás bijte, i na vás jednou dojde! Stalin vám to spočítá!“ Zbit do Mapa znázorňující velikost okupovaného území v říjnu roku 1938 71

krve ležel na silnici. Po chvíli ho několik jeho přátel, schovaných za hasič- skou zbrojnicí, postavilo na nohy, kapesníky ošetřili od krve a doprovodili ho domů. To byl začátek dalších trestních událostí. Přesně podle jimi zpracovaných jmenných seznamů byli pak pozatýkáni všich- ni ti, co aktivně vystupovali proti henleinovskému hnutí. Po výslechu na místním gestapu byli odvezeni do mostecké věznice a tam vězněni. Část z nich se už domů nikdy nevrátila. V takové atmosféře začínala německá okupace. Nacistická eufo- rie zálužských SAmanů neznala mezí a český občan, pokud neutekl nebo nebyl zavřen, zalezl hluboko do domácích děr. To už byla obec zaplavena vyhláškami a nařízeními, co smí a nesmí Češi v nově vytvořené státní správě župy Sudety, do jejíhož čela byl už 1. října 1938 A. Hitlerem jmenován K. Henlein. Z množství zákazů a nařízení si připomeňme například zákaz všech českých Jeden z dokladů o opčním prohlášení 72

politických stran a spolků, včetně českých hasičů, zákaz spolčování a shromaž- ďování. Zakázán byl i český jazyk v úředním styku a Češi dosud pracující ve ve- řejné správě byli propuštěni. Zakázáno bylo též vydávání českých novin a knih, všechny české kulturní a sportovní aktivity – divadla, taneční zábavy a spor- tovní činnost všeho druhu. Tím se čeští občané dostali do pozice národnost- ní menšiny, která byla zbavena národnostních politických a shromažďovacích práv. Tak zahájil v ústecké nacistické župě svoji vládnoucí kariéru K. Henlein, když k tomu dodal: „Wir wollen die politischen Gegner einsperren, bis sie schwarz werden“ („My chceme politické nepřátele zavřít, až zčernají“). A v je- ho šlépějích také v Záluží starosta Helmschmied pokračoval. (Z publikace „Sudety pod hákovým křížem“, nakladatelství Albis International, Ústí nad Labem, 2002) 73 Doklad o útěku českých obyvatel ze Záluží Oba dokumenty na stranách 73 a 74 jsou převzaty z archivu obecního zastupitelstva obce Záluží

V Ústeckém kraji, z původně 255 českých škol, byla ponechána jediná v Mostě a později zvláštní škola v Souši. Je až neuvěřitelné – s odstupem času – že i přes tento nekompromisně vedený nacistický teror a pronásle- dování se při sčítání lidu v roce 1939 přihlásilo v mosteckém okrese přes 20 000 českých obyvatel k optování a mezi nimi asi 2 000 zálužských Če- chů. To znamenalo ponechat si českou národnost, odmítnout germanizaci svou a svých dětí (vzor na straně 72). Před nacistickým terorem nedobrovolně uprchlo jen z mosteckého okre- su na 20 000 českých obyvatel, což byla téměř polovina původního stavu. Situace v Záluží byla podobná. Podle sdělení zálužského starosty z 20. února 1939 mosteckému okresnímu úřadu uprchlo před zabráním Sudet 60 osob a od 10. října 1938 do 20. února 1939 se vystěhovalo nebo dále uprchlo 74 Hlášení starosty Záluží o útěku českých obyvatel obce do vnitrozemí

1 025 zálužských občanů. K tomu ještě dodal, že tato čísla nejsou konečná. V předešlém sdělení ze dne 31. 1. 1939 okresnímu úřadu se psalo, že v obci zůstávalo ještě 2 085 Čechů, není a nebyla zřízena česká škola, děti, které dří- ve navštěvovaly české školy, teď navštěvují školu německou, v obci zůstává je- den český sedlák a 112 domů je ve vlastnictví Čechů. V této atmosféře podzimu roku 1938 píše Brűxer Zeitung o plánu výstavby STW na katastrálním území Záluží, navazující na dříve vypracovaný čtyřletý plán hospodářského rozvoje Sudet. Přijíždějí geodeti, projekční ústavy a staveb- ní firmy. Ze sokolovny a „Dělňáku“, částečně i ze školy, se stávají ubytovny, kan- celáře, vyvařovny a na přelomu let 1938–1939 měl zálužský obecní úřad na stole první dokumentaci „Hydráku“, návrhy na likvidaci budov celé nové hornické čtvrti, takzvaných baráčků, Kopistské ulice a staré Malty, které náležely převážně českým obyvatelům. V okolí Záluží se stavěly táborové baráky pro tisíce nových zaměstnanců, později pro totálně nasazené pracovní síly z celé Evropy, a hlav- ně pro válečné zajatce. Slavnostním výkopem, ke kterému došlo 5. května 1939, byla zahájena výstavba „Hydráku“ a z obce Záluží se stalo obrovské staveniště. Její česká správa a vláda byla po 20 letech násilně ukončena. Při této příležitosti mostecký Brüxer Zeitung píše nadšeně o zahájení stavby STW a Konrád Henlein po slavnostním výkopu projíždí nadšenými davy Litvínovem 75

Život pod hákovým křížem – ilegální činnost Přes počáteční teror, kterému byl od podzimu 1938 vystaven téměř kaž- dý český občan v okupovaném území, se našli lidé, kteří nepodlehli, nezkři- vili páteř, nekolaborovali a vrhli se do nerovného zápasu s okupanty. Budou -li historici podrobně studovat a dokumentovat odbojové protinacistické hnutí v Severočeském kraji, určitě narazí na jméno člověka, který nejen- že za tuto činnost zaplatil svým životem, ale byl v té době, od roku 1939 do svého zatčení v roce 1941, vůdčí osobou, která položila základ odbojové ilegální činnosti na Mostecku a sehrála významnou roli v celém kraji. Po- stupem času v těžkých podmínkách dokázal do této činnosti zapojit nejen české občany různých politických názorů, ale i německé antifašisty. Touto osobou byl Václav Jandečka. Byl zálužským rodákem. V roce 1937 narukoval do prezenční vojenské služ- by a začátkem roku 1939 se jako demobilizovaný voják vracel ke svým rodi- čům do rodné obce. Jakmile vstoupil wehrmacht na toto území a situaci ovládla NSDAP a SA, nebylo Čecha, který by se nepostavil okupantům na odpor. Ten- to vzdor nebyl způsoben jen mnichovským diktátem a zradou spojenců, ale rozhodnutím německých úřadů zakázat Čechům veškerou spolkovou a poli- tickou činnost a zbavit je rovnocenných občanských práv. Takto deklarovaný nacistický režim zahnal drtivou většinu Čechů, zde žijících, od samého počát- ku okupace do téměř jednotné fronty odporu. První akcí, kterou V. Jandečka inicioval, bylo rozhození letáků před slavnostním aktem výstavby nově budo- vaného „Hydráku.“ Na letáku bylo německy napsáno: „Na tomto českém úze- mí nejste vítanými hosty, jste okupanty, smrt německým okupantům!“ a leták byl prokreslen kresbou roztrženého hákového kříže. Návrh se rodil ve sklepě domu U Schuldesů, kde Jandečkovi rodiče bydleli. Letáky rozházel v noci před 5. květnem na dřívějším fotbalovém hřišti Rudé hvězdy Záluží. V průběhu roku 1940 už měl kontakty na řadu jemu známých osob ze Svazu mladých. Postupně na kole objížděl jednu obec za druhou od Teplic až po Ervěnice, navazoval kontakty a s nimi budoval organizační ilegální síť. V té době také docházelo ke shromážděním, která organizoval na různých místech. Například shromáždění 200–250 lidí v hájku u Dolu Herkules, jiné shromáždění se konalo v zalesněné části na okraji Hrdlovky nebo v okolí Hostomic a Libkovic. Počtem největší shromáždění, které si osobně pamatu- ji, čítalo více než 300 lidí, se konalo počátkem roku 1941 uprostřed rybníků 76

mezi Komořany a Ervěnicemi. Podobné shromáždění se asi za měsíc kona- lo v aleji mezi Zálužím a šachtou Kolumbus. Na všech těchto shromážděních Jandečka vystupoval s naprosto přesně stanoveným programem a připrave- nými úkoly. Bez zkušenosti profesionálního funkcionáře si vedl velmi suve- rénně, cílevědomě usiloval o rozšíření ilegální činnosti, zasahující celé území severočeského kraje, s pevnou organizační strukturou, s propojením a kon- takty na ilegální hnutí německých antifašistů. Koncem roku 1940 jsem byl osobně přítomen jeho jednání s bývalým starostou Ústí nad Labem Leopol- dem Pőlzlem. Těmito kontakty dosáhl maxima toho, oč usiloval – propojení mezi českým a německým antifašistickým hnutím. Za pomoci vlivných osob s přístupem k různým materiálům a přístro- jům, nezbytným pro výrobu ilegálních tiskovin, vybudoval ve sklepě domu U Schuldesů tiskárnu, kterou sám obsluhoval. Bez osvětlení, jen při svíčce nebo petrolejce, shromažďoval tiskoviny z různých míst Sudet, ale hlavně z Prahy. Tady dostávaly aktuální podobu ve vztahu k „Hydráku“, k zaja- teckým táborům a šachtám. Kromě toho vybudoval početný kolektiv spo- lehlivých pracovníků a instruktorů a propojil je s místními, závodními i táborovými buňkami. Ještě před svým zatčením v roce 1941 dokázal na- vázat kontakty s bývalými španělskými interbrigadisty, internovanými v té době ve francouzských zajateckých táborech. Tím se Záluží stalo jedním z center ilegálního hnutí v severočeské oblasti, zvláště na Mostecku. Ve spo- jení se silnou ervěnickou a ústecko – teplickou německou skupinou tvořilo kompaktní cílevědomé hnutí, které se v té době stalo významnou protina- cistickou frontou. Nebylo v té době obce, kde by nebyla ilegální skupina, kam by se nevozily letáky, nepředávaly informace. Také se vybíraly finanční prostředky na podporu hnutí a prostředky pro rodiny zatčených, vydávaly se výzvy k sabotážím a zpomalení prací všude tam, kde se jednalo o váleč- nou výrobu. Jako blesk z čistého nebe přišla v červnu 1941 zpráva o zatčení V. Jan- dečky. Krátce na to nastalo zatýkání jeho spolupracovníků ze Záluží, Ervěnic, Libkovic, Hostomic a Dolního Jiřetína. Zatčení těchto lidí bylo pro ilegální činnost těžkým úderem. Ihned byly přerušeny všechny kontakty s lidmi, kte- ří byli ještě mimo ohrožení. Strach z dalšího zatýkání se zmocnil každého, kdo dosud v ilegalitě pracoval. Byl to život velmi svízelný, plný nejistot. Po procesu s ním a dalšími jeho spolupracovníky byl V. Jandečka 1. února 1943 popraven. Do 12. dubna téhož roku bylo popraveno dalších 28 jemu blízkých spolupracovníků. Ze Záluží to byli Antonín Ondráček, Jaroslav Fortelka a Di- enelt. Že v té době nedošlo k vyzrazení a zatčení dalších, svědčí o vysokém stupni hrdinství popravených. 77

Jako horník fáral V. Jandečka na Dole Centrum. Jakmile měl po šichtě, na- sedl na kolo, jezdil a organizoval schůzky na různých místech okresu a kra- je. Nebylo dne, aby v této činnosti polevil. Mnohdy dlouho do ranních hodin neslezl z kola. Jezdil po kraji a pak šel rovnou na šichtu. Pro tuto činnost po- třeboval více času. Způsoboval si proto často sám různá menší zranění, aby byl při lékařském ošetření uznáván za práce neschopného. Jeho aktivity zce- la vyplňovaly každý den. Domov mu byl jen místem pro nezbytný spánek a místem pro přípravu dalších činností. Měl spojení do každé vesnice, měs- ta, šachty a závodu. Vytvořil štáb pracovníků podílejících se na vydávání ile- gálních tiskovin, včetně zakázaných knih, na jejich distribuci, organizoval činnost i skupiny překladatelů do němčiny, francouzštiny, angličtiny a špa- nělštiny. V té době byl v protinacistickém hnutí uznávanou a respektovanou osobností, udivující svou odvahou a na svůj věk mimořádnou schopností ří- dit tak rozsáhlou ilegální činnost. Na cestách, při nichž jsem ho často do- provázel, říkal: „Dokud je ve mně život a síla, já proti těm zvrhlým nacistům nepolevím. To si pamatuj!“. Bylo mu necelých 28 roků, když byl 1. února 1943 nacisty v Berlíně popraven. Takový byl Václav Jandečka. Jeho jméno se po zásluze vyskytuje v Litvínově na pomníku obětem naciz- mu, ale i v názvu ulice. O jeho činnosti se píše v publikacích Sudety pod há- kovým křížem, V boji s fašismem a Šest životů. Václav Jandečka 78

Oznámení o popravě pěti významných ilegálních činovníků včetně Václava Jandečky Po zatčení prvních organizátorů a vůdčích osobností zdejšího ilegální- ho hnutí, které vyvrcholilo v letech 1941–1942, došlo k výraznému poklesu protinacistické činnosti. Bylo velmi obtížné a příliš riskantní navazovat nové kontakty. Nebylo známo, kdo zůstal, kdo přežil. Vědělo se jen, že zůstala jis- tá torza jak na vesnicích, tak ve městech a závodech. Hledat a oživovat nové kontakty nebylo téměř možné. Nebyla osobnost typu Jandečky, která by toho byla schopna. Teprve po bitvě u Stalingradu docházelo k oživení. Vznika- ly malé skupiny, převážně mladých lidí s orientací na protinacistický odboj. O těchto otázkách se diskutovalo a hledaly se nové kontakty a cesty ilegální- ho hnutí. Stalo se tak mezi torzem zálužské skupiny na jedné straně (Hošek, Cmíral, Wurbs, Hrabák) a na druhé straně s lidmi tvořícími skupinu interno- vaných španělských interbrigadistů, které vedl Josef Havran. Mezi těmito dvěma skupinami jsem se pohyboval dost nejistě, neboť tato Havranova skupina se za Jandečkova života s ostatními členy zálužské skupi- ny neznala. Proto hlavně Hošek a Cmíral odmítali navazovat kontakty. Přes tyto nesnáze jsme se rozhodli v sestavě Todt, Mrnka a já, že do této spoluprá- ce s Havranovou skupinou půjdeme. Stalo se tak proto, že ve francouzském zajateckém táboře byl také velký počet španěláků (interbrigadisté bojující v občanské válce ve Španělsku), a Havran pro ně v jejich těžkých životních podmínkách sháněl různé materiální vybavení jako například potraviny, prá- 79

dlo, léky a další. Zásluhou Zálužáka Franty Todta došlo k prvním kontaktům se skupinou litvínovských německých antifašistů vedenou Alfrédem Becke- rem. František Todt byl zaměstnán u říšské stavební firmy, která pracovala na výstavbě „Hydráku“ a na výstavbě litvínovské Osady. U této firmy pra- coval také ve funkci technika A. Becker. Po jistém časovém oťukávání došlo k důvěrnějším osobním kontaktům a Becker se zasloužil o užší sblížení obou skupin, tj. zálužské a německé. Tyto kontakty umožnily vytvořit most mezi zálužskou, Havranovou a Beckerovou skupinou. Tato říšskoněmecká antifa- šistická skupina operovala na Mostecku a Litvínovsku, vybudovala si síť dů- věrníků v civilních i zajateckých táborech a poskytovala zajatcům vše, co bylo třeba, jako například léky, ošacení, cigarety, ale také součástky pro stavbu taj- ných radiopřijímačů a falešné osobní doklady pro útěky zajatců. Sféra jejího vlivu nebyla jen v „Hydráku“ a zajateckých táborech, ale vytvo- řila také úzké propojení na místní litvínovskou německou skupinu antifašistů vedenou Hansem Bayerem. Beckerova skupina měla ve svém středu několik vel- mi vlivných individualit, zejména Birkichta, vedoucího zásobování STW, Her- manna Hesse – špičkového technika pracujícího v „Hydráku“. Již od roku 1942 si vybudovala síť důvěrníků, kteří poskytovali zajateckým táborům výše zmí- něnou materiální pomoc. Také Havranově skupině poskytla vybavení pro tisk a rozmnožování letáků a její členové ve svém zájmu vytvořili ilegální závodní výbor. V posledních dnech války sledovala pohyby vysokých funkcionářů zá- vodu, zvláště dr. Damma, ředitele podniku, a dr. Voetha. V květnových dnech pak Beckerova skupina vybavila zálužské dobrovolníky zbraněmi. Kromě toho vypracovali seznamy specialistů a předala nám je pro případ obnovy závodu. V posledních hodinách 8. května 1945 zajistila před útěkem dr. Voetha. Jak již bylo uvedeno, úzké spojení se skupinou J. Havrana bylo velmi důležité. Vyznačovala se tím, že její pole působnosti zasahovalo do fran- couzských, holandských a belgických zajateckých táborů. Tam jeho sku- pina vybudovala síť ilegálních buněk, jimž dodávala ilegální tiskoviny, ale také materiální pomoc pro přežití. Navzdory přísnému policejnímu reži- mu nebylo havranovské doupě, operující v lágru u Minervy, do konce války vyzrazeno. V některých dnech a nocích bylo dokonce průchoďákem ile- gálních pracovníků téměř do celé Evropy. Proto provázanost Havranovy, Beckerovy a zálužské skupiny byla pro uchránění chemičky před zničením významným a šťastným počinem. Po vylodění spojeneckých armád ve Francii v červnu 1944 a vítězném ta- žení Rudé armády na východní frontě došlo také k oživení původního torza zálužských aktivistů J. Hoška, J. Cmírala a E. Wurbse. Ve vztahu k blížící- mu se konci války to bylo pochopitelné. Vyvstávala řada otázek souvisejících 80

s „Hydrákem“, civilními a zajateckými tábory a jak zajistit klid a bezpečnost v obci, na šachtách a blízkých závodech. V srpnu 1944 vyzval londýnský a moskevský rozhlas občany Českoslo- venské republiky k zakládání revolučních národních výborů. Na tuto výzvu zálužská skupina reagovala bez váhání. Docházelo k intenzivnějším schůz- kám pro výběr kandidátů do výboru a pomocných skupin. Ne všichni, s ni- miž se hovořilo, kandidaturu přijali. Riziko bylo stále příliš velké. Byli však jedinci jako Klement Holešovský, Václav Puchýř (čeští sociální demokraté), kteří pozvání přijali a bez zaváhání se zúčastňovali všech schůzek a svými podněty a návrhy přispívali k sestavování programu pro převzetí moci. Od března 1945 se pak schůzek zúčastňoval Josef Ilberg a pekař František Pro- cházka (národní socialisté). Koncem února roku 1945 už byl v Záluží stanoven konkrétní program k převzetí moci, který obsahoval: 1) Převzetí obecního úřadu, pošty, zajištění veřejných budov a klidu v obci. 2) Zajištění ochrany „Hydráku“, šachet a táborů proti ničení zařízení. 3) Vyzbrojení a vytvoření strážního oddílu. Začátkem května byla pak stanovena osobní zodpovědnost za splnění sta- novených úkolů. Po vyhlášení Pražského povstání byl svolán kompletní vý- bor, který tvořili Jindřich Hošek, Jaroslav Cmíral, Eduard Wurbs, Ferdinand Kára, Ferdinand Bőhm, Václav Puchýř, Klement Holešovský, František Todt Miloslav Hrabák, František Procházka a Josef Ilberg. Tímto dnem se dostala realizace převzetí moci do pohybu. Tomuto cíli jsme podřídili veškerou činnost a všechny síly. 81

Jak se žilo zálužským Čechům v okupovaném území Po první vlně děsů a hrůz se koncem roku 1938 začínala rýsovat výstavba „Hydráku“. Zálužím projíždělo denně do oblasti staré Malty mnoho aut ně- meckých firem. Vedle geodetů a stavitelů to byl také první příliv německých pracovních sil, tesařů, zedníků a dalších profesí. Sál „Dělňáku“ a hospoda U Lukešů byly rychle přeměněny na ubikace a lokály na kanceláře. Na hřiš- ti Sparty Záluží se jako první rychle stavěl tábor 31 a 32, za starým mlýnem tábory 17 a 18, před odbočkou na Dolní Jiřetín tábor 16 a za Herkuleskou tábory 27 a 28 a pověstný trestanecký tábor 29. Ve stejném tempu se stavě- ly táborové baráky v Dolním Jiřetíně, v Dolním Litvínově, Růžodole a u Mi- nervy. Jakmile se v Horním Litvínově začal stavět pro říšské Němce Siedlung – Osada, začalo se také v Záluží v prostoru mezi školami a Hűbnerovou za- hradou stavět rozsahem menší sídliště. „Co dělat v takovém bordelu!“, naříkali zálužští Češi. Ani hospody, fenomén horníků, nebyly ušetřeny před zkázou. V Záluží bylo do října 1938 devět hos- pod, z toho bylo pět českých, Ryska, Sokolovna, „Dělňák“, Amerika a hospoda U Lukešů (Nový svět). Z německých to byly tři hospody Griesbach, Nordpol a Schneider a k tomu ještě jedna českoněmecká hospoda U Tűrpů, kde šen- koval pan Šebek, Sparta Záluží tu měla od roku 1936 svoji klubovnu a Thálie tu trvale hrála svá divadelní představení. Na 4 000 obyvatel mělo kam chodit a o sobotách a nedělích se bavit. Vstupem německých vojsk zmizely tři nejna- vštěvovanější hospody – Sokolovna, „Dělňák“ a U Lukešů. Bohužel zmizel i krá- mek s pivem podnikatele Šnobla, otevřený pro horníky ráno už od pěti hodin do jedenácti hodin večer a kořalna pana Macáka, stojící vedle Drážníkovy cukrár- ny. Pro Čechy v tu dobu zbyly pouze Ryska, nevlídná Amerika a Tűrp. Za této situace zdejší český občan nesl velmi těžce ztrátu vžitých demokratic- kých zvyklostí. Vstupem nacistů se najednou dostal do společenského odcizení, pocitu strachu a ztráty společenských práv, vydán na pospas nelidskému systé- mu bezpráví a krutosti. Žilo se jako v černé kosmické díře, kde svoboda a vol- nost byla přetavena nacistickou gravitací do sféry zla, utrpení a smutku. Nejstarší generace před penzí a v penzi zalezla do domovních děr a krom nezbytných nákupů nebyla schopna jakéhokoli pobavení. Generace v pro- duktivním věku sice v omezené míře, ale přece jenom vyšla přes práh svého bytu a šla za pivem. Chodilo se k Ryskům, Šebkovi k Türpům a také k Hen- geniusovi (Amerika). Ti mladší, kromě piva, hledali ještě něco navíc. Doví- 82

dali se, že se tancuje v Lomu U Brožů, v Souši U Čapků, a tak se chodilo tam. Tyto zábavy byly sice pod policejní kontrolou, ale bylo aspoň kam jít. Také U Tűrpů se někdy tancovalo, což bylo pro silnou českou enklávu radostné po- vzbuzení, které muselo být skryto a nesmělo se dávat najevo. V té době se však odehrály dvě události, které stojí za připomenutí. První se týkala německého lokálu pana Schneidra v Záluží a ta druhá nastudová- ní operety „U zeleného stromu,“ která byla hrána v Kopistech. V lokále pana Schneidra s unikátně osvětleným skleněným tanečním parketem se scházela a bavila výhradně jen německá zálužská a okolní elita. Nevím, kdo to zařídil, ale stalo se, že jsme byli požádáni, aby tam hrál náš orchestr, ovšem nikoli k tanci, ale jen k poslechu. Milda Rouš, vedoucí kapely, už byl ve vnitrozemí, takže nezbylo než dát dohromady novou kapelu. Při prvním vystoupení byl lokál nabit Čechy k prasknutí. Radost naše i přítomných byla obrovská. Bo- hužel netrvalo dlouho, snad několik týdnů, a rázem přišel zákaz. Výjimečně se také chodilo k Parknerovi do Janova. Byla to německá kavárna, restaurace a taneční sál s oddělenými boxy pro hosty s malým jevištěm pro hudbu. La- dění hudby a nálada hostů byly vždy komorní. Sem jezdila už v době první republiky jen německá vrchnost. Druhá z událostí, kterou připomínám, byl pokus o české divadlo. V roce1940 se Eduard Kuba z Kopist rozhodl nastudovat české divadlo. Poradil se s němec- kými úřady, zda je to vůbec možné, a když ano, tak za jakých podmínek. Vy- hledal pár lidí, sehnal orchestr, sál, jeviště a dal se do práce. Hra se nacvičovala v jeho režii. Opereta nesla název „Láska její výsosti,“ a Eduard Kuba do ní vložil ještě pár tehdejších hitů jako „Praha je krásná“, „Praha město rozkvetlých strá- ní“, obsadil jednotlivé role lidmi z Kopist, Souše a Mostu, ohlásil premiéru s da- tem 14. července 1940. Proti této hře neměly německé úřady žádné námitky a premiéra byla povolena. Hrálo se v kopistské sokolovně před vyprodaným sá- lem s otevřenými okny do ulice, kde stály další desítky lidí. Po každé písni nastal obrovský potlesk přítomných. Při závěrečné písni celého sboru diváci povstali, zpívali společně a žádali opakování poslední písně „Praha je krásná“. A výsle- dek? Z moci úřední bylo další představení zakázáno. Ani českému fotbalu a hokeji Němci nepřáli. V Záluží byla do okupace dvě hokejová družstva – Sparta Záluží a DTJ Záluží. V zimě na přelomu let 1938–1939 jsme si vyjednali „přátelák“ s dolnojiřetínskými hokejisty na za- mrzlé louži za severní hornickou kolonií. Na zápas se přišlo podívat, jak bylo zvykem, také několik místních občanů. Stalo se, co nikdo nečekal. Někdo to prozradil, přišla policie, okamžitě nás vyhnala z ledu a pana Tejčka, co se nás zastal, odvedli na gestapo. Něco podobného potkalo fotbalisty obou obcí. Jar- da Korelus vyjednal „přátelák“ také s dolnojiřetínskými fotbalisty. Zápas se 83

rozehrál na starém hřišti Sparty za sokolovnou. Jen se začalo hrát, a z oken sokolovny, která byla v rukou NSDAP a SA, se začaly ozývat výkřiky. Poklu- sem přišli v uniformách na hřiště, Jardu Koreluse div nezabili a nás obušky vyhnali ze hřiště a s fotbalem byl konec. Dokud Němci na všech frontách v Evropě a Africe vítězili a postupovali, povolovali místním Čechům a totálně nasazeným v táborech hudební kon- certy a v některých obcích, jak jsem již uvedl, i taneční zábavy. Koncem roku 1942, kdy došlo u Stalingradu k porážce německé armády, vyhlásili národní smutek, taneční zábavy zakázali a ostatní omezili. Z hlediska víry a naděje lze toto sedmileté období (1938–1945) rozdělit na dvě části. První období se datuje říjnem 1938 a končí Stalingradem, dru- hé začínalo porážkou u Stalingradu a končilo květnem 1945. Tato období se z hlediska nadějí diametrálně lišila. V první fázi Němci prakticky nenarazi- li ve svém válečném tažení Evropou na odpor. Začalo to porážkou Polska a končilo to kapitulací Francie, včetně obsazení Belgie, Holandska a Norska. Navíc maršál Rommel táhl vítězně Afrikou a německá luftwafe denně bom- bardovala Londýn. Poslední nadějí byl Sovětský svaz. Bohužel po jeho vstupu do Polska a uzavření paktu s Hitlerem došlo k obrovskému zklamání. Také napadení Pearl Harboru koncem roku 1941 a japonské dobývání Tichomoří bylo tvrdou ranou českému optimismu. Tyto válečné neúspěchy velmi silně poznamenaly také ilegální hnutí, ze kterého řada aktivních lidí vystupovala. Důvod byl jediný – ztrácela se víra v obrat ve válce a po uzavření paktu s Hit- lerem i v Sovětský svaz. Nebylo jediné jiskřičky naděje. Obrat nastal teprve kapitulací Němců u Stalingradu. Lidé začali kupovat mapy Evropy a světa a podle zpráv z Londýna, Moskvy a Ameriky pak do nich špen- dlíky zapichovali postup sovětských a spojeneckých armád. Od roku 1938 až do konce roku 1942 to byly čtyři roky totální beznaděje. Stalingradem pak byla od- startována etapa, v níž se i v Němci okupovaných územích začalo blýskat na lep- ší časy. Čechům rostlo sebevědomí a naděje na osvobození, které končilo pádem Berlína, Pražským povstáním a bezpodmínečnou kapitulací Německa. 84

Nálety Vzhledem k tomu, že se letecké poplachy a nálety staly každodenní zá- ležitostí a tvořily nedílnou součást života místních občanů, nelze tuto ka- pitolu, která přivodila zkázu obce, vynechat. Němci si ve svém vítězném tažení Evropou při výstavbě STW v květnu 1939 vůbec nepřipustili bombo- vé nálety ze strany západních spojenců. Teprve když se spojenci v průběhu let 1941–1942 osmělili letecky napadat některá města a závody v Německu, začaly se teprve tehdy budovat kryty proti střepinám, zvané Splittergraben. Bylo to 12. května 1944, za krásného jarního počasí v pátém roce války, kdy Němci už v Sovětském svazu prohrávali jednu bitvu za druhou, spojenci po- stupovali Itálií a Japonci vyklízeli v Tichomoří Američanům jeden ostrov za druhým. Tehdy došlo ve 13.45 hodin k prvnímu přímému náletu. Radost mezi cizinci, zajatci a Čechy, že na „Hydrák“ konečně přišla řada, byla ve- liká. Nebem bez jediného mráčku přelétávalo v přesných formacích na 150 amerických létajících pevností, které svrhly na STW přes 1 650 bomb. Za 20 minut byl „Hydrák“ v plamenech, zakalen černým dehtovým kouřem a zde- molován bombami. V jeho troskách našlo smrt kolem 600 lidí. Také Záluží, Útočící bombardéry 12. 5. 1944 85

které bylo těsně přilepeno k „Hydráku“, bylo tímto náletem silně pozname- náno. 186 mrtvých, 90 domů totálně zničených a dalších více než 100 domů bylo poškozeno natolik, že byly neobyvatelné. Aby se už příště takové ztráty neopakovaly a snížily se počty mrtvých za- městnanců, začaly se uvnitř závodu stavět betonové bunkry, zamlžovací zaří- zení, zřizovaly se v okolí závodu palposty pro umístění protiletadlových děl a světlometů. Dokonce bylo vyvěšeno několik desítek balónů ve snaze zabrá- nit dalšímu bombardování. Po prvním náletu se Záluží stalo frontovou linií, ve které se dnem i nocí očekávaly letecké boje, doprovázené nejen hřmotem leteckých motorů, ale i výbuchy bomb, rachotem protiletadlových děl. To se také v následujících dnech po 12. květnu dělo! Každý další přímý nálet, a bylo jich celkem 14, přinášel obci zkázu. Při druhém červencovém náletu byla spodní část Zálu- ží téměř srovnána se zemí. Bylo při něm usmrceno dalších pět občanů, zni- čen slavný „Dělňák“, bombami zasažena sokolovna, obě školy, zdemolována Türpova a Lukešova hospoda a se zemí srovnán Hűbnerův statek. Při dalších náletech došlo vždy k přímým zásahům do státních, obecních, šachetních či soukromých objektů a silnic. Do základu byl bombami a požárem zničen tá- bor 31 a 32 a tlakovými vlnami byly značně poškozeny střechy budov v horní části obce, byla vytlučená okna, dveře a poškozen nábytek. Každý poplach a nálet měl stejný průběh. Rychle vzít připravený kufřík či tašku nebo ruksak, v nichž byly uloženy osobní doklady, uhasit v kam- nech oheň a prchat. Zpočátku utíkali lidé do polí a po třetím náletu na šachty (Herkules nebo Kolumbus), kde se fáralo do podzemí. Nebylo jiné záchrany, neboť v protistřepinových krytech nalezlo smrt při prvním náletu několik de- sítek místních občanů. Ani obrovská rudá záře nad Krušnými horami a přelet 800 bombardovacích letadel, která v únoru 1945 letěla bombardovat Drážďa- ny, nebyly posledním aktem 2. světové války. Stal se jím až nálet stíhacích le- tadel 5. března 1945, při němž byl zasažen německý tábor 16. Celková bilance náletů na obec Záluží byla krutá. Bylo usmrceno 197 zá- lužských občanů a další desítky byly zmrzačeny, obec byla ze dvou třetin to- tálně zničena. 86

Dvůr ze spodních hornických kolonií Trosky německé pohotovostní osady 87

Květnové události roku 1945 Vzhledem k tomu, že jsem byl jejich přímým účastníkem, cítím z hlediska historické faktografie nutnost popsat co nejvíce, co se v jednotlivých dnech té doby odehrávalo. Byly to dny překypující dramatičností, jakých v historii jedné generace není mnoho. Začalo to sobotou 5. května, kdy si lidé sdělovali, že v Praze došlo k po- vstání. Na rychle svolané schůzce ilegálního výboru bylo konstatováno, že konec války, s ohledem na rychlý postup Rudé armády a Pražské povstání, je otázkou už jen několika dní, možná jen hodin. V neděli 6. května bylo domluveno, že členové výboru nepůjdou do práce a budou následující dny v pohotovosti. Po celé pondělí bylo od rána v Záluží rušno. Obcí projíž- děly transporty prchajících Němců, vojáků i civilistů. Hřmění děl a přele- ty letadel Rudé armády dávaly jistotu, že fronta je opravdu na blízku. Po celý den se upřesňovaly úkoly podle toho, jaké zprávy k nám z okolí při- cházely. Vzrušující byly například ty, že Němci „Hydrák“ a šachty dobro- volně nevydají a že je zničí. Z takových zpráv se stupňovala nervozita. Celé pondělí, ve dne v noci, jsme v hornické kolonii (šupna), kde bylo naše cen- trum, hodnotili a reagovali na nové zprávy, kterých z hodiny na hodinu při- bývalo. Nejčastější otázkou bylo, zda tak obrovské problémy se dají vůbec zvládnout. A co dělat, jestli Němci bez boje odejdou ze závodu a šachet a do obchodů a skladů potravin potáhnou desetitisíce hladových zajatců a totál- ně nasazených cizinců. Přijel A. Becker vyžádat si Fr. Todta, aby v Horním Litvínově na Osadě, kde už jejich skupina byla v plné akci, pomáhal při překládání vyhlášek do češtiny a jiných do němčiny. V té době už byli A. Becker spolu s K. Suchým na Osadě politickými komisaři, kteří ve spojení s MNV (místní národní vý- bor) řídili správu a bezpečnost této části města. Kromě toho nás informoval o tom, že z Osady prchají řídicí pracovníci „Hydráku“ i s dr. Dammem, že skupina SS z tábora č. 29 a werkschutz zůstávají na svých místech a že někteří z nich obdrželi příkaz zničit některá důležitá technologická zařízení. Mimo jiné sdělil, což pro nás bylo důležité, že dr. Voeth a někteří další špičkoví pra- covníci dosud neodjeli. Pokud to bude možné, zajistí také stávajícího velitele werkschutzu proto, aby se zabránilo ničení závodu. Tyto informace byly pro nás velmi důležité. Postupně jsme pak upřes- ňovali z hodiny na hodinu situaci a hodnotili ji. Václav Puchýř, velitel strá- ží (dosud bez zbraní), už ve večerních hodinách a v úterý od časného rána vysílal do obce několik dobrovolníků, aby „mapovali“ situaci v obci a po- 88

dávali nám do centra (šupny) zprávy. Jedna z nich oznamovala, že od Lit- vínova přichází asi třicetičlenná ozbrojená skupina volkssturmu. Přepadení této německé skupiny se ujal legionář Ferdinand Bőhm. V. Puchýř, poprav- dě řečeno, neměl ani zkušenosti z války, ani potřebnou odvahu pustit se do takové akce. F. Bőhm se tedy vydal s pěti dobrovolníky vstříc této německé skupině. Při střetu před hornickou kolonií vytáhl bleskově zpod koženého kabátu revolver, z něhož vypálil do vzduchu několik ran. Němci si lehli na silnici, uposlechli Bőhmova rozkazu, a bez boje odhodili do strouhy pušky, samopaly, granáty a pancéřové pěsti. Pak zvedli ruce nad hlavu a vraceli se směrem k Hornímu Litvínovu. Tak se Bőhmovi podařilo získat první zbra- ně. Byla to významná a nezbytná kořist pro zajištění dalších akcí. Vzápětí přišla zpráva, že na obecním úřadě už není jediný Němec. V kanceláři byly rozházené papíry, převrácené židle a stoly. Po této zprávě jsme opouštěli naši centrálu (šupnu), vyšli do obce s červenými páskami na rukávu s ozna- čením velké NV (národní výbor). Kolem půl jedenácté oznámila další hlíd- ka, že od Horního Litvínova přichází první voják Rudé armády. Němci vyvěšovali bílé kusy látky, zálužští Češi vybíhali z domů a vítali prvního vo- jáka – osvoboditele. Vzápětí přijel do Záluží Birkicht, přivezl několik zbra- ní, které Puchýř a Bőhm potřebovali pro obsazení „Hydráku“ a šachet. Po vstupu do budovy obecního úřadu jsme začali postupně vydávat první pokyny pro udržení klidu, psát vyhlášky pro Němce o odevzdání zbraní a zákazu vycházení po osmé hodině večerní. Osmého května už bylo vyzbrojeno až 50 dobrovolníků, mezi nimiž bylo i několik z řad fran- couzských zajatců, kteří se do sboru přihlásili se snahou ochránit důleži- té objekty chemičky před zničením Toho využil Bőhm a vydal se s nimi k hlavní bráně závodu. K překvapení všech byla brána volná, ale zjistili, že branou procházejí stovky zajatců a totálně nasazených cizinců, kteří se chtěli pomstít svým tyranům. Na místě bylo rozhodnuto ponechat u brá- ny několik stráží a zabránit dalšímu vstupu lidí do závodu. K večeru se na NV dostavili první důstojníci Rudé armády a požadovali pohonné hmoty. Bylo jim sděleno, že závod už střeží české stráže a že jim umožní čerpat benzín a motorovou naftu podle potřeby. V noci byla ale v celém závo- dě tma, neboť po posledním náletu byla teplárna stavby T 200 bombami poškozena a vyřazena z provozu. Nepřetržitě se střílelo. Přišla další zprá- va od A. Beckera, že dr. Voeth a velitel werkschutzu jsou zajištěni a že je možné příští den, tj. 9. května, uskutečnit první jednání o obnově závodu, jak to požadovali sovětští důstojníci. Toto jednání se uskutečnilo v odpo- ledních hodinách v závodě na stavbě 405 za přítomnosti J. Hoška, F. Tod- ta, K. Holešovského, V. Puchýře, M. Hrabáka na jedné straně a A. Beckera, 89

H. Hesseho, Birkichta a dr. Voetha na straně druhé. Dr. Voetha jsme se- známili s našimi požadavky: 1. obnovit technologické zařízení pro výrobu pohonných hmot 2. dr. Voeth je zmocněn celou organizací a řízením obnovovacích prací 3. partnerem v této činnosti bude Fr. Todt 4. nástup Němců, kteří zůstali na sídlištích, 10. května do závodu 5. 10. května bude svolána společná schůze Čechů a Němců, na níž budou přítomní seznámeni s obnovovacími pracemi Téhož večera nás vyděsila zpráva, že na Dole Herkules vypukl velký požár a že hrozí nebezpečí výbuchu. Na šachtu byl okamžitě vyslán J. Cmíral ješ- tě s dalšími horníky, kteří tam pracovali, aby zjistili rozsah požáru, nebezpečí a zda to nebyla sabotáž. Následujícího dne v ranních hodinách jsme se dozvě- děli, že oheň likviduje dvacetičlenná parta havířů se svými revírníky. V tuto noc to zdaleka nebylo všechno. Docházely vzrušené zprávy z okolních obcí a měst. Na Osadě například docházelo k hromadným sebevraždám vyso- kých nacistických funkcionářů, o útěku celých německých rodin do lesů, o ra- bování opuštěných bytů a o nočních přestřelkách, že se v lesích kolem Litvínova skrývá větší počet wehrwolfů, že chtějí zaútočit na „Hydrák“. Také okolní obce se na nás obracely, abychom jim poskytli větší počet zbraní, protože se obávaly, že dojde ke střetu s toulajícími se skupinami německých vojáků. Z těchto důvo- dů jsme zesílili stráže na všech místech obce, na obou šachtách a hlavně v „Hyd- ráku“. Urychleně jsme začali sepisovat a vyvěšovat vyhlášky s výzvou, aby Němci bezodkladně odevzdali veškeré zbraně. Zesílili jsme také stráže u obchodů, skla- dů a v táborech kolem Záluží, protože hrozilo nebezpečí rabování. Po silnicích se toulali vyhladovělí cizinci, zajatci i totálně nasazení, hlavně z Polska a Ukrajiny, kteří byli v době války nejvíce postiženi hladem a bitím. Do závodu se pouštěli jen vojáci Rudé armády pro čerpání pohonných hmot a námi povolené osoby. K prvnímu shromáždění necelé stovky českých zaměstnanců došlo 10. květ- na. Přítomní byli stručně informováni o připravované obnově závodu, se zahá- jením prací 14. května, o připravované volbě závodní rady a o společné schůzi s Němci, která se uskutečnila téhož dne. I přes toto počáteční zahájení prací na obnově závodu nebylo jasné, zda „Hydrák“ máme dále chránit a starat se o jeho obnovu. Padaly dokonce návrhy, vyčerpat zásoby, které jsou v tancích, a zničený závod ponechat osudu. V žádném případě jsme po prvním jedná- ní s dr. Voethem nenabyli přesvědčení, že technologické zařízení bude obno- veno v krátkém časovém rozpětí. Dr. Voeth vzal sice na sebe odpovědnost za tento pokus o potřebnou obnovu, ale zdaleka neodhadl, že první kubík ben- zínu vyrobí za necelý měsíc. Proto bylo v zálužském centru rozhodnuto vyslat 90

Jak na tyto události vzpomínají aktéři prvního Národního výboru v Záluží (převzato z pu- blikace „Mostecko bojující a vítězící“, VIII. část, 1964) 91

do Prahy na ministerstva pány Hoška a Holešovského, aby zjistili, jak naložit s „Hydrákem“. Ačkoli prošli několika ministerskými kancelářemi, nikde nedo- stali jasnou odpověď. Úředníci krčili jen rameny a dávali najevo, že benzín je sice potřebný, ale co s „Hydrákem“, dál nikdo nevěděl a neřekl jedinou kloud- nou radu. V té době platil jediný požadavek vyslovený důstojníky Rudé armády – chceme pohonné hmoty, obnovte výrobu. Kromě starostí o „Hydrák“, šachty a klid v obci se v neděli 13. května uskutečnila v Záluží velká slavnost na počest osvobození. Byl uspořádán průvod s hudbou, s vlajkami všech spojeneckých zemí. V průvodu pochodovali legionáři, členové Sokola v krojích, členové Ná- rodního výboru a občané. Při zaznění prvních tónů národní hymny „Kde do- mov můj“ přítomní zpívali a po tvářích jim stékaly slzy dojetí. Následujícího dne 14. května se v ranních hodinách za přítomnosti čle- nů NV uskutečnilo v „Hydráku“ jednání o sestavení první závodní rady (ZR) a volba předsedy. Byl stanoven program na odpolední podnikové shromáždění s cílem zahájit obnovu zničeného zařízení. Předsedou první ZR byl zvolen Zá- lužák, třiadvacetiletý Fr. Todt. Téhož dne přichází do závodu první posádka RA vedená majorem Beskorovem, aby převzala ostrahu, kterou po celou dobu pře- vratných a dramatických dní zajišťovala necelá padesátka zálužských dobrovol- níků, posílená francouzskými, holandskými a belgickými zajatci, se svými veliteli Ferdinandem Bőhmem a Václavem Puchýřem. 15. května se ozval předseda hor- nolitvínovského Národního výboru Antonín Hejkal a vyzval zástupce Místního národního výboru v Záluží, aby podali zprávu o situaci v závodě. Této porady se zúčastnili zálužští zástupci J. Hošek, Fr. Todt, Jar. Cmíral a M. Hrabák. Závěrem této okupační kapitoly je vhodné připomenout, že nebyla před každým NV tak obrovská tíha odpovědnosti jako v Záluží, a ne každá obec byla ihned po začátku okupace vystavena nejen fyzickému utrpení, ale také prvnímu vyhnání místních občanů ze svých domovů, přívalu desetitisíců lidí z celé Evropy, sevřená stovkami táborových baráků, které přeměnily původní historickou obec v obrovský pracovní tábor. Od roku 1944 byla vystavena kaž- dodenním leteckým poplachům a bombardování a utrpěla takové ztráty, že se z nich už nikdy, ani za cenu velkého poválečného nadšení, nevzpamatovala. 92

První benzín Když byly začátkem června roku 1945 vyprodukovány první litry ben- zínu, zavládlo mezi českým osazenstvem závodu nadšení. Nebouchaly sice lahve šampaňského, ale na závodní radě se jásalo. Jinak se však tvářili národ- ní správcové – ing. Michel a ing. Šebor, usilující od svého vstupu do závodu o zastavení výroby a sešrotování zařízení. Vzhledem k zásluhám MNV Záluží o zabezpečení závodu před jeho ni- čením a při počáteční obnově bylo rozhodnuto pozvat dr. Voetha, proza- tímního vedoucího závodu, a Alfréda Beckera, hlavního aktéra Vothova zajištění, ke zhodnocení dosavadní činnosti v závodě. Jednání se zúčast- nili J. Hošek, Fr. Todt, V. Puchýř, F. Bém a M. Hrabák a na druhé straně pozvaní. Hošek a Todt ocenili práci obou, zvláště práci dr. Voetha a jeho nesporný podíl na obnově závodu a výrobě prvních litrů benzínu. Dr. Vo- eth předal J. Hoškovi v zabroušené sklenici první litr benzínu vyrobeného v tomto závodě. Diskuse pokračovala. Stůl se neprohýbal občerstvením ani pitím, ba ani káva nebyla, jen pár sklenic piva. Z Voethových slov, nálady a usměvavé tváře bylo možné vycítit spíše ra- dost než pouhou spokojenost. Dokonce objal Frantu Todta, přitiskl ho k so- bě a řekl: „Tohoto člověka si vážím a přeju si s ním dále spolupracovat, pokud v tomto závodě budu. Mohl by být mým synem, ale i tak jsem rád, že je mým spolupracovníkem.“ Na konci asi hodinového sezení stiskem ruky všem po- děkoval a řekl: „Jsem dojat, děkuji a…“ oči se mu zalily slzami. Do obnovy závodu se ponořil v rozsahu svých vědomostí a fyzických sil. Do závodu odjížděl časně ráno kabrioletem, který mu byl ponechán, a do- mů na Osadu se vracel v pozdních večerních hodinách. Je pravda, že byl sledován, ale jako Němec nebyl diskriminován. Neoponoval, když byl vy- zván, aby vydal pokyn svým německým kolegům, kteří zůstali v závodě na technických místech, aby nečinili potíže a překážky při zaškolování nových českých techniků. Nutno zdůraznit, že v té době nebylo v Československu jediného odborníka znalého této technologie, složitého technického zaříze- ní, navíc zcela zničeného bombardováním. A pokud tu za války Češi a ci- zinci pracovali, a byly jich tisíce, nikdo z nich až na kolaboranty nesměl zastávat žádnou technickou funkci. Při obsluze výrobního zařízení vykoná- vali jen podřadné funkce. V té době nebylo dříve totálně nasazeného Če- cha, kterému by tato fabrika přirostla k srdci. Naopak bylo to pro něho vždy jen nutné zlo vedoucí až k nenávisti. A přece necelá stovka prvních Čechů z okolí s dvanácti stovkami Němců nastoupila do práce. Dr. Voeth při růz- 93

ných rozhovorech do té doby naznačoval, že je ochoten zůstat a dokončit celou obnovu závodu. Vyjmout ho z odsunu se však nepodařilo. Koncem roku 1946 byl odsunut s celou rodinou, kompletním bytovým zařízením, nikoliv s balíčkem o váze 25–50 kg jako všichni ostatní. Bylo nám známo, že byl členem NSDAP a zastával v závodě vysokou technickou funkci. Po válce, kdy vystoupil ze stínu dr. Damma, mohl ko- nečně uplatnit v celé šíři své technické znalosti a schopnosti, proto asi chtěl zůstat. 94

Demografické změny od kolonizace do roku 1970 v Záluží a na Mostecku Severozápadní pohraničí včetně Mostecka prodělávalo od 13. století téměř permanentní demografické změny nekončící ani rokem 1945. Původně slo- vanská lokalita byla v průběhu 13.–14. století zásluhou Přemysla Otakara II. kolonizovaná převážně saskými Němci, kteří toto území zúrodňovali a pře- tvářeli v zemědělskou oblast. Když v průběhu 15.–16. století došlo v Krušno- hoří (Hora Svaté Kateřiny, Brandov a Cínovec) k těžbě cínových, stříbrných a měděných rud, přicházejí další transporty lidí, hlavně specialistů rovněž z Německa, aby zvýšili výtěžnost v těchto dolech. Zakládaly se nové sídel- ní útvary v Hoře Svaté Kateřiny, Brandově a v dalších částech regionu. Nejen agrární a rudná problematika otevírala cestu novým německým osadníkům. Také manufakturní produkce vlněných výrobků od 17. století v Oseku a vald- štejnské aktivity od 18. století v Horním Litvínově podnítily posílení němec- kých pracovních sil. I když první písemná zpráva o uhlí je známa již před 17. stoletím, k in- tenzivnímu rozmachu dochází až od poloviny 19. století zásluhou výstavby železniční tratě z Ústí nad Labem do Teplic, posléze jejím protažením přes Most až do Chomutova (1870). Již v letech 1873–1874 byla Moldava propo- jena s Prahou, severně pak s Freibergem v Německu a západně propojena s tratí Podmokly – Děčín přes Teplice, Louku, Horní Litvínov, Jirkov a přes Chomutov až do Karlových Varů. Na tu dobu hustá železniční síť umožnila odvoz uhlí těženého ze 167 hlubinných dolů z duchcovsko-mostecké pánevní oblasti, a Most se tak mohl stát důležitým průmyslovým centrem. V důsledku této skutečnosti došlo na Mostecku k velkým demografickým změnám, což dokazují následující statistické údaje. Rok Čechů % Němců % 1880 3 166 9,3 30 735 90,7 1890 9 520 19,9 38 335 80,1 1900 19 218 26,3 53 287 73,6 1910 25 056 24,9 75 332 75,0 95

Tento statistický přehled přináší důkaz o přílivu nových pracovních sil, převážně Čechů, z vnitrozemí a o postupné bohemizaci mosteckého území včetně Záluží, kde již v roce 1880 byl poměr mezi Čechy a Němci co do po- čtu obyvatel vyrovnaný a od roku 1910 a v dalších letech více než o 100% vyšší. Kromě těžby uhlí dochází na Mostecku v té době také k výstavbě dal- ších průmyslových podniků – ocelárny, cukrovarů, lihovarů, cihelny, strojír- ny, textilky, pivovaru a v Záluží v roce 1881 sklárny. Jestliže v roce 1850 měl okres Most 33 tisíc obyvatel, pak v roce 1914 jich tady žilo již 110 tisíc. Hustota obyvatelstva se zvyšovala zvláště v obcích poblíž šachet. Kromě hlavních železničních tahů došlo v té době také k výstavbě vle- ček spojujících hlavní železniční uzle s jednotlivými doly včetně nových silnic, které propojovaly vesnice s městy. Industrializace pánevní oblasti byla již v roce 1901 zpestřena pouliční elektrickou drahou mezi Mostem a Horním Litvínovem, Janovem a Hamrem, která vedla přes Kopisty, Rů- žodol a Dolní Litvínov. Mostecko na přelomu 19. a 20. století dosahova- lo nejvyšší hustoty obyvatel v českých zemích. Bylo důkazem toho, že industrializací se může měnit struktura měst i obcí, třeba ze zeměděl- ských na hornická. V průběhu 20. až 30. let 20. století nedocházelo na Mostecku k zásadním demografickým změnám. Při sčítání lidu v roce 1930 byl počet domů v Zálu- ží 271 a celkový počet obyvatel 3 867, z toho bylo 2 984 Čechů a 840 Němců. Národnostní poměry na Mostecku byly následující: Počet obyvatel: 108 179, z toho Němců 61 295, tedy 57,6 %, a Čechů 44 812 – 42,1 %. V soudních okresech Mostu a Litvínova byly národnostní poměry odlišné. Například soudní okres Most měl 66 295 obyvatel, Němců bylo 33 169 a Čechů 31 860, zatímco Horní Litvínov měl 35 340 obyvatel, z toho Němců v něm žilo 21 977 a Čechů pouze 12 852. K tomuto statistickému přehledu je třeba dodat, že zatímco národnostní poměr v soudním okrese Most, včetně Záluží, měl jen mírnou převahu Němců, byl soudní okres Horní Litvínov zá- Rok Počet obyvatel Němci Češi 1880 646 476 169 1890 1 487 771 713 1900 3 093 1097 1 990 1940 4 051 1 806 2 245 V Záluží byla situace následující: 96

Národnostní rozložení Čechů na Mostecku na přelomu 19. a 20. století 97

sluhou horských oblastí včetně soudního okresu Hory Svaté Kateřiny s téměř 100% převahou německých obyvatel. Taková byla demografická situace končí- cí rokem 1938. Další výrazné změny lze pozorovat po květnu roku 1939, kdy je zahá- jena výstavba STW. Po vyhlášení Mnichovského diktátu a masovém útěku českých obyvatel do vnitrozemí došlo začátkem roku 1939 k přílivu říš- ských Němců. Nikdy před tím nedošlo k tak obrovskému přesunu obyvatel v tak krát- kém časovém úseku, jako tomu bylo v letech 1938–1942. Sčítání lidu v ro- ce 1939 v okupovaném území potvrdilo, že ve srovnání s rokem 1930, kdy na mosteckém okrese žilo 44 812 Čechů, jich bylo v roce 1939 pouhých 24 972. Téměř celá polovina českých obyvatel uprchla před nacisty do vni- trozemí. Na dotaz okresního landrátu ze dne 17. ledna 1939, kolik je obyva- tel v obci Záluží a kolik Čechů uteklo, kolik zůstalo, odpověděl starosta Helmschmied dopisem ze dne 1. února 1939: 98 Na obou stranách jsou vyobrazeny seznamy prvních českých živnostníků podnikajících v Záluží od roku 1900

1. v obci žije 2 892 obyvatel, z toho 2 098 Čechů 2. do 10. října 1938 uprchlo, nebo se vystěhovalo 985 českých obyvatel a do 10. listopadu 1938 celkem 1 025 českých rodin 3. české děti navštěvují německé školy 4. v obci zůstal jeden český sedlák (p. Perlík) 5. zůstaly čtyři hospody a 18 řezníků (Z dopisů uložených ve Státním okresním archivu v Mostě) Stovky lidí a rodin měnily na tomto okrese své působiště. Mnohé rodiny tu zanechaly všechen svůj majetek. To byl jen slabý začátek toho, co pak následo- valo. Ještě než došlo k slavnostnímu výkopu výstavby STW (5. května 1939), byly již sokolovna a „Dělňák“ upraveny na kanceláře německých firem, na noc- lehárny a ubikace pro nově příchozí říšské Němce. Koncem roku 1939 už na pozemcích „Hydráku“ pracovalo 22 říšských firem s 3 350 zaměstnanci. V ro- ce 1940 bylo v obci evidováno 4 632 stálých obyvatel – s nárůstem Němců, pro něž byla v dolní části obce zahájena výstavba tzv. pohotovostní Osady. Nelze 99

však opomenout, že v té době už byla v likvidaci tzv. Kopistská ulice s 50 dom- ky, v nichž žilo asi 150–200 převážně českých obyvatel. Obcí projížděly dnem i nocí stovky nákladních aut dopravujících do „Hydráku“ stavební mechaniz- my a stavební materiál. Z poklidné obce Záluží se stalo rázem obrovské sta- veniště, navíc pod těžko dýchatelnou nacistickou diktaturou a nenáviděnými táborovými baráky, z nichž po dlažebních kostkách z táborů 27/28 a trestanec- kého tábora 329 pochodovaly za asistence esesmanů stovky hladových, bitím mučených trestanců. Takový rytmus a atmosféra pokračovaly až do 12. května 1944. Jako blesk z čistého nebe se nad krajem objevily desítky spojeneckých le- tadel. „Hydrák“ a okolí prožily první bombový nálet. Že to dostal „Hydrák“, to jsme byli rádi, ale že bylo při něm usmrceno napoprvé na 186 zálužských ob- čanů, to byla velmi smutná stránka ve vývoji druhé světové války. Kromě toho byla totálně zničena více než třetina budov a další třetina poškozena natolik, že lidé museli být z těchto budov přestěhováni do okolí. Další totální exodus, který silně otřásl demografií Záluží a celým okresem, nastal po roce 1945. Jednak to bylo způsobeno odsunem Němců od konce roku 1945 do konce roku 1947 a vzápětí novým přílivem pracovních, spíše brigádnických sil z celé ČSR včetně Slováků. Úbytek 30 tisíc německých ob- čanů z mosteckého okresu způsobil nejen v obci, ale také v závodech, šach- tách i na polích značné potíže. Vláda a politické strany vyzvaly občany na pomoc pohraničí. Těžba uhlí byla nízká, pole neobdělaná, ve stájích bylo tře- ba nakrmit hladový dobytek. Do opuštěných bytů, statků a obchodů postupně přicházeli noví nájemci, ná- rodní správci. Bohužel, do Záluží se už nevrátilo přes tisíc původních obyvatel. Do obce přišly tisíce brigádníků umístěných v táborových barácích. Ne každý z nich ale s dobrým úmyslem. Za několik týdnů se ukázala pravá tvář těchto lidí. Někteří přišli, uviděli, pak vyrabovali, co se dalo, a odešli. Jen malá část překo- nala počáteční obtíže a zůstala. Migrace nově příchozích byla obrovská. Porov- náme-li statistické údaje roku 1930 s rokem 1950, pak v roce 1930 žilo v Záluží 3 867 obyvatel ve 271 domech, v roce 1950 bylo sice v Záluží evidováno 3 258 obyvatel, ale z nich přes tisíc brigádníků umístěných na táborech. CO SE ZÁLUŽÍM? Před poslanci NV stála naléhavá otázka: Co s obcí? Zbourat, nebo postavit novou, nebo opravit, co se dá, a zůstat. Zálužští poslanci nechtěli nechat obec v troskách a usilovali o zvelebení obce úklidem zdevastovaných domů po bombových náletech, opravami inže- nýrských sítí, ale uvažovali také o jejím přesídlení či nové výstavbě. Za tímto účelem jednali se zástupci národních výborů Horního Jiřetína, Janova a Ham- 100

ru. Když jednání nevedla k jasným závěrům, rozhodli se pozvat na mimo- řádnou schůzi NV, která se konala 4. května 1946, generálního ředitele tehdy Stalinových závodů doktora Tichého. Požádali jej, aby jim sdělil, kde bude stát nová obec, a aby vyšel vstříc nové výstavbě a jejich myšlenku podpořil. Ve svém vystoupení dr. Tichý občanům Záluží podal informace, které v té době nebyly přijímány s nadšením, ale pro obec byly důležité. Připomeňme si některé z nich ve zkratce, jak se daly vyčíst ze zápisu rady obce Záluží 4. května 1946. „Most upadá a jednou zde upadne hornictví a s ním i jedna obec za druhou ….. pod námi je ještě pět miliard tun uhlí, chceme prodloužit životnost této uhelné pánve….. chceme tu pracovat ještě 120 let, než vyrubeme všechno uhlí… proto musíme všechny vesnice vyklidit… musí být vystavěny na ji- ném místě ….. já budu vaše stanovisko hájit….. jsou již zpracovány plány, aby všechno ustoupilo těžbě uhlí……. Vy si vyhlédnete místo a já sem po- zvu předsedu osidlovacího odboru a naše nová obec bude jistě obcí velkou a moderní.“ Zálužští tuto informaci přijali s rozpaky. Jedni si přáli obec novou, jak to podal dr. Tichý, druzí, starousedlí havíři, byli nakloněni myšlence Zálu- ží nevyklízet, neopouštět a opravit. I když náznaky jednání o novém Záluží probíhaly, faktem zůstalo, že i přes velké úsilí hlavně starosty Josefa Drlého k vážnému kroku nedošlo. Nezbylo tedy než pomocí brigád hlavně o sobo- tách a nedělích likvidovat obrovské množství stavební sutě, dřeva, železa ze zničených domů a opravovat alespoň ty objekty, které nehrozily sesutím. Byla to necelá jedna třetina z původních 300 domů z roku 1938. Hlad po bytech byl obrovský a kapacita téměř žádná. Mnozí občané, kteří se vrátili z nuceného několikaletého pobytu ve vnitrozemí, i když jich nebylo mno- ho, se do polorozbořených domů nastěhovali a objekt postupně opravovali. Přes veškerou snahu všech poválečných předsedů NV se však nepoda- řilo dostat Záluží na předválečnou úroveň. Obec byla dále svírána nový- mi investičním akcemi, např. výstavbou „prádla“ Dolu Herkules, uhelným mostem vedoucím na stavbu T200 a T700 v chemičce a hlavně byla posti- žena zhoršenou kvalitou životního prostředí vysoko překračující povolené normy. Ve spolupráci s NV Litvínova a Mostu museli jejich předsedové ře- šit v roce 1958 vystěhování 95 rodin z poddolovaného území v severní čás- ti obce. Na obzoru bylo už zastavení těžby na Dole Kolumbus, což se také v roce 1966 stalo, a na program dne se dostala i likvidace dolní části hor- nických kolonií. Docházelo tak k soustavnému nucenému odchodu rodin a úbytku původního obyvatelstva. A tak se Záluží, ne vlastní vinou, dokon- ce proti vůli občanů, změnilo v nesourodé torzo čekající nikoliv na nové Záluží, ale na to nejhorší. 101

Neradi, ale dočkali se. Dne 20. března 1970 zástupci Chemických závodů na plenárním zasedání MNV oznámili, že na základě vládou odsouhlasené výstavby petrochemie bude obec Záluží zlikvidována. Před závěrečným aktem likvidace obce byl v roce 1970 proveden sociolo- gický průzkum, který konstatoval, že trvalé bydliště v obci mělo 937 občanů, z toho 22,3 % Slováků, 4,0 % občanů německé národnosti a čtyři rodiny Romů, zbytek byli Češi. V Záluží žilo 9,2 % původních obyvatel, nově přistěhovavších po roce 1945 bylo 18,5 %, po letech 1951–1956 jich bylo už 44 % a po roce 1965 – 11,6 %. V obci žilo 30 % občanů v důchodovém věku, většina z nich byly ženy. Třetina obyvatel obce v aktivním věku pracovala v Chemických závodech a nece- lá třetina v dolech Severočeského hnědouhelného revíru, ostatní byli zaměstnáni ve službách. Na závěr zpráva konstatovala, že stávající obyvatelstvo už netvoří pev- ně semknuté sociální skupiny, přátelské a sociální vazby byly téměř nulové včetně rozpadu sousedské komunity. Takže přechod do větších měst může znamenat jisté uspokojení. K tomuto neutěšenému stavu přispěla značnou měrou devastace životního prostředí, trvale vysoký výskyt exhalací – zápa- chu, popílku, hluku, nedostatečné zásobování a v neposlední řadě i přítom- nost cizích občanů (brigádníků) a nízká osobní bezpečnost. Za těchto podmínek na sebe poslední kapitola dějin obce nenechala dlou- ho čekat. 70 % zálužských občanů bylo přestěhováno do Horního Litvínova a přes 10 % do Mostu a ostatní do Hamru, Janova a okolí. Poslední rodina se vystěhovala v roce 1974. I v nových domovech Zálužáci na svoji obec dodnes vzpomínají. Zásluhou Marie Zublové, která jako první přišla s myšlenkou uspořádat setkání obyva- tel Záluží, se poprvé sešli již v roce 1962. Zájemců přibývalo, takže následovala další v letech 1964, 1966 a v roce 1968 už se tohoto setkání zúčastnilo na 800 bývalých občanů, rodinných příslušníků a přátel obce. Dosud tato tradice trvá, což potvrzuje, že na obec Záluží její bývalí obyvatelé rádi vzpomínají. 102

Osobnosti, které tvořily dějiny obce Napříč historickými etapami lze vytypovat několik osobností, které se výrazným způsobem zapsaly do dějin obce a z nichž mnohé přesáhly vý- znam Mostecka. Do roku 1918 to byli nesporně němečtí starostové, kteří se zaslouži- li o to, že obec svým sociálně technickým vybavením patřila mezi velmi vyspělé (vodovod s pitnou vodou, elektrické osvětlení, zakryté koryto po- toka, školy atd.). Byli to František Griesbach, Václav Andesch, Antonín Müller, Václav Gieseld, Václav Loos. Do tohoto období do roku 1918 to také byli první řídící učitelé české školy Jan Bukovský a Josef Dlask, člen ústředního školského komitétu, který napomáhal vzniku českého škol- ství v této oblasti. Při vzniku samostatného československého státu a při utváření prvního národního výboru v roce 1918 to byli zase Karel Mül- ler, Josef Houška, Josef Hřích, Josef Fišer. Po roce 1918 do roku 1938 se do tohoto seznamu zařadili Josef Houška, který byl uznávaným starostou v letech 1919–1938, Matěj Vencl, legionář, vůdčí osoba protifašistického hnutí na Mostecku a v předválečném roce 1938 poslední starosta obce, Eduard Veichet, který se výrazně podílel na rozvoji českého školství a na vzniku výstavby nových škol v obci, učitel Josef Kerner – aktivní nejen jako učitel ve škole, ale také ve sboru českých dobrovolných hasičů v obci a v krajské župě této organizace, kde sehrál významnou roli, Adolf Svá- rovský, legionář, horník, tvůrce sochy J. A. Komenského, reliéfů na škole a sochy T. G. Masaryka, která byla odhalena v roce 1938. V oblasti kul- tury to byla Thálie – ochotnický divadelní spolek, kapelníci Karel Žalou- dek, Václav Urban, Jaroslav Vokáč a Josef Daneš, ve sportu pak vynikali Jaroslav Šmídl, který byl v době kopistské divizní slávy oporou mužstva, a v roce 1968 olympijská medailistka Mirka Skleničková. V době okupace, od roku 1939 až do roku 1941, patřil k významným občanům Záluží Václav Jandečka, který položil základy ilegálního hnutí na Mostecku. Jeho zásluhou se pak Záluží stalo silným centrem ilegálního hnutí nejen v obci a okrese, ale i v kraji. Od roku 1944 do roku 1945 to bylo jádro ilegálního národního výboru. Patřili do něj Jindřich Hošek, Jaroslav Cmíral, František Todt, Václav Puchýř, Ferdinand Böhm, Klement Hole- šovský a Miloslav Hrabák. Po roce 1945 to byl nesporně Josef Drlý, usilující o nové Záluží, Jindřich Šnóbl, od roku 1946 jako poslanec Národního shro- máždění a jako generální sekretář Stalinových závodů se zasloužil o roz- květ Litvínovska včetně výstavby nové osady, kolektivního domu, Meziboří, 103

včetně zásluh na půdě parlamentu, a za to, že Stalinovy závody nebyly zru- šeny a zlikvidovány. Nelze zapomenout na ty občany Záluží, kteří se již po zániku obce podíleli v přípravných výborech na pravidelných setkáních Zálužáků s bývalými uči- teli – Josef Kavan, Libuše Loudová, Eliška Paďourková-Malinová, František Stupecký, Ludvík Mertl, Věra Tomčíková, Marie Zoblová a v poslední době Václav Beránek se svými spolupracovníky. 104

Doslov Tato publikace není tvořena pohledem vědce či analytika historických událostí, ale pohledem občana, který se hrou osudu v této obci narodil a byl od dvacátých let 20. století svědkem a později přímým účastníkem radost- ných i tragických událostí. Z archivních dokladů, z torza sesbíraných dopisů, ze zažloutlých fotografií a několika neúplných kronik jsem sestavil průřezově mapující život a zvýraz- nil ta období, která v proudu času měnila tvář včetně společenské a politické scény, z nichž mnohé přesáhly dějiny obce. Mnohé z událostí dokládají, že Záluží nebylo bezvýznamnou obcí. Měla oproti jiným – kromě Kopist, Sou- še a Lomu – sílu génia loci, na jehož vytváření se podíleli předkové, dědové a naši otcové. Život v předchozích staletích, ač těžký, starostlivý, měl silnou lidskou dimenzi. Nebyl zachvácen nenasytným materialismem (konzumem) a morálním nihilismem. Události a vzpomínky, nejen svoje, jsem se snažil oživit, srovnat do histo- rických souvislostí. Cílem bylo vytvořit z nich stručnou procházku dějinami jedné obce na severu Čech. Doufám, že se mi to s pomocí použitých archiv- ních dokumentů a vzpomínek podařilo. A pro příští generace bych chtěl připomenout, že se v Záluží po staletí ro- dili, žili a umírali lidé, pro něž tato obec nebyla průjezdem, ale domovem, na který byli hrdí, a proto ho se smutkem a se slzami v očích nedobrovolně opouštěli. Autor 105

Záluží v datech 1832 – Umístění první pokoutní německé školy do budovy U Šuldesů 1871 – Vybudování sklárny zásluhou barona Helwerschla 1872 – Založení Německého sboru dobrovolných hasičů 1881 – Zakoupení sklárny českým podnikatelem Edmundem Kadlíkem 1881 – Založení odboru Národní jednoty severočeské 1889 – Vybudování nové trojtřídní německé školy 1889 – Založení odborové organizace horníků 1890 – Podání první žádosti o zřízení české veřejné školy 1891 – Založení Tělovýchovné jednoty Sokolské, jako první na mosteckém okrese 1893 – Podání druhé žádosti o zřízení české veřejné školy Zahájení těžby na Dole Kolumbus (bývalý Radecký) Zřízení poštovního úřadu 1894 – Zahájení stavby české školy 1895 – Povolení soukromé trojtřídní české obecné školy (výnosem Zemské školní rady v Praze) 15. září zahájeno vyučování v nové škole 1895 – Zahájení těžby na Dole Herkules (bývalý Tegetthof) 1896 – Doplnění poštovního úřadu telegrafem a státním telefonem 1897 – Založení České strany národně-sociální 1899 – Zřízení dělnického konzumu „Budoucnost“ a dokončení výstavby obecního vodovodu 1900 – Založení České strany sociálně-demokratické a ochotnického diva- delního spolku Thálie 1905 – Založení Dělnické tělovýchovné jednoty (DTJ) při České straně soci- álně-demokratické 1906 – 1907 – Dokončení výstavby hornické kolonie pro Důl Herkules v severní části obce 1907 – Povolení veřejné trojtřídní české školy 1909 – Dokončení výstavby hornické kolonie pro Důl Kolumbus (ve spodní části obce) 1911 – Otevření lékařské ordinace MUDr. Antonínem Wiedemannem 1914 – Mobilizováno kolem 800 mužů z obce na bojiště 1. světové války 1918 – Ustavení Národního výboru českoněmeckého (říjen), předsedou byl zvolen Josef Fišer Rozpuštění dosavadního německého zastupitelstva (2. prosinec), jme- nována obecní správní komise s předsedou Josefem Houškou 106

1919 – První obecní volby (15. červen), starostou byl zvolen Josef Houška Založení fotbalového klubu Sparta Záluží Zřízení české měšťanské školy v přístavbě původní české školy Změna názvu obce z Maltheuern na Záluží 1922 – Vybudování zvonice z finančních prostředků německých občanů obce 1923 – Zahájení stavby obecné a měšťanské školy Zahájení výstavby 42 domků hornické osady zvané „Baráčky“ a 32 hornických rodinných domků kolem cesty ke staré Maltě 1924 – Dokončení výstavby české obecné a měšťanské školy, 26. října zaháje- ní vyučování Slavnostní otevření sokolovny 1929 – Požár Dělnického domu 1933 – Vybudování koupaliště, jednoho z největších v okrese 1938 – Zvolení Matěje Vencla při komunálních volbách starostou Odhalení pomníku T. G. Masaryka (19. červen) Povolání do bojových jednotek SOS zálužských vojenských záložníků (20. květen a 14. září) – obsazení hranice Ústup posledních českých vojenských jednotek od hranic (9. říjen). Němci zdobí obec prapory s hákovými kříži a obrazy Adolfa Hitlera. Zákaz činnosti všech českých politických stran a spolků, vydávání českých novin, knih, zavření české školy a zákaz českého vyučování (11. říjen) 1939 – Zahájení výstavby nového závodu na výrobu pohonných hmot na bý- valém hřišti Rudé hvězdy (5. květen) 1940 – Začátek likvidace 32 hornických rodinných domků v jihovýchodní části obce a hornických baráčků 1940 – 1941 – Záluží se stává centrem a organizační základnou ilegálního hnutí na Mostecku 1941 – Připojení obce k městu Horní Litvínov 1944 – Provedení prvního leteckého útoku na STW, 12. 5. 1944. Následova- lo dalších 13 náletů, při kterých zahynulo 197 zálužských občanů Vytvoření ilegálního Národního výboru (srpen) 1945 – Převzetí moci v obci ilegálním národním výborem (8. května), za- bezpečení ostrahy „Hydráku“ a zajišťování obnovy těžby na šachtách. Zorganizování společné schůze Čechů a Němců a zajišťování obnovy výroby motorových paliv (10. květen) První volby v osvobozené ČSR (16. červenec), za odstupujícího před- sedu Jindřicha Hoška byl zvolen nový předseda Národního výboru Josef Drlý. 107

Provedení soupisu Němců určených do první etapy odsunu (20. srpen) 5. 11. bylo obnoveno školní vyučování 1946 – Další etapa odsunu Němců (25. duben) Předání čestného diplomu Budovatel Stalinových závodů za ostrahu a ini- ciativu při obnově závodu místnímu národnímu výboru (14. květen) Otevření koupaliště po opravě (15. červen) Dokončení soupisu válečných škod za 6,5 milionu Kčs (3. říjen) 1947 – Záluží opět samostatnou správní a hospodářskou obcí (1. leden) Projednání návrhu radou obce na sloučení pěti obcí do jednoho územního správního celku (24. duben) Odhalení pomníku obětem nacismu (6. červen) 1950 – Obnovení provozu obou českých škol, zahájení vyučování (1. září) 1951 – Zřízení první samostatné střední školy se čtyřmi třídami (1. červenec) 1953 – Zřízení nové osmileté základní školy, ředitelem se stal Václav Kučera 1954 – Volby do MNV – starostou se stal Čeněk Sedláček (květen) 1955 – Zahájení výstavby rychlodráhy Most – Litvínov (přes Záluží) 1957 – Zprovoznění rychlodráhy v úseku Litvínov nádraží – Stalinovy závody (1. leden) Otevření koupaliště po opravě (1. červen) 1958 – Zrušení trolejbusové dopravy v úseku Stalinovy závody – Litvínov VI. Stalinovky (1. červenec). 1959 – Vystěhování 95 rodin ze severní části obce do Meziboří a Litvínova v důsledku poddolování Dolem Herkules. Zavřen hostinec U Rysků 1961 – Sčítání lidu, domů a bytů (1. březen): 2 405 obyvatel, z toho 1 094 s přechodným pobytem (brigádníci) a trvale hlášených jen 1 311. Zánik TJ Baník Záluží 1962 – První setkání bývalých obyvatel Záluží 1963 – Výbuch na Dole Kolumbus usmrtil sedm horníků (4. září) 1966 – Zastavení těžby na Dole Kolumbus (2. červen) Zrušení základní školy, zůstala jen trojtřídní mateřská škola. Ve druhé budově byla škola učňovská 1967 – Vyklízení dalších pozemků pro Důl Herkules Zřízení učňovského střediska Dehor ve školní budově 1970 – Oznámení o nutnosti likvidace Záluží v zájmu výstavby petrochemic- kého komplexu zástupci CHZ s cílem vystěhovat poslední rodiny do roku 1974 (plenární zasedání MNV – 20. březen) 1971 – Stanovení programu likvidace obce (na zasedání rady MNV – 22. ledna) Ukončení činnosti ZDŠ (slavnostní zasedání MNV a učitelského sboru – 16. červen) 108

Rozloučení se starými občany obce před jejich vystěhováním do no- vých domovů (14. září) 1972 – Zahájení výstavby petrochemie (1. únor) 109 Seznam použité literatury: • Fröhlichová Zdeňka, PhDr., Pokorná Libuše, PhDr., V boji s fašismem, Most, 1985 • Kural Václav, Radvanský Zdeněk, Sudety pod hákovým křížem, Ústí nad Labem, 2002 • Křivánek František, Stávkové hnutí horníku v severočeském hnědouhel- ném revíru v letech 1918 až 1938, Oblastní muzeum, Teplice, 1971 • Měchýř Jan, Matějíček Jiří, Černé miliony, Severočeské nakladatelství, 1978 • Polárek František, Vlastivěda Mostecka, Podkrušnohorské muzeum v Mostě, 1933 • Šubrt Josef, Vývoj a život českých menšin, 1908 • Weiss Josef, Severočeský hnědouhelný revír včera a dnes, Praha, 1969 • Archiv obce Záluží, fond č. 338 • Krušnohorský historický sborník, regionální studie VII, Dialog, 1968 • Vznik samostatného Československa a Severní Čechy, historický sborník Ústecka, 1968 • Litvínovský sborník č. 2, Okresní muzeum v Litvínově, 1958 • Pamětní kniha spolku českých dobrovolných hasičů v Záluží, fond č. 781 • Volby v ústecké oblasti v letech 1920–1938, Pedagogická fakulta J. E. Purky- ně, katedra historie, Ústí nad Labem, 1999 • Pamětní kniha zemské státní, měšťanské a občanské školy v Záluží u Mostu, založená roku 1919 • Brüxerzeitung, vydání 1938 V publikaci Zmizelé Záluží byly použity fotografie z Okresního archivu v Mostě, Okresního muzea v Mostě, ze soukromých sbírek Edvarda D. Bene- še, Miroslava Mertla a Josefa Švece, Václava Novotného a Františka Hasse

Obrazová část 110 Nejstarší dobová pohlednice ze Záluží z roku 1898, na níž je zobrazen nezakrytý Chu- deřínský potok, Česká škola, „patnáctka“ a obě nově vzniklé šachty Kolumbus a Her- kules

Obecní úřad postavený v 70. letech 19. století provozovaný až do října 1938 První německá škola zřízená v domě U Schuldesů, pravděpodobně v první polovině 19. století 111 Záluží do roku 1918

Nová německá škola vybudována v roce 1889 Jiný pohled na tutéž školu z hlavní ulice. Naproti budova sedláka Schreidera s restaurací 112

Slavná česká hospoda „U Rysků“ postavená na přelomu 19. a 20. století První německý sbor dobrovolných hasičů, založený v roce 1872 113

V letech 1893–1895 byly zahájeny těžby v dolech Kolumbus a Herkules. Připomíná to dobová pohlednice, včetně pohledu na „Schuldesovnu“ a spodní část Záluží Roku 1899 byl zřízen v Záluží dělnický konzum Budoucnost, v provozu zůstal až do roku 1938 114

Vrchní snímek je pohledem na náměstí v 80. letech 19. století Dolní snímek zachycuje pohled na Janovskou ulici s českou školou v horní části hor- nických kolonií 115

Dobový snímek z konce 19. století, na němž je pohled na první českou školu, Důl Her- kules, hornické kolonie v severní části obce Pohled na spodní část Záluží. Na pravé straně hostinec U Türpů. Na levé straně poš- tovní úřad 116

Pohled na jižní část dokončených hornických kolonií v první dekádě 20. století Pohled na slavný mostecký pivovar, jehož pivo bylo neodmyslitelnou součástí hornic- kého života 117

Obrazová část z historických událostí 1918–1938 Pýchou zálužských občanů byly dvě nové české školy – měšanská a základní – posta- vené v roce 1924 118

Titulní strana Slavnostního listu popisující historii českého školství 119 Pozvánka na slavnostnbí otevření škol v Záluží

Řídícím učitelem nové měšanské školy byl Eduard Veichet, na snímku se svým učitel- ským sborem (zleva Václav Seiner, Josef Pavlíček, Josef Kerner) Řídícím učitelem nové obecné školy byl Jindřich Čech (uprostřed). Učitelský sbor tvořili: zleva sedící Anna Volfová, Marie Pokorná, Jana Křivánková, Božena Synková, Marie Dibálková, zleva stojící Vladimír Lůžek, Karel Tesař, Jindřich Čech, Rudolf Pav- líček, Josef Šulc 120

Pohled na sokolovnu, jejíž stavba byla zahájena v roce 1924 a v témže roce v prosinci dokončena Pohled na centrální část nových hornických kolonií zvaných „Baráčky“, které byly po- stavené v roce 1924 poblíž staré Malty 121

Další pohledy na hornickou osadu, zvanou „Baráčky“ 122

Typickým pohledem na Záluží byl dům se zvonicí Pohled na vyhořelý Dělnický dům z roku 1929 123

Místní koupaliště, otevřené v roce 1933, které svojí rozlohou patřilo mezi největší v okrese 124

První výbor sboru českých dobrovolných hasičů v Záluží, jehož členem byl i učitel Josef Kerner (na prvním snímku sedící druhý zleva). Na druhém snímku vpravo, je stojící Jan Kohout, který daroval motorový podvozek témuž hasičskému sboru 125

Pomník Tomáše G. Masaryka, který zhotovil místní občan Adolf Svárovský (na snímku), odhalený v roce 1938 Tři snímky byly pořízeny ze slavnostního pochodu při příležitosti odhalení sochy TGM v červenci roku 1938 (část sokolská) 126

Část legionářská Část občanská pochodující kolem Dělnického domu 127

Pohled na zaplněné náměstí Čestná stráž legionářů z první světové války 128

Tribuna, na níž závěrečnou řeč pronesl poslední starosta obce Záluží legionář Matěj Vencl, stojící u mikrofonu 129

Snímky z tělovýchovné a zábavné činnosti v obci 130 Každým rokem se pořádaly slavnosti místních spolků. Tento snímek přípomíná tzv. Fidlovačku, pořádanou místním spolkem baráčníků na hřišti Sparty Záluží Pohled na cvičení Českého sboru dobrovolných hasičů.

Slavnostní cvičení místních českých dobrovolných hasičů na sokolském hřišti Členové Dělnické tělovýchovné jednoty v jubilejním roce 1932 131

Členové volejbalového družstva Záluží. Zleva stojící: Václav Puchýř, Alois Auvjeský, Václav Bělohlávek, Josef Klein, Václav Šmídl, Jaroslav Lang. V soutěžích DTJ dosaho- valo výrazných úspěchů Slavný divadelní spolek Thálie, který svoji činnost zahájil začátkem roku 1900 a ukončil roku 1938 132

Osvětlený taneční parket v hostinci U Schneiderů, který byl domem německých sedláků 133

Brűxer Zeitung z 5. 5.1939 oznamoval zahájení výstavby STW Výřez z katastrální mapy obce Záluží, vyvěšený na obecním úřadě, sděloval místním ob- čanům, která část obce bude pro výstavbu „Hydráku“ zlikvidována. Jednalo se o část území vedoucím od statku sedláka Hüblera po starou Maltu 134 Obrazová část z období okupace

Seznam zálužských občanů, kteří byli koncem roku 1939 úředně vyrozuměni o likvidaci svých rodinných domků 135

Zahájení zemních prací pro výstavbu hydrogenačního závodu, které byly v okolí zá- lužských rybníků zahájeny v roce 1939. V pozadí fotbalové hřiště bývalé Rudé hvězdy Záluží Začátek stavby hydrogenačního závodu, v pozadí ještě se stávajícími rodinnými domky obce Záluží vedoucí ke staré Maltě a k dolu Minerva 136

Rokem 1940–1941 byla také zahájena výstavba nového německého sídliště, které po- sléze sloužilo jako pohotovostní osada STW 137

Útočící bombardér spojeneckých armád shazuje bomby nad STW Likvidace požáru za účasti hasičského sboru 138

Letecký snímek pořízený po prvním bombovém náletu, který se uskutečnil 12. května 1944, a jeho důsledky na obec Záluží 139

Následky bombardování na obec Záluží Přední část „Bašíkovny“ v dolní části Záluží 140

Hüblerův statek byl bombardováním zcela zničen 141

Zničená část Bašíkovy kolonie v dolní části obce 142

143 Následky bombardování v hustě zabydlené části obce

Tak byl srovnán se zemí Dělnický dům Tak dopadla místní původně česká škola 144

145 Přímý zásah do jedné budovy v „Baráčkách“

Období let 1945–1970 První Národní výbor vystoupivší z ilegality pochoduje, na počest vítězství nad nacis- mem, Zálužím. První zleva Klement Holešovský, František Procházka, Jindřich Hošek, ve druhé řadě Miloslav Hrabák, Ferdinand Böhm a za ním František Todt, Josef Ilberg a Jaroslav Cmíral 146

První informace o tom, jak vypadá situace v „Hydráku“ a zda se obnovuje výroba mo- torových paliv, si vyžádal MNV Litvínov. O tom svědčí zápis z tohoto jednání pořízený 15. května 1945 147

148 Přípravný výbor pro setkání zálužských občanů s bývalými učiteli v roce 1968. Zle- va Josef Kavan, Libuše Loudová, František Stupecký, Eliška Paourková-Malinová, Květoslav Mertl a Marie Zoblová

149

Při těchto setkáních bylo vždy na co vzpomínat a všichni se dobře bavili 150

Památník obětem fašismu z obce Záluží stojí v Litvínově na rohu ulice spojující PKH a ulicí Tylovou Zálužští občané na své spoluobčany popravené a umučené v době nacistické okupace nezapomínají 151

Záluží a jeho likvidace v letech 1970–1975 152 Likvidace zvonice

153 Dříve honosný Schneiderův statek

154 Legendární „patnáctka“

155 Část hlavní ulice, vpravo se zakrytým potokem Zbylá část Lukešova statku

156 Hasičská zbrojnice s historickým křížkem. Tímto místem procházela historie obce až do jejího konce

157 Část hornických kolonií

158 Bytové jádro, které bylo později uplatněno při výstavbě Kolektivního domu v Litvínově

159 Další část hlavní třídy, která nebyla dotčena bombami a musela ustoupit likvidaci obce

160 Výstavba petrochemie v místech, kde dříve stála obec Záluží, 70. léta 20. století. V po- zadí ještě se stojící pohotovostní osadou a školami

161 Současný pohled na místo, kde před desítkami let stála obec Záluží

Vřelé poděkování za podporu při tvorbě a vydání knihy Zmizelé Záluží patří: ZA FINANČNÍ POMOC: Unipetrol RPA, s. r. o. Česká rafinérská, a. s. Městský úřad Litvínov Magistrát města Most ELA, spol. s r. o. Litvínovská uhelná, s. r. o. BIS Czech, s. r. o. Inelsev, s. r. o. Euromont Group, a. s. Fireclay, spol. s r. o. Václavu Švestkovi ZA POSKYTNUTÍ ARCHIVNÍCH MATERIÁLŮ, DAT A FOTOGRAFIÍ POUŽITÝCH V KNIZE: Kolektivu pracovníků Státního okresního archivu v Mostě Kolektivu pracovníků Oblastního muzea v Mostě PhDr. Libuši Pokorné, ředitelce Oblastního muzea v Mostě ČR – Státnímu oblastnímu archivu v Litoměřicích za poskytnutí historických fotografií z období druhé světové války Edvardu D. Benešovi, Miroslavu Mertlovi, Josefu Švecovi, Václavu Novotnému a Františku Hasse za poskytnutí historických fotografií obce Záluží a z období náletů na továrnu STW Martinu Myšičkovi za zpracovanou recenzi na knihu ZVLÁŠTĚ ZA MIMOŘÁDNOU POMOC PŘI DOKONČENÍ KNIHY: Ing. Vladimíru Zemánkovi z Unipetrolu RPA, s. r. o. Mgr. Janu Martínkovi z Unipetrolu Services, s. r. o.

163

Most leží mezi zajímavými přírodními útvary, na jedné straně se zvedají sopečné kopce České- ho středohoří, na druhé straně dominují Krušné hory. Město má historii poněkud pohnutou, ale o to zajímavější. Rok 1040 – první zmínku o existenci Mostu nacházíme v Kosmově Kronice české. Nejspíše od konce 12. století začal území kolonizovat mocný rod Hrabišiců. Most je nejprve tržní osadou na křižovatce starých dálkových cest. Ve spojitosti s rostoucím významem hradu, po- staveným v letech 1238–1248 na místě původní tvrze na vrchu Hněvín, se tržiště změnilo ve vý- znamné hospodářské středisko. Jako město je Most prvně zmiňován v listině z roku 1247. V polovině 13. století je povýšen Přemys- lem Otakarem II. na královské město a získal tak mnohá privilegia. Patrně od konce 12. století se v jeho okolí zakládají vinice. Roku 1374 získává město od Karla IV. pražské viniční právo. V průběhu 14. století za vlády Jana Lucem- burského, Karla IV. a Václava IV. byl Most měs- tem dobře prosperujícím. Během husitských válek stál katolický Most na straně nepřátel kali- cha. Tažení husitských vojsk proti městu v letech 1421 a 1424 skončila pro husity neúspěšně a ani hospodářská situace v polovině 15. století po vál- kách a požáru roku 1455 nebyla nejlepší. Pozor- nost města se obrací ke Krušným horám, kde se začalo s intenzivnějším dobýváním rud. Most na sebe bere roli zprostředkovatele potravinářského zásobování měst a městeček v Krušnohoří. Nadějné vyhlídky na rozvoj zmařil veliký požár, který město postihl roku 1515 a kromě domů a ji- ných budov zničil i farní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Město však bylo brzy obnoveno a v roce 1517 začala oprava kostela. V roce 1595 město koupilo od císaře Rudolfa II. hrad Hněvín se všemi jeho 12 vesnicemi a statky. Ve skupování okolních statků pokračovalo i počátkem 17. století. V roce 1639 Most obsadili Švédové, v jejichž držení zů- stal do konce války. Obtížnou poválečnou situaci překonal teprve počátkem 18. století, kdy se za- čaly stabilizovat hospodářské poměry. V první polovině 19. století Most zbořil své středověké hradby. Počátkem 19. století byla na městských pozemcích zahájena těžba uhlí na dole Zlatá trojka, až do 60. let 19. století se ale jed- nalo o primitivní dolování. Od 70. let 19. století začal rozvoj průmyslového podnikání na území města. Poslední čtvrtina 19. století město zcela pozměnila. Prudce stoupl počet obyvatel, dochází k přílivu českého obyvatelstva, je zahájena mo- hutná výstavba bytů. Rozsáhlá stavební činnost pokračuje i počátkem 20. století. Ve 30. letech 20. století končí stavební dějiny starého Mostu a od 50. let 20. století probíhala již výstavba no- vých moderních sídliš�. Doslova na zelené louce tak vzniká město nové. Roku1964vládavydávározhodnutíolikvidaci Mostu, ta je realizována od roku 1967 a ukončena 1982. Příčinou likvidace města byla uhelná sloj kvalitního hnědého uhlí a společně s desítkami přilehlých obcí z mapy zmizely i stovky nenahra- ditelných historických památek. V současnosti je nový Most dynamické a mo- derní město, které se stalo administrativním, průmyslovým, obchodním a kulturním centrem. Pro Most je typická především moderní archi- tektura, do níž je včleněno několik historických prvků pocházejících z původního města. Nejen město, ale i jeho bezprostřední okolí, postižené těžbou se značně mění. Díky dlouhodobé a cí- levědomé rekultivaci dostala a dostává krajina postupně novou tvář. Most se stává příjemným a perspektivním místem k životu. Město a jeho blízké okolí nabízí celou řadu možností a míst k poznávání. Již z dálky je vidět replika hradu Hněvín ležící na stejnojmenném vr- chu, odkud je krásný pohled na město a na jehož Nebeské vinici dnes zraje víno, jako tomu bylo kdysi ve středověku. Turisticky atraktivním mís- tem je i kostel Nanebevzetí Panny Marie, který byl díky unikátní technologii převezen v 70. letech dvacátého století o více než 800 metrů. Magistrát města Mostu Radniční 1, 434 69 Most Telefon: +420 476 448 111 e-mail: posta@mesto-most.cz www.mesto-most.cz http://listy.mesto-most.cz Centrum rozvoje turismu Mostecka, příspěvková organizace Radniční 1, 434 69 Most Telefon: +420 476 105 314 Mobil: +420 774 105 314 e-mail: info@imostecko.cz www.imostecko.cz Fotografie: R. D. Štekbauer OD HISTORIE K SOUČASNOSTI MOST

Třicetitisícové město Litvínov se roz- kládá na jižním úpatí mostecké části Krušných hor, které mu tvoří výraznou dominantu. Severozápadní část hor proslula svým bohatstvím rud a hor- nictvím. Těžba nerostů se odrazila v je- jich názvu, který v sobě skrývá rudoko- peckou činnost, neboť vychází ze slova krušiti – dělat z něčeho kusy. Polohu města určili již ve středověku lidé, kteří si založili usedlosti podél Divokého a Bílého potoka v blízkosti cest kopírujících úpatí Krušnohoří. Kořeny města Litvínova sahají až do 13. století. Roku 1352 je poprvé zmiňován záznamem v papežském daňovém rejstříku, kdy byl kostel povinován odvádět poplatek krá- li Karlu IV. Významu však nabývá až po založení evropsky jedinečné manufaktury na výrobu sukna hra- bětem Janem Josefem Valdštejnem roku 1715. Téhož roku císař Ka- rel VI. povýšil Horní Litvínov na městys s právem užívat městskou pečeť a konat výroční trh. Od roku 1852 má Litvínov statut města. L I T V Í N O VL I T V Í N O V www.mulitvinov.cz-litvínovwww.mulitvinov.cz-litvínov

Plast pro výrobu vstřikovaných výrobků, textilních pásek, netkaných textilií, vláken, fólií a desek. Nachází uplatnění při výrobě kuchyňského nádobí, bílého zboží, hraček, hygienických potřeb, bazénů a nádrží, potravinářských obalů a v automobilovém průmyslu. Polypropylen www.unipetrol.cz S NÁMI JE ŽIVOT SNAZŠÍ

����������������������� ����������� �������������������������� ������������������� ����������������������� � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � ����������������

� �

Skupina BIS Czech se specializuje na tyto činnosti: � údržbu, opravy a revize (zejména rotačních a pístových strojů, tlakových a plynových zařízení) � certifikovanou výrobu a montáže (zejména ocelových kon- strukcí, tlakových a plynových zařízení) � investiční výstavbu (vlastními kapacitami, popř. ve spolupráci s renomovanými firmami) � strojní výrobu (zejména náhradních dílů pro chemické a ener- getické stroje a zařízení) Komplexnost poskytovaných služeb je zabezpečena nabídkou ši- rokého spektra podpůrných výrobních a odborných činností, např. provádíme opravy a revize průmyslových armatur, montáže a de- montáže lešení, výrobu a montáže izolací, natěračské práce apod. Dále zajiš�ujeme strojní konstruktérské činnosti, vzděláváme sváře- če ve vlastní svářečské škole, provozujeme akreditovanou zkušeb- nu NDT, osobní i nákladní autodopravu včetně jeřábů, využíváme, skladové hospodářství s 20 tisíci skladovými položkami, apod. Skupina je držitelem těchto certifikátů: Bezpečný podnik, ISO 9001, ISO 14001, OHSAS 18001. www.bisczech.cz

� � ������������� � ������������������������ litvinovska_A5.indd 1 2/9/09 10:11:17 AM

Nabídka společnos�: � Průmyslové stavby � Energe�ka, teplárenství, průmyslové pece � Občanské stavby � Nízkoenerge�cké rodinné domy Proč s námi? � Odbornost, zkušenos� � Dynamika a flexibilní přístup � Silné kapacitní a technické zázemí � Tradice, garance kvality, dlouhodobá spolupráce Společnost FIRECLAY, spol. s r. o. je významnou firmou v oboru pozemního a průmyslového stavitel- ství, jejíž vznik se datuje k roku 1993. V současné době zaměstnává více než 150 kvalifikovaných pra- covníků se zkušenostmi z rozsáhlých inves�čních akcí a její ak�vity se neustále rozvíjí. Jako příklady lze uvést rozšíření průmyslové výstavby o technologické dodávky, developerskou činnost zaměřenou na nízkoenerge�cké rodinné domky v několika zajímavých lokalitách, apod. Kontakt: FIRECLAY, spol. s r. o., UNIPETROL RPA, s. r. o., 436 70 Litvínov, Záluží 1, tel.: 476 162 811, e-mail: sekretariat@fireclay.eu www.fireclay.eu

www.euromont.cz

Nabízíme: kompletní stavby na klíč střešní nástavby půdní vestavby rekonstrukce objektů Kontakt: ELA LITVÍNOV, spol. s r. o. Hornická 337 435 42 Litvínov-Janov www.elalitvinov.cz e-mail: mail@elalitvinov.cz tel.: +420 476 741 996

������������������������������������������������������������������� ���������������������������������������������������������������������� ������������������������������������������������������������������������� ������������������������������������������������������������������� ������������������������������������������������������������������������� ������������������������������������������������������������������������� ������ �� ������������ ������������ ������������ ���������� �� ����� �� ������� ����������������������������������������������������������������������� ������������������������������������������������������������������������ �������������������������������������������� ���������������� �������������������������������������� � � � �

Miloslav Hrabák Zmizelé Záluží Fakta a vzpomínky Jan Syrový – Česká reklamní společnost, Vladimíra Majakovského 2090/11, 434 01 Most Odpovědný redaktor: Jan Martínek Grafická a studiová příprava: Antonín Votroubek, Robert Hochel Vydání první, 176 stran Náklad 900 výtisků Most 2009

Autor knihy Zmizelé Záluží Miloslav Hrabák se v Záluží v roce 1921 narodil, chodil tady do školy a stal se pekařským učněm. Záluží velmi dobře znal, stejně tak jako jeho obyvatele s jejich osudy. V roce 1940 byl donucen spolu s rodiči se z nové části Záluží vystěhovat. Jejich domek totiž stál v území, které bylo zabíráno pro výstavbu nového chemického komplexu na výrobu pohonných hmot Sudetenländische Treibstoffwerke – STW. Právě sem byl ve stejném roce německým pracovním úřadem přeřazen ke sta- vebním firmám Bernd Niklas a dostal místo topiče na bagrech a lokomotivách. V roce 1942 byl přeřazen do železničního oddělení STW, kde pracoval až do konce války. Osud českého národa mu nebyl lhostejný, a protože i on chtěl pomoci a urych- lit osvobození od německé poroby, od začátku války byl aktivně zapojen v ilegál- ním hnutí. V roce 1944 byl například členem ilegálního Národního výboru. Ostatně o tom se dočtete v barvitě líčených kapitolách pojednávajících o tomto časovém úse- ku v historii obce Záluží. Po roce 1945 Miloslav Hrabák pracoval na různých místech chemického závodu. Odmaturoval, vystudoval vysokou školu na Vojenské akademii v Brně a svoji specializa- ci si ještě rozšířil o jednoroční kurs jaderné fyziky na Karlově univerzitě v Praze. Od roku 1957 pracoval v různých technických funkcích v tehdejších Stalinových závodech, pak v Chemických závodech československo-sovětského přátelství a nakonec v Chemope- trolu. Od roku 1960 jako ředitel provozu 01, pro pamětníky připomeňme, že se jednalo o tlakovou plynárnu a karbonizace. Po roce 1970 byl však z funkce pro své politické názory, nehodící se do tehdejšího normalizačního slovníku, odvolán a do roku 1995 pracoval v útvaru výstavby dálkovodů na území petrochemie. V místě, kde stála před desítkami let jeho rodná obec. Dostala se vám do rukou literární prvotina, která je spíše než literárním dílem tak dokumentem, vzpomínkou na místa a časy, která s přibývajícími roky upadají v za- pomnění. Aby k tomu nedošlo, proto Miloslav Hrabák pracoval několik let na sběru dat, vzpomínek, fotografií a jednotlivé části poskládal do celistvé mozaiky bohaté historie obce Záluží.