Ch. Bryant: Praha v černém

/ totalitarismus a šoa Chad Bryant Nacistická vláda a český nacionalismus

Chad Bryant Praha v černém Nacistická vláda a český nacionalismus Z anglického originálu Prague in Black. Nazi Rule and Czech Nationalism, vydaného nakladatelstvím Harvard University Press 2007, přeložil Eduard Geissler. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, argo@argo.cz, roku 2012 jako svoji 1895. publikaci. Přebal a vazba Jiří Franc, graphic studio 3mosquitos. Odpovědný redaktor Martin Nodl. Technický redaktor Milan Dorazil. Sazba Studio Marvil, s. r. o. Tisk a vazba PBtisk Příbram. Vydání první. ISBN 978‑80‑257‑0790‑6 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS. sklad: KOSMAS s.r.o., Za Halami 877, 252 62 Horoměřice tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail: odbyt@kosmas.cz www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz

Úvod „Hitler přijíždí za svými vojenskými jednotkami do Prahy; Češi se na- cistům pošklebují; vznikl nový režim,“ hlásal palcový titulek deníku New York Times 16. března 1939. Jak oznamoval zpravodaj Timesů, pře- dešlého dne čekalo obyvatele Prahy po probuzení hlášení rozhlasu, že k hlavnímu městu se blíží německá armáda. Rozhlasoví reportéři pak od samého rána každou půlhodinu varovali obyvatelstvo, aby zacho- valo klid. Když vojáci v ocelových přílbách pochodovali městem a za- ujímali pozice před pražskými barokními paláci, z oblohy se snášely obrovské sněhové vločky. Němečtí univerzitní studenti se předváděli v nacistických uniformách. Ostatní místní Němci zaplnili ulice, vykři- kovali „Heil Hitler“ a mávali papírovými hákovými kříži. K davům se připojovali i Češi. V postranních ulicích plakali ženy i muži. Ti odváž- nější okupanty provokovali a na tanky a obrněné vozy házeli sněhové koule. Někteří Češi měli v knoflíkových dírkách československé vlaječ- ky. Ojedinělé skupinky zpívaly národní hymnu. Gestapo podle předem připravených seznamů čistilo město od „nepřátel Říše“. Židé, mezi ni- miž bylo mnoho uprchlíků před nacistickou vládou odjinud, bušili na vrata zahraničních konzulátů a žadonili o víza. Někteří Židé spáchali sebevraždu. Se západem slunce se lidé rozcházeli domů, dbalí zákazu vycházení, vyhlášeného během dne. „Pražské ulice, obvykle velmi ruš- né, jsou teď zcela prázdné a opuštěné,“ zapsal si do svých soukromých poznámek George Kennan z amerického konzulátu v Praze. „Zítra sice znovu oživnou, ale nebude to stejný život, jakým žily předtím. Všichni jsme si jasně uvědomovali, že tentokrát zákaz vycházení zvonil hranu dlouhému a nesporně tragickému dni.“1 ) Den poté, co německé jednotky vstoupily do Prahy, oznámil Hit- ler, který přijel automobilem z Berlína, zřízení Protektorátu Čechy a Morava. O pouhých šest měsíců dřív podepsaly Británie a Francie ne- chvalně proslulou Mnichovskou dohodu, která Hitlerovým jednotkám umožňovala zabrat československé Sudety, obydlené převážně Němci. Když Hitler napochodoval do Prahy, Británie a Francie slíbily, že bu- dou ozbrojenou silou bránit jeho další cíl, Polsko. Německo a Sovětský

4 PRAHA V ČERNéM svaz podepsaly smlouvu o neútočení a v září napadly Polsko ze dvou stran. Začala druhá světová válka. Tady se pozornost západních histo- riků obvykle od Československa odvrací a vrací se k němu, pokud vů- bec, v roce 1945, kdy zemi osvobodily spojenecké jednotky, nebo v roce 1948, kdy se vlády zmocnili komunisté. V protektorátu, kde 7 milionů Čechů převyšovalo počtem své německé rivaly v poměru tři ku jedné, se však v v letech 1939–1945 odehrála řada pozoruhodných událostí.2 ) Protektorát, o rozloze přibližně států Vermont a New Hampshire do- hromady, byl prvním neněmeckým územím, které nacistické Německo okupovalo.3 ) Během oněch dlouhých šesti let nacistická vláda naprosto změnila hospodářství, politické praktiky i vzájemné vztahy mezi lidmi. Události protektorátních let položily základy dnešní České republiky, národního státu obývaného téměř výhradně Čechy.4 ) Tato studie se zabývá počátky, realizací a konečnými výsledky dvou mohutných, násilných pokusů o vytvoření národního státu v západní části Československa: jeden provedl nacistický režim, druhý českoslo- venští vůdci po osvobození. Zároveň klade otázku, jaké bylo vlastenecké chování Čechů a Němců pod nacistickou vládou, a ukazuje, že nacis- tická vláda donutila vlastence zamyslet se nově nad tím, co to zname- ná být „Čechem“ nebo „Němcem“. Jejich střety nás pak vedou k tomu, abychom začali smýšlet jinak o odboji a kolaboraci v Hitlerově Evro- pě. Zkoumání těchto témat také znamená položit si celou řadu otázek, které trápily české vlastence, protektorátní německé vlastence, nacis- tické vůdce i jejich československé nástupce. Co dělá člověka Němcem nebo Čechem a kdo o takové věci rozhoduje? Konečné odpovědi neby- ly nikdy nalezeny, přesto proces utváření národů pokračoval. Menšiny byly vyvražděny nebo deportovány, etnografická mapa regionu byla překreslena. Vypůjčíme-li si slova Ernesta Gellnera, pak to, co kdysi vypadalo jako obraz od Oskara Kokoschky, nyní připomínalo obraz od Amedea Modiglianiho. Během tohoto procesu přišla střední a vý- chodní Evropa o svoji možná jedinečnou svobodu – právo zvolit si svou národnost.5 ) Po pádu Francie začali nacističtí představitelé v Praze spřádat plány, jak protektorát a Čechy „poněmčit“. Plánovači počítali s tím, že polo- vina české populace bude vyhnána nebo vyvražděna; druhá polovina se měla stát součástí německého národního společenství s jednotnou národní kulturou, se stejně správným rasovým složením a se stejným každodenním způsobem života. Jak jednotky wehrmachtu postupovaly

5ÚVOD stále hlouběji do Sovětského svazu, nacisté začali v protektorátu hledat mezi českým obyvatelstvem potenciální Němce. Spolu se svými kom- plici zavraždili více než 78 000 protektorátních Židů, jak je definovaly norimberské zákony. Léta okupace jich přežilo jen 14 045. Z odhadova- ných 6500 protektorátních Romů (známých pod pejorativním označe- ním cikáni) se po válce vrátilo z koncentračních táborů pouhých 583.6 ) V posledních letech války pracovali představitelé československé exilové vlády velmi intenzivně na tom, aby u spojenců získali podporu pro „od- sun“ Němců z poválečného Československa. Na Postupimské konferen- ci se jim přání splnilo: získali souhlas pro „organizovaný“ odsun – v té době už ale tisíce Němců uprchly nebo byly vyhnány za hranice. Před rokem 1939 se tři z každých deseti lidí, kteří žili v českých zemích, po- važovali za Němce. Výsledky sčítání lidu v roce 1950 ukázaly, že Češi nyní představovali téměř 94 % obyvatelstva.7 ) Budování národa vyžadovalo, aby představitelé státu označili kaž- dého jedince za příslušníka toho či onoho národa nebo rasy, a to za použití celé řady často vzájemně si odporujících kritérií. Pro nacisty i československé představitele byli nejméně čitelní, a tudíž i nejlépe zdo- kumentovaní tzv. „bémáci“; tento výraz používali vlastenci v 19. století a potom nejvlivnější protektorátní sociální antropologové pro ty, kdo se mohli libovolně přihlásit k jakékoli národnosti, či jejichž národnost nebyla jasná. „Bémáci“ byli poměrně dobře vidět v celé zemi před dru- hou světovou válkou, během ní i po ní, ale do zorného pole historiků střední a východní Evropy se dostali až teď. V Horním Slezsku se jim říkalo „rozwodnieni Polacy“ (Wasserpolen), Maďaři jim říkali „jani- čáři“ ve vzpomínce na elitní oddíly bojovníků křesťanského původu v dobách osmanské říše.8 ) Pro vlastence předválečného Českosloven- ska to byli germanizovaní Češi nebo počeštění Němci. „Bémáci“ hráli důležitou roli, protože nacisté i československé úřady na ně naráželi na každém kroku. Podle odhadů poválečného ministra vnitra byl jeden z každých pětadvaceti „Čechů“ – celkově kolem 300 000 lidí – v okupo- vaných českých zemích před osvobozením registrován jako říšský ob- čan. Řečí statistiky měl tedy v poválečném Československu každý Čech alespoň jednoho vzdáleného příbuzného, který se z právního pohledu stal Němcem. V jedné z etnicky nejsmíšenějších oblastí protektorátu, v Českých Budějovicích a jejich okolí, se něco kolem 11 % tzv. českých obyvatel stalo Němci.9 ) Menší počet lidí (118 310) byl v roce 1939 ozna- čen podle norimberských zákonů jako Židé. Ještě méně nežidovských

6 PRAHA V ČERNéM českých a slovenských obyvatel československé první republiky (zhruba 70 000 lidí) během okupace zahynulo.10 ) Na „bémácích“ se ukazuje absurdita toho, když se lidská rozmani- tost zredukuje jednoduše na národy, když jedinci, kteří byli něco víc než pouze Češi nebo Němci, začali být zařazováni do úhledných kategorií. Ponecháme-li stranou jejich počet, hrají „bémáci“ důležitou roli tím, co reprezentují – právo a schopnost přihlásit se k té či oné národnosti, které v zásadě, i když ne vždy v praxi, existovaly před rokem 1938. Před okupací se lidé mohli chovat a také se „chovali národně“ na všechny možné způsoby. Jinými slovy, identifikovali sami sebe jako Čechy nebo Němce tím, že se zapojovali do veřejných činností zabarvených národ- ním významem.11 ) Na té nejzákladnější úrovni se lidé často chovali ná- rodně tím, že mluvili (nebo zpívali či psali) buď česky, nebo německy. Chovat se národně znamenalo vytvářet a přijímat kulturní hodnoty. Koncem 19. století se člověk mohl chovat národně tím, že se zapojil do pozoruhodné občanské a politické společnosti, která se vyvinula v době vlády Habsburků.12 ) Lidé vyjadřovali svou oddanost národu členstvím v klubech, pochody v ulicích, tím, jaké si kupovali noviny, hlasováním pro určitou politickou stranu a účastí při sčítání lidu. Chovat se ná- rodně někdy znamenalo nakupovat v „českých“ nebo „německých“ ob- chodech, nebo dokonce sledovat určité filmy. Ač zastávali různé názory, všichni vlastenci tvrdili, že mluví jménem „národa“ a v rámci širšího úsilí o posílení národní loajality a přetažení „bémáků“ na svou stranu požadovali na obyvatelstvu projevy oddanosti národu. Národnost při tom všem zůstávala individuální volbou, prováděnou poměrně nezá- visle na působení státu. Pro dvěma jazyky hovořící obyvatele etnicky smíšených oblastí se jednalo o každodenní volbu. Češi i němečtí anti- semité se přitom snažili vyloučit ze svých národnostních komunit Židy. Židé, kteří měli největší zkušenosti se změnou národnosti, však začali na přelomu století pociťovat, že možnost volby ztrácejí. Národnost, dříve vyjadřovaná chováním v občanské a politické spo- lečnosti, se za nacistické vlády stala něčím, co jedincům přiřazovali stát- ní úředníci. Židé, jakmile byli za Židy označeni nacistickými úředníky, zjistili, že jejich osud je zpečetěn. Další nacističtí úředníci, vyzbrojení rentgenovými přístroji, fotografiemi školáků a nesmyslnou vírou v ra- sistické teorie, vyhledávali Čechy, z nichž by se mohli stát Němci. Po válce rozhodovali českoslovenští úředníci, kteří se často opírali o me- tody a byrokracii zděděné po svých předchůdcích, o osudech bývalých

7ÚVOD československých občanů neurčité národnosti. Vzali do svých rukou právo diktovat pravidla národnostní politiky – nejrůznější úkonů, kte- ré dostaly politický význam a které se všechny točily kolem volby, vnu- cování nebo odmítání národní identity. Ve spěchu zařadit jednotlivce do přesných národnostních kategorií měli nacisté i pováleční českoslo- venští vůdci jen málo pochopení pro „bémáky“. Po pádu nacistické vlá- dy a pak znovu po pádu komunismu se sice československá občanská a politická společnost znovu vynořila na povrch, ale už nikdy neměla být stejná. A stejné neměly být ani představy o tom, co to znamená být Čechem. Otázky národnosti však nezůstaly výhradně v rukách ideologů či vládních představitelů. Praktiky naplněné národnostním významem, zděděné z minulosti, dostaly za nacistické okupace nový význam. Ná- rodní chování Čechů a Němců dostalo novou podobu. Tisíce věrných Čechů se v roce 1939 vydaly do ulic, aby se zúčastnili slavnosti druhého pohřbu Karla Hynka Máchy, romantického básníka, který zemřel o více než sto let dříve. Odbojáři riskovali své životy při distribuci podzem- ních letáků. Když se válka chýlila ke konci, mezi Čechy se rojily vtipy. Pohled očima vlastenců nám poskytne novou perspektivu pro otázky „odboje“ a „kolaborace“, pojmů s politickou zátěží, která je často spíše zamlžuje, než objasňuje. Celé generace historiků se pokoušejí defino- vat „odboj“ a „kolaboraci“ a pak těmto přihrádkám přiřadit sadu mo- tivů a skutků. Tážeme-li se, jak se lidé chovali národně, pomáhá nám to pochopit tyto motivy a skutky v pohledu jich samých. Cesta po sto- pách česko-českých debat o tom, co představovalo odboj a co kolaboraci, nám naopak odhaluje, jak se jazyk viny proplétá s poválečnými pokusy potrestat české kolaboranty a vyhnat Němce. Místo pokusů hodnotit rozsah a efektivitu „odboje“ můžeme zkoumat, jak vlastenci přizpůso- bovali své metody sledování cílů, které byly v jejich očích důležitější než sabotáže nebo organizované útoky na nepřítele se zbraní v ruce. Pomů- že nám to pochopit, proč po válce čeští vlastenci považovali poválečné období za největší triumf v dějinách národa. Ani aktivity místních ně- meckých vlastenců nezapadají přesně do kategorií „odboj“ či „kolabo- race“. Napětí mezi „protektorátními Němci“, sudetskými Němci, kteří byli před rokem 1939 československými občany, teď se však ocitli uvnitř protektorátních hranic, a „říšskými Němci“ vřelo po celou dobu oku- pace. Jen pár týdnů po začátku okupace začaly protektorátní Němce rozčilovat požadavky, které na ně kladl nový režim. Tisíce jich odmítly

8 PRAHA V ČERNéM zaregistrovat se jako říšští Němci. Protektorátní Němci v řadách SS se vehementně stavěli proti germanizačním plánům nacistů, ačkoli jen málo jich nesouhlasilo s hromadným vyháněním Čechů. V protektorátu formovalo nacionalistické myšlení každý čin, každá myšlenka i každý úsudek. Jednotlivci – příslušníci státu a zároveň ob- jekty jeho vlády – se probíjeli světem, který užíraly národnostní otáz- ky. Dějiny však nepsaly homogenní, uniformní národy, nýbrž jedinci v reakci na určité události v určité chvíli na určitém místě, i když je to ne vždy těšilo. Pováleční tvůrci mýtů v Československu i v Německu se z různých důvodů rozhodli vzpomínat na nacistickou okupaci a pová- lečné vyhnání jako na završení dlouhých dějin konfliktu mezi dvěma ho- mogenními národy, jako na konec příběhu s vlastní přirozenou, vnitřní dynamikou. Čeští tvůrci mýtů vykreslovali Čechy jako oběti nebo odbo- jáře, Němce jako zrádce a zločince. Němec a nacista bylo jedno a totéž. Když vyhnaní čeští Němci a jejich organizace mluvili o válce (pokud vůbec), měli sklony vidět sami sebe jako oběti šovinistického Českoslo- venska, pak oběti nacistické vlády a později znovu jako oběti Čechů. V některých chvílích se obě strany pokoušely prohlašovat Židy za své spoluoběti. Tyto mýty, z nichž některé vznikly dokonce ještě dřív, než válka skončila, zaznívají ve střední Evropě dodnes. Nastal čas položit si nové otázky a v úvahách překročit hranice národnostní dichotomie.13 ) RůzNé pohledy S nástupem hodnotného a důkladného zkoumání protektorátních let začaly tyto politicky citlivé mýty ztrácet půdu pod nohama. Tato stu- die, která čerpá z výsledků novějších výzkumů a také z posledních prací o nacionalismu v českých zemích, o nacisty okupované Evropě, „válce jako revoluci“ a budování národního státu, přistupuje ke společným té- matům z různých stran. Praha v černém slučuje badatelské oblasti, které bývají často oddělené, a nabízí tak vhledy do problémů, které daleko přesahují hranice dějin českých zemí. Poté, co v Československu padl komunismus a co se otevřely archi- vy, se středoevropští historici se zaměřením na léta okupace snažili rychle „dohnat ztracený čas“ a zaplnit „bílá místa“, jež za sebou zane- chaly desítky let komunistické vlády.1 ) Čekalo je skutečně hodně prá- ce. Skvělá kniha Vojtěcha Mastného Czechs under Nazi Rule vyšla v roce

9ÚVOD 1971, daleko dříve, než většina západních badatelů získala přístup do archivů na druhé straně železné opony. Pouze první díl dvousvazkové práce Detlefa Brandese Die Tschechen unter deutschem Protektorat se mohl občas opřít o materiály nalezené v pražských archivech. Obě knihy se v širokém měřítku soustředily na organizované odbojové skupiny a na politickou kolaboraci. K dispozici pak bylo již jen několik málo prací v angličtině nebo němčině.2 ) Historikům v Československu samozřej- mě stavěl do cesty nejrůznější překážky komunistický režim, odhodla- ný vzpomínky na toto politicky citlivé téma i jeho chápání upravovat. Při práci s politicky citlivými tématy jako nacistická okupace byla zdů- razňována zvěrstva napáchaná nacistickým režimem, aktivity komuni- stických partyzánů, hrdinská role Sovětského svazu a povstání v roce 1945.3 ) Historikové mohli zpochybnit marxistické paradigma a věnovat se takovým tématům jako nekomunistický odboj, Benešova českoslo- venská exilová vláda v Londýně či život pod nacistickou vládou pouze během krátkého období uvolnění v 60. letech.4 ) Od roku 1989 dopl- ňují průkopnické studie o kolaboraci čerstvá zkoumání nekomunistic- kých odbojových hnutí.5 ) Historici se začali zabývat dříve zakázanými tématy jako kultura, univerzitní život a osud československých Židů a Romů.6 ) Obecnější práce značně napomohly našemu chápání vysoké politiky a vládních struktur státu.7 ) Mnoho dalších témat, kterých se mé prameny pouze dotkly, na svého historika stále čeká: nacistický pro- gram eutanazie, náboženský život či osud protektorátní polské menšiny, abych zmínil alespoň některá. Hranice, které jsem pro Prahu v černém zvolil, také neumožňují diskusi o Říšské župě Sudety (Reichsgau Sude- tenland), největší z Němci osídlených oblastí, začleněných do nacistic- kého Německa po podpisu Mnichovské dohody. Moje kniha se rovněž nemůže podrobně věnovat důležité problematice česko-slovenských vztahů během války, Slovenska jako nacistického satelitního státu či poválečného částečného vyhnání Maďarů ze Slovenska. Ačkoli jsem se pokusil syntetizovat poslední badatelské práce zabývající se protekto- rátem, nemohu tvrdit, že nabízím dokonalou syntézu. V poslední době sice vznikla řada hodnotných studií o válečném Slovensku a sudetské župě, od 70. let však nebyly publikovány téměř žádné souhrnné dějiny protektorátu – ať už v angličtině, němčině nebo češtině.8 ) Dějiny protektorátu není možné studovat bez širších časových sou- vislostí. Šel jsem také ve stopách anglicky mluvících historiků, jejichž studie o národní identitě, genderové politice a retribučních soudech

10 PRAHA V ČERNéM zasazují protektorátní léta do toku dějin českých zemí.9 ) V otázce, jak se lidé chovali v kontextu státních institucí a zákonů, jsem čerpal in- formace z badatelských prací o národní identitě v českých zemích před rokem 1938 a především v posledních desetiletích panování Habsburků. Poslední léta nacistické okupace teprve začínají přitahovat pozornost, kterou si zaslouží, a společnost, která vznikla po osvobození v roce 1945, o ně projevovala zájem až pozoruhodně malý.10 ) Po roce 1989 badate- lé zkoumali vývoj plánů československé exilové vlády na vyhnání, sku- tečnost, jak se tyto plány radikalizovaly pod vlivem domácího odboje a jak pád nacistického režimu vytvořil podmínky pro „divoký odsun“ v roce 1945. Mezi zkoumáním protektorátu a zkoumáním poválečné- ho vyhnání Němců z Československa však stále existuje tlustá čára.11 ) Pohled do literatury, která se nezabývá pouze dějinami českých zemí, zařadí protektorát a následné období do proudu novodobých evrop- ských dějin. Objeví se nadnárodní vazby. Pohled za hranice protektorá- tu zároveň ukazuje, čím se události v českých zemích lišily od událostí ve zbytku Evropy. Protektorát byl nacistický projekt, což znamená, že jej musíme situovat do kontextu Hitlerovy Evropy. V protektorátu do- minovali ve státní správě, v SS a v menší míře i v nacistické straně říšští Němci. Nejnovější zkoumání nacistické germanizace napříč Evropou může pomoci vysvětlit, proč se protektorát stejně jako části Polska, Ukrajiny, Lotrinska, Lucemburska, Slovinska i další evropské oblasti stal terčem nacistických plánů germanizovat celé země, národy a eko- nomiky. Pomáhá nám také pochopit rozdíly a příčinnou souvislost. Germanizace – alespoň jak ji chápali nacističtí vůdci – byl evropský pro- jekt poprvé realizovaný v Polsku. Proč byly germanizační plány nacistů v protektorátu schválené, ale prováděné jen vlažně, zatímco v západním Polsku úřady do roku 1941 deportovaly desítky tisíc lidí? Jak plány hro- madného vyhnání a přesídlení dál na východ ovlivnily germanizační politiku v protektorátu? Jak nacistické řídící orgány v Polsku i jinde rozhodovaly o národnosti?12 ) Odpovědi na tyto otázky vrhly nové svět- lo na souhru ideologie a pragmatismu v nacistické Evropě. Jak ukáže 3. kapitola, proces rozhodování v protektorátu byl výsledkem jak impro- vizace na periferiích nacistické vlády, tak příkazů z centra, výsledkem kompromisů a soutěžení mezi úřady s překrývajícími se kompetencemi. Evropský kontext a zkušenost s určováním národnosti v protektorátu ukazují výjimečnost holocaustu a odhalují příčinný vztah mezi „koneč- ným řešením“ a germanizačními plány nacistů.13 )

11ÚVOD Od vypuknutí války do roku 1943 vlády přesídlily více než třicet mi- lionů Evropanů, většinu z nich z východní a střední Evropy. Od roku 1943 do roku 1948 bylo na cestách dalších 21 milionů lidí. Polsko stejně jako české země vyšlo z války jako homogenní národní celek. Význam- ná německá menšina zůstala po válce pouze v Rumunsku. Jan T. Gross řekl již v roce 1989, že zkušenost druhé světové války urychlila změny, skoncovala se starými idejemi, starou politikou a starými ekonomic- kými strukturami a položila základy pro vládu komunistů ve střední a východní Evropě. Mezi nejradikálnější a nejdrastičtější z těchto změn, které podle historiků představovaly pro region cosi jako revoluci, patří nucená migrace.14 ) Hitlerovské Německo a poválečné režimy ve střední a východní Evropě nebyly jediné, které jedincům přiřazovaly národnost ve snaze extrahovat „nebezpečné“ elementy, odstranit ty odlišné a vy- tvořit národy či v případě Sovětského svazu národnostně homogenní republiky.15 ) Měly stejné charakteristické rysy jako další novodobé stá- ty, které, jak píše Norman Naimark, identifikovaly, sčítaly a vyháněly celé populace, aby vybudovaly národní stát, jejž mnozí Evropané začali považovat za jedinou legitimní a funkční formu vládnutí. Tomuto pro- jektu dodala legitimitu rétorika společenského darwinismu a kontext často poskytla válka.16 ) Státy, jak pochopil Naimark, nejsou jednotlivými, stejně jednající- mi aktéry.17 ) V českých zemích navíc národní homogenizace neprobí- hala přímočaře od ideologie po realizaci, od novodobého nacionalismu k novodobému národu. Protektorátní Němci v SS nebyli jediní, kdo ne- souhlasil s plány udělat z milionů Čechů Němce. Radikálním germa- nizačním opatřením se někdy stavěly do cesty ekonomické a vojenské úvahy včetně potřeby udržet v chodu zbrojovky plné českých dělníků. Do svého hrůzného konce však byly dovedeny plány vyvraždit české Židy. Ani cesta k vyhnání Němců nebyla přímá. Významnou roli sehrál celý zástup jednotlivců mimo československé státní struktury. Českoslo- venská exilová vláda musela vyvažovat požadavky radikálních příslušní- ků domácího odboje na úplné vyhnání Němců s odporem spojenců vůči takovým plánům. Českým patriotům a československým poválečným představitelům poskytovala ospravedlnění a v častých případech i mo- del nacistická diskriminační politika. Československá vláda pak sehrála vůdčí roli v tom, že k vyhnání mohlo dojít v celé východní Evropě. Čes- koslovenští představitelé vytvořili podmínky nezbytné pro „divoký od- sun“, k němuž došlo po osvobození. Skutečné označování národnosti

12 PRAHA V ČERNéM bylo v obou případech lokální záležitostí a v konečné fázi je provádě- li místní úředníci na základě řady nejasných kritérií. Prohlédneme-li si celou věc zevrubně, zevnitř protektorátu i zvenčí, uvidíme nesčetné množství jednotlivců, kteří prosazují politiku a její realizaci v různých chvílích různými směry, často s nechtěnými důsledky. Mnoho myšle- nek a činů těchto lidí mělo svůj původ v letech národnostní politiky typické pro české země, jejichž dějiny v letech 1939–1948 se jeví jako evropské a zároveň jedinečné. Spolu s tím, jak tato studie postupuje v čase, přebírá celou škálu pohledů z různých stran. Při takovém přístupu k věci je třeba čerpat z několika souborů primárních zdrojů. Pohled „shora“ pochází z do- kumentů, které vydal nebo obdržel ústřední administrativní aparát protektorátu, úřad říšského protektora v Praze. Kromě interních doku- mentů vydaných úřadem říšského protektora obsahuje tato sbírka ko- respondenci mezi čelnými představiteli protektorátu a Berlínem, vůdci nacistické strany, oblastními správci, armádními důstojníky a kolabo- rujícími českými politiky. Pohled „zdola“ čerpá ze tří souborů pramenů, které popisují nálady a akce řadového obyvatelstva – jde o zprávy bez- pečnostní služby SS (Sicherheitsdienst), situační zprávy sepsané míst- ními nacistickými správními úředníky a podzemní korespondenci mezi obyvateli protektorátu a československou exilovou vládou v Londýně. Seznam primárních pramenů doplňují telegramy komunistických agen- tů jejich nadřízeným v Moskvě, hospodářské zprávy, dopisy etnických Němců z poválečné doby, deníky a vzpomínky. Tyto prameny odhalují bezpočet rozporů uvnitř státu i společnosti. Nedílnou součást příběhu tvoří spory mezi stranickými představiteli, úředníky a muži z SS stejně jako mezi českými vlastenci doma, představiteli v Londýně a lidmi, kteří se prostě snažili nějak proplout. Zveřejněné přepisy rozhlasového vysí- lání a hojnost sekundární literatury dodávají pohled „zvenčí“ – z Lon- dýna, kde nalezla domov československá exilová vláda, a z Moskvy, sídla exilového vedení Komunistické strany Československa. Jejich prostřed- nictvím vycházejí najevo spojitosti, rozkoly i příčinné souvislosti. V Praze v černém jsem se nedokázal zcela vyvarovat morálních soudů; popsal jsem několik hrdinů, několik přímých souvislostí, mnoho tra- gických absurdit a množství nezamýšlených důsledků. Ze všech sil jsem se snažil pochopit celou tragédii. Tato kniha se zabývá především ztrá- tami. Ještě dnes je těžké pochopit jen počty mrtvých (60 milionů Evro- panů) a vysídlených (dalších 51 milionů), které přinesla druhá světová