P. Hiltunen: Finské pouto

1

Pekka Hiltunen FINSKÉ POUTO Z finského originálu Vilpittömästi sinun, vydaného nakladatelstvím Gummerus v Helsinkách roku 2011, přeložila Barbora Špronglová. Přebal navrhl Jan Křikava. Grafická úprava a sazba Martin Radimecký. Odpovědná redaktorka Johana Sandqvist. Korektorka Šárka Tripesová. Technická redaktorka Alexandra Švolíková. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, argo@argo.cz, www.argo.cz, roku 2013 jako svou 1906. publikaci. Vytiskla tiskárna PBtisk Příbram. Vydání první. ISBN 978-80-257-0801-9 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice, tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail: odbyt@kosmas.cz, www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz.

I FINSKÉ DÍVKY

9 1. Ulicí se šířila panika. Přecházela po tvářích lidí a promítala se do jejich uspěchaných pohybů. Lia v ranní ospalosti sledovala dění na ulici z okénka městského autobusu. Ve tváři každého, kdo šel po chodníku, se náhle objevil stejný výraz, jakýsi úšklebek extrémní nevolnosti, která ho zasáhla. Byl začátek dubna. Lia jela do práce. Byl to její každodenní ranní rituál odevzdanosti, hodinové podlehnutí proudu dopravy, který zavaloval příliš velké a přeplněné město. Žít v Londýně bylo pro Liu jako žít natlačená na ostatní, přenechávat permanentně svůj malý životní prostor nadvládě ostatních. Toho rána zahlédla kousek před konečnou Stonecutter Street mezi chodci na High Holborn cosi,s čím se nikdy předtím nesetkala. Okamžik před katastrofou. Tak takhle to tedy vypadá. Na chodníku bylo zaparkované auto a kolem něj stál shromáž- děný dav lidí. Právě ono auto bylo tím zdrojem strachu, bodem nula, ze kterého se panika šířila. Bylo to velké bílé volvo a stálo našikmo uprostřed chodníku. Jako by ho tam někdo zanechal v okamžiku nouze. V autě neseděl nikdo, dveře jeho kufru byly však doširoka otevřené. Lidé si na kufr ukazovali a další a další se u něj zastavovali. Pokaždé, když se někdo dostal dostatečně blízko, aby do kufru uviděl, jeho výraz se změnil. Objevil se onen úšklebek. Ať už bylo v kufru auta cokoli, každého to paralyzovalo, jako by dostal ránu do obličeje. Mnozí od auta spěchali rychle pryč. Přesto však lidí stále přibývalo.

10 Otevřenými dveřmi autobusu doléhalo k Lie pokřikování chod- ců. Byly to vyděšené, nesouvislé věty, které nedávaly vytušit, co se vlastně stalo. Jakýsi muž telefonoval mobilem s policií. Stařenka zase se zavřenýma očima stále opakovala: „Pane Bože. Pane Bože.“ Lia vstala ze sedačky, aby viděla, co se na chodníku děje. Vtom se však autobus opět roztřásl a dveře se zavřely. Řidič přidal plyn, aby se zařadil zpátky do jízdního pruhu. Náhlé zabrždění. Lia přelétla na protější sedačku a z ní zase zpátky na tu, kde seděla původně. Řidič autobus zastavil, aby se vyhnul srážce se dvěma auty, která před ním nečekaně zabrzdila. První auto bylo policejní. Lia si uvědomila zvuk zběsilé sirény na pozadí celé té podívané až ve chvíli, kdy zahlédla majáčky, které nadále problikávaly na stojícím autě. Druhým autem, které před autobus vjelo, byla dodávka, přesněji řečeno přenosový vůz s logem ITV News. Autobus se znovu rozjel. Z té dálky už Lia nemohla v kufru volva zahlédnout nic. Prapodivný obraz v tom okamžiku zmizel kdesi za nimi. Když dorazila do práce, všichni už tam o případu dávno věděli. Čtrnáctideník Level sice nebyl čistě zpravodajským médiem, v je- ho redakci se přesto na monitorech počítačů i na veliké televizní obrazovce neustále vysílaly ty nejčerstvější zprávy. V kufru bílého volva na High Holborn byly nalezeny ostatky zle zohyzděného těla. Byly tak krutě rozmašírovány, že podle prvních zpráv policie nedokázala podat o oběti naprosto žádné informace. Odhadovalo se, že ostatky pochází z těla jednoho člověka a že by mohlo jít o ženu, ani to se ale zatím nedalo tvrdit s jistotou. „Hrůza. Byla jsem přímo tam. Viděla jsem to auto,“ řekla Lia Samovi, který seděl na svém redaktorském místě hned vedle ní. Sam přikývl a dál se soustředil na sledování online zpravodajství. Jsem snad očitým svědkem zločinu? pomyslela si Lia.

11 Ne. Jsem očitým svědkem očitých svědků. Člověkem, který viděl jiné lidi vyděšené zločinem. To není vlastně vůbec nic. Dívala se na zprávy zářící na televizní obrazovce, na bílé auto stojící na chodníku s otevřeným kufrem. Obrazovkou plul titulek: „Surová vražda uprostřed londýnského City.“ Lia pocítila, jak na- konec i ji uchvátila vlna extrémní nevolnosti, kterou zahlédla na ulici. Musela na záchod.

12 2. Tělo nalezené v bílém volvu se udrželo ve zprávách celý den. Lia se nemohla pořádně soustředit. Jako grafička magazínu Le- vel musela ten den po výtvarné stránce zpracovat dva články. Byla to naštěstí jednoduchá sazečská práce, jeden věcný článek o stavu britských velkoměst a jeden krátký zábavný textík o psech politi- ků.Byla ráda,že se ten den nekonala žádná redakční porada.Když si uvědomila, jak náruživě sleduje jakékoli další zprávy o případu na High Holborn – reportáže tiskových kanceláří, zpravodajských serverů a televizních kanálů –, rozhodla se své zvědavosti poddat. Označila si na internetu zprávy o případu tak, aby jí chodily e-mailem veškeré nové informace. Ty se hrnuly celý den. Obvykle šlo jen o doplnění o jednu či dvě věty. V mnoha zdrojích se objevila podrobnost, že auto bylo značky Volvo S40. V průběhu odpoledne dokázala policie blíže specifikovat jen to, že oběť byla jedna, že to byla tmavovlasá žena a že byla znetvořena výjimečně krutým způsobem. O pachateli ani zmínka. Bylo to znepokojující a vůči zesnulé tak nějak necitlivé. Internetové verze bulvárních tiskovin vyrukovaly s velkými titulky. Jelikož policie postavila kolem auta stanový přístřešek, jejich fotografové nezískali žádné detailní záběry auta. Redaktoři tedy alespoň zpovídali očité svědky. „Nejdřív vůbec nebylo poznat, že jde o člověka. Myslel jsem, že je to… jateční odpad,“ říkal rozrušený muž v rozhovoru pro internetovou verzi The Sun. Myšlenka se opakovala ve vyprávěních dalších očitých svědků.

13 Lidské ostatky rozpoznali v obsahu kufru až ve chvíli, kdy si v té změti všimli vlasů a téměř neidentifikovatelných částí lidského těla. Pane Bože. Ať už to udělal kdokoli, zaslouží si shořet v pekle. Kolem druhé hodiny odpoledne byla na internetových stránkách The Daily News zveřejněna fotografie z mobilu očitého svědka. Byl na ní okraj dveří od kufru volva a v kufru zářivý igelit a v něm černo-červená masa. Fotografie byla naštěstí rozmazaná. V půl páté Lia zaregistrovala, že v The Sun s typickým citem pro styl pojmenovali tělo Bezejmenná. Noviny se tak pokoušely případ vrýt čtenářům lépe do paměti. Když Lia odcházela z práce, váhala. Mohla jet domů metrem a celou tu věc pustit z hlavy. Nakonec se ale rozhodla pro autobus, aby viděla, jak to v okolí High Holborn vypadá. Redakce Levelu sídlila v ulici Fetter Lane, v samém centru měs- ta, ve čtvrti, které Londýňané říkají City. Jedná se o světoznámé centrum obchodu a stojí v něm budovy, které jsou pilíři právního systému země. Nehledě na nevelikou rozlohu je prostředí City tak pompézní, že se v něm lidé cítí maličcí. Rozkládá se na území jedné čtvereční míle, která je svatyní zaměstnání, jejímiž služebníky jsou dobře oblečení finančníci a právníci. Do City se denně hrnuly tisíce turistů a uprostřed těch zástu- pů si Lia pokaždé uvědomila, jak se snaží vypadat, že tam patří. Soustředěně kráčející odněkud někam. Osazenstvo Levelu bylo na adresu redakce náležitě hrdé a mělo ve zvyku vyprávět návštěvám o blízké Fleet Street, která se dříve proslavila jako centrum britského tisku. Dnes se Lia dívala na známé prostředí novýma očima.I v City,nej- přísněji střežené čtvrti města,bylo možné setkat se s krutým zločinem. Když se autobus blížil k High Holborn, bylo už z dálky vidět velký bílý policejní stan. Okolo něj byla vyhrazená oblast obehnaná žlutočernou páskou, zpoza níž dav lidí upřeně pozoroval stan.

14 Doma v Hampsteadu se Lia rozhodla nezapínat internet ani televizi. Měla pocit úzkosti a nevěděla, jestli chce o celém případu dál přemýšlet. V noci se dvakrát probudila. Pokaždé se musela uklidnit. Následující den okupovala zpráva titulní stránky všech novin a na- dále byla hlavním tématem televizních zpravodajství. Kdosi od policie anonymně sdělil, že oběť nalezená v autě byla přejeta velkým silničním válcem nebo něčím podobným, co po ní navíc přejelo několikrát. NEJSUROVĚJŠÍ VRAŽDA 21. STOLETÍ? KRUTÁ MAFIÁNSKÁ POPRAVA, hlásaly titulky v novinách. Lia si s výčitkami koupila noviny, ve kterých byl o případu velký článek. Nenápadně si je položila na pracovní stůl a v přestávkách mezi prací článek přečetla. Zpráva o mafiánské popravě byla založena na krutém způsobu, jakým bylo tělo znetvořeno, a na tom, že auto bylo podle dostupných informací kradené. „Použití takového auta je pro mafii typické,“ psalo se v novinách. To určitě je. Není pro to ale žádný důkaz, uvažovala Lia rozčí- leně. Trochu ji uklidnilo, když se na internetu dočetla, že příčina smrti oběti není jistá. Nebylo vyloučené, že by žena mohla být převálcována až poté, co byla zabita. Pojmenování oběti Bezejmenná se rozšířilo do mnoha dalších novin a televizních kanálů. Lia pociťovala k tomu označení nená- vist, a když na konci své pracovní doby noviny zavřela, děkovala svému štěstí. Pracovala v počestném vydavatelství, kde sice občas lákali čtenáře na historky o celebritách, ale redaktory alespoň nikdo nenutil vymýšlet neomalené přezdívky obětem zločinů. Ten večer si začala doma vyhledávat na internetu informace o případu. Nejsilnější emoční nával pomalu ustupoval.

15 Nedotýkalo se jí ani tak to, že viděla místo nálezu těla, jako vědomí, že byl někdo schopen té ženě udělat něco takového. Jsem naivní. Je mi dvacet sedm, co nevidět mi bude dvacet osm, a nikdy mě vlastně ani nenapadlo, že něco takového se může stát úplně komukoli. Myšlenka na smrt té ženy byla děsivá. Samotné pomyšlení na ni působilo Lie skoro až fyzickou bolest. Nedokázala se ubránit přemýšlení o detailech vraždy. Někdo musel přes tu ženu přejet válcem. A potom posbírat do pytle všechno, co z ní zbylo. Lia si uvědomila, že pláče, až když si všimla slz, které jí stékaly na ruce. Měla skličující pocit, jako by se celý její organismus hroutil v zajetí beznaděje. Jaký člověk může být něčeho takového schopen? Odkud se bere to nejkrajnější zlo, které v takovém člověku musí být? Byl k tomu vychován, nebo k tomu byl… nějak donucen? Lia se také jednou před lety ocitla v situaci, kdy se musela bát o vlastní bezpečnost. S tímhle se to ale vůbec nedalo srovnávat. Nikdy dřív mě takové případy nedojímaly. Jsem snad natolik chladná, že potřebuju takhle krutou vraždu, abych něco pocítila? Z jediného okna svého bytu se dívala na sousední kostelík a na sochy v přilehlém parku, ve večerní tmě sotva viditelné. Mrtvé ženě už nikdo nemohl pomoci. Lia ale nově pociťovala sama sebe. Sebe a svůj starý strach. Tu noc spala o trochu lépe. Třetí den už zločin ve zprávách nebyl. Žádné nové informace se neobjevily a spekulace se přesunuly do sloupků. V deníku The Daily Mail vyšel názor kriminologa, podle kte- rého nález těla na High Holborn souvisel se současným trendem, kdy se provedení skutečných vražd mísilo s fiktivními efektními zločiny z televize a filmů.