P. Coelho: Rukopis nalezený v Akkonu

Argo C Paulo Rukopis nalezený v Akkonu oelho

Rukopis nalezený v Akkonu Z portugalského originálu Manuscrito encontrado em Accra, vydaného nakladatelstvím Sextante, Rio de Janeiro 2012, přeložil Jindřich Vacek. Přebal a sazba Pavel Růt. Odpovědný redaktor Jiří Našinec. Technický redaktor Milan Dorazil. Korektura Marcela Wimmerová. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, argo@argo.cz, www.argo.cz, roku 2013 jako svoji 1875. publikaci. Vytiskla tiskárna Těšínské papírny. Vydání první. ISBN 978-80-257-0770-8 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS, sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice, tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387, e-mail: odbyt@kosmas.cz, www.firma.kosmas.cz Paulo Coelho

13 Úvod a pozdrav V prosinci roku 1945 dva bratři hledající místo, kde by si odpočinuli, našli v jedné jeskyni v oblasti hor- noegyptského Hamra Dómu nádobu plnou papyrů. Místo aby uvědomili místní úřady – jak to vyžadoval zákon –, rozhodli se je postupně rozprodat na trhu se starožitnostmi, tak, aby neupoutali pozornost vlády. Matka chlapců v obavě z „negativních energií“ ně- kolik čerstvě objevených papyrů spálila. Rok poté se z důvodů, které historie nezaznamenala, oba bratři nepohodli. Jejich matka to kladla za vinu oněm „negativním energiím“ a odevzdala rukopisy duchovnímu, který jeden z nich prodal Koptskému muzeu v Káhiře. Tam papyry dostaly název, jejž nesou dodnes: rukopisy z Nag Hammádí (to podle města le- žícího nejblíže jeskyň, kde byly nalezeny). Jeden z od- borníků působících v muzeu, historik náboženství Jean Doresse, pochopil význam objevu a poprvé se o něm zmínil v publikaci z roku 1948. Ostatní papyry se začaly objevovat na černém trhu. Egyptská vláda si zakrátko uvědomila, o jak důle- žitý nález jde, a pokusila se zabránit tomu, aby ru- kopisy opustily zemi. Hned po revoluci roku 1952 byla většina materiálu odevzdána Koptskému mu- zeu v Káhiře a prohlášena za národní kulturní pa- mátku. Ztratil se jen jeden rukopis, a ten se objevil

14 v jistém belgickém antikvariátu. Došlo k neúspěšným pokusům prodat ho v New Yorku a Paříži, až ho po- sléze v roce 1951 získal Institut Carla Gustava Junga. Po smrti slavného psychoanalytika se papyrus, nyní známý jako Jungův kodex, vrátil do Káhiry, kde je dnes shromážděno asi tisíc stran a zlomků rukopisů z Nag Hammádí.

15 * * * Nalezené papyry jsou řeckými překlady textů sepsa- ných od konce prvního století křesťanského letopočtu do roku 180 po Kristu a tvoří korpus textů známých rovněž jako apokryfní evangelia, poněvadž nejsou sou- částí Bible, jak ji známe dnes. A proč jí nejsou? Kolem roku 170 po Kr. se sešla skupina biskupů, aby rozhodli, které texty budou začleněny do Nového zá- kona. Řídili se jednoduchým kritériem: zařazeno mělo být vše, co mohlo pomoci potírat tehdejší hereze a vě- roučné rozkoly. Vybrána byla čtyři evangelia, jež známe dnes, listy apoštolů a vůbec všechno, co svým způso- bem, abychom tak řekli, víceméně odpovídalo ústřední ideji toho, co považovali za křesťanství. Zmínku o se- tkání biskupů a seznam knih uznaných za kanonické najdeme v Muratoriho kánonu. Ostatní knihy, jako třeba texty nalezené u Nag Hammádí, nebyly zařazeny proto, že je napsaly ženy (například evangelium Ma- rie Magdaleny), nebo proto, že ukazovaly Ježíše, který si byl vědom svého božského poslání, a jehož umírání proto bylo méně mučivé a bolestivé.

16 * * * Roku 1974 anglický archeolog jménem sir Walter Wil- kinson objevil poblíž Nag Hammádí další rukopis, ten- tokrát psaný třemi jazyky: arabsky, hebrejsky a latin- sky. Protože znal zásady, podle nichž byly nálezy v té oblasti chráněny, zaslal nalezený text Oddělení staro- věkých památek Egyptského muzea v Káhiře. Krátce nato přišla odpověď: tento dokument se ve světě vy- skytoval přinejmenším ve sto pětapadesáti exemplá- řích (tři z nich patřily muzeu) a prakticky všechny byly stejné. Testy provedené izotopem uhlíku 14 C (sloužící k určování stáří organických materiálů) ukázaly, že dokument pochází z doby poměrně nedávné – byl na- psán snad v roce 1307 křesťanského letopočtu. Nebylo těžké zjistit, že vznikl ve městě Akkon, nacházejícím se mimo území Egypta. Nic tedy nebránilo jeho vyve- zení ze země a sir Wilkinson získal od egyptské vlády písemné povolení (Č. j. 1901/317/IFP-75 ze dne 23. lis- topadu 1974) vzít jej s sebou do Anglie.

17 * * * O Vánocích roku 1982 jsem se ve Velké Británii ve velšském Porthmadogu seznámil se synem sira Wal- tera Wilkinsona. Vzpomínám si, že se mi tehdy zmínil o dokumentu, který jeho otec nalezl, ale žádný z nás celé záležitosti nepřikládal valný význam. Po léta jsme udržovali vřelé styky a mně se naskytla příležitost se- tkat se s ním ještě alespoň dvakrát, když jsem navštívil jeho zemi, abych čtenářům představil své knihy. Třicátého listopadu 2011 jsem obdržel kopii textu, o němž se zmínil při našem prvním setkání, a ten zde nyní přepíši.

19 Rukopis nalezený v Akkonu

21 Tuze rád bych tyto řádky začal takto: „Nyní, na konci svého života, zanechávám těm, kdo přijdou po mně, vše, co jsem se naučil, dokud jsem chodil po povrchu Země. Nechť je jim to k užitku.“

23 To však bohužel není pravda. Je mi teprve jednadva- cet let, mám rodiče, kteří mi dali lásku a vychovali mě, i ženu, kterou miluji a která mou lásku opětuje, ale zí- tra nás život rozdělí a každý z nás se bude muset vydat hledat svou vlastní cestu, vlastní osud či vlastní způ- sob jak čelit smrti. Pro naši rodinu je dnes 14. července 1099. Podle rodiny Jákoba, mého přítele z dětství, s nímž jsem si hrával zde v ulicích Jeruzaléma, máme rok 4859 – Já- kob tuze rád říkává, že židovské náboženství je starší nežli moje. Pro ctihodného Ibn al-Athíra – jenž pro- žil život tak, že se snažil zaznamenávat historii, která se teď chýlí ke konci – jsme se ocitli na sklonku roku 492. Neshodujeme se v datech ani v tom, jak uctí- váme Boha, ale ve všem ostatním jsme spolu vychá- zeli výtečně. Před týdnem se sešli naši velitelé: francouzské od- díly prý jsou nekonečně silnější a lépe vyzbrojené nežli naše. Všichni dostali na vybranou – opustit město, nebo bojovat, dokud nepadneme, protože bu- deme zcela jistě poraženi. Většina se rozhodla zůstat. Muslimové jsou v této chvíli shromážděni v mešitě Al-Aksá, Židé se rozhodli soustředit své vojáky u Mi- hráb Dáwud a křesťané, rozptýlení ve více čtvrtích, byli pověřeni obranou jižní části města.

24 Venku už vidíme obléhací věže, postavené ze dřeva lodí rozebraných právě za tímto účelem. Z pohybů ne- přátelského vojska usuzujeme, že nazítří ráno zaútočí a ve jménu papeže, „osvobození“ města a „Boží vůle“ bude prolévat krev. Dnes večer na témž nádvoří, kde před tisícem let římský prokurátor Pilát Pontský vydal davu Ježíše, aby byl ukřižován, se skupina mužů i žen nejrůzněj- šího věku sešla s Řekem, kterého tady všichni známe jako Kopta. Kopt je zvláštní chlapík. V touze po penězích a dob- rodružství se ještě jako jinoch rozhodl opustit rodné Atény. Nakonec polomrtvý hladem bušil na dveře domů v našem městě, a že ho přijali dobře, pozvolna se vzdal myšlenky na další cestu a rozhodl se tu usa- dit. Sehnal si práci v ševcovském krámku a – právě tak jako Ibn al-Athír – začal pro budoucí pokolení za- znamenávat vše, co viděl a slyšel. Nesnažil se vyzná- vat žádné určité náboženství a nikdo se ho v tomto směru nepokoušel přesvědčit. Podle něho nežijeme ani v roce 1099, ani v roce 4859, a tím méně pak na konci roku 492. Kopt věří jen v přítomný oka- mžik a v cosi, čemu říká Moira – neznámé božstvo, Božskou energii, původce jediného zákona, který ne- smí být nikdy porušen, protože jinak by zanikl svět. Vedle Kopta zaujali místo patriarchové tří nábo- ženství, jejichž vyznavači se ve městě usídlili. Během celé této rozmluvy se neukázal žádný ze světských

25 hodnostářů, ti totiž byli příliš zabráni do posledních příprav na odpor, jejž považujeme za zcela marný. „Před mnoha staletími byl na tomto prostranství souzen a odsouzen jistý muž,“ promluvil Řek. „Když kráčel vstříc smrti, v uličce, která vede napravo, mí- jel skupinu žen. Viděl, že pláčí, a řekl: „Neplačte nade mnou, plačte nad Jeruzalémem.“ Prorokoval to, co se děje dnes. Zítra se někdejší soulad promění v nesvár. Radost vystřídá žal. Místo míru nastane válka a ta po- trvá až do budoucnosti tak daleké, že její konec si ani nedokážeme představit.“ Nikdo nic neříkal, protože nikdo z nás dost dobře nevěděl, co tady vlastně dělá. Měli jsme si snad vy- slechnout další kázání o vetřelcích, kteří sami sebe na- zývali křižáky? Kopt si chvilku vychutnával rozpaky, které se nás zmocnily. A potom, po dlouhé odmlce, nám podal vy- světlení: „Mohou zničit město, ale nemohou zničit všechno to, co nás naučilo. Proto naše vědění rozhodně nesmí potkat týž osud jako naše hradby, naše domy a ulice. Ale co je to vědění?“ A protože nikdo neodpověděl, Kopt pokračoval: „Není to absolutní pravda o životě a smrti, nýbrž to, co nám pomáhá žít a čelit výzvám každodenního ži- vota. Není to knižní vzdělanost, sloužící leda k  pod- něcování jalových sporů o tom, co se stalo nebo co se stane, nýbrž moudrost sídlící v srdcích mužů i žen dobré vůle.“

26 Kopt řekl: „Jsem vzdělanec, a třebaže jsem všechna ta léta zde strávil restaurováním starožitných předmětů, třídě- ním věcí, zaznamenáváním dat a politickými deba- tami, dost dobře nevím, co říci. V tuto chvíli však žá- dám Božskou energii, aby mi očistila srdce. Budete mi klást otázky a já na ně budu odpovídat. Právě tak nabý- vali poznání učitelé ve starém Řecku: žáci se jich ptali na něco, o čem oni sami dosud nikdy neuvažovali, teď však žákům museli odpovídat.“ „A co si počneme s odpověďmi?“ zeptal se kdosi. „Někteří si zapíší, co říkám. Jiní si slova zapama- tují. Podstatné je, že dnes v noci se rozejdete do ce- lého světa a budete hlásat, co jste slyšeli. Tak bude duše Jeruzaléma uchována. A jednou jej budeme moci znovu zbudovat nejen jako pouhé město, ale jako místo, kde se opět soustředí moudrost a znovu za- vládne mír.“ „My všichni víme, co nás zítra čeká,“ prohlásil jiný muž. „Nebylo by lepší pohovořit si o tom, jak dojed- nat mír, nebo se připravit k boji?“ Kopt pohlédl na zbožné muže vedle sebe a poté se zase obrátil k davu. „Nikdo neví, co nám chystá zítřek, protože každý den si vystačí s vlastním zlem či dobrem. A tak když se budete ptát na to, co chcete vědět, zapomeňte na vojsko tam venku i na strach ve svém nitru. Náš odkaz nebude těm, kdo zdědí zemi, vyprávět, co se stalo dnešního dne – o to se postará historie. Budeme mluvit o svém

27 každodenním životě, o těžkostech, kterým jsme mu- seli čelit. Jen to bude mít význam pro budoucí poko- lení, protože podle mě se v příštích tisíci letech mnoho nezmění.“