L. Norfolk: Slavnost Johna Saturnalla

Slavnost Johna Saturnalla Lawrence norfoLk a r g o

2

Nechť slavnost začne! LawreNce NorfoLk Slavnost Johna Saturnalla o románu a jeho době

4

Již první román Lawrence Norfolka, Lemprierův slovník, se stal mezinárodním bestsellerem. Kniha byla přeložena do 30 jazyků a získala cenu Somerseta Maughama. Následovaly další dva kritikou oceňo- vané romány, které se dostaly do užšího výběru při udělování známých britských literárních ocenění. Autor se narodil roku 1963 v Londýně a část svého dětství strávil v Iráku. Po studiu na King’s College pracoval jako spisovatel a novinář. Jeho články a recenze pravidelně vycházejí v mnoha evropských a americ- kých novinách a časopisech. Lawrence Norfolk žije se svou rodinou v Londýně.

6

7 obsah Anglie v 17. století: John žije v Bucklandském údolí se svou matkou Susan, léčitelkou a porodní bábou. Největší Susaninou cenností je stará kniha, ve které je popsána pověst o svátku Saturnálií. Při této mytické slavnosti, která se konala již za časů Evy a Adama, nepla- tila společenská hierarchie a všichni lidé se jako sobě rovní shro- máždili u jednoho stolu, na kterém se servírovaly neobvyklé po- krmy. Když John povyroste, začne ho Susan zasvěcovat do tajemství této knihy, ale téhož léta ve vsi vypukne epidemie horečky. Fun- damentalistický kazatel Timothy Marpot, který kolem sebe již ně- jaký čas shromažďuje své příznivce, v tom vidí dílo čertovské moci a obviní Susan z čarodějnictví. John a jeho matka se ukryjí v lese, v ruině domu, který od nepaměti patřil Bellicce, legendami opře- dené zakladatelce rodu Saturnallů. Podle pověsti slavila Bellicca Saturnálie se všemi obyvateli Bucklandského údolí, pak ale přišel svatý Clodock, který chtěl tento pohanský zvyk vymýtit, a tak zni- čil její pole i zahrady a Belliccu vyhnal. Několik týdnů žijí John a jeho matka z toho, co najdou v lese, ale tvrdá zima si vyžádá svou daň: Susan je stále slabší a nakonec zemře. John se napůl vyhladovělý vrátí do vsi, kde ho starý kněz zachrání před rozzuřenými vesničany a dovede ho do sídla pánů z Bucklandu. Když John přijde do Bucklandu, vstoupí do jiného světa. Vládne zde blahobyt a přebytek; stejně významné jako přijímací prostory a kancelář lorda Bucklanda jsou rozsáhlé kuchyně, kde armádě slu- žebníků velí šéfkuchař Scovell. Že Scovellova moc není o nic menší než moc pána domu, ostatně John zjistí hned při svém příchodu. Buckland totiž zamítne jeho žádost o práci, ale Scovell se dozví Johnovo příjmení a trvá na tom, že ho zaměstná. A tak začne Johnova služba v kuchyních. Napřed myje nádobí, pak je pomocníkem vrchního kuchaře – řadu let trvá Johnovo za- svěcování do tajů kuchařského umění, až se stane jeho mistrem. Dozví se také tajemství, které se váže k jeho jménu. Kdysi byla i jeho matka Susan v bucklandských službách, ale nepodařilo se jí  Kuchařské knihy pro ženy z konce 17. století.

8  Legendární kuchařská kniha Roberta Maye z roku 1671. Dobový parodický leták odhalující účinky dobrého vína...

9 zachránit život jeho milované ženy, když přivedla na svět dceru. Pán se ponořil do smutku a odmítl se znovu oženit, a tak zůstala Lukrécie jeho jediným dítětem. John spatřil Lukrécii hned prv- ního dne a od té doby o ní tajně sní. Lukrécie se ale dozví, že nový kuchařský pomocník je synem ženy, která nebyla sto zachránit její matku, za což ho nenávidí. Ale ještě více nenávidí svého bratrance Pierse, kterého jí vybrali za že- nicha, aby panství zůstalo v rodině. Vzpírá se plánům svého otce a tvrdohlavě odmítá veškerou potravu. Právě John dostane za úkol ji svými lahůdkami svést k jídlu. A zatímco John své milované připra- vuje ty nejvybranější pokrmy, vzkvete mezi nimi dvěma láska pro- stá naděje. Se skřípěním zubů musí John připravit Lukrécii a Pier- sovi svatební hostinu, ale v noci před svatbou přijde zpráva, že byl král sesazen a Anglie se ocitla ve válce. Lawrence Norfolk o svém románu Po debutu, románu o učenci 18. století, druhém románu o politických  a náboženských šarvátkách 16. století a třetím románu, který se odehrává  v době mytické antiky i ve 20. století, je tentokrát děj zasazen do Ang- lie Karla I., občanských válek a Cromwellovy vlády. Co ovlivnilo volbu  zrovna této epochy? John Saturnall, hrdina mého nového románu, svou epochu na- zývá porobenou, páteře zbavenou dobou bez naděje a optimismu. Já oproti tomu Anglii 17. století vnímám spíše jako zemi, která se na- chází ve fázi přechodu a podléhá velkým převratům, zemi, ve které sociální a politické poměry už nejsou spolehlivě dané tak jako slunce a měsíc nebo roční doby, naopak se ze dne na den bez jakéhokoli varování mění a hodným občanům jaksi berou zem pod nohama. Nejisté časy mě jako spisovatele vždy zajímaly – všechny mé ro- mány jsou zasazeny do takových epoc h. Postavy mých příběhů se dostávají z rovnováhy a pokoušejí se zase do ní zase vrátit. Jak se v těchto situacích zachovají, jak se vypořádají se svou pozicí, nám

10  Bitva u Neseby 1645  Král Karel I.  Poprava Karla I.  Poslední cesta Karla I. v romantickém vyob- razení 19. století

11 poví mnohé nejen o nich, ale také o dějinných změnách a převra- tech, kterým jsou vystaveni. V roce1742znamenalaobčanskáválkakonecceléepochy,toconásle- dovalo, byl experiment. A boj, který vede John a Lukrécie, je do velké míry boj proti sociálním rolím, které jim byly určeny: napřed sociálně nerovné role poddaného a panské dcery, později role obětí společen- ského experimentu, kterým byl Commonwealth Olivera Cromwella. Tím nechci vůbec tvrdit, že by si mé postavy tyto věci uvědomovaly – koneckonců to mají být lidé z masa a krve, ne šustící papír, který po- kouší trpělivost čtenáře nevyžádanými hodinami dějepisu. „Maso a krev“ je mimochodem také pojem, který charakteri- zuje, co mě jako romanopisce na 17. století tak fascinuje -- život lidí v oněch dnech byl romantický, řečeno dnešními pojmy přímo melodramatický. Ještě dnes mě bolí, když pomyslím, kolik histo- ricky doložených napínavých příběhů jsem pro svůj román nemohl použít, protože by mi byly vytýkány jako zcela neuvěřitelné, jako výplody bezuzdné fantazie… A proč zrovna příběh kuchaře? Má to co do činění s touto přelomovou  dobou, kdy se od základů změnilo i kuchařské umění a kultura stolování? Má kniha je do jisté míry plodem nebo výsledkem chybějící kapi- toly, prázdného místa v jiné knize. Má kamarádka, Kate Colquhou- nová, je autorkou Taste: A History of Britain through its Cooking,  kulturních dějin Británie s důrazem na vývoj a změny stravovacích zvyklostí. Nadšeně jsem četl tuto knihu, ale když jsem se dostal k roku 1740, najednou tam nebylo žádné kuchařské umění. O ku- chyni těchto dní se toho nedá mnoho říct. Pro historika kulinářského vývoje to není zrovna plodná epocha. Ale z hlediska romanopisce to vypadá úplně jinak. Začal jsem se sám sebe ptát, jak by se tenkrát člověk cítil, kdyby byl kuchařem. Jeden se lopotně vypracuje v ku- chyni nahoru a najednou se celý svět kolem zhroutí. Co by člověk jako kuchař v té situaci dělal? A okolo toho se točí celá má kniha. Máte osobní vztah k vaření?  Skutečně jsem se odvážil uvařit některé z receptů, které jsou ve Slav- nosti Johna Saturnalla uvedené, a musím přiznat, že to vždycky bylo

12  Tradiční vybavení anglické kuchyně.

13 fiasko. Nemám k tomu předpoklady po stránce kuchařské techniky. Pokrmy, které John připravuje, vyžadují obrovské know-how a dlou- holeté kuchařské zkušenosti, a to i ve zjednodušené formě, jak byly otištěny v mém románu. V autentickém receptu z té doby se na- příklad vysvětluje, jak se připravuje sirup z cukru: cukrová homole se rozdrtí na jemný prášek a takto získaným práškovým cukrem se za pomoci husího brku naplní vyčištěný nafouknutý vepřový mě- chýř, který potom visí celý den v kotlíku se zvolna se vařící vodou. A to je jen první přísada a první krok. Náročnost kuchyně té doby si dnes lze sotva představit. Jste zapáleným amatérským kuchařem, nebo vás po kontaktu s kuchyní  17. století na vaření přešla chuť? Včera byly párečky a bílé fazole v rajčatové omáčce pro děti a humři na pánvi s rýží pro mou ženu Vineetu a pro mě, kuchaře. Dneska večer budou ravioli pro mládež a kuře s citronovo-bazalkovou omáč- kou pro dospělé. Mým největším nezdarem byl pokus uvařit cho- botnici doměkka, mým nejkrásnějším úspěchem bylo před pár lety sváteční jídlo, které začínalo plněnými křepelkami a končilo vínem ze Sauternes. Chody mezi předkrmem a dezertním vínem si už bo- hužel nepamatuji. Slavnost Johna Saturnalla je román, který čtenáře neodolatelně strhne  svým tempem a napínavým dějem. Jak se cítí autor, když v dnešní době  píše román napínavý jako Stevensonův Ostrov pokladů? Při psaní tohoto románu jsem na tom byl často jako čtenář: ještě si živě pamatuji, jak jsem si oddychl, když si John Saturnall zachrá- nil život, jak se mi líbil nápad uvést Johnovu pozdější milenku jako vzdorovité děvčátko a jak mě napadlo přepsat Starý zákon jako za- hradnický slabikář. To jsou radosti a potěšení vyhrazená spisova- telům, kteří píší romány v klasickém stylu.

14

Slavnost Johna Saturnalla LawreNce NorfoLk a r g o

Slavnost Johna Saturnalla LawreNce NorfoLk Z anglického originálu John Saturnall’s Feast, vydaného roku 2012 nakladatelstvím Bloomsbury v Londýně, přeložila Dominika Křesťanová.  Verše autora přebásnil Molmen Pägod. Přebal s použitím ilustrace Holly Macdonaldové  navrhl, knihu graficky upravil  a sazbu provedl Pavel Růt. Odpovědný redaktor Miloš Urban. Technický redaktor Milan Dorazil. Korektury Miroslava Jarotková. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, argo@argo.cz, www.argo.cz, roku 2013 jako svou 1894. publikaci. Vytiskla tiskárna PBtisk, Příbram. Vydání první. ISBN 978-80-257-0789-0 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: V Zahradě 877, 252 62 Horoměřice tel: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail: odbyt@kosmas.cz

Pro Lucase a Josepha

18

19 Z Knihy Johna Saturnalla s přesným líčením nejtajnějšího umu tohoto  slovutného kuchaře, včetně receptů na jeho proslulou slavnost. Vytiš- těno Léta Páně tisícího šestistého osmdesátého prvého. J ak Saturn stvořil svou první zahradu a kdy se tak stalo, o tom nehodlá váš skromný kuchař předstírati pově- domí, aniž znal jméno nadepsané nad jejími branami, byť nazývala se Ráj či Eden. Však ode všeho zeleného vyrůstalo z této pradávné sadby. Palmy rodily datle a z úlů prýš- til med. Na révě nalévaly se hrozny a veškeré tvorstvo vzkvétalo. Tady pak první muži a ženy usedli ve shodě a žádný tu nebyl pá- nem ni otrokem. U Saturnova stolu každý Adam sloužil své Evě a v jeho zahradě vzájemnou náklonností se častovali. Neb v tomto místě oddávali se Saturnově slavnosti. Dnes Saturnovy zahrady leží ladem. Naše zbídačelá doba zapo- mněla na jídla, jež zdobila kaštanové stoly dávného boha. V našich dobách staronových pořádků tlachají kuchaři kalamáře o svých vel- kolepých výtvorech a kuchaři-alchymisté přetvářejí jikry v hrášek. Sprosté pokrmy, jež já sám vytvářím, pokulhávají za tehdejšími pa- mlsky, jako mula kulhá za procesím nákladních koní, hýkajíc při- tom na všechny, kdož lepší jsou jí samotné. Však jako ti, kdož prošli nedávnými válkami a teď zemdleně se poroučejí nastalému míru, prostírám zde svou poslední tabuli. Poněvadž tento přespříliš pozdě zrozený Adam ujal se úkolu vy- sadit na těchto stránkách novou zahradu a namísto ovoce podávat slova. Zde předestře recepty na svoje pokrmy v množství, pod nímž se tabule onoho starého boha znovu s praskáním prohýbat budou. Nechť tedy moje slavnost započne se stejně jako ona nejprvnější, kdy muži a ženy společně plnili své poháry. Nechť je Saturnova slavnost i dnes zahájena Kořeněným vínem.

20 Jak přichystáš Hippocras, běžně známý jako Kořeněné víno. Tento starodávný nápoj připravoval se z ovoce oné první zahrady, datlů, medu a hroznů a dalšího, jak dále vypovím. Ve velkém kotli svař čtvrtku bílého vína a nech na mírném ohni zahřívati, až se víno třepotati začne. Pak přidej osm čtvrtek medu, jenž z plástve bez mačkání volně vytekl. Začne-li nápoj vřít, sraz jej studeným vínem. Nech vystydnout a opět zahřej, přičemž pěnu z hladiny se- bereš. Totéž pak učiníš po druhé a po třetí, až by na penci na dno vhozené zřetelně vysvítala králova tvář. Z datlí vyloupej dužinu a s vínem na kaši ji rozetři. Před ohněm opraž pecky a přidej je ku směsi. K tomu pak přihoď stévii zvanou Folium, mletého pepře, kolik by žena při modlitbě mezi dlaněmi udržela, a špetku šafránu z blizen stejně zvaných květů. Vše zalij o krapet více než dvěma galony vína, anebo tak, aby tekutina na- tolik hustá byla, že unese vejce a ty je vznášet se uvidíš pod hladi- nou velké jak skořápka lískového ořechu. Následně do bylinného, či Hippokratova, jak ho vzdělanější kuchaři nazývají, váčku zavaž hřebíček a muškátový květ a vyluhovat v nálevu tom nechej...

21 Zástup soumarů se trmácel dolů do údolí. Pod nárazy vln drob- ného šedého deště se zvířata v dálce kolébala ze strany na stranu, obtížena bednami a pytli, a vysoká postava v jejich čele, vzdorující v předklonu mrholení, jako by je táhla od temné vesnice na návrší. Mladík postávající u dřevěného můstku na úpatí svahu stočil po- hled jejich směrem a pod krempou klobouku, která mu chránila protáhlou tvář před kapající vodou, se usmál. Skrze švy prosakovala Benjaminu Martinovi do bot voda. Plášť měl zmáčený deštěm. U nohou mu v ranci ležel náklad, který se za- vázal doručit na panství. Byl na cestě už bezmála týden. Dnešního rána se před jeho nohama plnýma puchýřů rozkládalo celé dlouhé údolí, když vtom spatřil onen zástup nákladních koní. Úsměv mu roztáhl tvář do výrazu, jaký by možná při zívání nasa- dil potměšilý kůň. Zkusmo zahýbal rozbolavělými rameny. Za mužem v čele šel grošák, pak ryzák a po nich dva tmavohnědí poníci. Ale Ben upíral pohled až na samý konec. V patách za ostatními se táhla mula. Mula, která, jak se zdálo, nenesla nic než hromádku pro- močených hadrů. I zvíře bez nákladu musí žrát, pomyslel si Ben. Ho- nák bude vděčný za výdělek. Znovu střelil pohledem nahoru k vesnici. Mezi chatrčemi neproblikávalo jediné světlo. Z komínů nestou- pal dým. Na svazích strmě stoupajících k temným stromům vysoko na vrcholu se nic nepohnulo. Nikdo netušil, co se tam stalo, vyprá- věli včera večer v hospodě chlapi z Flitwicku. Nahoru do Bucklandu se za celou zimu nevydala ani živá duše. Nic mu do toho není, usoudil. Až koně sejdou níž, dohodne se s ho- nákem. Ten záhadný balík se může beze všeho naložit k mokrým

22 hadrům na hřbetě muly. Jen ať si spánembohem dorazí na panství bez něj. Až k tomu slavnému „mistru Scovellovi“, ať je to, kdo chce. Vesnice, celé údolí i panství na jeho konci, všechno se tu jmenuje stejně – Buckland. Jako společné prokletí, napadlo ho. Přejel po- hledem po očazeném kostelíku a odtud výš k lesu. Špičkou nohy strčil do nenáviděného břemene. Zvířata teď míjela hrazení ze štípaného dubu. Studený déšť mu vzlínal z bot do nohavic. Ben zabloudil myšlenkami k Soughtonu, k vyhřáté zadní místnosti U Nočního psa. Dneska večer už bude na cestě zpátky. Mistr Fessler ho nechá u sebe, o tom byl přesvěd- čený. A tohle místo už jakživ neuvidí. Honák se třemi dlouhými kroky přenesl přes poslední prudké klesání. Grošovaná kobyla balancovala za ním a na hřbetě se jí ko- lébaly dvě cestovní bedny. V hospodě ve Flitwicku tomuhle pro- šedivělému čahounovi říkali Joshua Palewick. Jako další sešel ze svahu ryzák se stejným nákladem. Dva poníci vezli sedlové koše a pytle. A nakonec kulhající mula, která nesla jen ranec hadrů. Ben se napřímil. Koně dře každý honák hlava nehlava, ale pokud jde o obchod, dokáže být ještě tvrdší, připomněl si. Penny za míli s kulhavou mulou je slušná cena. Zvířata se s čvachtáním přebro- dila loužemi a blátem. Ben zvedl ruku na pozdrav. Když vtom se- bou hromádka hadrů na hřbetě muly pohnula. Závan větru, namlouval si Ben. Nebo ho ošálilo chabé světlo. Ale v příštím okamžiku už bylo zřejmé, že to tak není. Zpod hadrů se vynořila hlava. Z hlavy zíral pár očí. Ten balík skrýval chlapce. Z tváře mu ostře vystupovaly lícní kosti. Černé kudrny měl pro- máčené a zcuchané. Zbytek byl zahalený nacucaným modrým ka- bátem. Mladý jezdec, nemotorně shrbený na hřbetě muly, sjížděl a sklouzával do stran a zdálo se, že každou chvíli spadne. To ovšem nehrozilo, jak Ben zjistil, když zvíře došlo blíž. Chlapec měl zápěstí obtočená tlustým provazem. Byl k sedlu přivázaný. Honák se zastavil. „Ben Martin,“ představil se Ben nenuceně. „Mám zásilku na Bucklandské panství. Pro člověka jménem Scovell.“ „Richarda Scovella znám,“ odpověděl Joshua Palewick a přimhou- řil oči. „A tebe taky. Byl jsi v hospodě ve Flitwicku.“

23 Ben přikývl. Chlapec na mule přihlížel zpoza honákových zad a kapky deště mu z tmavého obočí stékaly do očí. Protože si je ne- mohl setřít, svraštil tvář a zamrkal. Jeho pohled jako by mířil skrze oba muže kamsi do neurčita. „Nalož to k němu,“ navrhl Ben. „Penny za míli. Není to až tak zlá cesta...“ „Vážně?“ Josh zvedl obočí. „Tak to se mi muselo něco zdát. Mys- lím těch posledních třicet let.“ Ben se nuceně usmál. „Penny a půl,“ přihodil. Joshua Palewick zavrtěl hlavou. „Ten kluk má svezení sám pro sebe. Plácli jsme si na to s farářem.“ Benovi se sevřel žaludek neblahým tušením. „Zaplatím víc,“ vy- hrkl, ale Joshův výraz potemněl. „Mně ne,“ odpověděl úsečně. „Dal jsem na to slovo.“ Zatáhl za otěže a koně znovu vyrazili. Chlapcovo hubené tě- líčko se natřásalo sem tam. Kopyta zaklapala na mostku, zvířata se zvolna vzdalovala. Bena opustily poslední zbytky odhodlání. Hodí ten balík do po- toka, rozhodl se. Bude tvrdit, že ho jakživ neviděl. Nikdo to ne- bude vědět, jen Palewick. A ten kluk, ať je co chce zač. A Sco- vell, jestli mu to Palewick vyslepičí. A ten snědý chlapík, co si ho v Soughtonu najal. Mouřenín nebo Žid, nebo kdo ví, co vlastně byl. Almery... Vyhřátý zadní pokoj hospody mu mizel z očí zároveň s koňmi. Vůbec neměl ze Soughtonu odcházet. Nemusel teď promočený a s puchýři na nohou stát u deštěm bičovaného mostku na kraji Bucklandského údolí. Vtom rozhodně popadl popruhy rance a ho- dil si břemeno přes rameno. „Počkej!“ křikl do deště a nejistě vykročil na prkna. Joshua Pa- lewick k němu obrátil neproniknutelnou tvář. „Nevyznám se tu,“ přiznal Ben. „To jsem si domyslel.“ „Jakživ jsem tu nebyl.“ Starší muž si Bena přeměřil od hlavy k patě. V příští chvíli jako by se jakási zlověstná síla rozplynula. Temná vesnice se začouze- ným kostelem jako by už teď byla daleko a Bucklandské panství

24 nadosah. Jako by cesta na opačný konec údolí byla jen procházka. Honákovi přeběhl po tváři nástin úsměvu. „Viděl jsem tě shora od vesnice,“ poznamenal. „Říkal jsem si, jestli třeba nečekáš na kolesku ze Soughtonu. Jsi odněkud odtam- tud, ne?“ Ben přiznal, že je. „Jestli chceš, můžeme pokračovat společně,“ nabídl honák. „Uvi- díme, jak se budeme snášet.“ Ben horlivě přikývl. Starší muž se letmo otočil po chlapci. „Tenhle přijde taky na panství, stejně jako ten tvůj balík. Budeš mi na něj dávat pozor, platí?“ Oba muži se zahleděli stejným směrem. Chlapec seděl na hřbetě muly zkroucený s hlavou dozadu. Ben Martin sledoval jeho pohled přes vesnici a zarostlé svahy až k temné hradbě stromů na vrcholu. „Tam ho chytili,“ poznamenal Josh. „V Bucclině lese.“ —————————— Utíkali, co jim nohy stačily, ven z chalupy a dál přes temnou pas- tvinu. Johnovi bušilo srdce a vnitřnosti se mu kroutily strachem. Matka držela v jedné ruce těžký ranec a druhou svírala Johnovo zá- pěstí, a když se drápali do bezpečí svahů, po nohou je šlehala dlouhá tráva. Pokřik davu za jejich zády nabíral na síle. Medu plné plástve, víno z vinice, pojď se s námi napít, čarodějnice! Teplým nočním vzduchem se táhl mastný pach lojového kouře. Do křiku vesničanů se mísilo řinčení hrnců a rendlíků. John cítil, jak ho matčina ruka sevřela pevněji a táhne ho za sebou. Slyšel, jak jí ranec neohrabaně naráží do nohou, jak se jí dech chrčivě zadr- huje v hrdle. Srdce mu divoce bušilo. Doběhli na konec pastviny a vyškrábali se na první násep. Terasy dělily stráň na dlouhé mělké stupně. Šplhali vzhůru, bě- želi a znovu se drápali do svahu. Povyk vesničanů je pronásledo- val ve vlnách, zvedal se a utichal. S každým krokem Johnův strach

25 maličko ubýval. Netrvalo dlouho a obklopily je přízračné hradby hlodáše a nízkého křoví. John zvedl oči. Nad nimi se hrozivě tyčily stromy Bucclina lesa. Sem nahoru vesničané nikdy nechodili. Stará Buccla kdysi očaro- vala svou slavností celé údolí, tvrdili. Až přišel svatý Clodock a roz- štípal její stoly z kaštanového dřeva na třísky. Od té doby jí jednou do roka hostinu oplácejí. Drží si ji tak od těla. Tahle slavnost připadala právě na dnešní večer. Matka šplhala stále výš, jistým krokem překračovala úzké prů- rvy a prolákliny. John spěchal za ní. Dobře věděl, že v ranci, který matka svírala v ruce, je ta kniha. Strhla ji z římsy nad ohništěm v poslední chvíli, než se pustili na útěk. Sjel kolem zubatých listů a protáhl se houštím. Stezka se ale rychle zužovala a pak končila, uzavřená neproniknutelnou hrází propletených šlahounů ostružin. Matka se zastavila před starým dřevěným sloupem, ve kterém byl vyřezaný kříž. Takhle vysoko nikdy dřív nebyl. Za trnitou spletí se tyčily stromy Bucclina lesa. Slyšel, jak se těžké koruny kaštanů naklánějí a jejich listí ševelí tisícem suchých šepotů. Daleko zdola se k nim donesl zpěvavý pokřik davu. Holub je v hrsti, vrabec v čepici, pečínka pro naši čarodějnici! „To je tím pivem,“ poznamenala matka. Zadívala se mu do vypla- šené tváře. „Jakmile mají sud vypitý, hledají si nějakou zábavu.“ John si pamatoval, jak to jindy chodívalo: zrudlé rozeřvané obli- čeje, zpola opilí chlapi a jejich uštěkaní psi. On sám se tiskl matce k sukni. Dřív se jim vždycky postavila tam dole. Dnes se do jejich pokřiku vloudila nová zavilost. „Přišli k nám z Marpotova domu,“ řekla matka. „Opravdu?“ Vážně ji pozoroval. Věděla to stejně dobře jako on. Sešli se tam k modlitbám za duši malé Mary Starlingové. Pak vyrazili po pas- tvině vzhůru a teď se s křikem shromáždili kolem jejich chatrče.

26 Z kanátu úhoř, z Džubu plotice, pojď si na hostinu… Z moře tváří ozářených rudými plameny se jakási postava v černém drápala na doškovou střechu. John zaslechl, jak se matka zajíkla, jako by se měla zase rozkašlat. Muž svíral v ruce hořící louč. Za- mával s ní ve vzduchu a dav zaryčel hlasitěji. John viděl, jak matce vyletěly dlaně k ústům. „Ne,“ zamumlala. „To si netroufnou.“ S každým mávnutím se pochodeň blížila k doškům víc a víc. V chatrči zůstalo všechno, co měli, říkal si John v duchu. Slamník, truhla, matčiny hrnce, lahve a džbánky… Vtom se ale na okraji zá- stupu objevila hříva bělostných vlasů. John zatahal matku za sukni. „Podívej, mami! Je tam starý Otčenáš.“ Zaplavila ho úleva, když kněz rázně nakráčel přímo doprostřed shromáždění. John z výšky sledoval, jak máchá rukama, jak jeho dlaně pleskají po nejbližších hlavách. Muž s pochodní seskočil ze střechy. Křiklouni ucouvli. Proud pochodní se začal vzdalovat. „Ten jim dal pořádně na pamětnou,“ prohlásil John. „Myslíš?“ opáčila matka tiše. Položila ranec s knihou na zem. John ucítil, jak ho její ruka hladí po vlasech, jak prsty rozplétá husté černé kadeře. Zvedl hlavu k tem- nému obrysu stromů a pomalu se nadechl. Cítil medvědí česnek, ze- tlelé listí, pach skrytého liščího doupěte a jakousi další, sladší vůni. Ovocné květy, napadlo ho. Když vtom tuhle malou záhadu přehlušila větší. Mezi květy se skrývala ještě podivnější vůně, sladká i pryskyřičná zároveň. Lilie, pomyslel si a nadechl se víc. Lilie smíšené se smolou. „Co čicháš teď?“ zeptala se matka s úsměvem. Usmál se na ni. Říkávala o něm, že má v krku démona. Démona, který rozezná všechny pachy, co jich na světě je. Nasával proni- kavou mízu a sladké květy a cítil, jak se uchycují v jeho nitru, za- tímco se jejich neviditelné stopy šíří všude kolem. Tady ale byla vůně, na jakou jeho démon ještě nenarazil. Zvedl pohled ke koru- nám stromů Bucclina lesa. „Já nevím,“ přiznal nakonec. Matka si odhrnula z tváře dlouhé černé vlasy.

27 „Neříkej jim, že jsi byl tady nahoře, Johne. Rozumíš?“ Přikývl. Samozřejmě že rozuměl. Svatý Clodock se zavázal Bohu přísahou, pravilo se v tom dávném příběhu. Přitáhl ze Zoylandu, aby rozsekal čarodějnici hodovní stoly. Uhasil oheň v jejích krbech a zničil její zahrady. Vrátil údolí zpátky Bohu. Ale Buccla žije tam nahoře pořád, tvrdili vesničané. Ona sama i její čarodějná slavnost. A pořád je hladová… Jen taková stará otřepaná báchorka, věřil John. Vesničané vy- zpěvovali tyhle veršíky pro zábavu. Jenže pak se objevil správce Marpot, mával loučí a poštíval je. Teď je otec Hole jaksepatří vy- provodil. Při vzpomínce na záhlavce, které starý farář rozdával ko- lem sebe, se bezděky usmál. Dole pod nimi se zvolna rozcházely poslední postavy s loučemi. Když zmizela i ta poslední, obrátila se matka k němu. „Budeme chodit každý týden do kostela. A vezmu si čepec jako ostatní ženy.“ Pokusila se o úsměv. „Můžeš si hrát s ostatními dětmi.“ ——————————  Mázni Johna, píchni, dej mu ránu! Tumáš za svou čarodějnou mámu! Byla to jejich zábava po nedělní škole. Jakmile starý Otčenáš pro- nesl poslední amen, John byl jedním skokem z kaple venku, vyra- zil ze dveří, přelezl zeď hřbitova u kostela svatého Clodocka a upa- loval pryč, co mu nohy stačily. Žeňte Johna, syna mouřenína, nacpěte mu hlavu do komína! Od onoho úprku na kopec uběhla dvě léta. Byl vyšší a silnější než to děcko, které se tehdy drápalo po terasovitých stupních k Bucc- linu lesu. Ale to byli i jeho pronásledovatelé. VčelesmečkysejakoobvyklehnalEfraimClough.DandoCandling a Tobit Drury se mu drželi v patách a těsně za nimi následoval Abel Starling a Seth Dare. Děvčata s jekotem poskakovala za nimi. John

28 proběhl kolem staré studny, přes holé skvrny Slz svatého Clodocka a dál kolem rybníka, kde se před ním rozprchly kachny a Fento- novic husy začaly poplašně kejhat. Vesničané, kteří sem přišli pro vodu, zvedli oči a pohoršeně zavrtěli hlavou. Zas ten kluk Susan Sandallové. Uháněl po travnaté návsi, paže se pravidelně komíhaly dopředu dozadu, srdce bušilo. Když probíhal kolem Chaffingova sadu, Tom Hob na jeho pronásledovatele cosi křikl, ale na Toma nikdo nedal. Za ovocnými stromy se rozvírala zadní ulička, vysokými keři lemo- vaný stinný tunel. John upaloval k jejímu ústí, když vtom mu něco kříslo o lebku. Z týla se po celé hlavě rozlila palčivá bolest. Zásah od Abela, pomyslel si. Od bucklandského mistra ve vrhu kamenem. Klopýtl a za jeho zády se ozval jásot. Hned vzápětí ale znovu srov- nal krok. Nohy už zase pravidelně tepaly do země. Pronásledova- telé zůstali daleko za ním. Když si s nimi zkusil hrát poprvé, nalákali ho k Huxtablově sto- dole, kde na něj čekala hromada hnoje. Cos to vyváděl za hlouposti, že ses takhle vyválel, podivovala se matka. Týden nato se ho Efraim s Tobitem pokusili hodit do trní. Čarodějnicím neteče krev, prohla- šoval Efraim. A jejich synové jsou ze stejného těsta. Tehdy se mu povedlo vytrhnout se a utéct, ale následující neděli ho přidrželi nad starou studnou, Efraim zvedl vědro s vodou a vyhrožoval, že mu tu narudle temnou tekutinu nalije do krku. Její kyselý puch se mu ovi- nul kolem tváře jako mokrý rubáš. Dal by sis pohár čarodějnické krve,  Johne? Čarodějnice kdysi otrávila půdu pod návsí, tak to aspoň hlásal správce Marpot. Proto ta voda tak smrdí. Tobit a Efraim se Johnovi pokoušeli násilím otevřít ústa. Naštěstí ho tehdy zachránil Tom Hob, který si to přirázoval se svým dřevěným korbelem nad hlavou a sal- vou nadávek je zahnal na útěk. Každou další neděli už John utíkal. V hlavě mu pulzovala bolest. Když přelézal ohradu kolem Dvou- akrového pole, cítil, jak mu na hlavě nabíhá boule. Jindy tu na stra- šákovi visel mrtvý havran, ale dnes byly svázané klacky prázdné. V teplém jarním vzduchu cítil vůni čerstvě zorané hlíny. Ulička byla tichá. Jeho pronásledovatelé to podle všeho vzdali. Jako první vždycky odpadla děvčata, Meg a Maggie Riverettovy, Cloughovic sestry, Peggy Rawleyová, sestra Abela Starlinga Cassie.

29 Kluci měli větší výdrž a Efraim je dělil na skupinky, aby ho snáz odřízli od bezpečí matčiny chatrče. John klusal po okraji pole. Na konci zaslechl, jak zdejší pramí- nek pleská do starého kamenného koryta. Znal tady v keřích taj- nou cestičku. Zanedlouho bude nahoře na náspu, odtud na louce a pak doma. Do příští neděle v bezpečí. Ještě jednou se rozhlédl, než vklouzl mezi keře. „Že ti to ale trvalo, Johne.“ Čekali na něj na druhé straně. Z prostředka stezky ho zpod hus- tého obočí pozoroval Efraim Clough, o půl hlavy větší než John. Po boku mu stáli na jedné straně bělovlasý Dando Candling, na druhé Tobit Drury. Seth Dare s Abelem Starlingem se drželi opodál. John přejížděl pohledem z jedné široké tváře na druhou. „Jakpak se vede mamce, čarodějníku?“ ozval se Efraim. „Pořád tancuje kolem hrnce?“ Efraim z nich byl nejhorší. To on předříkával ostatním posměšné popěvky o „mámě čarodějnici“, a když John utíkal, honil ho ze všech nejurputněji. To do něj John v zuřivých představách bušil pěstmi, znovu a znovu. Teď se Johnovi sevřel žaludek dobře zná- mou nevolností. Údy mu najednou ztěžkly. Efraim nadutě nakráčel blíž a strčil svůj obličej s hustým obočím Johnovi do tváře. Takhle to začínalo vždycky. „Nepatříte sem,“ prohlásil. „Ty a tvá máma.“ John si umiňoval, že ani nehne brvou. „Že nepatříme?“ „Můj táta to říká. Neměli jste se sem vracet.“ Ke strachu se přidal zmatek. Vracet? Jakživ z vesnice nevytáhl paty. Efraim z něj nespouštěl oči. Čekal. John cítil, jak k němu z Efraimových tmavých šatů doléhá pach potu. Ale cosi tu v teplém vzduchu páchlo ještě mnohem hůř. Za jeho zády držel Tobit jakýsi pytel. Najednou se Efraimova ruka mihla vzhůru a vzápětí dopadly klouby jeho pěsti ze strany na Johnovu tvář. Cítil, jak mu hlava po- skočila dozadu, jak se palčivá bolest rozbíhá jako vlnky na rybníce od místa úderu po celé tváři. Pokusil se mu ránu vrátit, ale Efraim ji odrazil a zasmál se. Vtom ho někdo popadl zezadu a on se začal bránit, vzpíral se jim jako pokaždé předtím. Povalili ho na zem. Efraim ho chytil za zápěstí a Tobit mu přetáhl pytel přes hlavu.

30 „Máme pro tebe novou zkoušku, Johne,“ oznámil mu Efraim. „Nebo spíš hodně starou!“ vyvřískl Tobit. Slyšel, jak se znovu rozesmáli. V pytli bylo vedro a drsná látka ho škrábala do tváře. „Tak do toho,“ zavelel Efraim. „Předložte mu tu jeho čaroděj- nickou hostinu.“ Kdosi povolil šňůrku. John cítil, jak něco strkají dovnitř. Najednou ho do nosu uhodil pach hnijícího masa. O tvář se mu otřelo peří. Ten havran, co chyběl na strašákovi, uvědomil si John. Začal dávit, pokoušel se uhnout hlavou. Ale drželi ho pevně. Cítil, jak se mu po tváři rozmazává cosi měkkého. „Pěkně vyzrálá lahůdka!“ slyšel volat Setha. Čísi ruka mu při- tiskla mrtvého ptáka blíž na obličej. „Z čarodějnický slavnosti dostane člověk horečku,“ prohlásil Efraim. „Už máš horečku, Johne?“ John se kroutil a vzpouzel. Ale nedalo se jim uniknout. „A pak se z ní pobleješ,“ pokračoval Efraim. „Bleješ, až ze sebe vyklopíš i duši.“ „Jemu se to nějak nezdá,“ zavolal Seth. „Nemá to čím spláchnout,“ odpověděl Tobit. „Medu plné plástve, víno z vinice,“ zazpíval Efraim, „nech si chutnat, spratku čarodějnice…“ „Dávej pozor, kam míříš,“ zaslechl John Tobitův varovný výkřik. Vzápětí na něj dopadl první horký cákanec. Házel sebou ze všech sil, ale Tobit jen přitáhl pytel pevněji. Na- jednou se Johnovi podařilo vyprostit ruku a nazdařbůh se rozmáchl. Jeho pěst zasáhla cosi masitého a Tobitovo sevření povolilo. John si strhl pytel z hlavy. Efraim stál s černými kalhotami na půl žerdi a zpod vykasané nedělní košile se řinul oblouk moči. Tobit si zamračeně třel tvář. Abel couval. Uteč, blesklo Johnovi hlavou. Ale sotva se otočil a chtěl vstát, před očima mu vyvstal jakýsi temný obrys. V příští chvíli ho Dandova těžká bota zasáhla pod bradu. Cítil, jak cosi vrzavě křuplo. V průdušnici jako by se mu vzpříčil jakýsi naběhlý cucek a ucpal mu ji. Padl na kolena a chytil se za krk, dusil se. Začal dávit a z úst mu vyšplíchla krev. Chlapci zmlkli. „Řikal jsem vám, ať to neděláme,“ sykl Abel. „Teď jsi ho zabil.“

31 „Ty v tom jedeš taky,“ odsekl Dando. „Sir William nás všechny pověsí.“ Tobit zněl vyděšeně. „Nic se nedozví,“ ujišťoval ostatní Efraim. „Vem ten pytel, Abe. Honem. Zdrháme!“ Na pěšině zapleskaly jejich kroky. John ležel na zemi a tělem mu projížděly vlny palčivého zahanbení. Efraim má pravdu, pomyslel si. Nebo ten jeho podmračený otec. Nepatří sem. Neměli se sem vra- cet… Příští týden nepůjde do kostela, umiňoval si. Ať si matka říká, co chce. Uteče pryč. Uteče tam, odkud se vrátili, ať je to, kde chce. Do krku mu stékal pramínek krve, chutnal horce a po kovu. Po- řádně polkl a ucítil, jak mu plíce mohutně nasávají vzduch. Dopla- zil se k dlouhému kamennému korytu a zadíval se dovnitř. Kůži měl tmavší než ostatní chlapci. A vlasy černé a kudrnaté, kdežto ty jejich byly zrzavé, hnědé nebo plavé. Oči měl stejně tmavé jako matka. Nebo jako otec, upamatoval se. Ať to byl, kdo chtěl. Šplíchl si na hlavu studenou vodu a vydrbal ji rukama. Odplivl si a sledoval, jak mu z pusy kanou dlouhá červená vlákna. Když si opa- trně ohledával vnitřek úst, zaslechl nad sebou vysoký jasný hlásek. „Čarodějníkům neteče krev.“ Z náspu na něj shlížela dívka, pihovatý obličej rámovaný bílým bavlněným čepcem. John překvapeně zvedl pohled k modrým očím Abelovy sestry Cassie. „Já nejsem čarodějník,“ vymáčkl ze sebe. „To já vím.“ Byla o rok starší než on. V kostele zpívala nahlas, jasným a vy- sokým hlasem. Chodila do nedělní školy k správci Marpotovi. To bylo všechno, co o ní John věděl. Ale teď s ním Cassie Starlingová mluvila. Znenadání, jak s hrůzou zjistil, musel mrkáním zahánět slzy, aby se nespustily. „Pojď sem nahoru,“ zavelela. John vyšplhal za ní. Na vrcholu náspu se do daleka táhla louka zarostlá bujnou travou. Napravo se tyčil bukový hájek. Před sebou měl mohutné oblé schody zvedajících se teras. Nižší stupně dusilo vysoké býlí a křoviny. Ty o něco výš tarasily husté stěny hlodáše a jiných keřů. Nahoře, přímo před Buccliným lesem, se táhl ne- proniknutelný kordon trnitých šlahounů. Dívka se na něj zadívala.

32 „Jako plevel, tak bují svévolníci. Starý Otčenáš nám to povídal, pamatuješ?“ John přikývl. Byl to jeden z farářových oblíbených textů. Dívka našpulila rty a vážně se na Johna zahleděla. Zpod čepce jí vyklouzl pramínek vlasů. „Umíš počítat?“ Namotávala si přitom kolem prstu zbloudilý světlý pramínek. John znovu přikývl. „Dobře,“ přikývla dívka a ukázala na trs trávy. „Posaď se tady.“ Chvíli nato John váhavě zvedl ruku ke Cassiině tváři. „Jedna,“ řekl. „Dál.“ „Dvě, tři, čtyři...“ Cítil pach jejích vlasů a vlněných šatů. Dech jí voněl po jahodách. Srdce mu bušilo, ale dívka dál natáčela a zase odvíjela z prstu tu dlouhou světlou kadeř. Všiml si, že na něm má pohmožděný, zčer- nalý nehet. „...dvacet devět, třicet...“ Počítal jí pihy. Propracovával se odspodu po jedné tváři a pak přes čelo dolů na tu druhou. Cassie se zahihňala a několikrát mrkla, když jí zlehka ťukal prstem kolem očí. Ve vzduchu mezi nimi se prolínaly vůně lučních bylin. Když se dostal k jejímu bílému čepci, vytáhla dlouhý špendlík a roztřásla si vlasy po zádech. Pokračoval dál kolem úst. „...čtyřicet osm, čtyřicet devět...“ Přiblížil se k jejím rtům, když vtom ho chytila za prst, rychlejší, než by čekal. A silnější, soudě podle sevření. Modřina pod neh- tem ztmavla. „Víš, co jsou pihy?“ Zavrtěl hlavou. „Jsou to hříchy.“ Cassie je trochu potrhlá, nechal se jednou slyšet Abel. Od té doby, co umřela jejich malá sestřička, Mary Starlingová. Nad stromy se k nebi bez mráčků klikatil proužek dýmu. Matka na něj nejspíš čeká, uvědomil si. „První čarodějnice byla Eva,“ prohlásila Cassie. „Bůh ji Adamovi seslal, aby ho vyzkoušel. Když mu dávala to jablko. A jednu čaro- dějnici poslal taky nám.“

33 John pomyslel na les, na vzduch voňavý po rozkvetlých ovocných stromech. „Ale tady přece žádná čarodějnice není,“ řekl. „O to se postaral svatý Clod, ne?“ „Čarodějnice se v ničem neliší od lidí jako ty nebo já,“ odpově- děla Cassie. „Je navenek úplně stejná.“ „Tak jak ji poznáš?“ „Bůh ti otevře oči. Pokud si tě vyvolí. Před ním se žádná čaroděj- nice neschová. Ať jde, kam chce.“ Naklonila se k němu blíž. Cítil v uchu její teplý dech. „Ty chodíš tam nahoru, viď?“ Zvedla hlavu a John se zadíval stejným směrem. Společně hle- děli vzhůru po svahu až k tmavé linii stromů na vrcholu. „To nejde,“ odpověděl. „Je to samé trní.“ „Čarodějnice si z trnů nic nedělá,“ opáčila Cassie. „Neteče jí krev, copak to nevíš?“ To má z Marpotových kázání, domyslel si. Když zrovna nezpí- vala žalmy, klečela Cassie v Marpotově domě s vykladači Bible. „Modlila jsem se tady nahoře,“ řekla. Zadívala se na skupinku buků a pak se na něj usmála. „Věděla jsem, že přijdeš.“ John na ni užasle zíral. „Já? Jak to?“ Cassie se s úsměvem zvedla na nohy a podkasala si šaty, aby mohla seběhnout po náspu dolů. John zvedl oči k jejím zmodralým kolenům a nahým bílým nohám. „Co koukáš?“ Cítil, jak mu rudnou tváře. „Chceš to vědět?“ zeptala se. „Chceš vědět, co mi řekl Bůh?“ S očekáváním k ní zvedl oči. „Příští týden,“ řekla mu. „Po kostele na mě počkej.“ V teple zatuchlém vzduchu v chýši se vznášela vůně zavadajícího listí. Když John vklouzl dovnitř, zvedla k němu matka tvář zardě- lou odrazem z doutnajícího ohně. Ze začernalého kotle na řetěze nad ohništěm stoupala pára. „Tos šel domů pořádnou oklikou, ne?“ zeptala se. John přikývl a rychle prošel kolem ní. Dokud seděl venku s Cassie, boule na hlavě nebolela. Teď mu v ní bolestivě pulzovalo a v hrdle

34 ho bolelo, jako by ho měl odřené. Usadil se na svém místě u ohně a rozhlédl se kolem sebe. V nejzazším konci, vedle slamníku, na kte- rém spali, stála jejich truhla. Naproti měla matka vyrovnané láhve. Kolem krbu visely hrnce a pánve a na polici nad ním ležela ote- vřená velká, v kůži vázaná kniha. Z kradmých pohledů John věděl, co je na jejích stránkách: kresby ovoce, stromů, květin, kořenů a listů, bloky nepřístupně vyhlížejí- cího písma. Tohle bylo nejvíc, jak měl dovoleno se přiblížit. Kdy- koli sem zavítala některá z žen, odklidila matka knihu stranou, a i teď, jakmile zpozorovala směr Johnova letmého pohledu, na- táhla ruku a zavřela desky. Musela být nahoře na svahu, to dobře poznal. O stěnu se opíral naditý vak na sběr rostlin. Pozorně se nadechl a větřil plody jejího nedávného pachtění: čerstvý bez, blín, hluchá kopřiva a baldryán… Samé povědomé pachy. Ale hrubými oky pytloviny se prodíralo ještě cosi, škádlilo mu to paměť květinovou vůní. Bezděky zvedl ruku k bouli na hlavě. „Zase ti natloukli, viď?“ Vždycky to poznala. Zvedl hlavu, uviděl, jak se na něj dívá, a v du- chu se obrnil proti výslechu. Ale sotva se začal svíjet pod jejím upře- ným pohledem, vyvalil se z ohniště bachratý chochol kouře a matka se rozkašlala. Jednou rukou si zakryla ústa, aby chránila tekutinu v kotlíku, a druhou se opřela o krb. Dráždivý kašel jí otřásal celým tělem. John popadl džbán a vyběhl ven. Bylo jí něco přes třicet. Matka Susan, jak ji nazývaly noční ná- vštěvnice chýše. Nebo dobrotitelka Susan, to když ji burcovaly ze spánku ženy ze zadních lavic kostela. Dřív chodívaly za dne, no- sívaly jí chlebové bochánky za medicínu, nabízely pár měrek ječ- mene za udělenou radu, ušmudlanou minci, aby natáhla plášť a šla s nimi. Když neměly nic lepšího, spokojila se se slibem. Teď se sem nahoru plížily s odměnou v ruce potmě a tiše klepaly na dveře. Vi- děl ty znepokojené tváře vcházet dovnitř. Pak se spustil tlumený hovor: o bolestech a krvácení a křečích, o vodě, která praskla či ne- praskla, o přetočených nebo zapletených dětech, o plodové bláně, která je moc tenká nebo tlustá, protržená nebo ztracená kdesi v la- byrintu ženského těla.

35 Žehnali jí, když její lektvary ulevily porodním bolestem. Nebo když držela v rukou plačící nemluvně. Posílali ji zpátky s plátky sla- niny nebo pár sáhy silného barchetu, ze kterého mu pak šila šaty. Ale nezapomněli se přitom pokřižovat, jak John věděl. Za zády ji nazývali docela jinými jmény. Vykládali dětem, že za noci bloumá po vsi se zakrytým košíkem v ruce. Obtočí jim střeva smyčkou ze svých silných černých vlasů. Matka Susan je přivedla na svět, ří- kali dětem. Ale Zbavitelka Sue je může stejně dobře nechat zmi- zet. Jako čarodějnice. John ponořil džbán do žlabu za chýší a spěchal zpátky. Matka se napila. Jakmile se záchvat kašle zklidnil, sáhla po pytli. John sledoval, jak vytahuje hrst tlustých zelených stonků a prudkým pohybem zápěstí je láme. Pach kouře prořízl ostrý závan čerstvé bezové mízy. Čerstvě nařezané větvičky odpuzují mouchy, jak John věděl. Když se povaří, odvar z nich uvolňuje střeva. Jidáš se oběsil na bezu, vy- právěl jim jednou o nedělní škole starý Otčenáš. A z klacku se dá udělat foukačka. Stačí vytlačit ven dužinu. Johnova matka hodila výhonky do konvice zavěšené v kotlíku, vzala naběračku a začala míchat. Naběračka kroužila v kouřící te- kutině pomalé osmičky. Pak přišla na řadu přesně odměřená tro- cha vody a něco tekutiny z jednoho z jejích džbánků. Zkazit takový nápoj může člověk jako nic, učila ho. Stačí uštíp- nout kořen moc nakrátko nebo ho příliš dlouho vařit, jen o špe- tičku méně či o špetičku víc, sbírat hlízy pod ubývajícím měsí- cem nebo ve špatný den roku. Tekutina z kotlíku se pak přecedila a po vychladnutí se buď smíchala s něčím dalším, nebo nechala čistá. Na samý závěr ji matka slila a v zazátkované sklenici při- dala mezi vyrovnané řady vedle truhly: její výtažky, odvary, lek- tvary a nápoje. Než setřepala poslední kapky z naběračky a sáhla po hrnci s ve- čeří, svítil dovnitř skrze látku na okně měsíc. Ze Starlingovic cha- trče o něco níž se nesly do svahu hlasy, jak se Jake s Mercy pustili do hádky. Poleno vzadu v krbu se převalilo a komínem vyletěl roj jisker. John seděl opřený zády o zeď a čekal, až se z hrnce začnou linout první závany. Matka nadzvedla víko a oblak páry, který se

36 vyvalil vzhůru, se vzápětí roztříštil o hrubý spodek doškové stře- chy. S úsměvem se k němu obrátila. Byla to jejich oblíbená hra. „Skopové,“ řekl. „Kroupy. Jablko. Trocha mateřídoušky. Bob- kový list...“ Stačilo nasát vůni a už se mu názvy hrnuly na jazyk. Když skon- čil, matka se k němu naklonila a zajela mu prsty do vlasů. Zavadila přitom o pohmožděné místo a John zamrkal bolestí. Zamračila se, přitáhla si ho blíž a jemně ohmatávala okolí boule. „Johne,“ broukala tiše. „Synáčku. Oni se jen tak baví.“ Opakovala to tak vždycky, když kolébala jeho hlavu v klíně nebo se mu probírala ve vlasech. Její šepot se mu vinul kolem uší jako há- danky. Jako chomáčky páry z její konvice, které se kroutily do výšky, protahovaly a rozplývaly v nenávratnu. Ale John si dobře vzpomínal na smrad uvnitř pytle. Na Dandův kopanec. Abel Starling se mu může trefovat kameny do hlavy, dokud oba nezešediví, ale matka mu bude broukat do ucha pořád totéž. Najednou jeho netrpělivost vyrazila v návalu vzteku. Prudce se odtáhl. „Nepatříme sem,“ řekl. „Nepatříme?“ „Nikdy jsme se neměli vracet,“ vyhrkl. Matka přimhouřila oči. „Kdo ti to povídal?“ „Efraim Clough.“ „Co ten o tom ví?“ odsekla. „Tohle je náš domov. Tady máme všechno, co nám patří.“ „A to je co?“ chtěl vědět. Rozhlédl se po těsných stěnách. „Co všechno máme?“ Teď si vyslouží káravý pohled, to mu bylo jasné. A mlčení. Všechny jejich neshody končívaly stejně. Rozplynuly se jako pára z matčiny konvice... Ale tentokrát viděl, jak vraští čelo. „Víc než tušíš,“ řekla. Pak k jeho překvapení vstala, přešla ke krbu a natáhla ruku. Když se obrátila, držela tu svoji knihu. Položila ji na truhlu a nad jejími těžkými deskami se na něj vážně zahleděla. „Otevři ji.“ Co je tohle za léčku, lámal si hlavu. Nějaká nová hádanka, kterou ho chce zmást? Nadzvedl v kůži vázanou přední stranu desek a zevnitř se vyvalil pach zatuchlého papíru. Otočil první

37 skvrnitý list a zahleděl se na pečlivě vyvedenou kresbu. Po pře- tékajícím kalichu se zdobně vinula vinná réva obtěžkaná cho- máči hroznů. Ale namísto vína nebo vody obsahoval pohár slova. John si prohlížel prazvláštní symboly. Neuměl číst. Kolem poháru se rozrůstala podivná zahrada. Plástve přetékaly medem a kolem tlustých kmenů stromů vyrážely květy podobné krokusům. Větve ježící se listím a obtočené pružnými úponky se ohýbaly pod těž- kými shluky plodů. V dálce na pozadí obrázku si John všiml stře- chy s vysokým komínem. Matka se přišla usadit vedle něj. „Tohle jsou palmy. A tohle datle. Med pocházel z úlů a šafrán z těchhle květů. Na révě se nalévaly hrozny vína...“ Mluvila napůl k sobě, jako by odříkávala slova, která se naučila před dávnými léty, a prsty jí přitom přeskakovaly z vybledlých sym- bolů na obrázky rostlin a ovoce. Pak otočila stránku. Jako by se díval do jiné knihy. Inkoust byl výraznější a papír méně skvrnitý. Znovu tu byly k vidění palmy, krokusy a réva, ale ten- tokrát se všemi příbuznými druhy. Vedle keřů, jejichž plody John jakživ neviděl, vyskakovaly ze země kvítky dobře známé z louky. Popínavé rostliny se plazily jako hadi mezi obludnostmi, jaké jistě nemohly v přírodě nikdy existovat. A přesto byla každičká žilka každého listu nebo okvětního lístku vyvedená do všech podrob- ností, jako by ji kreslíř zachytil podle skutečného modelu. Každý stonek byl označený tenkým špičatým písmem. Podobných strá- nek následovalo víc, ale pak se znovu objevila ta stará kniha s vy- bledlým inkoustem. Tentokrát na skvrnitém papíře vyvstával bledý les plný ptactva. „Ty stránky byly zapsané před dávnými časy,“ řekla matka s po- hledem skloněným na kmeny a větve. „Zapisovali je a přepisovali. Dlouho předtím než jsme přišli na svět ty a já.“ „Co to je?“ ptal se John, zahleděný mezi stromy. „Každá stránka byla jedna zahrada. Rostlo tam všechno ovoce.“ Pára nad kotlíkem, pomyslel si, když matka znovu ztichla. Ale pak ho obrázky vtáhly do sebe. Mezi větvemi poletovali a hřadovali ptáci: kulíci, skřivani, holubi a s nimi další, jejichž jméno John neznal. V zobáku nesl každý z nich slova a ta se třepotala do výšky, stou- pala až za hranice jejich zahrady v korunách. Znovu se tu objevilo

38 ono stavení, o něco větší, ale zakryté kmeny stromů, jen komín vy- čuhoval nad vrcholky. Matka obrátila list a znovu se objevily zřetel- něji vyvedené stránky. Zdálo se, že je sem někdo přidal v pozdější době, aby objasnil ty starodávné listy, protože na nich byli vyvedení ptáci od mohutných orlů po pěnice. John otočil dál a uviděl řeku s vyskakujícími rybami. Na každé šupině stálo jedno slovo a mezi rybími těly přeskakovaly jednotlivé řádky. Na vzdáleném břehu vyvstávala opět ona budova. Další stránka zobrazovala mořské po- břeží poseté maličkými, sem tam cupitajícími kraby. Teď už viděl, že stavba je velkolepější, než se prve zdálo: byla to síň s vysokými klenutými okny. Komín byl ve skutečnosti mohutná věž. Násle- dovaly sady plné třešní, jablek a hrušek, každý strom vyšrafovaný sítí křížících se tahů. A zase ta vysoká klenutá okna a komín. Uči- něný palác, napadlo Johna. Kdo v něm žil? Před očima mu krátce vyvstalo podivně osázené pole. Cítil, jak se mu v krku vrtí jeho démon, jako by snad vůně květů a chuť zra- lých plodů mohly dolehnout až k němu. Jsou tu všechny rostliny a zvířata, co si umí představit, říkal si v duchu, skutečná i vymyš- lená stvoření natěsnaná v jednom shluku. Ale z matčiny konvice nepřestávaly stoupat obláčky páry. Podivné zahrady mu nenapo- věděly, proč on i ona patří sem do Bucklandu, o nic víc než louka přede dveřmi. Cítil, jak ho opouští vzdorovitost a na její místo se vtírá zmatek. „Já tomu nerozumím,“ přiznal nakonec. Matka se usmála. „Budu tě učit.“ ——————————